WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

přišla na to

Víte, já vlastně ani nevím, co to mezi námi je, že se máme s moumilouHaničkou tak rádi a tak dlouho.
Zrovna tuhle jsme si o tom povídali, protože při té přemíře všelijakých informací a zpráv ze světa známe daleko více lidí kolem nás, kterým to buď moc neklape a nebo už to dávno klapat přestalo. Takový ty lidi, co se hledali, až se našli, aby člověk pohledal. Tedy máme kamarády, kterým to taky vyšlo, to ano, ale těch je jak šafránu.
A tak jsme zkoumali, kde je ten svatej grál a jestli je vůbec možný ho najít a jaká cesta k tomu vede. No prostě jsme měli takovou tu hodinku, kdy jsme si jen tak rozumovali a vlastně si dělali radost tím, že jsme vymýšleli všechny možný důvody, proč nám to vlastně tak pěkně drží pohromadě. Taková inventura pozitívních pohledů na věc.
Rozebírali jsme to pěkně od začátku a vlastně se to točilo pořád kolem toho, že jsme se prostě chtěli najít a tak jsme to jednoduše udělali. Ovšem nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, pochopitelně.
Tudíž mámoudráHanička přišla s tím, že já bych byl úplně nejlíp udělal, kdybych si nabrnk ňákýho chlapa, protože když se opravdu pořádně zamyslím nad tím, co od života vlastně chci a s kým si nejvíc rozumím, bez jakýchkoliv pochybností z toho jasně vychází, že si s ženskou prostě rozumět nemůžu. Což je ovšem záhada, protože jsme spolu a to zcela popírá její teorii. Teprv až po dalším zkoumání na to mámazanáHanička přišla:
"A dyť je to přece jasný! Já jsem totiž chlap, akorát na omak to vypadá úplně jinak!"

hádanka lednová

Na poslední chvíli tu mám lednovou hádanku. Víte, co je na obrázku?
a) rozvíjející se květy zakrslé fuchsie sněžné
b) papírové květy řetězu pro letošní Masopust
c) čestvé květy vřesu irského

pořádně vobšláplý

Už pár let se snažíme, ale je to furt málo.
Naše zahrádka okem nezúčastněného pozorovatele jen vzkvétá a neustále na ní něco přibývá, ale je to furt málo.
Máme totiž na zahradě málo roští, houštin a rozsochatých stoletých velikánů.
Na první pohled by se zdálo, že píšu poněkud z cesty, ale už na pohled druhý, a to především z ptačí perspektivy, je jasné o co jde. Ten jeden huňatej cedr s kryptomerií to totiž nevytrhnou. Ostatní stromy a keře jsou spíš menší nebo řidší nebo na zimu opadají a to je právě ten kámen úrazu. Naši ptačí nájemníci totiž potřebují ochranu před dravci a musí se mít kde schovat. Schovávačky u nás sice jsou, ale další houštiny nebo les jsou nejmíň sto metrů od nás.
Málo platný, naše zahrada není na pořádné proletění dost velká a za stravou, pokud člověk, tedy vlastně pták, chce něco víc, než jen zrní a semínka z krmítka, se musí dál do světa. A to je pak potřeba letět přes pole a nebo přes relativně holé sousední pozemmky, což je právě ta potíž. Takový dravec si na kořist pěkně počká a do lesa je to zatraceně daleko, zvlášť když máte na šestý hodině ve slunci stíhačku, ergo nějakýho toho vorla, káně nebo poštolku či co to tu vlastně v povětří vartuje. Tudíž se naši zpěváci, kteří tu na zimu zůstávají, stěhují do zarostlejších částí naší vsi nebo do lesa. I ty naše sýkorky z budky si na zimování vybírají bejvák jinde.
Na nás tu už třetím rokem zbývá jenom ten kos. Ten to tu má propachtovaný napořád. A vůbec mu nevadí, že budku jsem schválně dělal s menším otvorem pro malé obyvatele. Nevšímá si ani toho, že krmítko jsem udělal záměrně nízké, jen pro ty nejmenší. Kdepak. To ho vůbec neodradí, klidně se tam nacpe a cpe se. Dokonce se nedal vyrušit ani Sárou, která na něj pravidelně číhá a když už nic jinýho, tak alespoň zblajzla tu kůži od slaniny, co jsem jí pověsil ke krmítku. Kos je nad tím vším protivenstvím povznesen. Adoptoval nás a nedá si to vymluvit. Teď v těch pár centimetrech sněhu dělá kolem krmítka důležitě cestičky, aby snad nevznikl dojem, že to tu nemá pořádně vobšláplý.

Rok Draka

A máme tu Rok Draka. U nás ne, pochopitelně, u nás se na draky přestalo věřit (jestli se vůbec kdy věřilo) někdy za krále Klacka, ale v Asii a v Číně především.
U nás doma si toho taky nikdo nevšim kromě skutečnosti, že za čtrnáct dní o víkendu se jedeme podívat na
Exhibici čínských bojových umění. Zatím tam Matýsek ani cvičit ani exhibovat nebude, ale za pár let, kdo ví?
Přesto že se u nás čínské svátky neujaly, je to doma samej drak. Děti mají každý nejméně dva své velké draky i s dračím vejcem, se kterými si hrají - na draky, na co jiného. Pohádková knížka o dracích je velmi oblíbená a kniha s návody, jak chovat draka leží u Matýskovi postýlky jako povinná výbava na večer, zatímco Kačka má v knihovně knížku o dračí rodince. Krom toho cínový drak dohlíží ze skříňky na dění kolem. Animák Jak vycvičit draka je dětmi oblíbený a Bezzubku (to je ten drak z filmu) má Matěj na hodinách nad vchodem. Další dva draky má na obrazech na stěně. Jeden je Čokoládovej dráček a druhej je drak Ochranář. Ten chrání Matýska i Kačku a vypráví jim pohádky.
Počítám, že jsem při tom výčtu dračího inventáře určitě nejmíň na půl tuctu draků zapomněl.
Všichni ti naši draci mají jednu společnou důležitou vlastnost. Jsou to draci hodní a kdyby na to přišlo, určitě by nás ochránili. Letos zvlášť, když je ten Rok Draka.

prvňák aspirant

Už se o tom u nás mluví od začátku roku. Dva týdny zpátky řeči nabyly na intenzitě a minulý týden už byl zápis do školy každodenním tématem dne.
Kačenka by byla stříhala metr, kdy věděla, co to ten metr je a kdy se stříhá. Naštěstí to nevěděla a tak jediná krejčovská míra, kterou máme v šití, přežila bez úhony.
Den D nadešel včera.
Kačka šla k zápisu. První, pochopitelně. To jenom já jsem ulomil vrata a tím jsem se zas zdržel - ale to je jiná historie.
Tedy ve škole nás u dveří už čekal klaun s králíkem a uvedli nás dál. Na schodech pak postup řídila Karkulka. Nasměrovala nás do Matýskovy třídy, kde byla nachystaná zkušební komise. No samozřejmě, zkušební komise: k nám do školy se dělají zkoušky i na prvňáka. Další klaun se Kačky ujal a ta musela projít pohádkovým lesem. Pomáhala rybkám do rybníka, králíkovi počítat švestky, pejskovi najít lišku a veverku, přešla po kamenech v potoce, motýlu Emanuelovi namalovala obrázek a zakleté princezně odříkala básničku s takovou vážností, že ji hnedle probudila ze spánku a nám ostratním ovlhly oči. Za odměnu si Kačka od princezny vybrala sovu, kterou dělaly děti v keramice pro nové školáčky.
Po tom skvělém výkonu se jí dostalo pochvaly a dobrozdání, že už se na ni ve škole na podzim těší.
Oddychli jsme si za ni, ale Kačenka pravila, že to vůbec nic nebylo, že to bylo děsně lehký. Čímž nám dala najevo, že škola bude brkančka, čehož byla tahle zkouška důkazem. Lehká, nelehká, v každém případě to vypadá, že máme doma zas prvňáka aspiranta.
(
pár obrázků je tady v galerii)

na jednu noc

Nevěříl jsem, že by mělo v sobotu sněžit, letošní zima na to prostě nevypadá už od začátku. Jenomže odpledne se zatáhlo a barva mraků věstila srážkovou činnost. Sníh začal padat v zápětí. Opět jsem nechtěl připustit, že by sněhu mělo být víc a znovu jsem se spletl. Přibýval docela vytrvale a protože to je letos vzácnost, oblékli jsme se do zimního a šli stavět sněhuláka. Dětem to trvalo jen okamžik, já se loudal, jak je mým zvykem. To zpoždění způsobilo, že než jsem došel na zahradu, Matěj i Kačka už měli uválené pořádné sněhové koule. Matěj, větší, pochopitelně.
"Já dělám tu spodní, Kačka prostřední a ty, tatínku, uděleláš hlavu, jo?"
"Dobrá, Matýsku," bylo mi jasné, kdo zaujal vůdčí úlohu stavitele.
Kouleli jsme ještě nějakou chvilku. Kaččina nakonec přišla nahoru a já jsem se umístil uprostřed. Na hlavu přišel červený klobouk z velkého květináče a do ruky dostal sněhulák Matýskovu hůll. Už se stmívalo a sněhuláka jsme stihli jen tak tak. Chlapák to byl dobře dvoumetrovej.
Ráno přiběh' Matýsek: "Tatínku, sněhulák zmizel!"
Bylo to tak. V noci sněžení přešlo v déšť a to, jak známo, sněhulákům nesvědčí. Ten náš se zřejmě nad ránem poroučel a zbyla z něj jen hromádka sněhu.
To se holt nedá nic dělat, letos to se sněhulákama není na dýl, než na jednu noc.

třetí druhej

"To já nevim, to jste první, kdo s tím přišel," divila se paní za pokladnou, "a jak jste to říkal?"
"Povidám, že ty pohádky o Krakonošovi jsou na dvou dévédéčkách. A tenhle druhej díl je sice v pořádku, akorát jsou na něm ty pohádky, co jsou napsaný na tom prvním dílu."
"Tady to nevyzkoušíme. Tak si vemte jinou krabičku a zkuste to eště jednou. Kdyby to zas bylo špatně, tak sem holt budete muset znovu, no," dobrácky to vyřešila paní.
Vzal jasem si tedy druhou krabičku s druhým dílem pohádek o Krakonošovi, protože v tom prvním druhém dílu byl první díl a šel jsem to zkusit. Dopadlo to, jak jsem čekal. Celá várka byla stejná a tak jsem holt šel vyměnit i ten druhý druhý díl. Vyměnil jsem ho za jinou pohádku, protože v Levných knihách mají s vracením peněz problém. Čímž jsem pro děti objevil ten film, co byl původa toho, že se Matěj s Kačkou v neděli ráno ke mě nasáčkovali pod peřinu.
Během týdne si děti navečer pouštěly toho prvního Krakonoše, co měl být v pořádku. Když jsem to uklízel, podívám se na obal:
"Heleď, tady čtu názvy pohádek, který jste neměli puštěný. Kačko, o čem byla ta poslední?"
"O tom ovčákovi."
"Vida. Tady píšou: Krakonoš a kukačky."
"Tam žádný kukačky nebyly, tatínku," povídá Matěj.
"Tak von je špatně i vobal na týhle krabičce! Tak já půdu pro ten disk ještě jednou. Oni to mají popletený na obou krabičkách."
Došel jsem pro třetí druhej díl a bylo to tak. Počet pohádek je na dvou discích dohromady správný a jednotlivé pohádky jsou tam všechny, tedy součty seděj. Akorát holt falírujou ty popisy na obalech, ty jsou přehozený.
Záhada tedy vyřešena, Krakonoš si může oddychnout a v klidu se věnovat svým horám.

věřte, nevěřte

Wikipedie v angličtině už funguje a denní odstávka prý oslovila 150 milionů lidí. Inu třeba jo.
Nemyslím si, že by zákonodárci libovolné země dokázali udělat na inernetových drátech neprostupný uzel. Dá se ovšem pochopit, že nezauzlovanej inernet vadí všem, kterým touhle dírou utíkají zisky. Mě by to taky vadilo.
Řešení ale nebude ve vydávání zákonů a dělání uzlů na drátech. Jednen z funkčních modelů - iPhony a iPady - už nosíme po kapsách a v taškách. Vznikl ve stejné zemi, kde se teď řeší to uzlování, takže nezbývá, než doufat že si s tím Amerika zase nějak poradí.
Než se tak stane, máme prostor ke spekulacím a návrhům vlastních řešení. Jako třeba
ve Švédsku, kde si na to - věřte, nevěřte - přímo založili víru.

dvoucentimetrové pozdvižení

S tím včerejším sněhem to moc dlouho nevydrželo, ale i ta chvilka ráno stála za to.
Když jsem vyjížděl s dětmi do školy a do školky, hlásila už málaskaváHanička z cesty, že máme jet opatrně, že je to všude uklouzaný a neposypaný a že se za těch dvacet minut dostala teprve na Jarov. Zkusil jsem tedy hned u nás v ulici, jak to s tím klouzáním vypadá a vono jo. Čtyřkolka nečtyřkolka, už jsme se vezli jinam, než jsme chtěli a točení volantem byla čistě formální záležitost.
"Ty jo, smyk!" pravil nadšeně Matýsek a dožadoval se dalšího.
Vysvětlil jsem, že jsem auto sice dostal do smyku schválně, ale to že bylo jen na zkoušku a taky proto, že široko daleko nebylo jiného účastníka provozu.
"Teď už máme vyzkoušený, že to opravdu klouže a pojedeme pěkně opatrně a pomalu."
Doklouzali jsme do Zvole, já vyložil Matěje, který se málem hned u auta natáh ("vidíš, Matěji, ono to vážně klouže") i Kačku a vydal jsem se k serpentinám dolů do Vraného.
Ale chyba lávky!
U posledních zvolských domků v první zatáčce už stála a blikala auta. A že prý se to nedá sjet, že je to jedno zrcadlo. Povídal pán, co se s autem otočil, že pojede zpátky, ale šel nám to oznámit, abychom uvolnili cestu. A při tom oznamování sebou taky málem na tom zrcadle seknul.
"Jo, tady čtyřklka nepomůže. Na tomhle to kluže všem," přitakal jsem jinému kolegovi řidiči, který se nesměle dotazoval, jestli to s těma čtyřkolkama třeba nezkusíme projet.
"Já jedu od Ohrobce a tam to taky stojí," dodal ještě.
Vzali jsme to zpátky k nám a přes Březovou jsme se spustili dolů do Vraného. Nebylo to až tak hrozný, ale jeli jsme opatrně. Dole před šraňkama pak už zprava ze serpentin přijížděla první auta. Nakonec to tedy projet šlo a možná těch prvních pár řidičů zbytečně panikařilo. Ale ono nás neubylo a měli jsme tu cestu jistější.
Odpoledne, když jsem jel opačným směrem pro děti, už po sněhu nebylo ani památky. Jen posypový štěrk na silnici dával tušit, že to ráno klouzalo.
No vida, dva centimetry sněhu a hned takový pozdvižení.

za čtvrt roku

Jestli jsem si nechal opravit nepromokavý kalhoty do sněhu a zip od zimní bundy v závislosti na předpovědi počasí, tím si nejsem úplně jistej, protože jsem stejně moc nevěřil, že letos bude ještě opravdová zima.
Letos je totiž, vlastně až do dneška byla, taková zima celkově předjarního charakteru. Nikde ani snížek a teploty spíš nad nulou.
Proto jsem si říkal, že vlastně ty zimní věci ani nebudu potřebovat. I tak jsem ale včera donesl opravenou bundu, kalhoty byly v pořádku už minulý týden. No a dneska začalo ráno sněžit. Skoro jako na zavolanou.
Napadly dobře dva centimetry a pořád připadává. Přesný nárůst sněhové pokrývky na Olešku se sice dá těžko předpovědět, ale zatím to vypadá, že alespoň pár dní tu budeme mít zase zimu ladovskou. Tož jsem tedy vytáh z kůlny to nové hrablo, co už se tam od října klepe nedočkavostí, a šel jsem odhrábnout tu trochu sněhu.
Zatím je to zábavná připomínka skutečnosti, že je leden a jaro bude až za čtvrt roku.

těm se nemůže nic stát

Tak v neděli ráno v šest se ke mě do postele nasáčkovali oba. Matěj i Kačka. Matěj prej jenom pomazlit a Kačka prý zas měla sen, že nás honili čerti. Jí prej chytli a Matýska ještě pořád honí
"No nehoní, dyť je tady pod peřinou."
"Ale já se tu stejně musím schovat," nenechala se Kačka odbýt a bylo.
Jestli to takhle půjde dál, bude potřeba zvětšit postel i peřinu, přestává nám to stačit.
Není to ovšem jenom ráno pod peřinou.
Večer, když se děti dívaly na pohádku, přivolala si mě Kačka taky a že prý musím sedět u ní, že se bojí. No já to chápu, ten kouzelník měl kamenné srdce a takovej ukrutnej ocelovej dráp. Byl tak ukrutnej, že se bál i Matýsek a pořád opakoval, že je to přeci pohádka a že je nakonec ten malej kluk zachrání, což opravdu učinil. Než ale došlo k záchraně, děti se ke mě tiskly a Kačka mi musela sedět na klíně a vůbec mě nechtěla pustit.
"Tak se na to nebudeme dívat."
"Budeme, nám se to líbí, ale my se bojíme, tatínku, tak se musíš dívat s námi."
Nebyla to pohádka dlouhá a k proklání kamenného srdce mečem skrzevá brnění předmětného kruťase došlo po necelých osmdesáti minutách, ale stejně: při pohádce by se dal strach nabírat do kbelíku, zatímco když Indianu Jonese pronásleduje horda ničemů, s Matýskem to ani nehne.
Ono na těch pohádkách přeci jenom něco bude, děti je prostě berou daleko víc, než americký superhrdiny. Těm se totiž nemůže nic stát, to ví každej.

skládací

Stromeček vydržel jen něco málo přes Tři krále. Ve středu večer mápečliváHanička pokynula dětem, aby sklidily ozdobičky, čehož se Kačka s Matějem chopili s chutí o to větší, když Matěj na stromečku objevil dvě čokolády, které si tam před tím po tříkrálové koledě sám pověsil do sásoby. Jenže pak na ně zapomněl a teď se hodily.
Ozdoby sklizeny, čokoláda spořádána, světýlka jsem smotal do krabice a co ted s tím jehličnanem uprostřed světnice?
"Jako dycky," povzdechla si máčistotnáHanička, "prostě se nedá nic dělat a zase z něj bude pěknej svinčík."
Byl. Ale ne zas tak dlouho. Za chvíli jsme měli s Matýskem větvičky postříhané zahradnickými nůžkami a zbyl jen kmínek, ze kterého bude mít Kačky sukovitý kyj, protože ten loňský má Matýsek. Tak aby se nehádali o kus klacku. No a bylo. Stromek se vešel do tří pytlů od kočičího žrádla. Stačilo zamést.
"Tak vidíš," povídám, "nakonec byl i tenhle stromeček skládací."

jak se to mohlo stát

Nerozbitnost je vždycky pojem velmi relativní. Já například vím, že pokud se jedná o zaručeně nerozbitný model letadélka, není tak docela jisté, že se to týká i mě. Jedno takové nerozbitné mám už dlouhou dobu podruhé nachystáno k opravě, protože se tak nějak při mé pilotáži rozbilo. Jak se to přesně mohlo stát, že je rozbité, když je nerozbitné, to mi není docela jasné. Nedá se ani vyloučit to, že si výrobce nepředstavoval, že s ním hned napoprvé třísknu takovou silou a z takové výšky o zem.
A zrovna včera jsem měl takovej telefonát na tohle téma:
"… tak ten dárek vydržel přesně do pětadvacátýho ráno."
"To neni možný, dyť ten vrtulníček je úplně nerozbitnej."
"No, teď je zpátky v krabici a oprava bude za spoustu peněz."
"Ale dyť má takovej ochrannej rám."
"No jo, ten je taky na kusy."
"Ale dyť přece to přistává samo. A když se s tím opatrně doma …"
"Ale my jsme s tím lítali venku."
"To by nemělo vadit, on má přibližovací senzor a když přistává, zpomaluje …"
"Jenomže jak foukal ten vítr, tak to nějak špatně fungovalo …"
"Vy jste s tím lítali ve větru?"
"No venku vítr byl."
"Tak vy jste nelítali venku?"
"No my ne, jenom ten vrtulníček."
"A jak jste …?"
"No aby na nás nefoukalo, tak jsme si zavřeli to velký francouzský okno …"
"A …?"
"A seděli jsme vevnitř a ten vrtulníček byl venku v tom větru a nějak to dálkový ovládání přes to okno moc nefungovalo. A jak jsme se snažili ho řídit, tak to najednou nějak nešlo. No … a teď je potřeba ho právě opravit. … Já ti ani nevim, jak se to mohlo stát."
A přesně takhle je to se všemi těmi zaručeně nerozbitnými předměty.
Najednou jsou rozbité a člověk ani vlastně neví, jak se to mohlo stát.

je vopravdovej

Chodit dneska na keramiku, to se nosí. Ono to patlání se v blátě nějak llidi uspokujuje. Zřejmě to souvisí s dětským stavěním hradů z písku a žmouláním jílu, které přináší okamžitý efekt, tedy zapatlané všechno v okruhu jednoho metru a hrouda čehosi, v čem rodiče a babičky bezpečně poznávají cokoliv, co je napadne, ale hlavně každý něco jiného. Čímž se dostavuje efekt třetí, tedy všeobecné uznání uměleckého díla i tvůrce samotného.
Keramika to vše povyšuje do kategorie vážné tvorby, kdy výsledky už pozná téměř každý a dokonce se i většina znalců shoduje na tom, co že onen objekt má znázorňovat. Matýsek už je po úspěšném absolvování prvního patlacího ročníku v ročníku druhém, což znamená, že všechno, co domů z keramiky přinese, se dá už jednoznačně identifikovat a docela se nám to i líbí. Keramika je teď všude. Čerti, andělé, mikulášové, trpaslíci, houbičky, zvířátka - dal by se s tím otevřít krámek. Je to báječná zábava pro Matýska a pro nás radost, že se v něčem patlá smyslupně. Celé to stojí přiměřenou částku na pololetí a odehrává se to pochopitelně ve škole po vyučování, což je další důvod, proč máme naší školu rádi.
A proč o tom píšu? Tuhle na
stránkách o technických vymoženostech jsem se dočetl, že už existuje služba, která vám "třírozměrně vytiskne", na co si vzpomenete, tedy přesněji, co si pomocí počítače, tabletu či mobilu vymodelujete. Zkusil jsem, co to umí. Prográmek je zadarmo. Vyfotíte se z profilu, vono vám to vyrýsuje linku frňáku a hnedle to podle ní udělá vázičku nebo mističku či hrnek. To vše za pouhých padesát až pětset dolarů. Za pár týdnů to máte doma. Z takovýho mdlýho eklhaftu. Hmmm … Skoro nic nemusíte, kromě toho placení.
Tak já nevim, mě přijde nekonečně lepší ta Matýskova keramika. Ten čert je vám takovej vopravdovej.

vyjasněný vztahy

"… a Míša nám přijde ukázat miminko až v červnu," hlásila Kačenka za čerstva novinky ze školky. Míša je jedna ze školičkových paní učitelek - to jenom pro pořádek.
"A já myslím, že to bude holčička," dodala Kačka zasvěceně.
"A jak se to pozná?" zkoušel jsem Kačenku.
Byla pevná ve svém přesvědčení a pravila:
"No přece podle náušniček!"
"Aha. A co když je nemá?"
"Přece podle červený hlavičky. Já měla taky červenou hlavičku, když jsem se narodila."
"Ale to má přeci každej, když se narodí," zasáhl odborně Matýsek.
"Ale ty sis přeci hrál taky s holčičkou, co byla malá, jak jste dostali tu kuchyň …" otočila šikovně Kačka směr disputace.
"Ale my jsme nebyli sourozenci," pravil sice logicky, nicméně zcela mimo diskuzi Matěj.
Toho se Kačka hned chytla a navázala konstatováním:
"Ale babička je můj sourozenec."
Tady už jsem musel zasáhnout já: "To ne, Kačko."
"Ale ty jseš, tatínku, můj sourozenec," nenechala se Kačenka svést od tématu.
"Ne, Kačenko, to se říká bráškům a sestřičkám. To jsou sourozenci. My jsme s maminkou rodiče a babičky a dědečkové jsou prarodiče."
"Ale ty jseš můj sourozenec!" trvala s pláčem na krajíčku Kačka na svém.
"Kačenko, já jsem tvůj tatínek, ale sourozenec být nemůžu. To je tady Matýsek."
"Aha," přijala Kačenka myšlenku, "tak my nejsme sourozenci…" a v jejím hlase bylo jasně slyšet to velké zklamání z poznané pravdy.
Uff, pro tentokrát bychom snad měli ty rodinný vztahy konečně vyjasněný.

už nám chybí jenom M

"Už jsou tu! Kačko, běž otevřít."
Kačenka se hrnula ke dveřím, otevřela i vrátka a na zápraží už se ozvalo:
"My tříí králóóvé jdééme k váám …"
Poslouchali jsme krále i anděla, černej vzadu za chvilku vylez a zazpíval si své. Děti nám popřály štěstí a zdraví a do košíčku dostaly koledu. Moc krásný to bylo.
Matýsek poprvé na Tři krále nebyl doma. Byl totiž ve Zvoli a koledoval tam v kostýmu Kašpara. Ještě večer před tím jsme dělali pořádnou korunu s velkým K, protože ta, co přines ze školy byla spíš pro princezny.
Večer nám pak vyprávěl, jaký to bylo pěkný a jak si vykoledoval nějaké ty pamlsky. Měli jsme z toho velkou radost, protože kde dneska potkáte tři krále? No a v naší škole se tenhle zvyk, stejně jako i zvyky další udržují a tudíž na Tři krále můžete ve Zvoli a okolních vesnicích potkat ty pravé tři krále.
Ovšem ani Kačenka nezůstala pozadu. Večer už byla doma a otevírala koledníkům, to ano, ale odpoledne byli se školičkou taky na koledě a moc si to pochvalovali. Kačka přinesla domů krásnou korunu, koledu prý zkonzumovali už ve školce. Tak se Kačka chlubila alespoň tím, že:
"Já byla taky tři králové, já byla Baltazar! Podívej!"
Skutečně. Na té koruně bylo velké B.
Tak to už nám teď doma chybí jenom M.

jen do rána

To Matěj, ten má tu starosvětskou slušnost snad už vrozenou. A to ještě nečet' Guta - Jarkovského.
Pokud se tedy jedná o Matýskovy sny, pěkně počká až do rána, ráno mi to všechno poví a nehrne se mi pod peřinu vo půltřetí ráno, jako to má ve zvyku Kačka.
Ale k jádru pudla, totiž snu.
Matěj totiž taky jeden měl. A ne ledajakej:
"Mě se, tatínku, zdálo, že jsme si postavili domeček na rovníku.
A oni postavili kolem rovníku takovej chodník a po tom chodníku tolik jezdili a lítali, až se ten rovník celej rozpad. A s ním i náš domeček.
A my jsme zůstali s Kačkou v jedný půlce a vy s maminkou v druhý. Ale ten chodník byl jako ve vesmíru a kolem se lítalo a teprve potom se ten rovník rozžhavil a rozpad …
A já byl smutnej, že už se neuvidíme."
"Ale to je úžasnej sen, Matýsku! Úplný sci-fi. To určitě dobře skončí, protože ty nás všechny jistě zachráníš a já ti s tím třeba trochu pomůžu. Příště se ti o tom bude zdát, uvidíš."
Druhý den ráno se na mě Matýsek usmíval z postele:
"Tak ten sen dobře dopad, tatínku. Jak jsme se s tím rovníkem rozdělili, tak jsme letěli vesmírem a kolem zrovna letěly dvě komety a my jsme se od nich odrazili a letěli zase zpátky k sobě. A pak jsme se našli a znovu se jako slepili …"
"Báječný, Matěji! Já ti říkal, že to dobře dopadne."
No prosím, takovej napínák - a vůbec mě kvůli tomu nemusel budit, stačilo to nezapomenout jen do rána.

nemám s kým

Když už jsme zase u těch knížek, což je u nás doma vlastně hit číslo jedna, tak jest potvrditi, že i letošní Ježíšek měl docela těžkou nůši, poněvadž takovýho potištěnýho papíru, co v ní musel dovláčet až k nám do Oleška, to mu dalo jistě notně zabrat. Je to ale chlapík pracovitej a pod stromečkem knížky byly včas.
Pohádky, dobrodružství, vesmír, dinosauři a pro dospělé taky pohádky, ovšem těm se neříká pohádky, ale thrillery a napínáky a detektivky.
MéčtivéHaničce přinesl taky nějaký děsný trhák a ona, protože na to měla čas, se do něj hnedle zakousla. Od samého počátku si knížku pochvalovala, jak je to zas něco novýho a jak je to úžasný. Bylo tak úžasný, že se od knížky dokázala i odtrhnout se slovy: "Já si to musím eště nechat na zejtra, abych si to víc užila."
Což učinila.
Pár stránek před koncem knížku znovu odložila, ovšem tentokrát se na mě zahleděla krhavým okem a procedila:
"Teda estli se nedozvím, co to bylo, tak tu knížku rozrhám a tebe s ní!"
"To už abych se chystal. Tohle je první kniha ze zamýšlený trilogie. Ty další knihy eště nejsou ani napsaný."
"To mi snad ani neřikej!"
"Dyť jsem ti to řikal."
"Neřikal. Teda estli se to nedozvím, tak to máš u mě rozlitý."
Má nedočkaváHanička se znovu pustila do čtení, do těch posledních několika stránek.
"Ufff … tak jsem se to dozvěděla," oddychla si, když zaklapla přečtenou knížku, "dost dobrý to bylo. Úplně novej nápad."
"Tak vidíš, dobře to dopadlo."
"To jo, ale s tebou je to stejně na houby."
"???"
"Protože's to nečet' a já si teď nemám s kým o tom povídat!"

pod duchnou

Byl jsem v posteli, potil se a četl si. Obvyklá činnost při tak zhoubné chorobě jako je rýmička. Zvykl jsem si číst knížky buď z telefonu nebo z tabletu, což má spoustu výhod, zvláště, když se potíte pod peřinou. Ale taky to má jednu nevýhodu. Může se vám stát, že vám zazvoní z knížky telefon.
Včera, zrovna, když neohrožený agent Pendergast pronásledoval svého bratra - padoucha - po svahu sopky Stromboli, ten telefon zazvonil. Tedy skype, zazvonil, ale to je totéž.
"Čau, jak se máš," volali mi kamarádi z Kanady, "a jak to, že tě nevidíme?"
"Aĺe, já nezap' kameru, já tu ležim a potim se v posteli."
"Ty už jseš zas v posteli?!"
"Jaký zase?"
"No dyž jsme ti minule volali, taky's byl v posteli."
"Vono to asi bude tim, že je tu půl desátý večer a já se navíc potim, poněvadž mám chorobu."
"Tak to jo, tady je půl jedný."
Nakonec jsem tu kameru zap' čímž jsem předložil důkaz, že nekecám.
Poklábosili jsme co a jak a slíbili si, že si zas brzo zavoláme. Když je to tak snadný a po internetu.
Vono teda je to zadarmo, to jo, ale když to bylo za peníze, tak to bylo takový bezpečnější. To vás nemoh jen tak někdo načapat přes skype pod duchnou.
Teď aby si člověk dával pozor už i v tý posteli.

nějak se mi nechtělo

To takhle kolem třetí ráno přišla Kačenka, že musí ke mně pod peřinu a žu tu musí zůstat:
"Já musím k tobě, tatínku, protože mě se zdál moc ošklivej sen."
"Tak pojď."
Ndzdvih' jsem peřinu, Kačka se přitulila a spali jsme dál. Nebo jsem si alespoň myslel, že budu spát dál.
Kačka se pořád vrtí, to je její normální způsob spaní, tedy jsem se odtáhl, ale ona zas přilezla. Zas tak velkou postel nemáme, abychom se po ní honili kolem dokola, tož jsem to vzdal. A Kačka mě začala šimrat. Teda ona to považovala za hlazení, ale šimralo to. Nějak jsem si na to zvyk a už skoro usínám, když Kačka křičí ze sna: " …néééééé! …" a Bim! Dostanu facku ani nevím, z který strany to bylo.
Chápu, že má nějaké divoké sny a s někým se zrovna pere. Tedy se to snažím zaspat. Už to skoro mám, už jsem skoro v limbu, když se Kačka zvedne a praví:
"Tak já už pudu, tatínku, já už jsem se vyspala. Ty už budeš taky vstávat?"
Nevstával jsem, ač bylo už sedm.
Nějak se vám mi nechtělo …

PF 2012

PF 2012