WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

málo asijská

Ono je to sice do Zbraslavic hodinka autem, jenomže vlakem se musí přestupovat v Kutné Hoře a autobusy z Prahy k nám v neděli moc nejezdí. Takže kdybychom čekali, až přijede Matýsek s klukama večer ze soustředění, byla by už tma.
Tož jsme si pro Matýska zajeli. Ono to mělo samozřejmě i ten význam, že jsme byli zvědaví, jak mu to jde, když cvičí sestavy. A taky jsme to viděli. Šlo mu to a baví ho to. Pět dní trénovali a Matýsek rozhodně za velkejma klukama nezůstával pozadu. Jenom holt to švihadlo, to mu moc nejde. Ale to se napraví.
Doma pak nám ukázal, co všechno si pamatuje ze sestav. V odpoledním sluníčku na zahradě to působilo obzvlášť asijsky. (obrázky
1, 2 jsou otisky z filmu, proto jsou tak mizerný)
Ovšem máme tu konec října a tudíž i dušičky, čili halloween a ten je potřeba si taky řádně užít. Cambus kolem halloweenu bude dneska odpoledne ve školce. Mezitím odborná školičková porota vybere nejstrašnější dýni.
My jsme s Kačkou, zatím co Matěj trénoval, vyřezali taky jednu do soutěže. Když si k ní ale děti odpoledne sedly, Matýsek byl nějakej nafučenej.
Fotit se nechtěl a mračil se jak sedm čertů. Holt mu ta dýně připadala asi málo asijká. A to jsem se fakt snažil.
No - uvidíme večer. Kdyby nic, tak alespoň Kačce se líbila.

šedivo

Teda jestli nějaký počasí je počasím podzimním, je to přesně to, co je tenhle týden. Je zataženo, šedivo, prší, … Ale nebojte, má se to zlepšit. Už zítra má možná vysvitnout sluníčko, ale zas bude zima, to si holt člověk nevybere.
V každým případě dnešek strávím na cestách a proto zápis nebude delší, jelikož už musím pelášit. Jestli to cestou stihnu, bude nějaký obrázek v rubrice
telegraficky. Jestli ne, holt musí Atomium z minula stačit.
Koneckonců, stejně jsou podzimní prázdniny.

měli ty správný

Není to dlouho, co mi pan Hrubý tuhle odvedle ze vsi vyměňoval brzdový destičky u auta. Nebylo to bez drobné příhody, pochopitelně.
Řádně jsem se objednal a pan Hrubý řádně objednal destičky k mému autu. Předem jsem se u něj byl s autem ukázat, aby bylo jasné, jaké destičky je potřeba. Shodli jsme se, že budou stačit přední, že zadní počkají až na výměnu zimních kol. No a jen se pan Hrubý jal destičky ve sjednaný okamžik vyměňovat, zjistil, že to o fousek nejsou ty pravý. Že tam prostě nejdou. Posadil si mě tedy vedle sebe do jiného auta a jeli jsme pro ty správné. Nakonec je objevil, pořídil a taky na autě vyměnil. Trochu se nám to protáhlo, ale tak nějak jsme si popovídali o autech, čímž to uteklo. Konec historky, jede se domů.
A včera odpoledne nastal onen dlouho dopředu domluvený okamžik výměny kol za zimní a destiček zadních za nové. Minulý čtvrtek jsem se objednal, dohodl a ověřil, že tentokrát bude všechno v pořádku a bez zádrhelů. Včera ráno jsem to jistil ověřovacím telefonátem. Vše připraveno, svět natřen narůžovo. Odpoledne volám, že přijedem s Kačkou, kterou vyzvednu ze školky a vezmeme pana Hrubého do autra, dojedem domů a on si to pak v klidu odveze, vymění a zase přiveze. Slova činem učiněna jsou.
A je půl sedmý a pan Hrubý nevolá. Copak se asi děje, pomyslím si, poněvadž už je auto u pana Hrubého dvě a půl hodiny, což je na destičky a kola docela dost. A v tu chvíli už pan Hrubý volá.
"Tak už to mám konečně hotový."
"To je fajn. A co Vás tentokrát …"
"Ále, já měl zas blbý destičky …"
"Takže jste musel …"
"No jo, já pro ně byl znovu v krámě. Ale měli ty správný, takže už to můžu přívízt hotový."
"Tak jo, čekám u vrátek."
Počkal jsem na pana Hrubého u vrátek a tak nějak jsem myslel na to, co by asi dělal, kdyby bylo potřeba vyměnit motor. Ale von je děsně šikovnej, von by si určitě nějak poradil. Máme s ním jen ty nejlepší zkušenosti.

kde může bejt?

O přípravě zahrady na zimu už tu byla řeč. Ovšem zahrada není jen to, co je vidět. Jsou i trubky pod zemí, co vidět nejsou, a ty je potřeba vypustit, aby v nich nezmrzla voda. Letos k tomu přibyla i další práce.
"Prosimtě, až přijdou pánové vypustit tu závlahu," povídá mápečliváHanička, "tak mi připomeň, že potřebujeme opravit tu trubku v tom kastlíku u domu, co jí vytrh ten zahradník."
Pánové přišli v neděli odpoledne a během vyfukování dostali i další úkol. Pára šla ze všech trysek, mlhy bylo na rozdávání a pán, že prý se pustí do té opravy.
Koukal chvíli do kastlíku: "Ale vy tam tu trubku nemáte."
"No bodejď, že ne, proto to chcem opravit."
"Ale vy tam nemátu tu trubku, co by se to k ní mělo zpátky napojit. Prostě tam chybí."
"Tam chybět nemůže, dyť to zalejvalo. Teď je to jenom vytržený a rozpojený."
"Ale z čeho vytržený a vod čeho vodpojený?"
"No támhle z toho husího krku."
"To vidim, ale kde je ta trubka vod zavlažování?"
"No v tom husím krku … Aha! … vona tam neni!"
"To právě řikám. Vy tam tu trubku nemáte."
"Ale jak to mohlo zalejvat? Dyť tam eště teď fouká ten vzduch, co s ním vyháníte tu vodu z těch trubek."
"To sice fouká, ale trubka tam neni."
Trubka tam vážně chyběla. Kde byla a jak to vlastně bylo napojený, to byla záhada.
A záhadou to zatím zůstává, poněvadž pán se ozve, až bude mít čas a přijde to vyšetřit a opravit. Jestli se do té doby trubka sama někde objeví, o tom pochybuju - ale kde může bejt, to je vážně záhada.

hádanka říjnová

Je čas na podzimní hádanku. Tož hádejte, co je na obrázku:
a) na ostružině se líhnoucí strašilka
b) na javoru visící zmrzlá kapka vody
c) na bambusu stékající kapka mízy

eNko

Doktor by neměl léčit vlastní rodinu, říká se. Stejně jako třeba kouč by neměl vlastní rodinu koučovat. Obvykle je to tak, že to stejně zkoušej.
Třeba mášikovnáHanička tuhle přišla s tím, že někde v šuplíku vyhrabala jakousi metodu. Už to leží nějakou dobu na stole a včera navečer povídá:
"Nechceš si udělat takovej test?"
"Jakej? Já nemám rád testy."
"No abysme věděli, jak získáváme informace a vůbec, co jsme zač."
"A je to dlouhý?"
"No, je."
"Tak to mě neba."
"Ale já už jsem si to udělala a teď jsem zvědavá, jak jseš na tom ty."
"Dyž vono to má ňákejch šest stránek. Mě se nechce."
"No a co myslíš, jak získáváš informace?"
A už mě měla na talíři. Udělali jsme nějakej předběžnej subjektivní odhad a já se pak ze zvědavosti pustil do vyplňování sáhodlouhého testu.
I s počítáním výsledku to netrvalo ani hodinku.
"No to bych nevěřila. Dyť my jsme úplně stejný. Já myslela, že budeme aspoň z půlky jiný. Dokážeš si to představit? Je nějakejch šestnáct popsanejch typů a jenom jeden je zastoupenej nejmíň. Pouhý jedno procento populace. A voba jsme ten typ. To jsme se teda vážně hledali, až jsme se našli."
"No, prima. A co z toho vyplývá? Je to dobře nebo špatně?"
"Tak to neni. Tady jsou popsaný vlastnosti a to seš přesně ty. A já taky."
"No jo, no. Tak už to máme potvrzený."
"Představ si to! Já mám jednoprocentního muže!"
"No furt je to lepčí, nežli štyrprocentního."
"Ale jsou tu malý odchylky, a stejně musíš uznat, že tady to moje eNko je lepčí."
"A to víš, že jo. A co je to vlastně to tvoje eNko?"
"No to je přece ten MŮJ přístup!"
"Aha."
No a bylo to konečně venku. MávypečenáHanička si zase vědecky potvrdila, že je lepší, jak já. Ona na to má děsně propracovaný metody.
Ono jí prostě nestačí, že to už dávno vím i bez metod.

táborák na střeše

Příprava zahrady na zimu je rozhodně důležitá věc. Letos to byla u nás příprava veselejší než vloni, kdy za nás tu přípravu udělalo krupobití a některé rostliny se z toho dodnes úplně nevzpamatovaly.
Zahradu je potřeba učesat tak, aby se na jaře mohla probudit upravená a čistá, aby se těm prvním rostlinkám hezky vstávalo zpod sněhu. A z takového úklidu je vždycky hromada materiálu.
Nám se ta hromada vršila za humny na ohništi už od srpna. Pořád jsme si slibovali, že až bude čas, tak tu proschlou hmotu spálíme. Čas nadešel minulý víkend.
Je ovšem třeba poznamenat, že kolem té hromady se začaly objevovat tunýlky a hromádky. Nikoliv od krtka, ale od myší. Zřejmě se taky chystaly na zimu. Jenomže myši rádi nemáme. Snažil jsem se ty potvory z děr vyplavit, ale podařilo se mi vystrnadit jen jednu. Víc nic. Nu co. Tunýlky jsem ušlapal, hromádky urovnal a s dětmi jsme založili oheň. Hromada shořela a bylo uklizeno.
Jenomže po neděli se jdu podívat na ohniště a co nevidím. Kolem už je zase pár hromádek a nové tunýlky. Ty potvory šedivý musejí mít pod tím naším ohništěm celý město. A jak jsem jim tam na střeše rozdělal táborák, mohly nabýt dojmu, že to budou mít na zimu i s ústřením vytápěním. Tak to se ale šeredně pletou. Hnedle, jak bude chvilka, pustím se do toho jejich obydlí s rýčem. Takhle by to nešlo. Tenhle bejvák pronajímat nebudem.

broučci

Divadlo zmiňované v minulém zápisu bylo divadlem dětským, pochopitelně. Minor. Asi ho znáte. Dělají tam všelijaké vylomeniny a děti to baví. Vloni jsem tam byl třeba s Matýskem na Klapzubově jedenáctce a natolik se mu to líbilo, že půjdou letos s Kačkou a moumilouHaničkou zas. V sobotu hráli Broučky. MoušikovnouHaničku napadlo, že děti půjdou samy. Tož jsme je pěkně doprovodili do divadla, v předsálí jsme s nimi počkali, až bude zvonění k začátku a pak se děti šly usadit do lavic a my ke stolku divadelní kavárny.
To byl zvláštní zážitek. Jednak mají nad kavárenským pultem obrazovku a můžete sledovat děj přímo v sále a jednak bylo zajímavé sledovat ten cvrkot v divadle, když se zavřou dveře do jeviště a představení začne.
Pán v divadelním fráčku s krovkami tam pobíhal s vysílačkou v ruce a říkal do ní:
"Neboj, já ti řeknu, už jsou vevnitř, můžeš se připravit."
Do toho chodili opozdilci, kteří se vždycky najdou. To vám je taky zajímavej úkaz. Ať se děje, co se děje, vždycky někdo přijde pozdě.
Pak se najednou vynořil odkudsi na znamení herec v kostýmu a vešel do sálu.
"Hele! Brouček. A měl čelovku!"
Než se máveseláHanička otočila, Brouček byl v sále.
Na obrazovce nad barem jsme mohli sledovat, co se přibližně uvnitř děje. Byl to docela šrumec, on v tomhle divadle hraje roli celý prostor.
A tak jsme při kávě, povídání a občasném juknutí na obrazovku strávili celé představení.
Když to skončilo, koukli jsme dovnitř. Matýsek se zrovna zvedal, vzal Kačku za ruku a šli ke dveřím.
"Máme hodný děti, viď," povídá mámiláHanička.
"Máme, jsou to takový broučci."
No a pak dostaly kabátky a lucerničky (to jsou taková světálka, co se dají v Minoru koupit) a jelo se domů.
Kolem toho Faustova domu.

bez spojení ...

Bez spojení není velení, toť okřídlená průpovídka, která se mi zrovna včera taky hodila. Potřeboval jsem se potkat s moumilouHaničkou, která byla v Břežanech na blíže neurčeném místě. Já měl převzít Matýska a jet s ním na blíže určené místo, totiž k paní profesorce na flétničku. Použil jsem tedy spojení. Telefonem, pochopitelně, jiné k dispozici nemáme.
"TadyMatýsektatínkuonašlamaminkasKačkounatanečkyajátučekámažpřijdeapakpůjdeme …"
"Počkej, Matýsku, kde teď jseš?"
"Tady v autě."
To bylo velmi přesné určení místa pobytu.
"A kde, Matěji?"
"Tady v Břežanech. Ale já bych, tatínku, ten telefon nezvedl, já vím, že nemám brát cizí hovory."
"To je dobře, Matýsku."
"Víš, já jsem si na tom telefonu přečet "medvěd" a protože ti tak maminka říká, tak jsem to zvednul, protože jsem věděl, že jsi to ty."
"Ty jseš ale vypečenej. A kde tedy jsi?"
"Ona už jde maminka, ona ti to řekne, jo?"
MálaskaváHanička mi to řekla a nakonec jsme se sešli na poště. Což však nemění nic na tom, že Matýsek je pěkně vypečený medvídě, když teda už já jsem ten medvěd.

ps
pro informované čtenáře:
internet opět bezdrátově po telefonu, na poruchách již po několikáté uznali, že je s tím něco v nepořádku a že tam někoho pošlou …
… jenom nevím kam a koho ...

nebyla strašidelná, vůbec

Do divadla i zpátky jsme jeli kolem Faustova domu. Taková tajemná místa je třeba připomínat. Opakovaně, aby se vžila.
Připomínali jsme a cestou zpátky byla i příležitost vysvětlit dětem, jak to bylo s tím doktorem Faustem a jak je to s tou dírou ve stropě, co je tam v tom domě dodnes. Kačka celkem standardně hlásila, že se boojííí a Matěj suše konstatoval, že tu pověst zná. Jo, houby zná. Ale já si vzpomněl, že mám pro děti uloženu rozhlasovou dramatizaci téhleté pověsti o Faustově domě.
No a v neděli večer, když jsem dočetl pohádku, povídám: "Matýsku, tady jsem ti uchystal tu hru o Faustovi, ale pusť si ji radši až bude světlo. Teď na noc je to moc strašidelný."
"A jak?"
"Fausta odnese čert a pak i toho studenta. Já ti pustím ukázku, chceš?"
"Chci, tatínku."
Pustil jsem ten kousek, co Fausta odnes čert.
"Nebál ses?"
"Nebál, to vůbec není strašidelný. Já si to hned pustím celý.
"Dobrá, tak není. Vlez si pod peřinu a dobrou."
"Dobrou, ale nezhasínej!"
"Neboj, nezhasnu."
MámiláHanička šla Matýskovi dát pravidelnou pusu na dobrou noc. Když se vrátila, povídá:
"Poslouchal, ale nesměla jsem zhasnout. Je to zlatej klouček.
"Je," povídám.
Šel jsem za chvíli zkontrolovat, jak na tom Matýsek je. Poslouchal.
"Ale nezhasínej, tatínku."
"Neboj."
Šel jsem si psát woleschko do zálohy na zítra na ráno. Sedím tu a píšu. Vrznou dveře.
"Už jsi doposlouchal, Matýsku?"
"Už to skončilo, tatínku."
"A ty se bojíš, viď?"
"Nebojím, to vůbec nebylo strašidelný, von neměl ten škapulíř, jak mu Faust šeptal, a tak ho vodnes ten čert, když ho vyvolával. Je to hezká pohádka."
"Líbila se ti?"
"Moc. A vůbec nebyla strašidelná."
"To je dobře."
"Ale já si ještě teď pustím nějakou hezkou, dětskou, víš. Já si dycky po takovejdlech pouštím nějakou hezkou. Ale tahle nebyla strašidelná, vůbec, tatínku."
"To je dobře. Tak už běž do tý postýlky. Máš tam nachystaný Klapzubáky."
"Tak jo a dobrou, tatínku."
"Dobrou, Matýsku!"

magor

Přiznal jsem se. Přiznání člověku na duši uleví, i když, pravda, mnohdy nepomůže, ba dokonce někdy i oleje do ohně přilévá.
Přiznal jsem se Ondřejovi, což je kamarád.
Přiznal jsem se, že jsem už v prvních minutách zveřejnění stáhl nový systém pro iPhone ze serverů Applu a pak celou noc přeinstalovával telefon. No on to není ani tak telefon, jako spíš auril - ale o tom už psáno bylo a je to jiná kapitola.
Protože je Onřej kamarád, okamžitě volal zpátky:
"A co to vobnáší?"
"No hlavně pakárnu, kterou znáš, když musíš přeinstalovat novej systém na počítači. Ale teď je to úplně jinej ajfoun."
"To je skvělý, já už jsem s jedním přítelem zvažoval že si pojedem koupit ten novej ajfoun, eskovej."
"Závidím. Tej je fakt dobrej."
"Nechceš ho taky?"
"Odstup, satane! Dyť mám tenhle sotva rok."
"No já jen, abys to zvážil …"
"Tohle mám jasný, mě stačí, že mám ten novej systém."
"Ty seš prostě takovej applovskej guru."
"Kdepak guru, magor jsem. Do jedný do rána jsem se s tím páral a eště to neni hotový."
"Hranice mezi magorstvím a gurustvím je převelice tenká," děl Ondřej, "a záleží na úhlu pohledu. Tvoje Hanička to může vidět jinak, ale já vím, že jseš guru!"
"Dobrá jsem guru, ale do toho novýho fakt nejdu."
"Zvaž to …"
Tak to vidíte, pak má bejt člověk normální, když má takovýhle báječný kamarády.

létající koberec

To, že se u nás čtou pohádky, to je stará vesta. Máme tím pádem přípravu a trénink na mimořádné či neobvyklé události a objevy.
Objeví-li se tedy někde v naší blízkosti například bazilišek, mistr Yoda nebo víla Andulka, jsme na to přichystáni a bereme to jako součást vesmíru. Ostatně s čerty na ďáblově kopci v sousedství tu žijeme denně.
Když jsem tedy včera v rozhlase slyšel, že někde ve světě na nějaké univerzitě vynalezli létající koberec, vůbec mě to nepřekvapilo. Dalo se to očekávat. Takový koberec, to je praktická věc a v dnešním světě úspor čehokoliv a kdekoliv jistě potřebná.
Byl jsem zvědavý a podíval se na internet, co se o tom píše. A musím říct, že mě to trochu zklamalo. Zatím je to jen ve fázi prvotního výzkumu a vypadá to jak igelitovej pytlík odfouknutej větrem. Řeší se to vědecky a jsou s tím problémy. Například s přívodem energie a podobně. Holt si budem muset počkat, až ti vědci přijdou na to správné zaklínadlo. Jo, kdyby četli pohádky, jako my, tak by věděli, že … ále co, přeci jim tu nebudu s dětmi radit. Oni si na to přijdou časem sami.
Kdo je zvědavý, o co jde, tady je ten
rozhlasový odkaz.

ps
pravidelné čtenáře pobavím: internet nám znovu nejede - když jsem volal o pomoc nešemu dvornímu technikovi, rozčílil se a pravil, že to věděl, že ty kabely jsou špatný a že to jde hned řešit, že na to okamžitě pošle kabeláře … to bylo včera. A dneska jedu zas nouzově přes telefon. To ovšem není pohádka, to je realita dneška.

růžově

V Růžové ulici jsou takové obchůdky, do kterých tu a tam zajdu. Je tam antikvariát, je tam obchůdek té paní, co prodává prádlo a co jsem tu o ní vloni psal (to je ta s těma velkejma … vočima). Je tam čajovna, jídelna s indickou kuchyní a je tam taky krámek - takové hokynářství - kde mají dobroty. Většinou nějaké ovoce nebo ovocné výrobky. Chodím si tam pro rozinky, sušené švestky, pro meruňky, mandarinky, mandle v čokoládě … prostě pro dobroty.
"Co to dneska bude?" táže se paní.
"Tuhlec trochu těch švestek," dím obvykle.
"Moc-li jich dáme?"
"Inu přiměřeně," doplňuji přesné množství já.
"Přiměřeně? Dáme přiměřeně!" nasype mi lopatkou něco švestek do sáčku.
Tím bývá obchod završen, paní uloží lopatku a já mlsám ty švestky.
V pondělí byla paní v obzvlášť růžové náladě. No bodejď né, když má hokynářství v Růžové ulici.
"Dobrý den," povídám, "tak dneska bych si dal meruňky," upřesňuji.
"Dneska dáme meruňky," chystá paní lopatku, "a kolik jich budeme počítat?"
"Jako dycky," pravím, "přiměřeně."
Ovšem dnes má paní nachystáno pokračování: "Přiměřeně na půl hektaru nebo pro celé království?"
Nenechám se zaskočit: "Stačí na půl hektaru. Pro celý království, to by bylo moc, to by se mi sypalo cestou."
"Na půl hektaru meruněk, jak si račte přát."
Smáli jsme se na sebe.
Dostal jsem svůj sáček se sušenými meruňkami na půl hektaru, rozloučili jsme se a mě bylo růžově.
Tož tak, byl jsem v hokynářství v Růžové ulici.

od Kellyho

Nejdřív si ke mně pod peřinu vlezl Matýsek, pak Kačenka a potom mámiláHanička, načež nás všechny z pod peřiny vyšoupla, jelikož dívat se v posteli na pohádky, to je hřích, byť by to byli Šmoulové. Potažmo je neděle a jdeme zachraňovat Kellyho.
"Hurá, jdeme zachránit Kellyho!" jásala Kačenka, ale hned potom dodala: "Já se trochu bojím těch démonů."
Ono totiž tentokrát byo třeba nesmlouvavě potřít démony, jež zrádný Krobot vyslal, aby škodili magistru Kellymu. Dětí bylo sedm, démonů bylo sedm, vyšlo to akorát.
Děti nalezly kouzelné hůlky, nakrmily koníčky a ti jim dali sílu porazit démony. Hůlky pak hrály důležitou úlohu při zaříkávání démonů a jejich fyzické likvidaci. Ona to není žádná legrace. Takového démona musíte nejdřív najít, pak ho přemoct, svázat, dát do schránky, po vodě ho nechat odplout, balónem ho nechat odletět a v ohni ho spálit. To ovšem není jen tak. Démoni jsou pěkný potvory.
Proto je k potírání démonů zapotřebí přehršel magických zaklínadel, pomůcek, ochranných talismanů a vůbec, kdejaké kouzelné haraburdí. K tomu se dostanete, hledáte-li poctivě. Děti poctivě hledaly a našly vše potřebné a to i klíče k altánu, kde nedělní výprava vrcholila. Démoni byli na hlavu poraženi, poklad nalezen, buřty opečeny - a Matýsek dostal svůj první opravdický nůž od Kellyho.
S nožíkem teď chodí spát a pochvaluje si, že je takovej starobylej a opravdovej. No bodejď ne, vždyť je od Kellyho!
Pro zvědavce jsou obrázky tady v galerii.

draci, klíč a buřty

Někdy se to tak přihodí a všelijaké události se nahromadí do jednoho víkendu. Tento právě uplynulý je toho příkladem.
Začnu drakiádami. Byly hned dvě. Jedna ve Zvoli, druhá v Olešku.
Ta páteční, zvolská, byla obzvlášť vypečená. On totiž ve stejné době měl Matýsek trénink wu-shu a tudíž se mohla zúčastnit jenom Kačenka. To ovšem nebránilo nikterak tomu, aby dostala diplom za nejkrásnějšího draka - Papouška. Dětí přišlo víc a ne pro všechny byly draky a tak jsem holčičkám ze školky půjčil ještě i naši krabici a sám jsem na zkoušku rozdělal Matýskovu stihačku, která měla mít svůj den až v sobotu. A najednou bylo půl šestý a to jsem měl vyzvednout Matěje z tréninku. Honem zabalit tři draky a s Kačkou pro diplom. Kačka zůatala u paní učitelky Lenky, že jí pohlídá a já utíkal i s draky pro Matěje.
A najednou ouha! Kde mám klíč od auta? Nemám! Je někde na louce.
Nebyl čas na hledání, musel jsem pro Matěje, který už čekal před školou a byl na schodech poslední. Došli jsme zpátky na louku. Mezitím už přijela i mámiláHanička, že nás zachrání. Což pro děti bylo důležité. Ovšem klíč jsem musel zachránit sám.
"Tak já vyhlásím po tom klíči pátrání," prohlásila paní učitelka Lenka a hned to provedla.
"Ztratil se klíč od auta. Kdo ho najde, dostane diplom!"
A všichni, co byli na louce, začali hledat klíč.
A jakej prej je, kolik klíčů to vlastně je, jak vypadají, od jakého auta jsou … a podobné dotazy jsem dostával.
Nakonec ho našla Jarka z Akimovy - tedy z naší školičky! Oni jsou prostě nejlepší i v hledání klíčů.
Děkoval jsem a od paní učitelky Lenky dostala paní učitelka Jarka diplom za nalezený klíč.
No bylo to o chloupek, poněvadž za chvilku začlo pršet a valem se stmívalo a to se v trávě klíč hrozně špatně hledá.
Druhá drakiáda proběhla o den později, tedy v sobotu u nás v Olešku na louce. Tam jsem druhý klíč neztratil, naopak Kačka získala druhý diplom za Papouška. Matěj dokonce získal první místo za svou stihačku Darth Vader. Bodoval s ní i vloni. Ovšem tentokrát jsme dvakrát zmokli, dvakrát uschli a Matýsek pak po vyhlášení vítězů ještě popad naši novou krabici a lítal s ní až do konce drakiády. To ovšem bylo už mimo soutěž, protože krabici jsme nepřihlásili. To uděláme až příští rok. Letos měla docela úspěch, jak se tak z kuloárů proslýchalo.
No a nakonec bylo opékání buřtů, což po takovém výkonu přišlo vhod. Matýsek alias Darth Vader si na nich pochutnal. No bodejď ne, když byla spálený skoro stejně jako on. Tedy jako jeho filmová předloha.
Obrázky jsou tady v galerii.

to bude trvat

Je zvláštní, že se některé události kumulují do krátkého časového úseku. Včera jsem tu naznačil, že výpadky elektrřiny a výpadky internetového spojení už proběhly. Protože se jednalo o neplechu v oblasti usměrněného pohybu elektronů, musely si to ty elektrony nějak mezi sebou říct a k těm již stávkujícím se pochopitelně přidaly další.
Zasekl se mi pracovní (tedy nikoliv domácí) počítač. Prostě uprostřed věty psané do mailu se zastavil a způsobem trucovitého osla se nehodlal hnout z místa. Ihned jsem se pokusil o oživení, odjel si domů pro mocné diskové nástroje, zkusil jsem nabootovat ze systémového media, připojit ho přes kabel k domácímu počítači … nic. Bylo po něm.
Takže jsem se na doporučení hned ráno vydal k firmě, která zachraňuje data z disku. Už nebylo co zachraňovat. Disk byl zničený, nečitelný. Na další doporučení jsem se odebral do servisu, kde měli disk nový, a během deseti minut mi jím osadili poítač. Ze záloh jsem si vytáhl soubory (Apple má vynikající nástroj - Stroj času tomu říká. Stačí jen "zmáčknout konoflík".) a teď už jenom zbývá poskytnout systému poslední updaty a bude to. Jenom holt ten aktuální mail budu muset poslat znova.
Kdyby to bylo tak jednoduchý i s tou domácí elektrikou, bylo by nám hej. Jenomže to tak snadný nebude. Včera mi pan elktrikář povídal, že tu něco proměřil, že tam něco navíc namontoval a teď budeme zkoumat, kudy nám ty elektrony z domu utíkaj.
A to holt bude nějakou chvíli trvat.

dělám na tom

Dneska večer přijde pan elektrikář, aby nám vysvětlil, jak blbě máme udělanou elektroinstalaci.
Slibuju si od toho, že nám konečně přestane vypadávat elektřina v naprosto nevhodných momentech a možná ta revize a následná oprava způsobí i to, že přestane vypadávat meteostanice.
Ono se to s tou elektrikou a síťovým spojením nějak vleče od té doby, co parta od telefónů přešmikla ten kabel někde vedle ve vsi. Řekl jsem si tehdy totiž, že když to stejně nejede, vyměním některé síťové prvky, jelikož kabel od kamery jaksi uhnil a kamera už stejně nefungovala. A to jsem si dal. Náhrada dopadla katastrofou. Ti, kdož sledují
meteostanici si jistě všimli, že grafy se tu a tam ještě vzpamatují, ale aktuální obrázek z kamery byl aktuální naposled někdy před týdnem.
Teď se s tím peru a zatím prohrávám na body. Čímž se dostávám k omluvě pravidelným čtenářům, kteří sledují počasí v Olešku. Určitě to dám jednou dohromady. Dělám na tom, tak snad to časem rozdejchám. Zatím vězte, že určitě bude líp.

visitor

Zlobit. Někdy mi to stojí za to. Jako třeba minulý týden v Bruselu.
Byl jsem tam s kolegy na výstavě, ostatně obrázek je pořád ještě v rubrice
telegraficky. U takovýchhle výstav je zvykem předregistrace po internetu a za to, že se registrujete, dostanete buď vstupenku zdarma nebo alespoň výraznou slevu. Registrací rozumějte, že jim dáte svoje údaje včetně velikosti bot a čísla košile, aby si vás mohli dát do databáze a pak vás votravovat a neustále vám něco nabízet. Jenomže tady v tom případě registrace skončila dřív, než jsem si na ni vzpomněl a tudíž bylo třeba zaplatit za vstupenku na místě plnou cenu. Sedmdesát euro je docela dost peněz. No a prý, abych se registroval.
"No to si děláte srandu, ne?! Dyť vám tady platím plnou cenu vstupenky, tak jakýpak registriování!" bránil jsem se a hodlal se ubránit.
"Ale to je potřeba na vstupenku, abyste tam měl měl svoje jméno a firmu."
"Nechci tam mít svoje jméno a firmu. Netvrďte mi, že když jsem zaplatil, tak mě tam nepustíte!"
"Pustíme, ale musíte tu vyplnit svoje jméno."
"Nevyplním!"
"Tak vám nemůžeme vystavit vstupenku."
"Tak mi vraťte peníze."
"To nejde, už jste zaplatil. Stačí, když nám dáte vizitku."
"Nedám." popravdě mi to bylo jedno, ale protože mě to začalo z principu bavit, neustoupil jsem.
Jenomže kolegové (zaregistrovaní) už čekali u vchodu. Zatím se bavili tou scénkou, ale to nemohlo trvat věčně.
Vzal jsem papír s registračním předpisem a proškrtal jsem celou áčtyřku od shora dolů.
"Tak aspoň jméno tam napište."
"Nemám jméno."
Slečna se na mě tak nějak podívala, jako že to ne, že určitě nějaké mít budu. A v tom mě to napadlo.
Napsal jsem tam jméno. Slečna vzala razítko, bouchla jím o papír a na papíru byl konečně ten důležitý otisk: Zaplaceno.
"A teď jděte vedle, oni vám tam vystaví tu vstupenku."
Paní u vedlejšího pultu na mě tázavě pohlédla:
"Vaše příjmení?"
"Je tam napsané."
"Vážně?"
"Jistě!"
Paní si to odškrtla. "A jméno?"
Spustila se další, úplně stejná scénka jako u vedlejšího pultu. Kolegové čekali, ale mě to bavilo čím dál víc. K tomu jsem měl už i nápad, co s tím. Po chvíli neústupných stanovisek na obou stranách jsem tedy zdánlivě povolil a začal diktovat údaje. Paní na mě nevěřícně koukala, zvlášť u pozice ve firmě se ptala třikrát. Nakonec ale napsala do počítačové databáze prestižní světové výstavy to, co sem jí řekl. Dostal jsem cedulku na krk a moh' jsem jít na výstavu.
Na cedulce stálo:
Mr. No NEMO, captain,
visitor

osmej v pořadí

Furt to padá a není to k lepšímu. Budu muset konečně povolat někoho, kdo se v té elektrice vyzná, povídal jsem si už nějakou dobu.
To je totiž tak. V rozvaděči v domě máme něco, čemu se říká, tuším, napěťový chránič. Má ho asi v rozvaděči každej. Jenomže nám funguje jako strojek pro udržení zdravého ducha v zdravém těle. Tedy neustále nás prohání a nutí ke kontrole, jestli náhodou není vypadlej, což způsobuje odpojení elektriky na několika důležitých uzlech domu. Stává se to poslední dobou tak dvakrát týdně. To je vážně moc. I zavolal jsem pana elektrikáře, který ovšem jako hlavní profesi provozuje řemeslo kolem čerpadel. A právě v tom našem kalovém jsem čul nějakou levotu. Tož proto právě pán přes čerpadla.
Přijel mladý sympatický pán a rozdělal krabice v šachtě jímky. Suché, v pořádku. Zkontroloval zemní svorky. Taktéž v pořádku. Odkryl jímku, vypůjčenými hráběmi simuloval vzestup a pokles hladiny a opět vše v pořádku. Plováky plovaly dle plavebních předpisů.
Pán se tedy zaměřil na rozvodné skříňky v domě, kde je též onen chránič.
"Tedy vy to tu máte docela záhadný. Takovej motanec jsem ještě neviděl. Kdo vám to dělal?" pravil pán.
No, von je eště mladej, takže toho možná neviděl až tolik, pomyslel jsem si a nahlas jsem připustil, že to drátování ve skříňkách dělalo postupně asi tak pět firem. Tedy ta původní, pak studnaři, potom ti od kalového čerpadla, dál bazénáři a nakonec ti, co dělali pohon k vratům. Šestej byl pan Franěk z Jílového, kterej ale do toho radši nechtěl šťourat a jen opravil venku překopnuté kabely.
"Takže vlastně jste sedmej, kdo se v té elektrice u nás šťourá."
Pán měl pochopení, cosi ho napadlo, cosi odpojil a popsal pro budoucí časy. Načež pravil, že tohle už není pro něj. Že zajede za kolegou, který je tady z Březové. To prý je profesí i řemeslem elektrikář a revizní technik. Toho nám sem prý pošle a ten to prý snad dá dohromady.
Pán se usmíval a měl naději v tváři. Jistě to dobře dopadne, až to k nám přijede dát dohromady ten pan kolega z Březové.
Ten už ovšem bude osmej v pořadí.

měří se to na trička

Matýsek byl o víkendu na svém prvním soustředění s wu-shu. Bylo to trochu na honem, protože s tím přišel až v úterý a o akci se všeobecně ví už tři neděle. Ale přípravu jsme nakonec zvládli a Matěje jsem v pátek posadil ve Zvoli se staršíma klukama na autobus a jeli.
Když jsem si ho včera u jiného autobusu vyzvedával, byl o trochu špinavější a taky trochu otlučenější a odřenější, ale zato děsně šťastnej. Líbilo se mu tam.
Už je prý tyčař, což znamená, že se učil pár prvních cviků s tyčí a taky prý už může jezdit na závody, což ovšem znamená, že musí denně cvičit sestavu. Včera nám jí ukazoval dvakrát, takže si nevymýšlí. On by si ostatně Matýsek tohle nevymýšlel.
Stejně jako si jistě nevymyslel drobnou historku z družiny.
To že prý se kluci nějak pošťuchovali. A jak se tak strkají, povídá prý ten, co se chtěl pasovat s Matýskem:
"Ty chodíš do wu-shu?"
"Jo, chodím," povídal Matěj.
"A kolik máš triček?"
"Triček? Z wu-shu?"
"Jo."
"Mám dvě," povídá Matěj.
A víc už nepovídal, poněvadž jeho protivník prý prostě utek, chlubil se Matýsek.
Čímž jsme se jaksi oklikou dozvěděli, že místní wu-shu bude mít mezi kluky docela prestiž a že se dosažená úroveň měří na trička.
Možná to znamená něco jako že Matýsek má první kiu.
No bodejď, že jsme na něj pyšný. Je to kluk šikovnej.