WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kdo zná Rumcajse

Ten krámek začal pomalu vznikat kousek od Újezdu. Vznikal docela dlouho a byl jsem zvědavej, co tam bude. Zvědavost mi tuhle nedala a šel jsem se zeptat. Tedy pochopitelně do krámku, který už vznikl a nese nějaký ten měsíc hrdý název Ručně šité boty.
Vrtalo mi totiž hlavou, jak to je s tím ručním šitím bot. Koneckonců vždyť každá bota je ručně šitá. Slečna v krámku se ukázala být mírně poučená. Tedy rozhodně nebyla vyučenej švec. Něco málo o tom ručním šití však věděla. V krámku se tedy prodávají boty s nižším podílem ruční práce a s vyšším podílem ruční práce. Toto pro mě záhadné rozčlenění je provedeno na základě úvahy, že některé boty se šijou ručně, ale ten vlastní akt šití provádí šicí stroj a ruce ho pod ten stroj jen přistrčí a otáčejí správným směrem. Jiné boty se také šijí ručně, ovšem už ne strojem, ale knejpem, šídlem, dratví, jehlou … a málem na verpánku. A že prý jsou daleko pohodlnější a lepší, než ty, co šije šicí ševcovskej stroj.
Na důkaz svého tvrzení mi slečna předvedla řez botou, tedy botu ručně šitou v půli podél přeříznutou tak, aby bylo vidět všechno, co uvnitř boty je. Dokonce i floky byly přepůlené řezem.
Ptal jsem se dál, jestli si pan švec taky oměří nohu, když má šít botu. To prý ano, ale vyjímečně, neboť to je další úroveň. To jsou boty ručně šité na míru. To se pak podle nohy zhotoví kopyto a na něm se ty boty tvarují a šijí. A že prý se na to používá ta nejlepší kůže. Kordovan.
Konečně něco, co znám: "No jasně, červená kordofánská kůže byla jen pro starostenský boty," povídám zvesela slečně.
Slečna na mě nepřítomně civěla.
"Aha, tak vy jste tu pohádku nečetla?"
CIvěla dál a pak se chytla, že opravdu prý lepší kůže na boty není.
No nic. Ještě chvilku jsem poslouchal o botách s vyšším a nižším podílem ruční práce, pak jsem se pěkně poděkoval a rozloučil.
Přiznám se, že mě krámek trošku zklamal. Ne, že bych čekal lidové ceny, ale představoval jsem si, že by tam mohl být nějaký švec, co ví … nebo alespoň někdo, kdo zná Rumcajse.

prázdniny s mrtvolou

Byli jste někdy v Techmanii? Já taky ne. Až do čtvrtka. To byly podzimní prázdniny a děti se měly stát špióny. No ano, Techmania připravila na ty dva dny pro mrňousy špiónskej tábor.
"Jestli se chcete podívat, tak pojďte, támhle mají děcka mrtvolu…" uvítala nás slečna.
"Ale nebojte, není to nic morbidního," doplnil mládenec.
Šli jsme se pro jistotu podívat, jestli nemáme ještě včas odjet. Ale ne, byl to jen obrys nakreslený na zemi. Zanechali jsme tedy děti s vedoucími a s mrtvolou. Byly nadšené. Kdy se vám taky podaří bejt detektivem, špionem a výzkumníkem najednou?
Když jsme si děti vždy odpoledne vyzvedávali, museli jsme v Techmanii ještě zůstat a prohlédnout si všechno, co ten den děti zažily. Jak se startuje
výbojka, jak se otevírá trezor, jak se skenuje duhovka, jak se rentgenuje kufr, jak se …. jak se dělá kde co, zvláště pak, jak se míchají barvy, jak s vámi točí setrvačník, jak lítaj blesky … Byla to další hodina navíc a děti byly úplně nepříčetný z těch všech udělátek.
Báječné prázdniny to byly. Pokud byste někdy jeli do Plzně, nezapomeňte se stavit ve Škodovce
v Techmanii, vážně to stojí za to.

první sněhulák

Možná jsem si tu před dvěma lety založil tradici statistických záznamů. Jde o první sníh na Olešku od roku 2005. Dá se z toho kromě jiného odpozorovat, že už tu natrvalo kroutíme osmou zimu a taky, že sníh je událost, kterou nelze opomenout.
Budiž tedy psáno, že řada ?.12.2005, 2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010, 17.1.2012, … je zase o jedno datum delší.
27.10.2012 odpoledne začal padat letos první mokrý sníh.
28. ráno už ho byly dobré tři centimetry a ještě teď drží. Takže historicky nejmladší sněhulák už je na světě. Teda byl. On do odpoledne roztál, ale to prvenství Kačce a Matýskovi už patří. Je to rekord, poněvadž v říjnu tu sníh ještě nebyl.



telegraficky

Jsou podzimní prázdniny. Takže jen telegraficky, bude-li to dávat smysl.

zase v … síti

Poštu mám raději papírovou, než elektronickou a už jsem tu o poště psal. O tradiční třeba zrovna tady a tady. No a dneska je to o řešení záhady s tou elektronickou.
Totiž ten
rumburak ve drátech mi strašil v poště pořád. Ne, že bych se bál chodit do pracovny k počítači, to ne. Ostatně mám poštu především v počítači pracovním, ale přeci jen mi to nedalo.
Tu a tam jsem zkusil z pracovny vyslat mail a hned se mi vrátil rumburak. No nic, nechal jsem to, ale přesto jsem zavolal na podporu k síťařům. A že prý mám poslat obrázky s nastavením účtu. Tak to zas chvíli čekalo, než jsem si na to znovu vzpomněl.
Další pokus, znovu rumburak, tentokrát ovšem trojhmatem sestřelen z obrazovky. Odeslán na helpdesk. Z jiného účtu, pochoptitelně. A že prý to je málo informací, ať ještě nějaké přidám. Zvlášť ty o nastavení serveru a firewallu a antiviru a … Naštěstí se zastavili včas a číslo bot a košile už nechtěli.
A zase: že je jim to záhadný, zvláště při srovnání s jiným účtem a názvem poštovního serveru. Že jsou ty účty vlastně identický, tak proč rumburak? Taky nevěděli. Byl jsem tamtéž jako na začátku. Tedy v … síti.
Snad jen, psal pán od supportu, že je tam v nastaveních jinej způsob zabezpečení, takže kdybych ho přizpůsobil …
Zkusil jsem to.
Hurá! Rumburak zmizel a elektronická pošta prorazila skrzevá zašifrovaný dráty.
Uff …
Záhada vyřešena. A taková to byla prkotina. Ostatně tak to bejvá dycky. Svět stojí na prkotinách.

od domu dále

Nějakou dobu jsem měl pocit, že je letos obzvlášť hezkej a teplej podzim. Podíval jsem se do minulých zápisů na tuhle dobu a chyba lávky - je úplně stejnej, jako ty ostatní. S jednou vyjímkou. Už přišly!
Kdepak mrazy, mrazy nepřišly. Ty teprve přijdou. Ale v očekávání krušných podzimních a zimních časů přišly myši. Říkla jsem si na začátku října, že bych měl oprášit pastičky, ale nějak jsem na to měl dost času. A myši mě předběhly. Ne snad, že bych tu závodil s hlodavci, ale usalašily se v kůlně dřív, než jsem na ně políčil.
"Ožraly nám jedno jabko a eště se tam vykadily! Mrchy!" pravila rozhořčeně mácitliváHanička.
"Sáro?! Jak to, že máme v kůlně myši? Ty je nechytáš? Měla by ses víc snažit! Nebo tě vyměníme." Pochopitelně mi tento výchovný proslov nevyšel a Sára dělala, jako, že teď zrovna má dost starostí s čistěním kožichu.
Tož nastal válečný stav: pastičky nakladeny v počtu šest kusů na kůlnu, kočka stráží venku, aby dochytala případné uprchlíky. To je samozřejmě pouze literární fabulace, jelikož Sára nikde nečeká, nanejvejš tak před dveřma, aby mohla vklouznout dovnitř, do tepla.
Na druhý den jdu kontrolovat pozice. A vida: vedeme tři nula! Ve třech pastích je úlovek. Pryč s tou myšinou - ani Sára to studený nežere. A znovu nalíčit. Tak.
Včera odpoledne už byl chycenej jen jeden myš a dneska ráno nic. Zatím.
Vypadá to, že jsme v této bitvě zvítězili, ale zima ještě nezačala. Pasti jsou stále nastražené a v pohotovosti.
Tak bacha, myši! U nás není žádnej útulek pro hlodavce. Držte se hezky od domu i kůlny dále. Když to už nestíhá Sára, furt jsou tu ještě pastičky. A ty sklapnou natotata.

procházka

Prošel jsem Hálkovou ulicí a zastavil se Na Rybníčku u rotundy sv. Longina. Byl tu klid, podzimní mlha přikryla střechy i ulice a nikomu se nechtělo ven. Písek plácku vlhce vrzal pod podrážkami. Obešel jsem rotundu a zašel kolem Svatého Štěpána dozadu do parku a na hřiště za věží farnosti. Pořád nikde nikdo. Zajímavé ztichlé zákoutí. Nevzpomínám si, kdy jsem tu byl naposled. Tady vzadu za věží jsem možná nebyl nikdy. V létě tu může být docela chládek. Teď tu bylo ztichlé mlhavé vlhko.
Loudal jsem se dál cestou na Karlovo náměstí. Prošel jsem parkem i pasáží a teprve na rohu Vásclavské a Na Moráni jsem našel kavárnu podle mého gusta. Dá se tam posedět a přečíst knížka. Po kávě jsem to vzal zpátky do parku na Karlák. Sebral jsem tam pro Matýska dva listy ginkga - jistě víte, kde tam roste - a šel pomalu přes trávník ke kostelu Svatého Ignáce.
Na trávníku v parku pouštěl takovej dědeček letadlo. Větroně s rozpětím dobře metr. Pořád hledal správné nastavení křídel. Bylo potřeba posunout těžiště pod křídlo, tak hledal tu správnou polohu. Působil na mě dojmem, že tohle právě v životě ještě nestihl a proto si to musí ještě užít.
Sakryš, dyť já v tý kavárně nechal film, co jsem si ho támhlec na Pavláku koupil. Pan vrchní, jen mě viděl, už mi ho podával. Jsou tam na roztržité návštěvníky zařízení.
Parkem jsem šel zpátky už rovnou kolem dědečka, který stále hledal těžiště pod křídlem svého větroně. Do Salmovské ulice už je to jen pár metrů a stihnul jsem tam být akorát v pět.
A proč to všechno? Protože Matěj si byl v neděli odpoledne zacvičit s mistryní a já ho tam vezl. Jenomže hned ve tři ještě před začátkem mě Zhai Hua vyšoupla z tělocvičny, že budou s dětmi cvičit sami a já abych přišel až za dvě hodiny. Tož co jsem měl dělat. Vzal jsem to procházkou do té odpolední pražské mlhy.

vometat je třeba

Máte dlouhý koště? Ne? No tak to byste nemohli vodjet. Odkud? Od nás.
Zaparkovat je docela snadné. Prostě zacouváte pod střechu a když je auto dost vysoké, ani mu neutrhnete výfuk. Je zaparkováno, můžete opustit vozidlo. V průběhu stání vozidla se vám však na autě objeví záhadné kresby. Při bližším ohledání zjistíte, že jsou to šlápoty. Vlastně otisky pacek. Čtyř pacek. Když přepočítáte naší rodinu, snadno při sčítání tvorů zjistíte, že čtyřnožci jsou u nás trvale bytem jen dva, přičemž venkovní je pouze jeden. Vylučovací metodou jsme tedy došli k potenciálnímu pachateli. Ano, pochopitelně, je to Sára, kdo jinej taky?
No a včera došlo na přistižení při činu.
Musel jsem odjet dvakrát po sobě, jelikož Matěj měl trénink o hodinu dýl, než Kačka. Ono je zas před turnajem, tak se holt musí trénovat, to se nedá nic dělat. Ale vykládejte to Sáře. Ta má ráda svý jistý. Dokud svítí sluníčko, je na výsluní na víku popelnice, to jest na nejdéle zasluněném místě (
popsáno zde). Ovšem přichází podzim a slunečního svitu ubývá, Čímž přibývá zájmu o prostředky slunce nahrazující. Sára neomylně najde, co potřebuje. Našla si i teplé místečko. A ta nečekaná frekvence odjezdů udělala Sáře čáru přes rozpočet. A mě přes kapotu. Při druhém odjezdu koukám, že mám chlupatý auto. Přesněji řečeno jeho přední část. Konkrétně kapotu.
"Hele, Sáro, běž dolů. Já musí odjet."
""UmmmmrrrRRrraaaaaAAAAuuuuuuuuu!"
"Koukni, nech těch keců a syp se dolů, já musím pro Matěje."
"MauUUuuuu."
"Nebuď drzá. To je moje auto a já s ním potřebuju odjet!"
"Mau!"
"Tak dost. Padej dolů!"
Odstraním Sáru z kapoty, neochotně se sesune z teplého plechu (plech a pelech Sáře jedním jsou) a postaví se před auto.
"Uhni, tvore!"
Uhne. O krok. O kočičí krok. Rozjedu se s autem, ale pomalu, pomaloučku, abych jí neublížil. Sára přesně o dvacet centimetrů před autem jde rychlostí přesně stejnou jako já jedu. Kráčí rozvážně ven ze vrat. Rozhlédne se.
"Mau. Tak můžeš. Nic nejede."
"No hurá."
"Ale vrať se brzy, ať mám hned zpátky to teplý ležení."
Můžete odjet.
Jak sami vidíte, bez toho, aniž byste vometli Sáru z haubny, to prostě nejde. Vometat je třeba.

jednatelem

Připravoval jsem si věci na modelářský kroužek, už jsem byl skoro na odchodu, když kdosi zvoní. Nikdo doma, tož jsem šel otevřít.
"Copak nám to nesete?" ptám se od dveří.
"Ále, tuhlec mám jeden doporučenej dopis na firmu."
"No jo, ale žena není doma."
"To nevadí. Máte vobčanku?"
"No to mám, ale tahle firma není moje."
"A dyť řikám, že to nevadí. Dyž jste to vy - já vás znám. Tak z vás udělám jednatele."
"Co to?"
Než jsem se dodivil, dostal jsem zpátky vobčanku.
"A tuhlec se mi podepište, pod toho jednatele."
"Pod jakýho?"
"Dyť vám to řikám: Tuhle, jak jste napsanej, že jste jednatel."
"Vokažte? No jo, už to vidím. To šlo rychle. Jak vy to děláte? Na ouřadě to trvá nejmíň měsíc."
"Copak na ouřadě. Tady to máte a nashle."
"No jo, na shledanou a hezkej den."
"Jo hezkej, dyť eště musim bejt v práci."
"Ale vono vám to tak hezky de vod ruky."
"No, musí. Tak zas někdy."
Rozjeli jsme se každý po svém. Ovšem já už jel na kroužek do školy jako jednatel. Tady u nás na Olešku to je hned.

já jsem tady

Znáte tu metodu, ne? Jmenuje se to pasivní rezistence nebo tak nějak. Spočívá to v tom, že kladete odpor svou nečinností.
Ferda to má zmáknutý.
Ne snad, že by kladl nějaký odpor, to ne, to on nemá zapotřebí někomu odporovat. On prostě je. Stejně jako každá druhá kočka, totiž kocour. Svým bytím na této planetě dává dostatečně najevo svůj názor na universum: já jsem teďka tady a ty se toč kolem mě!
Takže jdete ráno z ložnice vesmírem, ve kterém se rozprostírají rozmanité objekty jako třeba futra vod dveří, chlupatej koberec a … Ferda.
Ferda čeká hned za dveřma a nesmíte být rozespalí, poněvadž jinak vám všehomír přihraje tu chlupatou kouli přímo pod nohy a vy jí nakopnete. Načež chlupatý rezistor důstojně odkráčí ke schodům, aby zde vztyčil půlmetrovej chlupatej vohon na znamení, že je přichystán k sestupu. S vámi, pochopitelně, poněvadž samého ho to nebaví a čeká na pánečka. Načež opatrně vstoupíte po tmě na schody, aby se vám Ferdinand v zatáčce připlet pod nohy na znamení, že to po schodech umí rychlejc, než vy.
"Ale uhni, Ferdo, dyť se přerazím vo ten tvuj vometák …"
To Ferda zpomalí, aby byl čas si důkladně prohlédnout, jak mu to sluší.
Když se zvládnete nepřerazit na schodech, jdete si udělat kafe.
Ferda zaujme strategickou polohu mezi schody a botníkem. To je nejužší hrdlo síně. Volná podlaha tu má šířku sotva metr. To Ferdovi stačí, aby se tam jakž takž vešel. Lehne si pěkně napříč. Vaším úkolem je přenést přes něj hrnek s kafem tak, abyste ho nevybryndali, nešlápli na tu homadu chlupů, nepřerazili se a došli do pracovny, kde si sednete a začnete psát deník. Načež se Ferda zvedne z průsmyku pod schody a jde za váma: "Sis mě ani nevšim, pane, a to ti dávám od božího rána najevo, že já jsem tady!" Přibližně to vypovídá jeho vyčítavý pohled, když mi leze na klín, aby se tam rozvalil, neboť to je jeho místo ve vesmíru.
"Hele, Fedo, běž dolů. Takhle nevidím na klávesnici. To nic nenapíšu."
Ferda leží a teprve po chvíli přemlouvání jakýmsi řízeným volným pádem steče dolů. Lehne si za křeslo na koberec, začne si významně lízat packu a čistit se za ušima.
"Tak teda piš, když myslíš. Ale neměl bys zapomínat, že jsem tu já!"
"No to víš, že jo, Ferdinande. Zrovna tady vo tobě píšu. Klidně lež dál."
"Tak já ležim. A ty piš! Ale ať to máš včas hotový."
jo, jo … dyť píšu … o tom, jak Ferda vlastně vůbec nic nechce … on si jenom tak je, jelikož bejt ho baví

hádanka říjnová druhá

Tímto definitivně doháním skluz a vyrovnávám počet hádanek na počet měsíců v roce, čili jedna hádanka měsíčně - tedy v průměru.
Jako matoucí nápovědu uvádím, že všechny níže popsané situace jsou tentokrát reálné a mohly se stát nebo se staly.
Uhodnete i dneska, co je na
obrázku?
a) já v noci na Olešku a za mnou jede autobus s rozsvícenými reflektory
b) já v Dobšinskej ľadovej jaskyni s rozsvícenými reflektory v pozadí
c) já v obýváku s brejlema na čtení, ovšem s rozsvícenými ledkami v obroučkách

na pohádky

Už byl večer a na žádný dlouhý hraní to nebylo. Jenomže mě se chtělo si s dětmi zahrát nějakou hru. Nejdřív mě napadla Kuřecí oplympiáda. Ale to je taková … no, kuřecí hra.
"A co kdybysme si zahráli na pohádky?" povídám, neboť jsem si vzpomněl na školní léta, když jsme hráli na filmy.
"A jak se hraje na pohádky?" tázala se Kačenka, jelikož Kačenka se furt na něco táže.
"To si myslíš pohádku, ale nesmíš říct, jak se jmenuje. Musíš jí beze slov předvést tak, aby to ostatní uhodli."
"Ale mě teď žádná nenapadá."
"Tak já jednu předvedu, tu hned uhodnete. A pak můžeme pokračovat."
I natáhl jsem ruku do výšky. Pak jsem rozpažil a ukázal do šířky. Nakonec jsem přiložil trubičky z prstů k očím a brejlil jsem do dálky.
"Dlouhý, Široký a Bystrozraký," volala Kačka dřív, než jsem dobrejlil.
"No vidíš, jak ti to jde," pochválil jsem Kačku. "Teď už víš, jak na to."
"A já vám budu rozdávat odměny," zašustila mámiláHanička pytlíkem hašlerek.
A teď to přišlo. Kačenka dělala maxipsa Fíka, pak dělal Matýsek Letadélko Káně, mášikovnáHanička Křemíllka a Vochomůrku, já Pohádky o mašinkách, …
A tak dál.
A tu se ukázalo, jak je to všechno strašně relativní. Upovídaná Kačenka najednou ztratila řeč a když musela při předvádění mlčet, vůbec jí to nešlo. Matýsek hrál jako na Národním, a my ne a ne to uhodnout. MáveseláHanička se pitvořila, no a já jsem se naštěstí neviděl, ale taky to musel bejt mazec, když jsem předváděl Pyšnou princeznu.
Byla vám to náramná psina. Za chvíli jsme vyčerpali hašlerky a Kačka jich nasbírala nejvíc, přesto, že musela jednu vrátit, poněvadž nedokázala předvést vílu Amálku.
Užili jsme si legrace, na ráno byly nachystané vyhrané hašlerky a - no a pohádky byl konec. To se nám to spalo …

hladovýmu buřta

Hu, tak už to tu máme. Dneska poprvé klesl teploměr pod nulu. Sice jen ráno a jen pár desetinek, ale pod nulu. Chladné počasí ovšem naší Kačence nikterak nepřekáží v navazování velmi vřelých vztahů.
Potkal jsem se ve středu v pozdním odpoledni s paní školnicí. Ta má pochopitelně kromě jiného v popisu práce držet školáky na krátký uzdě a když dělají nepořádek a lumpárny, tak na ně spustit bandurskou. Ale jinak je to milá paní.
A tahle paní školnice mi povídá, že mám prima děti. To mě zarazilo, protože dětí je plná škola a proč tedy zrovna moje? Paní školnice hned navázala s vysvětlením.
"Ona za mnou Kačka přišla," povídá, "a chválila mě, že mám krásnej náhrdelník."
"Ajaj!" povídám já.
"A taky, že mám krásný šaty," pokračovala paní školnice.
"Ajajaj," začal jsem se obávat nejhoršího. "A co od vás Kačka chtěla?"
"Nic. Tak jsem jí dala pusu."
"A to jste neměla, to jste neměla."
"Proč? Kačka je prima a povídala, že to je první pusa, co dostala ve škole."
"No právě. Teď se jí nezbavíte."
"Myslíte?"
"No bodejď, to máte stejný, jako dyž dáte hladovýmu psovi buřta. Ten už se vod vás nehne."
"Ale to nevadí, dyť je fajn."
"To je, ale čeho je moc … však uvidíte sama."
"Já to nějak zvládnu," smála se paní školnice.
No jo, co jinýho jí zbejvá, když se Kačka rozhodla, že jí věnuje svoji pozornost. Teď už to bude muset nějak vydržet.

jen telegraficky

bude-li co k telegrafování, bude to v rubrice telegraficky … možná

je to studený

Někdy vloni v prosinci jsem si tu pochvaloval, jakej máme akurátní barometr. Živej, chlupatej, čtyřnohej a považte - mňouká!
Jo, Sára je to.
A už je zase v permanenci. Dobrý týden už mi kňourá vždycky ráno před dveřma do pracovny. Zrovna jako dneska, když si sedám k psaní woleschka.
Buď mám zeslabenou protikočičí imunitu nebo Sára vylepšila repertoár nebo je to ještě nějak jinak, ale před chvílí už jsem to nevydržel a pustil jí dovnitř. Podíval jsem se před tím na teploměr a na průběh teplot za uplynulý týden a vono vopravu: už se ty ranní teploty zase blížej k nule. Teď zrovna je jenom nějakejch 1,3"C nad nulou.
"Tak poď, Sáro," povídám a jdu do síně a otevírám jí dveře. Přeci si nebudu v pracovně dělat zimu, ona Sára přijde, dyž se jí tak stejská.
Jo, houby stejská. zase mě napálila. Vůbec nejde za mnou do pracovny. Normálně si to namíří přímo k Ferdově misce, tu vyžere a blaženě se voblizuje. Teď nad ní sedí a v klidu zažívá.
Svoji misku má venku plnou. Ale kdo by to žral, když je to studený. Tady vevnitř to má nejméň vo dvacet stupňů víc.
A že je venkovní? No je. A co má bejt?!

nejmíň čtyři ruce

Dneska tedy zpátky k drakům. V pátek měli svůj den, tedy svou drakiádu ve Zvoli. Začalo to tradičně u školy a šlo se na louku. Louka připravena, draci nachystáni … nuže vzhůru!
Kačce jsem slíbil, že jí zprovozním toho jejího, školního, co si ho sama malovala. Inu, sliby jest plniti, tož jsem splnil. Drak dostal kostru z tyčky a bambusu, stáhl jsem to provázkem, přidal jsem ocas z krepového papíru, ještě váhu s očkem, aby bylo za co draka uputat - a bylo. Drak Mrak jedna báseň.
Kačenka si ho pyšně nesla na místo dračího sletu.
Matěj měl svoji stíhačku, ten měl jasno hned od začátku. Stačí vhodný stabilní vítr a lítá se. Jenomže vhodný stabilní vítr si neobjednáte v koloniálu, jelikož tam větry nemají, tedy většinou. Vítr se musí přihodit. V koloniále i na louce. V pátek se vítr konal, ovšem o pravidelnosti a vhodnosti by se dalo s úspěchem diskutovat dlouhé hodiny. Ať tak či onak, foukalo a draci lítali. Největším překvapením byl ten Kaččin, který doopravdy lítal, což téměř odporuje fyzikálním zákonům, ale vzato kolem a kolem, on například takovej čmelák taky lítá, že ano.
Tak tedy: lítalo se. Abych byl přesný, měl jsem pocit, že nejvíc jsem lítal já. On totiž ten Kaččin drak za malou chvíli Kačku omrzel, protože k elegantnímu letu měl přeci jen poněkud daleko. Vyžádala si tedy záložního tradičního papouška. To je jistota.
Mezi tím už jsem pořád dokola pomáhal Matýskovi se stihačkou a jejími dlouhými stabilizačními pásky, které hned při prvním vzletu utrh'. Pak jsem taky poslal do vzduchu naší spolehlivou stabilní krabici …
Ano, počítáte správně. Měli jsme n+jednoho draka, tedy čtyři celkem. Z toho jsem neustále udržoval tři ve vzduchu, což mohlo působit dojmem, že jsem se zbláznil a s krabicí na provázku přivázaném k ruce pobíhám po poli, v jedné ruce stihačku Dartha Vadera, v druhé papouška a snažím se je vyhodit do vzduchu, ale oba draci se vzpouzejí a já se jich ne a ne zbavit ke všeobnecnému potěšení svých ratolestí, které si to užívají u řídících šňůr.
No, nebylo to úplně přesně tak, jak to maluju, pochopitelně. V další ruce jsem měl ještě foťák a snažil se udělat nějakej ten obrázek. Jo, počítáte správně, chvílema jsem musel mít nejmíň řtyři ruce, protože jinak bych to nemoh' zvládnout.
Ale dobře to dopadlo. Nic jsme nerozbili, nic nezamotali a děti nakonec dostaly od paní učitelky Lenky diplom. Za ty dvě a půl hodiny blbnutí na louce si ho rozhodně zasloužily.
Pár fotografií najdete na konci dračí galerie tady.

šla čtyřikrát

Draky nechám na chvilku na pokoji. Do zítřka to bude, myslím, akorát. Dneska je potřeba dát zprávu o té náramné výstavě.
V
odkazech totiž najdete link na stránky pana Soukupa, na Zónu. V pátek jsem se tam dočetl, že v sobotu v deset ráno bude otevřena výstava věnovaná panu Karlu Zemanovi. Toť voda na náš mlýn! Najmě pak, když je to nad Čertovkou, u Kampy, v Saském dvoře. Byli jsme tam před desátou, aby nám nic neuteklo.
"Vy jste první oficiální návštěvníci a já jsem ředitel výstavy, tak vás tu pěkně vítám!" pravil pán hned u vchodu.
"Copak mě, ale tuhle děti vítejte, to jsou ti praví návštěvníci."
Pan ředitel třásl pravicí Matýskovi i Kačce. Jiný pán se nás hned za pokladnou ujal a že prý pan Zeman byl režisér a výtvarník a udělal …
"My víme," zastavil jsem ochotného pána," proto jsme tady. Děkujeme, my už se vyznáme. Včera jsme si dali Cestu do pravěku a dneska ráno Vynález zkázy jako přípravu."
"Tak to jo, to já vás nechám," zastavil pán proslov a zašel dál do hlubin výstavy, aby nám něco nachystal.
Už od začátku to bylo úžasné. Hned za vchodem jsou skleněné figurky z Inspirace a začíná tam dlouhá řada obrazovek, na kterých se promítají všechny možné scény z filmů pana Zemana, kde můžete nakouknout pod pokličku trikového natáčení.
"Jé, to je
pan Prokouk!" volal Matýsek.
"No jo, i s úředním šimlem!"
"A tady je ponorka, já jdu do ponorky ….
hrabě d'Artigas a profesor Roch! A strojovna, … a periskop!"
"Já si, tatínku,
vyzkouším tu přilbu, jo?"
"Vyzkoušej, Kačko. Ta je pravá potápěčská."
"Jé,
létající stroj! Můžu?"
"
Leť, Kačko!"
Tu se najednou vynořil ten pán od vchodu. Vzal do ruky kliku a začal točit. Kačka tahala za páku, pán točil klikou, za Kačenkou ubíhalo plátno, křídla mávala a
Kačka vážně letěla! Pak letěl Matýsek.
"Chcete si to vyzkoušet taky?"
"Já nevím, abych to třeba …"
"To má unést minimílně sto kilo, klidně to zkuste."
Vlezl jsem na létající stroj. Úžasné: Pán poctivě točill klikou a já jsem letěl!
"Já tu
točím tu scénu s mamutem z Cesty do pravěku!" volal Matýsek, stál na stupínku a podle všech pravidel filmařiny natáčel svou verzi záběru.
"
Jé! Měsíc!" volala Kačenka z další místnosti.
"No jo,
jsme na Měsíci. A támhle letí baron Prášil na dělové kouli!"
Prošli jsme do poslední místnosti a tam nás čekala paní s rozloučením a poděkováním, že jsme přišli. A že jsme byli první, dostali jsme napříště ještě volňáska.
"A můžem ještě jednou?" ptal jsem se paní.
"No jistě, když jsem tu byla prvně já, šla jsem čtyřikrát."
"Hurá. Jdeme ještě jednou od začátku!" volali Kačka s Matýskem a hrnuli se zase ke vchodu.
Dali jsme si výstavu znovu a musím vám jí doporučit. Jděte na ní.
Je opravdu fantastická! Inu, vždyť je taky o panu Zemanovi.

od dvanácti do čtyř

Přijel jsem domů a už pršelo. Když jsem vyložil věci z kufru, začala vyslovená průtrž. Tomu se říká příjezd v hodině dvanácté. Vzhledem k meteorologivké situaci ovšem. Budeme-li příjezd poměřovat časem k večeři, dorazil jsem vysloveně po funuse a navíc eště bez křížku. MálaskaváHanička však se mnou počítala a schovala mi, co zbylo.
Kačka na mě taky čekala.
S drakem.
Ona totiž bude dneska ve Zvoli drakiáda (
pozvánka zde) a tudíž děti dělaly ve výtvarném kroužku draky. Já to se svými modeláři nestihl, protože jsme jednak začali pozdě a druhak děláme krabice, což není jen tak a zabere to čas. Ve výtvarce s paní Lenkou stačí draka jen namalovat - a je hotovej. Krásnej, to jo, ve výtvarce dělají jenom krásný věci. Ovšem tatínkové nechť se doma postarají o to, aby lítal. A jsme u jádra pudla. On totiž ten výtvarnej drak je vyvedenej všema barvama, to zase jo, ale k lítání má asi tak daleko jako náš Ferda. Tož jsem zkusil argumentaci:
"Kačko, teď už na to není čas, teď se jde na kutě. A ten drak by stejně nelítal. Tihle draci jsou moc těžký …"
"Ne, tatínku. Lenka říkala, že lítá, že to má vyzkoušený."
"Lenka maluje moc pěkný draky, ale lítací moc nejsou."
"Jsou. Lenka to říkala."
"No jo, říkáním se drak nerozletí. Tenhle je prostě moc těžkej."
"Ale já ho musím mít zítra na drakiádu."
"Budeš mít toho svýho papouška jako vždycky."
"Nebudu. Já jsem si udělala tohohle, já musím mít toho od Lenky!"
"Jenže teď na to není už čas, už je noc …" byl jsem s argumentací zpátky na začátku.
"Ale já …"
"Tak už dost a spinkat!"
"Ale … já … musím … musím … zítra … na drakiáááádůůůůů …"
Kačenka spustila tak opravdový pláč, že bych jí to málem uvěřil. Ale byl čas jít do postýlky, takže výmluvy ani slzičky nepomáhaly. Jenomže v pokojíčku Kačenka naříkala tak dlouho a opravdově, že jsem to za chvíli nevydržel a šel za ní.
"Tak já, Kačko, přijedu zítra dřív a něco s tím drakem uděláme, jo?"
"Drakiáda je už ve čtyři. To stihneš?"
"Pokusím se .."
"Tak jo. Dobrou."
"Dobrou, Kačenko."
A pak že mě nemá omotanýho kolem prstu. Jenomže jak jí dneska vysvětlím, že ten drak nelítá? Uvidíme, mám na to čas od dvanácti do čtyř.

nadvakrát

Letošní babí léto je u nás ve znamení divadel. Už jsem o tom psal tady a tady. Aby toho nebylo dost, přihodilo se nám další. Takovým zvláštním způsobem.
Chodíváme s dětmi do divadla Minor. Například Klapzubovu jedenáctku už viděl Matýsek dvakrát, což svědčí o tom, že je to náramně povedené představení. A v tom divadle Minor je jedno představení, které bylo od loňské premiéry pořád vyprodané, čímž jsme ho pochopitelně neviděli.
Když tu se najednou objevil v tabletu prográmek Minor. Tedy on se neobjevil. Já jak pravidelně prohlížím novinky jsem ho tam našel a instaloval. No a hleďme. On je to program divadla s rezervačním systémem. Stačí zadat a máte lístky.
"Tak se honem podívej, jestli mají ještě lístky ne ten Cirkus," nabádala mě mápozornáHanička, "já je vždycky propásla."
"No jo, jsou tu. A hnedle do třetí řady - tak to půjdem, ne?"
"Jasoň!" pravila máveseláHanička.
Rezervace obratem provedena mobilním způsobem, lístky k vyzvednutí v pokladně.
"Tak mě tu máte," halasím na paní pokladní o pár dní později, "já mám tu rezervaci přes telefon. Ta je báječná, ta se vám povedla."
"No von pan ředitel chtěl, abysme byli první a aby to fungovalo."
"Funguje to a já si vyzvednu ty lístky na Cirkus. Máte to skvěle zařízený."
"Tak to mě těší, kolik vás je?"
"Dva velký a dva malý. Kačka s Matějem už se těší."
"Tak to máme dva za normální cenu a dva za dětskou. Děkujeme a užijte si divadlo."
"Úžasný. To máme první mobilní lístky do divadla! To si užijem nadvakrát, poněvadž už teď si užívám tan váš skvělej rezervační systém."
"To bude pan ředitel rád, já mu to vzkážu," pravila paní pokladní a podávala mi lístky.
A my si to divadlo v sobotu užili. Bylo cirkusové a pohádkové a kouzelné … a vůbec pro děti. Ještě mají schované křídy z představení.

ps
zítra je ve Zvoli školní drakiáda, tak přijďte, draci!
tady si můžete stáhnout pozvánku

jak česat švestku

Tu a tam něco napíšu o naší zahradě, většinou je to však o její okrasné části. Dneska to bude o té její užitné části.
Je na ní spousta jednotlivých keříků s ovocem, aby měly děti představu, jak ovoce vypadá, když roste. Není nezbytné, aby si už v raném věku zafixovaly obecně vžitý názor, že nejlepší jahody rostou v supermarketu v oddělení ovoce-zelenina v třetím regálu vpravo.
Máme tedy po zahradě roztroušeny všelijaké ovocné stromky a keře a v jednom zákoutí jsou právě ty jahody, maliny, ostružiny, brusinky, angrešt …. prostě od každého něco, aby bylo pestro. Něco se daří, něco méně, něco vůbec. Například jahod máme habaděj a dokonce ještě teď jich tam pár je. Horší je to s broskvoní a meruňkou - z těch zatím nic není. Melouny se taky nevyvedly. Zato nektarinka, co je v kastlíku u domu, se mépečlivéHaničce odměnila znamenitými přesladkými plody, po kterých jsme se oblizovali až za ušima. To nám dalo za pravdu, že naše drobné zahrádkaření má smysl.
Protože je čas babího léta, je čas švestek. Došlo tedy i na tu naši. Je instalovaná mezi okrasnými keři a vlastně ani nikomu nepřijde, že je to švestka. Letos měla svou premiéru. Došlo na její česání.
"Matýsku, už bude asi zralá, mohl bys jít dneska pro tu naší švestku."
"Jé, švestka, já pro ni dojdu. … Ale kde je?"
"Přece támhle na tom kopečku vzadu."
"Aha. Jdu pro ni."
Matýsek šel česat švestku a já ho doprovátzel s reportážním fotoaparátem.
"A
kde je ta švestka, tatínku?"
"Tamhle schovaná mezi těmi větvemi."
"Kde?"
"No přece tuhle uprostřed stromku."
"Už jí vidím! Tak já ji utrhnu."
"Ale opatrně, ať jí nepoškodíš."
"
Jasně. Mám ji!"
"
Ukaž. No nádherná. Musíme jí donést domů a ochutnáme ji."
MámiláHanička už na švestku čekala. Pečlivě jí rozdělila tak, aby na každého vyšel kousek. Byla fantastická, sladká - stejně jako ty nektarinky. To se vůbec nedá srovnat s těmi z konzumu.
Má to pochopitelně jednu závadu: to jednotné číslo, které v předchozím textu vyhlíží poněkud nepatřičně, je zde velmi na místě. Neboť vězte, že ta švestka byla opravdu jenom jedna, ale zato vynikající.

hádanka říjnová

Vypadá to, že by se mi mohlo podařit dohnat skluz v hádankách tak, aby to vycházelo na obvyklou jednu hádanku měsíčně. Mám tu totiž hned na začátku října jeden takovej obrázek. Uhodnete, co na něm je?
a) vousatec - kapky rosy na fousech naší Sáry
b) vousatec - kapky rosy na fousech smetáku (nezaměňovat Sáru se smetákem! pozn. pro veselé sousedy)
c) vousatec - kapky rosy na fousech Dochanu psárkovitého latinsky Pennisetum alopecuroides

na Orlík

A že prý na Orlíku rostou houby, ale děsně a jenom praváci. Tákhle velký, jako talíř, povídal ve čtvrtek Roman, což je náš dlouholetý přítel, který napravuje mémiléHaničce záda. Tedy víc nemusí, poněvadž mášikovnáHanička víc napravit nepotřebuje. No a když už tedy byla řeč o houbách, bylo rozhodnuto, že se v sobotu vydáme na houby.
"Ale kam?"
"No přece na Orlík!"
"No jo, na Orlík, to jako na přehradu? Tam rostou akorát řasy a sumci."
"Nedělej vlny. Prostě někam do nějakýho hezkýho lesa."
"A ty tam vo ňákym víš?"
"Copak já to znám na Orlíku?"
"A copak já to znám na Orlíku?"
"No tak prostě někam pojedem a cestou třeba nějakej les potkáme."
"No jo, tak na Orlík."
Vzali jsme to nejdřív tady kousek od nás, ale tam rost akorát lišejník, tož jsme tedy jeli směrem na Orlík. No, skončili jsme někdy nad slapskou přehradou, k Orlíku jsme nedojeli ani omylem, to je přece jen o fous dál.
Hledání hub nastalo ihned po vstupu do lesa, ale nedalo se říct, že by jich bylo jako na Orlíku - tedy habaděj. Ale přeci jen jsme dohromady tak jeden košík nasbírali a nakonec i
nějakého toho praváka. Nejvíc bylo klouzků. Ale nešť, včera byla byla vynikající bramboračka s houbama a vzhledem k tomu, že si tenhle zápis píšu dneska ráno s docela čistou hlavou, dá se říct, že ani tentokrát jsme ty jedovatý do košíku nedali.