WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jako v Rychlých šípech

Prázdniny jsou na samém konečku svého konce a my s Matýskem jsme ten koneček využili k poslednímu prázdninovému výletu. Kdybychom byli pražáci, byla by to jen vycházka. Ale že jsme z Oleška, je to výlet.
Měli jsme naplánované vláčky v Království železnic, ale samozřejmě taky nějaké ty kešky. Zrovna u Království jedna byla. Hned po prohlídce vláčků a modelu Prahy
Matěj dýchnul na naše kačerské razítko a umístil ho do logovacího sešitku.
"A kam půjdeme teď, tatínku?"
"Zkusíme Petřin?"
"Hurá! Pojedeme lanovkou, půjdeme do bludiště! Já se těším!"
Bylo to kousek tramvají a Matěj celou cestu označoval lístek, poněvadž "mě to baví, jak to vrčí, tatínku." Naštěstí jme neměli cestou žádnou revizi. Počítám, že by revizor těžko uznával ten stokrát přetištěnej lístek.
Na Újezdě vystoupit a
honem na lanovku. Tam jsme paní na ten přetištěnej lístek ukecali, jako že Matěj stejně ještě neplatí a já jsem si holt cvaknul novej. Nahoře ve stanici jsme dostali razítko do deníčku a potom první cíl: první petřínská keška.
Jakživo bych nevěřil, že je Petřín kromě turistických cestiček vybaven i takovou džunglí a trouchnivějícím pralesem.
Matěj kešku našel téměř okamžitě. Tu druhou, tu jsme ovšem nenašli. Protože jsme se báli. Ona totiž ta druhá je ve štole v petřínském kopci a my neměli baterku. Tak jsme alespoň s telefoním světýlkem vlezli do štoly nějakých pět metrů, těsně za první rozcestí. Potom už světýlko nestačilo a my si slíbili, že se tam pro tu kešku vrátíme. Ale všichni a s baterkou.
"A teď do bludiště!"
"Podívej, jaké je tam fronta. Zajdeme si do rozhledny pro razítko, jo?"
"No tak jo."
Razítko jsme dostali a Matýsek měl příležitost ještě si prohlédnout výstavu artefaktů Járy Cimrmana, největšího z Čechů. Pro pořádek jsem
oba spolu vyfotil, ať to máme pro budoucí dějiny národa pěkně pohromadě zdokumentované.
V bludišti mezitím zmizela fronta a my se dostali k zrcadlům. No pochopitelně jsme se tam viděli
v naší pravé podobě. Matěj se dlouze zdržel i u Švédů na Karlově mostě a povídali jsme si, kdo je kdo a kdo vyhrál. Ovšem bludiště je tak krátké, že si ho Matýsek musel proběhnout tam a zpátky nejmíň čtyřikrát, aby ho to uspokojilo.
"To bylo krátký bludiště," pravil i tak, když jsme byli venku.
A protože už bal čas jet pro Kačku, vzali jsme to dolů z Petřína zkratkami a honem zase na tramvaj. Ano, lístek několikrát přetištěn, protože to, tatínku, tak pěkně vrčí. Parkovací čas nám vypršel na vteřinu přesně a jeli jsme z výletu domů.
Večer povídá Matěj mézvědavéHaničce do telefonu:
" … a bylo to jako v Rychlých šípech, když byli v té štole. My byli taky ve štole a byla tam i stružka a v ní tekla voda. To bylo dobrodružství …"
Bylo. Poslední letošní prázdninové.

ve Zlatém potoce

Když už jsme byli v tom ježdění na kole, vypravili jsme se na výlet i v neděli. Tentokrát bez mépilnéHaničky, která ještě musela zasadit nějaké ty azalky do děr, které jsem předem vyryl, a prostříhat jahodníky, které se nám na zahrádce nějak rozmnožily. No prostě do Zlatého údolí k pramenům Zlatého potoka jsme jeli sami.
Zlatý potok se jmenuje podle zlata, které se tu prý kdysi dávno rýžovalo. To jsem pochopitelně dětem patřičně zdůraznil i s tajemnou možností, že se tudy třeba kdysi procházel i sám Kelly. Navíc je kolem potoka několik kešek, takže o zábavu bylo postaráno.
O zábavu jsem se taky hned v úvodu postaral sám. Přes mokřad kolem pramene potoka jsem převedl děti, pak jsem jim přenesl kola na suché místo v lese a potom jsem přenášel kolo svoje. Nějak se mi v té trávě zamotaly nohy a na stráň před dětmi jsem dopadl i s kolem na zádech.
Matýsek se staral, jestli jsem v pořádku, což jsem kromě mírného zablácení byl.
A tím jsme zahájili jízdu od pramene Zlatého potoka. Kešky jsme postupně našli všechny, jen ta poslední děti trochu potrápila. Kromě toho našly děti asi čtyři salamandry, tedy mloky skvrnité.
Pochopitelně taky musely zkusit najít
v potoce zlatinky, ale ukázalo se, že to byl jen písek. To ovšem nijak nebránilo Kaččinu pocitu dobyvatelky Zlatého potoka.
Kačka se skutečně tentokrát vyznamenala. Jednak vynalezla nový způsob sestupování z kola, který lze popsat citací mé opakované korekce:
"Kačko, z kola nespadáváme, ale slézáme!"
A jednak ten
poslední brod statečně sama projela. Ten předposlední, ten byl nejdelší - jelo se asi deset metrů potokem - tak ten taky projela. Ale jen doprostřed, kde se jí kolečko opřelo o kámen a Kačka sestoupila ze sedla přímo do vody. Ale to prý neva, to je jenom po kotníky - tak se chová dobyvatelka, to je jasný.
Matýsek si zase vyzkoušel,
jak se stojí u kůlu, když je člověk zrovna Vinnetou. No a pak už ale byl utahanej a místo dolů k Maškovu mlýnu zamířil známou zkratkou domů. Ostatně už byl čas na večeři.

čtyři ve vodě

V sobotu se skokem ochladilo z nějakých pátečních třiceti čtyř stupňů na sotva čtrnáct a teplota stále klesala až do nedělního rána. Byl to sešup o dobrých dvacet stupňů a k tomu měla přijít bouřka.
Protože to zatím na bouřku nevypadalo, rozhodli jsme se vydat na cyklystický výlet. Na zvolskou Homol. Tam jsme ještě pořád nebyli a místní keška si o odlovení vysloveně říkala. No - rozhodli. Myslím, že jsem to prostě oznámil. Někteří nadšeně souhlasili a ostatní brblali, ale přidali se.
Cestou tam jsme ještě vesele povykovali na kamarády ve Zvoli a byli zváni, ať se cestou zpátky stavíme. Jenže už za zvolskými humny začalo krápat a máopatrnáHanička projevila zájem vrátit se.
"Nic, už je to jen kousek. Přece to nevzdáme před cílem a těch pár kapek nám neublíží," rozháněl jsem obavy, zatímco Kačka koukala po nějakém motýlkovi a slítla s kola. Bez jakýchkoliv následků, pochopitelně. Ona to má na zem dost blízko a v trávě to nanejvýš šimrá.
Projeli jsme lesem, našli kešku i
čtyři patníky na Homoli, ale to už se opravdu hnala bouře.
Nastal úprk před deštěm.
Copak lesem, lesem to ještě šlo. Ale na poli jsme už začali citelně promokat zprava. Nemělo smysl se schovávat pod stromem na kraji vsi. Ostatně i ten ořešák začal za chvíli protékat. Nezbylo, než se statečně vydat do rozbouřených živlů a těch pět kilometrů jet tím největším lijákem. Kačka ke konci trošku pobrekávala, ale domů jsme dojeli. Tam Matěj s moumilouHaničkou, kteří dorazili o fous dřív, už napouštěli vanu horkou vodou a když jsme ze sebe stáhli ty promočené svršky, naložili jsme se do té vody všichni čtyři.
Kupodivu vana ani nepřetekla a nastala pěkná příležitost vysvětlit Matýskovi, jak je to s tím Archimedem. Ale pak jsme to v té vaně nějak zamluvili.

nebrblat

Předpovědní graf teplot vypadá jak tobogán s nástupní stanicí v pátek. Dnes má být nejtepleji a citelné ochlazení předpovídají rosničkáři už od zítřka. Čímž by měl skončit týden tropických a jediných veder o těchhle prázdninách.
Ovšem proti věčným remcalům mám jeden argument a totiž ten, že to byly báječné prázdniny. Ještě jich skoro týden zbývá a vůbec nemáme u nás doma pocit, že by na nich bylo něco špatně.
Zrovna včera jsme večer s Matýskem seděli po pohádce a povídali (teď čteme Enšpígla. Já jednu kapitoplu, Matýsek jednu. Moc nám to jde). No a vzpomínali jsme, co všechno jsme o prázdninách zažili. Bylo toho dobře na půl hodiny vyprávění a to jsme si ještě nevzpomněli na všechno.
Navíc včera měly děti příležitost si odpoledne poprvé vyzkoušet novou lezeckou stěnu
ve školičce, kam teď už jen Kačka chodí. Pro školičkové děti bylo motivací dostat se až nahoru lízátko, které Honza pověsil pro každého na horní úvaz. Pro Matýska, kterého jsem přivezl z prázdninové hry, byl motivací pohyb sám. Lezl nahoru prostě proto, že chtěl dokázat, že tam vyleze. Vylezl třikrát. Nejdřív jen tak. Pak po oranžových chytech. Ty byly těžší. A do třetice po fialových - ty byly nejtěžší. Nakonec to vzal bez jištění nad záchranou matrací na šikmé stěně. Ale to už mu docházely síly. Kačka fandila a věděla své, protože ona už měla stěnu taky natřikrát za sebou.
A pak se jelo domů a v bazénu jsem zas dělal dětem vodního koně, protože na mě prý se dobře jezdí. A ještě jsme zkoušeli, kolik kotrmelců ve vodě uděláme dřív, než nám do nosu nateče voda. To už byl vážně večer, takže: "tatínku, já mám hlad, ale strašnej".
No bodejď ne, po takovým výkonu. Tak večeře, po večeři Sandokan a to už jsme zpátky u toho Enšpígla a povídání o prázdninách.
A teď ať mi někdo zkusí brblat!

ne

V noci byla pěkná bouřka, kolem jedné hodiny se začalo blýskat a déšť na sebe nenechal čekat. Nějakých 12mm - příjemné osvěžení po těch tropických vedrech.
Před chvílí jsem šel prohlédnout zahrádku a kupodivu žádné škody bouřka nenepáchala, žádný převrácený květináč s dosud nezasazeným stromem. Naopak nastalo příjemně svěží ráno. Stejný názor mají i obě naše kočky. Tedy kocour a kočka.
Sára přišla odněkud celá urousaná a Ferda pokukoval ven, co je novýho. Každému chlupáčovi se dostalo pomuckání a šli jsme si po svých.
Sedl jsem si k počítači a otevřel dveře do zahrady, abych měl v pracovně čerstvé povětří. Přemýšlím si tady, co budu psát dneska na woleschko a přijde Ferda.
"Ferdo, nikam. Jseš kocour domácí. Nech ty dveře na pokoji. Ferdo, ne!"
Ferda je kocour poslušný. Zastavil se mezi dveřmi, na důkaz povýšeného nesouhlasu mrsknul ocasem, ale ven nešel. Vrátil se do pracovny a pak někam zpátky dovnitř do domu škrábat si svůj koberec.
Přemýšlím si dál a přijde Sára.
"Sáro, nikam. Jseš kočka venkovní. Nech ty dveře na pokoji. Sáro, ne!"
Sára je kočka poslušná. Zastavila se před dveřmi, na důkaz ublíženého nesouhlasu pronesla několik mňouknutí, chvilku ještě postála, ale dovnitř nešla. Otočila se a pokračovala někam na zahradu a pak dál do olešských prérií.
To je dobrý, povídám si. Jak je ten svět při různých pohledech úplně naruby. Ferda, když slyší ne, ví, že nesmí ven. Sára při tomtéž ne ví, že nesmí dovnitř. Jak by to dopadlo, kdyby přišli oba najednou? To ne - chci vědět.
No vida - a rázem je o čem psát.

hádanka srpnová

Dneska je takové veskrze růžové ráno, jelikož je mlha a červánky na východě za kopcem Holým (který není holý) tu mlhu barví do růžova.
Kdo si přivstal, mohl to vidět na kameře meteostanice. Kdo ne, může zkusit uhádnout, co jsem to včera vyfotil.
Na fotografii je:
a) jeden z těch kamenů, co jsme je v úterý a v sobotu usazovali na zahrádce
b) jeden z těch tenisáků, co je Nora nosí a rozžužlává procházkou do lesa
c) jeden z těch dvou pavouků, co jim naše Kačka nosí mouchy.

kameny a pšenice

Myslím, že se tu psalo o kamenech. Alespoň Ondřej o nich psal tuhle na Hyeně. Ano, mápečliváHanička pojala umělecký záměr ještě víc zkrášlit naši zahrádku a tudíž jsme zase začali objíždět místa, kde se dají koupit kameny. Našli jsme jich několik a když jsme byli málem dohodnutí, že to jsou ty pravý, objevila mázvídaváHanička ještě jedny. Jeli jsme se tam podívat a to byly ty správné šutry a dopadlo to, jak Ondřej psal.
Jenomže to není všechno. Ono to zcela nečekaně souviselo s obilím.
Jak jsme pořád řešili tu zahrádku, nějak jsme opomněli, že za humny má hospodář pšenici. Pšenka už dozrávala, ale stále ještě stála na poli, když jsme měli vybráno. A najednou, aniž bychom se s hospodářem dohodli, přijel kombajn a místo pšenice bylo na poli strniště. Ideální příležitost dovést kameny a i s jeřábem přejet po poli až na zahradu. To bylo v úterý.
V sobotu jsme kameny definitivně usadili na místo a zasadili zeleň kolem. MášikovnáHanička aranžovala kamínky, já pokládal šlapáky a hospodář přijel s traktorem a začal orat pole.
Vyšlo to naprosto přesně. Hospodář sklidil, my navezli po poli kameny, hospodář zoral - a všechno je, jako by se nechumelilo, nikde žádné stopy po těžké technice, žádný karambol ani polámaný plot. Je to tak příjemná náhoda, že jsem si to musel zapsat. No považte, kde byly naposled kameny v takovém souladu se pšenicí? Vážně si nevzpomínám.

půjčka

Děti máme vychované a když někam přijdou, většinou pozdraví a chovají se způsobně. Pochopitelně z toho máme radost. Menší radost už máme z Kaččiny záliby ve všem, co leze.
Kdekoliv uvidí mějakou žoužel, hned se k ní žene, popadne jí a běží nám ukázat, kolik má předmětný živočich nohou, křdel či tykadel, nebo alespoň jak se ta žížala pěkně kroutí. Kupodivu má ráda i pavouky, což mácitliváHanička nese mírně řečeno nelibě.
Už nějakou dobu se nám dva pěkní pavouci křižáci producírují v jednom místě venku na domě. Mají tam pěkné pavučiny a já jsem děti naučil, že i pavouk se dá krmit, když se to dělá dost citlivě. MálaskaváHanička to počínání sleduje z povzdálí a má vymíněno, že do baráku jí pavouk nesmí. To s dětmi uznáváme, krmení to ovšem není nijak na překážku.
No a tuhle jsme se na skok stavili cestou domů u kamarádů na zahrádce. A jak tak povídáme, přijde Kačka k nám a začne:
"Teto, vy tu máte hezkou mouchu."
"No, jo, ona je Nora chytá."
"A teto ..."
"Copak, Kačko?"
"Mohla bych si tu velkou mouchu pučit?"
"???"
"Víš, já bych jí vzala tomu našemu pavoukovi na krmení."
"Aha, pavoukovi. To víš, že si jí můžeš půjčit."
"Tak jo, děkuju," poděkovala Kačka a šla hledat tu mouchu, co si jí potřebovala půjčit pro našeho pavouka.
Jak jsem říkal: děti máme vychovaný.

o něčem jiném

Ke koňům se dostaneme málokdy, přesto, že stáje jsou vlastně vedle ve vsi. Zkusili jsme to tedy o kousek dál, ve Ctěnicích.
Tam se o koně a o lidi starají manželé Neumannovi. Starají se o ně skvěle.
Měli jsme včera s moumilouHaničkou příležitost se s nimi seznámit a využít jejich laskavosti, abychom se seznámili i s jejich koňmi. Není to vůec ten typ podniku, kde vás posadí na hřbet komoně, postaví s ním do řady a jedete naučenou cestou a zpátky. Tady to funguje úplně jinak.
Nejdřív jsme si o koních povídali, pak nám koně ukázali a zase jsme si o nich povídali. Pomalu jsme se ke koním přibližovali nebo lépe řečeno jsme se s nimi sbližovali v jejich přítomnosti. Jistě, že už jsme měli s koňmi nějakou zkušenost, takže víme, že kůň nemá řidítka, ani brzdu. Tušíme, kde kůň začíná a kde končí, máme představu, že může být různě barevný, že oranžová jé častou barvou u květin, nikoliv však u koňů, ale to je tak všechno.
Pan Neumann nám některé základní věci prozradil, aby měl jistotu, že opravdu víme, že to před námi je kůň. Pak nás nechal koně ustrojit a osedlat, no a mohli jsme vyjet na svou první procházku. Ta měla být jen prvním ozkoušením, jak to vlastně v sedle vypadá. Výcvik začal až po procházce. Jízda v hlubokém sedu bez třmenů, v sedu vysokém ve třmenech, vysedávání v klusu a přesedání na druhou nohu. A to už byla jedna odpoledne a měli jsme toho na první lekci dost.
Druhá lekce po obědě začala opět cvičením v klusu, abychom nevyšli z rytmu. Potom más pan Neumann začal seznamovat s tím, jak se kúň řídí. Když jsme ho poslechli, kůň opravdu zatáčel tam, kam jsme chtěli. Alespoň většinou. Závěrečná procházka v lese na koňském hřbetě byla zas trochu jiná, protože jsme byli už mírně poučenější, než napoprvé. Pak jsme koně odstrojili, odsedlali, vyčistili kopyta a byl zrovna čas jet domů. Poděkovali jsme koňům i lidem, dostali jsme podkovu pro štěstí a přesedli jsme do stroje s volantem. Je to pohodlnější, to je jasná zpráva, ale už se vám někdy stalo, že vám auťák vizitýroval kapsy, estli v nich nemáte nějakou dobrotu? Prostě kůň je o něčem jiném.
A mimochodem: víte, kde má kůň koleno? Já už od včera jo.

houby kopřivy

"Haničko, prosimtě nevíš něco o nějakým žahavým mechu?"
"O jakým mechu?"
"No o žahavým."
"Prosimtě proč?"
"Ale tuhle v potůčku mě už zase něco štíplo, jak jsem tam rovnal kamínky."
"To budou kořeny kopřiv. Občas je tam vytrhnu."
"Tak jo, to jo."
Tím jsem uzavřel onehdá pátrání po žahavém mechu a dál čistil potůček. Občas jsem dostal štípanec. A tak jsem ten chuchvalec vyhodil a čistil jsem dál. Kdo by stál o kopřivy v potůčku.
Včera tu byli zahradníci. Dělali hromadu úprav, sázeli stromy, usazovali s námi kameny. A taky dělali lem kolem potůčku.
Najednou slyším od vody takovej hlahol.
"Víte to?" povídá zahradník.
"Nevím. Co?" povídám já.
"Ten potok vám probíjí."
"Cože dělá?"
"No probíjí. Jak dám ruku do vody a vedle do hlíny, tak to brní."
"Já myslel, že to jsou kopřivy, mě to taky štíplo. Žena říkala …"
"Žádný kopřivy. Normálně to probíjí. Pojďte si šáhnout."
Šli jsme si to vyzkoušet postupně všichni. I Matýsek, který to pak ukazoval Kačce jako atrakci.
Vážně to brnělo. Pro ověření jsem vypnul elektriku - a přestalo to. A když jsem jí pustil, zas to brnělo.
Houby kopřivy. Elektrika! No von fakt probíjí.
Tak to bude chtít nový čerpadlo, než nám ten potok začne svítit.

mazat je potřeba

"Jo, pane Kalina, vás nepotěším, pořád to klepe. To víte, nemažete, klepe to."
Taky znáte tu větu, že jo.
A mě to klepalo. Kolo. Přesněji řečeno jeho střed. Pravidelně. Co šlápnutí, to klapnutí.
Dovezl jsem kolo do servisu. A že prý když je to v záruce, vymění mi pedály. Tvrdili, že to klapou pedály.
A taky si mám namazat řetěz, že je to prý lepší a ty vodrazky estli si nechci přidělat sám, že se to blbě dělá.
No našňupli mě způsobem mimořádným. Takový jednání nemám zapotřebí, už k nim nepojedu. Kolo jsem si odvez.
Vsed jsem doma na něj a výsledek se dostavil okamžitě: klapalo to dál!
Kolo si přeci dokážu opravit sám. Koupil jsem si na to příslušný klíč v Jesenici a pustil se do rozebírání středu. Jenomže současný patenty jsou jiný, než ty, co jsem znal, když jsem se ve svém kole šťoural za mlada. Proč to nepřiznat. Nedokázal jsem sundat kliky.
Pán v Jesenici byl laskavý a hned mi řekl, ať kolo přivezu, že se na to podívá.
Ukázal mi, jak stáhnout kliky bez stahováku (jsou samostahovací - no řekli byste to?), rozebral střed, namazal, zpátky složil a já to vyzkoušel.
Perfektní. Klapalo to dál.
"To není možný," pravil pán, "ukažte, zkusím to sám."
Vlezl na kolo a zašlapal.
"No jó, to vám klapou pedály," určil. "Měl jsem to vyzkoušet dřív."
Odmontoval pedály, namazal je vazelínou, přimontoval a povídá: "Teď to zkuste."
Neklapalo to. Zázrak!
"Jak jste to dokázal?"
"Chtělo to jenom trochu vazelíny. Jinak to klape. Je to hodně namáhaný."
"Mockrát děkuju. Jste skvělej! Co budu dlužnej?"
"Ále, to nestálo za řeč."
Pán dostal dvě stovky, ale to mu bylo moc. Půlku mi vrátil a že prý ať přijedu zas, když budu něco potřebovat. To jsem mu slíbil a zapamatoval si, že mazat je potřeba.

to chce čas

A jak psáno, čas okamžitého použití člunu nadešel v pátek.
Přeprava mezi garáží a vodou se pochopitelně taky neobešla bez drobných příhod. Jako například bez ztracení klíčů od auta, uložení kanystru se zbytkovou kapkou benzínu a pootevřeným uzávěrem tak, aby vydatně pokapal bundu, obal člunu i kufr auta, nákupu kanystru do člunu a benzinu do něj, při čemž jsme zjistili, že červený kanystr je kanystrem lodním a bez šlauchu nefunguje řádně, což v praxi znamená, že když se do něj naleje benzin, tak zas tou trubičkou teče ven, tedy opět do kufru auta. V závěru pak nalezení klíčů od auta v té bundě od benzínu, čímž příhody skončily a nastalo složení člunu.
Ve skládání jsme s Ondřejem mistry. Alespoň tak to viděla Ljuba, když s moumilouHaničkou a dětmi přijely za námi k vodě. To už jsme zkušebně brázdili vody Vltavy rychlým člunem. Ano, člun sestavit, osadit motorem, připojit nádrž a to celé rozběhnout na vodě bylo dílem několika okamžiků. A potom už se jenom jezdilo.
To vám bylo úžasný!
Já na takovým člunu jezdil poprvé a jen díky laskavosti našich kamarádů pravděpodobně nikoliv naposled. Kačka se trošku bála. MáveseláHanička jásala a Matýsek se soustředěně mračil. Protože on se od samého počátku zaměřil na svou roli.
"Tatínku, teď já."
"Ale Matěji, to není žádná legrace, to už je vopravdovej člun, to se musí pořádně řídit."
"Já vím, tak už já, jo?"
"Opatrně."
"Já vím, tak už mi to puč."
Častěji, než já, to Matýskovi půjčil Ondřej, protože on je člověkem moudrým a taky si už v mimulosti řízení člunu užil. Na rozdíl ode mě, který přidával plyn přívěsného motoru prvně. Ale taky jsem si užil a nejvíc toho, jak si to užívá Matýsek. On samozřejmě
nejdřív chtěl jen tak veslovat, protože vesla zná důvěrně z raftů. Potom ale pochopitelně zjistil, že vesla jsou na raftech fajn, ale motor, že je motor. A kapitán, že může být na lodi jenom jeden.
Úlohy tak byly přirozeným způsobem rozděleny. Dospělí se svezli a užívali si krásného počasí, Kačka se muckala s Norou, Nora se taky svezla, pak
ulovila větev a zápasila s ní. A Matýsek - ten se stal pro ten pátek kapitánem. Pro začátek jenom na Vltavě, ale to se poddá. To chce jenom čas.

nic k žrádlu

Byli jsme u toho tři. O psu nemluvě.
Ondřej a já jsme se chopili chlapské práce. Té těžké dřiny, bez které by se svět, co světem stojí, nepohnul ani o píď kupředu. Ljuba byla přichystána přiložit ruku k dílu, bylo-li by zapotřebí jemného zásahu v pravou chvíli. Nora číhala opodál. Kdyby nastalo nějaké nebezpečí, jistě by ho zakousla. Nebo přinejmenším ožužlala.
Vše bylo nachystáno, garáž otevřena, počasí nemohlo být lepší. Nač otálet? S odvahou do toho!
Ondřej rozložil štafle, já po nich vylezl tak, abych dosáhl na malou půdičku. Tam spočíval předmět našeho zájmu. Polehával tam už dobrých pět let připraven k okamžitému použití. Zabalen, nakonzervován, pečlivě uložen.
Zodiak, gumový nafukovací člun i s motorem. Usmysleli jsme si totiž, že čas okamžitého použití nadešel právě v pátek v deset hodin dopoledne.
Během těch let, co byl připraven k okamžitému použití se na něm pochopitelně začala válet i hromada dalších předmětů určených k okamžitému použití. Třeba vertikutátor i s trávou, kterou ve chvílích své slávy provzdušňoval. Hadice tříčtvrtka i s vodou, kterou svlažovala žíznivý suchopár. Cyklotrenažér, dobře stavěný, v dobách použití jistě nepostradatelný pomocník cyklisty v obýváku. A ještě nějaké ty drobnosti jako třeba krásné hoblované fošínky a laťka. Laťka, která měla ten den sehrát klíčovou roli.
Avšak vraťme se ke štaflím.
Stoje na nich chvíli sounož, chvíli jednonož s dopomocí blízkého parapetu okna, odkrýval jsem s pečlivostí archeologa jednu geologickou vrstvu po druhé a vyjímal předměty z místa jejich spravedlivého odpočinku. Některé se tomuto zásahu celkem oprávněně bránily, některé i aktivně s přesvědčením, že nás od tohoto počínání odradí. Ale to se přepočítaly. Ani mě, ani Ondřeje ta troška hlíny s trávou a následné vzteklé vyprsknutí vody z hadice nemohlo vyrušit ze soustředění na náš cíl.
Vše bylo připraveno, vrchní vrstvy sejmuty a na řadu přišel motor. Motor sice něco váží, ale je relativně skladný a dá se uchopit, jelikož je za co. Motor jsme po vytažení opatrně vzali, sundali z půdičky a jemně uložili na zem. K ostatním předmětům z hůry rozloženým kolem štaflí.
Vrcholem naší činnosti měl být sbalený člun.
On už na té půdičce působil úctyhodným dojmem. Ten balík byl nepříjemně objemný a stejně tak nepříjemně těžký na nějakou akrobacii na štaflích.
Posunul jsem si ho až na kraj půdičky i rovnováhy a sestoupil o jeden šprušel dolů, abych ho v tom stavu mohl popadnout do takové té vítězné vzpěračské polohy, kdy rovnováha je rozhodujícím momentem vzporu.
Do vzporu jsem se dostal a balík užuž měl v té správné pozici, když tu se celá soustava štafle-já-balík mírně nahnula.
Tedy tak jsem to viděl já.
Ondřej to viděl tak, že výkyv celé té hmoty mimo její těžiště je daleko pravděpodobnější, než podobný případ v italské Pize, kde se těžiště drží zuby nehty v rovnovážné poloze už celá století. Protože je mužem činu, okamžitě přiložil ruku ku pomoci. Čímž nastal rozhodný okamžik nejen pro výše jmenovanou laťku, ale i pro celé to sousoší nikoliv nepodobné bájnému Atlasovi an na svých bedrech nese klenbu nebeskou.
Tou laťkou Ondřej pohotově podepřel celou soustavu tak, aby se podle jeho vidění nedostala z rovnováhy. Což ovšem bylo v mírném rozporu s viděním mým. Jednak proto, že jsem ho za svými zády neviděl a jednak proto, že se celá ta hmota začala povážlivě naklánět dopředu, tedy na druhou stranu, než Ondřej předpokládal.
Bleskurychle cukl podpůrným nástrojem zpět. Jakýmsi nedopatřením však přímo za ním stála motorka, která zákeřně natočila přední kolo tak, aby se laťka v rukou zachránce pečlivě zapříčila mezi loukotě. Zpětný ráz, byť minimální, měl účinek mistrovského šťouchu kulečníkovým tágem. Již téměř zpět nabytá rovnováha se rozplynula v nenávratnu. S balíkem ve vzporu jsem, hledaje pevný bod ve vesmíru, došlápl na něco na podlaze. I druhá noha opustila šprušel štaflí a řítili jsme se na vertikutátor a cyklistický trenažér. Ondřej zápasil s laťkou vpletenou v kole, což rovnováze soustavy nikterak nepřispívalo.
V tom zpomaleném filmovém záběru by jistě byla patrna odevzdaná hrůza v očích obětí živlů, které již nemohou blížící se apokalypse nikterak zabránit. Balík s člunem se nezadržitelně sunul dál kupředu.
Na samém pokraji bezedné propasti zmaru zasáhla Ljuba.
"Prosimtě, nebude ti vadit, když se začnu strašně smát?"
"Ne, já už se chechtám."
Pak Ljuba bleskově přiskočila a jemným asijským chvatem ustálila celou soustavu zpět do rovnovážné polohy.
Zůstal jsem stát s jednou nohou ve štaflích, druhou v trenažéru, balík s člunem stále ve vzporu nad hlavou. Ondřej s laťkou v loukotích kola motorky.
Moment strnutí. Něco jako Fimfárum.
Dál už nastalo jen rutinní vypletení se z přítomných nástrah a balík byl složen citlivě na zem vedle motoru.
Bouře byla zažehnána vlitím oleje do divokého vlnobití.
Jen Nora na to koukala lhostejným pohledem, neboť výsledkem celého toho tyjátru nakonec nebylo vůbec nic, co by se dalo žrát.

osm

Touhle dobou se u nás za humny objevují ženci. Tedy pokud je co žnout. Letos tu roste pšenka a ženci se tu jen rojí. Tedy jeden žnec s jedním kombajnem, ale už tu byl třikrát a pořád to nějak ne a ne požnout. Vždycky v půce pole se mu ten stroj nějak vzepře, on se v tom trochu šťourá a odjede s ním někam do dílny. Pak přijedou, pustí se do pšenice znovu a situace se opakuje. Dobré dvě třetiny pole je třeba ještě požnout.
Matýsek k tomu přistupuje po svém. Kombajn bere jako znamení, že pšenice už je zralá. Cestou domů z lesa jsme si uštípli pár klásků a Matýsek, že si z nich udělá mouku.
Tož klásky doma na stole vymlátil, plevy oddělil od zrna a jal se hledat mlýnské kameny, aby bylo na čem mlít. Máme doma spoustu kdečeho, ale mlýnských kamenů se nám ausgerechnet nedostává. Ale to bysme nebyli kluci, abychom si neporadili. Matěj dostal kamennou třecí misku a začal s mlynářskou praxí.
Pšeničná zrnka poctivě drtil v kamenném moždíři. Kačka mu přisypávala. Matěj mlel a mlel. Mlel dlouho a mlel poctivě. Na konci mletí měl umletou malou hromádku pšeničné mouky. Pochopitelně si musel svoje mlynářské dílo zvážit. Zkusil to na té osobní váze, co si na ní stoupáme, když chceme vědět, jak nám ubývají špeky (a dozvíme se obvykle opak). Samozřejmě tam nic nezvážil. Dal jsem mu váhu kuchyňskou.
"Sedm. Ne, osm. Osm, tatínku! Osm kilogramů!"
"Jenom gramů, Matýsku."
"Aha. Maminko já umlel osm gramů mouky!"
"Teda Matýsku, z tebe bude mlynář. To ti z té mouky budu muset něco upéct."
"Tak jo, ale já ještě trochu umelu."
"Umel, Matýsku, umel."
No vida. Tak už máme doma i mlynáře.

v půl čtvrtý

"A zejtra se vstává v půl čtvrtý a jde se na houby!" prohlásil jsem včera večer, když jsme si pochvalovali, co jsme dopoledne našli.
"Hurá!" povykovaly děti. Matýsek první a Kačka hned za ním.
"Tak to si to teda užij," procedila mezi zuby málaskaváHanička a chystala se do hajan, neboť, jak pravila, je nějaká uondaná.
"No nazdar!" ohodnotil jsem tu pitomost já a šel vyložit kamenné lampičky z auta, aby v kufru nevyschl mech.
MápořádnáHanička mezitím uložila nasbírané houby do ledničky, čímž byl můj bohatýrský výrok zapomenut a dnes ráno v půl čtvrté si na něj naštěstí nikdo ani ve snu nevzpomněl.
A proč to všechno?
Protože jsme po dvou letech zas byli na houbách. Vloni nám to nějak nevyšlo a letos prý pořád nerostly. Až tak někdy před měsícem, říkalo se. A to víte, než my si uděláme čas jít na houby, to chvilku trvá. Tak jsme šli až včera.
Nejdřív to vypadalo, že furt eště nerostou, jenomže pak najednou jsme jich pár našli. A já našel snad
prvního pravýho hřiba v životě. No vážně. To, čemu se říká hřib pravý, to jsem snad nikdy nenašel. Vždycky to byli nějací másláci a modráci a babky a všechno možný. Ale pravej hřib až včera. Postupně jsme našli hříbka každý z nás, a Matýsek objevil i tři křemenáče. Byl to včera dobrý lov a proto jsem tak nadšeně vábil rodinu k pokračování.
Ale to víte: v půl čtvrtý - kdo by vstával, když jsou prázdniny.

revoluce na stole

Dostal jsem ruku. Ne, že bych už dvě neměl, ale dneska se hodí každá ruka. I ruka robotická.
Matýsek o tyhle věci projevuje docela zájem, ale tentokrát byl docela vlažnej. Nějak se mu nechtělo koukat, jak tu ruku sestavuju. Chtělo se mu jí stavět sám. Tak se držel dál. Moc dlouho mu to nevydrželo.
Za chvíli přišel a s čím mi, prý, může pomoct. Nějak jsem zrovna nevěděl, a tak dostal k zašroubování jeden kryt. A pak jsem musel sestavovat uchopovací mechanismus, což bylo mírně složitější, takže jsem na Matěje na chvilku zapomněl a on už mezitím začal připravovat díly na ovládací jednotku. A takhle to pokračovalo až do večera, když přišla návštěva. Jenomže Matýsek nečekal na návštěvu, ani na malou Noru, kterou nám Ljuba s Ondřejem přišli představit. Matýsek ze slušnosti pohladil štěně a pak se znovu vrátil k ruce. Jestli prý můžeme dál stavět. No jasně, že jsme mohli.
A tak večer po deváté byla ruka hotová. Matěj jí hned začal zkoušet a přemisťoval předměty na stole. Ale pak musel jít spát.
Ruku měli k dispozici velký kluci. Nejdřív jsme přemisťovali oříšek. Na zkoušku. Potom přišel na řadu panák. I panáka ruka unesla, ale už to bylo na mezi její nosnosti. A pak, že prý jestli by taková ruka dokázala člověka chytit za nos. Ondřej propůjčil ten svůj k pokusu. Šlo to. Možná by ta ruka dokázala našince i vysmrkat. Ale to nebudeme zkoušet. Čistě z estetických důvodů.
A Nora? Ta spala u paničky na klíně a vůbec se nestarala o to, že kousek od ní na stole zuří vědeckotechnická revoluce.

jak udělat perlu

Myslíte, že by mohly mít korálky něco společného s podkovami? Nevypadá to, ale mají. K jejich vzniku je potřeba oheň.
A navíc: jedna podkova pro štěstí taky visí na dveřích
historické mačkárny Korálek.
Má báječnáHanička našla ten úžasný tip na výlet do Jablonce. Protože jsme byli v tom kraji, bylo škoda se nepodívat, jak se kdysi vyráběly korálky.
Pan Štryncl nám vyšel vstříc a v neděli ráno pro nás roztopil mačkářskou pec. Uvítal nás na zahradě před malinkatým domečkem se dvěma komíny. Už z dálky na vás stavba dýchne romantikou zašlých časů. A co teprve vevnitř! Prosté vybavení, pec, mačkářský stroj, stůl s hořáky na vinutí perel. A k tomu pan Štryncl vypráví dětem o tom, jak se tu před dávnými časy vyráběly korálky. A protože je to pán, který má rád děti, má nachystanou i povídačku o víle Jizerínce, která dětem korálky schovala na zahradě pod jabloní.
To se nejvíc líbilo Kačce. Matěj si naopak hned sám chtěl vyzkoušet mačkání korálků. Dostalo se mu zástěry, klobouku a už ho pan Štryncl posadil na stoličku k peci a Matýsek si vymačkal svoje první korálky.
Vinutí korálků, staré tajemství místních korálkářů, které nejdříve odnesli z Benátek a potom sami pečlivě střežili před ostatními, nám pan Štryncl prozradil. A Matýsek si hned vinutí taky sám vyzkoušel. Korálky ani perly mu nevyšly, ale udělal ze skla nejdřív malinkatou myšku a potom mořskou pannu a pak sedícího draka.
Potom nás k tomu taky pustil a všichni jsme si vyzkoušeli u pece i u stolu, jaké řemeslo to korálkářství bylo.
MoubáječnouHaničku to taky chytlo a vinula korálky jeden za druhým. Jeden se jí dokonce povedl skoro kulatej. Byli jsme u pana Štryncla dobré půldruhé hodiny a kdyby nebyl čas k obědu, byly bychom tam ještě déle. Práce s ohněm a sklem se nám moc líbila a určitě bychom si zkusili vyrobit i nějakou pěknou duhovou perlu. Jenomže to bychom museli jít k panu Štrynclovi nedřív do učení, poněvadž ona to přeci jen není žádná legrace, udělat mistrovský korálek. Tak teď jsou znás alespoň mačkářští tovaryši.
Ovšem - kdo ví, jak to bude dál. Matýsek se doma hned sháněl po peci nebo alespoň po kahanu. Že prý si musí zkusit udělat z té modré tyčky, co si přinesl, nějakou pěknou vinutou perlu.
fotografie v galerii zde

zubatá v Čechách

Hrát si s mašinkama, to je vážná věc. Zvlášť, když ty mašinky jsou opravdový. Tuhle sobotu opravdový byly.
Úplně nejdřív jsme se museli jít podívat na tu výhybku za výtopnou, jestli je na třinácté koleji. Nebyla. Drezína taky nebyla šlapací, ale ruční. Mašinka nebyla na páru, ale na naftu. Pana Blahoše jsme taky nenašli a nejvyšší pán železničář se někam zašil. Takže by to mohlo vypadat, že se výlet nevydařil.
Opak je pravdou.
V Kořenově slavili
výročí vyrobení tří parních lokomotiv pro ozubnicovou dráhu z Tanvaldu do Kořenova. A nachystali nejen pro nás, ale i pro spoustu těch, kteří mají rádi mašinky, krásný den. Začalo to dixíkem na nástupišti nádraží Kořenov. Na druhé koleji stála mašinka - zubačka nachystaná k jízdě a hned za ní na nějaké čtvrté koleji jezdily dvě drezíny. Ta první, motorová, nás svezla zadarmo, ta druhá potřebovala k jízdě silné ruce, neboť to byla drezína ruční. Nikoliv příruční. Ruční! Tedy na ruční pohon. Děti se hned chopily příležitosti vyzkoušet si, jak to jezdí a Hanička vzala roli brzdaře. A jelo se k výtopně a zase zpátky.
Pak už nás čekala jízda vláčkem do Tanvaldu a přišla na řadu ta prostřední zubatá kolej. Neboť, jak nás poučil pan průvodčí, ozubnice se používá k brzdění, čili k jízdě dolů, nikoliv k jízdě nahoru, jak by si někteří nepoučení pasažéři mohli myslet. Zubatá kola v podvozku mašinky i kolej samotnou jsme si pochopitelně vyfotili. A pak se lezlo na mašinu a dovnitř, mázvědaváHanička se nakonec nechala strhnout a vlezla do mašiny taky. Děti štípaly s panem konduktérem lístky a Matýsek se živě zajímal, jestli ta záchranná brzda opravdu funguje. A to ještě nečet Švejka!
A pak, při jízdě zpátky nahoru do Kořenova, to přišlo. Stáli jsme na vlečce za jedním tunelem a čekali, až přejede pravidelný vlak. Páni strojvedoucí byli tak laskaví, že nás pustili do mašiny a když byl čas k odjezdu, nechali nás tam. A my s Matýskem jeli tím nejdelším tunelem na mašině. Matěj zaujal místo na sedačce mašinfíry úplně samozřejmě. I já si užíval tu jízdu.
Naposledy jsem takhle řídil lanovku na Petřín, jenže to mě byly čtyři roky a hned potom jí odstavili z provozu, protože došlo k onomu sesuvu půdy pod tratí.
Tady nic takového nehrozí. Naopak trať z Tanvaldu do Harrachova má před sebou novou budoucnost. Tahle se vším všudy živoucí část naší technické historie je díky nadšencům opět v provozu. Tak jestli máte rádi mašinky, jeďte za nimi do Kořenova. Zubatá je v Čechách jenom jedna.
fotografie v galerii zde

Zuzana ve Lvu

Patřím mezi ty lehkovážné ztřeštěnce, kteří si nainstalují co možná nejdříve vždy ten nejnovější software či systém do počítače, ať už je to počítač na stole, v tašce či v kapse. Prostě věřím vývojářům a testerům, že to vyvinuli a otestovali tak, aby to fungovalo. To se mi zrovna teď tak trochu vymstilo, protože nový systém pro Apple nazvaný Lion, tedy Lev pro Jabko, má hned na začátku jednu závažnou mouchu, kterou nestačili páni ynžynýři vodchytit a to tu, že wi-fi spojení neustále padá. Prý to brzy opraví.
Dosti bylo much. Třeba je vychytat.
Ovšem má ten systém jednu úžasnou vlastnost. Zuzanu.
Zuzana na vás mluví. Ona vám přečte text, na který jí ukážete.
Když jsem to poprvé vyzkoušel, bylo to ohromující. Systémy s anglickým jazykem už znám, jenomže čeština je podstatně tvrdší oříšek. A už ho rozlouskli. Nejdřív v Googlu - to je to interntové vyhledávání hlasem, které na iPhonu už skoro půl roku používám - a teď i v té výše zmíněné ovocnářské firmě.
Není to pochopitelně žádný umělecký přednes, ale když jí zadám, aby přečetla čerstvý zápis u mě na woleschku nebo u Ondřeje
na hyeně, poradí si s tím bez zaškobrtnutí a pečlivě odděluje věty podle teček a respektuje čárky a umí ř.
Je to fantastické, kam ty technologie spějou. Počítám, že se brzy mánedočkaváHanička dočká situace, kdy jí náš domeček sám otevře dveře a vlídným hlasem praví: "Dobrý den, paní, dnes vypadáte báječně. Jistě jste měla příjemnou cestu domů. Váš oblíbený čaj je již připaraven. Jak teplou koupel si přejete dnes?"
Uhání to tam mílovými kroky.
Zuzana ve Lvu je toho jasným důkazem, zrovna teď mi pomáhá udělat korekturu dnešního textu.

smysl

"Kačenka byla dneska obzvlášť hodná," dozvěděl jsem se od mémiléHaničky.
"Byla," pravila návštěva, tedy kamarádka Lída, která toho byla svědkem.
"To není možný," pravil jsem já.
Kačenka je totiž přirozeně upovídaná. Povídá pořád. Říká kdykoliv cokoliv. Málokdo z nás už jí poslouchá a když k tomu náhodou dojde, zjistíme, že to vlastně nebylo potřeba. A tak jsme na tohle tema vedli tuhle v autě dialog a snažili jsme se s moulaskavouHaničkou Kačce vysvětlit, že když už něco povídá, mělo by to mít smysl, protože když to nebude mít smysl, všichni před ní začnou utíkat, jen aby nemuseli poslouchat ten nesmysl.
"A co je to smysl, tatínku?" tázala se Kateřina.
Pak něco dceři vysvětlujte.
Ovšem stalo se cosi nevídaného. Kačenka zbytek cesty v autě způsobně mlčela.
Včera prý taky.
A právě Lída referovala, jak proběhl korigovaný Kaččin monolog.
"A teto, můžu ti něco říct?"
"Ano, Kačenko."
Hned po tomhle úvodu pravidelně následuje vodopád písniček a básniček, na které si Kačka zrovna vzpomene. Obvykle téměř nekončící. Když zásoby říkadel docházejí, vezme to Kačka prostě znovu od začátku.
Tentokrát však následovalo ticho.
Kačka se jen způsobně usmála, naklonila prý hlavičku, dlouze na tetu Lídu pohlédla a nakonec nic neřekla. Jako by se prý zamyslela nad smyslem toho, co chce říct, a pak to radši neřekla.
No to uznávám, to byla Kačenka hodná.
Pochopitelně mi teď vrtá hlavou, co se stane, až přijde na to, co říct, aby to mělo smysl.

už asi jo

"Holinky," ptá se mápořádnáHanička, "kam's dal ty Kaččiny holinky?"
"No já nevim, včera jsem je přivez ze školky, aby uschly."
"To já vim, jenom nevím, kam's je dal."
"Tady někde musej bejt."
"Musej, ale kde?"
MášikovnáHanička koukla do komory: "Tady jsou."
"No vidíš."
"Vidím. Ale proč jsi je postavil obráceně, podrážkama nahoru?"
"Já je do komory nedal, natož abych je postavil podrážkama nahoru."
"No jo, ale jsou tam a stojej obráceně. Někdo je tam dát musel."
"Já ne, copak jsem se zbláznil?"
MácitliváHanička se na mě hluboce zadívala: "A víš, že už asi jo."
???
"Jinak bys tam ty holinky takhle nemoh dát."

je to furt stejný

Aby si děti užily velkého světa už od malička, vložili jsme jejich ksichtíky do databáze jakési filmové agentury a čas od času nás zavolají, že abychom se přišli ukázat panu režisérovi. Tentokrát byl na řadě Matěj a hned ho vybrali. Do nějaké reklamy, pochopitelně. Na pohádkové prince mají jiné kabrňáky.
MálaskaváHanička s ním byla na té zkoušce a chystala se v neděli na natáčení.
"To tam přijedem, oni Matýska nalíčej a za hodinku to máme za sebou."
"Já tě nechci strašit, ale neznám větší plýtvání časem, než je u filmu. To za hodinku nebude."
Snažil jsem se mémiléHaničce vysvětlit, že jsem před dávnými lety taky dělal komparz a že to bylo na den. Ta půlvteřina záběru.
"Ale to bylo eště za Rakouska, film byl němej a točilo se klikou," pravila mánedůvěřiváHanička, "to se nedá srovnávat. Tehdy a teď."
"No, klikou už netočej, to je pravda, ale jinak to vo moc jiný nebude," nedal jsem se.
"To se uvidí," pravila máspravedliváHanička.
Vidělo se. V sobotu volali z produkce, že nějak nepočítali s tím, že bude pršet a že museli dva obrazy ze soboty přesunout na neděli. A že tedy můžou Matýska zavolat třeba i později. Třeba v osm večer.
"Tak to ne," povídám paní produkční, "Matěj má nějaký denní režim a ten budeme dodžovat. V sedm musí být v posteli, takže točit může nanejvýš do šesti. Režisér nerežisér."
Paní měla pochopení a pravila, že si tedy píše, že se točí nejdéle do šesti. Povídám to mémiléHaničce.
"Tos neměl, tak dlouho do večera to beztak nebude."
"To se uvidí," pravil jsme já.
V neděli volali v devět ráno. Že prý máme vyrazit na plac. Pak volali ve čtvrt na deset, že máme zůstat doma, protože se to nestihne. Že se ozvou.
Neozvali se. Ozvala se mánetrpěliváHanička. V půl dvanáctý.
Že ještě pořád ne, že se ozvou.
Ozvali se v půl jedný. Tak že prý už.
MálaskaváHanička naložila Matýska do auta a jeli na natáčení.
Volal jsem jim ve tři, jak to jde.
"Nemůžu mluvit, ale eště jsme nezačali."
"Aha!"
V půl páté mi zazvonil telefon, ale hned zas přestal. Zřejmě situace opět nedovolovala telefonát.
Těsně před šestou volá máunavenáHanička znovu.
"Tak už jsme hotový, za chvíli jedem domů."
Před sedmou byli doma jak na koni.
"Tak co, bylo to stejný, jako za Rakouska?"
"Měl jsi pravdu. To je neuvěřitelná přehlídka ztracenýho času. Ale ta kamera, to je úžasnej stroj. A k panu režisérovi mám velkej obdiv, tem má nekonečnou trpělivost."
"No jo, ale kdybych byl včera neřek, že Matěj může nanejvýš do šesti, ještě byste ani nezačali."
"To asi ne. Já tam jednu chvíli napočítala deset lidí, co vůbec nic nedělali, jen se tam tak poflakovali."
"No, klikou už netočej, teď se jede na digitál. Ale jinak je to furt stejný."

do Benátek

Jak začne pršet, je čas se porozhlédnout po nějakém pěkném výletu. MášikovnáHanička se porozhlédla a v sobotu jsme jeli do Benátek. Nad Jizerou, ty jsou blíž.
On je tam zámek a v něm muzeum hraček a muzeum - teď nevím, jak se jmenuje, ale to je jedno. Nedá se nenajít. Je v druhém patře zámku hned nad obecním úřadem.
To vám je úžasné muzeum! Ono je celé hrací a zkoušecí. To jsme ale tušili jenom zčásti, protože v dostupných materiálech se píše jen o tom, že si smíte ozkoušet brnění a okovat koně.
Protože jsme přijeli těsně před obědem a oni taky mají pauzu, dali jsme si
v nedaleké jeskyni česnečku a do muzea jsme vstoupili už najedení, plni sil.
Hodilo se to, protože hned v první místnosti jsme začali archeologií. Museli jsme
složit skrčence, potom dát dohromady ze střepů erb a z trosek hrad. Fuška hned na úvod. Spečetili jsme to opravdovou pečetí, kterou jsme si mohli odnést.
Pak přišlo na řadu to brnění. Ono bylo opravdický, kroužková železná košile, přilba, rukavice, štít i meč. Meč byl nejlehčí, košile nejtěžší. Mohla mít tak pět kilo.
Matýsek to taktak unes a pochopil, že být rytířem nebyla žádná procházka růžovým sadem. A obléknout i svléknout si brnění nešlo jen tak. Musel jsem mu pomáhat, jinak by v té konzervě musel zůstat. My jsme si s moušikovnouHaničkou taky zkusili kostýmy. Mě padnul ten po Tychonu Brahovi, mákrásnáHanička oblékla šaty kněžny. To už Matěj běžel dál a zkoušel, jaké to je, být mušketýrem. Mušketa vážila nejmíň metrák. Taky to nebyl žádnej med. Tak si radši zahrál na tambora a bubnoval do boje. To vám byl randál. Skoro, jako ta rána z děla, co tam stálo. Pak bylo třeba okovat onoho zmiňovaného koně. Dělal jsem Matýskovi kovářského pomocníka. Podkovu přiibíjel Matěj a kůň držel jak ze dřeva vytesanej. Však taky byl.
Vedle byli Keltové. MápečliváHanička s Matýskem umleli mouku mezi dvěma starobylými mlýnskými kameny.
Matěj vyrazil tři mince a oblékl se do keltské zbroje. Konečně nějaká, která byla lehká. Vlastně to byl jen pytel, zato s velkým štítem a s kopím.
Největší atrakci si Matýsek užil tak, že menší děti prchaly do bezpečí a
dospěláci se otáčeli, co že to tu troubí za … Troubil Matěj. Na roh. Troubil dlouho a tak mohutně, až se mu tváře nadouvaly a stěny zámku se třásly.
Ještě před odchodem Matýsek vyrazi další tři mince. A to už byly víc jak dvě hodiny, co jsme v tom úžasném hracím muzeu strávili. Ani jsme si nevšimli, jak to uteklo.
Teda jestli si chcete užít hraní a historie,
jeďte do Benátek. A stačí nad Jizeru, tam to vážně stojí za to.