WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Mikuláš třetí

A takhle to bylo s tím Mikulášem:
Tady jsem popisoval letošní shánění kompetentního svatého muže. A vypadalo to tak výborně, že jsem odmítl tuhle sousedovic děti, které se v neděli s maminkou u nás zastavily nabídnout, že by k nám v zastoupení mocností nebeských i pekelných v příhodný čas zašly.
"Kdybyste přišli v pátek, tak jsme se dohodli, ale já už sehnal zvolský," říkal jsem po pravdě.
"Vidíš, já ti to řikala. Vy to dycky necháváte až na konec," pronášela poučení maminka.
Jenomže jak jsem včera psal: všechno je jinak.
Asi tak hodinu poté, co odešli sousedi, přišla esemeska od Mikláše II:
"Moc se omlouváme, ale nepřijedem, protože jste jediní, kdo se ozvali a kvůli vám se nám to nevyplatí."
Tomu teda říkám: "My jsme ti praví," jak mi tvrdila paní do telefonu.
Naštěstí jsme tu v Olešku soběstační a nezávislí na mikuláškých dotacích. Zašel jsem k sousedům a všechno klaplo. Napsali si nás do notesu a v pondělí téměř na čas přišli. Byli sice až moc hodní, ale čerti byli kluci a Kačka odrecitovala dlouhou básničku, aby si jí neodnesli v tom pytli, co ho měli s sebou. Matěj taky jednu dal, ale nejsem si moc jistej tím, že je bral úplně vážně.
Nakonec tedy všechno dobře dopadlo a to díky Mikuláši toho jména třetímu.

výběr čertů

Už od minulého týdne chodí Kačka domů ze školky s básničkou nebo s písničkou.
To je pořád: "A můžu ti říct básničku?" A pak hned spustí, co se ve školce naučila.
Není to jen tak samo sebou, pochopitelně. Blíží se totiž ono obávané datum, které Kačenka uvedla prohlášením: "A víš, že už máme ve školce knihu hříchů? A já tam nejsem! Já nebudu muset jít s čertama … tam na ten kopec."
Bylo to venku. Blíží se totiž Mikuláš, čímž přituhuje a Kačenka se začíná obávat, aby jí čerti náhodou nešoupli do pytle a neodnesli na kopec Ďábel, kde mají díru do pekla. Matýsek tenhle folklór, kterého se ještě vloni aktivně účastnil, přehlíží se stoickým klidem. Jak by ho taky mohli čerti odnést, když umí wu-shu, no ne?
Ať tak nebo onak, v pondělí je Mikuláše, pročež je třeba pozvat onoho svatého muže spolu s doprovodem, aby sjednal pořádek a pronesl nějaké to moudro. Tož jsem poslal zprávu naší dvorní dodavatelce, takto hlavní Mikulášce, s dotazem jak to letos bude. Jenomže se ozvala, že to nebude nijak. Že se spolužáci odstěhovali do Prahy a tím se kumpanyje rozpadla.
Co teď?
Vezmeme to detektivní metodou: kam chodí nejčastěji Mikuláš? Tam kde jsou děti. A kde je dětí nejvíc? Ve školce. V té naší ne, tam má Mikuláš boty strejdy Honzy, jak Kačka dobře ví, a to nemá ten správnej oučinek. Zato v té velké, co patří ke škole, tam by třeba mohl. A vono jo. Hned naproti školce na sloupu visel čerstvý plakátek s obrázkem a dotazem, jestli chceme, aby k nám přišel Mikuláš. No bodejď, že chceme. Utrhl jsem si ten papírek s telefonem a ještě cestou do Prahy jsem se s paní dohod. Že prej jsou Mikuláš a anděl a dva čerti, že se už teda taky vodstěhovali do Prahy, ale že mám být bez starosti, že je to Mikuláš moderní a že jezdí autem. Tož jsme si plácli.
Tak to máme z krku, tuhle starost. Jenom mi vrtá hlavou, co ti Mikuláši na tý Praze mužou mít, že se tam všichni hromadně stěhujou? Že by tam byl větší výběr čertů?

dobrý vodpoledne

Před pekárnou Beruška jsem potkal Andrejku s maminkou. Jely z tanečků z Břežan, kde s nimi Kačka nebyla, protože jí bolelo bříško a tak ze školky místo na balet rovnou do postýlky.
"Jé, dobrý vodpoledne," povídá Andrejky maminka, "to víte, že je Kačka už doma a že jí bolí bříško."
"Jo, už mi to Hanička volala."
"My jsme byly domluvený, že pojedou holky zase spolu, ale dneska to nevyšlo."
"To neva, tak zas za týden."
Matěje jsem si vyzvedával cestou z pekárny ve škole z keramiky. Tedy né, že bych ho tahal za nohu z hromady hlíny. I když od hlíny byl, to zas jo.
"Dobrý vodpoledne," povídá paní učitelka Lenka, "už jsme dělali andílky."
"Ale já vidím velblouda."
"No to jo, ale andílci jsou tady vedle."
"Jé, dobrý vodpoledne," povídá paní ředitelka, která zrovna přišla do třídy, "děkuju za ty noty."
"To jsem rád, že se vám líbily. Přidáte ke sboru i ty dudy?"
"To ne, to nejde."
"A dyť máte v partě dudáka. A vono je to s těma dudama takový hezký."
"No to jo, ale dyž von je až z Brna a za náma jezdí jen na masopust."
"Aha. No tak třeba až na masopustu."
"A to my si doma dudy zase užijem. On ten náš starší syn má rád irskou muziku. Tak je máme denně."
"Jo tak to je jiná."
Mezitím se Matýsek sbalil a jeli jsme na poštu.
"Dobrý vodpoledne," pozdravím pěkně ve dveřích.
"No nazdar, dneska si tu to vodpoledne pěkně užiješ, podivej, jaká je tu fronta," halasí kamrádka, která stála na začátku té fronty už u okýnka s malou Áďou. Šly ze školky.
"Ahoj, Matěji. A kde máš Kačku?"
"Uš je doma, bolí jí bžíško," pohotově odpověděla Áďa, která to všechno věděla.
"A kde máš dudlika?!" povídám já Ádě.
"Mlč, mlč!" nahlas syčí Bára, "jak's jí ho v pátek sebral, už vo něm nemluvila."
Dudlíka jsme zamluvili, holky z pošty odešly s balíkem a já čekal na svůj dopis.
"Jé, dobrý vodpoledne," povídá maminka malého Ríši, spolužáka Kačky ze školky, "ahoj, Matěji, jak to jde ve škole?"
"Ále dobrý," pravil Matěj, neboť tohle téma nepatří k nejoblibenějším.
"Jé, hele, dopis Ježíškovi," našel jsem nějakej formulář pro děti.
"No jo, tady píšou, že máme napsat Ježíškovi."
"A mami, je Ježíšek kluk nebo holka?" ptal se Ríša.
"To je to, to právě nikdo neví," předběhl jsem maminku s odpovědí.
"Jo, a zlobivejm dětem nic nepřinese," přisadila si maminka.
"Ty si vodnesou čerti do pekla. A my víme, kde bydlej, viď Matěji."
"No jasně, u nás, pod kopcem Ďábel je peklo."
"Tak vidíš, musíš bejt hodnej," kula dál želízko maminka.
No a to už jsem byl pomalu u vokýnka.
"Jé, dobrý vodpoledne, pane Knébl, tak co máte?" tázala se paní poštmistrová.
"Ále ňákej dopis z finančáku."
"No snad není z dneška, to bych ho tu eště neměla. Já sem tu dneska sama a vůbec to nestíhám."
"Ne, ten je z pátku."
Dostal jsem dopis a jeli jsme domů. Do naší báječné vesnice, kde se všichni známe, kde každej ví, že Kačku bolelo bříško, a vchod do pekla je támhle na kopci za humny. Tak dobrý vodpoledne i vám.

kde může bejt?

O přípravě zahrady na zimu už tu byla řeč. Ovšem zahrada není jen to, co je vidět. Jsou i trubky pod zemí, co vidět nejsou, a ty je potřeba vypustit, aby v nich nezmrzla voda. Letos k tomu přibyla i další práce.
"Prosimtě, až přijdou pánové vypustit tu závlahu," povídá mápečliváHanička, "tak mi připomeň, že potřebujeme opravit tu trubku v tom kastlíku u domu, co jí vytrh ten zahradník."
Pánové přišli v neděli odpoledne a během vyfukování dostali i další úkol. Pára šla ze všech trysek, mlhy bylo na rozdávání a pán, že prý se pustí do té opravy.
Koukal chvíli do kastlíku: "Ale vy tam tu trubku nemáte."
"No bodejď, že ne, proto to chcem opravit."
"Ale vy tam nemátu tu trubku, co by se to k ní mělo zpátky napojit. Prostě tam chybí."
"Tam chybět nemůže, dyť to zalejvalo. Teď je to jenom vytržený a rozpojený."
"Ale z čeho vytržený a vod čeho vodpojený?"
"No támhle z toho husího krku."
"To vidim, ale kde je ta trubka vod zavlažování?"
"No v tom husím krku … Aha! … vona tam neni!"
"To právě řikám. Vy tam tu trubku nemáte."
"Ale jak to mohlo zalejvat? Dyť tam eště teď fouká ten vzduch, co s ním vyháníte tu vodu z těch trubek."
"To sice fouká, ale trubka tam neni."
Trubka tam vážně chyběla. Kde byla a jak to vlastně bylo napojený, to byla záhada.
A záhadou to zatím zůstává, poněvadž pán se ozve, až bude mít čas a přijde to vyšetřit a opravit. Jestli se do té doby trubka sama někde objeví, o tom pochybuju - ale kde může bejt, to je vážně záhada.

táborák na střeše

Příprava zahrady na zimu je rozhodně důležitá věc. Letos to byla u nás příprava veselejší než vloni, kdy za nás tu přípravu udělalo krupobití a některé rostliny se z toho dodnes úplně nevzpamatovaly.
Zahradu je potřeba učesat tak, aby se na jaře mohla probudit upravená a čistá, aby se těm prvním rostlinkám hezky vstávalo zpod sněhu. A z takového úklidu je vždycky hromada materiálu.
Nám se ta hromada vršila za humny na ohništi už od srpna. Pořád jsme si slibovali, že až bude čas, tak tu proschlou hmotu spálíme. Čas nadešel minulý víkend.
Je ovšem třeba poznamenat, že kolem té hromady se začaly objevovat tunýlky a hromádky. Nikoliv od krtka, ale od myší. Zřejmě se taky chystaly na zimu. Jenomže myši rádi nemáme. Snažil jsem se ty potvory z děr vyplavit, ale podařilo se mi vystrnadit jen jednu. Víc nic. Nu co. Tunýlky jsem ušlapal, hromádky urovnal a s dětmi jsme založili oheň. Hromada shořela a bylo uklizeno.
Jenomže po neděli se jdu podívat na ohniště a co nevidím. Kolem už je zase pár hromádek a nové tunýlky. Ty potvory šedivý musejí mít pod tím naším ohništěm celý město. A jak jsem jim tam na střeše rozdělal táborák, mohly nabýt dojmu, že to budou mít na zimu i s ústřením vytápěním. Tak to se ale šeredně pletou. Hnedle, jak bude chvilka, pustím se do toho jejich obydlí s rýčem. Takhle by to nešlo. Tenhle bejvák pronajímat nebudem.

draci, klíč a buřty

Někdy se to tak přihodí a všelijaké události se nahromadí do jednoho víkendu. Tento právě uplynulý je toho příkladem.
Začnu drakiádami. Byly hned dvě. Jedna ve Zvoli, druhá v Olešku.
Ta páteční, zvolská, byla obzvlášť vypečená. On totiž ve stejné době měl Matýsek trénink wu-shu a tudíž se mohla zúčastnit jenom Kačenka. To ovšem nebránilo nikterak tomu, aby dostala diplom za nejkrásnějšího draka - Papouška. Dětí přišlo víc a ne pro všechny byly draky a tak jsem holčičkám ze školky půjčil ještě i naši krabici a sám jsem na zkoušku rozdělal Matýskovu stihačku, která měla mít svůj den až v sobotu. A najednou bylo půl šestý a to jsem měl vyzvednout Matěje z tréninku. Honem zabalit tři draky a s Kačkou pro diplom. Kačka zůatala u paní učitelky Lenky, že jí pohlídá a já utíkal i s draky pro Matěje.
A najednou ouha! Kde mám klíč od auta? Nemám! Je někde na louce.
Nebyl čas na hledání, musel jsem pro Matěje, který už čekal před školou a byl na schodech poslední. Došli jsme zpátky na louku. Mezitím už přijela i mámiláHanička, že nás zachrání. Což pro děti bylo důležité. Ovšem klíč jsem musel zachránit sám.
"Tak já vyhlásím po tom klíči pátrání," prohlásila paní učitelka Lenka a hned to provedla.
"Ztratil se klíč od auta. Kdo ho najde, dostane diplom!"
A všichni, co byli na louce, začali hledat klíč.
A jakej prej je, kolik klíčů to vlastně je, jak vypadají, od jakého auta jsou … a podobné dotazy jsem dostával.
Nakonec ho našla Jarka z Akimovy - tedy z naší školičky! Oni jsou prostě nejlepší i v hledání klíčů.
Děkoval jsem a od paní učitelky Lenky dostala paní učitelka Jarka diplom za nalezený klíč.
No bylo to o chloupek, poněvadž za chvilku začlo pršet a valem se stmívalo a to se v trávě klíč hrozně špatně hledá.
Druhá drakiáda proběhla o den později, tedy v sobotu u nás v Olešku na louce. Tam jsem druhý klíč neztratil, naopak Kačka získala druhý diplom za Papouška. Matěj dokonce získal první místo za svou stihačku Darth Vader. Bodoval s ní i vloni. Ovšem tentokrát jsme dvakrát zmokli, dvakrát uschli a Matýsek pak po vyhlášení vítězů ještě popad naši novou krabici a lítal s ní až do konce drakiády. To ovšem bylo už mimo soutěž, protože krabici jsme nepřihlásili. To uděláme až příští rok. Letos měla docela úspěch, jak se tak z kuloárů proslýchalo.
No a nakonec bylo opékání buřtů, což po takovém výkonu přišlo vhod. Matýsek alias Darth Vader si na nich pochutnal. No bodejď ne, když byla spálený skoro stejně jako on. Tedy jako jeho filmová předloha.
Obrázky jsou tady v galerii.

dělám na tom

Dneska večer přijde pan elektrikář, aby nám vysvětlil, jak blbě máme udělanou elektroinstalaci.
Slibuju si od toho, že nám konečně přestane vypadávat elektřina v naprosto nevhodných momentech a možná ta revize a následná oprava způsobí i to, že přestane vypadávat meteostanice.
Ono se to s tou elektrikou a síťovým spojením nějak vleče od té doby, co parta od telefónů přešmikla ten kabel někde vedle ve vsi. Řekl jsem si tehdy totiž, že když to stejně nejede, vyměním některé síťové prvky, jelikož kabel od kamery jaksi uhnil a kamera už stejně nefungovala. A to jsem si dal. Náhrada dopadla katastrofou. Ti, kdož sledují
meteostanici si jistě všimli, že grafy se tu a tam ještě vzpamatují, ale aktuální obrázek z kamery byl aktuální naposled někdy před týdnem.
Teď se s tím peru a zatím prohrávám na body. Čímž se dostávám k omluvě pravidelným čtenářům, kteří sledují počasí v Olešku. Určitě to dám jednou dohromady. Dělám na tom, tak snad to časem rozdejchám. Zatím vězte, že určitě bude líp.

osmej v pořadí

Furt to padá a není to k lepšímu. Budu muset konečně povolat někoho, kdo se v té elektrice vyzná, povídal jsem si už nějakou dobu.
To je totiž tak. V rozvaděči v domě máme něco, čemu se říká, tuším, napěťový chránič. Má ho asi v rozvaděči každej. Jenomže nám funguje jako strojek pro udržení zdravého ducha v zdravém těle. Tedy neustále nás prohání a nutí ke kontrole, jestli náhodou není vypadlej, což způsobuje odpojení elektriky na několika důležitých uzlech domu. Stává se to poslední dobou tak dvakrát týdně. To je vážně moc. I zavolal jsem pana elektrikáře, který ovšem jako hlavní profesi provozuje řemeslo kolem čerpadel. A právě v tom našem kalovém jsem čul nějakou levotu. Tož proto právě pán přes čerpadla.
Přijel mladý sympatický pán a rozdělal krabice v šachtě jímky. Suché, v pořádku. Zkontroloval zemní svorky. Taktéž v pořádku. Odkryl jímku, vypůjčenými hráběmi simuloval vzestup a pokles hladiny a opět vše v pořádku. Plováky plovaly dle plavebních předpisů.
Pán se tedy zaměřil na rozvodné skříňky v domě, kde je též onen chránič.
"Tedy vy to tu máte docela záhadný. Takovej motanec jsem ještě neviděl. Kdo vám to dělal?" pravil pán.
No, von je eště mladej, takže toho možná neviděl až tolik, pomyslel jsem si a nahlas jsem připustil, že to drátování ve skříňkách dělalo postupně asi tak pět firem. Tedy ta původní, pak studnaři, potom ti od kalového čerpadla, dál bazénáři a nakonec ti, co dělali pohon k vratům. Šestej byl pan Franěk z Jílového, kterej ale do toho radši nechtěl šťourat a jen opravil venku překopnuté kabely.
"Takže vlastně jste sedmej, kdo se v té elektrice u nás šťourá."
Pán měl pochopení, cosi ho napadlo, cosi odpojil a popsal pro budoucí časy. Načež pravil, že tohle už není pro něj. Že zajede za kolegou, který je tady z Březové. To prý je profesí i řemeslem elektrikář a revizní technik. Toho nám sem prý pošle a ten to prý snad dá dohromady.
Pán se usmíval a měl naději v tváři. Jistě to dobře dopadne, až to k nám přijede dát dohromady ten pan kolega z Březové.
Ten už ovšem bude osmej v pořadí.

červenej nebo modrej

No tak druhý pokus … a snad ta síť pojede.
V každém případě dnešní příspěvek je "naživo" a to včetně aktuálních informací z
meteo stránky.
Čímž mi došel i mail tady od souseda z Oleška. On je to pan kolega inženýr, ovšem elektrikář. Já jsem strojař, což mě v odborném souboji mírně diskvalifikuje, neboť studium elektrotechniky nebylo na naší fakultě prioritou.
Ale zpátky k tomu mailu. Pan kolega píše, že si opravdu nevzpomíná, že by je někdo tenkrát na FEL učil podobné metodě zjišťování závady na kabelovém vedení, o které jsem se zmiňoval
tady v souvislosti s poruchou internetu. To chápu. Ale doba se mění a vývoj jde furt dopředu, jak píše i pan kolega.
Holt střihat kabely si můžou dovolit už i technici od kyslíků a s velkou slávou se tak řadí po bok Richarda Harrise, Mela Gibsona a dalších slavných střihačů drátů. Stačí jen si vybrat. Červenej nebo modrej?

Grrrr…!

To je pořád řečí o galaxiích a když dojde na lámání chleba, dokážou nás od světa odříznot jedním cvaknutím štípaček. No ano. Původní radost z toho, že síť už zase jede v původní kvalitě je ta tam. Na internet se znovu připojuju jen přes telefon a to znamená, že holt ještě nějakou dobu bude deník v nouzovém režimu a zápisy asi nebudou. No, pokusím se poslat alespoň něco do okénka telegraficky. Grrrr…!

přefikli ho

Tak už to jede, ta naše síť.
Nebyli to indiáni, kdo překopl kabel, ale přímo pánové od kyslíků.
Že prý ten kabel řízli, poněvadž nějak nevěděli, kterej je ten správnej, tak aby to zjistili, tak ho přefikli. I to je cesta, jak přijít věci na kloub. Každopádně teď to funguje a nezbývá, než doufat, že to vydrží alespoň do té doby, než někdo zas nebude vědět, kam ty dráty vedou.

kameny a pšenice

Myslím, že se tu psalo o kamenech. Alespoň Ondřej o nich psal tuhle na Hyeně. Ano, mápečliváHanička pojala umělecký záměr ještě víc zkrášlit naši zahrádku a tudíž jsme zase začali objíždět místa, kde se dají koupit kameny. Našli jsme jich několik a když jsme byli málem dohodnutí, že to jsou ty pravý, objevila mázvídaváHanička ještě jedny. Jeli jsme se tam podívat a to byly ty správné šutry a dopadlo to, jak Ondřej psal.
Jenomže to není všechno. Ono to zcela nečekaně souviselo s obilím.
Jak jsme pořád řešili tu zahrádku, nějak jsme opomněli, že za humny má hospodář pšenici. Pšenka už dozrávala, ale stále ještě stála na poli, když jsme měli vybráno. A najednou, aniž bychom se s hospodářem dohodli, přijel kombajn a místo pšenice bylo na poli strniště. Ideální příležitost dovést kameny a i s jeřábem přejet po poli až na zahradu. To bylo v úterý.
V sobotu jsme kameny definitivně usadili na místo a zasadili zeleň kolem. MášikovnáHanička aranžovala kamínky, já pokládal šlapáky a hospodář přijel s traktorem a začal orat pole.
Vyšlo to naprosto přesně. Hospodář sklidil, my navezli po poli kameny, hospodář zoral - a všechno je, jako by se nechumelilo, nikde žádné stopy po těžké technice, žádný karambol ani polámaný plot. Je to tak příjemná náhoda, že jsem si to musel zapsat. No považte, kde byly naposled kameny v takovém souladu se pšenicí? Vážně si nevzpomínám.

houby kopřivy

"Haničko, prosimtě nevíš něco o nějakým žahavým mechu?"
"O jakým mechu?"
"No o žahavým."
"Prosimtě proč?"
"Ale tuhle v potůčku mě už zase něco štíplo, jak jsem tam rovnal kamínky."
"To budou kořeny kopřiv. Občas je tam vytrhnu."
"Tak jo, to jo."
Tím jsem uzavřel onehdá pátrání po žahavém mechu a dál čistil potůček. Občas jsem dostal štípanec. A tak jsem ten chuchvalec vyhodil a čistil jsem dál. Kdo by stál o kopřivy v potůčku.
Včera tu byli zahradníci. Dělali hromadu úprav, sázeli stromy, usazovali s námi kameny. A taky dělali lem kolem potůčku.
Najednou slyším od vody takovej hlahol.
"Víte to?" povídá zahradník.
"Nevím. Co?" povídám já.
"Ten potok vám probíjí."
"Cože dělá?"
"No probíjí. Jak dám ruku do vody a vedle do hlíny, tak to brní."
"Já myslel, že to jsou kopřivy, mě to taky štíplo. Žena říkala …"
"Žádný kopřivy. Normálně to probíjí. Pojďte si šáhnout."
Šli jsme si to vyzkoušet postupně všichni. I Matýsek, který to pak ukazoval Kačce jako atrakci.
Vážně to brnělo. Pro ověření jsem vypnul elektriku - a přestalo to. A když jsem jí pustil, zas to brnělo.
Houby kopřivy. Elektrika! No von fakt probíjí.
Tak to bude chtít nový čerpadlo, než nám ten potok začne svítit.

uslyšíme

Možná se najdou škarohlídi, co dudou tvrdit, že tento způsob léta zdá se jim poněkud nešťastným, avšak s tím bude mít počasí málo co společného.
Pravda, tu a tam sprchne a ani tropická vedra nejsou dominantou těchto prvních letních dnů, ale jedním slovem: je nádherně.
Všechno se to má k světu, roste a kvete to.
Třeba zrovna ty lípy ve Vraném podle cesty.
Člověk si jich málokdy pořádně všimne. Jsou tam prostě nějaké stromy. Jenomže teď právě je čas jejich květu.
To vám je vůně. Taková hustá, medová. Včera jsem si večer cestou kolem vzpomněl na časy dávno minulé.
Na vsi, kde jsem vždycky v létě býval, rostla v ulici alej mohutných lip. Alej je tam dodnes.
Lípy tvořily příjemný stín a právě touhle dobou kvetly a voněly. A hučely. Taková lipová vůně totiž láká včely a těch bývalo na lípách nepočítaně.
Jedna včela skoro není slyšet, deset včel skoro taky ne, ale včelstvem obsypaná lípa slyšet je. Takový vonící strom najednou ožije.
Poslouchávali jsme ten hukot lipové aleje v letní podvečery. V tom zvuku bylo cosi uklidňujícího, takový letní balzám na duši.
A to mi včera ty vranské lípy připomněly.
Doma u vrátek máme taky malou lipku. Dostali jsme ji od přátel a pěstujeme z ní malý srom. Velký by se nám tam nevešel. Už má krásnou korunu a za pár let určitě taky pokvete. Jen nevím, zda velikost koruny bude dostačující ke slyšitelné hudební produkci místních včelstev.
No, uvidíme.
Totiž uslyšíme.

po ránu

Krásný ráno, vysloveně nádherný.
Po dešti je zahrádka nejhezčí. Dokonce jsem těm asi třem slimákům poskytl amnestii, když jsem se coural mokrým trávníkem. Z azalky se
jeden šnek řítil tak závratnou rychlostí po šikmé ploše, na které se ocitl, že mu až svištěla tykadla. Jedním slovem úžasný ráno.
Proč se tu tak rozplývám? No protože tohle ráno kromě toho, že se opravdu povedlo, bylo i obzvlášť uklidňující. A že bylo co uklidňovat.
Po tom nočním přívalovém dešti. A kdyby jenom dešti. Kolem jedenácté nás vystrašily kroupy. No bodejď by nevystrašily. Zrovna dáváme do pořádku škody z loňského krupobití, zahrádka se začala vzpamatovávat a olisťovat se a do toho všeho zase znovu kroupy.
Naštěstí jich bylo málo a byly nevelké, takže to přežilo i těch pár broskví a jahod, co tu pro děti rostou. Snad jen několik obzvlášť hodně rozkvetlých růží má po tom mírném krupobití pihy.
Ale to neva, to jim na kráse zas tolik neubírá. Zvlášť takhle po ránu.

do Oleška

Na rozdíl od minulého byl tento víkend velice poklidný. Aź válecí. Ono se to tak nějak sešlo a v pátek jsme stihli obstarat takové ty důležité věci jako třeba posekat zahradu (a v sobotu dopoledne to ještě jednou přejet, aby trávník byl dokonalej), koupit u Krejzy zinkovanej kyblík, aby bylo do čeho dát ty růže (u nás se totiž růže pro moumilouHaničku dávají do kyblíku, jelikož se jinam nevejdou) a koupit u Berušky pecen chleba (což jsme s moupečlivouHaničkou udělali každý zvlášť, čímž vznikl jeden navíc a putoval hned do mrazáku).
To, jak jistě uznáte, jsou všechno činnosti natolik vyčerpávající, že nezbylo, než si v sobotu po obědě (a po dortu - byl limetkovej támhle z Měchenic) lehnout k vodě. V bazénu už byla teplota nějakých jedenadvacet stupňů, což z našeho pohledu je už teplota koupací, tož jsme se nijak nepřemlouvali. A v neděli jakbysmet. To bylo dvaadvacet.
Z pohledu provianťáka musím potvrdit, že pro moumlsnouHaničku není lepšího dortu, než pořádná flákota na ohni pěkně opečená. Pohříchu tedy i flákota byla, tuplovaná, neboť to vyšlo na oba dny.
No a na závěr, v neděli navečer mírně sprchlo, aby to zavlažilo zhrádku. Ideální jaro, jaký jsme tu už dlouho neměli. Byly to přesně ty dny, kdy na dotaz, kam pojedeme na dovolenou, odpovídáme jednohlasně: no přece do Oleška.

do dlaně

Tedy nevím, jestli jsem něco neprošvih.
Vloni nějak touhle dobou jsme zaregistrovali první přelety fungl nových sýkorek kolem naší, tedy vlastně jejich, budky. Letos jsme si ještě nevšimli, že by se na zahradě hromadili noví noví adepti létání.
Jenomže dole uprostřed trávníku jsem našel půlskořápku. Takovou malou, nazelenalou, kropenatou. Druhá půlka nikde a ptáčkové dělají, jako by jim nepatřila ani tahle. Dvě sýkorky si občas přiletí ke krmítku pro semínka, zvonkové jakbysmet. A kolem budky ticho jako po pěšině. Nejspíš tu svou drobotinu zatím jen vykrmují. První letecká přehlídka asi teprv bude. Anebo už jsem jí prošvih. Uvidíme za pár dní.
Zatím jsem ráno zahlíd akorát tuhle
pavučinu na cedru. Musel jí uplést taky nějakej mladej, vešla by se do dlaně.

kvete čaj

Ona je mášikovnáHanička taky čiperná zahradnice.
Skoro všechno, co zasadí, jí roste a kvete. Nejenom na zahrádce, ale i doma.
Je to už nějaký čas, co jsem objednal čajové stromečky. Pro potěšení naše i přátel. Jak dopadly čajíky jinde, jsem nesledoval, ale u nás to vypadalo nejdřív dost neslavně. Nechal jsem je na zahrádce, ale to jim nějak nesvědčilo. Nějak se celé kroutily, nerostly a lístky žloutly.
Tož jsem je dal dovnitř na okno v kuchyni, kde se o ně začala starat mámiláHanička.
Ony ty dva stromky rostou strašlivě pomalu, takže to nejdřív vypadalo, že to mají za sebou, ale teď na jaře se ukázalo, jak se mají v péči méstarostlivéHaničky dobře. Oba se rozhodly, že pokvetou. Ten menší včera ráno začal květ rozvíjet a večer, když jsme přišli domů, už byl kvítek plně rozvinutý. Já to považuju za malý zázrak, poněvadž mě by se taková věc určitě nepodařila. Taky jsem ten kvítek dlouze okukoval.
Když dorazila mápracovitáHanička, zval jsem ji, ať se jde podívat. Vzala to jako samozřejmost.
"No jasně, je to čaj. Kvete to jak kamélie, akorát, že ty okvětní lístky jsou menší."
Ať je to jak chce, jaro je tady a kdo se přičinil, tomu
kvete i čaj.

Ovšem kdo sleduje teploty na meteostanici, všiml si, že dneska ráno byl jeden pod nulou. Já si toho všim dřív, jelikož se stačilo podívat na okno. Bylo zamrzlé. Holt se nám zas globálně voteplilo.

soutěže pod hranicí

Letos byl průběh inkvizice vysloveně komfortní.
Začalo to jako obvykle u školky ve Zvoli, odkud tentokrát
Kačka naprosto suverénně vytáhla žebřiňáček s čarodějnicí a rejdovala s ním až k hranici na louce. Poté se odehrálo zapálení a upálení.
Zajímavé na tom bylo to, že místo dětí tentokrát paní učitelka radostně volala: "Už hoří! Podívejte, už hoří!"
Nu což, shořela, buřty opečeny a tedy vzhůru k nám na Oleško. Tam už byla připravena tradiční obrovská hranice s dvěma čarodějnicemi dychtícími po exekuci.
A dole pod hranicí děti soutěžili.
No to vám byla mela. Obrázek čarodějnice, to nebyl žádnej kumšt, ale házet holínkou na cíl, to už chtělo trochu šikovnosti.
A když se začalo závodit v pytlích a potom v nesení pingpongového míčku na lžíci, to už byly vysloveně kousky pro virtuozy.
Musím přiznat, že rodičovská pýcha mě tentokrát téměř nadnášela.
Hod holínkou nebyl pro Kačku vůbec žádnej problém a skákání v pytly vysloveně uvítala. Byla sice předposlední, ale zato za dětmi ze školy. Ona jako zatím ještě školkou povinná vlastně vyhrála sama nad sebou a vůbec neupadla. To
Matěj skákal jako drak. Ani míčky ze lžíce jim neupadly, i když, pravda, taky nedoběhli do cíle první.
I co, to přece neva. V cíli byli a co víc: zrovna
začala hořet hranice a to se hned na nějaké to soutěžení zapomnělo.

brr

Rosničáři z Komořan předpovídají na tenhle týden obzvláště slunečné počasí, taktéž na Velikonoce, což se odrazilo i v mém počínání.
Jak je teplo, člověk by se hned koupal. Tedy v zimě ve vytopené koupelně, v létě v nějaké příhodně vlažné louži. Nemusí to být zrovna slané, stačí, když to má člověk na zahrádce, aby se smočil.
K moři si stačí dojet, o bazén se musíte starat.
Inu, tak jsem včera začal.
Stará plachta pobitá od krup šla do starého železa, tedy teprv půjde do kontejneru s plastovým odpadem, ale odstranil jsem ji z hladiny už včera. Nová k nám cestuje poštou. Koštětem jsem ometl zelené řasy a hráběmi vybral těch pár listů, žížal, jednoho slimáka a jednu utopenou myš.
No ano, nakonec jsem tam musel vlézt, protože ze břehu se to blbě čistí. Ono teda teplo bylo i večer, když jsem to dělal, ale co vám budu povídat, ať si v Komořanech předpovídají, co chtějí, na koupání to ještě není. Brr.

třiapůl

Jaro letos přišlo už na apríla. Tedy o víkendu byly teploty hodně nad dvacet stupňů, nějakých 24 to, myslím, bylo.
No pochopitelně jsme se věnovali zahradě. Vyčistil a zprovoznil jsem všechna vodní díla, mápilnáHanička pronásledovala a vymítala plevel a pampelišky a děti si ryly vlastní záhonky. V neděli pak na ně vysadily ředkvičky, řeřichu a jánevímcoještě. Já jsem jetě opravoval plot no a vůbec jsme se nacházeli většinou venku na trávníku.
Ten už je ošetřen z minulého týdne. A též pohnojen. A to je ten kámen úrazu.
Všechny ty věci jsme stihli v letošním časném jaře udělat. A vono to teď začalo růst. Já tu trávu uplně vidím, jak se zvětšuje a bují. Dneska mi přivezou vzduchový filtr do sekačky a nastane každoroční travní řehole.
To mi teda nejde na rozum. Takovejch vynálezů a pořád ještě nikdo nepřišel na to, jak někde nějakým šroubkem v hlíně nastavit jednou pro vždy výšku trávníku na příjemných třiapůl centimetru.
Holt si do tý doby, než na to přijdou, nastavím na těch třiapůl centimetru sekačku, když už se to bez ní neobejde.

nebyl vidět

Hned včera pozdě odpoledne jsem té letněčasové hodinky využil. Bylo slunečno, sucho a tedy vysloveně počasí na jarní údržbu trávníku. Ono se to musí po zimě prořezat, provzdušnit a vyhrabat suchou trávu, aby ta nová mohla pěkně růst.
Jenomže je to operace skoro na půl dne.
To se nejdřív musí z kůlny vyhrabat vertikutátor, který ležel od podzima v koutě zahrabaný pod jiným nářadím a za sekačkou. Vyvézt a nachystat i tu sekačku, která zas po zimě tak divně škytá a čoudí a potom chcípne docela, abych nakonec zjistil, že vzduchový filtr je zaolejovaný a tudíž nepropustný, takže se není co divit, že motor škytá a dusí se.
A když je to všechno venku z kůlny, tak honem na trávník. Chuchvalce suché trávy se začínají vršit všude po zahradě. Už to vypadá, že ta hodinka navíc nebude stačit. Pomalu se začíná smrákat. Naštěstí se přišel Matýsek podívat, co že to dělám. Hned jsem ho zapojil do procesu.
"Tady se to, Matěji, drží pořád, tady se pomalu přidává plyn a pak už jen rejduješ."
Svítily mu nadšením oči. Bude poprvé v životě sám sekat trávu! A velkou sekačkou!
"Tak a já du zas prořezávat trávník a ty už to můžeš tady nahoře tou sekačkou všechno vysbírat, ať to stihnem do tmy."
Jezdil po trávníku, jak mu to šlo a pilně luxoval chuchvalce.
Bylo toho spousta jako každý rok. Člověk má vždycky pocit, že z toho trávníku na jaře nic nezbyde.
Letos na tom ale bylo legrační to, že při pohledu z dálky jezdila po trávníku sama sekačka. Matýsek za ní skoro nebyl vidět.

osvěžení šokem

Úterý je důležitý den, jenomže kdo si to má zapamatovat.
V úterý totiž jezdí popeláři. Ne snad, že by jindy nejezdili, ale v úterý jezdí právě k nám. Ráno.
A to už se začíná rýsovat ta potíž.
Ve městě je popelnice jen anonymní schránka na odpady. Ale tady u nás na vsi je, tedy pokud se nejedná o obecní kontejnery, popelnice naše. A tudíž je v našem zájmu se o ní starat. Ne snad, že bychom jí museli vyvážet na skládku. To ne. Na to máme popeláře. Ovšem vyvážet jí před vrata, to dá rozum, to je naše starost. Čímž se konečně dostáváme k jádru.
Jakživo si nemůžu zapamatovat, že úterý je ten důležitý den, určený k vyvážení popelnice. Už jsem to kolikrát prošvih, ba dokonce jsem jednou - s popelnicí v kufru auta - ujížděl za popelářským vozem. Ostatně o tom už jsem tady psal.
Předejít takovým situacím se dá systémovým přístupem.
Vzpomenout si? No, to už jsem zkusil, to má díry, hlavně v mé paměti.
Dobrá, tak tedy připomenout. Zkusil jsem požádat o připomenutí moupečlivouHaničku. Ale to víte, je to taky jenom člověk. Ani tahle cesta nevedla k absolutnímu úspěchu.
Zkusím budík. A jen jsem použil připomenutí budíkem, přestal jsem zapomínat. To vám je záhada.
Ovšem ani to není na sto procent.
Takže dneska ráno, hned jak jsem si udělal kafe a sednul si k tady k deníku, mě vyděsilo příšerné chrčení. Budík. Nastavil jsem ho na co nejhnusnější zvuk, aby připomínal právě tu popelnici. To zabralo. Zved jsem se od klávesnice a šel vyvést odpad.
Čímž máme popsánu zatím poslední a nejúčinější metodu osvěžování paměti.
Tedy osvěžení šokem.

jémine, domine

Začlo se v deset.
Kocourkovské ošidil zloděj a ještě stačil obejít publikum a pobrat, co se dalo. Pak jsme slíbili panu rychtáři, že budeme poctivě desátky obci platit a on dal starostenské slovo, že vlády nad vsí se ve prospěch maškar masopustních pro dnešek vzdává.
A průvod se vydal od školy dolů pod rybník, pak kolem kostela a hasičské zbrojnice zpátky nahoru po vsi. Kačka šla za muchomůrku a Matýsek za rytíře. Zpívalo se, hrálo se, tancovalo, jedlo a pilo a děti byly jak v sedmém nebi.
Kačka se nejdřív medvěda trochu bála, ale když viděla, že se i maminka s medvědem v tanci spustila (když tatínek pořád jenom fotil), osmělila se a dala se s medvědem do tance taky. A od té doby se ho skoro celou dobu držela. Pokud tedy hrdě nevedla kapelu dál po cestě vsí. To Matěj se zase pouštěl s ostatními rytíři do šarvátek a celá cesta byl jeden velký souboj.
Masky samozřejmě zastavily i projíždějící povozy. Kdo nechtěl tancovat s medvědem, musel se vykoupit. Nakonec u rybníka zastavily i autobus pravidelné linky, co jel zrovna od nás z Oleška do Prahy. Nedali jinak, než že je musí odvést až k cukrárně. Pan řidič měl pochopení. Do autobusu se nacpaly všechny masky i kapela s basou. A jelo se k cukrárně. Dvacet metrů. Tam už stál Čech Karel Němec a dával znamení, kde třeba vystoupit a lyže sejmout.
Průvod se pomalu ubíral ke statku, kde medvěd svedl svůj poslední zápas a kde ho nakonec hospodář dobře mířenou ranou skolil.
Ke vzkříšení došlo skrzevá čistou pannu a medvěd slíbil, že napřesrok bude tancovat znovu.
A do té doby bude Kačka zpívat, co se na letošním masopustu naučila.
... jémine, domine, masopust pomine ...


fotografie jsou v galerii spolu s loňským masopustem

co si můžem dovolit

V Itálii mají ve věci jasno. Když je něco povážlivě nahnutý, udělají z toho atrakci a rázem je ze špatně založené stavby turistické lákadlo v Pise.
Ono tedy těch věží na šikmo je podstatně víc, ale o téhle se to tak nějak rozkřiklo. A chraňpámbu, aby jí někdo narovnal. Je třeba jí udržovat v mírném náklonu, jinak by to totiž byla sice docela stará, ale přesto úpně obyčejná románská zvonice.
To u nás doma se na tyhle věci hledí jinak. My sice žádnou zvonici nemáme, ovšem jakási věžička z kamení by se u nás na zahradě našla. Tedy ještě před nedávnem. Už jsme jí přemisťovali několikrát a na tom posledním místě se nacházela asi tak rok.
Jenže je to s ní jako v té Itálii. Zrovna tohle poslední místo má nevhodné podloží a už jak jsem jí stavěl, nebylo to moc rovné. A stejně jako v Pise se to celé začalo pomalu naklánět, až máopatrnáHanička rozhodla:
"Podívej, jak je to nakřivo, dyť to na někoho spadne. Měl bys s tím něco udělat."
Měla pravdu. Po té letošní sněhové nadílce podloží pagody obzvlášť povolilo a náklon už byl velice vidět.
Nu což, věžička je z jednotlivých kamenů, stačí jí rozebrat, což jsem učinil. Teď leží rozložená ne jednotlivé prvky na zemi a čeká, až bude sucho a budeme jí moci usadit tak, aby oku lahodila. Čímž se od té italské zásadně liší, protože jen tak si tu věž položit a pak zas postavit, to si můžeme dovolit jenom u nás v Olešku.

tři čtyři

Letos to stihli koledníci ještě před tím, než děti usnuly. Možná to bylo proto, že jsem ještě četl pohádku. Přesto, že už bylo před osmou.
Ona totiž byla třídní schůzka a proto jsme přišli trochu později domů.
Ať tak nebo tak, koledníci přišli a zpívali na celou náves, až se domeček třásl. A ledy praskaly. A že mělo co praskat. Večer se totiž udělala příkladná, ba až čítanková zrcadlová ledovka.
Ledy, neledy, na zápraží se ozývalo: "My tříí králóóóvéééé ...."
Letos jsem je stihnul i narychlo vyfotit, než zmizeli o dům dál.
Čímž prozrazuji, že
nebyli tak úplně tři. Ale ...
... a co, dyť Tři mušketýři byli taky čtyři, ne?