WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

tam jsou naše

"Jo a eště ten vokurkovej salát," povídám u oběda.
"A nevadí, že sou španělský, ty vokurky?" povídá paní.
"Šišmarjá, no jo, vony sou teď jedovatý, že jo?"
"No sou, ale my je loupem."
"No tak to teda nevim," povídám dál.
"Nám mužete věřit. My je taky měly," povídá druhá paní.
"No tak jo. Tak já si ho vezmu, ten salát."
Vzal jsem si okurkovej salát a nesl si ho na tácu v bufetu pyšně ke stolu.
Připadal jsem si jak jeden ze sedmi statečnejch. No, sněd jsem ho a nic mi nebylo.
A ve školce zas mi říkali, že prej pribináček je nějakej divnej a že je v něm taky nějakej eklhaft vošklivej. A v sámošce zas Matýsek, že rajčata prej né, že jsou španělský a že po nich dostane průjem.
No co se to děje?
Ze všech stran na nás útočej zákeřný bakterie. Nebo se to aspoň řiká, aby bylo vo čem psát.
To nám nezbude, než pít vodu z naší studny. Tam jsou sice asi taky bakterie, ale jsou naše. S těma jsme kamarádi.

koupel

Cesta vede od severu.
První zastávka je na severní hranici. Následuje přelet nad cílovou oblastí a zastávka na jižní hranici. Ta trvá dýl, jelikož následuje pečlivá obhlídka cíle.
Po krátké domluvě jde letka na přiblížení. Dosedne těsně na hranici cílové oblasti. Dál pokračují pěšky. Velmi obezřetně.
První jde na průzkum, druhý ho kryje zezadu. V případě zjištění i sebemenšího ohrožení, dá ten první znamení a oba okamžitě startují a unikají přes jižní hranici co nejdál od nebezpečí.
Tím nebezpečím jsem já. A oba ptáčci svorně nadávají a spílají mi, že jsem si dovolil je šmírovat u potůčku, kam pravidelně zalétají, aby se vycachtali a napili.
Zetím nevím, co jsou zač. Jsou u nás noví.
Nejsou to ani sýkorky, ani zvonkové, ani brhlíci, ani rehkové, ani konipáskové. Natož pak kosi nebo drozdi. Ty všechny znám a jsou u nás doma. Tihle dva noví se tu teprv zabydlují a tak není divu, že jsou opatrní. Budu se muset podívat do nějaké knížky, co jsou zač. Zatím se jen tak vzájemně zkoumáme.
Vlastně oni spíš zkoumají mě. Jestli jim ten potůček půjčím. Moc se jim hodí. Ono to jednoho osvěží, taková koupel.

čidlo

"Neni to zbytečný? Dyť vám to zas vouce sežerou," povídám včera navečer sousedům, kteří zvelebovali zeleninovou zahrádku.
"Ani náhodou. Letos žádný ovce," pravila sousedka Lenka.
"A nechceš salát? Máme výbornej salát," pravil soused Tomáš.
"Uhmmm - mmm..." zahučel jsem já, jelikož salát moc nerad.
"Ty nejíš salát?"
"Moc ne."
"No, řízky nám na zahradě nerostou. Ale včera se mám vyklubalo dvanáct vobědů. Jenomže se musej nejdřív vykrmit a vyrůst."
"Jo? Vy máte kachničky funglovky?"
"No jo. A měl bys udělat něco s tím svým dešťoměrem. Tuhle byl takovej slejvák a skoro nic to nenaměřilo."
"No to budu muset na střechu."
"Tak vopatrně, ať nespadneš."
I řekl jsem si, že to můžu udělat hned a požádal jsem moušikovnouHaničku o pomoc s vysazením okna, abych moh na střechu z domu a nemusel po žebříku zvenku.
"Auuu ... ! Tos moh říct, že to bude takovou silou."
MánešťastnáHanička si při vytahování čepu z pantu ulomila nehet.
"To mě mrzí, vono te jde ztuha, já vím. Ukaž, tak tohle tady podrž a ten druhej čep vyndám já."
"Auuu ...! Proč mě musíš zmrzačit i tu druhou ruku?!"
"Ježiš vodpusť, mě to nějak vyklouzlo. Já tě těma kleštěma nechtěl praštit. Víš co, já to radši dodělám sám."
Tak jsem to okno vysadil, čidlo srážek pošteloval, narovnal, všechno zas usadil na místo a v noci začlo pršet.
No, teď už to ukazuje líp, doufám. Bodejď by neukazovalo, když při tej lapálii došlo k takovejm vobětem.

ve výhodě

Většinou se lidi mejou. Mají k tomu všelijaký důvody. Někdo nechce bejt vod šmíru, jinej vod sazí, další prostě jenom nechce bejt vopocenej a někdo chce jednoduše jenom vonět.
Sou ovšem i takoví případové, co chtěj smrdět. Anebo nechtěj, ale tak nějak to moc neřešej a choděj nevyřešený, ergo nemytý.
Každý své vůně či smradu strůjcem.
Včera ráno jsem si šel jako dycky pro snídani. Tuhlec na roh do večerky, kde maj potřebnej artikl. A jen jsem vešel, bylo všecko jinak.
Von vám tam byl takovej zvláštní, trochu nasládlej pach. Někdo může říct vůně. Tedy někdo, kdo s množstvím větším, než malým, takovýhle vůně už měl co do činění.
Celej krámek se vznášel v marjánkovým oblaku. Už na první pohled se nebylo čemu divit. Hned u poklady platil nějakou vodu mladík s baťůžkem a dredama. Estli se teda ten den myl, to nevím, ale na čvaňháka po ránu určitě nezapomněl a počítám, že nezůstal u jednoho a navazoval tím na tu nepřerušovanou řadu těch jointů předtím.
Mládenec zaplatil, vypad a s ním vypad i ten konopnej odér. Koupil jsem si rajčata a lučinu a taky sem vypad. Šli jsme si každý po svým.
A já byl ve výhodě. Mě snídaně teprv čekala, zatímco mladej už měl pěkně nakoupíno.

podpora

Letos to vypadá, že nám někdo ty roky přeje.
Jaký roky?
No, mámiláHanička dostala už vloni takovej nápad, že letos oslavíme splečně devadesátiny.
Neptejte se mě, jak se to to počítá. Není to počítání nijak zábavný. Ovšem mákrásnáHanička už to spočítaný má. Tenhle víkend, co máme za sebou, jí to odpočítalo.
Mě to teprv čeká, ale to není nic, co by mělo nějaký extra význam.
No a právě s tím počítáním roků to je letos nějaký obzvlášť viditelný. Vlastně slyšitelný.
Pamatujete na Rumcajse? Jak mu vždycky kukačka kukala a on na prstech počítal, kolik že mu to vlastně roků ještě nakukala.
Tak u nás je to tohle jaro jak v Řáholci.
Ne, že by tu jindy kukačka nebyla, ale letos má nějakou větší potřebu se akusticky projevovat. A tu potřebu naplňuje.
Kuká od božího rána, kuká přes den, kuká navečer, kuká furt.
Jako budík má tu nevýhodu, že se nedá nařídit přesně na potřebnou hodinu a taky se nedá vypnout. Já mám právě na budíku její (nebo vlastně nějaké její kolegyně) kukání zapnutý jako zvuk pro buzení, jenomže to se nedá srovnávat. Budík kukne jednou, dvakrát a už po něm jdu. Někdy se probudím i dřív, než budík. Jenomže kukačka venku v lese tohle nerespektuje, pochopitelně. Co jí je po tom, kolik je hodin, že ano.
A tak nám kuká a kuká. Už máme těch roků nakukáno na několik století dopředu.
No, řekněte, není to báječný, mít takovouhle podporu ausgerechnet v roce, kdy nám bude devadesát?

silná konkurence

Že prý mají ve třídě na zdi takový velký strom, povídal Matýsek. A že prý je na něm tolik listů, kolik kdo přečetl knížek.
"Včera mi tam paní učitelka dala taky jeden," povídal Matěj.
"Tak už jsi povídal o tom Čtyřlístku?"
"Povídal. O tom, jak Myšpulín s Vrtichvostem ..."
"To je báječný. A kdo ještě má na tom stromě lístky?"
Matěj nám vyjmenoval dalších několik dětí, které už přečetly nějakou knížku. Někdo dokonce dvě.
"Ale Matýsku, tys přečetl už taky dvě knížky. Přece tu o té zahradě a klíči."
"No jo, vlastně," pravil Matýsek a zmizel nahoře v pokojíčku.
Našel jsem ho po chvíli, jak leží na koberci. Vedle sebe měl dvě knížky a třetí před sebou právě četl.
"Já přeci přečetl i tyhle dvě. A tuhle přečtu taky. A budu první!"
"No vidíš, já úplně zapomněl, jakej jsi čtenář."
Tak vida, u nás se nejenom čte, ale už se čte i o závod. To budu mít silnou konkurenci.

do Oleška

Na rozdíl od minulého byl tento víkend velice poklidný. Aź válecí. Ono se to tak nějak sešlo a v pátek jsme stihli obstarat takové ty důležité věci jako třeba posekat zahradu (a v sobotu dopoledne to ještě jednou přejet, aby trávník byl dokonalej), koupit u Krejzy zinkovanej kyblík, aby bylo do čeho dát ty růže (u nás se totiž růže pro moumilouHaničku dávají do kyblíku, jelikož se jinam nevejdou) a koupit u Berušky pecen chleba (což jsme s moupečlivouHaničkou udělali každý zvlášť, čímž vznikl jeden navíc a putoval hned do mrazáku).
To, jak jistě uznáte, jsou všechno činnosti natolik vyčerpávající, že nezbylo, než si v sobotu po obědě (a po dortu - byl limetkovej támhle z Měchenic) lehnout k vodě. V bazénu už byla teplota nějakých jedenadvacet stupňů, což z našeho pohledu je už teplota koupací, tož jsme se nijak nepřemlouvali. A v neděli jakbysmet. To bylo dvaadvacet.
Z pohledu provianťáka musím potvrdit, že pro moumlsnouHaničku není lepšího dortu, než pořádná flákota na ohni pěkně opečená. Pohříchu tedy i flákota byla, tuplovaná, neboť to vyšlo na oba dny.
No a na závěr, v neděli navečer mírně sprchlo, aby to zavlažilo zhrádku. Ideální jaro, jaký jsme tu už dlouho neměli. Byly to přesně ty dny, kdy na dotaz, kam pojedeme na dovolenou, odpovídáme jednohlasně: no přece do Oleška.

mudrc

Špórovat se musí, ať to stojí, co to stojí. To se holt nedá nic dělat.
Jedním z nejnovějších úsporných nařízení, které na mě dopadlo, je nově zavedené dopočítávání dph k drobným zásilkám z mimoevropslého světa.
Tedy já bych se to nikterak nedozvěděl, kdyby si neobjednal ten držák na telefon, co ho v Americe mají, v Evropě nemají a ten, co mají, je navíc dvakrát dražší, než ten z Ameriky. Jednoduše: standardní nákup po síti. Stejný, jako již mnoho podobných. I s dopravou až domů za polovinu ceny (nebo za míň) se to jmenuje.
Tentokrát ke mně ta krabička putovala asi tak tři měsíce.
Někdy začátkem dubna jsem si chtěl v Amíkově stěžovat na ten šlendrián s dopravou.
Jenže shodou okolností jsem náhodou zahlédl ve zprávách informaci o nově zavedeném opatření s tím dph. A hned záběry z nějakého státního ouřadu - možná z pošty nebo celnice nebo cojávímcotobylo. Chvilku jsme si myslel, že je to ten záběr z Indiany Jonenese. Jak ukládají archu úmluvy do státního archivu. Nekonečné řady beden a regálů. A k tomu komentář, že od dubna musí každá taková zásilka projít mnoha rukama příslušně pověřených osob, být zaevidována, zkontrolován obsah podle nomenklatury, vystaven dopočet dph, dle u dodavatele ověřené ceny a toto odesláno k úhradě adresátovi.
Tak předevčírem to přišlo k nám na poštu. Doplatek 160,- Kč slovy stošedesát korun českých. Musel jsem vyplnit papír, že s tím souhlasím, podepsat přijetí na jiném papíře a spolu s paní na přepážce vyplnit plnou moc pro poštu, že mě jako smí zastupovat v tomhle složitém daňovém případě.
Normálně se užívání silnějších výrazů vyhýbám, ale himlhergotkrucináldoprkýnka kterej pomazanej ouředník tuhle hovadinu vymyslel. Když spočítám, kolik lidí se během toho dvouměsíčního zpoždění muselo tím balíčkem zabývat. Co to stálo času, prostor, energií, papíru, atd., ...
Teda tydle úspory bych tomu mudrcovi dal k náhradě. Počítám, že by měl na několik století co splácet.
Ovšem vymyslel úsporé opatření.
A spořit se musí, ať to stojí, co to stojí. To se holt nedá nic dělat.

do dlaně

Tedy nevím, jestli jsem něco neprošvih.
Vloni nějak touhle dobou jsme zaregistrovali první přelety fungl nových sýkorek kolem naší, tedy vlastně jejich, budky. Letos jsme si ještě nevšimli, že by se na zahradě hromadili noví noví adepti létání.
Jenomže dole uprostřed trávníku jsem našel půlskořápku. Takovou malou, nazelenalou, kropenatou. Druhá půlka nikde a ptáčkové dělají, jako by jim nepatřila ani tahle. Dvě sýkorky si občas přiletí ke krmítku pro semínka, zvonkové jakbysmet. A kolem budky ticho jako po pěšině. Nejspíš tu svou drobotinu zatím jen vykrmují. První letecká přehlídka asi teprv bude. Anebo už jsem jí prošvih. Uvidíme za pár dní.
Zatím jsem ráno zahlíd akorát tuhle
pavučinu na cedru. Musel jí uplést taky nějakej mladej, vešla by se do dlaně.

vo fous

"Bylo to vo fous," říkává se, když je to vo prsa. Nebo když je to jentaktak, no prostě těsně, jen o chloupek. A o ty chlupy jde, potažmo o fousy.
Dámy s tím potíže nemají, zatímco pánové pravidelně. I když to, pravda, není potíž, spíš běžný civilizační návyk. Prostě holení.
Někdo si fousy nechá narůst, jiný si je holí. To jak je komu libo.
No a my, co jsme zvolili hladkou tvář, k tomu používáme nástroje a prostředky.
Třeba strojek nebo žiletku, dříve břitvu. Břitvu používal dědeček, žiletku strejček, tatínek ten strojek, někdy žiletku a vyjímečně břitvu.
Já jsem si nakonec zvolil tu žiletku, tedy vlastně takový to holítko, co má v sobě ty žiletky čtyři a ještě k tomu se třese, aby to šlo obzvlášť hladce. Ale to je výdobytek moderní doby. To tenkrát nebylo.
Ale něco máme společného. Štětku a mýdlo. To se za ta léta nezměnilo.
Mě to vždycky udělá po ránu takovou příjemnou starobylou náladu. Pěkně se štětkou namydlit a pak se tou žiletkou řádně oholit. Občas tou štětkou třeba pošimrám Kačku nebo Matěje a jim pak zůstane na nose mýdlová pěna a máme z toho legraci. Pokud je mýdlo. No a o tom je dneska řeč.
Pěn na holení je v regálech několik habadějů. Ve spreji. Už jste se zkusili mydlit sprejem? Nejde to, pochopitelně. Krémy v tubě jsou taky na pendrek. Není to prostě ono. Jeden k tomu potřebuje takovou tu mističku s víčkem a v ní mýdlo na holení.
A mýdlo není. Není totiž dost moderní, instantní, rychle použitelné, za draho prodatelné. Je to prostě jenom mejdlo. A není. Zkuste si obejít drogisty a ptát se na mýdlo na holení. Není.
Naposledy jsem zkusil tady vedle ve Zvoli samoobsluhu. Za hradbou sprejů a tub byly vzadu dvě modré krabičky přiměřené velikosti. Pitralon. Dávná značka dříve téměř jediné vody po holení. No a tady: krém na holení v misce. Není to sice mýdlo, ale je to v misce a dá se to nabrat štětkou.
Vzal jsem tedy do košíku krém v misce. Už byl prošlej, ale to neva. Mýdlo se nezkazí a já se budu mít čím mydlit. To starý už mi docházelo a málem jsem se musel holit jen tak na sucho.
Bylo to vo fous.

zasloužila si jí

No já vim, vono to bylo takový suchý vyprávění o tej naší nedělní cestě za pokladem. Málem to vypadalo, že se nic nepřihodilo a celý se to odehrálo bez zvláštních událostí. Je to skoro tak. Příprava byla důkladná a snažili jsme se nenechat nic náhodě.
S mlokem skvrnitým jsme ovšem nemohli počítat a tak děti po cestě do Maškova mlýna měly i přírodopisný zážitek. Kupodivu se mlok hodil i pro zmatení cílů na mapě, jelikož u Zlenic figuroval jako symbol hradu, zatímco ten správný klíč - tedy ten s hadem - byl u Zbořeného Kostelce. Některé členy výpravy to skutečně na chvíli popletlo, ale nakonec byl vyhodnocen správně had na klíči jako symbol Kellyho pokladu.
A to ještě zatím nikdo nevěděl, že ten pravý, zlatý klíč, ukrývá poslední tajné instrukce o umístění truhlice.
Čímž se konečně dostávám k té drobné historce, které si nikdo nemohl ani všimnout. Jen ten, kdo rekvizity připravoval. MápozornáHanička a já.
Zlatý klíč s hadem Uroborem jsem našel ve vetešnictví na Vinohradech a nechal ho do filnální podoby upravit své dávné kolegy strojaře, kteří na to mají vybavení. Přidali k němu příslušně dlouhý dutý dřík s vnitřním závitem a do vrchní části se zlatým hadem ještě vsadili drátěné očko, do kterého bylo možné šikovně zamotat proužek pergamenu tak, aby nebyl problém to celé vytáhnout z dutiny dříku po vyšroubování. Vyhráli jsme si s vymýšlením i s realizací.
No a ten klíč na Zbořeném Kostelci hrál skutečně klíčovou roli. Dominika jej, jak psáno, rozšroubovala a objevil se onen váleček s pergamenem.
Ale co dál? Byl velice pevně zatočen kolem očka.
"Dodo, víš co, dej ho dědovi, on si s tím poradí," pravila Ljuba a všichni jsme jí podpořili.
Onen okamžik, kdy Ondřej dobývá pergamen z očka klíče je zachycen
na fotce.
Ondřej ho ale pečlivě nerozbalil, tedy nepostupoval opačným způsobem jako já den před tím.
Von mi to vočko z toho klíče prostě ulomil a pergamen vytáh!
Smutně jsme se na sebe s moumilouHaničkou podívali. Takový práce to dalo ...
Ale důležitej byl účel. A ten naplněn byl.
Doma večer pak mávnímaváHanička povídá:
"Von ti Ondřej to vočko v klíči ulomil, viď?"
"No jo, von je to takovej strýc Podger, to mu nemůžem mít za zlý. Důležitý je, že to rozmotal a nepotrhal. A já už jsem v tu chvíli na hradě věděl, jak to vopravit. To se z tý dutinky vodvrtá, udělá se nový vočko a zakápne se epoxidem. To bude zas v pořádku."
"Eště, že tě mám," pravila mámiláHanička a dodala něco o šikovnejch strojařích.
"Eště, že mám tebe," pravil jsem já a dal jsem ménejmilejšíHaničce pusu. Zasloužila si jí.

Kelly IV

83,3 kilometrú, 7 hodin a jedna minuta - čas a vzdálenost, kterou jsme urazili v neděli při cestě za pokladem Magistra Edvarda Kellyho. Ovšem tahle suchá statistika nemůže ani v nejmenším vystihnout průběh hry, kterou jsme tentokrát s moubáječnouHaničkou vymysleli a připravili pro naše děti a děti našich přátel.
Začalo to v Olešku u kapličky, kde děti nejprve osvobodily ducha Magistra Kellyho tím, že panny obětovaly Kellyho krev všem základním prvkům - tedy zemi, ohni, vzduchu a vodě a mládenci pak pronesli kouzelné zaříkadlo, jenž Kellyho ducha osvobodilo ze spárů rarachových. Kelly jim pak u kapličky nachystal dopisy s tajemným písmem, po jehož rozluštění děti zjistily další směr cesty. Do Maškova mlýna.
Tam už na nás čekal laskavý pan Hora s paní Aničkou, ale hlavně pergamenový svitek s neviditelným písmem a tajemná bílá kostka.
Po moření ohněm vydal pergamen svědectví, že do kostky musí býti ulito olovo, pak prý se dozvíme, co dál.
V kostce byl ulit klíč, jehož tvar nám z mapy prozradil, že dalším cílem je Zbořený Kostelec. Na mapě pak konkrétně vodník tamtéž.
Vodník seděl na vrbě a ve vrbě byl další vzkaz: sehnat převozníka a zaplatit mu za převoz přiloženou mincí.
Statečné tři nejmladší panny se tedy vydaly poprosit převozníka. Pan Řehák svému řemeslu dobře rozumí a převezl nás ku hradu. Tam, na padacím mostě byla zlomena pečeť dopisu z vrby a Matýsek, hlavní předčítač, přečetl, že musí býti nalezeno sedm klíčů.
První našla Kačka a hned zlatý. Pak další děti našly svůj klíč a splečnost sedmi klíčů mohla jít dál za pokladem. Jeho tajemství ukrýval jeden z nich. Ten jehož kopii jsme odlili. Avšak zlatý - pochopitelně.
Dodo jej trpělivě rozšroubovala a uvnitř byla opět zpráva. Matýsek přečetl, že poslední úsek cesty za pokladem je třeba odkrokovat. Stalo se a ve zdi starého hradu pak Matěj s Kačkou první objevili truhlici. Hned nastalo rozebírání kamenného úkrytu a truhla s pokladem byla vyzvednuta Fínou ze své skrýše.
Děti dle posledního pokynu Magistra Kellyho vyměnily své nalezené klíče za poklad, který pro ně truhlice skrývala. Bavily se báječně stejně jako naši Veselí kamarádi, kteří nám laskavě vypomohli a klíče i s pokladem na hradě pečlivě rozmístili a pak nás nepozorovaně shůry sledovali a děsně si to užívali.
Nakonec ještě přivolat dole u Sázavy pana převozníka, což se ukázalo jako nejnáročnější prvek celé výpravy. Pan Řehák nějak neslyšel a dovolali jsme se až asi tak za dvacet minut. Chvíli to vypadalo, že stateční mužové budou muset přeplavat, aby zachránili ženy a děti, ale nakonec nebylo takového hrdinství třeba.
V hospodě na Žampachu jsme na závěr celou tu naši nedělní výpravu pěkně zajedli a když jsme si potom odpoledne ještě volalil, byli jsme na tom všichni stejně. Kelly nás tak utahal, že jsme si dali šlofíka.
Tedy kromě dětí, samozřejmě. Ty už se těší na příští pokračování.
Pro zvědavce jsou obrázky uloženy tady v galerii.

šedivej ježek

Slečnu kadeřnici máme tuhle v Černíkách. Jezdíme k ní všichni, obvykle ve skupinách. Tedy například já s Matějem a žencký zvlášť.
Už to bylo potřeba a tak právě včera jsme s Matýskem do Černíků zajeli. Matěj je tam jako doma a hned se hrne do křesla a potom vizitýruje po celý oficíně, kde je co novýho.
Je to podobné, jako za mého mládí, kdy jsem jezdil s dědečkem na kole v takové dřevěné sedačce do Sán, kde měl praxi jistý pan Šamša. Měl takovou železnou otáčecí židli, ruční mašinku a děsně studený ruce. Už si přesně nevzpomínám, ale tuším, že jsem byl taky dycky zvědavej na ty jeho blejskavý aparátky.
No a Matěj už se v tom koženém křesílku vozí sám a kouká do zrcadla, jak mu to sluší. Včera dostal nabídku, jestli chce udělat jakýmsi voskem takový ty bodliny na hlavě.
"Ne, já nechci na ježka."
"To není na ježka, to je jako bys byl takovej rozcuchanej. Jak se to teďka nosí."
Matýsek opáčil, že stejně na ježka nechce. Ale hned se mu to v tý osříhaný makovičce nějak rozleželo a povídá:
"Tak jo, tak já bych to chtěl jako tatínek."
"Ty myslíš takhle dozadu? Já to zkusím, ale nevím. To možná nepůjde, to bys musel ..." pravila slečna kadeřnice.
Načež jsem jí skočil do řeči:
"To bys musel bejt, Matěji, šedivej."
"No jo. No tak aspoň na toho ježka."
Slečna to zkusila, ale Matýsek na to není.
Slez z křesla, ulíz si to zase zpátky rukou a byl z něj normální hezkej klouček.
Ani ježek, ani šedivej.

dobrodružství nepočká

Tak teď už nemůžeme couvnout. Je v tom namočeno příliš mnoho lidí, naž abychom to odpískali.
A o čem je řeč?
No přeci o Magistru Edvardu Kellym. O tom šizuňkovi, který zdrhnul z Anglie, aby napálil kamene mudrců chtivého císaře Rudolfa II.
Vlastně o jeho duchovi.
Už je všeobecně známo, že připravujeme s kamarády pro naše děti hru, ve které se středověký majitel domů v Jílovém a pozemků v okolí včetně našeho Oleška k dětem vrací jako dobrý duch, který jim chystá dobrodružství při cestě za tajemným pokladem.
No a minulý týden už jsem na tajemném místě zblbnul dva lidi, aby nám pomohli, taktéž naše nevinné veselé sousedy tady přes ulici, a včera jsem navštívil pana Horu, který byl tak laskav a byl svolný s tím, že sedm dětí obrátí jeho obydlí vzhůtu nohama, aby našly indicie vedoucí k pokladu. Je to od něj oběť, ale musím přiznat, že vhodnější objekt tady v okolí bychom těžko hledali. Nádhera. Všude samé schody, uličky, regály, hromady knih - úplnej ráj pro děti, které budou hledat svitek pergamenu s tajnou zprávou od ducha, kterého předtím osvobodí za zajetí zrádného učedníka.
Přípravy vrcholí, v pátek ještě musíme zajet rozdat instrukce, v sobotu umístit indicie - no a honba za pokladem může začít.
V neděli se bude vstávat brzy a rychle na cestu za pokladem.
Dobrodružství nepočká!

hádanka květnová

Tentokrát tu mám hádanku už v půlce měsíce. Pozorní čtenáři to budou mít lehčí.
Protože na
obrázku je:
a) detail otevírající se tlamy písečného červa z planety Arrakis
b) detail čerstvě pečené taštičky s meruňkovou náplní z pekařství Beruška
c) detail otevírajícího se květu čajovníku čínského Camellia sinensis

na bráchu

Cola prej už není, co bejvala. Že prý se do ní dává pro každej světa kraj jiný přísady a jinak se sladí. To podle gusta domorodců. A tak snad prý chutná jinak v Evropě a jinak v Americe a jinak v Číně. Co já vím, nesrovnával jsem to. Jen se občas coly napiju.
Včera jsem jí měl v autě v takový tý noře vedle sedadla, jak se v autech dělají, aby se tam právě ta kola vešla. Jedeme s dětmi domů a Matěj mi ten zbytek hnedka čórnul.
"Matěji, to se nedělá!"
"No tak teda tatínku, můžu se napít?"
"Ale jo."
Pochopitelně chtěla i Kačka a tak si tu decku černý vody vzali domů. A jen tak to žižlali, jelikož je to sladký.
Oni k té cole skoro vůbec nepřijdou, tak to mají za vzácnost.
Samozřejmě to hnedle zmerčila mábystráHanička:
"Vždyť jsme se dohodli, že colu dětem dávat nebudem!"
"No jó, ale to byla jen troška."
"To je jedno. Je v tom kofein a ten děti nepotřebujou."
"A na co je kofein," tázala se Kačka.
"Kofein je na povzbuzení a to vy nepotřebujete, " odvětila mápřísnáHanička.
"A proč?" nedala se Kačka odbýt.
"Protože vy jste povzbuzený dost," pravila mározumnáHanička.
"Ale vy tu kolu pijete," kula Kačka železo dál.
"Jo, pijeme, někdy."
"A proč vy potřebujete povzbudit?" šťourala dál Kačka, čímž nahrála Matějovi, který suše zasmečoval:
"Protože jsou starý."
Tedy takhle nějak se u nás hraje na bráchu ...

potíže s vrtulí

To, že radši věci opravím, než vyměním, vede jednak k tomu, že musím někde sehnat náhradní díly a když už je seženu, tak taky k tomu, že je o čem psát.
Zas se vyskytl jeden případ. Takový mrňavý črpadýlko ve studánce. Ono už je tam tak zabudovaný, že výměna je složitější, než oprava. Tedy tentokrát jednoduchá oprava výměnou opotřebovaného rotoru. Tedy vrtulky, jak píšou odborně v tom obchodu, co jsem si to u nich objednal.
Bylo mi jasný, že se může stát, že se třeba spletou v typu čerpadélka. Proto jsem jim poslal fotku typového štítku. Z něj je všechno jasné. Pro jistotu jsem se ještě dotázal: "Máte opravdu tuhle vrtulku k tomuhle čerpadýlku?"
Dostalo se mi lakonické odpovědi, že jo, že je to jasný.
V pátek jsem si jí vyzved na poště. Tu vrtulku.
Ano, správně, vnímavý čtenář již pochopil, že vrtulka v balíčku byla. Ovšem úplně jiná a ani při sebelepší vůli a sebevětší úpravě nepasující do předmětného čerpadýlka.
"To je divný. Jak se to mohlo stát? To nám museli poslat něco jinýho," divil se pán na telefonu, když jsem mu vysvětloval, že poslali blbou vrtulku.
Že prý jim mám poslat fotku s tou starou.
To učiním dneska a jsem zvědav, jestli kopnou do vrtule a zaletěj pro tu správnou. Nevím, nevím. Ztím to vidím na velký potíže s vrtulí.

začal v posteli

"Fuj to sem se lek."
"No jó, je to von, to je celej von. Seš to ty?"
"Bodejď, že sem to já, kdo by to byl."
"A co tam děláš?"
"Co bych dělal, sem v posteli."
"Ty seš nemocnej?"
"Jakej nemocnej, dyť je deset hodin. Jsem si už leh', že si eště něco přečtu."
"Aha, vona vlastně tady je jedna, my sme zrovna po vobědě."
"Copak u vás v Kolumbii. Tady holt už je noc."
A pak jsem sešel dolů k počítači a asi tak do půl druhý jsme si povídali. Tedy Kolumbijského času. U nás bylo půl jedenáctý. Pak už musel Milan do práce.
Tak to byl včerejší videohovor po Skypu, který začal v posteli.
Tentokrát jsem se nechal načapat v nedbalkách.

odhalené spiknutí

Jeden má někdy pocit, že to není jinak možný, než že se to všechno spiklo proti němu.
To máte třeba jako s tím iMackem, co jsem mu tuhle vyměnil tu mechaniku.
Výměna proběhla na jedničku, všechno funguje, nákup za pětinu ceny se osvědčil.
Jenomže je tu taková věc. Wokna. Tedy windows.
Mac je sice dorej počítač, ale holt je až druhej v rozšíření nezi lidem. Vedou právě ty wokna. A pro ně je psána drtivá většina programů cílených na menšinového zákazníka. Řekli byste, že děti nejsou žádná menšina, ale zkuste se na to podívat tak, že potřebujete český program pro výuku například matematiky pro prvňáčky. A rázem jste u počtu prodaných kusů počítajících se na desítky, nejvýš na nějakou jednu, dvě stovky. Víc to nebude. Kdo by to kupoval. A jsme u té menšiny.
No a právě takové programy na trhu jsou, ale jen pro ty wokna.
Co s tím? No, na Macka se dají wokna nainstalovat - je to tedy spíš virus, než systém - ale nekonec to nějak jde.
Stalo se. Ale toho výzkumničení, jak na to. No co vám budu povídat. Zrovna tenhle model iMacka celkem tvrdošíjně odmítal přijmout virus jménem windows. Já se mu ani nedivím, ale jinak to zařídit nešlo. Výukové programy pro Matýska mám koupené (a jsou dostupné) jen v té wokenní formě.
A nešlo to a nešlo to. Už jsem si říkal, že za to může ta nová mechanika, když vlastně to cédéčko vůbec virus (systém windows) nevidí. Trápil jsem se s tím nějakých čtrnáct dní. Hledal jsem zkušenosti na všech možných konferencích a pořád nic. Všude jsem nacházel stejný problém - nelze načíst cd. Odpověď žádná.
Až včera večer jsem narazil na velice prostou větu: "... ano, já mám tentýž iMac a samozřejmě mi windows na něm nečtou žádná cédéčka. Ani datová, ani mediální. Ale to nevadí. Protože dévédéčka to čte všecha bez problému ...."
A vono jo. Taková pitomost. Hned jsem přeuložil to učení z cd na dvd a vida. Všechno je nainstalováno, běhá to a virus windows se tváří, jako by byl na iMackovi doma.
Čímž jsem odhalil to nespravedlivé spiknutí. Totiž to, že se proti mě nespikl celý svět, ale jenom dva pánové, co se z pochopitelných důvodů nemůžou dohodnout. Tedy pan Jobs a pan Gates.

kvete čaj

Ona je mášikovnáHanička taky čiperná zahradnice.
Skoro všechno, co zasadí, jí roste a kvete. Nejenom na zahrádce, ale i doma.
Je to už nějaký čas, co jsem objednal čajové stromečky. Pro potěšení naše i přátel. Jak dopadly čajíky jinde, jsem nesledoval, ale u nás to vypadalo nejdřív dost neslavně. Nechal jsem je na zahrádce, ale to jim nějak nesvědčilo. Nějak se celé kroutily, nerostly a lístky žloutly.
Tož jsem je dal dovnitř na okno v kuchyni, kde se o ně začala starat mámiláHanička.
Ony ty dva stromky rostou strašlivě pomalu, takže to nejdřív vypadalo, že to mají za sebou, ale teď na jaře se ukázalo, jak se mají v péči méstarostlivéHaničky dobře. Oba se rozhodly, že pokvetou. Ten menší včera ráno začal květ rozvíjet a večer, když jsme přišli domů, už byl kvítek plně rozvinutý. Já to považuju za malý zázrak, poněvadž mě by se taková věc určitě nepodařila. Taky jsem ten kvítek dlouze okukoval.
Když dorazila mápracovitáHanička, zval jsem ji, ať se jde podívat. Vzala to jako samozřejmost.
"No jasně, je to čaj. Kvete to jak kamélie, akorát, že ty okvětní lístky jsou menší."
Ať je to jak chce, jaro je tady a kdo se přičinil, tomu
kvete i čaj.

Ovšem kdo sleduje teploty na meteostanici, všiml si, že dneska ráno byl jeden pod nulou. Já si toho všim dřív, jelikož se stačilo podívat na okno. Bylo zamrzlé. Holt se nám zas globálně voteplilo.

večerní máj

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj -
... a dyť to znáte, kdo by se nechytil příležitosti pomuckat se na prvního máje, že ano.
Ono se to taky dá brát jako povinnost, totiž ten zvyk s tím líbáním pod tím stromem, tedy pod rozkvetlým stromem.
Už od rána jsem na to myslel. Že nesmím zapomenout, aby se mánejmilejšíHanička necítila nepolíbená. Kouk jsem na zahrádku a přesvědčil se, že na té sakuře ještě pár rozkvetlých kvítků zbylo. To pro jistotu, kdyby se na to nějak zapomnělo.
Tyhle věci do zásoby nikdy nezklamou.
Samozřejmě, že během neděle se na voblizování pod kvetoucím stromem zapomnělo.
A večer se na to vzpomnělo.
Tedy máčipernáHanička si na to vzpomněla. Zrovna, když jsem psal woleschko.
"Tys mě zase vypek. Dyť je první máj!"
"Ale myslím na to už od rána."
"No to jistě. Já dobře vím, na co myslíš."
"Ale vopravdu, Haničko. Pojď ven."
Byl jsem jen tak v kraťasech. Venku bylo už dost chladno.
"Tak počkej, já si vezmu něco na sebe, abych neprochladla."
"No jó, vo mě se tu nikdo nestará, že mám kraťasy a tričko. Já si klidně pod tím stromem nastydnu a umřu," hudral jsem a zamířil pod sakuru.
"Ty toho naděláš," pravila mározdychtěnáHanička, "a kdyby, tak aspoň umřeš šťastnej."
– byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas ...

soutěže pod hranicí

Letos byl průběh inkvizice vysloveně komfortní.
Začalo to jako obvykle u školky ve Zvoli, odkud tentokrát
Kačka naprosto suverénně vytáhla žebřiňáček s čarodějnicí a rejdovala s ním až k hranici na louce. Poté se odehrálo zapálení a upálení.
Zajímavé na tom bylo to, že místo dětí tentokrát paní učitelka radostně volala: "Už hoří! Podívejte, už hoří!"
Nu což, shořela, buřty opečeny a tedy vzhůru k nám na Oleško. Tam už byla připravena tradiční obrovská hranice s dvěma čarodějnicemi dychtícími po exekuci.
A dole pod hranicí děti soutěžili.
No to vám byla mela. Obrázek čarodějnice, to nebyl žádnej kumšt, ale házet holínkou na cíl, to už chtělo trochu šikovnosti.
A když se začalo závodit v pytlích a potom v nesení pingpongového míčku na lžíci, to už byly vysloveně kousky pro virtuozy.
Musím přiznat, že rodičovská pýcha mě tentokrát téměř nadnášela.
Hod holínkou nebyl pro Kačku vůbec žádnej problém a skákání v pytly vysloveně uvítala. Byla sice předposlední, ale zato za dětmi ze školy. Ona jako zatím ještě školkou povinná vlastně vyhrála sama nad sebou a vůbec neupadla. To
Matěj skákal jako drak. Ani míčky ze lžíce jim neupadly, i když, pravda, taky nedoběhli do cíle první.
I co, to přece neva. V cíli byli a co víc: zrovna
začala hořet hranice a to se hned na nějaké to soutěžení zapomnělo.