WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jeden se bál

Letos to s koncem prázdnin vyšlo skvěle. Do včera bylo vedro na koupání a dneska jako když mávnete kouzelným proutkem nebo školní rákoskou - tedy jak kdo - už od noci prší a je chladno. Právě tu probíhá chystání se do školy. Matěj uklízí a připravuje školní vercajk, Kačku to čeká odpoledne, až přijede s babičkou z prázdnin.
Matěje jsem přivez už včera ze soustředění. Byl náramně spokojenej a Tomáš - tedy jeho trenér - ho děsně chválil. Že prý je v tréninku nejlepší, jenom holt na těch závodech je to problém, protože má trému. Ale to se ochodí.
Matýsek byl šťastnej jak blecha. Hned po příjezdu nám předvedl novou sestavu se šavlí, kterou se začal na soustředění učit. Pak vyprávěl, jak s nima cvičila mistryně Zhai Hua a jak ho pochválila, ale taky jak dostal trest. Ten prý mu pomohl zvládnout to, co mu nešlo a za co ten trest dostal.
A pak prý jim v táboře přistál vrtulník a Matěj byl v kabině. Tam bylo páček! No a koupali se v rybníku a soutěžili, kdo se nezaboří do bahna … a vůbec to bylo nádherný, poněvadž poslední den měli bojovku a v noci spali pod širákem - jen tak ve spacáku a jeden devítiletej kluk se bál. Ale to Matěj ne, kdepak.
A … a pak už byl večer a šlo se do hajan. Matýsek se svým novým telefonem, který si ještě včera odpoledne šel pyšně koupit za svůj první honorář z natáčení.
Hrozně jsme mu to s moumilouHaničkou přáli a záviděli.

veteráni na kolech

"Já už na tom jezdit nebudu. A stejně bych to hodila do šrotu," povídala maminka, když jsem se jí zeptal na ta stará kola po dědovi a babičce. "Jedno je na půdě a to druhý zaházený krámama v garáži."
"Tak jo, tak my se teda přijedem na to podívat."
On totiž kolega projevil zájem, zda bych neměl po dědovi staré kolo. Že by si ho chtěl pro vlastní potřebu rekonstruovat a jezdit na něm jen tak pro radost, protože je to vetarán. Terdy to kolo, ne kolega. Ne, že by kolo neměl. Naopak, kol má dost a dost na nich jezdí. Ale veterána ještě nemá.
Inu, když proti tomu maminka nic nemá, mrknem na to, jestli by se to hodilo.
Ukázalo se, že na půdě je to kolo v horším stavu, než to v garáži. Na něm totiž už dlouho nikdo nejezdil, víc jak dvacet let. Děda s tím přestal, jak mu bylo přes pětadevadesát. Babička mu to zakázala se slovy "…už s tím kolem dej, taťko, pokoj, ještě se na tom zmrzačíš …" což nebylo tak úplně mimo realitu, poněvadž se po nějaké době dědeček přiznal, že už s tím kolem upad. No, ať tak nebo tak, kolo jsme uložili na půdu, kam jsem ho dědovi podle jeho instrukcí vytahoval lanem, a tam to kolo taky bylo.
"No čoveče, to je skvělý!" rozplýval se kolega.
"Ale dyť je to hodně rezavý a slejzá z toho chrom."
"To se musí celý zrekonstruovat, ale jinak je úplně v pořádku."
"No to jo, to je. Von byl děda pečlivej. Tuhlec je třeba ještě i kožená brašna a v ní vercajk. A dynamo Bosch! A reflektor s přepínačem!"
"Fakt dobrý, já to beru."
Kolo jsem tedy naposledy spustil obvyklým způsobem dolů z půdy a bylo nachystáno k odvozu.
Hned potom jsme se pustili do archeologie v garáži. Naštěstí jsme nemuseli jít příliš do hloubky a už v první třetině kolega hlásil:
"Tak tady je. A je v lepším stavu. A hned vedle je ta tvoje babeta."
Byly tam. Moje staré kolo přestavěné po tatínkovi, pečlivě zavěšené na hácích, babiččino kolo, na kterém ještě před časem jezdila maminka - pěkně uložené na stojanu - a babeta, moje nejsilnější motorové dvojstopé vozidlo, které jsem kdy vlastnil. Babetu a dámské kolo jsme vyvezli ven. Bylo shledáno, že kolo je v pořádku a tudíž si ho kolega taky odveze k rekonstrukci. Já jsem k tomu přiložil babetu, protože už jí dlouhý čas slibuju Matýskovi. Že jí dáme do pořádku a zkusíme, jestli pojede. Já dobře vím, že pojede, ale že se musí vyčistit nádrž, ve které jsou zaschlé žmolky z oleje a ucpávají karburátor.
Tož jsme to všechno naložili, já jsem vrátil do garáže přehršel předtím sejmutých vrstev fosílií a kolega se poctivě vyrovnal s maminkou, neboť kola byla v jejím vlastnictví.
Maminku jsem naložil do auta já a jeli jsme do Prahy. Maminka zelejt kytky a já s kolegou uložit ty veterány na kolech k brzké rekonstrukci.
Ta kola si to zasloužej, dyť jsou z první republiky. No a ta babeta koneckonců taky. Na tu jsem si vydělal na brigádě a protože nebyla nikde k sehnání, koupil jsem jí až na LVT - tedy Libereckých výstavních trzích.
Jestli si na ně ještě pamatujete, pak jste taky pamětníci.

jen pár minut

Zdravej člověk většinou neleze doktorovi do spárů dobrovolně, to dá rozum. Proč by to taky dělal. Leda snad, že by by se potřeboval na něčem domluvit.
My jsme se byli včera s moustarostlivouHaničkou domluvit s novým panem doktorem, že bychom si ho teda jako zvolili za rodinného lékaře, jelikož jsme vlastně jakživo k nikomu nepatřili a šli jsme za někým jenom tehdy, když jsme potřebovali aspirín na bolení v krku, což už teď stejně moc nepotřebujeme.
Pan doktor byl vochotnej, domluvený termín platil, no a tak si nás začal hned zapisovat.
"Já jsem zdravá jako řípa," odpověděla mámiláHanička panu doktorovi,"akorát teď zrovna …" A spustila výčet neduhů, který doktora zaujal. Čímž bylo zjištěno, že vlastně ta řípa zas tak docela zdravá nebude. To pana doktora potěšilo, neboť získal pacienta.
"Já se taky cejtim úplně zdravej, doktorum se vyhýbám, a je mi jasný že je to úplně jinak," pravil jsem na stejnou otázku já a hned jsem přidal dva roky starou historku s ramenem, který mě eště furt bolí a je mi jasný, že už nepřestane.
"Tak ukažte, já se na to podívám," zvedl se pan doktor ze židle a kroutil mi nejdřív zdravým a potom tím druhým ramenem. K jeho dobru budiž přičteno, že mi ramena neukroutil. Zatím sou eště furt dost tuhý.
"No jo, já vás můžu někam poslat, ale rovnou vám řikám: na nějaký léčení to není a voperovat vám to taky nebudou. No, může se vám na to podívat ortoped, pudete za ním?"
"Nepudu," odvětil jsem po pravdě, neboť je mi jasný, že by to k ničemu nebylo.
"No tak to bysme měli. Tak se mějte a nashledanou," rozloučil se pan doktor.
No. To bysme teda měli. Jsme registrovaný a já se budu zas držet vod doktorů dál, co to jen pude. Mám k tomu dobrej důvod. Jenom pár minut jsme tam byli a z méčipernéHaničky je pacoš a já tomu unik jenom vo fous.

vo duši

Dyž de vo duši, je to stejný jako se zahrádkou. Jak vo ní pečujete, takovou jí máte. A poněvadž se o zahrádku docela staráme, staráme se i o dušičky Kačky a Matýska, od čehož si slibujeme, že nám nezvlčej a vyrostou z nich civilizovaný tvorové s kultůrnim rozhledem. Čímž se dostáváme zpátky k tej péči vo duši.
Včera jsem si umanul, že vo ní začnu pečovat hnedle se začátkem školního a tedy i divadelního roku. Cestou do Prahy mi ráno rádio připomnělo, že už je na čase zajít pro lístky, jelikož když jde právě o tu duši a člověk chce s dětma zajít na něco, co by se mohlo líbit a zároveň nebejt blbý, tak si musí pospíšit, jináč je vyprodáno. Před prázdninama bylo na Čarokraj vyprodáno, teď by to mohlo vyjít, řekl jsem si a vydal se do Národního.
Tady je potřeba vědět, že to mám do Zlatý kapličky jenom kousek přes most a tudíž je to pěkná procházka. Ale když vám zrovna jede devítka, tak si řeknete, že ušetříte čas a tu jednu stanici se svezete. Pokud nastoupíte.
Takhle jsem si to promýšlel a jak jsem vykouk zpoza rohu, devítka už stála ve stanici. Zavzpomínal jsem na doby bujarého mládí, kdy dohánět tramvaj bylo ctí opozdilců, a vyrazil jsem. Nejdřív dva, tři, rozehřívací skoky a pak se dostavil sprint. No ano, skutečně se dostavil. Téměř nezávisle na mé vůli se to rozběhlo a já vyvinul nějokou strašlivou rychlost na hranici sprintérskýho rekordu. Pár lidí se vohlídlo, jak je vovanul ten vzdušnej vír, co se za mnou dělal.
Tramvaj jsem stihnul, zrovna se otevíraly dveře.
Stihnul jsem i koupit lístky - pochopitelně až na listopad, poněvadž na září už byly vyprodaný, tož jsem přibral ještě Deváté srdce, ať mají děti pohádkovej začátek školy, dyž de vo tu duši, že ano.
Zpátky už jsem šel tou procházkou přes ten most Legií, ale zážitek z toho běhu byl natolik silnej, že to stojí i za zápis tady na woleschku.
Vono mi to běželo! A skoro samo. A jen tak, bez přípravy. To muselo bejt tím, že nešlo vo život, ale právě vo tu duši, jinak si to nedokážu vysvětlit.

křupavá

"To moje babička dělala škubánky tak, že je ještě nakonec osmažila na pánvi. Byly děsně dobrý," vzpomínal jsem v sobotu v průběhu pingpongového turnaje, který pochopitelně vyhrála mášikovnáHanička.
"A eště bejvaly dobrý bramborový placky takhle na sucho pečený," přidal se Ondřej se svou vzpomínkou.
Jenomže na programu byl stolní tenis a tudíž hovory o jídle odvanul sportovní duch.
Avšak zpomínka na opékané škubánky mě jen tak neopustila.
"Co kdybch udělal ty škubánky k obědu, nabídl jsem v neděli a hned jsem dostal odpověď:
"Klidně, já si dám to maso, co tam je od včera," souhlasila málaskaváHanička.
Souhlas jsem obdržel, tož vzhůru do díla. Pozval jsem si ku pomoci Kačenku a společně jsme udělali škubánkové těsto, já ho musel ještě trochu zahustit, poněvadž jsem to přehnal s vodou, no a pak došlo na smažení. Na sádle, pochopitelně. Jde to blbě, škubánky se kroutěj a nechtěj se dát otočit. Nakonec jsem na ně vyzrál a podařilo se mi to s dopomocí zručně ovládaných lopatiček. Kačka prostřela a už jsme měli škubánky na talíři a sypali jsme si je mákem, který před tím Kačenka umíchala s cukrem.
"Je to moc dobrý, tatínku," pravila Kačka a dvakrát si přidala.
MámlsnáHanička uždíbla z jednoho škubánku a nechala se slyšet, že je to sice lepší, než nesmažený, ale maso, že je maso.
Inu tak. Byla to dobrota zhmotněná z dětských vzpomínek. Sice určitě děsně nezdravá, jelikož smažená. Ale stejně: ta do zlatova opečená kůrčička, křupavá …

bylo to vyrovnaný

Nakonec ho přivezli včera. MámiláHanička ho dostala k svátku se zpožděním, jelikož jsem na svátek zapomněl a nebýt Matýska, byla by ostuda. Ostuda nebyla, stůl přišel. Pingpongovej, zelenej.
Byl jsem na to odpoledne doma sám, tož byl klid a stůl jsem za půldruhý hodinky poskládal. Má to kolečka, dá se s tím popojíždět, aby se to nemuselo nosit. To je výhoda, poněvadž to váží víc než málo a manipulace byť i jen s jednou polovinou stolu hrozí devastací okolí nebo alespoň průnikem různoběžných ploch.
Jen jsem to dodělal, přijeli Ondřej s Dodo a Kačkou. Kačka totiž byla už druhý den právě s Dodo, neboť jsou prázdniny. Pak přijela i mápracovitáHanička a nakonec se dostavily i Ljuba s Norou, čímž jsme byli všichni. V grilu už bylo roztopeno, stůl složen, bazén měl 26°- nebylo nic, co by nám bránilo užít si prázdninové odpoledne.
Pingpong nakonec hráli všichni, i nejmenší holčičky, které se před tím louhovaly ve vodě. Mně to jde nejmíň ze všech, jelikož jsem pingpong nikdy moc nehrál, ale koneckonců zúčastnit se je důležitější, že ano.
Jenomže pingpong je jenom pro dva, pokud nemáte čtyři pálky po ruce. Vyndal jsem tedy ještě Mölkky - to je taková hra s očíslovanými špalíčky -
psal jsem tu o ní 25.6. 2008. To je hra pro všechny a pokud by někoho zajímala pravidla, zde jsou přiložena (převzal jsem je ze Slovenského svazu Molkky). Vzali jsme to od nejmenšího - začínala Kačka a končil Ondřej. Ale ono to s těmi špalíčky nejde tak úplně snadno, jak by se dalo od obyčejných špalíčků očekávat, o čemž jsme se všichni přesvědčili.
Těsně před tím, než se začalo stmívat, jsem nakonec zahrál rovných padesát, čímž jsem ostatní zbavil povinnosti pokračovat. Tentokrát se karta obrátila a oni byli jen účastníci. Čímž to bylo vyrovnaný.
Byl to jeden z těch báječnejch letních prázdninovejch večerů. Zážitků bylo tolik, že Kačka spí ještě teď.

na rekordy zvyklí

Matýska jsem vezl na soustředění až pozdě večer v pondělí. Původně už tam měl být od rána, jenomže měl před sebou ještě jeden důležitý úkol. Měl se totiž stát pilotem formule a filmovou hvězdou zároveň. A to všechno v pondělí.
To, že ho vybrali,
už jsem tu psal. Daleko důležitější pro Matěje však bylo to, co měl v pondělí - svůj druhý natáčecí den - filmovat. Měl se totiž stát pilotem formule přímo na autodromu. Prostě hlavní role. Náramnej zážitek.
MálaskaváHanička ho tam doprovázela a navečer mi všechno vyprávěli.
Matějovi se dostalo péče jako skutečné filmové hvězdě. Přes víkend mu ušili
přesně na míru kombinézu z materiálů pro piloty formule, do ní ho oblíkli, namaskovali ho - a šup na plac.
Ještě fotku s F3000 a pak už tvrdá filmařina. Sem se dívej, tohle dělej, když řídíš, tak se nemrač, ale směj, je to přece legrace … No jo, ale kam s tím na Matýska. On když něco dělá, tak to dělá pořádně a taky se na to pořádně soustředí. A přece se nebude u řízení formule řehnit, to dá rozum. Jenomže pan režisér má dycky pravdu, takže na veselé povykování prý nakonec přece jen došlo. A vůbec nevadilo, že kolem padaly teplotní rekordy.
Matěj byl ten den pilotem F3000 a v tomhle světě jsou na rekordy zvyklí.

něco k jídlu

"A tatínku, co je to vernisáž?" tázala se Kačka, neboť ona se táže furt ne něco.
"To je taková událost, kde se sejde spousta lidí a povídá se a obdivuje se něco, co je k vidění na tom místě poprvé. Třeba obrazy nebo fotky."
"Aha," odtušila Kačenka chápavě a tázala se znovu: "A proč tam musím s váma jít?"
"Protože nás tam strejda Václav pozval a protože nemůžeš teď večer bejt doma sama."
"No tak jo, ale já mám hlad."
"To se nedá nic dělat, vobuj si střevíčky a jedem."
Jeli jsme. Katka cestou do Prahy usnula, pochopitelně s nějakou otázkou na rtech. Jenom si už nevzpomínám s jakou. Než jsme pak došli od auta na vernisáž, ptala se dál. Na místě v ptaní pokračovala.
"A tatínku, proč si taky nemůžu vzít tu limonádu?"
"Protože je v ní alkohol. Já jí taky nemám. Budu řídit a ty jseš ještě na tohle pití malá. Ty máš od maminky alespoň tu žlutou třešničku, já si musím dát tuhlec minerálku."
"A tatínku, to ale není třešnička."
"No jasně, že není. Ale já jsem zapomněl, jak se to jmenuje."
"A můžu si vzít eště tu placku?"
"Vem si, Kačenko, prosimtě tu placku."
"A můžu si vzít ještě?"
"Jo, klidně všechny."
Kateřina zblajzla velké plachtovité brambůrky, ale už jí byla dlouhá chvíle.
"Tak teda půjdeme. Se strejdou Václavem už jsme se viděli, obrázky sis prohlídla a už máš být dávno v postýlce."
"Hmmm … a koupíme si něco k jídlu?"
"Teď, večer?"
"Já mám hlad."
"No jo, tak jo."
Vyjeli jsme po schodech v ještě otevřeném obchoďáku nahoru k restauracím a skončili jsme - kde jinde, než v japonské hospodě.
Čímž jsme tu návštěvu vernisáže fotografií japonských zahrad docela příhodně uzavřeli.
Jsou hezký, běžte se podívat.
Tady je odkaz a tady ještě jeden.

teplotní rekord

V Dobřichovicích jsou od včera slavný, poněvadž tam naměřili historicky nejvyšší teplotu. Prý to mělo být 40,4°C. U nás v Olešku to tolik nebylo, ale rekord to určitě nějakej byl.



Graf teplot ukazuje, že teploty se blížily k maximu 38°C.



Záznam aktuální teploty, který jsem stihl okopírovat je 36,8°C.

V každém případě bylo vážně teplo.
Teď prší a je nějakých 20°C, což sice není rekord, ale teplo je pořád.

na vodě

Na Baťův kanál jsme se chystali už od začátku prázdnin. Vlastně ještě před jejich začátkem jsem učinil závaznou rezervaci a uhradil zálohu na loď. Prostudoval jsem kudy se dá jet, kde je nejlepší si loď vypůjčit, jak dlouho plavba trvá - no prostě všechno, co je k plavbě po kanálu potřeba.
Čtrnáct dní před dohodnutým termínem jsem ještě ověřil, že všechno platí. Platilo. Loď nachystána, stačí se dostavit a vyplout.
Týden před odjezdem Matýska vybrali v jakési agentuře. Že prý se panu režisérovi líbil nejvíc a že může točit reklamu. Teda jestli chce.
"Chci, už se těším, jak si to užiju."
Čímž vznikla komplikace.
Dotázal jsem se v půjčovně, jestli můžu loď převzít sám a kde je nejlepší, aby se nalodili opozdilci. Řekli jsme si totiž, že pojedeme s Kačkou napřed a mášikovnáHanička s Matějem přijedou za námi.
Jenomže pan majitel půjčovny se vyjádřil, že by byl radši, kdyby mu s tou lodí přeci jen jezdili dva a ti dva si jí taky přebrali, poněvadž jelikož jsme bez zkušeností - což jsme - tak to jednomu samotnému moc nejde. Teda například přistávání a proplouvání plavebními komorami.
Tož jsme se dohodli, že změníme plán a dorazíme až v sobotu ráno.
Načež se přihodila předpověď počasí slibující tropická vedra.
"No jo, na takový lodi to je fajn. Když je vedro. Teda pokud se můžeš u tý lodi koupat. V Baťově kanále se ale koupat nedá. Leda tak si umejt nohy," popsal jsem mécitlivéHaničce situaci.
"Aha," pravila máchápajícíHanička, "tak co kdybysme třeba …"
"Jo, zrovna na to myslím. Prostě to zrušíme, já tam zavolám, ať tu loď klidně půjčí někomu jinému. A my tam pojedem jindy. Teď to prostě nevyšlo."
"To bude nejlepší."
A bylo.
Matýsek má za sebou první natáčecí den, dneska ho čeká druhej, a ta vedra jsme si užili u vody, ve který se dá koupat. Čímž jsme vlastně cíl splnili alespoň z poloviny. Koneckonců na vodě jsme byli.

rozbuška

Opravář čerpadla přišel v čase přiměřeném k dohodnutému termínu. Bez průtahů se jal vyměňovat oběhové čerpadlo. Nic neřešil, točil hasákem, trochu poklepal, poněvadž to bylo zatuhlé, staré čerpadlo odmontoval, nové tam dal. Připojil to k elektrice, zasunul konektor, běželo to. Dohromady tak dvacet minut práce.
Čekáte překvapení?
Žádné nebylo. Zašel do auta, přines formulář, napsal si údaje, já mu to podepsal a bylo.
Pořád se vám to nezdá?
No máte pravdu. Něco divnýho na tom přece jenom bylo.
Pan opravář si totiž uložil lejstra a loučí se.
"A to nechcete peníze?" ptám se s portmonkou v ruce.
"Ne."
"Cože? Vy nechcete zaplatit?"
"A to jo, ale dyť jsem vám řikal, že vám pošlem fakturu. Tak až vám přijde, tak to zaplatíte."
"No já to chtěl zaplatit hned."
"Dyť vám řikám, že až na fakturu."
"No tak jo. Tak děkuju."
"No jo, za málo. Nashle …"
Tak to jsem vážně ještě nezažil …. Skoro si začínám myslet, že je v tom čerpadle někde ukrytá rozbuška, která ho zničí po uplynutí splatnosti neuhrazené faktury. Nebo, že by se snad svět měnil a lidi si zas začínali věřit? …. A to ne, to je moc velký sci-fi. To tam spíš bude ta rozbuška.

hádanka srpnová

Už je tu půlka srpna a zase se tu zapomíná na hádanky. Tak tady je jedna dnešní ranní, obzvlášť lehká. Když jsou ty prázdniny, tak ať to není moc namáhavý, že ano.
Na obrázku je:
a) vosí hnízdo po východu slunce, ještě bez provozu jeho obyvatel
b) po východu slunce ještě nerozvinutý čerstvý květ cedru
c) šiška na cedru, ovšem těsně po východu slunce

další tři metry

Když už jsme byli u těch bitev, postavil jsem na zahradě zase jednou terčovnici a pustili jsme se do střelby.
Tím největším překvapením byla Kačka, která se po krátkém poučení, jak vlastně držet luk, aby vypadala alespoň trochu jako Robin Hood, pustila do střelby s takovou vervou, že za chvilku jako Hood i střílela a trefila terč. A dvakrát do červenýho!
Kačku to pochopitelně nebavilo nijak extra dlouho, ale ta chvilka stačila. Je to holka šikovná.
My jsme si s mouveselouHaniničkou dali odpolední trénink, na němž bylo zajímavé jen to, že jsem zase rozložil jeden šíp. Tedy při vytahovaní jsem zjistil, že mu chybí hrot i končík (to je taková ta vidlička, co se zasazuje do tětivy). Končík jsem našel v trávě pod terčovnicí, ale hrot nikde. Prohledal jsem všechny díry v terčovnici. Vzal jsem si na to magnet, použil jsem i kompas jako vyhledávač kovu v hobře. Prostřílenou část jsem rozlámal - a nic. Hrot prostě nebyl. Vypařil se. Jak se může vypařit ocelová špička jsem nepochopil, ale stalo se. Stejně už byl večer, takže jsem to všechno poskládal a šíp si odložil, že ho opravím - náhradní součástky mám nachystané pro tyhle případy.
Včera jsem přijel domů a Kačka hned ve dveřích hlásí: "Tatínku, já jsem ti něco našla!"
"Ukaž."
"Hele, to je z šípu. A našla jsem to u trampolíny."
"No jo, vážně. Děkuju, Kačko, to jsi Kačulka Šikulka."
Takže hrot se našel. A taky se našel důvod k tomuhle zápisu.
Ten šíp totiž běžným způsobem uvázl v terčovnici z dvojité hobry, krot z lepeného spoje v šípu však vyletěl a pokračoval ještě další tři metry vlastní cestou.
Hmm … vůbec se mi nelíbí představa, že v bych takový nějaký bitvě tím šípem dostal. Naštěstí už je to jen historie … tedy ty šípy v bitvách.

po bitvě

Původně to vypadalo jako prapodivnej nápad - uspořádat rytířskou bitvu v lomu. Jenomže jak se později ukázalo, všechno bylo jinak.
Cestou do Solvayových lomů, kam nás s Kačkou pozval Ondřej, jsme se ještě stavili v Bubovicích najít kešku u kaple sv. Vojtěcha. Keška nalezena, nikoliv však vystřihovánka v místním pohostinství, což bylo v polorozpadlé vývěsce před zříceninou kaple inzerováno. Pan hostinský nic nevěděl. Ani jeden ani druhej. Mají tam totiž hospody dvě asi tak dvacet metrů od sebe.
Tož vzhůru dolů do
Svatého Jana pod Skalou. Tam jsme měli rande s Odřejem a s Dodo. A hned zas nahoru na vyhlídku nad Svatým Jánem. Povinné focení, odlovení kešky pod skálou a honem do těch Solvayových lomů.
Přišli jsme tou stranou od kolejové smyčky a hnedle byly
koleje použity jako tělocvičné nářadí a vzápětí jako tréninkový nástroj. Kačka si vyzkoušela, jak se přehazují veksle a kudy to potom pojede. Chvilku jí to trvalo, ale znáte to: "Mašinka, výhybka, hradlo, most, …." Jestli to neznáte, zeptejte se Kačky, ta to zaříkávadlo umí podrobně a výhybka jí nakonec pustila. Nikoliv k panu Zababovi, ale po trati do lomu.
Nejdřív to vypadalo, že veškerá zábava se odehraje při navlékání korálků, ale to jsme se přepočítali.
Kačka si pro jistotu navlékla korále dvoje, ale bitva, ta nás teprve čekala.
Já si mezitím vyzkoušel moderní šerm šavlí - "Na začátek mě sekněte přes hlavu, ale pořádně", pravil pan trenér a já ho praštil, čímž jsem osvědčil odvahu a začala krátká instruktáž o čem to asi tak je. Pak jsem naopak já ukázal panu lučišníkovi, jak se trefuje do terče - "A jakej že to máte luk? Ten šroubovací? Já si tenhle vysekal z ořechovýho dřeva…"
Ale to pořád nebylo to hlavní.
Vrcholem podvečera měla být dětská bitva. Zaslechl jsem takový rozhovor:
"… a to jako mám stát a nechat se vod nich votloukat?"
"Jo, přesně tak. Tím mečem budeš jen tak trochu hejbat a voni tě budou tlouct. Jseš prostě rytíř a voni vás přemůžou …"
Tahle náhodná nápověda zněla zajímavě.
Nastal čas bitvy a my jsme se s Kačenkou šli podívat. Kačka se ze zásady nepere, tak uvítala místo na vršku pro obyčejný lid a obecenstvo. Dole pod námi právě vojevůdce šikoval vojsko proti opevněnému hradu.
Nejdřív průzkum bojem, pak levé křídlo, pak pravé, pak všichni a nakonec zničující příval.
Pod námi se odehrávala mohutná bitevní vřava. Malí kluci a holky s dřevěnými zbraněmi útočili na opevněné rytíře. Rytíři se bránili, občas někoho zajali, ale takové přesile nemohli odolat. Bitva byla dobojována, rytířstvo se vzdalo (teda ten nejodvážnější řval: Nikdy!, ale ostatní ho přehlasovali) a poklad byl rozdělen mezi dobyvatele pevnosti.
Bylo to nádherný: Kdo přišel, moh' si užít opravdovou bitvu. Děti už na to byly zčásti nachystané a ten kdo s sebou neměl zbroj, mohl si něco půjčit. Suma sumárum báječnej nápad. Nikomu se nic nestalo, nakonec vyhráli všichni a
po bitvě nás ještě svezl vláček.
No a potom už za tmy dolů do Svatýho Jána a honem do hajan. To už táhlo na desátou a Kačka usnula cestou.
No bodejď ne po takový bitvě.

bašta

"To bude moc," povídá málaskaváHanička, "to nesníme."
"Dyť je to jenom kilo masa a jsme čtyři," povídám já. "To je tak akorát."
"No, když myslíš. V nejhorším se to sní studený."
Kdepak, nic se nejedlo studený. Naopak. Všechno jsme pěkně spořádali ještě za tepla. Porterhouse steak po toskánsku se to jmenovalo a bylo to děsně dobrý. A nemyslete, že to bylo něco extra. Prostě jenom grilovaná roštěnka kterou necháte po grilování chvilku marinovat v olivovém oleji a čerstvé rozmarýně s šalvějí. Pak se to nakrájí a zbaští.
Ale je to bašta, vo tom teda žádná.

pomalovaná

Kačenka už se sice se školkou rozloučila, ale na pár dní se tam přeci jen ještě vrátila. Školka funguje i přes prázdniny a tak se to tu a tam hodí. Zrovna tenhle týden si užila dva dny s malováním.
To se pozná tak, že když odpoledne přijdete do školky pro své dítě, musíte si ho najít a vybrat, které že to vlastně je. Všechny jsou zmalovaný. Piráti, kočky, pardálové, tygři šavlozubí … no kdeco.
Kačence to vždycky vydrží až domů a pak si tu masku běží hned umýt, což nechápu, poněvadž jí to děsně sluší. Naštěstí jsem jí stihnul vyblejsknout, takže si můžete udělat představu, jak to ve školce asi vypadá, když na vás vyběhne horda takhle pomalovanejch človíčků.
Zde pardál, zde tygr šavlozubý.

tak

Místo psaní bylo dneska čerpání. Teda vlastně nebylo.
Včera mě zavedla mápozornáHanička do šatny, která sousedí s komorou a povídá: "Tohleto pravidelný hučení. Slyšíš to taky?"
Neslyšel jsem nic, pochopitelně. Ale napadlo mě, že to může spínat oběhové čerpadlo. Spínalo. Hučelo. Provedl jsem několik šikovných chvatů na panýlku a přestalo hučet, tedy spínat.
Ale začalo blikat.
A bliká doteť.
Bliká furt.
A já nemůžu přijít na to, jak to blikání zrušit. Standardní odpojování a restarty nepomáhají. Návod nemám, na internetu není, ….
Taže jsem místo psaní zjišťoval, co s tím … a nic jsem nezjistil.
Holt bude lepší zavolat opraváře.
A dopsat tenhle zápis.
Tak.

lanýž to nebyl

Kdo se podíval do rubtiky telegraficky, zjistil, že jsme byli ve Frymburku. To je to městečko za tou vodou a tím převoznickým prámem. V plánu byly kolečkové brusle, kola, procházky. Stihli jsme to všechno a já si navíc hned v pátek na těch kolečkových bruslík natlouk. Tedy ono to vlastně ani nestálo za řeč protože jsem sebou plác celkem přirozeným způsobem přímo na místa k tomu určená, ale s bruslemi teď nějakou dobu nechci mít nic společnýho.
Na kole se s tím jezdit dalo, takže jsme hned další den jeli přívozem na druhou stranu, vyjeli jsme nahoru na Vítkův kámen, což bylo převýšení, které Kačka ujela poprvé a pak jsme to vzali kolem Schwarzenbergského kanálu zpátky okruhem k jezeru a k přívozu. Na rozcestí v Kyselově přichystal podnikavý hostinský pojízdný bufet, což se nám v půli cesty velmi hodilo. Těch třecet kilometrů zvládly děti a Kačenka obzvlášť úplně v pohodě a večer se muselo ještě do bazénu.
Další den jsme měli naplánovánu tůru z Frymburku na Kramolín po hřebenu přes Slupečnou. Mají tam novou vyhlídkovou věž a tobogán. Obojí jsme viděli, ale tu hodinovou frontu a pár desítek metrů po chodníku nad stromy jsme neabsolvovali. Nějak se nám nechtělo přetlačovat se s autoturisty, kteří parkovali dole pod lanovkou. Zato v lese jsme potkali ještěrku, veverku, dvě užovky v rybníčku a spoustu hub. Jenže jsme neměli s sebou košík a tak jsme tam všechny ty hříbky nechali.
Zato včera jsme se na ty houby nachystali a za půldruhý hodinky byl košík plnej. Ba dokonce Matýsek našel v rozryté zemi cosi, co mohlo být lanýžem a co tam divočáci nechali. Nakonec se ukázalo, že to lanýži nebyli, ale vůbec nám to nevadilo. Hub jsme měli dost a divočáky jsme naštěstí nepotkali. Tož hurá domů a připravit se na další výlet. Prázdniny jsou teprve v půlce.

pošta

Šťoural jsem se na zápraží v sekačce, cosi se mi nezdálo. Bylo vedro, tudíž jsem měl jen plavky. I tak se ze mě lilo. Za plotem zašramotila kola. Vzhlédl jsem od sekačky. Bylo to auto poštovní a paní pošťačka vystoupila s poštou. Ulehčím jí to a vezmu si poštu rovnou, řekl jsem si a vyrazil po schůdcích před vrátka. Otevřej jsem a pozdravil: "Dobrý vodpoledne."
"iiiiJEEEEéééééééééé ….." zaječela paní pošťačka a málem spadla zpátky do auta.
Když se dopotácela a vzpamatovala se, povídá: "No vy jste mi dal! Já vás vůbec neviděla, eště teď se celá klepu. Tak tady máte, dneska je to jenom vobyčejnej dopis. Fuj to jsem se lekla."
"Tak děkuju a vodpusťte, já už to víckrát neudělám."
"No jó, nic se nestalo … "
"Tak nashle."
Poštovní auto odjelo. Jen nevím, jestli ostatní sousedi dostali včera odpoledne taky poštu nebo budou muset počkat, až se paní pošťačka z toho šoku vzpamatuje.

na to jsme jí neskočili

Kačky je všude plno, když někde je. A Kačka je pořád někde, čímž vzniká dojem, že Kačenka je takříkajíc globální povahy. Inu teď byla u babičky v Teplicích, což bylo od babičky nesmírně laskavé se nechat od Kačky takhle globálně vyčerpávat.
Včera jsme si byli Kačenku vyzvednout. Vítání bylo veliké a Kačka nám dokonce nachystala večeři, což byla součást terapie, která jediná na Kačenku platí - tedy: zaměstnat jí. Pak na chvilku přestane mluvit. Ale opravdu jen na malou.
Cetou zpátky jsme se stavili ještě ve sportu pro botičky na tůry a jelo se domů. Jenomže jsme byli na opačném konci Teplic, než obvykle, což mě vedlo k tomu, abych použil navigaci a přesně podle hesla Gde Proboha Su jsem se té krabičky dotázal, jestli by to nebylo kratší jet jinudy, než obvykle.
Jasně, že bylo, opáčila GéPéeSka a vedla nás cestou, kterou mámiláHanička neznala. Nejdřív to vypadalo dobře. Jenomže pak jsme tu potvoru elektronickou prokoukli. Ona počítala s tím, že už tam stojí dálnice. Houby dálnice. Eště se ani nezačala stavět. Naštěstí tam vede stará silnice, kterou více či méně bude budoucí dálnice kopírovat, tož jsme to vzali po ní a ono to bylo opravdu lepší a nakonec jsme přeci jen jeli kratší a rychlejší cestou. Sice se nás elektronika několikrát pokusila otočit a vrátit na neexistující silnici, ale na to jsme jí už neskočili.
Dobře to dopadlo, nezabloudili jsme a poučení je jasné: jako pomůcka to není špatný, ale úplně spoléhat se na tu krabičku rozhodně nedá. Ani vTeplicích.

ještě to jde

Tu a tam se přihodí, že děti nejsou doma. Ne, že by snad došlo k nějaké mimořádné události, ale jsou prázdniny a tudíž jsou i tábory, babička, výlety, a tak zůstanem občas v Olešku sami.
Zrovna předevčírem jsme toho využili k procházce Prahou. Po letech jsme zas šli jen tak - užít si procházku.
Pochopitelně jsme kličkovali starou Prahou mimo turistická koryta, kudy se valí přívaly rychloturistů - rychle vidět to hlavní, co je v průvodci zaškrtnuto červeně a pak honem do hospody a klábosit o tom, kde už byli a jaký to tam je.
Pořád ještě existují ty staré cesty a průchody, kudy nikdo nechodí a jsou jen pár metrů za zdí, kudy se valí turistická řeka. Procházeli jsme těmi průchody a uličkami a třeba zrovna v Řetězové je v domě pánů z Kunštátu báječný dvůr, v něm kavárnička, pod kavárničkou románský sklep - a nikde nikdo. Klid, ticho, turismus se odehrává o ulici vedle. Zrovna třeba tam, kam jsme chodili k Modrý štice - teď je tam místo té naší hospody americkej restaurant, co je po celý zeměkouli na každým rohu. Škoda, Modrá štika byla jenom jedna - hned naproti Zlatýmu hadovi, kterej už nad vchodem taky nevisí, ale aspoň to jméno zůstalo.
No a na Kampě jsme potkali našeho známého pana kováře z Jílového, měl tam otevřený krámek, tak jsme se dali do řeči. No a dál pěkně prokličkovat pod Karlovým mostem - i tady jsou pořád koutky, kam nikdo nepřijde a přes Vojanovy sady a Valdštejnskou zahradu nahoru na hrad - už bylo po šesté a turistická řeka stekla shora z hradu do městských hospod. Na hradě bylo jen pár opozdilců. I ta Zlatá ulička byla už otevřená bez poplatku - takhle pozdě se sem už prostě nechodí.
No co vám budu povídat. Mohlo to být nějakých šest, sedm kilometrů procházky po Praze v nejvyšší turistické sezóně - a přesto bez turistů. Kdo ví kudy, jistě mi dá za pravdu, že to pořád ještě jde.