WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

PF 2012

kdepak Ježíšek

"Matýsek už asi něco čuje," oznámila mi mávšímaváHanička nedlouho před vánocemi, "už asi tuší, že Ježíšek jsme my."
"To se nedá nic dělat, tady se holt nakonec stejně všecko rozkecá," připustil jsem změnu stavu známého vesmíru.
Štědrý den se blížil a Matěj se taky nechal slyšet:
"Víte co je divný? Že dycky, když vyhlížíme Ježíška, tak někdo z vás zrovna musí na záchod a pak hned zazvoní zvonek a přijde Ježíšek."
"Tak já se klidně počůrám v pokoji," nabídla osobní oběť mástatečnáHanička.
Matýsek se zakřenil a pronesl něco v tom smyslu, že to by to stejně nepomohlo.
Večer jsem na to přišel:
"Haničko, já tuhlec do ajfouna stáhnul takovej vánoční zvoneček. Nastavíme ho, já ho nechám v síni a máme vystaráno s Ježíškem i s čůráním."
"To by šlo. Tak to tak uděláme."
Přišel večer. Vyhlíželi jsme z okna Ježíška, zpívali koledy a čekali, kdy se ozve zvonek. Matýsek nedůvěřivě pokukoval, kdy půjdeme konečně na ten záchod.
Nedočkal se. Nikdo nikam nešel a najednou se ozval zvonek.
"Ježíšek!" šeptla málaskaváHanička.
Matěj našpicoval uši: "No, něco tu zvoní," a už byl na chodbě a směřoval dolů do pokoje ke stromečku. Šli jsme za ním a já potají vzal ten telefon z knihovny a vypnul jsem program. Je to v suchu, pomyslel jsem si a vstrčil telefon do kapsy.
To už byl Matýsek skoro dole pod schody, když prohlásil: "Kdepak Ježíšek, to byl telefon!"
Nebylo to v suchu.

nemusí bejt na talíři

Dneska už jsou ve škole prázdniny, čímž jsem si i já trochu přispal. Co povidám, přispal. Típ' 'sem budíka a zaspal. Vstával jsem až v sedm. Čímž vzniklo i zdržení dnešního zápisu. Ale cukroví je napečeno, mámiláHanička zas dělala divy, štolu jsem letos taky stih, stromeček už je tři neděle v kýblu na terase, takže je všechno v nejlepším pořádku. Jen některé dárky ještě dobalit.
Ano, ještě ty hlavní pro děti. Létající ryby. Podezírám Ondřeje, že mi poslal ten odkaz na tuhle ptákovinu jen proto, abych jí dětem koupil a on si pak moh' u nás s tím vynálezem hrát. To podezření je ovšem nepotvrzené. Pravda je taková, že už někdy od října jsou v kůlně na půdě dvě krabice a v nich dvě ryby - vzducholodě.
"Musíš mi to přinést, ať to zabalím," upomíná mě už týden mápečliváHanička.
"No jó, eště je čas," odbývám to já.
Čas se navršil a já nakonec ty krabice přines. Jsou dvě, pochopitelně. Jenže je k nim potřeba ještě třetí. Bomba, tedy bomba s heliem. Přines jsem i tu.
"Tu budem taky balit? To je takový divný: Bomba pod stromečkem."
"Rozhodně ne," ohradila se mápořádnáHanička.
"No jo, ale já přece nemůžu vo štědrym večeru vytáhnout ze šuplíku heliovou bombu a jen tak říct: jé to je náhoda, tady mi zrovna jedna bomba s heliem eště zbyla."
"A to právě jo. Ty přece dycky všechno máš. A zrovna v kůlně jí mít můžeš. Náhodou. Co dyby se někdy hodila, ne?!"
"A to máš pravdu. Dyť já takový heliový bomby obvykle dvě až tři mívám. Takže až zazvoní Ježíšek a děti si rozbalej ty vzducholodě a budou fňukat, že je nemaj čím nafouknout, tak já se zamyslim a řeknu: 'Teď si vzpomínám, že jak jsem tuhle uklízel v kůlně, dával jsem tam do regálu takovou bombu, co jí mám už leta. A jak tak vo tom přemejšlím, vono by v ní mohlo bejt to hélijum. Tak já se tam teda pudu podivat, estli jsem jí eště nevyhodil, estli tam eště je.' "
A vona tam ta bomba bude a nám po domě pak budou lítat ryby. Konečně proč ne, přece nemusí mít každej ryby zrovna na talíři.

hádanka prosincová

Ještě před vánocemi stihnu hádanku, letos poslední. Uhodnete, co je na obrázku?
a) studie flory k filmu Avatar 3D
b) chladnoucí želatina na dortu Fregatta
c) netřesk a mech skrytý pod ledem

vod dvou tisíc

Starosti s dárkem pro babičku už mám šřtastně za sebou (zde), pro moumilouHaničku, Kačku i Matěje taky něco mám, Juráš si už své vybral, čímž je zas na rok pokoj. Ovšem co bych si tak měl přát já? Ono to není jednoduché, něco pro mě vybrat.
Teď si vzpomínám, že mám jeden takový zážitek z pozdního léta: To jsem zrovna sekal zahradu. Ona už je to u nás spíš akrobacie, než sekání. Kdepak rovné dlouhé plochy a nekonečný zelený pažit od hranice k hranici. To už dávno není pravda. Je to tu samá zátočina, oblouček, zákoutí, jezírko, skála, potůček, můstek, štěrk. Tady pozor na pidililie, támhle na azalku, tuhle je vzácná travina, tady se to musí vystříhat pod ronďákem, ale neulomit větvičku, bacha na borovičky, zvednout sekačku a citlivě ostříhat kopečky - ostříhat, ne oholit! A tak dál. Něco jako když byste stříhali model na kadeřnické soutěži.
A zrovna v tu dobu, kdy jsem začal se sekáním, začal tuhle za humny na poli hospodář s vláčením zoraného pole. Když projížděl kolem, mávli jsme na sebe. Já od sekačky, on od volantu. Oba jsme si jezdili pěkně po svém a zušlechťovali si ten svůj kousek rodný hroudy. Když jsem před polednem skončil, skončil i hospodář. Já měl posekáno, on uvláčeno. Až sem to bylo stejný. Já měl hotovou zahradu, on pole - a v tom už rozdíl byl. Za stejnou dobu, co jsem se nimral s trávníkem, hospodář srovnal celé pole. Holt takovej traktor, ten si svou práci udělá.
A jsme zpátky u toho přání. Čistě kvůli časovým úsporám bych si moh' přát ten traktor. Jenomže von by se mi na tu naší zahradu nevešel. Takže spíš traktůrek. Pěkně s připojitelnou sekačkou, s radlicí na sníh … ale kam bysme ho dali? Do kůlny by se nevešel a parkovat ho po borovicí, to by nebylo dost estetický. Traktůrek je sice fajn, ale asi by s ním bylo víc starostí, než užitku. Tak já nevím. Traktor to asi letos zase nebude.
Zrovna, když jsem dopsal tuhlec ten zápis, přišla s kritickým pohledem málaskaváHanička. Sedla si mi na koleno a jala se číst. Na konci se uculila a konstatovala:
"Traktor se doporučuje až vod dvou tisíc metrů."
A je to zpečetěný. Traktor vážně nebude.

s Liškou v bedně

Už jste někdy jeli schválně špatně? Jen tak, aby se něco dělo? My to už zkoušeli. Je vám to fakt psina.
To jedete tam, kam doopravdy potřebujete, ale navigaci to neřeknete. Té to místo naopak zatajíte a ještě navíc jí zadáte úplně jiný cíl, pokud možno na opačné straně.
A začnou se dít věci.
Navigace vám nejdřív jemně naznačí: "Hele, tady to votoč, jak to pude."
Potom přidá: "No když to tu znáš líp … Ty víš kam jedeš?"
Jenomže zakrátko se začne vztekat: "Tak já tu teda nemusim bejt!" a zkusí ještě smířlivé: "Co děláš?" a "Hele, tak todle jsme si teda nedomluvili!"
Když jí pořád ignorujete, začne se do vás navážet: "Hele, eště jednou mi tohleto uděláš a třicet kilometrů s tebou nepromluvim ani slovo." "Hele, povidám ti, votoč to!"
Jenomže vy jí pořád ignorujete. Tak už je sprostá: "Tos posral!"
Když ani to vás nepřinutí dát se správným směrem, zkusí se usmiřovat: "Hele, esi se mezi náma něco stalo, tak to řekni."
Nic jí pochopitelně neřeknete a jedete si pořád dál po svém a čekáte, jakými humory vás ta bedýnka bude dál častovat. Když dorazíte do cíle, máte pocit, jak vám to skvěle uteklo a pokud jste nahlas tomu pánovi - jmenovitě Pavlu Liškovi, který ty průpovídky namluvil - tedy jestli jste mu nahlas odporovali, máte ještě skvělý pocit, jak báječně jste si cestou popovídali a nakonec si prosadili svou.
Co vám budu vykládat. Není nad to cestovat s Liškou v bedně.

to bylo hodně dávno

Už ani nevím ve kterém knihkupectví jsem potkal tuhle knížku o čertech. Stejně jako rád dětem pohádky čtu, rád je i sháním. Sehnat nějakou další knížku o čertech je po čertech těžký, máme jich už habaděj. Tohle byl pěkný úlovek. No a teď jsme dočetli knížku o Kašpárkovi v pekle a tuhle další jsem vyštrachal z Kaččiny knihovny, že v těch čertovinách budeme pokračovat. Teď se to hodí. I začal jsem číst Dva roky s čerty. Začíná to čertovskou svatbou a to se dětem moc líbilo. Kačka po pohádce už v postýlce zůstala a Matýsek šel ještě něco kutit.
Asi tak za půl hodiny přišel a nesl papíry s nějakým dílem. To on tak občas něco vytvoří a přijde se s tím pochlubit. Tentokrát to byla pohádka pod vlivem nové knížky. Přinesl Čertovské pohádky!
Matěj v nich začal psát o tom
Jak čertovská podvodnice skákala. To je prý už hodně dávno, když kovář Jirka koval svého prvního koně …
To vám bylo najednou pekelně hezký, tahleta Matějova bezprostřední reakce. Z Matýska byl najednou literát a sběratel pohádek. A my jsme byli jeho první čtenáři.
Že by se to každovečerní čtení začalo projevovat? Uvidíme. Už teď se těším na pokračování.

už to jede

Zapomněl jsem na to jako se zapomíná na všechny ostatní karamboly a kotrmelce. Alespoň teď můžu napsat - teď si vzpomínám, že to bylo tak …
Začneme od konce. Vypadá to, že internet a telefon už fungují a snad budou fungovat i dál. Pan technik, který měl přijít (
psáno tady) nakonec přišel. Doma byla jenom málaskaváHanička a to bylo mé štěstí, poněvadž kdybych u toho byl já, pan technik by si mohl do paměti nebezpečně zafixovat, kdo že je ten tatrman. Všechny předchozí peripetie by byly zapomenuty a tahle poslední drobnost by se stala mediálním trhákem nejméně na týden.
Jen připomínám, že skutečnou příčinou všech patálií je nepopiratelné přestřižení a následné několikeré špatné opravení kabelu někde na trase. Za to má u mě vroubek ta parta, co za to může. Ovšem tohle bylo něco jiného. Bylo třeba napravit něco, co jsem patrně pokazil já, byť na dobře míněnou radu pana technika.
"MározumnáHanička mi to výpravěla takhle:
"On to měl za minutu hotový. Přece ti říkal, že máš zkusit ty konektory přepojit jinak a …"
"Já vim, já je přepojil nejmíň pětkrát a pořád to bylo špatně, tak jsem to radši svěřil jemu."
"No - a von je hned napoprvé přecvaknul obráceně a telefon okamžitě naskočil."
"To je vostuda."
"Von taky nejdřív vypadal naštvaně, ale pak si všim toho hlavolamu, co máš na skříňce a už bylo dobře. Rozpovídal se o tom, že má rád hlavolamy a nasupenost ho opustila."
"Alespoň víme, že u nás v domě to porouchaný níkdy nebylo. Koneckonců za tu drobnou vostudu to stálo a je dobře, že už to jede."
"Snad to vydrží."

úplně cizí děti

Pokaždé, když se blíží vánoce, člověk mívá na čele o pár vrásek víc, poněvadž musí uhádnout, o jaký dáreček napsali ostatní Ježíškovi.
U dětí je to jednoduché. Ty si Ježíškovi píšou docela veřejně a beztak nakonec po stromečekem najdou něco jiného a budou z toho mít radost. Ale co taková babička? Papuče, šálu a šátek jí už Ježíšek přinesl tolikrát, že by si s tím mohla otevřít krámek. Knížky, které by jí zajímaly už vlastně taky všechny má a aby nacházela pod stromečkem nějaké zbytečnosti, to se nehodí.
Tedy každý rok musím něco vymyslet. Letos jsem vymyslel fotoalbum. Takové fotoalbum je potřeba naplnit obrázky. Tedy nejlépe rodinými a pokud možno pěkně ze všech možných událostí. A to chce vybírat z archívů. Tož jsem se do toho dal.
My jsme nějak tyhle starý fotky vlastně nikdy pořádně neprohlíželi a to vám je najednou úplně jinej svět. Já se na těch obrázcích vidím plus mínus pořád skoro stejně, mámiláHanička sice mění účesy, ale v podstatě je to taky pořád ta nejhezčí ženská, co jsem kdy potkal. Ovšem děti, ty jsou jiné skoro každý den. Pochopitelně se nedá srovnávat například mimino a předškolák, ale i když porovnám dejme tomu už chodícího mrňousa v průběhu pár roků, skoro se zdá, že jsem tenkrát musel fotit úplně cizí děti. Dokud se prostě člověk nepodívá na tyhlety obrázky, vůbec mu nedojde, jak strašně moc je pořád všecko jinak.

na žraloka

"Tatínku, já budu mít dneska vysvědčení!" hlásil minulý týden Matýsek.
"Vysvědčení? To jsi musel trochu poplést. Vysvědčení bude až v lednu."
"Nepoplet. Já budu mít mokrý!"
"Vysvědčení? V prosinci? Mokrý? Matěji, ty mě šidíš!"
"Nešidím."
To bylo ráno, když jsme jeli do školy. Během dne jsem na to zapomněl, ostatně - kdo by myslel na vysvědčení v prosinci.
Odpoledne měl Matýsek v ruce nějaké lejstro v obálce.
"Tatínku, já mám to vysvědčení!"
"Matěji?!"
"Podívej se!"
Podíval jsem se. A von měl pravdu. Von mě nešidil. Von přines vysvědčení v prosinci a mokrý.
Bylo to Mokré Vysvědčení a Matýsek prospěl na Žraloka.
No nekecám, vážně.
Koukněte.

přetahování

"A co je to pumpa, tatínku?" ptal se onehdá Matýsek, když jsem pravil, že je nabalenej, jak pumpa v zimě.
Dostalo se mu vysvětlení, jež shledal uspokojivým a otázka pumpy v zimě byla vyřešena.
Ne tak otázka nabalení kohoutů v zimě.
To je totiž takovej věčnej problém. K takovýmu kohoutu je většinou přidělanej dům, k tomu domu patřívá zahrada a ta zahrada se pomocí toho kohoutu zalévá. No a na zimu by se takovej kohout měl vypustit, aby mrazem neprask, čímž se přestane ta zahrada u toho domu zalévat.
Jenomže když je suchej a docela teplej podzim a zima se jeví nemlich tak, ten kohout potřebujete, poněvadž tu zahradu, nebo alespoň něco na ní tu a tam zalejete. A když necháte kohout nevypuštěnej, zůstane v něm voda, ta zamrzne, kohout praskne. Pokud ovšem není teplej a suchej podzim jako letos … a tak pořád dokola.
Tenhle rok je to takový divný. Už jsem vydal dvakrát moratorium na používání kohoutu a dvakrát ho sám porušil. Ono totiž zatím jen dvakrát mrzlo, ale hned zas roztálo a pořád něco zaléváme. A do studánky, kterou jsem taky pořád ještě nezazimoval, tu a tam doléváme vodu.
Je to takový přetahování se s mrazem o kohout. Zatím vedu a pumpu (kterou nemáme) ani kohout (které máme dva) jsem nenabalil a voda pořád teče.

barometr

Máte doma barometr? Nebo aspoň teploměr? Ne? Kupte si kočku. Nejlíp Sáru. Ta ovšem není na prodej.
To je náš barometr.
Zrovna teď kouká přes sklo dveří ke mně do pracovny a dělá ubohýho, nešťastnýho bezdomovce.
Ovšem Bezdomovce dobře nasnídanýho, pěkně v pelíšku vyspanýho a nabalenýho v huňatým kožichu.
Jak známo, Sára je kočka venkovní. Je to známo nám, širokému okolí i Sáře samotné. To ovšem neznamená, že v časech, kdy se jí tem kožich konečně hodí, se nebude neustále vtírat dovnitř. Naopak. Posedává u dveří a čeká na příležotost. Občas se jí to podaří, ale hned, jak jí objevíme, maže zase ven. Je tak trochu jako ty Jezinky. Jenom tlapku si vohřát a hned zas běžet.
Místo aby byla v teple komfortní zateplené a polstrované boudičky, dělá na mě nešťastný voči. A čím horší se blíží počasí, tím přesvědčivější nasazuje vizáž. Když náhodou začne pršet (sněžit letos zatím moc nesněžilo), eště se projde po dešti, aby vypadala jó splihle. Jenomže ono to na tom jejím kožichu teď není vidět. To jenom, když se vetře do domu kolem něčí hohy, ten otřený se hnedle ozve: "Ale fuj, ty seš mokrá! A co tu vůbec děláš? Dyť seš venkovní! Mazej ven!"
To ona Sára opravdu dobře ví, takže se otočí jak na obrtlíku a jde si po svých - někam tady kolem do prérie. Ovšem odchází se zdviženým ocasem a na stěnu boudy si může vydrápnout další zářez: "Cha, zase sem je dostala, dneska jsem tam byla už potřetí. Už toho nechám a pudu prohnat Želvu. V tom jejich vedru se beztak nedá vydržet."

Marketa

V červnu 2005 byla zveřejněna výzva k vydání filmu Marketa Lazarová v nějakém důstojném provedení na smyslupném nosiči, tehdy to bylo dvd.
Nejsem příznivcem výzev ani petic, byť jakkoliv ostrých. Nicméně tohle byla trochu jiná záležitost. Marketa je dílo, které si takovou pozornost zaslouží a navíc - výzva mohla být jakýmsi neoficiálním průzkumem trhu pro restaurátora i budoucího vydavatele. Byl jsem mezi prvními, kdo se k výzvě přihlásili. Od té doby uběhlo více, než šest let …
Ti, kdo se o věc trochu zajímali, vědí, že výzva nakonec vedla jen k neúspěšným jednáním a nakonec veškeré aktivity po marných snahách utichly. Až letos na jaře sjel blesk téměř z čistého nebe.
NFA se rozhodl film konečně nechat restaurovat a jeho digitální kopii uvést v Karlových Varech na festivalu a poté i vydat na datovém nosiči. (další podrobné informace lze najít tady)
Dopadlo to tak, že už od středy mám Marketu na modrém disku doma. "Před hodinou nám jí přivezli," povídal pán v obchodě.
Teď jen najít si čas a v klidu si film vychutnat. Těm, které současné maxi a mega a bomba filmy moc neberou, doporučuju totéž. Tenhle film pana Vláčila je totiž z doby, kdy bylo možné filmy považovat za skutečná díla umělců. Takových není moc.
Což naplat.
Proutek proutkařův se stále ohýbá
nad těmito spodními vodami.

dobře spočítaný

Když Kačka o víkendu vstává, ptá se jestli půjdeme do školky. Vždycky jí vysvětlujeme, že je sobota nebo neděle a že to se do školky nechodí. S dny v týdnu to není o nic lepší. Kalendář prostě ještě nepatří do seznamu jejích zájmů. O to divnější bylo, když v úterý povídá:
"Tatínku, že budu mít zítra narozeniny?"
"Zítra ne, Kačko, až pozítří."
"Ale já myslím, že zítra."
"Až sedmého, Kačko, a to je pozítří."
"Nepleť jí hlavu," povídá mározumnáHanička, "sedmého je zítra. Kačka má pravdu."
"Aha! Já to poplet. Tak zítra, Kačko."
"Já ti to říkala, tatínku."
Inu tak. Kačce bylo včera šest, dneska už jí je šest a den. Oslava byla,
dort byl, dárečky byly - a Kačenka to měla dobře spočítaný!
Holt si pamatuje jen to, co opravdu potřebuje.

Mikuláš třetí

A takhle to bylo s tím Mikulášem:
Tady jsem popisoval letošní shánění kompetentního svatého muže. A vypadalo to tak výborně, že jsem odmítl tuhle sousedovic děti, které se v neděli s maminkou u nás zastavily nabídnout, že by k nám v zastoupení mocností nebeských i pekelných v příhodný čas zašly.
"Kdybyste přišli v pátek, tak jsme se dohodli, ale já už sehnal zvolský," říkal jsem po pravdě.
"Vidíš, já ti to řikala. Vy to dycky necháváte až na konec," pronášela poučení maminka.
Jenomže jak jsem včera psal: všechno je jinak.
Asi tak hodinu poté, co odešli sousedi, přišla esemeska od Mikláše II:
"Moc se omlouváme, ale nepřijedem, protože jste jediní, kdo se ozvali a kvůli vám se nám to nevyplatí."
Tomu teda říkám: "My jsme ti praví," jak mi tvrdila paní do telefonu.
Naštěstí jsme tu v Olešku soběstační a nezávislí na mikuláškých dotacích. Zašel jsem k sousedům a všechno klaplo. Napsali si nás do notesu a v pondělí téměř na čas přišli. Byli sice až moc hodní, ale čerti byli kluci a Kačka odrecitovala dlouhou básničku, aby si jí neodnesli v tom pytli, co ho měli s sebou. Matěj taky jednu dal, ale nejsem si moc jistej tím, že je bral úplně vážně.
Nakonec tedy všechno dobře dopadlo a to díky Mikuláši toho jména třetímu.

já to vím

Dyž napíšu, že je všecko jinak, nebude to nic novýho pod sluncem. Ono už je to téměř pravidlo.
Kupříkladu s těmi Matějovými závody.
Všechno bylo skvělý až do chvíle, kdy jsem se nechal ukecat a připustil jsem, aby byl Matějovi nabídnut cvičební šat - takové to hedvábné kimono, co se v něm cvičí, když se to umí, aby to dobře vypadalo. Neměl jsem to připustit, ba dokonce jsem jednou vzdoroval, ale napodruhé už jsem se Matěje zeptal, jestli to nechce zkusit. Zkusil to a při zkoušce mu to šlo, jenomže to neměl uvázanej pásek - takovou tu šerpu dvakrát kolem dokola. Ten dostal těsně před cvičením a to byla ta chyba. Von mu už při nástupu pomalu jel dolů a v půlce sestavy mu spad až na nohy.
Matěj je kluk statečnej. Zastavil to uprostřed pohybu, zůstal jako socha, jen ten pásek si vytáh nahoru. A pokračoval až do konce.
Nechápu, že tuhle osobní statečnost porota neocenila. Matýsek tu kuráž udržel až do konce a rozplakal se až když šel k nám, divákům. Bylo mi to líto hlavně za něj. Jenomže on je úžasnej. Ten den byl smutnej, to ano, ale už večer znovu začal cvičit sám od sebe sestavu a pokračuje v tom dál. Prostě nám všem musí ukázat, že nějakej pásek ho nemůže naštvat, protože on to umí. A já to dobře vím.

dobrodružství nekončí

O vánocích jest líti olovo, krájeti jablka, házet střevíce a vůbec vyvádět kdejaké neobvyklosti a míti je za lidové obyčeje.
Inu proč ne. Letos jsme to zkusili o druhém adventu s Kellym.
Poslední letošní hra byla ve znamení proměny hlíny ve stříbro. Všichni učedníci Kellyovi se sešli ve známém prostoru v Jílovém, kde už na ně čekala vědma, které se prokázali klíči. Někdo sice klíč zapomněl, ale to neva, měl jsem jeden náhradní. A jen jsme vešli do toho sklípku, začalo se tvořit.
Děti dostaly bílou hlínu, ze které si v připravených formičkách udělaly ochranné amulety. Šikovně si s tím poradily, ale co dál? Byla to pořád jen bílá hlína. Vědma si rady věděla. Amulety vysušila a poté je podrobila plamenům ohně a šup s nimi do vody, až to zasyčelo.
Ale pořád to byla bílá hlína. Sice teď už úplně ztvrdlá, ale pořád bílá.
Přišlo na řadu kouzelné zaříkadlo a drátěný kartáč. Silou slova i kartáče se z bílé hlíny pomalu stával šperk z ryzího stříbra. Všem se to povedlo a celý proces měl takový úspěch, že do tvoření se pustili i dospěláci s náležitou vervou.
Pak ještě složit rozstříhaný záhadný nápis a rozluštit jej pomocí klíče na zjevném pergamenu. Bylo tam psáno, co vše je třeba o Štědrém večeru s amuletem vykonat, aby ožila jeho zázračná ochranná moc.
Tož z učedníků jsou tovaryši a v dalším konání je budou chránit amulety, které si sami vyrobili. Něco mi říká, že dobrobrodružství zdaleka nekončí.
pár obrázků v galerii zde

výběr čertů

Už od minulého týdne chodí Kačka domů ze školky s básničkou nebo s písničkou.
To je pořád: "A můžu ti říct básničku?" A pak hned spustí, co se ve školce naučila.
Není to jen tak samo sebou, pochopitelně. Blíží se totiž ono obávané datum, které Kačenka uvedla prohlášením: "A víš, že už máme ve školce knihu hříchů? A já tam nejsem! Já nebudu muset jít s čertama … tam na ten kopec."
Bylo to venku. Blíží se totiž Mikuláš, čímž přituhuje a Kačenka se začíná obávat, aby jí čerti náhodou nešoupli do pytle a neodnesli na kopec Ďábel, kde mají díru do pekla. Matýsek tenhle folklór, kterého se ještě vloni aktivně účastnil, přehlíží se stoickým klidem. Jak by ho taky mohli čerti odnést, když umí wu-shu, no ne?
Ať tak nebo onak, v pondělí je Mikuláše, pročež je třeba pozvat onoho svatého muže spolu s doprovodem, aby sjednal pořádek a pronesl nějaké to moudro. Tož jsem poslal zprávu naší dvorní dodavatelce, takto hlavní Mikulášce, s dotazem jak to letos bude. Jenomže se ozvala, že to nebude nijak. Že se spolužáci odstěhovali do Prahy a tím se kumpanyje rozpadla.
Co teď?
Vezmeme to detektivní metodou: kam chodí nejčastěji Mikuláš? Tam kde jsou děti. A kde je dětí nejvíc? Ve školce. V té naší ne, tam má Mikuláš boty strejdy Honzy, jak Kačka dobře ví, a to nemá ten správnej oučinek. Zato v té velké, co patří ke škole, tam by třeba mohl. A vono jo. Hned naproti školce na sloupu visel čerstvý plakátek s obrázkem a dotazem, jestli chceme, aby k nám přišel Mikuláš. No bodejď, že chceme. Utrhl jsem si ten papírek s telefonem a ještě cestou do Prahy jsem se s paní dohod. Že prej jsou Mikuláš a anděl a dva čerti, že se už teda taky vodstěhovali do Prahy, ale že mám být bez starosti, že je to Mikuláš moderní a že jezdí autem. Tož jsme si plácli.
Tak to máme z krku, tuhle starost. Jenom mi vrtá hlavou, co ti Mikuláši na tý Praze mužou mít, že se tam všichni hromadně stěhujou? Že by tam byl větší výběr čertů?

hole

Dětem se zalíbilo v lese, tudíž je do lesa třeba občas zajít. Tenhle podzim se to zrovna hodí, protože je pořád ještě docela hezky, vlastně i teplo a sucho. Máme oblíbený kousek lesa tuhlec kousek za humny. Je tam taková cestička a děti si tam začaly dělat mechový domeček, zahrádku a vůbec hospodářství.
Kupříkladu Matýsek si přinesl takový velký kus kůry a že do něj chce udělat dírku. Tož jsem mu s tím pomohl, on si tam vetknul klacík, jenž se stal vzpěrou a celé to instaloval takhle pod stromem. A že prý už má domeček a tohle je záchod. Načež jej hned použil, což mi přišlo jako zajímavý prvek hry. Počurat si to, co si vyrobí, byť by to byl záchod. No Kačka nezůstala pozadu a měla hned vedle svůj. Co vám budu vykládat, úplná latrína.
Abych jen tak nepostával, napadlo mě, že dětem i sobě můžu udělat hůl, když už chodíme do toho lesa. A tak nosíme z lesa hole. Takové sukovice z pořezaných stromků, co jich je v lese spousta. Tuhle neděli jsem našel takovej pořádnej kmínek a hned se hodil.
"Jé, ta bude moje, já budu Krakonoš. To je přesně ta jeho hůl. A hned se podívám, co dělá Trautenberg," vesele povykoval Matěj a taky hnedle přiložil hůl k oku a pozoroval, co ten Trautenberg zase tropí.
Kačce jsem našel takovou rozeklanou hůlku, se třemi silnými větvemi: "Tak a ty budeš vědma, přesně takovou mají vědmy."
"A co je to vědma, tatínku?"
"To je toková babička, co všechno ví, umí spoustu kouzel a zaříkání."
"Aha. Já jsem vědma a duchové, třeste se!"
Sobě jsem taky jednu hůl našel a když jsem jí trochu upravil, oznámila mi Kačka, že budu černokněžník.
A to už se stmívalo a byl čas jít na večeři. Tak jsme šli všichi tři. Krakonoš, vědma a černokněžník. V civilu, ovšem.
Dalo se to pozant jen podle těch holí.