WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kdo postaví školu

Jsem zvědavec nedočkavej a proto jsem musel už v po jedné volat paní učitelce, jak to dopadlo. Připravili jsme totiž pro školní děti další část Faustovy hry, tentokrát zaměřenou na suroviny, výrobu, obchod a daně.
Jako tradičně jsem vymyslel kostru a základní scénář a mášikovnáHanička do toho s obrovským nasazením udělala všechny potřebné rekvizity a propracovala herní plán. Byli jsme zvědaví oba, takže paní učitelka musela po vyčerpávajícím dni s malými podnikateli vyprávět průběh dvakrát za sebou.
Nejdůležitější bylo, že ona a většina dětí si to užili a bylo to tak dlouhé, že to za den nestihli. Dneska pokračujou druhým a třetím rokem a když to stihnou, nakonec postaví školu.
Když jsme slyšeli, jak to probíhalo a jak to bylo náročné, začali jsme mít obavy, že jsme to přehnali. Přeci jen jsou to teprv třeťáci. Měli na to sice čas udělat si přípravu doma, ale většina činností jim byla neznámá a paní učitelka měla velikou práci jim to všechno vysvětlit. Vlastně jsme byli tak trošku smutní z toho, že jsme to dětem pěkně zavařili.
Jenomže pak jsem jel večer pro Matýska na trénink a cestou domů se všechno změnilo.
"To bylo úžasný, tati, my jsme si udělali ten svůj projekt a vydělali dvěstědevadesátšest korun a zítra musíme přistavět tu naší hospodu a pak toho prodáme víc a vyděláme na školu a postavíme další dvě patra. A kdo bude mít největší školu, tak bude nejlepší. A jak jsme kreslili ten komiks, tak já nakreslil řezníka, co má v jedný ruce paličku a ve druhý sekerku a křičí aaaaa! … My jsme si to děsně užili a už se těším na zítra!"
"Tak to musíme hned zavolat paní učitelce," shodli jsme se s moumilouHaničkou.
"Měla radost a už to vypadá, že z ní trochu spadla ta odpolední únava," hlásila po telefonátu málaskaváHanička.
"A stejně jsem rád, že jí máme," povídám, "my si vymyslíme takovou ptákovinu a ona je ochotná se do toho pustit s námi - a eště si to užije!"
"Já jsem zvědavá, jak to dopadne dneska."
"Já už se taky nemůžu dočkat, nejradši bych tam byl s nima."
"Já vlastně taky," přisvědčila máveseláHanička.
Čímž jsme se oba s chutí a znovu přiznali, že si rádi hrajem.

moh' bych dostat hadrem

S modeláři jsem včera skončil o minutku později, než obvykle, což nevadí, zvlášť, když je to baví. Tentokrát už se ti nejrychlejší přiblížili k cíli na dosah a to víte, to se musí dodělat, aby mohli už příští hodinu draky potáhnout. Už mají dokonce vybrané i barvy papíru.
Úklid jsme dělali ve spěchu, ale pořádně a pak honem do šatny a domů. Jenomže už byl zamčený zadní vchod a já nemám klíče. K čemu by mi taky byly. Děti můžou jít předním vchodem, že ano.
Ouha!
V chodbě na nás čekala už umytá chodba a paní školnice.
"Co mi tu lítáte v botách! To nemůžete jít zadním vchodem? Dyť mi to umytý pošlapete!"
"Nezlobte se na ně," omlouvám děti, "to je moje vina. Já je sem poslal."
"A to nemůžete jít zadem, dyť vidíte, že už je vytřeno."
"No jo, ale ono je vzadu už zamčeno."
"A to si nemůžete ..."
"Ne, odemknout nemůžu, protože nemám klíče. Tak já to po dětech vytřu, dyž vám tu podlahu pošlapaly."
To už byly děti venku a paní školnice se usmála.
"Ale kdepak, to je dobrý. To já musím pouštět hrůzu, aby mi tu nezvlčely."
"Já bych to vážně vytřel, dyž jsem je sem poslal."
"Ále," mávla zvesela paní školnice rukou, "já už jsem za těch třináct let zvyklá na ledacos."
"Tak dík, "pravil jsem a šel si posbírat cajky do třídy.
Za chvilku jsem i já šel domů tou vytřenou chodbou. Už byla skoro suchá a ani nebylo poznat, co se tam před chvílí dělo. Nikde nikdo, tak jsem se ještě do prostoru popřál hezkej večer a vypad jsem taky předním vchodem ze školy. Na paní školnici už jsem nečekal. Kdyby si to rozmylsela, moh' bych ještě ve dveřích dostat hadrem.

kdo zná Rumcajse

Ten krámek začal pomalu vznikat kousek od Újezdu. Vznikal docela dlouho a byl jsem zvědavej, co tam bude. Zvědavost mi tuhle nedala a šel jsem se zeptat. Tedy pochopitelně do krámku, který už vznikl a nese nějaký ten měsíc hrdý název Ručně šité boty.
Vrtalo mi totiž hlavou, jak to je s tím ručním šitím bot. Koneckonců vždyť každá bota je ručně šitá. Slečna v krámku se ukázala být mírně poučená. Tedy rozhodně nebyla vyučenej švec. Něco málo o tom ručním šití však věděla. V krámku se tedy prodávají boty s nižším podílem ruční práce a s vyšším podílem ruční práce. Toto pro mě záhadné rozčlenění je provedeno na základě úvahy, že některé boty se šijou ručně, ale ten vlastní akt šití provádí šicí stroj a ruce ho pod ten stroj jen přistrčí a otáčejí správným směrem. Jiné boty se také šijí ručně, ovšem už ne strojem, ale knejpem, šídlem, dratví, jehlou … a málem na verpánku. A že prý jsou daleko pohodlnější a lepší, než ty, co šije šicí ševcovskej stroj.
Na důkaz svého tvrzení mi slečna předvedla řez botou, tedy botu ručně šitou v půli podél přeříznutou tak, aby bylo vidět všechno, co uvnitř boty je. Dokonce i floky byly přepůlené řezem.
Ptal jsem se dál, jestli si pan švec taky oměří nohu, když má šít botu. To prý ano, ale vyjímečně, neboť to je další úroveň. To jsou boty ručně šité na míru. To se pak podle nohy zhotoví kopyto a na něm se ty boty tvarují a šijí. A že prý se na to používá ta nejlepší kůže. Kordovan.
Konečně něco, co znám: "No jasně, červená kordofánská kůže byla jen pro starostenský boty," povídám zvesela slečně.
Slečna na mě nepřítomně civěla.
"Aha, tak vy jste tu pohádku nečetla?"
CIvěla dál a pak se chytla, že opravdu prý lepší kůže na boty není.
No nic. Ještě chvilku jsem poslouchal o botách s vyšším a nižším podílem ruční práce, pak jsem se pěkně poděkoval a rozloučil.
Přiznám se, že mě krámek trošku zklamal. Ne, že bych čekal lidové ceny, ale představoval jsem si, že by tam mohl být nějaký švec, co ví … nebo alespoň někdo, kdo zná Rumcajse.

jednatelem

Připravoval jsem si věci na modelářský kroužek, už jsem byl skoro na odchodu, když kdosi zvoní. Nikdo doma, tož jsem šel otevřít.
"Copak nám to nesete?" ptám se od dveří.
"Ále, tuhlec mám jeden doporučenej dopis na firmu."
"No jo, ale žena není doma."
"To nevadí. Máte vobčanku?"
"No to mám, ale tahle firma není moje."
"A dyť řikám, že to nevadí. Dyž jste to vy - já vás znám. Tak z vás udělám jednatele."
"Co to?"
Než jsem se dodivil, dostal jsem zpátky vobčanku.
"A tuhlec se mi podepište, pod toho jednatele."
"Pod jakýho?"
"Dyť vám to řikám: Tuhle, jak jste napsanej, že jste jednatel."
"Vokažte? No jo, už to vidím. To šlo rychle. Jak vy to děláte? Na ouřadě to trvá nejmíň měsíc."
"Copak na ouřadě. Tady to máte a nashle."
"No jo, na shledanou a hezkej den."
"Jo hezkej, dyť eště musim bejt v práci."
"Ale vono vám to tak hezky de vod ruky."
"No, musí. Tak zas někdy."
Rozjeli jsme se každý po svém. Ovšem já už jel na kroužek do školy jako jednatel. Tady u nás na Olešku to je hned.

hladovýmu buřta

Hu, tak už to tu máme. Dneska poprvé klesl teploměr pod nulu. Sice jen ráno a jen pár desetinek, ale pod nulu. Chladné počasí ovšem naší Kačence nikterak nepřekáží v navazování velmi vřelých vztahů.
Potkal jsem se ve středu v pozdním odpoledni s paní školnicí. Ta má pochopitelně kromě jiného v popisu práce držet školáky na krátký uzdě a když dělají nepořádek a lumpárny, tak na ně spustit bandurskou. Ale jinak je to milá paní.
A tahle paní školnice mi povídá, že mám prima děti. To mě zarazilo, protože dětí je plná škola a proč tedy zrovna moje? Paní školnice hned navázala s vysvětlením.
"Ona za mnou Kačka přišla," povídá, "a chválila mě, že mám krásnej náhrdelník."
"Ajaj!" povídám já.
"A taky, že mám krásný šaty," pokračovala paní školnice.
"Ajajaj," začal jsem se obávat nejhoršího. "A co od vás Kačka chtěla?"
"Nic. Tak jsem jí dala pusu."
"A to jste neměla, to jste neměla."
"Proč? Kačka je prima a povídala, že to je první pusa, co dostala ve škole."
"No právě. Teď se jí nezbavíte."
"Myslíte?"
"No bodejď, to máte stejný, jako dyž dáte hladovýmu psovi buřta. Ten už se vod vás nehne."
"Ale to nevadí, dyť je fajn."
"To je, ale čeho je moc … však uvidíte sama."
"Já to nějak zvládnu," smála se paní školnice.
No jo, co jinýho jí zbejvá, když se Kačka rozhodla, že jí věnuje svoji pozornost. Teď už to bude muset nějak vydržet.

u pokladny stál

Došlo kafe, tož jsem pro něj zašel.
Nebyl jsem pro něj ani u žida ani ve Spolku, na to jsem si dal pozor.
Přijdu k pokladně, přede mnou stojí pani, a jeden pán už platí, co si chce vodnýst. A najednou, v týhle normální situaci, slyším něco jako:

"…tady poďte přede mě."

"….prosim?" táži se, poněvadž jsem si nebyl jistej, co jsem to z výšin duchovní nepřítomnosti zaslechl.

" … no přede mě," povidá opravdu ta pani.

"… co prosim?" beru eště jednou pro jistotu opravu. Jeden v těchhle situacích vopravdu neví.

"No poďte přede mě!" jasně a zřetelně znovu opakuje pani.

Vzdávám to a přiznávám se: "… já vám nerozumím ... !?"

Pani obrátí oči v sloup a dí: "Ježišmarjá! Povidám, že vás pustim před sebe …"

"… jo?! ... aha! ... ale proč?" předváním perly řečnické dovednosti.

"No protože máte jenom kafe a já mám velkej nákup," vysvětluje trpělivě pani.

"…?… aha... tak děkuju ... víte já to furt nemužu ňák pochopit …"

"No jo, vy chlapi …." s despektem potvrzuje pani sama sobě trpkou realitu současnosti.

Šel jsem k pokladně před ní, zaplatil kafe …. paní měla kočárek a štyry dobrý vody .... velkej nákup.
Furt to nechápu.
Asi to holt přeci jen bude tím že my, chlapi …

trenérský trenýrky

Do telefonu Matýsek funěl jako když tlačí žebřiňák se senem.
"Tatínku, už jseš doma?"
"Jo, zrovna jsem přijel za Kačkou."
"Víš, já jsem zapomněl tepláky a triko … přivez bys mi je na wu-shu?"
"Nepřivez, Matýsku. Za trest nepřivez."
"Ale já mám teď wu-shu."
"Jo a já jsem ti včera večer a dneska ráno několikrát připomínal, že si to máš připravit a vzít do tašky. A ty sis pořád hrál s telefonem. Takže nepřivezu. Buď klidně ve slipech."
"Ano, tatínku," fňuknul synek ještě do telefonu a šel trénovat.
Ach jo, dyť já bych mu tam ty tepláky tak rád vodvez, ale copak můžu. Von si na to zvykne, zvlášť teď na začátku školního roku. Nepořádník nepořádná. Tuhle nechal boty před školou a tuhle zas … Přestal jsem o tom přemýšlet a věnoval jsem se Kačce.
Když byl čas dojet pro Matěje, jel jsem pro něj. Trochu dřív - měl jsem špatný svědomí. Klouček jeden nepořádnej - teď tam někde pobíhá v trenýrkách. Má před závodama, má se soustředit na sestavy a já mu nepřivezu tepláky, který si zapomněl … a tak všelijak jsem si vyčítal, jakej jsem kruťák. To už jsem přišel do tělocvičny. Matěj zrovna cvičil. V trenýrkách až po kolena. V Tomášovejch. Tomáš - tedy trenér - byl jen ve slipech.
"Ježkovy voči, já řikal, že máš bejt jen ve slipech a ty svlíkneš Tomáše?!"
"No, já jsem …"
"No jó, to se tak stane, dyť se nic neděje. Já si je hned vezmu zpátky, jen co se Matýsek převleče," pravil zvesela Tomáš a dál dohlížel na trénink ostatních mrňousů, sám jen tak v boxerkách. Kluci si to užívali a to i s Matějem, který měl být původně potrestán absencí tepláků.
Ve skutečnosti to bylo úplně naopak. Byl slavnej, poněvadž měl trenérský trenýrky.
No neni ten svět krásnej?!

jenom si hrát

Tuhle jsem se tu přiznal, že se pokusím pro děti ve škole dělat modelářský kroužek. Včera jsem tedy měl ve škole premiéru, což ovšem nebylo jen tak.
Já si totiž představoval, že tak nějak přijdou děti, já jim povím, jak na věc a začneme společně něco tvořit.
Chyba lávky.
Tedy ne, že by děti nepřišly, to zas ne, to přišly, ba dokonce jeden klouček přišel jaksi navíc, protože rodiče si nepřečetli, že je to až od čtvrté třídy a já ho musel s omluvou a vysvětlením vyšoupnout. Jenomže než přišly děti, nastala administrativa.
Paní ředitelka ví, jak se věci mají a proto to na mě nevybalila hned na začátku. Nechala mě pěkně si všechno připravit, ochotně mi tu a tam s něčím poradila a když jsem požádal o první schůzku, abych věděl kudy kam a jak to ve škole chodí, ráda souhlasila. A na té schůzce mě lapla.
"No, víš ono než podepíšeme tu pracovní smlouvu, tak bys měl ještě …"
A já se dozvěděl, že musím oběhnout ouřad a doktora a že musím mít plat a dělat vyúčtování a … prostě se stát pedagogickým pracovníkem! Šmarjá! Já a pedagog … znáte ty povídky od Šimka a Grossmanna, že jo ….
Ale co naplat, ouřad je ouřad a bez toho děti mít modelářskej kroužek nemůžou. Tak jo. Vše zařízeno, stihnuto, může dojít k premiéře.
"Ahoj, tak jsem tu, hlásím se do služby … " volám včera zvesela v ředitelně.
"Ahoj, tak pojď tuhle pro tebe mám ty papíry."
"Papíry? Já myslel, že už je to za náma."
"No, protože jseš teď ten pedagogickej pracovník, tak se musíš tuhle podepsat do třídních výkazů a …"
"Cože, to jako že budu psát vysvědčení?!"
"No bude stačit, když tam napíšeš jako že pracoval úspěšně a …."
"Šmarjá, já chtěl dělat modeláře a né vysvědčení."
"No jo, ale když je to v rámci školy, tak …"
"Ach jo, tak kam se mám mám napsat?"
"Tuhlec a tady. No a tady máš ještě třídní výkaz a pak mi budeš vyplňovat pracovní výkaz a …."
"Kristovanoho cože?! Dyť sem eště nezačal a už tu mám stoh lejster a výkazů, co musím …."
"No, víš, to jinak nejde."
"To jsem měl vědět, to bych si to rozmyslel … já chtěl jen modelařit s dětma …."
"Ale tobě to pude, ty jseš takovej systematik …."
"No, co mi zbejvá, dyž si chci hrát…"
Děti už čekaly ve třídě s čím přijdu, tož nezbývalo, než to nějak zkousnout. Ale to vám povím, ty lejstra ke kousání moc nejsou. Navíc, když jsem si chtěl jenom hrát ….

jen pár minut

Zdravej člověk většinou neleze doktorovi do spárů dobrovolně, to dá rozum. Proč by to taky dělal. Leda snad, že by by se potřeboval na něčem domluvit.
My jsme se byli včera s moustarostlivouHaničkou domluvit s novým panem doktorem, že bychom si ho teda jako zvolili za rodinného lékaře, jelikož jsme vlastně jakživo k nikomu nepatřili a šli jsme za někým jenom tehdy, když jsme potřebovali aspirín na bolení v krku, což už teď stejně moc nepotřebujeme.
Pan doktor byl vochotnej, domluvený termín platil, no a tak si nás začal hned zapisovat.
"Já jsem zdravá jako řípa," odpověděla mámiláHanička panu doktorovi,"akorát teď zrovna …" A spustila výčet neduhů, který doktora zaujal. Čímž bylo zjištěno, že vlastně ta řípa zas tak docela zdravá nebude. To pana doktora potěšilo, neboť získal pacienta.
"Já se taky cejtim úplně zdravej, doktorum se vyhýbám, a je mi jasný že je to úplně jinak," pravil jsem na stejnou otázku já a hned jsem přidal dva roky starou historku s ramenem, který mě eště furt bolí a je mi jasný, že už nepřestane.
"Tak ukažte, já se na to podívám," zvedl se pan doktor ze židle a kroutil mi nejdřív zdravým a potom tím druhým ramenem. K jeho dobru budiž přičteno, že mi ramena neukroutil. Zatím sou eště furt dost tuhý.
"No jo, já vás můžu někam poslat, ale rovnou vám řikám: na nějaký léčení to není a voperovat vám to taky nebudou. No, může se vám na to podívat ortoped, pudete za ním?"
"Nepudu," odvětil jsem po pravdě, neboť je mi jasný, že by to k ničemu nebylo.
"No tak to bysme měli. Tak se mějte a nashledanou," rozloučil se pan doktor.
No. To bysme teda měli. Jsme registrovaný a já se budu zas držet vod doktorů dál, co to jen pude. Mám k tomu dobrej důvod. Jenom pár minut jsme tam byli a z méčipernéHaničky je pacoš a já tomu unik jenom vo fous.

rozbuška

Opravář čerpadla přišel v čase přiměřeném k dohodnutému termínu. Bez průtahů se jal vyměňovat oběhové čerpadlo. Nic neřešil, točil hasákem, trochu poklepal, poněvadž to bylo zatuhlé, staré čerpadlo odmontoval, nové tam dal. Připojil to k elektrice, zasunul konektor, běželo to. Dohromady tak dvacet minut práce.
Čekáte překvapení?
Žádné nebylo. Zašel do auta, přines formulář, napsal si údaje, já mu to podepsal a bylo.
Pořád se vám to nezdá?
No máte pravdu. Něco divnýho na tom přece jenom bylo.
Pan opravář si totiž uložil lejstra a loučí se.
"A to nechcete peníze?" ptám se s portmonkou v ruce.
"Ne."
"Cože? Vy nechcete zaplatit?"
"A to jo, ale dyť jsem vám řikal, že vám pošlem fakturu. Tak až vám přijde, tak to zaplatíte."
"No já to chtěl zaplatit hned."
"Dyť vám řikám, že až na fakturu."
"No tak jo. Tak děkuju."
"No jo, za málo. Nashle …"
Tak to jsem vážně ještě nezažil …. Skoro si začínám myslet, že je v tom čerpadle někde ukrytá rozbuška, která ho zničí po uplynutí splatnosti neuhrazené faktury. Nebo, že by se snad svět měnil a lidi si zas začínali věřit? …. A to ne, to je moc velký sci-fi. To tam spíš bude ta rozbuška.

pošta

Šťoural jsem se na zápraží v sekačce, cosi se mi nezdálo. Bylo vedro, tudíž jsem měl jen plavky. I tak se ze mě lilo. Za plotem zašramotila kola. Vzhlédl jsem od sekačky. Bylo to auto poštovní a paní pošťačka vystoupila s poštou. Ulehčím jí to a vezmu si poštu rovnou, řekl jsem si a vyrazil po schůdcích před vrátka. Otevřej jsem a pozdravil: "Dobrý vodpoledne."
"iiiiJEEEEéééééééééé ….." zaječela paní pošťačka a málem spadla zpátky do auta.
Když se dopotácela a vzpamatovala se, povídá: "No vy jste mi dal! Já vás vůbec neviděla, eště teď se celá klepu. Tak tady máte, dneska je to jenom vobyčejnej dopis. Fuj to jsem se lekla."
"Tak děkuju a vodpusťte, já už to víckrát neudělám."
"No jó, nic se nestalo … "
"Tak nashle."
Poštovní auto odjelo. Jen nevím, jestli ostatní sousedi dostali včera odpoledne taky poštu nebo budou muset počkat, až se paní pošťačka z toho šoku vzpamatuje.

čas na zkoušky

U nás na konečné se pozná pravý stopař. Je u zastávky sám, nikde nikdo, autobus pryč a on na vás smutně mává, když jedete kolem. To je pak jiná, než s těmi taškáři na Zbraslavi. To ho musíte naložit, poněvadž je to vlastně soused v nouzi.
"Dobrý den, prosím vás, vzal byste mě?"
"Jasně!"
Mládenec si sedl a ptal se dál: "A kam jedete?"
"No do Prahy, na Smíchov."
"Tak to vy nejedete přes Břežany a Ohrobec. To je blbý. Já mám zrovna závěrčný zkoušky a von ten autobus, co má jezdit v :19 jel v :09, tak mi ujel …"
"Tak to holt budu muset dneska přes Břežany."
"Jé, to jste hodnej, já bych to jinak nestih."
"A že jsem tak zvědavej, dyť jsou prázdniny, tak jaký zkoušky?"
"No to voni jsou teď každej tejden. sice míň, ale jsou."
"Teď? O prázdninách? Zkoušky? Každej tejden?"
"Nó, v autoškole to tak je."
"Jo ták! V autoškole. To jó. Já myslel ve škole."
Zavezl jsem mládence na kraj Ohrobce, tam je autoškola.
"Tak ať to dobře dopadne," povídám, "a pozor na ruční brzdu. Já když dělal zkoušky, rozjížděl jsem se se zataženou ruční brzdou."
"Tak já si na tu brzdu dám taky pozor. A děkuju za svezení. Nashledanou."
Já jel na Smíchov a mládec šel na zkoušky.
Inu proč by ne, jsou prázdniny, tak je dost času na zkoušky.

přes tři dvory

No to se vám stane každou chvíli, že nutně potřebujete pár kilo zlata, ne? Mě naposled minulý týden. Na druhou stranu zlato je dneska dost drahý, tak by moh' stačit nějakej žlutej kov, třeba mosaz, že jo. No bodejď, že mosaz. Ale kde vzít mosazný piliny? To je snad lehčí sehnat to zlato. A na co by mi byly ty piliny?
To je dlouhá historie. Na jejím konci je rýžování zlata a děti, které to zlato vrátí zemi, aby zbavily Fausta první obruče prokletí … ale to je, jak říkám, dlouhá historie.
Teď potřebuju to zlato. Totiž ty piliny, abych je moh' rozhodit do potoka, kde se bude rýžovat to zlato, poněvadž zlato už v potoce dávno není, ale něco ty děti vyrýžovat musejí, že. To by jinak nebyla ta správná pohádka.
Takže zpátky k pilinám. Mosaznejm. Během nějaké chvíle jsem to měl. Jeden člověk mě nasměroval na kovoobráběcí firmy, mě napadlo, že zrovna o jedné z minulosti vím - a ona pořád ještě stojí na tom starém místě a funguje, jak fungovala i v minulém století. Tož vzhůru pro odpad.
Šli jsme s pány přes první dvůr, pak přes druhej dvůr, na třetím byl odpad. Pod zámkem, pochopitelně.
A tu vidíme, jak jakýsi pracovník veze po nešikovně rozbitém povrchu dvora nešikovným vozíkem-pumpíkem nešikovně naložený tři kanystry s nešikovně vysoko položeným těžištěm.
Pánové, kteří mě doprovázeli, ustali ve svém počínání a zahleděli se na pracovníka.
"Venco, ty to zvrhneš!"
"Huuuummmm …!" tahal vozík-pumpík dál.
"Hele," povídá jeden pán druhému pánovi, "von to zvrhne. To má solnou, né?"
"Jo, to bude solná," povídá druhý pán, "von to fakt převrhne."
Sledoval jsem ten výjev na třetím nádvoří jako ve snu. Všichni věděli, co se stane a s neskrývaným dychtěním očekávali běh věcí, které přijdou.
"Už to převrh!"
"Já to řikal, že to převrne. Venco, dyť's to převrh!"
"Uhhhuuummmm…!"
Venca zastavil, vrátil kanystry, které naštěstí přežily převržení bez poškození, na vozík-pumpík a pokračoval v činnosti.
Stejně tak moji průvodci opustili duchem scénku a vrátili se k původnímu cíli. Totiž vydat mi něco z odpadů. Když tak učinili, zase zamkli a šli jsme zpátky přes tři dvory až k bráně …
Ne, ne, to nebyla pohádka, to se přihodilo minulý týden.

odkud je Katka

"Ale já jsem si chtěla ještě pohrát ve školce," zkoušela protestovat Kačenka.
"Jedeme domů, Kačko. Do školky půjdeš zase zítra."
"Ale teď je tam Míša a já jsem chtěla …"
"Kačenko, zítra se zas uvidíte."
"Jenomže dneska …"
Kačka jen tak neustupuje. I když už jsme byli u rybníka, pořád ještě vznášela protesty a argumenty, proč ještě měla zůstat dneska ve školce.
"Ale Míša černovlasá …"
"Kačko, dneska k nám přijde návštěva," zkusil jsem já nějaký ten argument.
"A jaká?" zachytla se Kačenka drápkem.
"Přijede teta Katka."
"Jů! Tu já znám, tu mám ráda, my se jmenujeme stejně, ona je taky Katka, jako já, víš."
"No vidíš, takže jedeme domů, ano?"
"Ano. Přijede Katka a ona je světlovlasá. Viď, tatínku."
"Jo, je."
"A já vím, odkud je."
"Jó, Kačko?"
"Vím."
"Tak odkud?"
"Má přeci světlý vlasy, tak je z Blondýna přece. Ty to nevíš?"

jak říkal pan stavitel

"To sou v tom stavebnictví dneska lidi, že jo?!" pravil zvesela pan stavitel, který nám konečně po roce začal opravovat pochroumané části na domečku. Sehnat někoho jiného se nám nepodařilo a on se nakonec ukázal jako jediný použitelný. Pan stavitel je schopen určitého typu sebeironie, což se právě projevilo v oné větě.
Máme s ním totiž dohodnuté nějaké opravy, které zas až tolik nepospíchají, rozsahu jsou nevelkého a nikomu jinému se do nich moc nechce. Protože jsme si s ním ale nedohodli další opravu, totiž propadající se dlažbu kolem domu, hledali jsme někoho jiného.
Nešel jsem tuhle vedle ze Zvole firmu. Domluvili jsme se po telefonu, dozvěděl jsem se cenu za metr a čekal ne ně, až přijedou. Přijeli dle domluvy, pokývali hlavama, změřili ten cípek propadlé dlažby a slíbili poslat nabídku. Slib splnili, nabídka přišla v termínu. To sedělo. Co nesedělo byla cena. Bezmála dvojnásobná než ta, kterou slibovali po telefonu.
Probral jsem to s panem stavitelem a on, že dělají zrovna taky dlažbu a to hned tuhle vedle ve vesnici. A že prý by mohli přijet ve středu. Tož jsme si plácli.
"A to jste nesehnal nikoho jinýho?" ptal se pan stavitel, aby si doplnil celý obrázek o situaci.
"Vlastně nesehnal, protože ti, co mi to původně slíbili, se neozvali a když jsem je sehnal sám, tak mi řekli, že už v oboru nepracují a ti druhý tuhlec odvedle se mi nezdáli."
"Tak to vidíte. To sou v tom stavebnictví dneska lidi, že jo?!" pravil zvesela.
A ve středu přijeli. Už mají skoro hotovo. Dnes dopoledne to dodělají.
"Bylo toho trochu víc, než jsem původně počítal. Ale nebojte, víc jak o patnáct stovek to dražší nebude."
Vida. Jde to i takhle. Bude to o fous dražší, ale pořád to bude jenom za polovic toho, co mi nabídli ti předtím.
Inu jak říkal pan stavitel: "to sou dneska lidi, že jo?!"

bez pudru

Přepudrovat si nos je ve vybrané společnosti naprostou samozřejmostí. Nebudete přeci na odiv vystavovat, jak se vám blejská raťafák, to je pochopitelné. Dámy za tím účelem nosí v kabelce aparátek se zrcátkem, polštářkem a pudrem - tedy pudřenku. Tu pak používají při každé vhodné příležitosti, aby odstranily lesk z míst, kam nepatří.
Čímž se zásadně liší od automobilistů, kteří naopak lesk vyžadují, neboť zaprášená haubna nesvědčí o pečlivé starosti o dopravní prostředek. Ale to je jiná historie. Zpět k dámám.
Jdu tuhle po Újezdě a mladá dáma tam na lavičce cosi kutí. Á, to bude zrcátko, říkám si z dálky a přibližuje se, pozoruji, jak si slečna něčím šmrdlá ksichtík, čučíc do zrcátka. Zřejmě si pudruje nos, aby se jí na sluníčku neblejskal. Zblízka to bylo jinak. Slečna se sice šmrdlala, to ano, zřejmě to nedělala prvně, ale do zrcátka nekoukala. Kdepak.
Místo zrcátka držela telefon a pudrovaný nos si promítala na obrazovce chytrého mobilu.
Pokrok.
Zrcátek netřeba, máme místo toho chytrý telefony. A kdyby to nešlo pudrem, určitě se najde uvnitř té krabičky nějakej chytrej prográmek, kterej vám ten ksichtík zkrášlí i bez pudru.
Inu - málo platný, takovej telefon je dneska víceúčelové zařízení a k pudrování nosu přímo vyzývá.

na dvorku

Dva kohouti na jednom dvorku, to je vždycky pěkná polízanice. Je úplně jedno, co jsou ti kohouti zač a na tom dvorku taky pramálo záleží. Důležité je to, že tam ten druhej nemá co dělat. Ale jak se pozná, kterej je ten druhej? To jo oč tu běží.
Zrovna včera jsem byl na jednom takovým dvorku. Totiž ani ne tak na dvorku, jako na zastávce tramvaje, u které stál takovej pěknej, betonovej, šťavnatě nadívanej odpadkovej koš. U koše bezdomovec. Byl to jeho koš. Majetnicky ho poplácával a znalecky hodnotil jeho obsah. Pozorně skenoval jeho náplň a tu a tam vyzobl nějakou drobnůstku. No znáte to: máte před sebou prostřenou tabuli, je celá vaše a jen tak pro radost si z ní tu a tam něco uždibujete.
Ovšem žádné štěstí netrvá věčně.
Na obzoru, tedy na druhém konci refíže, se objevil nevítaný bezdomovec. Koš skýtal tolik výzev, že jim nešlo odolat. Ten první, původní vlastník, registroval konkurenci, hnedle se napřímil, rychle vytáh pár nezbytností a zařadil je mezi ostatní inventář po kapsách. A zůstal u koše vartovat. Ten novej to vzal jako povolení k prohlídce a zabořil se lačně do pokladnice s nepřeberným nebo možná s dosud nepřebraným pokladem.
Původní vlastník ještě na poslední chvíli cosi vytáh', skryl to v ruce, kterou k sobě tiskl a s pohledem správce mnoha nemovitostí, který musí ještě do večera obstarat všechen svůj svěřený inventář, odkráčel za dalším, blíže nespecifikovaným eldorádem.
Ten druhej vítězoslavně doloval. Majetnicky se k koši tiskl, neboť dobře věděl, že laskomin skrývá ještě dost a dost. Teď byl on jediným kohoutem na dvorku.

koho jsem to potkal?

Včerejší večeři jsem vyhrál v tombole, což je pro mě událost nevídaná, jelikož jsem jakživo nic nevyhrál, natož pak v tombole. Tudíž bylo třeba si takové výhry považovat, tedy jsem si považoval a dostavil se včas.
Profesní přátelé, kteří tu trachtaci pořádali jsou navíc veskrze příjemní lidé, takže jedinou starost, kterou jsem si dělal bylo, co jim tam sakra budu vykládat, poněvadž, jak známo, jsem člověk do společnosti se nehodící a vtipem či salónním šarmem neobdařený.
Jdu tedy takhle po nábřeží kolem Novotného lávky, kde jsem naproti nechal auto a vcházím do Křížovnické ulice. Naproti Klementinu je u kostela Svatého Františka z Assisi takové podloubíčko. Brodíte se tam skrz turisty, což láká pochopitelně i všelijaké živly, například žebráky. Jeden tam klečel. Takovej slušně voblečenej člověk. Jenom mi přišlo divný, jako bych ho od někud znal. No, šel jsem dál a protože jsem měl ještě čas, zamířil jsem na Alšovo nábřeží.
Najednou, kde se vzal tu se vzal, ten samej žebrák. Dívám se na něj a najednou mi došlo, odkud ho znám. To není možný. To přece nemůže bejt hostitel, kterej mě dnes pozval na večeři. Leda, že by snad zkoušel nějakej experiment, to by snad možný bylo, ale zrovna teď …? Zkoumal jsem individuum podrobněji a - byla to mýlka. Oddechl jsem si , holt už se trochu šeřilo a pozorovací podmínky nebyly úplně ideální.
No nic, budu mít aspoň historku k lepšímu.
Když na to byla chvilka, povídám hostiteli, že jsem ho dneska už dvakrát potkal, jak žebrá v okolí restaurace, ale že jsem nakonec zjistil, že to nebyl on a že to byla taková žertovná záměna.
Radek se na mě kouk a povídá s profesní lehkostí:
"No co myslíš, ta večeře něco stojí a ceny nejsou nejnižší, třeba jsem si v rámci experimntu chtěl zkusit, jestli si dokážu vyžebrat na večeři …"
Účel historky byl splněn. Ovšem v oku hostitelově se zaleskla taková veselá jiskřička jisté míry pobavení. A já si od té chvíle nejsem úplně jist, koho jsem to vlastně potkal, ostatně s psychologama člověk nikdy úplně neví, na čem doopravdy je. Jediný, co mi tam falíruje je, že tu večeři nakonec platil kartou.

vyjímečně

Po ránu už je jenom -14°C, což je proti včerejší dvacítce úplná brnkačka. Zato se snesl z oblohy sněhový poprašek, aby bylo trochu bílo, což je. Tož jsem to hned zametl, aby nebylo kluzko, což zatím není.
Včera byl po ránu opravdu pořádnej samec. To mi způsobilo jakési hnutí mysli a ve Vraném u šraňků jsem vzal stopaře. Takového mladíka spoře oděného. V autě mi jektal zubama.
"Já vám eště trochu přitopím," povídám.
"To ne-není potřeba. Tady je komfortně," pravil stopař.
"No, nic moc, ale oproti venku je tu líp. Hlásili v rádiu, že všude padají teplotní rekordy a na Šumavě naměřili skoro devětatřicet pod nulou."
"Jo, my s mámou nenastartovali auto. Tak jsme se rozdělili a šli jsme stopovat v týhle zimě, abysme se dostali do Prahy."
"Tak to mám radost, že jsem vzal zrovna vás. Já už stopaře normálně neberu."
"?"
"A to vod tý doby, co mi jeden pán, co jsem ho bral pravidelně, prozradil, že už vlakem nejezdí. Že ten, co mu zrovna ujel, že mu neujel, že ho ani nestíhal. Že je to takhle autem pohodlnější."
"Aha, tak to jsem rád. Dneska se mi to vážně hodilo."
"No jo. A kam to bude?"
"Jenom do Komořan, tam za masnu."
Vyložil jsem mládence v Komořanech. On si šel po svých a já jsem si moh' zcela vyjímečně vybarvit modré okénko za dobrý skutek.

na kolík

Tuhle jsem nakous' tu příhodu, která měla včera svůj konec. Konec dobrý, všechno dobré, ale…
Nač chodit kolem horké kaše. Ulomil jsem vrata, no.
Jak podotkla mávšímaváHanička, tentokrát pravidlo "kde nepomůže hrubá síla, pomůže síla ještě hrubší" sice platilo, ale ne úplně bez následků. Ta vrata se prostě onehdá zkřížila, obě vrátně šly proti sobě a vzájemně se do sebe zakously, což způsobilo vznik uzavřených vrat, která nejdou otevřít. No tak jsem za to trochu vzal a ono se to otevřelo, jenomže v tom taky trochu křuplo, čímž se dostavil extrém opačného charakteru. Tedy vrata otevřená, která nejdou zavřít. I povolal jsem pány odborníky, věc popsal a vyjádřil tušení, že by tam v té převodovce mohl být přestřižený střižný kolík, jelikož to se v takových případech stává. Aby se neulomilo nic jinýho, prostě se střihne kolík, kterej tam za tímto účelelm je nalíčenej.
Pánové si převodovku odvezli a my zavírali vrata - no na kolík.
Předevčírem zavolali. Že je to prý v háji, že je to celý rozsypaný a že se musí koupit převodovka nová. A určili sumu nikoliv zanedbatelnou, skoro se mi chce napsat hanebnou.
Na výběr nebylo a pán po dohodě přijel včera. Všechno namontoval, seřídil, vrata jsou ve stavu otevíracím i zavíracím a to tehdy, kdy my chceme.
A teď to poučení. Nechal jsem si přivézt tu rozbitou převodovku. Byla úplně v pořádku až na jedno - pochopitelně to hlavní - kolo. To bylo prasklé na tři kusy. Žádný kolík na střih se nekonal a náhradní díly se nedodávají. Jen celá převodovka. A přitom by to spravilo jen jedno kolo, který , kdyby to byl pořádnej poctivě obrobenej výkovek - jako, že nebyl - by mohlo stát tak nejvejš patnáct stovek i s pozlacením. Jo, ale na tohle se holt už dneska nehraje, dneska se vy měňuje. Kdepak zlatý český ručičky. Bejvávalo!

pozn.: dnes zatím nejnižší letošní teplota -16°C