WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nebyl vidět

Hned včera pozdě odpoledne jsem té letněčasové hodinky využil. Bylo slunečno, sucho a tedy vysloveně počasí na jarní údržbu trávníku. Ono se to musí po zimě prořezat, provzdušnit a vyhrabat suchou trávu, aby ta nová mohla pěkně růst.
Jenomže je to operace skoro na půl dne.
To se nejdřív musí z kůlny vyhrabat vertikutátor, který ležel od podzima v koutě zahrabaný pod jiným nářadím a za sekačkou. Vyvézt a nachystat i tu sekačku, která zas po zimě tak divně škytá a čoudí a potom chcípne docela, abych nakonec zjistil, že vzduchový filtr je zaolejovaný a tudíž nepropustný, takže se není co divit, že motor škytá a dusí se.
A když je to všechno venku z kůlny, tak honem na trávník. Chuchvalce suché trávy se začínají vršit všude po zahradě. Už to vypadá, že ta hodinka navíc nebude stačit. Pomalu se začíná smrákat. Naštěstí se přišel Matýsek podívat, co že to dělám. Hned jsem ho zapojil do procesu.
"Tady se to, Matěji, drží pořád, tady se pomalu přidává plyn a pak už jen rejduješ."
Svítily mu nadšením oči. Bude poprvé v životě sám sekat trávu! A velkou sekačkou!
"Tak a já du zas prořezávat trávník a ty už to můžeš tady nahoře tou sekačkou všechno vysbírat, ať to stihnem do tmy."
Jezdil po trávníku, jak mu to šlo a pilně luxoval chuchvalce.
Bylo toho spousta jako každý rok. Člověk má vždycky pocit, že z toho trávníku na jaře nic nezbyde.
Letos na tom ale bylo legrační to, že při pohledu z dálky jezdila po trávníku sama sekačka. Matýsek za ní skoro nebyl vidět.

galimatyáš

Tuhle jsem si přečetl, že letní čas je vlastně úplně k ničemu.
Z hlediska energetických úspor prý nemá smysl, jako prodloužení dne na aktivity ve volném čase je diskutabilní a vůbec jsou s ním spíš potíže.
Musím říct, že mě vyhovuje a je docela příjemné mít večer hodinku k dobru. Jenže já patřím více ke skřivanům, než k sovám, a to je prý taky nevýhoda, jelikož vstávání je o hodinu dřív - a vůbec letní čas by se prý měl zrušit.
A to mě právě zaujalo. Proč to ne jde.
Že prý když už ten letní čas zavedli všichni, bylo by s jeho zrušením víc potíží, než s jeho pravidelnou změnou. Byli bychom jakýmsi ostrůvkem vyčnívajícím nad hladinou letního času a museli bychom si při komunikaci i cestách do okolního letněčasového světa neustále přeřizovat hodinky, z čehož by nastal galimatyáš.
A tak zůstaneme u letního času. Už jenom proto, abychom si neukroutili ručičky u hodinek.

bratr

Komu by se taky chtělo k doktorovi, že ano. Vozím tam občas maminku, která cestou brblá, což je pochopitelné. Já taky brblám, když se náhodou někdy přihodí, že bych měl jít k doktorovi.
Brblání ovšem před doktorem nezachrání a tak jsme jeli.
I dozvěděl jsem se kdeco, včetně toho, že tam teď má pan doktor bratra.
Hmm... rodinej podnik, pomyslel jsem si a rejdoval dál městským provozem až na místo.
V čekárně se otevřely dveře a vykouk chlápek v bílém, kterého jsem neznal.
"Tak pojďte," povídá chlápek.
To bude asi ten bratr, říkám si a kouknu mu na vizitku.
A vopravdu, měl to tam, von vám to byl sestra.

pak už dobrý

Z hor jsem se musel vrátit dřív, nedalo se nic dělat, holt jsem měl naplánovaný dvě akce na jeden termín.
Jel jsem zpátky vlakem. Teda to vám byl zážitek.
Copak v Rakousku, tam jsem si jel jak pán. Nejdřív ve vyvoněném rychlíku sám v kupé a s vlastní soukromou zásuvkou na dobíjení mobilu nebo počítače. Pak v rychlovlaku. Chvilkami si to šinul i dvěstě, jak psali na obrazovce.
Ovšem v Linzi mě už čekala předzvěst dalších událostí. Místo vlaku nám nabídli autobus s řidičem, který si cestou jaksi mimoděk postěžoval na ty Čechy.
No a v Summerau už čekal českej rychlík. Teda naši železničáři té zavšivené smradlavé pastoušce na kolečkách říkají rychlík. Vůbec nejsem nějaká citlivka, ale když píšu, že jsem se vážně štítil sednout si do těch zablešenejch, špínou promaštěnejch, sto let starejch sedadel, o kterých za C.K. Rakouska tvrdili, že jsou první třída, tak vopravdu nekecám. A když jsem se zeptal průvodčího, proč jsme jeli z Linze autobusem, odvětil, že neví, že ho sem přidělili prvně, tak jak to má vědět.
No eklhaft, hrůza pohledět. To snad musí bejt vod těch našich slavnejch odborářskejch drah schválnost, nasadit na mezinárodní spoj tuhle vysloužilou zapráskanou trosku. Asi nechtějí, aby nám sem někdo jezdil a pro ty, kdo k tomu nakonec nějak posbírají odvahu, mají připravenou tuhle blešárnu. Fuj!
Ale aby tomu nebyl konec, do toho mého kupátka, které jsem obýval nějakou chvíli sám jen s těmi blechami, vešmi a roztoči, přistoupil v Budějicích mládenec s baťůžkem. Nepozdravil, jen se zeptal, estli to je první třída. Přišlo mi, že slepej bejt nemůže, koneckonců bílou hůl neměl, tak jsem jen významně pokynul prostorem od špíny oken přes sajrajt podlahy k usmolenosti sedadel. Vysvětlil si to po svém a jen sundal baťůžek, sápal se po vypínačích nad dveřmi. Když přišel na to, kterej je ten správnej, zhasnul. A estli prej může zhasnout.
"No jistě, že ne," povídám.
Nasupil se a sednul si k počítači, který vyčaroval z baťůžku, a jal se sledovat cosi na obrazovce. Asi nějaký humory. Křenil se.
Za pět minut vstal a natáh se k vypínači:
"Tak už můžu konečně zhasnout?"
"Povídal jsem, že ne, že tu chci mít světlo!"
Zamračil se o fous víc a přestal votravovat. Zato se začal ošívat a ždímat si gezicht. Doslova.
Vymačkával, co našel, protrhával už tak dost řídké fousky a šťoural se v nose. Byl čistotnej. Co našel, nemlsal, ale odhazoval způsobně na podlahu. Tam se to ztratilo.
V Praze na Hlaváku vyrazil ze dveří, ani se nevohlíd, natož aby pozdravil.
Suma sumárum, až mi zas někdo bude doporučovat cestování vlakem, určitě ho poslechnu.
Ale na naše hranice si dojedu autem. A pak už dobrý.

jen telegraficky

dnes jen
t e l e g r a f i c k y.

hádanka březnová

Tento týden se počasí rozhodlo, že nám dá ochutnat, jaké by to mohlo být, kdyby bylo jaro. Když ovšem neberu v úvahu ten dnešní sníh s deštěm.
A přes to jaro se dostávám k první jarní hádance.
Copak nám to vykvetlo?
a) krokus
b) kaktus
c) vilín

dopad reklamy

Když jsme ještě bydleli v Praze a rozmýšleli se, jestli tam chceme bydlet dál, přispěla k našemu rozhodnutí jedna vnější okolnost, kterou jsme nemohli nikterak ovlivnit.
Reklama. Vlastně obrovská světelná obrazovka, která vítá všechny, kteří přijíždějí do města přes Nuselský most. Nebylo to tak, že bychom na ní četli reklamu, kterak je třeba se odstěhovat na vesnici, poněvadž je tam například les. Naopak. Vůbec jsme jí nečetli. Nemáme reklamy rádi. Jenomže téhle nešlo utéct. Svítilo a svítí to do daleka a tedy i tenkrát nám do oken. Možná, že si někdo zvykl spát při nepravidelně různobarevně blikajícím světle, ba i mě se občas přihodí, že usnu u filmu, ale tohle bylo něco jiného. Tuhle televizi jsme si nezapnuli a ani jí nemohli vypnout. Tak jsme před ní radši utekli.
No a včera jdu po Senovážném náměstí a tumáščertekropáč! Černej náklaďák a z každé strany skříně obrovská televize a pere do lidí reklamu. Svítí to, řve to, překáží to a počítám, že to může způsobit i nějakou nehodu, když to v blbým místě na někoho nešikovně zabliká.
Zrovna se mi to shodilo na novou stránku, abych si moh
telegraficky postěžovat.
Nezbývá, než doufat, že k nám do Oleška to monstrum nikdo nepošle. Ostatně tady by mohl dopad reklamy působit na chování spotřebitelů tak, že by na tu reklamu mohla dopadnout hrouda pěkné jílovité hlíny. A to by se jistě nechtělo nikomu moc rozmazávat.

furt na drátě

Možná si někdo ze čtenářů všiml podivných obrázků, které včera byly k vidění na stránce meteostanice. Nejdřív tam byl orací stroj L&K, potom Ferda a nakonec Sněžka.
To všechno proto, že jsem zkoušel další možnost publikování.
Vyzkoušel jsem ji, večer jsem to napsal a už je tu další stránka s názvem
telegraficky. Měla by sloužit k okamžitému vzdálenému publikování textu i obrazu z mobilu.
A k čemu to je? Tedy hlavně pro radost z toho, jak báječně věci na světě fungují.
Tak třeba: pod věží v Jindřišké ulici budou zrovna vepřové hody. To, jak jistě uznáte, je docala zajímavá událost. Můžu udělat obrázek a spolu s krátkým textem ho hned pošlu na web. A když to bude včas, třeba se to někomu může hodit, jelikož neví, kam právě v centru Prahy na oběd.
Hlavně je to další docela zajímavá hračka. Schválně zkusím, jaký to je, bejt "furt na drátě".

osvěžení šokem

Úterý je důležitý den, jenomže kdo si to má zapamatovat.
V úterý totiž jezdí popeláři. Ne snad, že by jindy nejezdili, ale v úterý jezdí právě k nám. Ráno.
A to už se začíná rýsovat ta potíž.
Ve městě je popelnice jen anonymní schránka na odpady. Ale tady u nás na vsi je, tedy pokud se nejedná o obecní kontejnery, popelnice naše. A tudíž je v našem zájmu se o ní starat. Ne snad, že bychom jí museli vyvážet na skládku. To ne. Na to máme popeláře. Ovšem vyvážet jí před vrata, to dá rozum, to je naše starost. Čímž se konečně dostáváme k jádru.
Jakživo si nemůžu zapamatovat, že úterý je ten důležitý den, určený k vyvážení popelnice. Už jsem to kolikrát prošvih, ba dokonce jsem jednou - s popelnicí v kufru auta - ujížděl za popelářským vozem. Ostatně o tom už jsem tady psal.
Předejít takovým situacím se dá systémovým přístupem.
Vzpomenout si? No, to už jsem zkusil, to má díry, hlavně v mé paměti.
Dobrá, tak tedy připomenout. Zkusil jsem požádat o připomenutí moupečlivouHaničku. Ale to víte, je to taky jenom člověk. Ani tahle cesta nevedla k absolutnímu úspěchu.
Zkusím budík. A jen jsem použil připomenutí budíkem, přestal jsem zapomínat. To vám je záhada.
Ovšem ani to není na sto procent.
Takže dneska ráno, hned jak jsem si udělal kafe a sednul si k tady k deníku, mě vyděsilo příšerné chrčení. Budík. Nastavil jsem ho na co nejhnusnější zvuk, aby připomínal právě tu popelnici. To zabralo. Zved jsem se od klávesnice a šel vyvést odpad.
Čímž máme popsánu zatím poslední a nejúčinější metodu osvěžování paměti.
Tedy osvěžení šokem.

ti, co nemají motor

Ono se udělalo o víkendu docela hezky, téměř jarní počasí vytáhlo teploty až k šestnácti stupňům, žluté, bílé a fialové krokusy ze země a nás na kola.
V sobotu jsme to zkusili s Kačkou a Matýskem nejdřív u nás v ulici. Kačka fňukala, ale trénink podstoupila už proto, že sama chtěla "už konečně jít, tatínku, na ty kola."
Potom, už bez unavené Kačky, jsme to vzali kolem hrušky lesem nahoru do Březové na hřiště. Čímž byl sobotní trénink po návratu na oběd uzavřen.
A v neděli se jelo na cyklostezku do Břežan. Kačenka si to dobře z loňska pamatovala, že se jí tam pěkně jezdí, protože je to skoro po rovině. To už s námi jela i mášikovnáHanička. Courali jsme se v Kaččině tempu po cestě, Kačka přiměřeně dělila svoje úsilí mezi jízdu, padání a fňukání. Je potřeba jí ovšem přiznat velikánskou míru vytrvalosti.
Když jsme se konečně doškobrtali od Břežan až Libni, jede proti nám banda jiných výletníků
"Ahój! Kde se tu berete?"
"Copak my, my jsme tu na výletě, ale co vy?"
Svět je malej a tohle je nejrovinatější stezka u nás v okolí. Tož jsme se na ní potkali s přáteli.
"Vono se jim to jede," pravila Bára směrem ke zbytku své rodiny,"když jim to přehazuje. Mě to nepřehazuje, já už jsem celá udřená."
"Jo, to tady Hanička ani moc přehazovat nemusí. S motorovým kolem to jezdí skoro samo."
"Sketo!" pravila málaskaváHanička, "to vůbec není pravda, já jedu celou cestu skoro bez motoru."
"Jé, ukaž, můžu si to zkusit?"
"No jasně."
Bára si hned osedlala elektrické kolo.
"No jó, vono to vážně jede. To je báječný. Tak to se ti divím, já bych jela jenom na motor."
"Ale já nejezdím, já se neulejvám."
"Jo a máš motor. To ti máme věřit?"
"Vážně!"
Co se dalo dělat. Jeli jsme pak společně zpátky do Břežan, ale mámiláHanička už se z toho nevymluvila.
Má kolo na motor a proto na ní cyklisti shlížejí spatra.
Hlavně ti, co motor nemají.

hádanka masopustní

No jo, já zapomněl na hádanku. V únoru nebyla. Tak teď budou dvě.
Tady je ta první. Taková veselá, masopustní.
Na obrázku je:
a) masopustní čepička skřítka Karafiátka (po slovensky Škriatok Klinček)
b) to, co si všichni myslíte, že to je, a nemůžete uvěřit, že bych to sem dal
c) skins - mobile protection, jednorázová ochrana mobilního telefonu, kterou jsem dostal jako dárek k nákupu nabíječky powermonkey

čistá

"Kačko?"
Kačka dělala, že neslyší a cpala se večeří.
"Kačko, myla sis ruce?"
Cpala se dál.
"Tak ale honem utíkej. Pořádně umýt!" jako obvykle pobízela máčistotnáHanička Kačku.
"Poslechni, Matěji," povídám, "a ty sis ruce myl?"
Matýsek pokýval hlavou.
"Ukaž!"
Lup! a dostal pohlavek.
""Kdo lže, do pekla se hrabe! Utíkej za Kačkou!" pobídl jsem Matýska zase já.
Čímž by se mohla zdát výchova k hygieně pro tento večer naplněna.
"A ty ses myl?" zeptala se mě mápečliváHanička šeptem a úkosem, aby děti neviděly.
Beze slova jsem se zvedl a šel napravit tu potupu.
"Já už se myl dneska nejmíň sedumnáctkrát," povídám, "ale teď, jak jsem dával na auto ty nosiče, tak teď už jsem se nemyl. To máš pravdu."
No a bylo to. Jediná čistá v naší rodině je mámiláHanička.

cvak

MápečliváHanička požádala kamarádku, jestli by jí nepomohla s výběrem lyží pro Matýska. Na letošním školním lyžáku se totiž ukázalo, že už jsou mu jeho lyže malé a tudíž jest pořídit nové. A protože my těm lyžím rozumíme jako koza petrželi, odbornou radou jsme nepohrdli, naopak jí uvítali.
I vzpomněl jsem si, že Kačka ani Matěj nemají hůlky. Zvedl jsem telefon.
"Ahoj! Copak je? Honem!" pravila mámláHanička.
"Já jsem vlastně chtěl jen..."
"Zrovna s Bárou vybíráme lyže."
"No já vím a právě ..."
"Jsem tady ve stresu, tak si to řeknem potom."
"No tak jo."
Cvak.
Přece se nenechám odbýt! Zavolám znovu, aby se s Bárou poradily, jestli ty hůlky jsou vůbec nutné.
"To by to vážně nepočkalo?"
"Nepočkalo, Haničko. Oni nemají hůlky. Ani Kačka ani Matěj."
"No jo, tak já nějaký koupím."
Cvak.
Tak jsem snad předal myšlenku, povídám si.
A v zápětí zvoní telefon.
"Tak jsem si řekla, že to proberu s Bárou, ty hůlky, a nejsou potřeba. Ještě se jim pletou. Budou jezdit bez hůlek."
"To je dobře, Haničko, já jsem zrovna chtěl ..."
"Jo, ale to si řeknem až doma, jo?!"
"Jo, jo. To bude lepší."
Cvak
Kdepak, mébystréHaničce netřeba napovídat. Ona to ví dřív, než to řeknu.

na příděl

Sedmýho mít sedmý narozeniny, to se může jenom v sedm ráno.
To by od nás ale nebylo hezký, v pondělí ráno takhle zkoušet Matýska. Udělali jsme tu oslavu tedy raději už v neděli.
Přijely babičky a slavilo se.
Matěj sfouk svíčky a dostal knížky a kostry a ještě takovou malou hru. Elektronickou.
Kostry proto, že chce být jako Indiana Jones archeologem. Jsou v takových krabičkách zalité v sádře a on si je musí dlátkem z té sádry vykutat a čtětečkem oprášit. No skoro jako Indiana. Knížky proto, že je má rád a rád si čte, třeba právě ty krásné od pana Čecha. Čte je taky Kačence, když mě večer zastupuje u pohádek. A tu hru - no tu proto, že má pořád něco s nějakými hrami, tak aby měl taky jednu. Když Kačka má Tamagotchi.
No to jsme tomu dali.
Matěj prohlíd horu dárků, rozdělal krabici s autíčkem, knížku ani nerozbalil, kostry omrk jenom zvenku a okamžitě popad hru. Dal jsem mu do ní tři baterky a od té doby pro něj přestal existovat okolní svět. Na displeji poskakovali v bludištích panáčkové, příšerky, jakési potvůrky a kdovícoještě a Matěj se s nimi v jejich světě honil pořád dokola. To je úplná černá díra, taková hra. Vtáhlo to Matěje tak, že
přestal vnímat okolí. Večer jsme ho od toho odtrhli a v pondělí, kdy měl ty narozeniny, už odpoledne poctivě dlabal kostru ze sádry.
Ale po své hře pořád pokukoval. Je to hroznej neřád, tahleta elektronika. Budeme s ní muset nakládat opatrně a její používání nějak dávkovat.
Po kapkách a na příděl.

jémine, domine

Začlo se v deset.
Kocourkovské ošidil zloděj a ještě stačil obejít publikum a pobrat, co se dalo. Pak jsme slíbili panu rychtáři, že budeme poctivě desátky obci platit a on dal starostenské slovo, že vlády nad vsí se ve prospěch maškar masopustních pro dnešek vzdává.
A průvod se vydal od školy dolů pod rybník, pak kolem kostela a hasičské zbrojnice zpátky nahoru po vsi. Kačka šla za muchomůrku a Matýsek za rytíře. Zpívalo se, hrálo se, tancovalo, jedlo a pilo a děti byly jak v sedmém nebi.
Kačka se nejdřív medvěda trochu bála, ale když viděla, že se i maminka s medvědem v tanci spustila (když tatínek pořád jenom fotil), osmělila se a dala se s medvědem do tance taky. A od té doby se ho skoro celou dobu držela. Pokud tedy hrdě nevedla kapelu dál po cestě vsí. To Matěj se zase pouštěl s ostatními rytíři do šarvátek a celá cesta byl jeden velký souboj.
Masky samozřejmě zastavily i projíždějící povozy. Kdo nechtěl tancovat s medvědem, musel se vykoupit. Nakonec u rybníka zastavily i autobus pravidelné linky, co jel zrovna od nás z Oleška do Prahy. Nedali jinak, než že je musí odvést až k cukrárně. Pan řidič měl pochopení. Do autobusu se nacpaly všechny masky i kapela s basou. A jelo se k cukrárně. Dvacet metrů. Tam už stál Čech Karel Němec a dával znamení, kde třeba vystoupit a lyže sejmout.
Průvod se pomalu ubíral ke statku, kde medvěd svedl svůj poslední zápas a kde ho nakonec hospodář dobře mířenou ranou skolil.
Ke vzkříšení došlo skrzevá čistou pannu a medvěd slíbil, že napřesrok bude tancovat znovu.
A do té doby bude Kačka zpívat, co se na letošním masopustu naučila.
... jémine, domine, masopust pomine ...


fotografie jsou v galerii spolu s loňským masopustem

UFO končí

No bodejď, že mám rád science fiction.
Ostatně je to taky jeden z důvodů, proč jsem absolvoval strojařinu na ČVUT. Vždyť přeci vynálezce Holanitu - naprosto nezničitelné hmoty - byl strojař a on i jeho potomci, kteří prožívali svá dobrodružství v knížkách J.M.Trosky, si věděli vždycky se vším rady. Tudíž je nabíledni, že sci-fi je v mých očích spojeno především s technikou, která dokáže vyřešit, na co si vzpomenete.
Což mě ovšem málaskaváHanička tak úplně neschvaluje, neboť, jak praví, jsem se zastavil ve svém vývoji někde v pravěku sci-fi, v dobách, kdy se psala sci-fi takzvaná tvrdá. Teď, že už je všechno jinak, že se píše sci-fi měkká, což je teprve ten správnej nářez. Ostatně toho máme doma plný knihovny.
No, tvrdá nebo měkká, hlavně, aby to člověka bavilo, což baví, jelikož se celkem často o své názory na knížky přeme a to je teprv ta správná zábava.
Matýska s Kačkou taky pomalu vzděláváme. Matěj má za sebou první tři natočené díly Star Wars a Hana Sola pozná na sto honů, i když si zrovna odskočil zahrát třeba Indianu Jonese. Kačka zas ví, že ta holčička, co umí létat spadla z oblakov.
A do toho všeho teď přišla zpráva, že Britové už končí s těmi nesmysly a přestanou se zadývat ve Sněmovně lordů těmi neidentifikovatelmými létajícími předměty nad Británií. Odtajnili svoje archivy a nechali se slyšet, že pokračování už nebude, že to za ty prachy nestojí, takhle blbnout. Inu šetřit se teď musí na všech frontách. Tak kdybyste se chtěli podívat, co v těch archivech mají, tady je odkaz (
www.nationalarchives.gov.uk/ufos) a tady čerstvá zpráva v českých novinách.
Máme na to prohlédnutí archivu prý jenom měsíc. Pak spadne klec a s UFO nad Británií bude konec. Přesune se do oblasti sci-fi a už bude záležitostí jenom naší knihovny a večerních debat.

pro něco splývavého

Hned vedle krámku s kopiemi, kde mi to paní svázala zadarmo, je krámek s látkami.
Mají tam pořád slevu. Celý rok. Není to šálek mého čaje, proto ten krámek nenavštěvuji. Obvykle si totiž fráček nešuju, ale kupuju hotový, jelikož poslední, co jsem si za mlada ušil, byly džínový kraťasy ze zbytků, ale to je jiná historie.
Tak tedy obchůdek s látkami.
Včera jsem tam byl a předevčírem taky. Potřeboval jsem totiž něco modrého na rytířský plášť a něco světlého na nožku muchomůrky. A taky krejzlík.
No jistě. V sobotu totiž bude ve Zvoli Masopust a děti je třeba vystrojit do řádných maškarních kostýmů.
Dámy v obchodně mi hnedka vybalily svoje historky, jak ony šily například křídla, protože si mladej vyvzpomněl, že půjde za motýla. Vybral jsem látky a paní mi je nastřihly a napočítaly.
"A ještě vlastně na ten krejzlík bych potřeboval kousek něčeho."
"Tuhle na to máme tyl," pravila paní.
"A to je co?" pravil jsem já, neboť pod tímto jménem znám jen Josefa Kajetána, ale s tím jsem v regále pod štůčky látky počítat nemoh.
"Z toho maj nevěsty závoje."
"Tak to by šlo."
Dostal jsem i tyl. Ještě vedle ve výtvarných potřebách bílou barvu na textil - na plášti bude erb - a bylo to.
"Ale vždyť jsem ti přeci říkala, že ta látka má být splývavá, tohle je jako prkno!" Dostalo se mi ohodnocení od mépraktickéHaničky.
"Dyž mě to přišlo jako nejlepší modrá, co tam měli a tohle zas má barvu úplně přesně jako nožka od muchomůrky."
"To sice má, ale je to jako prkno."
Bylo to jako prkno.
Tak to vypadá, že budu muset do krámku potřetí. Pro něco splývavého.

nevošizenej

"No to jsem ráda, že vás vidím," pravila paní v kopírovacím obchůdku.
Já tam chodím docela často se všelijakými zakázkami jako třeba tu a tam vytisknout pár stránek barevně, svázat rukopis ke korektuře a vůbec takové ty "papírové" zakázky, co si člověk doma na koleně neudělá. Paní už mě zná.
"No jo, zas bych tuhlec potřeboval něco svázat," povídám.
"A copak vo to, ale já vás minule vošidila! Já tu celou dobu čekám, až zas přijdete a vy jste tu teď dlouho nebyl."
"To snad nebude tak zlý."
"Ale jo. Já vám to minule počítala voboustranně a zatím jsem vám to dělala jenom z jedný strany."
"A to nestojí za řeč."
"Ale stojí. Já vás vošidila vo padesát korun! Tady je máte zpátky."
"A nechte to tak. Jako by se stalo."
Chvilku jsme se tahali o padesátikorunu a o to jestli mi to paní minule udělala z jedné nebo z obou stran. Pak jsme usoudili, že aktuální zakázka je přednější a padesátikoruna zůstala na její straně hřiště.
Paní mi těch sto třicet stránek za moment pěkně svázala jako vždycky.
"Tak kolik to bude tentokrát?"
"Dneska nic. To máte za to vošizení."
"To nejde, já bych to chtěl zaplatit."
"Kdepak! NIc! A nebudeme se o tom bavit!" Paní byla přísná a peníze si nevzala.
"Tak teda děkuju." Paní se nedalo odporovat.
"Nemáte zač a přijďte zas."
"To jo, to já přijdu."
A šel jsem si po svých. Tentokrát nevošizenej.

račte vletět

Zatím to nemám podloženo dostatečně významným statistickým vzorkem, zatím je to jen druhý zápis pozorování. Ovšem dobře viditelného.
Vlastně slyšitelného každý rok touhle dobou.
Jen jsem přiletěl z toho slzavého údolí, totiž z Athén, do naší české kotliny, bylo do zpěvu.
Ani ne tak mě jako jim.
Mohlo by se zdát, že přiletěli se mnou. Dalo by se to pochopit, tady je klid na zpívání. Hlavně po ránu.
Tak, tak. Už jsou zase tady. Od pátku slýcháme ptáčky zpěváčky za oknem. Zatím je jeden, možná dva, ale jsou tady.
Přesně jako vloni. Ve stejný čas. Prostě je březen, za chvilku je tu jaro a ptactvo se vrací, aby si u nás vybralo místo na letní byt.
Krmítko i budka už jsou nachystané, takže račte vstoupit, totiž vletět.