WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o třetinu víc

Předně musím konstatovat, že na stezce, která vede z Prahy až na Zbraslav se včera žádné tělnaté dámy nevyskytovaly. Zřejmě tudy jezdí v jinou dobu. Nebo se všechny odstěhovaly do Mostu aby mohly jezdit na hipodromu. Ať už je důvod jejich nepřítomnosti jakýkoliv, byly prostě jinde a já jsem tudíž neměl včera příležitost jim předvést, jak už mi to jezdí.
A jezdilo.
S novými kolečky na nových ložiscích to drandilo, že jsem nechával za sebou nejen slimáky, kterách je tam spousta, ale i některé slabší cyklisty. Tedy oni zrovna zastavovali u stánku s občerstvením, ale ještě nestáli úplně. Kupodivu byl rozdíl mezi nedělní a včerejší jízdou tak významný, že jsem z mírných kopečků Matýskovi ujížděl prostě proto, že mi to samo od sebe jelo rychleji. A když jsem zjistil, že je opravdu velice snadné Matěje i táhnout za ruku za sebou, bylo vyhráno.
Ujeli jsme jen nějakých jedenáct kilometrů, což je Matějova obvyklá dávka, ale pro mě to bylo o dobrou třetinu víc, než v neděli, a to téměř bez námahy a z kopce zadarmo. Tak je to v pořádku. Můj nedělní mindrák, že nedokážu ujet ani z kopce dámě při těle je ten tam.
Vivat novým kolečkům!

klivie

Vlastně by se dalo říct, že je to živoucí starožitnost. Tu klivii mám po dědečkovi. Počítám, že jí může být nejmíň šedesát let. Dědeček jí dostal kdysi dávno při nějaké významné příležitosti.
Byla součástí domova. Vévodila nejdřív jednomu, pak druhému pokoji.
Během let, musela přetrpět neuvěřitelná protivenství. Byla už téměř zapomenutá. Když jsem jí převezl do Oleška, nikdo o ní valně nestál a musel jsem jí bránit před likvidací. Až nakonec skončila u mě v pracovně. Znovu jsem jí vypiplal, protože už to měla málem za sebou. Celé roky dělala v květináči jenom listy a kořeny. Až letos se konečně znovu rozhodla, že pokvete.
Dala si na čas, ale stojí to za to. Už druhý týden mi tu u okna dělá úžasnou dekoraci. Vypadá to, že se na mě přestala po letech zlobit a že to snad můžeme dát znovu dohromady.
Tuhle je obrázek.

šťoural

Tuhle jsem přišel domů a Matýsek mi s pýchou ukazoval zadní nápravu od nějakého autíčka a hrdě pronesl:
"Setrvačník už tam není, mám ho tady!"
Měl ho vedle na stole a používal ho jako káču.
Přesně jako já v tom věku.
"Von je celej ty," pravila s povzdechem mámiláHanička, "za chvilku to tu rozebere všecko."
Ano, to šťouralství mi zůstalo dodnes. Vždycky mě zajímá, jak to funguje. Čímž se dostávám ke včerejšímu zkoumání.
"Chtěl bych vyzkoumat, jestli bude něco fungovat, chce se ti hrát?" ptal jsem se cestou z města po telefonu Ondřeje.
"Přijeď, budeme zkoumat," bez zaváhání zněla odpověď.
Přijel jsem a hned ve dveřích mě uvítala Ljuba i Ondřej. Ondřej osobně, Ljuba z obrazovky.
"Skype je úžasnej vynález," podotkl Ondřej. Ljuba z odrazovky souhlasila a po chvilce uznala, že nás nechá si hrát.
"No a právě Skype taky používám a teď jsem chtěl vyzkoušet to samý vod Applu. FaceTime se to jmenuje," vysvětlil jsem účel své návštěvy.
"Sem s tím. Jdeme to vyzkoušet," rozhodně pravil Ondřej.
Vyzkoušeli jsme to, fungovalo to mezi iPadem a iPhonem a všechno by se zdálo být v pořádku až na jednu maličkost. Na tom iPadu nějak nefungovala přední kamera, takže Ondřej mě na obrazovce viděl a já jeho na telefonu ne.
"Počkej," povídám, "to není možný. Skype není měřítko. Mě na telefonu ve Skypu taky přední kamera nejede. To není chyba, to je vlastnost. FaceTime je od Jobse, to musí fungovat i s tou kamerou."
Začal jsem v tom šťourat.
Nešlo to a nešlo to.
"Hele, tak třeba v aplikaci fotoaparát. Tam se to prostě přepne a hotovo. Umí to použít kameru, kterou chceš. Takhle."
Přepnul jsem tlačítkem na přední kameru.
Fotoaparát zatuhl.
"Sakra co je?"
iPad zatuhl.
"To musíme restartovat," pravím, "ale je to divný."
Po restartu zatuhl kromě fotoaparátu i FaceTime i Skype i prohlížeč, prostě všechno, co bylo na síti.
"To by mě docela mrzelo, kdyby mi nešel Skype," pohlížel na mě Ondřej nešťastně.
"To není možný."
"Je. Podívej se, jak se ten foťák klepe, to není normální. Tak to restartujem ještě jednou."
Ondřej iPada podrobil znovu restaru. Po tomto druhém se zařízení už vzpamatovalo a vše kromě přední kamery začalo fungovat stejně jako před tím, než jsem přišel zkoumat.
"No to jsem tomu dal. To je stejný jako ve Třech mužích na toulkách s tím seřizováním kola," povídám poraženě, "eště, že tu není ten pes, co by sežral ty kuličky."
"Z toho si nic nedělej, jsme velký kluci a tohle je prostě závada. Za to nemůžeš," chlácholil mě Ondřej. "Hlavně, že zas jede ten Skype."
Jo, Skype jel a večer jsme si - tentokrát už z Oleška do Zvole - dobrou třičtvrtěhodinku ještě povídali.
Ale ten pocit šťourala, že jsem to rozbil já, ten mi stejně zůstal.

nedostanou příležitost

Konečně jsem se přestal vzpouzet a u pžíležitosti výhledu na pěknou projížďku na kolečkových bruslích jsem tyto výše jmenované sundal z půdy nad garáží, což jednak vůbec netrvalo hodinu, jak jsem původně předpokládal, a jednak způsobilo nadšení u ménedočkavéHaničky.
Nadšení na chvilku opadlo ve chvíli, když zjistila, že si myši vybraly právě její botu, aby na ní rozkousaly tkaničky a udělaly si v ní hnízdo. Škoda naštěstí nabyla tak veliká, jak se na první pohled zdálo a my se mohli cestou od babičky stavit v Mostě na Hipodromu, kde se jezdí na bruslích, když se tam zrovna nejezdí na koních.
Je to báječnej okruh. Báječně to tam jezdí a je tam skoro prázdno. Ti, kteří si tam přišli zajezdit sviští po asfaltu a užívají si bruslení. Tedy všichi až na mě.
Když jsem stoupl na brusle, chviličku trvalo, než jsem si vzpomněl, jak se na tom jezdí, protože naposledy jsem se proháněl na in-linech v Podolí na stezce mezi Vyšehradem a Braníkem a to s Matýskem v kočárku, což mělo tu výhodu, že kočárek sloužil jako skvělá opora a měl vepředu kotoučovou brzdu, která podstatně vylepšovala zastavování. Ovšem to je sedm let, že ano.
Ale takové věci se nezapomínají a za opravdu malou chviličku jsem se do toho zas vpravil. Jelo to hezky. To, co mě udivovalo, bylo, že mě všichni kolem předjížděli. Pochopitelně. Už jsem na tom sedm let nestál, nemám ten správnej grif, říkal jsem si a dřel jsem do mírného kopce. Předjeli mě i mášikovnáHanička a za chvilku i Matýsek. Dřel jsem dál. Konečně jsem se dohrabal na pomyslný vrchol kopečku a dostal se na úsek ze svahu dolů. A dál mě všichni předjížděli. Dokonce i několik dam při těle. To se přiznám, že mě trochu rozladilo, zvlášť, když já dřel i z kopce a dámy to kolem drandily jen tak bez odrážení.
Musím mít nějakej špatnej styl, říkal jsem si a statečně se dal do druhého kola, které měřilo stejných skoro 3,5 kilometru jako to první. MánadšenáHanička s Matějem si hezky jezdili, občas si sedli na lavičku, aby na mě počkali a já se zase dřel. Do kopce i z kopce. Kolem svištěli bruslaři s lehkostí vánku.
V cíli jsem prohlásil, že třetí kolo už nejedu a že tu počkám.
Sundal jsem si ty mučící nástroje z nohou. Kolečka, která se na dráze téměř bořila do asfaltu, se sotva točila. Zřejmě už i ona toho měla dost. To ovšem mohla být příčina té dřiny. Místo abych si užíval jízdy, zápasil jsem s odporem koleček zatvrzele odmítajících se volně točit. Za takové příkoří jsem se rozhodl je vyměnit.
Kolečka i ložiska jsem včera vyměnil a hned jsem si brusle vyzkoušel doma ve světnici.
"Šišmarjá, vono to jede! Bacha!" vykřikoval jsem a byl rád, že můžu zastavit o zeď. Najednou bylo všechno jinak. Nová kolečka se točila - inu jako nová kolečka a po zákeřném valivém odporu bylo veta.
Příští výlet na bruslích už snad bude úspěšnější a tělnaté dámy nedostanou příležitost mě předjet. Tedy snad alespoň z kopce ne.

údy k obědu

Cestou do Teplic za babičkou jsme měli naplánovanou návštěvu vodního hradu.
On už to dávno vodní hrad není, ba dokonce po výbuchu prachárny a po přestavbě už to není ani moc hrad, spíš zámek, ale v každém případě je tam alchymistická dílna. On jeden z majitelů byl velkým příznivcem alchymie a dokud právě díky alchymii nezkrachoval, držel si tyhle podfukáře přímo na hradě. Zbyla tam po nich dílna a děti se tak v
Budyni nad Ohří mohly podívat, jak to tenktrát u alchymistů vypadalo.
Podívat se mohly, ba se i podívaly, ale stejně je nejvíc zajímal katův ceník, který tam mají i se špalkem a popravčím mečem vystavený.
Tedy on středověk nebyl žádná procházka růžovým sadem, ale když si člověk přečte menu v katově ceníku, běhá jednomu mráz po těle. No posuďte sami, kopie z průvodce jsou tady:
ceník, rozsudky. Brr.
Protože bylo před polednem, bylo lepší nechat kata katem a uhánět na oběd. Tam useknuté jednotlivé údy pečené na másle nikomu nevadily, poněvadž byly kuřecí, což se ani ve středověku katovi jako exekuce nepočítalo. Jestli tedy ovšem vůbec k obědu kuře míval.

co je novýho

"Čau sousede," pravil Vesele soused, "nechceš se zeptat, co je novýho?"
"Jo?! Tak už?"
"Jo, dneska."
"Já to řikal, že už asi jo."
"No jo, máme Klárku."
"To je báječný, gratulujem. Já si ráno všim, že tu nejste."
"No já v noci vygůglil, že už je čas, tak jsme jeli."
"A byls u toho?"
"Jasně, já to tam všechno řídil. Beze mě by se to nevobešlo."
"Jinak jsem si to ani nepředstavoval. Takže za tejden už budou doma?"
"Už za čtyři dny."
"To je fofr. No jo, vy chcete stihnout dalšího Kellyho, že jo? Von bude někdy koncem srpna."
"Ale to Klárka eště nebude umět číst."
"To neva, my jí to přečtem. Ale hrát s náma bude, ne?"
"Jasně!"
"Hurá, my máme novou sousedku! A bude si s náma hrát!" zajásali Kačka s Matýskem.
"To víš, že bude," dodal opět Vesele soused.

24 hodin v klidu

Lilo jako z konve a říkal jsem si, že mám kliku a nemusím zrovna teď vylézat z auta. Že by to byl pech se v tomhle dešti například vrtat v motoru.
Cestou domů jsem to vzal zase přes Michli, abych koupil Matýskovi tu zakládku k luku. Ve štěrkové cestě k lukostřelnici byly už deštěm vymleté potůčky.
Zakládku jsem dostal a ještě jsem stačil zažertovat s panem trenérem, že nezaprší a nezapší.
Cestou dolů v těch stružkách ze štěrku volant cukal a vzpouzel se. No bodejď ne, když jedem takovou cestou. Dole na úpatí kopce už vysloveně táhl doprava. Hodně táhl doprava.
Tady to máš, povídám si, rouhal ses, teď to táhne doprava.
Vylezl jsem na déšť a byla tam. Díra v pravé pneumatice. Sice neviditelná, ale dost velká na to, aby kolo vypustilo duši.
Jo, když měnit píchlý kolo, tak zásadně v průtrži mračen, to je nejlepší, povídám si.
A ejhle!
Pánbůh mi za moje prohlédnutí nabídl přístřeší. Na konci cesty je totiž pod kopcem dům a ten dům má pavlač a pod tou pavlačí neprší a já u něj, zrovinka u něj, zastavit zkontrolovat to kolo. Těch pět metrů už té gumě nemůže ublížit, povídám si a zarejdoval jsem pod pavlač.
Výměna kola bez duše za rezervní oduševnělé už byla rutina a suchý kout byl úžasným bonusem seslaným shůry.
Cestou domů jsem pak už s Matýskem na palubě nechal kolo opravit v Ohrobci v pneuservisu. Dneska si ho tam vyzvednu. Že prý tahleta díra není na opravu na počkání, že prý to musí být čtyřiadvacet hodin v klidu.

před bránou

Víte, co je zakládka? To je takový kousek plastu s háčkem, který patří k luku. Zakládka se nalepí na bok středu a zakládají se do ní šípy, aby vám při napínání luku nepadaly a případně, aby vám nedrásaly hřbet ruky při výstřelu. To druhé brzy zjistil Matýsek.
On u toho dětského luku pochopitelně žádnou zakládku nemá, ale střílí jako Vinnetou, což mu způsobuje právě ten problém se hřbetem ruky.
Zajedu Matýskovi pro tu zakládku, povídám si.
Klubová střelnice s prodejnou je tak trochu po cestě domů. Vzal jsem to tedy přes Michli a vyjel štěrkovou cestou na kopec, kde byl můj cíl. Brána byla zavřená, na což jsem nebyl z minulosti zvyklý. Ale u vrátek je zvonek a hala za plotem měla otevřené dveře. Zazvonil jsem.
"Dodrý den," povídal pán z mluvítka na zvonku.
"Dobrý den," pozdravil jsem.
"Copak si přejete, pane?" ptal se dál zvonek.
"Chtěl bych něco koupit v obchodě."
"Dnes je zavřeno, pane."
"Ach tak," pravím, "a kdy bude otevřeno?"
"Nejdříve zítra od třinácti do dvaceti, pane."
"Přijdu tedy zítra."
"Jistě pane, hezký den."
"Děkuji. Na shledanou."
Rozhovor se odehrál téměř přesně v tomto nanejvýš kultivovaném duchu.
Stál jsem dál před bránou a na té bráně těsně nad zvonkem přímo ve výši mých očí visela cedulka se zřetelnými nápisy.
Otevírací doba ... úterý zavřeno ... středa 13-20 ...
Ale té jsem si všiml až poté, kdy jsem dostal zdvořilé vysvětlení od zdvořilého pána za zvonkem.
Zdvořilost přímo visela ve vzduchu.
Pochopitelně, neboť jsem stál u brány Prvního královského lukostřeleckého klubu.

ta cesta se vyplatila

Je to takový střapatý strom, ten cypřišovec. Kam ho dáte, tam roste, stříhat ho můžete i nemusíte a za pár let vám vyroste a je z něj pořádný strom.
Nějak jsme usoudili, že ho potřebujeme na jedno místo do zahrady. Už tam něco roste, to ano. Na naší zahradě všude něco roste, ale mápečliváHanička tam vidí růst ještě i něco dalšího, což vyvolává jednak dojem prázdnoty, jednak potřebu tu prázdnotu vyplnit cypřišovcem. Prý ho je možné koupit v Radotíně dost velký na to, aby převýšil tu půltřetího metru vysokou kryptomerii - což je z estetických a zahradně architektonických důvodů naprosto nezbytné, pochopitelně.
Radotín je co by kamenem dohodil, ale já si vzpomněl na zahradnictví, kde se specializují jen na vzrostlé stromy. Ostatně jich odtamtud máme docela dost včetně cedru, který je zatím to největší, co jsme zasadili.
Proč tedy nezajet do Ráje zahrádkářů. Je to sice dál, až ve Hvězdonicích, ale jistě se to vyplatí.
Ve Hvězdonicích jsou už od kraje vsi cedule Ráj zahrádkářů tudy. Cedule vedou až k lávce přes Sázavu, kde je předmětné zahradnictví. Když jsme tam včera se slávou dorazili, zjistili jsme, že cedule jsou pořád na místě, Hvězdonice jakbysmet, i zahradnictví je tam, kde bývalo. Jenomže opuštěné a prázdné. Pánové toho nechali a nechali všude i cedule, čímž vzniká dojem, že je všechno v pořádku. Není.
Není zahradnictví, není cypřišovec.
Musíme do Radotína, ale to až jindy. Teď pojedeme vyzvednout děti, máme to akorát, abysme to stihli, řekli jsme si.
A jeli jsme pro děti. Přes Týnec a Jílové, to je taková hezká cesta. Klikatá, podle Sázavy.
Někde v Chrástu jsem zastavil u pumpy, poněvadž to mámiláHanička potřebovala. Klíč žádejte u pokladny, psáno na dveřích. Ale žádat se mécitlivéHaničce nechtělo, i jeli jsme dál.
V Kamenném Přívozu povídám: "A nechtělas vlastně zastavit?"
"Chtěla. Někde v lese. A už to docela pospíchá."
"Jenomže tady cestou je sice všude les. Ale taky domky v tom lese. Tady je děsně vobydlená krajina."
"Mě je to jedno. Tohle není ta situace, kdy mi domky vaděj," pravila rozhodným hlasem mánedočkaváHanička.
Kousek před Jílovým jsem našel místo, kde šlo mezi domky v lese zastavit.
Když se máteďužklidnáHanička vrátila, prohlásila, že už jí je mnohem líp a že ta cesta tudy z těch Hvězdonic byla vlastně docela hezká, že se vlastně nakonec vyplatila, když se dalo zastavit.
No prosím. Kdo měl pravdu? Já měl pravdu. Ta cesta se vyplatila!

zkušení tovaryši

V pátek patnáctého byl úplněk a to je nejpříhodnější čas na hledání pokladů a cestu za dobrodružstvím. Ani magistr Kelly si nemohl takovou příležitost nechat utéct. Proto poslal dětem pergameny se zprávou a s tajemnými lahvičkami.
A pak, z jedné hodiny po poledni, se začaly dít věci.
Děti odlily pět magických klíčů, našly mapku a podle ní tajuplné místo u rybníčku. Tam stvrdily svůj tovaryšký um první zkouškou plamenem a čmoudem. Na tom místě pak pod zemí našly další zprávu s úkolem.
Cesta je zavedla do kovárny, kde s pomocí pana kováře vyrazily své první stříbrné groše, vykovaly hřebík a našly klíč s další zprávou a tajuplný prázdný pergamen. V Kellyho domě na náměstí pak našly v truhlici, již sám Kellyho duch stráží, poklad s pěti dukáty. Pod radnicí ve sklepení pak pergamen mořily tajuplnou tekutinou, aby objevily skrytý předpis, jak dukáty, dosud měděné, ve zlato proměnit.
To už byl úkol velice složitý a raději jsme ho jeli splnit k nám domů. Děti mořily kovové dukáty v lázních, omývaly je, znovu mořily a nad plamenem žíhaly, aby po dobré hodince získaly pět zlatých mincí. Čímž dokonaly dílo a staly se zkušenými tovaryši v přeměně kovů ve zlato.
Kelly mohl mít radost, jaké má zdatné pokračovatele.
Fotografie pro zvědavce končí pohledem na pergamen. Poté už jsem neměl čas fotografovat a musel jsem se věnovat asistenci při přeměně kovů.
I tak zkušení tovaryši občas potřebují pomocníka.

o kolíček víc

Vy neznáte strýce Podgera? Ani jste o něm nečetli? No to vás musím seznámit.
Řekli jsme si s moušikovnouHaničkou, že nejlepší místo na ty naše luky bude v předsíni pěkně pod schody. Je tam taková čistá, hladká stěna, která se už leta nedočkavě hlásí o svůj díl slávy mezi ostatními, na kterých už něco visí.
Slovo činem učiněno jest.
I zašel jsem k Rouskovi (tam mají všechno), přinesl takové ozdobné kolíčky s bambulkami na konci a příslušný vrták s průměrem 11mm, který jsme s paní prodavačkou přiměřili přesně k tomu kolíčku. Připravil jsem si vrtačku, lepidlo, nachystal jsem vysavač na odsávání prachu a slavnostně jsem povolal moulaskavouHaničku.
"Tak kam to nejlíp dáme?"
"Přeci takhle, jak jsme si říkali."
"No jo, ale takhle to tam nebude držet. Nusíme ten luk otočit."
Otočili jsme luk a praktickým přikládáním jsme ho umístili do nejlepší polohy na zeď.
"Teď mi ho tuhle přidrž, já si namaluju místo pro ten první kolíček."
Místo označeno, díra vyvrtána, kolíček umístěn, luk přiložen.
"Tak a teď to nejdůležitější. Podle toho prvního teď musíme správně vyladit polohu toho druhého. Dávej na to pozor."
"Už to mám. V téhle poloze je to nejhezčí."
"Pozor, tady to přečuhuje. To nemůže bejt, to bysme o ten luk brnkali. Ještě kousek nahoru."
"Ale to se mi nad něj nevejde ten můj. Ještě kousek dolů."
"Musí to bejt přesně. Ta zeď je akorát. Ještě kousek nahoru!"
"Ale jen malej."
"Teď! Drž ho! Teď je správně. Ani s ním nehni! Já si udělám značku."
Udělal jsem si značku. Ještě jednou jsme to přiměřili a pak dostala svou další příležitost vrtačka.
Díra vyvrtána. Kolíček umístěn. Luk přiložen.
"To snad neni možný! Dyť jsme to štyrykrát měřili! Dyť to bylo přesně! Jak je možný, že je to vo pět centimetrů mimo!"
Třetí kolíček už jsem naměřil správně. I ten čtvrtej a pátej pro druhý luk.
Když to všechno skončilo, dívám se na těch pět, co měly být jen čtyři.
"Necháme to tak," povídám, "vono to takhle vypadá zajímavě. I když máme o kolíček víc."

hádanka červencová

Prázdniny začaly letos bouřlivým tempem.
Jednak díky dobrodružstvím, které jsme sami sobě nachystali a prožíváme je a jednak i těmi bouřkami, které jsou teď skoro ob den. Zrovna včera večer byla jedna obzvlášť divoká.
Abychom si oddychli od toho tempa, dáme si hádanku. Uhodnete,
co je na obrázku?
a) patentní odstřihovač špiček tenkých doutníků zvaných viržínka
b) patentní zkracovač knotů dlouhých kostelních svíček
c) patentní zapalovač plynových hořáků značky Cerkov

vím, že to jde

Při úplňku sbírané léčivé bejlí má největší moc, to je známá věc. Jenomže jak má člověk pamatovat na to, kdy je vlastně úplněk? Pouhým okem to bylo možné zjistit zrovna v noci na dnešek. My jsme s moumilouHaničkou tentokrát léčivé kořínky vynechali. Jednak jsme na úplněk ani nepomysleli a jednak - a to hlavně - jsme měli na programu něco docela jiného.
Na programu byl oheň.
Oheň částečně metaforický a částečně velice živý.
Byli jsme na takovém semináři a ohnivých prvcích lidské povahy. Zkoumali jsme, jak na tom jsme sami s tím ohněm a čekala nás praktická cvičení.
Musím se přiznat - a mázvědaváHanička na tom není jinak - že nás k tomuto podniku přilákala hlavně ta praktická část. A to jsme ještě nevěděli, co všechno nás čeká.
Opravdu bych nikdy neřekl, že dokážu do někoho praštit a kdyby mi někdo tvrdil, že si obleču boxerské rukavice a pustím se do soupeře pěstmi, považoval bych ho za blázna. Nejsem ten typ, co se pere. Jenomže když vás někdo přesvědčí, že by bylo dobré to zkusit a že se protivníkovi vůbec nic nestane, protože je dobře trénovanej, zkusíte to. A vono to funguje. A ještě nás za to chválili!
To bylo vlastně jen rozcvičování. Odpoledne mělo přijít postupné zvyšování náročnosti cvičení.
Začali jsme s bambusovými meči. To moucitlivouHaničku příliš neoslovilo. Ale když přišla chvíle, kdy měla jen tak holou rukou přerazit dřevěnou dvoucentimetrovou desku, chvilku nevěřila, že to dokáže. Ani já si nebyl úplně jistej, zda to půjde opravdu tak snadno. Šlo to. Ruka projela dřevem, ani jsme o tom nevěděli. Čímž jsme zjistili, že když se do toho dáme, půjde nám ledacos. Třeba chodit po střepech a nepořezat se. Oni vám ty střepy připadají najednou takový hladký.
Před každým takovým cvičením jsme měli obrovský respekt.
Ohnuli jsme tak s moustatečnouHaničkou armovací drát, roxor, který jsme proti sobě tlačili založený v krční jamce. Stejně tak jsme zlomili dřevěný šíp vlastním krkem proti stromu.
Mezitím jsme postavili s účastníky semináře hranici, zapálili ji a během cvičení už hořela.
Večer, po deváté hodině jsme si konečně všimli toho úplňku a přišel vrchol celého dne. Lektor rozhrábl uhlíky a změřil teplotu. Měly pětsetšestnáct stupňů.
"Oheň je otevřen," pravil a pokynul seminaristům.
A my jsme přecházeli po asi třímetrovém pásu žhavých uhlíků bosýma nohama.
Už teď mi připadá naprosto neuvěřitelné, že jsme s mouúžasnouHaničkou prošli pětkrát žhavým uhlím. Když se ale podívám na svoje chodidla, stále tam jsou nesmyté černé skvrny po uhlících a puchýřek uprostřed klenby chodidla a na jednom prstu. Víc nic. MástatečnáHanička tam má jen ty šmouhy.
Ptáte se jak je to možné? Sám nevím. Ale vím, že to jde.

čtyřnulka

Pucvol, to je vám takovej chuchvalec, kterým se pucuje, co je potřeba. Jenomže jako všechno, není pucvol jako pucvol.
Ona totiž ta správná pucvol je bavlněná a to se mi právě nehodilo. Měl jsem zbyteček jiný pucvole, co byla železná a co se s ní cídí zašlé povrchy. Dal mi to pan kovotepec Jirásko k mističkám s hadem Uroborem, které jsem u něj objednal pro děti do minulého kola hry o poklad magistra Kellyho.
Protože hra pokračuje a děti budou k jedné obzvláště alchymistické činnosti potřebovat cosi veledůležitého vycídit, jest třeba železné pucvole. Ale kde jí vzít?
Zavoláte panu Jiráskovi a on vám laskavě sdělí, že potřebujete Steelwool, nejlíp čtyřnulku, ta je nejjemnější. A že se dá nejlíp koupit asi u Rouska, jelikož tam mají všechno. S tím jsem souhlasil. Ale nebylo času nazbyt. Vsadil jsem na jistotu a zavolal dovozci.
"Jó," povídá pán, "a kolik jí potřebujute?"
Trochu jsem se otázky polekal, poněvadž jsem v tom jejím tónu zaslechl cosi jako "kolik vagónů?".
"No, já nevím, jak se to prodává, ale stačil by mi na objem asi tak litr tý čtyřnulky, já to mám jen na pár malejch kousků."
"Aha," pravil pan dovozce poněkud zklamaně. Vidina vagónů se rozplynula. Ale pak vesele dodal: "Víte, já to dodávám do fabrik, ale já vám něco vyberu."
"To je prima, kdy bych se moh stavit?"
"Tak někdy po obědě."
Po obědě byl pán pořád ještě někde na cestách.
"To neva," povídám, i když už jsem byl na cestě za ním, "kdy by se vám to teda hodilo?"
"Asi tak po třetí."
Po třetí tam pán pořád ještě nebyl.
"Neva, já mám stejně ještě nějakou pochůzku na Bohdalci, tak já se k vám pak vrátím," povídám.
"To by mohlo vyjít," povídá pán.
Vyšlo to. Sešli jsme se na Vinohradech, kde má skládek.
"Tak tady to máte. Dva kousky hrubší a dva té čtyřnulky."
"To jste úžasnej. A co vám budu dlužnej?"
"Co byste byl dlužnej?! Nic!" téměř se na mě obořil.
"No počkejte, dyť to něco stojí," bránil jsem se chtěje platit.
"Nestojí. Myslete si třeba, že jsou to vzorky," nedal se pán.
"Tak to vám mockrát děkuju, jste báječnej!"
"No jó. Dyť vo nic nejde."
Tak a měl jsem pucvol, totiž steelwool. A čtyřnulku!

archers ready

Jak psáno, tak dáno, tak uděláno.
Ano, stali jsme se lučišníky.
Já jsem doma hned luk několikrát rozložil a složil a učil jsem se napínat tětivu. Naproti tomu mározumnáHanička se stoickým klidem svůj luk pozorovala z povzdálí a háčkovala Kačce kabelku, jelikož si jí Kačenka přála.
Načež bylo třeba vyrobit terčovnici a terč. Stojan jsem spíchnul ze tří tyčí, podklad z hobry a terčovnici - posloužila krabice od počítače, kterou jsem napěchoval zbytky polystyrénu. Terč jsme namalovali fixkama na obzvlášť tuhý papír.
Dál už jen zaujmout správný střelecký postoj a může se začít trénovat.
MáhraváHanička nechala háčkování a pustila se do střelby se stejnou chutí jako já. Pátek a sobota byly ideální tréninkové dny. Kdyby byly slyšet výstřely, což naštrěstí u tohohle druhu střelby už odedávna nejsou, bylo by to u nás přes víkend jako u Verdunu.
V neděli odpoledne jsme měli domluvený trénink na střelnici, tož jsme se nechali odborně zkontrolovat, co děláme špatně a jak vylepšit to, co děláme dobře. Stejný mládenec jako ve čtvrtek nám to všechno pěkně pověděl a instruoval nás, jak nepoužívat bicepsy, ale tricepsy, jak vytáhnout hlavu, nekroutit tělem, dát ramena dolů, natahovat luk zádovými svaly, kde ty svaly, co jsme o nich doteď vůbec nevěděli, vlastně jsou, jak loket tahat přes rameno ... No prostě nám vysvětlil, jak na to. Bylo to mnohem přínosnější, než poprvé, neboť jsme byly už maličko poučenější a o poznání méně vykulení.
No a doma jsem pak ještě večer šel zkusit, co ve mě hodina s trenérem zanechala. Jenomže jsem byl utahanej a nešlo to tak, jak bych si představoval. MározumnáHanička moudře usedla k háčkování, zatímco já velmi nemoudře mířil na terč. První sada nic moc a hned na začátku té druhé jsem místo terčovnice trefil kovový sloupek daleko za ní. Tak a dost! Šel jsem najít odražený šíp. Chyběl mu hrot i končík, čímž byl náš první lukostřelecký víkend ukončen.
Po něm už s moumilouHaničkou máme alespoň základní představu, co to obnáší, když se na bojišti ozve rozkaz: Archers ready!

rychlý šípy

Začalo to tím indiánským odpolednem ve školce. MáhraváHanička se chopila luku a ne a ne se ho pustit. Dětem ho půjčila, to ano, ale hned jak si odstřílely tři šípy, obsadila si luk pro sebe a vytvářela dojem lukostřelce urputně útočícího na stěnu králíkárny, či na čem to ten terč visel.
Ale to byl teprv začátek.
Já mám doma velmi starý luk, který už jsem tenkrát po někom podědil a ze kterého jsem v dětském věku střílel. Není to úplně dětská hračka. Dá se s tím docela pěkně střílet a Matýsek, když jsem mu ho půjčil, byl nadšen a s Kačkou se o luk tahali. Matějovi to šlo tak dobře, že mu máopatrnáHanička nechtěla věřit, že už umí přestřelit celou zahradu. Tož ho navedla, aby jí to ukázal. Matěj nechtěl, on už věděl, o co jde. Ale že prý proti poli se nemůže nic stát. Nestalo se opravdu nic. Jen to, že Matýsek opravdu přestřelil celou zahradu, šíp zapadl daleko do pole a bylo. Hledejte šíp v pšenici.
A to byl pořád teprv začátek.
"Tak co kdybysme to šli zkusit už dneska?" tázala se mánedočkaváHanička včera odpoledne.
I co bychom nešli. Šli jsme. Tedy jeli. Do klubu lukostřelců vyzkoušet si, jaké to je s opravdovým lukem.
A to byl stále jen začátek.
Luk nám podal takový kluk, tedy mladý muž, který se chlubil tím, že po něm v hospodě pořád chtějí občanku, ale že mu bude za pár dní už sedmadvacet. Vysvětlil nám, jak na to, který sval napnout, který povolit - a: vzhůru do střeliště!
Hodinu jsme se spolu s moušikovnouHaničkou učili na Robina Hooda. Moc se nám to líbilo.
A pak nastalo to pokračování.
"To je fajn, já vždycky chtěla střílet z luku."
"No to já taky. Dyť už s tím dětským ..."
"Ale ten je starej a pro děti."
"A taky už jsem si kdysi vybíral a zkoušel kuši ..."
"A to mě neba. Tam není ten pohyb při natahování. Z toho se jenom střílí."
"Jo, ale zas dostřelí dál."
"Ale ten ladnej pohyb tam chybí! A vůbec, luk je lepší."
Všímáte si jak to pokračuje?
"No jo, ale toho času, co tím takhle utratíme," povídám, "hodina na střelnici, hodina zpátky a čtyři stovky tam necháme ..."
"Je to ztráta času, to jo."
"Takhle mít ten luk doma ..."
"A víš, že jo!"
"No ale to bychom měli mít každej svůj, dyť jsme každej jinak velkej," povídám dál.
"Samozřejmě. Takovej luk je ale vlastně za dvě permanentky. A toho času ušetřenýho. A budu moct střílet doma na zahradě!"
"Ale to bez terčovnice nepude."
"To je jasný, tu musíme koupit taky."
Tak tímhle rozhovorem v autě cestou zpátky to prozatím končilo.
A pokračování bude dneska.
A zítra si dejte pozor, až půjdete u nás za humny. Vypadá to, že tam budou svištět pěkně rychlý šípy.

dragóóón!

"Prší! Kdo říkal, že bude pršet? Já říkal, že bude pršet!"
Tuto větu bylo možné slyšet během uplynuvšího prodlouženého víkendu poměrně často.
Jelikož skutečně pršelo, což se nám moc nehodilo do krámu. Totiž do raftu.
Jeli jsme se školkou Vltavu z Vyššího Brodu do Zlaté Koruny. Vlastně školka jela z Vyššího Brodu. Naše posádka se přidala až v Rožmberku.
Protože pršelo.
My jsme v té zimě (bylo jednu chvíli pouhých devět stupňů) a dešti radši zvolili návštěvu hradu.
To nám přineslo jednak poučení a jednak válečný pokřik na dvoudenní sjíždění řeky. Na hradě se to hemžilo draky a paní průvodkyně nám prozradila jedno tajemství a naučila nás v pekle křičet "Dragóóón!".
Protože nepršelo pořád a teplota se nakonec vyšplhala na snesitelných dvaadvacet stupňů, užili jsme si vody až až. Když píšu, že nepršelo pořád, má to znamenat, že například přes noc a ráno pršelo docela vydatně, což ve stanu není zrovna kratochvíle, kterou si člověk touží dopřát.
I to jsme vyřešili po svém. Stany jsme nechali sbalené a našli si ubytování v penzionech. Bylo tam sucho. Což o kempu nebylo tak úplně možné prohlásit.
Vlastně jsme se stali takovými táborovými vyvrhely, kteří místo toho, aby mokli s ostatními, si pěkně spali v suchu.
Musím přiznat, že za těchto okolností jsme byli vyvrhely rádi a s chutí. Se stejnou chutí jsme pak sjížděli jezy ve Větřním, v Krumlově i ve Zlaté Koruně. Děti si to užívaly. Pro ně bylo těch klouzaček málo.
"Dragóóón!" křičeli jsme v každé šlajsně a i díky tomuto válečnému pokřiku jsme všechny sjeli bez problému.
No a pak se pádlovalo a pádlovalo, někteří po cestě i odpočívali, a dopádlovalo se až do cíle.
Ve Zlaté Koruně už bylo docela sluníčko, takže vlastně nebylo nač si stěžovat. Bylo to báječné.
Prázdniny právě začaly!
Jiný - Ondřejův - pohled zde, na Hyeně.
(fotky zde v galerii)

do celýho světa

Je to veskrze vyjímečná situace. Tudíž je nutné jí neodkladně popsat.
Přišla Kačenka za mnou do pracovny a povídá:
"To je pro tebe, tatínku."
"To je krásnej obrázek," povídám já.
"To jseš ty, tatínku," povídá Kačenka, "jedeš na lodi a šaháš pro pádlo, víš."
"No to se ti ale opravdu povedlo, to jsem celej já," povídám zase já.
"A tatínku," povídá zas Kačenka.
"No copak?"
"A dáš to tam, aby to bylo vidět do celýho světa jako Matějovi?"
"To víš že dám."
"A kdy?"
"Hned jak s maminkou dobalíme."
"Tak jo. Ale je to pro tebe, víš."
"Vím, Kačenko. A děkuju."
Tož před chvílí jsem dobalil, tak tady je ten
obrázek do celýho světa.

uff ...

Vysvědčení - to byla pro Matěje i pro ostatní prvňáčky slavnost. Poprvé sklízeli, co sami zaseli a paní učitelka byla tak hodná, že měli všichni samé jedničky. Tedy až na nějakou drobnou vyjímku, ale to se skoro nepočítá.
Matěj měj lepší vysvědčení, než já. Já už v první třídě měl dvě dvojky - z kreslení a ze zpěvu. To mi prostě nikdy nešlo. Zato Matýsek chodí na výtvarku a na flétničku, takže logicky měl samý. Dostal i knížku jako odměnu za největšího čtenáře. A ještě zarámovanej vlastní obrázek z výtvarky a vůbec: Matýsek i prvňáci byli prostě nejlepší.
A potom se jelo do Břežan. Matýsek dostal pusu a větrník a šli jsme se podívat do parku.
Matěj si to užíval, obzvlášť pak vodotrysky na náměstí.
Jenomže tím to všechno zdaleka nekončilo.
Hned odpoledne měly ve školičce děti taky závěr školního roku a to bývá představení. I letos bylo. Tentokrát se zvířátky.
Kačka byla jelen. To se poznalo podle toho, že měla na čepici papírové parohy. A přednášela, až se hory zelenaly a pak tancovala s liškou, což je možné jenom ve školce. Po představení jsme se jeli obléct, protože místo pětadvaceti stupňů bylo najednou patnáct a dvanáct - a čekali jsme, kdy začne mrznout. Večer byla školková hra. Té se zúčastnili Matýsek s Kačkou. Matěj - ten už jen jako externista.
Byli jsme indiáni. Hlavně děti a paní učitelky. Střílelo se z luku, zapaloval se oheň bez sirek, malovalo se válečnými barvami a tatínkové se zajímali, jak to bylo s kradením manželek - odpověď pochopitelně největší indián odložil na později.
No a pak se šlo do lesa. Po tmě, po stopách mezi světluškami, které létaly i v té zimě. Hluboko v lese na děti čekal onen největší indián a každý, kdo došel až k totemu, dostal
amulet a pamětní indiánský list. Jenomže to už bylo jedenáct v noci a honem jsme všichni pěkně indiánským krokem mazali z lesa ven a do hajan. Tam jsme se dostali těsně před půlnocí.
Uff ... to byl včera den.