WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o jiných krajích

otevřená záhada

Naštěstí jsme mělii s sebou alespoň na stravu. Přístřeší ani službu jsme nehledali, což nám umožnilo bez obav navštívit Staré Hrady.
Jak již sám název praví, nic nového tam čekat nelze. Zatímco na staré, ba prastaré věci tam návštěvníky přímo lákají. Návštěvníky hlavně z řad mláděže školou povinné. On je to totiž takový pohádkový hrad, kde se dá potkat
princezna, čaroděj i čarodějnice a všelijaká pohádková havěť.
Hnedle u brány v kovárně přinatrefíte na čerta. A pak už to s vámi jede jako z kopce. V pokladně vás zkasíruje baba čarodějná. No a potom vzhůru za princeznou. Té se Kačenka držela pořád jako klíště a oči na ní mohla nechat. Dokonce jí uždibovala šaty, až už se musela princezna ozvat, aby se vůbec hnula z místa. Prošli jsme
místním hokynářstvím a pak mezi draky, kterých je tam spousta, vzhůru na půdu. A z půdy dolů do sklepení, kde nás provázel zas čaroděj. Bylo zvláštní, že se Kačka ani nebála. Kampak na ní s draky a s nějakým tím kostlivcem z hladomorny.
Jenomže pak přituhlo. To jsme totiž vlezli
do pekla. Pořád to bylo dobrý, až přišla zkouška odvahy. Kdo prý strčí ruku do hrnce a vytáhne si bonbón, ten byl po celý rok hodný. Ale ten, kdo vytáhne uhlí, pro toho si čerti přijdou. A bylo zle. Matýsek si hnedle pro bonbón sáhnul, ale Kačka se rázem rozfňukala a k tomu hrnci bysme jí nedostali ani čtyřspřežím frízkejch valachů.
Nečekaná generálka na letošního Mikuláše byla za námi a my mohli uzavřít kapitolu výletu na Staré Hrady. Ovšem čertovský hrnec s bonbóny zůstane pro Kačku záhodou stále otevřenou. Byly tam opravdu jen ty bonbóny? Nebylo tam přeci jen nějaké to uhlí?

na procházku vesmírem

Právě jsem se vrátil z …
… nikoliv, ti pamětníci, kteří mají tuhle větu zafixovanou jako varování, nemusí mít strach, na hradě jsem nebyl.
Tedy: právě jsem se vrátil z báječné vycházky vesmírem. Profrčel jsem si to naší sluneční soustavou, omrknul jsem, co je dneska novýho, kde že se chystá přistát vozítko na Marsu, jestli se nám stará dobrá Země pořád točí správným směrem - no a netrvalo to, než pár minut.
Kdepak, nečetl jsem zrovna žádnou knížku z mého oblíbeného žánru science fiction. Jenom jsem si spustil stránky společnosti NASA, která zveřejnila "živý" model slunešní soustavy. Kdo chce, může se projít taky. Tuhle jsou stránky
NASA a tady je k tomu popis na Technetu.
Tož šťastnou cestu a večer se sejdem zas doma a půjdem na lampionovej průvod s dětmi ve Zvoli, ten bude stát taky za to.

byl zelenej

Ono bylo v sobotu počasí zrovna na výlet jako dělané. Tož jsme jeli do Tábora na Táborská setkání. Bylo na čase, poněvadž Setkání to už byla dvacátá a my tam pořád ještě nebyli.
Stihli jsme to akorát na průvod. Zaujali jsme místo podél trasy průvodu kousek od jejího začátku, chvilku jsme počkali a už se ozvaly fanfáry. Průvod se dal do pohybu a bylo věru na co koukat.
Trubači, bubeníci, rytíři, komedianti, dvorní dámy, polykač ohně, sám Žižka na koni, husitská vozba, … no prostě jako tenkrát ve středověku. Pochopitelně hasiči a dechovka do středověku moc nepatří, ale to se v tom průvodu nějak ztratilo.
My jsme se v Táboře naštěstí neztratili, naopak, našli jsme historické trhy a na nich spoustu zajímavostí.
Matýsek si například mohl vyrobit svůj vlastní dřevěný meč a Kačka si zase zkusila, jak se pletou košíky. A pak Kačka někde vyšťourala templáře, popadla ho za ruku a vedla si ho na náměstí, kde se na podiu hrálo, zpívalo a tančilo a to má Kačenka nejraději.
Ovšem měli jsme ještě jednu návštěvu. MávšímaváHanička objevila strašidelné podzemí. A že se tam musíme podívat. Nu, šli jsme tedy po schodech do sklepa se strašidly. Jenomže jsme byli sotva v půlce sklepa a Kačenka, že tam nebude, že se bojí.
Chápu to, byly tam samý eklhafty. A tak jsem s Kačkou zase stoupal zpátky po schodech nahoru.
Paní u vchodu se divila:
"Copak? Tobě se to nelíbilo?"
"Já se boóójííím!" fňukala Kačenka vystrašená strašidly.
"A neboj," pravila paní, "tak když si to neviděla celý, já ti něco dám, jo?"
"Jo," pravila Kačka fňukajíc.
"Tak tu máš kostlivce," napravila to paní.
Kačka si ho vzala a kupodivu se jí líbil. Byl zelenej, klepal čelistí a vůbec nebyl příšernej, jako ti dole ve tmě.

jako v Rychlých šípech

Prázdniny jsou na samém konečku svého konce a my s Matýskem jsme ten koneček využili k poslednímu prázdninovému výletu. Kdybychom byli pražáci, byla by to jen vycházka. Ale že jsme z Oleška, je to výlet.
Měli jsme naplánované vláčky v Království železnic, ale samozřejmě taky nějaké ty kešky. Zrovna u Království jedna byla. Hned po prohlídce vláčků a modelu Prahy
Matěj dýchnul na naše kačerské razítko a umístil ho do logovacího sešitku.
"A kam půjdeme teď, tatínku?"
"Zkusíme Petřin?"
"Hurá! Pojedeme lanovkou, půjdeme do bludiště! Já se těším!"
Bylo to kousek tramvají a Matěj celou cestu označoval lístek, poněvadž "mě to baví, jak to vrčí, tatínku." Naštěstí jme neměli cestou žádnou revizi. Počítám, že by revizor těžko uznával ten stokrát přetištěnej lístek.
Na Újezdě vystoupit a
honem na lanovku. Tam jsme paní na ten přetištěnej lístek ukecali, jako že Matěj stejně ještě neplatí a já jsem si holt cvaknul novej. Nahoře ve stanici jsme dostali razítko do deníčku a potom první cíl: první petřínská keška.
Jakživo bych nevěřil, že je Petřín kromě turistických cestiček vybaven i takovou džunglí a trouchnivějícím pralesem.
Matěj kešku našel téměř okamžitě. Tu druhou, tu jsme ovšem nenašli. Protože jsme se báli. Ona totiž ta druhá je ve štole v petřínském kopci a my neměli baterku. Tak jsme alespoň s telefoním světýlkem vlezli do štoly nějakých pět metrů, těsně za první rozcestí. Potom už světýlko nestačilo a my si slíbili, že se tam pro tu kešku vrátíme. Ale všichni a s baterkou.
"A teď do bludiště!"
"Podívej, jaké je tam fronta. Zajdeme si do rozhledny pro razítko, jo?"
"No tak jo."
Razítko jsme dostali a Matýsek měl příležitost ještě si prohlédnout výstavu artefaktů Járy Cimrmana, největšího z Čechů. Pro pořádek jsem
oba spolu vyfotil, ať to máme pro budoucí dějiny národa pěkně pohromadě zdokumentované.
V bludišti mezitím zmizela fronta a my se dostali k zrcadlům. No pochopitelně jsme se tam viděli
v naší pravé podobě. Matěj se dlouze zdržel i u Švédů na Karlově mostě a povídali jsme si, kdo je kdo a kdo vyhrál. Ovšem bludiště je tak krátké, že si ho Matýsek musel proběhnout tam a zpátky nejmíň čtyřikrát, aby ho to uspokojilo.
"To bylo krátký bludiště," pravil i tak, když jsme byli venku.
A protože už bal čas jet pro Kačku, vzali jsme to dolů z Petřína zkratkami a honem zase na tramvaj. Ano, lístek několikrát přetištěn, protože to, tatínku, tak pěkně vrčí. Parkovací čas nám vypršel na vteřinu přesně a jeli jsme z výletu domů.
Večer povídá Matěj mézvědavéHaničce do telefonu:
" … a bylo to jako v Rychlých šípech, když byli v té štole. My byli taky ve štole a byla tam i stružka a v ní tekla voda. To bylo dobrodružství …"
Bylo. Poslední letošní prázdninové.

jak udělat perlu

Myslíte, že by mohly mít korálky něco společného s podkovami? Nevypadá to, ale mají. K jejich vzniku je potřeba oheň.
A navíc: jedna podkova pro štěstí taky visí na dveřích
historické mačkárny Korálek.
Má báječnáHanička našla ten úžasný tip na výlet do Jablonce. Protože jsme byli v tom kraji, bylo škoda se nepodívat, jak se kdysi vyráběly korálky.
Pan Štryncl nám vyšel vstříc a v neděli ráno pro nás roztopil mačkářskou pec. Uvítal nás na zahradě před malinkatým domečkem se dvěma komíny. Už z dálky na vás stavba dýchne romantikou zašlých časů. A co teprve vevnitř! Prosté vybavení, pec, mačkářský stroj, stůl s hořáky na vinutí perel. A k tomu pan Štryncl vypráví dětem o tom, jak se tu před dávnými časy vyráběly korálky. A protože je to pán, který má rád děti, má nachystanou i povídačku o víle Jizerínce, která dětem korálky schovala na zahradě pod jabloní.
To se nejvíc líbilo Kačce. Matěj si naopak hned sám chtěl vyzkoušet mačkání korálků. Dostalo se mu zástěry, klobouku a už ho pan Štryncl posadil na stoličku k peci a Matýsek si vymačkal svoje první korálky.
Vinutí korálků, staré tajemství místních korálkářů, které nejdříve odnesli z Benátek a potom sami pečlivě střežili před ostatními, nám pan Štryncl prozradil. A Matýsek si hned vinutí taky sám vyzkoušel. Korálky ani perly mu nevyšly, ale udělal ze skla nejdřív malinkatou myšku a potom mořskou pannu a pak sedícího draka.
Potom nás k tomu taky pustil a všichni jsme si vyzkoušeli u pece i u stolu, jaké řemeslo to korálkářství bylo.
MoubáječnouHaničku to taky chytlo a vinula korálky jeden za druhým. Jeden se jí dokonce povedl skoro kulatej. Byli jsme u pana Štryncla dobré půldruhé hodiny a kdyby nebyl čas k obědu, byly bychom tam ještě déle. Práce s ohněm a sklem se nám moc líbila a určitě bychom si zkusili vyrobit i nějakou pěknou duhovou perlu. Jenomže to bychom museli jít k panu Štrynclovi nedřív do učení, poněvadž ona to přeci jen není žádná legrace, udělat mistrovský korálek. Tak teď jsou znás alespoň mačkářští tovaryši.
Ovšem - kdo ví, jak to bude dál. Matýsek se doma hned sháněl po peci nebo alespoň po kahanu. Že prý si musí zkusit udělat z té modré tyčky, co si přinesl, nějakou pěknou vinutou perlu.
fotografie v galerii zde

zubatá v Čechách

Hrát si s mašinkama, to je vážná věc. Zvlášť, když ty mašinky jsou opravdový. Tuhle sobotu opravdový byly.
Úplně nejdřív jsme se museli jít podívat na tu výhybku za výtopnou, jestli je na třinácté koleji. Nebyla. Drezína taky nebyla šlapací, ale ruční. Mašinka nebyla na páru, ale na naftu. Pana Blahoše jsme taky nenašli a nejvyšší pán železničář se někam zašil. Takže by to mohlo vypadat, že se výlet nevydařil.
Opak je pravdou.
V Kořenově slavili
výročí vyrobení tří parních lokomotiv pro ozubnicovou dráhu z Tanvaldu do Kořenova. A nachystali nejen pro nás, ale i pro spoustu těch, kteří mají rádi mašinky, krásný den. Začalo to dixíkem na nástupišti nádraží Kořenov. Na druhé koleji stála mašinka - zubačka nachystaná k jízdě a hned za ní na nějaké čtvrté koleji jezdily dvě drezíny. Ta první, motorová, nás svezla zadarmo, ta druhá potřebovala k jízdě silné ruce, neboť to byla drezína ruční. Nikoliv příruční. Ruční! Tedy na ruční pohon. Děti se hned chopily příležitosti vyzkoušet si, jak to jezdí a Hanička vzala roli brzdaře. A jelo se k výtopně a zase zpátky.
Pak už nás čekala jízda vláčkem do Tanvaldu a přišla na řadu ta prostřední zubatá kolej. Neboť, jak nás poučil pan průvodčí, ozubnice se používá k brzdění, čili k jízdě dolů, nikoliv k jízdě nahoru, jak by si někteří nepoučení pasažéři mohli myslet. Zubatá kola v podvozku mašinky i kolej samotnou jsme si pochopitelně vyfotili. A pak se lezlo na mašinu a dovnitř, mázvědaváHanička se nakonec nechala strhnout a vlezla do mašiny taky. Děti štípaly s panem konduktérem lístky a Matýsek se živě zajímal, jestli ta záchranná brzda opravdu funguje. A to ještě nečet Švejka!
A pak, při jízdě zpátky nahoru do Kořenova, to přišlo. Stáli jsme na vlečce za jedním tunelem a čekali, až přejede pravidelný vlak. Páni strojvedoucí byli tak laskaví, že nás pustili do mašiny a když byl čas k odjezdu, nechali nás tam. A my s Matýskem jeli tím nejdelším tunelem na mašině. Matěj zaujal místo na sedačce mašinfíry úplně samozřejmě. I já si užíval tu jízdu.
Naposledy jsem takhle řídil lanovku na Petřín, jenže to mě byly čtyři roky a hned potom jí odstavili z provozu, protože došlo k onomu sesuvu půdy pod tratí.
Tady nic takového nehrozí. Naopak trať z Tanvaldu do Harrachova má před sebou novou budoucnost. Tahle se vším všudy živoucí část naší technické historie je díky nadšencům opět v provozu. Tak jestli máte rádi mašinky, jeďte za nimi do Kořenova. Zubatá je v Čechách jenom jedna.
fotografie v galerii zde

dragóóón!

"Prší! Kdo říkal, že bude pršet? Já říkal, že bude pršet!"
Tuto větu bylo možné slyšet během uplynuvšího prodlouženého víkendu poměrně často.
Jelikož skutečně pršelo, což se nám moc nehodilo do krámu. Totiž do raftu.
Jeli jsme se školkou Vltavu z Vyššího Brodu do Zlaté Koruny. Vlastně školka jela z Vyššího Brodu. Naše posádka se přidala až v Rožmberku.
Protože pršelo.
My jsme v té zimě (bylo jednu chvíli pouhých devět stupňů) a dešti radši zvolili návštěvu hradu.
To nám přineslo jednak poučení a jednak válečný pokřik na dvoudenní sjíždění řeky. Na hradě se to hemžilo draky a paní průvodkyně nám prozradila jedno tajemství a naučila nás v pekle křičet "Dragóóón!".
Protože nepršelo pořád a teplota se nakonec vyšplhala na snesitelných dvaadvacet stupňů, užili jsme si vody až až. Když píšu, že nepršelo pořád, má to znamenat, že například přes noc a ráno pršelo docela vydatně, což ve stanu není zrovna kratochvíle, kterou si člověk touží dopřát.
I to jsme vyřešili po svém. Stany jsme nechali sbalené a našli si ubytování v penzionech. Bylo tam sucho. Což o kempu nebylo tak úplně možné prohlásit.
Vlastně jsme se stali takovými táborovými vyvrhely, kteří místo toho, aby mokli s ostatními, si pěkně spali v suchu.
Musím přiznat, že za těchto okolností jsme byli vyvrhely rádi a s chutí. Se stejnou chutí jsme pak sjížděli jezy ve Větřním, v Krumlově i ve Zlaté Koruně. Děti si to užívaly. Pro ně bylo těch klouzaček málo.
"Dragóóón!" křičeli jsme v každé šlajsně a i díky tomuto válečnému pokřiku jsme všechny sjeli bez problému.
No a pak se pádlovalo a pádlovalo, někteří po cestě i odpočívali, a dopádlovalo se až do cíle.
Ve Zlaté Koruně už bylo docela sluníčko, takže vlastně nebylo nač si stěžovat. Bylo to báječné.
Prázdniny právě začaly!
Jiný - Ondřejův - pohled zde, na Hyeně.
(fotky zde v galerii)

jen telegraficky

Pokud to vyjde, aktuální zápis bude jen fotografie v rubrice telegraficky.
Další písemné záznamy nejdříve ve čtvrtek.

svět na stole

Včera přišel poštou ten balíček, co na něj čekám. Pouhých čtrnáct dní mu to trvalo z Číny až k nám.
Byl jsem samozřejmě zvědavej, jestli si ze mně neudělali dobrý den a neposlali mi něco maličko jiného. Ale kdepak. Všechny vnější znaky ukazují na to, že to je původní součástka na iMacka, nová, nepoužitá. Samozřejmě o její funkčnosti se přesvědčím, až bude uvnitř počítače, ale zatím je to na té nejlepší cestě.
Ovšem cesta je taky to, proč si to tu píšu. Na té nálepce, která je na mechanice přilepená, se kromě roku roku výroby nachází i spousta dalších údajů obvyklých pro tento druh zboží.
Také o zemi původu. A to kupodivu není ani Čína, ani HongKong, ale Indonesie. Další zmínka o výrobci, který ručí za originalitu zboží - Japonsko. A některé části jsou vyrobené na základě patentových povolení z Ameriky.
To mám teď na stole před sebou skoro celý svět. Vymysleli to v Americe, vyrobili v Asii, prodané je to v Evropě, náhradní součástky jsem sháněl až v Austrálii, nakonec jsem je koupil tam, kde je varábějí, tedy v Asii a poslali mi to zase sem do Evropy.
Tak teď už mi tu do té sbírky chybí snad jen Afrika a Antarktida.

trojnásobná omluva

Nepatřím tak úplně k dnešnímu typu konzumního tvora. Věci nerad vyhazuju a pokud jde o opravu, nejraději používám klasický způsob, tedy opravu věci jako takovou, nikoliv opravu výměnou, jak je tomu dnes zvykem.
Týká-li se oprava například počítače, je však někdy nezbytné příslušnou soušástku vyměnit. To ovšem taky není jen tak. Taková dvd mechanika do iMacka stojí docela pěkný balík peněz. Když normální, třeba i externí mechaniky, stojí někde kolem tisícovky, ba i míň, tahle se běžně prodává pětkrát dráž. Protože má na nálepce vytištěný nakousnutý jabko.
Pochopitelně jsem se nemohl spokojit s tímto stavem věcí. Trochu jsem zapátral na síti a vida. Našel se jeden pražský servis, který měl cenu "jen" trojnásobnou. Na první pohled báječný úspěch. Ovšem při bližším ohledání a komunikaci se mi omluvili, že to byla chyba a že zapomněli tu položku přecenit a že mechanika je k mání za cenu obvyklou. Tož děkuju pěkně.
Tyhle věci se nemají vzdávat. A vida! v Austrálii je totéž k mání jen za dvojnásobek a to i s dopravou. Objednávka v australském obchodu se však zasekla. Že prý mám kontaktovat prodejce přímo. I australský prodejce se nakonec omluvil. Že prý dodávají pouze ke klokanům, k nám protinožcům to nejde.
Další pokus mě zavedl - do Hong Kongu. Totéž zboží, nové, s jabkem na nálepce. Za cenu 0,95 normálu a to včetně dopravy. Hned jsem ho objednal. Druhý den se mi dostalo třetí omluvy. Tentokrát z Hong Kongu. Že se moc omlouvají, že byli slavit čínský nový rok, vrátili se až večer a proto posílají zboží teprve teď. Tak jestli bych jim to vodpustil.
Jo, vodpustil jsem jim to. A teď je mechanika někde v poště. Až přijde, uvidíme jestli ta trojnásobná omluva vedla nakonec k pětinásobné úspoře.

pak už dobrý

Z hor jsem se musel vrátit dřív, nedalo se nic dělat, holt jsem měl naplánovaný dvě akce na jeden termín.
Jel jsem zpátky vlakem. Teda to vám byl zážitek.
Copak v Rakousku, tam jsem si jel jak pán. Nejdřív ve vyvoněném rychlíku sám v kupé a s vlastní soukromou zásuvkou na dobíjení mobilu nebo počítače. Pak v rychlovlaku. Chvilkami si to šinul i dvěstě, jak psali na obrazovce.
Ovšem v Linzi mě už čekala předzvěst dalších událostí. Místo vlaku nám nabídli autobus s řidičem, který si cestou jaksi mimoděk postěžoval na ty Čechy.
No a v Summerau už čekal českej rychlík. Teda naši železničáři té zavšivené smradlavé pastoušce na kolečkách říkají rychlík. Vůbec nejsem nějaká citlivka, ale když píšu, že jsem se vážně štítil sednout si do těch zablešenejch, špínou promaštěnejch, sto let starejch sedadel, o kterých za C.K. Rakouska tvrdili, že jsou první třída, tak vopravdu nekecám. A když jsem se zeptal průvodčího, proč jsme jeli z Linze autobusem, odvětil, že neví, že ho sem přidělili prvně, tak jak to má vědět.
No eklhaft, hrůza pohledět. To snad musí bejt vod těch našich slavnejch odborářskejch drah schválnost, nasadit na mezinárodní spoj tuhle vysloužilou zapráskanou trosku. Asi nechtějí, aby nám sem někdo jezdil a pro ty, kdo k tomu nakonec nějak posbírají odvahu, mají připravenou tuhle blešárnu. Fuj!
Ale aby tomu nebyl konec, do toho mého kupátka, které jsem obýval nějakou chvíli sám jen s těmi blechami, vešmi a roztoči, přistoupil v Budějicích mládenec s baťůžkem. Nepozdravil, jen se zeptal, estli to je první třída. Přišlo mi, že slepej bejt nemůže, koneckonců bílou hůl neměl, tak jsem jen významně pokynul prostorem od špíny oken přes sajrajt podlahy k usmolenosti sedadel. Vysvětlil si to po svém a jen sundal baťůžek, sápal se po vypínačích nad dveřmi. Když přišel na to, kterej je ten správnej, zhasnul. A estli prej může zhasnout.
"No jistě, že ne," povídám.
Nasupil se a sednul si k počítači, který vyčaroval z baťůžku, a jal se sledovat cosi na obrazovce. Asi nějaký humory. Křenil se.
Za pět minut vstal a natáh se k vypínači:
"Tak už můžu konečně zhasnout?"
"Povídal jsem, že ne, že tu chci mít světlo!"
Zamračil se o fous víc a přestal votravovat. Zato se začal ošívat a ždímat si gezicht. Doslova.
Vymačkával, co našel, protrhával už tak dost řídké fousky a šťoural se v nose. Byl čistotnej. Co našel, nemlsal, ale odhazoval způsobně na podlahu. Tam se to ztratilo.
V Praze na Hlaváku vyrazil ze dveří, ani se nevohlíd, natož aby pozdravil.
Suma sumárum, až mi zas někdo bude doporučovat cestování vlakem, určitě ho poslechnu.
Ale na naše hranice si dojedu autem. A pak už dobrý.

jen telegraficky

dnes jen
t e l e g r a f i c k y.

UFO končí

No bodejď, že mám rád science fiction.
Ostatně je to taky jeden z důvodů, proč jsem absolvoval strojařinu na ČVUT. Vždyť přeci vynálezce Holanitu - naprosto nezničitelné hmoty - byl strojař a on i jeho potomci, kteří prožívali svá dobrodružství v knížkách J.M.Trosky, si věděli vždycky se vším rady. Tudíž je nabíledni, že sci-fi je v mých očích spojeno především s technikou, která dokáže vyřešit, na co si vzpomenete.
Což mě ovšem málaskaváHanička tak úplně neschvaluje, neboť, jak praví, jsem se zastavil ve svém vývoji někde v pravěku sci-fi, v dobách, kdy se psala sci-fi takzvaná tvrdá. Teď, že už je všechno jinak, že se píše sci-fi měkká, což je teprve ten správnej nářez. Ostatně toho máme doma plný knihovny.
No, tvrdá nebo měkká, hlavně, aby to člověka bavilo, což baví, jelikož se celkem často o své názory na knížky přeme a to je teprv ta správná zábava.
Matýska s Kačkou taky pomalu vzděláváme. Matěj má za sebou první tři natočené díly Star Wars a Hana Sola pozná na sto honů, i když si zrovna odskočil zahrát třeba Indianu Jonese. Kačka zas ví, že ta holčička, co umí létat spadla z oblakov.
A do toho všeho teď přišla zpráva, že Britové už končí s těmi nesmysly a přestanou se zadývat ve Sněmovně lordů těmi neidentifikovatelmými létajícími předměty nad Británií. Odtajnili svoje archivy a nechali se slyšet, že pokračování už nebude, že to za ty prachy nestojí, takhle blbnout. Inu šetřit se teď musí na všech frontách. Tak kdybyste se chtěli podívat, co v těch archivech mají, tady je odkaz (
www.nationalarchives.gov.uk/ufos) a tady čerstvá zpráva v českých novinách.
Máme na to prohlédnutí archivu prý jenom měsíc. Pak spadne klec a s UFO nad Británií bude konec. Přesune se do oblasti sci-fi a už bude záležitostí jenom naší knihovny a večerních debat.

ubrečený náměstí

A jak jsem vylez z toho oploceného území pod Akropolí, vydal jsem se nahoru, pochopitelně. Tam na mě čekal kolega a že se tedy konečně můžeme podívat k Parthenonu.
U pokladny na nás chtěli dvanáct euro, jelikož jsme byli na území Evropy, konečně proč ne. Uvidíme víc, než
průhledem ve zdi amfiteátru.
Hned za plotem (jsou všude) se válel pes (jsou tay všude).
Černej. Zřejmě byl v ceně. Kolem chrámu nahoře jezdil jeřáb a vysokozdvižný vozík, zřejmě už to dva a půl tisíce let vopravujou. Dva traktory byly zaparkovaný hned vedle. Musím přiznat, že jsem teď už vážně začal pochybovat o kladném vztahu Řeků k jejich vlastní historii.
Hned na to se ozvala střelba. Tedy spíš jednotlivé výstřely.
Šel jsem se podívat, co se to děje a ono se opravdu dělo. Ohlášená stávka a demonstrace v centru Athén se zřejmě dostávala do pěkných otáček.
Na velkém náměstí to čoudilo a dým šel po větru. K nám na Akropoli.
"Tak to bychom měli, cejtíš to?"
"Jo, to je jak na Národní!"
"Já ten slznej plyn taky nemusim. Demonstraci jsme si užili, tak asi pudem, ne?" uzavřel jsem diskuzi a prohlídku.
A šli jsme.
Ještě přes několik
ležících psů po páchnoucích mramorových schodech dolů pod kopec. Tam hráli dva malí kluci na harmoniku, na každé straně promenády jeden, ani jim nevadilo, že se o kus dál rozbrečelo celý náměstí.
Čímž skončil zážitek z Athén v pořadí druhý a poslední, o kterém mělo smysl psát.
Jo, holt kolo dějin se votáčí furt. Jenom nevím, jestli k lepšímu.

představy o Řecku

Tři dny zápisu chybí proto, že jsem byl v Athénách. Měl jsem tam práci, ale přeci jen zbyla chvilka podívat se Akropoli, čímž vznikly dva drobné zážitky. Tady je první:
Poprvé letos jsem oprášil kačerské razítko s logrem woleschka a vzal si ho s sebou do Řecka. Kdyby byla chvilka, podívám se po nějaké té keši, pár jich tam kolem Akropole jistě bude.
Chvilka se našla a vydal jsem se lovit.
"Musíte do prostoru keše vejít buď tady a nebo tady", zní nápověda, "abyste byli na správné straně plotu."
To je pravda. Zahrady - tedy dáli-li se té
džungli pod Akropolí říkat zahrady - jsou obehnané dlouhými a vysokými ploty, to je tam asi taková tradice. Tož jsem tedy šel na souřadnice číslo jedna, ale ani na dvojce jsem se dovnitř nedostal. Vrátka do pralesa byla na řetěz. No tak to teda ne. Já se sem trmácím nějakých patnáct set kilometrů, abych to nakonec vzdal? Tůdle!
Vlezl jsem tedy na jakousi prošlapanou cestičku mimo oficiální trasy a vida. Mezi zdí s ostnatým drátem a skálou byla uzoučká soutěska akorát na jednoho člověka. Zákaz vstupu byl na úplně jiném místě, čímž jsem vstopit mohl a udělal jsem to.
Pod Parthenonem jsem se brodil metr vysokým bejlím a kopřivami. Inu národní památka.
Kešku jsem našel hned, ale k mému překvapení v ní žádmé putovní předměty nebyly, přestože v informacích stálo, že je jich tam nejmíň pět.
Tak jsem se alespoň zalogoval, což byla chvíle pro cestovní kačerské razítko, nechal jsem v krabičce pro nějakého dalšího kačera svoji dřevěnou placku a šel zpátky. Zase tou uzoučkou soutěskou, nad kterou byl ostnatý drát, nebyl tam žádný zákaz vstupu a v jejím ústí bylo nas ...
No, co vám budu povídat, měl jsem o starém Řecku trochu jiné představy.