WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

barometr

Máte doma barometr? Nebo aspoň teploměr? Ne? Kupte si kočku. Nejlíp Sáru. Ta ovšem není na prodej.
To je náš barometr.
Zrovna teď kouká přes sklo dveří ke mně do pracovny a dělá ubohýho, nešťastnýho bezdomovce.
Ovšem Bezdomovce dobře nasnídanýho, pěkně v pelíšku vyspanýho a nabalenýho v huňatým kožichu.
Jak známo, Sára je kočka venkovní. Je to známo nám, širokému okolí i Sáře samotné. To ovšem neznamená, že v časech, kdy se jí tem kožich konečně hodí, se nebude neustále vtírat dovnitř. Naopak. Posedává u dveří a čeká na příležotost. Občas se jí to podaří, ale hned, jak jí objevíme, maže zase ven. Je tak trochu jako ty Jezinky. Jenom tlapku si vohřát a hned zas běžet.
Místo aby byla v teple komfortní zateplené a polstrované boudičky, dělá na mě nešťastný voči. A čím horší se blíží počasí, tím přesvědčivější nasazuje vizáž. Když náhodou začne pršet (sněžit letos zatím moc nesněžilo), eště se projde po dešti, aby vypadala jó splihle. Jenomže ono to na tom jejím kožichu teď není vidět. To jenom, když se vetře do domu kolem něčí hohy, ten otřený se hnedle ozve: "Ale fuj, ty seš mokrá! A co tu vůbec děláš? Dyť seš venkovní! Mazej ven!"
To ona Sára opravdu dobře ví, takže se otočí jak na obrtlíku a jde si po svých - někam tady kolem do prérie. Ovšem odchází se zdviženým ocasem a na stěnu boudy si může vydrápnout další zářez: "Cha, zase sem je dostala, dneska jsem tam byla už potřetí. Už toho nechám a pudu prohnat Želvu. V tom jejich vedru se beztak nedá vydržet."

mývalí

Ferda je koucour mývalí. To se ovšem nedá poznat vůbec nijak. Ono to označení kočičího plemene bude taky pěknej výmysl. Že prý podle ocasu, že prý ho mývalové mají podobnej. No já nevim. V každým případě je Ferda kocour velkej a to je ten důvod, proč jsme si ho přivezli. Ono se pak ukázalo, že je děsně hodnej a mazlivej, jenomže to se píše o hodně kočkách a většinou to záleží na povaze. On se teda Ferda taky přijde pomuckat jenom někdy a taky ne ke každýmu.
Ale zpátky k tomu mývalovi.
Po ránu chodím po domě po tmě. Rozsvěcet je nešikovný, jelikož člověk pak musí mhouřit oči a stejně to k lepší orientaci nepřidá. Ferda to dobře ví a přesto, že čekává za dveřmi na koberci, většinou stačí uhnout. Někdy to ovšem nestihne, takže mám najednou nohu v něčem teplém a chlupatém, co se hned klidí z cesty. Ze schodů pak chodíme spolu a Ferda si dává záležet na tom, aby se mi co nejdůkladněji pletl pod nohy.
Dneska se nepletl. Jenom mňouk, což je nezvyklé, a čekal v půlce schodů.
Měl jsem to pochopit. Ale co já můžu takhle po ránu v půl šestý chápat, že.
Pokračoval jsem po schodech dolů a najednou mám nohu v něčem chlupatém, mokrém a studeném. Fuj! ucuk jsem nohou a hned jsem šláp do něčeho tvrdšího, mokrýho a taky studenýho.
Co se to tu híml válí za eklhaft?!
Rozsvítil jsem.
Ferda na mě koukal shůry z půli schodů:
"Čemu se divíš, pánečku? Dyť sem ti mňoukal, ať dáš pod schodama pozor, že mi tam spad ten Kaččin králík, co jsem ho přes noc vomejval v tý mý misce s vodou, jak se mi pak vylila do těch tvejch pantoflí, co mi je furt vedle tý misky dáváš!"
No jo. Měl pravdu. Varoval mě a já nedbal.
Dyť jsem řikal že je hodnej - a taky mývalí. Ale koho mohlo napadnout, že po takovejch letech začne vprostřed noci koupat Kaččiný plyšáky?

novej kvartýr

"Už bys moh' Sáře konečně udělat tu novou boudu. Slibuješ jí to už rok," pravila s jemnou výčitkou v hlase mámiláHanička.
"No jo, tak já to zkusím," odvětil jsem v neděli před obědem, "Sáro, budeš mít novej kutloch."
Sáru to nijak nevzrušilo a šla sebou plácnout někam na sluníčko, poněvadž to je to, co jí zrovna zajímá.
Ono totiž to není jen tak s tou boudou. Já si usmyslel, že příležitosti využiju taky k úklidu věkem naskládaného dřevěného materiálu u kůlny. Když už jsem si to usmyslel, tak jsem se do toho dal. Nakonec se mi to povedlo docela pěkně uklidit a urovnat. Podle očekávání bylo možné z té hromady postavit boudiček několik, ale to by Sára nevěděla, kterou si vybrat dřív. Jedna stačí.
Dal jsem si záležet. Boudička je z bílých palubek, pěkně zateplená pěticentimetrovým polystyrenem a uvnitř vystlaná na všech stěnách jemným kobercem. No prostě domeček jako klícka. Stará bouda se stala rázem veteší na spálení.
"Tak Sáro, kde jsi? Pojď se podívat, máš tu novej bejvák."
Kdepak. Sára nikde. Bodejď taky jo. Někde se vyhřívala v odpoledním sluníčku.
Přiloudala se až navečer. Co jako že prej se děje?
"No tuhle máš novou boudu."
Koukla na mě, pak čuchla k boudě.
"Hmmmmrrrrr …." otočila se od boudy a šla se ke mně pomuckat.
"Ale to je tvůj novej pokojíček. Voňavej, heboučkej, zateplenej …"
"No právě. Novej. Kdoví, z čeho jsi ho stlouk," říkal Sářin pohled.
"Z toho dřeva, co ses na něm v létě furt válela, ty potvoro chlupatá."
"Jo, a co ten koberec, dyť je úplně novej, vůbec mi nevoní," vyčítala Sára dál.
"Ten už leží pět let v kůlně přichystanej právě pro vás pro kočky. Je pěkně načichlej vlhkostí a dřevem kůlny."
"Jo, ale mě se tam stejně nechce. Je to nějaký nový," protestoval chlupatec.
"Tak to ne. Pudeš dovnitř a basta!"
Popad jsem Sáru a cpal jí dovnitř jak fašírku do jitrnice. Sára se bránila všema čtyřma, ale nakonec jsem našel způsob, jak jí složit nohy k tělu tak, aby proklouzla otvorem bez drhnutí. Hnedle vykoukla ven a začala příst.
"No tak vidíš, dyť je to tam docela hezký. A na zimu tam budeš mít pěkně teplo."
Ale kdepak. Jen jsem dal ruku pryč, už byla Sára zas venku. Zkusil jsem to ještě třikrát, ale pokaždé hned vylezla ven.
Už mě ta hra na cpaní slámy do štrozoku přestala bavit.
"Tak už jí nech. Třeba je jí tam moc teplo, ale v zimě to ocení, uvidíš," klidnila málaskaváHanička situaci.
"Jo, prdlajs! Zmlsaná je. Měl jsem jí nechat v tý starý boudě. Člověk se jí s tim činčá a vona se pak de vyválet někam do nějakýho sajrajtu, potvora."
Tak to bysme měli. Já mám klid, je uklizeno, bouda je nová, mápořádnáHanička je spokojená. Akorát Sára má vzteka, že jsme jí vyhodili tu starou boudu a teď si musí zvykat na novej kvartýr, vo kerej vůbec nestála.

ne

V noci byla pěkná bouřka, kolem jedné hodiny se začalo blýskat a déšť na sebe nenechal čekat. Nějakých 12mm - příjemné osvěžení po těch tropických vedrech.
Před chvílí jsem šel prohlédnout zahrádku a kupodivu žádné škody bouřka nenepáchala, žádný převrácený květináč s dosud nezasazeným stromem. Naopak nastalo příjemně svěží ráno. Stejný názor mají i obě naše kočky. Tedy kocour a kočka.
Sára přišla odněkud celá urousaná a Ferda pokukoval ven, co je novýho. Každému chlupáčovi se dostalo pomuckání a šli jsme si po svých.
Sedl jsem si k počítači a otevřel dveře do zahrady, abych měl v pracovně čerstvé povětří. Přemýšlím si tady, co budu psát dneska na woleschko a přijde Ferda.
"Ferdo, nikam. Jseš kocour domácí. Nech ty dveře na pokoji. Ferdo, ne!"
Ferda je kocour poslušný. Zastavil se mezi dveřmi, na důkaz povýšeného nesouhlasu mrsknul ocasem, ale ven nešel. Vrátil se do pracovny a pak někam zpátky dovnitř do domu škrábat si svůj koberec.
Přemýšlím si dál a přijde Sára.
"Sáro, nikam. Jseš kočka venkovní. Nech ty dveře na pokoji. Sáro, ne!"
Sára je kočka poslušná. Zastavila se před dveřmi, na důkaz ublíženého nesouhlasu pronesla několik mňouknutí, chvilku ještě postála, ale dovnitř nešla. Otočila se a pokračovala někam na zahradu a pak dál do olešských prérií.
To je dobrý, povídám si. Jak je ten svět při různých pohledech úplně naruby. Ferda, když slyší ne, ví, že nesmí ven. Sára při tomtéž ne ví, že nesmí dovnitř. Jak by to dopadlo, kdyby přišli oba najednou? To ne - chci vědět.
No vida - a rázem je o čem psát.

o něčem jiném

Ke koňům se dostaneme málokdy, přesto, že stáje jsou vlastně vedle ve vsi. Zkusili jsme to tedy o kousek dál, ve Ctěnicích.
Tam se o koně a o lidi starají manželé Neumannovi. Starají se o ně skvěle.
Měli jsme včera s moumilouHaničkou příležitost se s nimi seznámit a využít jejich laskavosti, abychom se seznámili i s jejich koňmi. Není to vůec ten typ podniku, kde vás posadí na hřbet komoně, postaví s ním do řady a jedete naučenou cestou a zpátky. Tady to funguje úplně jinak.
Nejdřív jsme si o koních povídali, pak nám koně ukázali a zase jsme si o nich povídali. Pomalu jsme se ke koním přibližovali nebo lépe řečeno jsme se s nimi sbližovali v jejich přítomnosti. Jistě, že už jsme měli s koňmi nějakou zkušenost, takže víme, že kůň nemá řidítka, ani brzdu. Tušíme, kde kůň začíná a kde končí, máme představu, že může být různě barevný, že oranžová jé častou barvou u květin, nikoliv však u koňů, ale to je tak všechno.
Pan Neumann nám některé základní věci prozradil, aby měl jistotu, že opravdu víme, že to před námi je kůň. Pak nás nechal koně ustrojit a osedlat, no a mohli jsme vyjet na svou první procházku. Ta měla být jen prvním ozkoušením, jak to vlastně v sedle vypadá. Výcvik začal až po procházce. Jízda v hlubokém sedu bez třmenů, v sedu vysokém ve třmenech, vysedávání v klusu a přesedání na druhou nohu. A to už byla jedna odpoledne a měli jsme toho na první lekci dost.
Druhá lekce po obědě začala opět cvičením v klusu, abychom nevyšli z rytmu. Potom más pan Neumann začal seznamovat s tím, jak se kúň řídí. Když jsme ho poslechli, kůň opravdu zatáčel tam, kam jsme chtěli. Alespoň většinou. Závěrečná procházka v lese na koňském hřbetě byla zas trochu jiná, protože jsme byli už mírně poučenější, než napoprvé. Pak jsme koně odstrojili, odsedlali, vyčistili kopyta a byl zrovna čas jet domů. Poděkovali jsme koňům i lidem, dostali jsme podkovu pro štěstí a přesedli jsme do stroje s volantem. Je to pohodlnější, to je jasná zpráva, ale už se vám někdy stalo, že vám auťák vizitýroval kapsy, estli v nich nemáte nějakou dobrotu? Prostě kůň je o něčem jiném.
A mimochodem: víte, kde má kůň koleno? Já už od včera jo.

mechožrouti

Opeřenci jsou u nás doma. Zahrada je pořád plná ptačího zpěvu a jeho interpretů.
Poslední dobou je koncertování hlasitější.
Stále častějším okukováním naší zahrady došlo k postupnému okupování naší zahrady. Pěvci jsou větší a víc jsou slyšet.
A taky víc sežerou.
Jsou to kosi a drozdi. Přilákal je na jaře posečený trávník a v něm, jako na prostřené tabuli, nepřeberné množství žoužele k jídlu.
Jsou to pěkný vyžírkové. Mají apetit jak pirani. A to je ten problém.
Dokud jich bylo pár, bylo pro ně dost. Teď se rodinka rozrostla a vypadá to, že pozvali ještě příbuzenstvo z okolí. Vyzobou kde co na zahrádce. Kupodivu jahody a rybíz zatím vynechali, ale zato provádějí hloubkové sondy do mechu, který máme v potůčku a na kamenech.
Je jasné, že v tom mechu budou nějaké obzvlášť šťavnaté larvy či jiná havěť. Oni nám vlastně čistí zahradu od škůdců. Jenomže když už podesátý předělávám mechové ucpávky v potůčku, přestává mě to bavit.
Chovají se ti kosové, jak slepice. Rozhrabou a rozklovají všechno, o čem si myslí, že je v tom potrava. Kdyby to zas vrátili do původního stavu, nikomu by to nevadilo, ale takhle to vždycky vypadá, jako zbořeniště. Zatím jsem na ně nic nevymyslel a tak to vždycky opravím a oni to na druhý den rozhrabou.
Nevím, koho to dřív přestane bavit. Zatím se musíme smířit s tím, že máme na zahrádce mechožrouty.

denně na polovinu

Dobrá, tak tedy ještě jednou o šnecích.
Dostal jsem další recept z Německa, stejně jako vloni z Rakouska. Tam tomu říkají Schneckenkorn. Tedy zrní pro šneky. U nás se totéž prodává pod označením Ferramol.
V Německu se to dá koupit za nějakých sedm euro za kilo, u nás je nejlevnější cena 219 korun za totéž balení
Doporučení se shodují. Jedinej prostředek, kterej s těma jednonohejma slintavcema zatočí. Vím o něm, už jsem si objednal a dneska by měla dorazit dvě kila.
Stačí nasypat, oni se nažerou a je po nich. Jenže já to vloni jen tak trochu zkusil se dvěma malejma krabičkama a skoro to nemělo vliv na úbytek plžů na naší zahradě. Vím, čím to bylo. Nalíčil jsem na ně to modrý zrní jen na malých kouscích zahrady. Teď to vezmu ve velkým a uvidíme.
Zatím ale chodím po zahradě s nůžkama. Je to sice cesta nemoderní, způsob poněkud odpudivej, zabere to ráno tak půlhodinku, ale výsledky to má. Od víkendu se den po dni zmenšuje počet útočníků vždy asi tak na polovinu. Což podle mého znamená, že se pomalu dostávám k loňskému dennímu standardu - a tedy k těm, kteří stihnou přelézt zvenku k nám.
Vnitřní nepřítel, zdá se, je v tuto chvíli už na ústupu.

6:12 ... jen 25, přesto, že v noci trochu sprchlo

kdo čím zachází

Včera jsem dostal recept na ty hlemejždě. Teda ne snad, že bych dostal recept, jak z nich dělat ragů, ale naopak.
Jedna laskavá čtenářka mi psala, jak s nimi zatočit.
Nejlíp posbírat, nacpat do flašky od mlíka, posolit, protřepat, nemíchat a vyhodit. Prý se to dlouhodobě osvědčilo.
No jo, my jsme před třemi roky ty plže taky tu a tam posolili. Ale to jich bylo pár. Teď by na to byl potřeba solnej důl a vagón flašek. Zvlášť, když mi laskavá paní čtenářka píše, že u nich, když je po dešti a když se urodí, dá se těch voslizláků nasbírat i čtyřista. Při srovnání obou pozemků a použití obyčejné násobilky mi vychází, že u nás jich můžeme čekat i dvanáct set, když se po dešti urodí. To už je na kolečko. Kdepak. Já zůstanu u nůžek. Aspoň zůstanou na zahradě jako hnojivo, když už k nám jednou vlezli.
Holt kdo čím zachází, tím taky schází.

6:17 ... včera nepršelo, takže dnes ráno jen 41

v pohotovosti

Tuhle jsem si tu pochvaloval, jak začalo jaro, jak to letos všechno roste a kvete a taky jak máme letos všechno o trochu dřív. Prostě letošní příkladný průběh jarní sezóny se skutečně vydařil.
Všechno je včas.
Sýkorky se vylíhly včas, jahody jsou včas, Sára shodila včas zimní kožich, rybíz i angrešt bude taky akorát, jedním slovem dokonalé.
Skoro.
Všechno to letos jede přesně podle jízdního řádu.
Přijeli i slimáci. Taky včas. O měsíc dřív, než vloni. A v míře podstatně vyšší.
Medard nám nadělil příjemné deštivo a to se hodí i těm slizounům. V sobotu a v neděli jsem jich na zahrádce našel desítky. Nepřeháním.
Vloni jsem je počítal a v sezóně, což mohlo být někdy v červenci, jich bývalo k přestřihnutí tak do dvou tuctů denně.
Tenhle víkend jich mohl být za oba dny tak vleletucet. Slimejši se dokonce vyskytovali v jakýchsi skupinkách. Vždycky po dešti uspořádali frontální útok ze tří stran, což je jejich osvědčená taktika z loňska. Kde se jich tu vzalo tolik, nemám tušení.
Většina jich byla menších, tedy samý mladý kusy. Ale o to víc jich bylo.
MánešťastnáHanička chodila po zahrádce a spílala těm nedožerům, kudy chodila.
"Podívej, tady na těch liliích jich bylo sedm najednou! A tady jsou taky. A tady. A tady. Tady, tady ..."
Byli všude.
Připadal jsem si jak Kamenáč Bill v boji s obrovskými moskyty. Ani já jsem nehodlal ustoupit. Nůžky pracovaly naplno a hordy půlených uslintanců rozmnožovali vrstvu organického hnojiva na trávníku i mimo něj. Obešel jsem zahradu čtyřikrát, možná pětkrát a nepřátel téměř neubývalo. Poslední obchůzka byla v neděli před polednem, kdy přestávalo pršet, což slintavcům není po chuti. Dílem kvůli úbytku vlhkosti a dílem kvůli práci mých nůžek jich už bylo pomálu. Posledního jsem načapal na zdi plotu za javorem a tím byl se šnekama pro tento víkend šmytec.
Ovšem velké naděje si nedělám.
Naše zahrádka je kdovíproč pro ty plzáky neodolatelným lákadlem a tak jsem nůžky nechal venku na okně pěkně v pohotovosti na ráno.
Neboť bitva ještě není dobojována.

06:27 ... dovětek: teď ráno jsem jich přefik kopu a tucet a ještě dva

čím uctít návštěvu

Možná už jsou mezi čtenáři mého deníku i pamětníci, kteří by si mohli vzpomenout, že někdy před čtyřmi, pěti lety jsem tu několikrát psal o zvířectvu na naší zahradě, která ještě tenkrát nebyla zahradou, ale jen neoploceným pozemkem. V tu dobu tu byl populární Bedřich. Tedy srnec Bedřich.
Někdy přišel sám, jindy se svým stádečkem. Byl u nás častým hostem, vlastně to bylo spíš tak, že my jsme se stali hosty u něho. Tohle bylo původně jeho území.
Chodil sem i další roky. Míň, pochopitelně. Měli jsme už plot.
Pak se tu srny přestaly objevovat vůbec. Buď si našly něco lepšího nebo možná skončily jako trofej nějakých vrahounů, co se organizují pod heslem naše myslivost. To by mě zajímalo, kolik z nich myslí jinak, než přes hledí pušky.
No prostě ať tak či onak, srny změnily rajón.
Až do včera jsem si to myslel.
Dělám si ranní kafe ke psaní deníku a kouknu z okna, co dělají ptáčkové. A vona tam na zahradě srna.
Na druhý pohled už nebyla na zahradě, ale těsně za plotem. Cosi tam uždibovala skrz oka. Než jsem stačil dojít pro foťák, odkráčela mimo záběr, načež se odněkud přihnalo psisko bez vodítka. Na to srnka pochopitelně nečekala, nemá jistě zapotřebí nechat na sebe řvát hned takhle po ránu. Odkráčela přes obilí někam k lesu.
Hned jsme si s moumilouHaničkou řekli že je to prima, že jsou zpátky. A taky jsme začili přemýšlet o tom, co k tomu plotu vysadíme, aby měly srnky co uždibovat.
Přeci jenom takovou návštěvu je třeba uctít něčím pěkně šťavnatým.

koupel

Cesta vede od severu.
První zastávka je na severní hranici. Následuje přelet nad cílovou oblastí a zastávka na jižní hranici. Ta trvá dýl, jelikož následuje pečlivá obhlídka cíle.
Po krátké domluvě jde letka na přiblížení. Dosedne těsně na hranici cílové oblasti. Dál pokračují pěšky. Velmi obezřetně.
První jde na průzkum, druhý ho kryje zezadu. V případě zjištění i sebemenšího ohrožení, dá ten první znamení a oba okamžitě startují a unikají přes jižní hranici co nejdál od nebezpečí.
Tím nebezpečím jsem já. A oba ptáčci svorně nadávají a spílají mi, že jsem si dovolil je šmírovat u potůčku, kam pravidelně zalétají, aby se vycachtali a napili.
Zetím nevím, co jsou zač. Jsou u nás noví.
Nejsou to ani sýkorky, ani zvonkové, ani brhlíci, ani rehkové, ani konipáskové. Natož pak kosi nebo drozdi. Ty všechny znám a jsou u nás doma. Tihle dva noví se tu teprv zabydlují a tak není divu, že jsou opatrní. Budu se muset podívat do nějaké knížky, co jsou zač. Zatím se jen tak vzájemně zkoumáme.
Vlastně oni spíš zkoumají mě. Jestli jim ten potůček půjčím. Moc se jim hodí. Ono to jednoho osvěží, taková koupel.

když už je to jaro

Jaro letos předvádí přímo čítankový průběh, Velikonoce jsou za dveřmi a u nás se sází a vůbec zvelebuje zahrada v každé volné chvíli. Nejsme pochopitelně tak pošetilí, abychom si nevšímali našeho okolí, kde jaro probíhá stejnou intenzitou jako u nás. Jenom holt třeba trochu jiným způsobem. Zrovna třeba sýkorky si už zakládají v naší budce hnízdo a zajíci lumpačí na mezích.
A právě zajíci mě tuhle zaujali cestou domů i dneska ráno při pohledu na pole za humny.
Totiž oni tu v kraji mají takový rituál.
Normálně, když jedete nebo jdete kolem zajíce, uhání pryč, jen vás zmerčí. Teď na jaře naopak. Sleduje vás. A zřejmě všechno v okolí. Koukal jsem na dva zajíce. Seděli na mezi narovnaní jako svíčky a zírali na sebe. Mohli být od sebe takových pět, šest metrů. Seděli a zírali.
Dneska ráno jiní dva zas. Přiběh jeden k druhýmu, sedli si proti sobě a zírali na sebe. Pak jeden utek.
To voni asi zahánějí silou vůle toho slabšího pryč ze svýho pole. A když jdete kolem, sednou si, čučí na vás a zahánějí vás. V tomhle případě to většinou nevyhrajou, tak to alespoň zkoušejí.
Bude v tom to jaro. Kdo má silnější vůli a dokáže dýl čučet na toho ušáka naproti, ten na poli zůstane a pro letošní jaro to bude jeho pole. A pak už jen nějakou tu zaječici a už do toho můžou začít dupat, když už je to jaro.

přes cestu

Ve Vraném se jezdí čtyřicet. Je to tam samá zatáčka, úzké cesty, tak se není co divit, že i čtyřicítka je až až. Člověk tak stihne dávat pozor třeba na chodce, kteří se motají v cestě.
A nejen na chodce. To máte každou chvíli kočku, nějaké psisko, cyklistu, bruslaře, .. No prostě ve Vraném je na cestách živo.
Je tam živo i v noci. Zrovna včera před jedenáctou.
Projíždím pomalu kolem přívozu a hned za zatáčku u bývalých papíren cosi přechází ulici.
Ono to bylo sotva vidět, i když mi světla svítí docela dobře. Jenomže to bylo mrňavý.
Byla to myška.
Slezla z chodníku a chystala se jít přes cestu. Ale hned jak mě zahlídla, vrátila se k obrubníku, sedla si a čekala, až přejedu kolem. Pak teprv šla dál.
Jel jsem krokem, takže byl čas ji sledovat a pomyslet na to, že ve Vraném už mají i vycepované myši, které umí přecházet přes ulici.
Pro šťouraly dodávám, že byla šedá, byla jenom jedna a já před cestou požil než zázvorovou limonádu.

račte vletět

Zatím to nemám podloženo dostatečně významným statistickým vzorkem, zatím je to jen druhý zápis pozorování. Ovšem dobře viditelného.
Vlastně slyšitelného každý rok touhle dobou.
Jen jsem přiletěl z toho slzavého údolí, totiž z Athén, do naší české kotliny, bylo do zpěvu.
Ani ne tak mě jako jim.
Mohlo by se zdát, že přiletěli se mnou. Dalo by se to pochopit, tady je klid na zpívání. Hlavně po ránu.
Tak, tak. Už jsou zase tady. Od pátku slýcháme ptáčky zpěváčky za oknem. Zatím je jeden, možná dva, ale jsou tady.
Přesně jako vloni. Ve stejný čas. Prostě je březen, za chvilku je tu jaro a ptactvo se vrací, aby si u nás vybralo místo na letní byt.
Krmítko i budka už jsou nachystané, takže račte vstoupit, totiž vletět.

babouk

V neděli ráno jsem se zamotal do pavučiny. To by nebylo nic divného, kdyby to nebylo v zimě a v kuchyni. Jsme rodina poměrně čistotná, čímž chci naznačit, že pavučiny u nás v kuchyni nejsou ani v létě, natož pak teď. Ostatně o vztahu mémiléHaničky k pavoukům už jsem tu několikrát psal.
Pavučina uprostřed kuchyně byla prostě neobvyklá. Ale měl jsem hlad a šel dělat snídani, což, jak jistě uznáte, mělo před pavučinou rozhodně přednost. Tudíž jsem na ní za chvíli zapomněl.
Přišel Matýsek a povídá.
"Támhle na stropě něco sedí, já to sestřelím."
A už si šteloval tu svojí pistol na molitanové šipky.
"Člověče, nech ho být, dyť je to pavouček," pravil jsem, "a i kdybys ho třeba trefil, tak po něm zbude mastnej flek. A máme čerstvě vymalováno."
"No tak jo. Ale maminka se bude bát."
"Nebude. Dyť je na stropě. Třeba si ho ani nevšimne. A on pak někam zaleze."
Ale kdepak. Pavoukovi se na stropě líbilo a máčistotnáHanička si ho všimla hned na prahu.
"Babouk!"
"No pavouček, asi mu bylo zima, tak se přišel vohřát."
"Je tam babouk a já tam nejdu! Nejdřív ho sundej."
Co mi zbývalo, vzal jsem list papíru a šetrně pavoučka probudil. Pustil se dolů na vlákně.
"No podívej, jak je hezkej. Jak se šikovně spouští na vlákně dolů."
"Fuj! Hned to vodnes."
No jo, vzal jsem ho i s vláknem pavučiny a šup s ním z okna. Jako vždycky.
Vůbec jsem mu to nezáviděl, zrovna začínalo sněžit.

kolik noh má teploměr

Když už jsme u zas u těch koček, je potřeba zaznamenat, že zatímco Ferda slouží k výrobě elektřiny, Sáru lze použít k měření teploty.
Tedy ne snad, že by jí čumák modral podle Fahrenheita, tak daleko se zatím nedostala.
Ovšem z jejího pobytu pod naší střechou lze usuzovat, jak bude.
Když je teplo, naháníme jí po okolních prériích a stane se, že jí třeba i den nevidíme. Když přituhne, Sáre se stahuje k domu a při teplotách kolem nuly se vysloveně vtírá dovnitř. Při teplotách výrazně pod nulou už z domu vytáhne paty jen na vysloveně zdravotní procházku a jakmile se teploměr dostane pod deset, Sáru z domu nedostanete. Dá se to pochopit, mě by taky nebavilo chodit bos v takovým mraze.
No a z těchto víceméně přesných pozorování lze usuzovat, že teď bude zase na chvíli tepleji. O kolik, to náš čtyřnohý teploměr neukazuje, ale rozhodně bude nad nulou.
Sára se totiž dneska courala celou noc venku.

jak vzniká elektřina

Třeme-li ebonitovou tyč liščím ohonem ... však to znáte. Každý takhle začínal ve škole s elektřinou. Dotáhli jsme to tak daleko, že to bez ní už neumíme a kdyby najednou přestala fungovat, nastala by tma a mazec, jak píše ve svých znamenitých knížkách kamarád Ondřej.
O elektřině víme hlavně to, že začne fungovat, když otočíme vypínačem. Vlastně vypínačem už se netočí, vypínač se zmačkne. Prostě se elektřina zapne a je světlo.
Ale já měl dneska světlo, ani jsem nemusel ničím točit.
Ferda, totiž náš kocour, je bytost přítulná, mazlivá a vlezlá. Čím je starší, tím víc pozornosti vyžaduje. Ráno začíná tím, že se mi usadí na klíně, ať sedím, kde sedím. Strčí mi čumák do podpaží a funí blahem. Čím víc se zavrtá, tím víc blaženosti projevuje.
Dneska taky. Vlezl si mi na klín a požadoval svou ranní dávku muckání. Ráno je pořád ještě tma a já si rozsvěcím postupně, abych měl čas se rozkoukat. A jak tak hladím Ferdu, koukám v té tmě, že najednou to začne prskat a v té jeho huňaté strsti přeskakují modré jiskřičky. Byla to chvilička, ale i ten okamžik stačil, aby bylo jasně vidět, že Ferda je kocour nejen mývalí, ale taky elektrickej. Ono se o tom často i píše ... jiskřila mu srst ... ale já to dneska viděl poprvé.
Tož mám ranní zážitek. A už vím, že elektřina nevzniká jenom třením ebonitové tyče, ale taky třením Ferdy.