WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

já jí tam viděl

Potřebovali jsme se přesunout z jednoho místa v Bratislavě na druhé.
"Tak já pojedu s váma a navedu vás tam," pravila kolegyně. Slovensky, pochopitelně, když v Bratislavě.
Sedli jsme do auta, kolega se chopil volantu a tím to začalo.
"Tady rovně, kam to jedeš!?"
"Já jsem jen potřeboval vyjet z parkování, tak jsem si couvnul."
"Ale já jsem říkala rovně."
"Dytˇjo."
"Doleva."
"Jsme v jednosměrce, jinam to nejde a navíc to tu znám."
"Já to tu znám líp. Zastav, je červená."
"Vidím."
"Můžeš."
"Jo."
"Rychle zastav, je zas červená. A nestůj na přechodu!"
"Já si nevšim, tady je ten semafor hned tak blbě za rohem."
"Ani se nedivím, tady všichni čehůni jezdí na červenou. Tak už jeď."
"Dyť jedu."
"A doleva."
"Vím."
"Říkala jsem doleva a hned do pravýho pruhu. A hned zas do levýho. Támhle je to dycky plný a támhle parkujou u chodníku auta."
"Žádný tam nejsou."
"Ale jsou, podívej, támhle vzadu v dálce jedno je."
"Ale to bych stihnul se zařadit."
"Nestihnul, tady se jezdí padesát. Hned doprava, ale drž se vlevo. Vlevo jsem říkala!"
"Říkalas doprava."
"Ale máš se držet vlevo to je rychlejší! A hned doprava. Hned!"
"Dyť říkáš vlevo."
"Vlevo bylo. Teď doprava. Pozor! Jedeš na hlavní!"
"Já to vidim."
"Ale já se s tebou bojim!"
….
No, byli jsme někde v půlce a musím konstatovat, že do cíle jsme nakonec dojeli. Ale to vám řeknu: ona je kolegyně z Bratislavy milá osůbka, to jo, máme jí rádi a kamarádíme se, ale kolegovi po zaparkování u cíle svítila nad hlavou svatozář. Já jí tam viděl.

to bude šedinama

Stáli jsme na půdě a poslouchali princeznu, jak povídá o všech těch pidivajzlících, co jich tam na Starých hradech mají plnej barák, tedy hrad. Skupina posluchačů s dětmi v čele se opět posunula o kus dál k jinému obrazu a já jsem zůstal trochu pozadu, abych si mohl vyfotit pavouky. Ty tam měli taky.
Spolu se mnou zůstala pozadu jedna paní. Cosi luštila ze vstupenky. Takovým nepřítomným pohledem na mě koukla a znovu se vrátila ke vstupence:
"Tady píšou: první pohádkový okruh, druhý pohádkový okruh, sklep a ještě prohlídka půdy. Já se v tom nevyznám."
Trpělivě jsem čekal, co paní bude potřebovat. Možná se bude chtít ne něco zeptat.
"Prosimtě, já jsem snad vážně blázen. Tak jsme na vokruhu nebo na půdě. Dyť nám tu ta princezna povídá, že …"
Paní znovu vzhlédla od vstupenky ke mně, teď už méně zastřeným zrakem.
"Ježišmarjá, to nejseš ty … vlastně to jste vy, tede vy jste někdo jinej, vy nejste … já jsem … já myslela, já jsem se zamyslela … to je vostuda …"
"Ale vůbec není," povídám.
"Nezlobte se já …"
"Kdepak, já se vůbec nezlobím, já si to užívám."
"Já rači pudu ..:"
A já jsem si říkal, že to bude těma mejma šedinama, když se mi paní svěřila, že je blázen.

azyl v Jílovém

Vybrali jsme děsně nešikovnej termín. O adventní neděli se má adventovat a na nějaký alchymistický kejkle není ani pomyšlení.
Všude, kde jsem požádal o přístřeší pro předvánoční pokračování seriálu her o poklad magistra Kellyho, měli jiné, předvánoční starosti. Holt se budem muset vrátit zpátky k nám do starého dobrého Jílového a požádat o azyl tam, kde jsme již několikrát byli. Ale cílem je tentokrát tvoření a prostor koneckonců není až tak důležitý.
Přihodil se mi ovšem během toho hledání takovej poznatek. Čím dál od Prahy, tím jsou lidé vstřícnější a ochotnější. Čím soukromější je nemovitost nebo čím větší má správce pravomoce o nemovisti rozhodovat, tím snáze se do ní dostaneme.
Například kasteláni a kastelánky nejmenovaných hradů jsou hrozně ochotní a už jsme domluveni na jaro či léto, kdy nebude shon kolem adventu nebo jiné veřejností hojně navštěvované akce. Když ovšem zkusím požádat o nějaký pražský dům, je to dobývání nedobytné pevnosti. Provysvětluji-li se po nějakých pěti telefonátech k jakš takš oprávněné osobě, která o sobě tvrdí, že sice není správcem, ale klidně jí zkusit požádat mohu, dostane se mi obratem odmítnutí například tohoto druhu: kdepak, něco takového vůbec u nás provést nelze, my jsme reprezentační prostor té a té fakulty, který je k dipozici jen studentům a zaměstnancům. V žádném případě vás tam nemůžu pustit. O další vysvětlení obvykle už není zájem.
Naštěstí je spousta jiných míst, kde jsme s dětmi a duchem magistra Kellyho ještě nebyli. Ovšem jedno místo mě vysloveně láká a já se tam nějakým způsobem s dětmi musím dostat. Už jenom proto, že zrovna tenhle dům opředený pověstmi Kellymu patřil. Mimochodem: víte o jaký pražský dům jde?

domluvili, nemluvili

"Ty jsi domlouval tu elektriku?", volala mi mástarostliváHanička.
"Ne. Jakou?"
"To já taky nevím, jakou. Asi tu jak nám vypadává ten chránič."
"Nedomlouval."
"No já, že jak jsem přijela domů a jak otrevírám vrata, tak se hned dovnitř hrnul ten pan elektrikář, co už u nás byl. A že prý jste spolu mluvili a že budu doma a může to přijít opravit."
"Já s nikým nemluvil."
"No jo, von potom taky řikal, že je to divný."
"No to je divný, já dokonce nemůžu najít ani jeho telefonní číslo, abych mu zavolal."
"Von taky řikal, že to asi splet a že měl být o dům vedle. Tak tam pak šli. Ale nejdřív čekal tady u nás."
"To bude taky pěknej popleta. Tak já mu nějak zavolám."
Ale jak já mu zavolám, když na něj nemůžu najít to číslo? No já si ho asi někam uložil, ale jak von se pan elektrikář jmenuje …?
Hledal jsem v telefonu, ale marně. Nikde žádná poznámka o elektrikáři tady od nás.
Jenže já vím, kde bydlí. Otevřel jsem prográmek s katastrálními mapami a už jsem měl podle parcely jméno. A zpátky do seznamu - a ejhle! Já ho tam měl, jenomže jsem tuhle, jak jsem si ten telefon ukládal, neuložil jméno celé a navíc bez poznámky o elektrice.
Zkusil jsem to - a byl to on. Domluvili jsme se, že jsme spolu ještě dneska nemluvili, že je to on a že jsem to já a že jsme popletové oba. No a že k nám příští týden opravdu přijede a tu elektriku nám opraví.
Tedy konec dobrý, všechno dobré. Ještě, že máme ty chytrý telefony.

měli ty správný

Není to dlouho, co mi pan Hrubý tuhle odvedle ze vsi vyměňoval brzdový destičky u auta. Nebylo to bez drobné příhody, pochopitelně.
Řádně jsem se objednal a pan Hrubý řádně objednal destičky k mému autu. Předem jsem se u něj byl s autem ukázat, aby bylo jasné, jaké destičky je potřeba. Shodli jsme se, že budou stačit přední, že zadní počkají až na výměnu zimních kol. No a jen se pan Hrubý jal destičky ve sjednaný okamžik vyměňovat, zjistil, že to o fousek nejsou ty pravý. Že tam prostě nejdou. Posadil si mě tedy vedle sebe do jiného auta a jeli jsme pro ty správné. Nakonec je objevil, pořídil a taky na autě vyměnil. Trochu se nám to protáhlo, ale tak nějak jsme si popovídali o autech, čímž to uteklo. Konec historky, jede se domů.
A včera odpoledne nastal onen dlouho dopředu domluvený okamžik výměny kol za zimní a destiček zadních za nové. Minulý čtvrtek jsem se objednal, dohodl a ověřil, že tentokrát bude všechno v pořádku a bez zádrhelů. Včera ráno jsem to jistil ověřovacím telefonátem. Vše připraveno, svět natřen narůžovo. Odpoledne volám, že přijedem s Kačkou, kterou vyzvednu ze školky a vezmeme pana Hrubého do autra, dojedem domů a on si to pak v klidu odveze, vymění a zase přiveze. Slova činem učiněna jsou.
A je půl sedmý a pan Hrubý nevolá. Copak se asi děje, pomyslím si, poněvadž už je auto u pana Hrubého dvě a půl hodiny, což je na destičky a kola docela dost. A v tu chvíli už pan Hrubý volá.
"Tak už to mám konečně hotový."
"To je fajn. A co Vás tentokrát …"
"Ále, já měl zas blbý destičky …"
"Takže jste musel …"
"No jo, já pro ně byl znovu v krámě. Ale měli ty správný, takže už to můžu přívízt hotový."
"Tak jo, čekám u vrátek."
Počkal jsem na pana Hrubého u vrátek a tak nějak jsem myslel na to, co by asi dělal, kdyby bylo potřeba vyměnit motor. Ale von je děsně šikovnej, von by si určitě nějak poradil. Máme s ním jen ty nejlepší zkušenosti.

magor

Přiznal jsem se. Přiznání člověku na duši uleví, i když, pravda, mnohdy nepomůže, ba dokonce někdy i oleje do ohně přilévá.
Přiznal jsem se Ondřejovi, což je kamarád.
Přiznal jsem se, že jsem už v prvních minutách zveřejnění stáhl nový systém pro iPhone ze serverů Applu a pak celou noc přeinstalovával telefon. No on to není ani tak telefon, jako spíš auril - ale o tom už psáno bylo a je to jiná kapitola.
Protože je Onřej kamarád, okamžitě volal zpátky:
"A co to vobnáší?"
"No hlavně pakárnu, kterou znáš, když musíš přeinstalovat novej systém na počítači. Ale teď je to úplně jinej ajfoun."
"To je skvělý, já už jsem s jedním přítelem zvažoval že si pojedem koupit ten novej ajfoun, eskovej."
"Závidím. Tej je fakt dobrej."
"Nechceš ho taky?"
"Odstup, satane! Dyť mám tenhle sotva rok."
"No já jen, abys to zvážil …"
"Tohle mám jasný, mě stačí, že mám ten novej systém."
"Ty seš prostě takovej applovskej guru."
"Kdepak guru, magor jsem. Do jedný do rána jsem se s tím páral a eště to neni hotový."
"Hranice mezi magorstvím a gurustvím je převelice tenká," děl Ondřej, "a záleží na úhlu pohledu. Tvoje Hanička to může vidět jinak, ale já vím, že jseš guru!"
"Dobrá jsem guru, ale do toho novýho fakt nejdu."
"Zvaž to …"
Tak to vidíte, pak má bejt člověk normální, když má takovýhle báječný kamarády.

růžově

V Růžové ulici jsou takové obchůdky, do kterých tu a tam zajdu. Je tam antikvariát, je tam obchůdek té paní, co prodává prádlo a co jsem tu o ní vloni psal (to je ta s těma velkejma … vočima). Je tam čajovna, jídelna s indickou kuchyní a je tam taky krámek - takové hokynářství - kde mají dobroty. Většinou nějaké ovoce nebo ovocné výrobky. Chodím si tam pro rozinky, sušené švestky, pro meruňky, mandarinky, mandle v čokoládě … prostě pro dobroty.
"Co to dneska bude?" táže se paní.
"Tuhlec trochu těch švestek," dím obvykle.
"Moc-li jich dáme?"
"Inu přiměřeně," doplňuji přesné množství já.
"Přiměřeně? Dáme přiměřeně!" nasype mi lopatkou něco švestek do sáčku.
Tím bývá obchod završen, paní uloží lopatku a já mlsám ty švestky.
V pondělí byla paní v obzvlášť růžové náladě. No bodejď né, když má hokynářství v Růžové ulici.
"Dobrý den," povídám, "tak dneska bych si dal meruňky," upřesňuji.
"Dneska dáme meruňky," chystá paní lopatku, "a kolik jich budeme počítat?"
"Jako dycky," pravím, "přiměřeně."
Ovšem dnes má paní nachystáno pokračování: "Přiměřeně na půl hektaru nebo pro celé království?"
Nenechám se zaskočit: "Stačí na půl hektaru. Pro celý království, to by bylo moc, to by se mi sypalo cestou."
"Na půl hektaru meruněk, jak si račte přát."
Smáli jsme se na sebe.
Dostal jsem svůj sáček se sušenými meruňkami na půl hektaru, rozloučili jsme se a mě bylo růžově.
Tož tak, byl jsem v hokynářství v Růžové ulici.

všechno má svůj čas

Ten internet furt nejel, jak by měl. Fungovalo to a nefungovalo, trošku data skrz dráty tekla, ale trošku ne. Někde v tom datovodu musela bejt ďoura a všechny ty bity a bajty vytejkaly někde do země. A v telefonu to bručelo jak v úlu.
Nezbývalo, než po třetí zavolat panu technikovi, co operuje tady v tom našem zapomenutém prostoru. Je to pán ochotnej a slíbil, že to znovu překontroluje po té firmě, co to dává už přes týden dohromady. Na poruchách prý mám oznámit, co se děje a aby mu tu linku prověřili, že on se už pak chytne toho správnýho drátu.
Jaxe tohle dělá, to jsem jakživ nepochopil. Jak je pohromadě víc drátů, rozhlížím se po elektrárně, kolik má komínů, jelikož to je jedinej způsob, jak poznat počet fází. Při počtu drátů přesahujícím číslo čtyři se bezradně ztrácím a propadám beznaději z nekonečna. Pročež člověk, kterej dokáže rozšmodrchat klubko telefonních drátů má u mě neutuchající obdiv.
Před polednem mi pán volal zpátky, že už je to v pořádku a šetrně se mi snažil vysvětlit, že to ty šroubováci před ním pořádně domotali a místo řádné spojky to jen tak zauzlovali, což způsobovalo onen únik elektronů do prostoru a nestabilitu spojení.
A opravdu: teď konečně už to funguje, jak má.
Ve věku nanotechnologií je to opravdu úspěch. Trvalo to sotva nějakých deset, jedenáct dní a nebýt ochoty jednoho pracovitého pána, mohlo se to táhnout dál, zvlášť, kdyby na to "poruchy" od kyslíků znovu povolaly partu odborníků.
Mě to uklidňuje. Je z toho vidět, že superplaty supermanažerů superkorporátních superspolečností se nikterak nepromítají do života obyčejných lidí, kteří pracují. Tam je vše při starém. Všechno je v klidu a všechno má svůj čas. Tak nač pospíchat?
No a když se něco zašmodrchá, tak vono se to zas nakonec nějak dá dohromady.

mazat je potřeba

"Jo, pane Kalina, vás nepotěším, pořád to klepe. To víte, nemažete, klepe to."
Taky znáte tu větu, že jo.
A mě to klepalo. Kolo. Přesněji řečeno jeho střed. Pravidelně. Co šlápnutí, to klapnutí.
Dovezl jsem kolo do servisu. A že prý když je to v záruce, vymění mi pedály. Tvrdili, že to klapou pedály.
A taky si mám namazat řetěz, že je to prý lepší a ty vodrazky estli si nechci přidělat sám, že se to blbě dělá.
No našňupli mě způsobem mimořádným. Takový jednání nemám zapotřebí, už k nim nepojedu. Kolo jsem si odvez.
Vsed jsem doma na něj a výsledek se dostavil okamžitě: klapalo to dál!
Kolo si přeci dokážu opravit sám. Koupil jsem si na to příslušný klíč v Jesenici a pustil se do rozebírání středu. Jenomže současný patenty jsou jiný, než ty, co jsem znal, když jsem se ve svém kole šťoural za mlada. Proč to nepřiznat. Nedokázal jsem sundat kliky.
Pán v Jesenici byl laskavý a hned mi řekl, ať kolo přivezu, že se na to podívá.
Ukázal mi, jak stáhnout kliky bez stahováku (jsou samostahovací - no řekli byste to?), rozebral střed, namazal, zpátky složil a já to vyzkoušel.
Perfektní. Klapalo to dál.
"To není možný," pravil pán, "ukažte, zkusím to sám."
Vlezl na kolo a zašlapal.
"No jó, to vám klapou pedály," určil. "Měl jsem to vyzkoušet dřív."
Odmontoval pedály, namazal je vazelínou, přimontoval a povídá: "Teď to zkuste."
Neklapalo to. Zázrak!
"Jak jste to dokázal?"
"Chtělo to jenom trochu vazelíny. Jinak to klape. Je to hodně namáhaný."
"Mockrát děkuju. Jste skvělej! Co budu dlužnej?"
"Ále, to nestálo za řeč."
Pán dostal dvě stovky, ale to mu bylo moc. Půlku mi vrátil a že prý ať přijedu zas, když budu něco potřebovat. To jsem mu slíbil a zapamatoval si, že mazat je potřeba.

co je novýho

"Čau sousede," pravil Vesele soused, "nechceš se zeptat, co je novýho?"
"Jo?! Tak už?"
"Jo, dneska."
"Já to řikal, že už asi jo."
"No jo, máme Klárku."
"To je báječný, gratulujem. Já si ráno všim, že tu nejste."
"No já v noci vygůglil, že už je čas, tak jsme jeli."
"A byls u toho?"
"Jasně, já to tam všechno řídil. Beze mě by se to nevobešlo."
"Jinak jsem si to ani nepředstavoval. Takže za tejden už budou doma?"
"Už za čtyři dny."
"To je fofr. No jo, vy chcete stihnout dalšího Kellyho, že jo? Von bude někdy koncem srpna."
"Ale to Klárka eště nebude umět číst."
"To neva, my jí to přečtem. Ale hrát s náma bude, ne?"
"Jasně!"
"Hurá, my máme novou sousedku! A bude si s náma hrát!" zajásali Kačka s Matýskem.
"To víš, že bude," dodal opět Vesele soused.

před bránou

Víte, co je zakládka? To je takový kousek plastu s háčkem, který patří k luku. Zakládka se nalepí na bok středu a zakládají se do ní šípy, aby vám při napínání luku nepadaly a případně, aby vám nedrásaly hřbet ruky při výstřelu. To druhé brzy zjistil Matýsek.
On u toho dětského luku pochopitelně žádnou zakládku nemá, ale střílí jako Vinnetou, což mu způsobuje právě ten problém se hřbetem ruky.
Zajedu Matýskovi pro tu zakládku, povídám si.
Klubová střelnice s prodejnou je tak trochu po cestě domů. Vzal jsem to tedy přes Michli a vyjel štěrkovou cestou na kopec, kde byl můj cíl. Brána byla zavřená, na což jsem nebyl z minulosti zvyklý. Ale u vrátek je zvonek a hala za plotem měla otevřené dveře. Zazvonil jsem.
"Dodrý den," povídal pán z mluvítka na zvonku.
"Dobrý den," pozdravil jsem.
"Copak si přejete, pane?" ptal se dál zvonek.
"Chtěl bych něco koupit v obchodě."
"Dnes je zavřeno, pane."
"Ach tak," pravím, "a kdy bude otevřeno?"
"Nejdříve zítra od třinácti do dvaceti, pane."
"Přijdu tedy zítra."
"Jistě pane, hezký den."
"Děkuji. Na shledanou."
Rozhovor se odehrál téměř přesně v tomto nanejvýš kultivovaném duchu.
Stál jsem dál před bránou a na té bráně těsně nad zvonkem přímo ve výši mých očí visela cedulka se zřetelnými nápisy.
Otevírací doba ... úterý zavřeno ... středa 13-20 ...
Ale té jsem si všiml až poté, kdy jsem dostal zdvořilé vysvětlení od zdvořilého pána za zvonkem.
Zdvořilost přímo visela ve vzduchu.
Pochopitelně, neboť jsem stál u brány Prvního královského lukostřeleckého klubu.

čtyřnulka

Pucvol, to je vám takovej chuchvalec, kterým se pucuje, co je potřeba. Jenomže jako všechno, není pucvol jako pucvol.
Ona totiž ta správná pucvol je bavlněná a to se mi právě nehodilo. Měl jsem zbyteček jiný pucvole, co byla železná a co se s ní cídí zašlé povrchy. Dal mi to pan kovotepec Jirásko k mističkám s hadem Uroborem, které jsem u něj objednal pro děti do minulého kola hry o poklad magistra Kellyho.
Protože hra pokračuje a děti budou k jedné obzvláště alchymistické činnosti potřebovat cosi veledůležitého vycídit, jest třeba železné pucvole. Ale kde jí vzít?
Zavoláte panu Jiráskovi a on vám laskavě sdělí, že potřebujete Steelwool, nejlíp čtyřnulku, ta je nejjemnější. A že se dá nejlíp koupit asi u Rouska, jelikož tam mají všechno. S tím jsem souhlasil. Ale nebylo času nazbyt. Vsadil jsem na jistotu a zavolal dovozci.
"Jó," povídá pán, "a kolik jí potřebujute?"
Trochu jsem se otázky polekal, poněvadž jsem v tom jejím tónu zaslechl cosi jako "kolik vagónů?".
"No, já nevím, jak se to prodává, ale stačil by mi na objem asi tak litr tý čtyřnulky, já to mám jen na pár malejch kousků."
"Aha," pravil pan dovozce poněkud zklamaně. Vidina vagónů se rozplynula. Ale pak vesele dodal: "Víte, já to dodávám do fabrik, ale já vám něco vyberu."
"To je prima, kdy bych se moh stavit?"
"Tak někdy po obědě."
Po obědě byl pán pořád ještě někde na cestách.
"To neva," povídám, i když už jsem byl na cestě za ním, "kdy by se vám to teda hodilo?"
"Asi tak po třetí."
Po třetí tam pán pořád ještě nebyl.
"Neva, já mám stejně ještě nějakou pochůzku na Bohdalci, tak já se k vám pak vrátím," povídám.
"To by mohlo vyjít," povídá pán.
Vyšlo to. Sešli jsme se na Vinohradech, kde má skládek.
"Tak tady to máte. Dva kousky hrubší a dva té čtyřnulky."
"To jste úžasnej. A co vám budu dlužnej?"
"Co byste byl dlužnej?! Nic!" téměř se na mě obořil.
"No počkejte, dyť to něco stojí," bránil jsem se chtěje platit.
"Nestojí. Myslete si třeba, že jsou to vzorky," nedal se pán.
"Tak to vám mockrát děkuju, jste báječnej!"
"No jó. Dyť vo nic nejde."
Tak a měl jsem pucvol, totiž steelwool. A čtyřnulku!

na návsi

Cestou do školky pro Kačku jsem se stavoval ve Vraném v obchůdku u šraňků. Pro vajíčka. Bylo jich třeba, neboť na zahrádce jsou jahody a z jahod je bublanina. Když jsou vajíčka.
Vajíčka byla.
A jak jsem v tom krámku, je tam přede mnou ještě paní. Řekněme na hranici věku, kdy už bych mohl napsat babička. Povídaly si s prodavačkou, kdy přijde pro ten objednanej chleba a že musí jet do těch Karlovejch Varů a tak. Prostě jako na vsi v krámě. Idylka.
A pak, z ničeho nic, ta babička povídá:
"A taky ti nejde internet? Mě to nefunguje už vod rána."
"No jo, vono to někdy blbne, já to dneska nezkoušela," povídá prodavačka.
Rázem tu byla idylka jiná.
Kde jsou ty časy, kdy babičky vysedávaly na zápraží chaloupek a nejužívanějším informačním kanálem byl houf před koloniálem na návsi.
Kdepak na návsi.
Na internetu - to se dneska nosí!

ve výhodě

Většinou se lidi mejou. Mají k tomu všelijaký důvody. Někdo nechce bejt vod šmíru, jinej vod sazí, další prostě jenom nechce bejt vopocenej a někdo chce jednoduše jenom vonět.
Sou ovšem i takoví případové, co chtěj smrdět. Anebo nechtěj, ale tak nějak to moc neřešej a choděj nevyřešený, ergo nemytý.
Každý své vůně či smradu strůjcem.
Včera ráno jsem si šel jako dycky pro snídani. Tuhlec na roh do večerky, kde maj potřebnej artikl. A jen jsem vešel, bylo všecko jinak.
Von vám tam byl takovej zvláštní, trochu nasládlej pach. Někdo může říct vůně. Tedy někdo, kdo s množstvím větším, než malým, takovýhle vůně už měl co do činění.
Celej krámek se vznášel v marjánkovým oblaku. Už na první pohled se nebylo čemu divit. Hned u poklady platil nějakou vodu mladík s baťůžkem a dredama. Estli se teda ten den myl, to nevím, ale na čvaňháka po ránu určitě nezapomněl a počítám, že nezůstal u jednoho a navazoval tím na tu nepřerušovanou řadu těch jointů předtím.
Mládenec zaplatil, vypad a s ním vypad i ten konopnej odér. Koupil jsem si rajčata a lučinu a taky sem vypad. Šli jsme si každý po svým.
A já byl ve výhodě. Mě snídaně teprv čekala, zatímco mladej už měl pěkně nakoupíno.

mudrc

Špórovat se musí, ať to stojí, co to stojí. To se holt nedá nic dělat.
Jedním z nejnovějších úsporných nařízení, které na mě dopadlo, je nově zavedené dopočítávání dph k drobným zásilkám z mimoevropslého světa.
Tedy já bych se to nikterak nedozvěděl, kdyby si neobjednal ten držák na telefon, co ho v Americe mají, v Evropě nemají a ten, co mají, je navíc dvakrát dražší, než ten z Ameriky. Jednoduše: standardní nákup po síti. Stejný, jako již mnoho podobných. I s dopravou až domů za polovinu ceny (nebo za míň) se to jmenuje.
Tentokrát ke mně ta krabička putovala asi tak tři měsíce.
Někdy začátkem dubna jsem si chtěl v Amíkově stěžovat na ten šlendrián s dopravou.
Jenže shodou okolností jsem náhodou zahlédl ve zprávách informaci o nově zavedeném opatření s tím dph. A hned záběry z nějakého státního ouřadu - možná z pošty nebo celnice nebo cojávímcotobylo. Chvilku jsme si myslel, že je to ten záběr z Indiany Jonenese. Jak ukládají archu úmluvy do státního archivu. Nekonečné řady beden a regálů. A k tomu komentář, že od dubna musí každá taková zásilka projít mnoha rukama příslušně pověřených osob, být zaevidována, zkontrolován obsah podle nomenklatury, vystaven dopočet dph, dle u dodavatele ověřené ceny a toto odesláno k úhradě adresátovi.
Tak předevčírem to přišlo k nám na poštu. Doplatek 160,- Kč slovy stošedesát korun českých. Musel jsem vyplnit papír, že s tím souhlasím, podepsat přijetí na jiném papíře a spolu s paní na přepážce vyplnit plnou moc pro poštu, že mě jako smí zastupovat v tomhle složitém daňovém případě.
Normálně se užívání silnějších výrazů vyhýbám, ale himlhergotkrucináldoprkýnka kterej pomazanej ouředník tuhle hovadinu vymyslel. Když spočítám, kolik lidí se během toho dvouměsíčního zpoždění muselo tím balíčkem zabývat. Co to stálo času, prostor, energií, papíru, atd., ...
Teda tydle úspory bych tomu mudrcovi dal k náhradě. Počítám, že by měl na několik století co splácet.
Ovšem vymyslel úsporé opatření.
A spořit se musí, ať to stojí, co to stojí. To se holt nedá nic dělat.

potíže s vrtulí

To, že radši věci opravím, než vyměním, vede jednak k tomu, že musím někde sehnat náhradní díly a když už je seženu, tak taky k tomu, že je o čem psát.
Zas se vyskytl jeden případ. Takový mrňavý črpadýlko ve studánce. Ono už je tam tak zabudovaný, že výměna je složitější, než oprava. Tedy tentokrát jednoduchá oprava výměnou opotřebovaného rotoru. Tedy vrtulky, jak píšou odborně v tom obchodu, co jsem si to u nich objednal.
Bylo mi jasný, že se může stát, že se třeba spletou v typu čerpadélka. Proto jsem jim poslal fotku typového štítku. Z něj je všechno jasné. Pro jistotu jsem se ještě dotázal: "Máte opravdu tuhle vrtulku k tomuhle čerpadýlku?"
Dostalo se mi lakonické odpovědi, že jo, že je to jasný.
V pátek jsem si jí vyzved na poště. Tu vrtulku.
Ano, správně, vnímavý čtenář již pochopil, že vrtulka v balíčku byla. Ovšem úplně jiná a ani při sebelepší vůli a sebevětší úpravě nepasující do předmětného čerpadýlka.
"To je divný. Jak se to mohlo stát? To nám museli poslat něco jinýho," divil se pán na telefonu, když jsem mu vysvětloval, že poslali blbou vrtulku.
Že prý jim mám poslat fotku s tou starou.
To učiním dneska a jsem zvědav, jestli kopnou do vrtule a zaletěj pro tu správnou. Nevím, nevím. Ztím to vidím na velký potíže s vrtulí.

začal v posteli

"Fuj to sem se lek."
"No jó, je to von, to je celej von. Seš to ty?"
"Bodejď, že sem to já, kdo by to byl."
"A co tam děláš?"
"Co bych dělal, sem v posteli."
"Ty seš nemocnej?"
"Jakej nemocnej, dyť je deset hodin. Jsem si už leh', že si eště něco přečtu."
"Aha, vona vlastně tady je jedna, my sme zrovna po vobědě."
"Copak u vás v Kolumbii. Tady holt už je noc."
A pak jsem sešel dolů k počítači a asi tak do půl druhý jsme si povídali. Tedy Kolumbijského času. U nás bylo půl jedenáctý. Pak už musel Milan do práce.
Tak to byl včerejší videohovor po Skypu, který začal v posteli.
Tentokrát jsem se nechal načapat v nedbalkách.

odhalené spiknutí

Jeden má někdy pocit, že to není jinak možný, než že se to všechno spiklo proti němu.
To máte třeba jako s tím iMackem, co jsem mu tuhle vyměnil tu mechaniku.
Výměna proběhla na jedničku, všechno funguje, nákup za pětinu ceny se osvědčil.
Jenomže je tu taková věc. Wokna. Tedy windows.
Mac je sice dorej počítač, ale holt je až druhej v rozšíření nezi lidem. Vedou právě ty wokna. A pro ně je psána drtivá většina programů cílených na menšinového zákazníka. Řekli byste, že děti nejsou žádná menšina, ale zkuste se na to podívat tak, že potřebujete český program pro výuku například matematiky pro prvňáčky. A rázem jste u počtu prodaných kusů počítajících se na desítky, nejvýš na nějakou jednu, dvě stovky. Víc to nebude. Kdo by to kupoval. A jsme u té menšiny.
No a právě takové programy na trhu jsou, ale jen pro ty wokna.
Co s tím? No, na Macka se dají wokna nainstalovat - je to tedy spíš virus, než systém - ale nekonec to nějak jde.
Stalo se. Ale toho výzkumničení, jak na to. No co vám budu povídat. Zrovna tenhle model iMacka celkem tvrdošíjně odmítal přijmout virus jménem windows. Já se mu ani nedivím, ale jinak to zařídit nešlo. Výukové programy pro Matýska mám koupené (a jsou dostupné) jen v té wokenní formě.
A nešlo to a nešlo to. Už jsem si říkal, že za to může ta nová mechanika, když vlastně to cédéčko vůbec virus (systém windows) nevidí. Trápil jsem se s tím nějakých čtrnáct dní. Hledal jsem zkušenosti na všech možných konferencích a pořád nic. Všude jsem nacházel stejný problém - nelze načíst cd. Odpověď žádná.
Až včera večer jsem narazil na velice prostou větu: "... ano, já mám tentýž iMac a samozřejmě mi windows na něm nečtou žádná cédéčka. Ani datová, ani mediální. Ale to nevadí. Protože dévédéčka to čte všecha bez problému ...."
A vono jo. Taková pitomost. Hned jsem přeuložil to učení z cd na dvd a vida. Všechno je nainstalováno, běhá to a virus windows se tváří, jako by byl na iMackovi doma.
Čímž jsem odhalil to nespravedlivé spiknutí. Totiž to, že se proti mě nespikl celý svět, ale jenom dva pánové, co se z pochopitelných důvodů nemůžou dohodnout. Tedy pan Jobs a pan Gates.

hromy a blesky

"Tak bych tu měl mít dva balíky, já vám to včera říkal," povídám na poště, kam jsem se vrátil těsně před pátou, jelikož byl ve schránce doma oznamovací poštovní lístek.
"Ale včera tu nebyly."
"Ale dneska tu jsou. A jeden vám zaplatím a druhej vám nezaplatím."
"To nám teda zaplatíte voba," přistoupila paní vedoucí na hru.
"Kdepak, jeden je už placenej."
"A to my si zas nějakou cenu vymyslíme, že jo!?" otočila se paní vedoucí ke kolegyni.
"No bodejď, zadarmo to nebude," přidala se i ta druhá paní od přepážky.
"Tak to bysme se teda takhle nedohodli," povídám, "dejte to sem a žádný cavyky."
"No ale dostanu aspoň ty tři stovky," ustoupila paní vedoucí ze svých pozic.
"To jó, s tím se počítá," přihlásil jsem se zas já ke své platbě a podepsal převzetí.
Čímž byl akt vyzvedávání balíků dovršen.
No, balíků. Jedno byla maličká obálka, do které by se vešel tak akorát kolibřík a druhá byla krabice velikosti prkýnka od záchodu.
A ta byla ta důležitá.
V krabici byla pečlivě uložená velká slídová deska, ze které jsem hned doma odstřihl malou slídovou destičku a instaloval jí do mikrovlnné trouby.
Čímž byl dovršen akt opravy a od večera už zase mikrovlnka funguje, aniž by z ní šly hromy a blesky.

zmatek

"A sakra, dyť von je ten orienťák už vod jedný, tak to nestihnem, Kačka šla spát teprv před půl hodinou," vedl jsem negativní monolog v sobotu odpoledne.
"A kam půjdeme, taťousi?" tázal se synek.
"A víš co, Matěji? Půjdem na houby!"
A šlo se na houby. Tuhle k nám do lesíčka za humny. Hned, jak se Kačka po obědě vyspala.
Děti si vykračovaly a už
na kraji lesa jsme pár houbiček našli. Potom i dva praváky, nějaký ty babky a bedly. Za chvilku jsme měli na polívku a děti ještě stihly provést útok na ztrouchnivělý pařez.
Jen, co jsme dorazili domů, ozvala se mástarostliváHanička po telefonu: "Tak kde vás najdu?"
"No my jsme to na ten orienťák nestihli, tak jsme šli radši na houby."
"Ale tady je to prima, to ještě stihnete!"
A tak jo. Stihli jsme ještě dojet do Zvole, aby děti proběhly pár discipín ze Zvolského
Dne SK. Tedy běhat Matýska s pingpongovým míčkem na pálce mezi žlutými kužely, to jsem ještě neviděl A počítám, že Matěj taky ne.
Nestihli jsme úplně všechno, zvlášť švihadlo Kačku mrzelo, ale u stolku s orientačním během jsme se zastavili. A že prý to klidně Matěj může za rok, až bude v druhé třídě, zkusit. Že už se třeba v lese neztratí.
"No jasně, my jsme našli jednu vaši kešku!"
"Jo? Tak to je prima, to jste šikovný," dostali jsme pochvalu.
To nás s Matýskem samozřejmě motivovalo. A v neděli jsme se ještě před obědem vydali hledat tu druhou lesní Zvolskou keš, co jsme kolem ní minule chodili, měli jsme jí přímo před očima - a nic.
A světe, div se! Tentokrát to vyšlo hned napoprvé. Matýsek navigoval,
u pařezu se zastavil a prohlásil: "Tady je!"
No - a byla tam.

snad vychladne

Za těch pár let, co nám na kuchyňské lince stojí mašinka na kafe, jsem se naučil pít kávu docela pravidelně a docela dost. On se jenom zmáčkne čudlík a kafe se umele a uvaří samo. Samozřejmě se občas musí dolít voda a dosypat kávová zrnka.
Pro kávu chodím buď do Lucerny nebo na Újezd. V Lucerně mají výběr, na Újezdě jenom jedno, ale zase moc dobrý. No a včera jsem byl v té Lucerně, protože to mám blíž a zrovna nebylo času nazbyt.
"Tak zas tuhle jedno kafe s ježkem," pravím paní v tom malém krámečku.
"Jestli ho tam vidíte ...," opáčila paní.
"Vidím. Takže si ho můžu vzít?"
"Jen si ho vemte."
"Tak já si ho vezmu. A musím za něj i platit?" zkusil jsem zažertovat.
Paní se na mě zahleděla: "A co byste mi tak nabíd jinýho."
Frontální útok jsem nečekal.
"Vo tom rači nebudem mluvit. To bysme pak třeba řekli něco, co nechcem slyšet."
"No a co byste mi teda nabíd?" Paní to nevzdávala.
"Je říkám: to necháme bejt. Co jsem dlužnej?"
"Pětsečtyřicetpět. A kafe si u nás nedáte?"
"Kdepak, už mám nakoupeno. Tak já zase přijdu."
"Jen přijďte, přijďte."
Měl jsem pocit, že se paní mlsně usmívá.
Pelášil jsem pryč.
Kafe je dobrý, zrovna ho usrkávám a ten pytlík vydrží na měsíc.
Tak snad do tý doby, než se stavím pro novej, paní trochu vychladne.

bratr

Komu by se taky chtělo k doktorovi, že ano. Vozím tam občas maminku, která cestou brblá, což je pochopitelné. Já taky brblám, když se náhodou někdy přihodí, že bych měl jít k doktorovi.
Brblání ovšem před doktorem nezachrání a tak jsme jeli.
I dozvěděl jsem se kdeco, včetně toho, že tam teď má pan doktor bratra.
Hmm... rodinej podnik, pomyslel jsem si a rejdoval dál městským provozem až na místo.
V čekárně se otevřely dveře a vykouk chlápek v bílém, kterého jsem neznal.
"Tak pojďte," povídá chlápek.
To bude asi ten bratr, říkám si a kouknu mu na vizitku.
A vopravdu, měl to tam, von vám to byl sestra.

ti, co nemají motor

Ono se udělalo o víkendu docela hezky, téměř jarní počasí vytáhlo teploty až k šestnácti stupňům, žluté, bílé a fialové krokusy ze země a nás na kola.
V sobotu jsme to zkusili s Kačkou a Matýskem nejdřív u nás v ulici. Kačka fňukala, ale trénink podstoupila už proto, že sama chtěla "už konečně jít, tatínku, na ty kola."
Potom, už bez unavené Kačky, jsme to vzali kolem hrušky lesem nahoru do Březové na hřiště. Čímž byl sobotní trénink po návratu na oběd uzavřen.
A v neděli se jelo na cyklostezku do Břežan. Kačenka si to dobře z loňska pamatovala, že se jí tam pěkně jezdí, protože je to skoro po rovině. To už s námi jela i mášikovnáHanička. Courali jsme se v Kaččině tempu po cestě, Kačka přiměřeně dělila svoje úsilí mezi jízdu, padání a fňukání. Je potřeba jí ovšem přiznat velikánskou míru vytrvalosti.
Když jsme se konečně doškobrtali od Břežan až Libni, jede proti nám banda jiných výletníků
"Ahój! Kde se tu berete?"
"Copak my, my jsme tu na výletě, ale co vy?"
Svět je malej a tohle je nejrovinatější stezka u nás v okolí. Tož jsme se na ní potkali s přáteli.
"Vono se jim to jede," pravila Bára směrem ke zbytku své rodiny,"když jim to přehazuje. Mě to nepřehazuje, já už jsem celá udřená."
"Jo, to tady Hanička ani moc přehazovat nemusí. S motorovým kolem to jezdí skoro samo."
"Sketo!" pravila málaskaváHanička, "to vůbec není pravda, já jedu celou cestu skoro bez motoru."
"Jé, ukaž, můžu si to zkusit?"
"No jasně."
Bára si hned osedlala elektrické kolo.
"No jó, vono to vážně jede. To je báječný. Tak to se ti divím, já bych jela jenom na motor."
"Ale já nejezdím, já se neulejvám."
"Jo a máš motor. To ti máme věřit?"
"Vážně!"
Co se dalo dělat. Jeli jsme pak společně zpátky do Břežan, ale mámiláHanička už se z toho nevymluvila.
Má kolo na motor a proto na ní cyklisti shlížejí spatra.
Hlavně ti, co motor nemají.

nevošizenej

"No to jsem ráda, že vás vidím," pravila paní v kopírovacím obchůdku.
Já tam chodím docela často se všelijakými zakázkami jako třeba tu a tam vytisknout pár stránek barevně, svázat rukopis ke korektuře a vůbec takové ty "papírové" zakázky, co si člověk doma na koleně neudělá. Paní už mě zná.
"No jo, zas bych tuhlec potřeboval něco svázat," povídám.
"A copak vo to, ale já vás minule vošidila! Já tu celou dobu čekám, až zas přijdete a vy jste tu teď dlouho nebyl."
"To snad nebude tak zlý."
"Ale jo. Já vám to minule počítala voboustranně a zatím jsem vám to dělala jenom z jedný strany."
"A to nestojí za řeč."
"Ale stojí. Já vás vošidila vo padesát korun! Tady je máte zpátky."
"A nechte to tak. Jako by se stalo."
Chvilku jsme se tahali o padesátikorunu a o to jestli mi to paní minule udělala z jedné nebo z obou stran. Pak jsme usoudili, že aktuální zakázka je přednější a padesátikoruna zůstala na její straně hřiště.
Paní mi těch sto třicet stránek za moment pěkně svázala jako vždycky.
"Tak kolik to bude tentokrát?"
"Dneska nic. To máte za to vošizení."
"To nejde, já bych to chtěl zaplatit."
"Kdepak! NIc! A nebudeme se o tom bavit!" Paní byla přísná a peníze si nevzala.
"Tak teda děkuju." Paní se nedalo odporovat.
"Nemáte zač a přijďte zas."
"To jo, to já přijdu."
A šel jsem si po svých. Tentokrát nevošizenej.

syrová pravda

Stopařské historky daly delší čas pokoj a teď najednou jako by se s nimi roztrh pytel.
Tedy včera jsem zastavil už druhý den po sobě jednomu pánovi, co ho občas vozím. Dalo by se říct, že je to stálej kunčoft.
"Tak zase k sokolovně jako včera?"
"Jo, to se mi hodí," pravil pán a usadil se pohodlně na sedačce.
Vyrazili jsme od nádraží, kde se nachází příslušný štafl stopařů.
"Jé, hele," povídám, "dneska vám to ujelo vopravdu jenom vo fous."
Vláček vyjížděl ze stanice těsně před námi.
"No jo, já se šel vyčurat a ..."
"Jo, to je hned, von vlak nepočká."
"To nepočká. Víte, ale já stejně vlakem nejezdím, vono je to takhle pohodlnější."
"Prosím?"
"No jo, dyž mě svezete, tak je to lepší, pěkně v teple a nemusim se tlačit."
A bylo to venku. Voni ty stopaři už vlak vůbec nepoužívaj. Leda snad někdy, když už je vopravdu nejvyšší nouze. Mávnou si, počkají, a on vždycky někdo zastaví. Autem je to pohodlnější.
Tak si myslím, že ten pán udělal s tím svým upřímným doznáním stopařům medvědí službu. Já dycky zastavoval v dobré víře, že těm nešťastníkům ujel vlak a teď by museli v té čině čekat hodinu na další. Čímž vlastně konám dobrý skutek a zachraňuju je od krutého konce v nehostinném kraji skal kolem trati Posázavského pacifiku. A oni to mají za samozřejmost úplně stejně, jako by mávali na dostavník Wells Fargo & Co.
Tak a mám po dobrých skutcích. Tahle syrová pravda o stopařích mi s tím dobročinným pocitem pořádně zatočila.

chytrý autíčko

Paní na mě mávala na Jarově. Stopaře beru docela běžně. Tady u nás to je jaksi jeden z druhů dopravy vedle vlaku a autobusu.
"Uhhrrrmmfffff," pravila paní, "jedete na Zbraslav?"
"To nejedu."
"Tak aspoň k mostu, mffffff."
Paní poněkud funěla a měla proč. Byla poněkud větší. Tedy hodně velká. Spíš do šířky.
Chvilku jí trvalo, než se dostala dveřmi na sedačku auta. Prostor jí byl trochu těsný.
"Budete se muset připoutat, jinak to začne pískat," upozornil jsem stopařku, jako to dělám vždycky.
"Umffff ... to je ale chytrý autíčko. Tak já si to nějak. Huuuufmmm ..."
Sápala se po páse. Moc jí to nešlo.
"Mffff ... ono mě to pozná, už to píská, autíčko .... Já to nějak nemůžu .... ffmmmmm."
Paní zápasila s pásem. Za Jarovem už ho měla vytažený do půlky těla. Přes břicho. Pás byl ale už vytažený skoro celý.
"Ufffff ... ono to pořád nějak .... huummmffff ... ale já si to ještě trochu ..."
Paní tahala, ale dál už to nešlo, ten pás byl u konce svých sil. Víc ho tam prostě nebylo.
Paní si pás decentně přidržovala na břiše. Blížili jsme se k nádraží na Zbraslavi.
"Ono na mě to autíčko pořád píská, vono je takový chytrý ... ffffmmm."
"No jo, to víte, ty nový auta. Tak už ten pás nechte, stejně už tam budem."
"Hufffmmmm ... tak vám děkuju," pravila paní a před mostem se začala soukat ven. Vykulila se ze sedačky.
Autíčku se zjevně ulevilo. Odlehčeně se zhouplo a vesele jsme pokračovali do Komořan.
Už nepískalo. Chytrý autíčko.

nevhodný prsty

Telefony už dávno nejsou, co bývaly. Dávno pozbyly charakteristických tvarů přístroje a sluchátka. Jsou to krabičky v lepším případě alespoň s tlačítky. V tom horším je to jenom lesklý kvádřík, který kdybychom našli ležet někde v regále samoobsluhy tak před patnácti lety, vůbec bychom si ho nevšimli. Nebo ano, ale to jen pro jeho přísně technický vzhled. Jinak na něm není nic, co by telefon připomínalo. Už ani ta tlačítka.
To je samý dotykový displej a na něm je pak namalováno cokoliv. Třeba zrovna klávesnice, ale už jen virtuální. A vono už to pak nějak funguje. Jenomže zrovna v tom fungování je kámen úrazu. Musíte se toho skla, či co to je, dotýkat něčím vodivým a navíc jsou ty displeje děsně vybíravý. Většinou to musí být váš prst.
Taky už nějaký čas píšu prstem po skle, abych se dovolal, kam potřebuju.
A najednou to nefunguje.
Jsem poučený telefonista a proto vím, že disfunkce není způsobena vadou přístroje, ale mojí tělesnou nedostatečností. Tedy buď mám zmrzlý prsty, nebo málo vlhký prsty nebo nějakým jiným způsobem nevodivé, čili nevhodné prsty. Stačí trochu promnout a zas to funguje. Zkrátka se musím přizpůsobit požadavkům telefonu, co už jako telefon dávno nevypadá. Je to takový zakuklený robot. Komunikační robot.
Jenom si nejsem jistý, zda jsou v něm nesmazatelně zakódovány ony známé zákony robotiky. Protože jestli ne, tak si nás ty krabičky za chvilku otočí kolem prstu, ovšem virtuálního.

za čtrnáct dní

Měl jsem to naplánované na někdy po novém roce, což vyšlo zrovna na včera. Připouštím, že to nebyl žádnej fofr, vždyť krupobití u nás bylo vloni v srpnu. Jenže já měl tu haubnu poďobanou jenom trochu a tak jsem s opravou nepospíchal, zvlášť, když měli v servisu honičku posloužit těm méně šťastnějším a tedy více potlučeným.
No, kapotu mám od včera na autě novou a teď ještě blatník a máme škodní událost uzavřenou.
A právě ten blatník jsem se rozhodl nechat opravit jakousi neinvazivní a nedestruktivní metodou vytahování plechu bez poškození laku. V servisu mi to odsouhlasili, že prý ti karosáři dokážou zázraky.
Zavolal jsem jedněm zázračným karosářům.
A to prý se musím nejdřív objednat na prohlídku, což má být někdy za týden.
Abych se dozvěděl, jestli to jde a kolik to bude stát.
Tak jo, přijedu.
No a pak bych se moh rovnou objednat na opravu, to prý by mohlo být za další týden.
Paní mi nabídla termíny, sepsala potřebné údaje a popřála hezkého dne.
Tak oni mají frmol pořád. Na čtrnáct dní dopředu. Ale nacvičený to mají dobře. Ještě jsem nikde nebyl a už mám pocit, že se o mé auto starají profíci.
Za čtrnácti dní uvidíme, jestli mi ten pocit vydží i po té opravě.

kudy z Davle do Oleška

Řekli jsme si, že na jaře necháme opravit to, co vloni rozbily kroupy. Teď je vhodná doba najít si na to firmu. Tedy jsem firmu našel a napotřetí se dohodl s pánem, že se k nám přijede podívat. Včera odpoledne, aby to ještě za světla mohl prohlédnout.
"Já vím, kde to je, já jel včera kolem vás z Davle."
"To není možný, tam není cesta."
"Ale je, dyť jsem tudy jel."
"To nejde, leda byste měl speciální čtyřkolku."
"Mám obyčejný auto a jel jsem tudy."
"Tak víte co, necháme to tak a kdyby něco, volejte, já vám řeknu kudy."
Pán zavolal od transformátoru a to už je k nám jen kousek, takže tu byl cobydup.
"No vidíte, já řikal, že to tu znám. Teď jsem jel zas zezdola z Davle ..."
"Ne!"
"Když nevíte, kudy z Davle, tak já vám to řeknu, to je snadný. Hned za šraňkama se dáte vpravo na tu dlážděnou cestu a pak pořád nahoru kolem sokolovny ..."
"No jo, tuhle cestu zná každej."
"Tak vidíte, že ji znáte. A to jste říkal, že z Davle to nejde."
"Říkal a tvrdím to pořád. Z Davle to nejde. Vy jste totiž jel přes Vrané!"
"Jo?"
"Jo!"
"To je možný, já si Vraný a Davli furt pletu."
Záhada byla objasněna. Alespoň na chvíli. Protože bych vsadil boty, že pán jel od nás domů zas už přes Davli.

piluje styl

Už je po Třech králích, což znamená, že jsme o krok dále. Ne snad lidstvo, to s králema nemá co dělat. Ale den je o fousek delší a světla nepatrně přibývá.
Takže jsem včera přijel s Matějem ze školy a ještě bylo vidět. Trochu.
Matýsek se hnal do dveří jako obvykle a já šel pro poštu. To je taky zvykem.
Ostatně všimli jste si, kdy jste se stali skutečně dospělými a samostatnými? v osmnácti? v jednadvaceti? v jednatřiceti? .... kdepak!
To s věkem vůbec nesouvisí. Opravdu vlastní život člověk začne žít ve chvíli, kdy mu do schránky začnou chodit složenky.
No a jak jdu pro ty složenky, vidím, že u nás skutečně pošta byla, že přivezla balíček. Takovou krabičku.
Vyzved jsem složenky (skutečně tam byly) ze schránky a pak jsem vyzvedl i ten balíček.
Pokud vám na tom něco nesedí, vězte, že mám s paní pošťačkou dohodu, že balíčky, co se nevejdou do schránky prostě šetrně strčí skrz plot. Tím se vysvětluje, že je balíček vidět dřív, než složenky. Včera se jí ovšem poved majstrštyk.
Balíček byl vkusně zaseknut do hromady sněhu, která, přesto, že je obleva, nějak pořád neubývá. Koukal akorát štítek s adresou, aby bylo vidět, pro koho ta zásilka je.
Holt už to paní pošťačka dělá nějakou dobu a je na tom poznat, že piluje styl.

stopa za plotem

"Na Nový rok o slepičí krok," poznamenala máčipernáHanička. "Ale ani o píď víc," dodala při sobotní snídani, "pořád je ještě tma."
Inu tma je, ale lepší se to. Za pár dní je Tří králů a to budeme dál o krok a pak už se to bude jen zlepšovat.
Dětem to samozřejmě ani nepřijde. Pro ty je podstatný sníh. Máme ho pořád dost a nevypadá to, že by se to mělo zhoršovat. Na zahradě si udělaly skluzavku a po té jezdí na všechny způsoby. Kačka třeba v kleče, Matěj po břiše, hlavně, že to jezdí.
Za plotem na poli zas jezdí běžkaři. To vám je takovej zvláštní pocit. Snídáte, bavíte se o slepičích krocích a pomalu svítá. A když už je světlo, najednou za plotem pohyb. Není to ani srna, ani divočák. Je to sportovec. Sviští na běžkách. My se cpeme vánočkou a on si dává po ránu porci zdravého pohybu. Je jich tu víc. Zatím jezdí stopou, kterou si sami vyšlapali, ale kdo ví, jak to bude za rok. Jestli bude pořád dost sněhu, třeba si tu za plotem protáhnou stopu strojem a budou tu běhat Oleškou padesátku.