WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

půl druhý

Že prý byl tento leden vyjímečný, že měl pět víkendů a to se prý stává jednou za ...
Ale houby, vždyť se podívejte do kalendáře, takových měsíců je. Třeba zrovna letošní říjen na tom bude úplně stejně.
Faktem ovšem zůstává, že pět sobot a pět nedělí v letošním lednu už máme za sebou.
S dětmi jsme tu pátou sobotu využili k návštěvě planetária. Letos poprvé. Zrovna tam v sobotu byla k vidění pohádka a hajném Vonáskovi.
On ten Vonásek si totiž pamatoval na prvního obyvatele a stavitele hájovny. To byl nějaký Orion, měl dva psy, bojoval s býkem a pomohla mu kuřátka.
Že se vám ta pohádka zdá podivná? Inu je taková, aby v ní byla přítomna jména nejznámějších souhvězdí zimní oblohy. Matýsek s Kačkou už teď taky znají hvězdy Sirius - to je ta psí a Aldebaran - ta zase rudě svítí v oku býka.
Po pohádce se mi děti rozprchly po hale planetária a protože už to tam znají, honem mačkaly všechny knoflíky, co jich tam mají, aby si užily točení orloje, přesýpání hodin, otáčení planetária .... no prostě všechna ta hejblátka.
No a před odchodem ještě koupit obrázek s 3D dinosaurem a jedny sluneční hodiny, co ukazují sedm různých časů. Hodí se Matýskovi do sbírky.
A protože bylo v sobotu sluníčko, hned jsme doma ty hodiny složili a vyzkoušeli. Šly přesně, zrovna bylo půl druhý.

s múzama na štíru

Pro múzy jsem ztracenej, to je jasný. Psal jsem o tom včera. Ovšem nějakou tu hrubou práci mě udělat nechají.
Třeba zajít koupit noty. To když se mi pečlivě napíše o co přesně jde, tak to nespletu.
Zašel jsem do Luxoru - to je takové to knihkupectví v bývalé pasáži na Václaváku. Číst umím, tedy jsem se vydal dle instrukcí do prvního patra. Tam jedině jsou napsány hudebniny.
"To musíte támhle zpátky, já tu mám jen Knižní klub," pravila slečna u informací na konci prvního patra.
"To musíte dolů do suterénu," pravila jiná slečna u jiných informací na druhé straně prvního patra.
"Takže hudebniny tu nejsou?"
"Ale jsou, dyť je to tu napsaný."
"Tak proč musím zas dolů?"
"Protože vy nechcete noty, ale školu. A ta je v učebnicích dole."
Šel jsem do prvního podzemí.
"To musíte ještě jedno patro dolů," nasměrovala mě třetí slečna.
"Pojďte se mnou," vyzvala mě čtvrtá slečna z druhého suterénu.
Šli jsme mezi regály a slečna po paměti vyndala ze stojanu školu pro flétnu - první díl. Byla poslední. Zřejmě jdou na dračku.
Poděkoval jsem a šel k pokladně. Tam už si mě nechali a neposílali mě do ... no prostě nikam.
Vida, vida - a to prý jsem s múzama na štíru.
Ale kdo ví, co asi byly zač, tyhlety štyry slečny?!

efektivně nepoužitelnej

Matýsek už celé polololetí chodí na flétničku. Tedy učit se foukat a hrát na flétničku. Ono by se daleko líp psalo, že chodí do houslí, jenže housle nemaje, chodí na tu flétničku.
A jakási shoda okolností nás přivedla zas o kousek dál.
Flétničku používal takovou starou, rozcabrtanou, po mémiléHaničce.
Po mě žádnou mít nemohl, poněvadž jsem hudební analfabet a ignorant, pochopitelně.
Jenže ta flétnička byla tak vetchá, že hrozila rozpadnutím už jen při pouhém dotyku. I řekl jsem si, že když už Matěj vydržel cvičit půl roku, bude dobře mu koupit jeho vlastní nástroj. Jenomže jaký?
Jo, kdybyste se mě zeptali jaký koupit dětem lego nebo kde sehnat pěknej stromek na zahradu, případně kterej mac je nejlepší - to bych věděl. Ale o sopránových zobcových flétnách vím pendrek. Naštěstí mám s kým se poradit. Tedy jsem volal o pomoc a radu. A byl jsem přesměrován na jednu paní profesorku, co už léta letoucí nedělá nic jiného, než že učí děti hrát na flétničku a výsledky má vynikající. Tam se mi dostalo laskavé rady a nástroj jsem zakoupil.
A hned vyvstala další otázka: co dál?
Mohl by Matýsek chodit k paní profesorce?
Že prý to zkusíme.
Včera nastal ten den. MástarostliváHanička se s Matýskem vypravila ke zkoušce. Nečekal jsem nic jiného, než shovívavé doporučení, aby přišli ještě jednou, až Matěj bude trošku starší. Jenže to dopadlo úplně jinak.
Zůstali tam už rovnou na první vyučovací hodinu. Matěj se dozvěděl, jaké všechny nešvary si během půlročního foukání ve škole osvojil, co všechno bude muset opravit a co se bude učit. Dostal noty, zahrál, co uměl a od včera je žákem paní profesorky.
A já, když nepočítám Kačku, která je ještě moc malá, ale zřejmě jí to muzicírování taky půjde, jsem zůstal jedinej z celý rodiny, kdo je pro můzy efektivně nepoužitelnej.

snad se nevytratí

Všimli jste si toho? Potichučky, nenápadne sa z nášho života niečo vytratilo.
Že se vám ta věta zdá neobvykle napsaná? No ano. To je to, co zmizelo. Byly doby, kdy nám slovenčina nezněla neobvykle.
Tuhle se Matýsek ptal, jak to v té verneovce mluví, že jim špatně rozumí.
Tak to by nešlo. S tím se musí něco udělat.
Bude potřeba začít s nenápadným učením. To bude nejlepší pohádkami, Kačka se ráda přidá. Jenomže kde vzít slovenské pohádky?
Požádal jsem přátele a vida, včera mi díky jejich laskavosti přišel balíček s pohádkami. Tím jsem dostal i tip, že koncem roku vyšel soubor s pěti rozprávkami ze zlatého fondu. Hned večer jsem je objednal.
Navíc jakousi shodou okolností začala naše televize vysílat v noci z úterka na středu slovenské filmy - něco jako kdysi bývaly slovenské televizní pondělky.
Pro začátek by to mohlo stačit. Děti uslyší doma slovenčinu a když to dobře dopadne, v létě pojedeme sjíždět Váh.
Tak se snad tahle řeč od nás nevytratí, byla by to škoda.

to chce chlapa

"... ale představ si, co se mi stalo," stěžovala si mi mámiláHanička do telefonu.
Pochopitelně to sdělení nesneslo odkladu, tož jsem si začal představovat.
"Když jsem jela do Zvole, najednou mi to v autě začalo rachotit tak strašně, že se za mnou všichni ohlíželi. Může to bejt kamínek někde v brzdách? Ono to pak po cestě zpátky přestalo. Ale bylo to opravdu hrozný."
"Asi to ten kamínek bude. Já teď ale opravdu nemůžu. Bude nejlíp, když zavoláš do servisu."
Za nějakou chvíli jsem volal méstarostlivéHaničce zpátky.
"Tak to asi opravdu byl ten kamínek. V tom servisu mi to taky říkali a teď jsem to projela a nic už nebylo slyšet."
"Vidíš, nic to nebylo. Klidně jsi mohla zavolat do toho servisu hned."
"To mohla, ale tyhle věci chtějí od začátku chlapa."
"V servisu jsou chlapi dokonce na auta vyučený."
"Jsou, jenomže já chtěla, abys to s tím autem jel vyzkoušet ty. Protože to je vždycky tak ..."
"Jak?"
"Když s takovým autem pojedu já a upadne kolo, tak je to moje vina, protože jsem to rozbila. A když s tím pojedeš ty, tak je to únava materiálu!"

premiéra bude šestnáctýho

"V neděli půjdeme do muzea," slíbil jsem Kačce a Matýskovi.
"V neděli jdeme do muzea," hlásil jsem i do éteru, aby kamarád Ondřej věděl, že už je čas navštívit nové expozice.
"Do technickýho," dodal jsem v obou případech.
Oznámení vzbudilo nadšení přinejmenším tak velké, jako moje nedočkavost vidět znovu expozice v Technickém muzeu. Byl jsem tam naposled s Jurášem před lety, kdy už začínala rekonstrukce a v rozkopaných prostorách bylo možno vidět Vetřelce a jiné potvory od pana malíře Gigera.
Šestnáctého se Muzeum slavnostně otevírá po rekonstrukci, tak teď je to akorát. Už je týden otevřeno a když tam budem v deset, určitě ještě nebude tak velkej nával.
Všechno jsem pečlivě načasoval. Před muzeem jsme byli za pět minut deset. Nikde nikdo. Skvělé! Tentokrát mám všechno pod kontrolou.
Ovšem kudy dovnitř? Před hlavním vchodem stálo takové to přenosné zábradlí.
Tak to oni asi mají zatím otevřen jen nějaký boční vchod, říkal jsem si. Šli jsme s dětmi objevit, kde to je. Jak jdem kolem toho zábradlí, přečetl jsem si nápis: ... po dobu rekonstrukce zavřeno ... No jasně, ale to platilo do šestnáctého, teď už to mohli sundat, teď už je třiadvacátého, bručel jsem si.
Ale žádný otevřený vchod jsme nenašli.
Napadlo mě podívat se na inernet, jak to tedy s tím slavnostním otevřením je, poněvadž ve mě začalo hlodat strašlivé podezření.
Otevřel jsem stránky muzea v telefonu a podezření se rázem změnilo v jistotu.
Šestnáctého tohoto roku bylo správně. Akorát jsem se seknul o měsíc. Bude se otevírat 16.2.
Co s tím? Ale co. Muzeum jako muzeum. Hned vedle je Národní zemědělské muzeum. A v něm výstava Jede traktor.
Výpravu do muzea nám zachránily traktory. Děti si
sedly na traktor (opravdický), zorali pole (počítačové), viděli jsme mamutí orací stroj (Laurin & Klement) a Matěj si zahrál na pumpaře.
Techniky bylo až až a my teď máme s dětmi za sebou takovou malou generálku.
Premiéra bude šestnáctýho.

magnet

Do Opavy si plánuju cestu tak, aby to bylo pokud možno za slunného dne a za sucha. Kamkoliv jinam po světě je to jedno. Ale do Opavy si dycky dávám pozor na počasí.
A dycky to vyjde nějak naopak.
Zrovna včera. Ledovka, kam oko dohlédlo.
Jen jsem vjel do Jesenice, provoz se zastavil. Tedy běžný provoz. Všichni s auty zdánlivě stáli v křižovatce, ale jak známo pohyb, tedy i nulový pohyb, je velmi relativní. Všecko se to sunulo nepatrnou, limitně se nule blížící rychlostí po té ledovce z kopce. Cesta měla podobu čerstvě politého kluziště se zrcadlově hladkým povrchem.
Asi po dvaceti minutách jsme dodriftovali k takové konstelaci, že bylo tomu autu přede mnou a mě umožněno opustit křižovatku směrem na Kocandu. Klouzalo to i tam. Ale u Modletic to přestalo, dálnice už byla jen mokrá a u Brna svíto sluníčko. V Opavě spadlo jen pár vloček a cestou zpátky bylo zase místy slunečno.
Jenomže jak jsem večer přijel k obočce k nám, znovu začalo sněžit a v Jesenici byla vánice. U nás v Olešku už hustě chumelilo.
V tom musí něco bejt. Že by u nás byl nějakej magnet na blbý počasí?

kudy z Davle do Oleška

Řekli jsme si, že na jaře necháme opravit to, co vloni rozbily kroupy. Teď je vhodná doba najít si na to firmu. Tedy jsem firmu našel a napotřetí se dohodl s pánem, že se k nám přijede podívat. Včera odpoledne, aby to ještě za světla mohl prohlédnout.
"Já vím, kde to je, já jel včera kolem vás z Davle."
"To není možný, tam není cesta."
"Ale je, dyť jsem tudy jel."
"To nejde, leda byste měl speciální čtyřkolku."
"Mám obyčejný auto a jel jsem tudy."
"Tak víte co, necháme to tak a kdyby něco, volejte, já vám řeknu kudy."
Pán zavolal od transformátoru a to už je k nám jen kousek, takže tu byl cobydup.
"No vidíte, já řikal, že to tu znám. Teď jsem jel zas zezdola z Davle ..."
"Ne!"
"Když nevíte, kudy z Davle, tak já vám to řeknu, to je snadný. Hned za šraňkama se dáte vpravo na tu dlážděnou cestu a pak pořád nahoru kolem sokolovny ..."
"No jo, tuhle cestu zná každej."
"Tak vidíte, že ji znáte. A to jste říkal, že z Davle to nejde."
"Říkal a tvrdím to pořád. Z Davle to nejde. Vy jste totiž jel přes Vrané!"
"Jo?"
"Jo!"
"To je možný, já si Vraný a Davli furt pletu."
Záhada byla objasněna. Alespoň na chvíli. Protože bych vsadil boty, že pán jel od nás domů zas už přes Davli.

hádanka lednová

Je čas na hádanku. Letošní první. Zkusíme takovou filmovou.
Uhodnete,
co je na obrázku?
a) první návrh k nově chystanému filmu o vetřelcích, který Ridley Scott nazval Prometheus
b) první fotografie masožravé rostliny Darlingtonia californica "v akci"
c) první letošní květy té rostliny, co se nám plazí v koupelně a nevím, jak se jmenuje

balada o žebříku

Žebřík jsem potřeboval v sobotu, neboť bylo třeba vyměnit baterky v čidle meteostnice. A tam, to se nedá nic dělat, ze země prostě nedošáhnu.
Nuže vyměňoval jsem, čímž jsem se stal terčem pozornosti mémiléHaničky, jež pravila, že by jí těšilo, kdyby se jí dostávalo alespoň takové pozornosti a péče, jako právě té meteostanici.
Opáčil jsem, že to pochopitelně mohu zařídit, ale nevím, zda-li by se jí líbilo viset celou zimu venku na mraze, občas být bez napájení, být neustále pod dohledem a také to, že jediný důvod, proč bych jí měl, by byla meteorologická data - tedy výsledek.
Což mávtipnáHanička komentovala konstatováním, že vypraný ponožky jsou taky výsledek. To jsem nikterak nerozporoval, neboť jsou věci, do kterých se nevyplácí šťourat, jako například do vosího hnízda.
Vyměňoval jsem tedy baterky dál a po výměně žebřík uložil.
Aby se málaskaváHanička necítila býti mimo pozornost a péči, dovezl jsem včera další žebřík. Tentokrát však žebřík do koupelny, po kterém se neleze, nýbrž se jím topí. MápečliváHanička si ho přála mít, aby v koupelně bylo více tepla. Vybrali jsme ho spolu v katalogu, aby se hodil a byl dost hranatej do naší hranatý koupelny.
Žebřík byl už pár dní nachystaný k vyzvedmutí. Nechal jsem si popsat, jak jej šetrně osadit topným tělesem, zalít provozní kapalinou - tedy vodou - a co s ním dál. Je to prý jednoduché, jen se nesmí zapomenout povolit odvzdušňovací šroubek. Čekal jsem od těch svařenejch trubek nějakou záludnost, ale kupodivu se ke mně chovaly přívětivě. Nic jsem nerozbil, dokázal jsem i bez speciálních O-kleští vyjmout O-kroužek a O-točit termostatem topné tyče tak, aby vyhovoval zamýšlenému umístění, vše jsem smontoval a zapojil a topící žebřík provizorně postavil s povoleným odvzdušňovacím šroubkem do koupelny. Topil a vše bylo zalito laskavým teplem z žebříku.
Pak vstoupila mácitliváHanička.
"Tak támhle je, už topí, to se pozná tak, že svítí támhleto ..." chlubil jsem se vlastním peřím a čekal něco v tom smyslu, jako že přeci jenom jsem tu pozornost přesměroval od meteostanice správnám směrem.
"No ten je teda hnusnej, fuj. To nevím, jestli si na něj zvyknu. No snad jo, ale za dlouho."
"Ale pěkně topí ..." odvětil jsem v obhajobu žebříku a v duchu už si sumíroval, jak literárně ztvárním tuhle baladu o žebříku.

nenechte se ošálit

Uběhl týden a po sněhu není ani vidu. Pole za humny se zelená, led na loužích rozmrzl a člověk by skoro řekl, že je tu jaro. Chyba lávky!
Včera odpoledne jsem sice v Praze viděl několik pošetilců v kraťasech a v tričku s krátkými rukávy, ale to byli zřejmě jen nevyléčitelní nedočkavci rozhodnuvší se postrčit přirozený běh věcí i za cenu poškození vlastního zdraví. I cyklistů se vyrojilo nepočítaně.
Ovšem zdání klame, dneska už je zase pod nulou a odpolední teploty nad deset stupňů jsou minulostí. Na pár dnů jsme měli pauzu a teď se zima vrací. Velmi podobně tomu bylo před čtyřmi lety. To dokonce hrozilo propuknutí jara tak úporně, že vykvetl i podběl. Ale hned na to začalo sněžit.
Tož vězte, že zima pokračuje a nenechte se ošálit.

aby si posvítil

Jak je to dlouho, co tu byli pánové od kalového čerpadla? Tři neděle? Vlastně čtrnáct dní, protože jim to vyšlo až napodruhé.
Že prý je máme zavolat zas za pět let, že to máme v dobrém stavu. Říkali, když odjížděli.
Taky říkali, že vlastně ani nebylo potřeba vyměnit ten plovák, ale že ho tedy vyměnili když už tu byli. A že to celé vyčistili a vůbec:
"Teď už na to nemusíte šáhnout, pane domácí."
Mě by ani nenapadlo na to šahat. Akorát kdybych si celého toho udělátoru nevšímal, už bychom tu plavali v těch ... no jak říkal pan Kubiš. Protože jak je ta obleva a prší, někam tam do těch spojů kabelů musela natéct voda a už druhý den nám to vyhazuje proudový jistič v rozvodné skříňce.
Naštěstí se to dá nahodit, ale kdo na to má pořád pamatovat. A navíc je na ten obvod napojená i meteostanice, čímž nefunguje, jak by měla. A to - jak jistě chápete - je k vzteku.
Holt budu muset zavolat zas někoho. Tentokrát někoho od elektriky, aby si na ty dráty posvítil.

piluje styl

Už je po Třech králích, což znamená, že jsme o krok dále. Ne snad lidstvo, to s králema nemá co dělat. Ale den je o fousek delší a světla nepatrně přibývá.
Takže jsem včera přijel s Matějem ze školy a ještě bylo vidět. Trochu.
Matýsek se hnal do dveří jako obvykle a já šel pro poštu. To je taky zvykem.
Ostatně všimli jste si, kdy jste se stali skutečně dospělými a samostatnými? v osmnácti? v jednadvaceti? v jednatřiceti? .... kdepak!
To s věkem vůbec nesouvisí. Opravdu vlastní život člověk začne žít ve chvíli, kdy mu do schránky začnou chodit složenky.
No a jak jdu pro ty složenky, vidím, že u nás skutečně pošta byla, že přivezla balíček. Takovou krabičku.
Vyzved jsem složenky (skutečně tam byly) ze schránky a pak jsem vyzvedl i ten balíček.
Pokud vám na tom něco nesedí, vězte, že mám s paní pošťačkou dohodu, že balíčky, co se nevejdou do schránky prostě šetrně strčí skrz plot. Tím se vysvětluje, že je balíček vidět dřív, než složenky. Včera se jí ovšem poved majstrštyk.
Balíček byl vkusně zaseknut do hromady sněhu, která, přesto, že je obleva, nějak pořád neubývá. Koukal akorát štítek s adresou, aby bylo vidět, pro koho ta zásilka je.
Holt už to paní pošťačka dělá nějakou dobu a je na tom poznat, že piluje styl.

promarněná příležitost

Četli jste poslední dobou noviny nebo jste sledovali či poslouchali zprávy? Je to bída, že jo.
Tedy ono nejde jenom o posední dobu, ono je to jaksi už zvykem. Čím černěji vylíčené katastrofy a neřádstva, tím delší sloupeček nebo zpravodajský vstup. Aby to médyjum mělo tržby, aby o něj byl zájem. Aby bylo senzační.
Zrovny včera bylo na senzaci zaděláno. Překvapivě docela neškodnou. Mluvilo se o magických číslech. Aby bylo o čem mluvit.
Járovi Cimrmanovi by se to datum určitě hodilo. Stejně jako třeba 11.11.11 - což nás čeká už letos na podzim.
Ovšem spolu s Járou musím jen konstatovat, že není pěknou vizitkou lidstva, že se v tak zapamatovatelné datum, jako je 11.1.11, vlastně vůbec nic opravdu důležitého nestalo.
Čímž jsme promarnili další skvělou příležitost zaznamenat do čítanek a dějepisů něco, co by stálo za to a co by si školáci možná i zapamatovali.

dvanáct v jednom

"A kterej se ti, Matýsku, nejvíc líbí?" ptal jsem se nad Čtyřlístkem.
"Tenhle a tenhle." Matěj si oblíbil Myšpulína a jeho psa-robota Vrtichvosta.
Tak, tak, Matýsek se už konečně dal do pořádného čtení. Ono už mu to jde tek nějak od jara, ale to nám jenom předváděl, že už to umí. Opravdový zájem o čtení na sebe nechal čekat. Však je to pohodlnější, poslouchat večer, když čtu já. Tady musí přijít jakýsi nedostatek, hlad po dalším přísunu materiálu. A ten, doufám, nastal.
Po poradě s paní učitelkou jsem Matějovi nabídl staré Čtyřlístky.
Ty opravdu staré, původní, jsou někde na chalupě. Jenomže se tak nějak neví kde. Než bychom je našli, už by Matýsek čet Sokrata. Tož jsem raději donesl nové vydání.
A dobře jsem udělal. Nejdřív to Matěj prohlížel za zvědavosti. Přeslabikoval si pár řádků a už se mu dál nechtělo. Pak to chvíli vypadalo, že nakonec žádné čtení nebude.
Ale včera přišel zlom. Hned, když jsme s Kačkou přijeli ze školky, hlásil už ve dveřích:
"Dneska jsem, tatínku, přečet už tohle a tohle a ještě tohle ..."
Prohlíželi jsme stránky již přečtené a bylo jasné, že už přečetl tři příběhy. Vypadá to, že u toho zůstane a bude číst dál.
Já s Čtyřlístkem taky začínal. Jenže jsem musel čekat, až ta čísla jedno po druhém vyjdou a tatínek mi je koupí.
Matěj to má snažší, má prvních dvanáct pěkně v jednom.

jakej jseš Bivoj

Jelikož už od pátku neklesají teploty pod nulu, dá se mluvit o oblevě. Sníh trochu ubývá, ale pořád je ho u nás habaděj. Na nějaké extra procházky to není. A to je čas zajít třeba do muzea.
Na sobotu jsem dětem vymyslel, že se půjdeme podívat po Starých pověstech českých. Právě do toho muzea. Děti se trošku vofrňovaly, zvlášť Kačka. Ani se jim nedivím, pršelo a tudíž je docela pochopitelné, že se jim nikam nechtělo. To je ovšem všechno, co s tím mohly dělat.
Dostavili jsme se do muzea docela včas a stihli jsme tak proběhnout všechny ty Přemysly a Čechy a Šárky a vůbec se podívat, jak si to pan Jirásek představoval.
Největší atrakci, která nás tam čekala, objevil Matýsek.
"Jé, tatínku, tady leží kanec."
"Prase," upřesnila Kačenka.
Kanec ležel se svázanýma nohama na žíněnce připraven k zápasu.
"S ním se, Matěji, můžeš popasovat. Schválně. Zvedneš ho na záda?"
Matěj na divočáka nedůvěřivě pohlížel s odstupem.
"Pro maličké děti máme támhle ještě jednoho plyšovýho v ohrádce," poradila nám paní, co to tam měla na starosti.
Plyšovýho už se Matýsek nebál. Pěkně ho obešel, znalecky si ho poměřil a pak
šup s kancem na záda.
Nato kňourem lehce bacil do slámy a šel na toho opravdickýho.
S ním to už tak snadné nebylo. Ale i s tím si nějak poradil. A jak ho tak držel za ty nohy, zaslechl jsem směrem od paní:
"Tady máš zrcadlo. Podívej se na sebe, jakej jseš Bivoj!"
Inu, měli tam na všechny ty Bivoje pěkně nachystáno.

tři čtyři

Letos to stihli koledníci ještě před tím, než děti usnuly. Možná to bylo proto, že jsem ještě četl pohádku. Přesto, že už bylo před osmou.
Ona totiž byla třídní schůzka a proto jsme přišli trochu později domů.
Ať tak nebo tak, koledníci přišli a zpívali na celou náves, až se domeček třásl. A ledy praskaly. A že mělo co praskat. Večer se totiž udělala příkladná, ba až čítanková zrcadlová ledovka.
Ledy, neledy, na zápraží se ozývalo: "My tříí králóóóvéééé ...."
Letos jsem je stihnul i narychlo vyfotit, než zmizeli o dům dál.
Čímž prozrazuji, že
nebyli tak úplně tři. Ale ...
... a co, dyť Tři mušketýři byli taky čtyři, ne?

maminka to taky říkala

"To jsem dostala od Matýska," chlubila se hned mezi dveřmi Kačka.
Měla v ruce plastický keramický obrázek jablíčka s červíkem.
Matěj přiběhl hned za ní. Fňukal.
"Copak se stalo, Matýsku?"
"Maminka mi řekla ...
A to je pro tebe, tatínku."
Dostal jsem taky takový obrázek jako Kačka. Takovou plastiku. Modrou plešatou hlavu co se směje.
"Ale ta se ti povedla, děkuju, Matěji. A copak je to za modrého pána bez vlasů?"
"No to jsi právě měl být ty. Jenže já neměl dost vlasů, protože mi ostatní půjčili strojek jen na chvíli, a paní učitelka mi poradila špatnou glazuru a tak jsi modrej."
"To nevadí, i tak je to hezký. Jenomže to nejsem moc já."
Znovu se objevily slzičky.
"No právě, to mi maminka taky říkala ..."

napřesrok v Austrálii

To dycky tak vyjde, že se dozvíte, jak a kde je nejlíp se koukat a že další příležitost budete mít až za sto let. Nebo tak nějak.
Zrovna jako včera.
Jenomže včera jsme to stihli.
MášikovnáHanička to viděla, Matýsek ve škole s dětmi se taky podívali, Kačka si o tom prý ve školce povídala a já jsem to cestou do Prahy taky zahlíd.
Slunce bylo vykousnuté jak posvícenskej koláč a stačilo málo a mohlo být úplné zatmění.
Kdo to nestih, určitě najde někde na síti nějaké obrázky.
Jak a kdy to bude příště, můžete se podívat třeba tady:
http://astro.sci.muni.cz/zatmeni/index.php?web=aktuality
Tam se taky dočtete, že napřesrok bude k vidění úplné zatmění v Austrálii.
To jen, aby si někdo nestěžoval, že neměl čas si dost dopředu naplánovat podzimní dovolenou u protinožců.

bessupka

Víte, jak vycvičit draka?
Já taky ne.
Ale Matýsek to ví. On se na to byl podívat vloni v kině a pod stromečkem ten film našel taky. I tu knížku. S tou chodí spát. Víte, on je teď totiž Škyťák. A má rád draky.
Důležité taky je, že se to všechno začalo kvůli tomu drakovi, co se s ním Škyťák skamarádil. Ten drak se jmenoval Bezzubka.
Nebyl to ledajaký drak.
Ale to je dlouhá historie, to si musíte přečíst v té knížce.
Matěj, jak už víme, to dobře zná. A všude maluje Bezzubku. Nebo Škyťáka. Nebo oba.
Dneska jsem ho vyzvedával v družině:
"Ahoj, Matýsku. Tak co bylo dneska ve škole?"
"Tatínku, mě dneska ve škole vypad další zub! Hele!"
Měl ho v kapse v pytlíčku a vycenil na mě zubiska, kde tímto scházely tři kousky.
"Mo Matěji! Teď už jsi vážně jako ten Bezzubka. Dyť ty máš v tý puse víc děr, než zubů."
"Ale narostou mi, viď, tatínku?"
"Narostou."
"Ale teď ne. Teď bych chtěl být jako Bezzubka."
"No snad to nebude trvat moc dlouho."
Jeli jsme domů a Matýsek nám s Kačkou podrobně líčil, jak si ten zub musel vytrhnout, když jím nejdřív kous do perníku a tam se mu vyvrátil a už s ním nešlo kousat, tak musel ven.
Doma Matýsek napsal úkol a ještě před večeří mi ukázal obrázek. Dostal ho od Filipa, protože kluci v tom jedou spolu.
Byl na něm drak a nápis:
BESSUPKA.

stopa za plotem

"Na Nový rok o slepičí krok," poznamenala máčipernáHanička. "Ale ani o píď víc," dodala při sobotní snídani, "pořád je ještě tma."
Inu tma je, ale lepší se to. Za pár dní je Tří králů a to budeme dál o krok a pak už se to bude jen zlepšovat.
Dětem to samozřejmě ani nepřijde. Pro ty je podstatný sníh. Máme ho pořád dost a nevypadá to, že by se to mělo zhoršovat. Na zahradě si udělaly skluzavku a po té jezdí na všechny způsoby. Kačka třeba v kleče, Matěj po břiše, hlavně, že to jezdí.
Za plotem na poli zas jezdí běžkaři. To vám je takovej zvláštní pocit. Snídáte, bavíte se o slepičích krocích a pomalu svítá. A když už je světlo, najednou za plotem pohyb. Není to ani srna, ani divočák. Je to sportovec. Sviští na běžkách. My se cpeme vánočkou a on si dává po ránu porci zdravého pohybu. Je jich tu víc. Zatím jezdí stopou, kterou si sami vyšlapali, ale kdo ví, jak to bude za rok. Jestli bude pořád dost sněhu, třeba si tu za plotem protáhnou stopu strojem a budou tu běhat Oleškou padesátku.