WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Míša je princezna

Kačenka včera patřila mezi čtyři předškoláky, kteří se loučili s Akimovou školičkou.
Byla to sláva veliká a loučení nemělo konce, zatímco noční lesní pohádka se konce dočkala. Dobrého, pochopitelně.
Ovšem Kačka to celé noční pohádkové dobrodružství prokoukla, neboť popadla Popelčinu botu a pravila:
"To je Míši! Tak já už vím. Míša je princezna!"
A zazvonil konec a školičky byl konec.
A protože jsme přišli domů až o jedenácté a nechtělo se nám teď ráno vstávat,
musíte ostatní odpozorovat z galerie. Víc jsem holt nestih.

jak bude

Že prý má být vedro, ale deštivo, předpovídají rosničkáři. Asi budou mít stejnou knížku jako já.
To se to pak předpovídá.
Když si totiž otevřou pranostiky na stránce s dvacátým sedmým a dvacátým devátým červnem, dočtou se, že prší-li na Ladislava, déšť po sedm neděl trvá.
Navečer a v noci trochu sprchlo, v noci se i oteplilo, no bodejď ne, když je léto - takže to s tou předpovědí není zas až tak těžký:
Začínají prázdniny a když to dobře dopadne, budem se i koupat.
Tedy pokud to nebude jako vloni, kdy skoro začlo mrznout, když jsme vyrazili se školkou na Vltavu na rafty.
Ovšem pozor na zítra. Když bude pršet, máme hned několik možností:
Prší-li svatého Petra a Pavla, bude hodně myší. Popřípadě se ze stejného důvodu urodí hodně hub a taky má pak pršet ještě třicet dní.
Kdyby však byla bouřka, s houbami nepočítejte, poněvadž: Na svatého Petra Pavla když hrom tříská, hřiby do země zatiská.
Anebo naopak: Na Petra a Pavla den jasný a čistý, rok úrodný bude jistý.
No a kdyby bylo obzvlášť vedro, pak: Je-li od Petra až do Vavřince parno, bývá v zimě dlouho studeno.
Čímž máme vyčerpánu celo uškálu předpovědí a ten nejlepší výhled na prázdniny:
Nebojte se, budou skvělé!

dva ajfouny

Telefon se u nás zatím moc neujal. Mám tím na mysli, že potřeba telefonovat je v našem případě saturována beze zbytku a u děti se k němu staví tak, že jim ho není třeba. Takže v době mobilů chytrých i hloupých, kdy každý má ten svůj, naše děti zatím nijak nedávají najevo, že taky nutně potřebovaly "ten svůj". Stačíme si to všechno povědět i bez mobilu.
Kačenka ovšem, na rozdíl od Matýska, jakousi snahu předvést, že telefon je pro ní denní samozřejmostí, už předvedla.
Onehdá z korálků, které slouží jako stavebnice žehličkou spojovatelná, začala stavět takový obdélníček s rámečkem.
"Kačko, copak to stavíš? Takovej obyčejnej obdélníček. Nechceš tam udělat nějaký kudrlinky?"
"Ne, tatínku. To je přece ajfoun! Já si ho udělám a budu z něj volat!"
"Aha."
Kačka pracovala dál pinzetou s korálky na podložce. Když to měla hotové, mámiláHanička jí tu placku přežehlila. Bylo to opravdu velké jako ajfoun, jen barvy byly trochu jinak. Pochopitelně, vždyť byl holčičí.
Kačenka si vzala hotový telefon z podložky. Sedla si důležitě ke stolu, dala si placku k uchu a povídá:
"Ahoj babičko, my se tu máme dobře a já mám novej ajfoun, víš? A kdy přijedeš? … Ano babičko, já už se těším a půjdeme na procházku, jo? … A já už musím končit. Tak se měj hezky …"
Vítězoslavně položila placku vedle mého telefonu a bylo jasné, že teď už máme ajfouny dva. Ovšem Kačka má hezčí, barevnej, korálkovej.

jetý triko

Ze školy v přírodě nám chodí pravidelné zprávy, jak se děti mají, čímž se dozvídáme, jak se má Matýsek. Jedním slovem skvěle. Ke zprávám chodí i fotky, které více či méně popisují, co se asi tak ten den dělo, případně co se dá považovat za významnou událost. Máme prostě díky paní učitelce takové on-line zpravodajství.
Včera jsme opět obdrželi poštu s fotkou. Matěj na ní byl taky. Hned nás zaujal.
"Vidíš to taky?" ptala se má vnímaváHanička.
"No…," neurčitě jsem přitakal, aby se neřeklo, že nic nevidím.
"Von je čistej!" doplnila mástarostliváHanička.
"No je …," pravil jsem, abych nevypad' z role.
"Není ti to divný? Po tejdnu ve škole v přírodě?" tázala se mázvědaváHanička.
"No, třeba je čistotnej po mě…," zkusil jsem přiložit pod oheň.
"Jo. Anebo si zrovna na tu fotku vzal čistou mikinu," uvedla to na pravou míru máspravedliváHanička.
Měla pravdu, pochopitelně, neboť v průvodním dopise paní učitalka doplňovala, že některé děti je třeba hodně přesvědčovat, aby se už konmečně převlékly, že to triko je vážně už dost jetý …

mokrej zadeček

Volal mi včera kamarád Ondřej, abych nezapomněl, že je svatýho Jána. A že už svítěj. No ano, broučci, svatojánci. Oni si vždycky počkají, až je opravdu teplo a pak se do toho pustí. Mívali jsme je i na zahradě a taky proto si připomínáme, že je jejich čas. Poněvadž před lety jsme o svatém Jánu seděli právě s kamarády Ljubou a Ondřejem u nás na terase do večera a světlušky nám najednou začaly svítit k tomu povídání.
Tož jsme si včera s moumilouHaničkou řekli, že si na ně zase počkáme. Už bylo tma, mohlo být tak půl jedenácté. Šli jsme se na ně mrknout, jestli nám ti svatojánci na zahradě pořád bydlí a o svatojánské noci svítí. Nebyli tam. Nebo vlastně při delším pátrání jsme nějaké to skomírající světýlko našli, ale nějaká světelný rej se nekonal. No bodejď by jo, vždyť se před chvílí skončilo zalévání a trávník byl celý mokrý. To se to pak špatně svítí, když má člověk, totiž svatojánek, namočenou … ehm, tedy zadeček.
No, budem to muset napravit a na svatojánky se půjdeme zase podívat do lesa s dětmi až přijede Matýsek ze školy v přírodě. Snad to těm světluškám do té doby vydrží.

divadlo bude

Nastal letní slunovrat a to zanmená, že - tedy kromě jiného - bude divadlo.
Nezblnul jsem, kdepak.
Divadlo se pochopitelně řídí jinými zákonitostmi, než právě astronomickým kalendářem, jenomže u nás na vsi to s tím létem velice souvisí. Bude se hrát pěkně venku mezi rybníky a bude to pořádná taškařice, jako obvykle. Tož kdo máte rádi legraci a HROB, takto Herecký Roj Ohrobeckých Buditelů, přijďte se večer podívat.

ptačí školka

Onehdá v zimě jsem si tu stěžoval, že k nám nikdo nechodí, tedy vlastně nelítá. Že se naše sýkorky toulají bůhví kde a ostatní že si odletěli za teplem, když nepočítám toho kosa, co je mu naše krmítko malý. Teď se situace zásadně změnila. Od té doby, co sýkorky z budky vyvedly mladé, jsou sice znovu pryč a trénují létání, ale ostatní ptactvo si k nám našlo cestu.
Pochopitelně drozdi a kosi nám tu orají zahrádku a cpou se vším, co v trávě najdou, div nepuknou. Jenže tihle vetřelci jsou tu stálými hosty a přiznám se, že by jeden stačil. Proč sem tahat hned celý hejno, že ano. Copak není jinde žrádla taky dost?
Kromě těchhle nenažranců k nám taky létají ostatní a tuhle přibyly zase dva druhy, které jsem tu předtím nezahlíd'. Já se v ptákologii moc nevyznám, vzal jsem tedy zavděk internetovými ecyklopediemi a vylouply se mi obrázky s těmi našimi ptáčky. Ti noví jsou stehlík a konopka.
Když to spočítám, kolik vlastně tu vídáme druhů, je to nanejvýš veselé počítání. Ti mrňouskové jsou děsně milí a rádi je na zahrádce pozorujeme. Však počítejte se mnou, co jich tu čas od času bývá:
konopka, stehlík, zvonek, brhlík, rehek, sýkorka, konipásek, vlašťovky, ... no a ti kosi a drozdi.
To už bysme si tu mohli pomalu otevřít ptačí školku.

za mladší žáky

V případě naší školy je škola v přírodě horkou novinkou. Matýsek už má nachystanej kufr, baterku, kapesné a ostatní méně důležité věci, které přijdou zabalit. Do seznamu si neopomněl napsat i jednu košili, neboť, jak pravil, vychovatelé si je budou na začátku rozdělovat a to byly minule holky, tak aby se jim líbil. Že by už? V osmi letech? No - svět jde pořád dopředu.
Škola v přírodě je taky jedna z příčin, proč se u nás ve škole rozdávalo vysvědčení už včera. To se pozná kromě jiného i podle toho, že potkáte paní učitelku, kterak jde ráno do školy s praktickým kyblíkem. Kam jinam by ty kytky taky dala, že ano?
Matýsek pugety odevzdal hned tři, paní učitelky měly radost a Matěj za to dostal vysvědčení. Připouštím, že to nebyl typický příklad výměnného obchodu, jelikož známky se nedostávají za kytky, ale za výsledky v učení.
Ať tak nebo onak, Matýsek dostal samý a má tak další do sbírky.
Za vysvědčení si přál jednak jít někam do kavárny, kde ještě nebyl a jednak ještě něco velkého - ale to prý je tak drahé, že by to měl radši napsat Ježíškovi.
Jářku, copak by Ježíšek mohl odzkoušet a správně vybrat kimono na wu-shu? Dohodli jsme se s moumilouHaničkou, že se pokusíme nějaké vybrat a pak s Matýskem vyzkoušet. Koneckonců - dyť to je taky za pěknou dřinu. A navíc: po prázdninách budou zase závody a to bez kimona nepůjde. To už bude nastupovat za mladší žáky v juniorské lize.

dva centimetry

Ve Zvoli bylo hej. Tam včera navečer kolem šesté jenom pršelo. Chvilku. Byl jsem s dětmi na oslavě u jejich kamarádů, když to začalo.
V tom vedru se setmělo a museli jsme ze zahrady do domu. Dětem to nevadilo, ty místo zahrady začaly devastovat domeček, materiálu bylo dost. Ale dospěláci se chopili telefonů.
"Na Olešku padají kroupy," hlásila Jarka.
"Ježkovy voči!" vzal jsem svůj telefon a volal mémiléHaničce.
"Teď už jsem pod střechou, ale je tu apokalypsa. Na zahradě máme bílo. Máš auto pod střechou? Tady padají centimetrový kroupy."
"No nazdar!"
Ve Zvoli zrovna přestávalo pršet a byl i čas k předem ohlášenému odchodu. Tož jsme jeli domů.
Cestou nás provázely potoky vody.
"Tak co? Jsi v pořádku?"
"Copak já, ale vypadá to, že to tentokrát přežila i zahrada."
Šel jsem se na to podívat a mášikovnáHanička měla pravdu. Zahrada to přežila skoro bez úhony a kroupy už pomalu tály. Pár jich máme ještě v mrazáku. Nicméně mi to nedalo a
hrst jsem jich pro pořádek vyfotil. Nebyly to sice kroupy jako před dvěma lety, ale i tak stály za to. Ty největší měly dva centimetry. Však se podívejte.

máme všechny

Když je velký teplo, člověku se na nějaké výlety moc nechce. Když ovšem v rozporu s předpovědí je trošičku, ale opravdu jen nepartrně pod mrakem, je to jiná.
"Půjdeme najít tu poslední kešku tady u nás?"
"Ano, tatínku! Ale pojedeme na kole, jo?!"
"No tak jo, pojedeme na kole. Helmy nasadit a jede se."
Tuhle kešku jsem si pro děti schovával jako poslední. Víc jich tu v okolí už není kromě té nedokončené - v tom domě, co se mi od začátku nezdá. A tam nejdu. Tam je peleš lotrovská.
Před cílem jsme museli kola odložit, protože do rokle s kolama se dá tak akorát spadnout, ale sjet by to nedokázal asi ani kolega, který jinak na kole blbne opravdu na kvadrát a sjede a seskočí kdeco. Tož pěkně dolů a suťovištěm zase nahoru. Kačka nesla kožený pytlík s kačerskou výbavou a Matěj navigoval.
"Ještě třicet metrů. Už ji vidím!"
"Ale já nic nevidím," oponovala Kačenka.
"Támhle, na stromě!"
Na dubu visela hledaná keška.
"Tak to budeš muset nahoru, Matýsku."
"Nebudu, hele!"
Matěj objevil důmyslný mechanizmus náležící mezi jednoduché mechanické stroje. Stačilo vyháknout očko a keška se blížila pomalu k nálezci.
"Ale víc to nejde."
"Tak budeš muset přeci jen nahoru. Vlez mi na záda."
Matýsek to provedl a už byl na stromě.
"Ale ono to pořád nějak nejde. Já tam nedošáhnu."
"Ukaž. A no jo. Dyť ono to jde ještě kus dolů, ale je to zamotaný."
Rozmotali jsme to a keška byla v našem držení.
"Tak. Ještě zalogovat, dáme tam náš geocoin a můžeme jí vytáhnout nahoru."
Stalo se. Zpátky domů už to nešlo tak snadno a i když jsme kola nechali nad roklí, musela Kačenka lesem a pak i po louce kolo kousek tlačit. Bylo to přeci jen trochu do kopce. Ale oběd jsme stihli a od neděle máme konečně zalogovaný všechny kešky v okolí. Samozřejmě až na tu nedokončenou.

můžete se najít

Už nějakou dobu si říkám, jestli mám všechny údaje na meteostanici správně. Hlavně nadmořská výška mě trápila. Ne, že by na tom stál svět, ale když už je něco napsanýho, mělo by to být pořádně.
Začal jsem tedy hledat co nejpřesnější zdroje s udáním nadmořské výšky krajiny. A ejhle. Našel jsem hned dva oficiální mapové zdroje, které jednak nejsou komerční a jednak je tam spousta dalších údajů včetně nejčerstvější ortofotomapy, na které už konečně naše zahrádka vypadá tak, jak jsme si ji udělali pro potěšení a ne jako rozježděnej kousek země tak, jak je to na všech ostatních mapových serverech, které jsou sice komerční, ale holt si tu poslední aktualizaci map nekoupili, poněvadž je doba šetření.
Tedy výsledek je takovej, že dvě sice různé, nicméně přesné mapy s vrstevnicemi po dvou metrech se shodují v tom, že jsem se při původním vyhledávání seknul o šest metrů.
Nadmořská výška našeho domečku je 321 metrů nad mořem a dolní zahrada je ještě o metr níž. Tož tak, teď to jdu opravit k meteostanici, ať to máme v pořádku.
Zmiňované mapové zdroje jsou tady:
http://geoportal.gov.cz
a
http://mapy.crr.cz
Můžete se tam taky najít.

růžová

"Ahoj, jsi teď doma?" zpovídal jsem po telefonu Ondřeje.
"Jsem venku s pejskama, ale to není nepřekonatelnej problém."
"Já bych ti cestou ze školky zavez' ty slíbený fotky."
"Tak se sejdem u nás."
Sešli, totiž napůl sešli a napůl sjeli, jsme se jeětě v ulici cestou z lesa. Nora vesele závodila s autem a pak mi na přivítanou voblízla ruku, když jsem vystoupil.
Jenomže pak vystoupila Kačka.
Nora zpozorněla a začala ustupovat do zahrady a pak do domu.
Dal jsem Ondřejovi flešku s fotkama a on si je šel zkopírovat, přičemž Nora spustila bengálský pokřik. Ale jen když se ke dveřím terasy přiblížila Kačka. Když odběhla do zahrady, byl klid. Vetřelec se vzdálil a Nora mi klidně olizovala ruku. Jen do té doby, než se Kačka vrátila z obchůzky. To zase začala bránit dům a pána.
Kroutili jsme nad tím s Ondřejem hlavou. Nořino chování se nezměnilo po celou dobu naší přítomnosti. Já byl přítel, Kačka nepřítel. Přitom o pár dní zpátky dělala Nora spolu s dětni včetně Kačky psí kusy.
Záhada.
Jedně snad, že by Nora neměla ráda růžovou. V sobotu totiž byla Kačka do hněda, zatímco tentokrát do růžova. Že by to až tak vadilo? Vzato kolem a kolem, docela to chápu. Já růžovou taky moc nemusím.
Ale to se nedá nic dělat, Kačka je holt holčička a těm růžová sluší. Tak to musíme a Norou nějak přetrpět.

je tam

V neděli mělo pršet až odpoledne, čímž vznikl dopolední prostor k pěšímu výletu. Že prý půjdeme na kopec Ďábel. Podívat se, kde tam mají čerti tu díru do pekla.
"A nebudeš se bát, Kačenko?"
"Ne. A budem hledat kešku?" odpověděla Kačenka.
"Jednu máme cestou, tak jí najdem, jo?"
"Hurá!"
A šlo se. Kešku jsme našli hned na začátku. Pak se muselo přes potok, naštěstí bez brodění po lávce, a potom do kopce. Do kopce Ďábel.
"Ale já už nemůžu," začala hned na úpatí Kačenka.
"Když nemůžeš tak ještě můžeš. Jen šlapej."
"Ale já opravdu nemůžu."
Kdepak nemůžu. Mohla. Jenom cítila, že už se nebezpečně blížíme tam, co by mohla být ta díra do pekla. Mezitím už jsme došli nahoru na kopec. Je tam plot a brána a závora.
"Tam je zákaz vstupu a kouření," hlásil Matýsek, "voni ty čerti nekouřej?"
"Voni nás šiděj, Matěji."
"Ale tam já nepůjdu. Já se bojím," přiznala Kačenka konečně, když jsme měli jít blíž. Znamenalo to přelézt plot.
"Já se nebojím," pravil Matýsek a hrnul se první dopředu.
Prozkoumali jsme rychle, co je na úplném vrcholku za plotem. Byla tam jen zasypaná střecha podzemního objektu a dva větráky. Do pekla, pochopitelně. A honem pryč. Přelezli jsme zpátky a šli se podívat - teď už na bezpečné straně plotu, jak vypadá
vchod do pekla. Byl moderní, opravenej, ale černá kamenná díra tam byla. Brrrrr ….
Svačinu si děti daly radši kousek dál a domů se pak šlo pěkně oklikou. Aby nás snad čerti neviděli. Kdepak hezky rovně zpátky. Pěkně co nejdál lesem a pak do vsi, rovnou Pod Ďábel. Jen aby Kačka nemusela znovu jít kolem té díry do pekla.
Jistota je jistota. S takovými čerty jeden nikdy neví.
Ušli jsme bezmála deset kilometrů a doma jsme byli akorát na oběd:
"Maminko, ta díra do pekla je úplně moderní. A čerti tam mají zákaz kouření!"
Tak už to máme prozkoumaný a víme, na čem jsme. Je tam.

příklad za plotem

"Jé, už jsou třešně," zavýskl Matýsek ke konci nedělního pěšího výletu.
Sbírali s Kačenkou po cestě jahody a třešně jim zapadaly do scénáře.
"To jsou višně, Matěji, a ještě budou kyselý. Ty musejí být úplně černý, aby se daly jíst. A navíc: jsou za plotem a nejsou naše. To bysme je někomu kradli. A to se nemá."
Skončil jsem výchovu, čímž jsem děti děsně votrávil. Naštěstí bylo podle cesty ještě pár jahod, které evidentně nikomu nepatřily, čímž nahradily nedostupnost domnělých třešní, co byly višně a ještě k tomu zelený.
Včera takhle sjíždím dolů do Vraného a co vidím. V ulici stojí dodávka. Před dodávkou stojí řidič u plotu zahrady. Zrovna schoválal ten svůj inštrument do kalhot, poněvadž dokončil úlevný proces. A jal se trhat třešně, které rostly na stromě za plotem, který právě použil jako zástěnu u pisoáru.
Běžný obrázek. Pokud ovšem budu obrázek nazírat prizmatem nedělního výchovného proslovu, musí mě nutně napadnout syrová podstata věci: Ta třešeň někomu patří. Zasadil jí, chce z ní mít úrodu, pačuje o ní, kolem zahrady má plot, aby to bylo všem jasný. A tu přijde cizí element. Plot mu neuctivým způsobem znečistí tak, že bude páchnout několik týdnů, načež ho ještě okrade o ty třešně, které jsou za tím plotem. Takhle popsáno to vypadá jako těžký zločin.
Jasně, že jsme s klukama lezli na stromy a kradli třešně a švestky. Bodejď, že počůranejch plotů je na světě nekonečno a stále přibejvaj další. Jenomže jak mám vysvětlit dětem, že tenhle malej drobnej zločin zločinem vlastně není a nad krádeží třešní každej mávne rukou, protože to se přece dělá odjakživa. Zatímco třešně v samoobsluze už se krást nesměj, jelikož je na nich cenovka a jsou na prodej.
Holt nezbývá než to vzít jako příklad o šedivé teorii a zeleném stromu života.

trable s trollama

Tentokrát nás Kelly zavedl do vesničky, kterou obsadili trollové. Nikde nikdo, jenom jeden kůň a raci v rybníce. Trollové všechny vyhnali a děti dostaly za úkol zase vyhnat ty trolly. Aby byl pořádek.
Jenomže ona to není žádná legrace. Takového trolla musíte nejdříve najít. A jak se takový troll hledá? Těžko. Musíte ho začarovat a vymodelovat a zahodit a odlít a ulít vodou a vyfoukat z oken a vůbec mu vzít všecku tu sílu. Když se vám to povede, máte šanci jinak nepolapitelného trolla najít. Ale musíte hledat důkladně. Jelikož takovej troll se najít nechce nechat. Musíte vyšmejdit všechny kouty a nahlédnout do všech světnic, ve světnicích pod stoly a do ošatek a do džbánků. Jenomže kde by mohl takový troll být? Bejvá většinou dobře schovanej. Ale kampak na Kellyho tovaryše!
Z trollů zbyly jenom masky a ty se dětem podařilo nalézt všechny. Pěkně je uvázaly na zaříkávací totem a trollové měli utrum. Tedy šmytec čili po legraci.
Kelly své tovaryše za tu dřinu odměnil, ale to už bylo skoro devět večer. I takoví tovaryši musí do hajan.
A ve dvě ráno za mnou přišla tovaryška Kačenka, že se jí o těch trollech zdá a že se bojí. Tak jestli prý by nemohla být se mnou pod peřinou. I to víš, Kačko, že mohla. S takovejma trollama jsou jen samý trable, to já vím.
Obrázky jsou tady v galerii.

v protisměru

Tuhle zas přišel účet za vodu. To jste si všimli, že dospělým se člověk stává v okamžiku, kdy mu začnou chodit do schránky účty? Do té doby nic neřeší. Ale s první složenkou se začně ptát, čím jí zaplatí … no a máme tu dospělost.
Tedy na svou první složenku si už nepamatuju, ale tahle mi připomněla takovou patálii s vodou.
Ráno se sprchuju. Bez sprchy by byl ten den celej takovej ušmudlanej. Nejdřív teplou, potom studenou. To člověka hezky probere. Tuhle jsem byl probranej natošup.
"Neteče teplá," povídám méčipernéHaničce, když se ptala, proč pobíhám po domě mokrej.
"Jak to?"
"Co já vím, někde se něco muselo tento..."
Prohlíd' jsem soustavu trubek, kotel, čerpadla, ventily … a vida. Tady u toho ventilu hned za bojlerem to syčelo a škrundalo. Něco se tam zašprclo. Studená tekla, teplá ne.
"Holt to budem muset vydržet se studenou. Teď nemám čas to opravovat," rozsoudil jsem situaci a šel pod studenou.
Brrr …
Co s tím? Už jsem si přes den sumíroval, jak budou muset přijet instalatéři, budou muset rozebrat půlku potrubí v komoře, budou vyměňovat ventily, čerpadla, přivezou novej bojler. Nastane apokalypsa. Odjedou, aby za týden přivezli součástku, kterou s sebou prve neměli.
My si zatím budeme přihřívat teplou vodu v prádelním hrnci na kamnech. Dá se vůbec eště dneska někde koupit prádelní hrnec?
A to teda ne! Já nikoho volat nebudu. Dyť je to jenom ucpaný. Stačí to prošťouchnout … ale jak?
Pak mě to napadlo: Co takhle otočit proud vody do protisměru? To bych musel nějak otevřít …
No jasně, už to mám!
Otevřel jsem pojistnej tlakovej ventil na vstupu do bojleru, uzavřel jsem ventil před ním, tedy na vstupu studené. Pak jsem pustil u nejbližšího kohoutku studenou, ucpal jsem výtok a pákovou baterii nastavil do poloviny - aby mohla studená proudit do prázdné trubky původně teplé vody, ale pozpátku. V protisměru. Od pojistného ventilu to bublalo, tudíž se dařilo. Nechal jsem chvilku vodu téct v opačném směru. Pak jsem to vrátil do původního stavu. A vona tekla. Teplá byla odšpuntovaná. Bylo vyhráno!
"Tak už se zas můžeš mejt teplou."
"Tys to vopravil? A co tomu bylo?"
"To víš. To nebyla žádná legrace. Musel jsem prošťouchnout bojler v protisměru."
"Cože?"
"Ále, to bych ti nevysvětlil. Prostě jsem to prošťouch."
"To je dobře. Ještě že tě mám. To prošťuchovíní ti de, viď."
"Uhmmmm …"
No a bylo.

kolik bude obručí

Největší debata byla kolem obručí. Kolik že jich prý ten Faust na sobě v tom pekle má. O jedné děti věděly, samozřejmě, vždyť je sám Faust požádal o pomoc. Jenomže určitě není jenom jedna. Ale kolik jich je, to nikdo neví.
Ono to začalo v Matýskově třídě. Druháci dostali někdy na začátku jara písemnou žádost - přirozeně velmi nepřirozeným způsobem, totiž dopisem se starobylou pečetí. Psal jim sám Faust. A že prý je na tom momentálně dost bídně, jelikož se smaží v pekle jsa přikován obručemi k jakési skále pekelné či co. A že by jako ocenil, kdyby mu někdo s těma obručema pomoh', že ho děsně votravujou a bez nich že by bylo líp.
Děti souhlasily a tak jim dával Faust všelijaké úkoly, které musely plnit - to aby si vybral ty nejšikovnější. A ta parta, co nejšikovnější byla, byla Faustem skutečně požádána a šla včera hledat zlato, aby ho mohla za Fausta vrátit zemi, poněvadž jenom tak prý může být ta první pekelná obruč zlomena.
Já se k tomu nachomejt jenom jako fotograf a mámiláHanička jako zdravotnice, kdyby snad náhodou něco. Ale vono nic. Všichni to putování přežili bez sebemenší úhony, byť nám cesta podle dvou map, za dvěma poklady, do mincovny ke kováři, ke zlatonosnému potoku a do dolů trvala celých pět hodin. Děti prokázaly svou šikovnost i odvahu a zřejmě se jim podařilo tu první obruč skutečně zlomit, protože v dole našly poklad - projev Faustových díků za pomoc.
Načež právě vznikla ta debata, kolik že ještě těch obručí bude. Kdo ví?
V každém případě ještě dnes ráno děti dostanou na památku symbol Faustova prokletí -
brk, kterým vlastní krví podepsal smlouvu s ďáblem. Moc pěknej. Nechal jsem ho ukovat u kováře Ondry. Totiž co to píšu. Faust ho dětem posílá, pochopitelně.

za pět minut sedm

Stihli jste si přivstat? No jestli ne, máte čas ještě skoro do sedmi. Tedy za pět minut sedm našeho letního času opustí Venuše sluneční kotouč a bude po divadle. Další představení můžete čekat nejdřív za stopět a půl roku.
Pro ty, kdo zaspali nebo měli nevhodné podmínky k pozorování jako například u nás, kde je pořád ještě ranní mlha, jsou tady odkazy, o co vlastně šlo:
odkaz a, odkaz b.
Koneckockonců dneska je takový kulatý datum, že se něco stát muselo.

ps
nakonec jsme Slunce s Venuší zahlédli a v té husté mlze to šlo i bez sklíčka a dokonce dalekohledem - taže jsme tu vzácnost i s Matýskem stihli pozorovat docela dobře, byť velice krátce - jen když se mlha dostatečně rozestoupila

pps
tak to stihla i Kačenka a rozestupulici se mlha nám poskytla nečekaný komfort k pozorování úkazu dalekohledem a nakonec i pouhým okem

úžasné … tak zas za stopět a půl roku!

přes tři dvory

No to se vám stane každou chvíli, že nutně potřebujete pár kilo zlata, ne? Mě naposled minulý týden. Na druhou stranu zlato je dneska dost drahý, tak by moh' stačit nějakej žlutej kov, třeba mosaz, že jo. No bodejď, že mosaz. Ale kde vzít mosazný piliny? To je snad lehčí sehnat to zlato. A na co by mi byly ty piliny?
To je dlouhá historie. Na jejím konci je rýžování zlata a děti, které to zlato vrátí zemi, aby zbavily Fausta první obruče prokletí … ale to je, jak říkám, dlouhá historie.
Teď potřebuju to zlato. Totiž ty piliny, abych je moh' rozhodit do potoka, kde se bude rýžovat to zlato, poněvadž zlato už v potoce dávno není, ale něco ty děti vyrýžovat musejí, že. To by jinak nebyla ta správná pohádka.
Takže zpátky k pilinám. Mosaznejm. Během nějaké chvíle jsem to měl. Jeden člověk mě nasměroval na kovoobráběcí firmy, mě napadlo, že zrovna o jedné z minulosti vím - a ona pořád ještě stojí na tom starém místě a funguje, jak fungovala i v minulém století. Tož vzhůru pro odpad.
Šli jsme s pány přes první dvůr, pak přes druhej dvůr, na třetím byl odpad. Pod zámkem, pochopitelně.
A tu vidíme, jak jakýsi pracovník veze po nešikovně rozbitém povrchu dvora nešikovným vozíkem-pumpíkem nešikovně naložený tři kanystry s nešikovně vysoko položeným těžištěm.
Pánové, kteří mě doprovázeli, ustali ve svém počínání a zahleděli se na pracovníka.
"Venco, ty to zvrhneš!"
"Huuuummmm …!" tahal vozík-pumpík dál.
"Hele," povídá jeden pán druhému pánovi, "von to zvrhne. To má solnou, né?"
"Jo, to bude solná," povídá druhý pán, "von to fakt převrhne."
Sledoval jsem ten výjev na třetím nádvoří jako ve snu. Všichni věděli, co se stane a s neskrývaným dychtěním očekávali běh věcí, které přijdou.
"Už to převrh!"
"Já to řikal, že to převrne. Venco, dyť's to převrh!"
"Uhhhuuummmm…!"
Venca zastavil, vrátil kanystry, které naštěstí přežily převržení bez poškození, na vozík-pumpík a pokračoval v činnosti.
Stejně tak moji průvodci opustili duchem scénku a vrátili se k původnímu cíli. Totiž vydat mi něco z odpadů. Když tak učinili, zase zamkli a šli jsme zpátky přes tři dvory až k bráně …
Ne, ne, to nebyla pohádka, to se přihodilo minulý týden.

jak si vysloužit body

Nejzajímavější na celém tom Dni dětí byla zkušenost, že pokud je zvolena - a pochopena - správná motivace, jde všechno daleko snáz. Tou motivací byla obrovská hromada cen pro děti.
Byli jsme tuhlec vedle v Černíkách. Ono je to tam snad i tradicí, ale my tam byli poprvé, neboť Matěj tam měl s kluky z wu-shu oddílu společné vystoupení. Jenomže to zdaleka nebylo to hlavní. Hlavní byly soutěže. Na soutěžích se rozdávaly body a za body si děti mohly koupit něco z té velikánské hromady cen.
Nejdřív to bylo takové ostýchavé. Ale jen
do prvního obchodu. Když Matýsek i Kačka zjistili, že za body, které si poctivě vyslouží, skutečně můžou dostat to, co si vyberou v hodnotě, kterou mají napsanou na papíře, už jsme je neviděli. Tedy viděli, ale pořád u nějaké soutěže. Sbírali body za orientační běh, za švihadlo, za fotbal, za lovení rybek, za kuželky, za hokej, za skládačky, no prostě za všechno, kde se dalo nějak soutěžit. Kačenka ovšem brzy pochopila, že jako reprodukční dramatická umělkyně sklidí největší bodové ohodnocení, tudíž nejčastěji navštěvovala pódium, kde se soutěžilo v recitaci a zpěvu. Byla tam celkem šestkrát. To Matýsek si trouf jen jednou a ještě se musel hodně přemlouvat, aby do toho šel.
Pak přišla řada i na rodiče.
"Tatínku a vysloužil bys mi ještě nějaké body?"
Co nám zbývalo. Šli jsme s mouveselouHaničkou
do orientačního bludiště, mášikovnáHanička pak ještě luštila obrázky a já chytal ryby. Zase za body a zas bylo za co nakupovat.
Nakonec byla tombola a skoro na jejím konci děti vyhrály nějaké puzzle. Jenomže to už nevydržely sledovat a tak jsem pro cenu musel sám.
Co vám budu povídat. Úlovků bylo nepočítaně a například taková Matějská pouť se s tím vůbec nedá srovnávat. Tady si totiž děti na všechno co chtěly, mohly vydělat samy. A služba nebyla těžká. Stačilo jen trochu chtít.

odkud je Katka

"Ale já jsem si chtěla ještě pohrát ve školce," zkoušela protestovat Kačenka.
"Jedeme domů, Kačko. Do školky půjdeš zase zítra."
"Ale teď je tam Míša a já jsem chtěla …"
"Kačenko, zítra se zas uvidíte."
"Jenomže dneska …"
Kačka jen tak neustupuje. I když už jsme byli u rybníka, pořád ještě vznášela protesty a argumenty, proč ještě měla zůstat dneska ve školce.
"Ale Míša černovlasá …"
"Kačko, dneska k nám přijde návštěva," zkusil jsem já nějaký ten argument.
"A jaká?" zachytla se Kačenka drápkem.
"Přijede teta Katka."
"Jů! Tu já znám, tu mám ráda, my se jmenujeme stejně, ona je taky Katka, jako já, víš."
"No vidíš, takže jedeme domů, ano?"
"Ano. Přijede Katka a ona je světlovlasá. Viď, tatínku."
"Jo, je."
"A já vím, odkud je."
"Jó, Kačko?"
"Vím."
"Tak odkud?"
"Má přeci světlý vlasy, tak je z Blondýna přece. Ty to nevíš?"