WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o jiných krajích

na Marsu

Já na to úplně zapomněl! Stává se mi to, když si mám pamatovat něco hodně dlouho a tohle je ten případ. Uznejte, že od 16.6.2009 je docela dlouhá doba. Ale nakonec jsem si vzpomněl a to se taky počítá. Sice s křížkem po funuse, ale lepší, než vůbec. A o co vlastně jde?
Mrkněte
tuhlec do historie. V roce 2009 jsem si šestnáctýho června rezervoval místenku v ekvipáži na Mars. A ono už se letělo a dokonce se už i přistálo! Já to i sledoval, jenomže jsem zapomněl na to, že tohle autíčko je právě to, které veze woleschko na Mars. Start byl v listopadu loňského roku a přistání letos v srpnu. A od šestého srpna už se Rover Curiosity prohání po Marsu. A s ním i woleschko!
Tož pozdě, ale přece: Hurá! Jsme na Marsu!

prázdniny s mrtvolou

Byli jste někdy v Techmanii? Já taky ne. Až do čtvrtka. To byly podzimní prázdniny a děti se měly stát špióny. No ano, Techmania připravila na ty dva dny pro mrňousy špiónskej tábor.
"Jestli se chcete podívat, tak pojďte, támhle mají děcka mrtvolu…" uvítala nás slečna.
"Ale nebojte, není to nic morbidního," doplnil mládenec.
Šli jsme se pro jistotu podívat, jestli nemáme ještě včas odjet. Ale ne, byl to jen obrys nakreslený na zemi. Zanechali jsme tedy děti s vedoucími a s mrtvolou. Byly nadšené. Kdy se vám taky podaří bejt detektivem, špionem a výzkumníkem najednou?
Když jsme si děti vždy odpoledne vyzvedávali, museli jsme v Techmanii ještě zůstat a prohlédnout si všechno, co ten den děti zažily. Jak se startuje
výbojka, jak se otevírá trezor, jak se skenuje duhovka, jak se rentgenuje kufr, jak se …. jak se dělá kde co, zvláště pak, jak se míchají barvy, jak s vámi točí setrvačník, jak lítaj blesky … Byla to další hodina navíc a děti byly úplně nepříčetný z těch všech udělátek.
Báječné prázdniny to byly. Pokud byste někdy jeli do Plzně, nezapomeňte se stavit ve Škodovce
v Techmanii, vážně to stojí za to.

telegraficky

Jsou podzimní prázdniny. Takže jen telegraficky, bude-li to dávat smysl.

procházka

Prošel jsem Hálkovou ulicí a zastavil se Na Rybníčku u rotundy sv. Longina. Byl tu klid, podzimní mlha přikryla střechy i ulice a nikomu se nechtělo ven. Písek plácku vlhce vrzal pod podrážkami. Obešel jsem rotundu a zašel kolem Svatého Štěpána dozadu do parku a na hřiště za věží farnosti. Pořád nikde nikdo. Zajímavé ztichlé zákoutí. Nevzpomínám si, kdy jsem tu byl naposled. Tady vzadu za věží jsem možná nebyl nikdy. V létě tu může být docela chládek. Teď tu bylo ztichlé mlhavé vlhko.
Loudal jsem se dál cestou na Karlovo náměstí. Prošel jsem parkem i pasáží a teprve na rohu Vásclavské a Na Moráni jsem našel kavárnu podle mého gusta. Dá se tam posedět a přečíst knížka. Po kávě jsem to vzal zpátky do parku na Karlák. Sebral jsem tam pro Matýska dva listy ginkga - jistě víte, kde tam roste - a šel pomalu přes trávník ke kostelu Svatého Ignáce.
Na trávníku v parku pouštěl takovej dědeček letadlo. Větroně s rozpětím dobře metr. Pořád hledal správné nastavení křídel. Bylo potřeba posunout těžiště pod křídlo, tak hledal tu správnou polohu. Působil na mě dojmem, že tohle právě v životě ještě nestihl a proto si to musí ještě užít.
Sakryš, dyť já v tý kavárně nechal film, co jsem si ho támhlec na Pavláku koupil. Pan vrchní, jen mě viděl, už mi ho podával. Jsou tam na roztržité návštěvníky zařízení.
Parkem jsem šel zpátky už rovnou kolem dědečka, který stále hledal těžiště pod křídlem svého větroně. Do Salmovské ulice už je to jen pár metrů a stihnul jsem tam být akorát v pět.
A proč to všechno? Protože Matěj si byl v neděli odpoledne zacvičit s mistryní a já ho tam vezl. Jenomže hned ve tři ještě před začátkem mě Zhai Hua vyšoupla z tělocvičny, že budou s dětmi cvičit sami a já abych přišel až za dvě hodiny. Tož co jsem měl dělat. Vzal jsem to procházkou do té odpolední pražské mlhy.

jen telegraficky

bude-li co k telegrafování, bude to v rubrice telegraficky … možná

na Orlík

A že prý na Orlíku rostou houby, ale děsně a jenom praváci. Tákhle velký, jako talíř, povídal ve čtvrtek Roman, což je náš dlouholetý přítel, který napravuje mémiléHaničce záda. Tedy víc nemusí, poněvadž mášikovnáHanička víc napravit nepotřebuje. No a když už tedy byla řeč o houbách, bylo rozhodnuto, že se v sobotu vydáme na houby.
"Ale kam?"
"No přece na Orlík!"
"No jo, na Orlík, to jako na přehradu? Tam rostou akorát řasy a sumci."
"Nedělej vlny. Prostě někam do nějakýho hezkýho lesa."
"A ty tam vo ňákym víš?"
"Copak já to znám na Orlíku?"
"A copak já to znám na Orlíku?"
"No tak prostě někam pojedem a cestou třeba nějakej les potkáme."
"No jo, tak na Orlík."
Vzali jsme to nejdřív tady kousek od nás, ale tam rost akorát lišejník, tož jsme tedy jeli směrem na Orlík. No, skončili jsme někdy nad slapskou přehradou, k Orlíku jsme nedojeli ani omylem, to je přece jen o fous dál.
Hledání hub nastalo ihned po vstupu do lesa, ale nedalo se říct, že by jich bylo jako na Orlíku - tedy habaděj. Ale přeci jen jsme dohromady tak jeden košík nasbírali a nakonec i
nějakého toho praváka. Nejvíc bylo klouzků. Ale nešť, včera byla byla vynikající bramboračka s houbama a vzhledem k tomu, že si tenhle zápis píšu dneska ráno s docela čistou hlavou, dá se říct, že ani tentokrát jsme ty jedovatý do košíku nedali.

telegraficky

v úterý jen telegraficky - bude-li co k telegrafování

na vodě

Na Baťův kanál jsme se chystali už od začátku prázdnin. Vlastně ještě před jejich začátkem jsem učinil závaznou rezervaci a uhradil zálohu na loď. Prostudoval jsem kudy se dá jet, kde je nejlepší si loď vypůjčit, jak dlouho plavba trvá - no prostě všechno, co je k plavbě po kanálu potřeba.
Čtrnáct dní před dohodnutým termínem jsem ještě ověřil, že všechno platí. Platilo. Loď nachystána, stačí se dostavit a vyplout.
Týden před odjezdem Matýska vybrali v jakési agentuře. Že prý se panu režisérovi líbil nejvíc a že může točit reklamu. Teda jestli chce.
"Chci, už se těším, jak si to užiju."
Čímž vznikla komplikace.
Dotázal jsem se v půjčovně, jestli můžu loď převzít sám a kde je nejlepší, aby se nalodili opozdilci. Řekli jsme si totiž, že pojedeme s Kačkou napřed a mášikovnáHanička s Matějem přijedou za námi.
Jenomže pan majitel půjčovny se vyjádřil, že by byl radši, kdyby mu s tou lodí přeci jen jezdili dva a ti dva si jí taky přebrali, poněvadž jelikož jsme bez zkušeností - což jsme - tak to jednomu samotnému moc nejde. Teda například přistávání a proplouvání plavebními komorami.
Tož jsme se dohodli, že změníme plán a dorazíme až v sobotu ráno.
Načež se přihodila předpověď počasí slibující tropická vedra.
"No jo, na takový lodi to je fajn. Když je vedro. Teda pokud se můžeš u tý lodi koupat. V Baťově kanále se ale koupat nedá. Leda tak si umejt nohy," popsal jsem mécitlivéHaničce situaci.
"Aha," pravila máchápajícíHanička, "tak co kdybysme třeba …"
"Jo, zrovna na to myslím. Prostě to zrušíme, já tam zavolám, ať tu loď klidně půjčí někomu jinému. A my tam pojedem jindy. Teď to prostě nevyšlo."
"To bude nejlepší."
A bylo.
Matýsek má za sebou první natáčecí den, dneska ho čeká druhej, a ta vedra jsme si užili u vody, ve který se dá koupat. Čímž jsme vlastně cíl splnili alespoň z poloviny. Koneckonců na vodě jsme byli.

lanýž to nebyl

Kdo se podíval do rubtiky telegraficky, zjistil, že jsme byli ve Frymburku. To je to městečko za tou vodou a tím převoznickým prámem. V plánu byly kolečkové brusle, kola, procházky. Stihli jsme to všechno a já si navíc hned v pátek na těch kolečkových bruslík natlouk. Tedy ono to vlastně ani nestálo za řeč protože jsem sebou plác celkem přirozeným způsobem přímo na místa k tomu určená, ale s bruslemi teď nějakou dobu nechci mít nic společnýho.
Na kole se s tím jezdit dalo, takže jsme hned další den jeli přívozem na druhou stranu, vyjeli jsme nahoru na Vítkův kámen, což bylo převýšení, které Kačka ujela poprvé a pak jsme to vzali kolem Schwarzenbergského kanálu zpátky okruhem k jezeru a k přívozu. Na rozcestí v Kyselově přichystal podnikavý hostinský pojízdný bufet, což se nám v půli cesty velmi hodilo. Těch třecet kilometrů zvládly děti a Kačenka obzvlášť úplně v pohodě a večer se muselo ještě do bazénu.
Další den jsme měli naplánovánu tůru z Frymburku na Kramolín po hřebenu přes Slupečnou. Mají tam novou vyhlídkovou věž a tobogán. Obojí jsme viděli, ale tu hodinovou frontu a pár desítek metrů po chodníku nad stromy jsme neabsolvovali. Nějak se nám nechtělo přetlačovat se s autoturisty, kteří parkovali dole pod lanovkou. Zato v lese jsme potkali ještěrku, veverku, dvě užovky v rybníčku a spoustu hub. Jenže jsme neměli s sebou košík a tak jsme tam všechny ty hříbky nechali.
Zato včera jsme se na ty houby nachystali a za půldruhý hodinky byl košík plnej. Ba dokonce Matýsek našel v rozryté zemi cosi, co mohlo být lanýžem a co tam divočáci nechali. Nakonec se ukázalo, že to lanýži nebyli, ale vůbec nám to nevadilo. Hub jsme měli dost a divočáky jsme naštěstí nepotkali. Tož hurá domů a připravit se na další výlet. Prázdniny jsou teprve v půlce.

na to jsme jí neskočili

Kačky je všude plno, když někde je. A Kačka je pořád někde, čímž vzniká dojem, že Kačenka je takříkajíc globální povahy. Inu teď byla u babičky v Teplicích, což bylo od babičky nesmírně laskavé se nechat od Kačky takhle globálně vyčerpávat.
Včera jsme si byli Kačenku vyzvednout. Vítání bylo veliké a Kačka nám dokonce nachystala večeři, což byla součást terapie, která jediná na Kačenku platí - tedy: zaměstnat jí. Pak na chvilku přestane mluvit. Ale opravdu jen na malou.
Cetou zpátky jsme se stavili ještě ve sportu pro botičky na tůry a jelo se domů. Jenomže jsme byli na opačném konci Teplic, než obvykle, což mě vedlo k tomu, abych použil navigaci a přesně podle hesla Gde Proboha Su jsem se té krabičky dotázal, jestli by to nebylo kratší jet jinudy, než obvykle.
Jasně, že bylo, opáčila GéPéeSka a vedla nás cestou, kterou mámiláHanička neznala. Nejdřív to vypadalo dobře. Jenomže pak jsme tu potvoru elektronickou prokoukli. Ona počítala s tím, že už tam stojí dálnice. Houby dálnice. Eště se ani nezačala stavět. Naštěstí tam vede stará silnice, kterou více či méně bude budoucí dálnice kopírovat, tož jsme to vzali po ní a ono to bylo opravdu lepší a nakonec jsme přeci jen jeli kratší a rychlejší cestou. Sice se nás elektronika několikrát pokusila otočit a vrátit na neexistující silnici, ale na to jsme jí už neskočili.
Dobře to dopadlo, nezabloudili jsme a poučení je jasné: jako pomůcka to není špatný, ale úplně spoléhat se na tu krabičku rozhodně nedá. Ani vTeplicích.

ještě to jde

Tu a tam se přihodí, že děti nejsou doma. Ne, že by snad došlo k nějaké mimořádné události, ale jsou prázdniny a tudíž jsou i tábory, babička, výlety, a tak zůstanem občas v Olešku sami.
Zrovna předevčírem jsme toho využili k procházce Prahou. Po letech jsme zas šli jen tak - užít si procházku.
Pochopitelně jsme kličkovali starou Prahou mimo turistická koryta, kudy se valí přívaly rychloturistů - rychle vidět to hlavní, co je v průvodci zaškrtnuto červeně a pak honem do hospody a klábosit o tom, kde už byli a jaký to tam je.
Pořád ještě existují ty staré cesty a průchody, kudy nikdo nechodí a jsou jen pár metrů za zdí, kudy se valí turistická řeka. Procházeli jsme těmi průchody a uličkami a třeba zrovna v Řetězové je v domě pánů z Kunštátu báječný dvůr, v něm kavárnička, pod kavárničkou románský sklep - a nikde nikdo. Klid, ticho, turismus se odehrává o ulici vedle. Zrovna třeba tam, kam jsme chodili k Modrý štice - teď je tam místo té naší hospody americkej restaurant, co je po celý zeměkouli na každým rohu. Škoda, Modrá štika byla jenom jedna - hned naproti Zlatýmu hadovi, kterej už nad vchodem taky nevisí, ale aspoň to jméno zůstalo.
No a na Kampě jsme potkali našeho známého pana kováře z Jílového, měl tam otevřený krámek, tak jsme se dali do řeči. No a dál pěkně prokličkovat pod Karlovým mostem - i tady jsou pořád koutky, kam nikdo nepřijde a přes Vojanovy sady a Valdštejnskou zahradu nahoru na hrad - už bylo po šesté a turistická řeka stekla shora z hradu do městských hospod. Na hradě bylo jen pár opozdilců. I ta Zlatá ulička byla už otevřená bez poplatku - takhle pozdě se sem už prostě nechodí.
No co vám budu povídat. Mohlo to být nějakých šest, sedm kilometrů procházky po Praze v nejvyšší turistické sezóně - a přesto bez turistů. Kdo ví kudy, jistě mi dá za pravdu, že to pořád ještě jde.

v původním znění

Poslední ze zápisů ze Slovenska bude slovensky. Tedy alespoň jeho hlavní část. Na Spišském hradě jsme totiž potkali laskavou průvodkyni, která nám slíbila, že najde pověsti o hradě, které při prohlídce vypráví, a pošle nám je. Jak slíbila, tak učinila.
Tady je jedna z pověstí, které se o Spišském hradě vyprávějí. V původním znění, nez titulků:

O Tatárskej princezne Šad

V pohnutých časoch Bela IV., sídlil na Spišskom hrade, kráľov brat, spišský vojvoda Koloman. Vtedy, roku 1241 prerazili Ruskú bránu v Karpatoch tatárske hordy. Ničivou silou vpadli do kráľovstva, zanechávajúc za sebou len spálenisko a polia posiate mŕtvolami. Koloman sa ihneď vybral na pomoc svojmu kráľovskému bratovi Belovi a Spiš spolu s hradom zveril do rúk svojich oddaných: špánovi Spiša Arnoldovi a jeho synovi Mikulášovi.
Nadišiel deň skazy. Už zdiaľky bolo vidieť stĺpy dymu dvíhajúce sa do výšok z vypálených osád popri rieke Hornád. Lenže skôr ako stihli doraziť Tatári k hradu, docválal na vyčerpanom koni posol spišského vojvodu Kolomana – vojvoda je smrteľne ranený a kráľ pred Tatármi uteká v kruhu svojich verných až do Dalmácie k moru – kráľovské vojsko bolo na rieke Slaná do posledného muža rozprášené – krajina bola vydaná napospas tatárskemu plieneniu.
Jeden z popredných tatárskych veliteľov, chán Šejban, so svojim vojskom rozložil svoje táborisko pri Hornáde, v spišskej zemi. Namyslený chán, mysliac si, že pokorí múry hradu Spiš jedným razom, poslal celé vojsko do útoku a on so svojou prekrásnou dcérou Šad pozoroval počínanie svojich vojakov z pohodlia náprotivného kopca Dreveník. Lenže také ľahké to nebolo. Hradná posádka na čele so špánom Arnoldom a jeho synom Mikulášom vynikajúco hrad bránili. Keď už druhý deň trval nápor Tatárov, rozhodli sa na hrade, že nepriateľa napadnú od chrbta a tak: Mikuláš s malým oddielom vyrazili z hradu ako strely, za nimi rýchlo zabuchli bránu a prenasledovaní tatárskym oddielom zmizli v hustých horách pohoria Branisko.
Nazlostený chán Šejban, keďže dobýjanie hradu neprebiehalo podľa jeho predstáv, dal v podvečer znamenie na ústup a Tatári sa stiahli na noc do táboriska. Lenže chánova krásna dcéra Šad, ktorá jazdila na koni a strieľala z luku lepšie ako ktorýkoľvek chánov bojovník, napriek zákazu otca, vyrazila na koni do lesa. Oddychujúc na čistinke a napájajúc koňa z lesa sa vyrútili jazdci. Šad len čo ich zbadala, nevediac ako, padla na zem. Prebudiac sa po omráčení, ležala v prepychovej komnate Spišského hradu. To ju v lesoch Braniska špánov syn Mikuláš a jeho oddiel vyrušil a na Spišský hrad tajnými dverami v hradbách uniesol.
Na tretí deň, keď tatárske vojsko znovu dorazilo pod hradné múry, špán Arnold postavil na hradby Šad, držiac ju dýkou pod krkom. Keď ju otec, chán Šejban, zbadal na hradbách, hneď vedel, čo to znamená – poslal na hrad vyjednávača. Podmienky Spišiakov boli jasné: aby Šejban odtiahol so všetkými Tatármi zo Spiša, pod hradom nechal len malý oddiel a keď už budú na desať dní cesty odtiaľto, prepustia krásnu Šad tomuto malému oddielu pod hradom a tak sa môže vrátiť k otcovi. A aby mali Tatári záruku, že sa tak skutočne stane, ponúkol sa Mikuláš, že pôjde s Tatármi ako rukojemník. I tak bolo.
Lenže osud si s ľudskými životmi pohráva. Od toho únosu v lese Mikuláš nemohol spustiť oči z krásnej tatárskej princeznej Šad. Ani on nebol Šad ľahostajný. Zahľadeli sa do seba. Hoci obaja boli z odlišných svetov, ich láska bola silnejšia...
Na desiaty deň Šad z hradu prepustili a s malým tatárskym oddielom sa vrátila k natešenému otcovi Šejbanovi. I Tatári prepustili Mikuláša tak, ako sľúbili. Prepustený Mikuláš však neodcválal na Spišský hrad, lež večer si počkal v lese na dohodnutom mieste na krásnu Tatárku a na Spiš sa vrátili spolu.
Zakrátko zvonili všetky zvony Spiša. Chýry o veľkej udalosti sa dostali až za hranice Uhorska: špán Spiša žení svojho syna Mikuláša a za nevestu mu ide dcéra tatárskeho chána –princezná Šad. Dlhý vyzdobený sprievod kočiarov so svadobčanmi sa vracal na hrad zo slávnostného obradu v neďalekom prepoštstve. V čele ťahal štvorzáprah bielych koní kočiar, v ktorom sedel mocný špán Spiša, jeho syn a nevesta, prekrásne vyobliekaní v honosných svadobných rúchach opojení veľkou láskou. Vtom povetrím zasvišťal šíp a zabodol sa Šad priamo do srdca – to je svadobný dar od tvojho otca, mocného chána Šejbana – zakričal tatársky jazdec stratiac sa v hustých lesoch...
Šad ťažko vydýchla a mŕtva padla Mikulášovi do náručia. Ten zronený žiaľom vykríkol, až sa jeho hlas rozniesol do šírav týchto slávnych krajov... Pochoval ju v jej tatárskom odeve na mieste, kde sa prvýkrát stretli – na čistinke v neďalekých horách Braniska...

pltníci

I letošní prázdniny jsme se rozhodli naplánovat prázdninově. Tedy ve škole Kačka s Matýskem budou vyprávět, že nebyli u moře, ale že zažili spoustu prázdninových dobrodružství na výletech. Vloni se to osvědčilo a letos v tom pokračujeme.
První byly, jak jste si jistě všimli, Slavonice, druhý cíl výletu byl taky od S. Byli jsme na Slovensku a dnes je o tom již druhý zápis. O
modrém šnekovi se tu psalo předevčírem.
Museli jsme toho stihnout spoustu a tak nebyl čas na nějaké zahálení.
Hned první den se Matýsek i Kačka stali pltníky. To se pozná tak, že jedou na plti, mají klobouk, vestu a bidlo. Každý svoje.
Pltník i pltníčka. Nějakých 11 kilometrů je dlouhá cesta po Dunajci z Červeného Kláštora do Lesnice. Mají to tam báječně zařízené a našinec - výletník se tam cítí jako doma. Zvlášť, když si dá halušky s brynzou a kapustovů polievku. Na závěr se pak ještě Matýsek stal sokolníkem (už to měl nacvičený z Landštejna).
Výlet na Slovensko nám tady u pltnků začal skvěle a vůbec nevadilo, že jsme vstávali v půl druhé ráno. Inu ranní ptáče dál doskáče. V našem případě dojede.

jen telegraficky

Dneska a zítra tu nic nenajdete, ale zkuste to v rubrice Telegraficky, třeba něco pošlu. Když bude co.

hledejte bod G

I ten náš výlet měl poslední den. Naplánovali jsme si na něj nejdelší tůru po stezce Jana Jiřího Grasela.
V kraji kolem Slavonic prý tenhle loupežník pobýval a jeho stezkami se to tu jen hemží. Jak to bylo doopravdy jsme nezkoumali a vydali se vláčkem ze Slavonic do Dolního Bolíkova. Počítám, že Grassel asi vlakem nejezdil, takže my jsme to měli o fous snažší.
Cesta nás vedla lesem přes
Český Rudolec, loukami kolem Psího hřbitova, přes kopečky až k historické vodní pile v Peníkově, mýtinami kolem všelijakých skalisekk Schillerové kamenu a samozřejmě do Graselovy sluje. O kousek dál byla pro děti nachystána graselova pistol, ovšem kapitálská. Museli jsme jí zvedat dva.
No a to už začalo znovu bouřit a my si to namířili zpátky
do Slavonic. Suma sumárum to bylo nějakých třiadvacet kilometrů.
Kdybyste to chtěli zkusit taky, neváhejte. Je to pěkný výlet a nebojte se, loupežník Grasel už tam dávno není a cestu najdete snadno. Stačí, když budete důkladně hledat
bod G. Když ho najdete, hned vám to půjde líp. Tedy ten výlet, pochopitelně.

vypadalo to delší

Pohádková cesta lesem kolem Slavonic je skvělá myšlenka a děti si užily úkolů, které po cestě musely splnit, aby nakonec dostaly na náměstí v informačním centru diplom za splnění všech pohádkových podmínek. O bunkrech, jejich dobývání a střelbě se v diplomech nic nepsalo, ale i to bylo v sobotu v lese přítomno.
Po obědě se šlo
na slíbenou věž. MápečliváHanička napočítala sto šedesát devět schodů, já sto šedesát sedm, Matěj udělal někde uprostřed chybu a vracet se mu nechtělo, Kačka do tolika neumí a ta slečna v pokladně nahoře na věži nám prozradila, že schodů je sto sedmdesát dva. Asi to tak bude. Rozhodně je z věže báječný výhled.
Abychom to měli ve Slavonicích všechno pěkně pohromadě, museli jsme z věže hned do podzemí. A tam to stojí za to. Dostanete atomkecky - kdo neví, co to je, tak to jsou takové nepromokavé návleky na nohy z gumy a pogumovaného plátna, které vám sahají skoro až k pasu. Za pás si je připnete tkanicemi a kolem lýtek jakbysmet. Potom vyfasujete haleny a nakonec se vám dostane poučení, že štoly pod městem jsou velice těsné, je v nich voda a malé děti je třeba chvílemi nést, protože by jim jinak voda natekla do propůjčených holinek.
"A hned za tou křižovatkou je nejužší a nejnižší místo. Tam doporučuji těm větším pánům natočit se pravou rukou dopředu, aby se vám do té levé zatáčky lépe prolézalo. Prostor je velice stísněný." Poučí vás ještě pan průvodce a dáte se do toho.
Tak jsem tedy Kačenku v té vodě ve štole popadl a v dřepu jí nesl podzemním potokem.
Jenomže ouha. Ona ta štola byla opravdu velmi úzká.
Zašprajc jsem se pouzdrem od foťáku, které jsem měl u pasu. Následně jsem zjistil, že Kačku nesu tak, že mám vepředu ruku levou místo pravé a nakonec, že je to tak nízké, že ať dělám, co dělám, stejně má Kačka nohy ve vodě. Já sám skoro klečel. Zatím v suchu. Tedy v těch atomkeckách.
Matýsek s moušikovnouHaničkou už prošli a začali radit a stejně tak začali radit i lidi za mnou, kterým jsem ucpal průchod. Byly to rady vesměs velice moudré a bezesporu by pomohly - ovšem někde jinde. Nakonec pravil pan průvodce, že klidně Kačku můžu pustit, že tam už té vody není tolik a přes to nejhlubší místo už jsem jí prý přenesl.
Vypustil jsem tedy Kačenku do vody a sám se všelijak kroutil a natáčel jako ježek v kleci, když ho prostrkujete ven. Nakonec jsem si sundal z opasku pouzdro s foťákem a pověsil si ho na krk, což vyřešilo ten poslední zádrhel a já byl z podzemní škvíry uvolněn.
Vydrápal jsem se ven a bylo vidět, že nejvíc si oddechli ti za mnou, kterým svitla naděje, že se ze slavonického podzemí snad přece jenom dostanou. Do další štoly už jsem šel radši poslední, ale
v té už to nebylo tak těsné. Ta měla dobrých padesát centimetrů na šířku. To byla brnkačka.
Nahoře nad podzemními štolami se pak ukázalo, že jsme vlastně jenom přešli
štolami pod náměstím.
Ale dole to vypadalo daleko delší.

cestu prořezali hasiči

Protože už byl čas začít s obstaráváním kvartýru, zanechali jsme naše výrobky péči keramiků v Maříží a vydali se do Slavonic. Tam jistě nějaký nocleh najdeme, říkali jsme si. V informačním centru na náměstí byl laskavý mládenec a ten nás z toho velkého omylu velmi rychle vyvedl.
"Kdepak, dneska je všude plno. Teď před chvílí jsem pro jednoho cizince sháněl pokoj, obvolal jsem celej seznam a nic. Dneska jsou plný i ty nejdražší hotely. A to už něco znamená!"
Dal nám ten seznam, co ho obvolal, že to prý můžeme zkusit sami, ale že je to stejně marný. Bylo.
Tož jsme to zkusili v okolních vsích. Vyjeli jsme ze Slavonic a zrovna to začalo bouřit. Nad námi se ženili všichni čerti a kolem byla spoušť. Když jsme odbočili do Cizkrajova, jeli jsme přes polámané větve stromů, které vichřice shodila.
"Ubytování? Teď? Tady?" pán ve výčepu penzionu obrátil oči v sloup a kroutil hlavou. Tohle prý by ho nenapadlo ani ve snu. Tady je všechno plný.
Když jsem nastupoval do auta, vyprávěla mi mámiláHanička, jak řidič toho auta, co už stálo na parkovišti před námi, vystoupil a říkal tomu druhému, co přijeli spolu, že málem strachem neudržel svěrače, když před ním ty větve spadly na silnici, že měli štěstí.
My jsme vyrazili do další vsi, ale tam už jsme nedojeli. Po půldruhém kilometru ležela přes cestu větev větší než malá a nedala se objet. Nu což. Obrátili jsme to a cestou jsem nahlásil hasičům, že je cesta neprůjezdná. Zrovna si šněrovali boty. Že už o tom vědí a jedou tam.
Ubytování jsme nenašli nikde a tak jsme si řekli, že budeme muset jet přespat domů. Spát pod širákem by v té bouři opravdu nešlo.
Za Kunžakem jsme dojeli. Přes cestu byly popadané stromy, před nimi kolona. Hasiči nám zrovna začali prořezávat cestu.
Naštěstí už nic dalšího vichr nepolámal a my jsme po chvíli mohli projet díky šikovnosti a pohotovosti místních hasičů. Bouřku a polámané stromy jsme nechali za sebou a jeli se vyspat domů. Tady kupodivu žádná spoušť nebyla.
Tak honem, děti, do pelíšků, zítra je sobota, vstává se v pět a jedeme zpátky do Slavonic. Čeká nás pohádková cesta, vysoká věž a hluboké podzemí.

dvě za tři

Opravdu první zastávka našeho prázdninového výletu byla na Landštejně. Hrad je sice už dávno zříceninou, ale to nic neubírá na jeho přitažlivosti, naopak. Současní hradní páni lákají pocestné na prohlídku věže a přidávají k tomu ještě dva hady, partičku šermířů a něco dravců.
S hady se můžete pomuckat a vyfotit, s dravci taky, šermíři jsou přístupní jen tomu focení. Kačka s Matýskem si užili od všeho trošku.
Hadi se kolem nich točili, janomže děti jsou přeci řádnými Kellyho tovaryši a ti už mají s hadem zkušenost. Takže se nebály a obtočit se nechaly. S šermíři se vyfotily, ale nejvíc zájmu vzbudili dravci. Ono to není nic obvyklého, když vám na ruce přistane krkavec či nad hlavou přeletí orel. Mástatečná Hanička pouštěla z ruky Výra Velkého, což prý je obzvlášť namáhavé, poněvadž to je přeci jen nějaká tři kila vážící drobek. Tedy ptákovin jsme si užili až až.
Návštěvu hradu jsme zakončili po kačersku - tedy nálezem kešky v kapličce pod hradem. Byla tam jen logovací knížka a kešku prý nějaký vyndalský tatrman zničil. To nám ovšem nevadilo, protože jsme se tam setkali s jinými kačery a nastalo živelné měnění dřevěných geomincí. Vyměnili jsme dvě za tři, čímž bylo naše skóre výrazně v plusu.
A tak to zůstalo po celý výlet i v té večerní bouři. Ale o tom až zítra.

bílá velryba

Vlastně jsme v neděli skončili tam, kde jsme v pátek začali. Byly totiž svátky a my jsme se vypravili na třídenní výlet, který měl být úplně jinam. Původně mápečliváHanička naplánovala cestu Českým rájem a spaní pod širákem.
Jenomže hned, jak to naplánovala, naplánovali rosničkáři průtrže mračen, bouřky, kroupy a vůbec kdejakou slotu. To se pod širákem nespí moc dobře, když vám někdo na hlavu leje džbery vody. Vzali jsme to tedy na opačný konec, na jih. Ubytování se najde nějaké cestou a tam dole kolem Slavonic je krásně. Bylo. S ubytováním to sice nebylo tak úplně snadné, ale o tom až v příštím zápisu. Teď jde o ten začátek. Přijeli jsme přes Landštejn a stejně tak jsme odjeli. O Landštejně bude taky jeden zápis, ale pod Landštejnem je víska Maříž a tam jsme měli naplánovaný začátek výletu a jak jsme zjistili na místě, i jeho konec.
Ono se totiž v Maříži tvoří.
Malují se tam hrnky a trička. To jsme samozřejmě dětem dopřáli a hned po obědě se šlo do barvírny. Je to spíš razítkovna, ale zato pestrobarevná. Slečna vám vysvětlí, jak zacházet s barvami a s razítky, ukáže vám nějaké vzory, vyzkoušíte si, jak to bude nejlepší a postíte se do výběru vzorů. Je jich nepřeberně. Děti si vybraly chameleóna a dikobraza, načež nastalo razítkování, přerazítkování - to aby nastal ten správný dvoubarevný efekt - a žehlení (barvy se musí zařehlit). Z barvírny vyšly děti v originálních vlastnoručně potisknutých tričkách s roztomilými příšerkami. Matěj se dvěma, protože musel mít i jednu na zádech, Kačku jsme umluvili, že ten krásnej chameleón úplně stačí sám.
A šlo se malovat.
Malování hrnků je práce výtvarně náročná a záleží pochopitelně na motivu, který si vymyslíte. Matýsek to vzal jako s tričkem. Ten původní nakonec spolu s moumilouHaničkou přemalovali. Kačka s mouveselouHaničkou měly hned od začátku jasno a své představy začaly realizovat. A já jsem nevěděl, co vlastně na ten hrnek, co jsme si vybral, namalovat. Něco, co tu nebylo. Napadla mě zebra, ale jak vypadá zebra? Asi bych netrefil ten správnej vzor. A takovej velkej hrnek by bylo škoda pokazit. Ale když je velkej, co na něj namalovat třeba vlerybu? Velkou. Mám to! Na hrnku bude bílá velryba!
Mořili jsme se s tím přes hodinu. Nakonec se to povedlo, slečna od hrnků si nás napsala a že prý hrnky budou vypálený v neděli odpoledne. To se nám hodilo, protože neděle byla dnem odjezdu.
Včera odpoledne jsme byli tedy znovu v Maříži. Jednak na tu svíčkouvou, co tam v pátek už nezbyla a jednak - a to především - pro ty naše hrnky. Dostali jsme je pěkně zabalené v papíru, aby se nerozbily.
"Otevřeme to až doma, ať máme překvapení?" navrhovala mározumnáHanička.
"Otevřeme to hned! Já jsem děsně zvědavej," navrhnul jsem já a hned jsem se do toho pustil.
Povedlo se to báječně. Kačka měla svůj holčičí hrneček s podšálkem, Matýsek poškoláckej uličnickej hrnek, mášikovnáHanička akvárium a já si vybalil ten svůj velkej hrnek. Největší, co tam měli.
Byl na něm nádhernej
Moby DIck!

pauzička

Od čtvrtka do úterý bude pauzička. Musím do Němec a tudíž mimo možnost zápisu do deníku.
Ale když se něco zajímavého šustne, pošlu to z telefonu do rubriky
telegraficky.
Teda: jestli se šustne něco, co za to bude stát.

u špendlíku

Byli jsme si ještě před Velikonocemi zalyžovat, což způsobilo onen výpadek v zápisech a fotku s mamutím špendlíkem v rubrice telegraficky. Historky na svahu se nekonaly, prostě jsme si jen tak civilně zajezdili. Ovšem před ježděním je třeba za to ježdění zaplatit. Zadarmo se nejezdí, to dá rozum.
Tož tedy k pokladně a povídám že jsme čtyři, z toho dva velký a dva malý.
A jak prej jsou ty děti starý, ptá se slečna pokladní.
To si pamatuju ještě spolehlivě, hlásím tedy, že šest a osm.
"No prima," povídá slečna u kasy, "a vy tu někde bydlíte?"
"Jo, támhle vedle ve vsi."
"A v jakým hotelu?" táže se dál.
To už mi připadalo divný, skoro jako u výslechu, ale poslušně hlásím, že v takovým tom větším vedle kostela v centru, ale jméno že si nepamatuju.
"Aha, to bude tadyten," znalecky určuje slečna.
A já si mezitím vzpomněl, že mám kartičku z hotelu s sebou a tu jí aktivně strkám do okýnka. To už slečna vstala a šla někam volat. V půlce telefonátu se naklonila k vokýnku a povídá, estli prej jsem ten, co jí říkají do telefonu, že jsem.
"Co bych nebyl, jsem," přiznávám se. A čekám, odkud přijedou ty houkačky.
"No vidite, tak to máte jenom za dospělý, děti už teď jezděj zadarmo," povídá slečna od šaltru. "A dybyste byl tak hodnej a zejtra mi přines z hotelu za děti vyplněný kartičky, budete je mít připravený v recepci," dodává.
Vykuleně jsem poděkoval a zaplatil.
"Co ti to tak dlouho trvalo," ptala se mánedočkaváHanička, "to sis dával se slečnou rande?"
"Houby rande, vona mi dala dvě permice pro děti zadarmo a jen si ověřovala v hotelu, že tam bydlíme."
"No to je dobrý, to jsme ušetřili hezkejch sto dvacet euro," sečetla mášikovnáHanička.
A šlo se jezdit. U špendlíku. Mají to tam moc hezký a děti zdarma.
Hned jsme přemýšleli, jestli by se to u nás například ve Špindlu odehrálo taky tak. A hned jsme si taky odpověděli, že asi ne. Inu - jinej kraj, jinej mrav.

jen telegraficky

Chybí vám dnešní zápis? To se holt nedá nic dělat, zkuste se mrknout do rubriky Telegraficky, třeba tam bude něco nového.

do kádě už ne

Na sobotu byl naplánován velký výlet. Až do Kuřimi. V Kuřimi byly závody ve wu-shu a tam měl opět v roli začátečníka účinkovat Matýsek. Kačka jela s sebou, toť se rozumí. A taky se každou půlhodinu ptala, kdy už tam budem, kterýžto interval ke konci cesty zkrátila na deset minut. Školu jsme našli hned; v tělocvičně už bylo plno. Trénovalo se a cvičilo aby se v soutěži uspělo.
Ovšem, jak se ukázalo, soutěž byla jen dobrou záminkou k tomu, aby se dělal bengál. Tedy pro ty nejmenší. Ti zkušení si odcvičili, vyhráli a šli devastovat žíněnky, zatímco Matěj si v začátečnících taky odcvičil, neskončil poslední a šel taky dělat psí kusy do kouta tělocvičny k žíněnkám. Kačka nemohla zůstat pozadu a vásledkem bylo, že vylezla kamsi nahoru, přičemž jí Matěj vydatně pomáhal, ale nemohla dolů.
"Matěji, když jsi jí pomáhal nahoru, tak jí dolů taky pěkně pomoz!"
"No tak teda jó," neochotně souhlasil Matýsek a šel Kačku sundat z molitanové trampolíny, co stála uklizená u zdi.
Byl čas zmizet. Měl jsem plán B.
"Tak máš odcvičeno, Matěji, na bednu určitě nepolezeš, pojedeme do bazénu. Tady mají pěknej."
"Joó! A bude tam tobogán?"
"No jasně. Tobogán a vůbec kdejaká vodní atrakce."
Stadion byl kousek od školy, takže jsme opět trefili celkem snadno. Matěj okamžitě obsadil jednu draáhu v bazénu, a začal trénovat plavání, neboť ve školních přeborech byl až pátej, což mu nějak pořád leží v žaludku. Ovšem Kačka prohlásila, že je to studený a že vyzkouší jinej bazén.
Vyzkoušeli jsme všechny, ale největší úspěch měl ten tobogán. Byl červenej a po cestě blikal. Nejmenší oblíbenosti dosáhla taková velká káď uprostřed divoké řeky, která se zuřivě točila dokola. V té kádi se dá rozhoupat voda a houpat se s v ní s tou vodou. Jenomže Kačka nějak nechytla tempo a začla polykat andělíčky. Vytáh jsem jí asi po dvou locích, což Kačka komentovala tím, že se jí tam nelíbí. Chápu. Mě ta vody taky nechutnala. Do kádě už jsme znovu nešli. Tož si šly děti tu chuť spravit zase na tobogán a do bublinek a pod vodopád a … a pak už nám vypršel čas a jelo se domů.
"Ale ten tobogán byl stejně nejlepší," komentovala výlet Kačenka.
No měla pravdu, byl to prima sešup.

slova na R

Ano, minulý týden byly jarní prázdniny. Napůl zimní a napůl jarní. Na začátku ještě mrzlo a na konci už počasí dávalo na jevo, že by se dalo uvažovat i o jakémsi předjaří. Cvičně, pochopitelně, protože teď ráno jsou zas čtyři pod nulou.
Ale vraťme se do zimní části jarních prázdnin. To jsme byli ve Fymburku a jezdili na bruslích a na lyžích. Ty brusle jsme stihli na poslední chvíli, protože na Lipně nějaké umělé zasněžování nepomůže a led prostě začne tát hned, jak se trochu oteplí. Než se oteplilo, dali jsme si
Lipno na bruslích. To vám je nádhera. Nějakých třináct kilometrů po protažené ledové cestě z Frymburku do Lipna a zpátky. I Kačka to zvládla na jedničku o Matějovi nemluvě. Líbilo se nám to tak, že jsme si slíbili, že napřesrok, bude-li dostatečně mrznout, pojedeme se po jezeře projet zase.
Ovšem nejen sportem živ je člověk. Taky jsme byli ve Frymburku ubytovaní. Děti měly svůj pokojíček a imrvére byly nasáčkované u nás, to se rozumí. Občas bylo toho frmolu až až, čímž vznikaly situace, jako třeba ta, když jsem se ve spravedlivém rodičovském hněvu jal kárat potomky:
"Dere se mi na jazyk, Kačenko, spousta slov obsahujících R!" povídám zvýšeným hlasem.
Kačku to pochopitelně povzbudilo k intelektuální činnosti a opáčila:
"Třeba Rentgen, viď, tatínku."
Kde slyšela o rentgenu, vážně nevím.
Když jsme pak byli na skok v Kašperkách, vyznamenala se i mámoudráHanička, když se mi cosi snažila vysvětlit:
"… no přece tím, že je kulatá, tak je stejná, jako hranatá …"
Dodnes nad tím hlavolamem bádám.
Ani na Kaččin rentgen v Kašperských Horách nepřišel zkrátka, když si Matýsek najednou vzpomněl:
"Už vím, tatínku, jaký je to slovo na R!"
Kačka byla ve střehu. Hned ho řekla:
"To, jak jsi před chvilkou říkal, pReso, viď, tatínku!"
"No, něco takovýho, Kačenko, to muselo bejt. Ale už si nevzpomínám," vymluvil jsem se na paměť mému věku příslušící.
Nic jinýho mi nezbejvalo.