WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jak říkal pan stavitel

"To sou v tom stavebnictví dneska lidi, že jo?!" pravil zvesela pan stavitel, který nám konečně po roce začal opravovat pochroumané části na domečku. Sehnat někoho jiného se nám nepodařilo a on se nakonec ukázal jako jediný použitelný. Pan stavitel je schopen určitého typu sebeironie, což se právě projevilo v oné větě.
Máme s ním totiž dohodnuté nějaké opravy, které zas až tolik nepospíchají, rozsahu jsou nevelkého a nikomu jinému se do nich moc nechce. Protože jsme si s ním ale nedohodli další opravu, totiž propadající se dlažbu kolem domu, hledali jsme někoho jiného.
Nešel jsem tuhle vedle ze Zvole firmu. Domluvili jsme se po telefonu, dozvěděl jsem se cenu za metr a čekal ne ně, až přijedou. Přijeli dle domluvy, pokývali hlavama, změřili ten cípek propadlé dlažby a slíbili poslat nabídku. Slib splnili, nabídka přišla v termínu. To sedělo. Co nesedělo byla cena. Bezmála dvojnásobná než ta, kterou slibovali po telefonu.
Probral jsem to s panem stavitelem a on, že dělají zrovna taky dlažbu a to hned tuhle vedle ve vesnici. A že prý by mohli přijet ve středu. Tož jsme si plácli.
"A to jste nesehnal nikoho jinýho?" ptal se pan stavitel, aby si doplnil celý obrázek o situaci.
"Vlastně nesehnal, protože ti, co mi to původně slíbili, se neozvali a když jsem je sehnal sám, tak mi řekli, že už v oboru nepracují a ti druhý tuhlec odvedle se mi nezdáli."
"Tak to vidíte. To sou v tom stavebnictví dneska lidi, že jo?!" pravil zvesela.
A ve středu přijeli. Už mají skoro hotovo. Dnes dopoledne to dodělají.
"Bylo toho trochu víc, než jsem původně počítal. Ale nebojte, víc jak o patnáct stovek to dražší nebude."
Vida. Jde to i takhle. Bude to o fous dražší, ale pořád to bude jenom za polovic toho, co mi nabídli ti předtím.
Inu jak říkal pan stavitel: "to sou dneska lidi, že jo?!"

až zas napřesrok

Už od víkendu je v domečku ticho. Nikde nikdo. Zdá se, že jsou všichi pryč.
No ano. Ještě minulý týden bylo kolem dokola pěkně živo. Rodiče se mohli strhout, aby sehnali potomstvu něco k snědku. Každou chvilku se vraceli s nějakou dobrotou a z domečku se ozývalo hlasité povzbuzování. Když jsem šel kolem, byl jsem vždycky bedlivě sledován, zda se náhodou příliš neblížím ke vchodu, či snad nemám nějaký nekalý úmysl. Dával jsem si pozor a domeček jsem raději obloukem obcházel. Ono to hulákání z něj bylo beztak slyšet dost daleko.
No a najednou jako když utne. Potravinový most zmizel, štěbetání ustalo, nikdo mě od budky neodhání, nikdo mě nesleduje.
Sýkorky už vyvedly mladé, všechno se to rozletělo do světa a budka pod cedrem čeká na další nájemníky. Zřejmě až zase napřesrok na jaře. Do té doby máme s pronajímáním utrum. Pokud si ovšem tu sýkorčí budku nepropachtuje mezi tím někdo další.

dvanáct korun za sérii

Známky se sbíŕají docela šikovně. Tedy mám tím na mysli především to, že pokud sbíráte známky, není problém je zařadit do alba. Známky jsou mrňavé, album se vejde do knihovny, zbývá už jen starost, kde kýžené známky vzít.
Onehdá jsem si vzpomněl, že jsem ve školních letech také známky sbíral a že jsem měl i dvě alba. Ale kde jsou? Někde v nenávratnu. Zapomněl jsem na ně a po dlouhém čase jsem ta alba objevil u maminky na chalupě - no kde jinde než v knihovně. Barevné papírky se zoubky jsou v albech pořád.
Naše děti známky skoro neznají. Tedy když potřebuje Matěj odněkud z výletu či ze školy v přírodě poslat pohled, známky doatane s sebou, ale to není na sbírání. V době elektronické pošty se ta papírová poněkud ztrácí. Ovšem alba zůstávají.
Děti teď mají každý své album. Nikoliv však se známkami, ale se zvířátky. Kdekdo je zná. V jednom obchodním řetězci si vymysleli sběratelskou hru pro děti, aby tam rodiče víc utratili. A taky jo. Teď se u nás nesmí do jiného obchodu, než do toho, co tam mají ta zvířátka. Nejsou to známky, ale kartičky s obrázky zvířátek. Princip sbírání však zůstává stejný.
Nejdřív je potřeba kartičky získat. To je u nás za odměnu - většinou za nějakou práci. Pak je třeba získaný titul zařadit do kolekce a pokud tam již je, pokusit se o směnu. Ta nejdřív probíhá na domácí půdě. Poté se mění ve školce a ve škole. Pak se sběratelé vrátí domů, tady se opět zařadí nově získané ttituly a nastává chlubení a vytahování, která že kartička je ta lepší. Je jasný, že Kvída pokulhává daleko vzadu za Richardem, zatímco Kamčatka naopak nádherně smrdí.
No - je to vášen sběratelská a tudíž chvályhodná. Ovšem když jsem si teď vyndal to své staré album, je nad slunce jasnější, že se to všechno zvířectvo může jít úplně klidně zahrabat před mojí sbírkou. Například taková série z her XIX olympiády 1968 Mexiko, na tu jsem byl dycky pyšnej. A taky ta cena: dobrejch dvanáct korun za celou sérii!

prořídla

"To jsem to teda pohnojil," komentoval jsem situaci na zahradě.
"Ale dyť je ten trávník krásnej, takhle hustej jsme ho ještě nikdy neměli," chválila mi práci mámiláHanička.
"No jo, ale von roste moc, von je hustej tak, že ho už sekačka nebere."
"Ale je jako kobereček, teď se po něm skoro vznáším."
"Zato sekačka se dusí a motor už to neutáhne."
MámazanáHanička zpozorněla:
"To jako, že ta tvoje sekačka, co jí máš teprv druhou sezónu, že ti nestačí?"
"Mě by stačila, copak já, ale ten trávník. Dyť já na tom jezdil tři hodiny a furt to neposbíralo úplně."
"To je pravda. A nešla by tahle nějak vylepšit?"
"Už jsem vobjednal náhradní díly i s novým nožem …"
"No tak vidíš!"
"Jenomže pak jsem si přečet, že je jedna eště lepší - vůbec nejlepší. Ale tu už přestali dělat."
"To jsem si voddychla. Takže tu starou vylepšíš, vopravíš a …"
"A budu jí muset prodat."
"Cože?"
"No já tamtu nejvíc nejlepčí eště sehnal v jednom krámě v Opavě. Oni jí tam ještě měli, tak jsem jí …"
"Tys jí koupil?!"
"No ale vona je fakt lepší a má skoro o dva koně výkonnější motor a …"
"To snad není možný. Dyť je tahle skoro nová!"
"Jenomže v době, kdy jsem jí kupoval jsem si nepřečet to porovnání … A navíc, dyť vidíš, že to tu naší trávu nebere."
"To nebere, to jediný tě zachránilo … tak my zas budeme mít dvě sekačky … ach jo!"
"Ale já tu první prodám … asi … snad …"
"To chci vidět."
No, minulý týden přišly náhradní díly, v sobotu jsem tu původní sekačku podrobil generální opravě. Jako nová. S tou vopravdu novou jsem už třikrát sekal a je opravdu lepší, výkonnější. Jenomže ta stará má teď novej nůž a kryt a tunýlek a … a ta tráva by potřebovala taky trochu pohnojit, jelikož už krapet prořídla ...

tunel

Před týdnem si počasí umanulo, že eště na poslední chvíli krapítek zamrazí. A zamrazilo. Jen na chvíli, tekhle po ránu to voblízlo okna a střechy. Jenom žďabec, aby bylo trošku jinovatky. Jenomže takový voblíznutí se kytkám a salátu moc nelíbí.
Teď po týdnu už vidíme, co se na zahrádce jinovatce ubránilo a co ten mrazík popálil. Před chvílí jsem se byl podívat do tunelu, a on se ten mrazík dostal i tam.
Jakejpak že je to tunel?
Inu to jsme zasadili dva melouny. Já je tuhle objevil v zahradnictví. Že prý jsou roubovaný a rychlejc vyrostou a dvakrát tolik velký budou. No nekupte to za ty peníze.
"Ale zasadíš si je sám a nejdřív si na ně musíš najít místo. A to jsem zvědavá, kam je dáš," pravila má pořádnáHanička, jejíž péčí naše zahrádka vzkvétá.
"A co dybysme je dali támdle dozádu. Tam by místo eště bylo."
"To by třeba bylo, ale to jsem zvědavá, jak tam uděláš skleník. Dyť to musí bejt v teple. A na folii. A vůbec …"
Přišel čas na technické řešení. Bambusové štěpky jsem pasoval na vzpěry či skruže, na ně jsme s moušikovnouHaničkou natáhli pruh textílie - no a byl skleník. Totiž spíš tunel než skleník. Melounovej tunel.
A v tom tunelu už přes tři neděle rostou ty roubovaný melouny. Ale ani jim se ten mrazík nevyhnul. Lízlo je to tunel netunel. Ale jak jsem to dneska kontroloval, mohly by to přežít a třeba z nich i něco bude. No a kdyby náhodou, pro jistotu s tím nikam na trh nepůjdeme. To bysme mohli taky dopadnout jako ti dva písaři, co si s těmi svými melouny uřízli pořádnej kus vostudy.

první letadlo

"A jak se teda dělá letadlo?" zeptal se Matýsek. On se pořád ne něco ptá. Tentokrát ho zajímalo něco, co by létalo. Poněvadž to, co postavil z klacíků a listů sice připomínalo da Vinciho skicy létacích strojů, ale na rozdíl od mistrových, ten Matějův stroj jen rychle padal.
"To musí být všechno postaveno z nejlehčích a nejpevnějších součástek a křídla musí mít elespoň trochu nějaký profil, aby mohl vznikat vztlak."
"Co je to vzlak?"
"To je síla, která při letu to křídlo tlačí nahoru. Vzniká při proudění vzduchu kolem toho křídla."
"Aha. A co je proudění?"
"To je jako když dáš třeba prst pod tekoucí vodu a ta voda proudí kolem prstu. Ve vzduchu je to stejný."
"A postavíš mi to letadlo?" To byla ta správná otázka.
"Ale jo, jenomže to bude docela dlouho trvat."
"To nevadí."
Nezbývalo, než se pustit do stavby letadla. Už jsem to opravdu velmi dlouho nedělal. A stavět letadýlko jen tak z bambusových špejliček, které jsem si sám naštípal - to jsem vlastně nedělal nikdy. Ale přeci nebudu Matýskovi vykládat, že jsem dělal letadlo vždycky jenom ze stavebnice nebo alespoň podle plánku.
Nic jsem nevykládal a začal stavět letadýlko. A kupodivu to šlo. Za půl dne bylo hotový. Z bambusu, trochy lepidla a mikrotenové folie na křídlech.
"Teď ho ještě musíme vyvážit a můžeš zkusit, jestli poletí."
Matýsek celou dobu pečlivě přihlížel a letadýlko hned vyzkoušel. A ono dokonce i kousek letělo. Pochopitelně jen přes světnici a spíš klouzavě padalo k zemi, než letělo, ale i tak to byl úspěch. Matěj se dozvěděl, jak udělat letadlo a já postavil
první letadýlko z bambusu.

zvoní telefon

No jo, vono už je teplo, všichni máme otevřený okna a tak je ledacos slyšet, pomyslel jsem si tuhle večer.
Někomu zvonil telefon a on ho nebral a nebral. Sakryš, to je doba. Nevolá to maminka? Sešel jsem dolů, ale náš telefon to nebyl. Holt asi sousedi nebudou doma a vyzvání jim to tam do prázdna. Dál už to nevím, protože jsem si pustil komisaře Mejzlíka a při poslouchání jeho policejních případů jsem usnul.
Včera telefonovali zas. Zvonilo to někdy kolem deváté večer. Nikde nikdo, telefon zůstal bez odezvy.
"Slyšíš to taky?" ptám se mépozornéHaničky, "Už to tu vyzvání kolikátej večer a oni furt nejsou doma."
"Copak?" zvedla mámiláHanička hlavu od knížky.
"No ten telefon. Je to slyšet otevřeným oknem."
"Jo ten telefon. Já ho taky slyším. Každej večer ho poslouchám. To je ta naše rosnička. A budou dvě, ten rámus je větší."
"A víš, že jo. Já si to pudu poslechnout ven. Třeba ji najdu."
Jen jsem vešel do trávy, zašustil jsem, i když jsem si dával pozor. Rosnička - telefon zmlkla. Pochopitelně, přece se nenechá načapat se sluchátkem u ucha.
"Tak to mám potvrzený, přestala telefonovat, jen jsem zašustil poblíž. Bude někde u nás."
"No tak vidíš. Je to žabka."
"Ale zvoní jako telefon."

hádanka květnová druhá

Mám zpoždění s hádankami, už měla být pátá. Tudíž se snažím to dohnat. Zde hádanka druhá květnová, v pořadí letošní čtvrtá.
Copak je to
na obrázku?
a) detail rubínového hrotu hodinářského vrtáku
b) detail kusadel Lumbricus terrestris
c) detail květu Sempervivum erythraeum

tu má trénovanou

"Ale pojedeme tam, co je ta stezka, tatínku, jo?"
"No jasně, Kačko."
Vyrazili jsme na výlet na kolech sami dva. Matýsek byl na soustředění a mápoctiváHanička měla práci. Vlastně jsem jel vyzkoušet, kolik Kačka ujede.
"Ale tam jsme jeli autem."
"No jo, ale to bylo víc jak před rokem a to ses teprv učila jezdit. Teď už jezdit na kole umíš, tak jedeme na výlet."
"Ale tam, kde je ten altánek, tam to znám."
"Ano, Kačenko, jedeme k altánku."
"Tady musím šlapat, protože tady jsem to nikdy nevyjela," poznamenala Kačka u kapličky v Olešku. Ona Kačenka pořád něco poznamenávala. Ona totiž tu pusu nezavře. Mluví přibližně frekvencí šlapání. Pořád. Brzdu to nemá.
"A tatínku, odpočineme si?" zkusila to Kačka u hřiště.
"Kdepak, ještě jsme pořád skoro na začátku."
"Tak si odpočineme až tam?"
"U altánku si odpočineme, ano, Kačko."
"Tak jo, ale já se potřebuju napít."
"To zvládneme taky až u toho altánku."
Jeli jsme dál kolem rybníka ve Zvoli a do Libně a pak konečně:
"Jé tady už to asi znám."
"Bodejď by ne, tady už jsme na té stezce."
Dojeli jsme k altánku a bylo to něco přes deset kilometrů. Naštěstí nemá Kačka páru o číslech. Jinak by protestovala, že tak daleko v životě nedojela.
Zpátky jsme to vzali přes pole k Ohrobci a tam kolem rybníků zase zpátky do Zvole, ale tentokrát zadem kolem lesa. Teprve když jsme zatočili na pole k lesu do Březové, začala Kačenka trošku protestovat, že už nemůže, že jí bolí ruce.
Pusa jí nebolela, ale frekvence mluvení se cestou od hřiště domů rapidně snížila až ustala. Zě by konečně bylo ticho?
Přijeli jsme do Oleška stejně jako mápracovitáHanička.
"Jé, to je maminka!" poznala Kačka a vyrazila u kapličky za autem. Dojely domů společně.
"Bude utahaná, ujeli jsme jednadvacet a půl kilometru," hlásil jsem mémiléHaničce.
"Maminko, to jsem ráda, že už jseš doma, já jsem se na tebe tolik těšila, a my jsme byli u altánku a taky u rybníka, ale v lese už mě bolely ručičky …."
Tak tak, pusa jí nebolela ani trochu. Tu má trénovanou.

pro krále

Besídka ke Dni matek, u nás i pro tatínky - to bylo marketingové sdělení na stránkách Matějovy druhé třídy. Taková besídka se nesmí nenavštívit, naopak, je nezbytné trachtaci poctít včasnou, hojnou a přiměřeně trvající přítomností. Přítomni jsme s moumilouHaničkou i s Kačkou, kterou jsme vyzvedli za školky, byli včas. Scéna byli připravena, občerstvení přichystáno, stačilo usednout a napjatě očakávat účinkující.
Ti se dostavili také v plném počtu a představení mohlo začít:
"Milé maminky a tatínkové, …., dámy a pánové, …"
Začalo to ve velkém stylu a Míša pronesla uvítání, za které by se nemusel stydět ani lecjaký redaktor. Měla na to nóbl šaty a účes. Ten účes byl ovšem víceúčelový. Jednak sloužil slavnostní atmosféře uvítání a potom taky, jak jsme se později dozvěděli, i jako omluvenka z tělocviku:
"Paní učitelko, já dneska nemůžu cvičit, abych si nerozcuchala účes," omlouvala se prý Míša, Matýskova spolužačka a kamarádka.
"Tak si tady sedni a ani se nehni," pravila prý paní učitelka s pochopením.
Tedy účes svým účelům posloužil a mohlo se začít.
Byla to Hrubínova veršovaná pohádka o tom Honzíkovi, co princezně na bále hledal poztrácené korále. Moc se to dětem povedlo. Paní učitelka má totiž smysl pro humor i akci. Byla princezna, Honza, byl bál a byly i korále - tedy brambory, které byly přichystány od začátku mezi občerstvením, ovšem k občerstvení nepatřily. Byly určeny pro krále. Tan je taky v závěru obdržel a zatímco účinkující potili krev na otevřené scéně,
král se jednoduše cpal bramborama. Asi proto, aby mu je zas nesnědli, jako v té pohádce.
Bylo vám to moc hezký, potlesk málem zboural školu. Dětičky pak rozdaly maminkám papírová srdíčka a růže - no a zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Ten zvonec tam měli taky. Krásnej, mosaznej.

bez pudru

Přepudrovat si nos je ve vybrané společnosti naprostou samozřejmostí. Nebudete přeci na odiv vystavovat, jak se vám blejská raťafák, to je pochopitelné. Dámy za tím účelem nosí v kabelce aparátek se zrcátkem, polštářkem a pudrem - tedy pudřenku. Tu pak používají při každé vhodné příležitosti, aby odstranily lesk z míst, kam nepatří.
Čímž se zásadně liší od automobilistů, kteří naopak lesk vyžadují, neboť zaprášená haubna nesvědčí o pečlivé starosti o dopravní prostředek. Ale to je jiná historie. Zpět k dámám.
Jdu tuhle po Újezdě a mladá dáma tam na lavičce cosi kutí. Á, to bude zrcátko, říkám si z dálky a přibližuje se, pozoruji, jak si slečna něčím šmrdlá ksichtík, čučíc do zrcátka. Zřejmě si pudruje nos, aby se jí na sluníčku neblejskal. Zblízka to bylo jinak. Slečna se sice šmrdlala, to ano, zřejmě to nedělala prvně, ale do zrcátka nekoukala. Kdepak.
Místo zrcátka držela telefon a pudrovaný nos si promítala na obrazovce chytrého mobilu.
Pokrok.
Zrcátek netřeba, máme místo toho chytrý telefony. A kdyby to nešlo pudrem, určitě se najde uvnitř té krabičky nějakej chytrej prográmek, kterej vám ten ksichtík zkrášlí i bez pudru.
Inu - málo platný, takovej telefon je dneska víceúčelové zařízení a k pudrování nosu přímo vyzývá.

žrádlu

S Ferdou je snadné pořízení. Je to kocour klidnej a mazlivej. Potřebuje jídlo a muckání. A taky výhled.
Rád čučí z okna a když mu příležitost dovolí, občas se i vyplíží na zahradu a tam se za něčím honí či něco loví. Jako. Doopravdy, narozdíl od Sáry, nechytí nic.
Ovšem večer, jak se setmí, tak dělá hrdinu. Skáče na okna i dveře a lapá můry za sklem, popřípadě pronásleduje neviditelné vetřelce.
Včera jsme ho od dveří nemohli dostat. Díval se do tmy na terasu pohledem soustředěného stopaře.
"Tak už končíme, Ferdo, jde se do hajan."
Kdepak, čučel dál do tmy.
"Tak šup, šup."
Nic.
"Co tam, Ferdo, máš?"
Civěl dál do tmy směrem k Sářině boudičce s miskou granulí.
"Ferdo, nemáš tam ježka? Von sem chodí, ale tys ho ještě neviděl, že ty o něm víš?!
Pohledem neuhul ani o fous.
Rozsvítil jsem na terase a byl tam. Pan Ježek slídil u paty Sářina obydlí a hledal zbytky granulí, které Sáře shora z misky spadávají. Jenomže včera žádné zbytky nebyly. Sára jedla způsobně a ani nenadrobila.
"Pocem, Ježku. Já ti vodsypu tady trochu od Sáry, ať máš dneska taky něco na zub."
Vyšel jsem vem, ježek se na chvilku maličko přikrčil, ale pak se nechal podrbat pod bradou a za chvilku se pustil do granulí. Už si sem zvykl chodit a čistit nám terasu od toho, co tam po Sáře zbyde. Tuhle jsem mu dokonce odšoup boudičku od zdi, aby jí mohl obejít a pěkně vyluxovat všechny zbytky kolem ní i za ní. Provedl to vzorně a ráno bylo všechno dočista dočista zameteno. Tedy vyjedeno.
No a včera jsme se letos poprvé viděli. Nejsem si jist, jestli je to ten náš původní Ježek, co k nám už léta chodí, nebo někdo z jeho potomstva. V každém případě je nám příznivě nakloněn. Totiž, co to povídám - našemu žrádlu je příznivě nakloněn, pochopitelně.
Ale podrbat se nechal.

změť drátů

To se stává docela pravidlem, že jen vytáhnu paty z domu, hned přestane fungovat meteostanice. Všechny změny a všechna vylepšení, která to mají řešit, dalece pokulhávají za lidským faktorem.
Všechno by totiž mělo fungovat automaticky. Tedy pokud nevypadne elektřina. Což se taky občas stává. Tentokrát to vypadlo už ve čtvrtek. Inu co, až přijedu, napravím to. V neděli mi to nedalo a požádal jsem moušikovnouHaničku, když jsme si povídali po telefonu, jestli by ten neutěšený stav nenapravila. SIce trošku mrmlala, že to jaksi je moje hračka, a že by to mohlo počkat, ale nakonec se uvolila mi s tím takhle na dálku pomoct. Všechny úkony sice provedla, jak třeba, ale výsledek se nedostavil. To jsem samozřejmě už mécitlivéHaničce znovu nevolal.
Přijel jsem domů a ještě večer jsem si vzpomněl, že je potřeba nahodit tu stanici. Což jsem obratem učinil. A vono nic. Tedy nastal restart systému. A vono zase nic. Ba dokonce nešel ani internet.
"Vono to nějak blbne, cos odjel," pravil mámiláHanička, "u mě to nejde a u tebe v pracovně to jde … prostě to zas nefunguje."
To už mi bylo divný. Šel jsem restartovat i oba uzlové body. A zas to nešlo. Tedy z jednoho to šlo a z druhého to nešlo.
Vida, máme alespoň lokalizovanou poruchu. Vzal jsem to tedy ještě jednou a - mám ho!
Vytaženej kabel.
Síťové spojení pochopitelně funguje jen v případě, že síť existuje. Pokud je rozpojená, nejedná se o síť, ale o změť drátů.
Tož tedy síť spojena, vše restartováno, spojení funguje. A pokud vám neukazovala stránka s počasím na woleschku aktuální údaje, vězte, že závada nebyla na vašem přijímači.

pauzička

Od čtvrtka do úterý bude pauzička. Musím do Němec a tudíž mimo možnost zápisu do deníku.
Ale když se něco zajímavého šustne, pošlu to z telefonu do rubriky
telegraficky.
Teda: jestli se šustne něco, co za to bude stát.

vyhrál

"Tatínku," ozval se Matýsek z vysílačky, "my jsme spadli …"
Znělo to vzlykavě a naléhavě, tedy to nebyla hra.
"Copak se stalo?"
"My jsme spadli na cestě a Kačce teče krev a já jsem si rozbil koleno."
"To bude v pořádku, Matýsku, kdepak jste?"
"Tady, jak jezdíme lesem k hřišti, v Březovské ulici."
"Hned jsem tam."
Autem je to minutka, ale přesto Marýsek ještě volal.
"Tatínku, ale rychle …"
Našel jsem je u hřiště, natahovali moldánky oba, helmy na řidítkách, koloběžka postavená na cestě, Kačka poškrábaná, Matýsek nešťastnej.
"To nic není," pravil jsem po zjištění, že helma Kačce zachránila hlavu a že má jen malou dirku na čele, tak na jeden steh.
"Hned vás naložím a jedeme to očistit domů. Matýsku jseš moc šikovnej, žes' mě takhle zavolal."
Naskládal jsem děti na sedačky, koloběžku do kufru a natošup jsme to otočili domů.
"Chystej vodu, gázu, šití, za chvilku jsme doma," hlásil jsem méstarostlivéHaničce po cestě.
Odřeniny a ranku jsme ošetřili, Kačka z toho leknutí hned usnula a Matýsek vyprávěl, že vjeli v plné rychlosti na nějaké bláto a že se jim to smeklo a Kačka že spadla první a on na ní.
"Ale jsi moc šikovnej, že jsi zavolal o pomoc."
"To my se ve škole učíme. Vždycky závodíme, kdo řekne první všechno, co se má říct do telefonu. Co se stalo, komu se to stalo, kde se to stalo, a … a já vždycky prohraju, protože vždycky zapomenu na to poslední."
"Ale dneska jsi to udělal moc dobře - vlastně jsi vyhrál. A taky teď už víte, proč nosíte na kolo a na koloběžku helmu a proč vám s sebou dávám vysílačku. Jsi moc šikovnej."
Tak, to by bylo za náma, Matěj si vyzkoušel zavolat první pomoc, Kačka má na čele další jizvičku a její helma je na odpis.
A od včera ta rozbitá helma slouží jako hmatatelná připomínka toho, že nosit helmu na kolo i koloběžku je naprostá nezbytnost.

hádanka květnová

Nějak jsem pozapomněl na hádanky, tož tady je pokus o nápravu.
Uhodnete, co je na
obrázku?
a) první snímek rostlin nalezených sondou MSL na Marsu
b) první snímek rostlin digitálně vytvořených pro film John Carter, vládce Marsu
c) první snímek rostlin nalezených na kameni v Olešku

Kvá - kre - ge

Čistil jsem bazén. Bylo potřeba odstranit zbytky starého listí, řasy, kal, inu jako každé jaro. Všechno bylo v nejlepším pořádku, čerpadlo běželo, filtrace fungovala, teď ještě vyčistit koš v přepadu.
Kuk! Valstně: Kvak!
V přepadu si to plavala krásná zelená rosnička. Používala ho jako tréninkový nástroj s umělým protiproudem. Tedy plavala jako o život, ale furt stála na místě.
"Pocem, ty trdlo. Tady by ses uplácala. Pudem támhle do potůčku, tam to máš lepší."
Zavolal jsem děti, aby si prohlídly rosničku zblízka.
"Jé, ta je hezká, můžu si jí vzít?"
"Kdepak, Kačko, vždyť bys jí umačkala. Stačí, když si jí pohladíte a já jí dám támhle do potůčku."
Kačka s Matýskem ještě chvilku zelenou žabku v potůčku pozorovali a pak si šli hrát s něčím jiným, méně křehkým. Ona taková žabička je sice omyvatelná, ale rozhodně není nerozbitná.
"Slyšelas, jak ta rosnička kvákala?" Ptal jsem se ráno mémiléHaničky.
"Je to děsnej randál, to přece nemůže dělat jenom jedna žába."
"Víc jich tu nemáme."
"To se jdu podívat, co je to zač."
Podívali jsme se na síť, našli obrázky a popis rosniček.
… Hlas rosniček je velmi nápadný a slyšitelný až na stovky metrů. Ozývat se začínají od soumraku a zní to jako "kre - kre - kre - kre - kre - kre", večer a v noci se ozývají většinou sborově (pak zní spíše "ge - ge - ge - ge - ge - ge";)…
Všecno to sedělo.
Tak to bychom měli. Dalšího hosta na zahradě. A každej večer koncert.
Kvá - kvá, kre - kre, ge - ge, …

tři na rožni

Bejt to ve Velkejch Losinách, tak se nedivím, ale v Olešku?
Tady se čarodějnice dycky pálilly, to jo. Posledni roky je z toho společenská událost, prodávají se wuřty a pywo, hraje místní šraml a vesnice přihlíží veřejnému zpopelňování. To ostatně všude tady kolem.
Ovšem letos se musely ty baby nějak kór moc namnožit, poněvadž se dostavily v počtu větším než malém. Co všechno prováděly a s kým obcovaly na čertových kamenech, potažmo na kopci Ďáblu támhle naproti, to už jsme se od nich nedozvěděli. V každém případě místní inkvizitor - a podezírám z toho pana starostu - vytypoval mezi Olešsko - Březovskými čarodějnicemi hned tři horké kandidátky. Všechny tři pak šoupli na hranici, aby bylo jasno, že takový živly se u nás netrpěj. Byly to osoby vzezření nevalného, jak je vidět z
obrázku.
O osmé hodině se jal pan starosta sirek, křesadla či jiného zápalného náčiní (například pevného podpalovače, neboť jistota je jistota) a hranici slavnostně podpálil, čímž přitáhl pozornost obecenstva do dé chvíle povětšinou obrácenou do kelímků a tácků, jelikož žaludek se ošidit nenechá zvlášť při takovéhle události.
Blaflo to hned, z hranice vyšlehly plameny a všechny tři baby se začaly rožnit. No, povím vám, kdo viděl Kladivo na čarodějnice, určitě má ten obrázek v paměti, není to nijak extra pěkná podívaná. Kačka nic takového naštěstí neviděla, takže mohla v klidu před tou exekucí
pózovat s netopejrem na čepici. Jí se ty tři na rožni holt tejkaly jenom jako dekorace na pozadí.
(A já si vzal foťák s vybitou baterkou, takže vobrázky jsou prachmizerný jenom z telefonu.)

šíp v letu, meč v ruce

O víkendu přišlo léto. Nikoliv v kalendáři, nýbrž na teploměru.
Inu, v takovém počasí je nejlépe pořádat nějakou pěknou zahradní slavnost, což se každé jaro v Olešku pravidelně děje. Totiž naši přátelé pravidelně pořádají slavnost ve své
Japonské zahradě Nad řekou. Letošní jarní otevírání zahrady se opravdu vydařilo.
Děti už jsou tam jako doma. To se projevuje tím, že Matěj si bez ostychu hraje s dřevěnými hejblátky pana Kameníčka v galerii a Kačka se cpe koláčky.
Letos se sešli v zahradě všichni tradiční účinkující. Kačka se poprvé nestyděla a pózovala s japonským rytířem, Matýsek si podržel vzácnou katanu, společně sledovali lukostřelbu i japonské bubnování. My jsme si s mouzvědavouHaničkou - již vybyveni vlastní zkušeností a ročním tréninkem - ozkoušeli luky. Jsou o hodně jiné, než ty naše a mají i podstatně menší napínací sílu, čímž by se mohly zdát méně účinné, ale nenechte se splést. Sviští to pěkně, když se s tím umí.
Stihli jsme to všechno. Vyfotit
vystřelený šíp v letu, pana Hotovce na trávníku, Matýska s mečem v ruce, Kačku s rytířem, jenom ten čajový obřad jsme nějak nestihli, poněvadž tentokrát jsme se nějak zapovídali a pak už jsme byli na konci fronty na čaj, čímž jsme místo přepustili těm, kteří čaj šlehaný bambusovou metličkou ještě neokusili. Ale to neva, posloužíme si z vlastních zásob, jak praví Limonádový Joe.
Tedy jak říkám: slavnost se povedla a my všechno stihli - šíp v letu, meč v ruce a čaj doma.
(
další foto ze sarších ročníků zde)


Pro pořádek je třeba zaznamenat, že díky opravdu vysokým teplotám, které už od pátku dosahují hodnot nad 25°C, jsme se poprvé, co jsme v Olešku, koupali už v dubnu. Konkrétně 30tého na čarodějnice. A na prvního května jakbysmet.