WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

žádná placka

I u nás byl.
Já ho sice neviděl, ale děti ho slyšely zvonit. A co mi to dalo práce, aby mě při tom nenačapaly, totiž co to povídám, aby ho při tom nenačapaly. Teď zrovna mi tu Matýsek jezdí s autíčkem za zády, Kačka se mucká s panenkou, já mám svetr, mánejmilejšíHanička noční košili … tak nějak to má bejt.
Ale tentokrát přines taky něco pro woleschko. Tedy původně pro mě, ale ono se to bude nejvíc hodit, až zas někde budu a budu jenom telegrafovat po telefónu do
příslušné rubriky. Pokud si to udělátko nezapomenu, můžou obrázky z cest vypadat podobně, jako ten dnešní ze zahrádky.
(Je to takovej pazmek - odborně se tomu říká předsádka objektivu - a tenhle se nasazuje na ajFoun. Z jedný strany je to rybí oko, z druhý makro nebo široký sklo.)
Mimochodem z obrázku je jasně patrné, že Země je kulatá a žádná placka, jak se onehdá tvrdilo.

čas na choďky

Jo, dneska napadlo taky nějakých pět centimetrů, dohromady to už bude nejmíň deset s tím včerejším. Možná víc. A zase jsem si po ránu dal hrabání. Jako rozcvička to není špatný. Ale už dávno nehrabu celou ulici, ba ani těch čtyřicet metrů cesty před plotem. Nějak mě to neba.
Úplně na zčátku jsem to hrabal celý sám. Pak jsem se ráno scházel u hrabání sněhu tuhle se sousedy. Potom přibyl traktor s pluhem a ještě o rok později multikára s radlicí. Ta tu vydržela hrabat nejdýl. Do loňska. Ráno po páté začala z dálky blikat a někdy kolem půl šesté už byla u nás. S panem řidičem jsme na sebe mávli, jako že víme, že je to potřeba a že jsme tak nějak na jedný lodi, nebo spíš na jedněch sáňkách. Projel tu dvakrát, mezitím jsem stačil přihrnout pod radlici zbytky toho, co zůstalo před vraty a měli jsme uklizeno - díky a zas zejtra.
Letos je to tak, že jsem na ulici znovu sám, novej obecní traktůrek někdy kolem šesté bliká v dáli a u nás ho nevidět. Je malej, přijede, až shrabe ty hlavní cesty, má na to celej den. Jenomže to už nebudu doma a až přijedu, bude před vraty nahrnuto to, co nad námi nikdo neuklidil a já budu muset cestu prohrabávat znovu. Je to tak nějak … jinak. Inu už jsem to napsal. Prostě mě to letos nějak netěší.
Ale na druhou stranu sníh je to krásnej, prašan. Skoro si řikám, estli bych si konečně neměl koupit ty běžky, totiž choďky. Tady u nás po poli by se to chodilo, na těch běžkách, teda choďkách.

večerní dovětek: přijel jsem domů a … nebylo co hrabat
tedy je několik možností, co se mohlo přihodit a já si vyberu tu, že si někdo z našinců přečetl, co jsem si ráno napsal a nenahrnul sníh z cesty radlicí na už odhrabanou část nebo naopak odhrnul sníh po průjezdu pluhu tak, jak jsem to dělal já
ať tak nebo tak - dík!
zřejmě na to přeci jenom nebudu sám

motor netáh'

Ze závodů jsme v sobotu přijeli po čtvrté hodině odpolední a jak již psáno, Matýsek hned usnul vyčerpáním z tak náročného dne. Kačka neusnula, protože to jednak neměla tak náročné a druhak si pamatovala, že v pět hodin odpoledne se má rozsvěcet vánoční strom. To je nebývalá sláva tady na Olešku, takže jsme se šli podívat.
Ano, šli. Procházka nám neuškodí a ten kousek nahoru k hřišti do Březové máme za chvilku za sebou. Kačenka se nejdřív divila, že nepojedeme autem jako všichni ostatní, ale pak pochopila, že bez řidiče to nepojede, chytla se mě za ruku a pelášili jsme ke stromu. Nasadil jsem tempo skutečně svižné, neboť bylo za deset minut pět. Kačka statečně cupitala
až ke stromečku.
"Jé,
to jsou děti ze školy!"
"Tak to se k nim můžeš, Kačko, přidat, jestli chceš."
Nepřidala se, ale postávala před zpěváky a mám dojem, že si tak trošku pobrukovala koledy s nimi.
Nebylo to dlouhý, ostatně teploměr už pomalu klesal k mínus čtyřem a to se nikomu nechce být extra dlouho venku. Pan starosta na závěr pronesl krátklou řeč a šlo se domů. Jenomže teď začala Kačenka nějak protestovat. Že už nemůže a že se jí chce spát a že …
"Hele, Kačko, domů to máme jen kousek, strom jsi viděla, koledu sis taky zazpívala, tak pěkně šlapej, ať nám to netrvá věčnost."
"Ale tatínku …"
"Nemluv a šlapej."
"Jenomže oni tam …"
"Ano oni tam ještě jsou, ale jsou tam autama a my jsme tu pěšky, tak šlapej."
"Ale oni tam měli dárečky … a žádnej pro mě …"
"Kačko! Ty balíčky jsou prázdné, jenom na ozdobu. Ty nebyly pro nikoho."
"Ale já …"
"Kačenko, šlapej. Ať jsme doma."
"To byl, tatínku divnej stromeček. Když tam byly dárky jenom na ozdobu."
"Byl krásnej."
"No, ale …"
"Šlapej!"
Tak takhle ono to bylo. Kdepak tradice, jeképak
rozsvěcení stromu, najmě pak zpívání koled. Dáreček - to byl ten motor, kterej Kačenku táhnul do kopce ke stromečku. Jenomže když dáreček nebyl, motor netáh' a zpátky už to šlo pěkně ztuha, i když to bylo z kopce.

advent subótnik

Ona už nám před lety teta Dáda vysvětlovala, jak je to tady u nás v Olešku s tradicema. Musím přiznat, že mě ten místní folklór nijak neoslovil a tudíž ho ani moc nechápu, což nám ovšem nikomu nebrání setrvávat v tradicích svých a případně školních, zvolských. To jak pozorný čtenář jistě dobře ví, s chutí činíme. Místní tradice je totiž taková praktická. A jestli jsem to správně pochopil, lze jí popsat následovně:
Ať už jde o jakoukoliv lidovou zábavu či tradici, jest zvykem jí tady u nás na vsi slavit v sobotu, nebo ještě lépe řečeno odpoledne v předposlední den pracovního volna. Takže například na pomlázku chodí místní starousedlíci v neděli odpoledne. Aniž bych se chtěl dotknout starousedlíků, jsou to vlastně převážně ti, kteří tu na Olešku mají již drahný čas nějakou tu chatu či chaloupku, kam jezdí na víkend. A to je ten kámen úrazu a současně i vysvětlení. Když se jede někam na víkend nebo na svátky, musí se jet taky zpátky tam, odkud se přijelo. A aby se mohlo jet, nesmí se pít, poněvadž to by se pak buď nejelo nebo muselo autobusem, který tady ovšem v dny pracovního volna moc nejezdí. Ergo aby se mohlo slavit a potom odjet, musí se slavit dost včas, aby se vystřízlivělo, což vychází právě na tu sobotu, když se v neděli jede domů.
Takhle jsem to vysvětlování pochopil. Skutková podstata věci je ryze praktická, což nic nemění na tom, že je praxí poněkud pokřivenou. My novousedlíci - ovšem usazení zde natrvalo - se však řídíme tradicemi národu bližšími a tudíž například na tu zmiňovanou pomlázku chodí naše děti v pondělí ráno. To ovlivnit můžeme.
Pokud jde o první adventní neděli, věnce máme hotové, svíčky připravené a v neděli druhého je rozsvítíme. Je tu však patálie s tou sobotou. O adventní neděli by se měl rozsvítit i vánoční strom, což se taky jistě rozsvítí. Tedy všude jinde v neděli, jenom v Olešku to bude v sobotu. Aby se mohlo jet v neděli domů. S tím nic nenaděláme, poněvadž strom staví starousedlíci a tím pádem sobotníci. (Trochu mi to připomíná onen známý ruský "subótnik".)
Ať tedy chcete nebo nechcete, advent začíná v Olešku v sobotu. Letos to bude dokonce s Prvním rozsvícením vánočního stromu. Pokud vás tedy onen subótnik nepohoršuje, přijďte taky. Třeba si i zazpíváme nějakou tu koledu.
Pozvánka je ke stažení tady.

jak česat švestku

Tu a tam něco napíšu o naší zahradě, většinou je to však o její okrasné části. Dneska to bude o té její užitné části.
Je na ní spousta jednotlivých keříků s ovocem, aby měly děti představu, jak ovoce vypadá, když roste. Není nezbytné, aby si už v raném věku zafixovaly obecně vžitý názor, že nejlepší jahody rostou v supermarketu v oddělení ovoce-zelenina v třetím regálu vpravo.
Máme tedy po zahradě roztroušeny všelijaké ovocné stromky a keře a v jednom zákoutí jsou právě ty jahody, maliny, ostružiny, brusinky, angrešt …. prostě od každého něco, aby bylo pestro. Něco se daří, něco méně, něco vůbec. Například jahod máme habaděj a dokonce ještě teď jich tam pár je. Horší je to s broskvoní a meruňkou - z těch zatím nic není. Melouny se taky nevyvedly. Zato nektarinka, co je v kastlíku u domu, se mépečlivéHaničce odměnila znamenitými přesladkými plody, po kterých jsme se oblizovali až za ušima. To nám dalo za pravdu, že naše drobné zahrádkaření má smysl.
Protože je čas babího léta, je čas švestek. Došlo tedy i na tu naši. Je instalovaná mezi okrasnými keři a vlastně ani nikomu nepřijde, že je to švestka. Letos měla svou premiéru. Došlo na její česání.
"Matýsku, už bude asi zralá, mohl bys jít dneska pro tu naší švestku."
"Jé, švestka, já pro ni dojdu. … Ale kde je?"
"Přece támhle na tom kopečku vzadu."
"Aha. Jdu pro ni."
Matýsek šel česat švestku a já ho doprovátzel s reportážním fotoaparátem.
"A
kde je ta švestka, tatínku?"
"Tamhle schovaná mezi těmi větvemi."
"Kde?"
"No přece tuhle uprostřed stromku."
"Už jí vidím! Tak já ji utrhnu."
"Ale opatrně, ať jí nepoškodíš."
"
Jasně. Mám ji!"
"
Ukaž. No nádherná. Musíme jí donést domů a ochutnáme ji."
MámiláHanička už na švestku čekala. Pečlivě jí rozdělila tak, aby na každého vyšel kousek. Byla fantastická, sladká - stejně jako ty nektarinky. To se vůbec nedá srovnat s těmi z konzumu.
Má to pochopitelně jednu závadu: to jednotné číslo, které v předchozím textu vyhlíží poněkud nepatřičně, je zde velmi na místě. Neboť vězte, že ta švestka byla opravdu jenom jedna, ale zato vynikající.

po kontaktu

Sobotní počasí bylo jako vymalované už od rána. Možná i proto dostal Matýsek od Kellyho zase jeden dopis s privátním úkolem, tedy zahnat zlou moc zpátky do pekla, což se u nás dá celkem snadno realizovat, jelikož na kopec Ďábel to máme co by kamenem dohodil a tam, jak známo, je díra do pekla, kterážto je k zahánění zlé moci nejvhodnější.
I jsme se tedy vydali na cestu. Přidala se k nám i mámiláHanička, přesto že původně chtěla být doma a přichystat dětem k obědu buchtičky s krémem - ona umí vynikající. Jenomže počasí bylo opravdu skvělé, tož jsme šli všichni.
Pochopitelně ne jenom na Ďábel, to byl Matýskův úkol, ale dál přes Petrov a Hadí skálu na Třeštibok. To je taková hezká cesta nad řekou Sázavou, ze které vidíte krásně do údolí a od nás je to pěkných deset a půl kilometru do Luk pod Medníkem na zastávku. Kochali jsme se tím pozdně letním dnem a najednou - právě na Třeštiboku - slyšíme, jak se k nám shora sune nějaké třeštidlo. A hele, ona je to Nora, a za ní Ondřej a hned vedle Ljuba.
"No co tu děláte? Zrovna jsme si říkali, že vás sem musíme poslat, že je to tu hezký."
"A co vy tu děláte? My to tu známe, my sem taky chodíme."
Došlo k vysvětlování, co že to tu vlastně obě skupiny pohledávají. Výsledek byl společný. Je tu prostě hezky.
"Tak my už ale jdeme, náme to akorát. Nám jede v 12:09 vlak."
"Vlak? Odkud?"
"No přece támhle z Luk pod Medníkem."
"Jo tak to běžte a ahój!"
"Ahój!"
Vlak měl maličko zpoždění, ale bylo náramný počasí, tak to ani nevadilo.
Na Davli jsme si zašli na oběd - protože buchtičky se šodó nahradil výlet. Matýsek sněd celou pizzu a ještě zmrzlinu, což svědčilo o náročnosti výletu, který ještě kousek pokračoval, poněvadž z Davle je to k nám domů pořád ještě dobrých dva a půl kilometru.
A zážitek? Pochopitelně byl. Na stráních kopce Ďábel jsou totiž pastviny obehnané elektrickým ohradníkem. Aby děti věřily, že tam ta elektřina je,
musely si sáhnout. Byla tam. A takhle to vypadalo po kontaktu s ní.

ani houbička

Na houbách jsme byli letos jenom jednou, na Šumavě. To je málo, řekli jsme si tuhle s dětmi a i když trošku pršelo, vzali jsme košík a šli se podívat tady k nám do lesa, jestli náhodou nerostou.
No byl to blbej nápad. Celou dobu bylo sucho a jít na houby první den, co začalo pršet, byl nesmysl. Ale šlo o procházku a cíl procházky je lepší mít než nemít. Tedy: jdeme na houby.
Po cestě ani houbička, pochopitelně. Když tu najednou: "Pozor, málem jsme na něj šlápli!" No jo, coural se po pěšince a to mokro mu zjevně dělalo dobře. Mlok. Skvrnitej. Krásnej exemplář. Kačenka se začala rozplývat způsobem obvyklým pro obdivování kdejaké žoužele.
Nechali jsme obdivování a šli dál tou cestičkou, kterou chodíváme.
"Hele, další."
"Jé a tady je ještě jeden!"
"A támhle taky."
"A tamten spad na záda, von se skutálel dolů …"
"Tady je číslo dvanáct, hledáme třináctku …"
Ten den bylo tady u nás v lese přemlokováno. Doslova na každém kroku jsme je potkávali, kterak se někam sunou. Když jsme vycházeli z lesa, v košíku nebyla ani prašivka, houby prostě nerostly. Zato mloků jsme napočítali osmnáct.
"Takovejch mloků! To musíme vyprávět mamince," povídám dětem a vykračujeme si to po cestě domů. Proti nám jde soused. Taky s dětma. Taky do lesa.
"Tak co, rostou?"
"Ále kdepak, ani houba. Zato mloků jsme viděli osmnáct. Tolik jsme jich v životě nepotkali."
"No jo, voni tu sou. My jsme minule přestali počítat, když jich bylo sto …."
No nazdar! Vzpomněl jsem si na kapitána Van Tocha, ten s tím tenkrát začal. Naštěstí tyhle jsou malí a nemají s druhem Andrias Scheuchzeri nic společného. … Opravdu?

máme všechny

Když je velký teplo, člověku se na nějaké výlety moc nechce. Když ovšem v rozporu s předpovědí je trošičku, ale opravdu jen nepartrně pod mrakem, je to jiná.
"Půjdeme najít tu poslední kešku tady u nás?"
"Ano, tatínku! Ale pojedeme na kole, jo?!"
"No tak jo, pojedeme na kole. Helmy nasadit a jede se."
Tuhle kešku jsem si pro děti schovával jako poslední. Víc jich tu v okolí už není kromě té nedokončené - v tom domě, co se mi od začátku nezdá. A tam nejdu. Tam je peleš lotrovská.
Před cílem jsme museli kola odložit, protože do rokle s kolama se dá tak akorát spadnout, ale sjet by to nedokázal asi ani kolega, který jinak na kole blbne opravdu na kvadrát a sjede a seskočí kdeco. Tož pěkně dolů a suťovištěm zase nahoru. Kačka nesla kožený pytlík s kačerskou výbavou a Matěj navigoval.
"Ještě třicet metrů. Už ji vidím!"
"Ale já nic nevidím," oponovala Kačenka.
"Támhle, na stromě!"
Na dubu visela hledaná keška.
"Tak to budeš muset nahoru, Matýsku."
"Nebudu, hele!"
Matěj objevil důmyslný mechanizmus náležící mezi jednoduché mechanické stroje. Stačilo vyháknout očko a keška se blížila pomalu k nálezci.
"Ale víc to nejde."
"Tak budeš muset přeci jen nahoru. Vlez mi na záda."
Matýsek to provedl a už byl na stromě.
"Ale ono to pořád nějak nejde. Já tam nedošáhnu."
"Ukaž. A no jo. Dyť ono to jde ještě kus dolů, ale je to zamotaný."
Rozmotali jsme to a keška byla v našem držení.
"Tak. Ještě zalogovat, dáme tam náš geocoin a můžeme jí vytáhnout nahoru."
Stalo se. Zpátky domů už to nešlo tak snadno a i když jsme kola nechali nad roklí, musela Kačenka lesem a pak i po louce kolo kousek tlačit. Bylo to přeci jen trochu do kopce. Ale oběd jsme stihli a od neděle máme konečně zalogovaný všechny kešky v okolí. Samozřejmě až na tu nedokončenou.

můžete se najít

Už nějakou dobu si říkám, jestli mám všechny údaje na meteostanici správně. Hlavně nadmořská výška mě trápila. Ne, že by na tom stál svět, ale když už je něco napsanýho, mělo by to být pořádně.
Začal jsem tedy hledat co nejpřesnější zdroje s udáním nadmořské výšky krajiny. A ejhle. Našel jsem hned dva oficiální mapové zdroje, které jednak nejsou komerční a jednak je tam spousta dalších údajů včetně nejčerstvější ortofotomapy, na které už konečně naše zahrádka vypadá tak, jak jsme si ji udělali pro potěšení a ne jako rozježděnej kousek země tak, jak je to na všech ostatních mapových serverech, které jsou sice komerční, ale holt si tu poslední aktualizaci map nekoupili, poněvadž je doba šetření.
Tedy výsledek je takovej, že dvě sice různé, nicméně přesné mapy s vrstevnicemi po dvou metrech se shodují v tom, že jsem se při původním vyhledávání seknul o šest metrů.
Nadmořská výška našeho domečku je 321 metrů nad mořem a dolní zahrada je ještě o metr níž. Tož tak, teď to jdu opravit k meteostanici, ať to máme v pořádku.
Zmiňované mapové zdroje jsou tady:
http://geoportal.gov.cz
a
http://mapy.crr.cz
Můžete se tam taky najít.

je tam

V neděli mělo pršet až odpoledne, čímž vznikl dopolední prostor k pěšímu výletu. Že prý půjdeme na kopec Ďábel. Podívat se, kde tam mají čerti tu díru do pekla.
"A nebudeš se bát, Kačenko?"
"Ne. A budem hledat kešku?" odpověděla Kačenka.
"Jednu máme cestou, tak jí najdem, jo?"
"Hurá!"
A šlo se. Kešku jsme našli hned na začátku. Pak se muselo přes potok, naštěstí bez brodění po lávce, a potom do kopce. Do kopce Ďábel.
"Ale já už nemůžu," začala hned na úpatí Kačenka.
"Když nemůžeš tak ještě můžeš. Jen šlapej."
"Ale já opravdu nemůžu."
Kdepak nemůžu. Mohla. Jenom cítila, že už se nebezpečně blížíme tam, co by mohla být ta díra do pekla. Mezitím už jsme došli nahoru na kopec. Je tam plot a brána a závora.
"Tam je zákaz vstupu a kouření," hlásil Matýsek, "voni ty čerti nekouřej?"
"Voni nás šiděj, Matěji."
"Ale tam já nepůjdu. Já se bojím," přiznala Kačenka konečně, když jsme měli jít blíž. Znamenalo to přelézt plot.
"Já se nebojím," pravil Matýsek a hrnul se první dopředu.
Prozkoumali jsme rychle, co je na úplném vrcholku za plotem. Byla tam jen zasypaná střecha podzemního objektu a dva větráky. Do pekla, pochopitelně. A honem pryč. Přelezli jsme zpátky a šli se podívat - teď už na bezpečné straně plotu, jak vypadá
vchod do pekla. Byl moderní, opravenej, ale černá kamenná díra tam byla. Brrrrr ….
Svačinu si děti daly radši kousek dál a domů se pak šlo pěkně oklikou. Aby nás snad čerti neviděli. Kdepak hezky rovně zpátky. Pěkně co nejdál lesem a pak do vsi, rovnou Pod Ďábel. Jen aby Kačka nemusela znovu jít kolem té díry do pekla.
Jistota je jistota. S takovými čerty jeden nikdy neví.
Ušli jsme bezmála deset kilometrů a doma jsme byli akorát na oběd:
"Maminko, ta díra do pekla je úplně moderní. A čerti tam mají zákaz kouření!"
Tak už to máme prozkoumaný a víme, na čem jsme. Je tam.

tunel

Před týdnem si počasí umanulo, že eště na poslední chvíli krapítek zamrazí. A zamrazilo. Jen na chvíli, tekhle po ránu to voblízlo okna a střechy. Jenom žďabec, aby bylo trošku jinovatky. Jenomže takový voblíznutí se kytkám a salátu moc nelíbí.
Teď po týdnu už vidíme, co se na zahrádce jinovatce ubránilo a co ten mrazík popálil. Před chvílí jsem se byl podívat do tunelu, a on se ten mrazík dostal i tam.
Jakejpak že je to tunel?
Inu to jsme zasadili dva melouny. Já je tuhle objevil v zahradnictví. Že prý jsou roubovaný a rychlejc vyrostou a dvakrát tolik velký budou. No nekupte to za ty peníze.
"Ale zasadíš si je sám a nejdřív si na ně musíš najít místo. A to jsem zvědavá, kam je dáš," pravila má pořádnáHanička, jejíž péčí naše zahrádka vzkvétá.
"A co dybysme je dali támdle dozádu. Tam by místo eště bylo."
"To by třeba bylo, ale to jsem zvědavá, jak tam uděláš skleník. Dyť to musí bejt v teple. A na folii. A vůbec …"
Přišel čas na technické řešení. Bambusové štěpky jsem pasoval na vzpěry či skruže, na ně jsme s moušikovnouHaničkou natáhli pruh textílie - no a byl skleník. Totiž spíš tunel než skleník. Melounovej tunel.
A v tom tunelu už přes tři neděle rostou ty roubovaný melouny. Ale ani jim se ten mrazík nevyhnul. Lízlo je to tunel netunel. Ale jak jsem to dneska kontroloval, mohly by to přežít a třeba z nich i něco bude. No a kdyby náhodou, pro jistotu s tím nikam na trh nepůjdeme. To bysme mohli taky dopadnout jako ti dva písaři, co si s těmi svými melouny uřízli pořádnej kus vostudy.

tři na rožni

Bejt to ve Velkejch Losinách, tak se nedivím, ale v Olešku?
Tady se čarodějnice dycky pálilly, to jo. Posledni roky je z toho společenská událost, prodávají se wuřty a pywo, hraje místní šraml a vesnice přihlíží veřejnému zpopelňování. To ostatně všude tady kolem.
Ovšem letos se musely ty baby nějak kór moc namnožit, poněvadž se dostavily v počtu větším než malém. Co všechno prováděly a s kým obcovaly na čertových kamenech, potažmo na kopci Ďáblu támhle naproti, to už jsme se od nich nedozvěděli. V každém případě místní inkvizitor - a podezírám z toho pana starostu - vytypoval mezi Olešsko - Březovskými čarodějnicemi hned tři horké kandidátky. Všechny tři pak šoupli na hranici, aby bylo jasno, že takový živly se u nás netrpěj. Byly to osoby vzezření nevalného, jak je vidět z
obrázku.
O osmé hodině se jal pan starosta sirek, křesadla či jiného zápalného náčiní (například pevného podpalovače, neboť jistota je jistota) a hranici slavnostně podpálil, čímž přitáhl pozornost obecenstva do dé chvíle povětšinou obrácenou do kelímků a tácků, jelikož žaludek se ošidit nenechá zvlášť při takovéhle události.
Blaflo to hned, z hranice vyšlehly plameny a všechny tři baby se začaly rožnit. No, povím vám, kdo viděl Kladivo na čarodějnice, určitě má ten obrázek v paměti, není to nijak extra pěkná podívaná. Kačka nic takového naštěstí neviděla, takže mohla v klidu před tou exekucí
pózovat s netopejrem na čepici. Jí se ty tři na rožni holt tejkaly jenom jako dekorace na pozadí.
(A já si vzal foťák s vybitou baterkou, takže vobrázky jsou prachmizerný jenom z telefonu.)

šíp v letu, meč v ruce

O víkendu přišlo léto. Nikoliv v kalendáři, nýbrž na teploměru.
Inu, v takovém počasí je nejlépe pořádat nějakou pěknou zahradní slavnost, což se každé jaro v Olešku pravidelně děje. Totiž naši přátelé pravidelně pořádají slavnost ve své
Japonské zahradě Nad řekou. Letošní jarní otevírání zahrady se opravdu vydařilo.
Děti už jsou tam jako doma. To se projevuje tím, že Matěj si bez ostychu hraje s dřevěnými hejblátky pana Kameníčka v galerii a Kačka se cpe koláčky.
Letos se sešli v zahradě všichni tradiční účinkující. Kačka se poprvé nestyděla a pózovala s japonským rytířem, Matýsek si podržel vzácnou katanu, společně sledovali lukostřelbu i japonské bubnování. My jsme si s mouzvědavouHaničkou - již vybyveni vlastní zkušeností a ročním tréninkem - ozkoušeli luky. Jsou o hodně jiné, než ty naše a mají i podstatně menší napínací sílu, čímž by se mohly zdát méně účinné, ale nenechte se splést. Sviští to pěkně, když se s tím umí.
Stihli jsme to všechno. Vyfotit
vystřelený šíp v letu, pana Hotovce na trávníku, Matýska s mečem v ruce, Kačku s rytířem, jenom ten čajový obřad jsme nějak nestihli, poněvadž tentokrát jsme se nějak zapovídali a pak už jsme byli na konci fronty na čaj, čímž jsme místo přepustili těm, kteří čaj šlehaný bambusovou metličkou ještě neokusili. Ale to neva, posloužíme si z vlastních zásob, jak praví Limonádový Joe.
Tedy jak říkám: slavnost se povedla a my všechno stihli - šíp v letu, meč v ruce a čaj doma.
(
další foto ze sarších ročníků zde)


Pro pořádek je třeba zaznamenat, že díky opravdu vysokým teplotám, které už od pátku dosahují hodnot nad 25°C, jsme se poprvé, co jsme v Olešku, koupali už v dubnu. Konkrétně 30tého na čarodějnice. A na prvního května jakbysmet.

POZOR UZAVÍRKA SILNICE!

Velmi nepravidelná, leč velmi užitečná informace pro Olešáky, Březováky, Černí…ky ? (jak se říká sousedům z Černíků???) a Zvoláky:

od 24.4. (úterý) do 1.5. (taky úterý) bude uzavřena silnice Černíky - Březová.

Provoz bude včetně autobusové linky 333 odkloněn přes Vrané nad Vltavou.



odkazy
zde na Olešském a zde na Zvolském webu.

Akta O

Máte rádi záhady? Já ano, mázvídaváHanička taky a Matýsek jakbysmet. Kačka ještě pořádně neví, co to záhada je, ale určitě bude mít k záhadám vztah stejný, jako my ostatní, jelikož například dopis od Kellyho pravidelně objevuje za oknem. Ale jak se tam ten dopis vždycky dostane, když je okno zavřený? To je záhada.
Včera večer nám tu na Olešku vznikla další záhada.
Četl jsem si knížku, tedy elektroknížku, což večer dělávám. Elektroknížky jsou u nás v kurzu, poněvadž ty papírové už není kam dávat. Knížku zábavnou. O záhadě, pochopitelně. Tyhle elektroknížky mají kromě jiného tu výhodu, že se čtou v zařízení, které bývá připojeno na síti a tudíž si můžete běhen čtení i leccos ověřit či doplnit. Což taky dělávám. A když už jsem na síti, mrknu se, jestli náš meteovysílač je v pořádku a nevypadl signál, což se taky občas stává. Meteo bylo včera v pořádku a obrázek z kamery taky. Zrovna byl úplněk.
A teď by měl záhadmilovný čtenář položit otázku:
"Jakej úplněk, sakra? Dyť je Měsíc skoro v novu, eště se ani nedocoural k první čtvrti!"
No a měl by pravdu, zvídavej čtenář. Mě to bylo taky divný, že mám na kameře měsíc v úplňku. Šel jsem se podívat z okna a nikde nic. Všude tma jako v pytli, totiž jako na Olešku, nikde žádnej Měsíc, natož pak v úplňku.
Divný. Záhadný. Nejdřív tam byl, ale bejt tam neměl, teď tam není přesto, že jsem ho tam před chvílí viděl.
Nechal jsem to na ráno.
Přišla mázvědaváHanička, mrkla na záznam, který jsem včera z kamery uložil, a povídá:
"To moh' bejt balón… a vlastně nemoh'. Tyhlety lítací přáníčka nesvítěj tak moc a tak do kulata."
Čímž záhadu nevyřešila.
Když se podíváte na záznam s falešným úplňkem a záznam ranní, je jasné, že to ani Měsíc být nemohl, poněvadž to svítí někde v lese, pod horizontem. Jenomže tam jsou zase chaty a kde by se tam vzal takhle velkej zdroj světla? když se svítí v domečcích, vypadá to jako bludička a né jako zářící pumlíč.
Teorií se nabízí nepočítaně. Od kulového blesku přes explodující zdroj světla až po ufouny, co si na nás přiletěli posvítit.
Kdoví, co to bylo? Jelikož se neví, zatím to holt uložíme mezi Atta X z Oleška. Tedy vlastně Akta O.
(záznam večer
zde, záznam ráno zde)

hledám medvěda

Ano, nakonec jsme skončili zase u školy na rybníku. On letos zamrzl opravdu velmi kultivovaně a už od úterka na něm tak hodinku denně trávíme.
"Tatínku, kdy už půjdeme bruslit?" dožaduje se Kačka své ledové porce. Matýsek se pochopitelně přidává a nezbyde tedy, než vzít tašku s bruslemi a jede se do Zvole.
Den ode dne je led rozjezděnější a děravější, ale to celé události jen přidává to pravé vesnické koření. Kdepak byste na vyžehleném zimním stadionu zapadli bruslí do deseticentimetrové praskliny? Tady je to hned a tak se pády nepočítají.
Přesněji pády dětské se nepočítají a Matěj má kolena úplně modrý, ale nijak zvášť to neprožívá.
Já sám se padat nechystám a
kromě toho letu i s foťákem a včerejšího pádu, kdy jsem málem zaleh' Kačku, která se ke mě přiřítila: "tatínku, já tě mám strašně ráda!" a v mžiku mi podrazila nohy, tak kromě těchto dvou přistání se snažím jezdit na svůj věk důstojně a zůstat ve stavu vzpřímeném.
Nikoliv toporném.
Za těch pár dní si nohy zas vzpomněly, jak se to dělá, aby se jezdilo a neupadlo. Tak je při tom nechávám a nechci po nich žádné trojité odpíchnuté kotrmelce. Koneckonců - jsme u nás na vsi na rybníku.
Tady je to bruslení vlastně společenská událost. Frak netřeba, ale přátel a známých potkáte habaděj. Pozdravíte se, jedete kousek spolu, prohodíte pár slov nebo se i zastavíte na kus řeči. Kluci kolem vás honí puk a na druhé straně zas potkáte třeba paní učitelku, kterak se usmívá a pátravým zrakem pozoruje mládence na ledě:
"I pěkný dobrý vodpoledne vinšuju," praví paní Lenka, "já tady hledám medvěda. Potřebujem na příští sobotu nějakýho pořádnýho a aby se dal střelit."
"Však my už se na
Masopust těšíme, snad nebude taková zima."
"No copak my, ale muzikanti, těm by mrzly prsty."
"No bodejď, však by mohlo bejt líp. Vloni už bylo teplo."
No - a zase jezdíte a zdravíte se s ostatními a je vám fajn, protože jste tu doma.

pozn.: v noci na sobotu teplota -18°C a na neděli už zas jen -16°C, ale dneska jsme zpátky na -19°C, opravuji, nakonec to byl rekord: -20°C,

už nám chybí jenom M

"Už jsou tu! Kačko, běž otevřít."
Kačenka se hrnula ke dveřím, otevřela i vrátka a na zápraží už se ozvalo:
"My tříí králóóvé jdééme k váám …"
Poslouchali jsme krále i anděla, černej vzadu za chvilku vylez a zazpíval si své. Děti nám popřály štěstí a zdraví a do košíčku dostaly koledu. Moc krásný to bylo.
Matýsek poprvé na Tři krále nebyl doma. Byl totiž ve Zvoli a koledoval tam v kostýmu Kašpara. Ještě večer před tím jsme dělali pořádnou korunu s velkým K, protože ta, co přines ze školy byla spíš pro princezny.
Večer nám pak vyprávěl, jaký to bylo pěkný a jak si vykoledoval nějaké ty pamlsky. Měli jsme z toho velkou radost, protože kde dneska potkáte tři krále? No a v naší škole se tenhle zvyk, stejně jako i zvyky další udržují a tudíž na Tři krále můžete ve Zvoli a okolních vesnicích potkat ty pravé tři krále.
Ovšem ani Kačenka nezůstala pozadu. Večer už byla doma a otevírala koledníkům, to ano, ale odpoledne byli se školičkou taky na koledě a moc si to pochvalovali. Kačka přinesla domů krásnou korunu, koledu prý zkonzumovali už ve školce. Tak se Kačka chlubila alespoň tím, že:
"Já byla taky tři králové, já byla Baltazar! Podívej!"
Skutečně. Na té koruně bylo velké B.
Tak to už nám teď doma chybí jenom M.