WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hádanka dubnová

Vyšlo to akorát, je tu konec dubna a mám tu jednu hádanku. Skalní příznivci to budou mít snadné.
Protože na
obrázku je:
a) fotografie dětského hokejového hřiště
b) fotografie tréningové pomůcky používané na mistrovství světa v hokeji pro nácvik střelby na bránu
c) fotografie hračky pro střelbymilovné junáky umísťované v pisoirech restaurací

hromy a blesky

"Tak bych tu měl mít dva balíky, já vám to včera říkal," povídám na poště, kam jsem se vrátil těsně před pátou, jelikož byl ve schránce doma oznamovací poštovní lístek.
"Ale včera tu nebyly."
"Ale dneska tu jsou. A jeden vám zaplatím a druhej vám nezaplatím."
"To nám teda zaplatíte voba," přistoupila paní vedoucí na hru.
"Kdepak, jeden je už placenej."
"A to my si zas nějakou cenu vymyslíme, že jo!?" otočila se paní vedoucí ke kolegyni.
"No bodejď, zadarmo to nebude," přidala se i ta druhá paní od přepážky.
"Tak to bysme se teda takhle nedohodli," povídám, "dejte to sem a žádný cavyky."
"No ale dostanu aspoň ty tři stovky," ustoupila paní vedoucí ze svých pozic.
"To jó, s tím se počítá," přihlásil jsem se zas já ke své platbě a podepsal převzetí.
Čímž byl akt vyzvedávání balíků dovršen.
No, balíků. Jedno byla maličká obálka, do které by se vešel tak akorát kolibřík a druhá byla krabice velikosti prkýnka od záchodu.
A ta byla ta důležitá.
V krabici byla pečlivě uložená velká slídová deska, ze které jsem hned doma odstřihl malou slídovou destičku a instaloval jí do mikrovlnné trouby.
Čímž byl dovršen akt opravy a od večera už zase mikrovlnka funguje, aniž by z ní šly hromy a blesky.

vaječnej tejden

"Tak já půjdu tedy ještě," pravil Matýsek a jal se košíku na koledu.
Před chvílí se vrátili s Kačkou z pomlázky a košíčky měli plné. Jenže k nám koledníci pořád ještě chodili a tak to Matěj otočil ještě jednou.
Vrátil se před polednem, koleno rozbitý, v kalhotech díru a v košíčku zas koledu, tedy převážně vajíčka, pochopitelně.
"Já upad," povídá, "ale nebrečel jsem."
MámiláHanička mu koleno ošetřila a Matýsek ukládal koledu a povídal: "Jak jsem šel s tou pomlázkou, tak jsem zakop a jedno vajíčko jsem rozmáčk, tak jsem ho radši hned sněd. Ale ostatní jsou celý."
Vajíček máme zase celou ošatku a pomlázka je za námi. Teď bude vaječný týden. Matěj měl vajíčko na svačinu ve škole, večer s Kačkou taky k večeři, dneska zas na svačinu. To jsem zvědav, kdy se vzbouří. Kačka už protestovala včera: "Ale já už vajíčko nechci."
"Tak jsi jich neměla tolik vykoledovat."
"Ale já nevěděla, že jich bude tolik. My jsme si je mohli vzít, když jsme řekli koledu."
"Tak příště si ber jen jedno."
"Ale když nám je nabízeli, tak jsem si je vzala."
"Dobrá. Teď už víš, že máš nechat taky pro ostatní."
"Ale já už nechci vajíčko."
...
No a takhle dokola.
Napříště si budou pamatovat, že i koledovat se musí s mírou.
Teď ovšem mají holt ten vaječnej tejden.

horo, horo

"Horo, horo, otevři se pro člověka poctivýho ..."
zopakovala si Kačka ve čtvrtek večer při Krkonošské pohádce. Mělo to svůj důvod.
Nadcházel Velký pátek a to se, jak je všeobecně známo, otevírají skály a vydávají ze svých útrob poklady.
Aby se ovšem taková skála otevřela, musí se pěkně poprosit, což právě Kačenka trénovala, neboť se na Velký pátek chystal velký výlet. Vlakem až do Klínce. Tam jsme se vydali brzy ráno se školkou hledat ten poklad.
Skálu našel horský vůdce Honza po čuchu kousek od zastávky vlaku a překvapivě tam byla i štola, která byla ausgerechnet zrovna v pátek otevřená. Děti měly zážitek a ty, které se nebály tmy a stísněného prostoru s tekoucí vodou se dočkaly pokladu, který na druhém konci štoly skála vydala.
V dřevěné truhličce bylo dost pokladů pro všechny a tak hurá zase dolů na vláček.
"To stíháme akorát. Jede v 10:32, stanice je támhle za zatáčkou a já mám teprv 10:28 na hodinkách," pravila vedoucí výpravy Jarka.
Měla pravdu. Vláček jel přesně v 10:32.
Ovšem podle mých hodinek, na kterých bylo zrovna 10:32:48, když jsme viděli vláček vyjíždět za zastávky Klínec směrem na Měchenice.
Tím jsme měli o výlet postaráno, protože nejbližší spoj byl autobus a odjížděl právě z Měchenic. Někdy v půl jedné.
Děti byly báječné. Několikrát jsme je přenesli přes meandrující potok a pak už jen šup na autobus, dvě stanice k přívozu a pramicí do Vraného.
Teda na Velkej pátek to byla vážně velká výprava - i s pokladem a překvapením.
... a vydej mu málo z bohatství svýho.

Velikonoční výstava

Byli jste někdy na vernisáži? No to je dycky veliká sláva.
Na úvod bývá nějaký kulturní program, poté kurátor pronese řeč a vyzve autora o jeho laskavé přispění několika postřehy k výstavě samotné. Pak se pronese přípitek, slavnostně se přestřihne páska a účastníci vernisáže se vrhnou celí lační k vystaveným dílům, aby je mohli ještě začerstva konzumovat, než jim je okoukají ti ostatní.
Autor sám pak svými díly provází vybrané jedince a vypichuje detetaily, na kterých mu obzvlášť záleží. Zaznívají kultivované projevy obdivu a pozitivní kritiky. Cvakají spouště fotoaparátů. Autor je na vrcholu blaženosti.
Přesně takhle nebo alespoň takhle nějak podobně to včera probíhalo v naší škole ve Zvoli. Snad jenom ten přípitek chyběl, jelikož na něj nebyl čas a stejně by se to vybryndalo.
Tedy Velikonoční výstava byla zahájena, čímž u nás začaly Velikonoce.
Několik obrázků s vystavovanými díly včetně jednoho z autorů, který se uvolil zapózovat před objektivem si můžete prohlédnout tady:
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7.

brr

Rosničáři z Komořan předpovídají na tenhle týden obzvláště slunečné počasí, taktéž na Velikonoce, což se odrazilo i v mém počínání.
Jak je teplo, člověk by se hned koupal. Tedy v zimě ve vytopené koupelně, v létě v nějaké příhodně vlažné louži. Nemusí to být zrovna slané, stačí, když to má člověk na zahrádce, aby se smočil.
K moři si stačí dojet, o bazén se musíte starat.
Inu, tak jsem včera začal.
Stará plachta pobitá od krup šla do starého železa, tedy teprv půjde do kontejneru s plastovým odpadem, ale odstranil jsem ji z hladiny už včera. Nová k nám cestuje poštou. Koštětem jsem ometl zelené řasy a hráběmi vybral těch pár listů, žížal, jednoho slimáka a jednu utopenou myš.
No ano, nakonec jsem tam musel vlézt, protože ze břehu se to blbě čistí. Ono teda teplo bylo i večer, když jsem to dělal, ale co vám budu povídat, ať si v Komořanech předpovídají, co chtějí, na koupání to ještě není. Brr.

zmatek

"A sakra, dyť von je ten orienťák už vod jedný, tak to nestihnem, Kačka šla spát teprv před půl hodinou," vedl jsem negativní monolog v sobotu odpoledne.
"A kam půjdeme, taťousi?" tázal se synek.
"A víš co, Matěji? Půjdem na houby!"
A šlo se na houby. Tuhle k nám do lesíčka za humny. Hned, jak se Kačka po obědě vyspala.
Děti si vykračovaly a už
na kraji lesa jsme pár houbiček našli. Potom i dva praváky, nějaký ty babky a bedly. Za chvilku jsme měli na polívku a děti ještě stihly provést útok na ztrouchnivělý pařez.
Jen, co jsme dorazili domů, ozvala se mástarostliváHanička po telefonu: "Tak kde vás najdu?"
"No my jsme to na ten orienťák nestihli, tak jsme šli radši na houby."
"Ale tady je to prima, to ještě stihnete!"
A tak jo. Stihli jsme ještě dojet do Zvole, aby děti proběhly pár discipín ze Zvolského
Dne SK. Tedy běhat Matýska s pingpongovým míčkem na pálce mezi žlutými kužely, to jsem ještě neviděl A počítám, že Matěj taky ne.
Nestihli jsme úplně všechno, zvlášť švihadlo Kačku mrzelo, ale u stolku s orientačním během jsme se zastavili. A že prý to klidně Matěj může za rok, až bude v druhé třídě, zkusit. Že už se třeba v lese neztratí.
"No jasně, my jsme našli jednu vaši kešku!"
"Jo? Tak to je prima, to jste šikovný," dostali jsme pochvalu.
To nás s Matýskem samozřejmě motivovalo. A v neděli jsme se ještě před obědem vydali hledat tu druhou lesní Zvolskou keš, co jsme kolem ní minule chodili, měli jsme jí přímo před očima - a nic.
A světe, div se! Tentokrát to vyšlo hned napoprvé. Matýsek navigoval,
u pařezu se zastavil a prohlásil: "Tady je!"
No - a byla tam.

když už je to jaro

Jaro letos předvádí přímo čítankový průběh, Velikonoce jsou za dveřmi a u nás se sází a vůbec zvelebuje zahrada v každé volné chvíli. Nejsme pochopitelně tak pošetilí, abychom si nevšímali našeho okolí, kde jaro probíhá stejnou intenzitou jako u nás. Jenom holt třeba trochu jiným způsobem. Zrovna třeba sýkorky si už zakládají v naší budce hnízdo a zajíci lumpačí na mezích.
A právě zajíci mě tuhle zaujali cestou domů i dneska ráno při pohledu na pole za humny.
Totiž oni tu v kraji mají takový rituál.
Normálně, když jedete nebo jdete kolem zajíce, uhání pryč, jen vás zmerčí. Teď na jaře naopak. Sleduje vás. A zřejmě všechno v okolí. Koukal jsem na dva zajíce. Seděli na mezi narovnaní jako svíčky a zírali na sebe. Mohli být od sebe takových pět, šest metrů. Seděli a zírali.
Dneska ráno jiní dva zas. Přiběh jeden k druhýmu, sedli si proti sobě a zírali na sebe. Pak jeden utek.
To voni asi zahánějí silou vůle toho slabšího pryč ze svýho pole. A když jdete kolem, sednou si, čučí na vás a zahánějí vás. V tomhle případě to většinou nevyhrajou, tak to alespoň zkoušejí.
Bude v tom to jaro. Kdo má silnější vůli a dokáže dýl čučet na toho ušáka naproti, ten na poli zůstane a pro letošní jaro to bude jeho pole. A pak už jen nějakou tu zaječici a už do toho můžou začít dupat, když už je to jaro.

svět na stole

Včera přišel poštou ten balíček, co na něj čekám. Pouhých čtrnáct dní mu to trvalo z Číny až k nám.
Byl jsem samozřejmě zvědavej, jestli si ze mně neudělali dobrý den a neposlali mi něco maličko jiného. Ale kdepak. Všechny vnější znaky ukazují na to, že to je původní součástka na iMacka, nová, nepoužitá. Samozřejmě o její funkčnosti se přesvědčím, až bude uvnitř počítače, ale zatím je to na té nejlepší cestě.
Ovšem cesta je taky to, proč si to tu píšu. Na té nálepce, která je na mechanice přilepená, se kromě roku roku výroby nachází i spousta dalších údajů obvyklých pro tento druh zboží.
Také o zemi původu. A to kupodivu není ani Čína, ani HongKong, ale Indonesie. Další zmínka o výrobci, který ručí za originalitu zboží - Japonsko. A některé části jsou vyrobené na základě patentových povolení z Ameriky.
To mám teď na stole před sebou skoro celý svět. Vymysleli to v Americe, vyrobili v Asii, prodané je to v Evropě, náhradní součástky jsem sháněl až v Austrálii, nakonec jsem je koupil tam, kde je varábějí, tedy v Asii a poslali mi to zase sem do Evropy.
Tak teď už mi tu do té sbírky chybí snad jen Afrika a Antarktida.

drhne to

"Asi budem muset přemýšlet o výměně zámku," pravila mápečliváHanička, "dneska jsem se už málem nedostala domů."
Dostal jsem za úkol to nějak vyřešit. Tedy kupovat nový zámek, to se mi nechtělo. Tohle je docela dobrá stavební vložka. Vyzkoušená ještě i ve starém bytě. Pochopitelně ten systém, nikoliv fyzicky onen jeden kus. A taky to tenkrát zlobilo po nějakém čase. Ale pak se to tak nějak samo usadilo a byl pokoj.
Inu co. Kupuju zámky vždycky u Richterů, tak tam zavolám, třeba mi pomůžou.
Paní si mě vyslechla a hned se zeptala: "A kdy jste to naposled promazal?"
"Vono se to má mazat?"
"No jistě, tam je takovejch stavítek, zvlášť v tomhle systému. To se časem stane, že se tam dostane špína."
"No to mě nenapadlo. Vidíte, a já myslel, že se ty vložky mazat nemají."
"Kdepak, to je potřeba."
"Tak děkuju, já to hned namažu."
Jen jsem přijel domů, popad jsem takovej ten sprej s brčkem a šup s tím do štěrbiny stavební vložky.
Zkouška potrvdila slova paní ze zámečnické firmy. Klíč šel zasunout lehce a bez zadrhávání.
Taková jednoduchá a nad slunce jasná věc.
Nemažete, drhne to.
Takže příště se nezapoňte taky dobře namazat. Ať vám to nedrhne.

ale živej

"Tak to si musíš hned přečíst woleschko," vybídl jsem včera ráno mouprávěprobuzenouHaničku.
Přečetla si o mém snu a hned pokračovala se svým:
"No to snad není možný, mě se zdál taky sen a taky jsem bloudila, ne sice po domě, ale po letišti ..."
Popisovali jsme si, co se nám zdálo a divili se, jak je to možné, že zrovna v jeden den máme takové živé sny.
"Že voni nám do toho jídla něco dali?"
"No to snad né, ale bylo to dobrý."
"Jenže ono to s tím asi nějak bude souviset, přece jenom jehněčí na noc ..."
"A k tomu ještě tzatziki ..."
"Asi budeš mít pravdu, ale večeře to byla výborná."
"No vynikající - a ještě když k tomu připočteme ty sny."
"Jó, tobě bylo hej, ty sis bloudil doma, ale mě jsi nechal na letišti. Víš, jakej já měla strach?"
"Prosimtě, strach. Dyť to byl jenom sen."
"No jó, sen, ale živej!"

je to dobrý, nenakynul

Sny mívám vyjímečně, živé sny pak natolik zřídka, že si vůbec nepamatuju, měl-li jsem kdy jaký v dohledné minulosti.
Jo, to v letech školních, to byla jiná. Jenomže to, pokud si dokážu vzpomenout, byly sny mládeži nepřístupné, což je pro mládí příznačné.
Dneska se mi ovšem přihodil živý sen, který se dá publikovat. Co by z něj pan Freud vyčetl, to těžko říct.

Tedy bylo to tady u nás v ulici, v Olešku.
Před naším domem zastavil autobus, vyložil cestující, složitě se na tom plácku otočil a odjel. Cestující šli k nám. Mezi nimi i pan Tichota - osoba v hudebním světě docela známá. Náš pozemek byl již sice oplocen, ale po zahradě ani stopy. Do domu se vcházelo rozkopaným staveništěm kolem hromady navršené hlíny s příkopem plným vody se zamrzajícím sněhovým škraloupem. Za příkopem byla zděná, již postaší zeď. Zazvonil telefon. Pan Tichota sáhl do kapsy, vytáhl mobil a cosi říkal.
"Pozor, nechoďte k tomu příkopu ...!"
Marnost volání. Dva kroky, přelezl hromadu hlíny a žbluňk, už byl pod hladinou. Po dvou metrech se vynořil, stále telefon na uchu. Vylezl ven v protisměru a jakoby nic se otočil a pokračoval ke vchodu.
"Honem horký čaj a lázeň!"
Vstoupili jsem do domu.
Ale nebyl to jen tak nějaký malý domeček, jaký se zdál být zvenčí. Byla to veliká vila. Schodiště, haly, ... ve čtvrtém rozměru.
Tesarakt. Jinak by se tolik prostorů do malého domečku nevešlo. Domem se rozléhalo volání: "... čaj a lázeň ..."
V té čtyřrozměrné krychli nebyla jediná hrana rovná. Jediný úhel pravý. Všechno ze zvláštních kompaktních materiálů. Podivné tvary, neobvyklé vzory a ornamenty.
Prošli jsme jakýmsi pokojem do salonu. V čele stál krb.
Pan Tichota se pochopitelně vydal ke krbu. Jenomže místo toho, aby se sušil - beztak v krbu nehořel oheň - odsunul židle a doprostřed vytlačil koncertní křídlo. Postavil ho hned vedle prázdných notových stojanů a vyřezávaných křesel pro kapelu.
Usedl za křídlo a začal cosi hrát ...

Pak jsem se probudil.
Tohle byl natolik živý a surrealistický sen, že ho musím zapsat, řekl jsem si. Tož tady je.
Předpokládám, že se z něj dá vyčíst, že jsem zralej do Bohnic stejně dobře, jako že jsem mysli zdravé a svěží. To podle toho kterého vykladače snů.
V každém případě jsem se byl před chvilkou radši podívat. A je to dobrý. Před krbem žádný piáno nestojí a náš domeček přes noc nenakynul do čtvrtého rozměru.

co bylo pod kazajkou

Smrt chodí po vsi
má veliký fousy
už nemůže choditi
musíme jí nositi ...

A tak jsme jí nosili po vsi od stavení ke stavení a panímámě jsme oznamovali, že tu smrtku jdeme upálit, ale kdyby nám nic nedali, nechali bysme jim jí u vrátek i s celou zimou. Děti samozřejmě úplně nejvíc zajímaly vykoledované pamlsky. Ovšem ani finále nebylo bez překvapení.
Třeťáci, kteří Mořenu letos chystali, si prý dali záležet, hlavně v horních partiích. A že prý se máme na co těšit.
Opravdu.
Při svlékání se pod kazajkou objevilo vkusně vyvedené dámské prádlo.
Pochopitelně však ani tento poslední pokus ovlivnit průběh exekuce nevyšel a paní zima vzplála u lesního potůčku plamenem. Letos prý už po dvacáté.
A jaro může začít!
Pár obrázků je tuhle v galerii.

snad vychladne

Za těch pár let, co nám na kuchyňské lince stojí mašinka na kafe, jsem se naučil pít kávu docela pravidelně a docela dost. On se jenom zmáčkne čudlík a kafe se umele a uvaří samo. Samozřejmě se občas musí dolít voda a dosypat kávová zrnka.
Pro kávu chodím buď do Lucerny nebo na Újezd. V Lucerně mají výběr, na Újezdě jenom jedno, ale zase moc dobrý. No a včera jsem byl v té Lucerně, protože to mám blíž a zrovna nebylo času nazbyt.
"Tak zas tuhle jedno kafe s ježkem," pravím paní v tom malém krámečku.
"Jestli ho tam vidíte ...," opáčila paní.
"Vidím. Takže si ho můžu vzít?"
"Jen si ho vemte."
"Tak já si ho vezmu. A musím za něj i platit?" zkusil jsem zažertovat.
Paní se na mě zahleděla: "A co byste mi tak nabíd jinýho."
Frontální útok jsem nečekal.
"Vo tom rači nebudem mluvit. To bysme pak třeba řekli něco, co nechcem slyšet."
"No a co byste mi teda nabíd?" Paní to nevzdávala.
"Je říkám: to necháme bejt. Co jsem dlužnej?"
"Pětsečtyřicetpět. A kafe si u nás nedáte?"
"Kdepak, už mám nakoupeno. Tak já zase přijdu."
"Jen přijďte, přijďte."
Měl jsem pocit, že se paní mlsně usmívá.
Pelášil jsem pryč.
Kafe je dobrý, zrovna ho usrkávám a ten pytlík vydrží na měsíc.
Tak snad do tý doby, než se stavím pro novej, paní trochu vychladne.

trojnásobná omluva

Nepatřím tak úplně k dnešnímu typu konzumního tvora. Věci nerad vyhazuju a pokud jde o opravu, nejraději používám klasický způsob, tedy opravu věci jako takovou, nikoliv opravu výměnou, jak je tomu dnes zvykem.
Týká-li se oprava například počítače, je však někdy nezbytné příslušnou soušástku vyměnit. To ovšem taky není jen tak. Taková dvd mechanika do iMacka stojí docela pěkný balík peněz. Když normální, třeba i externí mechaniky, stojí někde kolem tisícovky, ba i míň, tahle se běžně prodává pětkrát dráž. Protože má na nálepce vytištěný nakousnutý jabko.
Pochopitelně jsem se nemohl spokojit s tímto stavem věcí. Trochu jsem zapátral na síti a vida. Našel se jeden pražský servis, který měl cenu "jen" trojnásobnou. Na první pohled báječný úspěch. Ovšem při bližším ohledání a komunikaci se mi omluvili, že to byla chyba a že zapomněli tu položku přecenit a že mechanika je k mání za cenu obvyklou. Tož děkuju pěkně.
Tyhle věci se nemají vzdávat. A vida! v Austrálii je totéž k mání jen za dvojnásobek a to i s dopravou. Objednávka v australském obchodu se však zasekla. Že prý mám kontaktovat prodejce přímo. I australský prodejce se nakonec omluvil. Že prý dodávají pouze ke klokanům, k nám protinožcům to nejde.
Další pokus mě zavedl - do Hong Kongu. Totéž zboží, nové, s jabkem na nálepce. Za cenu 0,95 normálu a to včetně dopravy. Hned jsem ho objednal. Druhý den se mi dostalo třetí omluvy. Tentokrát z Hong Kongu. Že se moc omlouvají, že byli slavit čínský nový rok, vrátili se až večer a proto posílají zboží teprve teď. Tak jestli bych jim to vodpustil.
Jo, vodpustil jsem jim to. A teď je mechanika někde v poště. Až přijde, uvidíme jestli ta trojnásobná omluva vedla nakonec k pětinásobné úspoře.

přes cestu

Ve Vraném se jezdí čtyřicet. Je to tam samá zatáčka, úzké cesty, tak se není co divit, že i čtyřicítka je až až. Člověk tak stihne dávat pozor třeba na chodce, kteří se motají v cestě.
A nejen na chodce. To máte každou chvíli kočku, nějaké psisko, cyklistu, bruslaře, .. No prostě ve Vraném je na cestách živo.
Je tam živo i v noci. Zrovna včera před jedenáctou.
Projíždím pomalu kolem přívozu a hned za zatáčku u bývalých papíren cosi přechází ulici.
Ono to bylo sotva vidět, i když mi světla svítí docela dobře. Jenomže to bylo mrňavý.
Byla to myška.
Slezla z chodníku a chystala se jít přes cestu. Ale hned jak mě zahlídla, vrátila se k obrubníku, sedla si a čekala, až přejedu kolem. Pak teprv šla dál.
Jel jsem krokem, takže byl čas ji sledovat a pomyslet na to, že ve Vraném už mají i vycepované myši, které umí přecházet přes ulici.
Pro šťouraly dodávám, že byla šedá, byla jenom jedna a já před cestou požil než zázvorovou limonádu.

třiapůl

Jaro letos přišlo už na apríla. Tedy o víkendu byly teploty hodně nad dvacet stupňů, nějakých 24 to, myslím, bylo.
No pochopitelně jsme se věnovali zahradě. Vyčistil a zprovoznil jsem všechna vodní díla, mápilnáHanička pronásledovala a vymítala plevel a pampelišky a děti si ryly vlastní záhonky. V neděli pak na ně vysadily ředkvičky, řeřichu a jánevímcoještě. Já jsem jetě opravoval plot no a vůbec jsme se nacházeli většinou venku na trávníku.
Ten už je ošetřen z minulého týdne. A též pohnojen. A to je ten kámen úrazu.
Všechny ty věci jsme stihli v letošním časném jaře udělat. A vono to teď začalo růst. Já tu trávu uplně vidím, jak se zvětšuje a bují. Dneska mi přivezou vzduchový filtr do sekačky a nastane každoroční travní řehole.
To mi teda nejde na rozum. Takovejch vynálezů a pořád ještě nikdo nepřišel na to, jak někde nějakým šroubkem v hlíně nastavit jednou pro vždy výšku trávníku na příjemných třiapůl centimetru.
Holt si do tý doby, než na to přijdou, nastavím na těch třiapůl centimetru sekačku, když už se to bez ní neobejde.

vodpípaj mě

Čas od času se mi stane, že pískám. Tedy ne, že si pískám, ale že pískám.
To když si v jednom krámě koupím třeba krabičku s vitamínama a oni jí zrovna neprotáhnou nad tím přístrojem, co bývá v pultu a odstraní to varovné znamení, které rozpípá bezpečnostní rám v obchodě.
No a pak jdu do jinýho obchodu a hned pískám.
Jako tuhle. Vlezl jsem do knihkupectví Luxor a už to pískalo.
"No jo, ale co já s tim, dyť já budu pískat, i když půjdu ven!"
"Já si vás budu pamatovat," povídal strážnej u vchodu.
"Jenomže já půjdu ven tím druhým východem tam vzadu."
"No tak jim to tam řekněte, voni vám s tím nějak pomůžou."
Prohlíd jsem si knížky a šel dál až k zadnímu vyýchodu.
"Já budu pískat, já mám tuhle krabičku a vona je na ní ta nálepka, tak kdybyste ..."
"Ukažte, já vám to vodpípám," pravila ochotná paní u pokladny, což vzápětí učinila.
Prošel jsem ven bez pískání a s poučením.
Až budu zas potřebovat, v knize mě vodpípaj.

stihnou to?

Jezdím do Prahy obvykle po pravém břehu Vltavy. Kolem Závisti a dál přes Komořany do Modřan a Braníka. A právě ten úsek mezi Závistí a Modřany je nejužším hrdlem celé cesty. Tedy když nepočítám tunel pod Vyšehradem.
Teď by se ale mělo všechno změnit.
Nad novou dálnicí je postavený most, který vede odnikud nikam. Co ovšem zrakům kolemjedoucích řidičů zůstávalo až do dneška utajeno je, že vzadu už pokračují docela intenzivní přípravy na budování nové čtyřproudovky od Modřan právě k tomuto mostu, ze kterého se zanedlouho stane nájezd na nový pražský okruh.
Dneska se tam už i objevila cedule, že celý projekt je podporován finančními prostředky z Evropské unie a že dokončení celé stavby a slavnostní otevření je plánováno na 31. listopadu 2011.
No to jsem zvědav jestli to stihnou v tomhle šibeničním termínu.
Další podrobnosti během dne v rubrice:
t e le g r a f i c k y. Přesunuto do archivu - zde.