WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

maminka promine

Na Štěpána má být něco od drůbeže. Jelikož v tomto punktu dodržujeme řád světa běhu, drůbež byla.
On je to zvyk venkoncem docela příjemnej a Masopust je zatím ještě daleko, takže se to smí. Tož byla krůta a babičky si jí pochvalovaly. Potom se na stole objevilo cukroví, což je zvyk neméně příjemný. Babičky si pochvalovaly i to, načež mámiláHanička ještě zalovila v kuchyni a pravila, že druhů cukroví je letos dost a navíc že zkusila ještě jedno, ale toho je jen pár kousků.
"Tak tu máte na ochutnání," podala babičkám poslední exempláře.
Načež jsem vystartoval a utrhl mamince ten poslední kousek doslova od pusy.
"Že se nestydíš! To je chování!" zuřila zcela po právu mácitliváHanička.
"Ale ne, já ho nechci sežrat, já to chci jen vyfotit. Tolik druhů jsme ještě neměli," obhajoval jsem svůj zločin, neboť jsem z chudých poměrů.
"A stejně je to vod tebe nevomalený."
"Maminka promine a já jí to po focení hned zase vrátím."
Jak jsem řekl, tak se stalo. Maminka prominula, já jí ten poslední kousek za chvilku nepoškozenej vrátil a vy tu máte obrázek s naším letošním cukrovím. Dva druhy jsem dokonce dělal já a k tomu ještě štolu.
Spočítáte, kolik je to druhů? Já to počítám už potřetí a dycky mi vyjde jiný číslo.

vánoce s hlavonožci

Člověk by řek, že s blížícími se vánočními svátky budou u dětí víc a víc populární stromečky a cukroví a ozdoby a Ladovy pohádky. Tak to bývalo a tak to i teď více či méně je. Jenomže i takové Vánoce sa ohledí, což je pěkný výraz, který mám od jednoho pána, co se vyjadřoval stran děr v našem plotě. Tož ani to těšení už není, co bývalo a jsou i jiné podněty, které děti zajímají.
Právě k těm vánočním náladám patří i moravské písničky a balady. Dokument o vzniku jedné takové jsem zachytil v televizi a protože jsem měl na práci cosi jiného, nechal jsem si to nahrát na později. Jenomže on ten dokument vlastně už končil a v nahrávce jsem tedy po něm objevil dokument jiný. O chobotnicích. Docela mě zaujal a uložil jsem si ho taky na potom.
Přihodilo se, že se Matýsek musel vypotit v posteli a tak jsem mu nabídl právě ten dokument o chobotnicích. V tu ránu šly Vánoce stranou. Chobotnický dokument pak viděla i Kačka s Matějem podruhé a nadšení neznalo mezí.
Najednou se tu všude objevují chobotnice. Matýsek už o nich napsal knížku i s obrázky. Kačka píše o chobotnicích do deníčku. Matýsek nám při večeři vypráví, že chobotnice mají tři srdce a devět mozků. Na stolku se objevila z papíru vystřižená obří chobotnice. Dokonce i mázvídaváHanička už se nechala slyšet, že se musí na ten dokument taky podívat. Hned, jak dopeče to cukroví.
Jestli to půjde takhle dál, tak to vypadá, že díky úplně náhodou nahranému filmovému dokumentu budeme mít letošní Vánoce s hlavonožci.

tři hodiny

Dneska je obzvlášť zapamatovatelné datum, mělo by se tedy něco obzvlášť zapamatovatelného přihodit. To ovšem nejde jen tak a příhody se neřídí zapamatovatelností data.
Například včera jsem musel s Matýskem k paní zubařce kvůli akutnímu případu. Měl mírně zarudlou tvář a bolela ho dáseň. Což naplat, jeli jsme k paní zubařce.
Paní zubařka Matýskovi našla jeden kaz, ale úplně jinde, než tam, kde ho to bolelo. A tam, kde ho to bolelo se ukázalo, že to naštěstí nic není, že se jedná o drobné poranění. Nicméně k vrtání došlo.
Matýsek potichu proléval slzičky a pak se přiznal, že ho to sice nebolelo, ale že se bál, že to bolet bude, poněvadž mu maminka říkala, že vrtání strašně bolí. Dopadlo to tedy dobře, přišli jsme včas, bolest zažehnána.
V autě povídá Matýsek:
"Jenom je mi líto, že nemůžu jít na trénink."
"Proč, prosimtě, bys nemoh' na trénink?"
"Paní doktorka to říkala."
"Co říkala?"
"Že nesmim tři hodiny …"
"No jistě, s tou plombou nesmíš tři hodiny …"
"Tak vidíš, že to říkala!"
"No jo, říkala. A vy se na tréninku koušete?"
"Co že se, tatínku?"
"Že jestli se na tréninku koušete?"
"A proč bysme se kousali? Nekoušeme."
"No protože paní doktorka povídala, že tři hodiny nesmíš kousat. O tréninku nepadlo ani slovo."
"Aha. Tak to můžu na ténink. Hurá! Ale já mám hlad."
"Tak hlad musí opravdu počkat až po tréninku."
Bylo jasno a jelo se na trénink. Jenom si nejsem jistej, jestli jsme před tím tréninkem neměli zajet ještě i na ušní.

pod peřinu

Trochu se to celé posunulo, ale vlastně jenom tím správným směrem. Zima pořád okouněla s nějakým výrazným znamením, že už je tu. Pořád to bylo takové chvilku nad nulou, chvilku pod nulou. Tak to už ode dneška neplatí. Devět pod nulou už nenechá nikoho na pochybách, co je to vlastně za období.
A proč tu píšu o posouvání správným směrem? To souvisí s pranostikou:
Na svatou pannu Kateřinu sluší se schovati pod peřinu.
Ona totiž Kačka už svátek měla - přesně podle kalendáře, pochopitelně, ale zima se příliš nekonala. A dneska už je vše napraveno, zima je tu.
Pořád ale není jasné, proč ten správný posun. Ale dyť je to přeci jednoduchý. Kačenka už o tom nejmíň měsíc mluví a tento týden i několikrát denně. Nemůže se totiž dočkat dortu a svíček.
Naší Kačce je dneska právě sedm!
Tož na ten svátek se zima opozdila, ale na narozeniny to stihla se vší parádou. A my si po tej oslavě můžeme bez výčitek vlézt pod peřinu.

jedna parta

Matěj už ví, ale drží s náma basu. Vono se to totiž nakonec vždycky provalí, je to jen otázka času. Vloni Matýsek jistě už tušil, že Mikuláš nebude tak úplně svatej otec, ale nebyl si úplně jistej. Letos už si s klukama ve škole řekli, vo co tady v tý komédyji de a měl kuráž to říct i doma. Ale Kačce nic neřek'. Kdepak. Povídal:
"Ve škole je to jenom jako, ale domů přijde Mikuláš vopravdovej."
Kačka ta by hrozně ráda věřila, že je to všechno jenom tak, ale copak to jde? Copak vy byste se takovýho čerta nebáli? Když oni ti čerti vědí všechno!
Zkrátka letos jsem požádal o mikuláškou službu přátele, protože mladýmu Mikulášovi, který k nám chodil až dosud, by už nikdo nevěřil. Potřeboval jsem tedy vopravdovýho. A
vopravdovej Mikuláš přišel. Bylo to sice maličko složitější, ale klaplo to bez chyby.
Kačka byla statečná až do chvíle, než přišel čert. A kdyby jen přišel.
Von vlítnul dovnitř a začal všude čuchat. No Matěj z toho měl švandu, ale Kačka už začala natahovat moldánky. Mikuláše se pokusila uplatit obrázkem, co mu namalovala, ale to na něj neplatilo. Knihu hříchů otevřel a v ní opět všechno našel. Jak to moh' zase vědět? Kačka spustila vodopád slziček a Mikuláš vzal zpátečku, čerta odehnal a anděl Kačku chlácholil, že věří, že se určitě polepší.
A tak byla mezi slzičkami básnička, ale čert si nedal pokoj, porád čuchal po světnici. Za básničky dostaly děti po košíčku s dobrotami a svatému muži slíbily, že se polepší. Matěj se potom usmíval pod fousy, on věděl jak to je, ale Kačka slibovala dovopravdy. Ovšem
při slibu byli oba náramně vážní. Pochopitelně, vy byste se taky tvářili vážně, kdyby na vás čert mířil vidlema.
Když jsem pak ty tři odvážel zpátky do Zvole, bylo veselo a Mikuláš se nechal slyšet, že Kačka je první, kdo se rozbrečel a že je dobře, že máme takový děti, který tomu ještě věřej. Poněvadž tyhlety starý zvyky jsou krásný.
Jsou.
Ovšem Matýsek už ví, kdo ten školní Mikuláš byl. Toho domácího sice nepoznal, jelikož nastala ta změna. To ale neva, beztak je to jedna parta. Báječná!

nekape

Znáte tu větu, ne?
"Ty jseš takovej šikovnej …"
Odpověď zní: "Co potřebuješ?"
Jsou i věty jiné, podobné, avšak účelem směřující tamtéž. Tedy k tomu , že je potřeba, aby se něco udělalo.
Pochopitelně jsou i věty mající odkladný účinek, jako třeba "Jó, já se na to zejtra podívám."
Nebo: "Ale jó, hned jak budu mít chvilku, tak na to mrknu."
Za solidní výkon považuji odklad komentovaný moulaskavouHaničkou:
"U nás je to na pořadník, například na zasádrování těch děr v koupelně jsem čekala dva a půl roku."
V případě kapání kohoutku byla lhůta mnohem kratší už proto, že mě samotnému to kapání tak trochu vadí. Tedy ten akustický projev, nikoliv samotný proces.
Kohoutek u dřezu v kuchyni prostě občas kape a občas je potřeba to rozebrat, vyčistit a dotáhnout. V počátcích kapání to stačí jen pořádně zavřít, což má právě ten odkladný účinek. Nijak dlouhý ovšem. Nuže přijde čas to opravit.
Blbý je, že tyhlety keramický kartuše vlastně opravitelný nejsou. Tam jak se dostane nějaká nečistota, která vydře byť jen mikroskopickou rýhu, nedá se s tím nic dělat. Zatím to však vždycky šlo vyčistit.
Inu, provedl jsem to, jenomže tentokrát se zdá, že tam bude to drobné poškození. Čistil jsem to třikrát, ale kýžený stoprocentní úspěch se nedostavil.
"To se nedá nic dělat, holt už slouží sedm let, tak má nárok," pravila moudře málaskaváHanička a dovřela opravený kohoutek, jak nejlíp uměla.
Kapal.
Dovřel jsem ho já.
Nekapal.
Nebudu tady rozehrávat novou zpravodajsou hru na téma zen a umění uzavírat kohoutek. Důležité je, že jsem se s tím vidětelně mořil měřitelně dlouhou dobu, čímž moje popularita nikoliv vzrostla, avšak alespoň výrazně neutrpěla. Závěr je tedy na nějakou dobu následující:
Kohoutek je opraven a nekape … teda většinou nekape ...

usnul s plackou na krku

Dva a půl roku poctivé práce - to je Matýskova příprava. Začínal s hodinou týdně, pak dvě, teď trénuje třikrát týdně dohromady čtyři hodiny a občas přidá i víkend a soustředění, pokud zrovna není v posteli s nějakou virózou. Baví ho to a občas i předvádí kamarádům nebo našim přátelům, jak mu jde sestava. Ostatně už jsem tu o tom psal.
Poslední letošní závody byly teď v sobotu. Dobře se to pamatuje, bylo to 1.12.2012. Další budou až někdy na jaře, takže tohle bylo vyvrcholení sezony. A právě před těmito závody jsme Matýska nepustili na soustředění, poněvadž děsivě kašlal. Místo na soustředění do Liberce šel do postele. A to hned v pátek. V sobotu už fňukal, že se mu stýská po klucích a jestli by nemoh' jet za nima.
"Nemoh', Matýsku, pořád hrozně kašleš. Tam by se ti to jen zhoršilo."
"Ach jo, dyť příští týden jsou ty závody."
"No právě. Abys moh' na závody, musíš se teď vypotit."
Tak se potil doma v posteli, zatímco kluci se potili v Liberci v tělocvičně.
Ale v úterý už byl na tréninku a týden před závody věnoval přípravě stejně jako ostatní kluci. A v sobotu jsme vyrazili do tělocvičny všichni. Podívat se, jak jim to půjde. Tentokrát se přihlásilo víc účastníků. Jenom v Matějově kategorii beze zbraně jich bylo jednatřicet.
"Bude tu velká konkurence," povídal Tomáš, náš báječný trenér, "tak se toho nebojte, hlavně, že si zacvičíte."
Tak si kluci zacvičili. Byli jsme tam od rána do nějakých půl čtvré odpoledne. Nebralo to konce, poněvadž soutěžících bylo vážně hodně. Kluci si to užili po celou tu dobu. Dokonce ani Kačka nezlobila a měla radost, že to Matýskovi tak jde.
A ono mu to vážně šlo. Soutěžil v kategorii Juniorské Ligy Wu-Shu v "chlapcích" a to beze zbraně a se zbraní. Beze zbraně se umístil na skvělém osmém místě z jednatřiceti. Byl z toho celej šťastnej.
Ale se zbraní to bylo jinak. To měl smůlu. Nerad totiž chodí na začátku a zrovna teď ho los vybral jako prvního startujícího. Matýsek se snažil a předvedl cvičení, jak nejlíp dovedl. Dostal skvělou známku 7,05. A potom šli ostatní a my s Matýskem čekali, kolik jich dostane vyšší hodnocení. Nakonec bylo znovu všechno jinak. Známku nad sedm nedostal z dalších dvanácti nikdo další a Matýsek zvítězil systémem start-cíl!
Radost byla obrovská zvlášť, když jsme tohle vážně nečekali. A tak si Matěj po těch dvou a půl letech dřiny šel na bednu pro svou první zlatou. A nebyl sám. Tomášovi kluci nasbírali celkem sedm medailí! Vlastně by se dalo říct, že vysbírali kde co.
Byl to strašně náročnej den a Matěj se cestou domů sotva držel. Hned, jak jsme přijeli, uložil se na kanapátko a okamžitě usnul. Co usnul, přímo omdlel. Ovšem se zlatou plackou na krku.
Pár obrázků najdete tady v galerii.

ta to nevzdá

Člověk často netuší, co si na sebe uplete. Jsou ovšem případy, kdy se to dá docela snadno předpokládat, pokud se předpokládá. My jsme s moumilouHaničkou nějak nepředpokládali, což se nám okamžitě vrátilo.
Kačka měla totiž svátek a k svátku dostala knížku, písničky a holčičí deník. Na zámeček. Hned jsme jí poradili, že to může používat jako památník a do toho že jí namaluje nebo napíše něco ten, koho o to poprosí. Netušili jsme, co tím způsobíme za smršť.
Už v pondělí Kačka přinesla dva obrázky ze školy od paní učitelek, přičemž Matýsek už kreslil v neděli. Další paní učitelky kreslení slíbily, ale protože toho mají samy dost, odložily zápis až na víkend, taktéž paní ředitelka. Když jde o památník, Kačka se nebojí žádného kroku. Další na řadě jsou holčičky ze třídy. A hned potom jsem na řadě já.
"Tatínku, že mi tam něco nakreslíš?"
"Ale já kreslit neumím, Kačko."
"Ale umíš, třeba domeček."
"Neumím, Kačenko, kreslit mi prostě nejde."
"Tak alespoň něco malého … tatínku …"
"Možná někdy, Kačko, … ani nevím co bych tam kreslil …"
"Tak až si vzpomeneš, něco mi tma nakreslíš, jo?"
"Uhmmmmm…"
Všímáte si, jak ustupuju? Jakživo jsem nic pořádnýho nenakreslil a teď jsem skoro slíbil Kačce, že to zkusím. Zatím je to odloženo na neurčito, jenomže znáte Kačku - ta to jen tak nevzdá.

na očích

Už to bylo zapotřebí a nedalo se to odkládat. Oba dětské pokojíčky byly v takovém stavu, že najít v nich děti začínal být problém. MápořádnáHanička s tím udělala rázný konec. Nastal úklid. Holky uklízely u Kačky, já pomáhal Matějovi. Dopadlo to dobře, nikdo neutrpěl a pokojíčky jsou zase v pořádku. Ovšem jak jistě tušíte, úplně všechno v pořádku není.
Uklízeli jsme i knihovny. U Matýska jsem to měl pochopitelně na starosti já. Teď je v knihovně zase na nějakou dobu pořádek a všechno se tam dá najít. Až na Klapzubovu jedenáctku. Ta zmizela. Matěj jí má přečtenou a pořeboval si jí zapsat do čtenářského deníku. A k tomu je zapotřebí ta knížka. Jenomže knížka nebyla.
MášikovnáHanička prohladala pokojíček i knihovnu. Prohledala obě pracovny, prakticky prolezla celý dům a Klapzuba nikde. To všechno nejmíň třikrát. Matěj taky hledal a tvrdil, že ještě před úklidem byla knížka na kontejneru s plyšáky, ale po úklidu že zmizela. Vydal jsem se hledat knihu já. Vzal jsem to důkjladně, od našich knihoven, prohrabal jsem pracovnu, vzal jsem Matýskovy kontejnery, psací stůl, … jeho knihovnu, kterou jsem tak pečlivě uklidil - a nic. Při třetím kole jsem to vzdal.
Dům prošmejděn, Klapzubáci nikde.
Včera jsem to navečer šel zkusit znovu. Vešel jsem do pokojíčku k Matějovi, v knihovně jsem vyndal Srtašpytýlka - a Klapzubova jedenáctka byla hned za ním. Na první pokus! Ale vpředevčírem tam nebyla! Na to bych byl býval ochoten přísahat. Dyť jsem se tam díval a nebyla tam. Teď tam je.
Čtenářský deník je zachráněn, úklid završen úspěšným nálezem a pořádek opět vládne naším domovem.
Ovšem když se podívám před sebe na psací stůl tady v pracovně, říkám si, že bych měl taky uklidit. Říkám si to už dlouho, ale nevím, nevím. Co kdybych něco hledal? Našel bych to i po úklidu? Těžko říct. Takhle to mám všechno pěkně na očích.

o Matýska víc

Normálně je doma počet dětí pořád stejnej, tedy alespoň co já vím. Celkem snadno se to dá přepočítat na prstech jedné ruky a eště dost zbyde. Když mi tedy v této situaci zavolá škola a položí dotaz kolidující s denní statistikou, trochu mě to překvapí.
"Dobrý vodpoledne," povídá do telefonu paní učitelka Lenka, "vy máte dítě u sebe?"
"Matěje? No ten je doma, je nemocnej."
"Aha, ale to já nevím. A to bych měla vědět."
"No jo, to měla, ale dyť nebyl ve škole, leží od včera."
"A to je divný, mě děti říkaly, že ho viděly ráno ve škole."
"To je divný zase mně. Já vez' ráno jenom Kačku. To by musel Matěj pěšky ..."
"Máte pravdu, to je divný, tak hlavně že se našel."
"Děkuju za starost a zavolání, von je teď vážně v posteli."
"Tak ať se vyleží a hezkej víkend."
Bylo mě to divný, tak volám domů. Matýsek byl skutečně doma v posteli. Čímž tedy nemoh' bejt ve škole. Ale zas když ho tam děti viděly ... že bych měl vo jednoho Matýska víc? No já bych se nezlobil, Matýsek je báječnej, ale přeci jenom bych byl radši, kdybych vo tom něco věděl. Už kvůli tý statistice.

čas na skleničku

"Máme pro Kačku tu skleničku?"
"Skleničku?" tázala se mápřekvapenáHanička.
"No. Tu skleničku jak vo ní mluvila paní učitelka na třídní schůzce."
"Na třídní schůzce?"
"Jo tak, my jsme se pak rozdělili. Ale já to zapsal! Kačka potřebuje skleničku na svíčku. Budou dělat nějakou lampičku či co."
"Tak jí můžeme dát jednu tu z Ikea. Stejně musím pro nový."
Přichystal jsem skleničku Kačce na stůl ke snídani.
"Kačko, máš tu skleničku?" ptám se ráno před školou.
"Skleničku?" tázala se překvapená Kačenka.
"No. Tu skleničku, co máte mít do školy a co jsem ti jí přichystal na stůl před snídaní."
"Ale já jem ji tam, tatínku, neviděla."
"No jo, vono bylo eště moc brzo ráno. Stejně je to potřeba až na příští týden. Tak zítra."
Večer jsem doma našel skleničku už nachystanou na botníku u dveří, poněvadž aby se na ní zase nezapomnělo. Hezky na kraji, aby byla vidět.
Byla tam celou noc. Byla tam až doteď. A jak jsem byl rozespalej a šahal jsem po vypínači, co pod ním na kraji ta sklenička stála - prásk - na dlaždicích byla k zametení hromada střepů.
Zametl jsem skleničku.
Tak to bysme měli.
Holt vono je eště moc brzo ráno a to není čas na skleničku …

lehká oprava

"A nebolelo to Matýska?" ptala se Kačka cestou z wu-shu.
"Nebolelo, Kačko."
"A co mu tam dělali?"
"Jenom mu rentgenem udělali fotografii ruky."
"A jak?"
"To bude nejlepší, když se zeptáš Matýska," přesměroval jsem Kaččcin zájem přímo ku prameni.
Matěj byl včera hrdinou dne. Předevčírem totiž přišel při hraní ve škole k úrazu a nemohl hýbat pravým palcem. Původní stažení nestačilo a tak jsme včera místo školního plavání jeli do Krče na chirurgii. Což obsahovalo právě ten rentgen pro získávání vstupních informací.
Na příjmu ho sestra vyzpovídala, ovázanou ruku jsem mu rozvázal, aby bylo vidět, jak moc je oteklá a po prvním zběžném prozkoumání jsme šli na ten rentgen.
"A nebude to bolet?"
"Ne, Matýsku, to ti jenom posvítí na tu ruku a udělají fotku."
Byla by legrace, povídám si, kdyby to spletli a zrentgenovali levou.
"Tak pojďte. Matěj může jít sám, vy tu počkejte," povídala paní od rentgenu.
Matěj šel statečně sám, ale bylo jasné, že očekávání jsou velká stejně jako strach, který má velké oči.
Za chvilku byl hotov. Usmíval se, jako že to nic nebylo.
"A řekněte, ať si to na příjmu opravěj. Tady má v žádance levou."
"Ježkovi voči, tak vy jste fakt rentgenovala levou?"
"Ale ne, já se dycky ptám, která ho bolí. Má rentgen pravé. Ale tady v tý žádance je to špatně."
"Tak to jo. Děkujeme."
Odkráčeli jsme chodbou nechat opravit žádanku i ruku. Obojí šlo naštěstí opravit lehce. Žádanka jedním škrtem a ruka pouhým obvazem a mastí na zmírnění otoku a zpevnění. Zlomené to naštěstí není a tak má Matěj z chirurgie nakonec jen zážitek, že to nic nebylo, že to jen dvakrát cvaklo a bylo to. Jenomže dopředu do nevěděl a přeci jen se trošku bál, co bude.
A já jsem si vzpomněl na Saturnina a rentgen vymknutého kotníku. Je mi jasný, že ta scéna se záměnou nebyla ani trochu přehnaná.

prodlouženej mač

Stejně jako jsou dožínky, dočesné, vinobraní a jiné podobné slavnosti sklizně, jsou i ve škole slavnosti žní školních, tedy vysvědčení. Nejčastěji se to slaví prázdninami. Ovšem každé sklizni předchází hospodaření a podle jeho kvality se pak slaví víc nebo míň. V případě, že tomu hospodář moc nedal, slaví v čase vysvědčení rákoska. Aby nebyl ze sklizně takovej šok a bylo možné poohlédnout se po šikovné rákosce včas, pořádají se v průběhu hospodaření třídní schůzky. Tedy pokud jde o školu, pochopitelně. Na poli či na vinici rákoska moc nepomůže. No a teď je čas těch třídních schůzek.
Včera jsme to měli poprvé stereo.
Paní učitelky se dohodly, že nám ty schůzky oproti sobě trochu posunou, poněvadž těch, co mají prvňáka i třeťáka je docela dost. Začali jsme těmi menšími, pak jsme se s moupečlivouHaničkou rozdělili a nakonec jsme se znovu sešli a společně skončili u třeťáků.
Žádné katastrofy se kupodivu nekonaly. Kačka je sice v pohodě, ale stále ještě ten svět bere jako svůj vlastní, tudíž se jím prochází podle vlastních pravidel. Což se projevuje hlavně tím, že se pořád projevuje a paní učitelce říká ahoj Jarko, místo toho aby pěkně poslušně říkala dobrý den, paní učitelko. To Matýsek už je řádnej školák a když jsem se přesunul z první třídy do třetí, ukazovala mi už máveseláHanička papírek se známkami - jakýmsi průběžným výsledkem. No, chlubit se nebudu, ale musím říct, že měl Matýsek pravdu, když nám pyšně říkal, že má samý. Na papírku byla jednotná sazba.
Suma sumárum, trvalo to jak prodlouženej hokejovej mač, ale musím konstatovat, že i tentokrát jsme to dali a to ani nedošlo na trestný střílení. Jsem zvědavej, jestli to těm našim mrňousům půjde takhle dál. Máme z nich radost.

co tam děláš

"Už jsme dneska zkoušeli," povídá v pátek Matýsek.
"Jo, jo, zkoušeli …" nepřítomně jsem zahučel z kuchyně.
Nnedocvaklo mi to hned, tudíž jsem se musel zeptat až ve chvíli, kdy se myšlenka docourala na místo určení:
"Ve škole?"
""No, ve škole,"
"A co jste zkoušeli?"
"Pastýřskou hru!"
"Aha, pastýřskou … ," konečně jsem si vzpomněl, že na každé Vánoce je v kostele zpívání a hraní a k tomu dávají školní děti náramnou hru o tom, jak to bylo s tím zrozením toho spasitele.
"A to mě zajímá, to mám radost … a co tam, Matýsku, hraješ?"
"Já jsem Josef!"
"Ahá, tak to jo, to jo, " povídám, "a co tam děláš?"
"Co bych dělal, jsem Josef."
"No ano, hraješ v té hře Josefa. A co dělá ten Josef?"
"No, ... je to Josef … tak … tak já ho hraju a jsem Josef."
"To slyším, že jsi Josef, Matýsku, ale co v tý pastýřský hře jako Josef děláš?"
"Co bych dělal, tatínku, chodím s Marií!"
No bodejď.
Co by takovej Josef měl ausgerechnet dělat, než chodit s Marií, to dá rozum.

čirá fikce

Nestává se mi často, že by mě někdo portrétoval. Ono tedy taky není proč. No ale znáte to: dyž pánbu dopustí i motyka spustí.
Tentokrát dopustila paní učitelka. Tedy ono to nebylo ani tak dopuštění jako spíš domácí úkol.
Kačenka seděla u stolu, měla otevřený pracovní sešit a něco v něm kreslila.
"A máš taky nějaký domácí úkol?" ptám se Kačenky.
"Tohle je domácí úkol."
"Aha. A koho jsi to tam nakreslila?"
"To jsi přeci ty, tatínku, já tě líp nakreslit neumím."
"Ale to je docela hezký. Já moc portrétů nemám a tenhle zrovna se docela poved."
"Viď? A ještě musím přikreslit maminku."
"Překresli."
Kačka přikreslila maminku. Před tím se šla podívat, jaké má oči.
"A uměl bys nakreslit takový šikmý?" ptala se mě.
"Copak maminka je číňan nebo japonec?"
"Ne, ale já myslím takový ty, co nejsou kulatý."
"To neumím, Kačenko."
"Tak já musím nakreslit kulatý."
Nakreslila kulatý a už jsme byli na obrázku s moumilouHaničkou oba.
"A ještě prstýnky, jako že jste na svatbě." Nakreslila prstýnky.
Potom Kačenka přimalovala ještě to, čemu říkala batole. A to je okamžik, kdy jsem pořídil reprodukci toho
dvojportrétu s miminem.
"Batole? Kačenko, kde by se na svatbě s prstýnkama, cos tam nakreslila, vzalo batole?"
"No to jsem já."
"Ale tys s námi nebyla na svatbě. Tys nebyla ještě ani na houbách."
"To nevadí. My jsme si ve škole říkali o batoleti. Tak jsem vám ho tam nakreslila. A jsem to já."
"Dobrá, Kačko, ale není to úplně správně, třeba Matýsek je starší, měl by tam bejt taky."
"Jako batole? Tak já ho tam přikreslím."
Včas jsem Kačku zarazil. Aby nebylo přebatoleno. Ono i to jedno stačí. Zvlášť na svatbě.
A tady se právě musím důrazně ohradit. Žádné naše batole na naší svatbě nebylo, to je čirá fikce, co tam Kačka namalovala.

Toulky s … Amosem

"A prosimtě, pak najdi Matýskovi nějakou encyklopedii, kde je Komenskej," přála si mámiláHanička večer, když jsem přijel domů, "voni to maj mít do školy."
"No jó, v tý velký dětský to bude určitě," povídám od bramboračky a koláčů, které mi nechali k večeři.
"Matýsek jich spořádal devět," chlubila se mápilnáHanička.
Po večeři jsem přčet Kačce první Nedokončenou pohákdku o stonožce listonošce s tím, že má do rána vymyslet, jak to dopadlo. No a hned potom jsem šel pro tu encyklopedii. Je to taková ta velmi tlustá, co se jmenu Vesmír, Země, člověk … a my děti. Měl jsem jí od malička a bral jsem jí jako skvělej zdroj informací do školy. Teď se konečně po čtyřiceti letech bude hodit, povídám si. Dívám se do rejstříku. K … ko … kom … komunist …. fůůj!
"Vona vlastně vyšla za normalizace, von tam ten Komenskej nejni! Jo vo komunistech je tam toho habaděj. Sakra práce!"
"Tak já něco stáhnu z internetu."
"Ale ne, ještě mám Toulky českou minulostí, tam určitě bude. Kdy vlastně žil …nějakech 16set?"
"Sedmnáctý století," pravila mášikovnáHanička od počítače.
"Jo, takže nějakejch šestnástsetdvacet plus mínus. To bude tuhle ten díl po Bílý hoře. No jo, je tady Ámos. To bude určitě stačit. Nejmíň dvacet stránek se spoustou obrázků i v souvislostech s okolním děním tenkrát."
Obalil jsem poctivě knížku a předal jí malýmu študiózovi, aby měl z čeho zítra (vlastně dneska) ve škole předčítat.
"Tak tu máš, Matýsku, ale nepoškodit! Ať mi jí zas vrátíš jako novou."
"Děkuju, tatínku. Ale … já bych jí nerad poničil, já jí radši nechám doma."
"Kdepak, prostě na ní budeš opatrnej a nic se s ní nestane. Knížky jsou na čtení."
Matýsek si Toulky se založeným Amosem uložil v tašce a měl nachystanej nepovinnej úkol. Tak, to bysme měli.
A proč to tady píšu? Protože mám radost z toho, že knížky jsou pořád ještě tím nejlepším pramenem, ze kterého můžeme čerpat to, co potřebujeme vědět. A taky z toho, že jsme měl dobrou příležitost to Matýskovi prakticky předvést a navíc ještě na tom, co on sám potřebuje do školy.

křížovej

Takhle ráno, včera to bylo, kontroluju a posílám na server zápis o botičkách, když slyším:
"Fůůůj ... ten je velkej! ... Zavolejte tatínka! Honem!"
Přiloudala se málo probuzená Kačenka a děla:
"Tatínku, pavouk."
"No já si to myslel. Hned jsem tam, jen co to tady …"
"Tak honem!" slyšel jsem ze světnice mounetrpělivouHaničku.
Dkončil jsem, co bylo třeba a jdu na něj:
"No tak už du. Ukažte, kde ho máte."
Ozval se kupodivu Matýsek:
"Už jsem ho vyhodil z okna. Já se pavouků nebojim, stejně tak velkýho jsem zachraňoval před Samem ve škole. On děsně ječel, Sam."
"To mám, Matýsku radost, že v tobě mám takovýho nástupce. To už můžeš chránit maminku."
"Můžu. Já se nebojím ani tý tarantule, co jí mám od tebe v tom rámečku. A ta je velká!"
"To je dobře, Matýsku."
"A to já, tatínku, nemám tyhle pavouky ráda, ty jsou moc velký. Já mám ráda jenom ty malý, křížový."
"To jo, Kačko, to jo. Ale křížovej je šroubovák. Pavouk je křižák, víš."
"Jo, křižák, ten je malej."
Inu, na velikosti záleží, to je známý. Ovšem taková velikost pavouka je hodně relativní. MámiláHanička by nic, co je křižákem, neoznačila jako malýho pavoučka, to ani omylem.


ps
Zítra bude ve Zvoli lampionovej průvod, tak přijďte s dětmi i s lampiony.
Tady je pozvánka.

na pohádky

Už byl večer a na žádný dlouhý hraní to nebylo. Jenomže mě se chtělo si s dětmi zahrát nějakou hru. Nejdřív mě napadla Kuřecí oplympiáda. Ale to je taková … no, kuřecí hra.
"A co kdybysme si zahráli na pohádky?" povídám, neboť jsem si vzpomněl na školní léta, když jsme hráli na filmy.
"A jak se hraje na pohádky?" tázala se Kačenka, jelikož Kačenka se furt na něco táže.
"To si myslíš pohádku, ale nesmíš říct, jak se jmenuje. Musíš jí beze slov předvést tak, aby to ostatní uhodli."
"Ale mě teď žádná nenapadá."
"Tak já jednu předvedu, tu hned uhodnete. A pak můžeme pokračovat."
I natáhl jsem ruku do výšky. Pak jsem rozpažil a ukázal do šířky. Nakonec jsem přiložil trubičky z prstů k očím a brejlil jsem do dálky.
"Dlouhý, Široký a Bystrozraký," volala Kačka dřív, než jsem dobrejlil.
"No vidíš, jak ti to jde," pochválil jsem Kačku. "Teď už víš, jak na to."
"A já vám budu rozdávat odměny," zašustila mámiláHanička pytlíkem hašlerek.
A teď to přišlo. Kačenka dělala maxipsa Fíka, pak dělal Matýsek Letadélko Káně, mášikovnáHanička Křemíllka a Vochomůrku, já Pohádky o mašinkách, …
A tak dál.
A tu se ukázalo, jak je to všechno strašně relativní. Upovídaná Kačenka najednou ztratila řeč a když musela při předvádění mlčet, vůbec jí to nešlo. Matýsek hrál jako na Národním, a my ne a ne to uhodnout. MáveseláHanička se pitvořila, no a já jsem se naštěstí neviděl, ale taky to musel bejt mazec, když jsem předváděl Pyšnou princeznu.
Byla vám to náramná psina. Za chvíli jsme vyčerpali hašlerky a Kačka jich nasbírala nejvíc, přesto, že musela jednu vrátit, poněvadž nedokázala předvést vílu Amálku.
Užili jsme si legrace, na ráno byly nachystané vyhrané hašlerky a - no a pohádky byl konec. To se nám to spalo …

od dvanácti do čtyř

Přijel jsem domů a už pršelo. Když jsem vyložil věci z kufru, začala vyslovená průtrž. Tomu se říká příjezd v hodině dvanácté. Vzhledem k meteorologivké situaci ovšem. Budeme-li příjezd poměřovat časem k večeři, dorazil jsem vysloveně po funuse a navíc eště bez křížku. MálaskaváHanička však se mnou počítala a schovala mi, co zbylo.
Kačka na mě taky čekala.
S drakem.
Ona totiž bude dneska ve Zvoli drakiáda (
pozvánka zde) a tudíž děti dělaly ve výtvarném kroužku draky. Já to se svými modeláři nestihl, protože jsme jednak začali pozdě a druhak děláme krabice, což není jen tak a zabere to čas. Ve výtvarce s paní Lenkou stačí draka jen namalovat - a je hotovej. Krásnej, to jo, ve výtvarce dělají jenom krásný věci. Ovšem tatínkové nechť se doma postarají o to, aby lítal. A jsme u jádra pudla. On totiž ten výtvarnej drak je vyvedenej všema barvama, to zase jo, ale k lítání má asi tak daleko jako náš Ferda. Tož jsem zkusil argumentaci:
"Kačko, teď už na to není čas, teď se jde na kutě. A ten drak by stejně nelítal. Tihle draci jsou moc těžký …"
"Ne, tatínku. Lenka říkala, že lítá, že to má vyzkoušený."
"Lenka maluje moc pěkný draky, ale lítací moc nejsou."
"Jsou. Lenka to říkala."
"No jo, říkáním se drak nerozletí. Tenhle je prostě moc těžkej."
"Ale já ho musím mít zítra na drakiádu."
"Budeš mít toho svýho papouška jako vždycky."
"Nebudu. Já jsem si udělala tohohle, já musím mít toho od Lenky!"
"Jenže teď na to není už čas, už je noc …" byl jsem s argumentací zpátky na začátku.
"Ale já …"
"Tak už dost a spinkat!"
"Ale … já … musím … musím … zítra … na drakiáááádůůůůů …"
Kačenka spustila tak opravdový pláč, že bych jí to málem uvěřil. Ale byl čas jít do postýlky, takže výmluvy ani slzičky nepomáhaly. Jenomže v pokojíčku Kačenka naříkala tak dlouho a opravdově, že jsem to za chvíli nevydržel a šel za ní.
"Tak já, Kačko, přijedu zítra dřív a něco s tím drakem uděláme, jo?"
"Drakiáda je už ve čtyři. To stihneš?"
"Pokusím se .."
"Tak jo. Dobrou."
"Dobrou, Kačenko."
A pak že mě nemá omotanýho kolem prstu. Jenomže jak jí dneska vysvětlím, že ten drak nelítá? Uvidíme, mám na to čas od dvanácti do čtyř.

poslouchaj banány

"Já je chci taky, ty jsou pěkný!" volala nadšeně a pochopitelně Kačka, neboť banánová sluchátka jsou holt banánová sluchátka.
Našel jsem to napsané na tašce, ve které jsem přinesl banány. Tedy, že když pošlete nálepku (opravdu stačí nálepka, nemusíte posílat celou šlupku) od banánu do soutěže, může se vám stát, že vyhrajete - no co jinýho, než zase banán. Tedy v tomto případě jaksi přepůlenej a doplněnej sluchátky.
Tož jsem vyplnil formuláře, přidal ke každému nálepku, a poslal v pondělí do soutěže. První pondělí nic, ale tohle pondělí, kdy jsme zkusili druhé kolo, to vypadá, že se dětem poštěstí. Jsou na seznamu. Matěj i Kačka. No to tu ještě nebylo, že by naše rodina něco vyhrála. Podle všeho to znamená, že jim poštou přijdou mrňavý banánky - sluchátka. Mají tam u těch banánů rozum a zřejmě všem, co jsou bráchové a poslali nálepky, posílají spravedlivě každému jedny, aby to tomu druhému nebylo líto. To se pozná solidní firma.
Tak teď už nezbejvá, než vyhlížet paní pošťačku s balíčky pro Kačku a pro Matěje. A kdybyste někdy v budoucnu potkali naše děti s banánem v uchu, ničeho se nelekejte. Prostě jenom poslouchaj banány růst.

je prostě nejlepší

V neděli bylo pěkně, odpoledne jsme jeli do Prahy do divadla, a protože nejen duši, ale i tělu by se mělo dostat nějakého vzdělávání, rozložili jsme si s moušikovnouHaničkou stůl. Tedy, ne s nad, že bychom měli málo stolů, ale šlo o ten pingpongový.
Hráli jsme před divadlem a hráli jsme i po něm. Sluníčko svítilo, podmínky byly ideální a tak se nám to pinkalo jedna báseň.
MáčipernáHanička má takovej styl, že sice opatrně, ale důsledně upinká všechno a svou umíněností a pečlivostí pak vítězí. To ostatně platí všeobecně, ale to je jiný příběh.
Tož tedy plácáme a já si zkouším ten svůj styl trénovat proti mésoustředěnéHaničce. Tady je potřeba podotknout, že já to hraju velice špatně, ovšem velice rád. Pokouším se míčky točit na tu či onu stranu, hrát krátké i dlouhé, občas smečovat - jenomže von je ten stůl nějak krátkej, síťka je moc vysoko a imrvére fouká vítr, což všechno je původa toho, že to tluču jako ponocnej. Ale užiju si to. MáveseláHanička mi míčky trpělivě vrací - tedy pokud se trefím a jde to na stůl.
A v tom je právě ta potíž.
Trpělivé vracení je jaksi málo dynamické, poněkud málo pestré. Prostě člověk se u toho málo vyblbne.
"Teda de ti to daleko líp, jak mě," povídám, "ostatně jako dycky. Ale ten tvůj styl."
"Furt eště hraju líp jak ty!"
"No to ano, ale když to srovnám … Marcela je Marcela, to se nedá nic dělat."
"Jo ták! To musim Macince napsat, že máš rači ji!"
"Já to věděl, já měl mlčet. Ale dyž vona do toho tluče pořádně …"
"Jo tluče. Já tě taky ztluču!"
"Ale já jsem jenom chtěl …"
"Mě je jasný, co jsi chtěl! Máš to u mě schovaný!"
"uhmmmm …."
Naštěstí byl čas k obědu a pak na divadlo, takže debata byla zapomenuta. Jenom si nejsem jistej, jestli napořád. Kamarádka nekamarádka, mámiláHanička je prostě nejlepší. Ve všem. Teda pokud nejde o pingpong.

logika s angínou

Byl jsem s Kačkou doma, poněvadž má nějakou chorobu jako třeba angínu nebo tak něco. Jenomže jsme to zjistili včas, paní doktorka jí dala meducínu a Kačka je jak z čertovejch vajec. No znáte to, ležet v posteli a kurýrovat se nikoho nebaví.
No a než jsme jeli k té paní doktorce, museli jsme pochopitelně vstát a umýt se:
"Tak honem, Kačko. Vyčistit zuby, vypláchnout pusu vodou, pak tou růžovou vodou, umejt očka, …
"Rozkaz, kapitáne!"
"Tak šup, šup, kormidelníku."
"Já nejsem kormidelník!"
"Tak to zas já nejsem kapitán."
"Ale tatínku, copak holka může bejt kormidelník?"
"Proč by nemohla, Kačenko?"
"Nemohla. Protože holka totiž může bejt jenom kormidelnice. Víš, tatínku?!"
Jo, logika jí nechybí, to s angínou nemá co dělat.

přístup do knihovny

"Tatínku, já ti musím něco říct," pravil vážně Matýsek, "ono mi nejde telefonovat. Poslechni si."
Podal mi svůj nový telefon. Ozývalo se v něm, že je potřeba zadat nějaké číslo a křížek a pronést nějaké zaříkadlo, či co já vím co ještě. Pak prý ten telefon odešle zprávu volanému, že jako ho někdo volá. No bylo to jasné. Kredit byl vyčerpán, kyslík přestal fungovat.
"No jo, Matýsku, to máš těžký. Tys někomu volal a provolal jsi povolenou částku a teď je telefon zablokovanej."
"Ale já nikomu nevolal, vážně, tatínku."
"To se může stát. Třeba jsi volal, ani o tom nevíš nebo jsi byl připojenej na internet …"
"Vážně nebyl."
"Nic se neděje, já zavolám k operátorovi a dozvíme se, co a jak."
Pochopitelně jsme se dozvěděli, že kredit je vyčerpán, limitu dosaženo a jedna z posledních položek je delší připojení přes wap k internetu. Okamžitě jsem zrušil všechny datové přenosy a nechal udělat nové nastavení.
"Tak je to jasný, Matěji. Byls na internetu a tím jsi utratil všechny peníze z kreditu."
"Ale já jsem na internetu nebyl … Já jsem jenom včera zmačknul takovou tu zeměkouli …a pak tam byla wikipedie … a nějaká historie a já si chtěl prohlídnout ten vobrázek …"
"Tak to je přesně ono, Matýsku. Ale to nevadí. Nic se nestalo, já ti to vysvětlím."
Matýsek se cítil strašně provinile a už už začal natahovat moldánky. Naštěstí se mi podařilo mu to objasnit.
Internet je prostě žrout peněz, pokud ho člověk nešikovně používá. Lepší je podívat se do encyklopedie, která je v knihovně. Tam je obrázků taky spousta a za přístup do knihovny se platí akorát těmi několika kroky, co je člověk musí udělat, když se zvedne ze židle.

mabu

"Jenomže ty neumíš pořádně počítat a taky mě neopravíš mabu, to umí jenom Tomáš," obdývá mě Matýsek, když chci, aby trénoval setavu na závody. On tedy má pravdu, wu-shu ho trénovat nemůžu, protože to neumím. Ale zato ho můžu přimět k opakování a cvičení sestav, to si stačí vzpomenout, že je zrovna čas na trénink.
A Matějovi to jde, to zase ano. Na umístění v závodech si sice žádný ambice nedělá, ale doma na trávníku a při tréninku s Tomášem a ostatníma klukama si vede náramně. Já si pochopitelně nezapamatuju ani tři po sobě jdoucí figury, natož abych ho mohl opravovat. Ale jek jsem řek': vzpomenout si můžu. A když si vzpomenu, žádám Matýska, aby zacvičil sestavu. Nejraději všechny tři. Beze zbraně, s tyčí a se šavlí.
Tu se šavlí má nejradši, přesto, že z ní zatím umí jen začátek.
No a tuhle jsem si vzpomněl hned třikrát. Dvakrát se Matěj nechal přemluvit, ale potřetí už se mu moc nechtělo.
"Tak víš co. Ty zacvičíš sestavu a já celou dobu vydržím v tom vašem postoji mabu."
"Tak jo, tati, ale to stejně nevydržíš. A dej nohy víc od sebe. A níž. Ještě níž! A záda narovnat, chodidla rovnoběžně. A kolena musejí bejt vepředu …."
No citýroval mě jak na manévrech, ale nakonec se Matýskovi podařilo mě vytvarovat do takové té pozice, co to vypadá, jako že sedíte na štokrleti, ale to štokrle tam chybí a ruce máte předpažený a drápy zaťatý - jako tygr.
Asi v půlce té jeho sestavy, může to být něco málo přes minutu, se mi začala třást kolena, ale nepovolil jsem. Ke konci už jsem se třás celej, ale vydžel jsem. Matýsek docvičil a já se moh' konečně postavit.
"No vidíš, pěkně jsi cvičil," povídám.
"Víš tatínku, že jsem myslel, že to nevydržíš? Ale jseš dobrej."
Uff, byla to dřina, ale stálo to za to - pochvala od Matýska je obzvlášť cenná.

první školní

"Jé, ty jsou krásný, maminko, děkuju!" rozplývala se včera Kačenka nad novými šatičkami.
Už od pátku tu jsou nachystané dvě školní tašky, dvoje cvičky, dva penály … pro Matýska a pro Kačenku. A pro Kačenku teď i ty šatičky. Její první školní.
Kačenka půjde dneska poprvé do škloly. Matýsek má svoje poprvé už dva roky za sebou a teď je třeťák, Kačenka se od začátku prázdnin těší na svoje poprvé. Už má vymyšlené, s kým bude sedět v lavici a co si dá do penálu. Už nám předvádí, jak umí číst i psát, počítá všechno, co se spočítat dá a povídá a povídá - o škole, samozřejmě.
Včera, když jsem jí dával v postýlce pusu na dobrou noc, vzala mě kolem krku, jako obvykle, a povídá: "Už zítra, tatínku. Já se tak těším!" Svítila jí při tom očka a usmívala se jako, jako - inu jako holčičky, které se těší, jak poprvé půjdou do školy a právě teď jim začíná poslední předškolní noc a určitě se jim bude zdát nějaký krásný sen, možná už škoní.
Za chvilku se bude vstávat, poslední předškolní noc končí a Kaččino první školní ráno začíná.
Už se s Kačenkou moc těšíme. A já mám zas nachystanej kapesník. Pro všechny případy. Člověk nikdy neví.

… ták, a už Kačenku nahoře slyším. Jsou tři čtvrti na sedm a Kačenka sama vstala.
"Já jdu dneska do školy, tatínku. Kdybych nešla do školy, tak bych vstávala až v osm. Ale já se tak těším …"

jeden se bál

Letos to s koncem prázdnin vyšlo skvěle. Do včera bylo vedro na koupání a dneska jako když mávnete kouzelným proutkem nebo školní rákoskou - tedy jak kdo - už od noci prší a je chladno. Právě tu probíhá chystání se do školy. Matěj uklízí a připravuje školní vercajk, Kačku to čeká odpoledne, až přijede s babičkou z prázdnin.
Matěje jsem přivez už včera ze soustředění. Byl náramně spokojenej a Tomáš - tedy jeho trenér - ho děsně chválil. Že prý je v tréninku nejlepší, jenom holt na těch závodech je to problém, protože má trému. Ale to se ochodí.
Matýsek byl šťastnej jak blecha. Hned po příjezdu nám předvedl novou sestavu se šavlí, kterou se začal na soustředění učit. Pak vyprávěl, jak s nima cvičila mistryně Zhai Hua a jak ho pochválila, ale taky jak dostal trest. Ten prý mu pomohl zvládnout to, co mu nešlo a za co ten trest dostal.
A pak prý jim v táboře přistál vrtulník a Matěj byl v kabině. Tam bylo páček! No a koupali se v rybníku a soutěžili, kdo se nezaboří do bahna … a vůbec to bylo nádherný, poněvadž poslední den měli bojovku a v noci spali pod širákem - jen tak ve spacáku a jeden devítiletej kluk se bál. Ale to Matěj ne, kdepak.
A … a pak už byl večer a šlo se do hajan. Matýsek se svým novým telefonem, který si ještě včera odpoledne šel pyšně koupit za svůj první honorář z natáčení.
Hrozně jsme mu to s moumilouHaničkou přáli a záviděli.

křupavá

"To moje babička dělala škubánky tak, že je ještě nakonec osmažila na pánvi. Byly děsně dobrý," vzpomínal jsem v sobotu v průběhu pingpongového turnaje, který pochopitelně vyhrála mášikovnáHanička.
"A eště bejvaly dobrý bramborový placky takhle na sucho pečený," přidal se Ondřej se svou vzpomínkou.
Jenomže na programu byl stolní tenis a tudíž hovory o jídle odvanul sportovní duch.
Avšak zpomínka na opékané škubánky mě jen tak neopustila.
"Co kdybch udělal ty škubánky k obědu, nabídl jsem v neděli a hned jsem dostal odpověď:
"Klidně, já si dám to maso, co tam je od včera," souhlasila málaskaváHanička.
Souhlas jsem obdržel, tož vzhůru do díla. Pozval jsem si ku pomoci Kačenku a společně jsme udělali škubánkové těsto, já ho musel ještě trochu zahustit, poněvadž jsem to přehnal s vodou, no a pak došlo na smažení. Na sádle, pochopitelně. Jde to blbě, škubánky se kroutěj a nechtěj se dát otočit. Nakonec jsem na ně vyzrál a podařilo se mi to s dopomocí zručně ovládaných lopatiček. Kačka prostřela a už jsme měli škubánky na talíři a sypali jsme si je mákem, který před tím Kačenka umíchala s cukrem.
"Je to moc dobrý, tatínku," pravila Kačka a dvakrát si přidala.
MámlsnáHanička uždíbla z jednoho škubánku a nechala se slyšet, že je to sice lepší, než nesmažený, ale maso, že je maso.
Inu tak. Byla to dobrota zhmotněná z dětských vzpomínek. Sice určitě děsně nezdravá, jelikož smažená. Ale stejně: ta do zlatova opečená kůrčička, křupavá …

pomalovaná

Kačenka už se sice se školkou rozloučila, ale na pár dní se tam přeci jen ještě vrátila. Školka funguje i přes prázdniny a tak se to tu a tam hodí. Zrovna tenhle týden si užila dva dny s malováním.
To se pozná tak, že když odpoledne přijdete do školky pro své dítě, musíte si ho najít a vybrat, které že to vlastně je. Všechny jsou zmalovaný. Piráti, kočky, pardálové, tygři šavlozubí … no kdeco.
Kačence to vždycky vydrží až domů a pak si tu masku běží hned umýt, což nechápu, poněvadž jí to děsně sluší. Naštěstí jsem jí stihnul vyblejsknout, takže si můžete udělat představu, jak to ve školce asi vypadá, když na vás vyběhne horda takhle pomalovanejch človíčků.
Zde pardál, zde tygr šavlozubý.

šuplík

Už delší dobu tu mám v šuplíku uloženou příhodu. Je taková ze života a jistě se vám taky stává. Myslím, že obzvláště potěší domácí kutily. Mohlo se to stát někdy na začátku června, takhle třeba v sobotu před poledním:

"Prosimtě vyndej mi tu pánev z ledničky a to jídlo, co tam je, mi dej do krabičky a tu pánev bych potřebovala umejt …" žádala o spolupráci mápracovitáHanička.
Jenže krabička byla v šuplíku a ten šuplík se nějak špatně zavíral.
"Tak já to musím opravit," děl jsem já a jal se napravovat šuplík.
Monolog vypadal asi takhle: "Ten píst vypad ... sakra, dyť tam nejde .. no jo, dyť von je úplně venku ... aha, ta lyžina patří do toho pístu .. no bodejď by to fungovalo, dyž je to rozbitý ... tak teď ho dám zpátky, ten píst ... von tam nejde ... krucinál, vono je to celý vohnutý .. tak teď už to musí jít ... herdek, nejde to ... tak eště jednou ... doprkýnka, ten šuplík blbej, dyť to musí jít ... tadyhle se to zasadí do sebe ... himl! nejde to ... "
MápozornáHanička teď vzhlédla od své práce a všimla si: "No nazdar, teď jsi to vysypal celý!"
"No vysypal jsem to, abych se podíval zespoda, co s tím je .... tadyhle to někde musí ... no joóó!!! Tady chybí takovej pazmek ... taková pružná západka ... jako starej tábornickej skládací votvírák na konzervy ... ten čerrnej ... se to tu někde leta válelo ... tak estli jsme to vyhodili, už to nevopravím .... se pudu podivat eště do těch mejch pokladů .... hurá! je to tam! Koukej."
"Tak to sem v životě neviděla."
"No a teď už to tam jenom vsadím do drážky .... a je to ... jako novej … Ale tu pánev jsem ti nakonec neumyl, …"
"To neva, já si jí umyla sama. Ale s tím šuplíkem už se roky vztekám, to bylo taky potřeba …"

už nikam nemusím

Už druhý den to nad námi bouří a každou chvíli sprchne. Je to potřeba, země byla suchá. Ale ven se člověku nijak extra nechce - bodejď taky jo, do tý sloty.
Odpoledne jsem přijel z města a povídám:
"Tak půjdeme dneska na procházku?"
Bylo to takové neurčité dotázání charakteru společenské konverzace a mámiláHanička neurčitě společensky odpověděla.
"No, třeba půjdeme."
Asi za čtvrt hodiny začalo pršet. Co pršet - lejt jako z konve. Procházku jsme nijak nekomentovali. Všechno se zdálo jasné. A jen co přestalo, povídá máčipernáHanička: "Tak půjdem?"
"Dyť zmoknem. Jsem se díval na radar a za chvilku je tu další slejvák, to bysme byli akorát na cestě."
"A třeba nebude. A navíc nejsme z cukru a je teplo. Těch pár kapek nám neubíží."
"Uhmmm … hmmmm …mmm", to byla moje odpověď. Každej vnímavej tvor to pochopí.
"Tak teda jdem?!" dělala, že to nechápe, máumanutáHanička.
Než abych to tejden poslouchal, radši promoknu na kůži, pomyslel jsem si a od skleničky čerstvě otevřené letošní whisky, která mi poštou právě dorazila z ostrova, jsem se zvedl a šel si oblíct vycházkovou obuv.
Pršet začalo až v lese na Březové, někde před půlkou našeho standardního okruhu.
"A víš, že je to nakonec docela hezká procházka i když prší. Ale proklínal jsem tě až k Hadovi," dal jsem konečně najevo, jak na věci pohlížím.
"No tak vidíš, dyť je docela hezky."
Šli jsme v tom dešti a když se cesta otočila zpátky, vypadalo to, že snad i přestane pršet. Chyba lávky! Pod hřištěm začalo znovu a o to víc. Cestou z Jezírek už lilo a U hrušky už jsme byli promočený na kost. Ale v teple. Přeci jen je léto a tu vodu pod bundou i v botech jsme si stihli pohybem ohřát.
"To byla hezká procházka, viď?!" shodli jsme se s moulaskavouHaničkou doma, už převlečení do suchého.
"Byla, moc. A víš že ani mě se moc nechtělo?" přiznala nakonec mámiláHnička.
"A víš jakou to má celý výhodu? Jak jsem se vztekal, nechal jsem si tuhle na stole tu nedopitou skleničku tý letošní. Takže já si ji teď pěkně v suchu můžu vychutnat - a nikam už nemusím."

dva ajfouny

Telefon se u nás zatím moc neujal. Mám tím na mysli, že potřeba telefonovat je v našem případě saturována beze zbytku a u děti se k němu staví tak, že jim ho není třeba. Takže v době mobilů chytrých i hloupých, kdy každý má ten svůj, naše děti zatím nijak nedávají najevo, že taky nutně potřebovaly "ten svůj". Stačíme si to všechno povědět i bez mobilu.
Kačenka ovšem, na rozdíl od Matýska, jakousi snahu předvést, že telefon je pro ní denní samozřejmostí, už předvedla.
Onehdá z korálků, které slouží jako stavebnice žehličkou spojovatelná, začala stavět takový obdélníček s rámečkem.
"Kačko, copak to stavíš? Takovej obyčejnej obdélníček. Nechceš tam udělat nějaký kudrlinky?"
"Ne, tatínku. To je přece ajfoun! Já si ho udělám a budu z něj volat!"
"Aha."
Kačka pracovala dál pinzetou s korálky na podložce. Když to měla hotové, mámiláHanička jí tu placku přežehlila. Bylo to opravdu velké jako ajfoun, jen barvy byly trochu jinak. Pochopitelně, vždyť byl holčičí.
Kačenka si vzala hotový telefon z podložky. Sedla si důležitě ke stolu, dala si placku k uchu a povídá:
"Ahoj babičko, my se tu máme dobře a já mám novej ajfoun, víš? A kdy přijedeš? … Ano babičko, já už se těším a půjdeme na procházku, jo? … A já už musím končit. Tak se měj hezky …"
Vítězoslavně položila placku vedle mého telefonu a bylo jasné, že teď už máme ajfouny dva. Ovšem Kačka má hezčí, barevnej, korálkovej.

jetý triko

Ze školy v přírodě nám chodí pravidelné zprávy, jak se děti mají, čímž se dozvídáme, jak se má Matýsek. Jedním slovem skvěle. Ke zprávám chodí i fotky, které více či méně popisují, co se asi tak ten den dělo, případně co se dá považovat za významnou událost. Máme prostě díky paní učitelce takové on-line zpravodajství.
Včera jsme opět obdrželi poštu s fotkou. Matěj na ní byl taky. Hned nás zaujal.
"Vidíš to taky?" ptala se má vnímaváHanička.
"No…," neurčitě jsem přitakal, aby se neřeklo, že nic nevidím.
"Von je čistej!" doplnila mástarostliváHanička.
"No je …," pravil jsem, abych nevypad' z role.
"Není ti to divný? Po tejdnu ve škole v přírodě?" tázala se mázvědaváHanička.
"No, třeba je čistotnej po mě…," zkusil jsem přiložit pod oheň.
"Jo. Anebo si zrovna na tu fotku vzal čistou mikinu," uvedla to na pravou míru máspravedliváHanička.
Měla pravdu, pochopitelně, neboť v průvodním dopise paní učitalka doplňovala, že některé děti je třeba hodně přesvědčovat, aby se už konmečně převlékly, že to triko je vážně už dost jetý …

za mladší žáky

V případě naší školy je škola v přírodě horkou novinkou. Matýsek už má nachystanej kufr, baterku, kapesné a ostatní méně důležité věci, které přijdou zabalit. Do seznamu si neopomněl napsat i jednu košili, neboť, jak pravil, vychovatelé si je budou na začátku rozdělovat a to byly minule holky, tak aby se jim líbil. Že by už? V osmi letech? No - svět jde pořád dopředu.
Škola v přírodě je taky jedna z příčin, proč se u nás ve škole rozdávalo vysvědčení už včera. To se pozná kromě jiného i podle toho, že potkáte paní učitelku, kterak jde ráno do školy s praktickým kyblíkem. Kam jinam by ty kytky taky dala, že ano?
Matýsek pugety odevzdal hned tři, paní učitelky měly radost a Matěj za to dostal vysvědčení. Připouštím, že to nebyl typický příklad výměnného obchodu, jelikož známky se nedostávají za kytky, ale za výsledky v učení.
Ať tak nebo onak, Matýsek dostal samý a má tak další do sbírky.
Za vysvědčení si přál jednak jít někam do kavárny, kde ještě nebyl a jednak ještě něco velkého - ale to prý je tak drahé, že by to měl radši napsat Ježíškovi.
Jářku, copak by Ježíšek mohl odzkoušet a správně vybrat kimono na wu-shu? Dohodli jsme se s moumilouHaničkou, že se pokusíme nějaké vybrat a pak s Matýskem vyzkoušet. Koneckonců - dyť to je taky za pěknou dřinu. A navíc: po prázdninách budou zase závody a to bez kimona nepůjde. To už bude nastupovat za mladší žáky v juniorské lize.

dvanáct korun za sérii

Známky se sbíŕají docela šikovně. Tedy mám tím na mysli především to, že pokud sbíráte známky, není problém je zařadit do alba. Známky jsou mrňavé, album se vejde do knihovny, zbývá už jen starost, kde kýžené známky vzít.
Onehdá jsem si vzpomněl, že jsem ve školních letech také známky sbíral a že jsem měl i dvě alba. Ale kde jsou? Někde v nenávratnu. Zapomněl jsem na ně a po dlouhém čase jsem ta alba objevil u maminky na chalupě - no kde jinde než v knihovně. Barevné papírky se zoubky jsou v albech pořád.
Naše děti známky skoro neznají. Tedy když potřebuje Matěj odněkud z výletu či ze školy v přírodě poslat pohled, známky doatane s sebou, ale to není na sbírání. V době elektronické pošty se ta papírová poněkud ztrácí. Ovšem alba zůstávají.
Děti teď mají každý své album. Nikoliv však se známkami, ale se zvířátky. Kdekdo je zná. V jednom obchodním řetězci si vymysleli sběratelskou hru pro děti, aby tam rodiče víc utratili. A taky jo. Teď se u nás nesmí do jiného obchodu, než do toho, co tam mají ta zvířátka. Nejsou to známky, ale kartičky s obrázky zvířátek. Princip sbírání však zůstává stejný.
Nejdřív je potřeba kartičky získat. To je u nás za odměnu - většinou za nějakou práci. Pak je třeba získaný titul zařadit do kolekce a pokud tam již je, pokusit se o směnu. Ta nejdřív probíhá na domácí půdě. Poté se mění ve školce a ve škole. Pak se sběratelé vrátí domů, tady se opět zařadí nově získané ttituly a nastává chlubení a vytahování, která že kartička je ta lepší. Je jasný, že Kvída pokulhává daleko vzadu za Richardem, zatímco Kamčatka naopak nádherně smrdí.
No - je to vášen sběratelská a tudíž chvályhodná. Ovšem když jsem si teď vyndal to své staré album, je nad slunce jasnější, že se to všechno zvířectvo může jít úplně klidně zahrabat před mojí sbírkou. Například taková série z her XIX olympiády 1968 Mexiko, na tu jsem byl dycky pyšnej. A taky ta cena: dobrejch dvanáct korun za celou sérii!

prořídla

"To jsem to teda pohnojil," komentoval jsem situaci na zahradě.
"Ale dyť je ten trávník krásnej, takhle hustej jsme ho ještě nikdy neměli," chválila mi práci mámiláHanička.
"No jo, ale von roste moc, von je hustej tak, že ho už sekačka nebere."
"Ale je jako kobereček, teď se po něm skoro vznáším."
"Zato sekačka se dusí a motor už to neutáhne."
MámazanáHanička zpozorněla:
"To jako, že ta tvoje sekačka, co jí máš teprv druhou sezónu, že ti nestačí?"
"Mě by stačila, copak já, ale ten trávník. Dyť já na tom jezdil tři hodiny a furt to neposbíralo úplně."
"To je pravda. A nešla by tahle nějak vylepšit?"
"Už jsem vobjednal náhradní díly i s novým nožem …"
"No tak vidíš!"
"Jenomže pak jsem si přečet, že je jedna eště lepší - vůbec nejlepší. Ale tu už přestali dělat."
"To jsem si voddychla. Takže tu starou vylepšíš, vopravíš a …"
"A budu jí muset prodat."
"Cože?"
"No já tamtu nejvíc nejlepčí eště sehnal v jednom krámě v Opavě. Oni jí tam ještě měli, tak jsem jí …"
"Tys jí koupil?!"
"No ale vona je fakt lepší a má skoro o dva koně výkonnější motor a …"
"To snad není možný. Dyť je tahle skoro nová!"
"Jenomže v době, kdy jsem jí kupoval jsem si nepřečet to porovnání … A navíc, dyť vidíš, že to tu naší trávu nebere."
"To nebere, to jediný tě zachránilo … tak my zas budeme mít dvě sekačky … ach jo!"
"Ale já tu první prodám … asi … snad …"
"To chci vidět."
No, minulý týden přišly náhradní díly, v sobotu jsem tu původní sekačku podrobil generální opravě. Jako nová. S tou vopravdu novou jsem už třikrát sekal a je opravdu lepší, výkonnější. Jenomže ta stará má teď novej nůž a kryt a tunýlek a … a ta tráva by potřebovala taky trochu pohnojit, jelikož už krapet prořídla ...

první letadlo

"A jak se teda dělá letadlo?" zeptal se Matýsek. On se pořád ne něco ptá. Tentokrát ho zajímalo něco, co by létalo. Poněvadž to, co postavil z klacíků a listů sice připomínalo da Vinciho skicy létacích strojů, ale na rozdíl od mistrových, ten Matějův stroj jen rychle padal.
"To musí být všechno postaveno z nejlehčích a nejpevnějších součástek a křídla musí mít elespoň trochu nějaký profil, aby mohl vznikat vztlak."
"Co je to vzlak?"
"To je síla, která při letu to křídlo tlačí nahoru. Vzniká při proudění vzduchu kolem toho křídla."
"Aha. A co je proudění?"
"To je jako když dáš třeba prst pod tekoucí vodu a ta voda proudí kolem prstu. Ve vzduchu je to stejný."
"A postavíš mi to letadlo?" To byla ta správná otázka.
"Ale jo, jenomže to bude docela dlouho trvat."
"To nevadí."
Nezbývalo, než se pustit do stavby letadla. Už jsem to opravdu velmi dlouho nedělal. A stavět letadýlko jen tak z bambusových špejliček, které jsem si sám naštípal - to jsem vlastně nedělal nikdy. Ale přeci nebudu Matýskovi vykládat, že jsem dělal letadlo vždycky jenom ze stavebnice nebo alespoň podle plánku.
Nic jsem nevykládal a začal stavět letadýlko. A kupodivu to šlo. Za půl dne bylo hotový. Z bambusu, trochy lepidla a mikrotenové folie na křídlech.
"Teď ho ještě musíme vyvážit a můžeš zkusit, jestli poletí."
Matýsek celou dobu pečlivě přihlížel a letadýlko hned vyzkoušel. A ono dokonce i kousek letělo. Pochopitelně jen přes světnici a spíš klouzavě padalo k zemi, než letělo, ale i tak to byl úspěch. Matěj se dozvěděl, jak udělat letadlo a já postavil
první letadýlko z bambusu.

tu má trénovanou

"Ale pojedeme tam, co je ta stezka, tatínku, jo?"
"No jasně, Kačko."
Vyrazili jsme na výlet na kolech sami dva. Matýsek byl na soustředění a mápoctiváHanička měla práci. Vlastně jsem jel vyzkoušet, kolik Kačka ujede.
"Ale tam jsme jeli autem."
"No jo, ale to bylo víc jak před rokem a to ses teprv učila jezdit. Teď už jezdit na kole umíš, tak jedeme na výlet."
"Ale tam, kde je ten altánek, tam to znám."
"Ano, Kačenko, jedeme k altánku."
"Tady musím šlapat, protože tady jsem to nikdy nevyjela," poznamenala Kačka u kapličky v Olešku. Ona Kačenka pořád něco poznamenávala. Ona totiž tu pusu nezavře. Mluví přibližně frekvencí šlapání. Pořád. Brzdu to nemá.
"A tatínku, odpočineme si?" zkusila to Kačka u hřiště.
"Kdepak, ještě jsme pořád skoro na začátku."
"Tak si odpočineme až tam?"
"U altánku si odpočineme, ano, Kačko."
"Tak jo, ale já se potřebuju napít."
"To zvládneme taky až u toho altánku."
Jeli jsme dál kolem rybníka ve Zvoli a do Libně a pak konečně:
"Jé tady už to asi znám."
"Bodejď by ne, tady už jsme na té stezce."
Dojeli jsme k altánku a bylo to něco přes deset kilometrů. Naštěstí nemá Kačka páru o číslech. Jinak by protestovala, že tak daleko v životě nedojela.
Zpátky jsme to vzali přes pole k Ohrobci a tam kolem rybníků zase zpátky do Zvole, ale tentokrát zadem kolem lesa. Teprve když jsme zatočili na pole k lesu do Březové, začala Kačenka trošku protestovat, že už nemůže, že jí bolí ruce.
Pusa jí nebolela, ale frekvence mluvení se cestou od hřiště domů rapidně snížila až ustala. Zě by konečně bylo ticho?
Přijeli jsme do Oleška stejně jako mápracovitáHanička.
"Jé, to je maminka!" poznala Kačka a vyrazila u kapličky za autem. Dojely domů společně.
"Bude utahaná, ujeli jsme jednadvacet a půl kilometru," hlásil jsem mémiléHaničce.
"Maminko, to jsem ráda, že už jseš doma, já jsem se na tebe tolik těšila, a my jsme byli u altánku a taky u rybníka, ale v lese už mě bolely ručičky …."
Tak tak, pusa jí nebolela ani trochu. Tu má trénovanou.

vyhrál

"Tatínku," ozval se Matýsek z vysílačky, "my jsme spadli …"
Znělo to vzlykavě a naléhavě, tedy to nebyla hra.
"Copak se stalo?"
"My jsme spadli na cestě a Kačce teče krev a já jsem si rozbil koleno."
"To bude v pořádku, Matýsku, kdepak jste?"
"Tady, jak jezdíme lesem k hřišti, v Březovské ulici."
"Hned jsem tam."
Autem je to minutka, ale přesto Marýsek ještě volal.
"Tatínku, ale rychle …"
Našel jsem je u hřiště, natahovali moldánky oba, helmy na řidítkách, koloběžka postavená na cestě, Kačka poškrábaná, Matýsek nešťastnej.
"To nic není," pravil jsem po zjištění, že helma Kačce zachránila hlavu a že má jen malou dirku na čele, tak na jeden steh.
"Hned vás naložím a jedeme to očistit domů. Matýsku jseš moc šikovnej, žes' mě takhle zavolal."
Naskládal jsem děti na sedačky, koloběžku do kufru a natošup jsme to otočili domů.
"Chystej vodu, gázu, šití, za chvilku jsme doma," hlásil jsem méstarostlivéHaničce po cestě.
Odřeniny a ranku jsme ošetřili, Kačka z toho leknutí hned usnula a Matýsek vyprávěl, že vjeli v plné rychlosti na nějaké bláto a že se jim to smeklo a Kačka že spadla první a on na ní.
"Ale jsi moc šikovnej, že jsi zavolal o pomoc."
"To my se ve škole učíme. Vždycky závodíme, kdo řekne první všechno, co se má říct do telefonu. Co se stalo, komu se to stalo, kde se to stalo, a … a já vždycky prohraju, protože vždycky zapomenu na to poslední."
"Ale dneska jsi to udělal moc dobře - vlastně jsi vyhrál. A taky teď už víte, proč nosíte na kolo a na koloběžku helmu a proč vám s sebou dávám vysílačku. Jsi moc šikovnej."
Tak, to by bylo za náma, Matěj si vyzkoušel zavolat první pomoc, Kačka má na čele další jizvičku a její helma je na odpis.
A od včera ta rozbitá helma slouží jako hmatatelná připomínka toho, že nosit helmu na kolo i koloběžku je naprostá nezbytnost.

permanentní neklid

"Ale já si chci hrát v pokojíčku," vyslovila se Kačka.
"A já nechci, protože mě votravuješ," odmítal Matěj.
"Ale tys mi bral plyšáky."
"Protože jich máš spousty."
"Ale když já …"
Znáte to. Chcete mít chvilku klid a v tu ránu se krakeni rozhodnou, že vám předvedou, jak vypadá asertivní komunikace.
Nezbývá, než zasáhnout.
Poslat je jen tak ven není úplně snadné, ale i na to mám recept. Teď, když už je venku tepleji a dá se jezdit na kole či koloběžce, je to daleko snažší. Jenomže na kole objedou kolečko, zjistěj, že kámoši jsou někde jinde, potažmo nejsou v dostupném okolí, a v cuku letu jsou zpátky.
"To už jste zpátky?"
"Ale tatínku, my už jsme objeli Oleško."
"No tak jo. A co si vzít takhle koloběžku. Už je nabitá."
"Jó!!"
"Tak já vám jí nachystám. Vezmeš si Matýsku, vysílačku a Kačku naložíš na stupátko a pojedete se projet."
"Jó!!"
A tak vyvedu elektrickou koloběžku, děti si nastoupí, provedeme zkoušku spojení a jede se."
"Ahoój!"
"A jed'te opatrně!"
"No jo."
Čímž se děti vypaří. Jenomže za čtvrt hodiny začnete mít starost.
"Nejsou pryč nějak moc dlouho?" ozve se mástarostliváHanička.
"Já jim zavolám."
"Matýsku?"
"Ano tati," ozve se z vysílačky.
"Kde jste?"
"Na hřišti."
"Aha. Tak buďte opatrní."
"Ano, tati."
Jsou v pořádku, ale stejně nemáte klid, poněvadž nemáte přímý dohled nad tím, co se děje.
Čili z toho plyne poučení, že když klid nejde zařídit, bude lepší si už konečně zvyknout na permanentní neklid.

století elektřiny

Století páry naše děti docela pochopitelně nezažily. Těch pár čmoudících mašinek, co už viděly, to nevytrhne. O ostatních parních strojích, dá se říct, nemají ani páru. To ovšem neznamená, že by Matěj nebyl zvídavej a nezajímala ho technika. Tedy dostupná technika.
Není to dlouho, kdy začal zkoumat, co je uvnitř.
V jeho ruce se začal stále častěji objevovat šroubovák a v jeho pokojíčku lze najít kdejakou součástku.
"Tati, já si to vezmu, jo?"
"No jasně, vem."
Matýsek si odnese přístroj, který přestal fungovat a chceme ho vyhodit, k sobě a začne pitva. Odšroubuje kryt a postupně odebírá jednu desku za druhou, až se dostane k displeji, který vyjme a zkoumá, jak moc tekuté jsou ty tekuté krystaly.
"A tohle je ledka, tu když připojíš k baterce, bude svítit."
"Ty jo! A tahle je červená, tatínku, a tahle modrá."
A tak pokračuje dál, až rozebere krabičku od nefunkční meteostanice na atomy. Včera se pokusil zkombinovat díly od meteostanice s usb rozbočovačem, což se mu sice nepovedlo, ale zase s výhodou obdržel podsvěcovací panýlek.
"A tohle, tatínku, můžu použít jako lampičku."
"No jasně, ale musíš si to připojit k baterce a ne k rádiu ani počítači. Baterku nenejvýš vybiješ nebo zkratuješ, ale funkční zařízení můžeš tím kraťasem vodpálit a to by bylo škoda."
"Aha. A tatínku, co je to vodpálit? A kraťas? A zkratovat?"
Dostal jsem se na chvilku do úzkých a musel se pokusit jednoduše vysvětlit, co a jak. Nějak se mi to povedlo a Matěj byl uspokojen a naladěn k dalším pokusům s elektrickými stroji.
Neboť jak řečno, století páry jsme nechali daleko za sebou a právě u nás začíná zuřit století elektřiny.

ruku nevytahovat

"Tatínku, pojď se mnou do pokojíčku," žádala si Kačka.
"Teď ne," odvětil jsem, poněvadž žádala nevhod.
"Ale já tě tam potřebuju," žádala Kačenka důrazněji.
"Ale já si teď povídám s maminkou," přidal jsem argument.
"Ale já tam mám drát," argumentovala též Kačenka a chytla mě za ruku.
"Já mám drátů plnou kůlnu a taky tě tam kvůli tomu netahám," a ty mě navíc taháš za ruku.
"Ale ty tam musíš, ten drát je od rádia a visí tam přes něj," táhla mě Kačenka za ruku nahoru.
"Auúúú, Kačko, dyť mi tu ruku vytaháš!" Začal jsem si s Kačkou hrát.
"Tak už pojď!"
"Copak můžu? Dyť jsi mi vytáhla ruku. Podívej!" pravou jsem vytáh, co nejvíc to šlo a levou jsem skrčil pod triko.
Jak Kačenka dál tahala a tahala, pravá se pořád natahovala a levá zkracovala.
Smáli jsme se oba a Kačka tahala a tahala jako dědek řepu.
"Kačenko, už dost, dyť jsi mi tu ruku úplně vytáhla a ta druhá se mi zkrátila, podívej. Tys to vyvedla!"
Kačka si prohlédla svoje dílo a najednou začala ze smíchu rovnou fňukat. A utekla do pokojíčku.
"Copak se stalo?" ptal jsem se v pokojíčku. Našel jsem jí v postýlce pobrekávat.
"Já ti to nechci říct." Otočila se a za chvilku usnula.
"To by nešlo, musíme jí probudit," pravila mápečliváHanička, "jinak večer neusne."
Kačka se přiloudala. Začala mě zkoušet:
"Ukaž mi ruce."
Ukázal jsem. Ta levá byla o poznání kratší, než ta pravá. V tom triku to šlo šikovně naštelovat.
"Ale teď je srovnej, už."
"Nemůžu, dyť jsi mi tu pravačku vytáhla."
"Tati!"
"No vytáhla, podívej, furt jí mám delší."
"Tatino!"
"Vážně, dyť to vidíš sama."
"Ne, ty mě šidíš! Dej je normálně!"
"To nejde. Jednu mám delší. A o dost."
"Ale to se nně nelíbí. Tati …"
"No tak jo, ale hezky jsme si hráli, ne?"
"Jenomže já myslela, že jsem ti tu ruku vážně vytáhla. A mě to přišlo líto, tak jsem ti to nechtěla říct."
"Ale to byla jenom hra."
"Jenomže jak to mám poznat?"
"No dyť jsme se smáli."
"Ale já jsem plakala, že jsem ti vytáhla ruku."
"Ale teď už vidíš, že mám obě stejný."
"Jo."
"No tak."
"Ale tatínku, až zítra půjdeme do školky, uděláš to zas? Já tě jako budu tahat a ty budeš mít delší ruku a pak to ukážeme dětem, Jo?! To byla totiž legrace."
No prosím, pak se v tom vyznejte. Nejdřív to byla tragédie a teď by mě klidně vokazovala jako dvouhlavý tele. Já myslím, že bude lepší už žádnou ruku nevytahovat.

pomlázka

Kačce jsem taky musel uplést pomlázku, to dá rozum. Sice jsem jí od začátku říkal, že na koledu už letos nepůjde, protože je holka a na koledu chodí jenom kluci.
Ale pomlázka, to je něco jiného. Tedy jsem upletl dvě. Matěj dostal větší a šel koledovat.
Kačka s moumilouHaničkou byly v očekávání, kdo přjde. No přišlo koledníků habaděj. Nejdřív Kačenka dělala, jako, že nemůže, protože zrovna přerovnává plyšáky, pak se tak nějak napůl přiloudala. Naštěstí přišlo koledníků dost na to, aby se s Kačkou udála očekávaná proměna.
Já jí sice vysvětloval, že to je takovej zvyk a že každé děvče dychtivě očekává, kolik že mládenců se u jejích vrátek zastaví, poněvadž se tak pozná, že je o ní zájem, což pochopitelně tekové děvče těší.
Jenomže znáte to. Jednou zažít je úplně něco jinýho, než stokrát slyšet. A jak si Kačka zažívala, že je slečna, vo kterou je zájem, najednou tomu přišla na chuť. Nakonec se nemohla dočkat, až přijdou další, vyšpulovala zadeček směrem k pomlázce a nabízela košíček s koledou.
Inu - je to holt žencká, to se nedá nic dělat.
Vyšlo to úplně přesně, jelikož holkám došly vajíčka a čokoládoví zajíci zrovna v tu dobu před polednem, kdy koledníci přestali chodit.
Ale ani s koledou Kačenka nepřišla zkrátka. Byli s Matějem pozvaní do Zvole k tetě Míše ze školky. Takže si nakonec Kačka vzala tu pomlázku a užila si koledu i z té klukovské strany. To co doma přichystala, rozdala, a sama si zase něco z koledy přinesla. Takže jí vlastně nic nechybělo.
Holt jsme měli letos takový univerzální Velikonoce i s mrazíkem, neboť nad ránem bylo dobrých pět pod nulou, což, jak je vidět, koledníkům nikterak nevadilo.

pětka

Prvního dubna bylo v neděli. Na vymýšlení apríla bylo tedy dost času a klid. Musím přiznat, že jsem letos na taškařice poněkud pozapomněl.
Ne tak Matýsek.
Zřejmě se o tom ve škole hodně mluvilo. A proto si na nás připravil chyták. Jenomže to samozřejmě nevydržel a už v sobotu za mnou přišel s tím, že má na Kačenku vymyšlený apríl. A že mi ho pošeptá, což vzápětí učinil. No jo, ale to máte jedním uchem tam a druhým ven. Aprílovou taškařici jsem mezi ušima dlouho neudržel. Ostatně ve škole dělají kde co a k učení, aby ho tahal párem pivovarskejch valachů.
V neděli si tady něco píšu a slyším Matěje povídat takovým vážným hlasem:
"Maminko, já ti musím něco říct."
Pozornost jsem tomu začal věnovat, až když došlo na žákovskou knížku.
"Víš, já vám neřek, že mám v žákovský knížce pětku."
No to snad není možný, dyť tam byly ještě nedávno samý jedničky, to jsou ty jejich skopičiny …
Ale kuš!
Dyť mi to ten Matěj včera šeptal.
"Apríl, apríl! Ale že jste se nachytali!"
Jo nachytali. Přesto, že mi to den předem Matýsek tajně pošeptal, nejmíň dvě, tři vteřiny jsem mu to věřil - no považte, pětka v žákovský, taková pohroma.

o starost míň

Nejlepší je nachystat si všechno napřed. To pak má člověk o starost míň, když začne pospíchat.
Povídám tedy ráno Matějovi:
"Odpoledne jedeme rovmou z družiny za paní profesorkou, tak si přibal do tašky flétničku, ať se nemusíme vracet."
"Jo, vemu si flétničku a noty."
"A ty, Kačko, jedeš s náma, tak aby ses tam nenudila, vem si s sebou třeba nějakej bloček a pastelky. Můžeš zase něco nakreslit."
"A to si mám vzít do školky?"
"Jistě, Kačko, ze školky jedeme rovnou k paní profesorce."
"A můžu si vzít hru?"
"Vem si hru."
"Tak jo."
V dobré víře, že máme všechno předem nachystané, jsem se odpoledne ještě stavil v konzumu, aby měl Mattýsek na zítra jabko na svačinu a protože zbyla ještě minutka, stihl jsem to zavézt domů a být v družině pro Matěje včas.
"Ahoj Matěji!"
"Ahoj tati."
"Matýsku, nezapomněl sis ve škole flétničku? Jedeme hned k paní profesorce."
"Ježišmarjá!"
"Ko tu šmajdá?"
"Já jí nemám."
"Tak kdepak jsi jí nechal? Jdeme pro ní do školy?"
"Já si jí nechal … já jí mám … já si jí nevzal doma … já zapomněl, jak jsi mi ráno říkal …"
"Ach jo, tak jedeme domů pro flétničku. Bez ní a bez not tam nemůžeme."
Dojel jsem tedy podruhé domů tentokrát i s Matějem, který po delším hledání našel flétničku i noty. Byly dobře uklizené ve skříňce.
"Tak jedem, šup, šup. Ještě musíme nabrat ve školce Kačku."
Ve školce jsme to stihli celkem rychle.
"Kačko, máš s sebou tu hru?"
"Jakou hru?"
"Ale žádnou …"
No mělo cenu to vysvětlovat a potřetí jezdit domů? Nemělo. Stejně jako nemělo cenu ráno připravovat všechno předem, aby měl člověk o starost míň.

spor o hrábě

S jarem přicházejí jarní práce na zahradě. Jako třeba provzdušnění trávníku a s ním spojené vyhrabání staré trávy. Letos se té operace intenzivně účastnily i obě děti, neboť Kačenka si potřebovala vydělat korunky, jelikož jich má v kasičce míň, než Matýsek.
Oba dny děti shrabovaly trávu a vozily kolečkem na kompost nasbírané hromádky, jen se za nimi prášilo. Růžový obraz rodinné spolupráce. Růžová se pochopitelně začala pomalu rozplývat ve chvíli, kdy vzrostl zájem o nějaký unikátní předmět. Ojedinělost předmětů však není dána nějakou jejich vyjímečností, nýbrž tím, že máme onen předmět vždy jen jeden.
Například kolečko.
Nejdřív jsem vozil hromádky já. Potom Matěj, který vozil zpátky na kolečku Kačenku, ale ta pak chtěla jezdit sama, což kulminovalo tím, že se o kolečko praštila při nějakém přetahování. Provedli jsme s moulaskavouHaničkou nějaký výchovný zásah a já jsem vzal provzsdušňovací hrábě, těmi se dobře shrabává ta vytrhaná stará tráva.
A bylo to tu zas.
"Jé těma to jde, půjčíš mi je?" okamžitě reagoval Matěj.
Dostal hrábě na chvíli, kdy jsem jel s kolečkem.
"Ale já chci taky, můžu taky?" dožadovala se Kačka.
"No jo, tak se nějak s Matýskem dohodněte," odbyl jsem to.
To byla samozřejmě chyba. Nelze se dohodnout o hrábě, které jsou svým množstvím i vlastnostmi ojedinělé.
"Matěj mi je nechce půjčit!"
"Protože hrabu!"
"Ale já chci taky!"
"Tak hrabej jinejma."
"Ale já chci tyhle."
"Ale ty mám teď já."
"Tak mi je půjč."
"Ale já s nima hrabu …"
Řešení vlastně neexistuje, máme však děti natolik smířlivé, že se nakonec nějak dohodly a zahrada byla provzdušněna a vyhrabána. A to navzory tomu, že jsme museli několikrát řešit spor, naposled ten o hrábě.

stačí rozsvítit

U soudního dvora by se řeklo, že kauza pokračuje. U nás je to tak, že je furt vyžraná miska. Kočičí, tedy Sářina miska na terase. Už jsem tady tu situaci popisoval a má pokračování. Napadlo mě totiž, jak se můžeme dozvědět víc.
"To je přeci jasný. Jenom mě není jasný, že tě to nenapadlo už dřív, dyž seš takovej technik," uvedla vše na pravou míru mášikovnáHanička. To ona mi dělá dycky, dyž si myslím, kdovíjak nejsem geniální. Pochopitelně nejsem, ale dá se to naznačit s větším taktem.
"Tak já tam tu kamerku nějak nainstaluju."
Slovo skutkem učiněno jest. Na terasu jsem do pergoly provizorně vpletl kamerku a nastavil nahrávání při zaznamenání pohybu. Fungovalo to náramně. Přes den se nasbírala spousta záznamů a z nich vyplývá, že jedinej vetřelec, kterej vyžírá misku, je Sára sama a to s železnou pravidelností v sedm ráno, v poledne a v sedm večer. Jenomže běhen sledování žrádlo v misce tolik neubylo. Bude třeba zahájit sledování noční.
Večer jsem šel rozsvítit na terasu.
"Proč svítíš? Dyť už tam teď nikdo nepůjde," tázala se mázvědaváHanička.
"No právě. Budeme sledovat toho vetřelce i v noci. Nechám to rozsvícený a uvidíme, kdo se nám tu za tmy potuluje."
"Když myslíš. Sám nejlíp víš, co děláš."
Neznělo to moc povzbudivě, ale ani zamítavě. Světlo svítí, kamera, klapka, jedem!
Ráno jsem šel slavnostně zhasnout a podívat se k počítači, jak vypadá noční záznam. Záznam tam nebyl. On se vůbec nenatáčel. Já zapomněl aktivovat záznamový program.
Jestli ona nemá pravdu, ta mámoudráHanička, když si o těch mých pokusech myslí své.
Ale já to nevzdám. Všechno je to pořád nachystané. Stačí rozsvítit a spustit program …

je jí všude plno

Kačenka je holka šikovná a vydá za dva Matěje, jak říkala paní učitelka Lenka a dodávala, že jistě doma oslavujeme, když usne. Paní učitelka zřejmě ví, o čem mluví. Kačenky je všude plno. Ze všeho nejradši má všechno to, co dělají ostatní. Když má Matýsek jo-jo, má ho i Kačka. Když Matěj dělá triky s tímtéž, Kačka nemůže být pozadu. Když si ke mně vleze Matěj na klín, Kačka taky. Když čteme večer Boříka, domáhá se četby i Kačenka. "Ale kdepak, Kačko, teď jsme četli pohádku a je půl osmý. Ty už jdeš spát a čtení trénujeme jen s Matějem."
"Ale já chci taky číst Boříka."
"Kdepak, Boříka čte jenom Matýsek. Ty ještě číst neumíš. Dobrou noc."
A takhle je to se vším.
Včera se ovšem Kačka předvedla jako nedůsledná hérečka.
Na začátku odpolední procházky hlásila Kačka:
"Mě píchá v boku. Hrozně."
"Tak pěkně dýchej a nemluv pořád."
"Ale mě to děsně píchá."
"To rozchodíš."
Ukázalo se, že to všechnmo začalo pícháním v boku Matýskově, jenomže ten nic neříkal, jen statečně pochodoval a teprve někde v druhé třetině procházky se ozval, že dneska mu to nějak nejde.
To už ale Kača dávno běhala po lese napřed a sbírala žaludy, aby na mě měla dostatek střeliva. Kdepak nějaké píchání v boku. Matýsek odpočíval na pařezu a Kačka lítala kolem. Až si všimla, že bráška sedí.
"Mě taky děsně píchá v boku," vzpomněla si Kačenka a honem obsadila druhý pařez.
"Tak už pudem," pobídl jsem společnost.
Kačka i s pícháním v boku vyskočila a už byla zase první. MámrštnáHanička hned za ní.
My jsme s Matýskem cestou po louce probírali Fantomasovo autoletadlo. Ale kde je Fantomas a kde je Kačka? To jsou úplně jiné světy. I když něco společného přeci jen mají. Kačky je taky všude plno a nezastaví se před ničím.

bude na papíře

Šli jsme odpolední procházkou po trase po trase B1b, což je optimalizovaná trasa B1, tedy zatím nejdelší z okruhů. Kačka i Matýsek vesele poskakovali kolem a Kaččino "kdy už budeme doma, tatínku?" bylo brzy zapomenuto.
Matýsek začal s technikou:
"A maminko? Mají letadla motory i na kolech, aby mohly jezdit, nebo jenom na vrtuli?"
"Jenom na vrtuli, Matěji."
"Tak jo."
Cestou bláto pomalu ustupovalo rozměklému terénu, což je výrazný krok směrem k jaru. Těch kroků bude ovšem zapotřebí ještě několik přehršlí, jelikož zima to nehodlá vzdát tak snadno. A proto třeba zrovna teď ráno znovu mrzne a je skoro pět pod nulou.
Ale zpátky k procházce, kdy o mrazu nemohla být ani řeč. Naopak, bylo dobrých osm nad nulou a louže vysychaly. Což způsobilo dětem starosti, poněvadž musely louže aktivně vyhledávat. Už nestačilo jen tak jít rovnou za nosem přímo blátem jako vždycky. Matěj si za to vysloužil přednášku o tom, jak je to s praním a čištěním svršků, při níž jsme dospěli k tomu, že bych taky moh' ty boty dětem někdy vykartáčovat, když už o tom mluvíme.
Téma jsme rychle opustili a Matěj se nafouk, kterýžto stav jsem brzy sestřelil několika dobře mířenými hody žaludem přímo do čepice, což Matýska povzbudilo k opětování palby. Kačka se pochopitelně přidala.
"Do tatínka se vám to trefuje," pravila máveseláHanička," když je tak velkej."
Děti přitakaly a palba zhoustla. Procházka je konečně začala zajímat.
Jenomže po cestě žaludy došly a tak se Matýsek začal znovu věnovat vynalézání:
"Tatínku, já jsem vymyslel auto-letadlo!"
"A jaký bude?"
"Bude mít kliku a vrtuli a tou klikou se roztočí a pojede …"
"A jak poletí?"
"To jenom trochu, protože to bude i auto."
"Aha. A co ho bude pohánět?"
"Ty závaží, co se natočej klikou a eště ta voda …"
"No to by šlo. Závaží bude voda ve vacích a bude se to natahovat hodinovým mechanismem. A když budeš potřebovat odlehčit, tak tu vodu prostě vyleješ…"
"Ale kde vezmu ty řetízky a kliku? Z našich hodin?"
"No to ani náhodou! Jak tě to napadlo?"
"Já přece to auto-letadlo musím postavit. Začnu hned, až přijdeme domů."
"A nebylo by lepší si ho nejdřív postavit třeba z merkuru?"
"To ne, já budu stavět rovnou velký."
"No dobrá, ale to by chtělo nějakej výkres, abys věděl, jak na to."
"Jo, já ho teda nejdřív nakreslím."
A taky jo. Jen jsme přišli domů, Matýsek se chopil tužky a začal kreslit auto-letadlo. Jenomže večer je krátkej, ještě byla flétnička, pohádka, pak jsme společně četli Boříka - a to už bylo čtvrt na devět a auto zůstalo rozkreslený. Ale jak znám Matěje, on to jen tak nenechá. To auto-letadlo bude. Alespoň na papíře.

B3c

"Tak se vobleč a pudem," povídá mánetrpěliváHanička.
"Jo, jo, dyť už se voblíkám."
Ony se totiž u nás ujaly procházky. Najednou. Když to přišlo zvenčí. Kdyby bylo jenom na mně, žádné procházky by se nekonaly. Příčina ovšem není důležitá. U nás se hraje na výsledek a ten se dostavil.
Měl jsem tu v okolí při vycházkách vytypované okruhy, po kterých by se takové rychlé procházky daly uskutečňovat, furt jsem brblal, že bysme mohli, kdyby se nám chtělo. Občas jsme tudy šli loudavou chůzí s dětmi nebo jeli na kole. Ale teď nastal nový čas rázných pochodů, tož ty trasy prověřujeme rychlou chůzí. Jelikož to zajímá i moupořádnouHaničku, trasujeme si ty okruhy gépéeskou, což jak známo je zařízení se zjišťováním aktuální polohy systémem GPS, nechvalně proslulým zvláště na Moravě pod označením Gde Proboha Su. Nám to zatím funguje docela uspokojivě a tak už máme pět variant přibližně pětikilometrových tras.
Ukázalo se, že beze zbytku funguje to odvěké pravidlo vyšlapání nejvhodnějšího chodníčku. V blátě, které právě teď je všude, kličkujeme po cestách, lesem, po pěšinkách i přes louky a pole, hlavně, aby terén byl co nejschůdnější a nejsušší. Včera jsme díky rozblácené cestě našli další pěšinu přes pozemek, který byl původně řádně oplocen, ale zub času a boty pocestných plot zredukovaly v místě, kde se to hodí pro nejkratší průchod na druhou stranu. Tam už plot vůbec chybí. Čímž k trase B3 přibyla její varianta B3c. Pořád je to něco přes pěk kilometrů i s překonáním onoho plotu, což je právě ta délka procházky, která nám vyhovuje. Už se těším, kde jakou skulinu objevíme příště.

musí přijít zas

"Kde jste?"
"Pořád ještě na keramice. Kačenka se tu s Matějem hrabou v hlíně."
"Tak už je vypakuj ven, Matěj má dělat úkol na zítra."
"No jo, no. Já to zkusím."
Kdepak, nešlo to. Kačka bere keramiku jako společenskou záležitost a když jí vyzvednu ze školky, kde už letos končí, nemůže se dočkat, až budeme o těch pár desítek metrů dál ve škole, kde bude letos začínat.
"Tak už pojďte, už nás shání maminka."
"Já musím ještě dodělat toho
druhýho panáčka," protestoval Matěj.
"A já dělám
maminku," přidala se Kateřina.
"Tak ale šup, šup, ať je to hotový."
"Podívej, tatínku, že je to maminka, viď?!"
"Já nevím, Kačko, dyť to má tlamu jako havajskej domovník …"
"Vony jsou maminky těžký," přidala se na Kaččinu stranu její budoucí paní učitelka Jarka, "to já jednou visela ve školce, takový dvě velký kola s pusou … a ty to máš hezký, Kačenko."
"No, moc hezký," dodal jsem odevzdaně.
Matěj mezitím dodělával panáka. Jenomže oba už měli tvrdou hlínu, tak jim s tím trochu paní učitelka Lenka pomohla.
To už tam byla i paní školnice: "A jéje, my tu máme novou holčičku. A to bude sestřička Matěje, voni jsou si podobný."
"To sice je, ale že by si byli podobný?" vyslovil jsem pochybnost.
"To vy nemůžete posoudit, protože jste otec, ale já to vidím jasně, že si podobný jsou."
Do hovoru se vložila i Lenka: "To je Kačenka. Ale ta vydá za dva Matěje."
Paní učitelka Jarka přidala souhlasný pohled, zřejmě už ví své. Bylo na čase se konečně vypakovat domů. Ostatně díla již byla dodělána.
Ve dveřích nás už čekala mánetrpěliváHanička:
"Volala mi paní učitelka Marcela, že stojíš mezi dveřma a velice vlídně pobízíš děti k odchodu, ... a že to nemá vůbec žádnej účinek, takže přijdete asi dost pozdě."
"No jo, ta tam přišla taky. Vony sou ty pani učitelky děsně hodný."
"Jo, a vy máte před sebou eště úkol a večeři."
"Dyť jo, ale Kačenka dělala z hlíny maminku, víš."
"No jo, tak umýt ruce a pojďte k té večeři."
"Tak my jdeme."
"Jo. A až dojíš, Kačenko, tak si běž umýt ruce a uši, ruce máš od večeře a v uších máš hlínu. To sou ty vaše keramiky."
Čímž byla včerejší hliněná anabáze definitivně ukončena.
Ovšem jen do příště. Protože příště prý musí Kačka přijít zas - ten svůj výtvor malovat.

kdo děsně chrápe

"Tak to ne, Matěji, koukej upalovat do svý."
"Ale já mám nejradši tvou, tatínku."
"Jo. A začneš děsně chrápat a nevyspíme se ani jeden. Syp do svý."
"Ale mě se tu líbí."
"Tak půjdeš?!"
"Nepůjdu."
No co mám s tím Matýskem dělat. Poslední dobou si zvyk' vlézt mi do postele a usnout si tam.
"Mě nebaví tě pořád nosit do tvý postele až usneš. Už jseš těžkej."
"Dyť mě nenosíš."
"Jo? Zrovna včera a předevčírem …"
"Včera jsem šel sám."
"Nešel, Matýsku. Nesl jsem tě."
"A jak to, že si to nepamatuju?"
"Protože jsi spal."
"Ale já myslím, že jsem šel …"
Bylo pozdě, nechal jsem se znovu vtáhnout do diskuze, čímž jsem propásl tu vteřinku záblesku rodičovské autority.
"No tak jo. Já zas něco pustím na poslouchání."
Pustil jsem verneovku, máme je rádi.
"Ale tu už jsem slyšel."
"To nevadí."
"Ale já si jí pamatuju."
"Jenomže já ne."
"No tak jo."
Poslouchali jsme Michala Strogova. Matýsek poctivě, já jako vždycky.
"Tak už to skončilo, tatínku."
"Co .. co? Aha! No tak už je čas jít do svý postýlky. Dobrou."
"To mám teda už jít?"
"Mazej!"
"No tak dobrou, tatínku."
Matěj se neochotně odloudal do svého pelíšku a já jsem mohl pokračovat ve spánku. Příště si pustíme Strogova znovu, abych se dozvěděl, jak to skončí. Jenom si musím pro Matěje nachystat nějaké šikovné vysvětlení, proč posloucháme jednu hru napětkrát. Anebo mu nic vysvětlovat nebudu. Přeci musí vidět, že do pěti minut jsem v limbu a do konce to poslouchá jenom on. Nebo že by taky usnul?
To je divný, vždyť já musím děsně chrápat…


… dnešní zápis je první, který vyšel na dvacátého devátého února, to tu ještě nebylo - a nebude dřív, jak zas za čtyři roky

první zub

Nahlíženo viděním Kačenky, svět se změnil. A to zásadně.
Jednak byla přijata do školy, což je událost veliká, pak si už od podzimu dosáhne na levé ucho pravou rukou přes hlavu, což je známka zralosti právě do té školy a potom - a to je nejdůležitější a zásadní - v pátek se jí začal kejvat první zub. S ním se začal kejvat i celej její známej svět.
No považte! Co bylo doposud, bude změněno, všechno bude jinak až … až se ten zoubek přestane kejvat a vypadne. Celý víkend ho každému ukazovala, jak moc se kejve. O Masopustu ho předvedla všem paním učitelkám, paní ředitelku nevyjímaje: "Podívej, mě už se kejve zub!"
"Tak to už jseš velká. Jak se ti kejve zub a dosáhneš si na ucho přes hlavu, to už můžeš do školy. Vy jste to doma trénovali?"
Kačenka se zatvářila pyšně, že to je přece jasný, stejně jasný, jako že se jí kejve zub.
A včera ho ze školky přinesla v pytlíku: "Tatínku, mě už ten zoubek vypad!"
Čímž naznačila, že změna byla dokonána. V autě mudrovala o gymnáziu, jak je těžký a jak na něm může Matýsek dostat i pětku.
"A co je to pětka, Kačenko?"
"No přece taková stolička s bříškem," odpověděla se samozřejmostí Kačka.
"Aha." Na gymnázium jsem se radši neptal.
Večer jsem dočetl pohádku o čertech (o čem taky u nás jiném, že?), Kačenka dostala pusu od Matýska i ode mě už v postýlce a povídám, že jí zavolám maminku, aby jí dala taky pusu jako vždycky.
"Nevolej," povídá Kačenka, "už jsem přece velká holka. Hele!"
A ukázala mi tu díru po tom čerstvě vypadlém zoubku.
Svět se změnil, už nikdy nebude jako před tím, než jí vypad' první zub.

dovětek:
... a maminko, pomůžeš mi s čepicí? Protože já si nechci zničit účes, víš? ...

když má jizvu

Byl čas na večerní pohádku. Protože to měl být Čarodějův učeň - a ta je strašidelná - udělal jsem den před tím ještě jakési předkolo. Tedy přečetl jsem tuhle pohádku převyprávěnou panem Žáčkem. Aby Kačka věděla, co jí čeká. Matěj už to zná, ten jen tak trochu Kačku přistrašoval, aby bylo vidět, že je in.
"Ale ta vůbec nebyla strašidelná," tvrdila Kačenka, když jsem dočetl.
"Dobrá, tak zítra si jí můžeme pustit.
"Tak jo."
Nastal večer a Matěj už dopředu hlásil:
"... ale Kačenko, to se budeš bát, ten černokněžník má na čele jizvu!, snažil se, seč mohl, aby dodal pohádkovému podvečeru strašidelnou atmosféru.
Kačenka se nedala: "… nebudu! Když má jizvu, tak to je jako Harry Potter. A toho já se nebojím!"
No a máme to.
To vám teda paní Rowlingová pěkně děkuju, takhle mi kazit strašidelnej efekt pohádek. Kdoví, kde jste tu Harryho jizvu vzala.
Ovšem když porovnám ten politicky korektní blesk na Harryho čele s rozseknutou lebkou čaroděje z té naší pohádky od pana Zemana, je jasný, kdo vede.

ujala se

I praví máhraváHanička:
"Tu zelenou nechci, tu nech na pokoji, neskákej na ní ... !"
Načež Kačenka v dobré víře opáčí:
"Ale ta zelená je moc hezká."
MálaskaváHanička však pokračuje:
"To nevadí, než zas na nějakou skočíš, tak mě zavolej a já ti řeknu, jestli jí budeš pářit ... budeme je křížit, jak potřebujeme."
Do toho zasáhne Matýsek:
"Musíš jí nakrmit a obšťastnit, aby …"
"Jé, ta je hezká, já na ní skočím!" jásá Kačenka.
"Nemůžeš na ní hned skákat, Kačenko, musíš si to rozmyslet," vysvětluje mášikovnáHanička.
"Když ale mě se líbí," smlouvá Kačenka.
"S rozmyslem. Přece neskočíš na každou," říká mázkušenáHanička.
"Jenomže já na ní chci skočit, protože je pruhovaná," vede si svou Kačenka.
"To nejde, Kačko, ještě jsi malá a když jseš malá, tak to prostě nejde," pokračuje ve výchově mámiláHanička.
"A proč to nejde?" táže se vědění lačná Kačenka.
"Protože spářit se s ní můžeš, až budeš dospělá," dodává mápečliváHanička.
"Aha, ale to je škoda, když ona je taková hezká …" neochotně opouští svůj zámysl Kačenka a pokračuje dál ve skákání z listu na list.
Že se vám zdá prapodivná tahle výchova k rodičovství? Ani se nedivím.
Ona to totiž není žádná předškolní výchova, nýbrž taková pitomoučká hra s množením, výchovou a prodejem přepestrých žab, kterou jsem z iPadu nestih dost rychle vymazat, čímž se u nás doma nepřiměřeným způsobem ujala.

přišla na to

Víte, já vlastně ani nevím, co to mezi námi je, že se máme s moumilouHaničkou tak rádi a tak dlouho.
Zrovna tuhle jsme si o tom povídali, protože při té přemíře všelijakých informací a zpráv ze světa známe daleko více lidí kolem nás, kterým to buď moc neklape a nebo už to dávno klapat přestalo. Takový ty lidi, co se hledali, až se našli, aby člověk pohledal. Tedy máme kamarády, kterým to taky vyšlo, to ano, ale těch je jak šafránu.
A tak jsme zkoumali, kde je ten svatej grál a jestli je vůbec možný ho najít a jaká cesta k tomu vede. No prostě jsme měli takovou tu hodinku, kdy jsme si jen tak rozumovali a vlastně si dělali radost tím, že jsme vymýšleli všechny možný důvody, proč nám to vlastně tak pěkně drží pohromadě. Taková inventura pozitívních pohledů na věc.
Rozebírali jsme to pěkně od začátku a vlastně se to točilo pořád kolem toho, že jsme se prostě chtěli najít a tak jsme to jednoduše udělali. Ovšem nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, pochopitelně.
Tudíž mámoudráHanička přišla s tím, že já bych byl úplně nejlíp udělal, kdybych si nabrnk ňákýho chlapa, protože když se opravdu pořádně zamyslím nad tím, co od života vlastně chci a s kým si nejvíc rozumím, bez jakýchkoliv pochybností z toho jasně vychází, že si s ženskou prostě rozumět nemůžu. Což je ovšem záhada, protože jsme spolu a to zcela popírá její teorii. Teprv až po dalším zkoumání na to mámazanáHanička přišla:
"A dyť je to přece jasný! Já jsem totiž chlap, akorát na omak to vypadá úplně jinak!"

těm se nemůže nic stát

Tak v neděli ráno v šest se ke mě do postele nasáčkovali oba. Matěj i Kačka. Matěj prej jenom pomazlit a Kačka prý zas měla sen, že nás honili čerti. Jí prej chytli a Matýska ještě pořád honí
"No nehoní, dyť je tady pod peřinou."
"Ale já se tu stejně musím schovat," nenechala se Kačka odbýt a bylo.
Jestli to takhle půjde dál, bude potřeba zvětšit postel i peřinu, přestává nám to stačit.
Není to ovšem jenom ráno pod peřinou.
Večer, když se děti dívaly na pohádku, přivolala si mě Kačka taky a že prý musím sedět u ní, že se bojí. No já to chápu, ten kouzelník měl kamenné srdce a takovej ukrutnej ocelovej dráp. Byl tak ukrutnej, že se bál i Matýsek a pořád opakoval, že je to přeci pohádka a že je nakonec ten malej kluk zachrání, což opravdu učinil. Než ale došlo k záchraně, děti se ke mě tiskly a Kačka mi musela sedět na klíně a vůbec mě nechtěla pustit.
"Tak se na to nebudeme dívat."
"Budeme, nám se to líbí, ale my se bojíme, tatínku, tak se musíš dívat s námi."
Nebyla to pohádka dlouhá a k proklání kamenného srdce mečem skrzevá brnění předmětného kruťase došlo po necelých osmdesáti minutách, ale stejně: při pohádce by se dal strach nabírat do kbelíku, zatímco když Indianu Jonese pronásleduje horda ničemů, s Matýskem to ani nehne.
Ono na těch pohádkách přeci jenom něco bude, děti je prostě berou daleko víc, než americký superhrdiny. Těm se totiž nemůže nic stát, to ví každej.

skládací

Stromeček vydržel jen něco málo přes Tři krále. Ve středu večer mápečliváHanička pokynula dětem, aby sklidily ozdobičky, čehož se Kačka s Matějem chopili s chutí o to větší, když Matěj na stromečku objevil dvě čokolády, které si tam před tím po tříkrálové koledě sám pověsil do sásoby. Jenže pak na ně zapomněl a teď se hodily.
Ozdoby sklizeny, čokoláda spořádána, světýlka jsem smotal do krabice a co ted s tím jehličnanem uprostřed světnice?
"Jako dycky," povzdechla si máčistotnáHanička, "prostě se nedá nic dělat a zase z něj bude pěknej svinčík."
Byl. Ale ne zas tak dlouho. Za chvíli jsme měli s Matýskem větvičky postříhané zahradnickými nůžkami a zbyl jen kmínek, ze kterého bude mít Kačky sukovitý kyj, protože ten loňský má Matýsek. Tak aby se nehádali o kus klacku. No a bylo. Stromek se vešel do tří pytlů od kočičího žrádla. Stačilo zamést.
"Tak vidíš," povídám, "nakonec byl i tenhle stromeček skládací."

vyjasněný vztahy

"… a Míša nám přijde ukázat miminko až v červnu," hlásila Kačenka za čerstva novinky ze školky. Míša je jedna ze školičkových paní učitelek - to jenom pro pořádek.
"A já myslím, že to bude holčička," dodala Kačka zasvěceně.
"A jak se to pozná?" zkoušel jsem Kačenku.
Byla pevná ve svém přesvědčení a pravila:
"No přece podle náušniček!"
"Aha. A co když je nemá?"
"Přece podle červený hlavičky. Já měla taky červenou hlavičku, když jsem se narodila."
"Ale to má přeci každej, když se narodí," zasáhl odborně Matýsek.
"Ale ty sis přeci hrál taky s holčičkou, co byla malá, jak jste dostali tu kuchyň …" otočila šikovně Kačka směr disputace.
"Ale my jsme nebyli sourozenci," pravil sice logicky, nicméně zcela mimo diskuzi Matěj.
Toho se Kačka hned chytla a navázala konstatováním:
"Ale babička je můj sourozenec."
Tady už jsem musel zasáhnout já: "To ne, Kačko."
"Ale ty jseš, tatínku, můj sourozenec," nenechala se Kačenka svést od tématu.
"Ne, Kačenko, to se říká bráškům a sestřičkám. To jsou sourozenci. My jsme s maminkou rodiče a babičky a dědečkové jsou prarodiče."
"Ale ty jseš můj sourozenec!" trvala s pláčem na krajíčku Kačka na svém.
"Kačenko, já jsem tvůj tatínek, ale sourozenec být nemůžu. To je tady Matýsek."
"Aha," přijala Kačenka myšlenku, "tak my nejsme sourozenci…" a v jejím hlase bylo jasně slyšet to velké zklamání z poznané pravdy.
Uff, pro tentokrát bychom snad měli ty rodinný vztahy konečně vyjasněný.

jen do rána

To Matěj, ten má tu starosvětskou slušnost snad už vrozenou. A to ještě nečet' Guta - Jarkovského.
Pokud se tedy jedná o Matýskovy sny, pěkně počká až do rána, ráno mi to všechno poví a nehrne se mi pod peřinu vo půltřetí ráno, jako to má ve zvyku Kačka.
Ale k jádru pudla, totiž snu.
Matěj totiž taky jeden měl. A ne ledajakej:
"Mě se, tatínku, zdálo, že jsme si postavili domeček na rovníku.
A oni postavili kolem rovníku takovej chodník a po tom chodníku tolik jezdili a lítali, až se ten rovník celej rozpad. A s ním i náš domeček.
A my jsme zůstali s Kačkou v jedný půlce a vy s maminkou v druhý. Ale ten chodník byl jako ve vesmíru a kolem se lítalo a teprve potom se ten rovník rozžhavil a rozpad …
A já byl smutnej, že už se neuvidíme."
"Ale to je úžasnej sen, Matýsku! Úplný sci-fi. To určitě dobře skončí, protože ty nás všechny jistě zachráníš a já ti s tím třeba trochu pomůžu. Příště se ti o tom bude zdát, uvidíš."
Druhý den ráno se na mě Matýsek usmíval z postele:
"Tak ten sen dobře dopad, tatínku. Jak jsme se s tím rovníkem rozdělili, tak jsme letěli vesmírem a kolem zrovna letěly dvě komety a my jsme se od nich odrazili a letěli zase zpátky k sobě. A pak jsme se našli a znovu se jako slepili …"
"Báječný, Matěji! Já ti říkal, že to dobře dopadne."
No prosím, takovej napínák - a vůbec mě kvůli tomu nemusel budit, stačilo to nezapomenout jen do rána.

nemám s kým

Když už jsme zase u těch knížek, což je u nás doma vlastně hit číslo jedna, tak jest potvrditi, že i letošní Ježíšek měl docela těžkou nůši, poněvadž takovýho potištěnýho papíru, co v ní musel dovláčet až k nám do Oleška, to mu dalo jistě notně zabrat. Je to ale chlapík pracovitej a pod stromečkem knížky byly včas.
Pohádky, dobrodružství, vesmír, dinosauři a pro dospělé taky pohádky, ovšem těm se neříká pohádky, ale thrillery a napínáky a detektivky.
MéčtivéHaničce přinesl taky nějaký děsný trhák a ona, protože na to měla čas, se do něj hnedle zakousla. Od samého počátku si knížku pochvalovala, jak je to zas něco novýho a jak je to úžasný. Bylo tak úžasný, že se od knížky dokázala i odtrhnout se slovy: "Já si to musím eště nechat na zejtra, abych si to víc užila."
Což učinila.
Pár stránek před koncem knížku znovu odložila, ovšem tentokrát se na mě zahleděla krhavým okem a procedila:
"Teda estli se nedozvím, co to bylo, tak tu knížku rozrhám a tebe s ní!"
"To už abych se chystal. Tohle je první kniha ze zamýšlený trilogie. Ty další knihy eště nejsou ani napsaný."
"To mi snad ani neřikej!"
"Dyť jsem ti to řikal."
"Neřikal. Teda estli se to nedozvím, tak to máš u mě rozlitý."
Má nedočkaváHanička se znovu pustila do čtení, do těch posledních několika stránek.
"Ufff … tak jsem se to dozvěděla," oddychla si, když zaklapla přečtenou knížku, "dost dobrý to bylo. Úplně novej nápad."
"Tak vidíš, dobře to dopadlo."
"To jo, ale s tebou je to stejně na houby."
"???"
"Protože's to nečet' a já si teď nemám s kým o tom povídat!"

nějak se mi nechtělo

To takhle kolem třetí ráno přišla Kačenka, že musí ke mně pod peřinu a žu tu musí zůstat:
"Já musím k tobě, tatínku, protože mě se zdál moc ošklivej sen."
"Tak pojď."
Ndzdvih' jsem peřinu, Kačka se přitulila a spali jsme dál. Nebo jsem si alespoň myslel, že budu spát dál.
Kačka se pořád vrtí, to je její normální způsob spaní, tedy jsem se odtáhl, ale ona zas přilezla. Zas tak velkou postel nemáme, abychom se po ní honili kolem dokola, tož jsem to vzdal. A Kačka mě začala šimrat. Teda ona to považovala za hlazení, ale šimralo to. Nějak jsem si na to zvyk a už skoro usínám, když Kačka křičí ze sna: " …néééééé! …" a Bim! Dostanu facku ani nevím, z který strany to bylo.
Chápu, že má nějaké divoké sny a s někým se zrovna pere. Tedy se to snažím zaspat. Už to skoro mám, už jsem skoro v limbu, když se Kačka zvedne a praví:
"Tak já už pudu, tatínku, já už jsem se vyspala. Ty už budeš taky vstávat?"
Nevstával jsem, ač bylo už sedm.
Nějak se vám mi nechtělo …