WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kdo děsně chrápe

"Tak to ne, Matěji, koukej upalovat do svý."
"Ale já mám nejradši tvou, tatínku."
"Jo. A začneš děsně chrápat a nevyspíme se ani jeden. Syp do svý."
"Ale mě se tu líbí."
"Tak půjdeš?!"
"Nepůjdu."
No co mám s tím Matýskem dělat. Poslední dobou si zvyk' vlézt mi do postele a usnout si tam.
"Mě nebaví tě pořád nosit do tvý postele až usneš. Už jseš těžkej."
"Dyť mě nenosíš."
"Jo? Zrovna včera a předevčírem …"
"Včera jsem šel sám."
"Nešel, Matýsku. Nesl jsem tě."
"A jak to, že si to nepamatuju?"
"Protože jsi spal."
"Ale já myslím, že jsem šel …"
Bylo pozdě, nechal jsem se znovu vtáhnout do diskuze, čímž jsem propásl tu vteřinku záblesku rodičovské autority.
"No tak jo. Já zas něco pustím na poslouchání."
Pustil jsem verneovku, máme je rádi.
"Ale tu už jsem slyšel."
"To nevadí."
"Ale já si jí pamatuju."
"Jenomže já ne."
"No tak jo."
Poslouchali jsme Michala Strogova. Matýsek poctivě, já jako vždycky.
"Tak už to skončilo, tatínku."
"Co .. co? Aha! No tak už je čas jít do svý postýlky. Dobrou."
"To mám teda už jít?"
"Mazej!"
"No tak dobrou, tatínku."
Matěj se neochotně odloudal do svého pelíšku a já jsem mohl pokračovat ve spánku. Příště si pustíme Strogova znovu, abych se dozvěděl, jak to skončí. Jenom si musím pro Matěje nachystat nějaké šikovné vysvětlení, proč posloucháme jednu hru napětkrát. Anebo mu nic vysvětlovat nebudu. Přeci musí vidět, že do pěti minut jsem v limbu a do konce to poslouchá jenom on. Nebo že by taky usnul?
To je divný, vždyť já musím děsně chrápat…


… dnešní zápis je první, který vyšel na dvacátého devátého února, to tu ještě nebylo - a nebude dřív, jak zas za čtyři roky

slova na R

Ano, minulý týden byly jarní prázdniny. Napůl zimní a napůl jarní. Na začátku ještě mrzlo a na konci už počasí dávalo na jevo, že by se dalo uvažovat i o jakémsi předjaří. Cvičně, pochopitelně, protože teď ráno jsou zas čtyři pod nulou.
Ale vraťme se do zimní části jarních prázdnin. To jsme byli ve Fymburku a jezdili na bruslích a na lyžích. Ty brusle jsme stihli na poslední chvíli, protože na Lipně nějaké umělé zasněžování nepomůže a led prostě začne tát hned, jak se trochu oteplí. Než se oteplilo, dali jsme si
Lipno na bruslích. To vám je nádhera. Nějakých třináct kilometrů po protažené ledové cestě z Frymburku do Lipna a zpátky. I Kačka to zvládla na jedničku o Matějovi nemluvě. Líbilo se nám to tak, že jsme si slíbili, že napřesrok, bude-li dostatečně mrznout, pojedeme se po jezeře projet zase.
Ovšem nejen sportem živ je člověk. Taky jsme byli ve Frymburku ubytovaní. Děti měly svůj pokojíček a imrvére byly nasáčkované u nás, to se rozumí. Občas bylo toho frmolu až až, čímž vznikaly situace, jako třeba ta, když jsem se ve spravedlivém rodičovském hněvu jal kárat potomky:
"Dere se mi na jazyk, Kačenko, spousta slov obsahujících R!" povídám zvýšeným hlasem.
Kačku to pochopitelně povzbudilo k intelektuální činnosti a opáčila:
"Třeba Rentgen, viď, tatínku."
Kde slyšela o rentgenu, vážně nevím.
Když jsme pak byli na skok v Kašperkách, vyznamenala se i mámoudráHanička, když se mi cosi snažila vysvětlit:
"… no přece tím, že je kulatá, tak je stejná, jako hranatá …"
Dodnes nad tím hlavolamem bádám.
Ani na Kaččin rentgen v Kašperských Horách nepřišel zkrátka, když si Matýsek najednou vzpomněl:
"Už vím, tatínku, jaký je to slovo na R!"
Kačka byla ve střehu. Hned ho řekla:
"To, jak jsi před chvilkou říkal, pReso, viď, tatínku!"
"No, něco takovýho, Kačenko, to muselo bejt. Ale už si nevzpomínám," vymluvil jsem se na paměť mému věku příslušící.
Nic jinýho mi nezbejvalo.

víc se čekat nedá

V době konzumní společnosti se nejen konzumuje, ale zkonzumované se i zahazuje, čímž se z produktu konzumního stává produkt odpadní. Pročež má skoro každý nejenom svou ledničku, sporák a televizi, ale taky svou popelnici.
Jsou popelnice společné i popelnice privátní. My jsme dospěli zřejmě k určité metě, již lze jen těžko překonat.
Po čase používání popelnic společných jsme usoudili, že nastala chvíle pořídit si popelnici vlastní a už léta jí s úspěchem provozujeme. Za ty roky má na sobě seznam nálepek, které hrdě oznamují, jak dlouho jsme jejími šťastnými majiteli. Přesto, že je nezbytným každodenním účastníkem našeho bytí, stojí v koutě za vraty. Ne snad, že by to byl kout zaneřáděný, naopak. Je tam čisto, rostou tam znamenité ostružiny, pod popelnicí je dlažba, vedle posekaný trávníček a nejdéle z celého pozemku tam svítí sluníčko. A to je ten zásadní moment, který posunul naši popelnici k metám nejvyšším.
Ta popelnice je černá a tudíž funguje, kromě své hlavní a nezastupitelné úlohy v naší společnosti, jako lapač slunečního tepla. Je to vlastně takovej solární kolektor, ostatně jako všecko, co je černý a dáte to na sluníčko. A poněvadž, jak psáno, je v koutě, kam u nás nejdéle sluníčko svítí, je vlastně popelnice jakýmsi nejteplejším místem na našem území. Tedy, abych byl přesný, víko popelnice je tou nejohřívanější plochou. Pokud nepočítám střechu, která je ovšem poněkud mimo dosah.
Mimo dosah Sářiny pozornosti. Sára totiž jako kočka venkovní má svůj revír dobře zmapován a střecha je zbytečně vysoko. Ovšem víko popelnice, to se přímo nabízí. Tož si ho Sára zaklejmovala a prohlásila za své. To znamená, že popelnice je sice naše, ale víko je její a proto na něm uplatňuje své nezadatelné právo, takto válet se na sluníčku. Což činí.
Takže když jdete vyhodit zbytky zmiňovaného konzumu, přistupujete k popelnici, na které se válí Sára, mžourá na vás proti sluníčku s výrazem nejvyšší ospalosti a nehodlá na tomto statu quo nic měnit. Musíte tedy volnou rukou uchopit chlupatou kouli (to je Sára), zvednout jí na sloupek plotu, načež chlupatá koule hlasitě protestuje. Teprv poté můžete provést běžný hlasovací úkon, tedy vhodit předmět do popelnice. Pak ale musíte zase toho chlupatce přemístit zpět na vyhřáté víko, protože jinak by na vás Sára pokřikovala a dožadovala se poprávu spravedlnosti a navrácení svého dědičného území. Což provedete a to je myslím, ta ve světě popelnic meta nejvyšší. Naše popelnice má opět své chlupaté víko, které navíc ještě celkem kultiovovaně přede a když přijdete domů, jde vás přivítat.
Víc se od popelnice snad už ani čekat nedá.

na Vídrholci

Vítr včera fučel jako na Vídrholci, jak říkala babička. Už jsem sice zapomněl, kde nebo co takovej Vídrholec je, ale pokud někde nějakej je, určitě bych si našel raději něco za větrem, poněvadž na Vídrholci to musí foukat strašně.
No a jak tak odpoledne fouká ten vichr, všechno to kolem v tom větru lítalo. Uschlé traviny na zahradě s bambusy to ohýbalo k zemi a sromky to div nezlomilo.
A v tom větru koukám, jak kos, co je u nás na stravu, jetí od krmítka proti větru.
No, letí. Ono je všechno relativní. I to létání.
On si myslel, že letí, tedy že se za pomocí aerodynamického vztlaku přemísťuje v proudícím vzduchu z místa na místo. Z jeho pohledu to tak i mohlo vypadat. Dřel jak černej, ostatně je to kos a černej je, tak mával křídly, div mu neupadla. Potud bylo všechno správně. I dál bylo všechno v pořádku. Letěl, tedy používal proudění vzduchu k tomu, aby ho nadnášelo, to ano. Vzduch kolem něj proudil až až. Jenomže tím ten pořádek skončil.
Ten kos stál na místě. Mával křídly, snažil se - a nic. Proti tomu větru to prostě nešlo.
Náš kos neni blbej. Za okamžik to stočil po větru a rychlostí střely zmizel na druhé straně domu. Ale tu malou chvilku, kdy zkoušel bojovat proti fučícímu živlu si zažil, jaký to je na Vídrholci. Totiž na Volešáku.
(pro zvědavé: Vídrholec je les támhle za Prahou u Klánovic.
Zde a zde jsou odkazy na něj)

trošku

Už jsem se dlouho nedíval do knížky s pranostikami. Dneska jsme si na ní vzpomněl, protože je posledních čtrnáct dní takový trošku počasí. Třošku mrzne, pak zas mrzne moc, ale jenom krátce, trošku fouká, trošku svítí sluníčko, ale taky jenom dva dny - to se nám právě vyved ten Masopust - no a taky trošku sněží, ale zas jen tak tři - čtyři centimetry. Abych měl co hrabat, ale nebylo to na celé půldne.
Tož pranostiky praví to samé. Že bude už teplo, že má mrznout, že máme schovat sáně, že bude svítit sluníčko, že bude větrno. No posuďte sami, jak je to třeba na masopustní úterý:
Masopust na slunci - pomlázka v senci.
nebo
Svítí - li slunce na bláznivé masopustní dni, bude pěkná pšenice i žito.
a
Bude-li v úterý masopustní neb v středu (Popeleční) vítr aneb vichr, tehdy celý půst větrný bude.
Pak se v tom vyznejte.
Jediné, co se k tomu dá říct je, že se nedá vvloučit, že bude ještě trošku zima. Asi.

první zub

Nahlíženo viděním Kačenky, svět se změnil. A to zásadně.
Jednak byla přijata do školy, což je událost veliká, pak si už od podzimu dosáhne na levé ucho pravou rukou přes hlavu, což je známka zralosti právě do té školy a potom - a to je nejdůležitější a zásadní - v pátek se jí začal kejvat první zub. S ním se začal kejvat i celej její známej svět.
No považte! Co bylo doposud, bude změněno, všechno bude jinak až … až se ten zoubek přestane kejvat a vypadne. Celý víkend ho každému ukazovala, jak moc se kejve. O Masopustu ho předvedla všem paním učitelkám, paní ředitelku nevyjímaje: "Podívej, mě už se kejve zub!"
"Tak to už jseš velká. Jak se ti kejve zub a dosáhneš si na ucho přes hlavu, to už můžeš do školy. Vy jste to doma trénovali?"
Kačenka se zatvářila pyšně, že to je přece jasný, stejně jasný, jako že se jí kejve zub.
A včera ho ze školky přinesla v pytlíku: "Tatínku, mě už ten zoubek vypad!"
Čímž naznačila, že změna byla dokonána. V autě mudrovala o gymnáziu, jak je těžký a jak na něm může Matýsek dostat i pětku.
"A co je to pětka, Kačenko?"
"No přece taková stolička s bříškem," odpověděla se samozřejmostí Kačka.
"Aha." Na gymnázium jsem se radši neptal.
Večer jsem dočetl pohádku o čertech (o čem taky u nás jiném, že?), Kačenka dostala pusu od Matýska i ode mě už v postýlce a povídám, že jí zavolám maminku, aby jí dala taky pusu jako vždycky.
"Nevolej," povídá Kačenka, "už jsem přece velká holka. Hele!"
A ukázala mi tu díru po tom čerstvě vypadlém zoubku.
Svět se změnil, už nikdy nebude jako před tím, než jí vypad' první zub.

dovětek:
... a maminko, pomůžeš mi s čepicí? Protože já si nechci zničit účes, víš? ...

s kozou na ledě

Masopust byl v sobotu, ale málem nebyl.
Jako na potvoru zrovna o tomhle víkendu byly rekordní mrazy a z pátku na masopustní sobotu mrzlo až praštělo. Dobrých dvacet pod nulou bylo. Ráno jsme tlačili rtuť teploměru očima nahoru a po deváté už bylo krásných mínus šestnáct a my se začali oblíkat. Nejdříve do teplého prádla, pěkně vrstvu po vrstvě a potom do toho, co jsme si přinesli z půjčovny. Trvalo nám to dýl, než jsme čekali, což bylo příčinou našeho zpoždění.
Přijeli jsme před školu o víc jak čtvrt hodiny později. Zřejmě jsme nebyli sami, kdo měl zpoždění a tím pádem se začátek trošku posunul a my stihli i úvodní divadelní frašku. Trpasličí. Byli tam všici trpaslíci, Sněhurka, Zrcadlo i Královna a jako vždycky to dobře dopadlo. Pan starosta předal vesnici maškarám, ze školy vyběh' medvěd a Masopust začal.
Užívali jsme si ho a Kačka se jako vždy držela medvěda. MášikovnáHanička si s ním i několikrát skočila v kole. Předem ho ovšem uplatila koblihou, aby nebyl cestou moc hladovej.
Za chvilku nám bylo teplo a nějaký ten mrazík jsme ani nevnímali, zvlášť, když bylo tak nádherně slunečno. To ovšem neznamená, že by mrznout přestalo. Jenom to nám, maškarám, už tolik nepřišlo. Tož jsme se tentokrát prošli i po zamrzlém rybníce mezi bruslaři. Takže kdybyste nevěděli, jak to chodí s kozou na ledě, přijeďte k nám, my už víme, jak to chodí. Totiž klouže.
(
fotografie zde v masopustní galerii)

-21,1°C

Není běžné, ba je to skutečná vyjímka, že píšu takhle v neděli po ránu. Leč tentokrát je třeba zaznamenat rekordní zápornou teplotu.
Budiž tedy zapsáno, že teď v sedm hodin ráno je právě -21,1°C.

když má jizvu

Byl čas na večerní pohádku. Protože to měl být Čarodějův učeň - a ta je strašidelná - udělal jsem den před tím ještě jakési předkolo. Tedy přečetl jsem tuhle pohádku převyprávěnou panem Žáčkem. Aby Kačka věděla, co jí čeká. Matěj už to zná, ten jen tak trochu Kačku přistrašoval, aby bylo vidět, že je in.
"Ale ta vůbec nebyla strašidelná," tvrdila Kačenka, když jsem dočetl.
"Dobrá, tak zítra si jí můžeme pustit.
"Tak jo."
Nastal večer a Matěj už dopředu hlásil:
"... ale Kačenko, to se budeš bát, ten černokněžník má na čele jizvu!, snažil se, seč mohl, aby dodal pohádkovému podvečeru strašidelnou atmosféru.
Kačenka se nedala: "… nebudu! Když má jizvu, tak to je jako Harry Potter. A toho já se nebojím!"
No a máme to.
To vám teda paní Rowlingová pěkně děkuju, takhle mi kazit strašidelnej efekt pohádek. Kdoví, kde jste tu Harryho jizvu vzala.
Ovšem když porovnám ten politicky korektní blesk na Harryho čele s rozseknutou lebkou čaroděje z té naší pohádky od pana Zemana, je jasný, kdo vede.

to by nikdy neřekla

"Já myslel na ponocnýho," povídám po pravdě.
"Jenomže ten už je dávno dopředu zamluvenej. Ponocnej je zamluvenej dycky první."
"No když je zamluvenej, tak to by chtělo ňákýho vojáka nebo nějakou jinou uniformovanou osobu."
"To jo, jenomže ty sou malý, do těch byste se i s bundou nevešel. A vona bude zima."
"Tak nějakýho zámeckýho pána," zasáhla mášikovnáHanička.
"To by šlo. To je dycky nějakej plášť, pod to se dá voblíct."
"Ale já bych chtěla bejt čarodějnice," vyjevila svou představu Kačenka.
"Ta je taková stará a černá. Nechtěla bys radši Jezinku?"
"Jezinku?"
"No Jezinku. To je skoro jako čarodějnice, ale je taková barevná. A dostala bys paruku. Barevnou."
"Tak jo. Tak já budu Jezinka."
"Ale co já, abych se k tobě hodila?" tázala se starostlivě má pečliváHanička.
"Nějakou zámeckou paní?"
"To bych mohla zkusit. Ale teď jak to oblíkám, ono je to takový nějaký celý velký, a ta bunda je pod tím moc vidět. Asi přece jenom nějakej ten kroj."
"Tak jo. A dáme pod to spodničky. Aspoň vám bude teplo."
"To bude fajn. Stejně furt řikaj, že pořádná ženská má mít pořádnou, …, ten …, zadek, že jo!?" mácitliváHanička na poslední chvíli uhnula a neřekla prdel. To ona by nikdy neřekla, prdel říkám jenom já.
No a bylo.
Maškary jsme si půjčili. Já dostal šáfáře i s kloboukem, Kačka Jezinku s parukou a z mémiléHaničky bude panímáma s velkou … sukní. Matěj trvá na svém starém dobrém loňském rytíři, tak bude rytíř.
A Masopust může vypuknout. Přijdete v sobotu taky?

ujala se

I praví máhraváHanička:
"Tu zelenou nechci, tu nech na pokoji, neskákej na ní ... !"
Načež Kačenka v dobré víře opáčí:
"Ale ta zelená je moc hezká."
MálaskaváHanička však pokračuje:
"To nevadí, než zas na nějakou skočíš, tak mě zavolej a já ti řeknu, jestli jí budeš pářit ... budeme je křížit, jak potřebujeme."
Do toho zasáhne Matýsek:
"Musíš jí nakrmit a obšťastnit, aby …"
"Jé, ta je hezká, já na ní skočím!" jásá Kačenka.
"Nemůžeš na ní hned skákat, Kačenko, musíš si to rozmyslet," vysvětluje mášikovnáHanička.
"Když ale mě se líbí," smlouvá Kačenka.
"S rozmyslem. Přece neskočíš na každou," říká mázkušenáHanička.
"Jenomže já na ní chci skočit, protože je pruhovaná," vede si svou Kačenka.
"To nejde, Kačko, ještě jsi malá a když jseš malá, tak to prostě nejde," pokračuje ve výchově mámiláHanička.
"A proč to nejde?" táže se vědění lačná Kačenka.
"Protože spářit se s ní můžeš, až budeš dospělá," dodává mápečliváHanička.
"Aha, ale to je škoda, když ona je taková hezká …" neochotně opouští svůj zámysl Kačenka a pokračuje dál ve skákání z listu na list.
Že se vám zdá prapodivná tahle výchova k rodičovství? Ani se nedivím.
Ona to totiž není žádná předškolní výchova, nýbrž taková pitomoučká hra s množením, výchovou a prodejem přepestrých žab, kterou jsem z iPadu nestih dost rychle vymazat, čímž se u nás doma nepřiměřeným způsobem ujala.

vyjímečně

Po ránu už je jenom -14°C, což je proti včerejší dvacítce úplná brnkačka. Zato se snesl z oblohy sněhový poprašek, aby bylo trochu bílo, což je. Tož jsem to hned zametl, aby nebylo kluzko, což zatím není.
Včera byl po ránu opravdu pořádnej samec. To mi způsobilo jakési hnutí mysli a ve Vraném u šraňků jsem vzal stopaře. Takového mladíka spoře oděného. V autě mi jektal zubama.
"Já vám eště trochu přitopím," povídám.
"To ne-není potřeba. Tady je komfortně," pravil stopař.
"No, nic moc, ale oproti venku je tu líp. Hlásili v rádiu, že všude padají teplotní rekordy a na Šumavě naměřili skoro devětatřicet pod nulou."
"Jo, my s mámou nenastartovali auto. Tak jsme se rozdělili a šli jsme stopovat v týhle zimě, abysme se dostali do Prahy."
"Tak to mám radost, že jsem vzal zrovna vás. Já už stopaře normálně neberu."
"?"
"A to vod tý doby, co mi jeden pán, co jsem ho bral pravidelně, prozradil, že už vlakem nejezdí. Že ten, co mu zrovna ujel, že mu neujel, že ho ani nestíhal. Že je to takhle autem pohodlnější."
"Aha, tak to jsem rád. Dneska se mi to vážně hodilo."
"No jo. A kam to bude?"
"Jenom do Komořan, tam za masnu."
Vyložil jsem mládence v Komořanech. On si šel po svých a já jsem si moh' zcela vyjímečně vybarvit modré okénko za dobrý skutek.

hledám medvěda

Ano, nakonec jsme skončili zase u školy na rybníku. On letos zamrzl opravdu velmi kultivovaně a už od úterka na něm tak hodinku denně trávíme.
"Tatínku, kdy už půjdeme bruslit?" dožaduje se Kačka své ledové porce. Matýsek se pochopitelně přidává a nezbyde tedy, než vzít tašku s bruslemi a jede se do Zvole.
Den ode dne je led rozjezděnější a děravější, ale to celé události jen přidává to pravé vesnické koření. Kdepak byste na vyžehleném zimním stadionu zapadli bruslí do deseticentimetrové praskliny? Tady je to hned a tak se pády nepočítají.
Přesněji pády dětské se nepočítají a Matěj má kolena úplně modrý, ale nijak zvášť to neprožívá.
Já sám se padat nechystám a
kromě toho letu i s foťákem a včerejšího pádu, kdy jsem málem zaleh' Kačku, která se ke mě přiřítila: "tatínku, já tě mám strašně ráda!" a v mžiku mi podrazila nohy, tak kromě těchto dvou přistání se snažím jezdit na svůj věk důstojně a zůstat ve stavu vzpřímeném.
Nikoliv toporném.
Za těch pár dní si nohy zas vzpomněly, jak se to dělá, aby se jezdilo a neupadlo. Tak je při tom nechávám a nechci po nich žádné trojité odpíchnuté kotrmelce. Koneckonců - jsme u nás na vsi na rybníku.
Tady je to bruslení vlastně společenská událost. Frak netřeba, ale přátel a známých potkáte habaděj. Pozdravíte se, jedete kousek spolu, prohodíte pár slov nebo se i zastavíte na kus řeči. Kluci kolem vás honí puk a na druhé straně zas potkáte třeba paní učitelku, kterak se usmívá a pátravým zrakem pozoruje mládence na ledě:
"I pěkný dobrý vodpoledne vinšuju," praví paní Lenka, "já tady hledám medvěda. Potřebujem na příští sobotu nějakýho pořádnýho a aby se dal střelit."
"Však my už se na
Masopust těšíme, snad nebude taková zima."
"No copak my, ale muzikanti, těm by mrzly prsty."
"No bodejď, však by mohlo bejt líp. Vloni už bylo teplo."
No - a zase jezdíte a zdravíte se s ostatními a je vám fajn, protože jste tu doma.

pozn.: v noci na sobotu teplota -18°C a na neděli už zas jen -16°C, ale dneska jsme zpátky na -19°C, opravuji, nakonec to byl rekord: -20°C,

ježatej led

Brrr, to je zima. Rtuť teploměru se scvrkla k -19ti stupňům. Ani Sáře už se nechce ven a původně krátkodobé pobyty doma v pelíšku jen na jednu noc si protahuje i přes den. Kdo by se v tom mraze taky coural venku ve sněhu.
Při těch mrazech jsem si vzpomněl na
zimu v roce 2006, kdy jsme vyrazili, tenkrát ještě jen s Matýskem, na Sázavu, po které se dalo bruslit až k soutoku s Vltavou. Jel jsem se tam včera podívat, jak jsme na tom s ledem letos, že bychom třeba dneska vyrazili na řeku s želízky na nohou, tentokrát už ve čtyřech. Ale ouha! Mrzne, až praští, led na Sázavě je ale nepoužitelnej. Místo ledového zrcadla jsou na řece ježaté střepy ledové tříště. Nějak se to letos nepovedlo zamrznout pěkně do hladka. Holt nám nezbude, než jít zase na rybník ke škole.

na kolík

Tuhle jsem nakous' tu příhodu, která měla včera svůj konec. Konec dobrý, všechno dobré, ale…
Nač chodit kolem horké kaše. Ulomil jsem vrata, no.
Jak podotkla mávšímaváHanička, tentokrát pravidlo "kde nepomůže hrubá síla, pomůže síla ještě hrubší" sice platilo, ale ne úplně bez následků. Ta vrata se prostě onehdá zkřížila, obě vrátně šly proti sobě a vzájemně se do sebe zakously, což způsobilo vznik uzavřených vrat, která nejdou otevřít. No tak jsem za to trochu vzal a ono se to otevřelo, jenomže v tom taky trochu křuplo, čímž se dostavil extrém opačného charakteru. Tedy vrata otevřená, která nejdou zavřít. I povolal jsem pány odborníky, věc popsal a vyjádřil tušení, že by tam v té převodovce mohl být přestřižený střižný kolík, jelikož to se v takových případech stává. Aby se neulomilo nic jinýho, prostě se střihne kolík, kterej tam za tímto účelelm je nalíčenej.
Pánové si převodovku odvezli a my zavírali vrata - no na kolík.
Předevčírem zavolali. Že je to prý v háji, že je to celý rozsypaný a že se musí koupit převodovka nová. A určili sumu nikoliv zanedbatelnou, skoro se mi chce napsat hanebnou.
Na výběr nebylo a pán po dohodě přijel včera. Všechno namontoval, seřídil, vrata jsou ve stavu otevíracím i zavíracím a to tehdy, kdy my chceme.
A teď to poučení. Nechal jsem si přivézt tu rozbitou převodovku. Byla úplně v pořádku až na jedno - pochopitelně to hlavní - kolo. To bylo prasklé na tři kusy. Žádný kolík na střih se nekonal a náhradní díly se nedodávají. Jen celá převodovka. A přitom by to spravilo jen jedno kolo, který , kdyby to byl pořádnej poctivě obrobenej výkovek - jako, že nebyl - by mohlo stát tak nejvejš patnáct stovek i s pozlacením. Jo, ale na tohle se holt už dneska nehraje, dneska se vy měňuje. Kdepak zlatý český ručičky. Bejvávalo!

pozn.: dnes zatím nejnižší letošní teplota -16°C

vidíš, ne?

Ve školce jsem potkal Jarku zrovna ve dveřích: "Já jdu zpátky na rybník, už jsem se převlíkla. Na led musíte od zastávky, já se u školy probořila. Děsně to studí."
Jsa poučen, vešel jsem do školky a vyreklamoval si Kačenku.
"Půjdem bruslit, viď, tatínku? Já chci jít bruslit."
"No uvidíme."
"Ale musíme od zastávky. Jaruška se u školy probořila."
"Já vím."
A jeli jsme domů. Vlastně jen pro brusle. Protože Matěj měl wu-shu ve škole až do šesti, což se nám hodilo. Čekali jsme na něj na rybníce na bruslích.
Opět se ukázalo, jak báječná je to věc, být na vsi a mít školu ve Zvoli. Kačka si stoupla na brusle a
jezdila, jako by se nechumelilo. Tedy ono se nechumelilo, stačí že mrzne už pár dnů tolik, aby zamrzl zvolský rybník.
Na tom zamrzlém rybníku u školy jsme s Kačenkou jezdili a čekali na Matýska, až mu skončí trénink. Pochopitelně jsem si vzal aparát, abych uděl nějakou tu fotku. No jo, ale foťte v soumraku někoho na rybníce na bruslích a sami taky na bruslích. Vono to děsně ujíždí, ty pohyby a rychlosti se sčítaj a chvilku klidu na ten obrázek nemáte. Musel jsem vypadat jako tatrman. A taky jsem tak dopad. Asi při třetí fotce jsem zakop a rozplác se na ledě. Ještě v letu jsem zmáčk' spoušť. Na tý fotce je vidět,jak Kačenka nechápavě kouká: "Co to, tatínku, děláš?"
"No co by? Padám, vidíš, ne?!"
Foťák mi vylít. Byla to rána jak z kanónu, a kupodivu to ten Canon přežil a roloval po ledě jak puk. Naštěstí měli kluci s hokejkama svůj a ten můj fotopuk nepotřebovali.
Posbíral jsem se a jezdili jsme bez dalších kotrmelců dál.
Po šesté vykouk ze školy Matěj: "A máte pro mě taky brusle?"
"Nemáme, člověče, to toho nemmáš dost? Teď ti skončil trénink."
Matěj uznal, že už je na čase sportu pro dnešek nechat a jelo se domů. Však ono mrzne dál a ten rybník nám neuteče.