WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

rekordních 31°C

Dneska žádný extra zápis nebude, jelikož mám volno, ale pro pořádek je třeba evidovat, že včera byl rekordně teplý den, připouštím, že nejenom v Olešku.
Naše meteostanice ukázala teplotu nějakých 31°C. To je na devětadvacátýho dubna docela výkon. Prý největší za posledních dvěstědvanáct let.

doplněk stravy

Situace na ptačím krmítku se zásadně změnila. Přiletěli cestovatelé z teplých krajin a hnedle se u nás zapsali na stravu, někteří i na byt. Tím si ale nejsem úplně jist, protože budka už je možná obsazená stálými nájemci, tedy sýkorkami, ale to zjistíme, až zas vyvedou mladý. Teď je předmětem pozormosti to koryto. Totiž krmítko.
Sýkorky se střídají se zvonky, rehky a brhlíky. Je tu ovšem ještě jeden strávník. Kos. Ten jedinej se tu v zimě stravoval pravidelně a vlezl si do krmítka tak, že mu byl vidět jenom zobák. Najednou mu ale přiletěla konkurence.
Včera jsem pozoroval, jak ten kos, co je několikrát větší, než ti malí ptáčkové, nesměle přihlíží tomu cvrkotu v krmítku. Kupodivu se ani nesnažil dostat se dovnitř. Na jedné straně bylo obsazeno a zvonkové se cpali semínky. Kos posedával na opačné straně stříšky a dovnitř se mu nechtělo. Mrňousové si ho ani nevšímali a pokračovali v hostině.
Zřejmě nastal čas, kdy kos bude muset změnit jídelníček a pustit se do žížal, což už ostatně dělá. Do krmítka to už nepůjde. Ono totiž je stavěný na malý ptáčky. Dělal jsem ho tak, aby se tam kos nevešel. Jenomže v zimě se tam ten černej chlapík nějak dokáže vecpat, když je na to sám. Teď má početnou konkurenci a s tou přesilou není vůbec snadný se v tak stísněném prostoru strkat. Než se v krmítku kos otočí, takovej zvonek ho třikrát oběhne a kosí zobák není v tu chvíli nic platnej.
Kdepak. Ne krmítko je lepší zapomenout. Ostatně ty žížaly, co nám tahá z trávníku jsou takový vypasený, tak o co jde. Takovej těžce vydobytej doplněk stravy z krmítka se s pěknou tučnou rousnicí nedá vůbec srovnat.

neprská ani nešplouchá

Máte pořádnej hrnek na čaj? Jakpak by ne, každej má hrnek na čaj. A máte v něm díru? Vy nemáte v hrnku na čaj díru? No to potom ale nemáte hrnek na čaj, poněvadž pořádnej hrnek má díru.
Nemyslete, nehrabe mi. Teda možná mi hrabe, ale ne v tomhle případě.
On totiž opravdovej hrnek na čaj má pokličku a v tý pokličce musí být malá dirka, aby se mohly vyrovnávat tlaky a teploty uvnitř hrnku s těmi venku. Kdyby tam ta dirka nebyla, což v hodně případech nepořádných hrnků taky není, tak by se vám pravidelně stávalo, že by na vás horký čaj nejdřív zpod pokličky prskal a potom, až by vychladl, byste zas pokličku nemohli sundat bez vyšplíchnutí čaje studeného. To vše za podmínky, že ta poklička pořádně těsní. Pokud netěsní, je to zas nepořádnej hrnek.
Já jsem si onehdá jeden takovej pořádnej hrnek na čaj koupil. Mám totiž rád hrnky s drakem. Tenhle s drakem byl, díru měl a poklička těsnila, tedy to musel bejt pořádnej hrnek. Jenže ouha - nebyl! Ta dírka v pokličce byla, to ano, ale nebyla skrz. Byla to falešná dírka, čímž způsobovala všechny ty výše popsané vodní mrzutosti. I co, když není skrz, dovrtám ten zbytek.
Nevím kolikrát už jste vrtali díru do yixingské keramiky Zhuni, já poprvé. A naposled. Prostě mi věřte, že to běžně dostupnými prostředky nejde. Na pokličce nebylo ani škrábnnutí, natož průchozí dírka.
Nezbylo, než se obrátit o pomoc do obchodu, kam si čaje a hrnky chodím kupovat.
Bylo to daleko pohodlnější, než vrtání.
Zcela bezbolestně mi pokličku s falešnou dírkou vyměnili za správnou pokličku, tedy za tu, která měla dirku průchozí, což jsme ještě ověřili vodní zkouškou.
Dobře to dopadlo a já mám na stole čaj v tom pořádným čajovým hrnku s dírou.
Můžu jenom doporučit, vůbec na mě neprská ani nešplouchá.

na dvorku

Dva kohouti na jednom dvorku, to je vždycky pěkná polízanice. Je úplně jedno, co jsou ti kohouti zač a na tom dvorku taky pramálo záleží. Důležité je to, že tam ten druhej nemá co dělat. Ale jak se pozná, kterej je ten druhej? To jo oč tu běží.
Zrovna včera jsem byl na jednom takovým dvorku. Totiž ani ne tak na dvorku, jako na zastávce tramvaje, u které stál takovej pěknej, betonovej, šťavnatě nadívanej odpadkovej koš. U koše bezdomovec. Byl to jeho koš. Majetnicky ho poplácával a znalecky hodnotil jeho obsah. Pozorně skenoval jeho náplň a tu a tam vyzobl nějakou drobnůstku. No znáte to: máte před sebou prostřenou tabuli, je celá vaše a jen tak pro radost si z ní tu a tam něco uždibujete.
Ovšem žádné štěstí netrvá věčně.
Na obzoru, tedy na druhém konci refíže, se objevil nevítaný bezdomovec. Koš skýtal tolik výzev, že jim nešlo odolat. Ten první, původní vlastník, registroval konkurenci, hnedle se napřímil, rychle vytáh pár nezbytností a zařadil je mezi ostatní inventář po kapsách. A zůstal u koše vartovat. Ten novej to vzal jako povolení k prohlídce a zabořil se lačně do pokladnice s nepřeberným nebo možná s dosud nepřebraným pokladem.
Původní vlastník ještě na poslední chvíli cosi vytáh', skryl to v ruce, kterou k sobě tiskl a s pohledem správce mnoha nemovitostí, který musí ještě do večera obstarat všechen svůj svěřený inventář, odkráčel za dalším, blíže nespecifikovaným eldorádem.
Ten druhej vítězoslavně doloval. Majetnicky se k koši tiskl, neboť dobře věděl, že laskomin skrývá ještě dost a dost. Teď byl on jediným kohoutem na dvorku.

něco povolit muselo

Znám spoustu pánečků, kteří by si mohli stěžovat na psí život, kdyby si stěžovali. Ale neznám jediné psisko, které by si mohlo stěžovat na totéž. Tedy člověk se někdy ptá, kdo vlastně z těch dvou šéfuje. Jestli ten páneček jsa tažen a vlající na konci vodítka, či to psisko, které se zvesela žene za svým cílem na začátku vodítka nedbaje drobně protestující zátěže na jeho druhém konci.
Zrovna včera jedu jako obvykle přes Modřany a vidím takovýho velkýho černýho chundelatýho psa, jak svižným krokem přichází k přechodu na křižovatce. Hafan to byl náramnej. V plemenech se nevyznám, takže nemůžu sloužit. Velikostí byl asi jako bernardýn. Nebo větší. Páneček za ním povlával na vodítku zřejmě s úmyslem ho zastavit, neboť měli červenou. Pes se zastavil u semaforu sám, přece neni blbej, aby lez pod projíždějící auta. Očichal sloup a zřejmě ho chtěli pojmout do svého majetku, což pejskové uskutečňují značením prostým. Ale to páneček na takto veřejném místě zřejmě nechtěl připustit. Tedy přitáhl vodítko.
Chundeláč na to nebyl připravenej, tedy díky tahu trošku od sloupu couvl. Páneček tak měl šanci se o pár pídí přiblížit k zábradlí u trávníku. To už pes zareagoval a pomalu se vydal za svým cílem. Páneček věděl, co přijde a chytil se zábradlí. Vodítko se napjalo jako struna. Páneček se napjal jako struna. Obě struny drnčely svým napětím a velkej černej pes to měl už jenom půl metru ke kandelábru. Tak tam stáli jako ztělesnění napětí v tahu.
Nakročenej velkej černej hafan, k prasknutí napnutý vodítko, rozpažený páneček a zábradlí, kterého se páneček jednou rukou držel. Souboj hmot.
Dál to nevim, poněvadž jsem musel odjet, jelikož na mě přišla řada, ale počítám, že dneska už tam nebudou, že něco povolit muselo.

permanentní neklid

"Ale já si chci hrát v pokojíčku," vyslovila se Kačka.
"A já nechci, protože mě votravuješ," odmítal Matěj.
"Ale tys mi bral plyšáky."
"Protože jich máš spousty."
"Ale když já …"
Znáte to. Chcete mít chvilku klid a v tu ránu se krakeni rozhodnou, že vám předvedou, jak vypadá asertivní komunikace.
Nezbývá, než zasáhnout.
Poslat je jen tak ven není úplně snadné, ale i na to mám recept. Teď, když už je venku tepleji a dá se jezdit na kole či koloběžce, je to daleko snažší. Jenomže na kole objedou kolečko, zjistěj, že kámoši jsou někde jinde, potažmo nejsou v dostupném okolí, a v cuku letu jsou zpátky.
"To už jste zpátky?"
"Ale tatínku, my už jsme objeli Oleško."
"No tak jo. A co si vzít takhle koloběžku. Už je nabitá."
"Jó!!"
"Tak já vám jí nachystám. Vezmeš si Matýsku, vysílačku a Kačku naložíš na stupátko a pojedete se projet."
"Jó!!"
A tak vyvedu elektrickou koloběžku, děti si nastoupí, provedeme zkoušku spojení a jede se."
"Ahoój!"
"A jed'te opatrně!"
"No jo."
Čímž se děti vypaří. Jenomže za čtvrt hodiny začnete mít starost.
"Nejsou pryč nějak moc dlouho?" ozve se mástarostliváHanička.
"Já jim zavolám."
"Matýsku?"
"Ano tati," ozve se z vysílačky.
"Kde jste?"
"Na hřišti."
"Aha. Tak buďte opatrní."
"Ano, tati."
Jsou v pořádku, ale stejně nemáte klid, poněvadž nemáte přímý dohled nad tím, co se děje.
Čili z toho plyne poučení, že když klid nejde zařídit, bude lepší si už konečně zvyknout na permanentní neklid.

POZOR UZAVÍRKA SILNICE!

Velmi nepravidelná, leč velmi užitečná informace pro Olešáky, Březováky, Černí…ky ? (jak se říká sousedům z Černíků???) a Zvoláky:

od 24.4. (úterý) do 1.5. (taky úterý) bude uzavřena silnice Černíky - Březová.

Provoz bude včetně autobusové linky 333 odkloněn přes Vrané nad Vltavou.



odkazy
zde na Olešském a zde na Zvolském webu.

bude to prevít

Děti v Matýskově třídě si vybral Johannes doktor Faust, aby je požádal o vysvobození z pekla, kde se toho času nachází. Zřejmě je má za chytré a podnikavé děti, které mu dokážou pomoct.
Musím přiznat, že v tom máme s moumilouHaničkou prsty a paní učeitelka nám v tom s chutí pomáhá. Děti musí řešit spustu hádanek a úloh, které se týkají jejich právě probíraného učiva. Včera jsem s Matýskem dával dohromady logické úlohy, které jim Faust uložil.
No to vám teda povim, mě se v druhý třídě o něčem podobným ani nezdálo. Máčipernáhanička to rovnou vzdala, že se jí z toho moc kroutěj závity v hlavě.
Matýsek ode mě potřeboval nejdřív návod, jak na to a potom ještě jakousi oporu během řešení, aby si to dokázal dát celé dohromady. Jsou to takové ty zdánlivě absurdní úlohy, kdy dostanete spoustu na první pohled nepříliš spolu souvisejících informací a nakonec se vás autor úlohy zeptá, jak se jmenovala domovníkova prabába.
Je to všechno jenom zdánlivě neřešitelné. Když si to nakreslíte, není to žádnej problém. Ale na ten první pohled je to náramnej galymatyjáš. Faust bude pěknej prevít, že takhle děti zkouší. Schválně posuďte sami, jestli to dokážete vyřešit stejně rychle, jako druháci:

Běžeckého memoriálu Járy Cimrmana se zúčastnili čtyři chlapci, vždy dva a dva byli ze stejné vesnice.
- Ivan skončil před oběma závodníky z Chabřan
- Voděrka se jmenuje Martin
- Pavel je z Merklína
- Haloun doběhl za oběma chlapci z Chabřan
- Paluš byl v cíli o dvě místa dříve, než Emil
Kolikátý byl Kačírek?

A teď se ukažte!

koho jsem to potkal?

Včerejší večeři jsem vyhrál v tombole, což je pro mě událost nevídaná, jelikož jsem jakživo nic nevyhrál, natož pak v tombole. Tudíž bylo třeba si takové výhry považovat, tedy jsem si považoval a dostavil se včas.
Profesní přátelé, kteří tu trachtaci pořádali jsou navíc veskrze příjemní lidé, takže jedinou starost, kterou jsem si dělal bylo, co jim tam sakra budu vykládat, poněvadž, jak známo, jsem člověk do společnosti se nehodící a vtipem či salónním šarmem neobdařený.
Jdu tedy takhle po nábřeží kolem Novotného lávky, kde jsem naproti nechal auto a vcházím do Křížovnické ulice. Naproti Klementinu je u kostela Svatého Františka z Assisi takové podloubíčko. Brodíte se tam skrz turisty, což láká pochopitelně i všelijaké živly, například žebráky. Jeden tam klečel. Takovej slušně voblečenej člověk. Jenom mi přišlo divný, jako bych ho od někud znal. No, šel jsem dál a protože jsem měl ještě čas, zamířil jsem na Alšovo nábřeží.
Najednou, kde se vzal tu se vzal, ten samej žebrák. Dívám se na něj a najednou mi došlo, odkud ho znám. To není možný. To přece nemůže bejt hostitel, kterej mě dnes pozval na večeři. Leda, že by snad zkoušel nějakej experiment, to by snad možný bylo, ale zrovna teď …? Zkoumal jsem individuum podrobněji a - byla to mýlka. Oddechl jsem si , holt už se trochu šeřilo a pozorovací podmínky nebyly úplně ideální.
No nic, budu mít aspoň historku k lepšímu.
Když na to byla chvilka, povídám hostiteli, že jsem ho dneska už dvakrát potkal, jak žebrá v okolí restaurace, ale že jsem nakonec zjistil, že to nebyl on a že to byla taková žertovná záměna.
Radek se na mě kouk a povídá s profesní lehkostí:
"No co myslíš, ta večeře něco stojí a ceny nejsou nejnižší, třeba jsem si v rámci experimntu chtěl zkusit, jestli si dokážu vyžebrat na večeři …"
Účel historky byl splněn. Ovšem v oku hostitelově se zaleskla taková veselá jiskřička jisté míry pobavení. A já si od té chvíle nejsem úplně jist, koho jsem to vlastně potkal, ostatně s psychologama člověk nikdy úplně neví, na čem doopravdy je. Jediný, co mi tam falíruje je, že tu večeři nakonec platil kartou.

Akta O

Máte rádi záhady? Já ano, mázvídaváHanička taky a Matýsek jakbysmet. Kačka ještě pořádně neví, co to záhada je, ale určitě bude mít k záhadám vztah stejný, jako my ostatní, jelikož například dopis od Kellyho pravidelně objevuje za oknem. Ale jak se tam ten dopis vždycky dostane, když je okno zavřený? To je záhada.
Včera večer nám tu na Olešku vznikla další záhada.
Četl jsem si knížku, tedy elektroknížku, což večer dělávám. Elektroknížky jsou u nás v kurzu, poněvadž ty papírové už není kam dávat. Knížku zábavnou. O záhadě, pochopitelně. Tyhle elektroknížky mají kromě jiného tu výhodu, že se čtou v zařízení, které bývá připojeno na síti a tudíž si můžete běhen čtení i leccos ověřit či doplnit. Což taky dělávám. A když už jsem na síti, mrknu se, jestli náš meteovysílač je v pořádku a nevypadl signál, což se taky občas stává. Meteo bylo včera v pořádku a obrázek z kamery taky. Zrovna byl úplněk.
A teď by měl záhadmilovný čtenář položit otázku:
"Jakej úplněk, sakra? Dyť je Měsíc skoro v novu, eště se ani nedocoural k první čtvrti!"
No a měl by pravdu, zvídavej čtenář. Mě to bylo taky divný, že mám na kameře měsíc v úplňku. Šel jsem se podívat z okna a nikde nic. Všude tma jako v pytli, totiž jako na Olešku, nikde žádnej Měsíc, natož pak v úplňku.
Divný. Záhadný. Nejdřív tam byl, ale bejt tam neměl, teď tam není přesto, že jsem ho tam před chvílí viděl.
Nechal jsem to na ráno.
Přišla mázvědaváHanička, mrkla na záznam, který jsem včera z kamery uložil, a povídá:
"To moh' bejt balón… a vlastně nemoh'. Tyhlety lítací přáníčka nesvítěj tak moc a tak do kulata."
Čímž záhadu nevyřešila.
Když se podíváte na záznam s falešným úplňkem a záznam ranní, je jasné, že to ani Měsíc být nemohl, poněvadž to svítí někde v lese, pod horizontem. Jenomže tam jsou zase chaty a kde by se tam vzal takhle velkej zdroj světla? když se svítí v domečcích, vypadá to jako bludička a né jako zářící pumlíč.
Teorií se nabízí nepočítaně. Od kulového blesku přes explodující zdroj světla až po ufouny, co si na nás přiletěli posvítit.
Kdoví, co to bylo? Jelikož se neví, zatím to holt uložíme mezi Atta X z Oleška. Tedy vlastně Akta O.
(záznam večer
zde, záznam ráno zde)

století elektřiny

Století páry naše děti docela pochopitelně nezažily. Těch pár čmoudících mašinek, co už viděly, to nevytrhne. O ostatních parních strojích, dá se říct, nemají ani páru. To ovšem neznamená, že by Matěj nebyl zvídavej a nezajímala ho technika. Tedy dostupná technika.
Není to dlouho, kdy začal zkoumat, co je uvnitř.
V jeho ruce se začal stále častěji objevovat šroubovák a v jeho pokojíčku lze najít kdejakou součástku.
"Tati, já si to vezmu, jo?"
"No jasně, vem."
Matýsek si odnese přístroj, který přestal fungovat a chceme ho vyhodit, k sobě a začne pitva. Odšroubuje kryt a postupně odebírá jednu desku za druhou, až se dostane k displeji, který vyjme a zkoumá, jak moc tekuté jsou ty tekuté krystaly.
"A tohle je ledka, tu když připojíš k baterce, bude svítit."
"Ty jo! A tahle je červená, tatínku, a tahle modrá."
A tak pokračuje dál, až rozebere krabičku od nefunkční meteostanice na atomy. Včera se pokusil zkombinovat díly od meteostanice s usb rozbočovačem, což se mu sice nepovedlo, ale zase s výhodou obdržel podsvěcovací panýlek.
"A tohle, tatínku, můžu použít jako lampičku."
"No jasně, ale musíš si to připojit k baterce a ne k rádiu ani počítači. Baterku nenejvýš vybiješ nebo zkratuješ, ale funkční zařízení můžeš tím kraťasem vodpálit a to by bylo škoda."
"Aha. A tatínku, co je to vodpálit? A kraťas? A zkratovat?"
Dostal jsem se na chvilku do úzkých a musel se pokusit jednoduše vysvětlit, co a jak. Nějak se mi to povedlo a Matěj byl uspokojen a naladěn k dalším pokusům s elektrickými stroji.
Neboť jak řečno, století páry jsme nechali daleko za sebou a právě u nás začíná zuřit století elektřiny.

pokud je přítomen poklad

Zdálo by se, že když už něco děláte po osmé, stává se to pomalu rutinou. To je sice pravda, ovšem taky je pravda, že pravidla bývají potvrzována vyjímkami, což s rutinou nemá nic společného.
V neděli jsme téměř s profesní rutinou pořádali osmou (pokud správně počítám) výpravu, kterou dětem skrze nás a naše přátele chystá duch magistra Kellyho.
Vymyslel jsem tentokrát, že budeme skládat bobříka odvahy. Tedy děti, že budou prokazovat odvahu hrdinskými skutky, aby si zasloužily tovaryšský titul. Pročež jsme na nedělní dopoledne obsadili hrad v Týnci, což nám umožnila laskavá paní kastelánka.
Napadlo nás, že jedna ze zkoušek by mohla být spojená s hadem. No znáte to. Kdekdo má v košíku hada a vy si na něj sáhnete, poněvadž jste statečný. Taková Kleopatra by mohla vyprávět. Hada jsem sehnal i se slečnou Doubravkou, která nám dělala strážkyni košíku i hada. Kupodivu se až na nejmenšího Kellyho tovaryše děti hroznýška nebály a po zkoušce se s ním i začaly kamarádit. Tedy první zkouška proběhla v pohodě a mohli jsme jít vyčarovat hada z misky, což se opět povedlo.
Jenomže pak se muselo do věže. Tam byla tma a netopýři a strmý schody a …
Kluci šli první, ti to moc neřešili, pak šly holky ve dvojici:
"Pojď, tady se nám nemůže nic stát. Nemu-ůže se nám nic stát, nemůže se nám nic sta-át …"
A potom šla Kačenka. Měla největší baterku, ale jediná z holek šla sama. A nastal konec tovaryšské rutiny.
Něco tam nahoře vrzalo a pískalo a nebylo tam vidět a bylo to vysookoooo …. A Kačenka se rozplakala. Čekal jsem na ní v mezipatře u netopýrů, ale moc to nepomohlo. Do posledního patra k pohádkovým bytostem jsem jí musel vystrkat. A hledat modrý kámen? To byl nadlidský úkol.
Kačka pro slzy neviděla a ke kamínku jsme jí musel navést. Vůbec se jí to nelíbilo. Ale přesto to nakonec dobře dopadlo a druhý úkol byl splněn, i když trošku s dopomocí.
Proti týhle hrůze byl už zřejmě
alchymistický sklep s pokladem úplná brnkačka. Holt, když se řekne že je tam ve tmě někde poklad, strach jde stranou i v Kaččině případě, a vrací se opět rutinní zápal hledače pokladů. Tedy pokud je přítomen ten poklad. Což byl.

bacha na ní

Bývalo zvykem, že když si někdo stavěl palác, postavil si před bránu nějakého hlídače. Obvykle to býval lev nebo drak či jiná navztekaná potvora dštící oheň a blesky na nevítané hosty. To zajistilo majiteli takové nemovitosti bezpečí a klidný spánek poněvadž v dobách, kdy se tyhle stráže stavěly před vchod, se na jejich moc věřilo. To se teď nemůže stát. Teď se dá nad vrata kamera a strážce napojenej přes centrální pult čučí někde do obrazovky, aby povolal zásahový vozidlo, kdyby se něco šustlo. Veškerá romantika je ta tam.
Ne tak u nás v Olešku.
My totiž máme Sáru.
Kdo nás zná, ví že Sára je kočka venkovní, v Olešku dobře známá. Čímž je ovšem pochopitelné, že už na první pohled srovnánání chlupaté koule jménem Sára se lvem nebo dokonce drakem zásadně pokulhává. Avšak právě jen na ten první pohled.
Když odjíždím z domu, Sára se nezapomene přijít pomuckat, za což si vyslouží pohladzení a pobídku: "Sáro hlídej!"
Ale kampak na Sáru s hlídáním.
Vyloudá se otevřenými vraty ven a jde vizitýrovat do sousedství. Když přijedeme domů, odněkud se vyloupne a přijde se zase muckat. Tak to bylo odjakživa až do včera. Včera na nás Sára čekala doma. V květináči.
Máme před vchodem takové dva velikánské modré. Bývají v nich ozdobné rostliny. Přes léto. V zimě a zatím i teď jsou prázdné. Tedy abych byl přesný, nejsou v nich ty kytky. Od včera totiž v jednom z nich bydlí Sára. Akorát se tam vejde. Při příchodu pana domácího zvedne hlavu, spokojeně zamručí a znovu se stočí v květináči do klubíčka. Když vykouknu ze dveří, posadí se v tom květináči jako poctivý strážce sídla. Na rozdíl od ukrutných bestií před středověkými paláci však jenom zamňouká a vohlídne se po mně s jasnou otázkou v kočičích očích:
"Kde jsi takovou dobu? Potřebuju nutně pomuckat."
Když se jí dostane žádaného, svine se zpátky do květináče a čeká na dalšího příchozího. Času má spoustu a má nás dobře spočítaný.
A my máme před vchodem do paláce konečně toho strážnýho lva.
Tak až přijdete, dávejte si na ní bacha, je vostrá - bez pomuckání nikoho nepustí.

dubnovej Julius

"Tatínku, dneska leje jako z konve," prohlásila před chvílí Kačenka.
Jo, to má pravdu. Už v noci začalo poprchávat a ráno nepřestalo. Poroučet si nemůžeme, tak si vezmem holiny a pláštěnky a deštníky. Podle všeho to má vydržet ještě nějaký čas, tohleto upršený počasí.
A je k tomu dobrý důvod. V pranostikách totiž najdete, že:
Na dubnového Juliuse chodí děti v mokré rose.
A pak se divte, že prší. Bodejď ne, dycky touhle dobou pršelo, tak proč by nepršelo zrovna dneska. I když se to někomu třeba zrovna moc nehodí, nám to neva, viď Kačko.
Co mě ovšem udivuje je, že tuhle pranostiku jsem neměl ve své knížce. Musel jsem jí najít na síti. Že by na tý síti přeci jen něco bylo?

ruku nevytahovat

"Tatínku, pojď se mnou do pokojíčku," žádala si Kačka.
"Teď ne," odvětil jsem, poněvadž žádala nevhod.
"Ale já tě tam potřebuju," žádala Kačenka důrazněji.
"Ale já si teď povídám s maminkou," přidal jsem argument.
"Ale já tam mám drát," argumentovala též Kačenka a chytla mě za ruku.
"Já mám drátů plnou kůlnu a taky tě tam kvůli tomu netahám," a ty mě navíc taháš za ruku.
"Ale ty tam musíš, ten drát je od rádia a visí tam přes něj," táhla mě Kačenka za ruku nahoru.
"Auúúú, Kačko, dyť mi tu ruku vytaháš!" Začal jsem si s Kačkou hrát.
"Tak už pojď!"
"Copak můžu? Dyť jsi mi vytáhla ruku. Podívej!" pravou jsem vytáh, co nejvíc to šlo a levou jsem skrčil pod triko.
Jak Kačenka dál tahala a tahala, pravá se pořád natahovala a levá zkracovala.
Smáli jsme se oba a Kačka tahala a tahala jako dědek řepu.
"Kačenko, už dost, dyť jsi mi tu ruku úplně vytáhla a ta druhá se mi zkrátila, podívej. Tys to vyvedla!"
Kačka si prohlédla svoje dílo a najednou začala ze smíchu rovnou fňukat. A utekla do pokojíčku.
"Copak se stalo?" ptal jsem se v pokojíčku. Našel jsem jí v postýlce pobrekávat.
"Já ti to nechci říct." Otočila se a za chvilku usnula.
"To by nešlo, musíme jí probudit," pravila mápečliváHanička, "jinak večer neusne."
Kačka se přiloudala. Začala mě zkoušet:
"Ukaž mi ruce."
Ukázal jsem. Ta levá byla o poznání kratší, než ta pravá. V tom triku to šlo šikovně naštelovat.
"Ale teď je srovnej, už."
"Nemůžu, dyť jsi mi tu pravačku vytáhla."
"Tati!"
"No vytáhla, podívej, furt jí mám delší."
"Tatino!"
"Vážně, dyť to vidíš sama."
"Ne, ty mě šidíš! Dej je normálně!"
"To nejde. Jednu mám delší. A o dost."
"Ale to se nně nelíbí. Tati …"
"No tak jo, ale hezky jsme si hráli, ne?"
"Jenomže já myslela, že jsem ti tu ruku vážně vytáhla. A mě to přišlo líto, tak jsem ti to nechtěla říct."
"Ale to byla jenom hra."
"Jenomže jak to mám poznat?"
"No dyť jsme se smáli."
"Ale já jsem plakala, že jsem ti vytáhla ruku."
"Ale teď už vidíš, že mám obě stejný."
"Jo."
"No tak."
"Ale tatínku, až zítra půjdeme do školky, uděláš to zas? Já tě jako budu tahat a ty budeš mít delší ruku a pak to ukážeme dětem, Jo?! To byla totiž legrace."
No prosím, pak se v tom vyznejte. Nejdřív to byla tragédie a teď by mě klidně vokazovala jako dvouhlavý tele. Já myslím, že bude lepší už žádnou ruku nevytahovat.

pomlázka

Kačce jsem taky musel uplést pomlázku, to dá rozum. Sice jsem jí od začátku říkal, že na koledu už letos nepůjde, protože je holka a na koledu chodí jenom kluci.
Ale pomlázka, to je něco jiného. Tedy jsem upletl dvě. Matěj dostal větší a šel koledovat.
Kačka s moumilouHaničkou byly v očekávání, kdo přjde. No přišlo koledníků habaděj. Nejdřív Kačenka dělala, jako, že nemůže, protože zrovna přerovnává plyšáky, pak se tak nějak napůl přiloudala. Naštěstí přišlo koledníků dost na to, aby se s Kačkou udála očekávaná proměna.
Já jí sice vysvětloval, že to je takovej zvyk a že každé děvče dychtivě očekává, kolik že mládenců se u jejích vrátek zastaví, poněvadž se tak pozná, že je o ní zájem, což pochopitelně tekové děvče těší.
Jenomže znáte to. Jednou zažít je úplně něco jinýho, než stokrát slyšet. A jak si Kačka zažívala, že je slečna, vo kterou je zájem, najednou tomu přišla na chuť. Nakonec se nemohla dočkat, až přijdou další, vyšpulovala zadeček směrem k pomlázce a nabízela košíček s koledou.
Inu - je to holt žencká, to se nedá nic dělat.
Vyšlo to úplně přesně, jelikož holkám došly vajíčka a čokoládoví zajíci zrovna v tu dobu před polednem, kdy koledníci přestali chodit.
Ale ani s koledou Kačenka nepřišla zkrátka. Byli s Matějem pozvaní do Zvole k tetě Míše ze školky. Takže si nakonec Kačka vzala tu pomlázku a užila si koledu i z té klukovské strany. To co doma přichystala, rozdala, a sama si zase něco z koledy přinesla. Takže jí vlastně nic nechybělo.
Holt jsme měli letos takový univerzální Velikonoce i s mrazíkem, neboť nad ránem bylo dobrých pět pod nulou, což, jak je vidět, koledníkům nikterak nevadilo.

to se vžilo víc

"A Lenka říkala," říkal Matěj, "že na Zelenej čtvrtek musíš sníst nejmíň jednu sedmikrásku nebo alespoň něco zelenýho, třeba pampelišku nebo trávu."
Oni jak mají ve škole tu vlastivědu, tedy dneska se tomu říká prvouka, tak se tam dozvědí kde co. Tentokrát to tedy byly svátky Velikonoční a před prázdninami se tudíž dozvěděli něco o zvycích, což Matýsek shrnul do jedení té trávy. Na pomlázku taky došlo, samozřejmě. Pletení máme v plánu zítra. Včera byl ovšem ten čtvrtek, tedy Zelený čtvrtek, což vedlo celkem pochopitelně k zelené stravě.
"Já jdu ven," prohlásil Matýsek i v tom dešti, "jdu sníst trochu té trávy."
"Heleď, Matýsku," povídám, " ono to je v pořádku, ale já tu trávu před týdnem pohnojil a to hnojivo není moc k jídlu. Nemáš tam něco jinýho?"
"Tak jo, já si na zahrádce utrhnu šnitlík."
Přinesl pažitku a povídá: "Na, vem si, to musíš. Dneska je Zelenej čtvrtek."
Kous jsem si do šnitlíchu a Matěj spořádal celou porci, kterou přines, čímž jsme měli povinnost splněnu.
Dobrá, ale proč zrovna Zelenej čtvrtek. Jak souvisí zelená s getsemanskou zahradou? Čím se to vlastně ládovali při té poslední večeři? Že by to bylo něco zelenýho?
Kdepak.
Podle všeho to vypadá, že se zas drží po staletí tradice, kterou si naši předkové pojmenovali po svém. O Zeleném čtvrtku se totiž mluví jen u nás - a v Německu. Všude jinde, kde se Velikonoce slaví, je podstata stejná, ale mluví se spíš o nové smlouvě, případně o té prožluklé historce s Jidášem.
Ale zelená?
Samozřejmě jsem se podíval na síť. No ano, pochopitelně. U nás v Čechách se léta letoucí šprechtilo pěkně po německy, dokud se nenašňupli národní obrozenci a nezačali to měnit. Tedy dobře udělali, o tom žádná, akorát holt nedokázali ty německý slovíčka vychytat všechny. A ausgerechnet ten čtvrtek patří mezi ně.
Zřejmě se kdysi dávno neříkalo čtvrtek zelenej, ale ufňukanej, ubrečenej, ukňouranej. Kdekdo rukama lomil a hořekoval skrzevá tu patálii v zahradě getsemanské. No jo, ale ufňukanej štvrtek - to je takový blbý, ne? No a když navíc grein je skoro stejný jako grün, tak proč se tím trápit. Tuhlec to trošku přepíšem, tady písmenko uberem - koneckonců zelená je taková jarní barva, že ano.
No a bylo. Přestalo se kňourat a začla se jíst zelená velikonoční nádivka. Což se celkem pochopitelně u nás vžilo daleko víc, než nějaký fňukání.

pětka

Prvního dubna bylo v neděli. Na vymýšlení apríla bylo tedy dost času a klid. Musím přiznat, že jsem letos na taškařice poněkud pozapomněl.
Ne tak Matýsek.
Zřejmě se o tom ve škole hodně mluvilo. A proto si na nás připravil chyták. Jenomže to samozřejmě nevydržel a už v sobotu za mnou přišel s tím, že má na Kačenku vymyšlený apríl. A že mi ho pošeptá, což vzápětí učinil. No jo, ale to máte jedním uchem tam a druhým ven. Aprílovou taškařici jsem mezi ušima dlouho neudržel. Ostatně ve škole dělají kde co a k učení, aby ho tahal párem pivovarskejch valachů.
V neděli si tady něco píšu a slyším Matěje povídat takovým vážným hlasem:
"Maminko, já ti musím něco říct."
Pozornost jsem tomu začal věnovat, až když došlo na žákovskou knížku.
"Víš, já vám neřek, že mám v žákovský knížce pětku."
No to snad není možný, dyť tam byly ještě nedávno samý jedničky, to jsou ty jejich skopičiny …
Ale kuš!
Dyť mi to ten Matěj včera šeptal.
"Apríl, apríl! Ale že jste se nachytali!"
Jo nachytali. Přesto, že mi to den předem Matýsek tajně pošeptal, nejmíň dvě, tři vteřiny jsem mu to věřil - no považte, pětka v žákovský, taková pohroma.

půldruhý hodiny

S Kačkou je to to někdy na dlouhý lokte. Dostat jí třeba ze školky je docela fuška.
Včera jakbysmet.
Ovšem tentokrát jsem měl v rukávu eso. Vlastně ani ne tak v rukávu jako ve škole a vlastně ani ne moc eso jako spíš jarní výstavu, ale to je fuk. Kačka se na to chytla. Jak se mluví o škole, hned je na koni.
Popojeli jsme tedy těch pár metrů do školy na Jarní výstavu. To se tam vždycky takhle před Velikonocemi předvádí, co děti vyrobily a to právě nejen děti školní ale i školkové. Kačka tam měla nějaké malované (tedy barvami zapatlané) vajíčko, kočičí masku a v misce malej trávníček, jako že už je jaro.
"Tak jsme to všecko obešli a jdeme domů," povídám v domění, že to protentokrát máme za sebou.
Chyba lávky!
"Ještě ne. Ještě jednou," pravila Kačenka a vzala výstavu odznova.
A pak ještě jednou a ještě jednou.
Já jí na to skočil.
Houbeles výstava. Ona si vyčíhla ty svý paní učitelky (ony teda všechy jsou její, poněvadž se mucká s každou) a u každé se zastavila a děsně něco probíraly a paní ředitelce předváděla svoje školková díla a pak se musela dívat, jak se malují vajíčka a potom zas za Matějem do tělocvičny na wu-shu a zase za Lenkou do kabinetu a … a byli jsme tam už hodinu a Kačka pořád, že ještě.
"My ti sem budeme muset dát štrozok a budeš tu spát," zkusil jsem to na Kačku z jiné strany.
Paní učitelka Lenka se hned přidala: "To nebude potřeba, támhle jsou žíněnky, na těch se dá spát docela dobře. Ale pozor! O půlnoci tu po chodbách straší dvouhlavý tele!!"
Kampak na Kačku s dcvouhlavým teletem! Vzala to od Lenky jako informaci o novém dobrodružství, čímž se zamýšlený efekt nedostavil. Pak mi zmizela z dohledu, poněvadž jsem se zakecal ve věci ochotnického divadelnictví.
Našel jsem jí po chvíli za rohem: "My jsme se ti tu, tatínku schovávaly," oznámila Kačka. "Dobrá, ale teď už vážně pudem, Kačenko," pokusil jsem se nasadit autoritativní tón.
"No tak jo, půjdem, my už jsme si stejně pohrály," prohlásila Kačka a docela snadno opustila kamarádky. Už si evidentně odehrála a odmuckala svůj díl, čímž měla kadečku štěstí naplněnou zas až po okraj.
No prosim, stačí trochu přirozený rodičovský autority, a rázem je sjednán pořádek.
A netrvá to víc, jak půldruhý hodiny …

o starost míň

Nejlepší je nachystat si všechno napřed. To pak má člověk o starost míň, když začne pospíchat.
Povídám tedy ráno Matějovi:
"Odpoledne jedeme rovmou z družiny za paní profesorkou, tak si přibal do tašky flétničku, ať se nemusíme vracet."
"Jo, vemu si flétničku a noty."
"A ty, Kačko, jedeš s náma, tak aby ses tam nenudila, vem si s sebou třeba nějakej bloček a pastelky. Můžeš zase něco nakreslit."
"A to si mám vzít do školky?"
"Jistě, Kačko, ze školky jedeme rovnou k paní profesorce."
"A můžu si vzít hru?"
"Vem si hru."
"Tak jo."
V dobré víře, že máme všechno předem nachystané, jsem se odpoledne ještě stavil v konzumu, aby měl Mattýsek na zítra jabko na svačinu a protože zbyla ještě minutka, stihl jsem to zavézt domů a být v družině pro Matěje včas.
"Ahoj Matěji!"
"Ahoj tati."
"Matýsku, nezapomněl sis ve škole flétničku? Jedeme hned k paní profesorce."
"Ježišmarjá!"
"Ko tu šmajdá?"
"Já jí nemám."
"Tak kdepak jsi jí nechal? Jdeme pro ní do školy?"
"Já si jí nechal … já jí mám … já si jí nevzal doma … já zapomněl, jak jsi mi ráno říkal …"
"Ach jo, tak jedeme domů pro flétničku. Bez ní a bez not tam nemůžeme."
Dojel jsem tedy podruhé domů tentokrát i s Matějem, který po delším hledání našel flétničku i noty. Byly dobře uklizené ve skříňce.
"Tak jedem, šup, šup. Ještě musíme nabrat ve školce Kačku."
Ve školce jsme to stihli celkem rychle.
"Kačko, máš s sebou tu hru?"
"Jakou hru?"
"Ale žádnou …"
No mělo cenu to vysvětlovat a potřetí jezdit domů? Nemělo. Stejně jako nemělo cenu ráno připravovat všechno předem, aby měl člověk o starost míň.

pýp

Všimli jste si toho začínajícího jara? Toho si nejde nevšimnout. Támhle pod Petřínem kvetou sakury, které se už nemohly dočkat, u nás se dal do květu zlatý déšť a keřík magnolie je obalený bílými květy zřejmě i proto tolik, že nám chce vynahradit jaro loňské, kdy se na to vysloveně vykašlala a nevytáhla ani jeden.
To je všechno ovšem jenom kulisa pro jarní reje. Letos se nechalo vidět ptactvo.
Díval jsem se na kosa. Měl svěšená křídla až na zem, ocasní pírka coural vějířovitě roztažená po trávě a nahrbený v tomto bojovném postoji pohopsával kolem kryptomerie. Uvnitř něco nebo spíš někdo musel být. Dělal u toho hroznej rámus. Šel jsem se podívat, o co mu jde a on toho nechal. Poodlétl o pár metrů dál a pokukoval po mě, co jako že tam dělám. Co bych dělal, byl jsem zvědavej. V hustém keři se ukrýval další kos. Nebo kosice? Já to takhle na dálku nepoznám. Nehodlal jsem kosovi lézt do zelí a šel jsem si po svých uklidněn, že tam není schovaná třeba Sára na číhané. To ona umí, tyhlety přepadovky.
Kos si ale po svých nešel, ani neletěl. Poodsunul se na břízu, vybral si nejvyšší větev a začal vydávat signály. Takový temně vábivý: pýp, pýp, pýp. Zřejmě mají svůj jarní kód.
Načež vidím, že u potůčku se něco děje. Vyslovená vřava. Nebyl to jiný kos, ale drozd. Pral se tam s dalším drozdem. Nevím, jestli to bylo o vodu, spíš ne, ale rozhodně to bylo vážný. Tak vážný, že se začali honit po trávníku. No dovedete si představit, jak to vypadá, když jeden drozd utíká za druhým a sprostě mu nadává. Když ho zahnal dost daleko od pramene, utřel si zobák o křídlo a šel k vodě. Byl čas brát koupel, ta ovšem byla jen pro jednoho. Vetřelce tam pochopitelně nestrpí. Ten stál opodál v koutě a čekal, až se na něj přijde řada.
Dál to nevím, ale je jasné, že teď už se s jarem musí počítat. To je definitivní.