WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kdepak Ježíšek

"Matýsek už asi něco čuje," oznámila mi mávšímaváHanička nedlouho před vánocemi, "už asi tuší, že Ježíšek jsme my."
"To se nedá nic dělat, tady se holt nakonec stejně všecko rozkecá," připustil jsem změnu stavu známého vesmíru.
Štědrý den se blížil a Matěj se taky nechal slyšet:
"Víte co je divný? Že dycky, když vyhlížíme Ježíška, tak někdo z vás zrovna musí na záchod a pak hned zazvoní zvonek a přijde Ježíšek."
"Tak já se klidně počůrám v pokoji," nabídla osobní oběť mástatečnáHanička.
Matýsek se zakřenil a pronesl něco v tom smyslu, že to by to stejně nepomohlo.
Večer jsem na to přišel:
"Haničko, já tuhlec do ajfouna stáhnul takovej vánoční zvoneček. Nastavíme ho, já ho nechám v síni a máme vystaráno s Ježíškem i s čůráním."
"To by šlo. Tak to tak uděláme."
Přišel večer. Vyhlíželi jsme z okna Ježíška, zpívali koledy a čekali, kdy se ozve zvonek. Matýsek nedůvěřivě pokukoval, kdy půjdeme konečně na ten záchod.
Nedočkal se. Nikdo nikam nešel a najednou se ozval zvonek.
"Ježíšek!" šeptla málaskaváHanička.
Matěj našpicoval uši: "No, něco tu zvoní," a už byl na chodbě a směřoval dolů do pokoje ke stromečku. Šli jsme za ním a já potají vzal ten telefon z knihovny a vypnul jsem program. Je to v suchu, pomyslel jsem si a vstrčil telefon do kapsy.
To už byl Matýsek skoro dole pod schody, když prohlásil: "Kdepak Ježíšek, to byl telefon!"
Nebylo to v suchu.

nemusí bejt na talíři

Dneska už jsou ve škole prázdniny, čímž jsem si i já trochu přispal. Co povidám, přispal. Típ' 'sem budíka a zaspal. Vstával jsem až v sedm. Čímž vzniklo i zdržení dnešního zápisu. Ale cukroví je napečeno, mámiláHanička zas dělala divy, štolu jsem letos taky stih, stromeček už je tři neděle v kýblu na terase, takže je všechno v nejlepším pořádku. Jen některé dárky ještě dobalit.
Ano, ještě ty hlavní pro děti. Létající ryby. Podezírám Ondřeje, že mi poslal ten odkaz na tuhle ptákovinu jen proto, abych jí dětem koupil a on si pak moh' u nás s tím vynálezem hrát. To podezření je ovšem nepotvrzené. Pravda je taková, že už někdy od října jsou v kůlně na půdě dvě krabice a v nich dvě ryby - vzducholodě.
"Musíš mi to přinést, ať to zabalím," upomíná mě už týden mápečliváHanička.
"No jó, eště je čas," odbývám to já.
Čas se navršil a já nakonec ty krabice přines. Jsou dvě, pochopitelně. Jenže je k nim potřeba ještě třetí. Bomba, tedy bomba s heliem. Přines jsem i tu.
"Tu budem taky balit? To je takový divný: Bomba pod stromečkem."
"Rozhodně ne," ohradila se mápořádnáHanička.
"No jo, ale já přece nemůžu vo štědrym večeru vytáhnout ze šuplíku heliovou bombu a jen tak říct: jé to je náhoda, tady mi zrovna jedna bomba s heliem eště zbyla."
"A to právě jo. Ty přece dycky všechno máš. A zrovna v kůlně jí mít můžeš. Náhodou. Co dyby se někdy hodila, ne?!"
"A to máš pravdu. Dyť já takový heliový bomby obvykle dvě až tři mívám. Takže až zazvoní Ježíšek a děti si rozbalej ty vzducholodě a budou fňukat, že je nemaj čím nafouknout, tak já se zamyslim a řeknu: 'Teď si vzpomínám, že jak jsem tuhle uklízel v kůlně, dával jsem tam do regálu takovou bombu, co jí mám už leta. A jak tak vo tom přemejšlím, vono by v ní mohlo bejt to hélijum. Tak já se tam teda pudu podivat, estli jsem jí eště nevyhodil, estli tam eště je.' "
A vona tam ta bomba bude a nám po domě pak budou lítat ryby. Konečně proč ne, přece nemusí mít každej ryby zrovna na talíři.

vod dvou tisíc

Starosti s dárkem pro babičku už mám šřtastně za sebou (zde), pro moumilouHaničku, Kačku i Matěje taky něco mám, Juráš si už své vybral, čímž je zas na rok pokoj. Ovšem co bych si tak měl přát já? Ono to není jednoduché, něco pro mě vybrat.
Teď si vzpomínám, že mám jeden takový zážitek z pozdního léta: To jsem zrovna sekal zahradu. Ona už je to u nás spíš akrobacie, než sekání. Kdepak rovné dlouhé plochy a nekonečný zelený pažit od hranice k hranici. To už dávno není pravda. Je to tu samá zátočina, oblouček, zákoutí, jezírko, skála, potůček, můstek, štěrk. Tady pozor na pidililie, támhle na azalku, tuhle je vzácná travina, tady se to musí vystříhat pod ronďákem, ale neulomit větvičku, bacha na borovičky, zvednout sekačku a citlivě ostříhat kopečky - ostříhat, ne oholit! A tak dál. Něco jako když byste stříhali model na kadeřnické soutěži.
A zrovna v tu dobu, kdy jsem začal se sekáním, začal tuhle za humny na poli hospodář s vláčením zoraného pole. Když projížděl kolem, mávli jsme na sebe. Já od sekačky, on od volantu. Oba jsme si jezdili pěkně po svém a zušlechťovali si ten svůj kousek rodný hroudy. Když jsem před polednem skončil, skončil i hospodář. Já měl posekáno, on uvláčeno. Až sem to bylo stejný. Já měl hotovou zahradu, on pole - a v tom už rozdíl byl. Za stejnou dobu, co jsem se nimral s trávníkem, hospodář srovnal celé pole. Holt takovej traktor, ten si svou práci udělá.
A jsme zpátky u toho přání. Čistě kvůli časovým úsporám bych si moh' přát ten traktor. Jenomže von by se mi na tu naší zahradu nevešel. Takže spíš traktůrek. Pěkně s připojitelnou sekačkou, s radlicí na sníh … ale kam bysme ho dali? Do kůlny by se nevešel a parkovat ho po borovicí, to by nebylo dost estetický. Traktůrek je sice fajn, ale asi by s ním bylo víc starostí, než užitku. Tak já nevím. Traktor to asi letos zase nebude.
Zrovna, když jsem dopsal tuhlec ten zápis, přišla s kritickým pohledem málaskaváHanička. Sedla si mi na koleno a jala se číst. Na konci se uculila a konstatovala:
"Traktor se doporučuje až vod dvou tisíc metrů."
A je to zpečetěný. Traktor vážně nebude.

to bylo hodně dávno

Už ani nevím ve kterém knihkupectví jsem potkal tuhle knížku o čertech. Stejně jako rád dětem pohádky čtu, rád je i sháním. Sehnat nějakou další knížku o čertech je po čertech těžký, máme jich už habaděj. Tohle byl pěkný úlovek. No a teď jsme dočetli knížku o Kašpárkovi v pekle a tuhle další jsem vyštrachal z Kaččiny knihovny, že v těch čertovinách budeme pokračovat. Teď se to hodí. I začal jsem číst Dva roky s čerty. Začíná to čertovskou svatbou a to se dětem moc líbilo. Kačka po pohádce už v postýlce zůstala a Matýsek šel ještě něco kutit.
Asi tak za půl hodiny přišel a nesl papíry s nějakým dílem. To on tak občas něco vytvoří a přijde se s tím pochlubit. Tentokrát to byla pohádka pod vlivem nové knížky. Přinesl Čertovské pohádky!
Matěj v nich začal psát o tom
Jak čertovská podvodnice skákala. To je prý už hodně dávno, když kovář Jirka koval svého prvního koně …
To vám bylo najednou pekelně hezký, tahleta Matějova bezprostřední reakce. Z Matýska byl najednou literát a sběratel pohádek. A my jsme byli jeho první čtenáři.
Že by se to každovečerní čtení začalo projevovat? Uvidíme. Už teď se těším na pokračování.

na žraloka

"Tatínku, já budu mít dneska vysvědčení!" hlásil minulý týden Matýsek.
"Vysvědčení? To jsi musel trochu poplést. Vysvědčení bude až v lednu."
"Nepoplet. Já budu mít mokrý!"
"Vysvědčení? V prosinci? Mokrý? Matěji, ty mě šidíš!"
"Nešidím."
To bylo ráno, když jsme jeli do školy. Během dne jsem na to zapomněl, ostatně - kdo by myslel na vysvědčení v prosinci.
Odpoledne měl Matýsek v ruce nějaké lejstro v obálce.
"Tatínku, já mám to vysvědčení!"
"Matěji?!"
"Podívej se!"
Podíval jsem se. A von měl pravdu. Von mě nešidil. Von přines vysvědčení v prosinci a mokrý.
Bylo to Mokré Vysvědčení a Matýsek prospěl na Žraloka.
No nekecám, vážně.
Koukněte.

dobře spočítaný

Když Kačka o víkendu vstává, ptá se jestli půjdeme do školky. Vždycky jí vysvětlujeme, že je sobota nebo neděle a že to se do školky nechodí. S dny v týdnu to není o nic lepší. Kalendář prostě ještě nepatří do seznamu jejích zájmů. O to divnější bylo, když v úterý povídá:
"Tatínku, že budu mít zítra narozeniny?"
"Zítra ne, Kačko, až pozítří."
"Ale já myslím, že zítra."
"Až sedmého, Kačko, a to je pozítří."
"Nepleť jí hlavu," povídá mározumnáHanička, "sedmého je zítra. Kačka má pravdu."
"Aha! Já to poplet. Tak zítra, Kačko."
"Já ti to říkala, tatínku."
Inu tak. Kačce bylo včera šest, dneska už jí je šest a den. Oslava byla,
dort byl, dárečky byly - a Kačenka to měla dobře spočítaný!
Holt si pamatuje jen to, co opravdu potřebuje.

hole

Dětem se zalíbilo v lese, tudíž je do lesa třeba občas zajít. Tenhle podzim se to zrovna hodí, protože je pořád ještě docela hezky, vlastně i teplo a sucho. Máme oblíbený kousek lesa tuhlec kousek za humny. Je tam taková cestička a děti si tam začaly dělat mechový domeček, zahrádku a vůbec hospodářství.
Kupříkladu Matýsek si přinesl takový velký kus kůry a že do něj chce udělat dírku. Tož jsem mu s tím pomohl, on si tam vetknul klacík, jenž se stal vzpěrou a celé to instaloval takhle pod stromem. A že prý už má domeček a tohle je záchod. Načež jej hned použil, což mi přišlo jako zajímavý prvek hry. Počurat si to, co si vyrobí, byť by to byl záchod. No Kačka nezůstala pozadu a měla hned vedle svůj. Co vám budu vykládat, úplná latrína.
Abych jen tak nepostával, napadlo mě, že dětem i sobě můžu udělat hůl, když už chodíme do toho lesa. A tak nosíme z lesa hole. Takové sukovice z pořezaných stromků, co jich je v lese spousta. Tuhle neděli jsem našel takovej pořádnej kmínek a hned se hodil.
"Jé, ta bude moje, já budu Krakonoš. To je přesně ta jeho hůl. A hned se podívám, co dělá Trautenberg," vesele povykoval Matěj a taky hnedle přiložil hůl k oku a pozoroval, co ten Trautenberg zase tropí.
Kačce jsem našel takovou rozeklanou hůlku, se třemi silnými větvemi: "Tak a ty budeš vědma, přesně takovou mají vědmy."
"A co je to vědma, tatínku?"
"To je toková babička, co všechno ví, umí spoustu kouzel a zaříkání."
"Aha. Já jsem vědma a duchové, třeste se!"
Sobě jsem taky jednu hůl našel a když jsem jí trochu upravil, oznámila mi Kačka, že budu černokněžník.
A to už se stmívalo a byl čas jít na večeři. Tak jsme šli všichi tři. Krakonoš, vědma a černokněžník. V civilu, ovšem.
Dalo se to pozant jen podle těch holí.

počkalo to pár století

Dopis tentokrát našel Matýsek. Obvykle ho ráno vidí za oknem první Kačka, jenomže tuhle neděli oba koukali a neviděli. Musel jsem je pobízet, aby se podívali na kopec Ďábel, jak za ním vychází sluníčko zrovna v místech, kde je ona obávaná díra do pekla. A při tom pozorování si konečně Matěj všiml, že za oknem je svitek papíru opatřený pečetí - běžný to Kellyho způsob doručování pošty.
Jakoby kouzelným proutkem mávnul, děti všeho nechaly a homem, honem rozpečetit dopis.
"Kdepak! Nejdřív se nasnídejte a potom bude dopis. Když už to počkalo těch pár století, počká to klidně eště i tu chvilku."
Snídaně se zcela vyjímečně nevlekla. A hnedle po ní nastalo rozpečeťování. Tentokrát byl svitek nadívanej. Byl v něm nejen dopis od Kellyho, ale i prázdný list pergamenu a dva kusy zubatých červených útržků počmáraných neznámými znaky. V dopise Kelly sděloval dětem, že je čas se stát z učedníků tovaryši a další že se dozvědí ze zjevného pergamenu.
"Honem svíčku a sirky! Musíme nahřát pergamen, aby se objevilo písmo!" volal Matěj a taky hned všechno přinesl a
začal se zjevováním.
Největší starost jsem měl já, aby to nespálili. Jednou, když papír skutečně začal hořet a Matýsek ho chtěl uhasit máváním, jsem musel i trochu zasáhnout. Ale všechno dobře dopadlo a pergamen vydal své tajemství: Kelly své učedníky zve na příští neděli, kdy budou tovaryšské zkoušky.
Co nás čeká? Určitě zase nějaké tajemství, luštění záhad, moudrá vědma a ochranné kouzlo. Tentokrát se budou moci zapojit i dospělí, neboť tajemství kouzla proměny je nachystáno i pro ně.
Už se těšíme.

nestačil vystydnout

Znáte Sandtnerku? No já osobně taky ne, ale tu kuchařku, co napsala, tu znám docela dobře. Ne snad, že bych jí čet, já mám jiný kuchařský knihy. Tuhlectu má mojemiláHanička a pokud jde o nějaké obzvlášť velké dobroty, dá se s velkou pravděpodobností přdpokládat, že budou mít původ v té Sandtnerce, tedy v její kuchařce.
V neděli přišla řada na jablkový koláč. Že prý jsme ho ještě nikdy nedělali a když už tu máme tolik jablek, že by se to mohlo zkusit.
No vonělo to, až se sliny sbíhaly. A jen to mášikovnáHanička postavila na stůl, bylo jasné, že zkouška dopadla na výbornou.
"Ďyť je to eště horký," povídám, když se mánedočkaváHanička zabořila lopatkou do misky s koláčem.
"Já to mám ráda teplý," nedala se odbýt mámlsnáHanička, "a ty si taky vem, nebo nezbude."
"No měli bysme ho nechat alespoň vystydnout," poznamenal jsem a dál si četl v iPhonu.
"To nestihne, uvidíš."
"Ale já si tady něco musím … teď se mi to tu nějak seklo. Hele, estli budeš zlobit, nacpu tě tady do koláče!" pohrozil jsem aparátku s nakousnutým jabkem ve znaku.
"Tak to klidně zlob," smála se máveseláHanička," tohle by ti páneček nikdy neudělal. Ale koláč na něj nezbyde, když si bude furt číst."
Jak čelit lákavé výzvě i vůni? Nejlépe útokem! Dal jsem si taky.
Byl vynikající.
Pak přišel Matýsek, dal si dvakrát. Pak jsme zavolali Kačku, která po obědě odpočívala v pokojíčku, aby si dala taky.
No a bylo. MápředvídaváHanička zase měla pravdu.
Ani nestačil vystydnout.

zelený kolena

"Jestli mi tu hůl přineseš, tak jí vo tebe přerazím," pravila vlídně málaskaváHanička.
Čímž mi dala citlivě najevo, že už se cítí zásadně lépe a že jí ten kotník bolí míň.
S tím kotníkem přišla předevčírem, totiž přijela. "Mám takovou komplikaci," povídá ten den do telefonu, "jak jsem špatně zaparkovala …"
"Tak jsi do něčeho ťukla …"
"Ale ne. Tak mi říkali, že to není dobrý místo. Běžela jsem přeparkovat a …"
"A nějaký jiný auto tě …"
"Ne! Nech mě domluvit! Tak jsem běžela po tý mokrý trávě, co říkali, ať dám pozor, že hrozně klouže."
"A?"
"A klouzala. Já jsem sebou praštila a mám asi výron v kotníku. A úplně zelený kolena vod tý trávy."
Nevěděl jsem hned, jestli mám litovat ty kalhoty nebo ten kotník. V každém případě jsem byl informován, že nastala ona zmíněná komplikace.
Ve volné chvíli jsem se tedy vydal do lékárny pro lektvary a obvazy, aby, až se večer doma sejdeme, měla mázraněnáHanička možnost se ošetřit. Na zelené kalhoty jsem nepřinesl nic.
Večer jsme kotník ošetřili. Ráno, které bývá moudřejší, však ukázalo, že ošetření příliš úlevy nepřineslo. A proto jsem během dne volal mémiléHaničcenalůžku, že jí přinesu hůlku špacírku. No a dopadlo to onou větou o tom přerážení té hole. Pročež bylo jasno, že je mášikovnáHanička podstatně zdravější, než byla ráno.
To byla dobrá zpráva, kterou jest třeba zaznamenat, což právě činím.
Ovšem, jak dopadly ty kalhoty s těma zelenejma kolenama, to tady nebudeme rozmazávat. Ještě by si to moh' někdo nějak nešikovně vysvětlit a to přeci mácitliváHanička nemá zapotřebí.

eNko

Doktor by neměl léčit vlastní rodinu, říká se. Stejně jako třeba kouč by neměl vlastní rodinu koučovat. Obvykle je to tak, že to stejně zkoušej.
Třeba mášikovnáHanička tuhle přišla s tím, že někde v šuplíku vyhrabala jakousi metodu. Už to leží nějakou dobu na stole a včera navečer povídá:
"Nechceš si udělat takovej test?"
"Jakej? Já nemám rád testy."
"No abysme věděli, jak získáváme informace a vůbec, co jsme zač."
"A je to dlouhý?"
"No, je."
"Tak to mě neba."
"Ale já už jsem si to udělala a teď jsem zvědavá, jak jseš na tom ty."
"Dyž vono to má ňákejch šest stránek. Mě se nechce."
"No a co myslíš, jak získáváš informace?"
A už mě měla na talíři. Udělali jsme nějakej předběžnej subjektivní odhad a já se pak ze zvědavosti pustil do vyplňování sáhodlouhého testu.
I s počítáním výsledku to netrvalo ani hodinku.
"No to bych nevěřila. Dyť my jsme úplně stejný. Já myslela, že budeme aspoň z půlky jiný. Dokážeš si to představit? Je nějakejch šestnáct popsanejch typů a jenom jeden je zastoupenej nejmíň. Pouhý jedno procento populace. A voba jsme ten typ. To jsme se teda vážně hledali, až jsme se našli."
"No, prima. A co z toho vyplývá? Je to dobře nebo špatně?"
"Tak to neni. Tady jsou popsaný vlastnosti a to seš přesně ty. A já taky."
"No jo, no. Tak už to máme potvrzený."
"Představ si to! Já mám jednoprocentního muže!"
"No furt je to lepčí, nežli štyrprocentního."
"Ale jsou tu malý odchylky, a stejně musíš uznat, že tady to moje eNko je lepčí."
"A to víš, že jo. A co je to vlastně to tvoje eNko?"
"No to je přece ten MŮJ přístup!"
"Aha."
No a bylo to konečně venku. MávypečenáHanička si zase vědecky potvrdila, že je lepší, jak já. Ona na to má děsně propracovaný metody.
Ono jí prostě nestačí, že to už dávno vím i bez metod.

bez spojení ...

Bez spojení není velení, toť okřídlená průpovídka, která se mi zrovna včera taky hodila. Potřeboval jsem se potkat s moumilouHaničkou, která byla v Břežanech na blíže neurčeném místě. Já měl převzít Matýska a jet s ním na blíže určené místo, totiž k paní profesorce na flétničku. Použil jsem tedy spojení. Telefonem, pochopitelně, jiné k dispozici nemáme.
"TadyMatýsektatínkuonašlamaminkasKačkounatanečkyajátučekámažpřijdeapakpůjdeme …"
"Počkej, Matýsku, kde teď jseš?"
"Tady v autě."
To bylo velmi přesné určení místa pobytu.
"A kde, Matěji?"
"Tady v Břežanech. Ale já bych, tatínku, ten telefon nezvedl, já vím, že nemám brát cizí hovory."
"To je dobře, Matýsku."
"Víš, já jsem si na tom telefonu přečet "medvěd" a protože ti tak maminka říká, tak jsem to zvednul, protože jsem věděl, že jsi to ty."
"Ty jseš ale vypečenej. A kde tedy jsi?"
"Ona už jde maminka, ona ti to řekne, jo?"
MálaskaváHanička mi to řekla a nakonec jsme se sešli na poště. Což však nemění nic na tom, že Matýsek je pěkně vypečený medvídě, když teda už já jsem ten medvěd.

ps
pro informované čtenáře:
internet opět bezdrátově po telefonu, na poruchách již po několikáté uznali, že je s tím něco v nepořádku a že tam někoho pošlou …
… jenom nevím kam a koho ...

nebyla strašidelná, vůbec

Do divadla i zpátky jsme jeli kolem Faustova domu. Taková tajemná místa je třeba připomínat. Opakovaně, aby se vžila.
Připomínali jsme a cestou zpátky byla i příležitost vysvětlit dětem, jak to bylo s tím doktorem Faustem a jak je to s tou dírou ve stropě, co je tam v tom domě dodnes. Kačka celkem standardně hlásila, že se boojííí a Matěj suše konstatoval, že tu pověst zná. Jo, houby zná. Ale já si vzpomněl, že mám pro děti uloženu rozhlasovou dramatizaci téhleté pověsti o Faustově domě.
No a v neděli večer, když jsem dočetl pohádku, povídám: "Matýsku, tady jsem ti uchystal tu hru o Faustovi, ale pusť si ji radši až bude světlo. Teď na noc je to moc strašidelný."
"A jak?"
"Fausta odnese čert a pak i toho studenta. Já ti pustím ukázku, chceš?"
"Chci, tatínku."
Pustil jsem ten kousek, co Fausta odnes čert.
"Nebál ses?"
"Nebál, to vůbec není strašidelný. Já si to hned pustím celý.
"Dobrá, tak není. Vlez si pod peřinu a dobrou."
"Dobrou, ale nezhasínej!"
"Neboj, nezhasnu."
MámiláHanička šla Matýskovi dát pravidelnou pusu na dobrou noc. Když se vrátila, povídá:
"Poslouchal, ale nesměla jsem zhasnout. Je to zlatej klouček.
"Je," povídám.
Šel jsem za chvíli zkontrolovat, jak na tom Matýsek je. Poslouchal.
"Ale nezhasínej, tatínku."
"Neboj."
Šel jsem si psát woleschko do zálohy na zítra na ráno. Sedím tu a píšu. Vrznou dveře.
"Už jsi doposlouchal, Matýsku?"
"Už to skončilo, tatínku."
"A ty se bojíš, viď?"
"Nebojím, to vůbec nebylo strašidelný, von neměl ten škapulíř, jak mu Faust šeptal, a tak ho vodnes ten čert, když ho vyvolával. Je to hezká pohádka."
"Líbila se ti?"
"Moc. A vůbec nebyla strašidelná."
"To je dobře."
"Ale já si ještě teď pustím nějakou hezkou, dětskou, víš. Já si dycky po takovejdlech pouštím nějakou hezkou. Ale tahle nebyla strašidelná, vůbec, tatínku."
"To je dobře. Tak už běž do tý postýlky. Máš tam nachystaný Klapzubáky."
"Tak jo a dobrou, tatínku."
"Dobrou, Matýsku!"

měří se to na trička

Matýsek byl o víkendu na svém prvním soustředění s wu-shu. Bylo to trochu na honem, protože s tím přišel až v úterý a o akci se všeobecně ví už tři neděle. Ale přípravu jsme nakonec zvládli a Matěje jsem v pátek posadil ve Zvoli se staršíma klukama na autobus a jeli.
Když jsem si ho včera u jiného autobusu vyzvedával, byl o trochu špinavější a taky trochu otlučenější a odřenější, ale zato děsně šťastnej. Líbilo se mu tam.
Už je prý tyčař, což znamená, že se učil pár prvních cviků s tyčí a taky prý už může jezdit na závody, což ovšem znamená, že musí denně cvičit sestavu. Včera nám jí ukazoval dvakrát, takže si nevymýšlí. On by si ostatně Matýsek tohle nevymýšlel.
Stejně jako si jistě nevymyslel drobnou historku z družiny.
To že prý se kluci nějak pošťuchovali. A jak se tak strkají, povídá prý ten, co se chtěl pasovat s Matýskem:
"Ty chodíš do wu-shu?"
"Jo, chodím," povídal Matěj.
"A kolik máš triček?"
"Triček? Z wu-shu?"
"Jo."
"Mám dvě," povídá Matěj.
A víc už nepovídal, poněvadž jeho protivník prý prostě utek, chlubil se Matýsek.
Čímž jsme se jaksi oklikou dozvěděli, že místní wu-shu bude mít mezi kluky docela prestiž a že se dosažená úroveň měří na trička.
Možná to znamená něco jako že Matýsek má první kiu.
No bodejď, že jsme na něj pyšný. Je to kluk šikovnej.

já se ozvu

"A tatínku, jak se seká s tou sekačkou?"
To je pro tebe těžký, tu strunovku bys neunes."
"Tak já bych zkusil sekat tou velkou, motorovou."
"A to né, ještě bys … A vlastně proč by ne? Já ti to tuhle nastavím a můžeš jezdit."
"Hurá!"
Odvezl jsem sekačku Matějovi tam, kde už byly kouty a okraje pěkně vyčistěné strunovkou a Matěj poprvé sekal trávník.
"Už to mám, tatínku."
"Jsi šikula, Matěji!"
"A kde ještě můžu sekat?"
"Tamhle za kůlnou už je to taky připravený. Ukaž, já ti tam sekačku odvezu."
"Ale pak už já sám."
"To víš, že jo."
A tak to šlo v sobotu odpoledne pěkně od ruky. Já jsem upravoval dopředu všechny zákruty, záludná zákoutí a zakončení trávníku. Matýsek sekal rovné plochy, jako by to dělal odjakživa. Spodní zahradu jsem posekal sám, protože strunovka už udělala, co jí příslušelo.
Byla to od Matýska úžasná pomoc a vlastně jeho první vážná práce. Ušetřil mi nejmíň hodinu. Teď byl čas, aby dostal mzdu.
"Matěji, opravdu moc jsi mi dneska pomohl. A abys věděl, že to byla vážná práce, tady máš ode mě úplně novou padesátikorunu."
"Ale to je moc, tatínku."
"Je to akorát, Matýsku. A děkuju."
"Já ti taky děkuju, tatínku. A kdybys někdy neměl peníze, tak já ti půjčím, chceš? Já mám teď hodně."
"Tak jo, já se ozvu, kdybych potřeboval."

motivace

Knížky bývají zdrojem poučení a proto čteme s dětmi pohádky, aby to poučení vstřebávaly hezky od malička. Jenonže v pohádkách se toho moc nepíše o pořádku, respektive o nepořádku. Tu a tam se v pohádce objeví línej Honza, jenomže nakonec na něj někde za sedmerými lesy čeká princezna nebo drak, čímž se stane hrdinou. Z toho si brát to správné poučení není úplně ideální.
My se s moupečlivouHaničkou k absolutnímu pořádku pořád limitně blížíme, což ovšem v praxi vypadá tak, že uklízení je víc neustálým nedokonalým procesem, než vytčeným cílem. No a když jste malej kluk, tak vám úklid už vůbec nic neříká; že Matýsku? Malá holčička - to je sice lepší, ale taky to není tak, že by Kačka přišla ze školky, vzala si zástěru a šla pacifikovat svůj pokojíček.
Knížkama to nepude a vlastní příklad - což by jistě bylo ideální - tedy taky lehce pokulhává. Co s tím?
Zkusili jsme to řešiit občasným zemětřesením. To vyžaduje obzvlášť přísný přístup a osobní vklad. Trvá to den a stejně se do měsíce veškerý pořádek vytratí.
Zkusili jsme to s motivací.
Za práci (což je i úklid vlastního pokojíčku, Matěji, pochopitelně) děti dostanou odměnu v podobě jednoho vyplněného políčka. Když je na listu políček vyplněných dost, tedy všechna políčka k odměně příslušná, nastane plnění odměny. Bobová dráha, muzeum, kino, vodní park - no prostě nějaké zážitky. Jenomže to je na strašně dlouhý lokty. Cílů je hodně, rozhodování je složité a tak se na bobovou dráhu dostanou děti třeba až po čvrt roce. Motivace není dost silná.
Tu přišel začátek školního roku. S nástupem do školy Matěj nepřinesl jen nový slabikář, ale i nový sběratelský artikl. Kartičky se Šmouly. Rozdávají se v obchodě za nákup, je k tomu nějaké album (které nemáme, neboť jsme s tím začali pozdě) a sbírá se to do nějaké serie. Nastalo osvícení. MášikovnáHanička zajela minulý týden nakoupit do doporučeného obchodu a přivezla zásobu Šmoulů. Tedy včetně nákupu, pochopitelně.
"Za každou práci si teď můžete vybrat. Buď vyplňovat okýnka k zážitkům nebo Šmoulí kartičky," nabídla málaskaváHanička dětem.
"Šmoulí kartičky!!!" znělo jednohlasně, neboť i ve školce se kšeftuje s modrejma pidimužíkama a Kačka je nosí tam a zpátky po kapsách. Stejně jako Matěj.
Mávnutím kouzelného (šmoulího) proutku došlo k proměně. Pokojíčky jsou uklizené a děti se předhánějí, kdo dřív uklidí nádobí z myčky.
Tedy tomu říkám motivace.
Ovšem kartiček je prý jen čtyřiadvacet. Tak nevím, jak dlouho nám to vydrží.

mají to spočítaný

MámiláHanička je dílem i typ řídící. Tento povahový znak se krom jiného projevuje tím, že kýžený výsledek očekává vždy v historicky velice krátké době. Dalo by se říci, že okamžitě. To má pochopitelně kladné důsledky v tom, že věci se u nás dějí rychle. Ovšem jsou i okamžiky, kdy mounedočkavouHaničku její povaha tak trochu vyšplouchne. Třeba zrovna na elektronická zařízení mívá požadavky neúměrné jejich možnostem.
Předváděl jsem mézvědavéHaničce nový předpovědní progámek v telefonu. To jsou taková ta všelijaká propojení na nějaké meteorologické servery, kde se shromažďují náležitá data a člověk si pak přečte, že zítra bude slunečno a třicet stupňů. Nebo taky, že bude pršet. A to moupečlivouHaničku zajímalo. Ten nový prográmek má být podle všelijakých hodnocení docela přesný ve své předpovědi a uživatelé si ho chválí.
"Tady píšou," povídá mázvídaváHanička, "že má zejtra na 99,9% pršet a že má napršet nějakých deset milimetrů."
"Jo, tak to bych čekal, že pršet asi opravdu bude."
"Tak já vypnu zavlažování, ať to tu nemáme zas samou vodu."
"To nevypínej, vono třeba nebude."
"Jak to, nebude? Dyť to tady píšou a ty mi říkáš, že ten prográmek je nejlepší. Tak musí pršet."
"No, třeba bude, ale ještě se podívej tady na ten graf předpovědi srážek."
"Já se nechci dívat na žádnej graf. Já jdu vypnout zavlažování."
Nešťoural jsem do toho. Koneckonců pan režisér a mámiláHanička mají vždycky pravdu.
Na druhý den jsem během dopoledne, kdy ještě svítilo sluníčko, dostal na telefon zprávu:
"Tak kde máš ten celodenní 99%ní déšť?!"
Vysvětloval jsem ménedočkavéHaničce, že je to pořád jen předpověď a že navíc podle grafu má pršet asi až odpoledne.
"Psali, že má pršet na 99%. A nic. Pak jim věř!"
"Jsou to rosničkáři, voni s tím mají taky patálii, ale snažej se," hájill jsem meteorology.
MálaskaváHanička se usmála a debatu jsme uzavřeli.
Odpoledne začalo pršet. Pršelo drobně a napršelo deset milimetrů (
graf na meteu zde). Přesně podle předpovědního grafu.
Jenomže to už bylo pozdě. Nepršelo hned a mápospíchaváHanička nemá čas čekat.
Teď to mají rosničkáři spočítaný.

odhalení

"A jak dlouho se chodí do školy?" tázal se předvčírem Matýsek, od včerejška náš čerstvý druhák.
"To je různý," chtěl jsem se vyhnout odpovědi, jelikož jsem zrovna řešil nějakou složitou dopravní situaci za volantem.
"A jak různý?" trval na svém školák.
"Tak třeba do vaší školy budeš chodit pět let."
"Tolik?"
"A nebo třeba jenom čtyři a potom půjdeš do gymnázia a tam budeš chodit osm let."
"Tak strašně dlouho?"
Pokusil jsem se o vysvětlení:
"Učení trvá dlouho. A čím je ta škola vyšší, tím je to učení těžší a delší. Třeba předškolák by druhou třídu vůbec nezvládl. Ale prvňák, jako jsi ty, už druhou třídu zvládne, protože se spoustu věcí naučil ve třídě první. A tak je to i v těch dalších školách."
"Aha. A proč chodí Juráš na tu střední školu?"
"Aby mohl udělat maturitu."
"A co je to maturita?"
Provedl jsem další pokus o vysvětlení důvodu závěrečných maturitních zkoušek.
"A když potom chodíš na tu vysokou školu …?" pokračoval Matýsek v linii vzdělávání.
"Tak ta trvá taky různě. Třeba i šest let."
"A to ti pak dají diplom, jako ho dali tobě, tatínku?"
"No, to je zas ta zkouška a potom, když jí uděláš, diplom dostaneš."
"A titul před jméno? Proč se dává ten titul před jméno?"
"To je takové zavedené označení. To aby ti ostatní hned věděli, že jsi udělal tu zkoušku na té vysoké škole."
"Tak tobě taky dali ten titul?"
"Ano, Matýsku."
"Takže jseš inženýr Serkö!"
Konečně jsme se dobrali jádra pudla! Matýskovi vrtalo hlavou, proč jsem ten lump z Verneova Vynálezu zkázy!
"To ne, Matěji. Jenom inženýr. Serkö je jméno toho padoucha. To nemá s titulem nic společného."
"Aha! To je dobře. Von byl zlej."
"Jo, to byl."
...
Uf, zbejval jenom fous a málem došlo k odhalení, že jsem ten lump inženýrskej z verneovek.
Jo, jo. Holt Matýsek už je druhák a logická konstrukce mu není cizí.

nemusíš, Kačko

"Tak si budu muset vzít vzít Davídka," povzdychla si předevčírem Kačka.
"Ale? Jakpak to?"
"No, oni se dneska loučili."
"Loučili?"
"Jo, oni už šli do školy. Dneska tam byli naposled. Kuba se Zdendou."
"Tak to budou chodit jako prvňáci do stejné školy s Matýskem."
"Budou. Ale já si teď musím vzít Davídka. A von se mnou nemluví."
"Neboj, Kačko, nemusíš."
"Musím. Von tam jinej není."
No prosím. Člověk by řek, že prvního září bude slavnej den. Pro prvňáky. Pro druháky taky, pochopitelně. Matýsek už se těší.
A vono je to všecko jinak.
Absolventi mateřské školky se stali školáky a Kačka je rázem ve školce nejstarší a teď si musí vzít vzít Davídka. Už i ve školce je nouze vo kluky. Holt se Kačka bude muset začít starat, aby nezůstala na vocet.

ve Zlatém potoce

Když už jsme byli v tom ježdění na kole, vypravili jsme se na výlet i v neděli. Tentokrát bez mépilnéHaničky, která ještě musela zasadit nějaké ty azalky do děr, které jsem předem vyryl, a prostříhat jahodníky, které se nám na zahrádce nějak rozmnožily. No prostě do Zlatého údolí k pramenům Zlatého potoka jsme jeli sami.
Zlatý potok se jmenuje podle zlata, které se tu prý kdysi dávno rýžovalo. To jsem pochopitelně dětem patřičně zdůraznil i s tajemnou možností, že se tudy třeba kdysi procházel i sám Kelly. Navíc je kolem potoka několik kešek, takže o zábavu bylo postaráno.
O zábavu jsem se taky hned v úvodu postaral sám. Přes mokřad kolem pramene potoka jsem převedl děti, pak jsem jim přenesl kola na suché místo v lese a potom jsem přenášel kolo svoje. Nějak se mi v té trávě zamotaly nohy a na stráň před dětmi jsem dopadl i s kolem na zádech.
Matýsek se staral, jestli jsem v pořádku, což jsem kromě mírného zablácení byl.
A tím jsme zahájili jízdu od pramene Zlatého potoka. Kešky jsme postupně našli všechny, jen ta poslední děti trochu potrápila. Kromě toho našly děti asi čtyři salamandry, tedy mloky skvrnité.
Pochopitelně taky musely zkusit najít
v potoce zlatinky, ale ukázalo se, že to byl jen písek. To ovšem nijak nebránilo Kaččinu pocitu dobyvatelky Zlatého potoka.
Kačka se skutečně tentokrát vyznamenala. Jednak vynalezla nový způsob sestupování z kola, který lze popsat citací mé opakované korekce:
"Kačko, z kola nespadáváme, ale slézáme!"
A jednak ten
poslední brod statečně sama projela. Ten předposlední, ten byl nejdelší - jelo se asi deset metrů potokem - tak ten taky projela. Ale jen doprostřed, kde se jí kolečko opřelo o kámen a Kačka sestoupila ze sedla přímo do vody. Ale to prý neva, to je jenom po kotníky - tak se chová dobyvatelka, to je jasný.
Matýsek si zase vyzkoušel,
jak se stojí u kůlu, když je člověk zrovna Vinnetou. No a pak už ale byl utahanej a místo dolů k Maškovu mlýnu zamířil známou zkratkou domů. Ostatně už byl čas na večeři.

čtyři ve vodě

V sobotu se skokem ochladilo z nějakých pátečních třiceti čtyř stupňů na sotva čtrnáct a teplota stále klesala až do nedělního rána. Byl to sešup o dobrých dvacet stupňů a k tomu měla přijít bouřka.
Protože to zatím na bouřku nevypadalo, rozhodli jsme se vydat na cyklystický výlet. Na zvolskou Homol. Tam jsme ještě pořád nebyli a místní keška si o odlovení vysloveně říkala. No - rozhodli. Myslím, že jsem to prostě oznámil. Někteří nadšeně souhlasili a ostatní brblali, ale přidali se.
Cestou tam jsme ještě vesele povykovali na kamarády ve Zvoli a byli zváni, ať se cestou zpátky stavíme. Jenže už za zvolskými humny začalo krápat a máopatrnáHanička projevila zájem vrátit se.
"Nic, už je to jen kousek. Přece to nevzdáme před cílem a těch pár kapek nám neublíží," rozháněl jsem obavy, zatímco Kačka koukala po nějakém motýlkovi a slítla s kola. Bez jakýchkoliv následků, pochopitelně. Ona to má na zem dost blízko a v trávě to nanejvýš šimrá.
Projeli jsme lesem, našli kešku i
čtyři patníky na Homoli, ale to už se opravdu hnala bouře.
Nastal úprk před deštěm.
Copak lesem, lesem to ještě šlo. Ale na poli jsme už začali citelně promokat zprava. Nemělo smysl se schovávat pod stromem na kraji vsi. Ostatně i ten ořešák začal za chvíli protékat. Nezbylo, než se statečně vydat do rozbouřených živlů a těch pět kilometrů jet tím největším lijákem. Kačka ke konci trošku pobrekávala, ale domů jsme dojeli. Tam Matěj s moumilouHaničkou, kteří dorazili o fous dřív, už napouštěli vanu horkou vodou a když jsme ze sebe stáhli ty promočené svršky, naložili jsme se do té vody všichni čtyři.
Kupodivu vana ani nepřetekla a nastala pěkná příležitost vysvětlit Matýskovi, jak je to s tím Archimedem. Ale pak jsme to v té vaně nějak zamluvili.

nebrblat

Předpovědní graf teplot vypadá jak tobogán s nástupní stanicí v pátek. Dnes má být nejtepleji a citelné ochlazení předpovídají rosničkáři už od zítřka. Čímž by měl skončit týden tropických a jediných veder o těchhle prázdninách.
Ovšem proti věčným remcalům mám jeden argument a totiž ten, že to byly báječné prázdniny. Ještě jich skoro týden zbývá a vůbec nemáme u nás doma pocit, že by na nich bylo něco špatně.
Zrovna včera jsme večer s Matýskem seděli po pohádce a povídali (teď čteme Enšpígla. Já jednu kapitoplu, Matýsek jednu. Moc nám to jde). No a vzpomínali jsme, co všechno jsme o prázdninách zažili. Bylo toho dobře na půl hodiny vyprávění a to jsme si ještě nevzpomněli na všechno.
Navíc včera měly děti příležitost si odpoledne poprvé vyzkoušet novou lezeckou stěnu
ve školičce, kam teď už jen Kačka chodí. Pro školičkové děti bylo motivací dostat se až nahoru lízátko, které Honza pověsil pro každého na horní úvaz. Pro Matýska, kterého jsem přivezl z prázdninové hry, byl motivací pohyb sám. Lezl nahoru prostě proto, že chtěl dokázat, že tam vyleze. Vylezl třikrát. Nejdřív jen tak. Pak po oranžových chytech. Ty byly těžší. A do třetice po fialových - ty byly nejtěžší. Nakonec to vzal bez jištění nad záchranou matrací na šikmé stěně. Ale to už mu docházely síly. Kačka fandila a věděla své, protože ona už měla stěnu taky natřikrát za sebou.
A pak se jelo domů a v bazénu jsem zas dělal dětem vodního koně, protože na mě prý se dobře jezdí. A ještě jsme zkoušeli, kolik kotrmelců ve vodě uděláme dřív, než nám do nosu nateče voda. To už byl vážně večer, takže: "tatínku, já mám hlad, ale strašnej".
No bodejď ne, po takovým výkonu. Tak večeře, po večeři Sandokan a to už jsme zpátky u toho Enšpígla a povídání o prázdninách.
A teď ať mi někdo zkusí brblat!

půjčka

Děti máme vychované a když někam přijdou, většinou pozdraví a chovají se způsobně. Pochopitelně z toho máme radost. Menší radost už máme z Kaččiny záliby ve všem, co leze.
Kdekoliv uvidí mějakou žoužel, hned se k ní žene, popadne jí a běží nám ukázat, kolik má předmětný živočich nohou, křdel či tykadel, nebo alespoň jak se ta žížala pěkně kroutí. Kupodivu má ráda i pavouky, což mácitliváHanička nese mírně řečeno nelibě.
Už nějakou dobu se nám dva pěkní pavouci křižáci producírují v jednom místě venku na domě. Mají tam pěkné pavučiny a já jsem děti naučil, že i pavouk se dá krmit, když se to dělá dost citlivě. MálaskaváHanička to počínání sleduje z povzdálí a má vymíněno, že do baráku jí pavouk nesmí. To s dětmi uznáváme, krmení to ovšem není nijak na překážku.
No a tuhle jsme se na skok stavili cestou domů u kamarádů na zahrádce. A jak tak povídáme, přijde Kačka k nám a začne:
"Teto, vy tu máte hezkou mouchu."
"No, jo, ona je Nora chytá."
"A teto ..."
"Copak, Kačko?"
"Mohla bych si tu velkou mouchu pučit?"
"???"
"Víš, já bych jí vzala tomu našemu pavoukovi na krmení."
"Aha, pavoukovi. To víš, že si jí můžeš půjčit."
"Tak jo, děkuju," poděkovala Kačka a šla hledat tu mouchu, co si jí potřebovala půjčit pro našeho pavouka.
Jak jsem říkal: děti máme vychovaný.

osm

Touhle dobou se u nás za humny objevují ženci. Tedy pokud je co žnout. Letos tu roste pšenka a ženci se tu jen rojí. Tedy jeden žnec s jedním kombajnem, ale už tu byl třikrát a pořád to nějak ne a ne požnout. Vždycky v půce pole se mu ten stroj nějak vzepře, on se v tom trochu šťourá a odjede s ním někam do dílny. Pak přijedou, pustí se do pšenice znovu a situace se opakuje. Dobré dvě třetiny pole je třeba ještě požnout.
Matýsek k tomu přistupuje po svém. Kombajn bere jako znamení, že pšenice už je zralá. Cestou domů z lesa jsme si uštípli pár klásků a Matýsek, že si z nich udělá mouku.
Tož klásky doma na stole vymlátil, plevy oddělil od zrna a jal se hledat mlýnské kameny, aby bylo na čem mlít. Máme doma spoustu kdečeho, ale mlýnských kamenů se nám ausgerechnet nedostává. Ale to bysme nebyli kluci, abychom si neporadili. Matěj dostal kamennou třecí misku a začal s mlynářskou praxí.
Pšeničná zrnka poctivě drtil v kamenném moždíři. Kačka mu přisypávala. Matěj mlel a mlel. Mlel dlouho a mlel poctivě. Na konci mletí měl umletou malou hromádku pšeničné mouky. Pochopitelně si musel svoje mlynářské dílo zvážit. Zkusil to na té osobní váze, co si na ní stoupáme, když chceme vědět, jak nám ubývají špeky (a dozvíme se obvykle opak). Samozřejmě tam nic nezvážil. Dal jsem mu váhu kuchyňskou.
"Sedm. Ne, osm. Osm, tatínku! Osm kilogramů!"
"Jenom gramů, Matýsku."
"Aha. Maminko já umlel osm gramů mouky!"
"Teda Matýsku, z tebe bude mlynář. To ti z té mouky budu muset něco upéct."
"Tak jo, ale já ještě trochu umelu."
"Umel, Matýsku, umel."
No vida. Tak už máme doma i mlynáře.

v půl čtvrtý

"A zejtra se vstává v půl čtvrtý a jde se na houby!" prohlásil jsem včera večer, když jsme si pochvalovali, co jsme dopoledne našli.
"Hurá!" povykovaly děti. Matýsek první a Kačka hned za ním.
"Tak to si to teda užij," procedila mezi zuby málaskaváHanička a chystala se do hajan, neboť, jak pravila, je nějaká uondaná.
"No nazdar!" ohodnotil jsem tu pitomost já a šel vyložit kamenné lampičky z auta, aby v kufru nevyschl mech.
MápořádnáHanička mezitím uložila nasbírané houby do ledničky, čímž byl můj bohatýrský výrok zapomenut a dnes ráno v půl čtvrté si na něj naštěstí nikdo ani ve snu nevzpomněl.
A proč to všechno?
Protože jsme po dvou letech zas byli na houbách. Vloni nám to nějak nevyšlo a letos prý pořád nerostly. Až tak někdy před měsícem, říkalo se. A to víte, než my si uděláme čas jít na houby, to chvilku trvá. Tak jsme šli až včera.
Nejdřív to vypadalo, že furt eště nerostou, jenomže pak najednou jsme jich pár našli. A já našel snad
prvního pravýho hřiba v životě. No vážně. To, čemu se říká hřib pravý, to jsem snad nikdy nenašel. Vždycky to byli nějací másláci a modráci a babky a všechno možný. Ale pravej hřib až včera. Postupně jsme našli hříbka každý z nás, a Matýsek objevil i tři křemenáče. Byl to včera dobrý lov a proto jsem tak nadšeně vábil rodinu k pokračování.
Ale to víte: v půl čtvrtý - kdo by vstával, když jsou prázdniny.

smysl

"Kačenka byla dneska obzvlášť hodná," dozvěděl jsem se od mémiléHaničky.
"Byla," pravila návštěva, tedy kamarádka Lída, která toho byla svědkem.
"To není možný," pravil jsem já.
Kačenka je totiž přirozeně upovídaná. Povídá pořád. Říká kdykoliv cokoliv. Málokdo z nás už jí poslouchá a když k tomu náhodou dojde, zjistíme, že to vlastně nebylo potřeba. A tak jsme na tohle tema vedli tuhle v autě dialog a snažili jsme se s moulaskavouHaničkou Kačce vysvětlit, že když už něco povídá, mělo by to mít smysl, protože když to nebude mít smysl, všichni před ní začnou utíkat, jen aby nemuseli poslouchat ten nesmysl.
"A co je to smysl, tatínku?" tázala se Kateřina.
Pak něco dceři vysvětlujte.
Ovšem stalo se cosi nevídaného. Kačenka zbytek cesty v autě způsobně mlčela.
Včera prý taky.
A právě Lída referovala, jak proběhl korigovaný Kaččin monolog.
"A teto, můžu ti něco říct?"
"Ano, Kačenko."
Hned po tomhle úvodu pravidelně následuje vodopád písniček a básniček, na které si Kačka zrovna vzpomene. Obvykle téměř nekončící. Když zásoby říkadel docházejí, vezme to Kačka prostě znovu od začátku.
Tentokrát však následovalo ticho.
Kačka se jen způsobně usmála, naklonila prý hlavičku, dlouze na tetu Lídu pohlédla a nakonec nic neřekla. Jako by se prý zamyslela nad smyslem toho, co chce říct, a pak to radši neřekla.
No to uznávám, to byla Kačenka hodná.
Pochopitelně mi teď vrtá hlavou, co se stane, až přijde na to, co říct, aby to mělo smysl.

už asi jo

"Holinky," ptá se mápořádnáHanička, "kam's dal ty Kaččiny holinky?"
"No já nevim, včera jsem je přivez ze školky, aby uschly."
"To já vim, jenom nevím, kam's je dal."
"Tady někde musej bejt."
"Musej, ale kde?"
MášikovnáHanička koukla do komory: "Tady jsou."
"No vidíš."
"Vidím. Ale proč jsi je postavil obráceně, podrážkama nahoru?"
"Já je do komory nedal, natož abych je postavil podrážkama nahoru."
"No jo, ale jsou tam a stojej obráceně. Někdo je tam dát musel."
"Já ne, copak jsem se zbláznil?"
MácitliváHanička se na mě hluboce zadívala: "A víš, že už asi jo."
???
"Jinak bys tam ty holinky takhle nemoh dát."

ta cesta se vyplatila

Je to takový střapatý strom, ten cypřišovec. Kam ho dáte, tam roste, stříhat ho můžete i nemusíte a za pár let vám vyroste a je z něj pořádný strom.
Nějak jsme usoudili, že ho potřebujeme na jedno místo do zahrady. Už tam něco roste, to ano. Na naší zahradě všude něco roste, ale mápečliváHanička tam vidí růst ještě i něco dalšího, což vyvolává jednak dojem prázdnoty, jednak potřebu tu prázdnotu vyplnit cypřišovcem. Prý ho je možné koupit v Radotíně dost velký na to, aby převýšil tu půltřetího metru vysokou kryptomerii - což je z estetických a zahradně architektonických důvodů naprosto nezbytné, pochopitelně.
Radotín je co by kamenem dohodil, ale já si vzpomněl na zahradnictví, kde se specializují jen na vzrostlé stromy. Ostatně jich odtamtud máme docela dost včetně cedru, který je zatím to největší, co jsme zasadili.
Proč tedy nezajet do Ráje zahrádkářů. Je to sice dál, až ve Hvězdonicích, ale jistě se to vyplatí.
Ve Hvězdonicích jsou už od kraje vsi cedule Ráj zahrádkářů tudy. Cedule vedou až k lávce přes Sázavu, kde je předmětné zahradnictví. Když jsme tam včera se slávou dorazili, zjistili jsme, že cedule jsou pořád na místě, Hvězdonice jakbysmet, i zahradnictví je tam, kde bývalo. Jenomže opuštěné a prázdné. Pánové toho nechali a nechali všude i cedule, čímž vzniká dojem, že je všechno v pořádku. Není.
Není zahradnictví, není cypřišovec.
Musíme do Radotína, ale to až jindy. Teď pojedeme vyzvednout děti, máme to akorát, abysme to stihli, řekli jsme si.
A jeli jsme pro děti. Přes Týnec a Jílové, to je taková hezká cesta. Klikatá, podle Sázavy.
Někde v Chrástu jsem zastavil u pumpy, poněvadž to mámiláHanička potřebovala. Klíč žádejte u pokladny, psáno na dveřích. Ale žádat se mécitlivéHaničce nechtělo, i jeli jsme dál.
V Kamenném Přívozu povídám: "A nechtělas vlastně zastavit?"
"Chtěla. Někde v lese. A už to docela pospíchá."
"Jenomže tady cestou je sice všude les. Ale taky domky v tom lese. Tady je děsně vobydlená krajina."
"Mě je to jedno. Tohle není ta situace, kdy mi domky vaděj," pravila rozhodným hlasem mánedočkaváHanička.
Kousek před Jílovým jsem našel místo, kde šlo mezi domky v lese zastavit.
Když se máteďužklidnáHanička vrátila, prohlásila, že už jí je mnohem líp a že ta cesta tudy z těch Hvězdonic byla vlastně docela hezká, že se vlastně nakonec vyplatila, když se dalo zastavit.
No prosím. Kdo měl pravdu? Já měl pravdu. Ta cesta se vyplatila!

o kolíček víc

Vy neznáte strýce Podgera? Ani jste o něm nečetli? No to vás musím seznámit.
Řekli jsme si s moušikovnouHaničkou, že nejlepší místo na ty naše luky bude v předsíni pěkně pod schody. Je tam taková čistá, hladká stěna, která se už leta nedočkavě hlásí o svůj díl slávy mezi ostatními, na kterých už něco visí.
Slovo činem učiněno jest.
I zašel jsem k Rouskovi (tam mají všechno), přinesl takové ozdobné kolíčky s bambulkami na konci a příslušný vrták s průměrem 11mm, který jsme s paní prodavačkou přiměřili přesně k tomu kolíčku. Připravil jsem si vrtačku, lepidlo, nachystal jsem vysavač na odsávání prachu a slavnostně jsem povolal moulaskavouHaničku.
"Tak kam to nejlíp dáme?"
"Přeci takhle, jak jsme si říkali."
"No jo, ale takhle to tam nebude držet. Nusíme ten luk otočit."
Otočili jsme luk a praktickým přikládáním jsme ho umístili do nejlepší polohy na zeď.
"Teď mi ho tuhle přidrž, já si namaluju místo pro ten první kolíček."
Místo označeno, díra vyvrtána, kolíček umístěn, luk přiložen.
"Tak a teď to nejdůležitější. Podle toho prvního teď musíme správně vyladit polohu toho druhého. Dávej na to pozor."
"Už to mám. V téhle poloze je to nejhezčí."
"Pozor, tady to přečuhuje. To nemůže bejt, to bysme o ten luk brnkali. Ještě kousek nahoru."
"Ale to se mi nad něj nevejde ten můj. Ještě kousek dolů."
"Musí to bejt přesně. Ta zeď je akorát. Ještě kousek nahoru!"
"Ale jen malej."
"Teď! Drž ho! Teď je správně. Ani s ním nehni! Já si udělám značku."
Udělal jsem si značku. Ještě jednou jsme to přiměřili a pak dostala svou další příležitost vrtačka.
Díra vyvrtána. Kolíček umístěn. Luk přiložen.
"To snad neni možný! Dyť jsme to štyrykrát měřili! Dyť to bylo přesně! Jak je možný, že je to vo pět centimetrů mimo!"
Třetí kolíček už jsem naměřil správně. I ten čtvrtej a pátej pro druhý luk.
Když to všechno skončilo, dívám se na těch pět, co měly být jen čtyři.
"Necháme to tak," povídám, "vono to takhle vypadá zajímavě. I když máme o kolíček víc."

archers ready

Jak psáno, tak dáno, tak uděláno.
Ano, stali jsme se lučišníky.
Já jsem doma hned luk několikrát rozložil a složil a učil jsem se napínat tětivu. Naproti tomu mározumnáHanička se stoickým klidem svůj luk pozorovala z povzdálí a háčkovala Kačce kabelku, jelikož si jí Kačenka přála.
Načež bylo třeba vyrobit terčovnici a terč. Stojan jsem spíchnul ze tří tyčí, podklad z hobry a terčovnici - posloužila krabice od počítače, kterou jsem napěchoval zbytky polystyrénu. Terč jsme namalovali fixkama na obzvlášť tuhý papír.
Dál už jen zaujmout správný střelecký postoj a může se začít trénovat.
MáhraváHanička nechala háčkování a pustila se do střelby se stejnou chutí jako já. Pátek a sobota byly ideální tréninkové dny. Kdyby byly slyšet výstřely, což naštrěstí u tohohle druhu střelby už odedávna nejsou, bylo by to u nás přes víkend jako u Verdunu.
V neděli odpoledne jsme měli domluvený trénink na střelnici, tož jsme se nechali odborně zkontrolovat, co děláme špatně a jak vylepšit to, co děláme dobře. Stejný mládenec jako ve čtvrtek nám to všechno pěkně pověděl a instruoval nás, jak nepoužívat bicepsy, ale tricepsy, jak vytáhnout hlavu, nekroutit tělem, dát ramena dolů, natahovat luk zádovými svaly, kde ty svaly, co jsme o nich doteď vůbec nevěděli, vlastně jsou, jak loket tahat přes rameno ... No prostě nám vysvětlil, jak na to. Bylo to mnohem přínosnější, než poprvé, neboť jsme byly už maličko poučenější a o poznání méně vykulení.
No a doma jsem pak ještě večer šel zkusit, co ve mě hodina s trenérem zanechala. Jenomže jsem byl utahanej a nešlo to tak, jak bych si představoval. MározumnáHanička moudře usedla k háčkování, zatímco já velmi nemoudře mířil na terč. První sada nic moc a hned na začátku té druhé jsem místo terčovnice trefil kovový sloupek daleko za ní. Tak a dost! Šel jsem najít odražený šíp. Chyběl mu hrot i končík, čímž byl náš první lukostřelecký víkend ukončen.
Po něm už s moumilouHaničkou máme alespoň základní představu, co to obnáší, když se na bojišti ozve rozkaz: Archers ready!

rychlý šípy

Začalo to tím indiánským odpolednem ve školce. MáhraváHanička se chopila luku a ne a ne se ho pustit. Dětem ho půjčila, to ano, ale hned jak si odstřílely tři šípy, obsadila si luk pro sebe a vytvářela dojem lukostřelce urputně útočícího na stěnu králíkárny, či na čem to ten terč visel.
Ale to byl teprv začátek.
Já mám doma velmi starý luk, který už jsem tenkrát po někom podědil a ze kterého jsem v dětském věku střílel. Není to úplně dětská hračka. Dá se s tím docela pěkně střílet a Matýsek, když jsem mu ho půjčil, byl nadšen a s Kačkou se o luk tahali. Matějovi to šlo tak dobře, že mu máopatrnáHanička nechtěla věřit, že už umí přestřelit celou zahradu. Tož ho navedla, aby jí to ukázal. Matěj nechtěl, on už věděl, o co jde. Ale že prý proti poli se nemůže nic stát. Nestalo se opravdu nic. Jen to, že Matýsek opravdu přestřelil celou zahradu, šíp zapadl daleko do pole a bylo. Hledejte šíp v pšenici.
A to byl pořád teprv začátek.
"Tak co kdybysme to šli zkusit už dneska?" tázala se mánedočkaváHanička včera odpoledne.
I co bychom nešli. Šli jsme. Tedy jeli. Do klubu lukostřelců vyzkoušet si, jaké to je s opravdovým lukem.
A to byl stále jen začátek.
Luk nám podal takový kluk, tedy mladý muž, který se chlubil tím, že po něm v hospodě pořád chtějí občanku, ale že mu bude za pár dní už sedmadvacet. Vysvětlil nám, jak na to, který sval napnout, který povolit - a: vzhůru do střeliště!
Hodinu jsme se spolu s moušikovnouHaničkou učili na Robina Hooda. Moc se nám to líbilo.
A pak nastalo to pokračování.
"To je fajn, já vždycky chtěla střílet z luku."
"No to já taky. Dyť už s tím dětským ..."
"Ale ten je starej a pro děti."
"A taky už jsem si kdysi vybíral a zkoušel kuši ..."
"A to mě neba. Tam není ten pohyb při natahování. Z toho se jenom střílí."
"Jo, ale zas dostřelí dál."
"Ale ten ladnej pohyb tam chybí! A vůbec, luk je lepší."
Všímáte si jak to pokračuje?
"No jo, ale toho času, co tím takhle utratíme," povídám, "hodina na střelnici, hodina zpátky a čtyři stovky tam necháme ..."
"Je to ztráta času, to jo."
"Takhle mít ten luk doma ..."
"A víš, že jo!"
"No ale to bychom měli mít každej svůj, dyť jsme každej jinak velkej," povídám dál.
"Samozřejmě. Takovej luk je ale vlastně za dvě permanentky. A toho času ušetřenýho. A budu moct střílet doma na zahradě!"
"Ale to bez terčovnice nepude."
"To je jasný, tu musíme koupit taky."
Tak tímhle rozhovorem v autě cestou zpátky to prozatím končilo.
A pokračování bude dneska.
A zítra si dejte pozor, až půjdete u nás za humny. Vypadá to, že tam budou svištět pěkně rychlý šípy.

do celýho světa

Je to veskrze vyjímečná situace. Tudíž je nutné jí neodkladně popsat.
Přišla Kačenka za mnou do pracovny a povídá:
"To je pro tebe, tatínku."
"To je krásnej obrázek," povídám já.
"To jseš ty, tatínku," povídá Kačenka, "jedeš na lodi a šaháš pro pádlo, víš."
"No to se ti ale opravdu povedlo, to jsem celej já," povídám zase já.
"A tatínku," povídá zas Kačenka.
"No copak?"
"A dáš to tam, aby to bylo vidět do celýho světa jako Matějovi?"
"To víš že dám."
"A kdy?"
"Hned jak s maminkou dobalíme."
"Tak jo. Ale je to pro tebe, víš."
"Vím, Kačenko. A děkuju."
Tož před chvílí jsem dobalil, tak tady je ten
obrázek do celýho světa.

uff ...

Vysvědčení - to byla pro Matěje i pro ostatní prvňáčky slavnost. Poprvé sklízeli, co sami zaseli a paní učitelka byla tak hodná, že měli všichni samé jedničky. Tedy až na nějakou drobnou vyjímku, ale to se skoro nepočítá.
Matěj měj lepší vysvědčení, než já. Já už v první třídě měl dvě dvojky - z kreslení a ze zpěvu. To mi prostě nikdy nešlo. Zato Matýsek chodí na výtvarku a na flétničku, takže logicky měl samý. Dostal i knížku jako odměnu za největšího čtenáře. A ještě zarámovanej vlastní obrázek z výtvarky a vůbec: Matýsek i prvňáci byli prostě nejlepší.
A potom se jelo do Břežan. Matýsek dostal pusu a větrník a šli jsme se podívat do parku.
Matěj si to užíval, obzvlášť pak vodotrysky na náměstí.
Jenomže tím to všechno zdaleka nekončilo.
Hned odpoledne měly ve školičce děti taky závěr školního roku a to bývá představení. I letos bylo. Tentokrát se zvířátky.
Kačka byla jelen. To se poznalo podle toho, že měla na čepici papírové parohy. A přednášela, až se hory zelenaly a pak tancovala s liškou, což je možné jenom ve školce. Po představení jsme se jeli obléct, protože místo pětadvaceti stupňů bylo najednou patnáct a dvanáct - a čekali jsme, kdy začne mrznout. Večer byla školková hra. Té se zúčastnili Matýsek s Kačkou. Matěj - ten už jen jako externista.
Byli jsme indiáni. Hlavně děti a paní učitelky. Střílelo se z luku, zapaloval se oheň bez sirek, malovalo se válečnými barvami a tatínkové se zajímali, jak to bylo s kradením manželek - odpověď pochopitelně největší indián odložil na později.
No a pak se šlo do lesa. Po tmě, po stopách mezi světluškami, které létaly i v té zimě. Hluboko v lese na děti čekal onen největší indián a každý, kdo došel až k totemu, dostal
amulet a pamětní indiánský list. Jenomže to už bylo jedenáct v noci a honem jsme všichni pěkně indiánským krokem mazali z lesa ven a do hajan. Tam jsme se dostali těsně před půlnocí.
Uff ... to byl včera den.

přidáme 19 000

To to uteklo. První Matýskův školní rok je za námi. Tedy hlavně za ním. Užil si ho a po prázdninách z něj už bude druhák. Z Kačky bude předškolačka a bude asi vůbec nejstarší z celé školky.
Ale to všechno teprv bude.
Teď se jde pro vysvědčení, paní učitelce pugét, jelikož na nás byla hodná a pak hurá na prázdniny.
Tedy u nás je to již pravidlem, že když se nás někdo zeptá, kam to letos bude, odpovídáme, že do Oleška. Ono to tak skore je, až na malé vyjímky, pochopitelně.
Matěj je na prázdniny ostatně řádně vybaven vlastní fantazií, kterou podporují všelijaké dobrodružné podněty zvenčí. Teď třeba nakreslil úžasnej Nautilus, Neda Landa, jak zápasí s krabem, žraloka, chobotnici a kýl fregaty Abraham Lincoln. No to dá rozum, že jenom kýl, dyť byli 20 000 mil pod mořem. Matýsek napsal sice jenom 1000 mil, ale to
obrázku na jeho autentičnosti nic neubírá. O prázdninách tam těch 19 000 jistě přidáme.
Zítra začínají. Tak honem z postýlek, dobrodružství nepočká!

jedinej z prvňáků

To takhle v úterý ráno povídal Matýsek, že dneska už nemají wu-shu.
Bylo nám to divný, ale koneckonců, nebylo by to poprvé a prázdniny jsou na spadnutí.
Odpoledne pak Matěj přišel ve zbrusu novém bílém tričku. Od Tomáše, jejich vedoucího na wu-shu.
"Copak to máš za tričko, Matěji?"
"Ale, to že jsem byl nejlepší."
"Na wu-shu?"
"Jo."
"Vždť jsi říkal, že dnes není."
"Ale my jsme měli zkoušky."
"Aha."
"A já byl mezi prvňákama nejlepší! A jedinej! A kdo byl nejlepší, dostal tričko!"
"Tak ty ses bál těch zkoušek, viď? Proto's nám to neřek."
"Ano, tatínku. Když ony byly ale hrozně těžký."
"Tys je ale udělal."
"Udělal. Jedinej z prvňáků!"
"To jsi, Matěji, úžasnej!"
A myslel jsem to vážně.


6:14 ... 2,5mm napršeno, 90 přestřiženo


přípodotek: dneska večer všichni do Ohrobce na Adélu! Jestli to bude jako každý rok, bude to tyjátr k nezaplacení. Podrobnosti tady:
http://www.ohrobec.cz/index.php/kultura

čidlo

"Neni to zbytečný? Dyť vám to zas vouce sežerou," povídám včera navečer sousedům, kteří zvelebovali zeleninovou zahrádku.
"Ani náhodou. Letos žádný ovce," pravila sousedka Lenka.
"A nechceš salát? Máme výbornej salát," pravil soused Tomáš.
"Uhmmm - mmm..." zahučel jsem já, jelikož salát moc nerad.
"Ty nejíš salát?"
"Moc ne."
"No, řízky nám na zahradě nerostou. Ale včera se mám vyklubalo dvanáct vobědů. Jenomže se musej nejdřív vykrmit a vyrůst."
"Jo? Vy máte kachničky funglovky?"
"No jo. A měl bys udělat něco s tím svým dešťoměrem. Tuhle byl takovej slejvák a skoro nic to nenaměřilo."
"No to budu muset na střechu."
"Tak vopatrně, ať nespadneš."
I řekl jsem si, že to můžu udělat hned a požádal jsem moušikovnouHaničku o pomoc s vysazením okna, abych moh na střechu z domu a nemusel po žebříku zvenku.
"Auuu ... ! Tos moh říct, že to bude takovou silou."
MánešťastnáHanička si při vytahování čepu z pantu ulomila nehet.
"To mě mrzí, vono te jde ztuha, já vím. Ukaž, tak tohle tady podrž a ten druhej čep vyndám já."
"Auuu ...! Proč mě musíš zmrzačit i tu druhou ruku?!"
"Ježiš vodpusť, mě to nějak vyklouzlo. Já tě těma kleštěma nechtěl praštit. Víš co, já to radši dodělám sám."
Tak jsem to okno vysadil, čidlo srážek pošteloval, narovnal, všechno zas usadil na místo a v noci začlo pršet.
No, teď už to ukazuje líp, doufám. Bodejď by neukazovalo, když při tej lapálii došlo k takovejm vobětem.

podpora

Letos to vypadá, že nám někdo ty roky přeje.
Jaký roky?
No, mámiláHanička dostala už vloni takovej nápad, že letos oslavíme splečně devadesátiny.
Neptejte se mě, jak se to to počítá. Není to počítání nijak zábavný. Ovšem mákrásnáHanička už to spočítaný má. Tenhle víkend, co máme za sebou, jí to odpočítalo.
Mě to teprv čeká, ale to není nic, co by mělo nějaký extra význam.
No a právě s tím počítáním roků to je letos nějaký obzvlášť viditelný. Vlastně slyšitelný.
Pamatujete na Rumcajse? Jak mu vždycky kukačka kukala a on na prstech počítal, kolik že mu to vlastně roků ještě nakukala.
Tak u nás je to tohle jaro jak v Řáholci.
Ne, že by tu jindy kukačka nebyla, ale letos má nějakou větší potřebu se akusticky projevovat. A tu potřebu naplňuje.
Kuká od božího rána, kuká přes den, kuká navečer, kuká furt.
Jako budík má tu nevýhodu, že se nedá nařídit přesně na potřebnou hodinu a taky se nedá vypnout. Já mám právě na budíku její (nebo vlastně nějaké její kolegyně) kukání zapnutý jako zvuk pro buzení, jenomže to se nedá srovnávat. Budík kukne jednou, dvakrát a už po něm jdu. Někdy se probudím i dřív, než budík. Jenomže kukačka venku v lese tohle nerespektuje, pochopitelně. Co jí je po tom, kolik je hodin, že ano.
A tak nám kuká a kuká. Už máme těch roků nakukáno na několik století dopředu.
No, řekněte, není to báječný, mít takovouhle podporu ausgerechnet v roce, kdy nám bude devadesát?

silná konkurence

Že prý mají ve třídě na zdi takový velký strom, povídal Matýsek. A že prý je na něm tolik listů, kolik kdo přečetl knížek.
"Včera mi tam paní učitelka dala taky jeden," povídal Matěj.
"Tak už jsi povídal o tom Čtyřlístku?"
"Povídal. O tom, jak Myšpulín s Vrtichvostem ..."
"To je báječný. A kdo ještě má na tom stromě lístky?"
Matěj nám vyjmenoval dalších několik dětí, které už přečetly nějakou knížku. Někdo dokonce dvě.
"Ale Matýsku, tys přečetl už taky dvě knížky. Přece tu o té zahradě a klíči."
"No jo, vlastně," pravil Matýsek a zmizel nahoře v pokojíčku.
Našel jsem ho po chvíli, jak leží na koberci. Vedle sebe měl dvě knížky a třetí před sebou právě četl.
"Já přeci přečetl i tyhle dvě. A tuhle přečtu taky. A budu první!"
"No vidíš, já úplně zapomněl, jakej jsi čtenář."
Tak vida, u nás se nejenom čte, ale už se čte i o závod. To budu mít silnou konkurenci.

zasloužila si jí

No já vim, vono to bylo takový suchý vyprávění o tej naší nedělní cestě za pokladem. Málem to vypadalo, že se nic nepřihodilo a celý se to odehrálo bez zvláštních událostí. Je to skoro tak. Příprava byla důkladná a snažili jsme se nenechat nic náhodě.
S mlokem skvrnitým jsme ovšem nemohli počítat a tak děti po cestě do Maškova mlýna měly i přírodopisný zážitek. Kupodivu se mlok hodil i pro zmatení cílů na mapě, jelikož u Zlenic figuroval jako symbol hradu, zatímco ten správný klíč - tedy ten s hadem - byl u Zbořeného Kostelce. Některé členy výpravy to skutečně na chvíli popletlo, ale nakonec byl vyhodnocen správně had na klíči jako symbol Kellyho pokladu.
A to ještě zatím nikdo nevěděl, že ten pravý, zlatý klíč, ukrývá poslední tajné instrukce o umístění truhlice.
Čímž se konečně dostávám k té drobné historce, které si nikdo nemohl ani všimnout. Jen ten, kdo rekvizity připravoval. MápozornáHanička a já.
Zlatý klíč s hadem Uroborem jsem našel ve vetešnictví na Vinohradech a nechal ho do filnální podoby upravit své dávné kolegy strojaře, kteří na to mají vybavení. Přidali k němu příslušně dlouhý dutý dřík s vnitřním závitem a do vrchní části se zlatým hadem ještě vsadili drátěné očko, do kterého bylo možné šikovně zamotat proužek pergamenu tak, aby nebyl problém to celé vytáhnout z dutiny dříku po vyšroubování. Vyhráli jsme si s vymýšlením i s realizací.
No a ten klíč na Zbořeném Kostelci hrál skutečně klíčovou roli. Dominika jej, jak psáno, rozšroubovala a objevil se onen váleček s pergamenem.
Ale co dál? Byl velice pevně zatočen kolem očka.
"Dodo, víš co, dej ho dědovi, on si s tím poradí," pravila Ljuba a všichni jsme jí podpořili.
Onen okamžik, kdy Ondřej dobývá pergamen z očka klíče je zachycen
na fotce.
Ondřej ho ale pečlivě nerozbalil, tedy nepostupoval opačným způsobem jako já den před tím.
Von mi to vočko z toho klíče prostě ulomil a pergamen vytáh!
Smutně jsme se na sebe s moumilouHaničkou podívali. Takový práce to dalo ...
Ale důležitej byl účel. A ten naplněn byl.
Doma večer pak mávnímaváHanička povídá:
"Von ti Ondřej to vočko v klíči ulomil, viď?"
"No jo, von je to takovej strýc Podger, to mu nemůžem mít za zlý. Důležitý je, že to rozmotal a nepotrhal. A já už jsem v tu chvíli na hradě věděl, jak to vopravit. To se z tý dutinky vodvrtá, udělá se nový vočko a zakápne se epoxidem. To bude zas v pořádku."
"Eště, že tě mám," pravila mámiláHanička a dodala něco o šikovnejch strojařích.
"Eště, že mám tebe," pravil jsem já a dal jsem ménejmilejšíHaničce pusu. Zasloužila si jí.

šedivej ježek

Slečnu kadeřnici máme tuhle v Černíkách. Jezdíme k ní všichni, obvykle ve skupinách. Tedy například já s Matějem a žencký zvlášť.
Už to bylo potřeba a tak právě včera jsme s Matýskem do Černíků zajeli. Matěj je tam jako doma a hned se hrne do křesla a potom vizitýruje po celý oficíně, kde je co novýho.
Je to podobné, jako za mého mládí, kdy jsem jezdil s dědečkem na kole v takové dřevěné sedačce do Sán, kde měl praxi jistý pan Šamša. Měl takovou železnou otáčecí židli, ruční mašinku a děsně studený ruce. Už si přesně nevzpomínám, ale tuším, že jsem byl taky dycky zvědavej na ty jeho blejskavý aparátky.
No a Matěj už se v tom koženém křesílku vozí sám a kouká do zrcadla, jak mu to sluší. Včera dostal nabídku, jestli chce udělat jakýmsi voskem takový ty bodliny na hlavě.
"Ne, já nechci na ježka."
"To není na ježka, to je jako bys byl takovej rozcuchanej. Jak se to teďka nosí."
Matýsek opáčil, že stejně na ježka nechce. Ale hned se mu to v tý osříhaný makovičce nějak rozleželo a povídá:
"Tak jo, tak já bych to chtěl jako tatínek."
"Ty myslíš takhle dozadu? Já to zkusím, ale nevím. To možná nepůjde, to bys musel ..." pravila slečna kadeřnice.
Načež jsem jí skočil do řeči:
"To bys musel bejt, Matěji, šedivej."
"No jo. No tak aspoň na toho ježka."
Slečna to zkusila, ale Matýsek na to není.
Slez z křesla, ulíz si to zase zpátky rukou a byl z něj normální hezkej klouček.
Ani ježek, ani šedivej.

na bráchu

Cola prej už není, co bejvala. Že prý se do ní dává pro každej světa kraj jiný přísady a jinak se sladí. To podle gusta domorodců. A tak snad prý chutná jinak v Evropě a jinak v Americe a jinak v Číně. Co já vím, nesrovnával jsem to. Jen se občas coly napiju.
Včera jsem jí měl v autě v takový tý noře vedle sedadla, jak se v autech dělají, aby se tam právě ta kola vešla. Jedeme s dětmi domů a Matěj mi ten zbytek hnedka čórnul.
"Matěji, to se nedělá!"
"No tak teda tatínku, můžu se napít?"
"Ale jo."
Pochopitelně chtěla i Kačka a tak si tu decku černý vody vzali domů. A jen tak to žižlali, jelikož je to sladký.
Oni k té cole skoro vůbec nepřijdou, tak to mají za vzácnost.
Samozřejmě to hnedle zmerčila mábystráHanička:
"Vždyť jsme se dohodli, že colu dětem dávat nebudem!"
"No jó, ale to byla jen troška."
"To je jedno. Je v tom kofein a ten děti nepotřebujou."
"A na co je kofein," tázala se Kačka.
"Kofein je na povzbuzení a to vy nepotřebujete, " odvětila mápřísnáHanička.
"A proč?" nedala se Kačka odbýt.
"Protože vy jste povzbuzený dost," pravila mározumnáHanička.
"Ale vy tu kolu pijete," kula Kačka železo dál.
"Jo, pijeme, někdy."
"A proč vy potřebujete povzbudit?" šťourala dál Kačka, čímž nahrála Matějovi, který suše zasmečoval:
"Protože jsou starý."
Tedy takhle nějak se u nás hraje na bráchu ...

večerní máj

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj -
... a dyť to znáte, kdo by se nechytil příležitosti pomuckat se na prvního máje, že ano.
Ono se to taky dá brát jako povinnost, totiž ten zvyk s tím líbáním pod tím stromem, tedy pod rozkvetlým stromem.
Už od rána jsem na to myslel. Že nesmím zapomenout, aby se mánejmilejšíHanička necítila nepolíbená. Kouk jsem na zahrádku a přesvědčil se, že na té sakuře ještě pár rozkvetlých kvítků zbylo. To pro jistotu, kdyby se na to nějak zapomnělo.
Tyhle věci do zásoby nikdy nezklamou.
Samozřejmě, že během neděle se na voblizování pod kvetoucím stromem zapomnělo.
A večer se na to vzpomnělo.
Tedy máčipernáHanička si na to vzpomněla. Zrovna, když jsem psal woleschko.
"Tys mě zase vypek. Dyť je první máj!"
"Ale myslím na to už od rána."
"No to jistě. Já dobře vím, na co myslíš."
"Ale vopravdu, Haničko. Pojď ven."
Byl jsem jen tak v kraťasech. Venku bylo už dost chladno.
"Tak počkej, já si vezmu něco na sebe, abych neprochladla."
"No jó, vo mě se tu nikdo nestará, že mám kraťasy a tričko. Já si klidně pod tím stromem nastydnu a umřu," hudral jsem a zamířil pod sakuru.
"Ty toho naděláš," pravila mározdychtěnáHanička, "a kdyby, tak aspoň umřeš šťastnej."
– byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas ...

vaječnej tejden

"Tak já půjdu tedy ještě," pravil Matýsek a jal se košíku na koledu.
Před chvílí se vrátili s Kačkou z pomlázky a košíčky měli plné. Jenže k nám koledníci pořád ještě chodili a tak to Matěj otočil ještě jednou.
Vrátil se před polednem, koleno rozbitý, v kalhotech díru a v košíčku zas koledu, tedy převážně vajíčka, pochopitelně.
"Já upad," povídá, "ale nebrečel jsem."
MámiláHanička mu koleno ošetřila a Matýsek ukládal koledu a povídal: "Jak jsem šel s tou pomlázkou, tak jsem zakop a jedno vajíčko jsem rozmáčk, tak jsem ho radši hned sněd. Ale ostatní jsou celý."
Vajíček máme zase celou ošatku a pomlázka je za námi. Teď bude vaječný týden. Matěj měl vajíčko na svačinu ve škole, večer s Kačkou taky k večeři, dneska zas na svačinu. To jsem zvědav, kdy se vzbouří. Kačka už protestovala včera: "Ale já už vajíčko nechci."
"Tak jsi jich neměla tolik vykoledovat."
"Ale já nevěděla, že jich bude tolik. My jsme si je mohli vzít, když jsme řekli koledu."
"Tak příště si ber jen jedno."
"Ale když nám je nabízeli, tak jsem si je vzala."
"Dobrá. Teď už víš, že máš nechat taky pro ostatní."
"Ale já už nechci vajíčko."
...
No a takhle dokola.
Napříště si budou pamatovat, že i koledovat se musí s mírou.
Teď ovšem mají holt ten vaječnej tejden.

drhne to

"Asi budem muset přemýšlet o výměně zámku," pravila mápečliváHanička, "dneska jsem se už málem nedostala domů."
Dostal jsem za úkol to nějak vyřešit. Tedy kupovat nový zámek, to se mi nechtělo. Tohle je docela dobrá stavební vložka. Vyzkoušená ještě i ve starém bytě. Pochopitelně ten systém, nikoliv fyzicky onen jeden kus. A taky to tenkrát zlobilo po nějakém čase. Ale pak se to tak nějak samo usadilo a byl pokoj.
Inu co. Kupuju zámky vždycky u Richterů, tak tam zavolám, třeba mi pomůžou.
Paní si mě vyslechla a hned se zeptala: "A kdy jste to naposled promazal?"
"Vono se to má mazat?"
"No jistě, tam je takovejch stavítek, zvlášť v tomhle systému. To se časem stane, že se tam dostane špína."
"No to mě nenapadlo. Vidíte, a já myslel, že se ty vložky mazat nemají."
"Kdepak, to je potřeba."
"Tak děkuju, já to hned namažu."
Jen jsem přijel domů, popad jsem takovej ten sprej s brčkem a šup s tím do štěrbiny stavební vložky.
Zkouška potrvdila slova paní ze zámečnické firmy. Klíč šel zasunout lehce a bez zadrhávání.
Taková jednoduchá a nad slunce jasná věc.
Nemažete, drhne to.
Takže příště se nezapoňte taky dobře namazat. Ať vám to nedrhne.

ale živej

"Tak to si musíš hned přečíst woleschko," vybídl jsem včera ráno mouprávěprobuzenouHaničku.
Přečetla si o mém snu a hned pokračovala se svým:
"No to snad není možný, mě se zdál taky sen a taky jsem bloudila, ne sice po domě, ale po letišti ..."
Popisovali jsme si, co se nám zdálo a divili se, jak je to možné, že zrovna v jeden den máme takové živé sny.
"Že voni nám do toho jídla něco dali?"
"No to snad né, ale bylo to dobrý."
"Jenže ono to s tím asi nějak bude souviset, přece jenom jehněčí na noc ..."
"A k tomu ještě tzatziki ..."
"Asi budeš mít pravdu, ale večeře to byla výborná."
"No vynikající - a ještě když k tomu připočteme ty sny."
"Jó, tobě bylo hej, ty sis bloudil doma, ale mě jsi nechal na letišti. Víš, jakej já měla strach?"
"Prosimtě, strach. Dyť to byl jenom sen."
"No jó, sen, ale živej!"

je to dobrý, nenakynul

Sny mívám vyjímečně, živé sny pak natolik zřídka, že si vůbec nepamatuju, měl-li jsem kdy jaký v dohledné minulosti.
Jo, to v letech školních, to byla jiná. Jenomže to, pokud si dokážu vzpomenout, byly sny mládeži nepřístupné, což je pro mládí příznačné.
Dneska se mi ovšem přihodil živý sen, který se dá publikovat. Co by z něj pan Freud vyčetl, to těžko říct.

Tedy bylo to tady u nás v ulici, v Olešku.
Před naším domem zastavil autobus, vyložil cestující, složitě se na tom plácku otočil a odjel. Cestující šli k nám. Mezi nimi i pan Tichota - osoba v hudebním světě docela známá. Náš pozemek byl již sice oplocen, ale po zahradě ani stopy. Do domu se vcházelo rozkopaným staveništěm kolem hromady navršené hlíny s příkopem plným vody se zamrzajícím sněhovým škraloupem. Za příkopem byla zděná, již postaší zeď. Zazvonil telefon. Pan Tichota sáhl do kapsy, vytáhl mobil a cosi říkal.
"Pozor, nechoďte k tomu příkopu ...!"
Marnost volání. Dva kroky, přelezl hromadu hlíny a žbluňk, už byl pod hladinou. Po dvou metrech se vynořil, stále telefon na uchu. Vylezl ven v protisměru a jakoby nic se otočil a pokračoval ke vchodu.
"Honem horký čaj a lázeň!"
Vstoupili jsem do domu.
Ale nebyl to jen tak nějaký malý domeček, jaký se zdál být zvenčí. Byla to veliká vila. Schodiště, haly, ... ve čtvrtém rozměru.
Tesarakt. Jinak by se tolik prostorů do malého domečku nevešlo. Domem se rozléhalo volání: "... čaj a lázeň ..."
V té čtyřrozměrné krychli nebyla jediná hrana rovná. Jediný úhel pravý. Všechno ze zvláštních kompaktních materiálů. Podivné tvary, neobvyklé vzory a ornamenty.
Prošli jsme jakýmsi pokojem do salonu. V čele stál krb.
Pan Tichota se pochopitelně vydal ke krbu. Jenomže místo toho, aby se sušil - beztak v krbu nehořel oheň - odsunul židle a doprostřed vytlačil koncertní křídlo. Postavil ho hned vedle prázdných notových stojanů a vyřezávaných křesel pro kapelu.
Usedl za křídlo a začal cosi hrát ...

Pak jsem se probudil.
Tohle byl natolik živý a surrealistický sen, že ho musím zapsat, řekl jsem si. Tož tady je.
Předpokládám, že se z něj dá vyčíst, že jsem zralej do Bohnic stejně dobře, jako že jsem mysli zdravé a svěží. To podle toho kterého vykladače snů.
V každém případě jsem se byl před chvilkou radši podívat. A je to dobrý. Před krbem žádný piáno nestojí a náš domeček přes noc nenakynul do čtvrtého rozměru.

čistá

"Kačko?"
Kačka dělala, že neslyší a cpala se večeří.
"Kačko, myla sis ruce?"
Cpala se dál.
"Tak ale honem utíkej. Pořádně umýt!" jako obvykle pobízela máčistotnáHanička Kačku.
"Poslechni, Matěji," povídám, "a ty sis ruce myl?"
Matýsek pokýval hlavou.
"Ukaž!"
Lup! a dostal pohlavek.
""Kdo lže, do pekla se hrabe! Utíkej za Kačkou!" pobídl jsem Matýska zase já.
Čímž by se mohla zdát výchova k hygieně pro tento večer naplněna.
"A ty ses myl?" zeptala se mě mápečliváHanička šeptem a úkosem, aby děti neviděly.
Beze slova jsem se zvedl a šel napravit tu potupu.
"Já už se myl dneska nejmíň sedumnáctkrát," povídám, "ale teď, jak jsem dával na auto ty nosiče, tak teď už jsem se nemyl. To máš pravdu."
No a bylo to. Jediná čistá v naší rodině je mámiláHanička.

cvak

MápečliváHanička požádala kamarádku, jestli by jí nepomohla s výběrem lyží pro Matýska. Na letošním školním lyžáku se totiž ukázalo, že už jsou mu jeho lyže malé a tudíž jest pořídit nové. A protože my těm lyžím rozumíme jako koza petrželi, odbornou radou jsme nepohrdli, naopak jí uvítali.
I vzpomněl jsem si, že Kačka ani Matěj nemají hůlky. Zvedl jsem telefon.
"Ahoj! Copak je? Honem!" pravila mámláHanička.
"Já jsem vlastně chtěl jen..."
"Zrovna s Bárou vybíráme lyže."
"No já vím a právě ..."
"Jsem tady ve stresu, tak si to řeknem potom."
"No tak jo."
Cvak.
Přece se nenechám odbýt! Zavolám znovu, aby se s Bárou poradily, jestli ty hůlky jsou vůbec nutné.
"To by to vážně nepočkalo?"
"Nepočkalo, Haničko. Oni nemají hůlky. Ani Kačka ani Matěj."
"No jo, tak já nějaký koupím."
Cvak.
Tak jsem snad předal myšlenku, povídám si.
A v zápětí zvoní telefon.
"Tak jsem si řekla, že to proberu s Bárou, ty hůlky, a nejsou potřeba. Ještě se jim pletou. Budou jezdit bez hůlek."
"To je dobře, Haničko, já jsem zrovna chtěl ..."
"Jo, ale to si řeknem až doma, jo?!"
"Jo, jo. To bude lepší."
Cvak
Kdepak, mébystréHaničce netřeba napovídat. Ona to ví dřív, než to řeknu.

na příděl

Sedmýho mít sedmý narozeniny, to se může jenom v sedm ráno.
To by od nás ale nebylo hezký, v pondělí ráno takhle zkoušet Matýska. Udělali jsme tu oslavu tedy raději už v neděli.
Přijely babičky a slavilo se.
Matěj sfouk svíčky a dostal knížky a kostry a ještě takovou malou hru. Elektronickou.
Kostry proto, že chce být jako Indiana Jones archeologem. Jsou v takových krabičkách zalité v sádře a on si je musí dlátkem z té sádry vykutat a čtětečkem oprášit. No skoro jako Indiana. Knížky proto, že je má rád a rád si čte, třeba právě ty krásné od pana Čecha. Čte je taky Kačence, když mě večer zastupuje u pohádek. A tu hru - no tu proto, že má pořád něco s nějakými hrami, tak aby měl taky jednu. Když Kačka má Tamagotchi.
No to jsme tomu dali.
Matěj prohlíd horu dárků, rozdělal krabici s autíčkem, knížku ani nerozbalil, kostry omrk jenom zvenku a okamžitě popad hru. Dal jsem mu do ní tři baterky a od té doby pro něj přestal existovat okolní svět. Na displeji poskakovali v bludištích panáčkové, příšerky, jakési potvůrky a kdovícoještě a Matěj se s nimi v jejich světě honil pořád dokola. To je úplná černá díra, taková hra. Vtáhlo to Matěje tak, že
přestal vnímat okolí. Večer jsme ho od toho odtrhli a v pondělí, kdy měl ty narozeniny, už odpoledne poctivě dlabal kostru ze sádry.
Ale po své hře pořád pokukoval. Je to hroznej neřád, tahleta elektronika. Budeme s ní muset nakládat opatrně a její používání nějak dávkovat.
Po kapkách a na příděl.

pro něco splývavého

Hned vedle krámku s kopiemi, kde mi to paní svázala zadarmo, je krámek s látkami.
Mají tam pořád slevu. Celý rok. Není to šálek mého čaje, proto ten krámek nenavštěvuji. Obvykle si totiž fráček nešuju, ale kupuju hotový, jelikož poslední, co jsem si za mlada ušil, byly džínový kraťasy ze zbytků, ale to je jiná historie.
Tak tedy obchůdek s látkami.
Včera jsem tam byl a předevčírem taky. Potřeboval jsem totiž něco modrého na rytířský plášť a něco světlého na nožku muchomůrky. A taky krejzlík.
No jistě. V sobotu totiž bude ve Zvoli Masopust a děti je třeba vystrojit do řádných maškarních kostýmů.
Dámy v obchodně mi hnedka vybalily svoje historky, jak ony šily například křídla, protože si mladej vyvzpomněl, že půjde za motýla. Vybral jsem látky a paní mi je nastřihly a napočítaly.
"A ještě vlastně na ten krejzlík bych potřeboval kousek něčeho."
"Tuhle na to máme tyl," pravila paní.
"A to je co?" pravil jsem já, neboť pod tímto jménem znám jen Josefa Kajetána, ale s tím jsem v regále pod štůčky látky počítat nemoh.
"Z toho maj nevěsty závoje."
"Tak to by šlo."
Dostal jsem i tyl. Ještě vedle ve výtvarných potřebách bílou barvu na textil - na plášti bude erb - a bylo to.
"Ale vždyť jsem ti přeci říkala, že ta látka má být splývavá, tohle je jako prkno!" Dostalo se mi ohodnocení od mépraktickéHaničky.
"Dyž mě to přišlo jako nejlepší modrá, co tam měli a tohle zas má barvu úplně přesně jako nožka od muchomůrky."
"To sice má, ale je to jako prkno."
Bylo to jako prkno.
Tak to vypadá, že budu muset do krámku potřetí. Pro něco splývavého.

vyčerpávající procházka

Šli jsme na procházku a na zasněžené polní cestě jsme našli ptačí stopy.
"Tak schválně, jestli poznáte kam tan pták šel."
"Tudy," hádala hned Kačka.
"Dobrá, ale proč?"
"Protože tam jdem taky," usoudila Kačenka.
"Tak to asi nebylo, Kačko."
"Šel tímhle směrem, prože ptákům rostou prsty tak, že ta šipka je dozadu. Musel jít tudy," vědecky zdůvodnil Matěj.
"Máš pravdu, Matýsku. Tak teď ještě, co to bylo za ptáka?"
"Vorel," prohlásil okamžitě Matýsek.
"Vorel nechodí po cestě."
"Tak káně nebo poštolka ..."
"Kdepak."
"Ale byl velkej jako slepice," pravila Kačenka.
"Byl, Kačko, byl, a skoro taky tak vypadal."
"Tak to byl kohout!" hádal dál Matěj.
"Kdepak, ani kohout to nebyl."
"Tak já už vím. Byl to drozd!"
"Ale Kačko, copak drozd je velkej jako slepice?"
"Ne. Ale měl dlouhej ocas!"
"No to asi měl. To víš správně, Kačko."
"Tak to byla srnka!"
"Kačko! Copak srnka je pták?"
"Není, ale žije na poli a v lese."
"Ale není to pták."
"Kos to byl."
"Matěji, kos je přeci malej."
"A má ten pták takovej skřehotavej hlas?"
"Má, Matýsku. A když je teplo, budí nás vždycky ráno tím křikem."
"Tak já už vím, je to bažant!"
"No konečně!"
Byla vám to vyčerpávající procházka. Alespoň co se kurů polních týče.

umeje se až večer

Letos vycházejí Velikonoce až na pětadvacátého dubna, což může způsobit jednak to, že už možná bude trochu tepleji a taky to, ža Masopust, tedy počátek čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi bude až v půlce března.
To ovšem vůbec nevadí dětičkám ve školce. Už se nemůžou dočkat jara a proto se snaží ten čas trošku postrčit.
Tak jsem přišel minulý pátek pro Kačku a školka se otřásala v základech. Uvnitř vyhrávala muzika a dětičky skotačily podle ní. Tedy po svém, pochopitelně, což neinformovanému pozorovateli mohlo připadat jako tanec svatého Víta.
Já jsem informován byl a tudíž jsem věděl, že se jedná o jakousi přípravnou fázi na letošní Masopoust, tedy hlavně aby byl bengál. Což byl.
Protože kostýmy jsou zbytečně pracné, zvolili ve školce maskování poněkud méně tradiční. Každej mrňous byl nějak pomalovanej. Naštěstí to nebylo až tak moc, tudíž jsem Kačku mezi těmi ksichtíky celkem snadno našel. Nedala jinak, než že si to umeje až večer.
Co naplat. Kačka se ustrojila a já si tentokrát vez domů
motýlka.

dobrou

Rozhodně si nemohu zakládat na tom, že bych byl futr ve střehu. Ovšem když uprostřed noci zaznamenám pohyb, tuším, že vyvstanou otázky, na které bude třeba hledat urychleně odpověď.
"Copak, Haničko?"
"Někdo nám chodí po střeše!"
"To není možný."
"Teď jsem to viděla, probudilo mě to."
"To musí být kočka," pravil jsem vzpomínaje na pohádky o kocourovi Modroočkovi.
"Kočka to nebyla, Ferda je doma, ale bylo to chlupatý."
"Tak to asi ..."
"A dobývalo se to tam, co máš umístěnou meteostanici!" MášikovnáHanička ví, jak na mě.
"No dobře, tak to byla kuna nebo lasička. A teď už spi."
"A stejně jsem se lekla, škrábalo to."
"To se stává, Haničko, prostě slídí po nějaký dobrotě..."
"A bylo to u otevřenýho okna ... co kdyby ..."
"Kdepak, ta se bojí víc než ty, ta sem nevleze," vůbec jsem si tím nebyl jistej, ale méprobuzenéHaničce jsem to říct musel. Pro klid spánku.
"Tak jo, ale stejně jsem se lekla."
"To já bych se taky lek. Tak už dobrou."
"Dobrou, ... ale stejně ..."
"psst..."

bude lepší

Jakživo jsem nepřečetl tolik pohádek, jako teď, za posledních pět let. Děti už si navykly, že každý večer dostanou svou pohádkovou porci.
Vybírám si pochopitelně ty, které se mi dobře čtou a tak je u nás v kurzu pan Čtvrtek, pan Žáček, pan Nepil, pan Kubín spolu se všemi těmi čerty, vodníky, formany, Strašpytýlky. A spousta dalších, ale to by tu byl seznam na celou stránku.
Jsou ovšem případy, kdy se děti pohádky nedočkají. To například, když jsem někde pryč a taky když mám chorobu, která mi nedovolí řádně deklamovat text. Jako třeba teď. Už týden se o mě pokoušela ta zákeřná chřipka, co se z ní už téměř vykurýrovala mámiláHanička. Na mě to dolehlo v sobotu odpoledne a mápřísnáHanička mě šikovala do postele. Potil jsem se celou neděli a snad mě to dostalo z toho nejhoršího, což je záležitost naprosto banální. Pro svět. Ovšem pro děti to má zásadní význam. Nečetl jsem pohádku.
Pustil jsem jim sice nahrávky svých pohádek z cédéčka, ale na to jsou zvyklé. Chyběla jim ta živá produkce.
Šel jsem si pro čaj a když jdu zpátky kolem Kaččina pokojíčku, co to vidím.
Na Kaččině postýlce sedí Kačenka spolu s Matýskem. Matýsek má na klíně svoji oblibenou knížku od pana Čecha - tu o klíči - a pěkně nahlas čte Kačence pohádku.
Nestih jsem to vyfotit, ale pohled to byl nádhernej. Udělali mi radost. Kačka tím, že poslouchala a Matýsek tím, že četl a že mě docela obstojně zastoupil.
No co vám budu povídat. Radost jsem měl velkou. Pěkně jsem je pochválil a šel se potit. Šlo mi to o poznání líp, jelikož mě hřálo kromě horečky i to, že mám v Matýskovi důstojného nástupce.
A protože začíná takhle brzy, určitě bude lepší.

celá oktáva

Půl roku není zas až tak dlouhá doba. Tedy jak pro koho.
Například pro prvňáky to byl první dlouhý půlrok. Matýsek prvňákem je. A protože právě včera ten jeho první školní půlrok uplynul, rozdávalo se vysvědčení.
Dostalo se i na Matěje. Jenomže jsme to měli hned odpoledne jentaktak, abychom to stihli k paní profesorce na flétničku. Proto jsme se omezili v autě jen na ústní podání a pospíchali jsme na hodinu.
Výuce na hudební nástroj jsem byl přítomen poprvé. Já jsem se zabýval psíkem paní profesorky, zatímco paní profesorka se zabývala Matýskem. Každý, na co stačí. Oni si jen tak hráli a já drbal psisko za ušima. A že prý to Matějovi jde a že je vidět, že cvičil. Inu cvičil. Každé ráno i večer. Já jsem sice drbání za ušima netrénoval, ale šlo mi to i bez přípravy. Paní profesorka nás pochválila oba, Matěj dostal domácí cvičení a mohli jsme jet domů.
Doma konečně mohlo dojít na to chlubení.
"Tak se ukaž, Matýsku."
"Mám samý jedničky, dyť jsem to říkal. Ale teď mám strašnej hlad," uvedl Matýsek na pravou míru, kde jsou jeho priority.
Měl pravdu a dostal večeři.
Ovšem ten výrazmný pokrok byl jasně viditelný.
Zatímco já měl na prvním vysvědčení po prvním poločase jen jednu velkou přes celou stránku, Matýsek už jich dostal sedm a osmou za chování.
To měla vidět i paní profesorka, jistě by měla radost, že to tak vyšlo a Matěj má na vysvědčení celou oktávu.

efektivně nepoužitelnej

Matýsek už celé polololetí chodí na flétničku. Tedy učit se foukat a hrát na flétničku. Ono by se daleko líp psalo, že chodí do houslí, jenže housle nemaje, chodí na tu flétničku.
A jakási shoda okolností nás přivedla zas o kousek dál.
Flétničku používal takovou starou, rozcabrtanou, po mémiléHaničce.
Po mě žádnou mít nemohl, poněvadž jsem hudební analfabet a ignorant, pochopitelně.
Jenže ta flétnička byla tak vetchá, že hrozila rozpadnutím už jen při pouhém dotyku. I řekl jsem si, že když už Matěj vydržel cvičit půl roku, bude dobře mu koupit jeho vlastní nástroj. Jenomže jaký?
Jo, kdybyste se mě zeptali jaký koupit dětem lego nebo kde sehnat pěknej stromek na zahradu, případně kterej mac je nejlepší - to bych věděl. Ale o sopránových zobcových flétnách vím pendrek. Naštěstí mám s kým se poradit. Tedy jsem volal o pomoc a radu. A byl jsem přesměrován na jednu paní profesorku, co už léta letoucí nedělá nic jiného, než že učí děti hrát na flétničku a výsledky má vynikající. Tam se mi dostalo laskavé rady a nástroj jsem zakoupil.
A hned vyvstala další otázka: co dál?
Mohl by Matýsek chodit k paní profesorce?
Že prý to zkusíme.
Včera nastal ten den. MástarostliváHanička se s Matýskem vypravila ke zkoušce. Nečekal jsem nic jiného, než shovívavé doporučení, aby přišli ještě jednou, až Matěj bude trošku starší. Jenže to dopadlo úplně jinak.
Zůstali tam už rovnou na první vyučovací hodinu. Matěj se dozvěděl, jaké všechny nešvary si během půlročního foukání ve škole osvojil, co všechno bude muset opravit a co se bude učit. Dostal noty, zahrál, co uměl a od včera je žákem paní profesorky.
A já, když nepočítám Kačku, která je ještě moc malá, ale zřejmě jí to muzicírování taky půjde, jsem zůstal jedinej z celý rodiny, kdo je pro můzy efektivně nepoužitelnej.

snad se nevytratí

Všimli jste si toho? Potichučky, nenápadne sa z nášho života niečo vytratilo.
Že se vám ta věta zdá neobvykle napsaná? No ano. To je to, co zmizelo. Byly doby, kdy nám slovenčina nezněla neobvykle.
Tuhle se Matýsek ptal, jak to v té verneovce mluví, že jim špatně rozumí.
Tak to by nešlo. S tím se musí něco udělat.
Bude potřeba začít s nenápadným učením. To bude nejlepší pohádkami, Kačka se ráda přidá. Jenomže kde vzít slovenské pohádky?
Požádal jsem přátele a vida, včera mi díky jejich laskavosti přišel balíček s pohádkami. Tím jsem dostal i tip, že koncem roku vyšel soubor s pěti rozprávkami ze zlatého fondu. Hned večer jsem je objednal.
Navíc jakousi shodou okolností začala naše televize vysílat v noci z úterka na středu slovenské filmy - něco jako kdysi bývaly slovenské televizní pondělky.
Pro začátek by to mohlo stačit. Děti uslyší doma slovenčinu a když to dobře dopadne, v létě pojedeme sjíždět Váh.
Tak se snad tahle řeč od nás nevytratí, byla by to škoda.

to chce chlapa

"... ale představ si, co se mi stalo," stěžovala si mi mámiláHanička do telefonu.
Pochopitelně to sdělení nesneslo odkladu, tož jsem si začal představovat.
"Když jsem jela do Zvole, najednou mi to v autě začalo rachotit tak strašně, že se za mnou všichni ohlíželi. Může to bejt kamínek někde v brzdách? Ono to pak po cestě zpátky přestalo. Ale bylo to opravdu hrozný."
"Asi to ten kamínek bude. Já teď ale opravdu nemůžu. Bude nejlíp, když zavoláš do servisu."
Za nějakou chvíli jsem volal méstarostlivéHaničce zpátky.
"Tak to asi opravdu byl ten kamínek. V tom servisu mi to taky říkali a teď jsem to projela a nic už nebylo slyšet."
"Vidíš, nic to nebylo. Klidně jsi mohla zavolat do toho servisu hned."
"To mohla, ale tyhle věci chtějí od začátku chlapa."
"V servisu jsou chlapi dokonce na auta vyučený."
"Jsou, jenomže já chtěla, abys to s tím autem jel vyzkoušet ty. Protože to je vždycky tak ..."
"Jak?"
"Když s takovým autem pojedu já a upadne kolo, tak je to moje vina, protože jsem to rozbila. A když s tím pojedeš ty, tak je to únava materiálu!"

balada o žebříku

Žebřík jsem potřeboval v sobotu, neboť bylo třeba vyměnit baterky v čidle meteostnice. A tam, to se nedá nic dělat, ze země prostě nedošáhnu.
Nuže vyměňoval jsem, čímž jsem se stal terčem pozornosti mémiléHaničky, jež pravila, že by jí těšilo, kdyby se jí dostávalo alespoň takové pozornosti a péče, jako právě té meteostanici.
Opáčil jsem, že to pochopitelně mohu zařídit, ale nevím, zda-li by se jí líbilo viset celou zimu venku na mraze, občas být bez napájení, být neustále pod dohledem a také to, že jediný důvod, proč bych jí měl, by byla meteorologická data - tedy výsledek.
Což mávtipnáHanička komentovala konstatováním, že vypraný ponožky jsou taky výsledek. To jsem nikterak nerozporoval, neboť jsou věci, do kterých se nevyplácí šťourat, jako například do vosího hnízda.
Vyměňoval jsem tedy baterky dál a po výměně žebřík uložil.
Aby se málaskaváHanička necítila býti mimo pozornost a péči, dovezl jsem včera další žebřík. Tentokrát však žebřík do koupelny, po kterém se neleze, nýbrž se jím topí. MápečliváHanička si ho přála mít, aby v koupelně bylo více tepla. Vybrali jsme ho spolu v katalogu, aby se hodil a byl dost hranatej do naší hranatý koupelny.
Žebřík byl už pár dní nachystaný k vyzvedmutí. Nechal jsem si popsat, jak jej šetrně osadit topným tělesem, zalít provozní kapalinou - tedy vodou - a co s ním dál. Je to prý jednoduché, jen se nesmí zapomenout povolit odvzdušňovací šroubek. Čekal jsem od těch svařenejch trubek nějakou záludnost, ale kupodivu se ke mně chovaly přívětivě. Nic jsem nerozbil, dokázal jsem i bez speciálních O-kleští vyjmout O-kroužek a O-točit termostatem topné tyče tak, aby vyhovoval zamýšlenému umístění, vše jsem smontoval a zapojil a topící žebřík provizorně postavil s povoleným odvzdušňovacím šroubkem do koupelny. Topil a vše bylo zalito laskavým teplem z žebříku.
Pak vstoupila mácitliváHanička.
"Tak támhle je, už topí, to se pozná tak, že svítí támhleto ..." chlubil jsem se vlastním peřím a čekal něco v tom smyslu, jako že přeci jenom jsem tu pozornost přesměroval od meteostanice správnám směrem.
"No ten je teda hnusnej, fuj. To nevím, jestli si na něj zvyknu. No snad jo, ale za dlouho."
"Ale pěkně topí ..." odvětil jsem v obhajobu žebříku a v duchu už si sumíroval, jak literárně ztvárním tuhle baladu o žebříku.

dvanáct v jednom

"A kterej se ti, Matýsku, nejvíc líbí?" ptal jsem se nad Čtyřlístkem.
"Tenhle a tenhle." Matěj si oblíbil Myšpulína a jeho psa-robota Vrtichvosta.
Tak, tak, Matýsek se už konečně dal do pořádného čtení. Ono už mu to jde tek nějak od jara, ale to nám jenom předváděl, že už to umí. Opravdový zájem o čtení na sebe nechal čekat. Však je to pohodlnější, poslouchat večer, když čtu já. Tady musí přijít jakýsi nedostatek, hlad po dalším přísunu materiálu. A ten, doufám, nastal.
Po poradě s paní učitelkou jsem Matějovi nabídl staré Čtyřlístky.
Ty opravdu staré, původní, jsou někde na chalupě. Jenomže se tak nějak neví kde. Než bychom je našli, už by Matýsek čet Sokrata. Tož jsem raději donesl nové vydání.
A dobře jsem udělal. Nejdřív to Matěj prohlížel za zvědavosti. Přeslabikoval si pár řádků a už se mu dál nechtělo. Pak to chvíli vypadalo, že nakonec žádné čtení nebude.
Ale včera přišel zlom. Hned, když jsme s Kačkou přijeli ze školky, hlásil už ve dveřích:
"Dneska jsem, tatínku, přečet už tohle a tohle a ještě tohle ..."
Prohlíželi jsme stránky již přečtené a bylo jasné, že už přečetl tři příběhy. Vypadá to, že u toho zůstane a bude číst dál.
Já s Čtyřlístkem taky začínal. Jenže jsem musel čekat, až ta čísla jedno po druhém vyjdou a tatínek mi je koupí.
Matěj to má snažší, má prvních dvanáct pěkně v jednom.

maminka to taky říkala

"To jsem dostala od Matýska," chlubila se hned mezi dveřmi Kačka.
Měla v ruce plastický keramický obrázek jablíčka s červíkem.
Matěj přiběhl hned za ní. Fňukal.
"Copak se stalo, Matýsku?"
"Maminka mi řekla ...
A to je pro tebe, tatínku."
Dostal jsem taky takový obrázek jako Kačka. Takovou plastiku. Modrou plešatou hlavu co se směje.
"Ale ta se ti povedla, děkuju, Matěji. A copak je to za modrého pána bez vlasů?"
"No to jsi právě měl být ty. Jenže já neměl dost vlasů, protože mi ostatní půjčili strojek jen na chvíli, a paní učitelka mi poradila špatnou glazuru a tak jsi modrej."
"To nevadí, i tak je to hezký. Jenomže to nejsem moc já."
Znovu se objevily slzičky.
"No právě, to mi maminka taky říkala ..."

bessupka

Víte, jak vycvičit draka?
Já taky ne.
Ale Matýsek to ví. On se na to byl podívat vloni v kině a pod stromečkem ten film našel taky. I tu knížku. S tou chodí spát. Víte, on je teď totiž Škyťák. A má rád draky.
Důležité taky je, že se to všechno začalo kvůli tomu drakovi, co se s ním Škyťák skamarádil. Ten drak se jmenoval Bezzubka.
Nebyl to ledajaký drak.
Ale to je dlouhá historie, to si musíte přečíst v té knížce.
Matěj, jak už víme, to dobře zná. A všude maluje Bezzubku. Nebo Škyťáka. Nebo oba.
Dneska jsem ho vyzvedával v družině:
"Ahoj, Matýsku. Tak co bylo dneska ve škole?"
"Tatínku, mě dneska ve škole vypad další zub! Hele!"
Měl ho v kapse v pytlíčku a vycenil na mě zubiska, kde tímto scházely tři kousky.
"Mo Matěji! Teď už jsi vážně jako ten Bezzubka. Dyť ty máš v tý puse víc děr, než zubů."
"Ale narostou mi, viď, tatínku?"
"Narostou."
"Ale teď ne. Teď bych chtěl být jako Bezzubka."
"No snad to nebude trvat moc dlouho."
Jeli jsme domů a Matýsek nám s Kačkou podrobně líčil, jak si ten zub musel vytrhnout, když jím nejdřív kous do perníku a tam se mu vyvrátil a už s ním nešlo kousat, tak musel ven.
Doma Matýsek napsal úkol a ještě před večeří mi ukázal obrázek. Dostal ho od Filipa, protože kluci v tom jedou spolu.
Byl na něm drak a nápis:
BESSUPKA.