WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

domácí závody

Nejméně poslední měsíc se u nás hodně mluví o závodech. Tedy Matýsek o nich mluví a pilně trénuje. Dokonce je to pro něj tolik zajímavé, že minulé úterý tvrdil, že ty závody na domácí půdě už jsou, ale pak se večer zjistilo, že až za týden. Tedy včera.
On jejich trenér, Tomáš, to má vymyšlené tak, že během roku bedlivě sleduje, jak kdo cvičí a už má jasno, kdo by na závody do Prahy měl jít. Jenomže aby jen tak trenér rozhodnul, to nejde. Uspořádal tedy včera v tělocvičně ve škole domácí závody pro malý kluky, aby se ukázalo, kdo na ty velký závody (taky pro malý kluky) má.
Matěj to všechno začal tím, že v pondělí nemoh najít botu. To jsem se hrozně navztekal a pravil jsem, že když jí nenajde, tak na závody nejde. Vážně jí nenašel. Ani ve škole jí nenašel. Že prý se říká, že si s ní hráli na chodbě čtvrťáci … Ale věřte tomu. Prostě tu botu někde nechal. Nepořádník nepořádná. Zkusil jsem mu při hledání pomoct a vyšlo to: bota byla v koši na šatní skříňce mezi ostatními lichými notami. Matýsek zřejmě není sám, kdo ztrácí všechno včetně bot.
No ale účast na závodech byla zachráněna. Pak sice ještě nemoh ve třídě najít tyč na cvičení, ale tu jsme našli obratem a nakonec jí stejně nepotřeboval.
A byly závody.
Protože jsem byl zvědavý, díval jsem se, jak to klukům jde. Bylo jasné, proč nám už dopředu Tomáš říkal, že by chtěl, aby na velké závody Matýsek jel. Oni totiž ti malí kluci si jenom tak hrajou a vážně jich to bere jen pár. Bráškové, z nichž jeden chodí do třídy s Matějem, to je jiná káva. Honzík i Kuba cvičí, jako by byli z Číny a budou na závodech startovat v jiné kategorii a taky to nebudou jejich první závody. A hned za nima je Matěj. Byl třetí a Tomáš to zařídil tak, aby na závody jelo prvních pět, pro jistotu. To vám je úžasný, jak to ti malý kluci berou vážně. Člověk by se jich i bál, kdyby na něj vybalili tu jejich sestavu jen tak na ulici. Už chápu, že to Matřějovo bílý tričko nedostane jen tak někdo. A ten kdo ho má, už něco musí umět. No a v sobotu se uvidí, jestli může Matýsek pomýšlet i na vyšší mety. Začátečníků jako on tam bude jistě spousta. Tak mu držte palce.

počkalo to pár století

Dopis tentokrát našel Matýsek. Obvykle ho ráno vidí za oknem první Kačka, jenomže tuhle neděli oba koukali a neviděli. Musel jsem je pobízet, aby se podívali na kopec Ďábel, jak za ním vychází sluníčko zrovna v místech, kde je ona obávaná díra do pekla. A při tom pozorování si konečně Matěj všiml, že za oknem je svitek papíru opatřený pečetí - běžný to Kellyho způsob doručování pošty.
Jakoby kouzelným proutkem mávnul, děti všeho nechaly a homem, honem rozpečetit dopis.
"Kdepak! Nejdřív se nasnídejte a potom bude dopis. Když už to počkalo těch pár století, počká to klidně eště i tu chvilku."
Snídaně se zcela vyjímečně nevlekla. A hnedle po ní nastalo rozpečeťování. Tentokrát byl svitek nadívanej. Byl v něm nejen dopis od Kellyho, ale i prázdný list pergamenu a dva kusy zubatých červených útržků počmáraných neznámými znaky. V dopise Kelly sděloval dětem, že je čas se stát z učedníků tovaryši a další že se dozvědí ze zjevného pergamenu.
"Honem svíčku a sirky! Musíme nahřát pergamen, aby se objevilo písmo!" volal Matěj a taky hned všechno přinesl a
začal se zjevováním.
Největší starost jsem měl já, aby to nespálili. Jednou, když papír skutečně začal hořet a Matýsek ho chtěl uhasit máváním, jsem musel i trochu zasáhnout. Ale všechno dobře dopadlo a pergamen vydal své tajemství: Kelly své učedníky zve na příští neděli, kdy budou tovaryšské zkoušky.
Co nás čeká? Určitě zase nějaké tajemství, luštění záhad, moudrá vědma a ochranné kouzlo. Tentokrát se budou moci zapojit i dospělí, neboť tajemství kouzla proměny je nachystáno i pro ně.
Už se těšíme.

nestačil vystydnout

Znáte Sandtnerku? No já osobně taky ne, ale tu kuchařku, co napsala, tu znám docela dobře. Ne snad, že bych jí čet, já mám jiný kuchařský knihy. Tuhlectu má mojemiláHanička a pokud jde o nějaké obzvlášť velké dobroty, dá se s velkou pravděpodobností přdpokládat, že budou mít původ v té Sandtnerce, tedy v její kuchařce.
V neděli přišla řada na jablkový koláč. Že prý jsme ho ještě nikdy nedělali a když už tu máme tolik jablek, že by se to mohlo zkusit.
No vonělo to, až se sliny sbíhaly. A jen to mášikovnáHanička postavila na stůl, bylo jasné, že zkouška dopadla na výbornou.
"Ďyť je to eště horký," povídám, když se mánedočkaváHanička zabořila lopatkou do misky s koláčem.
"Já to mám ráda teplý," nedala se odbýt mámlsnáHanička, "a ty si taky vem, nebo nezbude."
"No měli bysme ho nechat alespoň vystydnout," poznamenal jsem a dál si četl v iPhonu.
"To nestihne, uvidíš."
"Ale já si tady něco musím … teď se mi to tu nějak seklo. Hele, estli budeš zlobit, nacpu tě tady do koláče!" pohrozil jsem aparátku s nakousnutým jabkem ve znaku.
"Tak to klidně zlob," smála se máveseláHanička," tohle by ti páneček nikdy neudělal. Ale koláč na něj nezbyde, když si bude furt číst."
Jak čelit lákavé výzvě i vůni? Nejlépe útokem! Dal jsem si taky.
Byl vynikající.
Pak přišel Matýsek, dal si dvakrát. Pak jsme zavolali Kačku, která po obědě odpočívala v pokojíčku, aby si dala taky.
No a bylo. MápředvídaváHanička zase měla pravdu.
Ani nestačil vystydnout.

hádanka listopadová

Tak si dáme před víkendem jednu podzimní hádanku. Co myslíte, že je na obrázku?
a) zčeřená hladina Vltavy pod přehradou ve Vraném
b) detail ostrých hřbetních šupin jesetera
c) ledový příkrov kamene nad studánkou v Olešku

já jí tam viděl

Potřebovali jsme se přesunout z jednoho místa v Bratislavě na druhé.
"Tak já pojedu s váma a navedu vás tam," pravila kolegyně. Slovensky, pochopitelně, když v Bratislavě.
Sedli jsme do auta, kolega se chopil volantu a tím to začalo.
"Tady rovně, kam to jedeš!?"
"Já jsem jen potřeboval vyjet z parkování, tak jsem si couvnul."
"Ale já jsem říkala rovně."
"Dytˇjo."
"Doleva."
"Jsme v jednosměrce, jinam to nejde a navíc to tu znám."
"Já to tu znám líp. Zastav, je červená."
"Vidím."
"Můžeš."
"Jo."
"Rychle zastav, je zas červená. A nestůj na přechodu!"
"Já si nevšim, tady je ten semafor hned tak blbě za rohem."
"Ani se nedivím, tady všichni čehůni jezdí na červenou. Tak už jeď."
"Dyť jedu."
"A doleva."
"Vím."
"Říkala jsem doleva a hned do pravýho pruhu. A hned zas do levýho. Támhle je to dycky plný a támhle parkujou u chodníku auta."
"Žádný tam nejsou."
"Ale jsou, podívej, támhle vzadu v dálce jedno je."
"Ale to bych stihnul se zařadit."
"Nestihnul, tady se jezdí padesát. Hned doprava, ale drž se vlevo. Vlevo jsem říkala!"
"Říkalas doprava."
"Ale máš se držet vlevo to je rychlejší! A hned doprava. Hned!"
"Dyť říkáš vlevo."
"Vlevo bylo. Teď doprava. Pozor! Jedeš na hlavní!"
"Já to vidim."
"Ale já se s tebou bojim!"
….
No, byli jsme někde v půlce a musím konstatovat, že do cíle jsme nakonec dojeli. Ale to vám řeknu: ona je kolegyně z Bratislavy milá osůbka, to jo, máme jí rádi a kamarádíme se, ale kolegovi po zaparkování u cíle svítila nad hlavou svatozář. Já jí tam viděl.

co bude

Tahle písnička je už notně ohraná. Přesto je to pořád hit. V pondělí zas nešel internet.
Tož jsem tentokrát zavolal na poruchy, abych nevolal furt tomu našemu dvornímu technikovi. A že prej to musí bejt v pořádku, že to naměřili a není problém. Znovu jsem se pokoušel dostat na síť a pořád nic. Tak volám znovu. Spíš o radu než o pomoc. Ptal jsem se na možné softwarové příčiny a kdepak. To prej být nemůže a mládenec se pustil do servisní podpory po telefonu.
A že prej mám poslat ping (to je takovej kontrolní souborek dat na prověření sítě). Tak povídám, že to přímo z počítače neumím, protože příkazovou konzoli nepoužívám, ale že to pošlu rovnou z modemu. Nešlo to, pochopitelně. A že prý mám zkusit se přihlásit k modemu. No to už přeci jsem! A tak se mi dostalo návodu, kterak musím odpojit wi-fi a připojit modem přes kabel a mezitím ho nechat aspoň minutu vypnutej a kdovícoještě. Poslušně jsem všechno udělal a zase nic. Tak estli prej mám modem od kyslíků. No nemám, povídám. Tak to může bejt tím modemem. Dobrá, vrátím tam ten váš modem, kterej jsem nahradil novým, rychlejším. Nahradil jsem ho a furt to nešlo. Musím ještě podotknout, že všechny tyhle a ještě spoustu jiných úkonů jsem udělal samozřejmě sám předtím, než jsem někam volal. Ale tak nějak jsem nechtěl přerušovat mládence, kterej mi evidentně předčítal příručku, co měl otevřenou na stole před sebou.
"Tak já nevidím ani ten náš modem. Vy máte pořád problém s IP adresou."
"No to mám, proto vám volám."
Mládenec zas něco zkusil přečíst z příručky.
"Ale to nepude," povídám, "já nemám písíčko. Já mám apple."
"Tak to je špatný, na to tu nemáme postup," konečně so přiznal operátor. "Tak já to postoupim na druhou úroveň. Oni se vám ozvou."
No asi po hodině jsme toho nechali, nemělo to cenu. Položil jsem telefon - a asi za pět minut se rozběh internet. Nějak jsme to tím hovorem prorajbovali, ty dráty.
Jenomže včera mi volal náš pan technik sám. Že prý je unás před domem a že tomu fort nerozumí a furt se mu to nelíbí. Že s tím něco udělá. A že pý mám večer vyměnit filtr dat, co mi hodí do schránky.
Večer jsem ho vyměnil a výsledek se dostavill okamžitě. Síť, která jakž takž jela spadla definitivně. Vrátil jsem tam filtr starý, internet se rozjel, ale telefon nejde doteď.
Dohodli jsme se, že pan technik přijde ve čtvretek, že se na to podívá u nás doma. Že je to záhada.
Tak jsem zvědav, co bude.

to bude šedinama

Stáli jsme na půdě a poslouchali princeznu, jak povídá o všech těch pidivajzlících, co jich tam na Starých hradech mají plnej barák, tedy hrad. Skupina posluchačů s dětmi v čele se opět posunula o kus dál k jinému obrazu a já jsem zůstal trochu pozadu, abych si mohl vyfotit pavouky. Ty tam měli taky.
Spolu se mnou zůstala pozadu jedna paní. Cosi luštila ze vstupenky. Takovým nepřítomným pohledem na mě koukla a znovu se vrátila ke vstupence:
"Tady píšou: první pohádkový okruh, druhý pohádkový okruh, sklep a ještě prohlídka půdy. Já se v tom nevyznám."
Trpělivě jsem čekal, co paní bude potřebovat. Možná se bude chtít ne něco zeptat.
"Prosimtě, já jsem snad vážně blázen. Tak jsme na vokruhu nebo na půdě. Dyť nám tu ta princezna povídá, že …"
Paní znovu vzhlédla od vstupenky ke mně, teď už méně zastřeným zrakem.
"Ježišmarjá, to nejseš ty … vlastně to jste vy, tede vy jste někdo jinej, vy nejste … já jsem … já myslela, já jsem se zamyslela … to je vostuda …"
"Ale vůbec není," povídám.
"Nezlobte se já …"
"Kdepak, já se vůbec nezlobím, já si to užívám."
"Já rači pudu ..:"
A já jsem si říkal, že to bude těma mejma šedinama, když se mi paní svěřila, že je blázen.

otevřená záhada

Naštěstí jsme mělii s sebou alespoň na stravu. Přístřeší ani službu jsme nehledali, což nám umožnilo bez obav navštívit Staré Hrady.
Jak již sám název praví, nic nového tam čekat nelze. Zatímco na staré, ba prastaré věci tam návštěvníky přímo lákají. Návštěvníky hlavně z řad mláděže školou povinné. On je to totiž takový pohádkový hrad, kde se dá potkat
princezna, čaroděj i čarodějnice a všelijaká pohádková havěť.
Hnedle u brány v kovárně přinatrefíte na čerta. A pak už to s vámi jede jako z kopce. V pokladně vás zkasíruje baba čarodějná. No a potom vzhůru za princeznou. Té se Kačenka držela pořád jako klíště a oči na ní mohla nechat. Dokonce jí uždibovala šaty, až už se musela princezna ozvat, aby se vůbec hnula z místa. Prošli jsme
místním hokynářstvím a pak mezi draky, kterých je tam spousta, vzhůru na půdu. A z půdy dolů do sklepení, kde nás provázel zas čaroděj. Bylo zvláštní, že se Kačka ani nebála. Kampak na ní s draky a s nějakým tím kostlivcem z hladomorny.
Jenomže pak přituhlo. To jsme totiž vlezli
do pekla. Pořád to bylo dobrý, až přišla zkouška odvahy. Kdo prý strčí ruku do hrnce a vytáhne si bonbón, ten byl po celý rok hodný. Ale ten, kdo vytáhne uhlí, pro toho si čerti přijdou. A bylo zle. Matýsek si hnedle pro bonbón sáhnul, ale Kačka se rázem rozfňukala a k tomu hrnci bysme jí nedostali ani čtyřspřežím frízkejch valachů.
Nečekaná generálka na letošního Mikuláše byla za námi a my mohli uzavřít kapitolu výletu na Staré Hrady. Ovšem čertovský hrnec s bonbóny zůstane pro Kačku záhodou stále otevřenou. Byly tam opravdu jen ty bonbóny? Nebylo tam přeci jen nějaké to uhlí?

nevidět nic

Díval jsem se do pranostik, jestli tam není na dnešek něco o mlze. Není.
Mlhy zřejmě nebývaly typem počasí, kterým by bylo třeba se zabývat. Možná to bylo i tím, že v dobách, kdy pranostiky vznikaly, nebyla auta a srážka dvou ztřeštěně protijedoucích žebřińáků zřejmě nehrozila. Ostatně touhle dobou už mají i dnešní sedláci všechno dávno pod střechou a zorané a zaseté. Neznamená to však, že můžeme mlhu vynechat. Kdepak.
Včera byla hustá, že by se dala krájet a ležela v kraji celý den. Ani na chvilku se neukázalo sluníčko. Takovýhle mlžný příkrov už tu dlouho nebyl. Je to takové divné počasí. Ticho, ani větříček se nepohne, ze vzduchu kape voda, kam šáhnete, poněvadž vlhkost během dne neklesá pod 90% a je takové fujtajbl šedivo. Přesně ty dny, kdy si člověk nejradši vezme knížku a nebo se podívá na nějakej pěknej film.
Matýsek přišel s tím, že abych mu pustil Cthulhu. My jsme tak pojmenovali naši břízu, kterou jsme zapěstovali do velmi rozsochatého tvaru, čímž připomíná onu Lovecraftovu příšeru z hlubin země a Matějovi jsme pak vysvětlili, kde se to jméno vzalo.
"Kdepak, Matěji, to by ses bál."
"Nebál, tatínku."
"Bál. To je pro velký a ty se taky bojej."
"Nebál. Tys mi říkal, že se Fausta budu bát, že je to strašidelný, a taky jsem se nebál."
"Ale tohle je strašidelný daleko víc."
"A ty se Cthulhu bojíš?"
"To víš, že trochu jo."
"Ale já bych se nebál. Já se nebojím."
"To je dobře. Ale Call of Cthulhu necháme, až budeš větší, jo?!"
"No když chceš … ale já se nebojím."
Cthulhu jsme nechali být, ale ta mlha je tu pořád.
Tak aby bylo alespoň trochu veselo, tuhle je jediná pranostika, kterou jsem našel k šestnáctému listopadu:
Na svatého Otomara neuvidíš komára.
No bodejď by taky jo. Dyť krz tu mlhu nevidět nic, natož pak komára.

azyl v Jílovém

Vybrali jsme děsně nešikovnej termín. O adventní neděli se má adventovat a na nějaký alchymistický kejkle není ani pomyšlení.
Všude, kde jsem požádal o přístřeší pro předvánoční pokračování seriálu her o poklad magistra Kellyho, měli jiné, předvánoční starosti. Holt se budem muset vrátit zpátky k nám do starého dobrého Jílového a požádat o azyl tam, kde jsme již několikrát byli. Ale cílem je tentokrát tvoření a prostor koneckonců není až tak důležitý.
Přihodil se mi ovšem během toho hledání takovej poznatek. Čím dál od Prahy, tím jsou lidé vstřícnější a ochotnější. Čím soukromější je nemovitost nebo čím větší má správce pravomoce o nemovisti rozhodovat, tím snáze se do ní dostaneme.
Například kasteláni a kastelánky nejmenovaných hradů jsou hrozně ochotní a už jsme domluveni na jaro či léto, kdy nebude shon kolem adventu nebo jiné veřejností hojně navštěvované akce. Když ovšem zkusím požádat o nějaký pražský dům, je to dobývání nedobytné pevnosti. Provysvětluji-li se po nějakých pěti telefonátech k jakš takš oprávněné osobě, která o sobě tvrdí, že sice není správcem, ale klidně jí zkusit požádat mohu, dostane se mi obratem odmítnutí například tohoto druhu: kdepak, něco takového vůbec u nás provést nelze, my jsme reprezentační prostor té a té fakulty, který je k dipozici jen studentům a zaměstnancům. V žádném případě vás tam nemůžu pustit. O další vysvětlení obvykle už není zájem.
Naštěstí je spousta jiných míst, kde jsme s dětmi a duchem magistra Kellyho ještě nebyli. Ovšem jedno místo mě vysloveně láká a já se tam nějakým způsobem s dětmi musím dostat. Už jenom proto, že zrovna tenhle dům opředený pověstmi Kellymu patřil. Mimochodem: víte o jaký pražský dům jde?

dobrota

A zima je tu.
Zjistili jsme to jednak tím, že na studánce a na potůčku už máme led, a jednak tím, že v pátek jsme šli s dětmi a lampiony tu paní Zimu přivítat. To je ve Zvoli každý rok veliká sláva. Před školou se sejdou děti a kapela a dámy školou povinné (ty ovšem pro radost, nikoliv z povinnosti, neboť my máme ve Zvoli vůbec nejlepší paní učitelky i paní ředitelku) a jde se vítat paní Zima. Musí se až tamhle do lesa, to dá rozum. Aby byl pochod delší a děti si užily svícení i hašení lampionů nedopatřením zažehnutých převrácenou svíčkou.
Není to ovšem jen tak. To se musí jít kolem rybníka a zpívat a vůbec se veselit a dodat si kuráž, poněvadž Zima bývá většinou v držení nějakých pohádkových bytostí, které jí tak snadno nepustí.
Letos to byli dva draci, kteří ve své sluji Zimu drželi. Teprve když svatý Martin ty dva draky porazil, byla Zima volná.
Ovšem on to zas tak těžké neměl, ten Martin. Draci najednou zkrotli a nechali se slyšet, že paní Zimu beztak pustí a děti že už taky nežerou, poněvadž takový špindíry, co si nemejou uši ani nohy, se jim žrát prostě ekluje.
Nakonec ale přeci jen na jídlo došlo a ve sluji se našly nějaké ty dobroty, které děti předem přinesly do školy, aby bylo čím ty potvory nakrmit. Saně však buchty a perníčky jak známo nežerou, čímž zbylo víc na nosiče (i hasiče) lampionů.
Dobrota to byla.
(
pár obrázků tady v galerii)

na procházku vesmírem

Právě jsem se vrátil z …
… nikoliv, ti pamětníci, kteří mají tuhle větu zafixovanou jako varování, nemusí mít strach, na hradě jsem nebyl.
Tedy: právě jsem se vrátil z báječné vycházky vesmírem. Profrčel jsem si to naší sluneční soustavou, omrknul jsem, co je dneska novýho, kde že se chystá přistát vozítko na Marsu, jestli se nám stará dobrá Země pořád točí správným směrem - no a netrvalo to, než pár minut.
Kdepak, nečetl jsem zrovna žádnou knížku z mého oblíbeného žánru science fiction. Jenom jsem si spustil stránky společnosti NASA, která zveřejnila "živý" model slunešní soustavy. Kdo chce, může se projít taky. Tuhle jsou stránky
NASA a tady je k tomu popis na Technetu.
Tož šťastnou cestu a večer se sejdem zas doma a půjdem na lampionovej průvod s dětmi ve Zvoli, ten bude stát taky za to.

mývalí

Ferda je koucour mývalí. To se ovšem nedá poznat vůbec nijak. Ono to označení kočičího plemene bude taky pěknej výmysl. Že prý podle ocasu, že prý ho mývalové mají podobnej. No já nevim. V každým případě je Ferda kocour velkej a to je ten důvod, proč jsme si ho přivezli. Ono se pak ukázalo, že je děsně hodnej a mazlivej, jenomže to se píše o hodně kočkách a většinou to záleží na povaze. On se teda Ferda taky přijde pomuckat jenom někdy a taky ne ke každýmu.
Ale zpátky k tomu mývalovi.
Po ránu chodím po domě po tmě. Rozsvěcet je nešikovný, jelikož člověk pak musí mhouřit oči a stejně to k lepší orientaci nepřidá. Ferda to dobře ví a přesto, že čekává za dveřmi na koberci, většinou stačí uhnout. Někdy to ovšem nestihne, takže mám najednou nohu v něčem teplém a chlupatém, co se hned klidí z cesty. Ze schodů pak chodíme spolu a Ferda si dává záležet na tom, aby se mi co nejdůkladněji pletl pod nohy.
Dneska se nepletl. Jenom mňouk, což je nezvyklé, a čekal v půlce schodů.
Měl jsem to pochopit. Ale co já můžu takhle po ránu v půl šestý chápat, že.
Pokračoval jsem po schodech dolů a najednou mám nohu v něčem chlupatém, mokrém a studeném. Fuj! ucuk jsem nohou a hned jsem šláp do něčeho tvrdšího, mokrýho a taky studenýho.
Co se to tu híml válí za eklhaft?!
Rozsvítil jsem.
Ferda na mě koukal shůry z půli schodů:
"Čemu se divíš, pánečku? Dyť sem ti mňoukal, ať dáš pod schodama pozor, že mi tam spad ten Kaččin králík, co jsem ho přes noc vomejval v tý mý misce s vodou, jak se mi pak vylila do těch tvejch pantoflí, co mi je furt vedle tý misky dáváš!"
No jo. Měl pravdu. Varoval mě a já nedbal.
Dyť jsem řikal že je hodnej - a taky mývalí. Ale koho mohlo napadnout, že po takovejch letech začne vprostřed noci koupat Kaččiný plyšáky?

pod kaplí

Hledáme teď vhodný prostor na předvánoční Kellyho výpravu. Potřebujeme tentokrát spíš takové komorní prostředí, kde bychom mohli tak dvě, tři hodinky cosi kutit a tak šmejdíme, kde se dá. V sobotu jsme dostali typ od Ondřeje a v pondělí volá:
"Tak už jsem to zařídil."
"To je fantastický, já tam zajdu a domluvím podrobnosti."
Včera kolem poledního jsem se tedy vydal na průzkum. Vlastně jsem šel cestou, kterou jsem chodíval v dobách střední školy denně. Sice opačným směrem, ale průchody fungují pořád. Františkánskou zahradou, přes Jungmaňák, kolem Svatýho Martina ve zdi, Průchodní uličkou do Konviktské a už jsem byl na Betlémském náměstí. Ale teď kudy do sklepa? Zkusil jsem to nejdřív v tom starobylém domě, co je klub architektů. Ani jeden ze tří pokusů mě nezavedl k tomu správnému pánovi.
Nezbylo, než mu zavolat podruhé.
"Vidíte tu mříž v rohu? Tak za ní jsou točité schody dolů a po nich jděte a pak dál, co to pude."
Šlo to až do velké podzemní prostory pod Betlémskou kaplí. Panoval tam tvůrčí zmatek. To nic nebránilo tomu, abychom se potkali.
"Ale jakýpak tvoření? Já myslel, že tu skauti budou hrát nějakou bojovku."
"Kdepak bojovku. Budeme s dětmi tvořit ze stříbra."
"Ale to já vás nemám kam dát. Tady bude Vánoční výstava. Tady budou chodit tisíce lidí. Dětičky s babičkama. Tady budou betlémy. Tuhle to vidíte, tady už je mlýnský kolo."
Pěkně jsme si popovídali o tom, jak by to šlo, kdyby tu nebyla výstava a dohodli jsme se, že možná někdy příště.
Takže hledáme dál, ale tahle výprava stála za to. Ve sklepě pod kaplí jsem byl poprvé.

dobrý vodpoledne

Před pekárnou Beruška jsem potkal Andrejku s maminkou. Jely z tanečků z Břežan, kde s nimi Kačka nebyla, protože jí bolelo bříško a tak ze školky místo na balet rovnou do postýlky.
"Jé, dobrý vodpoledne," povídá Andrejky maminka, "to víte, že je Kačka už doma a že jí bolí bříško."
"Jo, už mi to Hanička volala."
"My jsme byly domluvený, že pojedou holky zase spolu, ale dneska to nevyšlo."
"To neva, tak zas za týden."
Matěje jsem si vyzvedával cestou z pekárny ve škole z keramiky. Tedy né, že bych ho tahal za nohu z hromady hlíny. I když od hlíny byl, to zas jo.
"Dobrý vodpoledne," povídá paní učitelka Lenka, "už jsme dělali andílky."
"Ale já vidím velblouda."
"No to jo, ale andílci jsou tady vedle."
"Jé, dobrý vodpoledne," povídá paní ředitelka, která zrovna přišla do třídy, "děkuju za ty noty."
"To jsem rád, že se vám líbily. Přidáte ke sboru i ty dudy?"
"To ne, to nejde."
"A dyť máte v partě dudáka. A vono je to s těma dudama takový hezký."
"No to jo, ale dyž von je až z Brna a za náma jezdí jen na masopust."
"Aha. No tak třeba až na masopustu."
"A to my si doma dudy zase užijem. On ten náš starší syn má rád irskou muziku. Tak je máme denně."
"Jo tak to je jiná."
Mezitím se Matýsek sbalil a jeli jsme na poštu.
"Dobrý vodpoledne," pozdravím pěkně ve dveřích.
"No nazdar, dneska si tu to vodpoledne pěkně užiješ, podivej, jaká je tu fronta," halasí kamrádka, která stála na začátku té fronty už u okýnka s malou Áďou. Šly ze školky.
"Ahoj, Matěji. A kde máš Kačku?"
"Uš je doma, bolí jí bžíško," pohotově odpověděla Áďa, která to všechno věděla.
"A kde máš dudlika?!" povídám já Ádě.
"Mlč, mlč!" nahlas syčí Bára, "jak's jí ho v pátek sebral, už vo něm nemluvila."
Dudlíka jsme zamluvili, holky z pošty odešly s balíkem a já čekal na svůj dopis.
"Jé, dobrý vodpoledne," povídá maminka malého Ríši, spolužáka Kačky ze školky, "ahoj, Matěji, jak to jde ve škole?"
"Ále dobrý," pravil Matěj, neboť tohle téma nepatří k nejoblibenějším.
"Jé, hele, dopis Ježíškovi," našel jsem nějakej formulář pro děti.
"No jo, tady píšou, že máme napsat Ježíškovi."
"A mami, je Ježíšek kluk nebo holka?" ptal se Ríša.
"To je to, to právě nikdo neví," předběhl jsem maminku s odpovědí.
"Jo, a zlobivejm dětem nic nepřinese," přisadila si maminka.
"Ty si vodnesou čerti do pekla. A my víme, kde bydlej, viď Matěji."
"No jasně, u nás, pod kopcem Ďábel je peklo."
"Tak vidíš, musíš bejt hodnej," kula dál želízko maminka.
No a to už jsem byl pomalu u vokýnka.
"Jé, dobrý vodpoledne, pane Knébl, tak co máte?" tázala se paní poštmistrová.
"Ále ňákej dopis z finančáku."
"No snad není z dneška, to bych ho tu eště neměla. Já sem tu dneska sama a vůbec to nestíhám."
"Ne, ten je z pátku."
Dostal jsem dopis a jeli jsme domů. Do naší báječné vesnice, kde se všichni známe, kde každej ví, že Kačku bolelo bříško, a vchod do pekla je támhle na kopci za humny. Tak dobrý vodpoledne i vám.

staré bylo lepší

V lednu jsem to poplet, v únoru to nechal plavat a potom se na to nějak zapomnělo. Až minulý týden mi to přišlo vhod i nahlásil jsem, že konečně půjdeme do Technického muzea.
Těšil jsem se a děti taky. Kačka tedy rovnou říkala, že už tam se školkou byli, ale to neva, stejně si houby pamatuješ, viď Kačenko.
První překážka bylo vůbec někde v okolí muzea zaparkovat. Sjezdili jsme půlku Letné, až jsme po asi tak pátém průjezdu kolem muzea našli místo přímo před ním. Tam jsme musel předvést technickou zdatnost, poněvadž zaparkovat tak, aby vzadu zůstaly dva centimetry a vpředu dvacet, to už jsem nemusel dost dlouho. Zvlád jsem to i bez kamery a parkovacího systému. A šlo se do muzea.
Měli jsme namířeno nejdřív do expozice tiskařství, kde se měla předvádět ukázka staré tiskové techniky. A opravdu. Byl tam litografický kámen, lis i pán, který tisknul obrázky. Děti dostaly obrázek a slíbili jsme, že si ještě přijdem pro ten druhý, pro mašinku. Báječná aktivita.
Jenomže tím aktivity skončily. Těšil jsem se na taková ta hejblátka, která vždycky stála v dopravní hale a v sálech kinematografie a časomíry. Jenže ani funkční a prskající modely zapalování Scintilla a Bosch, ani stroboskop a kukátka tam nebyly. Zmizely. Možná do depozitáře. Možná vůbec. Všude cedulky nesahat, nedotýkat se.
Když jsem se ptal jednoho pána, co tam hlídal, jestli o těch modelech zapalování něco neví, pravil, že je muzeum připravuje na závody - zřejmě mi nerozuměl. Měl na to věk. Tož jsem otázku zopakoval. Pán opět neporozuměl a pravil, že všechny ty exponáty od dětí děsně trpěly a proto se na ně nesmí šahat. Přesto, že ten pán modely zapalování evidentně nikterak nahradit nemohl, nechal jsem ho stát a prskat na stejném místě, kde ty báječné modely stály a prskaly před lety, a šel s dětmi dál. Podívat se na bugatku.
Narůstalo ve mě zklamání. Tolik let se muzeum opravovalo, tolik let se psalo a povídalo o tom, jak se opravuje a po tolika letech to vypadá, že tam jenom vymalovali, přistavili půr podstavců ze železa, vyměnili pár exponátů a všechno, co bylo pro děti zajímavé schovali, aby si s tím náhodou někdo nehrál. V přízemí v dopravní hale přibyl Spitfire a ve druhém patře stalinův pomník. Nebavilo mě to.
Vrátili jsme se k tiskařství. Pán tam pořád tiskl. Děti dostaly každý po mašince a šly si zkoušet jediné pohyblivé a povolené modely - tisk z hloubky, z plochy a z výšky. Já jsem zatím pojal nápad a hned ho začal realizovat. Domluvil jsem se s panem litografem, že zkusíme naplánovat jedno z příštích pokračování Kellyho k němu do tiskárny, aby děti viděly, jak se doopravdy tiskne. Pán s tím celkem vstřícně souhlasil a pak jsem se dozvěděl, že je to vnuk pana malíře Cyrila Boudy. Úžasné. Tu mašinku na litografický kámen kreslil jeho tatínek, Jiří Bouda. Měl jsem z toho setkání radost.
Tak nakonec to stálo za to. Ale nebýt tiskařství, nevím nevím. To staré muzeum bylo lepší.
(
obrázky jsou tady)

domluvili, nemluvili

"Ty jsi domlouval tu elektriku?", volala mi mástarostliváHanička.
"Ne. Jakou?"
"To já taky nevím, jakou. Asi tu jak nám vypadává ten chránič."
"Nedomlouval."
"No já, že jak jsem přijela domů a jak otrevírám vrata, tak se hned dovnitř hrnul ten pan elektrikář, co už u nás byl. A že prý jste spolu mluvili a že budu doma a může to přijít opravit."
"Já s nikým nemluvil."
"No jo, von potom taky řikal, že je to divný."
"No to je divný, já dokonce nemůžu najít ani jeho telefonní číslo, abych mu zavolal."
"Von taky řikal, že to asi splet a že měl být o dům vedle. Tak tam pak šli. Ale nejdřív čekal tady u nás."
"To bude taky pěknej popleta. Tak já mu nějak zavolám."
Ale jak já mu zavolám, když na něj nemůžu najít to číslo? No já si ho asi někam uložil, ale jak von se pan elektrikář jmenuje …?
Hledal jsem v telefonu, ale marně. Nikde žádná poznámka o elektrikáři tady od nás.
Jenže já vím, kde bydlí. Otevřel jsem prográmek s katastrálními mapami a už jsem měl podle parcely jméno. A zpátky do seznamu - a ejhle! Já ho tam měl, jenomže jsem tuhle, jak jsem si ten telefon ukládal, neuložil jméno celé a navíc bez poznámky o elektrice.
Zkusil jsem to - a byl to on. Domluvili jsme se, že jsme spolu ještě dneska nemluvili, že je to on a že jsem to já a že jsme popletové oba. No a že k nám příští týden opravdu přijede a tu elektriku nám opraví.
Tedy konec dobrý, všechno dobré. Ještě, že máme ty chytrý telefony.

tříkolka

Vozový park u nás doma je celkem široký. Když nepočítám kolečkové brusle, o kterých jsem tu letos psal, máme každý nejméně dvě kola. Tím myslím kola jako geometrický útvar, nikoliv jako bycikl. Jedinou vyjímku ovšem tvoří Kačenka. Ta má pořád ještě i tříkolku. Ale počítám, že příští rok už se do ní opravdu nevejde a zbude jí jen to kolo, tedy bicykl neboli dvojkolka.
Pak jsou tu ještě koloběžky, jedna dokonce původně moje, se kterou jsem drandíval po návsi na chalupě. Matěj jí používá se stejnou chutí, jako já před … no, dalo by se říct: před dávnými časy.
Z časů ještě dávnějších je jiná tříkolka. Narazil jsem na ní při pročítání novin. Přivezli jí z Anglie a jmenuje se Morgan. Kluci jí určitě znají. Je to krásná hračka z dob, kdy se hračky pro velký kluky nevešly do kapsičky u košile. Na obrázky a povídání se můžete podívat
tady a tady i na jejich stránkách tady. Krása, co říkáte? Kdybyste jí někde potkali, zamávejte jí i za nás.
Dovětek: Teprve později během dne mi došlo, že to je ten Morgan, co mi o něm povídal kamarád Ondřej, že potkal prodejnu tuhlec vedle ve vsi ve Lhotě. To se na ty tříkolky budeme muset zajet podívat, když je máme přímo u nosu.

zelený kolena

"Jestli mi tu hůl přineseš, tak jí vo tebe přerazím," pravila vlídně málaskaváHanička.
Čímž mi dala citlivě najevo, že už se cítí zásadně lépe a že jí ten kotník bolí míň.
S tím kotníkem přišla předevčírem, totiž přijela. "Mám takovou komplikaci," povídá ten den do telefonu, "jak jsem špatně zaparkovala …"
"Tak jsi do něčeho ťukla …"
"Ale ne. Tak mi říkali, že to není dobrý místo. Běžela jsem přeparkovat a …"
"A nějaký jiný auto tě …"
"Ne! Nech mě domluvit! Tak jsem běžela po tý mokrý trávě, co říkali, ať dám pozor, že hrozně klouže."
"A?"
"A klouzala. Já jsem sebou praštila a mám asi výron v kotníku. A úplně zelený kolena vod tý trávy."
Nevěděl jsem hned, jestli mám litovat ty kalhoty nebo ten kotník. V každém případě jsem byl informován, že nastala ona zmíněná komplikace.
Ve volné chvíli jsem se tedy vydal do lékárny pro lektvary a obvazy, aby, až se večer doma sejdeme, měla mázraněnáHanička možnost se ošetřit. Na zelené kalhoty jsem nepřinesl nic.
Večer jsme kotník ošetřili. Ráno, které bývá moudřejší, však ukázalo, že ošetření příliš úlevy nepřineslo. A proto jsem během dne volal mémiléHaničcenalůžku, že jí přinesu hůlku špacírku. No a dopadlo to onou větou o tom přerážení té hole. Pročež bylo jasno, že je mášikovnáHanička podstatně zdravější, než byla ráno.
To byla dobrá zpráva, kterou jest třeba zaznamenat, což právě činím.
Ovšem, jak dopadly ty kalhoty s těma zelenejma kolenama, to tady nebudeme rozmazávat. Ještě by si to moh' někdo nějak nešikovně vysvětlit a to přeci mácitliváHanička nemá zapotřebí.

velký cíl

Tak jsem to prošvih.
Někdy o víkendu naskočilo na počítadle woleschka poctivých 100.000. Poctivých proto, protože si počítám unikátní návštěvy, což znamená, že jednu ip adresu to počítá jen jednou denně. Tedy ať klikáte, kolikrát chcete, víc, než jednu čárku denně do seznamu to neudělá. A právě proto z toho mám velkou radost.
Vedu si takovou obyčejnou tabulku s počtem denních přístupů a jsou to pro mě počty potěšující. Celkový průměr od prvního vydání woleschka je přes padesát denně a letos už je denní návštěvnost přes sedmdesát. Tož vám všem do celého světa, které pořád ještě baví číst můj deník, děkuju za přízeň a těším se, že nám to ještě nějakou dobu vydrží. Tedy vám ta chuť číst a mě ty nápady, co psát. Máme před sebou velký cíl: přidat další nulu!
Nebo si snad myslíte, že nedosáhneme na milion?