WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

deset centimetrů

Tohle by se mohlo tvářit jako hádanka, ovšem vzhledem ke stupni obtížnosti ji nechám mimo soutěž. K pobavení to však rozhodně poslouží.
Ferda totiž, jak známo, je kocour velkej, jenomže mu to nikdo neřek', tudíž to neví. Tuto vlastnost lze pozorovat například tehdy, když se vám uvelebí na klíně, což se dá srovnat třeba s velice mrštným desetikilovým pytlem písku, kterej si na vás vyskočí a dá vám studenej a mokrej čumák (viz
včera), čímž vám projeví lásku a ustele si na vás.
Kromě těchto projevů sympatií Ferda projevuje i osobitý přístup k návštěvám. Nejdřív před nima uteče a následně si je přijde očuchat a když mu přiměřeně páchnou, nastane fáze sbližování a začne se i lísat.
Nejdřív ovšem pozoruje cvrkot z bezpečného úkrytu, odkud sám není vidět. Tedy on si myslí, že není vidět. Ten bezpečný úkryt pod sedačkou je právě oním dnešním obrázkem, na kterém
máte najít schovaného Ferdu, kterej si myslí, že není vidět.
Je to čirá záhada, jak se dycky pod tu sedačku dostane. Teď jsem to byl změřit. Ta škvíra má akorát deset centimetrů.

evoluce

O Sáře ví každý všechno, píšu tu o ní často. Ovšem už Darwin cosi tušil o evoluci a to ani neznal naši Sáru. Ta se totiž vyvíjí i na stará kolena. Teď zrovna vyvinula novou hru.
Je to jednoduchý:
"Jen tě slyší, že přijedeš, už mňouká u dveří," povídala tuhle málaskaváHanička.
"No jo, to vona pozná auto podle zvuku."
"Jenomže když přijedu já, ani se tu nevobjeví."
"Asi se jí nechce tolikrát běhat."
"Ba ne, vona tě má rači."
"To je divný, dyť vode mě dostala už tolikrát vix, že se jí z kožichu prášilo, když něco provedla."
"Jenomže jseš její páníček."
"No tak sem její páníček. Hele, zrovna de domu."
"Jo, už je tu podruhý, před chvílí jsem jí vyhodila, že je teplo."
"Tak jí zavolej a uvidíš."
"Sáro. Sáro! No tak poď domu, Sáro!"
Sára se přiloudala, ale domů se jí nechtělo.
"Musíš jí zavolat ty."
"Sáro, domu!"
Vkráčela do domu a obezřetně prověřovala, jestli to myslím vážně, když vedle mě stojí mámiláHanička.
"Tak vidíš, poslouchá jenom tebe."
"Tak jí pohlaď ať jste zase kamarádky."
Sára se pohladit nenechala a utekla.
"To musíš za ní ven, aby věděla, že smí domů."
MáčipernáHanička vyšla ven. Sára odběhla kus dál. MásmířliváHanička za ní. Sára utekla za roh.
"Musíš ty. Mě nechce."
"Tak pocem, tvore. Poď domu, panička tě tu nechá."
Sára se znovu přiloudala, ale vyčítavě na mě mňoukala a její oči se tázaly, estli mi třeba nehrabe, dyž jí takhle honíme sem a tam.
"To víš, že můžeš do tepla, poď Sáro," povídám, "panička tě nevyhodí."
"Pojď, Sáro, ale na místo! Támhle máš místo, tak si tam zalez!"
Sára na mě koukla pohledem nespravedlivě persekuovaného: "Vidíš pane, jaká ne mě je?! Jen vejdu, už na mě zase spustí. Ani do Ferdova pelechu už nesmím. Já ti to říkala, já měla radši zůstat venku na dešti."
"Hele, tvore, buď v teple a kušuj! Já to s paničkou nějak domluvím."
"No vidíš to, Haničko? Vona si nás normálně rozdělí na hodnýho a zlýho."
"Vidim. Jenom nechápu, že dyž seš ten hodnej, proč ti vloni pochcala ty boty."
"No fuj, takový výrazy … ale máš pravdu, pochcala. Vloni se mi chtěla za něco pomstít. Teď to zkouší na tobě."
Tak tak. Evoluce pokračuje a Sára hraje další hru. Rozděl a panuj se to jmenuje - by Darwin nestačil koukat.

značkovaná popelnice

Ve Vraném je to směrem k nám do kopce. Musí se kolem sokolovny nahoru po dlážděné ulici. Teď, když je dlažba pod sněhem, to trochu klouže, ale není to žádná katastrofa, prostě jako každou zimu.
Ta dlážděná ulice má ještě dvě úskalí. To první je místní neobvyklost ve změně přednosti v jízdě - stopka je v tom nejprudším kopci v zatáčce pod sokolovnou. Je to tu od nepaměti, všichni si na to zvykli, ale tak nějak všichni cítí, že ta hlavní je ta vedlejší, tedy ta dlážděná. No a to druhé úskalí je šířka. Ulice je tak tak na dvě úzký autíčka vedle sebe. Když už jedou proti sobě dva trabanty, musí se vyhnout na chodník. No a v tom zúžení se včera k silničnímu provozu přidalo takové psisko.
V rasách se nevyznám, ale mohl to být psík velice příbuzný takovým těm nižším, flekatým s dlouhým ocáskem, co se s nimi pořádá hon na lišku. A tenhle psík vyšel ze vrátek rovnou na cestu. Pustil se přede mnou do kopce. Pěkně pomalu, rozvážně. Bodejď ne, klouzalo to. Skoro jsem zastavil a jel krokem. Pomalu jeli i řidiči v protisměru.
Ten psík věděl, co dělá. Šel pěkně po své (tedy po mojí) straně a do protisměru se nemotal. Vzhledem k tomu, že moje auto má taky náhon na všechny čtyři, nijak mi pomalé tempo nevadilo, ale mít o dvě míň, už bych měl potíže to vyjet. Chvilku jsme se loudali až k pěšině ke středisku. Psisko se drželo stopy.
Potřeboval jsem přeci jen jet poněkud rychleji. Ale troubit na psíka? To by se mohl vylekat. Tak jsem vyřadil a jen tak prošlápl plyn, aby byl slyšet motor.
Ohlédl se:
"Jo ták, ty potřebuješ přidat. Tos' měl říct hned, to néni problém," pravil jeho pohled a přidal.
Tak jsme vyběhli až k odbočce ke středisku, kterou neodbočil a pokračoval dál. Protijedoucí řidiči museli mít dojem, že provozuju jízdu do vrchu za vodičem.
Vodič klusal vepředu se vztyčenou hlavou až … až se mu v zorném poli objevila taková sympatická, voňavá, již označkovaná popelnice. Zřejmě ovšem označkovaná nepřátelskou protistranou. To nemohl nechat jen tak. Vypadl z role vodiče, odbočil z cesty a jal se provádět značkování tradičním způsobem. A to mě zachránilo.
Hafan si značkoval svou popelnici a já mohl jet domů. Co se dělo dál s mým vodičem, nevím. Možná tam na mě bude dneska čekat, abysme to do toho kopce doběhli společně.

do toho nevidím

V rubrice o zvířatech se to hemží zápisy o našich chlupatcích, což je známkou toho, že Ferdu a Sáru je furt někde vidět. Tedy většinou - až na vyjímky. Sára se totiž v posledních týdnech stává neviditelnou.
No jistě, řeknete si, Sára je neviditelná a vy už přestaňte pít tu pančovanou kořalku. To vás ale musím zklamat. Kořalka se u nás sice občas pije, ale pochybuju, že by jí kvůli mě na ostrově, odkud mi jí posílají, extra pančovali. A Sára? Že je vidět až až a po celým Olešku? No posuďte sami:
Psal jsem tuhle opakovaně o tom, že Sára funguje jako
chlupatej barometr. To platí dál. A čím dřív je tma a čím dřív se blíží chladno a podzimní plískanice, tím intenzivněji se ten barometr prosazuje. Sáru totiž nebaví bejt venku ve tmě a v plískanici o samotě. Psa by jeden nevyhnal, tak proč by měla v tý slotě bejt ausgerechnet kočka, že ano?! Tož se tedy snaží proniknout dovnitř. Penetraci vstupními otvory domečku provádí důsledně a v převážné většině neúspěšně. Vždyť je teď až na jednu vyjímku pořád významně nad nulou. A Sára je kočka venkovní, neboť si to sama vybrala. Tak jaképak vevnitř. Ovšem Sára je tvor důsledný.
Jen přijedu domů, okamžitě se odněkud vynoří a spěchá domů. Překáží ve vratech,
jak psáno zde, tentokrát však jaksi v opačném směru. Proplete se mezi koly a už čeká s neuvěřitelnou dávkou kočičích keců u dveří.
"Kdepak, Sáro. Nikam!. Venku budeš, to je tvoje místo. Pěkně hlídej. Domů tě pustím až bude zima."
Ale znáte Sáru. Ani náhodou se jí taková výstraha nedotkne. Vztyčí ocas, začne s ním třepat jako chřestýš a snaží se vloudit dovnitř.
"Povídám ne, myslím ne!" Popadnu Sáru a špendýru jí zpátky na vzduch. Všichni si dáváme pozor, aby Sára neproklouzla a když se jí to povede, sypeme jí postrkem ze dveří. Zdálo by se, že máme všichni jasno.
Nemáme.
Včera Sára třikrát prošla nuceným odsunem. Než jsme šli spát, byli jsme si jistí, že venku je nějakých osm stupňů tepla, ochladit se nemá a Sára že je venku. Viditelně tam byla!
Teď ráno jdu po schodech dolů a slyším, jak někdo chroustá kočičí granule v misce. Ten zvuk v tuto chvíli na tomto místě neseděl. Ferda jí kultivovaně a Sára, která živelně chroustá, je přece venku. Viděl jsem jí tam večer.
Zřejmě jsem viděl špatně.
U misky seděla Sára. Cpala se jakoby nic!
"Jak ses sem dostala? Koukej padat! Dokud je teplo, máš bejt venku a tam máš taky svojí misku," spustil jsem na ní bandurskou a Sára dobře si vědoma svého prohřešku se jen krčila a cpala se do zásoby, aby využila i poslední zlomky vteřin před vyhazovem, který pochopitelně následoval.
A teď mi to vysvětlete. Sára byla večer venku. Já jí tam viděl, mápečliváHanička jí tam viděla a najednou je Sára v domě celou noc a ráno se chová, jako by tu byla naprosto legálně. Zřejmě to s tou viditelností bude nějak jinak.
Ovšem do toho já nevidím.

od domu dále

Nějakou dobu jsem měl pocit, že je letos obzvlášť hezkej a teplej podzim. Podíval jsem se do minulých zápisů na tuhle dobu a chyba lávky - je úplně stejnej, jako ty ostatní. S jednou vyjímkou. Už přišly!
Kdepak mrazy, mrazy nepřišly. Ty teprve přijdou. Ale v očekávání krušných podzimních a zimních časů přišly myši. Říkla jsem si na začátku října, že bych měl oprášit pastičky, ale nějak jsem na to měl dost času. A myši mě předběhly. Ne snad, že bych tu závodil s hlodavci, ale usalašily se v kůlně dřív, než jsem na ně políčil.
"Ožraly nám jedno jabko a eště se tam vykadily! Mrchy!" pravila rozhořčeně mácitliváHanička.
"Sáro?! Jak to, že máme v kůlně myši? Ty je nechytáš? Měla by ses víc snažit! Nebo tě vyměníme." Pochopitelně mi tento výchovný proslov nevyšel a Sára dělala, jako, že teď zrovna má dost starostí s čistěním kožichu.
Tož nastal válečný stav: pastičky nakladeny v počtu šest kusů na kůlnu, kočka stráží venku, aby dochytala případné uprchlíky. To je samozřejmě pouze literární fabulace, jelikož Sára nikde nečeká, nanejvejš tak před dveřma, aby mohla vklouznout dovnitř, do tepla.
Na druhý den jdu kontrolovat pozice. A vida: vedeme tři nula! Ve třech pastích je úlovek. Pryč s tou myšinou - ani Sára to studený nežere. A znovu nalíčit. Tak.
Včera odpoledne už byl chycenej jen jeden myš a dneska ráno nic. Zatím.
Vypadá to, že jsme v této bitvě zvítězili, ale zima ještě nezačala. Pasti jsou stále nastražené a v pohotovosti.
Tak bacha, myši! U nás není žádnej útulek pro hlodavce. Držte se hezky od domu i kůlny dále. Když to už nestíhá Sára, furt jsou tu ještě pastičky. A ty sklapnou natotata.

vometat je třeba

Máte dlouhý koště? Ne? No tak to byste nemohli vodjet. Odkud? Od nás.
Zaparkovat je docela snadné. Prostě zacouváte pod střechu a když je auto dost vysoké, ani mu neutrhnete výfuk. Je zaparkováno, můžete opustit vozidlo. V průběhu stání vozidla se vám však na autě objeví záhadné kresby. Při bližším ohledání zjistíte, že jsou to šlápoty. Vlastně otisky pacek. Čtyř pacek. Když přepočítáte naší rodinu, snadno při sčítání tvorů zjistíte, že čtyřnožci jsou u nás trvale bytem jen dva, přičemž venkovní je pouze jeden. Vylučovací metodou jsme tedy došli k potenciálnímu pachateli. Ano, pochopitelně, je to Sára, kdo jinej taky?
No a včera došlo na přistižení při činu.
Musel jsem odjet dvakrát po sobě, jelikož Matěj měl trénink o hodinu dýl, než Kačka. Ono je zas před turnajem, tak se holt musí trénovat, to se nedá nic dělat. Ale vykládejte to Sáře. Ta má ráda svý jistý. Dokud svítí sluníčko, je na výsluní na víku popelnice, to jest na nejdéle zasluněném místě (
popsáno zde). Ovšem přichází podzim a slunečního svitu ubývá, Čímž přibývá zájmu o prostředky slunce nahrazující. Sára neomylně najde, co potřebuje. Našla si i teplé místečko. A ta nečekaná frekvence odjezdů udělala Sáře čáru přes rozpočet. A mě přes kapotu. Při druhém odjezdu koukám, že mám chlupatý auto. Přesněji řečeno jeho přední část. Konkrétně kapotu.
"Hele, Sáro, běž dolů. Já musí odjet."
""UmmmmrrrRRrraaaaaAAAAuuuuuuuuu!"
"Koukni, nech těch keců a syp se dolů, já musím pro Matěje."
"MauUUuuuu."
"Nebuď drzá. To je moje auto a já s ním potřebuju odjet!"
"Mau!"
"Tak dost. Padej dolů!"
Odstraním Sáru z kapoty, neochotně se sesune z teplého plechu (plech a pelech Sáře jedním jsou) a postaví se před auto.
"Uhni, tvore!"
Uhne. O krok. O kočičí krok. Rozjedu se s autem, ale pomalu, pomaloučku, abych jí neublížil. Sára přesně o dvacet centimetrů před autem jde rychlostí přesně stejnou jako já jedu. Kráčí rozvážně ven ze vrat. Rozhlédne se.
"Mau. Tak můžeš. Nic nejede."
"No hurá."
"Ale vrať se brzy, ať mám hned zpátky to teplý ležení."
Můžete odjet.
Jak sami vidíte, bez toho, aniž byste vometli Sáru z haubny, to prostě nejde. Vometat je třeba.

já jsem tady

Znáte tu metodu, ne? Jmenuje se to pasivní rezistence nebo tak nějak. Spočívá to v tom, že kladete odpor svou nečinností.
Ferda to má zmáknutý.
Ne snad, že by kladl nějaký odpor, to ne, to on nemá zapotřebí někomu odporovat. On prostě je. Stejně jako každá druhá kočka, totiž kocour. Svým bytím na této planetě dává dostatečně najevo svůj názor na universum: já jsem teďka tady a ty se toč kolem mě!
Takže jdete ráno z ložnice vesmírem, ve kterém se rozprostírají rozmanité objekty jako třeba futra vod dveří, chlupatej koberec a … Ferda.
Ferda čeká hned za dveřma a nesmíte být rozespalí, poněvadž jinak vám všehomír přihraje tu chlupatou kouli přímo pod nohy a vy jí nakopnete. Načež chlupatý rezistor důstojně odkráčí ke schodům, aby zde vztyčil půlmetrovej chlupatej vohon na znamení, že je přichystán k sestupu. S vámi, pochopitelně, poněvadž samého ho to nebaví a čeká na pánečka. Načež opatrně vstoupíte po tmě na schody, aby se vám Ferdinand v zatáčce připlet pod nohy na znamení, že to po schodech umí rychlejc, než vy.
"Ale uhni, Ferdo, dyť se přerazím vo ten tvuj vometák …"
To Ferda zpomalí, aby byl čas si důkladně prohlédnout, jak mu to sluší.
Když se zvládnete nepřerazit na schodech, jdete si udělat kafe.
Ferda zaujme strategickou polohu mezi schody a botníkem. To je nejužší hrdlo síně. Volná podlaha tu má šířku sotva metr. To Ferdovi stačí, aby se tam jakž takž vešel. Lehne si pěkně napříč. Vaším úkolem je přenést přes něj hrnek s kafem tak, abyste ho nevybryndali, nešlápli na tu homadu chlupů, nepřerazili se a došli do pracovny, kde si sednete a začnete psát deník. Načež se Ferda zvedne z průsmyku pod schody a jde za váma: "Sis mě ani nevšim, pane, a to ti dávám od božího rána najevo, že já jsem tady!" Přibližně to vypovídá jeho vyčítavý pohled, když mi leze na klín, aby se tam rozvalil, neboť to je jeho místo ve vesmíru.
"Hele, Fedo, běž dolů. Takhle nevidím na klávesnici. To nic nenapíšu."
Ferda leží a teprve po chvíli přemlouvání jakýmsi řízeným volným pádem steče dolů. Lehne si za křeslo na koberec, začne si významně lízat packu a čistit se za ušima.
"Tak teda piš, když myslíš. Ale neměl bys zapomínat, že jsem tu já!"
"No to víš, že jo, Ferdinande. Zrovna tady vo tobě píšu. Klidně lež dál."
"Tak já ležim. A ty piš! Ale ať to máš včas hotový."
jo, jo … dyť píšu … o tom, jak Ferda vlastně vůbec nic nechce … on si jenom tak je, jelikož bejt ho baví

je to studený

Někdy vloni v prosinci jsem si tu pochvaloval, jakej máme akurátní barometr. Živej, chlupatej, čtyřnohej a považte - mňouká!
Jo, Sára je to.
A už je zase v permanenci. Dobrý týden už mi kňourá vždycky ráno před dveřma do pracovny. Zrovna jako dneska, když si sedám k psaní woleschka.
Buď mám zeslabenou protikočičí imunitu nebo Sára vylepšila repertoár nebo je to ještě nějak jinak, ale před chvílí už jsem to nevydržel a pustil jí dovnitř. Podíval jsem se před tím na teploměr a na průběh teplot za uplynulý týden a vono vopravu: už se ty ranní teploty zase blížej k nule. Teď zrovna je jenom nějakejch 1,3"C nad nulou.
"Tak poď, Sáro," povídám a jdu do síně a otevírám jí dveře. Přeci si nebudu v pracovně dělat zimu, ona Sára přijde, dyž se jí tak stejská.
Jo, houby stejská. zase mě napálila. Vůbec nejde za mnou do pracovny. Normálně si to namíří přímo k Ferdově misce, tu vyžere a blaženě se voblizuje. Teď nad ní sedí a v klidu zažívá.
Svoji misku má venku plnou. Ale kdo by to žral, když je to studený. Tady vevnitř to má nejméň vo dvacet stupňů víc.
A že je venkovní? No je. A co má bejt?!

kdo ví, jak by to dopadlo

"Jé, ty seš hezkej. Nó neboj, já jsem kamarád. Neboj …"
Potkali jsme v Krásné Lípě psisko. Byli jsme se tam s moumilouHaničkou podívat, jak to v jejím rodném kraji po letech vypadá. Vypadalo to pěkne a taky pěkně lilo. Chvílema. Mezi deštěm jsme kličkovali ulicemi.
A u té chaloupky, kam jsme měli namířeno byl ten voříšek. Takovej podvraťák sympatickej. Byl od deště celej mokrej a evidentně si nebyl úplně jistej, co má od nás čekat. Zastavil se v uctivé vzdálenosti, naklonil hlavu s inteligentním pohledem, zvedl levou packu a ocásek měl staženej mezi nohama. Dával nám najevo, že on je taky kamarád.
"No tak, neboj, vážně jsem kamarád."
Dal jsem mu přičuchnout k ruce a pohladil jsem ho. Oblíz mi dlaň a nechal se pohladit znovu. To už vztyčil ocásek do typicky podvraťáckého zatočeného tvaru. Jedlej pes. Ten se pozná podle zatočenýho vocásku.
Od té chvíle jsme byli kamarádi. Šel s námi. K chaloupce, do lesa a k poli, cestou dolů.
"To sis pěkně zavařil. Teď s náma pojede domů."
"Snad ne. Ale dyž von je takovej hezkej a ten inteligentní pohled. Koukej na něj. Von je to chytrej pes."
"Jo to je. Ale de furt za náma."
Pejsek si nás vybral a kdo by nás po cestě potkal, tomu by bylo na první pohled jasné, že je náš. Vykračoval si s námi, jako by k nám odedávna patřil.
"Hele, Azore, běž radši domu. My máme doma kocoura a ten je větší, jak ty, von by tě sežral."
Kdepak. Už jsme byli jeho. Žádné domluvy a ni odhánění a zastrašování psíka neodradilo. Šel s námi a basta.
"Tak snad až dojdeme k autu, tak mu ujedeme, nic jinýho se nedá dělat. Přece si ho nemůžeme vzít a navíc určitě někomu patří. Viď, že někomu patříš?"
Kouk na mě, jako že jo, že k nám patří.
"No to je nadělení. Já ti to říkala."
Začalo znovu pršet a my jsme utíkali se schovat do takového tunýlku s potokem pod železniční tratí.
A vida. Tohle musela být psí hranice a tabu. Do tunelu se pejsek bál. Zašel jen na kraj, ale jek pršelo a my jsme se dál schovávali, dodával si stále víc odvahy a pomalu se k nám zase přibližoval. Využil jsem magické síly psího tabu v tunelu, dupl a okřikl psisko.
"Huš! Jedeš domů! Utíkej!"
Konečně se obrátil a běžel zpátky tam, kde byl doma. Pršet přestalo za chvíli a my mohli pokračovat v procházce. Teď už znovu sami, bez pejska.
Ale byl děsně sympatickej, takovej inteligentní voříšek. Kdybysme doma neměli Ferdu a Sáru, kdo ví, jak by to dopadlo.

modrej

Když se řekne Modrý Mauritius, každej ví. Ti, kdo navíc četli Rychlé Šípy, ví, že je to záležitost života a smrti a taky to, že se dá i omylem spálit.
My jsme s dětmi Mauritia ani neviděli, ani nespálili. Zato jsme potkali tvora, na kterého bychom nepřišli ani ve snu. Na výletě v Tatrách jsme se však o něm dočetli. Tedy na ceduli o místní zvířeně. Tudíž jsme na něj byli připravení, ale že ho potkáme, to nás opravdu nenapadlo.
To už jsme šli z Popradského plesa dolů. Pršelo cestou tam a teď zpátky pršelo ještě víc. Pod pláštěnkami bylo sucho, ale všude jinde bylo vody až až. Děti skákaly po kamenech na horském chodníku. Kačka se zotavovala z jednoho drobného pádu, kdy se jen lekla, takže poskakovala trochu míň, než před chvilkou a tudíž měla čas ještě i koukat, kde co leze. No a to víte: brouci, stonožky, žížaly a šneci, to je její. Tu havěť má kdoví proč ráda. A najednou volá: "Jé, pojďte se podívat, já ho našla!"
Všichni jsme se seběhli kolem označeného místa a vážně tam byl.
Tedy nikoliv Modrej Mauritius, ale modrej slimák. Kdyby mi někdo vyprávěl, že po zemi lezou modrý šneci, těžko bych mu věřil. I na tý fotce na ceduli jsme si mysleli, že je trochu přibarvenej. A von nebyl, kdepak. Slimák modrej jak šmolka. Jeho skutečné jméno je Bielzia coerulans - modranka karpatská.
Pozdravili jsme se v tom dešti s modrým slimákem a pak jsme zas šli každý vlastní cestou. V tom dešti jsme na žádný dlouhý zkoumání neměli náladu. Dokonce i ta
fotka je rozmazaná a stojí za starou bačkoru. I tak jsem kvůli ní zmáčel foťák. No ale dokumentární hodnotu to má.

fotka se nekonala

"Tak na to jsem byla zvyklá jen v hájovně," pravila včera odpoledne mámiláHanička. Za plotem se totiž pásla srna. Tedy ne, že bychom tu nebyli na srny zvyklí. Chodíval k nám v minulosti Bedřich - tedy místní srnec se svým stádečkem. Jenomže to jsme ještě neměli plot a bylo to tu docela zarostlé bejlím. Teď máme zahrádku, posekanej trávník uvnitř i za plotem a vůbec to tu nevypadá jako divočina. Za humny máme i kompost a dětské pískoviště. No prostě jsme si tu vytvořili civilizaci, která zvěři lesní moc nepřeje.
A teď tohle. Srna si přišla a spásala těsně za plotem ten mladej pažit, co vyrůstá po pravidelném sekání. Zřejmě to je významně šťavnatější, než kde jinde. Srnka se pásla s chutí a docela dlouho. Bylo vidět, že tohle místo se jí zalíbilo.
"Tak já jí jdu zkusit udělat fotku, už se nažrala dost, tak když jí vyplaším, nebude to až takový neštěstí," pravil jsem a vzal aparát.
Vzal jsem to předním vchodem, abych jí nevyrušil vrznutím dveří na terase. Ale kdepak. Jen jsem se objevil v jejím zorném úhlu, okamžitě odběhla do pole, kde se zřejmě schovává. Fotka se nekonala.
Jó, kdyby to byl Bedřich, ten měl pro strach uděláno, ten by se vyfotit nechal. Ostatně někde ve starých záznamech jeho portrét určiě bude. Například tady -
Nutná součást krajiny (06/08/08).

mokrej zadeček

Volal mi včera kamarád Ondřej, abych nezapomněl, že je svatýho Jána. A že už svítěj. No ano, broučci, svatojánci. Oni si vždycky počkají, až je opravdu teplo a pak se do toho pustí. Mívali jsme je i na zahradě a taky proto si připomínáme, že je jejich čas. Poněvadž před lety jsme o svatém Jánu seděli právě s kamarády Ljubou a Ondřejem u nás na terase do večera a světlušky nám najednou začaly svítit k tomu povídání.
Tož jsme si včera s moumilouHaničkou řekli, že si na ně zase počkáme. Už bylo tma, mohlo být tak půl jedenácté. Šli jsme se na ně mrknout, jestli nám ti svatojánci na zahradě pořád bydlí a o svatojánské noci svítí. Nebyli tam. Nebo vlastně při delším pátrání jsme nějaké to skomírající světýlko našli, ale nějaká světelný rej se nekonal. No bodejď by jo, vždyť se před chvílí skončilo zalévání a trávník byl celý mokrý. To se to pak špatně svítí, když má člověk, totiž svatojánek, namočenou … ehm, tedy zadeček.
No, budem to muset napravit a na svatojánky se půjdeme zase podívat do lesa s dětmi až přijede Matýsek ze školy v přírodě. Snad to těm světluškám do té doby vydrží.

ptačí školka

Onehdá v zimě jsem si tu stěžoval, že k nám nikdo nechodí, tedy vlastně nelítá. Že se naše sýkorky toulají bůhví kde a ostatní že si odletěli za teplem, když nepočítám toho kosa, co je mu naše krmítko malý. Teď se situace zásadně změnila. Od té doby, co sýkorky z budky vyvedly mladé, jsou sice znovu pryč a trénují létání, ale ostatní ptactvo si k nám našlo cestu.
Pochopitelně drozdi a kosi nám tu orají zahrádku a cpou se vším, co v trávě najdou, div nepuknou. Jenže tihle vetřelci jsou tu stálými hosty a přiznám se, že by jeden stačil. Proč sem tahat hned celý hejno, že ano. Copak není jinde žrádla taky dost?
Kromě těchhle nenažranců k nám taky létají ostatní a tuhle přibyly zase dva druhy, které jsem tu předtím nezahlíd'. Já se v ptákologii moc nevyznám, vzal jsem tedy zavděk internetovými ecyklopediemi a vylouply se mi obrázky s těmi našimi ptáčky. Ti noví jsou stehlík a konopka.
Když to spočítám, kolik vlastně tu vídáme druhů, je to nanejvýš veselé počítání. Ti mrňouskové jsou děsně milí a rádi je na zahrádce pozorujeme. Však počítejte se mnou, co jich tu čas od času bývá:
konopka, stehlík, zvonek, brhlík, rehek, sýkorka, konipásek, vlašťovky, ... no a ti kosi a drozdi.
To už bysme si tu mohli pomalu otevřít ptačí školku.

růžová

"Ahoj, jsi teď doma?" zpovídal jsem po telefonu Ondřeje.
"Jsem venku s pejskama, ale to není nepřekonatelnej problém."
"Já bych ti cestou ze školky zavez' ty slíbený fotky."
"Tak se sejdem u nás."
Sešli, totiž napůl sešli a napůl sjeli, jsme se jeětě v ulici cestou z lesa. Nora vesele závodila s autem a pak mi na přivítanou voblízla ruku, když jsem vystoupil.
Jenomže pak vystoupila Kačka.
Nora zpozorněla a začala ustupovat do zahrady a pak do domu.
Dal jsem Ondřejovi flešku s fotkama a on si je šel zkopírovat, přičemž Nora spustila bengálský pokřik. Ale jen když se ke dveřím terasy přiblížila Kačka. Když odběhla do zahrady, byl klid. Vetřelec se vzdálil a Nora mi klidně olizovala ruku. Jen do té doby, než se Kačka vrátila z obchůzky. To zase začala bránit dům a pána.
Kroutili jsme nad tím s Ondřejem hlavou. Nořino chování se nezměnilo po celou dobu naší přítomnosti. Já byl přítel, Kačka nepřítel. Přitom o pár dní zpátky dělala Nora spolu s dětni včetně Kačky psí kusy.
Záhada.
Jedně snad, že by Nora neměla ráda růžovou. V sobotu totiž byla Kačka do hněda, zatímco tentokrát do růžova. Že by to až tak vadilo? Vzato kolem a kolem, docela to chápu. Já růžovou taky moc nemusím.
Ale to se nedá nic dělat, Kačka je holt holčička a těm růžová sluší. Tak to musíme a Norou nějak přetrpět.

až zas napřesrok

Už od víkendu je v domečku ticho. Nikde nikdo. Zdá se, že jsou všichi pryč.
No ano. Ještě minulý týden bylo kolem dokola pěkně živo. Rodiče se mohli strhout, aby sehnali potomstvu něco k snědku. Každou chvilku se vraceli s nějakou dobrotou a z domečku se ozývalo hlasité povzbuzování. Když jsem šel kolem, byl jsem vždycky bedlivě sledován, zda se náhodou příliš neblížím ke vchodu, či snad nemám nějaký nekalý úmysl. Dával jsem si pozor a domeček jsem raději obloukem obcházel. Ono to hulákání z něj bylo beztak slyšet dost daleko.
No a najednou jako když utne. Potravinový most zmizel, štěbetání ustalo, nikdo mě od budky neodhání, nikdo mě nesleduje.
Sýkorky už vyvedly mladé, všechno se to rozletělo do světa a budka pod cedrem čeká na další nájemníky. Zřejmě až zase napřesrok na jaře. Do té doby máme s pronajímáním utrum. Pokud si ovšem tu sýkorčí budku nepropachtuje mezi tím někdo další.

zvoní telefon

No jo, vono už je teplo, všichni máme otevřený okna a tak je ledacos slyšet, pomyslel jsem si tuhle večer.
Někomu zvonil telefon a on ho nebral a nebral. Sakryš, to je doba. Nevolá to maminka? Sešel jsem dolů, ale náš telefon to nebyl. Holt asi sousedi nebudou doma a vyzvání jim to tam do prázdna. Dál už to nevím, protože jsem si pustil komisaře Mejzlíka a při poslouchání jeho policejních případů jsem usnul.
Včera telefonovali zas. Zvonilo to někdy kolem deváté večer. Nikde nikdo, telefon zůstal bez odezvy.
"Slyšíš to taky?" ptám se mépozornéHaničky, "Už to tu vyzvání kolikátej večer a oni furt nejsou doma."
"Copak?" zvedla mámiláHanička hlavu od knížky.
"No ten telefon. Je to slyšet otevřeným oknem."
"Jo ten telefon. Já ho taky slyším. Každej večer ho poslouchám. To je ta naše rosnička. A budou dvě, ten rámus je větší."
"A víš, že jo. Já si to pudu poslechnout ven. Třeba ji najdu."
Jen jsem vešel do trávy, zašustil jsem, i když jsem si dával pozor. Rosnička - telefon zmlkla. Pochopitelně, přece se nenechá načapat se sluchátkem u ucha.
"Tak to mám potvrzený, přestala telefonovat, jen jsem zašustil poblíž. Bude někde u nás."
"No tak vidíš. Je to žabka."
"Ale zvoní jako telefon."

žrádlu

S Ferdou je snadné pořízení. Je to kocour klidnej a mazlivej. Potřebuje jídlo a muckání. A taky výhled.
Rád čučí z okna a když mu příležitost dovolí, občas se i vyplíží na zahradu a tam se za něčím honí či něco loví. Jako. Doopravdy, narozdíl od Sáry, nechytí nic.
Ovšem večer, jak se setmí, tak dělá hrdinu. Skáče na okna i dveře a lapá můry za sklem, popřípadě pronásleduje neviditelné vetřelce.
Včera jsme ho od dveří nemohli dostat. Díval se do tmy na terasu pohledem soustředěného stopaře.
"Tak už končíme, Ferdo, jde se do hajan."
Kdepak, čučel dál do tmy.
"Tak šup, šup."
Nic.
"Co tam, Ferdo, máš?"
Civěl dál do tmy směrem k Sářině boudičce s miskou granulí.
"Ferdo, nemáš tam ježka? Von sem chodí, ale tys ho ještě neviděl, že ty o něm víš?!
Pohledem neuhul ani o fous.
Rozsvítil jsem na terase a byl tam. Pan Ježek slídil u paty Sářina obydlí a hledal zbytky granulí, které Sáře shora z misky spadávají. Jenomže včera žádné zbytky nebyly. Sára jedla způsobně a ani nenadrobila.
"Pocem, Ježku. Já ti vodsypu tady trochu od Sáry, ať máš dneska taky něco na zub."
Vyšel jsem vem, ježek se na chvilku maličko přikrčil, ale pak se nechal podrbat pod bradou a za chvilku se pustil do granulí. Už si sem zvykl chodit a čistit nám terasu od toho, co tam po Sáře zbyde. Tuhle jsem mu dokonce odšoup boudičku od zdi, aby jí mohl obejít a pěkně vyluxovat všechny zbytky kolem ní i za ní. Provedl to vzorně a ráno bylo všechno dočista dočista zameteno. Tedy vyjedeno.
No a včera jsme se letos poprvé viděli. Nejsem si jist, jestli je to ten náš původní Ježek, co k nám už léta chodí, nebo někdo z jeho potomstva. V každém případě je nám příznivě nakloněn. Totiž, co to povídám - našemu žrádlu je příznivě nakloněn, pochopitelně.
Ale podrbat se nechal.

Kvá - kre - ge

Čistil jsem bazén. Bylo potřeba odstranit zbytky starého listí, řasy, kal, inu jako každé jaro. Všechno bylo v nejlepším pořádku, čerpadlo běželo, filtrace fungovala, teď ještě vyčistit koš v přepadu.
Kuk! Valstně: Kvak!
V přepadu si to plavala krásná zelená rosnička. Používala ho jako tréninkový nástroj s umělým protiproudem. Tedy plavala jako o život, ale furt stála na místě.
"Pocem, ty trdlo. Tady by ses uplácala. Pudem támhle do potůčku, tam to máš lepší."
Zavolal jsem děti, aby si prohlídly rosničku zblízka.
"Jé, ta je hezká, můžu si jí vzít?"
"Kdepak, Kačko, vždyť bys jí umačkala. Stačí, když si jí pohladíte a já jí dám támhle do potůčku."
Kačka s Matýskem ještě chvilku zelenou žabku v potůčku pozorovali a pak si šli hrát s něčím jiným, méně křehkým. Ona taková žabička je sice omyvatelná, ale rozhodně není nerozbitná.
"Slyšelas, jak ta rosnička kvákala?" Ptal jsem se ráno mémiléHaničky.
"Je to děsnej randál, to přece nemůže dělat jenom jedna žába."
"Víc jich tu nemáme."
"To se jdu podívat, co je to zač."
Podívali jsme se na síť, našli obrázky a popis rosniček.
… Hlas rosniček je velmi nápadný a slyšitelný až na stovky metrů. Ozývat se začínají od soumraku a zní to jako "kre - kre - kre - kre - kre - kre", večer a v noci se ozývají většinou sborově (pak zní spíše "ge - ge - ge - ge - ge - ge";)…
Všecno to sedělo.
Tak to bychom měli. Dalšího hosta na zahradě. A každej večer koncert.
Kvá - kvá, kre - kre, ge - ge, …

doplněk stravy

Situace na ptačím krmítku se zásadně změnila. Přiletěli cestovatelé z teplých krajin a hnedle se u nás zapsali na stravu, někteří i na byt. Tím si ale nejsem úplně jist, protože budka už je možná obsazená stálými nájemci, tedy sýkorkami, ale to zjistíme, až zas vyvedou mladý. Teď je předmětem pozormosti to koryto. Totiž krmítko.
Sýkorky se střídají se zvonky, rehky a brhlíky. Je tu ovšem ještě jeden strávník. Kos. Ten jedinej se tu v zimě stravoval pravidelně a vlezl si do krmítka tak, že mu byl vidět jenom zobák. Najednou mu ale přiletěla konkurence.
Včera jsem pozoroval, jak ten kos, co je několikrát větší, než ti malí ptáčkové, nesměle přihlíží tomu cvrkotu v krmítku. Kupodivu se ani nesnažil dostat se dovnitř. Na jedné straně bylo obsazeno a zvonkové se cpali semínky. Kos posedával na opačné straně stříšky a dovnitř se mu nechtělo. Mrňousové si ho ani nevšímali a pokračovali v hostině.
Zřejmě nastal čas, kdy kos bude muset změnit jídelníček a pustit se do žížal, což už ostatně dělá. Do krmítka to už nepůjde. Ono totiž je stavěný na malý ptáčky. Dělal jsem ho tak, aby se tam kos nevešel. Jenomže v zimě se tam ten černej chlapík nějak dokáže vecpat, když je na to sám. Teď má početnou konkurenci a s tou přesilou není vůbec snadný se v tak stísněném prostoru strkat. Než se v krmítku kos otočí, takovej zvonek ho třikrát oběhne a kosí zobák není v tu chvíli nic platnej.
Kdepak. Ne krmítko je lepší zapomenout. Ostatně ty žížaly, co nám tahá z trávníku jsou takový vypasený, tak o co jde. Takovej těžce vydobytej doplněk stravy z krmítka se s pěknou tučnou rousnicí nedá vůbec srovnat.

něco povolit muselo

Znám spoustu pánečků, kteří by si mohli stěžovat na psí život, kdyby si stěžovali. Ale neznám jediné psisko, které by si mohlo stěžovat na totéž. Tedy člověk se někdy ptá, kdo vlastně z těch dvou šéfuje. Jestli ten páneček jsa tažen a vlající na konci vodítka, či to psisko, které se zvesela žene za svým cílem na začátku vodítka nedbaje drobně protestující zátěže na jeho druhém konci.
Zrovna včera jedu jako obvykle přes Modřany a vidím takovýho velkýho černýho chundelatýho psa, jak svižným krokem přichází k přechodu na křižovatce. Hafan to byl náramnej. V plemenech se nevyznám, takže nemůžu sloužit. Velikostí byl asi jako bernardýn. Nebo větší. Páneček za ním povlával na vodítku zřejmě s úmyslem ho zastavit, neboť měli červenou. Pes se zastavil u semaforu sám, přece neni blbej, aby lez pod projíždějící auta. Očichal sloup a zřejmě ho chtěli pojmout do svého majetku, což pejskové uskutečňují značením prostým. Ale to páneček na takto veřejném místě zřejmě nechtěl připustit. Tedy přitáhl vodítko.
Chundeláč na to nebyl připravenej, tedy díky tahu trošku od sloupu couvl. Páneček tak měl šanci se o pár pídí přiblížit k zábradlí u trávníku. To už pes zareagoval a pomalu se vydal za svým cílem. Páneček věděl, co přijde a chytil se zábradlí. Vodítko se napjalo jako struna. Páneček se napjal jako struna. Obě struny drnčely svým napětím a velkej černej pes to měl už jenom půl metru ke kandelábru. Tak tam stáli jako ztělesnění napětí v tahu.
Nakročenej velkej černej hafan, k prasknutí napnutý vodítko, rozpažený páneček a zábradlí, kterého se páneček jednou rukou držel. Souboj hmot.
Dál to nevim, poněvadž jsem musel odjet, jelikož na mě přišla řada, ale počítám, že dneska už tam nebudou, že něco povolit muselo.

bacha na ní

Bývalo zvykem, že když si někdo stavěl palác, postavil si před bránu nějakého hlídače. Obvykle to býval lev nebo drak či jiná navztekaná potvora dštící oheň a blesky na nevítané hosty. To zajistilo majiteli takové nemovitosti bezpečí a klidný spánek poněvadž v dobách, kdy se tyhle stráže stavěly před vchod, se na jejich moc věřilo. To se teď nemůže stát. Teď se dá nad vrata kamera a strážce napojenej přes centrální pult čučí někde do obrazovky, aby povolal zásahový vozidlo, kdyby se něco šustlo. Veškerá romantika je ta tam.
Ne tak u nás v Olešku.
My totiž máme Sáru.
Kdo nás zná, ví že Sára je kočka venkovní, v Olešku dobře známá. Čímž je ovšem pochopitelné, že už na první pohled srovnánání chlupaté koule jménem Sára se lvem nebo dokonce drakem zásadně pokulhává. Avšak právě jen na ten první pohled.
Když odjíždím z domu, Sára se nezapomene přijít pomuckat, za což si vyslouží pohladzení a pobídku: "Sáro hlídej!"
Ale kampak na Sáru s hlídáním.
Vyloudá se otevřenými vraty ven a jde vizitýrovat do sousedství. Když přijedeme domů, odněkud se vyloupne a přijde se zase muckat. Tak to bylo odjakživa až do včera. Včera na nás Sára čekala doma. V květináči.
Máme před vchodem takové dva velikánské modré. Bývají v nich ozdobné rostliny. Přes léto. V zimě a zatím i teď jsou prázdné. Tedy abych byl přesný, nejsou v nich ty kytky. Od včera totiž v jednom z nich bydlí Sára. Akorát se tam vejde. Při příchodu pana domácího zvedne hlavu, spokojeně zamručí a znovu se stočí v květináči do klubíčka. Když vykouknu ze dveří, posadí se v tom květináči jako poctivý strážce sídla. Na rozdíl od ukrutných bestií před středověkými paláci však jenom zamňouká a vohlídne se po mně s jasnou otázkou v kočičích očích:
"Kde jsi takovou dobu? Potřebuju nutně pomuckat."
Když se jí dostane žádaného, svine se zpátky do květináče a čeká na dalšího příchozího. Času má spoustu a má nás dobře spočítaný.
A my máme před vchodem do paláce konečně toho strážnýho lva.
Tak až přijdete, dávejte si na ní bacha, je vostrá - bez pomuckání nikoho nepustí.

pýp

Všimli jste si toho začínajícího jara? Toho si nejde nevšimnout. Támhle pod Petřínem kvetou sakury, které se už nemohly dočkat, u nás se dal do květu zlatý déšť a keřík magnolie je obalený bílými květy zřejmě i proto tolik, že nám chce vynahradit jaro loňské, kdy se na to vysloveně vykašlala a nevytáhla ani jeden.
To je všechno ovšem jenom kulisa pro jarní reje. Letos se nechalo vidět ptactvo.
Díval jsem se na kosa. Měl svěšená křídla až na zem, ocasní pírka coural vějířovitě roztažená po trávě a nahrbený v tomto bojovném postoji pohopsával kolem kryptomerie. Uvnitř něco nebo spíš někdo musel být. Dělal u toho hroznej rámus. Šel jsem se podívat, o co mu jde a on toho nechal. Poodlétl o pár metrů dál a pokukoval po mě, co jako že tam dělám. Co bych dělal, byl jsem zvědavej. V hustém keři se ukrýval další kos. Nebo kosice? Já to takhle na dálku nepoznám. Nehodlal jsem kosovi lézt do zelí a šel jsem si po svých uklidněn, že tam není schovaná třeba Sára na číhané. To ona umí, tyhlety přepadovky.
Kos si ale po svých nešel, ani neletěl. Poodsunul se na břízu, vybral si nejvyšší větev a začal vydávat signály. Takový temně vábivý: pýp, pýp, pýp. Zřejmě mají svůj jarní kód.
Načež vidím, že u potůčku se něco děje. Vyslovená vřava. Nebyl to jiný kos, ale drozd. Pral se tam s dalším drozdem. Nevím, jestli to bylo o vodu, spíš ne, ale rozhodně to bylo vážný. Tak vážný, že se začali honit po trávníku. No dovedete si představit, jak to vypadá, když jeden drozd utíká za druhým a sprostě mu nadává. Když ho zahnal dost daleko od pramene, utřel si zobák o křídlo a šel k vodě. Byl čas brát koupel, ta ovšem byla jen pro jednoho. Vetřelce tam pochopitelně nestrpí. Ten stál opodál v koutě a čekal, až se na něj přijde řada.
Dál to nevím, ale je jasné, že teď už se s jarem musí počítat. To je definitivní.

stačí lopata

"Já jsem si všimla, že náš potůček i studánka potřebujou dolejt vodu, protože nějak málo tečou," začala mápečliváHanička svůj telefonický hovor.
Zpozorněl jsem.
Takové hovory po telefonu nevedeme a už vůbec mášikovnáHanička jakživo nezáčíná takhle zeširoka. Kdyby byly stavy vodních toků na naší zahradě tématem telefonátu, jako že nejsou, odbyla by je pravděpodobně věta jako: " … jo, a dolila jsem potůček …" Nebyl by to žádnej román na pokračování. Na ty jsem u nás zavedenej já. Tedy jsem pozorně naslouchal, kdy to přijde.
"Tak jsem šla pro konev a natočila do ní vodu, že jim té vody trochu doleju."
Bylo to fakt zvláštní.
"No a nejdřív jsem dolila studánku a ta hned začala týct líp."
Pokračování bylo čím dál neobvyklejší.
"A potom jsem nalila konev vody i do potůčku."
Napětí se zvyšovalo.
"A ta voda pořád tekla nějak málo."
Už to bylo vysloveně na spadnutí.
"A jak jsem tam přilila i tu druhou konev,..."
Evidentně se blížilo nesnesitelně oddalované finále.
"…tak v té tůňce na mě najednou vyplavala žááábááááá! Chcíplááá ropuchááááá! Fůůůůj!"
"No to nic není, stačí vzít lopatu a z té tůňky jí vyndat."
"Když ona je hnuůůsnáááá. Vyndáš jí ty, že jó?!"
"No dyť jó, já jí pak vyndám. Snad tam eště chvíli vydrží."
"To asi jo, ale já tam teď nejdu. Vona je fakt hnusná."
Nebylo to až tak strašný, vyndal jsem jí popsaným způsobem a potůček zas vesele žbluňká protože už na prameni žába nesedí. Totiž nehnije.

umí šplhat?

Já jsem se tady tuhle sice vyjádřil o Sáře jako o kočce venkovní, model myšilov, to je pravda. Pravdou však zdaleka není, že by Sára byla živa jenom o myších a dalším drobném tvorstvu, které uloví. Kdepak.
Sára stejně jako Ferda jsou samozřejmě kočky domácí, byť Sára venkovní a Ferda vnitřní. Což s sebou nese určitá privilegia, jako je drbání za uchem, muckání všeho druhu a ještě a ještě, viď Sáro, ale především i pravidelný přísun menáže do misek.
Ferda nasadil dost vysokou laťku, poněvadž to není obyčejnej mourek, jako Sára, a tudíž si ze svého rodiště přivezl kromě dlouhého chlupatého ocasu i chlupatej jazýček. Po několika zkouškách, kdy jsme mu dávali obyčejné kočičí jídlo, kterého se ovšem ani nedotkl, jsme rezignovali a teď už pravidelně kupujeme pytel s granulemi, který má v názvu přímo Ferdův rod, totiž mainský mývalí, což Ferda je.
A přece nebudeme každé kočce servírovat zvláštní chod, že ano. Tož dostávají oba to samé. Sáře to taky chutná, ale co Sáře nechutná. Ta sežere všechno.
Potíž je s tím, že poslední dobou z její misky na terase začalo jídlo ubývat dvakrát rychleji, než kdy jindy. Nejdřív jsme si říkali, že je to tou zimou. Že Sára potřebuje víc paliva na zátop. Jenomže zima je pryč a žrádlo taky. Bleskově. Často se Sára dožaduje jídla, což jindy s plnou miskou nedělala. Došli jsme k závěru, že tu musí být někdo další.
Vetřelec, kterej si vyčíhal (že by ho Sára pozvala, to nepřipadá do úvahy), jaká dobrota se u nás podává a zapsal se u nás na žrádlo. Popravě řečeno, to mě trochu žere. Jednak nevím, koho to vlastně ještě živím a druhak je to něco jako kdybych tu po trávníku trousil kaviár. Takový mývalí žrádlo není z nejlevnějších. Došlo tedy ke krácení dávek. Sára dostává jen minimum, které na posezení sní a pak musí počkat až přijedu domů, kdy dostane večeři.
Moc se jí to nelíbí.
Jenomže co s tím jiného? Živit další strávníky se mi nechce. Ty kočky si to mezi sebou řeknou a měli bysme tu za chvíli půlku vsi. Tedy pokud to kočky jsou.
Taky to může být jakékoliv jiné zvíře, třeba ten
ježek, co jsme ho u nás vídali dojídat misku. Ten by mi až tak nevadil, naopak. Jenomže to už je dávno a navíc ta miska je nahoře, na boudičce. A já si vůbec nejsem jistej, jestli takovej ježek umí šplhat.

jinak by nepřiletěli

Zima byla letos docela tuhá. Nezdála se, ba dokonce to vypadalo, že už ani mrznout nebude a najednou jsme tu měli mrazivé rekordy. Nejen u nás na zahrádce, ale i všude kolem je na rostlinstvu znát, že ještě nedávno bylo krušno a mrazivo.
Možná i proto mají čtrnáct dní zpoždění.
Ano, normálně lítají na čas, ale letos pořád nic. Až dnes ráno. Konečně bylo slyšet první nesmělé zkoušky. Ovšem vypadá to, že se tentokrát přihnal celý orchestr najednou. Sice trochu později, než jindy, ale zato všici. Zní to ze všech stran. Ladí se, zkouší se, hledá se ta správná tónina, aby to lahodilo sluchu. Za pár dní to vypukne naplno.
Tož otevřete ráno okna a poslouchejte. Ptáčci zpěváčci už jsou ze zimovišť tu. Bude koncert a bude jaro.
No vážně, to by jinak nepřiletěli.

kdo jinej?

Dneska tam nesedí. Dneska nedělá outrpný vobličeje, nekňourá a nedožaduje se přístřeší. Dneska je totiž jen pár desetinek pod nulou, což může být vzhledem k toleranci měření klidně i pár desetinek nad nulou. Tudíž to nemá zapořebí.
Kdo? Inu přeci Sára.
V tomhle je Sára spolehlivá. Ona tedy samozřejmě má z naší rodiny nejlepší a nejteplejší kožich. Ona je kočka venkovní, model myšilov. To ano. Jenomže to vůbec nic nemění na tom, že jak je jen trochu pod nulou, venku se jí být nechce. Přesto, že jí tu patří půl Oleška a je tu všude doma, dobývá se do domu s takovou vehemnencí, že by se nad ní kámen ustrnul.
Zrovna včera ráno, když nečekaně padal sníh, stála opět venku za dveřmi pracovny, koukala dovnitř a celou dobu, co jsem psal do deníku, mňoukala a trpitelsky na mě upírala hluboké kočičí oči v nichž navolila program: nespravedlivě vyhnaná micinka poníženě prosí o kousek suchého a teplého kouta pod střechou. Prdlajs poníženě a houby micinka, natož pak vyhnaná.
Když jsou opravdu mrazy, necháváme jí samozřejmě doma přes noc, aby na starý kolena nechytla regma a to i přes to, že, jak psáno, má letošní zimu novou luxusně zateplenou boudu na terase. Jenomže jak je doma, okamžitě bez zábran zabere Ferdův pelíšek a když se náhodou Ferda nevšimne a jde si lehnout, hned na něj prská a syčí. Ráno pak vyžaduje propuštění, jelikož tu přece v tom herberku s náma nebude.
To přirozeně platí přesně do té doby, než se znovu ochladí nebo začne sněžit. V takovém případě jí mám hned za dveřmi a: pusť mě domů, prosssííííímmm!
Je to báječna hra kočky nikoliv s myší, ale s člověkem a jeho nervy. Občas mi povolí a jdu jí trochu pomuckat, to se ví. Ale venku. Pořádek musí bejt. Ostatně kdo jinej, než Sára, by měl být venku a předpovídat, jestli bude ještě pod nulou nebo už teplo. Dnes to vypadá na prudké oteplení. Sáru celou dobu nevidět.

víc se čekat nedá

V době konzumní společnosti se nejen konzumuje, ale zkonzumované se i zahazuje, čímž se z produktu konzumního stává produkt odpadní. Pročež má skoro každý nejenom svou ledničku, sporák a televizi, ale taky svou popelnici.
Jsou popelnice společné i popelnice privátní. My jsme dospěli zřejmě k určité metě, již lze jen těžko překonat.
Po čase používání popelnic společných jsme usoudili, že nastala chvíle pořídit si popelnici vlastní a už léta jí s úspěchem provozujeme. Za ty roky má na sobě seznam nálepek, které hrdě oznamují, jak dlouho jsme jejími šťastnými majiteli. Přesto, že je nezbytným každodenním účastníkem našeho bytí, stojí v koutě za vraty. Ne snad, že by to byl kout zaneřáděný, naopak. Je tam čisto, rostou tam znamenité ostružiny, pod popelnicí je dlažba, vedle posekaný trávníček a nejdéle z celého pozemku tam svítí sluníčko. A to je ten zásadní moment, který posunul naši popelnici k metám nejvyšším.
Ta popelnice je černá a tudíž funguje, kromě své hlavní a nezastupitelné úlohy v naší společnosti, jako lapač slunečního tepla. Je to vlastně takovej solární kolektor, ostatně jako všecko, co je černý a dáte to na sluníčko. A poněvadž, jak psáno, je v koutě, kam u nás nejdéle sluníčko svítí, je vlastně popelnice jakýmsi nejteplejším místem na našem území. Tedy, abych byl přesný, víko popelnice je tou nejohřívanější plochou. Pokud nepočítám střechu, která je ovšem poněkud mimo dosah.
Mimo dosah Sářiny pozornosti. Sára totiž jako kočka venkovní má svůj revír dobře zmapován a střecha je zbytečně vysoko. Ovšem víko popelnice, to se přímo nabízí. Tož si ho Sára zaklejmovala a prohlásila za své. To znamená, že popelnice je sice naše, ale víko je její a proto na něm uplatňuje své nezadatelné právo, takto válet se na sluníčku. Což činí.
Takže když jdete vyhodit zbytky zmiňovaného konzumu, přistupujete k popelnici, na které se válí Sára, mžourá na vás proti sluníčku s výrazem nejvyšší ospalosti a nehodlá na tomto statu quo nic měnit. Musíte tedy volnou rukou uchopit chlupatou kouli (to je Sára), zvednout jí na sloupek plotu, načež chlupatá koule hlasitě protestuje. Teprv poté můžete provést běžný hlasovací úkon, tedy vhodit předmět do popelnice. Pak ale musíte zase toho chlupatce přemístit zpět na vyhřáté víko, protože jinak by na vás Sára pokřikovala a dožadovala se poprávu spravedlnosti a navrácení svého dědičného území. Což provedete a to je myslím, ta ve světě popelnic meta nejvyšší. Naše popelnice má opět své chlupaté víko, které navíc ještě celkem kultiovovaně přede a když přijdete domů, jde vás přivítat.
Víc se od popelnice snad už ani čekat nedá.

na Vídrholci

Vítr včera fučel jako na Vídrholci, jak říkala babička. Už jsem sice zapomněl, kde nebo co takovej Vídrholec je, ale pokud někde nějakej je, určitě bych si našel raději něco za větrem, poněvadž na Vídrholci to musí foukat strašně.
No a jak tak odpoledne fouká ten vichr, všechno to kolem v tom větru lítalo. Uschlé traviny na zahradě s bambusy to ohýbalo k zemi a sromky to div nezlomilo.
A v tom větru koukám, jak kos, co je u nás na stravu, jetí od krmítka proti větru.
No, letí. Ono je všechno relativní. I to létání.
On si myslel, že letí, tedy že se za pomocí aerodynamického vztlaku přemísťuje v proudícím vzduchu z místa na místo. Z jeho pohledu to tak i mohlo vypadat. Dřel jak černej, ostatně je to kos a černej je, tak mával křídly, div mu neupadla. Potud bylo všechno správně. I dál bylo všechno v pořádku. Letěl, tedy používal proudění vzduchu k tomu, aby ho nadnášelo, to ano. Vzduch kolem něj proudil až až. Jenomže tím ten pořádek skončil.
Ten kos stál na místě. Mával křídly, snažil se - a nic. Proti tomu větru to prostě nešlo.
Náš kos neni blbej. Za okamžik to stočil po větru a rychlostí střely zmizel na druhé straně domu. Ale tu malou chvilku, kdy zkoušel bojovat proti fučícímu živlu si zažil, jaký to je na Vídrholci. Totiž na Volešáku.
(pro zvědavé: Vídrholec je les támhle za Prahou u Klánovic.
Zde a zde jsou odkazy na něj)

pořádně vobšláplý

Už pár let se snažíme, ale je to furt málo.
Naše zahrádka okem nezúčastněného pozorovatele jen vzkvétá a neustále na ní něco přibývá, ale je to furt málo.
Máme totiž na zahradě málo roští, houštin a rozsochatých stoletých velikánů.
Na první pohled by se zdálo, že píšu poněkud z cesty, ale už na pohled druhý, a to především z ptačí perspektivy, je jasné o co jde. Ten jeden huňatej cedr s kryptomerií to totiž nevytrhnou. Ostatní stromy a keře jsou spíš menší nebo řidší nebo na zimu opadají a to je právě ten kámen úrazu. Naši ptačí nájemníci totiž potřebují ochranu před dravci a musí se mít kde schovat. Schovávačky u nás sice jsou, ale další houštiny nebo les jsou nejmíň sto metrů od nás.
Málo platný, naše zahrada není na pořádné proletění dost velká a za stravou, pokud člověk, tedy vlastně pták, chce něco víc, než jen zrní a semínka z krmítka, se musí dál do světa. A to je pak potřeba letět přes pole a nebo přes relativně holé sousední pozemmky, což je právě ta potíž. Takový dravec si na kořist pěkně počká a do lesa je to zatraceně daleko, zvlášť když máte na šestý hodině ve slunci stíhačku, ergo nějakýho toho vorla, káně nebo poštolku či co to tu vlastně v povětří vartuje. Tudíž se naši zpěváci, kteří tu na zimu zůstávají, stěhují do zarostlejších částí naší vsi nebo do lesa. I ty naše sýkorky z budky si na zimování vybírají bejvák jinde.
Na nás tu už třetím rokem zbývá jenom ten kos. Ten to tu má propachtovaný napořád. A vůbec mu nevadí, že budku jsem schválně dělal s menším otvorem pro malé obyvatele. Nevšímá si ani toho, že krmítko jsem udělal záměrně nízké, jen pro ty nejmenší. Kdepak. To ho vůbec neodradí, klidně se tam nacpe a cpe se. Dokonce se nedal vyrušit ani Sárou, která na něj pravidelně číhá a když už nic jinýho, tak alespoň zblajzla tu kůži od slaniny, co jsem jí pověsil ke krmítku. Kos je nad tím vším protivenstvím povznesen. Adoptoval nás a nedá si to vymluvit. Teď v těch pár centimetrech sněhu dělá kolem krmítka důležitě cestičky, aby snad nevznikl dojem, že to tu nemá pořádně vobšláplý.