WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kdo ví, jak by to dopadlo

"Jé, ty seš hezkej. Nó neboj, já jsem kamarád. Neboj …"
Potkali jsme v Krásné Lípě psisko. Byli jsme se tam s moumilouHaničkou podívat, jak to v jejím rodném kraji po letech vypadá. Vypadalo to pěkne a taky pěkně lilo. Chvílema. Mezi deštěm jsme kličkovali ulicemi.
A u té chaloupky, kam jsme měli namířeno byl ten voříšek. Takovej podvraťák sympatickej. Byl od deště celej mokrej a evidentně si nebyl úplně jistej, co má od nás čekat. Zastavil se v uctivé vzdálenosti, naklonil hlavu s inteligentním pohledem, zvedl levou packu a ocásek měl staženej mezi nohama. Dával nám najevo, že on je taky kamarád.
"No tak, neboj, vážně jsem kamarád."
Dal jsem mu přičuchnout k ruce a pohladil jsem ho. Oblíz mi dlaň a nechal se pohladit znovu. To už vztyčil ocásek do typicky podvraťáckého zatočeného tvaru. Jedlej pes. Ten se pozná podle zatočenýho vocásku.
Od té chvíle jsme byli kamarádi. Šel s námi. K chaloupce, do lesa a k poli, cestou dolů.
"To sis pěkně zavařil. Teď s náma pojede domů."
"Snad ne. Ale dyž von je takovej hezkej a ten inteligentní pohled. Koukej na něj. Von je to chytrej pes."
"Jo to je. Ale de furt za náma."
Pejsek si nás vybral a kdo by nás po cestě potkal, tomu by bylo na první pohled jasné, že je náš. Vykračoval si s námi, jako by k nám odedávna patřil.
"Hele, Azore, běž radši domu. My máme doma kocoura a ten je větší, jak ty, von by tě sežral."
Kdepak. Už jsme byli jeho. Žádné domluvy a ni odhánění a zastrašování psíka neodradilo. Šel s námi a basta.
"Tak snad až dojdeme k autu, tak mu ujedeme, nic jinýho se nedá dělat. Přece si ho nemůžeme vzít a navíc určitě někomu patří. Viď, že někomu patříš?"
Kouk na mě, jako že jo, že k nám patří.
"No to je nadělení. Já ti to říkala."
Začalo znovu pršet a my jsme utíkali se schovat do takového tunýlku s potokem pod železniční tratí.
A vida. Tohle musela být psí hranice a tabu. Do tunelu se pejsek bál. Zašel jen na kraj, ale jek pršelo a my jsme se dál schovávali, dodával si stále víc odvahy a pomalu se k nám zase přibližoval. Využil jsem magické síly psího tabu v tunelu, dupl a okřikl psisko.
"Huš! Jedeš domů! Utíkej!"
Konečně se obrátil a běžel zpátky tam, kde byl doma. Pršet přestalo za chvíli a my mohli pokračovat v procházce. Teď už znovu sami, bez pejska.
Ale byl děsně sympatickej, takovej inteligentní voříšek. Kdybysme doma neměli Ferdu a Sáru, kdo ví, jak by to dopadlo.

šuplík

Už delší dobu tu mám v šuplíku uloženou příhodu. Je taková ze života a jistě se vám taky stává. Myslím, že obzvláště potěší domácí kutily. Mohlo se to stát někdy na začátku června, takhle třeba v sobotu před poledním:

"Prosimtě vyndej mi tu pánev z ledničky a to jídlo, co tam je, mi dej do krabičky a tu pánev bych potřebovala umejt …" žádala o spolupráci mápracovitáHanička.
Jenže krabička byla v šuplíku a ten šuplík se nějak špatně zavíral.
"Tak já to musím opravit," děl jsem já a jal se napravovat šuplík.
Monolog vypadal asi takhle: "Ten píst vypad ... sakra, dyť tam nejde .. no jo, dyť von je úplně venku ... aha, ta lyžina patří do toho pístu .. no bodejď by to fungovalo, dyž je to rozbitý ... tak teď ho dám zpátky, ten píst ... von tam nejde ... krucinál, vono je to celý vohnutý .. tak teď už to musí jít ... herdek, nejde to ... tak eště jednou ... doprkýnka, ten šuplík blbej, dyť to musí jít ... tadyhle se to zasadí do sebe ... himl! nejde to ... "
MápozornáHanička teď vzhlédla od své práce a všimla si: "No nazdar, teď jsi to vysypal celý!"
"No vysypal jsem to, abych se podíval zespoda, co s tím je .... tadyhle to někde musí ... no joóó!!! Tady chybí takovej pazmek ... taková pružná západka ... jako starej tábornickej skládací votvírák na konzervy ... ten čerrnej ... se to tu někde leta válelo ... tak estli jsme to vyhodili, už to nevopravím .... se pudu podivat eště do těch mejch pokladů .... hurá! je to tam! Koukej."
"Tak to sem v životě neviděla."
"No a teď už to tam jenom vsadím do drážky .... a je to ... jako novej … Ale tu pánev jsem ti nakonec neumyl, …"
"To neva, já si jí umyla sama. Ale s tím šuplíkem už se roky vztekám, to bylo taky potřeba …"

v původním znění

Poslední ze zápisů ze Slovenska bude slovensky. Tedy alespoň jeho hlavní část. Na Spišském hradě jsme totiž potkali laskavou průvodkyni, která nám slíbila, že najde pověsti o hradě, které při prohlídce vypráví, a pošle nám je. Jak slíbila, tak učinila.
Tady je jedna z pověstí, které se o Spišském hradě vyprávějí. V původním znění, nez titulků:

O Tatárskej princezne Šad

V pohnutých časoch Bela IV., sídlil na Spišskom hrade, kráľov brat, spišský vojvoda Koloman. Vtedy, roku 1241 prerazili Ruskú bránu v Karpatoch tatárske hordy. Ničivou silou vpadli do kráľovstva, zanechávajúc za sebou len spálenisko a polia posiate mŕtvolami. Koloman sa ihneď vybral na pomoc svojmu kráľovskému bratovi Belovi a Spiš spolu s hradom zveril do rúk svojich oddaných: špánovi Spiša Arnoldovi a jeho synovi Mikulášovi.
Nadišiel deň skazy. Už zdiaľky bolo vidieť stĺpy dymu dvíhajúce sa do výšok z vypálených osád popri rieke Hornád. Lenže skôr ako stihli doraziť Tatári k hradu, docválal na vyčerpanom koni posol spišského vojvodu Kolomana – vojvoda je smrteľne ranený a kráľ pred Tatármi uteká v kruhu svojich verných až do Dalmácie k moru – kráľovské vojsko bolo na rieke Slaná do posledného muža rozprášené – krajina bola vydaná napospas tatárskemu plieneniu.
Jeden z popredných tatárskych veliteľov, chán Šejban, so svojim vojskom rozložil svoje táborisko pri Hornáde, v spišskej zemi. Namyslený chán, mysliac si, že pokorí múry hradu Spiš jedným razom, poslal celé vojsko do útoku a on so svojou prekrásnou dcérou Šad pozoroval počínanie svojich vojakov z pohodlia náprotivného kopca Dreveník. Lenže také ľahké to nebolo. Hradná posádka na čele so špánom Arnoldom a jeho synom Mikulášom vynikajúco hrad bránili. Keď už druhý deň trval nápor Tatárov, rozhodli sa na hrade, že nepriateľa napadnú od chrbta a tak: Mikuláš s malým oddielom vyrazili z hradu ako strely, za nimi rýchlo zabuchli bránu a prenasledovaní tatárskym oddielom zmizli v hustých horách pohoria Branisko.
Nazlostený chán Šejban, keďže dobýjanie hradu neprebiehalo podľa jeho predstáv, dal v podvečer znamenie na ústup a Tatári sa stiahli na noc do táboriska. Lenže chánova krásna dcéra Šad, ktorá jazdila na koni a strieľala z luku lepšie ako ktorýkoľvek chánov bojovník, napriek zákazu otca, vyrazila na koni do lesa. Oddychujúc na čistinke a napájajúc koňa z lesa sa vyrútili jazdci. Šad len čo ich zbadala, nevediac ako, padla na zem. Prebudiac sa po omráčení, ležala v prepychovej komnate Spišského hradu. To ju v lesoch Braniska špánov syn Mikuláš a jeho oddiel vyrušil a na Spišský hrad tajnými dverami v hradbách uniesol.
Na tretí deň, keď tatárske vojsko znovu dorazilo pod hradné múry, špán Arnold postavil na hradby Šad, držiac ju dýkou pod krkom. Keď ju otec, chán Šejban, zbadal na hradbách, hneď vedel, čo to znamená – poslal na hrad vyjednávača. Podmienky Spišiakov boli jasné: aby Šejban odtiahol so všetkými Tatármi zo Spiša, pod hradom nechal len malý oddiel a keď už budú na desať dní cesty odtiaľto, prepustia krásnu Šad tomuto malému oddielu pod hradom a tak sa môže vrátiť k otcovi. A aby mali Tatári záruku, že sa tak skutočne stane, ponúkol sa Mikuláš, že pôjde s Tatármi ako rukojemník. I tak bolo.
Lenže osud si s ľudskými životmi pohráva. Od toho únosu v lese Mikuláš nemohol spustiť oči z krásnej tatárskej princeznej Šad. Ani on nebol Šad ľahostajný. Zahľadeli sa do seba. Hoci obaja boli z odlišných svetov, ich láska bola silnejšia...
Na desiaty deň Šad z hradu prepustili a s malým tatárskym oddielom sa vrátila k natešenému otcovi Šejbanovi. I Tatári prepustili Mikuláša tak, ako sľúbili. Prepustený Mikuláš však neodcválal na Spišský hrad, lež večer si počkal v lese na dohodnutom mieste na krásnu Tatárku a na Spiš sa vrátili spolu.
Zakrátko zvonili všetky zvony Spiša. Chýry o veľkej udalosti sa dostali až za hranice Uhorska: špán Spiša žení svojho syna Mikuláša a za nevestu mu ide dcéra tatárskeho chána –princezná Šad. Dlhý vyzdobený sprievod kočiarov so svadobčanmi sa vracal na hrad zo slávnostného obradu v neďalekom prepoštstve. V čele ťahal štvorzáprah bielych koní kočiar, v ktorom sedel mocný špán Spiša, jeho syn a nevesta, prekrásne vyobliekaní v honosných svadobných rúchach opojení veľkou láskou. Vtom povetrím zasvišťal šíp a zabodol sa Šad priamo do srdca – to je svadobný dar od tvojho otca, mocného chána Šejbana – zakričal tatársky jazdec stratiac sa v hustých lesoch...
Šad ťažko vydýchla a mŕtva padla Mikulášovi do náručia. Ten zronený žiaľom vykríkol, až sa jeho hlas rozniesol do šírav týchto slávnych krajov... Pochoval ju v jej tatárskom odeve na mieste, kde sa prvýkrát stretli – na čistinke v neďalekých horách Braniska...

Kelly X

Kelly je u nás v kurzu, to se všeobecně ví. I o prázdninách píše dětem dopisy a nabízí jim cestu za pokladem. Nejinak tomu bylo včera. Děti měly za úkol najít poklad, který si u Kellyho schoval - kdo jiný , než korzár Sir Francis Drake. A pochopitelně na ostrově. Kde taky jinde, když šlo o korzára.
Matýsek se poctivě naučil morzeovku, cestou za pokladem se děti naučili jít podle kurzu kompasu a uvázat lodní smyčku. Pak musely přivolat loď a požádat kapitána, jestli by jim neprozradil, zda neví něco o nějakém ostrově. A zda by je tam nedovezl. Ukázalo se, že kapitám přivolaného plavidla je k cestě na ostrov svolný a o jednom blízkém by věděl. Nuže tedy na palubu!
Děti předvedly, že umí lodní smyčku, čímž osvědčily své námořní znalosti. Pan kapitán potom byl tak laskav a nechal je řídit loď. To se Matýskovi tak zalíbilo, že se mě potom cetou domů ptal, kolik taková loď stojí, že by si jí rád koupil, až bude velkej. Když zjistil, kolik taková loď může stát, přešel raději k její výrobě. Během cesty už měl plán, jak na to.
Ale zpátky na ostrov. Byl tam. Ostrov i poklad v rozvalených zdech starého kláštera. Pro každého i měšec na zlaťáky i drahé kamení. Pan kapitán nás odvezl na břeh a nám nezbývalo, než se vydat zpátky domů, na smaženici z hub, které jsme cestou za pokladem našli.
Jen Matýsek byl nakonec velice nešťastný a my s ním. Po cestě totiž ztratil vzácný stříbrný amulet, který si dle Kellyho návodu vloni v zimě sám vyrobil a který ho měl chránit před zlými silami. Byl z toho tak nešťastný, že už není tovaryšem, že vrátil ven za okno všechny dosud získené poklady a dopisem poprosil o odpuštění a možnost nápravy.
A jak tak na to koukám, Kelly to přijal. Poklady, až na ten poslední, Matýskovi ponechal a nachystal mu nějaký dopis. Počítám, že v něm budou podmínky, jak ztrátu napravit a znovu se stát právoplatným tovaryšem.
A tak to má bejt. Von je ten Kellyho duch uznalej a má pro naše děti pochopení - ostatně bodejď by neměl, vždyt jsou to jeho tovaryši.

pltníci

I letošní prázdniny jsme se rozhodli naplánovat prázdninově. Tedy ve škole Kačka s Matýskem budou vyprávět, že nebyli u moře, ale že zažili spoustu prázdninových dobrodružství na výletech. Vloni se to osvědčilo a letos v tom pokračujeme.
První byly, jak jste si jistě všimli, Slavonice, druhý cíl výletu byl taky od S. Byli jsme na Slovensku a dnes je o tom již druhý zápis. O
modrém šnekovi se tu psalo předevčírem.
Museli jsme toho stihnout spoustu a tak nebyl čas na nějaké zahálení.
Hned první den se Matýsek i Kačka stali pltníky. To se pozná tak, že jedou na plti, mají klobouk, vestu a bidlo. Každý svoje.
Pltník i pltníčka. Nějakých 11 kilometrů je dlouhá cesta po Dunajci z Červeného Kláštora do Lesnice. Mají to tam báječně zařízené a našinec - výletník se tam cítí jako doma. Zvlášť, když si dá halušky s brynzou a kapustovů polievku. Na závěr se pak ještě Matýsek stal sokolníkem (už to měl nacvičený z Landštejna).
Výlet na Slovensko nám tady u pltnků začal skvěle a vůbec nevadilo, že jsme vstávali v půl druhé ráno. Inu ranní ptáče dál doskáče. V našem případě dojede.

hádanka červencová

Hádanky! Letos jsem ve strašným skluzu.
Takže hádejte,
co je na obrázku:

a) model autíčka Golf polepený trávou
b) Golf, ovšem polepenej trávou
c) fotomontáž: Golf + tráva

modrej

Když se řekne Modrý Mauritius, každej ví. Ti, kdo navíc četli Rychlé Šípy, ví, že je to záležitost života a smrti a taky to, že se dá i omylem spálit.
My jsme s dětmi Mauritia ani neviděli, ani nespálili. Zato jsme potkali tvora, na kterého bychom nepřišli ani ve snu. Na výletě v Tatrách jsme se však o něm dočetli. Tedy na ceduli o místní zvířeně. Tudíž jsme na něj byli připravení, ale že ho potkáme, to nás opravdu nenapadlo.
To už jsme šli z Popradského plesa dolů. Pršelo cestou tam a teď zpátky pršelo ještě víc. Pod pláštěnkami bylo sucho, ale všude jinde bylo vody až až. Děti skákaly po kamenech na horském chodníku. Kačka se zotavovala z jednoho drobného pádu, kdy se jen lekla, takže poskakovala trochu míň, než před chvilkou a tudíž měla čas ještě i koukat, kde co leze. No a to víte: brouci, stonožky, žížaly a šneci, to je její. Tu havěť má kdoví proč ráda. A najednou volá: "Jé, pojďte se podívat, já ho našla!"
Všichni jsme se seběhli kolem označeného místa a vážně tam byl.
Tedy nikoliv Modrej Mauritius, ale modrej slimák. Kdyby mi někdo vyprávěl, že po zemi lezou modrý šneci, těžko bych mu věřil. I na tý fotce na ceduli jsme si mysleli, že je trochu přibarvenej. A von nebyl, kdepak. Slimák modrej jak šmolka. Jeho skutečné jméno je Bielzia coerulans - modranka karpatská.
Pozdravili jsme se v tom dešti s modrým slimákem a pak jsme zas šli každý vlastní cestou. V tom dešti jsme na žádný dlouhý zkoumání neměli náladu. Dokonce i ta
fotka je rozmazaná a stojí za starou bačkoru. I tak jsem kvůli ní zmáčel foťák. No ale dokumentární hodnotu to má.

jen telegraficky

Dneska a zítra tu nic nenajdete, ale zkuste to v rubrice Telegraficky, třeba něco pošlu. Když bude co.

čas na zkoušky

U nás na konečné se pozná pravý stopař. Je u zastávky sám, nikde nikdo, autobus pryč a on na vás smutně mává, když jedete kolem. To je pak jiná, než s těmi taškáři na Zbraslavi. To ho musíte naložit, poněvadž je to vlastně soused v nouzi.
"Dobrý den, prosím vás, vzal byste mě?"
"Jasně!"
Mládenec si sedl a ptal se dál: "A kam jedete?"
"No do Prahy, na Smíchov."
"Tak to vy nejedete přes Břežany a Ohrobec. To je blbý. Já mám zrovna závěrčný zkoušky a von ten autobus, co má jezdit v :19 jel v :09, tak mi ujel …"
"Tak to holt budu muset dneska přes Břežany."
"Jé, to jste hodnej, já bych to jinak nestih."
"A že jsem tak zvědavej, dyť jsou prázdniny, tak jaký zkoušky?"
"No to voni jsou teď každej tejden. sice míň, ale jsou."
"Teď? O prázdninách? Zkoušky? Každej tejden?"
"Nó, v autoškole to tak je."
"Jo ták! V autoškole. To jó. Já myslel ve škole."
Zavezl jsem mládence na kraj Ohrobce, tam je autoškola.
"Tak ať to dobře dopadne," povídám, "a pozor na ruční brzdu. Já když dělal zkoušky, rozjížděl jsem se se zataženou ruční brzdou."
"Tak já si na tu brzdu dám taky pozor. A děkuju za svezení. Nashledanou."
Já jel na Smíchov a mládec šel na zkoušky.
Inu proč by ne, jsou prázdniny, tak je dost času na zkoušky.

fotka se nekonala

"Tak na to jsem byla zvyklá jen v hájovně," pravila včera odpoledne mámiláHanička. Za plotem se totiž pásla srna. Tedy ne, že bychom tu nebyli na srny zvyklí. Chodíval k nám v minulosti Bedřich - tedy místní srnec se svým stádečkem. Jenomže to jsme ještě neměli plot a bylo to tu docela zarostlé bejlím. Teď máme zahrádku, posekanej trávník uvnitř i za plotem a vůbec to tu nevypadá jako divočina. Za humny máme i kompost a dětské pískoviště. No prostě jsme si tu vytvořili civilizaci, která zvěři lesní moc nepřeje.
A teď tohle. Srna si přišla a spásala těsně za plotem ten mladej pažit, co vyrůstá po pravidelném sekání. Zřejmě to je významně šťavnatější, než kde jinde. Srnka se pásla s chutí a docela dlouho. Bylo vidět, že tohle místo se jí zalíbilo.
"Tak já jí jdu zkusit udělat fotku, už se nažrala dost, tak když jí vyplaším, nebude to až takový neštěstí," pravil jsem a vzal aparát.
Vzal jsem to předním vchodem, abych jí nevyrušil vrznutím dveří na terase. Ale kdepak. Jen jsem se objevil v jejím zorném úhlu, okamžitě odběhla do pole, kde se zřejmě schovává. Fotka se nekonala.
Jó, kdyby to byl Bedřich, ten měl pro strach uděláno, ten by se vyfotit nechal. Ostatně někde ve starých záznamech jeho portrét určiě bude. Například tady -
Nutná součást krajiny (06/08/08).

mokrá varianta

Když už se do něčeho pustíme, snažíme se to připravit důkladně. To se týká i hry pro děti. Na léto máme už od loňska připravenou výpravu na ostrov. Přesto, že nejsme u moře, ostrov máme kousek od domu. Tedy na Vltavě. A protože právě na ostrově bude finále dalšího pokračování kellyho hry, domluvili jsme si s pány, kteří souhlasili, že nám budou dělat lodní přepravu, prohlídku místa činu. Takovým tím volným způsobem jsme došli až k dohodě, že se to bude nejlíp hodit všem zúčastněným v neděli odpoledne v půl třetí. Všechno v klidu a pohodě dohodnuto.
Byli jsme v přístavu přesně. Dopoledne bylo pěkně, slunečno. Když jsme sjížděli dolů k řece, už tak pěkně a slunečno nebylo. Naopak za kopcem se valily mraky a na Jílovišti už pršelo.
"Snad to stihnem," vyjádřila jakousi naději mámiláHanička ještě cestou v autě.
"Snad to stihnem," vyjádřil přesvědčení pan kapitán, který nás vezl na ostrov. Aby prý byla lodička vytížená, přizval na cestu ještě i děti a dámy z přízně. Pokud jim nechtěl vyvést nějakou čertovinu, měl ja radši nachat na břehu.
Pršet začalo těsně před tím, než jsme dorazili k ostrovu.
"Co byste chtěly, jste na vodě," žertoval kapitán se svými pasažérkami. Žádná z přítomných neměla pochopení pro tento způsob žertů. Holčičky začaly pištět. Bez ohledu na pištění pan kapitán dostál svému slovu a vyložil nás s moustatečnouHaničkou na ostrově. Rychle jsme obhlédli a našli, co jsme potřebovali, označili jsme si důležitá místa a vrátili se na loď. To už lilo.
Déšť houstl a cestou zpátky nás llijavec promáčel i přesto, že člun má jakousi střechu. Jenomže nemá kabinu, tudíž nemá stěny, takže jsme byli mokrý až po pás, jelikož jsme se všichni postavili a výš lijavec nedosáhl.
Když jsme dorazili ke břehu, déšť ustával. Nepřestal úplně, ale ten největší slejvák už byl pryč. Pan kapitán to bral s humorem. Že prý tady se to mění každou hodinu a až přijdeme s dětmi, tak že snad pršet nebude. Tedy možná.
Inu, důkladnou přípravu máme za sebou. A to včetně mokré varianty.

hledejte bod G

I ten náš výlet měl poslední den. Naplánovali jsme si na něj nejdelší tůru po stezce Jana Jiřího Grasela.
V kraji kolem Slavonic prý tenhle loupežník pobýval a jeho stezkami se to tu jen hemží. Jak to bylo doopravdy jsme nezkoumali a vydali se vláčkem ze Slavonic do Dolního Bolíkova. Počítám, že Grassel asi vlakem nejezdil, takže my jsme to měli o fous snažší.
Cesta nás vedla lesem přes
Český Rudolec, loukami kolem Psího hřbitova, přes kopečky až k historické vodní pile v Peníkově, mýtinami kolem všelijakých skalisekk Schillerové kamenu a samozřejmě do Graselovy sluje. O kousek dál byla pro děti nachystána graselova pistol, ovšem kapitálská. Museli jsme jí zvedat dva.
No a to už začalo znovu bouřit a my si to namířili zpátky
do Slavonic. Suma sumárum to bylo nějakých třiadvacet kilometrů.
Kdybyste to chtěli zkusit taky, neváhejte. Je to pěkný výlet a nebojte se, loupežník Grasel už tam dávno není a cestu najdete snadno. Stačí, když budete důkladně hledat
bod G. Když ho najdete, hned vám to půjde líp. Tedy ten výlet, pochopitelně.

vypadalo to delší

Pohádková cesta lesem kolem Slavonic je skvělá myšlenka a děti si užily úkolů, které po cestě musely splnit, aby nakonec dostaly na náměstí v informačním centru diplom za splnění všech pohádkových podmínek. O bunkrech, jejich dobývání a střelbě se v diplomech nic nepsalo, ale i to bylo v sobotu v lese přítomno.
Po obědě se šlo
na slíbenou věž. MápečliváHanička napočítala sto šedesát devět schodů, já sto šedesát sedm, Matěj udělal někde uprostřed chybu a vracet se mu nechtělo, Kačka do tolika neumí a ta slečna v pokladně nahoře na věži nám prozradila, že schodů je sto sedmdesát dva. Asi to tak bude. Rozhodně je z věže báječný výhled.
Abychom to měli ve Slavonicích všechno pěkně pohromadě, museli jsme z věže hned do podzemí. A tam to stojí za to. Dostanete atomkecky - kdo neví, co to je, tak to jsou takové nepromokavé návleky na nohy z gumy a pogumovaného plátna, které vám sahají skoro až k pasu. Za pás si je připnete tkanicemi a kolem lýtek jakbysmet. Potom vyfasujete haleny a nakonec se vám dostane poučení, že štoly pod městem jsou velice těsné, je v nich voda a malé děti je třeba chvílemi nést, protože by jim jinak voda natekla do propůjčených holinek.
"A hned za tou křižovatkou je nejužší a nejnižší místo. Tam doporučuji těm větším pánům natočit se pravou rukou dopředu, aby se vám do té levé zatáčky lépe prolézalo. Prostor je velice stísněný." Poučí vás ještě pan průvodce a dáte se do toho.
Tak jsem tedy Kačenku v té vodě ve štole popadl a v dřepu jí nesl podzemním potokem.
Jenomže ouha. Ona ta štola byla opravdu velmi úzká.
Zašprajc jsem se pouzdrem od foťáku, které jsem měl u pasu. Následně jsem zjistil, že Kačku nesu tak, že mám vepředu ruku levou místo pravé a nakonec, že je to tak nízké, že ať dělám, co dělám, stejně má Kačka nohy ve vodě. Já sám skoro klečel. Zatím v suchu. Tedy v těch atomkeckách.
Matýsek s moušikovnouHaničkou už prošli a začali radit a stejně tak začali radit i lidi za mnou, kterým jsem ucpal průchod. Byly to rady vesměs velice moudré a bezesporu by pomohly - ovšem někde jinde. Nakonec pravil pan průvodce, že klidně Kačku můžu pustit, že tam už té vody není tolik a přes to nejhlubší místo už jsem jí prý přenesl.
Vypustil jsem tedy Kačenku do vody a sám se všelijak kroutil a natáčel jako ježek v kleci, když ho prostrkujete ven. Nakonec jsem si sundal z opasku pouzdro s foťákem a pověsil si ho na krk, což vyřešilo ten poslední zádrhel a já byl z podzemní škvíry uvolněn.
Vydrápal jsem se ven a bylo vidět, že nejvíc si oddechli ti za mnou, kterým svitla naděje, že se ze slavonického podzemí snad přece jenom dostanou. Do další štoly už jsem šel radši poslední, ale
v té už to nebylo tak těsné. Ta měla dobrých padesát centimetrů na šířku. To byla brnkačka.
Nahoře nad podzemními štolami se pak ukázalo, že jsme vlastně jenom přešli
štolami pod náměstím.
Ale dole to vypadalo daleko delší.

cestu prořezali hasiči

Protože už byl čas začít s obstaráváním kvartýru, zanechali jsme naše výrobky péči keramiků v Maříží a vydali se do Slavonic. Tam jistě nějaký nocleh najdeme, říkali jsme si. V informačním centru na náměstí byl laskavý mládenec a ten nás z toho velkého omylu velmi rychle vyvedl.
"Kdepak, dneska je všude plno. Teď před chvílí jsem pro jednoho cizince sháněl pokoj, obvolal jsem celej seznam a nic. Dneska jsou plný i ty nejdražší hotely. A to už něco znamená!"
Dal nám ten seznam, co ho obvolal, že to prý můžeme zkusit sami, ale že je to stejně marný. Bylo.
Tož jsme to zkusili v okolních vsích. Vyjeli jsme ze Slavonic a zrovna to začalo bouřit. Nad námi se ženili všichni čerti a kolem byla spoušť. Když jsme odbočili do Cizkrajova, jeli jsme přes polámané větve stromů, které vichřice shodila.
"Ubytování? Teď? Tady?" pán ve výčepu penzionu obrátil oči v sloup a kroutil hlavou. Tohle prý by ho nenapadlo ani ve snu. Tady je všechno plný.
Když jsem nastupoval do auta, vyprávěla mi mámiláHanička, jak řidič toho auta, co už stálo na parkovišti před námi, vystoupil a říkal tomu druhému, co přijeli spolu, že málem strachem neudržel svěrače, když před ním ty větve spadly na silnici, že měli štěstí.
My jsme vyrazili do další vsi, ale tam už jsme nedojeli. Po půldruhém kilometru ležela přes cestu větev větší než malá a nedala se objet. Nu což. Obrátili jsme to a cestou jsem nahlásil hasičům, že je cesta neprůjezdná. Zrovna si šněrovali boty. Že už o tom vědí a jedou tam.
Ubytování jsme nenašli nikde a tak jsme si řekli, že budeme muset jet přespat domů. Spát pod širákem by v té bouři opravdu nešlo.
Za Kunžakem jsme dojeli. Přes cestu byly popadané stromy, před nimi kolona. Hasiči nám zrovna začali prořezávat cestu.
Naštěstí už nic dalšího vichr nepolámal a my jsme po chvíli mohli projet díky šikovnosti a pohotovosti místních hasičů. Bouřku a polámané stromy jsme nechali za sebou a jeli se vyspat domů. Tady kupodivu žádná spoušť nebyla.
Tak honem, děti, do pelíšků, zítra je sobota, vstává se v pět a jedeme zpátky do Slavonic. Čeká nás pohádková cesta, vysoká věž a hluboké podzemí.

dvě za tři

Opravdu první zastávka našeho prázdninového výletu byla na Landštejně. Hrad je sice už dávno zříceninou, ale to nic neubírá na jeho přitažlivosti, naopak. Současní hradní páni lákají pocestné na prohlídku věže a přidávají k tomu ještě dva hady, partičku šermířů a něco dravců.
S hady se můžete pomuckat a vyfotit, s dravci taky, šermíři jsou přístupní jen tomu focení. Kačka s Matýskem si užili od všeho trošku.
Hadi se kolem nich točili, janomže děti jsou přeci řádnými Kellyho tovaryši a ti už mají s hadem zkušenost. Takže se nebály a obtočit se nechaly. S šermíři se vyfotily, ale nejvíc zájmu vzbudili dravci. Ono to není nic obvyklého, když vám na ruce přistane krkavec či nad hlavou přeletí orel. Mástatečná Hanička pouštěla z ruky Výra Velkého, což prý je obzvlášť namáhavé, poněvadž to je přeci jen nějaká tři kila vážící drobek. Tedy ptákovin jsme si užili až až.
Návštěvu hradu jsme zakončili po kačersku - tedy nálezem kešky v kapličce pod hradem. Byla tam jen logovací knížka a kešku prý nějaký vyndalský tatrman zničil. To nám ovšem nevadilo, protože jsme se tam setkali s jinými kačery a nastalo živelné měnění dřevěných geomincí. Vyměnili jsme dvě za tři, čímž bylo naše skóre výrazně v plusu.
A tak to zůstalo po celý výlet i v té večerní bouři. Ale o tom až zítra.

bílá velryba

Vlastně jsme v neděli skončili tam, kde jsme v pátek začali. Byly totiž svátky a my jsme se vypravili na třídenní výlet, který měl být úplně jinam. Původně mápečliváHanička naplánovala cestu Českým rájem a spaní pod širákem.
Jenomže hned, jak to naplánovala, naplánovali rosničkáři průtrže mračen, bouřky, kroupy a vůbec kdejakou slotu. To se pod širákem nespí moc dobře, když vám někdo na hlavu leje džbery vody. Vzali jsme to tedy na opačný konec, na jih. Ubytování se najde nějaké cestou a tam dole kolem Slavonic je krásně. Bylo. S ubytováním to sice nebylo tak úplně snadné, ale o tom až v příštím zápisu. Teď jde o ten začátek. Přijeli jsme přes Landštejn a stejně tak jsme odjeli. O Landštejně bude taky jeden zápis, ale pod Landštejnem je víska Maříž a tam jsme měli naplánovaný začátek výletu a jak jsme zjistili na místě, i jeho konec.
Ono se totiž v Maříži tvoří.
Malují se tam hrnky a trička. To jsme samozřejmě dětem dopřáli a hned po obědě se šlo do barvírny. Je to spíš razítkovna, ale zato pestrobarevná. Slečna vám vysvětlí, jak zacházet s barvami a s razítky, ukáže vám nějaké vzory, vyzkoušíte si, jak to bude nejlepší a postíte se do výběru vzorů. Je jich nepřeberně. Děti si vybraly chameleóna a dikobraza, načež nastalo razítkování, přerazítkování - to aby nastal ten správný dvoubarevný efekt - a žehlení (barvy se musí zařehlit). Z barvírny vyšly děti v originálních vlastnoručně potisknutých tričkách s roztomilými příšerkami. Matěj se dvěma, protože musel mít i jednu na zádech, Kačku jsme umluvili, že ten krásnej chameleón úplně stačí sám.
A šlo se malovat.
Malování hrnků je práce výtvarně náročná a záleží pochopitelně na motivu, který si vymyslíte. Matýsek to vzal jako s tričkem. Ten původní nakonec spolu s moumilouHaničkou přemalovali. Kačka s mouveselouHaničkou měly hned od začátku jasno a své představy začaly realizovat. A já jsem nevěděl, co vlastně na ten hrnek, co jsme si vybral, namalovat. Něco, co tu nebylo. Napadla mě zebra, ale jak vypadá zebra? Asi bych netrefil ten správnej vzor. A takovej velkej hrnek by bylo škoda pokazit. Ale když je velkej, co na něj namalovat třeba vlerybu? Velkou. Mám to! Na hrnku bude bílá velryba!
Mořili jsme se s tím přes hodinu. Nakonec se to povedlo, slečna od hrnků si nás napsala a že prý hrnky budou vypálený v neděli odpoledne. To se nám hodilo, protože neděle byla dnem odjezdu.
Včera odpoledne jsme byli tedy znovu v Maříži. Jednak na tu svíčkouvou, co tam v pátek už nezbyla a jednak - a to především - pro ty naše hrnky. Dostali jsme je pěkně zabalené v papíru, aby se nerozbily.
"Otevřeme to až doma, ať máme překvapení?" navrhovala mározumnáHanička.
"Otevřeme to hned! Já jsem děsně zvědavej," navrhnul jsem já a hned jsem se do toho pustil.
Povedlo se to báječně. Kačka měla svůj holčičí hrneček s podšálkem, Matýsek poškoláckej uličnickej hrnek, mášikovnáHanička akvárium a já si vybalil ten svůj velkej hrnek. Největší, co tam měli.
Byl na něm nádhernej
Moby DIck!

už nikam nemusím

Už druhý den to nad námi bouří a každou chvíli sprchne. Je to potřeba, země byla suchá. Ale ven se člověku nijak extra nechce - bodejď taky jo, do tý sloty.
Odpoledne jsem přijel z města a povídám:
"Tak půjdeme dneska na procházku?"
Bylo to takové neurčité dotázání charakteru společenské konverzace a mámiláHanička neurčitě společensky odpověděla.
"No, třeba půjdeme."
Asi za čtvrt hodiny začalo pršet. Co pršet - lejt jako z konve. Procházku jsme nijak nekomentovali. Všechno se zdálo jasné. A jen co přestalo, povídá máčipernáHanička: "Tak půjdem?"
"Dyť zmoknem. Jsem se díval na radar a za chvilku je tu další slejvák, to bysme byli akorát na cestě."
"A třeba nebude. A navíc nejsme z cukru a je teplo. Těch pár kapek nám neubíží."
"Uhmmm … hmmmm …mmm", to byla moje odpověď. Každej vnímavej tvor to pochopí.
"Tak teda jdem?!" dělala, že to nechápe, máumanutáHanička.
Než abych to tejden poslouchal, radši promoknu na kůži, pomyslel jsem si a od skleničky čerstvě otevřené letošní whisky, která mi poštou právě dorazila z ostrova, jsem se zvedl a šel si oblíct vycházkovou obuv.
Pršet začalo až v lese na Březové, někde před půlkou našeho standardního okruhu.
"A víš, že je to nakonec docela hezká procházka i když prší. Ale proklínal jsem tě až k Hadovi," dal jsem konečně najevo, jak na věci pohlížím.
"No tak vidíš, dyť je docela hezky."
Šli jsme v tom dešti a když se cesta otočila zpátky, vypadalo to, že snad i přestane pršet. Chyba lávky! Pod hřištěm začalo znovu a o to víc. Cestou z Jezírek už lilo a U hrušky už jsme byli promočený na kost. Ale v teple. Přeci jen je léto a tu vodu pod bundou i v botech jsme si stihli pohybem ohřát.
"To byla hezká procházka, viď?!" shodli jsme se s moulaskavouHaničkou doma, už převlečení do suchého.
"Byla, moc. A víš že ani mě se moc nechtělo?" přiznala nakonec mámiláHnička.
"A víš jakou to má celý výhodu? Jak jsem se vztekal, nechal jsem si tuhle na stole tu nedopitou skleničku tý letošní. Takže já si ji teď pěkně v suchu můžu vychutnat - a nikam už nemusím."

nasáklý

Fuj, to byla pecka! Vylít' jsem z postele, abych se podíval, kam uhodilo. Nikde v dohledném okolí to nevypadalo na zásah bleskem, ale přímo nad námi se čerti ženili.
Bouřka tentokrát přinesla jen slejvák a vichřici bez krup. Zato světelných a zvukových efektů bylo jak u Solferina.
Děti to ovšem kupodivu ani nevzbudilo.
Matýsek byl nasáčkovanej u mě v posteli, protože přišel už před bouřkou, že prý se bojí, že se mu něco zdálo. Po bouřce jsem ho špendýroval zpátky do pelíšku. O bouřce ani nevěděl.
Kačka spala jako dudek. Blesky a hromy se jí nikterak nedotkly. No bodejď by jo. Už má rozum, po prázdninách přeci půjde do první třídy. Kdo chce spát, spí. Na tom nemůže žádná bouřka nic změnit, viď, Kačko.
Ovšem já s moumilouHaničkou jsme běhali po domě, zavírali okna a já ještě navíc v tom dešti zachraňoval spacáky, které jsem chytře nechal vyvětrat a vysušit po tom spaní pod širákem. Tak teď mají k tomu sušení teprve důvod. Po té bouřce jsou pěkně nasáklý.

romantika

Hurá! Já budu spát pod širákem!
Matýskovo nadšení pokračovalo i v sobotu večer, když jsme na trávníku rozložili karimatky a spacáky. Bylo vedro a dalo se čekat, že vedro bude pokračovat i v noci. Tedy spaní pod širákem, byť na vlastní zahradě, bude vítaným osvěžením. Ale znáte to: není všechno zlato, co se třpytí.
Že bych usnul hned, na to se pochopitelně nedalo ani pomyslet. Má čipernáHanička nejdřív svoje ležení dvakrát přemístila na zdánlivě výhodnější místo, načež si sbalila sakypaky a zmizela v domě. Pořádné posteli je těžké odolat, marná sláva. Já jsem držel basu s Matýskem, který opravdu za chvilku usnul. Mmě se to nedařilo.
Kolem jedenácté nade mnou začaly přelétávat světlušky. Nevím, co je k tomu vedlo, ale usmyslely si soutěžit v nízkých přeletech. Řekli byste si: romantika.
Jenomže před půlnocí začalo v rybníčku chrčet čerpadlo od filtru, poněvadž v tom vedru už konečně vyschla voda natolik, že čerpadlo začalo přisávat vzduch.
Pak se rozštěkala okolní psiska. Já nevím, co je to bere, ty hafany. Nejmíň hodinu řvou jako pominutý ze všech stran. Jeden začne a za chvilku huláká celá vesnice. A usněte v takovým randálu. Psi to přestalo bavit někdy kolem jedný. To se pomalu začal zvedat vánek, pak vítr.
Zřejmě jsem konečně trochu zadříml.
Pět minut po čtvrté mě probudil rachot. Traktor! Jede k nám po poli traktor. Ve čtyři ráno!
Zrovna svítalo.
Vylít jsem ze spacáku a běžel se podívat k plotu. Kdepak. Nebyl to traktor. Byl to nějakej rozhašenej klumpr, co vypadal jako starej terénní auťák. Přes pole, kde poničil hospodáři úrodu, si to namířil přímo k našemu plotu. Ten magor vevnitř dojel až k nám a když zjistil, že přes kompost se nedostane, otočil to a vyjel na cestu přes sousední pozemek, kterej ještě nemá plot. Co to mohlo bejt za lidi? Pytláci? Obyčejný troubové, který jen tak jezděj ve čtyři ráno po poli a ničej všechno, co maj v cestě? Nevím, ujeli a já si vlez zase do spacáku. Asi tak na čtvrt hodiny.
Protože o půl páté začala průtrž mračen.
"Matýsku, vstávej. Honem běž nahoru do postýlky. Já to tu uklidím pod střechu."
Matěj se trochu probral a zamířil do pelíšku.
Já se svalil na kanapi a tak nějak jsem omdlel na pár minut, než začalo normální ráno. Tedy normální pro všechny, kteří neměli to štěstí a místo toho, aby si užívali pod širákem, spali jen v obyčejný posteli.
Protože pod širákem - to je panečku romantika.