WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

v drátech

Bez pošty v její elektronické podobě by to dneska nešlo. Před pár lety by nikoho nenapadlo, že je něco takového možné, pak přišel internet a pošťáci začali svištět po drátech. Tedy ti virtuální. Normální pošťák vám pořád ještě může zazvonit u dveří a já se přiznám, že mi to je milejší, přesto že mi většinou nosí účty. Občas ale přivezou paní pošťačky balíček, což je mnohem příjemnější, než dopis z ouřadu. Ale zpět k té poště, co protéká skrzevá dráty.
Normálně jí čtu na pracovním počítači. Méně normálně - když jsem někde na cestách - otevírám mail na telefonu. A zcela vyjímečně a jen v poslední době poštu prohlížím na domácím počítači. To proto, že jsem si zřídil nový účet pro účely modelářského kroužku a to i včetně
stránek. Ostatně už jsem tu o tom psal. A jsme u problému s virtuálním pošťákem.
Když odešlu mail z nového účtu, je všechno, jako jindy. Když ovšem odešlu poštu z účtu příslušícímu zde čtenému woleschku, pošťák okamžitě odmítne se mnou komunikovat. Přitom jsem kontroloval nastavení nejmíň pětkrát a je stejný pro oba účty. Někde jsem musel udělat chybu a ne a ne na to přijít.
Tedy ono by mě to zas až tak netrápilo, jenomže on ten pošák není žádnej anonym. Skoro ho podezírám, že bude někde zalezlej v drátech a dělá tam neplechu, jak je jeho dobrým zvykem. Začíná vám to bejt divný? No, mě je to taky divný, proto o tom tady píšu. On ten pošťák totiž není bezejmenej, on je vlastně docela profláknutej a špatná pověst ho provází, kde se jen objeví. Tuhle je část hlášení, které mi posílá i se svým podpisem:

Při odesílání zprávy nastala chyba. Poštovní server zaslal neočekávanou uvítací zprávu: „+OK X1 < ………. @rumburak. ……..>…."

poslouchaj banány

"Já je chci taky, ty jsou pěkný!" volala nadšeně a pochopitelně Kačka, neboť banánová sluchátka jsou holt banánová sluchátka.
Našel jsem to napsané na tašce, ve které jsem přinesl banány. Tedy, že když pošlete nálepku (opravdu stačí nálepka, nemusíte posílat celou šlupku) od banánu do soutěže, může se vám stát, že vyhrajete - no co jinýho, než zase banán. Tedy v tomto případě jaksi přepůlenej a doplněnej sluchátky.
Tož jsem vyplnil formuláře, přidal ke každému nálepku, a poslal v pondělí do soutěže. První pondělí nic, ale tohle pondělí, kdy jsme zkusili druhé kolo, to vypadá, že se dětem poštěstí. Jsou na seznamu. Matěj i Kačka. No to tu ještě nebylo, že by naše rodina něco vyhrála. Podle všeho to znamená, že jim poštou přijdou mrňavý banánky - sluchátka. Mají tam u těch banánů rozum a zřejmě všem, co jsou bráchové a poslali nálepky, posílají spravedlivě každému jedny, aby to tomu druhému nebylo líto. To se pozná solidní firma.
Tak teď už nezbejvá, než vyhlížet paní pošťačku s balíčky pro Kačku a pro Matěje. A kdybyste někdy v budoucnu potkali naše děti s banánem v uchu, ničeho se nelekejte. Prostě jenom poslouchaj banány růst.

u pokladny stál

Došlo kafe, tož jsem pro něj zašel.
Nebyl jsem pro něj ani u žida ani ve Spolku, na to jsem si dal pozor.
Přijdu k pokladně, přede mnou stojí pani, a jeden pán už platí, co si chce vodnýst. A najednou, v týhle normální situaci, slyším něco jako:

"…tady poďte přede mě."

"….prosim?" táži se, poněvadž jsem si nebyl jistej, co jsem to z výšin duchovní nepřítomnosti zaslechl.

" … no přede mě," povidá opravdu ta pani.

"… co prosim?" beru eště jednou pro jistotu opravu. Jeden v těchhle situacích vopravdu neví.

"No poďte přede mě!" jasně a zřetelně znovu opakuje pani.

Vzdávám to a přiznávám se: "… já vám nerozumím ... !?"

Pani obrátí oči v sloup a dí: "Ježišmarjá! Povidám, že vás pustim před sebe …"

"… jo?! ... aha! ... ale proč?" předváním perly řečnické dovednosti.

"No protože máte jenom kafe a já mám velkej nákup," vysvětluje trpělivě pani.

"…?… aha... tak děkuju ... víte já to furt nemužu ňák pochopit …"

"No jo, vy chlapi …." s despektem potvrzuje pani sama sobě trpkou realitu současnosti.

Šel jsem k pokladně před ní, zaplatil kafe …. paní měla kočárek a štyry dobrý vody .... velkej nákup.
Furt to nechápu.
Asi to holt přeci jen bude tím že my, chlapi …

ze závodů na sklály

A bylo po tréninku a jeli jsme na závody. Bylo to prý něco jako mistrovství republiky či co, já se v tom zas tolik nevyznám. V každém případě byla hala plná tatami, na většině se prali - tedy kikckboxovali a na jednom se dělalo wu-shu ve všech možných kategoriiích.
Matýsek startoval ve dvou. Beze zbraně byl osmý z osmi, ale měl tu smůlu že na svých teprve třetích závodech, kdy startoval poprvé oficiálně a ve vlastním kimonu, byl vylosován jako první. Podle něj nastavili rozhodčí stupnici a rázem bylo všechno jinak. Ale cvičil i tak moc pěkně. Jenomže se zbraní to byla jiná. S tyčí mu to jde o hodně líp. Přesto že to bylo jeho vůbec první soutěžní vystoupení se zbraní, byl čtvrtej a to třetí místo mu uteklo jen o pět setinek. To uznáte, to byl skoro třetí. Úspěch to byl náramnej a Matýsek to obrečel. Když jsme ho utěšovali, že je to báječnej úspěch, řekl nám, že pláče radostí. A měl proč. Vážně mu to šlo.
Po závodech jsme vyrazili pod širák. Kluci měli totiž slíbeno, že za odměnu je Tomáš, tedy jejich trenér, vezme lézt na černolické skály. Bylo nás nakonec jenom pět, takže jsem kluky i s Tomášem naskládal do auta a ještě před setměním jsme dorazili na skály. Tam se k nám přidal ještě malej Filip, kterej sice nezávodil, ale chtěl s námi lézt. Tím jsme byli všichni. Stany nám velký kluci pomohli postavit už za tmy a pak byl táborák. Davelské klobásy slavily úspěch, oheň hořel a v průrvě mezi skalami nám do toho svítil srpek měsíce. Větší romantiku si těžko představit.
Ráno jsme po snídani sbalili spacáky a stany a šlo se lézt. Matěj se do toho dal se vší silou a chutí. Šlo mu to skvěle a na to, že byl vlastně poprvé na opravdový skále (ta pětimetrová školková stěna se nedá počítat, tam získal jen ty nejzákladnější základy), si počínal děsně šikovně a lezl nahoru jak malej kamzík.
A tak jsme celou neděli lezli a slaňovali a zase lezli. Před obědem se k nám přidala ještě máúžasnáHanička, která přivezla nejen Kačku a Kristýnu, ale i plech s upečeným koláčem, což skálolezci - a to úplně všichni, co nás tam bylo - uvítali s neskrývaným nadšením. Mlaskali, až se ze skal kamení sypalo.
Byl to tak náročněj víkend, že jsme s Matýskem usnuli, hned, jak jsme přijeli domů. Byli jsme utahaný jak koťata a jen báječnej oběd, kterej nám má miláHanička uchystala, nás udržel při vědomí ještě chvilku po příjezdu. Ale hned potom jsme upadli do spánku. Matýsek spí ještě teď. Jen to dopíšu, musím ho jít vzbudit, kluka šikovnýho.
Obrázky z obou dnů najdete
tady v galerii.

trenérský trenýrky

Do telefonu Matýsek funěl jako když tlačí žebřiňák se senem.
"Tatínku, už jseš doma?"
"Jo, zrovna jsem přijel za Kačkou."
"Víš, já jsem zapomněl tepláky a triko … přivez bys mi je na wu-shu?"
"Nepřivez, Matýsku. Za trest nepřivez."
"Ale já mám teď wu-shu."
"Jo a já jsem ti včera večer a dneska ráno několikrát připomínal, že si to máš připravit a vzít do tašky. A ty sis pořád hrál s telefonem. Takže nepřivezu. Buď klidně ve slipech."
"Ano, tatínku," fňuknul synek ještě do telefonu a šel trénovat.
Ach jo, dyť já bych mu tam ty tepláky tak rád vodvez, ale copak můžu. Von si na to zvykne, zvlášť teď na začátku školního roku. Nepořádník nepořádná. Tuhle nechal boty před školou a tuhle zas … Přestal jsem o tom přemýšlet a věnoval jsem se Kačce.
Když byl čas dojet pro Matěje, jel jsem pro něj. Trochu dřív - měl jsem špatný svědomí. Klouček jeden nepořádnej - teď tam někde pobíhá v trenýrkách. Má před závodama, má se soustředit na sestavy a já mu nepřivezu tepláky, který si zapomněl … a tak všelijak jsem si vyčítal, jakej jsem kruťák. To už jsem přišel do tělocvičny. Matěj zrovna cvičil. V trenýrkách až po kolena. V Tomášovejch. Tomáš - tedy trenér - byl jen ve slipech.
"Ježkovy voči, já řikal, že máš bejt jen ve slipech a ty svlíkneš Tomáše?!"
"No, já jsem …"
"No jó, to se tak stane, dyť se nic neděje. Já si je hned vezmu zpátky, jen co se Matýsek převleče," pravil zvesela Tomáš a dál dohlížel na trénink ostatních mrňousů, sám jen tak v boxerkách. Kluci si to užívali a to i s Matějem, který měl být původně potrestán absencí tepláků.
Ve skutečnosti to bylo úplně naopak. Byl slavnej, poněvadž měl trenérský trenýrky.
No neni ten svět krásnej?!

jenom si hrát

Tuhle jsem se tu přiznal, že se pokusím pro děti ve škole dělat modelářský kroužek. Včera jsem tedy měl ve škole premiéru, což ovšem nebylo jen tak.
Já si totiž představoval, že tak nějak přijdou děti, já jim povím, jak na věc a začneme společně něco tvořit.
Chyba lávky.
Tedy ne, že by děti nepřišly, to zas ne, to přišly, ba dokonce jeden klouček přišel jaksi navíc, protože rodiče si nepřečetli, že je to až od čtvrté třídy a já ho musel s omluvou a vysvětlením vyšoupnout. Jenomže než přišly děti, nastala administrativa.
Paní ředitelka ví, jak se věci mají a proto to na mě nevybalila hned na začátku. Nechala mě pěkně si všechno připravit, ochotně mi tu a tam s něčím poradila a když jsem požádal o první schůzku, abych věděl kudy kam a jak to ve škole chodí, ráda souhlasila. A na té schůzce mě lapla.
"No, víš ono než podepíšeme tu pracovní smlouvu, tak bys měl ještě …"
A já se dozvěděl, že musím oběhnout ouřad a doktora a že musím mít plat a dělat vyúčtování a … prostě se stát pedagogickým pracovníkem! Šmarjá! Já a pedagog … znáte ty povídky od Šimka a Grossmanna, že jo ….
Ale co naplat, ouřad je ouřad a bez toho děti mít modelářskej kroužek nemůžou. Tak jo. Vše zařízeno, stihnuto, může dojít k premiéře.
"Ahoj, tak jsem tu, hlásím se do služby … " volám včera zvesela v ředitelně.
"Ahoj, tak pojď tuhle pro tebe mám ty papíry."
"Papíry? Já myslel, že už je to za náma."
"No, protože jseš teď ten pedagogickej pracovník, tak se musíš tuhle podepsat do třídních výkazů a …"
"Cože, to jako že budu psát vysvědčení?!"
"No bude stačit, když tam napíšeš jako že pracoval úspěšně a …."
"Šmarjá, já chtěl dělat modeláře a né vysvědčení."
"No jo, ale když je to v rámci školy, tak …"
"Ach jo, tak kam se mám mám napsat?"
"Tuhlec a tady. No a tady máš ještě třídní výkaz a pak mi budeš vyplňovat pracovní výkaz a …."
"Kristovanoho cože?! Dyť sem eště nezačal a už tu mám stoh lejster a výkazů, co musím …."
"No, víš, to jinak nejde."
"To jsem měl vědět, to bych si to rozmyslel … já chtěl jen modelařit s dětma …."
"Ale tobě to pude, ty jseš takovej systematik …."
"No, co mi zbejvá, dyž si chci hrát…"
Děti už čekaly ve třídě s čím přijdu, tož nezbývalo, než to nějak zkousnout. Ale to vám povím, ty lejstra ke kousání moc nejsou. Navíc, když jsem si chtěl jenom hrát ….

pohádková

A právě mezi tím pinkáním jsme byli na pohádce. Šli jsme na Deváté srdce. To je pohádka strašidelná, ale protože bylo krásné slunečné odpoledne, strašidelnou náladu jsme neměli.
Kačenku jsem ovšem nabádal:
"Kačko, ale nesmíš se bát, bude to strašidelný."
"Nebudu, tatínku."
"Budete sedět s Matějem vedle sebe sami. My budeme s maminkou za vámi. Tak kdy něco …"
"Kdybych se bála, tatínku, tak se chytnu Matýska za ruku."
"Tak jo, to by šlo."
A bylo třetí zvonění a začalo se. Principál vytáh' káru s pimprlovým tyjátrem a už hráli o tej princezně Beatrici, co je zakletá v zemi Napolitánské a už osm princů se jí vydalo zachránit, ale žádný se doposud nevrátil.
Hrálo se bez přestávky a Kačka to půldruhý hodiny vydržela. Občas se otočila, jako, že jestli dobrý a hned se zas dívala, jak to s tím študentem Martinem a zlotřilým astrologem Aldobrandinim dopadne.
Dopadlo to jako v pohádce, za což si komendianti vysloužili potles a šlo se domů.
Na děti jsme museli počkat u dveří do hlediště, poněvadž nás proud diváků poněkud vynesl ven.
Když jsme se mrňousků dočkali, Kačka si to hned zamířila ke mně:
"Tatínku, já jsem se vůbec nebála!" pravila hlasitě, jak to má na divadle být. Paní uvaděčka i okoloproudící diváci se usmáli a pohádky tím byl opravdový konec.
Tak kdybyste někdy chtěli s dětmi vidět mírně strašidelnou pohádku, u které se nebudete bát, zkuste třeba zrovna tuhle. Vůbec není tak špatná, jak se o ní kritici vyjadřují. Je prostě pro děti pohádková. A to je dobře.

je prostě nejlepší

V neděli bylo pěkně, odpoledne jsme jeli do Prahy do divadla, a protože nejen duši, ale i tělu by se mělo dostat nějakého vzdělávání, rozložili jsme si s moušikovnouHaničkou stůl. Tedy, ne s nad, že bychom měli málo stolů, ale šlo o ten pingpongový.
Hráli jsme před divadlem a hráli jsme i po něm. Sluníčko svítilo, podmínky byly ideální a tak se nám to pinkalo jedna báseň.
MáčipernáHanička má takovej styl, že sice opatrně, ale důsledně upinká všechno a svou umíněností a pečlivostí pak vítězí. To ostatně platí všeobecně, ale to je jiný příběh.
Tož tedy plácáme a já si zkouším ten svůj styl trénovat proti mésoustředěnéHaničce. Tady je potřeba podotknout, že já to hraju velice špatně, ovšem velice rád. Pokouším se míčky točit na tu či onu stranu, hrát krátké i dlouhé, občas smečovat - jenomže von je ten stůl nějak krátkej, síťka je moc vysoko a imrvére fouká vítr, což všechno je původa toho, že to tluču jako ponocnej. Ale užiju si to. MáveseláHanička mi míčky trpělivě vrací - tedy pokud se trefím a jde to na stůl.
A v tom je právě ta potíž.
Trpělivé vracení je jaksi málo dynamické, poněkud málo pestré. Prostě člověk se u toho málo vyblbne.
"Teda de ti to daleko líp, jak mě," povídám, "ostatně jako dycky. Ale ten tvůj styl."
"Furt eště hraju líp jak ty!"
"No to ano, ale když to srovnám … Marcela je Marcela, to se nedá nic dělat."
"Jo ták! To musim Macince napsat, že máš rači ji!"
"Já to věděl, já měl mlčet. Ale dyž vona do toho tluče pořádně …"
"Jo tluče. Já tě taky ztluču!"
"Ale já jsem jenom chtěl …"
"Mě je jasný, co jsi chtěl! Máš to u mě schovaný!"
"uhmmmm …."
Naštěstí byl čas k obědu a pak na divadlo, takže debata byla zapomenuta. Jenom si nejsem jistej, jestli napořád. Kamarádka nekamarádka, mámiláHanička je prostě nejlepší. Ve všem. Teda pokud nejde o pingpong.

logika s angínou

Byl jsem s Kačkou doma, poněvadž má nějakou chorobu jako třeba angínu nebo tak něco. Jenomže jsme to zjistili včas, paní doktorka jí dala meducínu a Kačka je jak z čertovejch vajec. No znáte to, ležet v posteli a kurýrovat se nikoho nebaví.
No a než jsme jeli k té paní doktorce, museli jsme pochopitelně vstát a umýt se:
"Tak honem, Kačko. Vyčistit zuby, vypláchnout pusu vodou, pak tou růžovou vodou, umejt očka, …
"Rozkaz, kapitáne!"
"Tak šup, šup, kormidelníku."
"Já nejsem kormidelník!"
"Tak to zas já nejsem kapitán."
"Ale tatínku, copak holka může bejt kormidelník?"
"Proč by nemohla, Kačenko?"
"Nemohla. Protože holka totiž může bejt jenom kormidelnice. Víš, tatínku?!"
Jo, logika jí nechybí, to s angínou nemá co dělat.

přístup do knihovny

"Tatínku, já ti musím něco říct," pravil vážně Matýsek, "ono mi nejde telefonovat. Poslechni si."
Podal mi svůj nový telefon. Ozývalo se v něm, že je potřeba zadat nějaké číslo a křížek a pronést nějaké zaříkadlo, či co já vím co ještě. Pak prý ten telefon odešle zprávu volanému, že jako ho někdo volá. No bylo to jasné. Kredit byl vyčerpán, kyslík přestal fungovat.
"No jo, Matýsku, to máš těžký. Tys někomu volal a provolal jsi povolenou částku a teď je telefon zablokovanej."
"Ale já nikomu nevolal, vážně, tatínku."
"To se může stát. Třeba jsi volal, ani o tom nevíš nebo jsi byl připojenej na internet …"
"Vážně nebyl."
"Nic se neděje, já zavolám k operátorovi a dozvíme se, co a jak."
Pochopitelně jsme se dozvěděli, že kredit je vyčerpán, limitu dosaženo a jedna z posledních položek je delší připojení přes wap k internetu. Okamžitě jsem zrušil všechny datové přenosy a nechal udělat nové nastavení.
"Tak je to jasný, Matěji. Byls na internetu a tím jsi utratil všechny peníze z kreditu."
"Ale já jsem na internetu nebyl … Já jsem jenom včera zmačknul takovou tu zeměkouli …a pak tam byla wikipedie … a nějaká historie a já si chtěl prohlídnout ten vobrázek …"
"Tak to je přesně ono, Matýsku. Ale to nevadí. Nic se nestalo, já ti to vysvětlím."
Matýsek se cítil strašně provinile a už už začal natahovat moldánky. Naštěstí se mi podařilo mu to objasnit.
Internet je prostě žrout peněz, pokud ho člověk nešikovně používá. Lepší je podívat se do encyklopedie, která je v knihovně. Tam je obrázků taky spousta a za přístup do knihovny se platí akorát těmi několika kroky, co je člověk musí udělat, když se zvedne ze židle.

hádanka zářijová druhá

Mám tu jeden zajímavý obrázek, což se náramně hodí, jelikož v hádankách mám letos dlouhotrvající skluz.
Dávám tedy k lepšímu druhou zářijovou hádanku. Uhodnete,
co je na obrázku?
a) makovice napadená krytonoscem makovicovým
b) kokon larvy bejlomorky makové
c) hnízdo křižáka pruhovaného

mabu

"Jenomže ty neumíš pořádně počítat a taky mě neopravíš mabu, to umí jenom Tomáš," obdývá mě Matýsek, když chci, aby trénoval setavu na závody. On tedy má pravdu, wu-shu ho trénovat nemůžu, protože to neumím. Ale zato ho můžu přimět k opakování a cvičení sestav, to si stačí vzpomenout, že je zrovna čas na trénink.
A Matějovi to jde, to zase ano. Na umístění v závodech si sice žádný ambice nedělá, ale doma na trávníku a při tréninku s Tomášem a ostatníma klukama si vede náramně. Já si pochopitelně nezapamatuju ani tři po sobě jdoucí figury, natož abych ho mohl opravovat. Ale jek jsem řek': vzpomenout si můžu. A když si vzpomenu, žádám Matýska, aby zacvičil sestavu. Nejraději všechny tři. Beze zbraně, s tyčí a se šavlí.
Tu se šavlí má nejradši, přesto, že z ní zatím umí jen začátek.
No a tuhle jsem si vzpomněl hned třikrát. Dvakrát se Matěj nechal přemluvit, ale potřetí už se mu moc nechtělo.
"Tak víš co. Ty zacvičíš sestavu a já celou dobu vydržím v tom vašem postoji mabu."
"Tak jo, tati, ale to stejně nevydržíš. A dej nohy víc od sebe. A níž. Ještě níž! A záda narovnat, chodidla rovnoběžně. A kolena musejí bejt vepředu …."
No citýroval mě jak na manévrech, ale nakonec se Matýskovi podařilo mě vytvarovat do takové té pozice, co to vypadá, jako že sedíte na štokrleti, ale to štokrle tam chybí a ruce máte předpažený a drápy zaťatý - jako tygr.
Asi v půlce té jeho sestavy, může to být něco málo přes minutu, se mi začala třást kolena, ale nepovolil jsem. Ke konci už jsem se třás celej, ale vydžel jsem. Matýsek docvičil a já se moh' konečně postavit.
"No vidíš, pěkně jsi cvičil," povídám.
"Víš tatínku, že jsem myslel, že to nevydržíš? Ale jseš dobrej."
Uff, byla to dřina, ale stálo to za to - pochvala od Matýska je obzvlášť cenná.

telegraficky

v úterý jen telegraficky - bude-li co k telegrafování

po kontaktu

Sobotní počasí bylo jako vymalované už od rána. Možná i proto dostal Matýsek od Kellyho zase jeden dopis s privátním úkolem, tedy zahnat zlou moc zpátky do pekla, což se u nás dá celkem snadno realizovat, jelikož na kopec Ďábel to máme co by kamenem dohodil a tam, jak známo, je díra do pekla, kterážto je k zahánění zlé moci nejvhodnější.
I jsme se tedy vydali na cestu. Přidala se k nám i mámiláHanička, přesto že původně chtěla být doma a přichystat dětem k obědu buchtičky s krémem - ona umí vynikající. Jenomže počasí bylo opravdu skvělé, tož jsme šli všichni.
Pochopitelně ne jenom na Ďábel, to byl Matýskův úkol, ale dál přes Petrov a Hadí skálu na Třeštibok. To je taková hezká cesta nad řekou Sázavou, ze které vidíte krásně do údolí a od nás je to pěkných deset a půl kilometru do Luk pod Medníkem na zastávku. Kochali jsme se tím pozdně letním dnem a najednou - právě na Třeštiboku - slyšíme, jak se k nám shora sune nějaké třeštidlo. A hele, ona je to Nora, a za ní Ondřej a hned vedle Ljuba.
"No co tu děláte? Zrovna jsme si říkali, že vás sem musíme poslat, že je to tu hezký."
"A co vy tu děláte? My to tu známe, my sem taky chodíme."
Došlo k vysvětlování, co že to tu vlastně obě skupiny pohledávají. Výsledek byl společný. Je tu prostě hezky.
"Tak my už ale jdeme, náme to akorát. Nám jede v 12:09 vlak."
"Vlak? Odkud?"
"No přece támhle z Luk pod Medníkem."
"Jo tak to běžte a ahój!"
"Ahój!"
Vlak měl maličko zpoždění, ale bylo náramný počasí, tak to ani nevadilo.
Na Davli jsme si zašli na oběd - protože buchtičky se šodó nahradil výlet. Matýsek sněd celou pizzu a ještě zmrzlinu, což svědčilo o náročnosti výletu, který ještě kousek pokračoval, poněvadž z Davle je to k nám domů pořád ještě dobrých dva a půl kilometru.
A zážitek? Pochopitelně byl. Na stráních kopce Ďábel jsou totiž pastviny obehnané elektrickým ohradníkem. Aby děti věřily, že tam ta elektřina je,
musely si sáhnout. Byla tam. A takhle to vypadalo po kontaktu s ní.

hádanka zářijová

Napadlo mě, že když už je ten obrázek na světě, mohl by vás i pobavit. A budete-li si ho prohlížet, jistě hned uhodnete:
Kolik objektů jsem do
obrázku naší školy doplnil?
a) tři
b) čtyři
c) pět

za vším hledej ...

Není to ani tři neděle, co jsme si takhle večer s moumiliuHaničkou povídali o škole. O té Kaččině a Matýskově, pochopitelně. Měl jsem takovej pocit pocit, že bych ještě něco dalšího chtěl pro děti udělat. Jenomže co? My máme rádi takový konzervativní věci. Jako je třeba historie nabo třeba nějaký práce … A Fausta už pro školu děláme a keramiku nebo výtvarku mají z vlastních zdrojů a moc dobrou …
"A co kdybys třeba zkusil s dětma dělat nějaký modely?" ptá se mě mášikovnáHanička.
"To jako myslíš modelářskej kroužek?"
"Jo. Dyť se stejně furt v něčem šťouráš. A modelů jsi taky postavil dost a …"
MámazanáHanička mi začala vypočítávat všechny mé kutilsko-šťouralské aktivity.
"A taky s Matějem furt něco stavíte, tak bys to moh' zkusit i ve škole."
"A víš, že jo. To by možná šlo. Tak já hned Lucce pošlu zprávu, jestli by vo to vůbec stála."
Což jsem učinil a protože to bylo už v noci, dostal jsem kladnou odpověď až na druhý den.
Tím bylo rozhodnuto neboť paní ředitelka to vzala jako hotovou věc.
"A to nemáš po večerech nic lepšího na práci, než vymejšlet kroužky pro děti, když máš doma takovou krásnou ženu?" ptala se pak ještě Lucka, protože jsem se přiznal, že jsme to vymysleli společně s moumilouHaničkou takhle večer.
"No právě - když vony byly děti zrovna doma, tak nám nic lepšího nezbejvalo…"
Inu za vším hledej ženu, teda vlastně děti.

modelová situace

Tu a tam se strhne nějaká bouře a člověk se pak snaží zorientovat v nově vzniklé situaci. Taková lokální přeháňka se zrovna teď přihodila v pražské dopravě.
Tu a tam použiju nějaký z dostupných dopravních prostředků, tudíž jsem si všiml, že od prvního září se má nějak změnit systém linek. Proto jsem včera použil iPhone, aby mi vyhledal, jak se dostanu z Újezda do Korunovační. A ejhle! Žádné složité přestupování. Jednoduše dvanáctkou. A že prý právě jede, píše mi telefon. Kouknu a vono jo. Zrovna přijížděla do stanice. Tentokrát jsem nemusel sprintovat, už jsem čekal na refíži.
Tam i zpátky to byla nádherná výletní cesta. Přes Malou Stranu nahoru Chotkovou a byli jsme u Sparty. A zpátky jakbysmet. Dole Praha jako na talíři, počasí přímo výletní - no to vám povim, za dvaatřicet korun to stálo.
Když jsem to pak nadšeně vyprávěl v kanceláři, dostalo se mi vyčítavého upozornění, že jako sváteční uživatel socky nemám vůbec páru, jaký je to v ranní špičce, že Chotkova je úzký hrdlo a je imrvere ucpaná a že ten, kdo tou tramvají ráno jet musí, to vidí úplně jinak.
No vida. Podle tohodle modelu bude zřejmě rozděleno veřejné mínění. Jedni budou nadšení, jak je to lepší a druhý budou našňupnutý, jak je to horší. To jsem zvědavej, kdo vyhraje.

ani houbička

Na houbách jsme byli letos jenom jednou, na Šumavě. To je málo, řekli jsme si tuhle s dětmi a i když trošku pršelo, vzali jsme košík a šli se podívat tady k nám do lesa, jestli náhodou nerostou.
No byl to blbej nápad. Celou dobu bylo sucho a jít na houby první den, co začalo pršet, byl nesmysl. Ale šlo o procházku a cíl procházky je lepší mít než nemít. Tedy: jdeme na houby.
Po cestě ani houbička, pochopitelně. Když tu najednou: "Pozor, málem jsme na něj šlápli!" No jo, coural se po pěšince a to mokro mu zjevně dělalo dobře. Mlok. Skvrnitej. Krásnej exemplář. Kačenka se začala rozplývat způsobem obvyklým pro obdivování kdejaké žoužele.
Nechali jsme obdivování a šli dál tou cestičkou, kterou chodíváme.
"Hele, další."
"Jé a tady je ještě jeden!"
"A támhle taky."
"A tamten spad na záda, von se skutálel dolů …"
"Tady je číslo dvanáct, hledáme třináctku …"
Ten den bylo tady u nás v lese přemlokováno. Doslova na každém kroku jsme je potkávali, kterak se někam sunou. Když jsme vycházeli z lesa, v košíku nebyla ani prašivka, houby prostě nerostly. Zato mloků jsme napočítali osmnáct.
"Takovejch mloků! To musíme vyprávět mamince," povídám dětem a vykračujeme si to po cestě domů. Proti nám jde soused. Taky s dětma. Taky do lesa.
"Tak co, rostou?"
"Ále kdepak, ani houba. Zato mloků jsme viděli osmnáct. Tolik jsme jich v životě nepotkali."
"No jo, voni tu sou. My jsme minule přestali počítat, když jich bylo sto …."
No nazdar! Vzpomněl jsem si na kapitána Van Tocha, ten s tím tenkrát začal. Naštěstí tyhle jsou malí a nemají s druhem Andrias Scheuchzeri nic společného. … Opravdu?

první školní

"Jé, ty jsou krásný, maminko, děkuju!" rozplývala se včera Kačenka nad novými šatičkami.
Už od pátku tu jsou nachystané dvě školní tašky, dvoje cvičky, dva penály … pro Matýska a pro Kačenku. A pro Kačenku teď i ty šatičky. Její první školní.
Kačenka půjde dneska poprvé do škloly. Matýsek má svoje poprvé už dva roky za sebou a teď je třeťák, Kačenka se od začátku prázdnin těší na svoje poprvé. Už má vymyšlené, s kým bude sedět v lavici a co si dá do penálu. Už nám předvádí, jak umí číst i psát, počítá všechno, co se spočítat dá a povídá a povídá - o škole, samozřejmě.
Včera, když jsem jí dával v postýlce pusu na dobrou noc, vzala mě kolem krku, jako obvykle, a povídá: "Už zítra, tatínku. Já se tak těším!" Svítila jí při tom očka a usmívala se jako, jako - inu jako holčičky, které se těší, jak poprvé půjdou do školy a právě teď jim začíná poslední předškolní noc a určitě se jim bude zdát nějaký krásný sen, možná už škoní.
Za chvilku se bude vstávat, poslední předškolní noc končí a Kaččino první školní ráno začíná.
Už se s Kačenkou moc těšíme. A já mám zas nachystanej kapesník. Pro všechny případy. Člověk nikdy neví.

… ták, a už Kačenku nahoře slyším. Jsou tři čtvrti na sedm a Kačenka sama vstala.
"Já jdu dneska do školy, tatínku. Kdybych nešla do školy, tak bych vstávala až v osm. Ale já se tak těším …"