WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

PF 2012

s Liškou v bedně

Už jste někdy jeli schválně špatně? Jen tak, aby se něco dělo? My to už zkoušeli. Je vám to fakt psina.
To jedete tam, kam doopravdy potřebujete, ale navigaci to neřeknete. Té to místo naopak zatajíte a ještě navíc jí zadáte úplně jiný cíl, pokud možno na opačné straně.
A začnou se dít věci.
Navigace vám nejdřív jemně naznačí: "Hele, tady to votoč, jak to pude."
Potom přidá: "No když to tu znáš líp … Ty víš kam jedeš?"
Jenomže zakrátko se začne vztekat: "Tak já tu teda nemusim bejt!" a zkusí ještě smířlivé: "Co děláš?" a "Hele, tak todle jsme si teda nedomluvili!"
Když jí pořád ignorujete, začne se do vás navážet: "Hele, eště jednou mi tohleto uděláš a třicet kilometrů s tebou nepromluvim ani slovo." "Hele, povidám ti, votoč to!"
Jenomže vy jí pořád ignorujete. Tak už je sprostá: "Tos posral!"
Když ani to vás nepřinutí dát se správným směrem, zkusí se usmiřovat: "Hele, esi se mezi náma něco stalo, tak to řekni."
Nic jí pochopitelně neřeknete a jedete si pořád dál po svém a čekáte, jakými humory vás ta bedýnka bude dál častovat. Když dorazíte do cíle, máte pocit, jak vám to skvěle uteklo a pokud jste nahlas tomu pánovi - jmenovitě Pavlu Liškovi, který ty průpovídky namluvil - tedy jestli jste mu nahlas odporovali, máte ještě skvělý pocit, jak báječně jste si cestou popovídali a nakonec si prosadili svou.
Co vám budu vykládat. Není nad to cestovat s Liškou v bedně.

už to jede

Zapomněl jsem na to jako se zapomíná na všechny ostatní karamboly a kotrmelce. Alespoň teď můžu napsat - teď si vzpomínám, že to bylo tak …
Začneme od konce. Vypadá to, že internet a telefon už fungují a snad budou fungovat i dál. Pan technik, který měl přijít (
psáno tady) nakonec přišel. Doma byla jenom málaskaváHanička a to bylo mé štěstí, poněvadž kdybych u toho byl já, pan technik by si mohl do paměti nebezpečně zafixovat, kdo že je ten tatrman. Všechny předchozí peripetie by byly zapomenuty a tahle poslední drobnost by se stala mediálním trhákem nejméně na týden.
Jen připomínám, že skutečnou příčinou všech patálií je nepopiratelné přestřižení a následné několikeré špatné opravení kabelu někde na trase. Za to má u mě vroubek ta parta, co za to může. Ovšem tohle bylo něco jiného. Bylo třeba napravit něco, co jsem patrně pokazil já, byť na dobře míněnou radu pana technika.
"MározumnáHanička mi to výpravěla takhle:
"On to měl za minutu hotový. Přece ti říkal, že máš zkusit ty konektory přepojit jinak a …"
"Já vim, já je přepojil nejmíň pětkrát a pořád to bylo špatně, tak jsem to radši svěřil jemu."
"No - a von je hned napoprvé přecvaknul obráceně a telefon okamžitě naskočil."
"To je vostuda."
"Von taky nejdřív vypadal naštvaně, ale pak si všim toho hlavolamu, co máš na skříňce a už bylo dobře. Rozpovídal se o tom, že má rád hlavolamy a nasupenost ho opustila."
"Alespoň víme, že u nás v domě to porouchaný níkdy nebylo. Koneckonců za tu drobnou vostudu to stálo a je dobře, že už to jede."
"Snad to vydrží."

já to vím

Dyž napíšu, že je všecko jinak, nebude to nic novýho pod sluncem. Ono už je to téměř pravidlo.
Kupříkladu s těmi Matějovými závody.
Všechno bylo skvělý až do chvíle, kdy jsem se nechal ukecat a připustil jsem, aby byl Matějovi nabídnut cvičební šat - takové to hedvábné kimono, co se v něm cvičí, když se to umí, aby to dobře vypadalo. Neměl jsem to připustit, ba dokonce jsem jednou vzdoroval, ale napodruhé už jsem se Matěje zeptal, jestli to nechce zkusit. Zkusil to a při zkoušce mu to šlo, jenomže to neměl uvázanej pásek - takovou tu šerpu dvakrát kolem dokola. Ten dostal těsně před cvičením a to byla ta chyba. Von mu už při nástupu pomalu jel dolů a v půlce sestavy mu spad až na nohy.
Matěj je kluk statečnej. Zastavil to uprostřed pohybu, zůstal jako socha, jen ten pásek si vytáh nahoru. A pokračoval až do konce.
Nechápu, že tuhle osobní statečnost porota neocenila. Matýsek tu kuráž udržel až do konce a rozplakal se až když šel k nám, divákům. Bylo mi to líto hlavně za něj. Jenomže on je úžasnej. Ten den byl smutnej, to ano, ale už večer znovu začal cvičit sám od sebe sestavu a pokračuje v tom dál. Prostě nám všem musí ukázat, že nějakej pásek ho nemůže naštvat, protože on to umí. A já to dobře vím.

dobrodružství nekončí

O vánocích jest líti olovo, krájeti jablka, házet střevíce a vůbec vyvádět kdejaké neobvyklosti a míti je za lidové obyčeje.
Inu proč ne. Letos jsme to zkusili o druhém adventu s Kellym.
Poslední letošní hra byla ve znamení proměny hlíny ve stříbro. Všichni učedníci Kellyovi se sešli ve známém prostoru v Jílovém, kde už na ně čekala vědma, které se prokázali klíči. Někdo sice klíč zapomněl, ale to neva, měl jsem jeden náhradní. A jen jsme vešli do toho sklípku, začalo se tvořit.
Děti dostaly bílou hlínu, ze které si v připravených formičkách udělaly ochranné amulety. Šikovně si s tím poradily, ale co dál? Byla to pořád jen bílá hlína. Vědma si rady věděla. Amulety vysušila a poté je podrobila plamenům ohně a šup s nimi do vody, až to zasyčelo.
Ale pořád to byla bílá hlína. Sice teď už úplně ztvrdlá, ale pořád bílá.
Přišlo na řadu kouzelné zaříkadlo a drátěný kartáč. Silou slova i kartáče se z bílé hlíny pomalu stával šperk z ryzího stříbra. Všem se to povedlo a celý proces měl takový úspěch, že do tvoření se pustili i dospěláci s náležitou vervou.
Pak ještě složit rozstříhaný záhadný nápis a rozluštit jej pomocí klíče na zjevném pergamenu. Bylo tam psáno, co vše je třeba o Štědrém večeru s amuletem vykonat, aby ožila jeho zázračná ochranná moc.
Tož z učedníků jsou tovaryši a v dalším konání je budou chránit amulety, které si sami vyrobili. Něco mi říká, že dobrobrodružství zdaleka nekončí.
pár obrázků v galerii zde

domácí závody

Nejméně poslední měsíc se u nás hodně mluví o závodech. Tedy Matýsek o nich mluví a pilně trénuje. Dokonce je to pro něj tolik zajímavé, že minulé úterý tvrdil, že ty závody na domácí půdě už jsou, ale pak se večer zjistilo, že až za týden. Tedy včera.
On jejich trenér, Tomáš, to má vymyšlené tak, že během roku bedlivě sleduje, jak kdo cvičí a už má jasno, kdo by na závody do Prahy měl jít. Jenomže aby jen tak trenér rozhodnul, to nejde. Uspořádal tedy včera v tělocvičně ve škole domácí závody pro malý kluky, aby se ukázalo, kdo na ty velký závody (taky pro malý kluky) má.
Matěj to všechno začal tím, že v pondělí nemoh najít botu. To jsem se hrozně navztekal a pravil jsem, že když jí nenajde, tak na závody nejde. Vážně jí nenašel. Ani ve škole jí nenašel. Že prý se říká, že si s ní hráli na chodbě čtvrťáci … Ale věřte tomu. Prostě tu botu někde nechal. Nepořádník nepořádná. Zkusil jsem mu při hledání pomoct a vyšlo to: bota byla v koši na šatní skříňce mezi ostatními lichými notami. Matýsek zřejmě není sám, kdo ztrácí všechno včetně bot.
No ale účast na závodech byla zachráněna. Pak sice ještě nemoh ve třídě najít tyč na cvičení, ale tu jsme našli obratem a nakonec jí stejně nepotřeboval.
A byly závody.
Protože jsem byl zvědavý, díval jsem se, jak to klukům jde. Bylo jasné, proč nám už dopředu Tomáš říkal, že by chtěl, aby na velké závody Matýsek jel. Oni totiž ti malí kluci si jenom tak hrajou a vážně jich to bere jen pár. Bráškové, z nichž jeden chodí do třídy s Matějem, to je jiná káva. Honzík i Kuba cvičí, jako by byli z Číny a budou na závodech startovat v jiné kategorii a taky to nebudou jejich první závody. A hned za nima je Matěj. Byl třetí a Tomáš to zařídil tak, aby na závody jelo prvních pět, pro jistotu. To vám je úžasný, jak to ti malý kluci berou vážně. Člověk by se jich i bál, kdyby na něj vybalili tu jejich sestavu jen tak na ulici. Už chápu, že to Matřějovo bílý tričko nedostane jen tak někdo. A ten kdo ho má, už něco musí umět. No a v sobotu se uvidí, jestli může Matýsek pomýšlet i na vyšší mety. Začátečníků jako on tam bude jistě spousta. Tak mu držte palce.

co bude

Tahle písnička je už notně ohraná. Přesto je to pořád hit. V pondělí zas nešel internet.
Tož jsem tentokrát zavolal na poruchy, abych nevolal furt tomu našemu dvornímu technikovi. A že prej to musí bejt v pořádku, že to naměřili a není problém. Znovu jsem se pokoušel dostat na síť a pořád nic. Tak volám znovu. Spíš o radu než o pomoc. Ptal jsem se na možné softwarové příčiny a kdepak. To prej být nemůže a mládenec se pustil do servisní podpory po telefonu.
A že prej mám poslat ping (to je takovej kontrolní souborek dat na prověření sítě). Tak povídám, že to přímo z počítače neumím, protože příkazovou konzoli nepoužívám, ale že to pošlu rovnou z modemu. Nešlo to, pochopitelně. A že prý mám zkusit se přihlásit k modemu. No to už přeci jsem! A tak se mi dostalo návodu, kterak musím odpojit wi-fi a připojit modem přes kabel a mezitím ho nechat aspoň minutu vypnutej a kdovícoještě. Poslušně jsem všechno udělal a zase nic. Tak estli prej mám modem od kyslíků. No nemám, povídám. Tak to může bejt tím modemem. Dobrá, vrátím tam ten váš modem, kterej jsem nahradil novým, rychlejším. Nahradil jsem ho a furt to nešlo. Musím ještě podotknout, že všechny tyhle a ještě spoustu jiných úkonů jsem udělal samozřejmě sám předtím, než jsem někam volal. Ale tak nějak jsem nechtěl přerušovat mládence, kterej mi evidentně předčítal příručku, co měl otevřenou na stole před sebou.
"Tak já nevidím ani ten náš modem. Vy máte pořád problém s IP adresou."
"No to mám, proto vám volám."
Mládenec zas něco zkusil přečíst z příručky.
"Ale to nepude," povídám, "já nemám písíčko. Já mám apple."
"Tak to je špatný, na to tu nemáme postup," konečně so přiznal operátor. "Tak já to postoupim na druhou úroveň. Oni se vám ozvou."
No asi po hodině jsme toho nechali, nemělo to cenu. Položil jsem telefon - a asi za pět minut se rozběh internet. Nějak jsme to tím hovorem prorajbovali, ty dráty.
Jenomže včera mi volal náš pan technik sám. Že prý je unás před domem a že tomu fort nerozumí a furt se mu to nelíbí. Že s tím něco udělá. A že pý mám večer vyměnit filtr dat, co mi hodí do schránky.
Večer jsem ho vyměnil a výsledek se dostavill okamžitě. Síť, která jakž takž jela spadla definitivně. Vrátil jsem tam filtr starý, internet se rozjel, ale telefon nejde doteď.
Dohodli jsme se, že pan technik přijde ve čtvretek, že se na to podívá u nás doma. Že je to záhada.
Tak jsem zvědav, co bude.

dobrota

A zima je tu.
Zjistili jsme to jednak tím, že na studánce a na potůčku už máme led, a jednak tím, že v pátek jsme šli s dětmi a lampiony tu paní Zimu přivítat. To je ve Zvoli každý rok veliká sláva. Před školou se sejdou děti a kapela a dámy školou povinné (ty ovšem pro radost, nikoliv z povinnosti, neboť my máme ve Zvoli vůbec nejlepší paní učitelky i paní ředitelku) a jde se vítat paní Zima. Musí se až tamhle do lesa, to dá rozum. Aby byl pochod delší a děti si užily svícení i hašení lampionů nedopatřením zažehnutých převrácenou svíčkou.
Není to ovšem jen tak. To se musí jít kolem rybníka a zpívat a vůbec se veselit a dodat si kuráž, poněvadž Zima bývá většinou v držení nějakých pohádkových bytostí, které jí tak snadno nepustí.
Letos to byli dva draci, kteří ve své sluji Zimu drželi. Teprve když svatý Martin ty dva draky porazil, byla Zima volná.
Ovšem on to zas tak těžké neměl, ten Martin. Draci najednou zkrotli a nechali se slyšet, že paní Zimu beztak pustí a děti že už taky nežerou, poněvadž takový špindíry, co si nemejou uši ani nohy, se jim žrát prostě ekluje.
Nakonec ale přeci jen na jídlo došlo a ve sluji se našly nějaké ty dobroty, které děti předem přinesly do školy, aby bylo čím ty potvory nakrmit. Saně však buchty a perníčky jak známo nežerou, čímž zbylo víc na nosiče (i hasiče) lampionů.
Dobrota to byla.
(
pár obrázků tady v galerii)

pod kaplí

Hledáme teď vhodný prostor na předvánoční Kellyho výpravu. Potřebujeme tentokrát spíš takové komorní prostředí, kde bychom mohli tak dvě, tři hodinky cosi kutit a tak šmejdíme, kde se dá. V sobotu jsme dostali typ od Ondřeje a v pondělí volá:
"Tak už jsem to zařídil."
"To je fantastický, já tam zajdu a domluvím podrobnosti."
Včera kolem poledního jsem se tedy vydal na průzkum. Vlastně jsem šel cestou, kterou jsem chodíval v dobách střední školy denně. Sice opačným směrem, ale průchody fungují pořád. Františkánskou zahradou, přes Jungmaňák, kolem Svatýho Martina ve zdi, Průchodní uličkou do Konviktské a už jsem byl na Betlémském náměstí. Ale teď kudy do sklepa? Zkusil jsem to nejdřív v tom starobylém domě, co je klub architektů. Ani jeden ze tří pokusů mě nezavedl k tomu správnému pánovi.
Nezbylo, než mu zavolat podruhé.
"Vidíte tu mříž v rohu? Tak za ní jsou točité schody dolů a po nich jděte a pak dál, co to pude."
Šlo to až do velké podzemní prostory pod Betlémskou kaplí. Panoval tam tvůrčí zmatek. To nic nebránilo tomu, abychom se potkali.
"Ale jakýpak tvoření? Já myslel, že tu skauti budou hrát nějakou bojovku."
"Kdepak bojovku. Budeme s dětmi tvořit ze stříbra."
"Ale to já vás nemám kam dát. Tady bude Vánoční výstava. Tady budou chodit tisíce lidí. Dětičky s babičkama. Tady budou betlémy. Tuhle to vidíte, tady už je mlýnský kolo."
Pěkně jsme si popovídali o tom, jak by to šlo, kdyby tu nebyla výstava a dohodli jsme se, že možná někdy příště.
Takže hledáme dál, ale tahle výprava stála za to. Ve sklepě pod kaplí jsem byl poprvé.

staré bylo lepší

V lednu jsem to poplet, v únoru to nechal plavat a potom se na to nějak zapomnělo. Až minulý týden mi to přišlo vhod i nahlásil jsem, že konečně půjdeme do Technického muzea.
Těšil jsem se a děti taky. Kačka tedy rovnou říkala, že už tam se školkou byli, ale to neva, stejně si houby pamatuješ, viď Kačenko.
První překážka bylo vůbec někde v okolí muzea zaparkovat. Sjezdili jsme půlku Letné, až jsme po asi tak pátém průjezdu kolem muzea našli místo přímo před ním. Tam jsme musel předvést technickou zdatnost, poněvadž zaparkovat tak, aby vzadu zůstaly dva centimetry a vpředu dvacet, to už jsem nemusel dost dlouho. Zvlád jsem to i bez kamery a parkovacího systému. A šlo se do muzea.
Měli jsme namířeno nejdřív do expozice tiskařství, kde se měla předvádět ukázka staré tiskové techniky. A opravdu. Byl tam litografický kámen, lis i pán, který tisknul obrázky. Děti dostaly obrázek a slíbili jsme, že si ještě přijdem pro ten druhý, pro mašinku. Báječná aktivita.
Jenomže tím aktivity skončily. Těšil jsem se na taková ta hejblátka, která vždycky stála v dopravní hale a v sálech kinematografie a časomíry. Jenže ani funkční a prskající modely zapalování Scintilla a Bosch, ani stroboskop a kukátka tam nebyly. Zmizely. Možná do depozitáře. Možná vůbec. Všude cedulky nesahat, nedotýkat se.
Když jsem se ptal jednoho pána, co tam hlídal, jestli o těch modelech zapalování něco neví, pravil, že je muzeum připravuje na závody - zřejmě mi nerozuměl. Měl na to věk. Tož jsem otázku zopakoval. Pán opět neporozuměl a pravil, že všechny ty exponáty od dětí děsně trpěly a proto se na ně nesmí šahat. Přesto, že ten pán modely zapalování evidentně nikterak nahradit nemohl, nechal jsem ho stát a prskat na stejném místě, kde ty báječné modely stály a prskaly před lety, a šel s dětmi dál. Podívat se na bugatku.
Narůstalo ve mě zklamání. Tolik let se muzeum opravovalo, tolik let se psalo a povídalo o tom, jak se opravuje a po tolika letech to vypadá, že tam jenom vymalovali, přistavili půr podstavců ze železa, vyměnili pár exponátů a všechno, co bylo pro děti zajímavé schovali, aby si s tím náhodou někdo nehrál. V přízemí v dopravní hale přibyl Spitfire a ve druhém patře stalinův pomník. Nebavilo mě to.
Vrátili jsme se k tiskařství. Pán tam pořád tiskl. Děti dostaly každý po mašince a šly si zkoušet jediné pohyblivé a povolené modely - tisk z hloubky, z plochy a z výšky. Já jsem zatím pojal nápad a hned ho začal realizovat. Domluvil jsem se s panem litografem, že zkusíme naplánovat jedno z příštích pokračování Kellyho k němu do tiskárny, aby děti viděly, jak se doopravdy tiskne. Pán s tím celkem vstřícně souhlasil a pak jsem se dozvěděl, že je to vnuk pana malíře Cyrila Boudy. Úžasné. Tu mašinku na litografický kámen kreslil jeho tatínek, Jiří Bouda. Měl jsem z toho setkání radost.
Tak nakonec to stálo za to. Ale nebýt tiskařství, nevím nevím. To staré muzeum bylo lepší.
(
obrázky jsou tady)

velký cíl

Tak jsem to prošvih.
Někdy o víkendu naskočilo na počítadle woleschka poctivých 100.000. Poctivých proto, protože si počítám unikátní návštěvy, což znamená, že jednu ip adresu to počítá jen jednou denně. Tedy ať klikáte, kolikrát chcete, víc, než jednu čárku denně do seznamu to neudělá. A právě proto z toho mám velkou radost.
Vedu si takovou obyčejnou tabulku s počtem denních přístupů a jsou to pro mě počty potěšující. Celkový průměr od prvního vydání woleschka je přes padesát denně a letos už je denní návštěvnost přes sedmdesát. Tož vám všem do celého světa, které pořád ještě baví číst můj deník, děkuju za přízeň a těším se, že nám to ještě nějakou dobu vydrží. Tedy vám ta chuť číst a mě ty nápady, co psát. Máme před sebou velký cíl: přidat další nulu!
Nebo si snad myslíte, že nedosáhneme na milion?

málo asijská

Ono je to sice do Zbraslavic hodinka autem, jenomže vlakem se musí přestupovat v Kutné Hoře a autobusy z Prahy k nám v neděli moc nejezdí. Takže kdybychom čekali, až přijede Matýsek s klukama večer ze soustředění, byla by už tma.
Tož jsme si pro Matýska zajeli. Ono to mělo samozřejmě i ten význam, že jsme byli zvědaví, jak mu to jde, když cvičí sestavy. A taky jsme to viděli. Šlo mu to a baví ho to. Pět dní trénovali a Matýsek rozhodně za velkejma klukama nezůstával pozadu. Jenom holt to švihadlo, to mu moc nejde. Ale to se napraví.
Doma pak nám ukázal, co všechno si pamatuje ze sestav. V odpoledním sluníčku na zahradě to působilo obzvlášť asijsky. (obrázky
1, 2 jsou otisky z filmu, proto jsou tak mizerný)
Ovšem máme tu konec října a tudíž i dušičky, čili halloween a ten je potřeba si taky řádně užít. Cambus kolem halloweenu bude dneska odpoledne ve školce. Mezitím odborná školičková porota vybere nejstrašnější dýni.
My jsme s Kačkou, zatím co Matěj trénoval, vyřezali taky jednu do soutěže. Když si k ní ale děti odpoledne sedly, Matýsek byl nějakej nafučenej.
Fotit se nechtěl a mračil se jak sedm čertů. Holt mu ta dýně připadala asi málo asijká. A to jsem se fakt snažil.
No - uvidíme večer. Kdyby nic, tak alespoň Kačce se líbila.

broučci

Divadlo zmiňované v minulém zápisu bylo divadlem dětským, pochopitelně. Minor. Asi ho znáte. Dělají tam všelijaké vylomeniny a děti to baví. Vloni jsem tam byl třeba s Matýskem na Klapzubově jedenáctce a natolik se mu to líbilo, že půjdou letos s Kačkou a moumilouHaničkou zas. V sobotu hráli Broučky. MoušikovnouHaničku napadlo, že děti půjdou samy. Tož jsme je pěkně doprovodili do divadla, v předsálí jsme s nimi počkali, až bude zvonění k začátku a pak se děti šly usadit do lavic a my ke stolku divadelní kavárny.
To byl zvláštní zážitek. Jednak mají nad kavárenským pultem obrazovku a můžete sledovat děj přímo v sále a jednak bylo zajímavé sledovat ten cvrkot v divadle, když se zavřou dveře do jeviště a představení začne.
Pán v divadelním fráčku s krovkami tam pobíhal s vysílačkou v ruce a říkal do ní:
"Neboj, já ti řeknu, už jsou vevnitř, můžeš se připravit."
Do toho chodili opozdilci, kteří se vždycky najdou. To vám je taky zajímavej úkaz. Ať se děje, co se děje, vždycky někdo přijde pozdě.
Pak se najednou vynořil odkudsi na znamení herec v kostýmu a vešel do sálu.
"Hele! Brouček. A měl čelovku!"
Než se máveseláHanička otočila, Brouček byl v sále.
Na obrazovce nad barem jsme mohli sledovat, co se přibližně uvnitř děje. Byl to docela šrumec, on v tomhle divadle hraje roli celý prostor.
A tak jsme při kávě, povídání a občasném juknutí na obrazovku strávili celé představení.
Když to skončilo, koukli jsme dovnitř. Matýsek se zrovna zvedal, vzal Kačku za ruku a šli ke dveřím.
"Máme hodný děti, viď," povídá mámiláHanička.
"Máme, jsou to takový broučci."
No a pak dostaly kabátky a lucerničky (to jsou taková světálka, co se dají v Minoru koupit) a jelo se domů.
Kolem toho Faustova domu.

létající koberec

To, že se u nás čtou pohádky, to je stará vesta. Máme tím pádem přípravu a trénink na mimořádné či neobvyklé události a objevy.
Objeví-li se tedy někde v naší blízkosti například bazilišek, mistr Yoda nebo víla Andulka, jsme na to přichystáni a bereme to jako součást vesmíru. Ostatně s čerty na ďáblově kopci v sousedství tu žijeme denně.
Když jsem tedy včera v rozhlase slyšel, že někde ve světě na nějaké univerzitě vynalezli létající koberec, vůbec mě to nepřekvapilo. Dalo se to očekávat. Takový koberec, to je praktická věc a v dnešním světě úspor čehokoliv a kdekoliv jistě potřebná.
Byl jsem zvědavý a podíval se na internet, co se o tom píše. A musím říct, že mě to trochu zklamalo. Zatím je to jen ve fázi prvotního výzkumu a vypadá to jak igelitovej pytlík odfouknutej větrem. Řeší se to vědecky a jsou s tím problémy. Například s přívodem energie a podobně. Holt si budem muset počkat, až ti vědci přijdou na to správné zaklínadlo. Jo, kdyby četli pohádky, jako my, tak by věděli, že … ále co, přeci jim tu nebudu s dětmi radit. Oni si na to přijdou časem sami.
Kdo je zvědavý, o co jde, tady je ten
rozhlasový odkaz.

ps
pravidelné čtenáře pobavím: internet nám znovu nejede - když jsem volal o pomoc nešemu dvornímu technikovi, rozčílil se a pravil, že to věděl, že ty kabely jsou špatný a že to jde hned řešit, že na to okamžitě pošle kabeláře … to bylo včera. A dneska jedu zas nouzově přes telefon. To ovšem není pohádka, to je realita dneška.

od Kellyho

Nejdřív si ke mně pod peřinu vlezl Matýsek, pak Kačenka a potom mámiláHanička, načež nás všechny z pod peřiny vyšoupla, jelikož dívat se v posteli na pohádky, to je hřích, byť by to byli Šmoulové. Potažmo je neděle a jdeme zachraňovat Kellyho.
"Hurá, jdeme zachránit Kellyho!" jásala Kačenka, ale hned potom dodala: "Já se trochu bojím těch démonů."
Ono totiž tentokrát byo třeba nesmlouvavě potřít démony, jež zrádný Krobot vyslal, aby škodili magistru Kellymu. Dětí bylo sedm, démonů bylo sedm, vyšlo to akorát.
Děti nalezly kouzelné hůlky, nakrmily koníčky a ti jim dali sílu porazit démony. Hůlky pak hrály důležitou úlohu při zaříkávání démonů a jejich fyzické likvidaci. Ona to není žádná legrace. Takového démona musíte nejdřív najít, pak ho přemoct, svázat, dát do schránky, po vodě ho nechat odplout, balónem ho nechat odletět a v ohni ho spálit. To ovšem není jen tak. Démoni jsou pěkný potvory.
Proto je k potírání démonů zapotřebí přehršel magických zaklínadel, pomůcek, ochranných talismanů a vůbec, kdejaké kouzelné haraburdí. K tomu se dostanete, hledáte-li poctivě. Děti poctivě hledaly a našly vše potřebné a to i klíče k altánu, kde nedělní výprava vrcholila. Démoni byli na hlavu poraženi, poklad nalezen, buřty opečeny - a Matýsek dostal svůj první opravdický nůž od Kellyho.
S nožíkem teď chodí spát a pochvaluje si, že je takovej starobylej a opravdovej. No bodejď ne, vždyť je od Kellyho!
Pro zvědavce jsou obrázky tady v galerii.

to bude trvat

Je zvláštní, že se některé události kumulují do krátkého časového úseku. Včera jsem tu naznačil, že výpadky elektrřiny a výpadky internetového spojení už proběhly. Protože se jednalo o neplechu v oblasti usměrněného pohybu elektronů, musely si to ty elektrony nějak mezi sebou říct a k těm již stávkujícím se pochopitelně přidaly další.
Zasekl se mi pracovní (tedy nikoliv domácí) počítač. Prostě uprostřed věty psané do mailu se zastavil a způsobem trucovitého osla se nehodlal hnout z místa. Ihned jsem se pokusil o oživení, odjel si domů pro mocné diskové nástroje, zkusil jsem nabootovat ze systémového media, připojit ho přes kabel k domácímu počítači … nic. Bylo po něm.
Takže jsem se na doporučení hned ráno vydal k firmě, která zachraňuje data z disku. Už nebylo co zachraňovat. Disk byl zničený, nečitelný. Na další doporučení jsem se odebral do servisu, kde měli disk nový, a během deseti minut mi jím osadili poítač. Ze záloh jsem si vytáhl soubory (Apple má vynikající nástroj - Stroj času tomu říká. Stačí jen "zmáčknout konoflík".) a teď už jenom zbývá poskytnout systému poslední updaty a bude to. Jenom holt ten aktuální mail budu muset poslat znova.
Kdyby to bylo tak jednoduchý i s tou domácí elektrikou, bylo by nám hej. Jenomže to tak snadný nebude. Včera mi pan elktrikář povídal, že tu něco proměřil, že tam něco navíc namontoval a teď budeme zkoumat, kudy nám ty elektrony z domu utíkaj.
A to holt bude nějakou chvíli trvat.

visitor

Zlobit. Někdy mi to stojí za to. Jako třeba minulý týden v Bruselu.
Byl jsem tam s kolegy na výstavě, ostatně obrázek je pořád ještě v rubrice
telegraficky. U takovýchhle výstav je zvykem předregistrace po internetu a za to, že se registrujete, dostanete buď vstupenku zdarma nebo alespoň výraznou slevu. Registrací rozumějte, že jim dáte svoje údaje včetně velikosti bot a čísla košile, aby si vás mohli dát do databáze a pak vás votravovat a neustále vám něco nabízet. Jenomže tady v tom případě registrace skončila dřív, než jsem si na ni vzpomněl a tudíž bylo třeba zaplatit za vstupenku na místě plnou cenu. Sedmdesát euro je docela dost peněz. No a prý, abych se registroval.
"No to si děláte srandu, ne?! Dyť vám tady platím plnou cenu vstupenky, tak jakýpak registriování!" bránil jsem se a hodlal se ubránit.
"Ale to je potřeba na vstupenku, abyste tam měl měl svoje jméno a firmu."
"Nechci tam mít svoje jméno a firmu. Netvrďte mi, že když jsem zaplatil, tak mě tam nepustíte!"
"Pustíme, ale musíte tu vyplnit svoje jméno."
"Nevyplním!"
"Tak vám nemůžeme vystavit vstupenku."
"Tak mi vraťte peníze."
"To nejde, už jste zaplatil. Stačí, když nám dáte vizitku."
"Nedám." popravdě mi to bylo jedno, ale protože mě to začalo z principu bavit, neustoupil jsem.
Jenomže kolegové (zaregistrovaní) už čekali u vchodu. Zatím se bavili tou scénkou, ale to nemohlo trvat věčně.
Vzal jsem papír s registračním předpisem a proškrtal jsem celou áčtyřku od shora dolů.
"Tak aspoň jméno tam napište."
"Nemám jméno."
Slečna se na mě tak nějak podívala, jako že to ne, že určitě nějaké mít budu. A v tom mě to napadlo.
Napsal jsem tam jméno. Slečna vzala razítko, bouchla jím o papír a na papíru byl konečně ten důležitý otisk: Zaplaceno.
"A teď jděte vedle, oni vám tam vystaví tu vstupenku."
Paní u vedlejšího pultu na mě tázavě pohlédla:
"Vaše příjmení?"
"Je tam napsané."
"Vážně?"
"Jistě!"
Paní si to odškrtla. "A jméno?"
Spustila se další, úplně stejná scénka jako u vedlejšího pultu. Kolegové čekali, ale mě to bavilo čím dál víc. K tomu jsem měl už i nápad, co s tím. Po chvíli neústupných stanovisek na obou stranách jsem tedy zdánlivě povolil a začal diktovat údaje. Paní na mě nevěřícně koukala, zvlášť u pozice ve firmě se ptala třikrát. Nakonec ale napsala do počítačové databáze prestižní světové výstavy to, co sem jí řekl. Dostal jsem cedulku na krk a moh' jsem jít na výstavu.
Na cedulce stálo:
Mr. No NEMO, captain,
visitor

v předaleké galaxii ...

Bez pohádek by to u nás nešlo. S dětmi jsem začal čtením pohádek a to nám zůstalo. Zrovna předevčírem jsme dočetli Babu Jagu, kostlivou nohu.
Pohádky konzumujeme ve všech formách. Chodíme na ně do divadla, do kina, máme pro děti spoustu pohádkových knížek i filmů. Ba dokonce, když jsme zjistili, že mají děti problém se slovenčinou, posháněl jsem pohádky slovenské, aby u nás byl slyšet i náš druhý jazyk a aby ho děti nepovažovaly za jazyk cizí.
Samozřejmě jsme začali pohádkami českými o čertech a o Honzovi a o princeznách. To je základ, na tom se musí stavět. A jak děti rostou, seznamujeme je s dalšími pohádkami a už to nejsou přímo pohádky. Děti byly s filmem pana Zemana v pravěku a taky v muzeu, podívat se na mamuta, Matýsek už zná kapitána Nema a s Kačkou si zpívají písničku o Sandokanovi. Prostě pohádky všeho druhu, protože pohádky nakonec vždycky dobře dopadnou.
A právě včera byla příležitost rozšířit už tak dost početnou sbírku pohádek a definitivní verzi jedné pohádky, kterou už děti také částečně znají. Připouštím, že má mášetrnáHanička trochu pravdu, když tvrdí, že jsme blázen, a že by nám stačily ty starý kopie, co jsem je pro děti osadil českou zvukovou stopou. Jenomže zrovna tohle je taková klukovská srdeční záležitost. Tomu nešlo odolat. Ale protože má pohádka šest dlouhých dílů, budeme si je společně dávkovat. Za chvíli jsou tu dlouhé zimní večery a to je ta prává příležitost usadit se a vydat se společně do hlubokého vesmíru, kde nakonec podle pravidel pohádek všechno dobře dopadne.
Však tu pohádku taky znáte. Začíná kdysi dávno v předaleké galaxii …

porucha spojení

stává se to maximálně třikrát za deset let …
ale stává se to
někde indiáni vykopali koleje nebo překopli kabel, co já vím
skutečnost je taková, že nám nejde ani telefon, ani internet a že prý mají na opravu 36hodin - no to jsem zvědavej
zatím je tedy do odvolání woleschko v nouzovém režimu
když to nepůjde, pošlu alespoň nějaký obrázek do rubriky
telegraficky

proč dělat rámus?

Šel jsem včera přes Václavák z Opletalky do Štěpánský, to není žádný hrdinství. Tedy obvykle ne.
Včera taky nebylo, skoro.
Přícházeje k náměstí, slyšel jsem jakýsi hluk a křik.
Na rohu jsme se sešli. Já s hlukem a křikem, tedy s čelem jakéhosi průvodu. Přidal jsem do kroku a prokluzl těsně před vůdci a dýmovnicí, která z davu vyletěla.
Šel jsem, kam jsem potřeboval, oni taky. Já měl svoje potřeby celkem ujasněné, co chtěli účastníci průvodu, nevím. To, proč jsem se několikrát ohlédl, byl ten jejich pokřik. "Češi! Češi!", všeobecný rámus a zapálená dýmovnice.
Nebyl jsem sám, kdo se ohlížel a šel jim z cesty.
Pokud to měl být projev piety související se středečním letetckým neštěstím v Rusku, těžko to chápu. Byť by to bylo v souvislosti s hokejisty, tedy novodobými gladiátory. Každý se se svými pocity vyrovnává po svém, to jistě. Ale proč u toho dělat rámus, házet po Václaváku dýmovnice a hulákat. Nevím, nevím. Tak nějak mi to nesedí. Ale kdo ví, co to vlastně bylo. Třeba si šli jen tak zakřičet, to je u nás zvykem, ale nic to neřeší.

v kterým roce ...

"A půjdeme do té školy, tatínku?"
"Do školy, Kačko?"
"No jak říkala maminka, že se tam tancuje."
"Aha. Ano jdeme se tam teď přihlásit. Tak honem, ať to stihneme. Ještě musíme pro Matýska."
"Já už se těším!"
Tak jsme se jeli s Kačkou přihlásit do Břežan do té školy, co se tam tancuje.
Jen jsme tam dorazili, Kačenka otočila.
"Já se stydím, tatínku."
Nemoh jsem jí odlepit od prahu. Nakonec se to povedlo a usadili nás za stolek a já jsem vyplňoval přihlášku.
"Věk dítěte, datum narození … sakra, kdy se to vlastně ta Kačka narodila? Mám to v občance…" mudroval jsem nahlas.
"Nechcete to přečíst?" nabízela se paní učitelka.
"To je dobrý, děkuju … já jen … bylo to v prosinci, to vím, ale ten rok? 2007? Ne, to by jí nemohlo být skoro šest. Tak 2005. Jo to bude ono…"
Nakonec se mi podařilo tu přihlášku vyplnit. Děti mezitím začaly dělat virvál.
Kačka zase obrátila. Teď se s Matějem předváděla. Musel jsem je pacifikovat.
Dohodli jsme se na termín první hodiny, že přijdeme příští týden na zkoušku a rozloučili jsme se.
Kačka byla evidentně ráda, že už může jít. Když jsme si sedli do auta, Kačenka povídá:
"A tatínku, kdy už půjdu tancovat?"
"Příští týden. Ale vždyť jsi tam před chvílí nechtěla."
"To jsem se styděla, ale teď už chci tancovat …"
Jak se v tomhle má člověk vyznat?
Pak se mi divte, že ani nevím, v kterým roce se Kačka narodila. To zas byla vostuda.

co se v návodu nedočtete

Strýce Podgera znáte, ne?
Trávník pro něj není pochopitelně žádný problém, ani pravidelná péče o něj a o příslušnou techniku.
O technice a její zásadní obměně tu bylo někdy před rokem psáno a od té doby všechno funguje. Tedy až donedávna.
Bylo to někdy v červenci, ono trochu poprchávalo a mokrá tráva se seká špatně. Protože poprchávalo sice jenom trochu, ale zato docela dlouho, tráva mírně přerostla. Jak to šlo, vyvezl jsem sekačku a pamětliv rad zkušenějších, sundal jsem žací lištu a nabrousil ji, aby sekala co nejlíp.
Jenomže ono to bylo pořád ještě mokrý a přeci jenom moc dlouhý - no prostě nesekalo to, ale udělat se to muselo. Dřel jsem se s tím celý odpoledne a dopadlo to tak, že na druhý den tu požižlanou trávu budu muset ještě jednou přejet sekačkou a sebrat jí, až to trošku proschne.
Druhý den to sice proschlo, ale nějak to nepomohlo. Šlo mi to jak psovi pastva. Když jsem skončil, měl jsem za sebou sice pěkně posekaný trávník, ale za cenu dohramady dvou odpolední se sekačkou. No co, je posekáno, příště to vezmu dřív i když to bude mokrý.
Příště jsem se do toho pustil dřív, ba dokonce za sucha. Ideální stav, říkal jsem si. Chyba lávky! Pod sekačkou se tráva žmolila, chuchvalce zůstávaly na trávníku. Stejně jako v předešlém případě. Krucihýml, dyť je to taková dobrá sekačka! Že bych to zas ještě nabrousil? Otočil jsem sekačku a jdu odšroubovat žací lištu. A vono jo! Bylo to tím broušením. Jak jsem tuhle pečlivě lištu nabrousil, tak jsem jí pak pečlivě nasadil zpátky do sekačky. Oráceně!
Lištu jsem otočil a svět náhle zrůžověl, tedy zezelenal.
Vše šlo jako po másle. No bodejď ne, dyť mám takovou dobrou sekačku. Dokonce tak dobrou, že seká i s obrácennou lištou. Ale to se v návodu nedočtete.

dostal, co mu patřilo

To jsme vám byli takhle v pátek navečer v cirkuse. Cirkus přijel na Zbraslav a Ondřej mi to spěchal zavolat, čímž jsme se domluvili, že tam s dětmi půjdeme.
Usadili jsme se do lože a přišel klaun. Klaun je v každém cirkuse, byl i v cirkuse Bernes. Na toho klauna ještě přijde řeč.
Zatím jsme se věnovali produkci artistů. Šlo jim to od rukou i od nohou. Dělali divy, za něž jsme je (tedy kromě vstupného) občas odměňovali pochvalnými výkříky a stále potleskem. Mezi artisty se pravidelně vpletl klaun, to když se měnilo číslo. Všímáte si? Už je tu zas! Ale řada na něj teprv dojde.
Ovšem nejen artisty živ je cirkus. Do manéže vběhla zvěř a to hlavní číslo - to byli frízáci, tedy koně Fríského plemene. No byli nádherní a o přestávce jsme si je šli
do stáje pohladit. Mazaný koně. Věděli, že po kapsách se schovávají dobroty. Nikoliv v našich, ale to jim nevadilo v otírání se o nás koňskými tlamami. No prostě bylo to fajn. Až …
Až na toho klauna. Tak teď na něj konečně došlo.
On si totiž tu a tam pozval někoho z diváků a nakonec ho nějak zesměšnil, což se nám hluboce nelíbilo. Najednou chtěl pět dětí. Kačka se taky přihlásila a klaun si ji vybral jako nejmenší a tedy poslední z jakéhosi živého obrazu. Kačka poctivě čekala, až na ní - jako poslední, protože nejmenší - dojde řada. Pak se jí klaun zeptal, jestli už se modlila, což ovšem Kačku našňuplo, jelikož u nás se nemodlíme. Dala ruce v bok a projevovala značnou rozladěnost. Když toho klaun nenechal, nechala ona jeho. Odrázovala si to středem zpátky do lože a nechala užaslého klauna stát tam, kde byl. A dobře udělala. Její role měla být opět zesměšňující. Klaun dostal, co mu patřilo. Kačenka to sice trošku obrečela, protože se strašně styděla, ale nakonec to dobře dopadlo.
Ale ty koně, ty vám byli fakt nádherný.
Fotodokumentace zde v galerii.

to chce čas

A jak psáno, čas okamžitého použití člunu nadešel v pátek.
Přeprava mezi garáží a vodou se pochopitelně taky neobešla bez drobných příhod. Jako například bez ztracení klíčů od auta, uložení kanystru se zbytkovou kapkou benzínu a pootevřeným uzávěrem tak, aby vydatně pokapal bundu, obal člunu i kufr auta, nákupu kanystru do člunu a benzinu do něj, při čemž jsme zjistili, že červený kanystr je kanystrem lodním a bez šlauchu nefunguje řádně, což v praxi znamená, že když se do něj naleje benzin, tak zas tou trubičkou teče ven, tedy opět do kufru auta. V závěru pak nalezení klíčů od auta v té bundě od benzínu, čímž příhody skončily a nastalo složení člunu.
Ve skládání jsme s Ondřejem mistry. Alespoň tak to viděla Ljuba, když s moumilouHaničkou a dětmi přijely za námi k vodě. To už jsme zkušebně brázdili vody Vltavy rychlým člunem. Ano, člun sestavit, osadit motorem, připojit nádrž a to celé rozběhnout na vodě bylo dílem několika okamžiků. A potom už se jenom jezdilo.
To vám bylo úžasný!
Já na takovým člunu jezdil poprvé a jen díky laskavosti našich kamarádů pravděpodobně nikoliv naposled. Kačka se trošku bála. MáveseláHanička jásala a Matýsek se soustředěně mračil. Protože on se od samého počátku zaměřil na svou roli.
"Tatínku, teď já."
"Ale Matěji, to není žádná legrace, to už je vopravdovej člun, to se musí pořádně řídit."
"Já vím, tak už já, jo?"
"Opatrně."
"Já vím, tak už mi to puč."
Častěji, než já, to Matýskovi půjčil Ondřej, protože on je člověkem moudrým a taky si už v mimulosti řízení člunu užil. Na rozdíl ode mě, který přidával plyn přívěsného motoru prvně. Ale taky jsem si užil a nejvíc toho, jak si to užívá Matýsek. On samozřejmě
nejdřív chtěl jen tak veslovat, protože vesla zná důvěrně z raftů. Potom ale pochopitelně zjistil, že vesla jsou na raftech fajn, ale motor, že je motor. A kapitán, že může být na lodi jenom jeden.
Úlohy tak byly přirozeným způsobem rozděleny. Dospělí se svezli a užívali si krásného počasí, Kačka se muckala s Norou, Nora se taky svezla, pak
ulovila větev a zápasila s ní. A Matýsek - ten se stal pro ten pátek kapitánem. Pro začátek jenom na Vltavě, ale to se poddá. To chce jenom čas.

nic k žrádlu

Byli jsme u toho tři. O psu nemluvě.
Ondřej a já jsme se chopili chlapské práce. Té těžké dřiny, bez které by se svět, co světem stojí, nepohnul ani o píď kupředu. Ljuba byla přichystána přiložit ruku k dílu, bylo-li by zapotřebí jemného zásahu v pravou chvíli. Nora číhala opodál. Kdyby nastalo nějaké nebezpečí, jistě by ho zakousla. Nebo přinejmenším ožužlala.
Vše bylo nachystáno, garáž otevřena, počasí nemohlo být lepší. Nač otálet? S odvahou do toho!
Ondřej rozložil štafle, já po nich vylezl tak, abych dosáhl na malou půdičku. Tam spočíval předmět našeho zájmu. Polehával tam už dobrých pět let připraven k okamžitému použití. Zabalen, nakonzervován, pečlivě uložen.
Zodiak, gumový nafukovací člun i s motorem. Usmysleli jsme si totiž, že čas okamžitého použití nadešel právě v pátek v deset hodin dopoledne.
Během těch let, co byl připraven k okamžitému použití se na něm pochopitelně začala válet i hromada dalších předmětů určených k okamžitému použití. Třeba vertikutátor i s trávou, kterou ve chvílích své slávy provzdušňoval. Hadice tříčtvrtka i s vodou, kterou svlažovala žíznivý suchopár. Cyklotrenažér, dobře stavěný, v dobách použití jistě nepostradatelný pomocník cyklisty v obýváku. A ještě nějaké ty drobnosti jako třeba krásné hoblované fošínky a laťka. Laťka, která měla ten den sehrát klíčovou roli.
Avšak vraťme se ke štaflím.
Stoje na nich chvíli sounož, chvíli jednonož s dopomocí blízkého parapetu okna, odkrýval jsem s pečlivostí archeologa jednu geologickou vrstvu po druhé a vyjímal předměty z místa jejich spravedlivého odpočinku. Některé se tomuto zásahu celkem oprávněně bránily, některé i aktivně s přesvědčením, že nás od tohoto počínání odradí. Ale to se přepočítaly. Ani mě, ani Ondřeje ta troška hlíny s trávou a následné vzteklé vyprsknutí vody z hadice nemohlo vyrušit ze soustředění na náš cíl.
Vše bylo připraveno, vrchní vrstvy sejmuty a na řadu přišel motor. Motor sice něco váží, ale je relativně skladný a dá se uchopit, jelikož je za co. Motor jsme po vytažení opatrně vzali, sundali z půdičky a jemně uložili na zem. K ostatním předmětům z hůry rozloženým kolem štaflí.
Vrcholem naší činnosti měl být sbalený člun.
On už na té půdičce působil úctyhodným dojmem. Ten balík byl nepříjemně objemný a stejně tak nepříjemně těžký na nějakou akrobacii na štaflích.
Posunul jsem si ho až na kraj půdičky i rovnováhy a sestoupil o jeden šprušel dolů, abych ho v tom stavu mohl popadnout do takové té vítězné vzpěračské polohy, kdy rovnováha je rozhodujícím momentem vzporu.
Do vzporu jsem se dostal a balík užuž měl v té správné pozici, když tu se celá soustava štafle-já-balík mírně nahnula.
Tedy tak jsem to viděl já.
Ondřej to viděl tak, že výkyv celé té hmoty mimo její těžiště je daleko pravděpodobnější, než podobný případ v italské Pize, kde se těžiště drží zuby nehty v rovnovážné poloze už celá století. Protože je mužem činu, okamžitě přiložil ruku ku pomoci. Čímž nastal rozhodný okamžik nejen pro výše jmenovanou laťku, ale i pro celé to sousoší nikoliv nepodobné bájnému Atlasovi an na svých bedrech nese klenbu nebeskou.
Tou laťkou Ondřej pohotově podepřel celou soustavu tak, aby se podle jeho vidění nedostala z rovnováhy. Což ovšem bylo v mírném rozporu s viděním mým. Jednak proto, že jsem ho za svými zády neviděl a jednak proto, že se celá ta hmota začala povážlivě naklánět dopředu, tedy na druhou stranu, než Ondřej předpokládal.
Bleskurychle cukl podpůrným nástrojem zpět. Jakýmsi nedopatřením však přímo za ním stála motorka, která zákeřně natočila přední kolo tak, aby se laťka v rukou zachránce pečlivě zapříčila mezi loukotě. Zpětný ráz, byť minimální, měl účinek mistrovského šťouchu kulečníkovým tágem. Již téměř zpět nabytá rovnováha se rozplynula v nenávratnu. S balíkem ve vzporu jsem, hledaje pevný bod ve vesmíru, došlápl na něco na podlaze. I druhá noha opustila šprušel štaflí a řítili jsme se na vertikutátor a cyklistický trenažér. Ondřej zápasil s laťkou vpletenou v kole, což rovnováze soustavy nikterak nepřispívalo.
V tom zpomaleném filmovém záběru by jistě byla patrna odevzdaná hrůza v očích obětí živlů, které již nemohou blížící se apokalypse nikterak zabránit. Balík s člunem se nezadržitelně sunul dál kupředu.
Na samém pokraji bezedné propasti zmaru zasáhla Ljuba.
"Prosimtě, nebude ti vadit, když se začnu strašně smát?"
"Ne, já už se chechtám."
Pak Ljuba bleskově přiskočila a jemným asijským chvatem ustálila celou soustavu zpět do rovnovážné polohy.
Zůstal jsem stát s jednou nohou ve štaflích, druhou v trenažéru, balík s člunem stále ve vzporu nad hlavou. Ondřej s laťkou v loukotích kola motorky.
Moment strnutí. Něco jako Fimfárum.
Dál už nastalo jen rutinní vypletení se z přítomných nástrah a balík byl složen citlivě na zem vedle motoru.
Bouře byla zažehnána vlitím oleje do divokého vlnobití.
Jen Nora na to koukala lhostejným pohledem, neboť výsledkem celého toho tyjátru nakonec nebylo vůbec nic, co by se dalo žrát.

revoluce na stole

Dostal jsem ruku. Ne, že bych už dvě neměl, ale dneska se hodí každá ruka. I ruka robotická.
Matýsek o tyhle věci projevuje docela zájem, ale tentokrát byl docela vlažnej. Nějak se mu nechtělo koukat, jak tu ruku sestavuju. Chtělo se mu jí stavět sám. Tak se držel dál. Moc dlouho mu to nevydrželo.
Za chvíli přišel a s čím mi, prý, může pomoct. Nějak jsem zrovna nevěděl, a tak dostal k zašroubování jeden kryt. A pak jsem musel sestavovat uchopovací mechanismus, což bylo mírně složitější, takže jsem na Matěje na chvilku zapomněl a on už mezitím začal připravovat díly na ovládací jednotku. A takhle to pokračovalo až do večera, když přišla návštěva. Jenomže Matýsek nečekal na návštěvu, ani na malou Noru, kterou nám Ljuba s Ondřejem přišli představit. Matýsek ze slušnosti pohladil štěně a pak se znovu vrátil k ruce. Jestli prý můžeme dál stavět. No jasně, že jsme mohli.
A tak večer po deváté byla ruka hotová. Matěj jí hned začal zkoušet a přemisťoval předměty na stole. Ale pak musel jít spát.
Ruku měli k dispozici velký kluci. Nejdřív jsme přemisťovali oříšek. Na zkoušku. Potom přišel na řadu panák. I panáka ruka unesla, ale už to bylo na mezi její nosnosti. A pak, že prý jestli by taková ruka dokázala člověka chytit za nos. Ondřej propůjčil ten svůj k pokusu. Šlo to. Možná by ta ruka dokázala našince i vysmrkat. Ale to nebudeme zkoušet. Čistě z estetických důvodů.
A Nora? Ta spala u paničky na klíně a vůbec se nestarala o to, že kousek od ní na stole zuří vědeckotechnická revoluce.

Zuzana ve Lvu

Patřím mezi ty lehkovážné ztřeštěnce, kteří si nainstalují co možná nejdříve vždy ten nejnovější software či systém do počítače, ať už je to počítač na stole, v tašce či v kapse. Prostě věřím vývojářům a testerům, že to vyvinuli a otestovali tak, aby to fungovalo. To se mi zrovna teď tak trochu vymstilo, protože nový systém pro Apple nazvaný Lion, tedy Lev pro Jabko, má hned na začátku jednu závažnou mouchu, kterou nestačili páni ynžynýři vodchytit a to tu, že wi-fi spojení neustále padá. Prý to brzy opraví.
Dosti bylo much. Třeba je vychytat.
Ovšem má ten systém jednu úžasnou vlastnost. Zuzanu.
Zuzana na vás mluví. Ona vám přečte text, na který jí ukážete.
Když jsem to poprvé vyzkoušel, bylo to ohromující. Systémy s anglickým jazykem už znám, jenomže čeština je podstatně tvrdší oříšek. A už ho rozlouskli. Nejdřív v Googlu - to je to interntové vyhledávání hlasem, které na iPhonu už skoro půl roku používám - a teď i v té výše zmíněné ovocnářské firmě.
Není to pochopitelně žádný umělecký přednes, ale když jí zadám, aby přečetla čerstvý zápis u mě na woleschku nebo u Ondřeje
na hyeně, poradí si s tím bez zaškobrtnutí a pečlivě odděluje věty podle teček a respektuje čárky a umí ř.
Je to fantastické, kam ty technologie spějou. Počítám, že se brzy mánedočkaváHanička dočká situace, kdy jí náš domeček sám otevře dveře a vlídným hlasem praví: "Dobrý den, paní, dnes vypadáte báječně. Jistě jste měla příjemnou cestu domů. Váš oblíbený čaj je již připaraven. Jak teplou koupel si přejete dnes?"
Uhání to tam mílovými kroky.
Zuzana ve Lvu je toho jasným důkazem, zrovna teď mi pomáhá udělat korekturu dnešního textu.

je to furt stejný

Aby si děti užily velkého světa už od malička, vložili jsme jejich ksichtíky do databáze jakési filmové agentury a čas od času nás zavolají, že abychom se přišli ukázat panu režisérovi. Tentokrát byl na řadě Matěj a hned ho vybrali. Do nějaké reklamy, pochopitelně. Na pohádkové prince mají jiné kabrňáky.
MálaskaváHanička s ním byla na té zkoušce a chystala se v neděli na natáčení.
"To tam přijedem, oni Matýska nalíčej a za hodinku to máme za sebou."
"Já tě nechci strašit, ale neznám větší plýtvání časem, než je u filmu. To za hodinku nebude."
Snažil jsem se mémiléHaničce vysvětlit, že jsem před dávnými lety taky dělal komparz a že to bylo na den. Ta půlvteřina záběru.
"Ale to bylo eště za Rakouska, film byl němej a točilo se klikou," pravila mánedůvěřiváHanička, "to se nedá srovnávat. Tehdy a teď."
"No, klikou už netočej, to je pravda, ale jinak to vo moc jiný nebude," nedal jsem se.
"To se uvidí," pravila máspravedliváHanička.
Vidělo se. V sobotu volali z produkce, že nějak nepočítali s tím, že bude pršet a že museli dva obrazy ze soboty přesunout na neděli. A že tedy můžou Matýska zavolat třeba i později. Třeba v osm večer.
"Tak to ne," povídám paní produkční, "Matěj má nějaký denní režim a ten budeme dodžovat. V sedm musí být v posteli, takže točit může nanejvýš do šesti. Režisér nerežisér."
Paní měla pochopení a pravila, že si tedy píše, že se točí nejdéle do šesti. Povídám to mémiléHaničce.
"Tos neměl, tak dlouho do večera to beztak nebude."
"To se uvidí," pravil jsme já.
V neděli volali v devět ráno. Že prý máme vyrazit na plac. Pak volali ve čtvrt na deset, že máme zůstat doma, protože se to nestihne. Že se ozvou.
Neozvali se. Ozvala se mánetrpěliváHanička. V půl dvanáctý.
Že ještě pořád ne, že se ozvou.
Ozvali se v půl jedný. Tak že prý už.
MálaskaváHanička naložila Matýska do auta a jeli na natáčení.
Volal jsem jim ve tři, jak to jde.
"Nemůžu mluvit, ale eště jsme nezačali."
"Aha!"
V půl páté mi zazvonil telefon, ale hned zas přestal. Zřejmě situace opět nedovolovala telefonát.
Těsně před šestou volá máunavenáHanička znovu.
"Tak už jsme hotový, za chvíli jedem domů."
Před sedmou byli doma jak na koni.
"Tak co, bylo to stejný, jako za Rakouska?"
"Měl jsi pravdu. To je neuvěřitelná přehlídka ztracenýho času. Ale ta kamera, to je úžasnej stroj. A k panu režisérovi mám velkej obdiv, tem má nekonečnou trpělivost."
"No jo, ale kdybych byl včera neřek, že Matěj může nanejvýš do šesti, ještě byste ani nezačali."
"To asi ne. Já tam jednu chvíli napočítala deset lidí, co vůbec nic nedělali, jen se tam tak poflakovali."
"No, klikou už netočej, teď se jede na digitál. Ale jinak je to furt stejný."

do Benátek

Jak začne pršet, je čas se porozhlédnout po nějakém pěkném výletu. MášikovnáHanička se porozhlédla a v sobotu jsme jeli do Benátek. Nad Jizerou, ty jsou blíž.
On je tam zámek a v něm muzeum hraček a muzeum - teď nevím, jak se jmenuje, ale to je jedno. Nedá se nenajít. Je v druhém patře zámku hned nad obecním úřadem.
To vám je úžasné muzeum! Ono je celé hrací a zkoušecí. To jsme ale tušili jenom zčásti, protože v dostupných materiálech se píše jen o tom, že si smíte ozkoušet brnění a okovat koně.
Protože jsme přijeli těsně před obědem a oni taky mají pauzu, dali jsme si
v nedaleké jeskyni česnečku a do muzea jsme vstoupili už najedení, plni sil.
Hodilo se to, protože hned v první místnosti jsme začali archeologií. Museli jsme
složit skrčence, potom dát dohromady ze střepů erb a z trosek hrad. Fuška hned na úvod. Spečetili jsme to opravdovou pečetí, kterou jsme si mohli odnést.
Pak přišlo na řadu to brnění. Ono bylo opravdický, kroužková železná košile, přilba, rukavice, štít i meč. Meč byl nejlehčí, košile nejtěžší. Mohla mít tak pět kilo.
Matýsek to taktak unes a pochopil, že být rytířem nebyla žádná procházka růžovým sadem. A obléknout i svléknout si brnění nešlo jen tak. Musel jsem mu pomáhat, jinak by v té konzervě musel zůstat. My jsme si s moušikovnouHaničkou taky zkusili kostýmy. Mě padnul ten po Tychonu Brahovi, mákrásnáHanička oblékla šaty kněžny. To už Matěj běžel dál a zkoušel, jaké to je, být mušketýrem. Mušketa vážila nejmíň metrák. Taky to nebyl žádnej med. Tak si radši zahrál na tambora a bubnoval do boje. To vám byl randál. Skoro, jako ta rána z děla, co tam stálo. Pak bylo třeba okovat onoho zmiňovaného koně. Dělal jsem Matýskovi kovářského pomocníka. Podkovu přiibíjel Matěj a kůň držel jak ze dřeva vytesanej. Však taky byl.
Vedle byli Keltové. MápečliváHanička s Matýskem umleli mouku mezi dvěma starobylými mlýnskými kameny.
Matěj vyrazil tři mince a oblékl se do keltské zbroje. Konečně nějaká, která byla lehká. Vlastně to byl jen pytel, zato s velkým štítem a s kopím.
Největší atrakci si Matýsek užil tak, že menší děti prchaly do bezpečí a
dospěláci se otáčeli, co že to tu troubí za … Troubil Matěj. Na roh. Troubil dlouho a tak mohutně, až se mu tváře nadouvaly a stěny zámku se třásly.
Ještě před odchodem Matýsek vyrazi další tři mince. A to už byly víc jak dvě hodiny, co jsme v tom úžasném hracím muzeu strávili. Ani jsme si nevšimli, jak to uteklo.
Teda jestli si chcete užít hraní a historie,
jeďte do Benátek. A stačí nad Jizeru, tam to vážně stojí za to.

o třetinu víc

Předně musím konstatovat, že na stezce, která vede z Prahy až na Zbraslav se včera žádné tělnaté dámy nevyskytovaly. Zřejmě tudy jezdí v jinou dobu. Nebo se všechny odstěhovaly do Mostu aby mohly jezdit na hipodromu. Ať už je důvod jejich nepřítomnosti jakýkoliv, byly prostě jinde a já jsem tudíž neměl včera příležitost jim předvést, jak už mi to jezdí.
A jezdilo.
S novými kolečky na nových ložiscích to drandilo, že jsem nechával za sebou nejen slimáky, kterách je tam spousta, ale i některé slabší cyklisty. Tedy oni zrovna zastavovali u stánku s občerstvením, ale ještě nestáli úplně. Kupodivu byl rozdíl mezi nedělní a včerejší jízdou tak významný, že jsem z mírných kopečků Matýskovi ujížděl prostě proto, že mi to samo od sebe jelo rychleji. A když jsem zjistil, že je opravdu velice snadné Matěje i táhnout za ruku za sebou, bylo vyhráno.
Ujeli jsme jen nějakých jedenáct kilometrů, což je Matějova obvyklá dávka, ale pro mě to bylo o dobrou třetinu víc, než v neděli, a to téměř bez námahy a z kopce zadarmo. Tak je to v pořádku. Můj nedělní mindrák, že nedokážu ujet ani z kopce dámě při těle je ten tam.
Vivat novým kolečkům!

klivie

Vlastně by se dalo říct, že je to živoucí starožitnost. Tu klivii mám po dědečkovi. Počítám, že jí může být nejmíň šedesát let. Dědeček jí dostal kdysi dávno při nějaké významné příležitosti.
Byla součástí domova. Vévodila nejdřív jednomu, pak druhému pokoji.
Během let, musela přetrpět neuvěřitelná protivenství. Byla už téměř zapomenutá. Když jsem jí převezl do Oleška, nikdo o ní valně nestál a musel jsem jí bránit před likvidací. Až nakonec skončila u mě v pracovně. Znovu jsem jí vypiplal, protože už to měla málem za sebou. Celé roky dělala v květináči jenom listy a kořeny. Až letos se konečně znovu rozhodla, že pokvete.
Dala si na čas, ale stojí to za to. Už druhý týden mi tu u okna dělá úžasnou dekoraci. Vypadá to, že se na mě přestala po letech zlobit a že to snad můžeme dát znovu dohromady.
Tuhle je obrázek.

šťoural

Tuhle jsem přišel domů a Matýsek mi s pýchou ukazoval zadní nápravu od nějakého autíčka a hrdě pronesl:
"Setrvačník už tam není, mám ho tady!"
Měl ho vedle na stole a používal ho jako káču.
Přesně jako já v tom věku.
"Von je celej ty," pravila s povzdechem mámiláHanička, "za chvilku to tu rozebere všecko."
Ano, to šťouralství mi zůstalo dodnes. Vždycky mě zajímá, jak to funguje. Čímž se dostávám ke včerejšímu zkoumání.
"Chtěl bych vyzkoumat, jestli bude něco fungovat, chce se ti hrát?" ptal jsem se cestou z města po telefonu Ondřeje.
"Přijeď, budeme zkoumat," bez zaváhání zněla odpověď.
Přijel jsem a hned ve dveřích mě uvítala Ljuba i Ondřej. Ondřej osobně, Ljuba z obrazovky.
"Skype je úžasnej vynález," podotkl Ondřej. Ljuba z odrazovky souhlasila a po chvilce uznala, že nás nechá si hrát.
"No a právě Skype taky používám a teď jsem chtěl vyzkoušet to samý vod Applu. FaceTime se to jmenuje," vysvětlil jsem účel své návštěvy.
"Sem s tím. Jdeme to vyzkoušet," rozhodně pravil Ondřej.
Vyzkoušeli jsme to, fungovalo to mezi iPadem a iPhonem a všechno by se zdálo být v pořádku až na jednu maličkost. Na tom iPadu nějak nefungovala přední kamera, takže Ondřej mě na obrazovce viděl a já jeho na telefonu ne.
"Počkej," povídám, "to není možný. Skype není měřítko. Mě na telefonu ve Skypu taky přední kamera nejede. To není chyba, to je vlastnost. FaceTime je od Jobse, to musí fungovat i s tou kamerou."
Začal jsem v tom šťourat.
Nešlo to a nešlo to.
"Hele, tak třeba v aplikaci fotoaparát. Tam se to prostě přepne a hotovo. Umí to použít kameru, kterou chceš. Takhle."
Přepnul jsem tlačítkem na přední kameru.
Fotoaparát zatuhl.
"Sakra co je?"
iPad zatuhl.
"To musíme restartovat," pravím, "ale je to divný."
Po restartu zatuhl kromě fotoaparátu i FaceTime i Skype i prohlížeč, prostě všechno, co bylo na síti.
"To by mě docela mrzelo, kdyby mi nešel Skype," pohlížel na mě Ondřej nešťastně.
"To není možný."
"Je. Podívej se, jak se ten foťák klepe, to není normální. Tak to restartujem ještě jednou."
Ondřej iPada podrobil znovu restaru. Po tomto druhém se zařízení už vzpamatovalo a vše kromě přední kamery začalo fungovat stejně jako před tím, než jsem přišel zkoumat.
"No to jsem tomu dal. To je stejný jako ve Třech mužích na toulkách s tím seřizováním kola," povídám poraženě, "eště, že tu není ten pes, co by sežral ty kuličky."
"Z toho si nic nedělej, jsme velký kluci a tohle je prostě závada. Za to nemůžeš," chlácholil mě Ondřej. "Hlavně, že zas jede ten Skype."
Jo, Skype jel a večer jsme si - tentokrát už z Oleška do Zvole - dobrou třičtvrtěhodinku ještě povídali.
Ale ten pocit šťourala, že jsem to rozbil já, ten mi stejně zůstal.

nedostanou příležitost

Konečně jsem se přestal vzpouzet a u pžíležitosti výhledu na pěknou projížďku na kolečkových bruslích jsem tyto výše jmenované sundal z půdy nad garáží, což jednak vůbec netrvalo hodinu, jak jsem původně předpokládal, a jednak způsobilo nadšení u ménedočkavéHaničky.
Nadšení na chvilku opadlo ve chvíli, když zjistila, že si myši vybraly právě její botu, aby na ní rozkousaly tkaničky a udělaly si v ní hnízdo. Škoda naštěstí nabyla tak veliká, jak se na první pohled zdálo a my se mohli cestou od babičky stavit v Mostě na Hipodromu, kde se jezdí na bruslích, když se tam zrovna nejezdí na koních.
Je to báječnej okruh. Báječně to tam jezdí a je tam skoro prázdno. Ti, kteří si tam přišli zajezdit sviští po asfaltu a užívají si bruslení. Tedy všichi až na mě.
Když jsem stoupl na brusle, chviličku trvalo, než jsem si vzpomněl, jak se na tom jezdí, protože naposledy jsem se proháněl na in-linech v Podolí na stezce mezi Vyšehradem a Braníkem a to s Matýskem v kočárku, což mělo tu výhodu, že kočárek sloužil jako skvělá opora a měl vepředu kotoučovou brzdu, která podstatně vylepšovala zastavování. Ovšem to je sedm let, že ano.
Ale takové věci se nezapomínají a za opravdu malou chviličku jsem se do toho zas vpravil. Jelo to hezky. To, co mě udivovalo, bylo, že mě všichni kolem předjížděli. Pochopitelně. Už jsem na tom sedm let nestál, nemám ten správnej grif, říkal jsem si a dřel jsem do mírného kopce. Předjeli mě i mášikovnáHanička a za chvilku i Matýsek. Dřel jsem dál. Konečně jsem se dohrabal na pomyslný vrchol kopečku a dostal se na úsek ze svahu dolů. A dál mě všichni předjížděli. Dokonce i několik dam při těle. To se přiznám, že mě trochu rozladilo, zvlášť, když já dřel i z kopce a dámy to kolem drandily jen tak bez odrážení.
Musím mít nějakej špatnej styl, říkal jsem si a statečně se dal do druhého kola, které měřilo stejných skoro 3,5 kilometru jako to první. MánadšenáHanička s Matějem si hezky jezdili, občas si sedli na lavičku, aby na mě počkali a já se zase dřel. Do kopce i z kopce. Kolem svištěli bruslaři s lehkostí vánku.
V cíli jsem prohlásil, že třetí kolo už nejedu a že tu počkám.
Sundal jsem si ty mučící nástroje z nohou. Kolečka, která se na dráze téměř bořila do asfaltu, se sotva točila. Zřejmě už i ona toho měla dost. To ovšem mohla být příčina té dřiny. Místo abych si užíval jízdy, zápasil jsem s odporem koleček zatvrzele odmítajících se volně točit. Za takové příkoří jsem se rozhodl je vyměnit.
Kolečka i ložiska jsem včera vyměnil a hned jsem si brusle vyzkoušel doma ve světnici.
"Šišmarjá, vono to jede! Bacha!" vykřikoval jsem a byl rád, že můžu zastavit o zeď. Najednou bylo všechno jinak. Nová kolečka se točila - inu jako nová kolečka a po zákeřném valivém odporu bylo veta.
Příští výlet na bruslích už snad bude úspěšnější a tělnaté dámy nedostanou příležitost mě předjet. Tedy snad alespoň z kopce ne.

údy k obědu

Cestou do Teplic za babičkou jsme měli naplánovanou návštěvu vodního hradu.
On už to dávno vodní hrad není, ba dokonce po výbuchu prachárny a po přestavbě už to není ani moc hrad, spíš zámek, ale v každém případě je tam alchymistická dílna. On jeden z majitelů byl velkým příznivcem alchymie a dokud právě díky alchymii nezkrachoval, držel si tyhle podfukáře přímo na hradě. Zbyla tam po nich dílna a děti se tak v
Budyni nad Ohří mohly podívat, jak to tenktrát u alchymistů vypadalo.
Podívat se mohly, ba se i podívaly, ale stejně je nejvíc zajímal katův ceník, který tam mají i se špalkem a popravčím mečem vystavený.
Tedy on středověk nebyl žádná procházka růžovým sadem, ale když si člověk přečte menu v katově ceníku, běhá jednomu mráz po těle. No posuďte sami, kopie z průvodce jsou tady:
ceník, rozsudky. Brr.
Protože bylo před polednem, bylo lepší nechat kata katem a uhánět na oběd. Tam useknuté jednotlivé údy pečené na másle nikomu nevadily, poněvadž byly kuřecí, což se ani ve středověku katovi jako exekuce nepočítalo. Jestli tedy ovšem vůbec k obědu kuře míval.

24 hodin v klidu

Lilo jako z konve a říkal jsem si, že mám kliku a nemusím zrovna teď vylézat z auta. Že by to byl pech se v tomhle dešti například vrtat v motoru.
Cestou domů jsem to vzal zase přes Michli, abych koupil Matýskovi tu zakládku k luku. Ve štěrkové cestě k lukostřelnici byly už deštěm vymleté potůčky.
Zakládku jsem dostal a ještě jsem stačil zažertovat s panem trenérem, že nezaprší a nezapší.
Cestou dolů v těch stružkách ze štěrku volant cukal a vzpouzel se. No bodejď ne, když jedem takovou cestou. Dole na úpatí kopce už vysloveně táhl doprava. Hodně táhl doprava.
Tady to máš, povídám si, rouhal ses, teď to táhne doprava.
Vylezl jsem na déšť a byla tam. Díra v pravé pneumatice. Sice neviditelná, ale dost velká na to, aby kolo vypustilo duši.
Jo, když měnit píchlý kolo, tak zásadně v průtrži mračen, to je nejlepší, povídám si.
A ejhle!
Pánbůh mi za moje prohlédnutí nabídl přístřeší. Na konci cesty je totiž pod kopcem dům a ten dům má pavlač a pod tou pavlačí neprší a já u něj, zrovinka u něj, zastavit zkontrolovat to kolo. Těch pět metrů už té gumě nemůže ublížit, povídám si a zarejdoval jsem pod pavlač.
Výměna kola bez duše za rezervní oduševnělé už byla rutina a suchý kout byl úžasným bonusem seslaným shůry.
Cestou domů jsem pak už s Matýskem na palubě nechal kolo opravit v Ohrobci v pneuservisu. Dneska si ho tam vyzvednu. Že prý tahleta díra není na opravu na počkání, že prý to musí být čtyřiadvacet hodin v klidu.

zkušení tovaryši

V pátek patnáctého byl úplněk a to je nejpříhodnější čas na hledání pokladů a cestu za dobrodružstvím. Ani magistr Kelly si nemohl takovou příležitost nechat utéct. Proto poslal dětem pergameny se zprávou a s tajemnými lahvičkami.
A pak, z jedné hodiny po poledni, se začaly dít věci.
Děti odlily pět magických klíčů, našly mapku a podle ní tajuplné místo u rybníčku. Tam stvrdily svůj tovaryšký um první zkouškou plamenem a čmoudem. Na tom místě pak pod zemí našly další zprávu s úkolem.
Cesta je zavedla do kovárny, kde s pomocí pana kováře vyrazily své první stříbrné groše, vykovaly hřebík a našly klíč s další zprávou a tajuplný prázdný pergamen. V Kellyho domě na náměstí pak našly v truhlici, již sám Kellyho duch stráží, poklad s pěti dukáty. Pod radnicí ve sklepení pak pergamen mořily tajuplnou tekutinou, aby objevily skrytý předpis, jak dukáty, dosud měděné, ve zlato proměnit.
To už byl úkol velice složitý a raději jsme ho jeli splnit k nám domů. Děti mořily kovové dukáty v lázních, omývaly je, znovu mořily a nad plamenem žíhaly, aby po dobré hodince získaly pět zlatých mincí. Čímž dokonaly dílo a staly se zkušenými tovaryši v přeměně kovů ve zlato.
Kelly mohl mít radost, jaké má zdatné pokračovatele.
Fotografie pro zvědavce končí pohledem na pergamen. Poté už jsem neměl čas fotografovat a musel jsem se věnovat asistenci při přeměně kovů.
I tak zkušení tovaryši občas potřebují pomocníka.

vím, že to jde

Při úplňku sbírané léčivé bejlí má největší moc, to je známá věc. Jenomže jak má člověk pamatovat na to, kdy je vlastně úplněk? Pouhým okem to bylo možné zjistit zrovna v noci na dnešek. My jsme s moumilouHaničkou tentokrát léčivé kořínky vynechali. Jednak jsme na úplněk ani nepomysleli a jednak - a to hlavně - jsme měli na programu něco docela jiného.
Na programu byl oheň.
Oheň částečně metaforický a částečně velice živý.
Byli jsme na takovém semináři a ohnivých prvcích lidské povahy. Zkoumali jsme, jak na tom jsme sami s tím ohněm a čekala nás praktická cvičení.
Musím se přiznat - a mázvědaváHanička na tom není jinak - že nás k tomuto podniku přilákala hlavně ta praktická část. A to jsme ještě nevěděli, co všechno nás čeká.
Opravdu bych nikdy neřekl, že dokážu do někoho praštit a kdyby mi někdo tvrdil, že si obleču boxerské rukavice a pustím se do soupeře pěstmi, považoval bych ho za blázna. Nejsem ten typ, co se pere. Jenomže když vás někdo přesvědčí, že by bylo dobré to zkusit a že se protivníkovi vůbec nic nestane, protože je dobře trénovanej, zkusíte to. A vono to funguje. A ještě nás za to chválili!
To bylo vlastně jen rozcvičování. Odpoledne mělo přijít postupné zvyšování náročnosti cvičení.
Začali jsme s bambusovými meči. To moucitlivouHaničku příliš neoslovilo. Ale když přišla chvíle, kdy měla jen tak holou rukou přerazit dřevěnou dvoucentimetrovou desku, chvilku nevěřila, že to dokáže. Ani já si nebyl úplně jistej, zda to půjde opravdu tak snadno. Šlo to. Ruka projela dřevem, ani jsme o tom nevěděli. Čímž jsme zjistili, že když se do toho dáme, půjde nám ledacos. Třeba chodit po střepech a nepořezat se. Oni vám ty střepy připadají najednou takový hladký.
Před každým takovým cvičením jsme měli obrovský respekt.
Ohnuli jsme tak s moustatečnouHaničkou armovací drát, roxor, který jsme proti sobě tlačili založený v krční jamce. Stejně tak jsme zlomili dřevěný šíp vlastním krkem proti stromu.
Mezitím jsme postavili s účastníky semináře hranici, zapálili ji a během cvičení už hořela.
Večer, po deváté hodině jsme si konečně všimli toho úplňku a přišel vrchol celého dne. Lektor rozhrábl uhlíky a změřil teplotu. Měly pětsetšestnáct stupňů.
"Oheň je otevřen," pravil a pokynul seminaristům.
A my jsme přecházeli po asi třímetrovém pásu žhavých uhlíků bosýma nohama.
Už teď mi připadá naprosto neuvěřitelné, že jsme s mouúžasnouHaničkou prošli pětkrát žhavým uhlím. Když se ale podívám na svoje chodidla, stále tam jsou nesmyté černé skvrny po uhlících a puchýřek uprostřed klenby chodidla a na jednom prstu. Víc nic. MástatečnáHanička tam má jen ty šmouhy.
Ptáte se jak je to možné? Sám nevím. Ale vím, že to jde.

umění?

Který hovado to tu dělá takovej bengál? Ptal jsem se v duchu včera odpoledne na Václaváku.
Měl jsem cestu právě přes náměstí a protože mi zbyla chvilka a potřeboval jsem si ještě sepsat nějaké myšlenky, sedl jsem si uprostřed na lavičku a psal.
Najednou se zezdola ozvaly zvuky sirény. Zdaleka nebylo poledne, kdy občas probíhá jejich zkouška. Naopak bylo před pátou.
Zvuky se blížily.
Pojízdná siréna? Ano! Od Vodičkovy ulice přijížděla červené Oktávka, na skle měla papír s číslem jedna a na střeše dva reproduktory, které vily jako smečka střelenejch vlků.
No co je tohleto za ...? V tu chvíli se dole vyloupla další červená Škodovka se sirénami. A pak další a další ...
Bylo jich celkem devět a objížděly Václavák kolem dokola. Brzdily provoz ve špičce. Někteří z řidičů červených sirén dokonce ani nedali přednost zprava, což způsobovalo naštěstí jen chaos a nevoli ostatních řidičů. Ti se pochopitelně vztekali. Kdo měl ten pitomej nápad provádět akustický měření zrovna v dopravní špičce? Co jinýho to mohlo bejt, než nějaký akustický měření. Ale proč? A kde jsou měřící stanice. A proč nikdo předem nehlásí, o co jde?
Mě i ostatním lidem na náměstí praskaly bubínky. Akustický tlak byl na hranici snesitelnosti. A ty praštěný červený auta furt kroužily nahoru a dolů Václavákem. Naštěstí jsem si stačil napsat, co jsem potřeboval a mohl jít na setkání, které začínalo v pět nedaleko odtud.
Na ten příšernej zvukovej virvál jsem si vzpomněl až teď. Podíval jsem se na síť, jestli se tam něco nedozvím. Dozvěděl.
Ten hovadismus, to bylo umělecké dílo! Jakási skupina z Vídně - zřejmě duševně slabších osob - vymyslela něco, čemu se moderně říká umělecký projekt, nazvala ho Stalinovy slzy a předvedla to včera odpoledne v centru Prahy. On to měl být koncert! Ten nesnesitelnej rámus zkomponovala autorka z Vídně a dopravní zácpu označila za zvukovou choreografii devíti automobilů. Umělkyně by jistě argumentovala tím, že jedním z poslání uměleckého díla má být upoutání pozornosti a provokace myšlenek. Tak to se rozhodně povedlo.
Nejen mě málem praskly bubínky v uších. A když jsem se dočetl, o co vlastně šlo, hned mé myšlenky byly vyprovokovány. Kruci híml, copak není dost jinejch způsobů, jak dělat to, čemu se dnešní tvůrci nestydí říkat umění? A proč zrovna Stalin? Proč ne třeba rovnou Hitler? Nebo, abysme zůstali doma, třeba Gottwald?
Nechápu to.

hledá se Zahradník

Hledá se vrah jménem Zahradník, viselo na každém plotě a sloupu v Ohrobci.
No bodejď né, když Rupert Von Kratzmar se promenoval na jevišti nad rybníkem.
Tak, tak. Rok se s rokem sešel a Herecký Roj Ohrobeckých Buditelů nachystal tentokrát beerbaretní divadelní frašku Adéla ještě nevečeřela.
Letos to ovšem mělo podstatně větší kouzlo, protože Matýsek i Kačka byli s námi a fandili paní učitelce, která famózně ztvárnila Květušku.
Ba dokonce Matěj nedal jinak, než že paní učitelce předem nakreslil jednak vrcholnou scénu, kde Adéla podává čaj právě Květušce a druhak i solární ručnici Nicka Cartera. Na dar přítele Lasera se Matýsek pochopitelně obzvlášť těšil a jeho objevení se v rukou nejlepšího detektiva světa kvitoval s neskrývaným nadšením.
Kačka prožívala představení tak intenzivně, že o přestávce vyčerpáním usnula, ale to nic nevadilo, neboť s prvními dialogy druhé části hry znovu procitla a celou tu taškařici dokoukala se svěží myslí a ve výtečné náladě.
Kdo nepřišel, udělal velkou chybu. Ale aby vám to nebylo úplně líto, že jste Adélu neviděli, obrázky jou
tady v galerii.

Měsíc na zahradě

Zatmění Měsíce bylo včera nejlíp vidět po desáté hodině večerní nízko nad obzorem. Tedy tam, kde nebyly mraky. U nás byly mraky, čímž se pozorování stalo poněkud fádním.
Ti, kteří si to neužili a chtěli by mít představu, jaké to bylo, se mohou podívat třeba na tuhle adresu:
http://astro.sci.muni.cz/zatmeni/. Nám nezbylo také nic jiného, než se spokojit s obrázky. Třeba i tady.
To se ovšem týká Měsíce.
To ostatní nám vyšlo.
On totiž o takovém zatmění ví každý dobrý alchymista a dokáže ho využít ku svému prospěchu. Stejně tak i duch magistra Kellyho, který chystá dětem občas nějaké to překvapení, se včera předvedl. Dvaadvacet minut po dvaadvacáté hodině našly děti na zahradě hořící kruh a v něm zapečetěný svitek pergamenu. Kačenka se bála a nechtěla ke kruhu jít. Matýsek trošku taky, ale nakonec s pomocí mélaskavéHaničky pergamen z plamenů vzal. Rozlomili pečeť a dozvěděli se, že Luna je dnes celá krvavá a sešle dětem něco svého stříbra, pokud odříkají zaříkávadlo. Tož děti odříkaly ve tmě na zahradě zaříkávadlo, poklonily se Luně a začaly hledat v trávě. Našly stříbřitou věc, kterou pak skropily rosou, aby se zhmotnila, což skutečně nastalo. Pergamen i kus Měsíce si uložily a pak honem do hajan.
Třeba se jim zdálo, jak k nám na zahradu spadl kousek Měsíce.


5:57 ... 23

paf

Když se hovory stočí k televizi, většinou to znamená, že jsem pro takovou debatu předem ztracen. Bedýnku doma sice máme a televizní vlny k nám dotečou, ale my už je nějaký ten rok nesledujeme. Není to ovšem pravda úplná. Tu a tam máme vybraný nějaký film, který nahraju, ořežu z něj reklamu a uložím ho do už tak dost rozsáhlé filmové sbírky. A když je někdy čas a nálada, zapátráme v archivu a třeba si ho i večer s moumilouHaničkou pustíme. Vlastně se to týká hlavně pohádek pro děti, které se snažím z televize vyzobat a dětem předkládat. A docela se to daří. Ani naše děti k televizi nijak nepřilnuly a jde jim už jen o pohádku - nikoliv o sezení u bedny.
No, jenomže to má i svá úskalí.
Každá sbírka potřebuje někam uložit. Mít sbírku motýlů, visela by na zdi. V případě sbírky filmové je potřeba mít alespoň regál nebo polici. Jenomže ani regál ani police nejsou nafukovací, takže: kam s ním?
Problém se stal v poslední době dost aktuálním. Pořídil jsem tedy krabičku, která jednak umí televizní signál přijmout, ale druhak - a to je důležité - přečíst téměř libovolnou nahrávku z počítačového disku, který se k ní připojí. No a těch disků může být libovolné množství a můžou sloužit jako archiv filmů. A celé to ušetří místo. Věc je jasná a zdálo by se, že není o čem psát. Tohle dneska ví každej a multimediální domácí centra (tak se říká té krabičce) se prodávají naprosto běžně už kolik let.
Jenomže tahle krabička spolu s přístupem na internet - což je taky běžné - nabízí vlastní řešení. Protože se v těchhle vodách nepohybuju, zkusil jsem, o co jde.
A hned jsem se vyděsil.
Jen jsem zmáčk knoflík, začalo mi to stahovat a přehrávat film z internetu. Docela novej. Nedávno vyšel na dvd.
Šišmarjá - dyť to je krádež! Já za to nic nezaplatil, jenom jsem si koupil tu krabičku. Zavolal jsem moumilouHaničku.
"Ty jo, tady je filmů! A ty všechny můžes stáhnout?"
"No asi jo. Alá já je nekoupil. Přece je nebudem krást."
"To je divný. Že by to bylo jen tak?"
"Fakt nevim. Budu se muset zeptat."
Ptal jsem se. Nikdo v mém okolí o tomto případu nic nevěděl.
I co. Zavolal jsem tam, kde mi to prodali.
"No jó, samozřejmě. To je služba pro naše zákazníky. Všechny ty filmy a muzika jsou na našich serverech pro naše zákazníky. Pořád se to doplňuje. A nedostane se k nim nikdo jinej, než ten, kdo si koupí tu krabičku, co od nás máte," poučil mě pán na telefónu.
Pěkně jsem mu doděkoval a doteď jsem z toho paf.

jak sklízet elektřinu

Počítám, že v zápisech tady na woleschku je docela dobře popsáno, jak hledím na globální oteplovače a alternativní energetiky.
Na druhou stranu zas spolu s mousečtělouHaničkou máme rádi sci-fi a vítáme každičkou novinku, která alespň trochu připomíná svět z našich oblíbených knížek. Tam už se na sluneční energii jede běžně a nikdo se nepozastaví nad prožluklými čachry s dotovanou elektrikou.
Ale přesto, že s touhle technologií je lidstvo teprv na samém začátku, trochu použitelné to je. Třeba v kosmu a nebo jako hračka, případně jako technický prostředek k jakémusi nouzovému existování.
A právě takový prostředek - tedy sluneční nouzový zdroj pro drobné spotřebiče si teďka zkouším. Přirozeně, že nejrychlejší a nejsnažší cesta, jak nabít onen záložní akumulátorek, je strčit to s nabíječjkou do zásuvky - ostatně po většinu roku to ani jinak nejde. Ale teď, když je poměrně dost hodin slunečního svitu, se s tím dá pokusničit.
Tož od víkendu vždycky ráno vyndám panýlek připojený k akumlátorku na slunce a večer sklidím elektřinu. Úplné nabití toho akumulátorku trvá asi tak dva sluneční dny, ale poloviční nabití už stačí na jakési nouzové dobití telefonu. Dneska je středa a přes noc jsem ze sklizené sluneční energie znovu dobil telefon na sto procent. Pokud se tedy extra moc telefon nepoužívá a nevyšťaví se docela, dá se - když svítí sluníčko, pochopitelně - přežít nejmíň tři dny s pocitem, že je tobrý a spojení se světem nezašlo na elektrický úbytě.
Jenomže dneska je od rána pod mrakem. Aparátek sice simuluje jakýs takýs tok elektronů, ale ten, počítám, spotřebuje už jen ten displej, na kterém se to ukazuje.
Zatím tedy ten můj pokus trvá čtyři dny a vystačil jsem jenom se sklizenou sluneční elektrikou. Žádná zbaběle použitá zásuvka.
Tak jsem zvědav, jak dlouho s tím vydržím.

to je něco jinýho

Nejsem si úplně jist, zda dějinami kdy pohnulo uklízení, nicméně musím připomenout, že sám nejsem až tak velkým příznivcem úklidu.
Tedy proti pořádku nic nemám. Když už jednou je, není mu co vytknout. Ať si je, když už vznikl. Ovšem o vlastní vůli dát vzniknout pořádku, to chce vůli. Pevnou a nezlomnou.
No a tu právě ne a ne poshánět. Alespoň co se úklidu týče.
Jenomže má pracovna se už dostala do stádia, kdy zfárat do spodních vrstev nánosů si začalo žádat odvahu a nemalou dávku citu i umění nic neshodit a o nic nedrbnout, aby nenastal sesun horních vrstev a globální apokalypsa.
Vedlo to i k půvabným situacím, kdy pan stavitel, co nám tu opravuje dům, přijel s autem a když Kačka nakoukla dovnitř, pravil:
"Tam ani nekoukej, tam je pěknej bordel."
"Nepořádek!" opravil jsem ho.
"Aha, vy tu mluvíte slušně, tak to jo."
"Jo, já mám v pracovně taky pěknej nepořádek."
"Bordel," pravila Kačenka.
"Nepořádek!" opravil jsem i Kačenku.
"Tak vy máte v pracovně nepořádek a já mám v autě bordel, aby se to nepletlo," ukončil rozpravu pan stavitel.
Došlo to tak daleko, že jsem dokonce při jednom tréninku koučování slíbil jako osobní úkol, že si dopříště uklidím. Takovej to byl b - , tedy chci říct nepořádek.
Jenomže ono příště už je dneska a já ještě v pátek na ty závěje ani nešáh. Už jsem se viděl v pondělí na pranýři, že nemám tu vůli.
Jenomže ona v sobotu byla bouřka. A to se musí být doma, aby do člověka neuhodil hrom.
Tož jsem bouřku vzal jako jemné nakopnutí vyšší mocí, která se na to už taky nemohla dívat. Pustil jsem se do úklidu. Šlo to ztuha. Skončil jsem s tím někdy v deset večer, ale nic jsem nerozbil, spoustu jsem toho vyhodil a mám zas pracovnu jako klícku.
A mámiláHanička to komentuje jednak tím, že mi sem chodí závidět, jelikož by sama taky potřebovala provést podobnou akci a taky tím, že hudrá něco v tom smyslu, že snad začne žárlit, poněvadž jí už jakou dobu marně slibuju, že znovu uklidím kůlnu a tady stačí jeden osobní úkol a mám uklizeno.
No jo, jenomže to je něco úplně jinýho, to jistě chápete.

zase ten Bedřich

Když jsem si včera připomenul staré zápisy o srnci Bedřichovi, vzpomněl jsem si taky na to, že v těch starých zápisech chybí fotografie. Tedy odkazy k nim v textu jsou, ale jsou prázdné.
O téhle patálii už vím dlouho, ale vždycky jsem zjistil, že netuším, proč to tak je a předělávat znovu desítky článků a fotek se mi nechtělo. Jenomže včera mi připadalo důležité vzpomínku na Bedřcha podložit historickou fotografií. Při pátrání jsem zjistil, že ony tam ty fotky jsou. Uloženy v archivu na místě, kde být mají.
Tak sakryš, proč se ve starých článcích nezbrazují?
Prohlédl jsem stará spojení na články. A nic. Všechno je v pořádku, odkazy směřují do archivu a výsledek je ten, že orázky nejsou vidět.
Přece neexistuje nějaká černá díra, která pohlcuje fotky od půlky března 2007.
Vzal jsem to znovu. Všechno je stejný, všechno je v pořádku, odkaz je do archívu ... moment.. No jo!
Tady to je: ty všechny nefunkční odkazy odkazujou do správnýho archívu, to jo, ale na nesprávným disku! Já tenkrát nějak opravoval disk a data a zřejmě jsem ho nepatrně přejmenoval a i těch pár změněnejch znaků naprosto pochopitelně odřízlo cestu k archivu.
Tak vida, teď už stačí jen přepsat těch několik desítek odkazů tím správným jménem disku a bude zas všechno v pořádku.
A
Bedřich je toho zase původa!

tam jsou naše

"Jo a eště ten vokurkovej salát," povídám u oběda.
"A nevadí, že sou španělský, ty vokurky?" povídá paní.
"Šišmarjá, no jo, vony sou teď jedovatý, že jo?"
"No sou, ale my je loupem."
"No tak to teda nevim," povídám dál.
"Nám mužete věřit. My je taky měly," povídá druhá paní.
"No tak jo. Tak já si ho vezmu, ten salát."
Vzal jsem si okurkovej salát a nesl si ho na tácu v bufetu pyšně ke stolu.
Připadal jsem si jak jeden ze sedmi statečnejch. No, sněd jsem ho a nic mi nebylo.
A ve školce zas mi říkali, že prej pribináček je nějakej divnej a že je v něm taky nějakej eklhaft vošklivej. A v sámošce zas Matýsek, že rajčata prej né, že jsou španělský a že po nich dostane průjem.
No co se to děje?
Ze všech stran na nás útočej zákeřný bakterie. Nebo se to aspoň řiká, aby bylo vo čem psát.
To nám nezbude, než pít vodu z naší studny. Tam jsou sice asi taky bakterie, ale jsou naše. S těma jsme kamarádi.

vo fous

"Bylo to vo fous," říkává se, když je to vo prsa. Nebo když je to jentaktak, no prostě těsně, jen o chloupek. A o ty chlupy jde, potažmo o fousy.
Dámy s tím potíže nemají, zatímco pánové pravidelně. I když to, pravda, není potíž, spíš běžný civilizační návyk. Prostě holení.
Někdo si fousy nechá narůst, jiný si je holí. To jak je komu libo.
No a my, co jsme zvolili hladkou tvář, k tomu používáme nástroje a prostředky.
Třeba strojek nebo žiletku, dříve břitvu. Břitvu používal dědeček, žiletku strejček, tatínek ten strojek, někdy žiletku a vyjímečně břitvu.
Já jsem si nakonec zvolil tu žiletku, tedy vlastně takový to holítko, co má v sobě ty žiletky čtyři a ještě k tomu se třese, aby to šlo obzvlášť hladce. Ale to je výdobytek moderní doby. To tenkrát nebylo.
Ale něco máme společného. Štětku a mýdlo. To se za ta léta nezměnilo.
Mě to vždycky udělá po ránu takovou příjemnou starobylou náladu. Pěkně se štětkou namydlit a pak se tou žiletkou řádně oholit. Občas tou štětkou třeba pošimrám Kačku nebo Matěje a jim pak zůstane na nose mýdlová pěna a máme z toho legraci. Pokud je mýdlo. No a o tom je dneska řeč.
Pěn na holení je v regálech několik habadějů. Ve spreji. Už jste se zkusili mydlit sprejem? Nejde to, pochopitelně. Krémy v tubě jsou taky na pendrek. Není to prostě ono. Jeden k tomu potřebuje takovou tu mističku s víčkem a v ní mýdlo na holení.
A mýdlo není. Není totiž dost moderní, instantní, rychle použitelné, za draho prodatelné. Je to prostě jenom mejdlo. A není. Zkuste si obejít drogisty a ptát se na mýdlo na holení. Není.
Naposledy jsem zkusil tady vedle ve Zvoli samoobsluhu. Za hradbou sprejů a tub byly vzadu dvě modré krabičky přiměřené velikosti. Pitralon. Dávná značka dříve téměř jediné vody po holení. No a tady: krém na holení v misce. Není to sice mýdlo, ale je to v misce a dá se to nabrat štětkou.
Vzal jsem tedy do košíku krém v misce. Už byl prošlej, ale to neva. Mýdlo se nezkazí a já se budu mít čím mydlit. To starý už mi docházelo a málem jsem se musel holit jen tak na sucho.
Bylo to vo fous.

Kelly IV

83,3 kilometrú, 7 hodin a jedna minuta - čas a vzdálenost, kterou jsme urazili v neděli při cestě za pokladem Magistra Edvarda Kellyho. Ovšem tahle suchá statistika nemůže ani v nejmenším vystihnout průběh hry, kterou jsme tentokrát s moubáječnouHaničkou vymysleli a připravili pro naše děti a děti našich přátel.
Začalo to v Olešku u kapličky, kde děti nejprve osvobodily ducha Magistra Kellyho tím, že panny obětovaly Kellyho krev všem základním prvkům - tedy zemi, ohni, vzduchu a vodě a mládenci pak pronesli kouzelné zaříkadlo, jenž Kellyho ducha osvobodilo ze spárů rarachových. Kelly jim pak u kapličky nachystal dopisy s tajemným písmem, po jehož rozluštění děti zjistily další směr cesty. Do Maškova mlýna.
Tam už na nás čekal laskavý pan Hora s paní Aničkou, ale hlavně pergamenový svitek s neviditelným písmem a tajemná bílá kostka.
Po moření ohněm vydal pergamen svědectví, že do kostky musí býti ulito olovo, pak prý se dozvíme, co dál.
V kostce byl ulit klíč, jehož tvar nám z mapy prozradil, že dalším cílem je Zbořený Kostelec. Na mapě pak konkrétně vodník tamtéž.
Vodník seděl na vrbě a ve vrbě byl další vzkaz: sehnat převozníka a zaplatit mu za převoz přiloženou mincí.
Statečné tři nejmladší panny se tedy vydaly poprosit převozníka. Pan Řehák svému řemeslu dobře rozumí a převezl nás ku hradu. Tam, na padacím mostě byla zlomena pečeť dopisu z vrby a Matýsek, hlavní předčítač, přečetl, že musí býti nalezeno sedm klíčů.
První našla Kačka a hned zlatý. Pak další děti našly svůj klíč a splečnost sedmi klíčů mohla jít dál za pokladem. Jeho tajemství ukrýval jeden z nich. Ten jehož kopii jsme odlili. Avšak zlatý - pochopitelně.
Dodo jej trpělivě rozšroubovala a uvnitř byla opět zpráva. Matýsek přečetl, že poslední úsek cesty za pokladem je třeba odkrokovat. Stalo se a ve zdi starého hradu pak Matěj s Kačkou první objevili truhlici. Hned nastalo rozebírání kamenného úkrytu a truhla s pokladem byla vyzvednuta Fínou ze své skrýše.
Děti dle posledního pokynu Magistra Kellyho vyměnily své nalezené klíče za poklad, který pro ně truhlice skrývala. Bavily se báječně stejně jako naši Veselí kamarádi, kteří nám laskavě vypomohli a klíče i s pokladem na hradě pečlivě rozmístili a pak nás nepozorovaně shůry sledovali a děsně si to užívali.
Nakonec ještě přivolat dole u Sázavy pana převozníka, což se ukázalo jako nejnáročnější prvek celé výpravy. Pan Řehák nějak neslyšel a dovolali jsme se až asi tak za dvacet minut. Chvíli to vypadalo, že stateční mužové budou muset přeplavat, aby zachránili ženy a děti, ale nakonec nebylo takového hrdinství třeba.
V hospodě na Žampachu jsme na závěr celou tu naši nedělní výpravu pěkně zajedli a když jsme si potom odpoledne ještě volalil, byli jsme na tom všichni stejně. Kelly nás tak utahal, že jsme si dali šlofíka.
Tedy kromě dětí, samozřejmě. Ty už se těší na příští pokračování.
Pro zvědavce jsou obrázky uloženy tady v galerii.

dobrodružství nepočká

Tak teď už nemůžeme couvnout. Je v tom namočeno příliš mnoho lidí, naž abychom to odpískali.
A o čem je řeč?
No přeci o Magistru Edvardu Kellym. O tom šizuňkovi, který zdrhnul z Anglie, aby napálil kamene mudrců chtivého císaře Rudolfa II.
Vlastně o jeho duchovi.
Už je všeobecně známo, že připravujeme s kamarády pro naše děti hru, ve které se středověký majitel domů v Jílovém a pozemků v okolí včetně našeho Oleška k dětem vrací jako dobrý duch, který jim chystá dobrodružství při cestě za tajemným pokladem.
No a minulý týden už jsem na tajemném místě zblbnul dva lidi, aby nám pomohli, taktéž naše nevinné veselé sousedy tady přes ulici, a včera jsem navštívil pana Horu, který byl tak laskav a byl svolný s tím, že sedm dětí obrátí jeho obydlí vzhůtu nohama, aby našly indicie vedoucí k pokladu. Je to od něj oběť, ale musím přiznat, že vhodnější objekt tady v okolí bychom těžko hledali. Nádhera. Všude samé schody, uličky, regály, hromady knih - úplnej ráj pro děti, které budou hledat svitek pergamenu s tajnou zprávou od ducha, kterého předtím osvobodí za zajetí zrádného učedníka.
Přípravy vrcholí, v pátek ještě musíme zajet rozdat instrukce, v sobotu umístit indicie - no a honba za pokladem může začít.
V neděli se bude vstávat brzy a rychle na cestu za pokladem.
Dobrodružství nepočká!

horo, horo

"Horo, horo, otevři se pro člověka poctivýho ..."
zopakovala si Kačka ve čtvrtek večer při Krkonošské pohádce. Mělo to svůj důvod.
Nadcházel Velký pátek a to se, jak je všeobecně známo, otevírají skály a vydávají ze svých útrob poklady.
Aby se ovšem taková skála otevřela, musí se pěkně poprosit, což právě Kačenka trénovala, neboť se na Velký pátek chystal velký výlet. Vlakem až do Klínce. Tam jsme se vydali brzy ráno se školkou hledat ten poklad.
Skálu našel horský vůdce Honza po čuchu kousek od zastávky vlaku a překvapivě tam byla i štola, která byla ausgerechnet zrovna v pátek otevřená. Děti měly zážitek a ty, které se nebály tmy a stísněného prostoru s tekoucí vodou se dočkaly pokladu, který na druhém konci štoly skála vydala.
V dřevěné truhličce bylo dost pokladů pro všechny a tak hurá zase dolů na vláček.
"To stíháme akorát. Jede v 10:32, stanice je támhle za zatáčkou a já mám teprv 10:28 na hodinkách," pravila vedoucí výpravy Jarka.
Měla pravdu. Vláček jel přesně v 10:32.
Ovšem podle mých hodinek, na kterých bylo zrovna 10:32:48, když jsme viděli vláček vyjíždět za zastávky Klínec směrem na Měchenice.
Tím jsme měli o výlet postaráno, protože nejbližší spoj byl autobus a odjížděl právě z Měchenic. Někdy v půl jedné.
Děti byly báječné. Několikrát jsme je přenesli přes meandrující potok a pak už jen šup na autobus, dvě stanice k přívozu a pramicí do Vraného.
Teda na Velkej pátek to byla vážně velká výprava - i s pokladem a překvapením.
... a vydej mu málo z bohatství svýho.

Velikonoční výstava

Byli jste někdy na vernisáži? No to je dycky veliká sláva.
Na úvod bývá nějaký kulturní program, poté kurátor pronese řeč a vyzve autora o jeho laskavé přispění několika postřehy k výstavě samotné. Pak se pronese přípitek, slavnostně se přestřihne páska a účastníci vernisáže se vrhnou celí lační k vystaveným dílům, aby je mohli ještě začerstva konzumovat, než jim je okoukají ti ostatní.
Autor sám pak svými díly provází vybrané jedince a vypichuje detetaily, na kterých mu obzvlášť záleží. Zaznívají kultivované projevy obdivu a pozitivní kritiky. Cvakají spouště fotoaparátů. Autor je na vrcholu blaženosti.
Přesně takhle nebo alespoň takhle nějak podobně to včera probíhalo v naší škole ve Zvoli. Snad jenom ten přípitek chyběl, jelikož na něj nebyl čas a stejně by se to vybryndalo.
Tedy Velikonoční výstava byla zahájena, čímž u nás začaly Velikonoce.
Několik obrázků s vystavovanými díly včetně jednoho z autorů, který se uvolil zapózovat před objektivem si můžete prohlédnout tady:
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7.

co bylo pod kazajkou

Smrt chodí po vsi
má veliký fousy
už nemůže choditi
musíme jí nositi ...

A tak jsme jí nosili po vsi od stavení ke stavení a panímámě jsme oznamovali, že tu smrtku jdeme upálit, ale kdyby nám nic nedali, nechali bysme jim jí u vrátek i s celou zimou. Děti samozřejmě úplně nejvíc zajímaly vykoledované pamlsky. Ovšem ani finále nebylo bez překvapení.
Třeťáci, kteří Mořenu letos chystali, si prý dali záležet, hlavně v horních partiích. A že prý se máme na co těšit.
Opravdu.
Při svlékání se pod kazajkou objevilo vkusně vyvedené dámské prádlo.
Pochopitelně však ani tento poslední pokus ovlivnit průběh exekuce nevyšel a paní zima vzplála u lesního potůčku plamenem. Letos prý už po dvacáté.
A jaro může začít!
Pár obrázků je tuhle v galerii.

vodpípaj mě

Čas od času se mi stane, že pískám. Tedy ne, že si pískám, ale že pískám.
To když si v jednom krámě koupím třeba krabičku s vitamínama a oni jí zrovna neprotáhnou nad tím přístrojem, co bývá v pultu a odstraní to varovné znamení, které rozpípá bezpečnostní rám v obchodě.
No a pak jdu do jinýho obchodu a hned pískám.
Jako tuhle. Vlezl jsem do knihkupectví Luxor a už to pískalo.
"No jo, ale co já s tim, dyť já budu pískat, i když půjdu ven!"
"Já si vás budu pamatovat," povídal strážnej u vchodu.
"Jenomže já půjdu ven tím druhým východem tam vzadu."
"No tak jim to tam řekněte, voni vám s tím nějak pomůžou."
Prohlíd jsem si knížky a šel dál až k zadnímu vyýchodu.
"Já budu pískat, já mám tuhle krabičku a vona je na ní ta nálepka, tak kdybyste ..."
"Ukažte, já vám to vodpípám," pravila ochotná paní u pokladny, což vzápětí učinila.
Prošel jsem ven bez pískání a s poučením.
Až budu zas potřebovat, v knize mě vodpípaj.

stihnou to?

Jezdím do Prahy obvykle po pravém břehu Vltavy. Kolem Závisti a dál přes Komořany do Modřan a Braníka. A právě ten úsek mezi Závistí a Modřany je nejužším hrdlem celé cesty. Tedy když nepočítám tunel pod Vyšehradem.
Teď by se ale mělo všechno změnit.
Nad novou dálnicí je postavený most, který vede odnikud nikam. Co ovšem zrakům kolemjedoucích řidičů zůstávalo až do dneška utajeno je, že vzadu už pokračují docela intenzivní přípravy na budování nové čtyřproudovky od Modřan právě k tomuto mostu, ze kterého se zanedlouho stane nájezd na nový pražský okruh.
Dneska se tam už i objevila cedule, že celý projekt je podporován finančními prostředky z Evropské unie a že dokončení celé stavby a slavnostní otevření je plánováno na 31. listopadu 2011.
No to jsem zvědav jestli to stihnou v tomhle šibeničním termínu.
Další podrobnosti během dne v rubrice:
t e le g r a f i c k y. Přesunuto do archivu - zde.

galimatyáš

Tuhle jsem si přečetl, že letní čas je vlastně úplně k ničemu.
Z hlediska energetických úspor prý nemá smysl, jako prodloužení dne na aktivity ve volném čase je diskutabilní a vůbec jsou s ním spíš potíže.
Musím říct, že mě vyhovuje a je docela příjemné mít večer hodinku k dobru. Jenže já patřím více ke skřivanům, než k sovám, a to je prý taky nevýhoda, jelikož vstávání je o hodinu dřív - a vůbec letní čas by se prý měl zrušit.
A to mě právě zaujalo. Proč to ne jde.
Že prý když už ten letní čas zavedli všichni, bylo by s jeho zrušením víc potíží, než s jeho pravidelnou změnou. Byli bychom jakýmsi ostrůvkem vyčnívajícím nad hladinou letního času a museli bychom si při komunikaci i cestách do okolního letněčasového světa neustále přeřizovat hodinky, z čehož by nastal galimatyáš.
A tak zůstaneme u letního času. Už jenom proto, abychom si neukroutili ručičky u hodinek.

dopad reklamy

Když jsme ještě bydleli v Praze a rozmýšleli se, jestli tam chceme bydlet dál, přispěla k našemu rozhodnutí jedna vnější okolnost, kterou jsme nemohli nikterak ovlivnit.
Reklama. Vlastně obrovská světelná obrazovka, která vítá všechny, kteří přijíždějí do města přes Nuselský most. Nebylo to tak, že bychom na ní četli reklamu, kterak je třeba se odstěhovat na vesnici, poněvadž je tam například les. Naopak. Vůbec jsme jí nečetli. Nemáme reklamy rádi. Jenomže téhle nešlo utéct. Svítilo a svítí to do daleka a tedy i tenkrát nám do oken. Možná, že si někdo zvykl spát při nepravidelně různobarevně blikajícím světle, ba i mě se občas přihodí, že usnu u filmu, ale tohle bylo něco jiného. Tuhle televizi jsme si nezapnuli a ani jí nemohli vypnout. Tak jsme před ní radši utekli.
No a včera jdu po Senovážném náměstí a tumáščertekropáč! Černej náklaďák a z každé strany skříně obrovská televize a pere do lidí reklamu. Svítí to, řve to, překáží to a počítám, že to může způsobit i nějakou nehodu, když to v blbým místě na někoho nešikovně zabliká.
Zrovna se mi to shodilo na novou stránku, abych si moh
telegraficky postěžovat.
Nezbývá, než doufat, že k nám do Oleška to monstrum nikdo nepošle. Ostatně tady by mohl dopad reklamy působit na chování spotřebitelů tak, že by na tu reklamu mohla dopadnout hrouda pěkné jílovité hlíny. A to by se jistě nechtělo nikomu moc rozmazávat.

furt na drátě

Možná si někdo ze čtenářů všiml podivných obrázků, které včera byly k vidění na stránce meteostanice. Nejdřív tam byl orací stroj L&K, potom Ferda a nakonec Sněžka.
To všechno proto, že jsem zkoušel další možnost publikování.
Vyzkoušel jsem ji, večer jsem to napsal a už je tu další stránka s názvem
telegraficky. Měla by sloužit k okamžitému vzdálenému publikování textu i obrazu z mobilu.
A k čemu to je? Tedy hlavně pro radost z toho, jak báječně věci na světě fungují.
Tak třeba: pod věží v Jindřišké ulici budou zrovna vepřové hody. To, jak jistě uznáte, je docala zajímavá událost. Můžu udělat obrázek a spolu s krátkým textem ho hned pošlu na web. A když to bude včas, třeba se to někomu může hodit, jelikož neví, kam právě v centru Prahy na oběd.
Hlavně je to další docela zajímavá hračka. Schválně zkusím, jaký to je, bejt "furt na drátě".

úplnej ráj

Dnes bude po rekonstrukci znovu otevřeno Technické muzeum pro veřejnost. Včera se konala slavná sláva, určitě se o tom bude psát a povídat.
Já se prostě jenom těším, až tam s dětmi půjdeme. Tentokrát naostro, ne jako před měsícem, kdy jsem to nedočkavostí poplet a museli jsme vedle do muzea zemědělského.
Jsem opravdu zvědavý, jak se povedla rekonstrukce. A taky zvědavý na to, co z lákadel, které si pamatuju z dětsví, zůstalo lákadly i pro dnešní děti.
Chodíval jsem do Technického muzea docela často s tatínkem i s dědečkem.
Vždycky jsme se stavili v kinosále na Chaplina, tam jsem ho viděl poprvé.
Potom honem do dopravní haly prohlédnout si všechny ty velké stroje, tatřičku Hanzelky a Zikmunda, a hlavně si zatočit kličkou modelu zapalování Bosch. Pamatujete, jak na svíčkách přeskakovaly jiskry? Čím rychleji jste točili, tím rychleji to prskalo.
Dalším lákadlem byl kinematograf. Zase se tu točilo klikou, velký buben se otáčel a uvnitř létala holubice. A hned vedle kukátka taky s kličkou. Uvnitř znovu poskakoval Chaplin.
Ve vedlejším sále hodiny a astronomické přístroje. A před odchodem ve vstupní hale byly nachystány vystřihovánky dědečků automobilů.
Úplnej klukovskej ráj. Už se nemůžu dočkat.

ochutnejte

A že prý Francie je zemí sýrů a vína, stojí tam eiffelovka, pan Verne tam psal o kapitánu Nemovi, moře tam mají teplé a na Korsice se narodil Napoleon. V Řecku prý mají Athény, nějaký pan Homér tam psal o Odysseových dobrodružstvích, hodně tam dali na božstvo, zvláště pak na na nějakého Dia a národním jídlem jsou tam placky a tzatziki. Ochutnejte.
Zatímco stařický mocnář si užíval s císařovnou Sissi v Schönbrunnu ve Vídni, jedli štrůdl a poslouchali Mozarta, za což se jim Rakousko odvděčilo věčnou slávou.
V Itálii pečou pizzu, mají tam gondoly a Řím a hory špaget. Když se vám podaří dvě vybrat a svázat na uzel, dostanete pravej italskej bonbón a tuhle babička nachystala pravý tiramisu.
Že mi přeskočilo? To pochopitelně nemůžu vyloučit. Ovšem v tomto případě jsem se uchýlil k pouhému popisu včerejšího evropského veletrhu.
Konal se ve třídě u páťáků a s Matýskem jsme se tam šli podívat hned po wu-shu. Páťáci to měli nachystaný i s nástěnkama, knížkama a ochutnávkama těch sýrů, tzatziků, štrůdlu a tiramisu. Ve Francii měli navíc i víno, jenže tatínek nebude, poněvadž řídí.
Na veletrhu byla návštěvnost vysoká a páťáci se i přes tu trému zřejmě dobře bavili. Bavil se i Matýsek a při vyplňování anketního lístku mi nadiktoval, že nejlíp bylo ve Francii, protože tam mají tu eiffelku, a nejvíc se mu líbilo navazování špaget.
Podepsal se sám, ale pak už honem domů, tam nás čekala vynikající žemlovka - ovšem obyčejná, česká. Ta s Evropou nemá naštěstí vůbec nic společnýho, ale na veletrhu by s ní mámiláHanička s přehledem zvítězila nejmíň o dvě koňský dýlky.

půl druhý

Že prý byl tento leden vyjímečný, že měl pět víkendů a to se prý stává jednou za ...
Ale houby, vždyť se podívejte do kalendáře, takových měsíců je. Třeba zrovna letošní říjen na tom bude úplně stejně.
Faktem ovšem zůstává, že pět sobot a pět nedělí v letošním lednu už máme za sebou.
S dětmi jsme tu pátou sobotu využili k návštěvě planetária. Letos poprvé. Zrovna tam v sobotu byla k vidění pohádka a hajném Vonáskovi.
On ten Vonásek si totiž pamatoval na prvního obyvatele a stavitele hájovny. To byl nějaký Orion, měl dva psy, bojoval s býkem a pomohla mu kuřátka.
Že se vám ta pohádka zdá podivná? Inu je taková, aby v ní byla přítomna jména nejznámějších souhvězdí zimní oblohy. Matýsek s Kačkou už teď taky znají hvězdy Sirius - to je ta psí a Aldebaran - ta zase rudě svítí v oku býka.
Po pohádce se mi děti rozprchly po hale planetária a protože už to tam znají, honem mačkaly všechny knoflíky, co jich tam mají, aby si užily točení orloje, přesýpání hodin, otáčení planetária .... no prostě všechna ta hejblátka.
No a před odchodem ještě koupit obrázek s 3D dinosaurem a jedny sluneční hodiny, co ukazují sedm různých časů. Hodí se Matýskovi do sbírky.
A protože bylo v sobotu sluníčko, hned jsme doma ty hodiny složili a vyzkoušeli. Šly přesně, zrovna bylo půl druhý.

s múzama na štíru

Pro múzy jsem ztracenej, to je jasný. Psal jsem o tom včera. Ovšem nějakou tu hrubou práci mě udělat nechají.
Třeba zajít koupit noty. To když se mi pečlivě napíše o co přesně jde, tak to nespletu.
Zašel jsem do Luxoru - to je takové to knihkupectví v bývalé pasáži na Václaváku. Číst umím, tedy jsem se vydal dle instrukcí do prvního patra. Tam jedině jsou napsány hudebniny.
"To musíte támhle zpátky, já tu mám jen Knižní klub," pravila slečna u informací na konci prvního patra.
"To musíte dolů do suterénu," pravila jiná slečna u jiných informací na druhé straně prvního patra.
"Takže hudebniny tu nejsou?"
"Ale jsou, dyť je to tu napsaný."
"Tak proč musím zas dolů?"
"Protože vy nechcete noty, ale školu. A ta je v učebnicích dole."
Šel jsem do prvního podzemí.
"To musíte ještě jedno patro dolů," nasměrovala mě třetí slečna.
"Pojďte se mnou," vyzvala mě čtvrtá slečna z druhého suterénu.
Šli jsme mezi regály a slečna po paměti vyndala ze stojanu školu pro flétnu - první díl. Byla poslední. Zřejmě jdou na dračku.
Poděkoval jsem a šel k pokladně. Tam už si mě nechali a neposílali mě do ... no prostě nikam.
Vida, vida - a to prý jsem s múzama na štíru.
Ale kdo ví, co asi byly zač, tyhlety štyry slečny?!

premiéra bude šestnáctýho

"V neděli půjdeme do muzea," slíbil jsem Kačce a Matýskovi.
"V neděli jdeme do muzea," hlásil jsem i do éteru, aby kamarád Ondřej věděl, že už je čas navštívit nové expozice.
"Do technickýho," dodal jsem v obou případech.
Oznámení vzbudilo nadšení přinejmenším tak velké, jako moje nedočkavost vidět znovu expozice v Technickém muzeu. Byl jsem tam naposled s Jurášem před lety, kdy už začínala rekonstrukce a v rozkopaných prostorách bylo možno vidět Vetřelce a jiné potvory od pana malíře Gigera.
Šestnáctého se Muzeum slavnostně otevírá po rekonstrukci, tak teď je to akorát. Už je týden otevřeno a když tam budem v deset, určitě ještě nebude tak velkej nával.
Všechno jsem pečlivě načasoval. Před muzeem jsme byli za pět minut deset. Nikde nikdo. Skvělé! Tentokrát mám všechno pod kontrolou.
Ovšem kudy dovnitř? Před hlavním vchodem stálo takové to přenosné zábradlí.
Tak to oni asi mají zatím otevřen jen nějaký boční vchod, říkal jsem si. Šli jsme s dětmi objevit, kde to je. Jak jdem kolem toho zábradlí, přečetl jsem si nápis: ... po dobu rekonstrukce zavřeno ... No jasně, ale to platilo do šestnáctého, teď už to mohli sundat, teď už je třiadvacátého, bručel jsem si.
Ale žádný otevřený vchod jsme nenašli.
Napadlo mě podívat se na inernet, jak to tedy s tím slavnostním otevřením je, poněvadž ve mě začalo hlodat strašlivé podezření.
Otevřel jsem stránky muzea v telefonu a podezření se rázem změnilo v jistotu.
Šestnáctého tohoto roku bylo správně. Akorát jsem se seknul o měsíc. Bude se otevírat 16.2.
Co s tím? Ale co. Muzeum jako muzeum. Hned vedle je Národní zemědělské muzeum. A v něm výstava Jede traktor.
Výpravu do muzea nám zachránily traktory. Děti si
sedly na traktor (opravdický), zorali pole (počítačové), viděli jsme mamutí orací stroj (Laurin & Klement) a Matěj si zahrál na pumpaře.
Techniky bylo až až a my teď máme s dětmi za sebou takovou malou generálku.
Premiéra bude šestnáctýho.

aby si posvítil

Jak je to dlouho, co tu byli pánové od kalového čerpadla? Tři neděle? Vlastně čtrnáct dní, protože jim to vyšlo až napodruhé.
Že prý je máme zavolat zas za pět let, že to máme v dobrém stavu. Říkali, když odjížděli.
Taky říkali, že vlastně ani nebylo potřeba vyměnit ten plovák, ale že ho tedy vyměnili když už tu byli. A že to celé vyčistili a vůbec:
"Teď už na to nemusíte šáhnout, pane domácí."
Mě by ani nenapadlo na to šahat. Akorát kdybych si celého toho udělátoru nevšímal, už bychom tu plavali v těch ... no jak říkal pan Kubiš. Protože jak je ta obleva a prší, někam tam do těch spojů kabelů musela natéct voda a už druhý den nám to vyhazuje proudový jistič v rozvodné skříňce.
Naštěstí se to dá nahodit, ale kdo na to má pořád pamatovat. A navíc je na ten obvod napojená i meteostanice, čímž nefunguje, jak by měla. A to - jak jistě chápete - je k vzteku.
Holt budu muset zavolat zas někoho. Tentokrát někoho od elektriky, aby si na ty dráty posvítil.

promarněná příležitost

Četli jste poslední dobou noviny nebo jste sledovali či poslouchali zprávy? Je to bída, že jo.
Tedy ono nejde jenom o posední dobu, ono je to jaksi už zvykem. Čím černěji vylíčené katastrofy a neřádstva, tím delší sloupeček nebo zpravodajský vstup. Aby to médyjum mělo tržby, aby o něj byl zájem. Aby bylo senzační.
Zrovny včera bylo na senzaci zaděláno. Překvapivě docela neškodnou. Mluvilo se o magických číslech. Aby bylo o čem mluvit.
Járovi Cimrmanovi by se to datum určitě hodilo. Stejně jako třeba 11.11.11 - což nás čeká už letos na podzim.
Ovšem spolu s Járou musím jen konstatovat, že není pěknou vizitkou lidstva, že se v tak zapamatovatelné datum, jako je 11.1.11, vlastně vůbec nic opravdu důležitého nestalo.
Čímž jsme promarnili další skvělou příležitost zaznamenat do čítanek a dějepisů něco, co by stálo za to a co by si školáci možná i zapamatovali.

jakej jseš Bivoj

Jelikož už od pátku neklesají teploty pod nulu, dá se mluvit o oblevě. Sníh trochu ubývá, ale pořád je ho u nás habaděj. Na nějaké extra procházky to není. A to je čas zajít třeba do muzea.
Na sobotu jsem dětem vymyslel, že se půjdeme podívat po Starých pověstech českých. Právě do toho muzea. Děti se trošku vofrňovaly, zvlášť Kačka. Ani se jim nedivím, pršelo a tudíž je docela pochopitelné, že se jim nikam nechtělo. To je ovšem všechno, co s tím mohly dělat.
Dostavili jsme se do muzea docela včas a stihli jsme tak proběhnout všechny ty Přemysly a Čechy a Šárky a vůbec se podívat, jak si to pan Jirásek představoval.
Největší atrakci, která nás tam čekala, objevil Matýsek.
"Jé, tatínku, tady leží kanec."
"Prase," upřesnila Kačenka.
Kanec ležel se svázanýma nohama na žíněnce připraven k zápasu.
"S ním se, Matěji, můžeš popasovat. Schválně. Zvedneš ho na záda?"
Matěj na divočáka nedůvěřivě pohlížel s odstupem.
"Pro maličké děti máme támhle ještě jednoho plyšovýho v ohrádce," poradila nám paní, co to tam měla na starosti.
Plyšovýho už se Matýsek nebál. Pěkně ho obešel, znalecky si ho poměřil a pak
šup s kancem na záda.
Nato kňourem lehce bacil do slámy a šel na toho opravdickýho.
S ním to už tak snadné nebylo. Ale i s tím si nějak poradil. A jak ho tak držel za ty nohy, zaslechl jsem směrem od paní:
"Tady máš zrcadlo. Podívej se na sebe, jakej jseš Bivoj!"
Inu, měli tam na všechny ty Bivoje pěkně nachystáno.

napřesrok v Austrálii

To dycky tak vyjde, že se dozvíte, jak a kde je nejlíp se koukat a že další příležitost budete mít až za sto let. Nebo tak nějak.
Zrovna jako včera.
Jenomže včera jsme to stihli.
MášikovnáHanička to viděla, Matýsek ve škole s dětmi se taky podívali, Kačka si o tom prý ve školce povídala a já jsem to cestou do Prahy taky zahlíd.
Slunce bylo vykousnuté jak posvícenskej koláč a stačilo málo a mohlo být úplné zatmění.
Kdo to nestih, určitě najde někde na síti nějaké obrázky.
Jak a kdy to bude příště, můžete se podívat třeba tady:
http://astro.sci.muni.cz/zatmeni/index.php?web=aktuality
Tam se taky dočtete, že napřesrok bude k vidění úplné zatmění v Austrálii.
To jen, aby si někdo nestěžoval, že neměl čas si dost dopředu naplánovat podzimní dovolenou u protinožců.