WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

PF 2013

veselé Vánoce!

vesele a šťastně!

Slunovrat přišel v obvyklý čas, od zítřka už to bude jenom lepší a den se začne prodlužovat. Zatím ale jen pomaloučku a neznatelně. Holt je u nás zima, s tím se nedá nic dělat.
Tož je čas na tradice, které sice nejsou původní, jelikož slavení onoho slunovratu, které se logicky nabízí, se tradičně nedochovalo, páč se to někomu nehodilo do krámu, ale to neva, nakonec se něco slaví a to je důležité, neboť slavit je třeba, to povznáší ducha.
Například já se těším na Masopust. Že je to ještě daleko? Zas tolik ne. Ten příští Masopust bude už devátého února. Pamětliv loňského nedostatku ponocnejch, rozhodl jsem se, že si kostým oné ouřední osoby zajistím včas. Včera jsem vracel kostým našeho
malého Josefa, tedy se hodilo provést rezervaci. Paní Riegrová je paní laskavá, byť tak trochu čarodějnice, poněvadž v její chýši se to čarodějným vercajkem jen hemží. Nejsou tam pochopitelně jen čarodějnické rekvizity, ale je tam i spousta kostýmů a právě taky ten ponocnej. Požádal jsem o rezervaci a vzhledem k tomu, že jsem si vzpomněl včas, paní Riegrová si mě zapsala a devátýho budu ponocnej. To ovšem s sebou nese starost. Musím někde sehnat roh a halapartnu. Nevíte o nějaký? Nevíte, že jo. No já taky ne, ale budu shánět a něco určitě někde vyšťourám.
A aby toho slavení nebylo málo, čekají nás pochopitelně i Vánoce, které jsou v pořadí hned za Slunovratem a daleko před Masopustem. Tož ať se vám slaví vesele a šťastně!

výstava, hra a přání

Včera byl veleslavný školní den. Před Vánoci totiž vždycky v naší škole nachystají výstavu, v kostele pak koncert s koledami a pastýřskou hru. Vloni a předloni se naše děti účastnily jen exponáty na výstavě, buď ještě školkovými nebo už školními a zpíváním se školkou, ale letost to rozjely už ve velkém. Kromě vystavených výtvarných prací Kačka ve školním sboru zpívala koledy a Matýsek v divadelním souboru hrál Josefa - to je ten, co chodí s Marií, jak jsem tuhle psal. Byla to sláva náramná, škola plná rodičů, babiček, dědečků, tet a příbuzenstva vůbec, kostel pukal ve švech, neboť se tam všichni, co přišli, museli vejít. Atmosféra úžasná, zpěvy i hra famózní, potlesk zasloužený - kdo to chce vidět, musí počkat rok a pak přijít včas, jinak se do kostela nedostane.
To všechno se samozřejmě motá kolem narození spasitele, což je pro jedny právě předmětem oněch oslav, které ovšem jiní naopak nesdílejí, páč spasitel eště nepřišel, další to slavěj jindy a pohani maj v pátek slunovrat, což je vlastně prapůvod všech těch trachtací.
U nás se ctí tradice a oslavuje se onen spasitel, což má i svoje výhody, neboť spasitel ví, co se sluší a pod stromeček dětem něco nadělí. Ale aby věděl co, je lépe mu napovědět a napsat to na přáníčko, aby nemusel tolik přemejšlet. Tož se tedy píšou dopisy Ježíškovi. Letos jsem si jich pár vyfotil na výstavě a abyste o nic nepřišli, můžete si je prohlédnout taky. Jsou to
přání skromná, jako třeba koloběžka nebo křeček či jednorožec a třeba kočárek nebo knížka. Ovšem jsou tu i přímo nákupní seznamy na zboží od oné ovocnářské firmy, co jí mám taky v oblibě - to se skromností nemá nic společného. A pak jsou tu vysloveně dárky snů jako třeba nejlepší stíhačka na světě, limuzína, formule jedna, kupon na milion a podobně. Zajímavá je i žádost o lego hero fack-tori, to bude trošku oříšek, aby to náhodou někdo nepoplet. Existují i přání záhadná, protože naprosto netuším, co je gougami krabička a gogami balíček. Je tu i přání vysloveně dospělácké - aby moje třída spolupracovala. Za nejlepší přání považuju jedno z dlouhého seznamu oněch luxusních přání snů a totiž toto: Novýho bratra ale hodnýho a mlačího.
Tož ať se vám přání vyplní, užijte si krásné svátky - a nebojte, zejtra je jenom obyčejnej slunovrat, s koncem světa se počítat nedá.

patálie

Patálie - potíž, nepříjemnost, trápení - to se dá najít ve slovníku na internetu. Patálie Mikulášovy se dajít najít v knihovně, v kině a letos i v divadle. Zrovna včera jsme tam s dětmi byli. Recenzi tu psát nebudu, tu si klidně najděte sami, jestli vás zajímá. Dá se najít celá škála od negativních po pozitivní. Já k tomu můžu dodat jen tolik, že jsem to vydržel, Matýskovi se to představení líbilo a Kačenka prohlásila, že jí to divadlo připadalo jako pro dospělý. Sami vidíte, že jsme typický vzorek diváctva, jak je dnes zvykem papouškovat - napříč diváckým spektrem.
Ovšem ty patálie nás čekaly teprve po divadle.
Do Celetné jsme dojeli po suchých prázdných cestách, v garážích bylo volno a zabralo nám to půlhodinku.
Zpátky, když nepočítám procházku na Staroměstské náměstí k zasněženému vánočnímu stromu, jsme jeli hodinu. Ono se během představení zatáhlo, začalo sněžit a vznikla nepříjemná dopravní situace, tedy patálie. Jeli jsme čtyřicítkou celkem za dvěma pluhy. Ten třetí jsme potkali v protisměru u nás na Olešku. Ale dojeli jsme v pořádku, mámiláHanička už chystala večeři a tak nám ten sníh ani nevadil.
Jediná patálie by snad mohla být, že jsem ten sníh musel teď před psaním odklidit. Ale ani to vlastně patálie není, jelikož jak pravila málaskaváHanička ještě včera večer: dyť tě to baví, tak nemrlej.
Tož nemrlám, uklízím a píšu. A jak jsem psal v pátek: zima si dala letos na čas, ale teď už přichází pěkně podle pravidel. Těch dnešních pět centimetrů sněhu je už druhé připomenutí, že je tu a že se s ní musí počítat.

písmenkovej král

Písmenkovej král - teda znáte ho, ne? To je přeci ten, co nosí dětem do první třídy slabikáře ve chvíli, kdy už umějí slabikovat. Do Kaččiny první třídy přišel včera. Byl jsem se tam podívat, jak to probíhá. Za Matýskem jsem to před dvěma lety nestih' a víc příležitostí už nebude.
Děti samozřejmě musely ukázat, jak se ráno vítají s paní učitelkou, jim jde slabnikování a jak probíhá vyučování. Kromě toho, že jim to šlo, mě překvapila interaktivní tabule. Ne snad, že bych o tom neslyšel už v Matějově třídě, ba dokonce jí sám používám, když mám ve škole modelářský kroužek, jenomže já myslel, že je to jenom takovej školní projektor, aby se nemuselo běhat do kabinetu pro promítačku, jako to bylo za nás. Kdepak jenom projektor. Vono to žije. Děti to používají docela samozřejmě a ani Kačka ani Matěj nepřišli s tím, že mají ve třídě takovej technickej zázrak. Včera nám děti převedly, jak se po tabuli pohybuje slabikami. Vyhledávaly je na tabuli a pomocí jakéhosi ovladače přemísťovaly slabiky na jiné místo a skládaly z nich slova. I Kačka se přihlásila a předvedla, že je to pro ní každodenní samozřejmost: našla mí, šoupla ho na kraj doleva, našla sa, přidala ho k první slabice a byla tam mísa. Samozřejmě to všechno přečetla. To jsem tedy čuměl.
No a potom se ozvalo zaklepání a cinkání a do třídy vešel Písmenkovej král. V jedné ruce knihu, v druhé pimprlové žezlo. A že prý zaslechl o první třídě, že už umí slabikovat a brzy bude umět číst. Tož tedy děti vítá do království písmen a knih. A přeje jim, aby se jim v tom velikánském světě líbilo a byly tam s knížkami jako doma. Předal paní učitelce knihu, jenomže jak už je to král postarší a má toho moc, zapomněl, že má přinést dětem klíče od slabikáře. Tak s ním paní učitelka ještě odběhla a klíče donesla sama. Ke slavnosti patřil ještě velikánský perníkový slabikář a samozřejmě rozdávání klíčů a slabikářů papírových - těch opravdových, prvních, které děti dostaly.
Byla to sláva veliká a já to zas těm dětem závidím. Mají vážně báječnou školu.
Pár obrázků najdete tady v galerii.

nejdou

Našel jsem na internetu pro děti malý mikroskop. Dá se to připojit k počítači a když se pod mikroskop dá mravenec, je velkej přes celou obrazovku. Už jsme spolu cosi zkoumali a svět pod mikroskopem Matěje i Kačku velice zajímal. Tož by to mohl být pěkný dárek.
Zkusil jsem to tedy objednat, že prý je to k vyzvednutí na prodejně. Prima, zajdu na prodejnu.
V prodejně byl takový nezvyklý chaos.
"Prosím vás, jak si mám vyzvednout objednávku z internetu?"
"U pokladny zaplatíte a támhle u výdeje si to vyzvednete," odpověděl mládenec, "ale nejdou nám počítače…," dokončil mládenec z prodejny počítačů.
U pokladny slečna s politováním potvrdila, že počítače už delší dobu nejdou a že objednávku po internetu tedy nelze vyřídit.
Inu, skočím si na oběd a cestou zpátky už to snad půjde.
Nešlo.
"Je mi líto, ale bez počítače to vážně nejde," pravila s účastí v hlase slečna od pokladny prodejny počítačů.
No nic. Vzdal jsem to a možná někdy příště.
Ovšem vidím v tom případu zábavný paradox: Objednám si pomocí počítače doplněk k počítači, jdu si ho vyzvednout do obchodu s počítači a tam ho nedostanu, protože jim nejdou počítače …

jak bába v koksu

Zní to skoro jako zaklínadlo: hutní materiál. Tedy pro laiky. Pro nás strojaře je to běžné ozačení velké části určitého typu polotovarů tažených či válcovaných … ale to jsou další zaklínadla. Prostě jsem potřeboval mosazné tyčky tažené za studena. Tudíž jsem si našel prodejní sklad hutních materiálů, tyčky objednal a vyrazil do skladu.
Nebylo to úplně bez problému, pochopitelně, neboť první zásilka průměru 6mm nakonec skončila v Olomouci a teprve až druhá přistála tuhlec v Kunraticích. Ale nakonec tyčky byly na skladě a já si pro ně jel.
Pan skladník byl velice milý a byl tam sám. Evidentně mu dělalo radost, že má ve mně společnost a jal se hledat příslučné tyče. Trojku našel hned. Ale tu šestku ne a ne najít. Obešli jsme dvakrát sklad a šestka nikde.
"Ale dyť přišla, já to vím," pravil pan skladník, "jenomže kde je? Já si musím zavolat do kanceláře."
Což učinil.
"No jó, vona je eště támhle v bedně, vona je nerozbalená."
Došli jsme k třímetrové bedně, pan skladník jí rozdělal a šestka tam byla.
Takže ještě zvážit a napočítat. Bylo to nějakých stošedesát osm korun.
Vyndal jsem jednu zelenou bankovku a dvě mince.
"Sto .. padesát … šedesát …" naznačoval pan skladník citlivě, že bych měl ještě přitlačit.
"No jo , já to poplet, to měla bejt dvacka," povídám a lovím v peněžence tu správnou minci a - ouha! Jedna mi vypadla. A přímo do koše s odpadky, nad kterým byl pultík, kde jsme úřadovali.
"To je trefa. Co to bylo?"
"No asi dvacka."
"Tak to vysypem."
Pan skladník vzal odpadkový koš a dosud růžový a odpoledním sluncem zalitý průběh nákupu za studena tažených tyček se začínal utápět pod horou odpadků. Nechtělo se nám to vysypat celé, ale mince byla pochopitelně až vespod. Takže všechno ven. Ohryzky, papíry, pásky, šlupky, smetí ….
Hrabal jsem se v tom, jak bába v koksu, totiž v hoře odpadků.
Pak jsem jí uviděl. Už se nedalo nic dělat, to zatouškovat nešlo.
"Tady je! Ale je to jenom dvoukoruna. To kdybych věděl, tak jsem jí tam nechal."
"A to nic," pravil pan skladník.
"Já vám to zametu, vážně," povídám.
"Ale kdepak, my jsme tu na to zařízený."
"Já bych to uklidil," ještě jednou jsem se pokusil nabídnout nápravu.
"To není potřeba," trval na svém pan skladník, "tuhle je smeták s lopatkou a támhle mám vysavač, já jsem na to vybavenej."
"Tak děkuju a ještě jednou se vomlouvám, to zas byla vostuda."
"A to se stane, dyť vo nic nejde," utěšoval mě pan skladník.
"Tak děkuju a nashle."
"Na shledanou. A ať se vám daří."
"Dík, vám taky."
Uložil jsem tyčky do auta a bylo. Hutní materiál byl v kufru.
Ovšem že se to odpoledne budu hrabat v koši s odpadky, to mě ani ve snu nenapadlo. Zřejmě jsem to zaklínadlo na začátku musel nějak špatně vyslovit.

tunelem do divadla

"Tady pozor, tady pozor, držte se ve skupinách, hlídejte si děti!" povykovali žabáci do tlampačů.
"Neoddělujte se od skupiny! Jsou tu divá zvířata! Pozor!" To už nás vedli do podzemních prostor divadla.
"Do klece, všichni do klece, jen vkleci je bezpečno. Nevyklánějte se z klece!"
Svátečně oděná skupina i s dětmi se naskládala do přepravní klece na kulisy. Stáli jsme na kolejích v kleci, kolem povykovali žabáci s tlampači a my čekali, co bude.
Rána.
"Pozor, pozor, vlkodlaci vyřadili z provozu přepravní zařízení, musíme ven z klece a rychle pěšky pryč!"
Spěchali jsme někam po schodech. V další hale bylo pološero.
"Neopouštějte skupinu! Pozor! Tam jsou! Už sem jdou! Pozor!"
Z příšeří se začaly vykrádat podivné postavy. Lezly po čtyřech a svítily jim zuby.
"Vlkodlaci! Pryč, pryč!"
V chodbě vykukovali další tvorové s růžky a my s dětmi jsme pospíchali vzhůru po schodišti za světlem."
"Nezdržujte se, pospěšte! Vlkodlaci oddělí slabší kusy od skupiny! Držte si děti při sobě!" Žabáci poskakovali kolem a s tlampači obíhali skupinu.
"Rychle nahoru, rychle!"
Šlapali jsme po schodech už třetí zatáčku, když se zezdola ozvalo: "Utíkejteeeeeee …. Aaaaaaáááááááá …"
"Von ho sežral," pravil Matýsek a Kačka mi začala drtit prst ještě větší silou a přidala do kroku.
To už jsme byli někde nahoře v temné chodbě. Prošli jsme černými portály a před námi se objevil vchod do bílého jasného tunelu. Podlaha se pod námi otáčela a nezbylo, než pokračovat dál tunelem.
"Mrrrrrrhhhhrr…." vrčelo to za tenkou bíle prosvícenou stěnou tunelu.
"Aaa!" vykřikla paní za námi, "chytlo mě to za nohu!"
Kačka popoběhla. Matýsek už se mě držel taky a druhou rukou přitahoval mouveselouHaničku.
Vyšli jsme z tunelu.
Před tunelem zpívaly víly a vítalo nás zšeřelé jeviště divadla. Prošli jsme rampou přes můstek kolem oživlého stromu a papouška. Ještě pár schůdků dolú do hlediště. Kolem zněly jemné tóny hudby, nad námi zpíval Papouš a nahoře na posledním balkóně se vznášel červený Fénix.
Vlkodlaci byli ti tam a my se ocitli v kouzelném pohádkovém Čarokraji.
Tak šup, kabáty do šatny, ještě honem prohlédnout základní kameny divadla a představení může začít.
Na první seznámení Kačky a Matýska s Národním divadlem to, myslím, bylo dost dobrý.

vofukovaní za dva

Opravy se dají řešit všelijak. Jedna z možností je popsána ve včerejším zápisu. Jiná možnost je předmět vyhodit, poněvadž už to stejně nemá cenu spravovat. To není můj šálek čaje, zato máčipernáHanička má tuhle metodu v oblibě. Další způsob je zanést předmět porouchaný do opravny porouchaných předmětů. Tu poslední možnost jsem po zralé úvaze zvolil v případě fotoaparátu.
Aparaték měl dva neduhy. Ten první - vypadlý obrazový bod - bych dokázal eliminovat v editoru, ale když se k němu přidal neduh druhý, to jest nefunkčnost kruhového ovladače, který má klíčovou a nezastupitelnou roli, nedalo se nic dělat, musel jsem začít uvažovat o opravě. Sám jsem se nakonec do toho nepustil. Jaksi si netroufám. Tož jsem tedy chtěl informaci o tom, zda je věc opravitelná a nakolik lze odhadnout opravu. Tu informaci však nelze dostat. Po telefonu se do servisu nelze dovolat. Na druhém konci drátu je totiž jen plechová huba. Mailem se sice lze dotázat, ale když vám neodpovědí ani po měsíci, přestanete v tuto možnost věřit. Nezbylo, než osobně zajít do opravny.
"No, to máte pravdu, sem se dovolat nedá," potvrdil mi pan přijímací technik, "tak ukažte, já dojdu zjistit, kolik by to stálo."
Přišel za chviličku a měl tvář zarmoucenou profesionální účastí:
"Ano, ten ovladač rozebereme a vyčistíme a ten čip přemapujeme, jenomže vy máte na tom čipu ještě i nečistoty a to je největší problém, to stojí nejvíc. To musíme rozebrat celej aparát."
"No co se dá dělat, mě to přišlo nějaký divný, že ty obrázky už nejsou, co bejvaly."
"Tak to je tou nečistotou. Vidíte, tady je taková jako mapa."
Dělal jsem, jako že tu jakomapu na displeji jasně vidím, ale viděl jsem prd. A ten jak známo nelze ani vidět, ani pochromovat, jak praví onen fousatý vtip.
"No jo, tak to vemte sakumprásk. Ať je to v pořádku," pravil jsem odhodlaně.
"Ale to už je třetí Canon v pořadí a tenhle zrovna mě zlobí nejvíc. Příští foťák už Canon nebude. Už mám vybráno."
"Bojím se, že si nepolepšíte," podotkl pan technik s účastí v tváři," vono je to na vopravy všude stejný."
"Hmmm…"
Víc jsem na to říct nemoh. Jen jsem s nostalgií koukal na fosilní zrcadlovky na kinofilm, co jich tam v servisu mají ve vitrínách jak naseto. To bejvávaly časy: stačilo odšroubovat ojektiv, štětečkem otřít a ofouknout optiku a bylo. Teď je to za dva tisíce. To vofukování.

půl tuctu

Kamarád Ondřej má zalíbení v jistém panu Podgerovi. To je postava z knížky o třech mužích, Tři muži ve člunu se to jmenuje. Rád si v té knize čtu, rád z ní i rodině předčítám. Je to obrovská taškařice a smějeme se všichni. Však víte, pokud jí znáte. Pokud ne, seznamte se, tahle knížka nezklame.
Tedy a onen strýc Podger má fatální sklony k tomu, aby pokazil, nač přijde a přitom zdůraznil svoji vyjímečnou roli ve vesmíru. Toť náš vzor. Ondřej správně vyslovuje Poudžr, já, abych zdůraznil své popletovství, tvrdošíjně speluji Podger. Z toho konečně plyne, že i já se k němu hrdě hlásím. Nuže, to bylo tak:
Můj iMac je stár přibližně tři roky, což jest u počítače třeba násobit číslem v řádu miliónů, čímž docházíme k závěru, že už je to pěkná vykopávka. Mám fosilie rád. Mám rád i svého iMaca. Pro znalce dodávám, že toho předchozího - lampičku - mám pořád ve funkčním stavu uloženého na skříni pro Kačku, až bude chtít vlastní počítač. Tak zachovalej krásnej kousek aby člověk pohledal.
Ten můj současnej iMac potřebuje v tuto chvíli vyměnit optickou mechaniku. Už vím, jak na to. To se nejde do servisu a nevysolí se nějakých pět, šest tisíc. To se objedná na eBay originální díl za cca tisícovku i s poštovným, najde se na iFixit postup, jak se mechanika vyměňuje a udělá se to. Už jsem to dělal u toho Matýskova iMaca z druhé ruky.
Najít na eBay správnou mechaniku by mělo být otázkou nějakých pár minut hledání. Jak pro koho. Mě to trvalo trošku dýl, ale nakonec jsem nějakou takovou podobnou našel. Tedy zakoupit, třeba bude pasovat. A ejhle: mám možnost se podívat ještě přímo do obchodu s mechanikami, jestli tam nemají přesně tu samou, co potřebuju. Mají, pochopitelně, tedy objednám tu. No jo, ale jak se zbavit té první? Není jiná cesta, než napsat prodejci, že jsem udělal chybu a chci jenom tu jednu správnou. Chyba první.
Prodejce napsal, že bez problému, že stačí zaplatit jen tu správnou položku.
Šup tedy na PayPal a zaplatit. Ouha, server nebere kartu, kterou před tím vždycky vzal. Tak tedy "nabít" svůj PayPal účet převodem z banky. Stalo se, ale příslušná částka bude připsána nejdéle do dvou dnů … Chyba druhá. Oznamuji to prodejci. Shovívavě všechno chápe.
Peníze se na účtu objevily už za jeden den, což se zdálo býti skvělé. Jak zaplatit? Pošleme vám návod, píše PayPal. Poslali. Zaplatil jsem. Ovšem nešlo to. Samozřejmě, že ne. Neodsouhlasil jsem přijetí částky… Chyba třetí. Naštěstí to nešlo, protože jsem zaplatil na špatnou adresu. Chyba čtvrtá.
Poučen, odsouhlasil jsem přijetí peněz na účet a znovu šel platit. Zadal jsem mail příjemce prostým kopírováním. Hned na mě vyskočilo menu, že si můžu vybrat, jestli je to ten von. Jo, tenhle to je. Takže peníze posílám. Hned jsem poslal kopii příkazu příjemci. Ale to není můj účet! Udělal jsi chybu v mailu, píše příjemce a netuší, že je to chyba v pořadí už pátá…
Nezbývalo, než požádat mailem nesprávného adresáta, zda by byl tak laskav a platbu mi obratem vrátil. Učinil tak skutečně obratem s laskavým varováním, abych si dal příště pozor, že není každý jako on a peníze se mi nemusí vrátit. Poděkoval jsem a peníze jsem měl opět na účtu.
Napotřetí už jsem si přivolal moulaskavouHaničku, aby mi pro všechny případy zkontrolovala adresu příjemce. Už jsem si nebyl jistej vůbec ničím. Dostalo se mi shovívavého potvrzení, že tentokrát je to správně opsáno. Budiž tedy: odeslat.
Dnes ráno jsem dostal zprávu, že příjemce obdržel platbu. Že děkuje za transakci a těch chybějících $10 že prý posílat nemusím, že mi mechaniku pošle i tak … On se změnil za ty dva dny kurz natolik, že mi chybělo v platbě deset babek! Chyba šestá …
Strýc Podger by záviděl, kdyby viděl, že na jedné drobnosti se dá spáchat půl tuctu pitomostí.
A to ještě zadaleka nedošlo k samotné výměně mechaniky.

dva plechy

Letos přišla Zima dřív, tedy jenom na chvilku, aby děti stihly postavit zkušebního sněhuláka, jak psáno zde. Aby byl pořádek, přišla Zima dřív i za školními dětmi do Zvole. V pátek to bylo náramné a řekl bych, že je dětí v lampionovém průvodu rok od roku víc.
K několika fotkám, které jsem přidal
tady do galerie, si dovolím tři postřehy:
Vojta, takto maturant, ale samozřejmě též absolvent zvolské školy, mi povídal:
"No jo, dyť já to mám vlastně už zažitý. Jak byl ve škole lampionovej průvod a vítání Zimy, moh' jsem klidně vytáhnout sáně. Bylo jistý, že už to vážně začalo a je vopravdu zima."
A málaskaváHanička pravila, když jsme byli už doma:
"Příští rok si z toho vezmu poučení. Musím toho upéct víc. Ty dva plechy byly žalostně málo."
No a Ondřej, se kterým se měl v průvodu setkat pořád nešel a nešel … jenom Noru jsem tam viděl pobíhat.
Bylo to jinak, pochopitelně. Nora zdrhla a Ondřej tam byl od začátku, jenže já ho v tý tmě neviděl a teprve, když mi do ucha někdo potřetí řval "Jirko, Jiří!!!!" jsem se otočil a hleďme: Ondřej! Konečně mě v tom mumraji dohnal.
Nakonec jsme samozřejmě do pohádkového lesa trefili a uvítali i tu paní Zimu. Tož vězte, už je tu.

zase v … síti

Poštu mám raději papírovou, než elektronickou a už jsem tu o poště psal. O tradiční třeba zrovna tady a tady. No a dneska je to o řešení záhady s tou elektronickou.
Totiž ten
rumburak ve drátech mi strašil v poště pořád. Ne, že bych se bál chodit do pracovny k počítači, to ne. Ostatně mám poštu především v počítači pracovním, ale přeci jen mi to nedalo.
Tu a tam jsem zkusil z pracovny vyslat mail a hned se mi vrátil rumburak. No nic, nechal jsem to, ale přesto jsem zavolal na podporu k síťařům. A že prý mám poslat obrázky s nastavením účtu. Tak to zas chvíli čekalo, než jsem si na to znovu vzpomněl.
Další pokus, znovu rumburak, tentokrát ovšem trojhmatem sestřelen z obrazovky. Odeslán na helpdesk. Z jiného účtu, pochoptitelně. A že prý to je málo informací, ať ještě nějaké přidám. Zvlášť ty o nastavení serveru a firewallu a antiviru a … Naštěstí se zastavili včas a číslo bot a košile už nechtěli.
A zase: že je jim to záhadný, zvláště při srovnání s jiným účtem a názvem poštovního serveru. Že jsou ty účty vlastně identický, tak proč rumburak? Taky nevěděli. Byl jsem tamtéž jako na začátku. Tedy v … síti.
Snad jen, psal pán od supportu, že je tam v nastaveních jinej způsob zabezpečení, takže kdybych ho přizpůsobil …
Zkusil jsem to.
Hurá! Rumburak zmizel a elektronická pošta prorazila skrzevá zašifrovaný dráty.
Uff …
Záhada vyřešena. A taková to byla prkotina. Ostatně tak to bejvá dycky. Svět stojí na prkotinách.

nejmíň čtyři ruce

Dneska tedy zpátky k drakům. V pátek měli svůj den, tedy svou drakiádu ve Zvoli. Začalo to tradičně u školy a šlo se na louku. Louka připravena, draci nachystáni … nuže vzhůru!
Kačce jsem slíbil, že jí zprovozním toho jejího, školního, co si ho sama malovala. Inu, sliby jest plniti, tož jsem splnil. Drak dostal kostru z tyčky a bambusu, stáhl jsem to provázkem, přidal jsem ocas z krepového papíru, ještě váhu s očkem, aby bylo za co draka uputat - a bylo. Drak Mrak jedna báseň.
Kačenka si ho pyšně nesla na místo dračího sletu.
Matěj měl svoji stíhačku, ten měl jasno hned od začátku. Stačí vhodný stabilní vítr a lítá se. Jenomže vhodný stabilní vítr si neobjednáte v koloniálu, jelikož tam větry nemají, tedy většinou. Vítr se musí přihodit. V koloniále i na louce. V pátek se vítr konal, ovšem o pravidelnosti a vhodnosti by se dalo s úspěchem diskutovat dlouhé hodiny. Ať tak či onak, foukalo a draci lítali. Největším překvapením byl ten Kaččin, který doopravdy lítal, což téměř odporuje fyzikálním zákonům, ale vzato kolem a kolem, on například takovej čmelák taky lítá, že ano.
Tak tedy: lítalo se. Abych byl přesný, měl jsem pocit, že nejvíc jsem lítal já. On totiž ten Kaččin drak za malou chvíli Kačku omrzel, protože k elegantnímu letu měl přeci jen poněkud daleko. Vyžádala si tedy záložního tradičního papouška. To je jistota.
Mezi tím už jsem pořád dokola pomáhal Matýskovi se stihačkou a jejími dlouhými stabilizačními pásky, které hned při prvním vzletu utrh'. Pak jsem taky poslal do vzduchu naší spolehlivou stabilní krabici …
Ano, počítáte správně. Měli jsme n+jednoho draka, tedy čtyři celkem. Z toho jsem neustále udržoval tři ve vzduchu, což mohlo působit dojmem, že jsem se zbláznil a s krabicí na provázku přivázaném k ruce pobíhám po poli, v jedné ruce stihačku Dartha Vadera, v druhé papouška a snažím se je vyhodit do vzduchu, ale oba draci se vzpouzejí a já se jich ne a ne zbavit ke všeobnecnému potěšení svých ratolestí, které si to užívají u řídících šňůr.
No, nebylo to úplně přesně tak, jak to maluju, pochopitelně. V další ruce jsem měl ještě foťák a snažil se udělat nějakej ten obrázek. Jo, počítáte správně, chvílema jsem musel mít nejmíň řtyři ruce, protože jinak bych to nemoh' zvládnout.
Ale dobře to dopadlo. Nic jsme nerozbili, nic nezamotali a děti nakonec dostaly od paní učitelky Lenky diplom. Za ty dvě a půl hodiny blbnutí na louce si ho rozhodně zasloužily.
Pár fotografií najdete na konci dračí galerie tady.

šla čtyřikrát

Draky nechám na chvilku na pokoji. Do zítřka to bude, myslím, akorát. Dneska je potřeba dát zprávu o té náramné výstavě.
V
odkazech totiž najdete link na stránky pana Soukupa, na Zónu. V pátek jsem se tam dočetl, že v sobotu v deset ráno bude otevřena výstava věnovaná panu Karlu Zemanovi. Toť voda na náš mlýn! Najmě pak, když je to nad Čertovkou, u Kampy, v Saském dvoře. Byli jsme tam před desátou, aby nám nic neuteklo.
"Vy jste první oficiální návštěvníci a já jsem ředitel výstavy, tak vás tu pěkně vítám!" pravil pán hned u vchodu.
"Copak mě, ale tuhle děti vítejte, to jsou ti praví návštěvníci."
Pan ředitel třásl pravicí Matýskovi i Kačce. Jiný pán se nás hned za pokladnou ujal a že prý pan Zeman byl režisér a výtvarník a udělal …
"My víme," zastavil jsem ochotného pána," proto jsme tady. Děkujeme, my už se vyznáme. Včera jsme si dali Cestu do pravěku a dneska ráno Vynález zkázy jako přípravu."
"Tak to jo, to já vás nechám," zastavil pán proslov a zašel dál do hlubin výstavy, aby nám něco nachystal.
Už od začátku to bylo úžasné. Hned za vchodem jsou skleněné figurky z Inspirace a začíná tam dlouhá řada obrazovek, na kterých se promítají všechny možné scény z filmů pana Zemana, kde můžete nakouknout pod pokličku trikového natáčení.
"Jé, to je
pan Prokouk!" volal Matýsek.
"No jo, i s úředním šimlem!"
"A tady je ponorka, já jdu do ponorky ….
hrabě d'Artigas a profesor Roch! A strojovna, … a periskop!"
"Já si, tatínku,
vyzkouším tu přilbu, jo?"
"Vyzkoušej, Kačko. Ta je pravá potápěčská."
"Jé,
létající stroj! Můžu?"
"
Leť, Kačko!"
Tu se najednou vynořil ten pán od vchodu. Vzal do ruky kliku a začal točit. Kačka tahala za páku, pán točil klikou, za Kačenkou ubíhalo plátno, křídla mávala a
Kačka vážně letěla! Pak letěl Matýsek.
"Chcete si to vyzkoušet taky?"
"Já nevím, abych to třeba …"
"To má unést minimílně sto kilo, klidně to zkuste."
Vlezl jsem na létající stroj. Úžasné: Pán poctivě točill klikou a já jsem letěl!
"Já tu
točím tu scénu s mamutem z Cesty do pravěku!" volal Matýsek, stál na stupínku a podle všech pravidel filmařiny natáčel svou verzi záběru.
"
Jé! Měsíc!" volala Kačenka z další místnosti.
"No jo,
jsme na Měsíci. A támhle letí baron Prášil na dělové kouli!"
Prošli jsme do poslední místnosti a tam nás čekala paní s rozloučením a poděkováním, že jsme přišli. A že jsme byli první, dostali jsme napříště ještě volňáska.
"A můžem ještě jednou?" ptal jsem se paní.
"No jistě, když jsem tu byla prvně já, šla jsem čtyřikrát."
"Hurá. Jdeme ještě jednou od začátku!" volali Kačka s Matýskem a hrnuli se zase ke vchodu.
Dali jsme si výstavu znovu a musím vám jí doporučit. Jděte na ní.
Je opravdu fantastická! Inu, vždyť je taky o panu Zemanovi.

nadvakrát

Letošní babí léto je u nás ve znamení divadel. Už jsem o tom psal tady a tady. Aby toho nebylo dost, přihodilo se nám další. Takovým zvláštním způsobem.
Chodíváme s dětmi do divadla Minor. Například Klapzubovu jedenáctku už viděl Matýsek dvakrát, což svědčí o tom, že je to náramně povedené představení. A v tom divadle Minor je jedno představení, které bylo od loňské premiéry pořád vyprodané, čímž jsme ho pochopitelně neviděli.
Když tu se najednou objevil v tabletu prográmek Minor. Tedy on se neobjevil. Já jak pravidelně prohlížím novinky jsem ho tam našel a instaloval. No a hleďme. On je to program divadla s rezervačním systémem. Stačí zadat a máte lístky.
"Tak se honem podívej, jestli mají ještě lístky ne ten Cirkus," nabádala mě mápozornáHanička, "já je vždycky propásla."
"No jo, jsou tu. A hnedle do třetí řady - tak to půjdem, ne?"
"Jasoň!" pravila máveseláHanička.
Rezervace obratem provedena mobilním způsobem, lístky k vyzvednutí v pokladně.
"Tak mě tu máte," halasím na paní pokladní o pár dní později, "já mám tu rezervaci přes telefon. Ta je báječná, ta se vám povedla."
"No von pan ředitel chtěl, abysme byli první a aby to fungovalo."
"Funguje to a já si vyzvednu ty lístky na Cirkus. Máte to skvěle zařízený."
"Tak to mě těší, kolik vás je?"
"Dva velký a dva malý. Kačka s Matějem už se těší."
"Tak to máme dva za normální cenu a dva za dětskou. Děkujeme a užijte si divadlo."
"Úžasný. To máme první mobilní lístky do divadla! To si užijem nadvakrát, poněvadž už teď si užívám tan váš skvělej rezervační systém."
"To bude pan ředitel rád, já mu to vzkážu," pravila paní pokladní a podávala mi lístky.
A my si to divadlo v sobotu užili. Bylo cirkusové a pohádkové a kouzelné … a vůbec pro děti. Ještě mají schované křídy z představení.

ps
zítra je ve Zvoli školní drakiáda, tak přijďte, draci!
tady si můžete stáhnout pozvánku

v drátech

Bez pošty v její elektronické podobě by to dneska nešlo. Před pár lety by nikoho nenapadlo, že je něco takového možné, pak přišel internet a pošťáci začali svištět po drátech. Tedy ti virtuální. Normální pošťák vám pořád ještě může zazvonit u dveří a já se přiznám, že mi to je milejší, přesto že mi většinou nosí účty. Občas ale přivezou paní pošťačky balíček, což je mnohem příjemnější, než dopis z ouřadu. Ale zpět k té poště, co protéká skrzevá dráty.
Normálně jí čtu na pracovním počítači. Méně normálně - když jsem někde na cestách - otevírám mail na telefonu. A zcela vyjímečně a jen v poslední době poštu prohlížím na domácím počítači. To proto, že jsem si zřídil nový účet pro účely modelářského kroužku a to i včetně
stránek. Ostatně už jsem tu o tom psal. A jsme u problému s virtuálním pošťákem.
Když odešlu mail z nového účtu, je všechno, jako jindy. Když ovšem odešlu poštu z účtu příslušícímu zde čtenému woleschku, pošťák okamžitě odmítne se mnou komunikovat. Přitom jsem kontroloval nastavení nejmíň pětkrát a je stejný pro oba účty. Někde jsem musel udělat chybu a ne a ne na to přijít.
Tedy ono by mě to zas až tak netrápilo, jenomže on ten pošák není žádnej anonym. Skoro ho podezírám, že bude někde zalezlej v drátech a dělá tam neplechu, jak je jeho dobrým zvykem. Začíná vám to bejt divný? No, mě je to taky divný, proto o tom tady píšu. On ten pošťák totiž není bezejmenej, on je vlastně docela profláknutej a špatná pověst ho provází, kde se jen objeví. Tuhle je část hlášení, které mi posílá i se svým podpisem:

Při odesílání zprávy nastala chyba. Poštovní server zaslal neočekávanou uvítací zprávu: „+OK X1 < ………. @rumburak. ……..>…."

ze závodů na sklály

A bylo po tréninku a jeli jsme na závody. Bylo to prý něco jako mistrovství republiky či co, já se v tom zas tolik nevyznám. V každém případě byla hala plná tatami, na většině se prali - tedy kikckboxovali a na jednom se dělalo wu-shu ve všech možných kategoriiích.
Matýsek startoval ve dvou. Beze zbraně byl osmý z osmi, ale měl tu smůlu že na svých teprve třetích závodech, kdy startoval poprvé oficiálně a ve vlastním kimonu, byl vylosován jako první. Podle něj nastavili rozhodčí stupnici a rázem bylo všechno jinak. Ale cvičil i tak moc pěkně. Jenomže se zbraní to byla jiná. S tyčí mu to jde o hodně líp. Přesto že to bylo jeho vůbec první soutěžní vystoupení se zbraní, byl čtvrtej a to třetí místo mu uteklo jen o pět setinek. To uznáte, to byl skoro třetí. Úspěch to byl náramnej a Matýsek to obrečel. Když jsme ho utěšovali, že je to báječnej úspěch, řekl nám, že pláče radostí. A měl proč. Vážně mu to šlo.
Po závodech jsme vyrazili pod širák. Kluci měli totiž slíbeno, že za odměnu je Tomáš, tedy jejich trenér, vezme lézt na černolické skály. Bylo nás nakonec jenom pět, takže jsem kluky i s Tomášem naskládal do auta a ještě před setměním jsme dorazili na skály. Tam se k nám přidal ještě malej Filip, kterej sice nezávodil, ale chtěl s námi lézt. Tím jsme byli všichni. Stany nám velký kluci pomohli postavit už za tmy a pak byl táborák. Davelské klobásy slavily úspěch, oheň hořel a v průrvě mezi skalami nám do toho svítil srpek měsíce. Větší romantiku si těžko představit.
Ráno jsme po snídani sbalili spacáky a stany a šlo se lézt. Matěj se do toho dal se vší silou a chutí. Šlo mu to skvěle a na to, že byl vlastně poprvé na opravdový skále (ta pětimetrová školková stěna se nedá počítat, tam získal jen ty nejzákladnější základy), si počínal děsně šikovně a lezl nahoru jak malej kamzík.
A tak jsme celou neděli lezli a slaňovali a zase lezli. Před obědem se k nám přidala ještě máúžasnáHanička, která přivezla nejen Kačku a Kristýnu, ale i plech s upečeným koláčem, což skálolezci - a to úplně všichni, co nás tam bylo - uvítali s neskrývaným nadšením. Mlaskali, až se ze skal kamení sypalo.
Byl to tak náročněj víkend, že jsme s Matýskem usnuli, hned, jak jsme přijeli domů. Byli jsme utahaný jak koťata a jen báječnej oběd, kterej nám má miláHanička uchystala, nás udržel při vědomí ještě chvilku po příjezdu. Ale hned potom jsme upadli do spánku. Matýsek spí ještě teď. Jen to dopíšu, musím ho jít vzbudit, kluka šikovnýho.
Obrázky z obou dnů najdete
tady v galerii.

pohádková

A právě mezi tím pinkáním jsme byli na pohádce. Šli jsme na Deváté srdce. To je pohádka strašidelná, ale protože bylo krásné slunečné odpoledne, strašidelnou náladu jsme neměli.
Kačenku jsem ovšem nabádal:
"Kačko, ale nesmíš se bát, bude to strašidelný."
"Nebudu, tatínku."
"Budete sedět s Matějem vedle sebe sami. My budeme s maminkou za vámi. Tak kdy něco …"
"Kdybych se bála, tatínku, tak se chytnu Matýska za ruku."
"Tak jo, to by šlo."
A bylo třetí zvonění a začalo se. Principál vytáh' káru s pimprlovým tyjátrem a už hráli o tej princezně Beatrici, co je zakletá v zemi Napolitánské a už osm princů se jí vydalo zachránit, ale žádný se doposud nevrátil.
Hrálo se bez přestávky a Kačka to půldruhý hodiny vydržela. Občas se otočila, jako, že jestli dobrý a hned se zas dívala, jak to s tím študentem Martinem a zlotřilým astrologem Aldobrandinim dopadne.
Dopadlo to jako v pohádce, za což si komendianti vysloužili potles a šlo se domů.
Na děti jsme museli počkat u dveří do hlediště, poněvadž nás proud diváků poněkud vynesl ven.
Když jsme se mrňousků dočkali, Kačka si to hned zamířila ke mně:
"Tatínku, já jsem se vůbec nebála!" pravila hlasitě, jak to má na divadle být. Paní uvaděčka i okoloproudící diváci se usmáli a pohádky tím byl opravdový konec.
Tak kdybyste někdy chtěli s dětmi vidět mírně strašidelnou pohádku, u které se nebudete bát, zkuste třeba zrovna tuhle. Vůbec není tak špatná, jak se o ní kritici vyjadřují. Je prostě pro děti pohádková. A to je dobře.

za vším hledej ...

Není to ani tři neděle, co jsme si takhle večer s moumiliuHaničkou povídali o škole. O té Kaččině a Matýskově, pochopitelně. Měl jsem takovej pocit pocit, že bych ještě něco dalšího chtěl pro děti udělat. Jenomže co? My máme rádi takový konzervativní věci. Jako je třeba historie nabo třeba nějaký práce … A Fausta už pro školu děláme a keramiku nebo výtvarku mají z vlastních zdrojů a moc dobrou …
"A co kdybys třeba zkusil s dětma dělat nějaký modely?" ptá se mě mášikovnáHanička.
"To jako myslíš modelářskej kroužek?"
"Jo. Dyť se stejně furt v něčem šťouráš. A modelů jsi taky postavil dost a …"
MámazanáHanička mi začala vypočítávat všechny mé kutilsko-šťouralské aktivity.
"A taky s Matějem furt něco stavíte, tak bys to moh' zkusit i ve škole."
"A víš, že jo. To by možná šlo. Tak já hned Lucce pošlu zprávu, jestli by vo to vůbec stála."
Což jsem učinil a protože to bylo už v noci, dostal jsem kladnou odpověď až na druhý den.
Tím bylo rozhodnuto neboť paní ředitelka to vzala jako hotovou věc.
"A to nemáš po večerech nic lepšího na práci, než vymejšlet kroužky pro děti, když máš doma takovou krásnou ženu?" ptala se pak ještě Lucka, protože jsem se přiznal, že jsme to vymysleli společně s moumilouHaničkou takhle večer.
"No právě - když vony byly děti zrovna doma, tak nám nic lepšího nezbejvalo…"
Inu za vším hledej ženu, teda vlastně děti.

modelová situace

Tu a tam se strhne nějaká bouře a člověk se pak snaží zorientovat v nově vzniklé situaci. Taková lokální přeháňka se zrovna teď přihodila v pražské dopravě.
Tu a tam použiju nějaký z dostupných dopravních prostředků, tudíž jsem si všiml, že od prvního září se má nějak změnit systém linek. Proto jsem včera použil iPhone, aby mi vyhledal, jak se dostanu z Újezda do Korunovační. A ejhle! Žádné složité přestupování. Jednoduše dvanáctkou. A že prý právě jede, píše mi telefon. Kouknu a vono jo. Zrovna přijížděla do stanice. Tentokrát jsem nemusel sprintovat, už jsem čekal na refíži.
Tam i zpátky to byla nádherná výletní cesta. Přes Malou Stranu nahoru Chotkovou a byli jsme u Sparty. A zpátky jakbysmet. Dole Praha jako na talíři, počasí přímo výletní - no to vám povim, za dvaatřicet korun to stálo.
Když jsem to pak nadšeně vyprávěl v kanceláři, dostalo se mi vyčítavého upozornění, že jako sváteční uživatel socky nemám vůbec páru, jaký je to v ranní špičce, že Chotkova je úzký hrdlo a je imrvere ucpaná a že ten, kdo tou tramvají ráno jet musí, to vidí úplně jinak.
No vida. Podle tohodle modelu bude zřejmě rozděleno veřejné mínění. Jedni budou nadšení, jak je to lepší a druhý budou našňupnutý, jak je to horší. To jsem zvědavej, kdo vyhraje.

vo duši

Dyž de vo duši, je to stejný jako se zahrádkou. Jak vo ní pečujete, takovou jí máte. A poněvadž se o zahrádku docela staráme, staráme se i o dušičky Kačky a Matýska, od čehož si slibujeme, že nám nezvlčej a vyrostou z nich civilizovaný tvorové s kultůrnim rozhledem. Čímž se dostáváme zpátky k tej péči vo duši.
Včera jsem si umanul, že vo ní začnu pečovat hnedle se začátkem školního a tedy i divadelního roku. Cestou do Prahy mi ráno rádio připomnělo, že už je na čase zajít pro lístky, jelikož když jde právě o tu duši a člověk chce s dětma zajít na něco, co by se mohlo líbit a zároveň nebejt blbý, tak si musí pospíšit, jináč je vyprodáno. Před prázdninama bylo na Čarokraj vyprodáno, teď by to mohlo vyjít, řekl jsem si a vydal se do Národního.
Tady je potřeba vědět, že to mám do Zlatý kapličky jenom kousek přes most a tudíž je to pěkná procházka. Ale když vám zrovna jede devítka, tak si řeknete, že ušetříte čas a tu jednu stanici se svezete. Pokud nastoupíte.
Takhle jsem si to promýšlel a jak jsem vykouk zpoza rohu, devítka už stála ve stanici. Zavzpomínal jsem na doby bujarého mládí, kdy dohánět tramvaj bylo ctí opozdilců, a vyrazil jsem. Nejdřív dva, tři, rozehřívací skoky a pak se dostavil sprint. No ano, skutečně se dostavil. Téměř nezávisle na mé vůli se to rozběhlo a já vyvinul nějokou strašlivou rychlost na hranici sprintérskýho rekordu. Pár lidí se vohlídlo, jak je vovanul ten vzdušnej vír, co se za mnou dělal.
Tramvaj jsem stihnul, zrovna se otevíraly dveře.
Stihnul jsem i koupit lístky - pochopitelně až na listopad, poněvadž na září už byly vyprodaný, tož jsem přibral ještě Deváté srdce, ať mají děti pohádkovej začátek školy, dyž de vo tu duši, že ano.
Zpátky už jsem šel tou procházkou přes ten most Legií, ale zážitek z toho běhu byl natolik silnej, že to stojí i za zápis tady na woleschku.
Vono mi to běželo! A skoro samo. A jen tak, bez přípravy. To muselo bejt tím, že nešlo vo život, ale právě vo tu duši, jinak si to nedokážu vysvětlit.

bylo to vyrovnaný

Nakonec ho přivezli včera. MámiláHanička ho dostala k svátku se zpožděním, jelikož jsem na svátek zapomněl a nebýt Matýska, byla by ostuda. Ostuda nebyla, stůl přišel. Pingpongovej, zelenej.
Byl jsem na to odpoledne doma sám, tož byl klid a stůl jsem za půldruhý hodinky poskládal. Má to kolečka, dá se s tím popojíždět, aby se to nemuselo nosit. To je výhoda, poněvadž to váží víc než málo a manipulace byť i jen s jednou polovinou stolu hrozí devastací okolí nebo alespoň průnikem různoběžných ploch.
Jen jsem to dodělal, přijeli Ondřej s Dodo a Kačkou. Kačka totiž byla už druhý den právě s Dodo, neboť jsou prázdniny. Pak přijela i mápracovitáHanička a nakonec se dostavily i Ljuba s Norou, čímž jsme byli všichni. V grilu už bylo roztopeno, stůl složen, bazén měl 26°- nebylo nic, co by nám bránilo užít si prázdninové odpoledne.
Pingpong nakonec hráli všichni, i nejmenší holčičky, které se před tím louhovaly ve vodě. Mně to jde nejmíň ze všech, jelikož jsem pingpong nikdy moc nehrál, ale koneckonců zúčastnit se je důležitější, že ano.
Jenomže pingpong je jenom pro dva, pokud nemáte čtyři pálky po ruce. Vyndal jsem tedy ještě Mölkky - to je taková hra s očíslovanými špalíčky -
psal jsem tu o ní 25.6. 2008. To je hra pro všechny a pokud by někoho zajímala pravidla, zde jsou přiložena (převzal jsem je ze Slovenského svazu Molkky). Vzali jsme to od nejmenšího - začínala Kačka a končil Ondřej. Ale ono to s těmi špalíčky nejde tak úplně snadno, jak by se dalo od obyčejných špalíčků očekávat, o čemž jsme se všichni přesvědčili.
Těsně před tím, než se začalo stmívat, jsem nakonec zahrál rovných padesát, čímž jsem ostatní zbavil povinnosti pokračovat. Tentokrát se karta obrátila a oni byli jen účastníci. Čímž to bylo vyrovnaný.
Byl to jeden z těch báječnejch letních prázdninovejch večerů. Zážitků bylo tolik, že Kačka spí ještě teď.

na rekordy zvyklí

Matýska jsem vezl na soustředění až pozdě večer v pondělí. Původně už tam měl být od rána, jenomže měl před sebou ještě jeden důležitý úkol. Měl se totiž stát pilotem formule a filmovou hvězdou zároveň. A to všechno v pondělí.
To, že ho vybrali,
už jsem tu psal. Daleko důležitější pro Matěje však bylo to, co měl v pondělí - svůj druhý natáčecí den - filmovat. Měl se totiž stát pilotem formule přímo na autodromu. Prostě hlavní role. Náramnej zážitek.
MálaskaváHanička ho tam doprovázela a navečer mi všechno vyprávěli.
Matějovi se dostalo péče jako skutečné filmové hvězdě. Přes víkend mu ušili
přesně na míru kombinézu z materiálů pro piloty formule, do ní ho oblíkli, namaskovali ho - a šup na plac.
Ještě fotku s F3000 a pak už tvrdá filmařina. Sem se dívej, tohle dělej, když řídíš, tak se nemrač, ale směj, je to přece legrace … No jo, ale kam s tím na Matýska. On když něco dělá, tak to dělá pořádně a taky se na to pořádně soustředí. A přece se nebude u řízení formule řehnit, to dá rozum. Jenomže pan režisér má dycky pravdu, takže na veselé povykování prý nakonec přece jen došlo. A vůbec nevadilo, že kolem padaly teplotní rekordy.
Matěj byl ten den pilotem F3000 a v tomhle světě jsou na rekordy zvyklí.

něco k jídlu

"A tatínku, co je to vernisáž?" tázala se Kačka, neboť ona se táže furt ne něco.
"To je taková událost, kde se sejde spousta lidí a povídá se a obdivuje se něco, co je k vidění na tom místě poprvé. Třeba obrazy nebo fotky."
"Aha," odtušila Kačenka chápavě a tázala se znovu: "A proč tam musím s váma jít?"
"Protože nás tam strejda Václav pozval a protože nemůžeš teď večer bejt doma sama."
"No tak jo, ale já mám hlad."
"To se nedá nic dělat, vobuj si střevíčky a jedem."
Jeli jsme. Katka cestou do Prahy usnula, pochopitelně s nějakou otázkou na rtech. Jenom si už nevzpomínám s jakou. Než jsme pak došli od auta na vernisáž, ptala se dál. Na místě v ptaní pokračovala.
"A tatínku, proč si taky nemůžu vzít tu limonádu?"
"Protože je v ní alkohol. Já jí taky nemám. Budu řídit a ty jseš ještě na tohle pití malá. Ty máš od maminky alespoň tu žlutou třešničku, já si musím dát tuhlec minerálku."
"A tatínku, to ale není třešnička."
"No jasně, že není. Ale já jsem zapomněl, jak se to jmenuje."
"A můžu si vzít eště tu placku?"
"Vem si, Kačenko, prosimtě tu placku."
"A můžu si vzít ještě?"
"Jo, klidně všechny."
Kateřina zblajzla velké plachtovité brambůrky, ale už jí byla dlouhá chvíle.
"Tak teda půjdeme. Se strejdou Václavem už jsme se viděli, obrázky sis prohlídla a už máš být dávno v postýlce."
"Hmmm … a koupíme si něco k jídlu?"
"Teď, večer?"
"Já mám hlad."
"No jo, tak jo."
Vyjeli jsme po schodech v ještě otevřeném obchoďáku nahoru k restauracím a skončili jsme - kde jinde, než v japonské hospodě.
Čímž jsme tu návštěvu vernisáže fotografií japonských zahrad docela příhodně uzavřeli.
Jsou hezký, běžte se podívat.
Tady je odkaz a tady ještě jeden.

další tři metry

Když už jsme byli u těch bitev, postavil jsem na zahradě zase jednou terčovnici a pustili jsme se do střelby.
Tím největším překvapením byla Kačka, která se po krátkém poučení, jak vlastně držet luk, aby vypadala alespoň trochu jako Robin Hood, pustila do střelby s takovou vervou, že za chvilku jako Hood i střílela a trefila terč. A dvakrát do červenýho!
Kačku to pochopitelně nebavilo nijak extra dlouho, ale ta chvilka stačila. Je to holka šikovná.
My jsme si s mouveselouHaniničkou dali odpolední trénink, na němž bylo zajímavé jen to, že jsem zase rozložil jeden šíp. Tedy při vytahovaní jsem zjistil, že mu chybí hrot i končík (to je taková ta vidlička, co se zasazuje do tětivy). Končík jsem našel v trávě pod terčovnicí, ale hrot nikde. Prohledal jsem všechny díry v terčovnici. Vzal jsem si na to magnet, použil jsem i kompas jako vyhledávač kovu v hobře. Prostřílenou část jsem rozlámal - a nic. Hrot prostě nebyl. Vypařil se. Jak se může vypařit ocelová špička jsem nepochopil, ale stalo se. Stejně už byl večer, takže jsem to všechno poskládal a šíp si odložil, že ho opravím - náhradní součástky mám nachystané pro tyhle případy.
Včera jsem přijel domů a Kačka hned ve dveřích hlásí: "Tatínku, já jsem ti něco našla!"
"Ukaž."
"Hele, to je z šípu. A našla jsem to u trampolíny."
"No jo, vážně. Děkuju, Kačko, to jsi Kačulka Šikulka."
Takže hrot se našel. A taky se našel důvod k tomuhle zápisu.
Ten šíp totiž běžným způsobem uvázl v terčovnici z dvojité hobry, krot z lepeného spoje v šípu však vyletěl a pokračoval ještě další tři metry vlastní cestou.
Hmm … vůbec se mi nelíbí představa, že v bych takový nějaký bitvě tím šípem dostal. Naštěstí už je to jen historie … tedy ty šípy v bitvách.

po bitvě

Původně to vypadalo jako prapodivnej nápad - uspořádat rytířskou bitvu v lomu. Jenomže jak se později ukázalo, všechno bylo jinak.
Cestou do Solvayových lomů, kam nás s Kačkou pozval Ondřej, jsme se ještě stavili v Bubovicích najít kešku u kaple sv. Vojtěcha. Keška nalezena, nikoliv však vystřihovánka v místním pohostinství, což bylo v polorozpadlé vývěsce před zříceninou kaple inzerováno. Pan hostinský nic nevěděl. Ani jeden ani druhej. Mají tam totiž hospody dvě asi tak dvacet metrů od sebe.
Tož vzhůru dolů do
Svatého Jana pod Skalou. Tam jsme měli rande s Odřejem a s Dodo. A hned zas nahoru na vyhlídku nad Svatým Jánem. Povinné focení, odlovení kešky pod skálou a honem do těch Solvayových lomů.
Přišli jsme tou stranou od kolejové smyčky a hnedle byly
koleje použity jako tělocvičné nářadí a vzápětí jako tréninkový nástroj. Kačka si vyzkoušela, jak se přehazují veksle a kudy to potom pojede. Chvilku jí to trvalo, ale znáte to: "Mašinka, výhybka, hradlo, most, …." Jestli to neznáte, zeptejte se Kačky, ta to zaříkávadlo umí podrobně a výhybka jí nakonec pustila. Nikoliv k panu Zababovi, ale po trati do lomu.
Nejdřív to vypadalo, že veškerá zábava se odehraje při navlékání korálků, ale to jsme se přepočítali.
Kačka si pro jistotu navlékla korále dvoje, ale bitva, ta nás teprve čekala.
Já si mezitím vyzkoušel moderní šerm šavlí - "Na začátek mě sekněte přes hlavu, ale pořádně", pravil pan trenér a já ho praštil, čímž jsem osvědčil odvahu a začala krátká instruktáž o čem to asi tak je. Pak jsem naopak já ukázal panu lučišníkovi, jak se trefuje do terče - "A jakej že to máte luk? Ten šroubovací? Já si tenhle vysekal z ořechovýho dřeva…"
Ale to pořád nebylo to hlavní.
Vrcholem podvečera měla být dětská bitva. Zaslechl jsem takový rozhovor:
"… a to jako mám stát a nechat se vod nich votloukat?"
"Jo, přesně tak. Tím mečem budeš jen tak trochu hejbat a voni tě budou tlouct. Jseš prostě rytíř a voni vás přemůžou …"
Tahle náhodná nápověda zněla zajímavě.
Nastal čas bitvy a my jsme se s Kačenkou šli podívat. Kačka se ze zásady nepere, tak uvítala místo na vršku pro obyčejný lid a obecenstvo. Dole pod námi právě vojevůdce šikoval vojsko proti opevněnému hradu.
Nejdřív průzkum bojem, pak levé křídlo, pak pravé, pak všichni a nakonec zničující příval.
Pod námi se odehrávala mohutná bitevní vřava. Malí kluci a holky s dřevěnými zbraněmi útočili na opevněné rytíře. Rytíři se bránili, občas někoho zajali, ale takové přesile nemohli odolat. Bitva byla dobojována, rytířstvo se vzdalo (teda ten nejodvážnější řval: Nikdy!, ale ostatní ho přehlasovali) a poklad byl rozdělen mezi dobyvatele pevnosti.
Bylo to nádherný: Kdo přišel, moh' si užít opravdovou bitvu. Děti už na to byly zčásti nachystané a ten kdo s sebou neměl zbroj, mohl si něco půjčit. Suma sumárum báječnej nápad. Nikomu se nic nestalo, nakonec vyhráli všichni a
po bitvě nás ještě svezl vláček.
No a potom už za tmy dolů do Svatýho Jána a honem do hajan. To už táhlo na desátou a Kačka usnula cestou.
No bodejď ne po takový bitvě.

bašta

"To bude moc," povídá málaskaváHanička, "to nesníme."
"Dyť je to jenom kilo masa a jsme čtyři," povídám já. "To je tak akorát."
"No, když myslíš. V nejhorším se to sní studený."
Kdepak, nic se nejedlo studený. Naopak. Všechno jsme pěkně spořádali ještě za tepla. Porterhouse steak po toskánsku se to jmenovalo a bylo to děsně dobrý. A nemyslete, že to bylo něco extra. Prostě jenom grilovaná roštěnka kterou necháte po grilování chvilku marinovat v olivovém oleji a čerstvé rozmarýně s šalvějí. Pak se to nakrájí a zbaští.
Ale je to bašta, vo tom teda žádná.

tak

Místo psaní bylo dneska čerpání. Teda vlastně nebylo.
Včera mě zavedla mápozornáHanička do šatny, která sousedí s komorou a povídá: "Tohleto pravidelný hučení. Slyšíš to taky?"
Neslyšel jsem nic, pochopitelně. Ale napadlo mě, že to může spínat oběhové čerpadlo. Spínalo. Hučelo. Provedl jsem několik šikovných chvatů na panýlku a přestalo hučet, tedy spínat.
Ale začalo blikat.
A bliká doteť.
Bliká furt.
A já nemůžu přijít na to, jak to blikání zrušit. Standardní odpojování a restarty nepomáhají. Návod nemám, na internetu není, ….
Taže jsem místo psaní zjišťoval, co s tím … a nic jsem nezjistil.
Holt bude lepší zavolat opraváře.
A dopsat tenhle zápis.
Tak.

Kelly X

Kelly je u nás v kurzu, to se všeobecně ví. I o prázdninách píše dětem dopisy a nabízí jim cestu za pokladem. Nejinak tomu bylo včera. Děti měly za úkol najít poklad, který si u Kellyho schoval - kdo jiný , než korzár Sir Francis Drake. A pochopitelně na ostrově. Kde taky jinde, když šlo o korzára.
Matýsek se poctivě naučil morzeovku, cestou za pokladem se děti naučili jít podle kurzu kompasu a uvázat lodní smyčku. Pak musely přivolat loď a požádat kapitána, jestli by jim neprozradil, zda neví něco o nějakém ostrově. A zda by je tam nedovezl. Ukázalo se, že kapitám přivolaného plavidla je k cestě na ostrov svolný a o jednom blízkém by věděl. Nuže tedy na palubu!
Děti předvedly, že umí lodní smyčku, čímž osvědčily své námořní znalosti. Pan kapitán potom byl tak laskav a nechal je řídit loď. To se Matýskovi tak zalíbilo, že se mě potom cetou domů ptal, kolik taková loď stojí, že by si jí rád koupil, až bude velkej. Když zjistil, kolik taková loď může stát, přešel raději k její výrobě. Během cesty už měl plán, jak na to.
Ale zpátky na ostrov. Byl tam. Ostrov i poklad v rozvalených zdech starého kláštera. Pro každého i měšec na zlaťáky i drahé kamení. Pan kapitán nás odvezl na břeh a nám nezbývalo, než se vydat zpátky domů, na smaženici z hub, které jsme cestou za pokladem našli.
Jen Matýsek byl nakonec velice nešťastný a my s ním. Po cestě totiž ztratil vzácný stříbrný amulet, který si dle Kellyho návodu vloni v zimě sám vyrobil a který ho měl chránit před zlými silami. Byl z toho tak nešťastný, že už není tovaryšem, že vrátil ven za okno všechny dosud získené poklady a dopisem poprosil o odpuštění a možnost nápravy.
A jak tak na to koukám, Kelly to přijal. Poklady, až na ten poslední, Matýskovi ponechal a nachystal mu nějaký dopis. Počítám, že v něm budou podmínky, jak ztrátu napravit a znovu se stát právoplatným tovaryšem.
A tak to má bejt. Von je ten Kellyho duch uznalej a má pro naše děti pochopení - ostatně bodejď by neměl, vždyt jsou to jeho tovaryši.

mokrá varianta

Když už se do něčeho pustíme, snažíme se to připravit důkladně. To se týká i hry pro děti. Na léto máme už od loňska připravenou výpravu na ostrov. Přesto, že nejsme u moře, ostrov máme kousek od domu. Tedy na Vltavě. A protože právě na ostrově bude finále dalšího pokračování kellyho hry, domluvili jsme si s pány, kteří souhlasili, že nám budou dělat lodní přepravu, prohlídku místa činu. Takovým tím volným způsobem jsme došli až k dohodě, že se to bude nejlíp hodit všem zúčastněným v neděli odpoledne v půl třetí. Všechno v klidu a pohodě dohodnuto.
Byli jsme v přístavu přesně. Dopoledne bylo pěkně, slunečno. Když jsme sjížděli dolů k řece, už tak pěkně a slunečno nebylo. Naopak za kopcem se valily mraky a na Jílovišti už pršelo.
"Snad to stihnem," vyjádřila jakousi naději mámiláHanička ještě cestou v autě.
"Snad to stihnem," vyjádřil přesvědčení pan kapitán, který nás vezl na ostrov. Aby prý byla lodička vytížená, přizval na cestu ještě i děti a dámy z přízně. Pokud jim nechtěl vyvést nějakou čertovinu, měl ja radši nachat na břehu.
Pršet začalo těsně před tím, než jsme dorazili k ostrovu.
"Co byste chtěly, jste na vodě," žertoval kapitán se svými pasažérkami. Žádná z přítomných neměla pochopení pro tento způsob žertů. Holčičky začaly pištět. Bez ohledu na pištění pan kapitán dostál svému slovu a vyložil nás s moustatečnouHaničkou na ostrově. Rychle jsme obhlédli a našli, co jsme potřebovali, označili jsme si důležitá místa a vrátili se na loď. To už lilo.
Déšť houstl a cestou zpátky nás llijavec promáčel i přesto, že člun má jakousi střechu. Jenomže nemá kabinu, tudíž nemá stěny, takže jsme byli mokrý až po pás, jelikož jsme se všichni postavili a výš lijavec nedosáhl.
Když jsme dorazili ke břehu, déšť ustával. Nepřestal úplně, ale ten největší slejvák už byl pryč. Pan kapitán to bral s humorem. Že prý tady se to mění každou hodinu a až přijdeme s dětmi, tak že snad pršet nebude. Tedy možná.
Inu, důkladnou přípravu máme za sebou. A to včetně mokré varianty.

romantika

Hurá! Já budu spát pod širákem!
Matýskovo nadšení pokračovalo i v sobotu večer, když jsme na trávníku rozložili karimatky a spacáky. Bylo vedro a dalo se čekat, že vedro bude pokračovat i v noci. Tedy spaní pod širákem, byť na vlastní zahradě, bude vítaným osvěžením. Ale znáte to: není všechno zlato, co se třpytí.
Že bych usnul hned, na to se pochopitelně nedalo ani pomyslet. Má čipernáHanička nejdřív svoje ležení dvakrát přemístila na zdánlivě výhodnější místo, načež si sbalila sakypaky a zmizela v domě. Pořádné posteli je těžké odolat, marná sláva. Já jsem držel basu s Matýskem, který opravdu za chvilku usnul. Mmě se to nedařilo.
Kolem jedenácté nade mnou začaly přelétávat světlušky. Nevím, co je k tomu vedlo, ale usmyslely si soutěžit v nízkých přeletech. Řekli byste si: romantika.
Jenomže před půlnocí začalo v rybníčku chrčet čerpadlo od filtru, poněvadž v tom vedru už konečně vyschla voda natolik, že čerpadlo začalo přisávat vzduch.
Pak se rozštěkala okolní psiska. Já nevím, co je to bere, ty hafany. Nejmíň hodinu řvou jako pominutý ze všech stran. Jeden začne a za chvilku huláká celá vesnice. A usněte v takovým randálu. Psi to přestalo bavit někdy kolem jedný. To se pomalu začal zvedat vánek, pak vítr.
Zřejmě jsem konečně trochu zadříml.
Pět minut po čtvrté mě probudil rachot. Traktor! Jede k nám po poli traktor. Ve čtyři ráno!
Zrovna svítalo.
Vylít jsem ze spacáku a běžel se podívat k plotu. Kdepak. Nebyl to traktor. Byl to nějakej rozhašenej klumpr, co vypadal jako starej terénní auťák. Přes pole, kde poničil hospodáři úrodu, si to namířil přímo k našemu plotu. Ten magor vevnitř dojel až k nám a když zjistil, že přes kompost se nedostane, otočil to a vyjel na cestu přes sousední pozemek, kterej ještě nemá plot. Co to mohlo bejt za lidi? Pytláci? Obyčejný troubové, který jen tak jezděj ve čtyři ráno po poli a ničej všechno, co maj v cestě? Nevím, ujeli a já si vlez zase do spacáku. Asi tak na čtvrt hodiny.
Protože o půl páté začala průtrž mračen.
"Matýsku, vstávej. Honem běž nahoru do postýlky. Já to tu uklidím pod střechu."
Matěj se trochu probral a zamířil do pelíšku.
Já se svalil na kanapi a tak nějak jsem omdlel na pár minut, než začalo normální ráno. Tedy normální pro všechny, kteří neměli to štěstí a místo toho, aby si užívali pod širákem, spali jen v obyčejný posteli.
Protože pod širákem - to je panečku romantika.

Míša je princezna

Kačenka včera patřila mezi čtyři předškoláky, kteří se loučili s Akimovou školičkou.
Byla to sláva veliká a loučení nemělo konce, zatímco noční lesní pohádka se konce dočkala. Dobrého, pochopitelně.
Ovšem Kačka to celé noční pohádkové dobrodružství prokoukla, neboť popadla Popelčinu botu a pravila:
"To je Míši! Tak já už vím. Míša je princezna!"
A zazvonil konec a školičky byl konec.
A protože jsme přišli domů až o jedenácté a nechtělo se nám teď ráno vstávat,
musíte ostatní odpozorovat z galerie. Víc jsem holt nestih.

divadlo bude

Nastal letní slunovrat a to zanmená, že - tedy kromě jiného - bude divadlo.
Nezblnul jsem, kdepak.
Divadlo se pochopitelně řídí jinými zákonitostmi, než právě astronomickým kalendářem, jenomže u nás na vsi to s tím létem velice souvisí. Bude se hrát pěkně venku mezi rybníky a bude to pořádná taškařice, jako obvykle. Tož kdo máte rádi legraci a HROB, takto Herecký Roj Ohrobeckých Buditelů, přijďte se večer podívat.

příklad za plotem

"Jé, už jsou třešně," zavýskl Matýsek ke konci nedělního pěšího výletu.
Sbírali s Kačenkou po cestě jahody a třešně jim zapadaly do scénáře.
"To jsou višně, Matěji, a ještě budou kyselý. Ty musejí být úplně černý, aby se daly jíst. A navíc: jsou za plotem a nejsou naše. To bysme je někomu kradli. A to se nemá."
Skončil jsem výchovu, čímž jsem děti děsně votrávil. Naštěstí bylo podle cesty ještě pár jahod, které evidentně nikomu nepatřily, čímž nahradily nedostupnost domnělých třešní, co byly višně a ještě k tomu zelený.
Včera takhle sjíždím dolů do Vraného a co vidím. V ulici stojí dodávka. Před dodávkou stojí řidič u plotu zahrady. Zrovna schoválal ten svůj inštrument do kalhot, poněvadž dokončil úlevný proces. A jal se trhat třešně, které rostly na stromě za plotem, který právě použil jako zástěnu u pisoáru.
Běžný obrázek. Pokud ovšem budu obrázek nazírat prizmatem nedělního výchovného proslovu, musí mě nutně napadnout syrová podstata věci: Ta třešeň někomu patří. Zasadil jí, chce z ní mít úrodu, pačuje o ní, kolem zahrady má plot, aby to bylo všem jasný. A tu přijde cizí element. Plot mu neuctivým způsobem znečistí tak, že bude páchnout několik týdnů, načež ho ještě okrade o ty třešně, které jsou za tím plotem. Takhle popsáno to vypadá jako těžký zločin.
Jasně, že jsme s klukama lezli na stromy a kradli třešně a švestky. Bodejď, že počůranejch plotů je na světě nekonečno a stále přibejvaj další. Jenomže jak mám vysvětlit dětem, že tenhle malej drobnej zločin zločinem vlastně není a nad krádeží třešní každej mávne rukou, protože to se přece dělá odjakživa. Zatímco třešně v samoobsluze už se krást nesměj, jelikož je na nich cenovka a jsou na prodej.
Holt nezbývá než to vzít jako příklad o šedivé teorii a zeleném stromu života.

trable s trollama

Tentokrát nás Kelly zavedl do vesničky, kterou obsadili trollové. Nikde nikdo, jenom jeden kůň a raci v rybníce. Trollové všechny vyhnali a děti dostaly za úkol zase vyhnat ty trolly. Aby byl pořádek.
Jenomže ona to není žádná legrace. Takového trolla musíte nejdříve najít. A jak se takový troll hledá? Těžko. Musíte ho začarovat a vymodelovat a zahodit a odlít a ulít vodou a vyfoukat z oken a vůbec mu vzít všecku tu sílu. Když se vám to povede, máte šanci jinak nepolapitelného trolla najít. Ale musíte hledat důkladně. Jelikož takovej troll se najít nechce nechat. Musíte vyšmejdit všechny kouty a nahlédnout do všech světnic, ve světnicích pod stoly a do ošatek a do džbánků. Jenomže kde by mohl takový troll být? Bejvá většinou dobře schovanej. Ale kampak na Kellyho tovaryše!
Z trollů zbyly jenom masky a ty se dětem podařilo nalézt všechny. Pěkně je uvázaly na zaříkávací totem a trollové měli utrum. Tedy šmytec čili po legraci.
Kelly své tovaryše za tu dřinu odměnil, ale to už bylo skoro devět večer. I takoví tovaryši musí do hajan.
A ve dvě ráno za mnou přišla tovaryška Kačenka, že se jí o těch trollech zdá a že se bojí. Tak jestli prý by nemohla být se mnou pod peřinou. I to víš, Kačko, že mohla. S takovejma trollama jsou jen samý trable, to já vím.
Obrázky jsou tady v galerii.

v protisměru

Tuhle zas přišel účet za vodu. To jste si všimli, že dospělým se člověk stává v okamžiku, kdy mu začnou chodit do schránky účty? Do té doby nic neřeší. Ale s první složenkou se začně ptát, čím jí zaplatí … no a máme tu dospělost.
Tedy na svou první složenku si už nepamatuju, ale tahle mi připomněla takovou patálii s vodou.
Ráno se sprchuju. Bez sprchy by byl ten den celej takovej ušmudlanej. Nejdřív teplou, potom studenou. To člověka hezky probere. Tuhle jsem byl probranej natošup.
"Neteče teplá," povídám méčipernéHaničce, když se ptala, proč pobíhám po domě mokrej.
"Jak to?"
"Co já vím, někde se něco muselo tento..."
Prohlíd' jsem soustavu trubek, kotel, čerpadla, ventily … a vida. Tady u toho ventilu hned za bojlerem to syčelo a škrundalo. Něco se tam zašprclo. Studená tekla, teplá ne.
"Holt to budem muset vydržet se studenou. Teď nemám čas to opravovat," rozsoudil jsem situaci a šel pod studenou.
Brrr …
Co s tím? Už jsem si přes den sumíroval, jak budou muset přijet instalatéři, budou muset rozebrat půlku potrubí v komoře, budou vyměňovat ventily, čerpadla, přivezou novej bojler. Nastane apokalypsa. Odjedou, aby za týden přivezli součástku, kterou s sebou prve neměli.
My si zatím budeme přihřívat teplou vodu v prádelním hrnci na kamnech. Dá se vůbec eště dneska někde koupit prádelní hrnec?
A to teda ne! Já nikoho volat nebudu. Dyť je to jenom ucpaný. Stačí to prošťouchnout … ale jak?
Pak mě to napadlo: Co takhle otočit proud vody do protisměru? To bych musel nějak otevřít …
No jasně, už to mám!
Otevřel jsem pojistnej tlakovej ventil na vstupu do bojleru, uzavřel jsem ventil před ním, tedy na vstupu studené. Pak jsem pustil u nejbližšího kohoutku studenou, ucpal jsem výtok a pákovou baterii nastavil do poloviny - aby mohla studená proudit do prázdné trubky původně teplé vody, ale pozpátku. V protisměru. Od pojistného ventilu to bublalo, tudíž se dařilo. Nechal jsem chvilku vodu téct v opačném směru. Pak jsem to vrátil do původního stavu. A vona tekla. Teplá byla odšpuntovaná. Bylo vyhráno!
"Tak už se zas můžeš mejt teplou."
"Tys to vopravil? A co tomu bylo?"
"To víš. To nebyla žádná legrace. Musel jsem prošťouchnout bojler v protisměru."
"Cože?"
"Ále, to bych ti nevysvětlil. Prostě jsem to prošťouch."
"To je dobře. Ještě že tě mám. To prošťuchovíní ti de, viď."
"Uhmmmm …"
No a bylo.

kolik bude obručí

Největší debata byla kolem obručí. Kolik že jich prý ten Faust na sobě v tom pekle má. O jedné děti věděly, samozřejmě, vždyť je sám Faust požádal o pomoc. Jenomže určitě není jenom jedna. Ale kolik jich je, to nikdo neví.
Ono to začalo v Matýskově třídě. Druháci dostali někdy na začátku jara písemnou žádost - přirozeně velmi nepřirozeným způsobem, totiž dopisem se starobylou pečetí. Psal jim sám Faust. A že prý je na tom momentálně dost bídně, jelikož se smaží v pekle jsa přikován obručemi k jakési skále pekelné či co. A že by jako ocenil, kdyby mu někdo s těma obručema pomoh', že ho děsně votravujou a bez nich že by bylo líp.
Děti souhlasily a tak jim dával Faust všelijaké úkoly, které musely plnit - to aby si vybral ty nejšikovnější. A ta parta, co nejšikovnější byla, byla Faustem skutečně požádána a šla včera hledat zlato, aby ho mohla za Fausta vrátit zemi, poněvadž jenom tak prý může být ta první pekelná obruč zlomena.
Já se k tomu nachomejt jenom jako fotograf a mámiláHanička jako zdravotnice, kdyby snad náhodou něco. Ale vono nic. Všichni to putování přežili bez sebemenší úhony, byť nám cesta podle dvou map, za dvěma poklady, do mincovny ke kováři, ke zlatonosnému potoku a do dolů trvala celých pět hodin. Děti prokázaly svou šikovnost i odvahu a zřejmě se jim podařilo tu první obruč skutečně zlomit, protože v dole našly poklad - projev Faustových díků za pomoc.
Načež právě vznikla ta debata, kolik že ještě těch obručí bude. Kdo ví?
V každém případě ještě dnes ráno děti dostanou na památku symbol Faustova prokletí -
brk, kterým vlastní krví podepsal smlouvu s ďáblem. Moc pěknej. Nechal jsem ho ukovat u kováře Ondry. Totiž co to píšu. Faust ho dětem posílá, pochopitelně.

za pět minut sedm

Stihli jste si přivstat? No jestli ne, máte čas ještě skoro do sedmi. Tedy za pět minut sedm našeho letního času opustí Venuše sluneční kotouč a bude po divadle. Další představení můžete čekat nejdřív za stopět a půl roku.
Pro ty, kdo zaspali nebo měli nevhodné podmínky k pozorování jako například u nás, kde je pořád ještě ranní mlha, jsou tady odkazy, o co vlastně šlo:
odkaz a, odkaz b.
Koneckockonců dneska je takový kulatý datum, že se něco stát muselo.

ps
nakonec jsme Slunce s Venuší zahlédli a v té husté mlze to šlo i bez sklíčka a dokonce dalekohledem - taže jsme tu vzácnost i s Matýskem stihli pozorovat docela dobře, byť velice krátce - jen když se mlha dostatečně rozestoupila

pps
tak to stihla i Kačenka a rozestupulici se mlha nám poskytla nečekaný komfort k pozorování úkazu dalekohledem a nakonec i pouhým okem

úžasné … tak zas za stopět a půl roku!

jak si vysloužit body

Nejzajímavější na celém tom Dni dětí byla zkušenost, že pokud je zvolena - a pochopena - správná motivace, jde všechno daleko snáz. Tou motivací byla obrovská hromada cen pro děti.
Byli jsme tuhlec vedle v Černíkách. Ono je to tam snad i tradicí, ale my tam byli poprvé, neboť Matěj tam měl s kluky z wu-shu oddílu společné vystoupení. Jenomže to zdaleka nebylo to hlavní. Hlavní byly soutěže. Na soutěžích se rozdávaly body a za body si děti mohly koupit něco z té velikánské hromady cen.
Nejdřív to bylo takové ostýchavé. Ale jen
do prvního obchodu. Když Matýsek i Kačka zjistili, že za body, které si poctivě vyslouží, skutečně můžou dostat to, co si vyberou v hodnotě, kterou mají napsanou na papíře, už jsme je neviděli. Tedy viděli, ale pořád u nějaké soutěže. Sbírali body za orientační běh, za švihadlo, za fotbal, za lovení rybek, za kuželky, za hokej, za skládačky, no prostě za všechno, kde se dalo nějak soutěžit. Kačenka ovšem brzy pochopila, že jako reprodukční dramatická umělkyně sklidí největší bodové ohodnocení, tudíž nejčastěji navštěvovala pódium, kde se soutěžilo v recitaci a zpěvu. Byla tam celkem šestkrát. To Matýsek si trouf jen jednou a ještě se musel hodně přemlouvat, aby do toho šel.
Pak přišla řada i na rodiče.
"Tatínku a vysloužil bys mi ještě nějaké body?"
Co nám zbývalo. Šli jsme s mouveselouHaničkou
do orientačního bludiště, mášikovnáHanička pak ještě luštila obrázky a já chytal ryby. Zase za body a zas bylo za co nakupovat.
Nakonec byla tombola a skoro na jejím konci děti vyhrály nějaké puzzle. Jenomže to už nevydržely sledovat a tak jsem pro cenu musel sám.
Co vám budu povídat. Úlovků bylo nepočítaně a například taková Matějská pouť se s tím vůbec nedá srovnávat. Tady si totiž děti na všechno co chtěly, mohly vydělat samy. A služba nebyla těžká. Stačilo jen trochu chtít.

pro krále

Besídka ke Dni matek, u nás i pro tatínky - to bylo marketingové sdělení na stránkách Matějovy druhé třídy. Taková besídka se nesmí nenavštívit, naopak, je nezbytné trachtaci poctít včasnou, hojnou a přiměřeně trvající přítomností. Přítomni jsme s moumilouHaničkou i s Kačkou, kterou jsme vyzvedli za školky, byli včas. Scéna byli připravena, občerstvení přichystáno, stačilo usednout a napjatě očakávat účinkující.
Ti se dostavili také v plném počtu a představení mohlo začít:
"Milé maminky a tatínkové, …., dámy a pánové, …"
Začalo to ve velkém stylu a Míša pronesla uvítání, za které by se nemusel stydět ani lecjaký redaktor. Měla na to nóbl šaty a účes. Ten účes byl ovšem víceúčelový. Jednak sloužil slavnostní atmosféře uvítání a potom taky, jak jsme se později dozvěděli, i jako omluvenka z tělocviku:
"Paní učitelko, já dneska nemůžu cvičit, abych si nerozcuchala účes," omlouvala se prý Míša, Matýskova spolužačka a kamarádka.
"Tak si tady sedni a ani se nehni," pravila prý paní učitelka s pochopením.
Tedy účes svým účelům posloužil a mohlo se začít.
Byla to Hrubínova veršovaná pohádka o tom Honzíkovi, co princezně na bále hledal poztrácené korále. Moc se to dětem povedlo. Paní učitelka má totiž smysl pro humor i akci. Byla princezna, Honza, byl bál a byly i korále - tedy brambory, které byly přichystány od začátku mezi občerstvením, ovšem k občerstvení nepatřily. Byly určeny pro krále. Tan je taky v závěru obdržel a zatímco účinkující potili krev na otevřené scéně,
král se jednoduše cpal bramborama. Asi proto, aby mu je zas nesnědli, jako v té pohádce.
Bylo vám to moc hezký, potlesk málem zboural školu. Dětičky pak rozdaly maminkám papírová srdíčka a růže - no a zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Ten zvonec tam měli taky. Krásnej, mosaznej.

změť drátů

To se stává docela pravidlem, že jen vytáhnu paty z domu, hned přestane fungovat meteostanice. Všechny změny a všechna vylepšení, která to mají řešit, dalece pokulhávají za lidským faktorem.
Všechno by totiž mělo fungovat automaticky. Tedy pokud nevypadne elektřina. Což se taky občas stává. Tentokrát to vypadlo už ve čtvrtek. Inu co, až přijedu, napravím to. V neděli mi to nedalo a požádal jsem moušikovnouHaničku, když jsme si povídali po telefonu, jestli by ten neutěšený stav nenapravila. SIce trošku mrmlala, že to jaksi je moje hračka, a že by to mohlo počkat, ale nakonec se uvolila mi s tím takhle na dálku pomoct. Všechny úkony sice provedla, jak třeba, ale výsledek se nedostavil. To jsem samozřejmě už mécitlivéHaničce znovu nevolal.
Přijel jsem domů a ještě večer jsem si vzpomněl, že je potřeba nahodit tu stanici. Což jsem obratem učinil. A vono nic. Tedy nastal restart systému. A vono zase nic. Ba dokonce nešel ani internet.
"Vono to nějak blbne, cos odjel," pravil mámiláHanička, "u mě to nejde a u tebe v pracovně to jde … prostě to zas nefunguje."
To už mi bylo divný. Šel jsem restartovat i oba uzlové body. A zas to nešlo. Tedy z jednoho to šlo a z druhého to nešlo.
Vida, máme alespoň lokalizovanou poruchu. Vzal jsem to tedy ještě jednou a - mám ho!
Vytaženej kabel.
Síťové spojení pochopitelně funguje jen v případě, že síť existuje. Pokud je rozpojená, nejedná se o síť, ale o změť drátů.
Tož tedy síť spojena, vše restartováno, spojení funguje. A pokud vám neukazovala stránka s počasím na woleschku aktuální údaje, vězte, že závada nebyla na vašem přijímači.

neprská ani nešplouchá

Máte pořádnej hrnek na čaj? Jakpak by ne, každej má hrnek na čaj. A máte v něm díru? Vy nemáte v hrnku na čaj díru? No to potom ale nemáte hrnek na čaj, poněvadž pořádnej hrnek má díru.
Nemyslete, nehrabe mi. Teda možná mi hrabe, ale ne v tomhle případě.
On totiž opravdovej hrnek na čaj má pokličku a v tý pokličce musí být malá dirka, aby se mohly vyrovnávat tlaky a teploty uvnitř hrnku s těmi venku. Kdyby tam ta dirka nebyla, což v hodně případech nepořádných hrnků taky není, tak by se vám pravidelně stávalo, že by na vás horký čaj nejdřív zpod pokličky prskal a potom, až by vychladl, byste zas pokličku nemohli sundat bez vyšplíchnutí čaje studeného. To vše za podmínky, že ta poklička pořádně těsní. Pokud netěsní, je to zas nepořádnej hrnek.
Já jsem si onehdá jeden takovej pořádnej hrnek na čaj koupil. Mám totiž rád hrnky s drakem. Tenhle s drakem byl, díru měl a poklička těsnila, tedy to musel bejt pořádnej hrnek. Jenže ouha - nebyl! Ta dírka v pokličce byla, to ano, ale nebyla skrz. Byla to falešná dírka, čímž způsobovala všechny ty výše popsané vodní mrzutosti. I co, když není skrz, dovrtám ten zbytek.
Nevím kolikrát už jste vrtali díru do yixingské keramiky Zhuni, já poprvé. A naposled. Prostě mi věřte, že to běžně dostupnými prostředky nejde. Na pokličce nebylo ani škrábnnutí, natož průchozí dírka.
Nezbylo, než se obrátit o pomoc do obchodu, kam si čaje a hrnky chodím kupovat.
Bylo to daleko pohodlnější, než vrtání.
Zcela bezbolestně mi pokličku s falešnou dírkou vyměnili za správnou pokličku, tedy za tu, která měla dirku průchozí, což jsme ještě ověřili vodní zkouškou.
Dobře to dopadlo a já mám na stole čaj v tom pořádným čajovým hrnku s dírou.
Můžu jenom doporučit, vůbec na mě neprská ani nešplouchá.

bude to prevít

Děti v Matýskově třídě si vybral Johannes doktor Faust, aby je požádal o vysvobození z pekla, kde se toho času nachází. Zřejmě je má za chytré a podnikavé děti, které mu dokážou pomoct.
Musím přiznat, že v tom máme s moumilouHaničkou prsty a paní učeitelka nám v tom s chutí pomáhá. Děti musí řešit spustu hádanek a úloh, které se týkají jejich právě probíraného učiva. Včera jsem s Matýskem dával dohromady logické úlohy, které jim Faust uložil.
No to vám teda povim, mě se v druhý třídě o něčem podobným ani nezdálo. Máčipernáhanička to rovnou vzdala, že se jí z toho moc kroutěj závity v hlavě.
Matýsek ode mě potřeboval nejdřív návod, jak na to a potom ještě jakousi oporu během řešení, aby si to dokázal dát celé dohromady. Jsou to takové ty zdánlivě absurdní úlohy, kdy dostanete spoustu na první pohled nepříliš spolu souvisejících informací a nakonec se vás autor úlohy zeptá, jak se jmenovala domovníkova prabába.
Je to všechno jenom zdánlivě neřešitelné. Když si to nakreslíte, není to žádnej problém. Ale na ten první pohled je to náramnej galymatyjáš. Faust bude pěknej prevít, že takhle děti zkouší. Schválně posuďte sami, jestli to dokážete vyřešit stejně rychle, jako druháci:

Běžeckého memoriálu Járy Cimrmana se zúčastnili čtyři chlapci, vždy dva a dva byli ze stejné vesnice.
- Ivan skončil před oběma závodníky z Chabřan
- Voděrka se jmenuje Martin
- Pavel je z Merklína
- Haloun doběhl za oběma chlapci z Chabřan
- Paluš byl v cíli o dvě místa dříve, než Emil
Kolikátý byl Kačírek?

A teď se ukažte!

pokud je přítomen poklad

Zdálo by se, že když už něco děláte po osmé, stává se to pomalu rutinou. To je sice pravda, ovšem taky je pravda, že pravidla bývají potvrzována vyjímkami, což s rutinou nemá nic společného.
V neděli jsme téměř s profesní rutinou pořádali osmou (pokud správně počítám) výpravu, kterou dětem skrze nás a naše přátele chystá duch magistra Kellyho.
Vymyslel jsem tentokrát, že budeme skládat bobříka odvahy. Tedy děti, že budou prokazovat odvahu hrdinskými skutky, aby si zasloužily tovaryšský titul. Pročež jsme na nedělní dopoledne obsadili hrad v Týnci, což nám umožnila laskavá paní kastelánka.
Napadlo nás, že jedna ze zkoušek by mohla být spojená s hadem. No znáte to. Kdekdo má v košíku hada a vy si na něj sáhnete, poněvadž jste statečný. Taková Kleopatra by mohla vyprávět. Hada jsem sehnal i se slečnou Doubravkou, která nám dělala strážkyni košíku i hada. Kupodivu se až na nejmenšího Kellyho tovaryše děti hroznýška nebály a po zkoušce se s ním i začaly kamarádit. Tedy první zkouška proběhla v pohodě a mohli jsme jít vyčarovat hada z misky, což se opět povedlo.
Jenomže pak se muselo do věže. Tam byla tma a netopýři a strmý schody a …
Kluci šli první, ti to moc neřešili, pak šly holky ve dvojici:
"Pojď, tady se nám nemůže nic stát. Nemu-ůže se nám nic stát, nemůže se nám nic sta-át …"
A potom šla Kačenka. Měla největší baterku, ale jediná z holek šla sama. A nastal konec tovaryšské rutiny.
Něco tam nahoře vrzalo a pískalo a nebylo tam vidět a bylo to vysookoooo …. A Kačenka se rozplakala. Čekal jsem na ní v mezipatře u netopýrů, ale moc to nepomohlo. Do posledního patra k pohádkovým bytostem jsem jí musel vystrkat. A hledat modrý kámen? To byl nadlidský úkol.
Kačka pro slzy neviděla a ke kamínku jsme jí musel navést. Vůbec se jí to nelíbilo. Ale přesto to nakonec dobře dopadlo a druhý úkol byl splněn, i když trošku s dopomocí.
Proti týhle hrůze byl už zřejmě
alchymistický sklep s pokladem úplná brnkačka. Holt, když se řekne že je tam ve tmě někde poklad, strach jde stranou i v Kaččině případě, a vrací se opět rutinní zápal hledače pokladů. Tedy pokud je přítomen ten poklad. Což byl.

to se vžilo víc

"A Lenka říkala," říkal Matěj, "že na Zelenej čtvrtek musíš sníst nejmíň jednu sedmikrásku nebo alespoň něco zelenýho, třeba pampelišku nebo trávu."
Oni jak mají ve škole tu vlastivědu, tedy dneska se tomu říká prvouka, tak se tam dozvědí kde co. Tentokrát to tedy byly svátky Velikonoční a před prázdninami se tudíž dozvěděli něco o zvycích, což Matýsek shrnul do jedení té trávy. Na pomlázku taky došlo, samozřejmě. Pletení máme v plánu zítra. Včera byl ovšem ten čtvrtek, tedy Zelený čtvrtek, což vedlo celkem pochopitelně k zelené stravě.
"Já jdu ven," prohlásil Matýsek i v tom dešti, "jdu sníst trochu té trávy."
"Heleď, Matýsku," povídám, " ono to je v pořádku, ale já tu trávu před týdnem pohnojil a to hnojivo není moc k jídlu. Nemáš tam něco jinýho?"
"Tak jo, já si na zahrádce utrhnu šnitlík."
Přinesl pažitku a povídá: "Na, vem si, to musíš. Dneska je Zelenej čtvrtek."
Kous jsem si do šnitlíchu a Matěj spořádal celou porci, kterou přines, čímž jsme měli povinnost splněnu.
Dobrá, ale proč zrovna Zelenej čtvrtek. Jak souvisí zelená s getsemanskou zahradou? Čím se to vlastně ládovali při té poslední večeři? Že by to bylo něco zelenýho?
Kdepak.
Podle všeho to vypadá, že se zas drží po staletí tradice, kterou si naši předkové pojmenovali po svém. O Zeleném čtvrtku se totiž mluví jen u nás - a v Německu. Všude jinde, kde se Velikonoce slaví, je podstata stejná, ale mluví se spíš o nové smlouvě, případně o té prožluklé historce s Jidášem.
Ale zelená?
Samozřejmě jsem se podíval na síť. No ano, pochopitelně. U nás v Čechách se léta letoucí šprechtilo pěkně po německy, dokud se nenašňupli národní obrozenci a nezačali to měnit. Tedy dobře udělali, o tom žádná, akorát holt nedokázali ty německý slovíčka vychytat všechny. A ausgerechnet ten čtvrtek patří mezi ně.
Zřejmě se kdysi dávno neříkalo čtvrtek zelenej, ale ufňukanej, ubrečenej, ukňouranej. Kdekdo rukama lomil a hořekoval skrzevá tu patálii v zahradě getsemanské. No jo, ale ufňukanej štvrtek - to je takový blbý, ne? No a když navíc grein je skoro stejný jako grün, tak proč se tím trápit. Tuhlec to trošku přepíšem, tady písmenko uberem - koneckonců zelená je taková jarní barva, že ano.
No a bylo. Přestalo se kňourat a začla se jíst zelená velikonoční nádivka. Což se celkem pochopitelně u nás vžilo daleko víc, než nějaký fňukání.

půldruhý hodiny

S Kačkou je to to někdy na dlouhý lokte. Dostat jí třeba ze školky je docela fuška.
Včera jakbysmet.
Ovšem tentokrát jsem měl v rukávu eso. Vlastně ani ne tak v rukávu jako ve škole a vlastně ani ne moc eso jako spíš jarní výstavu, ale to je fuk. Kačka se na to chytla. Jak se mluví o škole, hned je na koni.
Popojeli jsme tedy těch pár metrů do školy na Jarní výstavu. To se tam vždycky takhle před Velikonocemi předvádí, co děti vyrobily a to právě nejen děti školní ale i školkové. Kačka tam měla nějaké malované (tedy barvami zapatlané) vajíčko, kočičí masku a v misce malej trávníček, jako že už je jaro.
"Tak jsme to všecko obešli a jdeme domů," povídám v domění, že to protentokrát máme za sebou.
Chyba lávky!
"Ještě ne. Ještě jednou," pravila Kačenka a vzala výstavu odznova.
A pak ještě jednou a ještě jednou.
Já jí na to skočil.
Houbeles výstava. Ona si vyčíhla ty svý paní učitelky (ony teda všechy jsou její, poněvadž se mucká s každou) a u každé se zastavila a děsně něco probíraly a paní ředitelce předváděla svoje školková díla a pak se musela dívat, jak se malují vajíčka a potom zas za Matějem do tělocvičny na wu-shu a zase za Lenkou do kabinetu a … a byli jsme tam už hodinu a Kačka pořád, že ještě.
"My ti sem budeme muset dát štrozok a budeš tu spát," zkusil jsem to na Kačku z jiné strany.
Paní učitelka Lenka se hned přidala: "To nebude potřeba, támhle jsou žíněnky, na těch se dá spát docela dobře. Ale pozor! O půlnoci tu po chodbách straší dvouhlavý tele!!"
Kampak na Kačku s dcvouhlavým teletem! Vzala to od Lenky jako informaci o novém dobrodružství, čímž se zamýšlený efekt nedostavil. Pak mi zmizela z dohledu, poněvadž jsem se zakecal ve věci ochotnického divadelnictví.
Našel jsem jí po chvíli za rohem: "My jsme se ti tu, tatínku schovávaly," oznámila Kačka. "Dobrá, ale teď už vážně pudem, Kačenko," pokusil jsem se nasadit autoritativní tón.
"No tak jo, půjdem, my už jsme si stejně pohrály," prohlásila Kačka a docela snadno opustila kamarádky. Už si evidentně odehrála a odmuckala svůj díl, čímž měla kadečku štěstí naplněnou zas až po okraj.
No prosim, stačí trochu přirozený rodičovský autority, a rázem je sjednán pořádek.
A netrvá to víc, jak půldruhý hodiny …

dneska přepojujou

"Máš na zítra úkol, Matýsku?" ptám se takhle navečer, když kulminoval odpolední dětský bengál, neboť jsme měli návštěvu.
"Zejtra jedou do Hrusic, nepoteče jim ve škole voda," zastala se Matěje málaskaváHanička, "a u nás taky nepoteče."
Vzal jsem to na vědomí, čímž byla věc uzavřena. Některé jevy jsou však pouze zdánlivé, tento nevyjímaje.
Ráno jsem vstal jako obvykle časně a počítal jsem, že si udělám pravidelnou kávu a napíšu zápis do deníku.
To jsem se ovšem přepočítal.
Ve světnici jsem vrazil do plného kýble s vodou. Hned za ním stál druhý, taky s vodou, ale už ne tolik plný. Co v něm chybělo, na podlaze přebývalo. Aha, nepoteče voda, došlo mi a šel jsem pro mop, abych tu vodu z podlahy vytřel.
Voda vytřena a jdu si dělat to kafe. A hele, pod kávovarem je taky voda. Sahám po hadru a vrazím do Matějovy lahve na svačinu do školy. Vždycky jí necháváme na odkapávači vysušit. Tedy skoro vždycky. Vždycky, když v ní není něco nachystané na zítra. Tentokrát v ní byl nachystaný ibiškový čaj, což se dalo poznat podle toho, co z lahve vyteklo na podlahu. Utřel jsem to tím mopem, co jsem ho ještě neuklidil a jal se vytírat vodu pod kávovarem.
"Co se to tu děje?" ozvalo se mi za zády. Má rozespaláHanička zřejmě slyšela ten rachot a šla se podívat, proč v šest ráno bořím dům.
"Co by se dělo, z kýble vytekla voda, poněvadž netěsní, z kávovaru taky a eště sem převrh tady tu flašku. To se děje. Tak to utírám. Tys tu dělala vodní orgie?"
"Nebuď na mě vošklivej. Nachystala jsem ti vodu, abys měl ráno na kafe a do kýblů, abysme měli přes den."
"Dyť nic neřikám, to ty ses ptala, co se tu děje."
"No jo, ale ten tón a ta obvinění v těch poznámkách implicitně obsažená …", vona mámiláHanička je bedna, myslí jí to hned po ránu a cizí slova má v malíčku, to nemužu říct.
"To víš, já byl trochu podrážděnej, že to musím utírat, no. Ale proč jsi dělala zásoby vody?"
"Dyť jsem ti přece řikala, že voda dneska nepoteče. Přepojujou prej nějakej sázavskej vodovod či co."
"No jo no, to můžou. Ale my máme přeci vlastní studnu a v ní je vody habaděj."
"Aha. A víš, že to mě nanapadlo …"

napočtvrté

Události se shlukují ve vlnách času, to je známý jev. U nás se v posledních dnech jednalo o události s časem přímo spojené. Nešlo o nic menšího, než o hodinky. O Matýskovy hodinky. Lépe řečeno až do včera o hodinky pro Matýska k narozeninám.
Kriticky musím přiznat, že nápad to byl znamenitý a napadl moumilouHaničku. Matýsek dostane k narozeninám své první hodinky. Už je to přeci velkej kluk.
Nadšeně jsem souhlasil a bylo pochopitelně na mě, abych nějaký ten časoměrný aparátek vybral a opatřil. Největší výběr je na internetu, tudíž jsem se uchýlil k síti. Hodinky jsem našel, s moupečlivouHaničkou jsme po odborně estetických filipikách jedny vybrali a já je objednal. Od této chvíle se začaly datovat ony lapálie s časem.
Hodinky přišly poštou včas, ba dokonce z pohledu zažitých zvyklostí bleskurychle. Tudíž bylo ještě docela dost času je vrátit, protože byly pokažené. To se stává, řekl jsem si a vrátil je s tím, že je chci vyměnit za nové, funkční. Výměna proběhla pomaleji a to dvojnásob, než první dodávka. Byl ale pořád čas. Čas na rozbalení balíčku a zjištění, že druhé hodinky jsou nefunkční ještě víc, než ty první. To mě poněkud roztesknilo, ale pořád nebylo pozdě. Hodinky jsem opět vrátil, ale už s požadavkem vrácení peněz a s příslušným ohodnocením prodejce - serveru hodinky cz.
Internet tentokrát fatálně selhal, zajdu tedy k panu hodináři, co u něj máme v opravě hodiny.
Vybral jsem pro Matýska hodinky malé, klukovské. Pan hodinář je zkontroloval a dává je do krabičky.
"Nebylo by dobré tam dát novou baterku?" ptám se, poněvadž jsem si všiml, že vteřinovka stojí na svém místě déle, než obvyklou jednu vteřinu.
"To není potřeba, ty hodinky tu mám čtrnáct dní, jsou úplně nové," pravil pan hodinář.
Tož jsem si je odnesl a v kanceláři zkontroloval, jak jsou na tom ty vteřiny. Byly na tom stejně. Neubývaly. Nikdo je neměřil. Ručička stála tam, kde si stoupla v hodinářství.
Naštěstí to není daleko a pan hodinář se omlouval a hned se ujal své práce. Že vymění baterku a radši rovnou obě, co v těch hodinkách byly. Rejpal se v hodinkách příliš dlouho, načež prohlásil, že mi je nemůže dát, že s nima něco je, že mi vrátí peníze. Dohodli jsme se na tom, že si vyberu jiné. Vybral jsem. Obzvlášť vychytané, s ručičkami i displejem, se stopkami a světlem, budíkem, ba dokonce vodotěsné. Ty šly a jdou i teď, alespoň doufám, neboť Matýsek, který z nich měl obrovskou radost, si nařídil na ráno budík a ten ho má vzbudit.
Snad to napočtvrté vyjde.
Ale povím vám, stálo to za to.
Matýsek z nich měl tak obrovskou a živelnou radost, že se celé narozeninové odpoledne nemluvilo o ničem jiném, než o hodinkách. Počítám, že se s nima muckal i pod peřinou.
No bodejď ne, když svítěj.

o počasí: už to vypadalo na jaro, ale chyba lávky, dnes ráno je bílo a padá sníh, i když je nad nulou

nějaký čas

Měřit čas potřebovali už naši pradávní předkové, najmě pak proto, aby věděli, jestli jsou včas zaplaceny daně. Tenhle nešvar se vžil a lidstvo se ho nezbavilo dodnes. Myslím tím placení daní. Nikoliv měření času. To je naopak jeden z těch užitečnějších vynálezů.
Čas si začínáme uvědomovat kupříkladu otázkou: "A kolik je hodin, tatínku?"
Což je otázka nanejvýš častá. K jejímu zodpovězení máme po domě spoustu hodin. Některé s číslicemi, jiné s pískem, další s ručičkami a dokonce i jen s jednou ručičkou, ty jsou sluneční. Chybí nám hodiny vodní, kuličkové, věžní, atomové a spousta dalších.
A teď nám chybí i ty po dědečcích.
MémiléHaničce po jejím dědečkovi a mě po mém. Měli jsme ty pendlovky v pracovnách na zdi, ale už byly za ty časy provozu takový uchozený. Občas se zastavily, občas bily jinak, než by podle ciferníku měly, občas kulhaly. Bylo na čase odnést je do opravy.
Pan hodinář se jich ujal a já mu nádavkem donesl po částech i hodiny po prapradědečkovi, o kterých si však nevzpomínám, že by kdy byly v provozu. Ovšem jsou nádherné, dřevěné, čtvrťové, se zvonky. Ale nejdou. Závaží jim chybí, perpentikl taky, řetízky jsou na padrť, soukolí zaprášené a zatuhlé. Moudrý hodinář pravil, že si zaslouží restaurovat a že to mám na starosti já, jelikož moje děti už o to nebudou mít zájem. Tím jsem si nebyl úplně jist, protože Matýsek se zrovna předevčírem projevil jako vynálezce. Ale nešť, ty hodiny si to zaslouží. Pan hodinář na to má restaurátora na dřevo, on sám se ujme stroje, ale chce to čas.
Dohodli jsme se a za nějaký ten čas se dozvím, jak jsou hodiny na tom.
Teď nám ovšem nastaly časy bez hodin. Nic mi tu nad stolem netiká a občasný pohled na zeď mi neprozradí, než to, že si na dědečkovy pendlovky budu muset nějaký čas počkat.

s kozou na ledě

Masopust byl v sobotu, ale málem nebyl.
Jako na potvoru zrovna o tomhle víkendu byly rekordní mrazy a z pátku na masopustní sobotu mrzlo až praštělo. Dobrých dvacet pod nulou bylo. Ráno jsme tlačili rtuť teploměru očima nahoru a po deváté už bylo krásných mínus šestnáct a my se začali oblíkat. Nejdříve do teplého prádla, pěkně vrstvu po vrstvě a potom do toho, co jsme si přinesli z půjčovny. Trvalo nám to dýl, než jsme čekali, což bylo příčinou našeho zpoždění.
Přijeli jsme před školu o víc jak čtvrt hodiny později. Zřejmě jsme nebyli sami, kdo měl zpoždění a tím pádem se začátek trošku posunul a my stihli i úvodní divadelní frašku. Trpasličí. Byli tam všici trpaslíci, Sněhurka, Zrcadlo i Královna a jako vždycky to dobře dopadlo. Pan starosta předal vesnici maškarám, ze školy vyběh' medvěd a Masopust začal.
Užívali jsme si ho a Kačka se jako vždy držela medvěda. MášikovnáHanička si s ním i několikrát skočila v kole. Předem ho ovšem uplatila koblihou, aby nebyl cestou moc hladovej.
Za chvilku nám bylo teplo a nějaký ten mrazík jsme ani nevnímali, zvlášť, když bylo tak nádherně slunečno. To ovšem neznamená, že by mrznout přestalo. Jenom to nám, maškarám, už tolik nepřišlo. Tož jsme se tentokrát prošli i po zamrzlém rybníce mezi bruslaři. Takže kdybyste nevěděli, jak to chodí s kozou na ledě, přijeďte k nám, my už víme, jak to chodí. Totiž klouže.
(
fotografie zde v masopustní galerii)

to by nikdy neřekla

"Já myslel na ponocnýho," povídám po pravdě.
"Jenomže ten už je dávno dopředu zamluvenej. Ponocnej je zamluvenej dycky první."
"No když je zamluvenej, tak to by chtělo ňákýho vojáka nebo nějakou jinou uniformovanou osobu."
"To jo, jenomže ty sou malý, do těch byste se i s bundou nevešel. A vona bude zima."
"Tak nějakýho zámeckýho pána," zasáhla mášikovnáHanička.
"To by šlo. To je dycky nějakej plášť, pod to se dá voblíct."
"Ale já bych chtěla bejt čarodějnice," vyjevila svou představu Kačenka.
"Ta je taková stará a černá. Nechtěla bys radši Jezinku?"
"Jezinku?"
"No Jezinku. To je skoro jako čarodějnice, ale je taková barevná. A dostala bys paruku. Barevnou."
"Tak jo. Tak já budu Jezinka."
"Ale co já, abych se k tobě hodila?" tázala se starostlivě má pečliváHanička.
"Nějakou zámeckou paní?"
"To bych mohla zkusit. Ale teď jak to oblíkám, ono je to takový nějaký celý velký, a ta bunda je pod tím moc vidět. Asi přece jenom nějakej ten kroj."
"Tak jo. A dáme pod to spodničky. Aspoň vám bude teplo."
"To bude fajn. Stejně furt řikaj, že pořádná ženská má mít pořádnou, …, ten …, zadek, že jo!?" mácitliváHanička na poslední chvíli uhnula a neřekla prdel. To ona by nikdy neřekla, prdel říkám jenom já.
No a bylo.
Maškary jsme si půjčili. Já dostal šáfáře i s kloboukem, Kačka Jezinku s parukou a z mémiléHaničky bude panímáma s velkou … sukní. Matěj trvá na svém starém dobrém loňském rytíři, tak bude rytíř.
A Masopust může vypuknout. Přijdete v sobotu taky?

vidíš, ne?

Ve školce jsem potkal Jarku zrovna ve dveřích: "Já jdu zpátky na rybník, už jsem se převlíkla. Na led musíte od zastávky, já se u školy probořila. Děsně to studí."
Jsa poučen, vešel jsem do školky a vyreklamoval si Kačenku.
"Půjdem bruslit, viď, tatínku? Já chci jít bruslit."
"No uvidíme."
"Ale musíme od zastávky. Jaruška se u školy probořila."
"Já vím."
A jeli jsme domů. Vlastně jen pro brusle. Protože Matěj měl wu-shu ve škole až do šesti, což se nám hodilo. Čekali jsme na něj na rybníce na bruslích.
Opět se ukázalo, jak báječná je to věc, být na vsi a mít školu ve Zvoli. Kačka si stoupla na brusle a
jezdila, jako by se nechumelilo. Tedy ono se nechumelilo, stačí že mrzne už pár dnů tolik, aby zamrzl zvolský rybník.
Na tom zamrzlém rybníku u školy jsme s Kačenkou jezdili a čekali na Matýska, až mu skončí trénink. Pochopitelně jsem si vzal aparát, abych uděl nějakou tu fotku. No jo, ale foťte v soumraku někoho na rybníce na bruslích a sami taky na bruslích. Vono to děsně ujíždí, ty pohyby a rychlosti se sčítaj a chvilku klidu na ten obrázek nemáte. Musel jsem vypadat jako tatrman. A taky jsem tak dopad. Asi při třetí fotce jsem zakop a rozplác se na ledě. Ještě v letu jsem zmáčk' spoušť. Na tý fotce je vidět,jak Kačenka nechápavě kouká: "Co to, tatínku, děláš?"
"No co by? Padám, vidíš, ne?!"
Foťák mi vylít. Byla to rána jak z kanónu, a kupodivu to ten Canon přežil a roloval po ledě jak puk. Naštěstí měli kluci s hokejkama svůj a ten můj fotopuk nepotřebovali.
Posbíral jsem se a jezdili jsme bez dalších kotrmelců dál.
Po šesté vykouk ze školy Matěj: "A máte pro mě taky brusle?"
"Nemáme, člověče, to toho nemmáš dost? Teď ti skončil trénink."
Matěj uznal, že už je na čase sportu pro dnešek nechat a jelo se domů. Však ono mrzne dál a ten rybník nám neuteče.

Rok Draka

A máme tu Rok Draka. U nás ne, pochopitelně, u nás se na draky přestalo věřit (jestli se vůbec kdy věřilo) někdy za krále Klacka, ale v Asii a v Číně především.
U nás doma si toho taky nikdo nevšim kromě skutečnosti, že za čtrnáct dní o víkendu se jedeme podívat na
Exhibici čínských bojových umění. Zatím tam Matýsek ani cvičit ani exhibovat nebude, ale za pár let, kdo ví?
Přesto že se u nás čínské svátky neujaly, je to doma samej drak. Děti mají každý nejméně dva své velké draky i s dračím vejcem, se kterými si hrají - na draky, na co jiného. Pohádková knížka o dracích je velmi oblíbená a kniha s návody, jak chovat draka leží u Matýskovi postýlky jako povinná výbava na večer, zatímco Kačka má v knihovně knížku o dračí rodince. Krom toho cínový drak dohlíží ze skříňky na dění kolem. Animák Jak vycvičit draka je dětmi oblíbený a Bezzubku (to je ten drak z filmu) má Matěj na hodinách nad vchodem. Další dva draky má na obrazech na stěně. Jeden je Čokoládovej dráček a druhej je drak Ochranář. Ten chrání Matýska i Kačku a vypráví jim pohádky.
Počítám, že jsem při tom výčtu dračího inventáře určitě nejmíň na půl tuctu draků zapomněl.
Všichni ti naši draci mají jednu společnou důležitou vlastnost. Jsou to draci hodní a kdyby na to přišlo, určitě by nás ochránili. Letos zvlášť, když je ten Rok Draka.

prvňák aspirant

Už se o tom u nás mluví od začátku roku. Dva týdny zpátky řeči nabyly na intenzitě a minulý týden už byl zápis do školy každodenním tématem dne.
Kačenka by byla stříhala metr, kdy věděla, co to ten metr je a kdy se stříhá. Naštěstí to nevěděla a tak jediná krejčovská míra, kterou máme v šití, přežila bez úhony.
Den D nadešel včera.
Kačka šla k zápisu. První, pochopitelně. To jenom já jsem ulomil vrata a tím jsem se zas zdržel - ale to je jiná historie.
Tedy ve škole nás u dveří už čekal klaun s králíkem a uvedli nás dál. Na schodech pak postup řídila Karkulka. Nasměrovala nás do Matýskovy třídy, kde byla nachystaná zkušební komise. No samozřejmě, zkušební komise: k nám do školy se dělají zkoušky i na prvňáka. Další klaun se Kačky ujal a ta musela projít pohádkovým lesem. Pomáhala rybkám do rybníka, králíkovi počítat švestky, pejskovi najít lišku a veverku, přešla po kamenech v potoce, motýlu Emanuelovi namalovala obrázek a zakleté princezně odříkala básničku s takovou vážností, že ji hnedle probudila ze spánku a nám ostratním ovlhly oči. Za odměnu si Kačka od princezny vybrala sovu, kterou dělaly děti v keramice pro nové školáčky.
Po tom skvělém výkonu se jí dostalo pochvaly a dobrozdání, že už se na ni ve škole na podzim těší.
Oddychli jsme si za ni, ale Kačenka pravila, že to vůbec nic nebylo, že to bylo děsně lehký. Čímž nám dala najevo, že škola bude brkančka, čehož byla tahle zkouška důkazem. Lehká, nelehká, v každém případě to vypadá, že máme doma zas prvňáka aspiranta.
(
pár obrázků je tady v galerii)

třetí druhej

"To já nevim, to jste první, kdo s tím přišel," divila se paní za pokladnou, "a jak jste to říkal?"
"Povidám, že ty pohádky o Krakonošovi jsou na dvou dévédéčkách. A tenhle druhej díl je sice v pořádku, akorát jsou na něm ty pohádky, co jsou napsaný na tom prvním dílu."
"Tady to nevyzkoušíme. Tak si vemte jinou krabičku a zkuste to eště jednou. Kdyby to zas bylo špatně, tak sem holt budete muset znovu, no," dobrácky to vyřešila paní.
Vzal jasem si tedy druhou krabičku s druhým dílem pohádek o Krakonošovi, protože v tom prvním druhém dílu byl první díl a šel jsem to zkusit. Dopadlo to, jak jsem čekal. Celá várka byla stejná a tak jsem holt šel vyměnit i ten druhý druhý díl. Vyměnil jsem ho za jinou pohádku, protože v Levných knihách mají s vracením peněz problém. Čímž jsem pro děti objevil ten film, co byl původa toho, že se Matěj s Kačkou v neděli ráno ke mě nasáčkovali pod peřinu.
Během týdne si děti navečer pouštěly toho prvního Krakonoše, co měl být v pořádku. Když jsem to uklízel, podívám se na obal:
"Heleď, tady čtu názvy pohádek, který jste neměli puštěný. Kačko, o čem byla ta poslední?"
"O tom ovčákovi."
"Vida. Tady píšou: Krakonoš a kukačky."
"Tam žádný kukačky nebyly, tatínku," povídá Matěj.
"Tak von je špatně i vobal na týhle krabičce! Tak já půdu pro ten disk ještě jednou. Oni to mají popletený na obou krabičkách."
Došel jsem pro třetí druhej díl a bylo to tak. Počet pohádek je na dvou discích dohromady správný a jednotlivé pohádky jsou tam všechny, tedy součty seděj. Akorát holt falírujou ty popisy na obalech, ty jsou přehozený.
Záhada tedy vyřešena, Krakonoš si může oddychnout a v klidu se věnovat svým horám.

věřte, nevěřte

Wikipedie v angličtině už funguje a denní odstávka prý oslovila 150 milionů lidí. Inu třeba jo.
Nemyslím si, že by zákonodárci libovolné země dokázali udělat na inernetových drátech neprostupný uzel. Dá se ovšem pochopit, že nezauzlovanej inernet vadí všem, kterým touhle dírou utíkají zisky. Mě by to taky vadilo.
Řešení ale nebude ve vydávání zákonů a dělání uzlů na drátech. Jednen z funkčních modelů - iPhony a iPady - už nosíme po kapsách a v taškách. Vznikl ve stejné zemi, kde se teď řeší to uzlování, takže nezbývá, než doufat že si s tím Amerika zase nějak poradí.
Než se tak stane, máme prostor ke spekulacím a návrhům vlastních řešení. Jako třeba
ve Švédsku, kde si na to - věřte, nevěřte - přímo založili víru.

dvoucentimetrové pozdvižení

S tím včerejším sněhem to moc dlouho nevydrželo, ale i ta chvilka ráno stála za to.
Když jsem vyjížděl s dětmi do školy a do školky, hlásila už málaskaváHanička z cesty, že máme jet opatrně, že je to všude uklouzaný a neposypaný a že se za těch dvacet minut dostala teprve na Jarov. Zkusil jsem tedy hned u nás v ulici, jak to s tím klouzáním vypadá a vono jo. Čtyřkolka nečtyřkolka, už jsme se vezli jinam, než jsme chtěli a točení volantem byla čistě formální záležitost.
"Ty jo, smyk!" pravil nadšeně Matýsek a dožadoval se dalšího.
Vysvětlil jsem, že jsem auto sice dostal do smyku schválně, ale to že bylo jen na zkoušku a taky proto, že široko daleko nebylo jiného účastníka provozu.
"Teď už máme vyzkoušený, že to opravdu klouže a pojedeme pěkně opatrně a pomalu."
Doklouzali jsme do Zvole, já vyložil Matěje, který se málem hned u auta natáh ("vidíš, Matěji, ono to vážně klouže") i Kačku a vydal jsem se k serpentinám dolů do Vraného.
Ale chyba lávky!
U posledních zvolských domků v první zatáčce už stála a blikala auta. A že prý se to nedá sjet, že je to jedno zrcadlo. Povídal pán, co se s autem otočil, že pojede zpátky, ale šel nám to oznámit, abychom uvolnili cestu. A při tom oznamování sebou taky málem na tom zrcadle seknul.
"Jo, tady čtyřklka nepomůže. Na tomhle to kluže všem," přitakal jsem jinému kolegovi řidiči, který se nesměle dotazoval, jestli to s těma čtyřkolkama třeba nezkusíme projet.
"Já jedu od Ohrobce a tam to taky stojí," dodal ještě.
Vzali jsme to zpátky k nám a přes Březovou jsme se spustili dolů do Vraného. Nebylo to až tak hrozný, ale jeli jsme opatrně. Dole před šraňkama pak už zprava ze serpentin přijížděla první auta. Nakonec to tedy projet šlo a možná těch prvních pár řidičů zbytečně panikařilo. Ale ono nás neubylo a měli jsme tu cestu jistější.
Odpoledne, když jsem jel opačným směrem pro děti, už po sněhu nebylo ani památky. Jen posypový štěrk na silnici dával tušit, že to ráno klouzalo.
No vida, dva centimetry sněhu a hned takový pozdvižení.

jak se to mohlo stát

Nerozbitnost je vždycky pojem velmi relativní. Já například vím, že pokud se jedná o zaručeně nerozbitný model letadélka, není tak docela jisté, že se to týká i mě. Jedno takové nerozbitné mám už dlouhou dobu podruhé nachystáno k opravě, protože se tak nějak při mé pilotáži rozbilo. Jak se to přesně mohlo stát, že je rozbité, když je nerozbitné, to mi není docela jasné. Nedá se ani vyloučit to, že si výrobce nepředstavoval, že s ním hned napoprvé třísknu takovou silou a z takové výšky o zem.
A zrovna včera jsem měl takovej telefonát na tohle téma:
"… tak ten dárek vydržel přesně do pětadvacátýho ráno."
"To neni možný, dyť ten vrtulníček je úplně nerozbitnej."
"No, teď je zpátky v krabici a oprava bude za spoustu peněz."
"Ale dyť má takovej ochrannej rám."
"No jo, ten je taky na kusy."
"Ale dyť přece to přistává samo. A když se s tím opatrně doma …"
"Ale my jsme s tím lítali venku."
"To by nemělo vadit, on má přibližovací senzor a když přistává, zpomaluje …"
"Jenomže jak foukal ten vítr, tak to nějak špatně fungovalo …"
"Vy jste s tím lítali ve větru?"
"No venku vítr byl."
"Tak vy jste nelítali venku?"
"No my ne, jenom ten vrtulníček."
"A jak jste …?"
"No aby na nás nefoukalo, tak jsme si zavřeli to velký francouzský okno …"
"A …?"
"A seděli jsme vevnitř a ten vrtulníček byl venku v tom větru a nějak to dálkový ovládání přes to okno moc nefungovalo. A jak jsme se snažili ho řídit, tak to najednou nějak nešlo. No … a teď je potřeba ho právě opravit. … Já ti ani nevim, jak se to mohlo stát."
A přesně takhle je to se všemi těmi zaručeně nerozbitnými předměty.
Najednou jsou rozbité a člověk ani vlastně neví, jak se to mohlo stát.

je vopravdovej

Chodit dneska na keramiku, to se nosí. Ono to patlání se v blátě nějak llidi uspokujuje. Zřejmě to souvisí s dětským stavěním hradů z písku a žmouláním jílu, které přináší okamžitý efekt, tedy zapatlané všechno v okruhu jednoho metru a hrouda čehosi, v čem rodiče a babičky bezpečně poznávají cokoliv, co je napadne, ale hlavně každý něco jiného. Čímž se dostavuje efekt třetí, tedy všeobecné uznání uměleckého díla i tvůrce samotného.
Keramika to vše povyšuje do kategorie vážné tvorby, kdy výsledky už pozná téměř každý a dokonce se i většina znalců shoduje na tom, co že onen objekt má znázorňovat. Matýsek už je po úspěšném absolvování prvního patlacího ročníku v ročníku druhém, což znamená, že všechno, co domů z keramiky přinese, se dá už jednoznačně identifikovat a docela se nám to i líbí. Keramika je teď všude. Čerti, andělé, mikulášové, trpaslíci, houbičky, zvířátka - dal by se s tím otevřít krámek. Je to báječná zábava pro Matýska a pro nás radost, že se v něčem patlá smyslupně. Celé to stojí přiměřenou částku na pololetí a odehrává se to pochopitelně ve škole po vyučování, což je další důvod, proč máme naší školu rádi.
A proč o tom píšu? Tuhle na
stránkách o technických vymoženostech jsem se dočetl, že už existuje služba, která vám "třírozměrně vytiskne", na co si vzpomenete, tedy přesněji, co si pomocí počítače, tabletu či mobilu vymodelujete. Zkusil jsem, co to umí. Prográmek je zadarmo. Vyfotíte se z profilu, vono vám to vyrýsuje linku frňáku a hnedle to podle ní udělá vázičku nebo mističku či hrnek. To vše za pouhých padesát až pětset dolarů. Za pár týdnů to máte doma. Z takovýho mdlýho eklhaftu. Hmmm … Skoro nic nemusíte, kromě toho placení.
Tak já nevim, mě přijde nekonečně lepší ta Matýskova keramika. Ten čert je vám takovej vopravdovej.

pod duchnou

Byl jsem v posteli, potil se a četl si. Obvyklá činnost při tak zhoubné chorobě jako je rýmička. Zvykl jsem si číst knížky buď z telefonu nebo z tabletu, což má spoustu výhod, zvláště, když se potíte pod peřinou. Ale taky to má jednu nevýhodu. Může se vám stát, že vám zazvoní z knížky telefon.
Včera, zrovna, když neohrožený agent Pendergast pronásledoval svého bratra - padoucha - po svahu sopky Stromboli, ten telefon zazvonil. Tedy skype, zazvonil, ale to je totéž.
"Čau, jak se máš," volali mi kamarádi z Kanady, "a jak to, že tě nevidíme?"
"Aĺe, já nezap' kameru, já tu ležim a potim se v posteli."
"Ty už jseš zas v posteli?!"
"Jaký zase?"
"No dyž jsme ti minule volali, taky's byl v posteli."
"Vono to asi bude tim, že je tu půl desátý večer a já se navíc potim, poněvadž mám chorobu."
"Tak to jo, tady je půl jedný."
Nakonec jsem tu kameru zap' čímž jsem předložil důkaz, že nekecám.
Poklábosili jsme co a jak a slíbili si, že si zas brzo zavoláme. Když je to tak snadný a po internetu.
Vono teda je to zadarmo, to jo, ale když to bylo za peníze, tak to bylo takový bezpečnější. To vás nemoh jen tak někdo načapat přes skype pod duchnou.
Teď aby si člověk dával pozor už i v tý posteli.

PF 2012

PF 2012