WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

u špendlíku

Byli jsme si ještě před Velikonocemi zalyžovat, což způsobilo onen výpadek v zápisech a fotku s mamutím špendlíkem v rubrice telegraficky. Historky na svahu se nekonaly, prostě jsme si jen tak civilně zajezdili. Ovšem před ježděním je třeba za to ježdění zaplatit. Zadarmo se nejezdí, to dá rozum.
Tož tedy k pokladně a povídám že jsme čtyři, z toho dva velký a dva malý.
A jak prej jsou ty děti starý, ptá se slečna pokladní.
To si pamatuju ještě spolehlivě, hlásím tedy, že šest a osm.
"No prima," povídá slečna u kasy, "a vy tu někde bydlíte?"
"Jo, támhle vedle ve vsi."
"A v jakým hotelu?" táže se dál.
To už mi připadalo divný, skoro jako u výslechu, ale poslušně hlásím, že v takovým tom větším vedle kostela v centru, ale jméno že si nepamatuju.
"Aha, to bude tadyten," znalecky určuje slečna.
A já si mezitím vzpomněl, že mám kartičku z hotelu s sebou a tu jí aktivně strkám do okýnka. To už slečna vstala a šla někam volat. V půlce telefonátu se naklonila k vokýnku a povídá, estli prej jsem ten, co jí říkají do telefonu, že jsem.
"Co bych nebyl, jsem," přiznávám se. A čekám, odkud přijedou ty houkačky.
"No vidite, tak to máte jenom za dospělý, děti už teď jezděj zadarmo," povídá slečna od šaltru. "A dybyste byl tak hodnej a zejtra mi přines z hotelu za děti vyplněný kartičky, budete je mít připravený v recepci," dodává.
Vykuleně jsem poděkoval a zaplatil.
"Co ti to tak dlouho trvalo," ptala se mánedočkaváHanička, "to sis dával se slečnou rande?"
"Houby rande, vona mi dala dvě permice pro děti zadarmo a jen si ověřovala v hotelu, že tam bydlíme."
"No to je dobrý, to jsme ušetřili hezkejch sto dvacet euro," sečetla mášikovnáHanička.
A šlo se jezdit. U špendlíku. Mají to tam moc hezký a děti zdarma.
Hned jsme přemýšleli, jestli by se to u nás například ve Špindlu odehrálo taky tak. A hned jsme si taky odpověděli, že asi ne. Inu - jinej kraj, jinej mrav.

jen telegraficky

Chybí vám dnešní zápis? To se holt nedá nic dělat, zkuste se mrknout do rubriky Telegraficky, třeba tam bude něco nového.

spor o hrábě

S jarem přicházejí jarní práce na zahradě. Jako třeba provzdušnění trávníku a s ním spojené vyhrabání staré trávy. Letos se té operace intenzivně účastnily i obě děti, neboť Kačenka si potřebovala vydělat korunky, jelikož jich má v kasičce míň, než Matýsek.
Oba dny děti shrabovaly trávu a vozily kolečkem na kompost nasbírané hromádky, jen se za nimi prášilo. Růžový obraz rodinné spolupráce. Růžová se pochopitelně začala pomalu rozplývat ve chvíli, kdy vzrostl zájem o nějaký unikátní předmět. Ojedinělost předmětů však není dána nějakou jejich vyjímečností, nýbrž tím, že máme onen předmět vždy jen jeden.
Například kolečko.
Nejdřív jsem vozil hromádky já. Potom Matěj, který vozil zpátky na kolečku Kačenku, ale ta pak chtěla jezdit sama, což kulminovalo tím, že se o kolečko praštila při nějakém přetahování. Provedli jsme s moulaskavouHaničkou nějaký výchovný zásah a já jsem vzal provzsdušňovací hrábě, těmi se dobře shrabává ta vytrhaná stará tráva.
A bylo to tu zas.
"Jé těma to jde, půjčíš mi je?" okamžitě reagoval Matěj.
Dostal hrábě na chvíli, kdy jsem jel s kolečkem.
"Ale já chci taky, můžu taky?" dožadovala se Kačka.
"No jo, tak se nějak s Matýskem dohodněte," odbyl jsem to.
To byla samozřejmě chyba. Nelze se dohodnout o hrábě, které jsou svým množstvím i vlastnostmi ojedinělé.
"Matěj mi je nechce půjčit!"
"Protože hrabu!"
"Ale já chci taky!"
"Tak hrabej jinejma."
"Ale já chci tyhle."
"Ale ty mám teď já."
"Tak mi je půjč."
"Ale já s nima hrabu …"
Řešení vlastně neexistuje, máme však děti natolik smířlivé, že se nakonec nějak dohodly a zahrada byla provzdušněna a vyhrabána. A to navzory tomu, že jsme museli několikrát řešit spor, naposled ten o hrábě.

stačí lopata

"Já jsem si všimla, že náš potůček i studánka potřebujou dolejt vodu, protože nějak málo tečou," začala mápečliváHanička svůj telefonický hovor.
Zpozorněl jsem.
Takové hovory po telefonu nevedeme a už vůbec mášikovnáHanička jakživo nezáčíná takhle zeširoka. Kdyby byly stavy vodních toků na naší zahradě tématem telefonátu, jako že nejsou, odbyla by je pravděpodobně věta jako: " … jo, a dolila jsem potůček …" Nebyl by to žádnej román na pokračování. Na ty jsem u nás zavedenej já. Tedy jsem pozorně naslouchal, kdy to přijde.
"Tak jsem šla pro konev a natočila do ní vodu, že jim té vody trochu doleju."
Bylo to fakt zvláštní.
"No a nejdřív jsem dolila studánku a ta hned začala týct líp."
Pokračování bylo čím dál neobvyklejší.
"A potom jsem nalila konev vody i do potůčku."
Napětí se zvyšovalo.
"A ta voda pořád tekla nějak málo."
Už to bylo vysloveně na spadnutí.
"A jak jsem tam přilila i tu druhou konev,..."
Evidentně se blížilo nesnesitelně oddalované finále.
"…tak v té tůňce na mě najednou vyplavala žááábááááá! Chcíplááá ropuchááááá! Fůůůůj!"
"No to nic není, stačí vzít lopatu a z té tůňky jí vyndat."
"Když ona je hnuůůsnáááá. Vyndáš jí ty, že jó?!"
"No dyť jó, já jí pak vyndám. Snad tam eště chvíli vydrží."
"To asi jo, ale já tam teď nejdu. Vona je fakt hnusná."
Nebylo to až tak strašný, vyndal jsem jí popsaným způsobem a potůček zas vesele žbluňká protože už na prameni žába nesedí. Totiž nehnije.

hádanka březnová

Tak už ja jaro. Po ránu to sice ještě trochu zebe, ale přes den ja jasné, že zima už to má za sebou, přesto, že se ještě drápkem zachytává. Tož tu mám poslední zimní a první jarní hádanku. Co je na obrázku?
a) jedna z grafik připravovaných pro oficiální emblém 22. zimních olympijských her v Soči
b) jedna z grafik připravovaných pro oficiální jarní školní výstavu ve Zvoli
c) jedno z posledních zamrzlých oken v Olešku

stačí rozsvítit

U soudního dvora by se řeklo, že kauza pokračuje. U nás je to tak, že je furt vyžraná miska. Kočičí, tedy Sářina miska na terase. Už jsem tady tu situaci popisoval a má pokračování. Napadlo mě totiž, jak se můžeme dozvědět víc.
"To je přeci jasný. Jenom mě není jasný, že tě to nenapadlo už dřív, dyž seš takovej technik," uvedla vše na pravou míru mášikovnáHanička. To ona mi dělá dycky, dyž si myslím, kdovíjak nejsem geniální. Pochopitelně nejsem, ale dá se to naznačit s větším taktem.
"Tak já tam tu kamerku nějak nainstaluju."
Slovo skutkem učiněno jest. Na terasu jsem do pergoly provizorně vpletl kamerku a nastavil nahrávání při zaznamenání pohybu. Fungovalo to náramně. Přes den se nasbírala spousta záznamů a z nich vyplývá, že jedinej vetřelec, kterej vyžírá misku, je Sára sama a to s železnou pravidelností v sedm ráno, v poledne a v sedm večer. Jenomže běhen sledování žrádlo v misce tolik neubylo. Bude třeba zahájit sledování noční.
Večer jsem šel rozsvítit na terasu.
"Proč svítíš? Dyť už tam teď nikdo nepůjde," tázala se mázvědaváHanička.
"No právě. Budeme sledovat toho vetřelce i v noci. Nechám to rozsvícený a uvidíme, kdo se nám tu za tmy potuluje."
"Když myslíš. Sám nejlíp víš, co děláš."
Neznělo to moc povzbudivě, ale ani zamítavě. Světlo svítí, kamera, klapka, jedem!
Ráno jsem šel slavnostně zhasnout a podívat se k počítači, jak vypadá noční záznam. Záznam tam nebyl. On se vůbec nenatáčel. Já zapomněl aktivovat záznamový program.
Jestli ona nemá pravdu, ta mámoudráHanička, když si o těch mých pokusech myslí své.
Ale já to nevzdám. Všechno je to pořád nachystané. Stačí rozsvítit a spustit program …

do kádě už ne

Na sobotu byl naplánován velký výlet. Až do Kuřimi. V Kuřimi byly závody ve wu-shu a tam měl opět v roli začátečníka účinkovat Matýsek. Kačka jela s sebou, toť se rozumí. A taky se každou půlhodinu ptala, kdy už tam budem, kterýžto interval ke konci cesty zkrátila na deset minut. Školu jsme našli hned; v tělocvičně už bylo plno. Trénovalo se a cvičilo aby se v soutěži uspělo.
Ovšem, jak se ukázalo, soutěž byla jen dobrou záminkou k tomu, aby se dělal bengál. Tedy pro ty nejmenší. Ti zkušení si odcvičili, vyhráli a šli devastovat žíněnky, zatímco Matěj si v začátečnících taky odcvičil, neskončil poslední a šel taky dělat psí kusy do kouta tělocvičny k žíněnkám. Kačka nemohla zůstat pozadu a vásledkem bylo, že vylezla kamsi nahoru, přičemž jí Matěj vydatně pomáhal, ale nemohla dolů.
"Matěji, když jsi jí pomáhal nahoru, tak jí dolů taky pěkně pomoz!"
"No tak teda jó," neochotně souhlasil Matýsek a šel Kačku sundat z molitanové trampolíny, co stála uklizená u zdi.
Byl čas zmizet. Měl jsem plán B.
"Tak máš odcvičeno, Matěji, na bednu určitě nepolezeš, pojedeme do bazénu. Tady mají pěknej."
"Joó! A bude tam tobogán?"
"No jasně. Tobogán a vůbec kdejaká vodní atrakce."
Stadion byl kousek od školy, takže jsme opět trefili celkem snadno. Matěj okamžitě obsadil jednu draáhu v bazénu, a začal trénovat plavání, neboť ve školních přeborech byl až pátej, což mu nějak pořád leží v žaludku. Ovšem Kačka prohlásila, že je to studený a že vyzkouší jinej bazén.
Vyzkoušeli jsme všechny, ale největší úspěch měl ten tobogán. Byl červenej a po cestě blikal. Nejmenší oblíbenosti dosáhla taková velká káď uprostřed divoké řeky, která se zuřivě točila dokola. V té kádi se dá rozhoupat voda a houpat se s v ní s tou vodou. Jenomže Kačka nějak nechytla tempo a začla polykat andělíčky. Vytáh jsem jí asi po dvou locích, což Kačka komentovala tím, že se jí tam nelíbí. Chápu. Mě ta vody taky nechutnala. Do kádě už jsme znovu nešli. Tož si šly děti tu chuť spravit zase na tobogán a do bublinek a pod vodopád a … a pak už nám vypršel čas a jelo se domů.
"Ale ten tobogán byl stejně nejlepší," komentovala výlet Kačenka.
No měla pravdu, byl to prima sešup.

kamelot

Víte, kdo je kamelot? Pamětníci si ho jistě nespletou s bájným hradem krále Artuše ani s hudební skupinou. Vědí, že se jedná o obyčejného pouličního prodavače novin.
Ani nevím, proč jsem si na tyhle bezprostřední prodavače čerstvého tisku vzpomněl. Možná proto, že potkávám prodavače takového toho časopisu bezdomovců. Jenomže to není kamelot, ten tam jen tak nesměle postává a jediné, co řekne, je slušně pozdravení. Ne že by to pro normálního člověka nestačilo. Jenomže když je člověk kamelotem, není to jen tak a pozdrav zdaleka nestačí. Zboží je potřeba nabídnout, ba přímo vnutit kolemjdoucím A to chce nadání, to nedokáže každej.
Kameloti už dávno z našich ulic zmizeli, ale někteří byly tak populární, že se na ně nedá zapomenout. Třeba ten, co operoval v prostoru tenkrát novotou zářícího podchodu na Václaváku nebo těsně u jeho největší atrakce - jezdících schodů. To byla radost ho poslouchat. Kolikrát jsem se zastavil a poslouchal jeho výtah nejdůležitějších novinek z Drbny, tedy Večerní Prahy, které se u nás tak říkalo.
V těch dobách se dokonce tvořily krátké fronty v místech, kde takový kamelot obvykle postával, dřív, než tam s balíkem novin z tiskárny dorazil. Nezasvěcenému chodci se pak mohlo zdát, že se těch několik lidí zbláznilo, poněvadž stojí fronu na nic a není nejmenšího důvodu, proč by ta fronta měla existovat. Jenomže zasvěcený konzument novin věděl, že každou chvíli musí přijít kamelot, položit balík novin na zem, vzít z něj štůsek tisku, přehodit si ho přes levou ruku, pravou vzít jeden výtisk, zvednout ho nad hlavu a začít:
"Vééééčerníííí Prahááááá … neeeeejnovějšíííí vydáánííííí …. přiiišlaaa domůůů a haaasičíííí už balili haaadicééééé … soooooudruuuh Huusáááák naa náááávštěěěěvěěěěěěě v Mooooskvěěěěě …. oooopeřeneeeeeec proooomluviiiiil …."
Bylo senzační ho poslouchat a sledovat, jak stíhá podávat noviny, přijímat peníze, vracet drobné nazpátek a přitom pořád vyvolávat novinky do světa. To byly opravdové živé zprávy v autentickém podání jejich prodavače. Škoda, že zmizel a v dnešní době nemá žádného pokračovatele. Mezi těmi každodenními tlučhuby, které nám předhazují media, by zářil vtipem a intelektem.

dneska přepojujou

"Máš na zítra úkol, Matýsku?" ptám se takhle navečer, když kulminoval odpolední dětský bengál, neboť jsme měli návštěvu.
"Zejtra jedou do Hrusic, nepoteče jim ve škole voda," zastala se Matěje málaskaváHanička, "a u nás taky nepoteče."
Vzal jsem to na vědomí, čímž byla věc uzavřena. Některé jevy jsou však pouze zdánlivé, tento nevyjímaje.
Ráno jsem vstal jako obvykle časně a počítal jsem, že si udělám pravidelnou kávu a napíšu zápis do deníku.
To jsem se ovšem přepočítal.
Ve světnici jsem vrazil do plného kýble s vodou. Hned za ním stál druhý, taky s vodou, ale už ne tolik plný. Co v něm chybělo, na podlaze přebývalo. Aha, nepoteče voda, došlo mi a šel jsem pro mop, abych tu vodu z podlahy vytřel.
Voda vytřena a jdu si dělat to kafe. A hele, pod kávovarem je taky voda. Sahám po hadru a vrazím do Matějovy lahve na svačinu do školy. Vždycky jí necháváme na odkapávači vysušit. Tedy skoro vždycky. Vždycky, když v ní není něco nachystané na zítra. Tentokrát v ní byl nachystaný ibiškový čaj, což se dalo poznat podle toho, co z lahve vyteklo na podlahu. Utřel jsem to tím mopem, co jsem ho ještě neuklidil a jal se vytírat vodu pod kávovarem.
"Co se to tu děje?" ozvalo se mi za zády. Má rozespaláHanička zřejmě slyšela ten rachot a šla se podívat, proč v šest ráno bořím dům.
"Co by se dělo, z kýble vytekla voda, poněvadž netěsní, z kávovaru taky a eště sem převrh tady tu flašku. To se děje. Tak to utírám. Tys tu dělala vodní orgie?"
"Nebuď na mě vošklivej. Nachystala jsem ti vodu, abys měl ráno na kafe a do kýblů, abysme měli přes den."
"Dyť nic neřikám, to ty ses ptala, co se tu děje."
"No jo, ale ten tón a ta obvinění v těch poznámkách implicitně obsažená …", vona mámiláHanička je bedna, myslí jí to hned po ránu a cizí slova má v malíčku, to nemužu říct.
"To víš, já byl trochu podrážděnej, že to musím utírat, no. Ale proč jsi dělala zásoby vody?"
"Dyť jsem ti přece řikala, že voda dneska nepoteče. Přepojujou prej nějakej sázavskej vodovod či co."
"No jo no, to můžou. Ale my máme přeci vlastní studnu a v ní je vody habaděj."
"Aha. A víš, že to mě nanapadlo …"

umí šplhat?

Já jsem se tady tuhle sice vyjádřil o Sáře jako o kočce venkovní, model myšilov, to je pravda. Pravdou však zdaleka není, že by Sára byla živa jenom o myších a dalším drobném tvorstvu, které uloví. Kdepak.
Sára stejně jako Ferda jsou samozřejmě kočky domácí, byť Sára venkovní a Ferda vnitřní. Což s sebou nese určitá privilegia, jako je drbání za uchem, muckání všeho druhu a ještě a ještě, viď Sáro, ale především i pravidelný přísun menáže do misek.
Ferda nasadil dost vysokou laťku, poněvadž to není obyčejnej mourek, jako Sára, a tudíž si ze svého rodiště přivezl kromě dlouhého chlupatého ocasu i chlupatej jazýček. Po několika zkouškách, kdy jsme mu dávali obyčejné kočičí jídlo, kterého se ovšem ani nedotkl, jsme rezignovali a teď už pravidelně kupujeme pytel s granulemi, který má v názvu přímo Ferdův rod, totiž mainský mývalí, což Ferda je.
A přece nebudeme každé kočce servírovat zvláštní chod, že ano. Tož dostávají oba to samé. Sáře to taky chutná, ale co Sáře nechutná. Ta sežere všechno.
Potíž je s tím, že poslední dobou z její misky na terase začalo jídlo ubývat dvakrát rychleji, než kdy jindy. Nejdřív jsme si říkali, že je to tou zimou. Že Sára potřebuje víc paliva na zátop. Jenomže zima je pryč a žrádlo taky. Bleskově. Často se Sára dožaduje jídla, což jindy s plnou miskou nedělala. Došli jsme k závěru, že tu musí být někdo další.
Vetřelec, kterej si vyčíhal (že by ho Sára pozvala, to nepřipadá do úvahy), jaká dobrota se u nás podává a zapsal se u nás na žrádlo. Popravě řečeno, to mě trochu žere. Jednak nevím, koho to vlastně ještě živím a druhak je to něco jako kdybych tu po trávníku trousil kaviár. Takový mývalí žrádlo není z nejlevnějších. Došlo tedy ke krácení dávek. Sára dostává jen minimum, které na posezení sní a pak musí počkat až přijedu domů, kdy dostane večeři.
Moc se jí to nelíbí.
Jenomže co s tím jiného? Živit další strávníky se mi nechce. Ty kočky si to mezi sebou řeknou a měli bysme tu za chvíli půlku vsi. Tedy pokud to kočky jsou.
Taky to může být jakékoliv jiné zvíře, třeba ten
ježek, co jsme ho u nás vídali dojídat misku. Ten by mi až tak nevadil, naopak. Jenomže to už je dávno a navíc ta miska je nahoře, na boudičce. A já si vůbec nejsem jistej, jestli takovej ježek umí šplhat.

jinak by nepřiletěli

Zima byla letos docela tuhá. Nezdála se, ba dokonce to vypadalo, že už ani mrznout nebude a najednou jsme tu měli mrazivé rekordy. Nejen u nás na zahrádce, ale i všude kolem je na rostlinstvu znát, že ještě nedávno bylo krušno a mrazivo.
Možná i proto mají čtrnáct dní zpoždění.
Ano, normálně lítají na čas, ale letos pořád nic. Až dnes ráno. Konečně bylo slyšet první nesmělé zkoušky. Ovšem vypadá to, že se tentokrát přihnal celý orchestr najednou. Sice trochu později, než jindy, ale zato všici. Zní to ze všech stran. Ladí se, zkouší se, hledá se ta správná tónina, aby to lahodilo sluchu. Za pár dní to vypukne naplno.
Tož otevřete ráno okna a poslouchejte. Ptáčci zpěváčci už jsou ze zimovišť tu. Bude koncert a bude jaro.
No vážně, to by jinak nepřiletěli.

je jí všude plno

Kačenka je holka šikovná a vydá za dva Matěje, jak říkala paní učitelka Lenka a dodávala, že jistě doma oslavujeme, když usne. Paní učitelka zřejmě ví, o čem mluví. Kačenky je všude plno. Ze všeho nejradši má všechno to, co dělají ostatní. Když má Matýsek jo-jo, má ho i Kačka. Když Matěj dělá triky s tímtéž, Kačka nemůže být pozadu. Když si ke mně vleze Matěj na klín, Kačka taky. Když čteme večer Boříka, domáhá se četby i Kačenka. "Ale kdepak, Kačko, teď jsme četli pohádku a je půl osmý. Ty už jdeš spát a čtení trénujeme jen s Matějem."
"Ale já chci taky číst Boříka."
"Kdepak, Boříka čte jenom Matýsek. Ty ještě číst neumíš. Dobrou noc."
A takhle je to se vším.
Včera se ovšem Kačka předvedla jako nedůsledná hérečka.
Na začátku odpolední procházky hlásila Kačka:
"Mě píchá v boku. Hrozně."
"Tak pěkně dýchej a nemluv pořád."
"Ale mě to děsně píchá."
"To rozchodíš."
Ukázalo se, že to všechnmo začalo pícháním v boku Matýskově, jenomže ten nic neříkal, jen statečně pochodoval a teprve někde v druhé třetině procházky se ozval, že dneska mu to nějak nejde.
To už ale Kača dávno běhala po lese napřed a sbírala žaludy, aby na mě měla dostatek střeliva. Kdepak nějaké píchání v boku. Matýsek odpočíval na pařezu a Kačka lítala kolem. Až si všimla, že bráška sedí.
"Mě taky děsně píchá v boku," vzpomněla si Kačenka a honem obsadila druhý pařez.
"Tak už pudem," pobídl jsem společnost.
Kačka i s pícháním v boku vyskočila a už byla zase první. MámrštnáHanička hned za ní.
My jsme s Matýskem cestou po louce probírali Fantomasovo autoletadlo. Ale kde je Fantomas a kde je Kačka? To jsou úplně jiné světy. I když něco společného přeci jen mají. Kačky je taky všude plno a nezastaví se před ničím.

kdo jinej?

Dneska tam nesedí. Dneska nedělá outrpný vobličeje, nekňourá a nedožaduje se přístřeší. Dneska je totiž jen pár desetinek pod nulou, což může být vzhledem k toleranci měření klidně i pár desetinek nad nulou. Tudíž to nemá zapořebí.
Kdo? Inu přeci Sára.
V tomhle je Sára spolehlivá. Ona tedy samozřejmě má z naší rodiny nejlepší a nejteplejší kožich. Ona je kočka venkovní, model myšilov. To ano. Jenomže to vůbec nic nemění na tom, že jak je jen trochu pod nulou, venku se jí být nechce. Přesto, že jí tu patří půl Oleška a je tu všude doma, dobývá se do domu s takovou vehemnencí, že by se nad ní kámen ustrnul.
Zrovna včera ráno, když nečekaně padal sníh, stála opět venku za dveřmi pracovny, koukala dovnitř a celou dobu, co jsem psal do deníku, mňoukala a trpitelsky na mě upírala hluboké kočičí oči v nichž navolila program: nespravedlivě vyhnaná micinka poníženě prosí o kousek suchého a teplého kouta pod střechou. Prdlajs poníženě a houby micinka, natož pak vyhnaná.
Když jsou opravdu mrazy, necháváme jí samozřejmě doma přes noc, aby na starý kolena nechytla regma a to i přes to, že, jak psáno, má letošní zimu novou luxusně zateplenou boudu na terase. Jenomže jak je doma, okamžitě bez zábran zabere Ferdův pelíšek a když se náhodou Ferda nevšimne a jde si lehnout, hned na něj prská a syčí. Ráno pak vyžaduje propuštění, jelikož tu přece v tom herberku s náma nebude.
To přirozeně platí přesně do té doby, než se znovu ochladí nebo začne sněžit. V takovém případě jí mám hned za dveřmi a: pusť mě domů, prosssííííímmm!
Je to báječna hra kočky nikoliv s myší, ale s člověkem a jeho nervy. Občas mi povolí a jdu jí trochu pomuckat, to se ví. Ale venku. Pořádek musí bejt. Ostatně kdo jinej, než Sára, by měl být venku a předpovídat, jestli bude ještě pod nulou nebo už teplo. Dnes to vypadá na prudké oteplení. Sáru celou dobu nevidět.

napočtvrté

Události se shlukují ve vlnách času, to je známý jev. U nás se v posledních dnech jednalo o události s časem přímo spojené. Nešlo o nic menšího, než o hodinky. O Matýskovy hodinky. Lépe řečeno až do včera o hodinky pro Matýska k narozeninám.
Kriticky musím přiznat, že nápad to byl znamenitý a napadl moumilouHaničku. Matýsek dostane k narozeninám své první hodinky. Už je to přeci velkej kluk.
Nadšeně jsem souhlasil a bylo pochopitelně na mě, abych nějaký ten časoměrný aparátek vybral a opatřil. Největší výběr je na internetu, tudíž jsem se uchýlil k síti. Hodinky jsem našel, s moupečlivouHaničkou jsme po odborně estetických filipikách jedny vybrali a já je objednal. Od této chvíle se začaly datovat ony lapálie s časem.
Hodinky přišly poštou včas, ba dokonce z pohledu zažitých zvyklostí bleskurychle. Tudíž bylo ještě docela dost času je vrátit, protože byly pokažené. To se stává, řekl jsem si a vrátil je s tím, že je chci vyměnit za nové, funkční. Výměna proběhla pomaleji a to dvojnásob, než první dodávka. Byl ale pořád čas. Čas na rozbalení balíčku a zjištění, že druhé hodinky jsou nefunkční ještě víc, než ty první. To mě poněkud roztesknilo, ale pořád nebylo pozdě. Hodinky jsem opět vrátil, ale už s požadavkem vrácení peněz a s příslušným ohodnocením prodejce - serveru hodinky cz.
Internet tentokrát fatálně selhal, zajdu tedy k panu hodináři, co u něj máme v opravě hodiny.
Vybral jsem pro Matýska hodinky malé, klukovské. Pan hodinář je zkontroloval a dává je do krabičky.
"Nebylo by dobré tam dát novou baterku?" ptám se, poněvadž jsem si všiml, že vteřinovka stojí na svém místě déle, než obvyklou jednu vteřinu.
"To není potřeba, ty hodinky tu mám čtrnáct dní, jsou úplně nové," pravil pan hodinář.
Tož jsem si je odnesl a v kanceláři zkontroloval, jak jsou na tom ty vteřiny. Byly na tom stejně. Neubývaly. Nikdo je neměřil. Ručička stála tam, kde si stoupla v hodinářství.
Naštěstí to není daleko a pan hodinář se omlouval a hned se ujal své práce. Že vymění baterku a radši rovnou obě, co v těch hodinkách byly. Rejpal se v hodinkách příliš dlouho, načež prohlásil, že mi je nemůže dát, že s nima něco je, že mi vrátí peníze. Dohodli jsme se na tom, že si vyberu jiné. Vybral jsem. Obzvlášť vychytané, s ručičkami i displejem, se stopkami a světlem, budíkem, ba dokonce vodotěsné. Ty šly a jdou i teď, alespoň doufám, neboť Matýsek, který z nich měl obrovskou radost, si nařídil na ráno budík a ten ho má vzbudit.
Snad to napočtvrté vyjde.
Ale povím vám, stálo to za to.
Matýsek z nich měl tak obrovskou a živelnou radost, že se celé narozeninové odpoledne nemluvilo o ničem jiném, než o hodinkách. Počítám, že se s nima muckal i pod peřinou.
No bodejď ne, když svítěj.

o počasí: už to vypadalo na jaro, ale chyba lávky, dnes ráno je bílo a padá sníh, i když je nad nulou

v březnu 1910

Politiku tu normálně nekomentuju, snažím se totiž psát slušně a to o politice nejde.
Ale vzpomněl jsem si na Humoristické listy, které se s tím tenkrát nijak extra nemazaly.
Zřejmě i v roce 1910 měli občané tehdy ještě mocnářství své zkušenosti například s daněmi,
které už tenkrát v březnu sužovaly poplatníky, jak je vidět na titulní stránce březnového čísla.



Text pod obrázkem:

Vzhledem k stížnostem na falešné přiznávání příjmů navrhuje vrchní berní kontrolor Schraubeck následující způsob, aby erar nebyl na daních zkrácen.
"Co? Vy že máte jen šestnáct set příjmů? Přitáhnout … !"

nějaký čas

Měřit čas potřebovali už naši pradávní předkové, najmě pak proto, aby věděli, jestli jsou včas zaplaceny daně. Tenhle nešvar se vžil a lidstvo se ho nezbavilo dodnes. Myslím tím placení daní. Nikoliv měření času. To je naopak jeden z těch užitečnějších vynálezů.
Čas si začínáme uvědomovat kupříkladu otázkou: "A kolik je hodin, tatínku?"
Což je otázka nanejvýš častá. K jejímu zodpovězení máme po domě spoustu hodin. Některé s číslicemi, jiné s pískem, další s ručičkami a dokonce i jen s jednou ručičkou, ty jsou sluneční. Chybí nám hodiny vodní, kuličkové, věžní, atomové a spousta dalších.
A teď nám chybí i ty po dědečcích.
MémiléHaničce po jejím dědečkovi a mě po mém. Měli jsme ty pendlovky v pracovnách na zdi, ale už byly za ty časy provozu takový uchozený. Občas se zastavily, občas bily jinak, než by podle ciferníku měly, občas kulhaly. Bylo na čase odnést je do opravy.
Pan hodinář se jich ujal a já mu nádavkem donesl po částech i hodiny po prapradědečkovi, o kterých si však nevzpomínám, že by kdy byly v provozu. Ovšem jsou nádherné, dřevěné, čtvrťové, se zvonky. Ale nejdou. Závaží jim chybí, perpentikl taky, řetízky jsou na padrť, soukolí zaprášené a zatuhlé. Moudrý hodinář pravil, že si zaslouží restaurovat a že to mám na starosti já, jelikož moje děti už o to nebudou mít zájem. Tím jsem si nebyl úplně jist, protože Matýsek se zrovna předevčírem projevil jako vynálezce. Ale nešť, ty hodiny si to zaslouží. Pan hodinář na to má restaurátora na dřevo, on sám se ujme stroje, ale chce to čas.
Dohodli jsme se a za nějaký ten čas se dozvím, jak jsou hodiny na tom.
Teď nám ovšem nastaly časy bez hodin. Nic mi tu nad stolem netiká a občasný pohled na zeď mi neprozradí, než to, že si na dědečkovy pendlovky budu muset nějaký čas počkat.

bude na papíře

Šli jsme odpolední procházkou po trase po trase B1b, což je optimalizovaná trasa B1, tedy zatím nejdelší z okruhů. Kačka i Matýsek vesele poskakovali kolem a Kaččino "kdy už budeme doma, tatínku?" bylo brzy zapomenuto.
Matýsek začal s technikou:
"A maminko? Mají letadla motory i na kolech, aby mohly jezdit, nebo jenom na vrtuli?"
"Jenom na vrtuli, Matěji."
"Tak jo."
Cestou bláto pomalu ustupovalo rozměklému terénu, což je výrazný krok směrem k jaru. Těch kroků bude ovšem zapotřebí ještě několik přehršlí, jelikož zima to nehodlá vzdát tak snadno. A proto třeba zrovna teď ráno znovu mrzne a je skoro pět pod nulou.
Ale zpátky k procházce, kdy o mrazu nemohla být ani řeč. Naopak, bylo dobrých osm nad nulou a louže vysychaly. Což způsobilo dětem starosti, poněvadž musely louže aktivně vyhledávat. Už nestačilo jen tak jít rovnou za nosem přímo blátem jako vždycky. Matěj si za to vysloužil přednášku o tom, jak je to s praním a čištěním svršků, při níž jsme dospěli k tomu, že bych taky moh' ty boty dětem někdy vykartáčovat, když už o tom mluvíme.
Téma jsme rychle opustili a Matěj se nafouk, kterýžto stav jsem brzy sestřelil několika dobře mířenými hody žaludem přímo do čepice, což Matýska povzbudilo k opětování palby. Kačka se pochopitelně přidala.
"Do tatínka se vám to trefuje," pravila máveseláHanička," když je tak velkej."
Děti přitakaly a palba zhoustla. Procházka je konečně začala zajímat.
Jenomže po cestě žaludy došly a tak se Matýsek začal znovu věnovat vynalézání:
"Tatínku, já jsem vymyslel auto-letadlo!"
"A jaký bude?"
"Bude mít kliku a vrtuli a tou klikou se roztočí a pojede …"
"A jak poletí?"
"To jenom trochu, protože to bude i auto."
"Aha. A co ho bude pohánět?"
"Ty závaží, co se natočej klikou a eště ta voda …"
"No to by šlo. Závaží bude voda ve vacích a bude se to natahovat hodinovým mechanismem. A když budeš potřebovat odlehčit, tak tu vodu prostě vyleješ…"
"Ale kde vezmu ty řetízky a kliku? Z našich hodin?"
"No to ani náhodou! Jak tě to napadlo?"
"Já přece to auto-letadlo musím postavit. Začnu hned, až přijdeme domů."
"A nebylo by lepší si ho nejdřív postavit třeba z merkuru?"
"To ne, já budu stavět rovnou velký."
"No dobrá, ale to by chtělo nějakej výkres, abys věděl, jak na to."
"Jo, já ho teda nejdřív nakreslím."
A taky jo. Jen jsme přišli domů, Matýsek se chopil tužky a začal kreslit auto-letadlo. Jenomže večer je krátkej, ještě byla flétnička, pohádka, pak jsme společně četli Boříka - a to už bylo čtvrt na devět a auto zůstalo rozkreslený. Ale jak znám Matěje, on to jen tak nenechá. To auto-letadlo bude. Alespoň na papíře.

B3c

"Tak se vobleč a pudem," povídá mánetrpěliváHanička.
"Jo, jo, dyť už se voblíkám."
Ony se totiž u nás ujaly procházky. Najednou. Když to přišlo zvenčí. Kdyby bylo jenom na mně, žádné procházky by se nekonaly. Příčina ovšem není důležitá. U nás se hraje na výsledek a ten se dostavil.
Měl jsem tu v okolí při vycházkách vytypované okruhy, po kterých by se takové rychlé procházky daly uskutečňovat, furt jsem brblal, že bysme mohli, kdyby se nám chtělo. Občas jsme tudy šli loudavou chůzí s dětmi nebo jeli na kole. Ale teď nastal nový čas rázných pochodů, tož ty trasy prověřujeme rychlou chůzí. Jelikož to zajímá i moupořádnouHaničku, trasujeme si ty okruhy gépéeskou, což jak známo je zařízení se zjišťováním aktuální polohy systémem GPS, nechvalně proslulým zvláště na Moravě pod označením Gde Proboha Su. Nám to zatím funguje docela uspokojivě a tak už máme pět variant přibližně pětikilometrových tras.
Ukázalo se, že beze zbytku funguje to odvěké pravidlo vyšlapání nejvhodnějšího chodníčku. V blátě, které právě teď je všude, kličkujeme po cestách, lesem, po pěšinkách i přes louky a pole, hlavně, aby terén byl co nejschůdnější a nejsušší. Včera jsme díky rozblácené cestě našli další pěšinu přes pozemek, který byl původně řádně oplocen, ale zub času a boty pocestných plot zredukovaly v místě, kde se to hodí pro nejkratší průchod na druhou stranu. Tam už plot vůbec chybí. Čímž k trase B3 přibyla její varianta B3c. Pořád je to něco přes pěk kilometrů i s překonáním onoho plotu, což je právě ta délka procházky, která nám vyhovuje. Už se těším, kde jakou skulinu objevíme příště.

musí přijít zas

"Kde jste?"
"Pořád ještě na keramice. Kačenka se tu s Matějem hrabou v hlíně."
"Tak už je vypakuj ven, Matěj má dělat úkol na zítra."
"No jo, no. Já to zkusím."
Kdepak, nešlo to. Kačka bere keramiku jako společenskou záležitost a když jí vyzvednu ze školky, kde už letos končí, nemůže se dočkat, až budeme o těch pár desítek metrů dál ve škole, kde bude letos začínat.
"Tak už pojďte, už nás shání maminka."
"Já musím ještě dodělat toho
druhýho panáčka," protestoval Matěj.
"A já dělám
maminku," přidala se Kateřina.
"Tak ale šup, šup, ať je to hotový."
"Podívej, tatínku, že je to maminka, viď?!"
"Já nevím, Kačko, dyť to má tlamu jako havajskej domovník …"
"Vony jsou maminky těžký," přidala se na Kaččinu stranu její budoucí paní učitelka Jarka, "to já jednou visela ve školce, takový dvě velký kola s pusou … a ty to máš hezký, Kačenko."
"No, moc hezký," dodal jsem odevzdaně.
Matěj mezitím dodělával panáka. Jenomže oba už měli tvrdou hlínu, tak jim s tím trochu paní učitelka Lenka pomohla.
To už tam byla i paní školnice: "A jéje, my tu máme novou holčičku. A to bude sestřička Matěje, voni jsou si podobný."
"To sice je, ale že by si byli podobný?" vyslovil jsem pochybnost.
"To vy nemůžete posoudit, protože jste otec, ale já to vidím jasně, že si podobný jsou."
Do hovoru se vložila i Lenka: "To je Kačenka. Ale ta vydá za dva Matěje."
Paní učitelka Jarka přidala souhlasný pohled, zřejmě už ví své. Bylo na čase se konečně vypakovat domů. Ostatně díla již byla dodělána.
Ve dveřích nás už čekala mánetrpěliváHanička:
"Volala mi paní učitelka Marcela, že stojíš mezi dveřma a velice vlídně pobízíš děti k odchodu, ... a že to nemá vůbec žádnej účinek, takže přijdete asi dost pozdě."
"No jo, ta tam přišla taky. Vony sou ty pani učitelky děsně hodný."
"Jo, a vy máte před sebou eště úkol a večeři."
"Dyť jo, ale Kačenka dělala z hlíny maminku, víš."
"No jo, tak umýt ruce a pojďte k té večeři."
"Tak my jdeme."
"Jo. A až dojíš, Kačenko, tak si běž umýt ruce a uši, ruce máš od večeře a v uších máš hlínu. To sou ty vaše keramiky."
Čímž byla včerejší hliněná anabáze definitivně ukončena.
Ovšem jen do příště. Protože příště prý musí Kačka přijít zas - ten svůj výtvor malovat.