WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

přidáme 19 000

To to uteklo. První Matýskův školní rok je za námi. Tedy hlavně za ním. Užil si ho a po prázdninách z něj už bude druhák. Z Kačky bude předškolačka a bude asi vůbec nejstarší z celé školky.
Ale to všechno teprv bude.
Teď se jde pro vysvědčení, paní učitelce pugét, jelikož na nás byla hodná a pak hurá na prázdniny.
Tedy u nás je to již pravidlem, že když se nás někdo zeptá, kam to letos bude, odpovídáme, že do Oleška. Ono to tak skore je, až na malé vyjímky, pochopitelně.
Matěj je na prázdniny ostatně řádně vybaven vlastní fantazií, kterou podporují všelijaké dobrodružné podněty zvenčí. Teď třeba nakreslil úžasnej Nautilus, Neda Landa, jak zápasí s krabem, žraloka, chobotnici a kýl fregaty Abraham Lincoln. No to dá rozum, že jenom kýl, dyť byli 20 000 mil pod mořem. Matýsek napsal sice jenom 1000 mil, ale to
obrázku na jeho autentičnosti nic neubírá. O prázdninách tam těch 19 000 jistě přidáme.
Zítra začínají. Tak honem z postýlek, dobrodružství nepočká!

jen telegraficky

Pokud to vyjde, aktuální zápis bude jen fotografie v rubrice telegraficky.
Další písemné záznamy nejdříve ve čtvrtek.

mechožrouti

Opeřenci jsou u nás doma. Zahrada je pořád plná ptačího zpěvu a jeho interpretů.
Poslední dobou je koncertování hlasitější.
Stále častějším okukováním naší zahrady došlo k postupnému okupování naší zahrady. Pěvci jsou větší a víc jsou slyšet.
A taky víc sežerou.
Jsou to kosi a drozdi. Přilákal je na jaře posečený trávník a v něm, jako na prostřené tabuli, nepřeberné množství žoužele k jídlu.
Jsou to pěkný vyžírkové. Mají apetit jak pirani. A to je ten problém.
Dokud jich bylo pár, bylo pro ně dost. Teď se rodinka rozrostla a vypadá to, že pozvali ještě příbuzenstvo z okolí. Vyzobou kde co na zahrádce. Kupodivu jahody a rybíz zatím vynechali, ale zato provádějí hloubkové sondy do mechu, který máme v potůčku a na kamenech.
Je jasné, že v tom mechu budou nějaké obzvlášť šťavnaté larvy či jiná havěť. Oni nám vlastně čistí zahradu od škůdců. Jenomže když už podesátý předělávám mechové ucpávky v potůčku, přestává mě to bavit.
Chovají se ti kosové, jak slepice. Rozhrabou a rozklovají všechno, o čem si myslí, že je v tom potrava. Kdyby to zas vrátili do původního stavu, nikomu by to nevadilo, ale takhle to vždycky vypadá, jako zbořeniště. Zatím jsem na ně nic nevymyslel a tak to vždycky opravím a oni to na druhý den rozhrabou.
Nevím, koho to dřív přestane bavit. Zatím se musíme smířit s tím, že máme na zahrádce mechožrouty.

uslyšíme

Možná se najdou škarohlídi, co dudou tvrdit, že tento způsob léta zdá se jim poněkud nešťastným, avšak s tím bude mít počasí málo co společného.
Pravda, tu a tam sprchne a ani tropická vedra nejsou dominantou těchto prvních letních dnů, ale jedním slovem: je nádherně.
Všechno se to má k světu, roste a kvete to.
Třeba zrovna ty lípy ve Vraném podle cesty.
Člověk si jich málokdy pořádně všimne. Jsou tam prostě nějaké stromy. Jenomže teď právě je čas jejich květu.
To vám je vůně. Taková hustá, medová. Včera jsem si večer cestou kolem vzpomněl na časy dávno minulé.
Na vsi, kde jsem vždycky v létě býval, rostla v ulici alej mohutných lip. Alej je tam dodnes.
Lípy tvořily příjemný stín a právě touhle dobou kvetly a voněly. A hučely. Taková lipová vůně totiž láká včely a těch bývalo na lípách nepočítaně.
Jedna včela skoro není slyšet, deset včel skoro taky ne, ale včelstvem obsypaná lípa slyšet je. Takový vonící strom najednou ožije.
Poslouchávali jsme ten hukot lipové aleje v letní podvečery. V tom zvuku bylo cosi uklidňujícího, takový letní balzám na duši.
A to mi včera ty vranské lípy připomněly.
Doma u vrátek máme taky malou lipku. Dostali jsme ji od přátel a pěstujeme z ní malý srom. Velký by se nám tam nevešel. Už má krásnou korunu a za pár let určitě taky pokvete. Jen nevím, zda velikost koruny bude dostačující ke slyšitelné hudební produkci místních včelstev.
No, uvidíme.
Totiž uslyšíme.

na návsi

Cestou do školky pro Kačku jsem se stavoval ve Vraném v obchůdku u šraňků. Pro vajíčka. Bylo jich třeba, neboť na zahrádce jsou jahody a z jahod je bublanina. Když jsou vajíčka.
Vajíčka byla.
A jak jsem v tom krámku, je tam přede mnou ještě paní. Řekněme na hranici věku, kdy už bych mohl napsat babička. Povídaly si s prodavačkou, kdy přijde pro ten objednanej chleba a že musí jet do těch Karlovejch Varů a tak. Prostě jako na vsi v krámě. Idylka.
A pak, z ničeho nic, ta babička povídá:
"A taky ti nejde internet? Mě to nefunguje už vod rána."
"No jo, vono to někdy blbne, já to dneska nezkoušela," povídá prodavačka.
Rázem tu byla idylka jiná.
Kde jsou ty časy, kdy babičky vysedávaly na zápraží chaloupek a nejužívanějším informačním kanálem byl houf před koloniálem na návsi.
Kdepak na návsi.
Na internetu - to se dneska nosí!

umění?

Který hovado to tu dělá takovej bengál? Ptal jsem se v duchu včera odpoledne na Václaváku.
Měl jsem cestu právě přes náměstí a protože mi zbyla chvilka a potřeboval jsem si ještě sepsat nějaké myšlenky, sedl jsem si uprostřed na lavičku a psal.
Najednou se zezdola ozvaly zvuky sirény. Zdaleka nebylo poledne, kdy občas probíhá jejich zkouška. Naopak bylo před pátou.
Zvuky se blížily.
Pojízdná siréna? Ano! Od Vodičkovy ulice přijížděla červené Oktávka, na skle měla papír s číslem jedna a na střeše dva reproduktory, které vily jako smečka střelenejch vlků.
No co je tohleto za ...? V tu chvíli se dole vyloupla další červená Škodovka se sirénami. A pak další a další ...
Bylo jich celkem devět a objížděly Václavák kolem dokola. Brzdily provoz ve špičce. Někteří z řidičů červených sirén dokonce ani nedali přednost zprava, což způsobovalo naštěstí jen chaos a nevoli ostatních řidičů. Ti se pochopitelně vztekali. Kdo měl ten pitomej nápad provádět akustický měření zrovna v dopravní špičce? Co jinýho to mohlo bejt, než nějaký akustický měření. Ale proč? A kde jsou měřící stanice. A proč nikdo předem nehlásí, o co jde?
Mě i ostatním lidem na náměstí praskaly bubínky. Akustický tlak byl na hranici snesitelnosti. A ty praštěný červený auta furt kroužily nahoru a dolů Václavákem. Naštěstí jsem si stačil napsat, co jsem potřeboval a mohl jít na setkání, které začínalo v pět nedaleko odtud.
Na ten příšernej zvukovej virvál jsem si vzpomněl až teď. Podíval jsem se na síť, jestli se tam něco nedozvím. Dozvěděl.
Ten hovadismus, to bylo umělecké dílo! Jakási skupina z Vídně - zřejmě duševně slabších osob - vymyslela něco, čemu se moderně říká umělecký projekt, nazvala ho Stalinovy slzy a předvedla to včera odpoledne v centru Prahy. On to měl být koncert! Ten nesnesitelnej rámus zkomponovala autorka z Vídně a dopravní zácpu označila za zvukovou choreografii devíti automobilů. Umělkyně by jistě argumentovala tím, že jedním z poslání uměleckého díla má být upoutání pozornosti a provokace myšlenek. Tak to se rozhodně povedlo.
Nejen mě málem praskly bubínky v uších. A když jsem se dočetl, o co vlastně šlo, hned mé myšlenky byly vyprovokovány. Kruci híml, copak není dost jinejch způsobů, jak dělat to, čemu se dnešní tvůrci nestydí říkat umění? A proč zrovna Stalin? Proč ne třeba rovnou Hitler? Nebo, abysme zůstali doma, třeba Gottwald?
Nechápu to.

hádanka červnová

Máme tu letní slunovrat, nejkratší noc v roce, tož si dejme poslední jarní a první letní hádanku.
Na obrázku je:
a) oblázek z alpského potůčku
b) oblázek z našeho potůčku
c) skořápka vajíčka našich sýkorek

hledá se Zahradník

Hledá se vrah jménem Zahradník, viselo na každém plotě a sloupu v Ohrobci.
No bodejď né, když Rupert Von Kratzmar se promenoval na jevišti nad rybníkem.
Tak, tak. Rok se s rokem sešel a Herecký Roj Ohrobeckých Buditelů nachystal tentokrát beerbaretní divadelní frašku Adéla ještě nevečeřela.
Letos to ovšem mělo podstatně větší kouzlo, protože Matýsek i Kačka byli s námi a fandili paní učitelce, která famózně ztvárnila Květušku.
Ba dokonce Matěj nedal jinak, než že paní učitelce předem nakreslil jednak vrcholnou scénu, kde Adéla podává čaj právě Květušce a druhak i solární ručnici Nicka Cartera. Na dar přítele Lasera se Matýsek pochopitelně obzvlášť těšil a jeho objevení se v rukou nejlepšího detektiva světa kvitoval s neskrývaným nadšením.
Kačka prožívala představení tak intenzivně, že o přestávce vyčerpáním usnula, ale to nic nevadilo, neboť s prvními dialogy druhé části hry znovu procitla a celou tu taškařici dokoukala se svěží myslí a ve výtečné náladě.
Kdo nepřišel, udělal velkou chybu. Ale aby vám to nebylo úplně líto, že jste Adélu neviděli, obrázky jou
tady v galerii.

jedinej z prvňáků

To takhle v úterý ráno povídal Matýsek, že dneska už nemají wu-shu.
Bylo nám to divný, ale koneckonců, nebylo by to poprvé a prázdniny jsou na spadnutí.
Odpoledne pak Matěj přišel ve zbrusu novém bílém tričku. Od Tomáše, jejich vedoucího na wu-shu.
"Copak to máš za tričko, Matěji?"
"Ale, to že jsem byl nejlepší."
"Na wu-shu?"
"Jo."
"Vždť jsi říkal, že dnes není."
"Ale my jsme měli zkoušky."
"Aha."
"A já byl mezi prvňákama nejlepší! A jedinej! A kdo byl nejlepší, dostal tričko!"
"Tak ty ses bál těch zkoušek, viď? Proto's nám to neřek."
"Ano, tatínku. Když ony byly ale hrozně těžký."
"Tys je ale udělal."
"Udělal. Jedinej z prvňáků!"
"To jsi, Matěji, úžasnej!"
A myslel jsem to vážně.


6:14 ... 2,5mm napršeno, 90 přestřiženo


přípodotek: dneska večer všichni do Ohrobce na Adélu! Jestli to bude jako každý rok, bude to tyjátr k nezaplacení. Podrobnosti tady:
http://www.ohrobec.cz/index.php/kultura

Měsíc na zahradě

Zatmění Měsíce bylo včera nejlíp vidět po desáté hodině večerní nízko nad obzorem. Tedy tam, kde nebyly mraky. U nás byly mraky, čímž se pozorování stalo poněkud fádním.
Ti, kteří si to neužili a chtěli by mít představu, jaké to bylo, se mohou podívat třeba na tuhle adresu:
http://astro.sci.muni.cz/zatmeni/. Nám nezbylo také nic jiného, než se spokojit s obrázky. Třeba i tady.
To se ovšem týká Měsíce.
To ostatní nám vyšlo.
On totiž o takovém zatmění ví každý dobrý alchymista a dokáže ho využít ku svému prospěchu. Stejně tak i duch magistra Kellyho, který chystá dětem občas nějaké to překvapení, se včera předvedl. Dvaadvacet minut po dvaadvacáté hodině našly děti na zahradě hořící kruh a v něm zapečetěný svitek pergamenu. Kačenka se bála a nechtěla ke kruhu jít. Matýsek trošku taky, ale nakonec s pomocí mélaskavéHaničky pergamen z plamenů vzal. Rozlomili pečeť a dozvěděli se, že Luna je dnes celá krvavá a sešle dětem něco svého stříbra, pokud odříkají zaříkávadlo. Tož děti odříkaly ve tmě na zahradě zaříkávadlo, poklonily se Luně a začaly hledat v trávě. Našly stříbřitou věc, kterou pak skropily rosou, aby se zhmotnila, což skutečně nastalo. Pergamen i kus Měsíce si uložily a pak honem do hajan.
Třeba se jim zdálo, jak k nám na zahradu spadl kousek Měsíce.


5:57 ... 23

denně na polovinu

Dobrá, tak tedy ještě jednou o šnecích.
Dostal jsem další recept z Německa, stejně jako vloni z Rakouska. Tam tomu říkají Schneckenkorn. Tedy zrní pro šneky. U nás se totéž prodává pod označením Ferramol.
V Německu se to dá koupit za nějakých sedm euro za kilo, u nás je nejlevnější cena 219 korun za totéž balení
Doporučení se shodují. Jedinej prostředek, kterej s těma jednonohejma slintavcema zatočí. Vím o něm, už jsem si objednal a dneska by měla dorazit dvě kila.
Stačí nasypat, oni se nažerou a je po nich. Jenže já to vloni jen tak trochu zkusil se dvěma malejma krabičkama a skoro to nemělo vliv na úbytek plžů na naší zahradě. Vím, čím to bylo. Nalíčil jsem na ně to modrý zrní jen na malých kouscích zahrady. Teď to vezmu ve velkým a uvidíme.
Zatím ale chodím po zahradě s nůžkama. Je to sice cesta nemoderní, způsob poněkud odpudivej, zabere to ráno tak půlhodinku, ale výsledky to má. Od víkendu se den po dni zmenšuje počet útočníků vždy asi tak na polovinu. Což podle mého znamená, že se pomalu dostávám k loňskému dennímu standardu - a tedy k těm, kteří stihnou přelézt zvenku k nám.
Vnitřní nepřítel, zdá se, je v tuto chvíli už na ústupu.

6:12 ... jen 25, přesto, že v noci trochu sprchlo

kdo čím zachází

Včera jsem dostal recept na ty hlemejždě. Teda ne snad, že bych dostal recept, jak z nich dělat ragů, ale naopak.
Jedna laskavá čtenářka mi psala, jak s nimi zatočit.
Nejlíp posbírat, nacpat do flašky od mlíka, posolit, protřepat, nemíchat a vyhodit. Prý se to dlouhodobě osvědčilo.
No jo, my jsme před třemi roky ty plže taky tu a tam posolili. Ale to jich bylo pár. Teď by na to byl potřeba solnej důl a vagón flašek. Zvlášť, když mi laskavá paní čtenářka píše, že u nich, když je po dešti a když se urodí, dá se těch voslizláků nasbírat i čtyřista. Při srovnání obou pozemků a použití obyčejné násobilky mi vychází, že u nás jich můžeme čekat i dvanáct set, když se po dešti urodí. To už je na kolečko. Kdepak. Já zůstanu u nůžek. Aspoň zůstanou na zahradě jako hnojivo, když už k nám jednou vlezli.
Holt kdo čím zachází, tím taky schází.

6:17 ... včera nepršelo, takže dnes ráno jen 41

v pohotovosti

Tuhle jsem si tu pochvaloval, jak začalo jaro, jak to letos všechno roste a kvete a taky jak máme letos všechno o trochu dřív. Prostě letošní příkladný průběh jarní sezóny se skutečně vydařil.
Všechno je včas.
Sýkorky se vylíhly včas, jahody jsou včas, Sára shodila včas zimní kožich, rybíz i angrešt bude taky akorát, jedním slovem dokonalé.
Skoro.
Všechno to letos jede přesně podle jízdního řádu.
Přijeli i slimáci. Taky včas. O měsíc dřív, než vloni. A v míře podstatně vyšší.
Medard nám nadělil příjemné deštivo a to se hodí i těm slizounům. V sobotu a v neděli jsem jich na zahrádce našel desítky. Nepřeháním.
Vloni jsem je počítal a v sezóně, což mohlo být někdy v červenci, jich bývalo k přestřihnutí tak do dvou tuctů denně.
Tenhle víkend jich mohl být za oba dny tak vleletucet. Slimejši se dokonce vyskytovali v jakýchsi skupinkách. Vždycky po dešti uspořádali frontální útok ze tří stran, což je jejich osvědčená taktika z loňska. Kde se jich tu vzalo tolik, nemám tušení.
Většina jich byla menších, tedy samý mladý kusy. Ale o to víc jich bylo.
MánešťastnáHanička chodila po zahrádce a spílala těm nedožerům, kudy chodila.
"Podívej, tady na těch liliích jich bylo sedm najednou! A tady jsou taky. A tady. A tady. Tady, tady ..."
Byli všude.
Připadal jsem si jak Kamenáč Bill v boji s obrovskými moskyty. Ani já jsem nehodlal ustoupit. Nůžky pracovaly naplno a hordy půlených uslintanců rozmnožovali vrstvu organického hnojiva na trávníku i mimo něj. Obešel jsem zahradu čtyřikrát, možná pětkrát a nepřátel téměř neubývalo. Poslední obchůzka byla v neděli před polednem, kdy přestávalo pršet, což slintavcům není po chuti. Dílem kvůli úbytku vlhkosti a dílem kvůli práci mých nůžek jich už bylo pomálu. Posledního jsem načapal na zdi plotu za javorem a tím byl se šnekama pro tento víkend šmytec.
Ovšem velké naděje si nedělám.
Naše zahrádka je kdovíproč pro ty plzáky neodolatelným lákadlem a tak jsem nůžky nechal venku na okně pěkně v pohotovosti na ráno.
Neboť bitva ještě není dobojována.

06:27 ... dovětek: teď ráno jsem jich přefik kopu a tucet a ještě dva

paf

Když se hovory stočí k televizi, většinou to znamená, že jsem pro takovou debatu předem ztracen. Bedýnku doma sice máme a televizní vlny k nám dotečou, ale my už je nějaký ten rok nesledujeme. Není to ovšem pravda úplná. Tu a tam máme vybraný nějaký film, který nahraju, ořežu z něj reklamu a uložím ho do už tak dost rozsáhlé filmové sbírky. A když je někdy čas a nálada, zapátráme v archivu a třeba si ho i večer s moumilouHaničkou pustíme. Vlastně se to týká hlavně pohádek pro děti, které se snažím z televize vyzobat a dětem předkládat. A docela se to daří. Ani naše děti k televizi nijak nepřilnuly a jde jim už jen o pohádku - nikoliv o sezení u bedny.
No, jenomže to má i svá úskalí.
Každá sbírka potřebuje někam uložit. Mít sbírku motýlů, visela by na zdi. V případě sbírky filmové je potřeba mít alespoň regál nebo polici. Jenomže ani regál ani police nejsou nafukovací, takže: kam s ním?
Problém se stal v poslední době dost aktuálním. Pořídil jsem tedy krabičku, která jednak umí televizní signál přijmout, ale druhak - a to je důležité - přečíst téměř libovolnou nahrávku z počítačového disku, který se k ní připojí. No a těch disků může být libovolné množství a můžou sloužit jako archiv filmů. A celé to ušetří místo. Věc je jasná a zdálo by se, že není o čem psát. Tohle dneska ví každej a multimediální domácí centra (tak se říká té krabičce) se prodávají naprosto běžně už kolik let.
Jenomže tahle krabička spolu s přístupem na internet - což je taky běžné - nabízí vlastní řešení. Protože se v těchhle vodách nepohybuju, zkusil jsem, o co jde.
A hned jsem se vyděsil.
Jen jsem zmáčk knoflík, začalo mi to stahovat a přehrávat film z internetu. Docela novej. Nedávno vyšel na dvd.
Šišmarjá - dyť to je krádež! Já za to nic nezaplatil, jenom jsem si koupil tu krabičku. Zavolal jsem moumilouHaničku.
"Ty jo, tady je filmů! A ty všechny můžes stáhnout?"
"No asi jo. Alá já je nekoupil. Přece je nebudem krást."
"To je divný. Že by to bylo jen tak?"
"Fakt nevim. Budu se muset zeptat."
Ptal jsem se. Nikdo v mém okolí o tomto případu nic nevěděl.
I co. Zavolal jsem tam, kde mi to prodali.
"No jó, samozřejmě. To je služba pro naše zákazníky. Všechny ty filmy a muzika jsou na našich serverech pro naše zákazníky. Pořád se to doplňuje. A nedostane se k nim nikdo jinej, než ten, kdo si koupí tu krabičku, co od nás máte," poučil mě pán na telefónu.
Pěkně jsem mu doděkoval a doteď jsem z toho paf.

Medardova kvapka

Letos to tomu Medardovi vyšlo. U nás sice jenom vo fous, protože pršet začalo až před půlnocí, ale nakonec napršelo nějakých šest milimetrů. A vypadá to, že pršet bude i dál.
Poněvadž se tedy nemůže naříkat že je sucho, hromadně se začalo naříkat na nadcházející deštivé léto. Vono je těžký se člověku zavděčit.
Podíval jsem se do pranostik, jak na to hleděli naše prabáby a pradědové.
Nemlich tak.
Skoro ze všech průpovídek o počasí je jasné, že letní monsunové období nebylo v našich končinách nikdy moc populární.
Ovšem jsou i vyjímky. Například: Jasný den na Medarda tiší rolníkovo naříkání.
Nebo: Medard nemá mrazů více, by nezmrzly nám vinice.
Ale většinou v medardovských pranostikách prší. Nejčastěji oněch čtyřicet dnů, v těch optimističtějších případech jen třicet: Když na 8. června prší, tedy pršívá přes celý měsíc.
Ovšem nejenom Medard je uváděn v souvislosti s letním monzunem. V jednom textu se lze dočíst třeba tohle:
Hvězdáři tuto příčinu toho kladou, když Slunce ty dni zběhne se s jistým spojením hvězd řečeným Plejades a ještě s jednou planetou, tehdy od začátku toho spojení až do skonání jeho že vlhké časy a deště bývají ...
Ať tak nebo tak, s koupáním je na pár dní utrum. Je čas na výlety s pláštěnkou v baťůžku. Neboť, jak praví pranostika slovenská:
Medardova kvapka, štyridsať dní kvapká.

jak sklízet elektřinu

Počítám, že v zápisech tady na woleschku je docela dobře popsáno, jak hledím na globální oteplovače a alternativní energetiky.
Na druhou stranu zas spolu s mousečtělouHaničkou máme rádi sci-fi a vítáme každičkou novinku, která alespň trochu připomíná svět z našich oblíbených knížek. Tam už se na sluneční energii jede běžně a nikdo se nepozastaví nad prožluklými čachry s dotovanou elektrikou.
Ale přesto, že s touhle technologií je lidstvo teprv na samém začátku, trochu použitelné to je. Třeba v kosmu a nebo jako hračka, případně jako technický prostředek k jakémusi nouzovému existování.
A právě takový prostředek - tedy sluneční nouzový zdroj pro drobné spotřebiče si teďka zkouším. Přirozeně, že nejrychlejší a nejsnažší cesta, jak nabít onen záložní akumulátorek, je strčit to s nabíječjkou do zásuvky - ostatně po většinu roku to ani jinak nejde. Ale teď, když je poměrně dost hodin slunečního svitu, se s tím dá pokusničit.
Tož od víkendu vždycky ráno vyndám panýlek připojený k akumlátorku na slunce a večer sklidím elektřinu. Úplné nabití toho akumulátorku trvá asi tak dva sluneční dny, ale poloviční nabití už stačí na jakési nouzové dobití telefonu. Dneska je středa a přes noc jsem ze sklizené sluneční energie znovu dobil telefon na sto procent. Pokud se tedy extra moc telefon nepoužívá a nevyšťaví se docela, dá se - když svítí sluníčko, pochopitelně - přežít nejmíň tři dny s pocitem, že je tobrý a spojení se světem nezašlo na elektrický úbytě.
Jenomže dneska je od rána pod mrakem. Aparátek sice simuluje jakýs takýs tok elektronů, ale ten, počítám, spotřebuje už jen ten displej, na kterém se to ukazuje.
Zatím tedy ten můj pokus trvá čtyři dny a vystačil jsem jenom se sklizenou sluneční elektrikou. Žádná zbaběle použitá zásuvka.
Tak jsem zvědav, jak dlouho s tím vydržím.

po ránu

Krásný ráno, vysloveně nádherný.
Po dešti je zahrádka nejhezčí. Dokonce jsem těm asi třem slimákům poskytl amnestii, když jsem se coural mokrým trávníkem. Z azalky se
jeden šnek řítil tak závratnou rychlostí po šikmé ploše, na které se ocitl, že mu až svištěla tykadla. Jedním slovem úžasný ráno.
Proč se tu tak rozplývám? No protože tohle ráno kromě toho, že se opravdu povedlo, bylo i obzvlášť uklidňující. A že bylo co uklidňovat.
Po tom nočním přívalovém dešti. A kdyby jenom dešti. Kolem jedenácté nás vystrašily kroupy. No bodejď by nevystrašily. Zrovna dáváme do pořádku škody z loňského krupobití, zahrádka se začala vzpamatovávat a olisťovat se a do toho všeho zase znovu kroupy.
Naštěstí jich bylo málo a byly nevelké, takže to přežilo i těch pár broskví a jahod, co tu pro děti rostou. Snad jen několik obzvlášť hodně rozkvetlých růží má po tom mírném krupobití pihy.
Ale to neva, to jim na kráse zas tolik neubírá. Zvlášť takhle po ránu.

to je něco jinýho

Nejsem si úplně jist, zda dějinami kdy pohnulo uklízení, nicméně musím připomenout, že sám nejsem až tak velkým příznivcem úklidu.
Tedy proti pořádku nic nemám. Když už jednou je, není mu co vytknout. Ať si je, když už vznikl. Ovšem o vlastní vůli dát vzniknout pořádku, to chce vůli. Pevnou a nezlomnou.
No a tu právě ne a ne poshánět. Alespoň co se úklidu týče.
Jenomže má pracovna se už dostala do stádia, kdy zfárat do spodních vrstev nánosů si začalo žádat odvahu a nemalou dávku citu i umění nic neshodit a o nic nedrbnout, aby nenastal sesun horních vrstev a globální apokalypsa.
Vedlo to i k půvabným situacím, kdy pan stavitel, co nám tu opravuje dům, přijel s autem a když Kačka nakoukla dovnitř, pravil:
"Tam ani nekoukej, tam je pěknej bordel."
"Nepořádek!" opravil jsem ho.
"Aha, vy tu mluvíte slušně, tak to jo."
"Jo, já mám v pracovně taky pěknej nepořádek."
"Bordel," pravila Kačenka.
"Nepořádek!" opravil jsem i Kačenku.
"Tak vy máte v pracovně nepořádek a já mám v autě bordel, aby se to nepletlo," ukončil rozpravu pan stavitel.
Došlo to tak daleko, že jsem dokonce při jednom tréninku koučování slíbil jako osobní úkol, že si dopříště uklidím. Takovej to byl b - , tedy chci říct nepořádek.
Jenomže ono příště už je dneska a já ještě v pátek na ty závěje ani nešáh. Už jsem se viděl v pondělí na pranýři, že nemám tu vůli.
Jenomže ona v sobotu byla bouřka. A to se musí být doma, aby do člověka neuhodil hrom.
Tož jsem bouřku vzal jako jemné nakopnutí vyšší mocí, která se na to už taky nemohla dívat. Pustil jsem se do úklidu. Šlo to ztuha. Skončil jsem s tím někdy v deset večer, ale nic jsem nerozbil, spoustu jsem toho vyhodil a mám zas pracovnu jako klícku.
A mámiláHanička to komentuje jednak tím, že mi sem chodí závidět, jelikož by sama taky potřebovala provést podobnou akci a taky tím, že hudrá něco v tom smyslu, že snad začne žárlit, poněvadž jí už jakou dobu marně slibuju, že znovu uklidím kůlnu a tady stačí jeden osobní úkol a mám uklizeno.
No jo, jenomže to je něco úplně jinýho, to jistě chápete.

zase ten Bedřich

Když jsem si včera připomenul staré zápisy o srnci Bedřichovi, vzpomněl jsem si taky na to, že v těch starých zápisech chybí fotografie. Tedy odkazy k nim v textu jsou, ale jsou prázdné.
O téhle patálii už vím dlouho, ale vždycky jsem zjistil, že netuším, proč to tak je a předělávat znovu desítky článků a fotek se mi nechtělo. Jenomže včera mi připadalo důležité vzpomínku na Bedřcha podložit historickou fotografií. Při pátrání jsem zjistil, že ony tam ty fotky jsou. Uloženy v archivu na místě, kde být mají.
Tak sakryš, proč se ve starých článcích nezbrazují?
Prohlédl jsem stará spojení na články. A nic. Všechno je v pořádku, odkazy směřují do archivu a výsledek je ten, že orázky nejsou vidět.
Přece neexistuje nějaká černá díra, která pohlcuje fotky od půlky března 2007.
Vzal jsem to znovu. Všechno je stejný, všechno je v pořádku, odkaz je do archívu ... moment.. No jo!
Tady to je: ty všechny nefunkční odkazy odkazujou do správnýho archívu, to jo, ale na nesprávným disku! Já tenkrát nějak opravoval disk a data a zřejmě jsem ho nepatrně přejmenoval a i těch pár změněnejch znaků naprosto pochopitelně odřízlo cestu k archivu.
Tak vida, teď už stačí jen přepsat těch několik desítek odkazů tím správným jménem disku a bude zas všechno v pořádku.
A
Bedřich je toho zase původa!

čím uctít návštěvu

Možná už jsou mezi čtenáři mého deníku i pamětníci, kteří by si mohli vzpomenout, že někdy před čtyřmi, pěti lety jsem tu několikrát psal o zvířectvu na naší zahradě, která ještě tenkrát nebyla zahradou, ale jen neoploceným pozemkem. V tu dobu tu byl populární Bedřich. Tedy srnec Bedřich.
Někdy přišel sám, jindy se svým stádečkem. Byl u nás častým hostem, vlastně to bylo spíš tak, že my jsme se stali hosty u něho. Tohle bylo původně jeho území.
Chodil sem i další roky. Míň, pochopitelně. Měli jsme už plot.
Pak se tu srny přestaly objevovat vůbec. Buď si našly něco lepšího nebo možná skončily jako trofej nějakých vrahounů, co se organizují pod heslem naše myslivost. To by mě zajímalo, kolik z nich myslí jinak, než přes hledí pušky.
No prostě ať tak či onak, srny změnily rajón.
Až do včera jsem si to myslel.
Dělám si ranní kafe ke psaní deníku a kouknu z okna, co dělají ptáčkové. A vona tam na zahradě srna.
Na druhý pohled už nebyla na zahradě, ale těsně za plotem. Cosi tam uždibovala skrz oka. Než jsem stačil dojít pro foťák, odkráčela mimo záběr, načež se odněkud přihnalo psisko bez vodítka. Na to srnka pochopitelně nečekala, nemá jistě zapotřebí nechat na sebe řvát hned takhle po ránu. Odkráčela přes obilí někam k lesu.
Hned jsme si s moumilouHaničkou řekli že je to prima, že jsou zpátky. A taky jsme začili přemýšlet o tom, co k tomu plotu vysadíme, aby měly srnky co uždibovat.
Přeci jenom takovou návštěvu je třeba uctít něčím pěkně šťavnatým.

indiáni v Braníku

Teplotní rekord, který pro poslední květnový den drží rok 2008 se 32,5 stupni, nepadl. Ale bylo to jen o fous. K večeru se stáhla mračna, ale žádná extra bouřka nebyla.
Nic z toho ovšem nebránilo tomu, aby bylo opravdu velké vedro.
Vedro bylo takové, že by se dalo krájet a tramvaje kvůli tomu jezdily krokem. Proč? No protože indiáni vytrhali koleje.
No, dobrá, indiáni koleje nevytrhali, ale potíže na trati byly. V Braníku, v tom úseku, kde tramvajové koleje kříží silnici, je semafor a normálně tam zastavují auta na červenou, když jede tranvaj.
Jenže včera tam spolu s auty zastavil před tou červenou i onen vůz elektrické dráhy. A dal se do pomalého kodrcání přes silnici.
Nejdřív mě napadlo, že kdosi s autem stojí v cestě. To se tam občas stává. Jenže nikdo nepřekážel.
Pohlédl jsem na kole a příčina byla hned jasná.
To horko roztáhlo koleje tak, že v úseku těsně před křížením se zvedly a měly takovou sílu, že vzduly i dva panely, ve kterých jsou koleje vedeny. Počítám, že to mohlo být o takových dvacet centimetrů. To už je pořádná nerovnost. Ta tramvaj se přes překážku kodrcala jak na horské dráze a je třeba obdivovat řidiče, že si toho všiml.
Tramvaj překodrcala a večer to už určitě splasklo, poněvadž se ochladilo.
Trať už bude v pořádku a zůstane jen tenhle zápis o tom, jak v Braníku indiáni vytrhali koleje.