WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kdepak Ježíšek

"Matýsek už asi něco čuje," oznámila mi mávšímaváHanička nedlouho před vánocemi, "už asi tuší, že Ježíšek jsme my."
"To se nedá nic dělat, tady se holt nakonec stejně všecko rozkecá," připustil jsem změnu stavu známého vesmíru.
Štědrý den se blížil a Matěj se taky nechal slyšet:
"Víte co je divný? Že dycky, když vyhlížíme Ježíška, tak někdo z vás zrovna musí na záchod a pak hned zazvoní zvonek a přijde Ježíšek."
"Tak já se klidně počůrám v pokoji," nabídla osobní oběť mástatečnáHanička.
Matýsek se zakřenil a pronesl něco v tom smyslu, že to by to stejně nepomohlo.
Večer jsem na to přišel:
"Haničko, já tuhlec do ajfouna stáhnul takovej vánoční zvoneček. Nastavíme ho, já ho nechám v síni a máme vystaráno s Ježíškem i s čůráním."
"To by šlo. Tak to tak uděláme."
Přišel večer. Vyhlíželi jsme z okna Ježíška, zpívali koledy a čekali, kdy se ozve zvonek. Matýsek nedůvěřivě pokukoval, kdy půjdeme konečně na ten záchod.
Nedočkal se. Nikdo nikam nešel a najednou se ozval zvonek.
"Ježíšek!" šeptla málaskaváHanička.
Matěj našpicoval uši: "No, něco tu zvoní," a už byl na chodbě a směřoval dolů do pokoje ke stromečku. Šli jsme za ním a já potají vzal ten telefon z knihovny a vypnul jsem program. Je to v suchu, pomyslel jsem si a vstrčil telefon do kapsy.
To už byl Matýsek skoro dole pod schody, když prohlásil: "Kdepak Ježíšek, to byl telefon!"
Nebylo to v suchu.