WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

PF 2013

deset centimetrů

Tohle by se mohlo tvářit jako hádanka, ovšem vzhledem ke stupni obtížnosti ji nechám mimo soutěž. K pobavení to však rozhodně poslouží.
Ferda totiž, jak známo, je kocour velkej, jenomže mu to nikdo neřek', tudíž to neví. Tuto vlastnost lze pozorovat například tehdy, když se vám uvelebí na klíně, což se dá srovnat třeba s velice mrštným desetikilovým pytlem písku, kterej si na vás vyskočí a dá vám studenej a mokrej čumák (viz
včera), čímž vám projeví lásku a ustele si na vás.
Kromě těchto projevů sympatií Ferda projevuje i osobitý přístup k návštěvám. Nejdřív před nima uteče a následně si je přijde očuchat a když mu přiměřeně páchnou, nastane fáze sbližování a začne se i lísat.
Nejdřív ovšem pozoruje cvrkot z bezpečného úkrytu, odkud sám není vidět. Tedy on si myslí, že není vidět. Ten bezpečný úkryt pod sedačkou je právě oním dnešním obrázkem, na kterém
máte najít schovaného Ferdu, kterej si myslí, že není vidět.
Je to čirá záhada, jak se dycky pod tu sedačku dostane. Teď jsem to byl změřit. Ta škvíra má akorát deset centimetrů.

hádanka prosincová

Ne, nezapomněl jsem. Máme tu poslední - tedy dvanáctou - letošní hádanku. Je taková vánočně-silvestrovská.
Uhádnete, co je
na obrázku?
a) rypáček zlatého prasátka, co jsme ho viděli na Štědrý den
b) rypáček toho ježka, co k nám chodí na večeři
c) čumák našeho Ferdy, co ho má furt studenej a mokrej

maminka promine

Na Štěpána má být něco od drůbeže. Jelikož v tomto punktu dodržujeme řád světa běhu, drůbež byla.
On je to zvyk venkoncem docela příjemnej a Masopust je zatím ještě daleko, takže se to smí. Tož byla krůta a babičky si jí pochvalovaly. Potom se na stole objevilo cukroví, což je zvyk neméně příjemný. Babičky si pochvalovaly i to, načež mámiláHanička ještě zalovila v kuchyni a pravila, že druhů cukroví je letos dost a navíc že zkusila ještě jedno, ale toho je jen pár kousků.
"Tak tu máte na ochutnání," podala babičkám poslední exempláře.
Načež jsem vystartoval a utrhl mamince ten poslední kousek doslova od pusy.
"Že se nestydíš! To je chování!" zuřila zcela po právu mácitliváHanička.
"Ale ne, já ho nechci sežrat, já to chci jen vyfotit. Tolik druhů jsme ještě neměli," obhajoval jsem svůj zločin, neboť jsem z chudých poměrů.
"A stejně je to vod tebe nevomalený."
"Maminka promine a já jí to po focení hned zase vrátím."
Jak jsem řekl, tak se stalo. Maminka prominula, já jí ten poslední kousek za chvilku nepoškozenej vrátil a vy tu máte obrázek s naším letošním cukrovím. Dva druhy jsem dokonce dělal já a k tomu ještě štolu.
Spočítáte, kolik je to druhů? Já to počítám už potřetí a dycky mi vyjde jiný číslo.

žádná placka

I u nás byl.
Já ho sice neviděl, ale děti ho slyšely zvonit. A co mi to dalo práce, aby mě při tom nenačapaly, totiž co to povídám, aby ho při tom nenačapaly. Teď zrovna mi tu Matýsek jezdí s autíčkem za zády, Kačka se mucká s panenkou, já mám svetr, mánejmilejšíHanička noční košili … tak nějak to má bejt.
Ale tentokrát přines taky něco pro woleschko. Tedy původně pro mě, ale ono se to bude nejvíc hodit, až zas někde budu a budu jenom telegrafovat po telefónu do
příslušné rubriky. Pokud si to udělátko nezapomenu, můžou obrázky z cest vypadat podobně, jako ten dnešní ze zahrádky.
(Je to takovej pazmek - odborně se tomu říká předsádka objektivu - a tenhle se nasazuje na ajFoun. Z jedný strany je to rybí oko, z druhý makro nebo široký sklo.)
Mimochodem z obrázku je jasně patrné, že Země je kulatá a žádná placka, jak se onehdá tvrdilo.

veselé Vánoce!

vesele a šťastně!

Slunovrat přišel v obvyklý čas, od zítřka už to bude jenom lepší a den se začne prodlužovat. Zatím ale jen pomaloučku a neznatelně. Holt je u nás zima, s tím se nedá nic dělat.
Tož je čas na tradice, které sice nejsou původní, jelikož slavení onoho slunovratu, které se logicky nabízí, se tradičně nedochovalo, páč se to někomu nehodilo do krámu, ale to neva, nakonec se něco slaví a to je důležité, neboť slavit je třeba, to povznáší ducha.
Například já se těším na Masopust. Že je to ještě daleko? Zas tolik ne. Ten příští Masopust bude už devátého února. Pamětliv loňského nedostatku ponocnejch, rozhodl jsem se, že si kostým oné ouřední osoby zajistím včas. Včera jsem vracel kostým našeho
malého Josefa, tedy se hodilo provést rezervaci. Paní Riegrová je paní laskavá, byť tak trochu čarodějnice, poněvadž v její chýši se to čarodějným vercajkem jen hemží. Nejsou tam pochopitelně jen čarodějnické rekvizity, ale je tam i spousta kostýmů a právě taky ten ponocnej. Požádal jsem o rezervaci a vzhledem k tomu, že jsem si vzpomněl včas, paní Riegrová si mě zapsala a devátýho budu ponocnej. To ovšem s sebou nese starost. Musím někde sehnat roh a halapartnu. Nevíte o nějaký? Nevíte, že jo. No já taky ne, ale budu shánět a něco určitě někde vyšťourám.
A aby toho slavení nebylo málo, čekají nás pochopitelně i Vánoce, které jsou v pořadí hned za Slunovratem a daleko před Masopustem. Tož ať se vám slaví vesele a šťastně!

výstava, hra a přání

Včera byl veleslavný školní den. Před Vánoci totiž vždycky v naší škole nachystají výstavu, v kostele pak koncert s koledami a pastýřskou hru. Vloni a předloni se naše děti účastnily jen exponáty na výstavě, buď ještě školkovými nebo už školními a zpíváním se školkou, ale letost to rozjely už ve velkém. Kromě vystavených výtvarných prací Kačka ve školním sboru zpívala koledy a Matýsek v divadelním souboru hrál Josefa - to je ten, co chodí s Marií, jak jsem tuhle psal. Byla to sláva náramná, škola plná rodičů, babiček, dědečků, tet a příbuzenstva vůbec, kostel pukal ve švech, neboť se tam všichni, co přišli, museli vejít. Atmosféra úžasná, zpěvy i hra famózní, potlesk zasloužený - kdo to chce vidět, musí počkat rok a pak přijít včas, jinak se do kostela nedostane.
To všechno se samozřejmě motá kolem narození spasitele, což je pro jedny právě předmětem oněch oslav, které ovšem jiní naopak nesdílejí, páč spasitel eště nepřišel, další to slavěj jindy a pohani maj v pátek slunovrat, což je vlastně prapůvod všech těch trachtací.
U nás se ctí tradice a oslavuje se onen spasitel, což má i svoje výhody, neboť spasitel ví, co se sluší a pod stromeček dětem něco nadělí. Ale aby věděl co, je lépe mu napovědět a napsat to na přáníčko, aby nemusel tolik přemejšlet. Tož se tedy píšou dopisy Ježíškovi. Letos jsem si jich pár vyfotil na výstavě a abyste o nic nepřišli, můžete si je prohlédnout taky. Jsou to
přání skromná, jako třeba koloběžka nebo křeček či jednorožec a třeba kočárek nebo knížka. Ovšem jsou tu i přímo nákupní seznamy na zboží od oné ovocnářské firmy, co jí mám taky v oblibě - to se skromností nemá nic společného. A pak jsou tu vysloveně dárky snů jako třeba nejlepší stíhačka na světě, limuzína, formule jedna, kupon na milion a podobně. Zajímavá je i žádost o lego hero fack-tori, to bude trošku oříšek, aby to náhodou někdo nepoplet. Existují i přání záhadná, protože naprosto netuším, co je gougami krabička a gogami balíček. Je tu i přání vysloveně dospělácké - aby moje třída spolupracovala. Za nejlepší přání považuju jedno z dlouhého seznamu oněch luxusních přání snů a totiž toto: Novýho bratra ale hodnýho a mlačího.
Tož ať se vám přání vyplní, užijte si krásné svátky - a nebojte, zejtra je jenom obyčejnej slunovrat, s koncem světa se počítat nedá.

kdo postaví školu

Jsem zvědavec nedočkavej a proto jsem musel už v po jedné volat paní učitelce, jak to dopadlo. Připravili jsme totiž pro školní děti další část Faustovy hry, tentokrát zaměřenou na suroviny, výrobu, obchod a daně.
Jako tradičně jsem vymyslel kostru a základní scénář a mášikovnáHanička do toho s obrovským nasazením udělala všechny potřebné rekvizity a propracovala herní plán. Byli jsme zvědaví oba, takže paní učitelka musela po vyčerpávajícím dni s malými podnikateli vyprávět průběh dvakrát za sebou.
Nejdůležitější bylo, že ona a většina dětí si to užili a bylo to tak dlouhé, že to za den nestihli. Dneska pokračujou druhým a třetím rokem a když to stihnou, nakonec postaví školu.
Když jsme slyšeli, jak to probíhalo a jak to bylo náročné, začali jsme mít obavy, že jsme to přehnali. Přeci jen jsou to teprv třeťáci. Měli na to sice čas udělat si přípravu doma, ale většina činností jim byla neznámá a paní učitelka měla velikou práci jim to všechno vysvětlit. Vlastně jsme byli tak trošku smutní z toho, že jsme to dětem pěkně zavařili.
Jenomže pak jsem jel večer pro Matýska na trénink a cestou domů se všechno změnilo.
"To bylo úžasný, tati, my jsme si udělali ten svůj projekt a vydělali dvěstědevadesátšest korun a zítra musíme přistavět tu naší hospodu a pak toho prodáme víc a vyděláme na školu a postavíme další dvě patra. A kdo bude mít největší školu, tak bude nejlepší. A jak jsme kreslili ten komiks, tak já nakreslil řezníka, co má v jedný ruce paličku a ve druhý sekerku a křičí aaaaa! … My jsme si to děsně užili a už se těším na zítra!"
"Tak to musíme hned zavolat paní učitelce," shodli jsme se s moumilouHaničkou.
"Měla radost a už to vypadá, že z ní trochu spadla ta odpolední únava," hlásila po telefonátu málaskaváHanička.
"A stejně jsem rád, že jí máme," povídám, "my si vymyslíme takovou ptákovinu a ona je ochotná se do toho pustit s námi - a eště si to užije!"
"Já jsem zvědavá, jak to dopadne dneska."
"Já už se taky nemůžu dočkat, nejradši bych tam byl s nima."
"Já vlastně taky," přisvědčila máveseláHanička.
Čímž jsme se oba s chutí a znovu přiznali, že si rádi hrajem.

evoluce

O Sáře ví každý všechno, píšu tu o ní často. Ovšem už Darwin cosi tušil o evoluci a to ani neznal naši Sáru. Ta se totiž vyvíjí i na stará kolena. Teď zrovna vyvinula novou hru.
Je to jednoduchý:
"Jen tě slyší, že přijedeš, už mňouká u dveří," povídala tuhle málaskaváHanička.
"No jo, to vona pozná auto podle zvuku."
"Jenomže když přijedu já, ani se tu nevobjeví."
"Asi se jí nechce tolikrát běhat."
"Ba ne, vona tě má rači."
"To je divný, dyť vode mě dostala už tolikrát vix, že se jí z kožichu prášilo, když něco provedla."
"Jenomže jseš její páníček."
"No tak sem její páníček. Hele, zrovna de domu."
"Jo, už je tu podruhý, před chvílí jsem jí vyhodila, že je teplo."
"Tak jí zavolej a uvidíš."
"Sáro. Sáro! No tak poď domu, Sáro!"
Sára se přiloudala, ale domů se jí nechtělo.
"Musíš jí zavolat ty."
"Sáro, domu!"
Vkráčela do domu a obezřetně prověřovala, jestli to myslím vážně, když vedle mě stojí mámiláHanička.
"Tak vidíš, poslouchá jenom tebe."
"Tak jí pohlaď ať jste zase kamarádky."
Sára se pohladit nenechala a utekla.
"To musíš za ní ven, aby věděla, že smí domů."
MáčipernáHanička vyšla ven. Sára odběhla kus dál. MásmířliváHanička za ní. Sára utekla za roh.
"Musíš ty. Mě nechce."
"Tak pocem, tvore. Poď domu, panička tě tu nechá."
Sára se znovu přiloudala, ale vyčítavě na mě mňoukala a její oči se tázaly, estli mi třeba nehrabe, dyž jí takhle honíme sem a tam.
"To víš, že můžeš do tepla, poď Sáro," povídám, "panička tě nevyhodí."
"Pojď, Sáro, ale na místo! Támhle máš místo, tak si tam zalez!"
Sára na mě koukla pohledem nespravedlivě persekuovaného: "Vidíš pane, jaká ne mě je?! Jen vejdu, už na mě zase spustí. Ani do Ferdova pelechu už nesmím. Já ti to říkala, já měla radši zůstat venku na dešti."
"Hele, tvore, buď v teple a kušuj! Já to s paničkou nějak domluvím."
"No vidíš to, Haničko? Vona si nás normálně rozdělí na hodnýho a zlýho."
"Vidim. Jenom nechápu, že dyž seš ten hodnej, proč ti vloni pochcala ty boty."
"No fuj, takový výrazy … ale máš pravdu, pochcala. Vloni se mi chtěla za něco pomstít. Teď to zkouší na tobě."
Tak tak. Evoluce pokračuje a Sára hraje další hru. Rozděl a panuj se to jmenuje - by Darwin nestačil koukat.

vánoce s hlavonožci

Člověk by řek, že s blížícími se vánočními svátky budou u dětí víc a víc populární stromečky a cukroví a ozdoby a Ladovy pohádky. Tak to bývalo a tak to i teď více či méně je. Jenomže i takové Vánoce sa ohledí, což je pěkný výraz, který mám od jednoho pána, co se vyjadřoval stran děr v našem plotě. Tož ani to těšení už není, co bývalo a jsou i jiné podněty, které děti zajímají.
Právě k těm vánočním náladám patří i moravské písničky a balady. Dokument o vzniku jedné takové jsem zachytil v televizi a protože jsem měl na práci cosi jiného, nechal jsem si to nahrát na později. Jenomže on ten dokument vlastně už končil a v nahrávce jsem tedy po něm objevil dokument jiný. O chobotnicích. Docela mě zaujal a uložil jsem si ho taky na potom.
Přihodilo se, že se Matýsek musel vypotit v posteli a tak jsem mu nabídl právě ten dokument o chobotnicích. V tu ránu šly Vánoce stranou. Chobotnický dokument pak viděla i Kačka s Matějem podruhé a nadšení neznalo mezí.
Najednou se tu všude objevují chobotnice. Matýsek už o nich napsal knížku i s obrázky. Kačka píše o chobotnicích do deníčku. Matýsek nám při večeři vypráví, že chobotnice mají tři srdce a devět mozků. Na stolku se objevila z papíru vystřižená obří chobotnice. Dokonce i mázvídaváHanička už se nechala slyšet, že se musí na ten dokument taky podívat. Hned, jak dopeče to cukroví.
Jestli to půjde takhle dál, tak to vypadá, že díky úplně náhodou nahranému filmovému dokumentu budeme mít letošní Vánoce s hlavonožci.

značkovaná popelnice

Ve Vraném je to směrem k nám do kopce. Musí se kolem sokolovny nahoru po dlážděné ulici. Teď, když je dlažba pod sněhem, to trochu klouže, ale není to žádná katastrofa, prostě jako každou zimu.
Ta dlážděná ulice má ještě dvě úskalí. To první je místní neobvyklost ve změně přednosti v jízdě - stopka je v tom nejprudším kopci v zatáčce pod sokolovnou. Je to tu od nepaměti, všichni si na to zvykli, ale tak nějak všichni cítí, že ta hlavní je ta vedlejší, tedy ta dlážděná. No a to druhé úskalí je šířka. Ulice je tak tak na dvě úzký autíčka vedle sebe. Když už jedou proti sobě dva trabanty, musí se vyhnout na chodník. No a v tom zúžení se včera k silničnímu provozu přidalo takové psisko.
V rasách se nevyznám, ale mohl to být psík velice příbuzný takovým těm nižším, flekatým s dlouhým ocáskem, co se s nimi pořádá hon na lišku. A tenhle psík vyšel ze vrátek rovnou na cestu. Pustil se přede mnou do kopce. Pěkně pomalu, rozvážně. Bodejď ne, klouzalo to. Skoro jsem zastavil a jel krokem. Pomalu jeli i řidiči v protisměru.
Ten psík věděl, co dělá. Šel pěkně po své (tedy po mojí) straně a do protisměru se nemotal. Vzhledem k tomu, že moje auto má taky náhon na všechny čtyři, nijak mi pomalé tempo nevadilo, ale mít o dvě míň, už bych měl potíže to vyjet. Chvilku jsme se loudali až k pěšině ke středisku. Psisko se drželo stopy.
Potřeboval jsem přeci jen jet poněkud rychleji. Ale troubit na psíka? To by se mohl vylekat. Tak jsem vyřadil a jen tak prošlápl plyn, aby byl slyšet motor.
Ohlédl se:
"Jo ták, ty potřebuješ přidat. Tos' měl říct hned, to néni problém," pravil jeho pohled a přidal.
Tak jsme vyběhli až k odbočce ke středisku, kterou neodbočil a pokračoval dál. Protijedoucí řidiči museli mít dojem, že provozuju jízdu do vrchu za vodičem.
Vodič klusal vepředu se vztyčenou hlavou až … až se mu v zorném poli objevila taková sympatická, voňavá, již označkovaná popelnice. Zřejmě ovšem označkovaná nepřátelskou protistranou. To nemohl nechat jen tak. Vypadl z role vodiče, odbočil z cesty a jal se provádět značkování tradičním způsobem. A to mě zachránilo.
Hafan si značkoval svou popelnici a já mohl jet domů. Co se dělo dál s mým vodičem, nevím. Možná tam na mě bude dneska čekat, abysme to do toho kopce doběhli společně.

na Marsu

Já na to úplně zapomněl! Stává se mi to, když si mám pamatovat něco hodně dlouho a tohle je ten případ. Uznejte, že od 16.6.2009 je docela dlouhá doba. Ale nakonec jsem si vzpomněl a to se taky počítá. Sice s křížkem po funuse, ale lepší, než vůbec. A o co vlastně jde?
Mrkněte
tuhlec do historie. V roce 2009 jsem si šestnáctýho června rezervoval místenku v ekvipáži na Mars. A ono už se letělo a dokonce se už i přistálo! Já to i sledoval, jenomže jsem zapomněl na to, že tohle autíčko je právě to, které veze woleschko na Mars. Start byl v listopadu loňského roku a přistání letos v srpnu. A od šestého srpna už se Rover Curiosity prohání po Marsu. A s ním i woleschko!
Tož pozdě, ale přece: Hurá! Jsme na Marsu!

tři hodiny

Dneska je obzvlášť zapamatovatelné datum, mělo by se tedy něco obzvlášť zapamatovatelného přihodit. To ovšem nejde jen tak a příhody se neřídí zapamatovatelností data.
Například včera jsem musel s Matýskem k paní zubařce kvůli akutnímu případu. Měl mírně zarudlou tvář a bolela ho dáseň. Což naplat, jeli jsme k paní zubařce.
Paní zubařka Matýskovi našla jeden kaz, ale úplně jinde, než tam, kde ho to bolelo. A tam, kde ho to bolelo se ukázalo, že to naštěstí nic není, že se jedná o drobné poranění. Nicméně k vrtání došlo.
Matýsek potichu proléval slzičky a pak se přiznal, že ho to sice nebolelo, ale že se bál, že to bolet bude, poněvadž mu maminka říkala, že vrtání strašně bolí. Dopadlo to tedy dobře, přišli jsme včas, bolest zažehnána.
V autě povídá Matýsek:
"Jenom je mi líto, že nemůžu jít na trénink."
"Proč, prosimtě, bys nemoh' na trénink?"
"Paní doktorka to říkala."
"Co říkala?"
"Že nesmim tři hodiny …"
"No jistě, s tou plombou nesmíš tři hodiny …"
"Tak vidíš, že to říkala!"
"No jo, říkala. A vy se na tréninku koušete?"
"Co že se, tatínku?"
"Že jestli se na tréninku koušete?"
"A proč bysme se kousali? Nekoušeme."
"No protože paní doktorka povídala, že tři hodiny nesmíš kousat. O tréninku nepadlo ani slovo."
"Aha. Tak to můžu na ténink. Hurá! Ale já mám hlad."
"Tak hlad musí opravdu počkat až po tréninku."
Bylo jasno a jelo se na trénink. Jenom si nejsem jistej, jestli jsme před tím tréninkem neměli zajet ještě i na ušní.

čas na choďky

Jo, dneska napadlo taky nějakých pět centimetrů, dohromady to už bude nejmíň deset s tím včerejším. Možná víc. A zase jsem si po ránu dal hrabání. Jako rozcvička to není špatný. Ale už dávno nehrabu celou ulici, ba ani těch čtyřicet metrů cesty před plotem. Nějak mě to neba.
Úplně na zčátku jsem to hrabal celý sám. Pak jsem se ráno scházel u hrabání sněhu tuhle se sousedy. Potom přibyl traktor s pluhem a ještě o rok později multikára s radlicí. Ta tu vydržela hrabat nejdýl. Do loňska. Ráno po páté začala z dálky blikat a někdy kolem půl šesté už byla u nás. S panem řidičem jsme na sebe mávli, jako že víme, že je to potřeba a že jsme tak nějak na jedný lodi, nebo spíš na jedněch sáňkách. Projel tu dvakrát, mezitím jsem stačil přihrnout pod radlici zbytky toho, co zůstalo před vraty a měli jsme uklizeno - díky a zas zejtra.
Letos je to tak, že jsem na ulici znovu sám, novej obecní traktůrek někdy kolem šesté bliká v dáli a u nás ho nevidět. Je malej, přijede, až shrabe ty hlavní cesty, má na to celej den. Jenomže to už nebudu doma a až přijedu, bude před vraty nahrnuto to, co nad námi nikdo neuklidil a já budu muset cestu prohrabávat znovu. Je to tak nějak … jinak. Inu už jsem to napsal. Prostě mě to letos nějak netěší.
Ale na druhou stranu sníh je to krásnej, prašan. Skoro si řikám, estli bych si konečně neměl koupit ty běžky, totiž choďky. Tady u nás po poli by se to chodilo, na těch běžkách, teda choďkách.

večerní dovětek: přijel jsem domů a … nebylo co hrabat
tedy je několik možností, co se mohlo přihodit a já si vyberu tu, že si někdo z našinců přečetl, co jsem si ráno napsal a nenahrnul sníh z cesty radlicí na už odhrabanou část nebo naopak odhrnul sníh po průjezdu pluhu tak, jak jsem to dělal já
ať tak nebo tak - dík!
zřejmě na to přeci jenom nebudu sám

patálie

Patálie - potíž, nepříjemnost, trápení - to se dá najít ve slovníku na internetu. Patálie Mikulášovy se dajít najít v knihovně, v kině a letos i v divadle. Zrovna včera jsme tam s dětmi byli. Recenzi tu psát nebudu, tu si klidně najděte sami, jestli vás zajímá. Dá se najít celá škála od negativních po pozitivní. Já k tomu můžu dodat jen tolik, že jsem to vydržel, Matýskovi se to představení líbilo a Kačenka prohlásila, že jí to divadlo připadalo jako pro dospělý. Sami vidíte, že jsme typický vzorek diváctva, jak je dnes zvykem papouškovat - napříč diváckým spektrem.
Ovšem ty patálie nás čekaly teprve po divadle.
Do Celetné jsme dojeli po suchých prázdných cestách, v garážích bylo volno a zabralo nám to půlhodinku.
Zpátky, když nepočítám procházku na Staroměstské náměstí k zasněženému vánočnímu stromu, jsme jeli hodinu. Ono se během představení zatáhlo, začalo sněžit a vznikla nepříjemná dopravní situace, tedy patálie. Jeli jsme čtyřicítkou celkem za dvěma pluhy. Ten třetí jsme potkali v protisměru u nás na Olešku. Ale dojeli jsme v pořádku, mámiláHanička už chystala večeři a tak nám ten sníh ani nevadil.
Jediná patálie by snad mohla být, že jsem ten sníh musel teď před psaním odklidit. Ale ani to vlastně patálie není, jelikož jak pravila málaskaváHanička ještě včera večer: dyť tě to baví, tak nemrlej.
Tož nemrlám, uklízím a píšu. A jak jsem psal v pátek: zima si dala letos na čas, ale teď už přichází pěkně podle pravidel. Těch dnešních pět centimetrů sněhu je už druhé připomenutí, že je tu a že se s ní musí počítat.

pod peřinu

Trochu se to celé posunulo, ale vlastně jenom tím správným směrem. Zima pořád okouněla s nějakým výrazným znamením, že už je tu. Pořád to bylo takové chvilku nad nulou, chvilku pod nulou. Tak to už ode dneška neplatí. Devět pod nulou už nenechá nikoho na pochybách, co je to vlastně za období.
A proč tu píšu o posouvání správným směrem? To souvisí s pranostikou:
Na svatou pannu Kateřinu sluší se schovati pod peřinu.
Ona totiž Kačka už svátek měla - přesně podle kalendáře, pochopitelně, ale zima se příliš nekonala. A dneska už je vše napraveno, zima je tu.
Pořád ale není jasné, proč ten správný posun. Ale dyť je to přeci jednoduchý. Kačenka už o tom nejmíň měsíc mluví a tento týden i několikrát denně. Nemůže se totiž dočkat dortu a svíček.
Naší Kačce je dneska právě sedm!
Tož na ten svátek se zima opozdila, ale na narozeniny to stihla se vší parádou. A my si po tej oslavě můžeme bez výčitek vlézt pod peřinu.

jedna parta

Matěj už ví, ale drží s náma basu. Vono se to totiž nakonec vždycky provalí, je to jen otázka času. Vloni Matýsek jistě už tušil, že Mikuláš nebude tak úplně svatej otec, ale nebyl si úplně jistej. Letos už si s klukama ve škole řekli, vo co tady v tý komédyji de a měl kuráž to říct i doma. Ale Kačce nic neřek'. Kdepak. Povídal:
"Ve škole je to jenom jako, ale domů přijde Mikuláš vopravdovej."
Kačka ta by hrozně ráda věřila, že je to všechno jenom tak, ale copak to jde? Copak vy byste se takovýho čerta nebáli? Když oni ti čerti vědí všechno!
Zkrátka letos jsem požádal o mikuláškou službu přátele, protože mladýmu Mikulášovi, který k nám chodil až dosud, by už nikdo nevěřil. Potřeboval jsem tedy vopravdovýho. A
vopravdovej Mikuláš přišel. Bylo to sice maličko složitější, ale klaplo to bez chyby.
Kačka byla statečná až do chvíle, než přišel čert. A kdyby jen přišel.
Von vlítnul dovnitř a začal všude čuchat. No Matěj z toho měl švandu, ale Kačka už začala natahovat moldánky. Mikuláše se pokusila uplatit obrázkem, co mu namalovala, ale to na něj neplatilo. Knihu hříchů otevřel a v ní opět všechno našel. Jak to moh' zase vědět? Kačka spustila vodopád slziček a Mikuláš vzal zpátečku, čerta odehnal a anděl Kačku chlácholil, že věří, že se určitě polepší.
A tak byla mezi slzičkami básnička, ale čert si nedal pokoj, porád čuchal po světnici. Za básničky dostaly děti po košíčku s dobrotami a svatému muži slíbily, že se polepší. Matěj se potom usmíval pod fousy, on věděl jak to je, ale Kačka slibovala dovopravdy. Ovšem
při slibu byli oba náramně vážní. Pochopitelně, vy byste se taky tvářili vážně, kdyby na vás čert mířil vidlema.
Když jsem pak ty tři odvážel zpátky do Zvole, bylo veselo a Mikuláš se nechal slyšet, že Kačka je první, kdo se rozbrečel a že je dobře, že máme takový děti, který tomu ještě věřej. Poněvadž tyhlety starý zvyky jsou krásný.
Jsou.
Ovšem Matýsek už ví, kdo ten školní Mikuláš byl. Toho domácího sice nepoznal, jelikož nastala ta změna. To ale neva, beztak je to jedna parta. Báječná!

nekape

Znáte tu větu, ne?
"Ty jseš takovej šikovnej …"
Odpověď zní: "Co potřebuješ?"
Jsou i věty jiné, podobné, avšak účelem směřující tamtéž. Tedy k tomu , že je potřeba, aby se něco udělalo.
Pochopitelně jsou i věty mající odkladný účinek, jako třeba "Jó, já se na to zejtra podívám."
Nebo: "Ale jó, hned jak budu mít chvilku, tak na to mrknu."
Za solidní výkon považuji odklad komentovaný moulaskavouHaničkou:
"U nás je to na pořadník, například na zasádrování těch děr v koupelně jsem čekala dva a půl roku."
V případě kapání kohoutku byla lhůta mnohem kratší už proto, že mě samotnému to kapání tak trochu vadí. Tedy ten akustický projev, nikoliv samotný proces.
Kohoutek u dřezu v kuchyni prostě občas kape a občas je potřeba to rozebrat, vyčistit a dotáhnout. V počátcích kapání to stačí jen pořádně zavřít, což má právě ten odkladný účinek. Nijak dlouhý ovšem. Nuže přijde čas to opravit.
Blbý je, že tyhlety keramický kartuše vlastně opravitelný nejsou. Tam jak se dostane nějaká nečistota, která vydře byť jen mikroskopickou rýhu, nedá se s tím nic dělat. Zatím to však vždycky šlo vyčistit.
Inu, provedl jsem to, jenomže tentokrát se zdá, že tam bude to drobné poškození. Čistil jsem to třikrát, ale kýžený stoprocentní úspěch se nedostavil.
"To se nedá nic dělat, holt už slouží sedm let, tak má nárok," pravila moudře málaskaváHanička a dovřela opravený kohoutek, jak nejlíp uměla.
Kapal.
Dovřel jsem ho já.
Nekapal.
Nebudu tady rozehrávat novou zpravodajsou hru na téma zen a umění uzavírat kohoutek. Důležité je, že jsem se s tím vidětelně mořil měřitelně dlouhou dobu, čímž moje popularita nikoliv vzrostla, avšak alespoň výrazně neutrpěla. Závěr je tedy na nějakou dobu následující:
Kohoutek je opraven a nekape … teda většinou nekape ...

motor netáh'

Ze závodů jsme v sobotu přijeli po čtvrté hodině odpolední a jak již psáno, Matýsek hned usnul vyčerpáním z tak náročného dne. Kačka neusnula, protože to jednak neměla tak náročné a druhak si pamatovala, že v pět hodin odpoledne se má rozsvěcet vánoční strom. To je nebývalá sláva tady na Olešku, takže jsme se šli podívat.
Ano, šli. Procházka nám neuškodí a ten kousek nahoru k hřišti do Březové máme za chvilku za sebou. Kačenka se nejdřív divila, že nepojedeme autem jako všichni ostatní, ale pak pochopila, že bez řidiče to nepojede, chytla se mě za ruku a pelášili jsme ke stromu. Nasadil jsem tempo skutečně svižné, neboť bylo za deset minut pět. Kačka statečně cupitala
až ke stromečku.
"Jé,
to jsou děti ze školy!"
"Tak to se k nim můžeš, Kačko, přidat, jestli chceš."
Nepřidala se, ale postávala před zpěváky a mám dojem, že si tak trošku pobrukovala koledy s nimi.
Nebylo to dlouhý, ostatně teploměr už pomalu klesal k mínus čtyřem a to se nikomu nechce být extra dlouho venku. Pan starosta na závěr pronesl krátklou řeč a šlo se domů. Jenomže teď začala Kačenka nějak protestovat. Že už nemůže a že se jí chce spát a že …
"Hele, Kačko, domů to máme jen kousek, strom jsi viděla, koledu sis taky zazpívala, tak pěkně šlapej, ať nám to netrvá věčnost."
"Ale tatínku …"
"Nemluv a šlapej."
"Jenomže oni tam …"
"Ano oni tam ještě jsou, ale jsou tam autama a my jsme tu pěšky, tak šlapej."
"Ale oni tam měli dárečky … a žádnej pro mě …"
"Kačko! Ty balíčky jsou prázdné, jenom na ozdobu. Ty nebyly pro nikoho."
"Ale já …"
"Kačenko, šlapej. Ať jsme doma."
"To byl, tatínku divnej stromeček. Když tam byly dárky jenom na ozdobu."
"Byl krásnej."
"No, ale …"
"Šlapej!"
Tak takhle ono to bylo. Kdepak tradice, jeképak
rozsvěcení stromu, najmě pak zpívání koled. Dáreček - to byl ten motor, kterej Kačenku táhnul do kopce ke stromečku. Jenomže když dáreček nebyl, motor netáh' a zpátky už to šlo pěkně ztuha, i když to bylo z kopce.

usnul s plackou na krku

Dva a půl roku poctivé práce - to je Matýskova příprava. Začínal s hodinou týdně, pak dvě, teď trénuje třikrát týdně dohromady čtyři hodiny a občas přidá i víkend a soustředění, pokud zrovna není v posteli s nějakou virózou. Baví ho to a občas i předvádí kamarádům nebo našim přátelům, jak mu jde sestava. Ostatně už jsem tu o tom psal.
Poslední letošní závody byly teď v sobotu. Dobře se to pamatuje, bylo to 1.12.2012. Další budou až někdy na jaře, takže tohle bylo vyvrcholení sezony. A právě před těmito závody jsme Matýska nepustili na soustředění, poněvadž děsivě kašlal. Místo na soustředění do Liberce šel do postele. A to hned v pátek. V sobotu už fňukal, že se mu stýská po klucích a jestli by nemoh' jet za nima.
"Nemoh', Matýsku, pořád hrozně kašleš. Tam by se ti to jen zhoršilo."
"Ach jo, dyť příští týden jsou ty závody."
"No právě. Abys moh' na závody, musíš se teď vypotit."
Tak se potil doma v posteli, zatímco kluci se potili v Liberci v tělocvičně.
Ale v úterý už byl na tréninku a týden před závody věnoval přípravě stejně jako ostatní kluci. A v sobotu jsme vyrazili do tělocvičny všichni. Podívat se, jak jim to půjde. Tentokrát se přihlásilo víc účastníků. Jenom v Matějově kategorii beze zbraně jich bylo jednatřicet.
"Bude tu velká konkurence," povídal Tomáš, náš báječný trenér, "tak se toho nebojte, hlavně, že si zacvičíte."
Tak si kluci zacvičili. Byli jsme tam od rána do nějakých půl čtvré odpoledne. Nebralo to konce, poněvadž soutěžících bylo vážně hodně. Kluci si to užili po celou tu dobu. Dokonce ani Kačka nezlobila a měla radost, že to Matýskovi tak jde.
A ono mu to vážně šlo. Soutěžil v kategorii Juniorské Ligy Wu-Shu v "chlapcích" a to beze zbraně a se zbraní. Beze zbraně se umístil na skvělém osmém místě z jednatřiceti. Byl z toho celej šťastnej.
Ale se zbraní to bylo jinak. To měl smůlu. Nerad totiž chodí na začátku a zrovna teď ho los vybral jako prvního startujícího. Matýsek se snažil a předvedl cvičení, jak nejlíp dovedl. Dostal skvělou známku 7,05. A potom šli ostatní a my s Matýskem čekali, kolik jich dostane vyšší hodnocení. Nakonec bylo znovu všechno jinak. Známku nad sedm nedostal z dalších dvanácti nikdo další a Matýsek zvítězil systémem start-cíl!
Radost byla obrovská zvlášť, když jsme tohle vážně nečekali. A tak si Matěj po těch dvou a půl letech dřiny šel na bednu pro svou první zlatou. A nebyl sám. Tomášovi kluci nasbírali celkem sedm medailí! Vlastně by se dalo říct, že vysbírali kde co.
Byl to strašně náročnej den a Matěj se cestou domů sotva držel. Hned, jak jsme přijeli, uložil se na kanapátko a okamžitě usnul. Co usnul, přímo omdlel. Ovšem se zlatou plackou na krku.
Pár obrázků najdete tady v galerii.