WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pro pamětníky

veteráni na kolech

"Já už na tom jezdit nebudu. A stejně bych to hodila do šrotu," povídala maminka, když jsem se jí zeptal na ta stará kola po dědovi a babičce. "Jedno je na půdě a to druhý zaházený krámama v garáži."
"Tak jo, tak my se teda přijedem na to podívat."
On totiž kolega projevil zájem, zda bych neměl po dědovi staré kolo. Že by si ho chtěl pro vlastní potřebu rekonstruovat a jezdit na něm jen tak pro radost, protože je to vetarán. Terdy to kolo, ne kolega. Ne, že by kolo neměl. Naopak, kol má dost a dost na nich jezdí. Ale veterána ještě nemá.
Inu, když proti tomu maminka nic nemá, mrknem na to, jestli by se to hodilo.
Ukázalo se, že na půdě je to kolo v horším stavu, než to v garáži. Na něm totiž už dlouho nikdo nejezdil, víc jak dvacet let. Děda s tím přestal, jak mu bylo přes pětadevadesát. Babička mu to zakázala se slovy "…už s tím kolem dej, taťko, pokoj, ještě se na tom zmrzačíš …" což nebylo tak úplně mimo realitu, poněvadž se po nějaké době dědeček přiznal, že už s tím kolem upad. No, ať tak nebo tak, kolo jsme uložili na půdu, kam jsem ho dědovi podle jeho instrukcí vytahoval lanem, a tam to kolo taky bylo.
"No čoveče, to je skvělý!" rozplýval se kolega.
"Ale dyť je to hodně rezavý a slejzá z toho chrom."
"To se musí celý zrekonstruovat, ale jinak je úplně v pořádku."
"No to jo, to je. Von byl děda pečlivej. Tuhlec je třeba ještě i kožená brašna a v ní vercajk. A dynamo Bosch! A reflektor s přepínačem!"
"Fakt dobrý, já to beru."
Kolo jsem tedy naposledy spustil obvyklým způsobem dolů z půdy a bylo nachystáno k odvozu.
Hned potom jsme se pustili do archeologie v garáži. Naštěstí jsme nemuseli jít příliš do hloubky a už v první třetině kolega hlásil:
"Tak tady je. A je v lepším stavu. A hned vedle je ta tvoje babeta."
Byly tam. Moje staré kolo přestavěné po tatínkovi, pečlivě zavěšené na hácích, babiččino kolo, na kterém ještě před časem jezdila maminka - pěkně uložené na stojanu - a babeta, moje nejsilnější motorové dvojstopé vozidlo, které jsem kdy vlastnil. Babetu a dámské kolo jsme vyvezli ven. Bylo shledáno, že kolo je v pořádku a tudíž si ho kolega taky odveze k rekonstrukci. Já jsem k tomu přiložil babetu, protože už jí dlouhý čas slibuju Matýskovi. Že jí dáme do pořádku a zkusíme, jestli pojede. Já dobře vím, že pojede, ale že se musí vyčistit nádrž, ve které jsou zaschlé žmolky z oleje a ucpávají karburátor.
Tož jsme to všechno naložili, já jsem vrátil do garáže přehršel předtím sejmutých vrstev fosílií a kolega se poctivě vyrovnal s maminkou, neboť kola byla v jejím vlastnictví.
Maminku jsem naložil do auta já a jeli jsme do Prahy. Maminka zelejt kytky a já s kolegou uložit ty veterány na kolech k brzké rekonstrukci.
Ta kola si to zasloužej, dyť jsou z první republiky. No a ta babeta koneckonců taky. Na tu jsem si vydělal na brigádě a protože nebyla nikde k sehnání, koupil jsem jí až na LVT - tedy Libereckých výstavních trzích.
Jestli si na ně ještě pamatujete, pak jste taky pamětníci.

kamelot

Víte, kdo je kamelot? Pamětníci si ho jistě nespletou s bájným hradem krále Artuše ani s hudební skupinou. Vědí, že se jedná o obyčejného pouličního prodavače novin.
Ani nevím, proč jsem si na tyhle bezprostřední prodavače čerstvého tisku vzpomněl. Možná proto, že potkávám prodavače takového toho časopisu bezdomovců. Jenomže to není kamelot, ten tam jen tak nesměle postává a jediné, co řekne, je slušně pozdravení. Ne že by to pro normálního člověka nestačilo. Jenomže když je člověk kamelotem, není to jen tak a pozdrav zdaleka nestačí. Zboží je potřeba nabídnout, ba přímo vnutit kolemjdoucím A to chce nadání, to nedokáže každej.
Kameloti už dávno z našich ulic zmizeli, ale někteří byly tak populární, že se na ně nedá zapomenout. Třeba ten, co operoval v prostoru tenkrát novotou zářícího podchodu na Václaváku nebo těsně u jeho největší atrakce - jezdících schodů. To byla radost ho poslouchat. Kolikrát jsem se zastavil a poslouchal jeho výtah nejdůležitějších novinek z Drbny, tedy Večerní Prahy, které se u nás tak říkalo.
V těch dobách se dokonce tvořily krátké fronty v místech, kde takový kamelot obvykle postával, dřív, než tam s balíkem novin z tiskárny dorazil. Nezasvěcenému chodci se pak mohlo zdát, že se těch několik lidí zbláznilo, poněvadž stojí fronu na nic a není nejmenšího důvodu, proč by ta fronta měla existovat. Jenomže zasvěcený konzument novin věděl, že každou chvíli musí přijít kamelot, položit balík novin na zem, vzít z něj štůsek tisku, přehodit si ho přes levou ruku, pravou vzít jeden výtisk, zvednout ho nad hlavu a začít:
"Vééééčerníííí Prahááááá … neeeeejnovějšíííí vydáánííííí …. přiiišlaaa domůůů a haaasičíííí už balili haaadicééééé … soooooudruuuh Huusáááák naa náááávštěěěěvěěěěěěě v Mooooskvěěěěě …. oooopeřeneeeeeec proooomluviiiiil …."
Bylo senzační ho poslouchat a sledovat, jak stíhá podávat noviny, přijímat peníze, vracet drobné nazpátek a přitom pořád vyvolávat novinky do světa. To byly opravdové živé zprávy v autentickém podání jejich prodavače. Škoda, že zmizel a v dnešní době nemá žádného pokračovatele. Mezi těmi každodenními tlučhuby, které nám předhazují media, by zářil vtipem a intelektem.

v březnu 1910

Politiku tu normálně nekomentuju, snažím se totiž psát slušně a to o politice nejde.
Ale vzpomněl jsem si na Humoristické listy, které se s tím tenkrát nijak extra nemazaly.
Zřejmě i v roce 1910 měli občané tehdy ještě mocnářství své zkušenosti například s daněmi,
které už tenkrát v březnu sužovaly poplatníky, jak je vidět na titulní stránce březnového čísla.



Text pod obrázkem:

Vzhledem k stížnostem na falešné přiznávání příjmů navrhuje vrchní berní kontrolor Schraubeck následující způsob, aby erar nebyl na daních zkrácen.
"Co? Vy že máte jen šestnáct set příjmů? Přitáhnout … !"