WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hádanka zářijová

Skoro jsem zapomněl na hádanku, tak tady je na poslední chvíli zářijová.
Na obrázku je:
a) uspořádaný pohyb antihmoty v urychlovači v Cernu
b) uspořádané nanočástice v tkalcovském stavu v Liberci
c) uspořádané kapky vody v pavučině v Olešku

p.s.
dneska a zítra nebudu u počítače, takže další záznam na woleschku bude až v pondělí
když to vyjde, pošlu obrázek do rubriky
telegraficky

novej kvartýr

"Už bys moh' Sáře konečně udělat tu novou boudu. Slibuješ jí to už rok," pravila s jemnou výčitkou v hlase mámiláHanička.
"No jo, tak já to zkusím," odvětil jsem v neděli před obědem, "Sáro, budeš mít novej kutloch."
Sáru to nijak nevzrušilo a šla sebou plácnout někam na sluníčko, poněvadž to je to, co jí zrovna zajímá.
Ono totiž to není jen tak s tou boudou. Já si usmyslel, že příležitosti využiju taky k úklidu věkem naskládaného dřevěného materiálu u kůlny. Když už jsem si to usmyslel, tak jsem se do toho dal. Nakonec se mi to povedlo docela pěkně uklidit a urovnat. Podle očekávání bylo možné z té hromady postavit boudiček několik, ale to by Sára nevěděla, kterou si vybrat dřív. Jedna stačí.
Dal jsem si záležet. Boudička je z bílých palubek, pěkně zateplená pěticentimetrovým polystyrenem a uvnitř vystlaná na všech stěnách jemným kobercem. No prostě domeček jako klícka. Stará bouda se stala rázem veteší na spálení.
"Tak Sáro, kde jsi? Pojď se podívat, máš tu novej bejvák."
Kdepak. Sára nikde. Bodejď taky jo. Někde se vyhřívala v odpoledním sluníčku.
Přiloudala se až navečer. Co jako že prej se děje?
"No tuhle máš novou boudu."
Koukla na mě, pak čuchla k boudě.
"Hmmmmrrrrr …." otočila se od boudy a šla se ke mně pomuckat.
"Ale to je tvůj novej pokojíček. Voňavej, heboučkej, zateplenej …"
"No právě. Novej. Kdoví, z čeho jsi ho stlouk," říkal Sářin pohled.
"Z toho dřeva, co ses na něm v létě furt válela, ty potvoro chlupatá."
"Jo, a co ten koberec, dyť je úplně novej, vůbec mi nevoní," vyčítala Sára dál.
"Ten už leží pět let v kůlně přichystanej právě pro vás pro kočky. Je pěkně načichlej vlhkostí a dřevem kůlny."
"Jo, ale mě se tam stejně nechce. Je to nějaký nový," protestoval chlupatec.
"Tak to ne. Pudeš dovnitř a basta!"
Popad jsem Sáru a cpal jí dovnitř jak fašírku do jitrnice. Sára se bránila všema čtyřma, ale nakonec jsem našel způsob, jak jí složit nohy k tělu tak, aby proklouzla otvorem bez drhnutí. Hnedle vykoukla ven a začala příst.
"No tak vidíš, dyť je to tam docela hezký. A na zimu tam budeš mít pěkně teplo."
Ale kdepak. Jen jsem dal ruku pryč, už byla Sára zas venku. Zkusil jsem to ještě třikrát, ale pokaždé hned vylezla ven.
Už mě ta hra na cpaní slámy do štrozoku přestala bavit.
"Tak už jí nech. Třeba je jí tam moc teplo, ale v zimě to ocení, uvidíš," klidnila málaskaváHanička situaci.
"Jo, prdlajs! Zmlsaná je. Měl jsem jí nechat v tý starý boudě. Člověk se jí s tim činčá a vona se pak de vyválet někam do nějakýho sajrajtu, potvora."
Tak to bysme měli. Já mám klid, je uklizeno, bouda je nová, mápořádnáHanička je spokojená. Akorát Sára má vzteka, že jsme jí vyhodili tu starou boudu a teď si musí zvykat na novej kvartýr, vo kerej vůbec nestála.

já se ozvu

"A tatínku, jak se seká s tou sekačkou?"
To je pro tebe těžký, tu strunovku bys neunes."
"Tak já bych zkusil sekat tou velkou, motorovou."
"A to né, ještě bys … A vlastně proč by ne? Já ti to tuhle nastavím a můžeš jezdit."
"Hurá!"
Odvezl jsem sekačku Matějovi tam, kde už byly kouty a okraje pěkně vyčistěné strunovkou a Matěj poprvé sekal trávník.
"Už to mám, tatínku."
"Jsi šikula, Matěji!"
"A kde ještě můžu sekat?"
"Tamhle za kůlnou už je to taky připravený. Ukaž, já ti tam sekačku odvezu."
"Ale pak už já sám."
"To víš, že jo."
A tak to šlo v sobotu odpoledne pěkně od ruky. Já jsem upravoval dopředu všechny zákruty, záludná zákoutí a zakončení trávníku. Matýsek sekal rovné plochy, jako by to dělal odjakživa. Spodní zahradu jsem posekal sám, protože strunovka už udělala, co jí příslušelo.
Byla to od Matýska úžasná pomoc a vlastně jeho první vážná práce. Ušetřil mi nejmíň hodinu. Teď byl čas, aby dostal mzdu.
"Matěji, opravdu moc jsi mi dneska pomohl. A abys věděl, že to byla vážná práce, tady máš ode mě úplně novou padesátikorunu."
"Ale to je moc, tatínku."
"Je to akorát, Matýsku. A děkuju."
"Já ti taky děkuju, tatínku. A kdybys někdy neměl peníze, tak já ti půjčím, chceš? Já mám teď hodně."
"Tak jo, já se ozvu, kdybych potřeboval."

všechno má svůj čas

Ten internet furt nejel, jak by měl. Fungovalo to a nefungovalo, trošku data skrz dráty tekla, ale trošku ne. Někde v tom datovodu musela bejt ďoura a všechny ty bity a bajty vytejkaly někde do země. A v telefonu to bručelo jak v úlu.
Nezbývalo, než po třetí zavolat panu technikovi, co operuje tady v tom našem zapomenutém prostoru. Je to pán ochotnej a slíbil, že to znovu překontroluje po té firmě, co to dává už přes týden dohromady. Na poruchách prý mám oznámit, co se děje a aby mu tu linku prověřili, že on se už pak chytne toho správnýho drátu.
Jaxe tohle dělá, to jsem jakživ nepochopil. Jak je pohromadě víc drátů, rozhlížím se po elektrárně, kolik má komínů, jelikož to je jedinej způsob, jak poznat počet fází. Při počtu drátů přesahujícím číslo čtyři se bezradně ztrácím a propadám beznaději z nekonečna. Pročež člověk, kterej dokáže rozšmodrchat klubko telefonních drátů má u mě neutuchající obdiv.
Před polednem mi pán volal zpátky, že už je to v pořádku a šetrně se mi snažil vysvětlit, že to ty šroubováci před ním pořádně domotali a místo řádné spojky to jen tak zauzlovali, což způsobovalo onen únik elektronů do prostoru a nestabilitu spojení.
A opravdu: teď konečně už to funguje, jak má.
Ve věku nanotechnologií je to opravdu úspěch. Trvalo to sotva nějakých deset, jedenáct dní a nebýt ochoty jednoho pracovitého pána, mohlo se to táhnout dál, zvlášť, kdyby na to "poruchy" od kyslíků znovu povolaly partu odborníků.
Mě to uklidňuje. Je z toho vidět, že superplaty supermanažerů superkorporátních superspolečností se nikterak nepromítají do života obyčejných lidí, kteří pracují. Tam je vše při starém. Všechno je v klidu a všechno má svůj čas. Tak nač pospíchat?
No a když se něco zašmodrchá, tak vono se to zas nakonec nějak dá dohromady.

motivace

Knížky bývají zdrojem poučení a proto čteme s dětmi pohádky, aby to poučení vstřebávaly hezky od malička. Jenonže v pohádkách se toho moc nepíše o pořádku, respektive o nepořádku. Tu a tam se v pohádce objeví línej Honza, jenomže nakonec na něj někde za sedmerými lesy čeká princezna nebo drak, čímž se stane hrdinou. Z toho si brát to správné poučení není úplně ideální.
My se s moupečlivouHaničkou k absolutnímu pořádku pořád limitně blížíme, což ovšem v praxi vypadá tak, že uklízení je víc neustálým nedokonalým procesem, než vytčeným cílem. No a když jste malej kluk, tak vám úklid už vůbec nic neříká; že Matýsku? Malá holčička - to je sice lepší, ale taky to není tak, že by Kačka přišla ze školky, vzala si zástěru a šla pacifikovat svůj pokojíček.
Knížkama to nepude a vlastní příklad - což by jistě bylo ideální - tedy taky lehce pokulhává. Co s tím?
Zkusili jsme to řešiit občasným zemětřesením. To vyžaduje obzvlášť přísný přístup a osobní vklad. Trvá to den a stejně se do měsíce veškerý pořádek vytratí.
Zkusili jsme to s motivací.
Za práci (což je i úklid vlastního pokojíčku, Matěji, pochopitelně) děti dostanou odměnu v podobě jednoho vyplněného políčka. Když je na listu políček vyplněných dost, tedy všechna políčka k odměně příslušná, nastane plnění odměny. Bobová dráha, muzeum, kino, vodní park - no prostě nějaké zážitky. Jenomže to je na strašně dlouhý lokty. Cílů je hodně, rozhodování je složité a tak se na bobovou dráhu dostanou děti třeba až po čvrt roce. Motivace není dost silná.
Tu přišel začátek školního roku. S nástupem do školy Matěj nepřinesl jen nový slabikář, ale i nový sběratelský artikl. Kartičky se Šmouly. Rozdávají se v obchodě za nákup, je k tomu nějaké album (které nemáme, neboť jsme s tím začali pozdě) a sbírá se to do nějaké serie. Nastalo osvícení. MášikovnáHanička zajela minulý týden nakoupit do doporučeného obchodu a přivezla zásobu Šmoulů. Tedy včetně nákupu, pochopitelně.
"Za každou práci si teď můžete vybrat. Buď vyplňovat okýnka k zážitkům nebo Šmoulí kartičky," nabídla málaskaváHanička dětem.
"Šmoulí kartičky!!!" znělo jednohlasně, neboť i ve školce se kšeftuje s modrejma pidimužíkama a Kačka je nosí tam a zpátky po kapsách. Stejně jako Matěj.
Mávnutím kouzelného (šmoulího) proutku došlo k proměně. Pokojíčky jsou uklizené a děti se předhánějí, kdo dřív uklidí nádobí z myčky.
Tedy tomu říkám motivace.
Ovšem kartiček je prý jen čtyřiadvacet. Tak nevím, jak dlouho nám to vydrží.

červenej nebo modrej

No tak druhý pokus … a snad ta síť pojede.
V každém případě dnešní příspěvek je "naživo" a to včetně aktuálních informací z
meteo stránky.
Čímž mi došel i mail tady od souseda z Oleška. On je to pan kolega inženýr, ovšem elektrikář. Já jsem strojař, což mě v odborném souboji mírně diskvalifikuje, neboť studium elektrotechniky nebylo na naší fakultě prioritou.
Ale zpátky k tomu mailu. Pan kolega píše, že si opravdu nevzpomíná, že by je někdo tenkrát na FEL učil podobné metodě zjišťování závady na kabelovém vedení, o které jsem se zmiňoval
tady v souvislosti s poruchou internetu. To chápu. Ale doba se mění a vývoj jde furt dopředu, jak píše i pan kolega.
Holt střihat kabely si můžou dovolit už i technici od kyslíků a s velkou slávou se tak řadí po bok Richarda Harrise, Mela Gibsona a dalších slavných střihačů drátů. Stačí jen si vybrat. Červenej nebo modrej?

Grrrr…!

To je pořád řečí o galaxiích a když dojde na lámání chleba, dokážou nás od světa odříznot jedním cvaknutím štípaček. No ano. Původní radost z toho, že síť už zase jede v původní kvalitě je ta tam. Na internet se znovu připojuju jen přes telefon a to znamená, že holt ještě nějakou dobu bude deník v nouzovém režimu a zápisy asi nebudou. No, pokusím se poslat alespoň něco do okénka telegraficky. Grrrr…!

v předaleké galaxii ...

Bez pohádek by to u nás nešlo. S dětmi jsem začal čtením pohádek a to nám zůstalo. Zrovna předevčírem jsme dočetli Babu Jagu, kostlivou nohu.
Pohádky konzumujeme ve všech formách. Chodíme na ně do divadla, do kina, máme pro děti spoustu pohádkových knížek i filmů. Ba dokonce, když jsme zjistili, že mají děti problém se slovenčinou, posháněl jsem pohádky slovenské, aby u nás byl slyšet i náš druhý jazyk a aby ho děti nepovažovaly za jazyk cizí.
Samozřejmě jsme začali pohádkami českými o čertech a o Honzovi a o princeznách. To je základ, na tom se musí stavět. A jak děti rostou, seznamujeme je s dalšími pohádkami a už to nejsou přímo pohádky. Děti byly s filmem pana Zemana v pravěku a taky v muzeu, podívat se na mamuta, Matýsek už zná kapitána Nema a s Kačkou si zpívají písničku o Sandokanovi. Prostě pohádky všeho druhu, protože pohádky nakonec vždycky dobře dopadnou.
A právě včera byla příležitost rozšířit už tak dost početnou sbírku pohádek a definitivní verzi jedné pohádky, kterou už děti také částečně znají. Připouštím, že má mášetrnáHanička trochu pravdu, když tvrdí, že jsme blázen, a že by nám stačily ty starý kopie, co jsem je pro děti osadil českou zvukovou stopou. Jenomže zrovna tohle je taková klukovská srdeční záležitost. Tomu nešlo odolat. Ale protože má pohádka šest dlouhých dílů, budeme si je společně dávkovat. Za chvíli jsou tu dlouhé zimní večery a to je ta prává příležitost usadit se a vydat se společně do hlubokého vesmíru, kde nakonec podle pravidel pohádek všechno dobře dopadne.
Však tu pohádku taky znáte. Začíná kdysi dávno v předaleké galaxii …

přefikli ho

Tak už to jede, ta naše síť.
Nebyli to indiáni, kdo překopl kabel, ale přímo pánové od kyslíků.
Že prý ten kabel řízli, poněvadž nějak nevěděli, kterej je ten správnej, tak aby to zjistili, tak ho přefikli. I to je cesta, jak přijít věci na kloub. Každopádně teď to funguje a nezbývá, než doufat, že to vydrží alespoň do té doby, než někdo zas nebude vědět, kam ty dráty vedou.

porucha spojení

stává se to maximálně třikrát za deset let …
ale stává se to
někde indiáni vykopali koleje nebo překopli kabel, co já vím
skutečnost je taková, že nám nejde ani telefon, ani internet a že prý mají na opravu 36hodin - no to jsem zvědavej
zatím je tedy do odvolání woleschko v nouzovém režimu
když to nepůjde, pošlu alespoň nějaký obrázek do rubriky
telegraficky

byl zelenej

Ono bylo v sobotu počasí zrovna na výlet jako dělané. Tož jsme jeli do Tábora na Táborská setkání. Bylo na čase, poněvadž Setkání to už byla dvacátá a my tam pořád ještě nebyli.
Stihli jsme to akorát na průvod. Zaujali jsme místo podél trasy průvodu kousek od jejího začátku, chvilku jsme počkali a už se ozvaly fanfáry. Průvod se dal do pohybu a bylo věru na co koukat.
Trubači, bubeníci, rytíři, komedianti, dvorní dámy, polykač ohně, sám Žižka na koni, husitská vozba, … no prostě jako tenkrát ve středověku. Pochopitelně hasiči a dechovka do středověku moc nepatří, ale to se v tom průvodu nějak ztratilo.
My jsme se v Táboře naštěstí neztratili, naopak, našli jsme historické trhy a na nich spoustu zajímavostí.
Matýsek si například mohl vyrobit svůj vlastní dřevěný meč a Kačka si zase zkusila, jak se pletou košíky. A pak Kačka někde vyšťourala templáře, popadla ho za ruku a vedla si ho na náměstí, kde se na podiu hrálo, zpívalo a tančilo a to má Kačenka nejraději.
Ovšem měli jsme ještě jednu návštěvu. MávšímaváHanička objevila strašidelné podzemí. A že se tam musíme podívat. Nu, šli jsme tedy po schodech do sklepa se strašidly. Jenomže jsme byli sotva v půlce sklepa a Kačenka, že tam nebude, že se bojí.
Chápu to, byly tam samý eklhafty. A tak jsem s Kačkou zase stoupal zpátky po schodech nahoru.
Paní u vchodu se divila:
"Copak? Tobě se to nelíbilo?"
"Já se boóójííím!" fňukala Kačenka vystrašená strašidly.
"A neboj," pravila paní, "tak když si to neviděla celý, já ti něco dám, jo?"
"Jo," pravila Kačka fňukajíc.
"Tak tu máš kostlivce," napravila to paní.
Kačka si ho vzala a kupodivu se jí líbil. Byl zelenej, klepal čelistí a vůbec nebyl příšernej, jako ti dole ve tmě.

proč dělat rámus?

Šel jsem včera přes Václavák z Opletalky do Štěpánský, to není žádný hrdinství. Tedy obvykle ne.
Včera taky nebylo, skoro.
Přícházeje k náměstí, slyšel jsem jakýsi hluk a křik.
Na rohu jsme se sešli. Já s hlukem a křikem, tedy s čelem jakéhosi průvodu. Přidal jsem do kroku a prokluzl těsně před vůdci a dýmovnicí, která z davu vyletěla.
Šel jsem, kam jsem potřeboval, oni taky. Já měl svoje potřeby celkem ujasněné, co chtěli účastníci průvodu, nevím. To, proč jsem se několikrát ohlédl, byl ten jejich pokřik. "Češi! Češi!", všeobecný rámus a zapálená dýmovnice.
Nebyl jsem sám, kdo se ohlížel a šel jim z cesty.
Pokud to měl být projev piety související se středečním letetckým neštěstím v Rusku, těžko to chápu. Byť by to bylo v souvislosti s hokejisty, tedy novodobými gladiátory. Každý se se svými pocity vyrovnává po svém, to jistě. Ale proč u toho dělat rámus, házet po Václaváku dýmovnice a hulákat. Nevím, nevím. Tak nějak mi to nesedí. Ale kdo ví, co to vlastně bylo. Třeba si šli jen tak zakřičet, to je u nás zvykem, ale nic to neřeší.

v kterým roce ...

"A půjdeme do té školy, tatínku?"
"Do školy, Kačko?"
"No jak říkala maminka, že se tam tancuje."
"Aha. Ano jdeme se tam teď přihlásit. Tak honem, ať to stihneme. Ještě musíme pro Matýska."
"Já už se těším!"
Tak jsme se jeli s Kačkou přihlásit do Břežan do té školy, co se tam tancuje.
Jen jsme tam dorazili, Kačenka otočila.
"Já se stydím, tatínku."
Nemoh jsem jí odlepit od prahu. Nakonec se to povedlo a usadili nás za stolek a já jsem vyplňoval přihlášku.
"Věk dítěte, datum narození … sakra, kdy se to vlastně ta Kačka narodila? Mám to v občance…" mudroval jsem nahlas.
"Nechcete to přečíst?" nabízela se paní učitelka.
"To je dobrý, děkuju … já jen … bylo to v prosinci, to vím, ale ten rok? 2007? Ne, to by jí nemohlo být skoro šest. Tak 2005. Jo to bude ono…"
Nakonec se mi podařilo tu přihlášku vyplnit. Děti mezitím začaly dělat virvál.
Kačka zase obrátila. Teď se s Matějem předváděla. Musel jsem je pacifikovat.
Dohodli jsme se na termín první hodiny, že přijdeme příští týden na zkoušku a rozloučili jsme se.
Kačka byla evidentně ráda, že už může jít. Když jsme si sedli do auta, Kačenka povídá:
"A tatínku, kdy už půjdu tancovat?"
"Příští týden. Ale vždyť jsi tam před chvílí nechtěla."
"To jsem se styděla, ale teď už chci tancovat …"
Jak se v tomhle má člověk vyznat?
Pak se mi divte, že ani nevím, v kterým roce se Kačka narodila. To zas byla vostuda.

co se v návodu nedočtete

Strýce Podgera znáte, ne?
Trávník pro něj není pochopitelně žádný problém, ani pravidelná péče o něj a o příslušnou techniku.
O technice a její zásadní obměně tu bylo někdy před rokem psáno a od té doby všechno funguje. Tedy až donedávna.
Bylo to někdy v červenci, ono trochu poprchávalo a mokrá tráva se seká špatně. Protože poprchávalo sice jenom trochu, ale zato docela dlouho, tráva mírně přerostla. Jak to šlo, vyvezl jsem sekačku a pamětliv rad zkušenějších, sundal jsem žací lištu a nabrousil ji, aby sekala co nejlíp.
Jenomže ono to bylo pořád ještě mokrý a přeci jenom moc dlouhý - no prostě nesekalo to, ale udělat se to muselo. Dřel jsem se s tím celý odpoledne a dopadlo to tak, že na druhý den tu požižlanou trávu budu muset ještě jednou přejet sekačkou a sebrat jí, až to trošku proschne.
Druhý den to sice proschlo, ale nějak to nepomohlo. Šlo mi to jak psovi pastva. Když jsem skončil, měl jsem za sebou sice pěkně posekaný trávník, ale za cenu dohramady dvou odpolední se sekačkou. No co, je posekáno, příště to vezmu dřív i když to bude mokrý.
Příště jsem se do toho pustil dřív, ba dokonce za sucha. Ideální stav, říkal jsem si. Chyba lávky! Pod sekačkou se tráva žmolila, chuchvalce zůstávaly na trávníku. Stejně jako v předešlém případě. Krucihýml, dyť je to taková dobrá sekačka! Že bych to zas ještě nabrousil? Otočil jsem sekačku a jdu odšroubovat žací lištu. A vono jo! Bylo to tím broušením. Jak jsem tuhle pečlivě lištu nabrousil, tak jsem jí pak pečlivě nasadil zpátky do sekačky. Oráceně!
Lištu jsem otočil a svět náhle zrůžověl, tedy zezelenal.
Vše šlo jako po másle. No bodejď ne, dyť mám takovou dobrou sekačku. Dokonce tak dobrou, že seká i s obrácennou lištou. Ale to se v návodu nedočtete.

mají to spočítaný

MámiláHanička je dílem i typ řídící. Tento povahový znak se krom jiného projevuje tím, že kýžený výsledek očekává vždy v historicky velice krátké době. Dalo by se říci, že okamžitě. To má pochopitelně kladné důsledky v tom, že věci se u nás dějí rychle. Ovšem jsou i okamžiky, kdy mounedočkavouHaničku její povaha tak trochu vyšplouchne. Třeba zrovna na elektronická zařízení mívá požadavky neúměrné jejich možnostem.
Předváděl jsem mézvědavéHaničce nový předpovědní progámek v telefonu. To jsou taková ta všelijaká propojení na nějaké meteorologické servery, kde se shromažďují náležitá data a člověk si pak přečte, že zítra bude slunečno a třicet stupňů. Nebo taky, že bude pršet. A to moupečlivouHaničku zajímalo. Ten nový prográmek má být podle všelijakých hodnocení docela přesný ve své předpovědi a uživatelé si ho chválí.
"Tady píšou," povídá mázvídaváHanička, "že má zejtra na 99,9% pršet a že má napršet nějakých deset milimetrů."
"Jo, tak to bych čekal, že pršet asi opravdu bude."
"Tak já vypnu zavlažování, ať to tu nemáme zas samou vodu."
"To nevypínej, vono třeba nebude."
"Jak to, nebude? Dyť to tady píšou a ty mi říkáš, že ten prográmek je nejlepší. Tak musí pršet."
"No, třeba bude, ale ještě se podívej tady na ten graf předpovědi srážek."
"Já se nechci dívat na žádnej graf. Já jdu vypnout zavlažování."
Nešťoural jsem do toho. Koneckonců pan režisér a mámiláHanička mají vždycky pravdu.
Na druhý den jsem během dopoledne, kdy ještě svítilo sluníčko, dostal na telefon zprávu:
"Tak kde máš ten celodenní 99%ní déšť?!"
Vysvětloval jsem ménedočkavéHaničce, že je to pořád jen předpověď a že navíc podle grafu má pršet asi až odpoledne.
"Psali, že má pršet na 99%. A nic. Pak jim věř!"
"Jsou to rosničkáři, voni s tím mají taky patálii, ale snažej se," hájill jsem meteorology.
MálaskaváHanička se usmála a debatu jsme uzavřeli.
Odpoledne začalo pršet. Pršelo drobně a napršelo deset milimetrů (
graf na meteu zde). Přesně podle předpovědního grafu.
Jenomže to už bylo pozdě. Nepršelo hned a mápospíchaváHanička nemá čas čekat.
Teď to mají rosničkáři spočítaný.

dostal, co mu patřilo

To jsme vám byli takhle v pátek navečer v cirkuse. Cirkus přijel na Zbraslav a Ondřej mi to spěchal zavolat, čímž jsme se domluvili, že tam s dětmi půjdeme.
Usadili jsme se do lože a přišel klaun. Klaun je v každém cirkuse, byl i v cirkuse Bernes. Na toho klauna ještě přijde řeč.
Zatím jsme se věnovali produkci artistů. Šlo jim to od rukou i od nohou. Dělali divy, za něž jsme je (tedy kromě vstupného) občas odměňovali pochvalnými výkříky a stále potleskem. Mezi artisty se pravidelně vpletl klaun, to když se měnilo číslo. Všímáte si? Už je tu zas! Ale řada na něj teprv dojde.
Ovšem nejen artisty živ je cirkus. Do manéže vběhla zvěř a to hlavní číslo - to byli frízáci, tedy koně Fríského plemene. No byli nádherní a o přestávce jsme si je šli
do stáje pohladit. Mazaný koně. Věděli, že po kapsách se schovávají dobroty. Nikoliv v našich, ale to jim nevadilo v otírání se o nás koňskými tlamami. No prostě bylo to fajn. Až …
Až na toho klauna. Tak teď na něj konečně došlo.
On si totiž tu a tam pozval někoho z diváků a nakonec ho nějak zesměšnil, což se nám hluboce nelíbilo. Najednou chtěl pět dětí. Kačka se taky přihlásila a klaun si ji vybral jako nejmenší a tedy poslední z jakéhosi živého obrazu. Kačka poctivě čekala, až na ní - jako poslední, protože nejmenší - dojde řada. Pak se jí klaun zeptal, jestli už se modlila, což ovšem Kačku našňuplo, jelikož u nás se nemodlíme. Dala ruce v bok a projevovala značnou rozladěnost. Když toho klaun nenechal, nechala ona jeho. Odrázovala si to středem zpátky do lože a nechala užaslého klauna stát tam, kde byl. A dobře udělala. Její role měla být opět zesměšňující. Klaun dostal, co mu patřilo. Kačenka to sice trošku obrečela, protože se strašně styděla, ale nakonec to dobře dopadlo.
Ale ty koně, ty vám byli fakt nádherný.
Fotodokumentace zde v galerii.

odhalení

"A jak dlouho se chodí do školy?" tázal se předvčírem Matýsek, od včerejška náš čerstvý druhák.
"To je různý," chtěl jsem se vyhnout odpovědi, jelikož jsem zrovna řešil nějakou složitou dopravní situaci za volantem.
"A jak různý?" trval na svém školák.
"Tak třeba do vaší školy budeš chodit pět let."
"Tolik?"
"A nebo třeba jenom čtyři a potom půjdeš do gymnázia a tam budeš chodit osm let."
"Tak strašně dlouho?"
Pokusil jsem se o vysvětlení:
"Učení trvá dlouho. A čím je ta škola vyšší, tím je to učení těžší a delší. Třeba předškolák by druhou třídu vůbec nezvládl. Ale prvňák, jako jsi ty, už druhou třídu zvládne, protože se spoustu věcí naučil ve třídě první. A tak je to i v těch dalších školách."
"Aha. A proč chodí Juráš na tu střední školu?"
"Aby mohl udělat maturitu."
"A co je to maturita?"
Provedl jsem další pokus o vysvětlení důvodu závěrečných maturitních zkoušek.
"A když potom chodíš na tu vysokou školu …?" pokračoval Matýsek v linii vzdělávání.
"Tak ta trvá taky různě. Třeba i šest let."
"A to ti pak dají diplom, jako ho dali tobě, tatínku?"
"No, to je zas ta zkouška a potom, když jí uděláš, diplom dostaneš."
"A titul před jméno? Proč se dává ten titul před jméno?"
"To je takové zavedené označení. To aby ti ostatní hned věděli, že jsi udělal tu zkoušku na té vysoké škole."
"Tak tobě taky dali ten titul?"
"Ano, Matýsku."
"Takže jseš inženýr Serkö!"
Konečně jsme se dobrali jádra pudla! Matýskovi vrtalo hlavou, proč jsem ten lump z Verneova Vynálezu zkázy!
"To ne, Matěji. Jenom inženýr. Serkö je jméno toho padoucha. To nemá s titulem nic společného."
"Aha! To je dobře. Von byl zlej."
"Jo, to byl."
...
Uf, zbejval jenom fous a málem došlo k odhalení, že jsem ten lump inženýrskej z verneovek.
Jo, jo. Holt Matýsek už je druhák a logická konstrukce mu není cizí.

nemusíš, Kačko

"Tak si budu muset vzít vzít Davídka," povzdychla si předevčírem Kačka.
"Ale? Jakpak to?"
"No, oni se dneska loučili."
"Loučili?"
"Jo, oni už šli do školy. Dneska tam byli naposled. Kuba se Zdendou."
"Tak to budou chodit jako prvňáci do stejné školy s Matýskem."
"Budou. Ale já si teď musím vzít Davídka. A von se mnou nemluví."
"Neboj, Kačko, nemusíš."
"Musím. Von tam jinej není."
No prosím. Člověk by řek, že prvního září bude slavnej den. Pro prvňáky. Pro druháky taky, pochopitelně. Matýsek už se těší.
A vono je to všecko jinak.
Absolventi mateřské školky se stali školáky a Kačka je rázem ve školce nejstarší a teď si musí vzít vzít Davídka. Už i ve školce je nouze vo kluky. Holt se Kačka bude muset začít starat, aby nezůstala na vocet.