WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ta to nevzdá

Člověk často netuší, co si na sebe uplete. Jsou ovšem případy, kdy se to dá docela snadno předpokládat, pokud se předpokládá. My jsme s moumilouHaničkou nějak nepředpokládali, což se nám okamžitě vrátilo.
Kačka měla totiž svátek a k svátku dostala knížku, písničky a holčičí deník. Na zámeček. Hned jsme jí poradili, že to může používat jako památník a do toho že jí namaluje nebo napíše něco ten, koho o to poprosí. Netušili jsme, co tím způsobíme za smršť.
Už v pondělí Kačka přinesla dva obrázky ze školy od paní učitelek, přičemž Matýsek už kreslil v neděli. Další paní učitelky kreslení slíbily, ale protože toho mají samy dost, odložily zápis až na víkend, taktéž paní ředitelka. Když jde o památník, Kačka se nebojí žádného kroku. Další na řadě jsou holčičky ze třídy. A hned potom jsem na řadě já.
"Tatínku, že mi tam něco nakreslíš?"
"Ale já kreslit neumím, Kačko."
"Ale umíš, třeba domeček."
"Neumím, Kačenko, kreslit mi prostě nejde."
"Tak alespoň něco malého … tatínku …"
"Možná někdy, Kačko, … ani nevím co bych tam kreslil …"
"Tak až si vzpomeneš, něco mi tma nakreslíš, jo?"
"Uhmmmmm…"
Všímáte si, jak ustupuju? Jakživo jsem nic pořádnýho nenakreslil a teď jsem skoro slíbil Kačce, že to zkusím. Zatím je to odloženo na neurčito, jenomže znáte Kačku - ta to jen tak nevzdá.

je to v cajku

Občas se dívám na statistiku přístupů na woleschko a mám z toho radost. Při velmi střízlivém počítání je to už přes sedmdesát čtenářů denně a to docela potěší. Laskavým čtenářům woleschka děkuji za přízeň a dovolím si vyslovit naději, že pokud mě nestihne nějaká fatální událost, hodlám v psaní woleschka pokračovat.
Nejsledovanější je pochopitelně první stránka, prostě proto, že je první, ale velmi často jí předběhne stránka s přehledem počasí. A protože čtenáře je potřeba si hýčkat, nainstaloval jsem novou verzi meteo programu, což je vidět na kapánek jiném zobrazení grafů a ukazatelů. To ovšem není všechno. Možná jste si všimli, že zlobil dešťoměr. Buď ukazoval málo nebo vůbec, někdy se zas zbláznil a ukazoval i když nepršelo. To by mělo být od soboty jinak a hlavně v pořádku.
Provedl jsem totiž opravu. Mohl bych tu vyprávět, jak složité bylo přístroj rozmontovat, vyčistit, překalibrovat a znovu nainstalovat, a chlubit se tak tím, jak jsem děsně šikovnej. Nebudu to dělat už proto, že to bylo všechno jinak.
Znáte ten seriál Návštěvníci? No - ten pro děti, jak jakýsi centrální mozek zjistí, že se na nás řítí nějaká kometa či co a že to Zemi rozmetá na cimprcampr. A tak se kolem toho odehrává nějakých dvacet dílů až se nakonec zjistí, že se mozek splet', poněvadž byl postavenej nakřivo.
A to byl případ mého dešťoměru.
Vylez' jsem na střechu s vodováhou a vrtačkou, vypodložil jsem do váhy nosník s dešťoměrem a bylo to. Svědčí o tom i sobotní záznam, ve kterém jsou dva milimetry srážek přesto, že bylo vymetené modré nebe. To je tím, jak jsem s tím přístrojem lomcoval. Ale nešť, původně to bylo celé věkem na šikmo, teď je to vypodložený a vida, dneska ráno už to ukazuje, že prší a že napršelo nějakých osm milimetrů do teď, do půl sedmý do rána. Vzhledem k tomu, že už camrá od nějakejch jedenácti, mohlo by to sedět.
Takže vážení čtenářové woleschka a pozorovatelé
meteowoleschka: je to zas v cajku a můžete sledovat, kolik toho u nás naprší - teď se to hodí, zrovna to v předpovědi vypadá na pár deštivejch dní, dokud nezačne padat sníh.

na očích

Už to bylo zapotřebí a nedalo se to odkládat. Oba dětské pokojíčky byly v takovém stavu, že najít v nich děti začínal být problém. MápořádnáHanička s tím udělala rázný konec. Nastal úklid. Holky uklízely u Kačky, já pomáhal Matějovi. Dopadlo to dobře, nikdo neutrpěl a pokojíčky jsou zase v pořádku. Ovšem jak jistě tušíte, úplně všechno v pořádku není.
Uklízeli jsme i knihovny. U Matýska jsem to měl pochopitelně na starosti já. Teď je v knihovně zase na nějakou dobu pořádek a všechno se tam dá najít. Až na Klapzubovu jedenáctku. Ta zmizela. Matěj jí má přečtenou a pořeboval si jí zapsat do čtenářského deníku. A k tomu je zapotřebí ta knížka. Jenomže knížka nebyla.
MášikovnáHanička prohladala pokojíček i knihovnu. Prohledala obě pracovny, prakticky prolezla celý dům a Klapzuba nikde. To všechno nejmíň třikrát. Matěj taky hledal a tvrdil, že ještě před úklidem byla knížka na kontejneru s plyšáky, ale po úklidu že zmizela. Vydal jsem se hledat knihu já. Vzal jsem to důkjladně, od našich knihoven, prohrabal jsem pracovnu, vzal jsem Matýskovy kontejnery, psací stůl, … jeho knihovnu, kterou jsem tak pečlivě uklidil - a nic. Při třetím kole jsem to vzdal.
Dům prošmejděn, Klapzubáci nikde.
Včera jsem to navečer šel zkusit znovu. Vešel jsem do pokojíčku k Matějovi, v knihovně jsem vyndal Srtašpytýlka - a Klapzubova jedenáctka byla hned za ním. Na první pokus! Ale vpředevčírem tam nebyla! Na to bych byl býval ochoten přísahat. Dyť jsem se tam díval a nebyla tam. Teď tam je.
Čtenářský deník je zachráněn, úklid završen úspěšným nálezem a pořádek opět vládne naším domovem.
Ovšem když se podívám před sebe na psací stůl tady v pracovně, říkám si, že bych měl taky uklidit. Říkám si to už dlouho, ale nevím, nevím. Co kdybych něco hledal? Našel bych to i po úklidu? Těžko říct. Takhle to mám všechno pěkně na očích.

písmenkovej král

Písmenkovej král - teda znáte ho, ne? To je přeci ten, co nosí dětem do první třídy slabikáře ve chvíli, kdy už umějí slabikovat. Do Kaččiny první třídy přišel včera. Byl jsem se tam podívat, jak to probíhá. Za Matýskem jsem to před dvěma lety nestih' a víc příležitostí už nebude.
Děti samozřejmě musely ukázat, jak se ráno vítají s paní učitelkou, jim jde slabnikování a jak probíhá vyučování. Kromě toho, že jim to šlo, mě překvapila interaktivní tabule. Ne snad, že bych o tom neslyšel už v Matějově třídě, ba dokonce jí sám používám, když mám ve škole modelářský kroužek, jenomže já myslel, že je to jenom takovej školní projektor, aby se nemuselo běhat do kabinetu pro promítačku, jako to bylo za nás. Kdepak jenom projektor. Vono to žije. Děti to používají docela samozřejmě a ani Kačka ani Matěj nepřišli s tím, že mají ve třídě takovej technickej zázrak. Včera nám děti převedly, jak se po tabuli pohybuje slabikami. Vyhledávaly je na tabuli a pomocí jakéhosi ovladače přemísťovaly slabiky na jiné místo a skládaly z nich slova. I Kačka se přihlásila a předvedla, že je to pro ní každodenní samozřejmost: našla mí, šoupla ho na kraj doleva, našla sa, přidala ho k první slabice a byla tam mísa. Samozřejmě to všechno přečetla. To jsem tedy čuměl.
No a potom se ozvalo zaklepání a cinkání a do třídy vešel Písmenkovej král. V jedné ruce knihu, v druhé pimprlové žezlo. A že prý zaslechl o první třídě, že už umí slabikovat a brzy bude umět číst. Tož tedy děti vítá do království písmen a knih. A přeje jim, aby se jim v tom velikánském světě líbilo a byly tam s knížkami jako doma. Předal paní učitelce knihu, jenomže jak už je to král postarší a má toho moc, zapomněl, že má přinést dětem klíče od slabikáře. Tak s ním paní učitelka ještě odběhla a klíče donesla sama. Ke slavnosti patřil ještě velikánský perníkový slabikář a samozřejmě rozdávání klíčů a slabikářů papírových - těch opravdových, prvních, které děti dostaly.
Byla to sláva veliká a já to zas těm dětem závidím. Mají vážně báječnou školu.
Pár obrázků najdete tady v galerii.

o Matýska víc

Normálně je doma počet dětí pořád stejnej, tedy alespoň co já vím. Celkem snadno se to dá přepočítat na prstech jedné ruky a eště dost zbyde. Když mi tedy v této situaci zavolá škola a položí dotaz kolidující s denní statistikou, trochu mě to překvapí.
"Dobrý vodpoledne," povídá do telefonu paní učitelka Lenka, "vy máte dítě u sebe?"
"Matěje? No ten je doma, je nemocnej."
"Aha, ale to já nevím. A to bych měla vědět."
"No jo, to měla, ale dyť nebyl ve škole, leží od včera."
"A to je divný, mě děti říkaly, že ho viděly ráno ve škole."
"To je divný zase mně. Já vez' ráno jenom Kačku. To by musel Matěj pěšky ..."
"Máte pravdu, to je divný, tak hlavně že se našel."
"Děkuju za starost a zavolání, von je teď vážně v posteli."
"Tak ať se vyleží a hezkej víkend."
Bylo mě to divný, tak volám domů. Matýsek byl skutečně doma v posteli. Čímž tedy nemoh' bejt ve škole. Ale zas když ho tam děti viděly ... že bych měl vo jednoho Matýska víc? No já bych se nezlobil, Matýsek je báječnej, ale přeci jenom bych byl radši, kdybych vo tom něco věděl. Už kvůli tý statistice.

čas na skleničku

"Máme pro Kačku tu skleničku?"
"Skleničku?" tázala se mápřekvapenáHanička.
"No. Tu skleničku jak vo ní mluvila paní učitelka na třídní schůzce."
"Na třídní schůzce?"
"Jo tak, my jsme se pak rozdělili. Ale já to zapsal! Kačka potřebuje skleničku na svíčku. Budou dělat nějakou lampičku či co."
"Tak jí můžeme dát jednu tu z Ikea. Stejně musím pro nový."
Přichystal jsem skleničku Kačce na stůl ke snídani.
"Kačko, máš tu skleničku?" ptám se ráno před školou.
"Skleničku?" tázala se překvapená Kačenka.
"No. Tu skleničku, co máte mít do školy a co jsem ti jí přichystal na stůl před snídaní."
"Ale já jem ji tam, tatínku, neviděla."
"No jo, vono bylo eště moc brzo ráno. Stejně je to potřeba až na příští týden. Tak zítra."
Večer jsem doma našel skleničku už nachystanou na botníku u dveří, poněvadž aby se na ní zase nezapomnělo. Hezky na kraji, aby byla vidět.
Byla tam celou noc. Byla tam až doteď. A jak jsem byl rozespalej a šahal jsem po vypínači, co pod ním na kraji ta sklenička stála - prásk - na dlaždicích byla k zametení hromada střepů.
Zametl jsem skleničku.
Tak to bysme měli.
Holt vono je eště moc brzo ráno a to není čas na skleničku …

advent subótnik

Ona už nám před lety teta Dáda vysvětlovala, jak je to tady u nás v Olešku s tradicema. Musím přiznat, že mě ten místní folklór nijak neoslovil a tudíž ho ani moc nechápu, což nám ovšem nikomu nebrání setrvávat v tradicích svých a případně školních, zvolských. To jak pozorný čtenář jistě dobře ví, s chutí činíme. Místní tradice je totiž taková praktická. A jestli jsem to správně pochopil, lze jí popsat následovně:
Ať už jde o jakoukoliv lidovou zábavu či tradici, jest zvykem jí tady u nás na vsi slavit v sobotu, nebo ještě lépe řečeno odpoledne v předposlední den pracovního volna. Takže například na pomlázku chodí místní starousedlíci v neděli odpoledne. Aniž bych se chtěl dotknout starousedlíků, jsou to vlastně převážně ti, kteří tu na Olešku mají již drahný čas nějakou tu chatu či chaloupku, kam jezdí na víkend. A to je ten kámen úrazu a současně i vysvětlení. Když se jede někam na víkend nebo na svátky, musí se jet taky zpátky tam, odkud se přijelo. A aby se mohlo jet, nesmí se pít, poněvadž to by se pak buď nejelo nebo muselo autobusem, který tady ovšem v dny pracovního volna moc nejezdí. Ergo aby se mohlo slavit a potom odjet, musí se slavit dost včas, aby se vystřízlivělo, což vychází právě na tu sobotu, když se v neděli jede domů.
Takhle jsem to vysvětlování pochopil. Skutková podstata věci je ryze praktická, což nic nemění na tom, že je praxí poněkud pokřivenou. My novousedlíci - ovšem usazení zde natrvalo - se však řídíme tradicemi národu bližšími a tudíž například na tu zmiňovanou pomlázku chodí naše děti v pondělí ráno. To ovlivnit můžeme.
Pokud jde o první adventní neděli, věnce máme hotové, svíčky připravené a v neděli druhého je rozsvítíme. Je tu však patálie s tou sobotou. O adventní neděli by se měl rozsvítit i vánoční strom, což se taky jistě rozsvítí. Tedy všude jinde v neděli, jenom v Olešku to bude v sobotu. Aby se mohlo jet v neděli domů. S tím nic nenaděláme, poněvadž strom staví starousedlíci a tím pádem sobotníci. (Trochu mi to připomíná onen známý ruský "subótnik".)
Ať tedy chcete nebo nechcete, advent začíná v Olešku v sobotu. Letos to bude dokonce s Prvním rozsvícením vánočního stromu. Pokud vás tedy onen subótnik nepohoršuje, přijďte taky. Třeba si i zazpíváme nějakou tu koledu.
Pozvánka je ke stažení tady.

lehká oprava

"A nebolelo to Matýska?" ptala se Kačka cestou z wu-shu.
"Nebolelo, Kačko."
"A co mu tam dělali?"
"Jenom mu rentgenem udělali fotografii ruky."
"A jak?"
"To bude nejlepší, když se zeptáš Matýska," přesměroval jsem Kaččcin zájem přímo ku prameni.
Matěj byl včera hrdinou dne. Předevčírem totiž přišel při hraní ve škole k úrazu a nemohl hýbat pravým palcem. Původní stažení nestačilo a tak jsme včera místo školního plavání jeli do Krče na chirurgii. Což obsahovalo právě ten rentgen pro získávání vstupních informací.
Na příjmu ho sestra vyzpovídala, ovázanou ruku jsem mu rozvázal, aby bylo vidět, jak moc je oteklá a po prvním zběžném prozkoumání jsme šli na ten rentgen.
"A nebude to bolet?"
"Ne, Matýsku, to ti jenom posvítí na tu ruku a udělají fotku."
Byla by legrace, povídám si, kdyby to spletli a zrentgenovali levou.
"Tak pojďte. Matěj může jít sám, vy tu počkejte," povídala paní od rentgenu.
Matěj šel statečně sám, ale bylo jasné, že očekávání jsou velká stejně jako strach, který má velké oči.
Za chvilku byl hotov. Usmíval se, jako že to nic nebylo.
"A řekněte, ať si to na příjmu opravěj. Tady má v žádance levou."
"Ježkovi voči, tak vy jste fakt rentgenovala levou?"
"Ale ne, já se dycky ptám, která ho bolí. Má rentgen pravé. Ale tady v tý žádance je to špatně."
"Tak to jo. Děkujeme."
Odkráčeli jsme chodbou nechat opravit žádanku i ruku. Obojí šlo naštěstí opravit lehce. Žádanka jedním škrtem a ruka pouhým obvazem a mastí na zmírnění otoku a zpevnění. Zlomené to naštěstí není a tak má Matěj z chirurgie nakonec jen zážitek, že to nic nebylo, že to jen dvakrát cvaklo a bylo to. Jenomže dopředu do nevěděl a přeci jen se trošku bál, co bude.
A já jsem si vzpomněl na Saturnina a rentgen vymknutého kotníku. Je mi jasný, že ta scéna se záměnou nebyla ani trochu přehnaná.

prodlouženej mač

Stejně jako jsou dožínky, dočesné, vinobraní a jiné podobné slavnosti sklizně, jsou i ve škole slavnosti žní školních, tedy vysvědčení. Nejčastěji se to slaví prázdninami. Ovšem každé sklizni předchází hospodaření a podle jeho kvality se pak slaví víc nebo míň. V případě, že tomu hospodář moc nedal, slaví v čase vysvědčení rákoska. Aby nebyl ze sklizně takovej šok a bylo možné poohlédnout se po šikovné rákosce včas, pořádají se v průběhu hospodaření třídní schůzky. Tedy pokud jde o školu, pochopitelně. Na poli či na vinici rákoska moc nepomůže. No a teď je čas těch třídních schůzek.
Včera jsme to měli poprvé stereo.
Paní učitelky se dohodly, že nám ty schůzky oproti sobě trochu posunou, poněvadž těch, co mají prvňáka i třeťáka je docela dost. Začali jsme těmi menšími, pak jsme se s moupečlivouHaničkou rozdělili a nakonec jsme se znovu sešli a společně skončili u třeťáků.
Žádné katastrofy se kupodivu nekonaly. Kačka je sice v pohodě, ale stále ještě ten svět bere jako svůj vlastní, tudíž se jím prochází podle vlastních pravidel. Což se projevuje hlavně tím, že se pořád projevuje a paní učitelce říká ahoj Jarko, místo toho aby pěkně poslušně říkala dobrý den, paní učitelko. To Matýsek už je řádnej školák a když jsem se přesunul z první třídy do třetí, ukazovala mi už máveseláHanička papírek se známkami - jakýmsi průběžným výsledkem. No, chlubit se nebudu, ale musím říct, že měl Matýsek pravdu, když nám pyšně říkal, že má samý. Na papírku byla jednotná sazba.
Suma sumárum, trvalo to jak prodlouženej hokejovej mač, ale musím konstatovat, že i tentokrát jsme to dali a to ani nedošlo na trestný střílení. Jsem zvědavej, jestli to těm našim mrňousům půjde takhle dál. Máme z nich radost.

co tam děláš

"Už jsme dneska zkoušeli," povídá v pátek Matýsek.
"Jo, jo, zkoušeli …" nepřítomně jsem zahučel z kuchyně.
Nnedocvaklo mi to hned, tudíž jsem se musel zeptat až ve chvíli, kdy se myšlenka docourala na místo určení:
"Ve škole?"
""No, ve škole,"
"A co jste zkoušeli?"
"Pastýřskou hru!"
"Aha, pastýřskou … ," konečně jsem si vzpomněl, že na každé Vánoce je v kostele zpívání a hraní a k tomu dávají školní děti náramnou hru o tom, jak to bylo s tím zrozením toho spasitele.
"A to mě zajímá, to mám radost … a co tam, Matýsku, hraješ?"
"Já jsem Josef!"
"Ahá, tak to jo, to jo, " povídám, "a co tam děláš?"
"Co bych dělal, jsem Josef."
"No ano, hraješ v té hře Josefa. A co dělá ten Josef?"
"No, ... je to Josef … tak … tak já ho hraju a jsem Josef."
"To slyším, že jsi Josef, Matýsku, ale co v tý pastýřský hře jako Josef děláš?"
"Co bych dělal, tatínku, chodím s Marií!"
No bodejď.
Co by takovej Josef měl ausgerechnet dělat, než chodit s Marií, to dá rozum.

nejdou

Našel jsem na internetu pro děti malý mikroskop. Dá se to připojit k počítači a když se pod mikroskop dá mravenec, je velkej přes celou obrazovku. Už jsme spolu cosi zkoumali a svět pod mikroskopem Matěje i Kačku velice zajímal. Tož by to mohl být pěkný dárek.
Zkusil jsem to tedy objednat, že prý je to k vyzvednutí na prodejně. Prima, zajdu na prodejnu.
V prodejně byl takový nezvyklý chaos.
"Prosím vás, jak si mám vyzvednout objednávku z internetu?"
"U pokladny zaplatíte a támhle u výdeje si to vyzvednete," odpověděl mládenec, "ale nejdou nám počítače…," dokončil mládenec z prodejny počítačů.
U pokladny slečna s politováním potvrdila, že počítače už delší dobu nejdou a že objednávku po internetu tedy nelze vyřídit.
Inu, skočím si na oběd a cestou zpátky už to snad půjde.
Nešlo.
"Je mi líto, ale bez počítače to vážně nejde," pravila s účastí v hlase slečna od pokladny prodejny počítačů.
No nic. Vzdal jsem to a možná někdy příště.
Ovšem vidím v tom případu zábavný paradox: Objednám si pomocí počítače doplněk k počítači, jdu si ho vyzvednout do obchodu s počítači a tam ho nedostanu, protože jim nejdou počítače …

hádanka listopadová

Už jsme tu zase měsíc bez hádanky. Tímto to napravuji a přidávám jedenáctou letošní - listopadovou.
Hádejte, co je
na obrázku:
a) pohled na větrné kolo nově instalované malé domácí elektrárny
b) záběr lopatkového kola mikroturbíny precizně vyrobené fotolitografií
c) detail kloboučku houby s dobře vyditelnými výtrusnicemi

jak bába v koksu

Zní to skoro jako zaklínadlo: hutní materiál. Tedy pro laiky. Pro nás strojaře je to běžné ozačení velké části určitého typu polotovarů tažených či válcovaných … ale to jsou další zaklínadla. Prostě jsem potřeboval mosazné tyčky tažené za studena. Tudíž jsem si našel prodejní sklad hutních materiálů, tyčky objednal a vyrazil do skladu.
Nebylo to úplně bez problému, pochopitelně, neboť první zásilka průměru 6mm nakonec skončila v Olomouci a teprve až druhá přistála tuhlec v Kunraticích. Ale nakonec tyčky byly na skladě a já si pro ně jel.
Pan skladník byl velice milý a byl tam sám. Evidentně mu dělalo radost, že má ve mně společnost a jal se hledat příslučné tyče. Trojku našel hned. Ale tu šestku ne a ne najít. Obešli jsme dvakrát sklad a šestka nikde.
"Ale dyť přišla, já to vím," pravil pan skladník, "jenomže kde je? Já si musím zavolat do kanceláře."
Což učinil.
"No jó, vona je eště támhle v bedně, vona je nerozbalená."
Došli jsme k třímetrové bedně, pan skladník jí rozdělal a šestka tam byla.
Takže ještě zvážit a napočítat. Bylo to nějakých stošedesát osm korun.
Vyndal jsem jednu zelenou bankovku a dvě mince.
"Sto .. padesát … šedesát …" naznačoval pan skladník citlivě, že bych měl ještě přitlačit.
"No jo , já to poplet, to měla bejt dvacka," povídám a lovím v peněžence tu správnou minci a - ouha! Jedna mi vypadla. A přímo do koše s odpadky, nad kterým byl pultík, kde jsme úřadovali.
"To je trefa. Co to bylo?"
"No asi dvacka."
"Tak to vysypem."
Pan skladník vzal odpadkový koš a dosud růžový a odpoledním sluncem zalitý průběh nákupu za studena tažených tyček se začínal utápět pod horou odpadků. Nechtělo se nám to vysypat celé, ale mince byla pochopitelně až vespod. Takže všechno ven. Ohryzky, papíry, pásky, šlupky, smetí ….
Hrabal jsem se v tom, jak bába v koksu, totiž v hoře odpadků.
Pak jsem jí uviděl. Už se nedalo nic dělat, to zatouškovat nešlo.
"Tady je! Ale je to jenom dvoukoruna. To kdybych věděl, tak jsem jí tam nechal."
"A to nic," pravil pan skladník.
"Já vám to zametu, vážně," povídám.
"Ale kdepak, my jsme tu na to zařízený."
"Já bych to uklidil," ještě jednou jsem se pokusil nabídnout nápravu.
"To není potřeba," trval na svém pan skladník, "tuhle je smeták s lopatkou a támhle mám vysavač, já jsem na to vybavenej."
"Tak děkuju a ještě jednou se vomlouvám, to zas byla vostuda."
"A to se stane, dyť vo nic nejde," utěšoval mě pan skladník.
"Tak děkuju a nashle."
"Na shledanou. A ať se vám daří."
"Dík, vám taky."
Uložil jsem tyčky do auta a bylo. Hutní materiál byl v kufru.
Ovšem že se to odpoledne budu hrabat v koši s odpadky, to mě ani ve snu nenapadlo. Zřejmě jsem to zaklínadlo na začátku musel nějak špatně vyslovit.

do toho nevidím

V rubrice o zvířatech se to hemží zápisy o našich chlupatcích, což je známkou toho, že Ferdu a Sáru je furt někde vidět. Tedy většinou - až na vyjímky. Sára se totiž v posledních týdnech stává neviditelnou.
No jistě, řeknete si, Sára je neviditelná a vy už přestaňte pít tu pančovanou kořalku. To vás ale musím zklamat. Kořalka se u nás sice občas pije, ale pochybuju, že by jí kvůli mě na ostrově, odkud mi jí posílají, extra pančovali. A Sára? Že je vidět až až a po celým Olešku? No posuďte sami:
Psal jsem tuhle opakovaně o tom, že Sára funguje jako
chlupatej barometr. To platí dál. A čím dřív je tma a čím dřív se blíží chladno a podzimní plískanice, tím intenzivněji se ten barometr prosazuje. Sáru totiž nebaví bejt venku ve tmě a v plískanici o samotě. Psa by jeden nevyhnal, tak proč by měla v tý slotě bejt ausgerechnet kočka, že ano?! Tož se tedy snaží proniknout dovnitř. Penetraci vstupními otvory domečku provádí důsledně a v převážné většině neúspěšně. Vždyť je teď až na jednu vyjímku pořád významně nad nulou. A Sára je kočka venkovní, neboť si to sama vybrala. Tak jaképak vevnitř. Ovšem Sára je tvor důsledný.
Jen přijedu domů, okamžitě se odněkud vynoří a spěchá domů. Překáží ve vratech,
jak psáno zde, tentokrát však jaksi v opačném směru. Proplete se mezi koly a už čeká s neuvěřitelnou dávkou kočičích keců u dveří.
"Kdepak, Sáro. Nikam!. Venku budeš, to je tvoje místo. Pěkně hlídej. Domů tě pustím až bude zima."
Ale znáte Sáru. Ani náhodou se jí taková výstraha nedotkne. Vztyčí ocas, začne s ním třepat jako chřestýš a snaží se vloudit dovnitř.
"Povídám ne, myslím ne!" Popadnu Sáru a špendýru jí zpátky na vzduch. Všichni si dáváme pozor, aby Sára neproklouzla a když se jí to povede, sypeme jí postrkem ze dveří. Zdálo by se, že máme všichni jasno.
Nemáme.
Včera Sára třikrát prošla nuceným odsunem. Než jsme šli spát, byli jsme si jistí, že venku je nějakých osm stupňů tepla, ochladit se nemá a Sára že je venku. Viditelně tam byla!
Teď ráno jdu po schodech dolů a slyším, jak někdo chroustá kočičí granule v misce. Ten zvuk v tuto chvíli na tomto místě neseděl. Ferda jí kultivovaně a Sára, která živelně chroustá, je přece venku. Viděl jsem jí tam večer.
Zřejmě jsem viděl špatně.
U misky seděla Sára. Cpala se jakoby nic!
"Jak ses sem dostala? Koukej padat! Dokud je teplo, máš bejt venku a tam máš taky svojí misku," spustil jsem na ní bandurskou a Sára dobře si vědoma svého prohřešku se jen krčila a cpala se do zásoby, aby využila i poslední zlomky vteřin před vyhazovem, který pochopitelně následoval.
A teď mi to vysvětlete. Sára byla večer venku. Já jí tam viděl, mápečliváHanička jí tam viděla a najednou je Sára v domě celou noc a ráno se chová, jako by tu byla naprosto legálně. Zřejmě to s tou viditelností bude nějak jinak.
Ovšem do toho já nevidím.

tunelem do divadla

"Tady pozor, tady pozor, držte se ve skupinách, hlídejte si děti!" povykovali žabáci do tlampačů.
"Neoddělujte se od skupiny! Jsou tu divá zvířata! Pozor!" To už nás vedli do podzemních prostor divadla.
"Do klece, všichni do klece, jen vkleci je bezpečno. Nevyklánějte se z klece!"
Svátečně oděná skupina i s dětmi se naskládala do přepravní klece na kulisy. Stáli jsme na kolejích v kleci, kolem povykovali žabáci s tlampači a my čekali, co bude.
Rána.
"Pozor, pozor, vlkodlaci vyřadili z provozu přepravní zařízení, musíme ven z klece a rychle pěšky pryč!"
Spěchali jsme někam po schodech. V další hale bylo pološero.
"Neopouštějte skupinu! Pozor! Tam jsou! Už sem jdou! Pozor!"
Z příšeří se začaly vykrádat podivné postavy. Lezly po čtyřech a svítily jim zuby.
"Vlkodlaci! Pryč, pryč!"
V chodbě vykukovali další tvorové s růžky a my s dětmi jsme pospíchali vzhůru po schodišti za světlem."
"Nezdržujte se, pospěšte! Vlkodlaci oddělí slabší kusy od skupiny! Držte si děti při sobě!" Žabáci poskakovali kolem a s tlampači obíhali skupinu.
"Rychle nahoru, rychle!"
Šlapali jsme po schodech už třetí zatáčku, když se zezdola ozvalo: "Utíkejteeeeeee …. Aaaaaaáááááááá …"
"Von ho sežral," pravil Matýsek a Kačka mi začala drtit prst ještě větší silou a přidala do kroku.
To už jsme byli někde nahoře v temné chodbě. Prošli jsme černými portály a před námi se objevil vchod do bílého jasného tunelu. Podlaha se pod námi otáčela a nezbylo, než pokračovat dál tunelem.
"Mrrrrrrhhhhrr…." vrčelo to za tenkou bíle prosvícenou stěnou tunelu.
"Aaa!" vykřikla paní za námi, "chytlo mě to za nohu!"
Kačka popoběhla. Matýsek už se mě držel taky a druhou rukou přitahoval mouveselouHaničku.
Vyšli jsme z tunelu.
Před tunelem zpívaly víly a vítalo nás zšeřelé jeviště divadla. Prošli jsme rampou přes můstek kolem oživlého stromu a papouška. Ještě pár schůdků dolú do hlediště. Kolem zněly jemné tóny hudby, nad námi zpíval Papouš a nahoře na posledním balkóně se vznášel červený Fénix.
Vlkodlaci byli ti tam a my se ocitli v kouzelném pohádkovém Čarokraji.
Tak šup, kabáty do šatny, ještě honem prohlédnout základní kameny divadla a představení může začít.
Na první seznámení Kačky a Matýska s Národním divadlem to, myslím, bylo dost dobrý.

čirá fikce

Nestává se mi často, že by mě někdo portrétoval. Ono tedy taky není proč. No ale znáte to: dyž pánbu dopustí i motyka spustí.
Tentokrát dopustila paní učitelka. Tedy ono to nebylo ani tak dopuštění jako spíš domácí úkol.
Kačenka seděla u stolu, měla otevřený pracovní sešit a něco v něm kreslila.
"A máš taky nějaký domácí úkol?" ptám se Kačenky.
"Tohle je domácí úkol."
"Aha. A koho jsi to tam nakreslila?"
"To jsi přeci ty, tatínku, já tě líp nakreslit neumím."
"Ale to je docela hezký. Já moc portrétů nemám a tenhle zrovna se docela poved."
"Viď? A ještě musím přikreslit maminku."
"Překresli."
Kačka přikreslila maminku. Před tím se šla podívat, jaké má oči.
"A uměl bys nakreslit takový šikmý?" ptala se mě.
"Copak maminka je číňan nebo japonec?"
"Ne, ale já myslím takový ty, co nejsou kulatý."
"To neumím, Kačenko."
"Tak já musím nakreslit kulatý."
Nakreslila kulatý a už jsme byli na obrázku s moumilouHaničkou oba.
"A ještě prstýnky, jako že jste na svatbě." Nakreslila prstýnky.
Potom Kačenka přimalovala ještě to, čemu říkala batole. A to je okamžik, kdy jsem pořídil reprodukci toho
dvojportrétu s miminem.
"Batole? Kačenko, kde by se na svatbě s prstýnkama, cos tam nakreslila, vzalo batole?"
"No to jsem já."
"Ale tys s námi nebyla na svatbě. Tys nebyla ještě ani na houbách."
"To nevadí. My jsme si ve škole říkali o batoleti. Tak jsem vám ho tam nakreslila. A jsem to já."
"Dobrá, Kačko, ale není to úplně správně, třeba Matýsek je starší, měl by tam bejt taky."
"Jako batole? Tak já ho tam přikreslím."
Včas jsem Kačku zarazil. Aby nebylo přebatoleno. Ono i to jedno stačí. Zvlášť na svatbě.
A tady se právě musím důrazně ohradit. Žádné naše batole na naší svatbě nebylo, to je čirá fikce, co tam Kačka namalovala.

moh' bych dostat hadrem

S modeláři jsem včera skončil o minutku později, než obvykle, což nevadí, zvlášť, když je to baví. Tentokrát už se ti nejrychlejší přiblížili k cíli na dosah a to víte, to se musí dodělat, aby mohli už příští hodinu draky potáhnout. Už mají dokonce vybrané i barvy papíru.
Úklid jsme dělali ve spěchu, ale pořádně a pak honem do šatny a domů. Jenomže už byl zamčený zadní vchod a já nemám klíče. K čemu by mi taky byly. Děti můžou jít předním vchodem, že ano.
Ouha!
V chodbě na nás čekala už umytá chodba a paní školnice.
"Co mi tu lítáte v botách! To nemůžete jít zadním vchodem? Dyť mi to umytý pošlapete!"
"Nezlobte se na ně," omlouvám děti, "to je moje vina. Já je sem poslal."
"A to nemůžete jít zadem, dyť vidíte, že už je vytřeno."
"No jo, ale ono je vzadu už zamčeno."
"A to si nemůžete ..."
"Ne, odemknout nemůžu, protože nemám klíče. Tak já to po dětech vytřu, dyž vám tu podlahu pošlapaly."
To už byly děti venku a paní školnice se usmála.
"Ale kdepak, to je dobrý. To já musím pouštět hrůzu, aby mi tu nezvlčely."
"Já bych to vážně vytřel, dyž jsem je sem poslal."
"Ále," mávla zvesela paní školnice rukou, "já už jsem za těch třináct let zvyklá na ledacos."
"Tak dík, "pravil jsem a šel si posbírat cajky do třídy.
Za chvilku jsem i já šel domů tou vytřenou chodbou. Už byla skoro suchá a ani nebylo poznat, co se tam před chvílí dělo. Nikde nikdo, tak jsem se ještě do prostoru popřál hezkej večer a vypad jsem taky předním vchodem ze školy. Na paní školnici už jsem nečekal. Kdyby si to rozmylsela, moh' bych ještě ve dveřích dostat hadrem.

vofukovaní za dva

Opravy se dají řešit všelijak. Jedna z možností je popsána ve včerejším zápisu. Jiná možnost je předmět vyhodit, poněvadž už to stejně nemá cenu spravovat. To není můj šálek čaje, zato máčipernáHanička má tuhle metodu v oblibě. Další způsob je zanést předmět porouchaný do opravny porouchaných předmětů. Tu poslední možnost jsem po zralé úvaze zvolil v případě fotoaparátu.
Aparaték měl dva neduhy. Ten první - vypadlý obrazový bod - bych dokázal eliminovat v editoru, ale když se k němu přidal neduh druhý, to jest nefunkčnost kruhového ovladače, který má klíčovou a nezastupitelnou roli, nedalo se nic dělat, musel jsem začít uvažovat o opravě. Sám jsem se nakonec do toho nepustil. Jaksi si netroufám. Tož jsem tedy chtěl informaci o tom, zda je věc opravitelná a nakolik lze odhadnout opravu. Tu informaci však nelze dostat. Po telefonu se do servisu nelze dovolat. Na druhém konci drátu je totiž jen plechová huba. Mailem se sice lze dotázat, ale když vám neodpovědí ani po měsíci, přestanete v tuto možnost věřit. Nezbylo, než osobně zajít do opravny.
"No, to máte pravdu, sem se dovolat nedá," potvrdil mi pan přijímací technik, "tak ukažte, já dojdu zjistit, kolik by to stálo."
Přišel za chviličku a měl tvář zarmoucenou profesionální účastí:
"Ano, ten ovladač rozebereme a vyčistíme a ten čip přemapujeme, jenomže vy máte na tom čipu ještě i nečistoty a to je největší problém, to stojí nejvíc. To musíme rozebrat celej aparát."
"No co se dá dělat, mě to přišlo nějaký divný, že ty obrázky už nejsou, co bejvaly."
"Tak to je tou nečistotou. Vidíte, tady je taková jako mapa."
Dělal jsem, jako že tu jakomapu na displeji jasně vidím, ale viděl jsem prd. A ten jak známo nelze ani vidět, ani pochromovat, jak praví onen fousatý vtip.
"No jo, tak to vemte sakumprásk. Ať je to v pořádku," pravil jsem odhodlaně.
"Ale to už je třetí Canon v pořadí a tenhle zrovna mě zlobí nejvíc. Příští foťák už Canon nebude. Už mám vybráno."
"Bojím se, že si nepolepšíte," podotkl pan technik s účastí v tváři," vono je to na vopravy všude stejný."
"Hmmm…"
Víc jsem na to říct nemoh. Jen jsem s nostalgií koukal na fosilní zrcadlovky na kinofilm, co jich tam v servisu mají ve vitrínách jak naseto. To bejvávaly časy: stačilo odšroubovat ojektiv, štětečkem otřít a ofouknout optiku a bylo. Teď je to za dva tisíce. To vofukování.

půl tuctu

Kamarád Ondřej má zalíbení v jistém panu Podgerovi. To je postava z knížky o třech mužích, Tři muži ve člunu se to jmenuje. Rád si v té knize čtu, rád z ní i rodině předčítám. Je to obrovská taškařice a smějeme se všichni. Však víte, pokud jí znáte. Pokud ne, seznamte se, tahle knížka nezklame.
Tedy a onen strýc Podger má fatální sklony k tomu, aby pokazil, nač přijde a přitom zdůraznil svoji vyjímečnou roli ve vesmíru. Toť náš vzor. Ondřej správně vyslovuje Poudžr, já, abych zdůraznil své popletovství, tvrdošíjně speluji Podger. Z toho konečně plyne, že i já se k němu hrdě hlásím. Nuže, to bylo tak:
Můj iMac je stár přibližně tři roky, což jest u počítače třeba násobit číslem v řádu miliónů, čímž docházíme k závěru, že už je to pěkná vykopávka. Mám fosilie rád. Mám rád i svého iMaca. Pro znalce dodávám, že toho předchozího - lampičku - mám pořád ve funkčním stavu uloženého na skříni pro Kačku, až bude chtít vlastní počítač. Tak zachovalej krásnej kousek aby člověk pohledal.
Ten můj současnej iMac potřebuje v tuto chvíli vyměnit optickou mechaniku. Už vím, jak na to. To se nejde do servisu a nevysolí se nějakých pět, šest tisíc. To se objedná na eBay originální díl za cca tisícovku i s poštovným, najde se na iFixit postup, jak se mechanika vyměňuje a udělá se to. Už jsem to dělal u toho Matýskova iMaca z druhé ruky.
Najít na eBay správnou mechaniku by mělo být otázkou nějakých pár minut hledání. Jak pro koho. Mě to trvalo trošku dýl, ale nakonec jsem nějakou takovou podobnou našel. Tedy zakoupit, třeba bude pasovat. A ejhle: mám možnost se podívat ještě přímo do obchodu s mechanikami, jestli tam nemají přesně tu samou, co potřebuju. Mají, pochopitelně, tedy objednám tu. No jo, ale jak se zbavit té první? Není jiná cesta, než napsat prodejci, že jsem udělal chybu a chci jenom tu jednu správnou. Chyba první.
Prodejce napsal, že bez problému, že stačí zaplatit jen tu správnou položku.
Šup tedy na PayPal a zaplatit. Ouha, server nebere kartu, kterou před tím vždycky vzal. Tak tedy "nabít" svůj PayPal účet převodem z banky. Stalo se, ale příslušná částka bude připsána nejdéle do dvou dnů … Chyba druhá. Oznamuji to prodejci. Shovívavě všechno chápe.
Peníze se na účtu objevily už za jeden den, což se zdálo býti skvělé. Jak zaplatit? Pošleme vám návod, píše PayPal. Poslali. Zaplatil jsem. Ovšem nešlo to. Samozřejmě, že ne. Neodsouhlasil jsem přijetí částky… Chyba třetí. Naštěstí to nešlo, protože jsem zaplatil na špatnou adresu. Chyba čtvrtá.
Poučen, odsouhlasil jsem přijetí peněz na účet a znovu šel platit. Zadal jsem mail příjemce prostým kopírováním. Hned na mě vyskočilo menu, že si můžu vybrat, jestli je to ten von. Jo, tenhle to je. Takže peníze posílám. Hned jsem poslal kopii příkazu příjemci. Ale to není můj účet! Udělal jsi chybu v mailu, píše příjemce a netuší, že je to chyba v pořadí už pátá…
Nezbývalo, než požádat mailem nesprávného adresáta, zda by byl tak laskav a platbu mi obratem vrátil. Učinil tak skutečně obratem s laskavým varováním, abych si dal příště pozor, že není každý jako on a peníze se mi nemusí vrátit. Poděkoval jsem a peníze jsem měl opět na účtu.
Napotřetí už jsem si přivolal moulaskavouHaničku, aby mi pro všechny případy zkontrolovala adresu příjemce. Už jsem si nebyl jistej vůbec ničím. Dostalo se mi shovívavého potvrzení, že tentokrát je to správně opsáno. Budiž tedy: odeslat.
Dnes ráno jsem dostal zprávu, že příjemce obdržel platbu. Že děkuje za transakci a těch chybějících $10 že prý posílat nemusím, že mi mechaniku pošle i tak … On se změnil za ty dva dny kurz natolik, že mi chybělo v platbě deset babek! Chyba šestá …
Strýc Podger by záviděl, kdyby viděl, že na jedné drobnosti se dá spáchat půl tuctu pitomostí.
A to ještě zadaleka nedošlo k samotné výměně mechaniky.

dva plechy

Letos přišla Zima dřív, tedy jenom na chvilku, aby děti stihly postavit zkušebního sněhuláka, jak psáno zde. Aby byl pořádek, přišla Zima dřív i za školními dětmi do Zvole. V pátek to bylo náramné a řekl bych, že je dětí v lampionovém průvodu rok od roku víc.
K několika fotkám, které jsem přidal
tady do galerie, si dovolím tři postřehy:
Vojta, takto maturant, ale samozřejmě též absolvent zvolské školy, mi povídal:
"No jo, dyť já to mám vlastně už zažitý. Jak byl ve škole lampionovej průvod a vítání Zimy, moh' jsem klidně vytáhnout sáně. Bylo jistý, že už to vážně začalo a je vopravdu zima."
A málaskaváHanička pravila, když jsme byli už doma:
"Příští rok si z toho vezmu poučení. Musím toho upéct víc. Ty dva plechy byly žalostně málo."
No a Ondřej, se kterým se měl v průvodu setkat pořád nešel a nešel … jenom Noru jsem tam viděl pobíhat.
Bylo to jinak, pochopitelně. Nora zdrhla a Ondřej tam byl od začátku, jenže já ho v tý tmě neviděl a teprve, když mi do ucha někdo potřetí řval "Jirko, Jiří!!!!" jsem se otočil a hleďme: Ondřej! Konečně mě v tom mumraji dohnal.
Nakonec jsme samozřejmě do pohádkového lesa trefili a uvítali i tu paní Zimu. Tož vězte, už je tu.

Toulky s … Amosem

"A prosimtě, pak najdi Matýskovi nějakou encyklopedii, kde je Komenskej," přála si mámiláHanička večer, když jsem přijel domů, "voni to maj mít do školy."
"No jó, v tý velký dětský to bude určitě," povídám od bramboračky a koláčů, které mi nechali k večeři.
"Matýsek jich spořádal devět," chlubila se mápilnáHanička.
Po večeři jsem přčet Kačce první Nedokončenou pohákdku o stonožce listonošce s tím, že má do rána vymyslet, jak to dopadlo. No a hned potom jsem šel pro tu encyklopedii. Je to taková ta velmi tlustá, co se jmenu Vesmír, Země, člověk … a my děti. Měl jsem jí od malička a bral jsem jí jako skvělej zdroj informací do školy. Teď se konečně po čtyřiceti letech bude hodit, povídám si. Dívám se do rejstříku. K … ko … kom … komunist …. fůůj!
"Vona vlastně vyšla za normalizace, von tam ten Komenskej nejni! Jo vo komunistech je tam toho habaděj. Sakra práce!"
"Tak já něco stáhnu z internetu."
"Ale ne, ještě mám Toulky českou minulostí, tam určitě bude. Kdy vlastně žil …nějakech 16set?"
"Sedmnáctý století," pravila mášikovnáHanička od počítače.
"Jo, takže nějakejch šestnástsetdvacet plus mínus. To bude tuhle ten díl po Bílý hoře. No jo, je tady Ámos. To bude určitě stačit. Nejmíň dvacet stránek se spoustou obrázků i v souvislostech s okolním děním tenkrát."
Obalil jsem poctivě knížku a předal jí malýmu študiózovi, aby měl z čeho zítra (vlastně dneska) ve škole předčítat.
"Tak tu máš, Matýsku, ale nepoškodit! Ať mi jí zas vrátíš jako novou."
"Děkuju, tatínku. Ale … já bych jí nerad poničil, já jí radši nechám doma."
"Kdepak, prostě na ní budeš opatrnej a nic se s ní nestane. Knížky jsou na čtení."
Matýsek si Toulky se založeným Amosem uložil v tašce a měl nachystanej nepovinnej úkol. Tak, to bysme měli.
A proč to tady píšu? Protože mám radost z toho, že knížky jsou pořád ještě tím nejlepším pramenem, ze kterého můžeme čerpat to, co potřebujeme vědět. A taky z toho, že jsme měl dobrou příležitost to Matýskovi prakticky předvést a navíc ještě na tom, co on sám potřebuje do školy.

křížovej

Takhle ráno, včera to bylo, kontroluju a posílám na server zápis o botičkách, když slyším:
"Fůůůj ... ten je velkej! ... Zavolejte tatínka! Honem!"
Přiloudala se málo probuzená Kačenka a děla:
"Tatínku, pavouk."
"No já si to myslel. Hned jsem tam, jen co to tady …"
"Tak honem!" slyšel jsem ze světnice mounetrpělivouHaničku.
Dkončil jsem, co bylo třeba a jdu na něj:
"No tak už du. Ukažte, kde ho máte."
Ozval se kupodivu Matýsek:
"Už jsem ho vyhodil z okna. Já se pavouků nebojim, stejně tak velkýho jsem zachraňoval před Samem ve škole. On děsně ječel, Sam."
"To mám, Matýsku radost, že v tobě mám takovýho nástupce. To už můžeš chránit maminku."
"Můžu. Já se nebojím ani tý tarantule, co jí mám od tebe v tom rámečku. A ta je velká!"
"To je dobře, Matýsku."
"A to já, tatínku, nemám tyhle pavouky ráda, ty jsou moc velký. Já mám ráda jenom ty malý, křížový."
"To jo, Kačko, to jo. Ale křížovej je šroubovák. Pavouk je křižák, víš."
"Jo, křižák, ten je malej."
Inu, na velikosti záleží, to je známý. Ovšem taková velikost pavouka je hodně relativní. MámiláHanička by nic, co je křižákem, neoznačila jako malýho pavoučka, to ani omylem.


ps
Zítra bude ve Zvoli lampionovej průvod, tak přijďte s dětmi i s lampiony.
Tady je pozvánka.