WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ubrečený náměstí

A jak jsem vylez z toho oploceného území pod Akropolí, vydal jsem se nahoru, pochopitelně. Tam na mě čekal kolega a že se tedy konečně můžeme podívat k Parthenonu.
U pokladny na nás chtěli dvanáct euro, jelikož jsme byli na území Evropy, konečně proč ne. Uvidíme víc, než
průhledem ve zdi amfiteátru.
Hned za plotem (jsou všude) se válel pes (jsou tay všude).
Černej. Zřejmě byl v ceně. Kolem chrámu nahoře jezdil jeřáb a vysokozdvižný vozík, zřejmě už to dva a půl tisíce let vopravujou. Dva traktory byly zaparkovaný hned vedle. Musím přiznat, že jsem teď už vážně začal pochybovat o kladném vztahu Řeků k jejich vlastní historii.
Hned na to se ozvala střelba. Tedy spíš jednotlivé výstřely.
Šel jsem se podívat, co se to děje a ono se opravdu dělo. Ohlášená stávka a demonstrace v centru Athén se zřejmě dostávala do pěkných otáček.
Na velkém náměstí to čoudilo a dým šel po větru. K nám na Akropoli.
"Tak to bychom měli, cejtíš to?"
"Jo, to je jak na Národní!"
"Já ten slznej plyn taky nemusim. Demonstraci jsme si užili, tak asi pudem, ne?" uzavřel jsem diskuzi a prohlídku.
A šli jsme.
Ještě přes několik
ležících psů po páchnoucích mramorových schodech dolů pod kopec. Tam hráli dva malí kluci na harmoniku, na každé straně promenády jeden, ani jim nevadilo, že se o kus dál rozbrečelo celý náměstí.
Čímž skončil zážitek z Athén v pořadí druhý a poslední, o kterém mělo smysl psát.
Jo, holt kolo dějin se votáčí furt. Jenom nevím, jestli k lepšímu.

představy o Řecku

Tři dny zápisu chybí proto, že jsem byl v Athénách. Měl jsem tam práci, ale přeci jen zbyla chvilka podívat se Akropoli, čímž vznikly dva drobné zážitky. Tady je první:
Poprvé letos jsem oprášil kačerské razítko s logrem woleschka a vzal si ho s sebou do Řecka. Kdyby byla chvilka, podívám se po nějaké té keši, pár jich tam kolem Akropole jistě bude.
Chvilka se našla a vydal jsem se lovit.
"Musíte do prostoru keše vejít buď tady a nebo tady", zní nápověda, "abyste byli na správné straně plotu."
To je pravda. Zahrady - tedy dáli-li se té
džungli pod Akropolí říkat zahrady - jsou obehnané dlouhými a vysokými ploty, to je tam asi taková tradice. Tož jsem tedy šel na souřadnice číslo jedna, ale ani na dvojce jsem se dovnitř nedostal. Vrátka do pralesa byla na řetěz. No tak to teda ne. Já se sem trmácím nějakých patnáct set kilometrů, abych to nakonec vzdal? Tůdle!
Vlezl jsem tedy na jakousi prošlapanou cestičku mimo oficiální trasy a vida. Mezi zdí s ostnatým drátem a skálou byla uzoučká soutěska akorát na jednoho člověka. Zákaz vstupu byl na úplně jiném místě, čímž jsem vstopit mohl a udělal jsem to.
Pod Parthenonem jsem se brodil metr vysokým bejlím a kopřivami. Inu národní památka.
Kešku jsem našel hned, ale k mému překvapení v ní žádmé putovní předměty nebyly, přestože v informacích stálo, že je jich tam nejmíň pět.
Tak jsem se alespoň zalogoval, což byla chvíle pro cestovní kačerské razítko, nechal jsem v krabičce pro nějakého dalšího kačera svoji dřevěnou placku a šel zpátky. Zase tou uzoučkou soutěskou, nad kterou byl ostnatý drát, nebyl tam žádný zákaz vstupu a v jejím ústí bylo nas ...
No, co vám budu povídat, měl jsem o starém Řecku trochu jiné představy.

vyčerpávající procházka

Šli jsme na procházku a na zasněžené polní cestě jsme našli ptačí stopy.
"Tak schválně, jestli poznáte kam tan pták šel."
"Tudy," hádala hned Kačka.
"Dobrá, ale proč?"
"Protože tam jdem taky," usoudila Kačenka.
"Tak to asi nebylo, Kačko."
"Šel tímhle směrem, prože ptákům rostou prsty tak, že ta šipka je dozadu. Musel jít tudy," vědecky zdůvodnil Matěj.
"Máš pravdu, Matýsku. Tak teď ještě, co to bylo za ptáka?"
"Vorel," prohlásil okamžitě Matýsek.
"Vorel nechodí po cestě."
"Tak káně nebo poštolka ..."
"Kdepak."
"Ale byl velkej jako slepice," pravila Kačenka.
"Byl, Kačko, byl, a skoro taky tak vypadal."
"Tak to byl kohout!" hádal dál Matěj.
"Kdepak, ani kohout to nebyl."
"Tak já už vím. Byl to drozd!"
"Ale Kačko, copak drozd je velkej jako slepice?"
"Ne. Ale měl dlouhej ocas!"
"No to asi měl. To víš správně, Kačko."
"Tak to byla srnka!"
"Kačko! Copak srnka je pták?"
"Není, ale žije na poli a v lese."
"Ale není to pták."
"Kos to byl."
"Matěji, kos je přeci malej."
"A má ten pták takovej skřehotavej hlas?"
"Má, Matýsku. A když je teplo, budí nás vždycky ráno tím křikem."
"Tak já už vím, je to bažant!"
"No konečně!"
Byla vám to vyčerpávající procházka. Alespoň co se kurů polních týče.

umeje se až večer

Letos vycházejí Velikonoce až na pětadvacátého dubna, což může způsobit jednak to, že už možná bude trochu tepleji a taky to, ža Masopust, tedy počátek čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi bude až v půlce března.
To ovšem vůbec nevadí dětičkám ve školce. Už se nemůžou dočkat jara a proto se snaží ten čas trošku postrčit.
Tak jsem přišel minulý pátek pro Kačku a školka se otřásala v základech. Uvnitř vyhrávala muzika a dětičky skotačily podle ní. Tedy po svém, pochopitelně, což neinformovanému pozorovateli mohlo připadat jako tanec svatého Víta.
Já jsem informován byl a tudíž jsem věděl, že se jedná o jakousi přípravnou fázi na letošní Masopoust, tedy hlavně aby byl bengál. Což byl.
Protože kostýmy jsou zbytečně pracné, zvolili ve školce maskování poněkud méně tradiční. Každej mrňous byl nějak pomalovanej. Naštěstí to nebylo až tak moc, tudíž jsem Kačku mezi těmi ksichtíky celkem snadno našel. Nedala jinak, než že si to umeje až večer.
Co naplat. Kačka se ustrojila a já si tentokrát vez domů
motýlka.

syrová pravda

Stopařské historky daly delší čas pokoj a teď najednou jako by se s nimi roztrh pytel.
Tedy včera jsem zastavil už druhý den po sobě jednomu pánovi, co ho občas vozím. Dalo by se říct, že je to stálej kunčoft.
"Tak zase k sokolovně jako včera?"
"Jo, to se mi hodí," pravil pán a usadil se pohodlně na sedačce.
Vyrazili jsme od nádraží, kde se nachází příslušný štafl stopařů.
"Jé, hele," povídám, "dneska vám to ujelo vopravdu jenom vo fous."
Vláček vyjížděl ze stanice těsně před námi.
"No jo, já se šel vyčurat a ..."
"Jo, to je hned, von vlak nepočká."
"To nepočká. Víte, ale já stejně vlakem nejezdím, vono je to takhle pohodlnější."
"Prosím?"
"No jo, dyž mě svezete, tak je to lepší, pěkně v teple a nemusim se tlačit."
A bylo to venku. Voni ty stopaři už vlak vůbec nepoužívaj. Leda snad někdy, když už je vopravdu nejvyšší nouze. Mávnou si, počkají, a on vždycky někdo zastaví. Autem je to pohodlnější.
Tak si myslím, že ten pán udělal s tím svým upřímným doznáním stopařům medvědí službu. Já dycky zastavoval v dobré víře, že těm nešťastníkům ujel vlak a teď by museli v té čině čekat hodinu na další. Čímž vlastně konám dobrý skutek a zachraňuju je od krutého konce v nehostinném kraji skal kolem trati Posázavského pacifiku. A oni to mají za samozřejmost úplně stejně, jako by mávali na dostavník Wells Fargo & Co.
Tak a mám po dobrých skutcích. Tahle syrová pravda o stopařích mi s tím dobročinným pocitem pořádně zatočila.

úplnej ráj

Dnes bude po rekonstrukci znovu otevřeno Technické muzeum pro veřejnost. Včera se konala slavná sláva, určitě se o tom bude psát a povídat.
Já se prostě jenom těším, až tam s dětmi půjdeme. Tentokrát naostro, ne jako před měsícem, kdy jsem to nedočkavostí poplet a museli jsme vedle do muzea zemědělského.
Jsem opravdu zvědavý, jak se povedla rekonstrukce. A taky zvědavý na to, co z lákadel, které si pamatuju z dětsví, zůstalo lákadly i pro dnešní děti.
Chodíval jsem do Technického muzea docela často s tatínkem i s dědečkem.
Vždycky jsme se stavili v kinosále na Chaplina, tam jsem ho viděl poprvé.
Potom honem do dopravní haly prohlédnout si všechny ty velké stroje, tatřičku Hanzelky a Zikmunda, a hlavně si zatočit kličkou modelu zapalování Bosch. Pamatujete, jak na svíčkách přeskakovaly jiskry? Čím rychleji jste točili, tím rychleji to prskalo.
Dalším lákadlem byl kinematograf. Zase se tu točilo klikou, velký buben se otáčel a uvnitř létala holubice. A hned vedle kukátka taky s kličkou. Uvnitř znovu poskakoval Chaplin.
Ve vedlejším sále hodiny a astronomické přístroje. A před odchodem ve vstupní hale byly nachystány vystřihovánky dědečků automobilů.
Úplnej klukovskej ráj. Už se nemůžu dočkat.

chytrý autíčko

Paní na mě mávala na Jarově. Stopaře beru docela běžně. Tady u nás to je jaksi jeden z druhů dopravy vedle vlaku a autobusu.
"Uhhrrrmmfffff," pravila paní, "jedete na Zbraslav?"
"To nejedu."
"Tak aspoň k mostu, mffffff."
Paní poněkud funěla a měla proč. Byla poněkud větší. Tedy hodně velká. Spíš do šířky.
Chvilku jí trvalo, než se dostala dveřmi na sedačku auta. Prostor jí byl trochu těsný.
"Budete se muset připoutat, jinak to začne pískat," upozornil jsem stopařku, jako to dělám vždycky.
"Umffff ... to je ale chytrý autíčko. Tak já si to nějak. Huuuufmmm ..."
Sápala se po páse. Moc jí to nešlo.
"Mffff ... ono mě to pozná, už to píská, autíčko .... Já to nějak nemůžu .... ffmmmmm."
Paní zápasila s pásem. Za Jarovem už ho měla vytažený do půlky těla. Přes břicho. Pás byl ale už vytažený skoro celý.
"Ufffff ... ono to pořád nějak .... huummmffff ... ale já si to ještě trochu ..."
Paní tahala, ale dál už to nešlo, ten pás byl u konce svých sil. Víc ho tam prostě nebylo.
Paní si pás decentně přidržovala na břiše. Blížili jsme se k nádraží na Zbraslavi.
"Ono na mě to autíčko pořád píská, vono je takový chytrý ... ffffmmm."
"No jo, to víte, ty nový auta. Tak už ten pás nechte, stejně už tam budem."
"Hufffmmmm ... tak vám děkuju," pravila paní a před mostem se začala soukat ven. Vykulila se ze sedačky.
Autíčku se zjevně ulevilo. Odlehčeně se zhouplo a vesele jsme pokračovali do Komořan.
Už nepískalo. Chytrý autíčko.

babouk

V neděli ráno jsem se zamotal do pavučiny. To by nebylo nic divného, kdyby to nebylo v zimě a v kuchyni. Jsme rodina poměrně čistotná, čímž chci naznačit, že pavučiny u nás v kuchyni nejsou ani v létě, natož pak teď. Ostatně o vztahu mémiléHaničky k pavoukům už jsem tu několikrát psal.
Pavučina uprostřed kuchyně byla prostě neobvyklá. Ale měl jsem hlad a šel dělat snídani, což, jak jistě uznáte, mělo před pavučinou rozhodně přednost. Tudíž jsem na ní za chvíli zapomněl.
Přišel Matýsek a povídá.
"Támhle na stropě něco sedí, já to sestřelím."
A už si šteloval tu svojí pistol na molitanové šipky.
"Člověče, nech ho být, dyť je to pavouček," pravil jsem, "a i kdybys ho třeba trefil, tak po něm zbude mastnej flek. A máme čerstvě vymalováno."
"No tak jo. Ale maminka se bude bát."
"Nebude. Dyť je na stropě. Třeba si ho ani nevšimne. A on pak někam zaleze."
Ale kdepak. Pavoukovi se na stropě líbilo a máčistotnáHanička si ho všimla hned na prahu.
"Babouk!"
"No pavouček, asi mu bylo zima, tak se přišel vohřát."
"Je tam babouk a já tam nejdu! Nejdřív ho sundej."
Co mi zbývalo, vzal jsem list papíru a šetrně pavoučka probudil. Pustil se dolů na vlákně.
"No podívej, jak je hezkej. Jak se šikovně spouští na vlákně dolů."
"Fuj! Hned to vodnes."
No jo, vzal jsem ho i s vláknem pavučiny a šup s ním z okna. Jako vždycky.
Vůbec jsem mu to nezáviděl, zrovna začínalo sněžit.

nevhodný prsty

Telefony už dávno nejsou, co bývaly. Dávno pozbyly charakteristických tvarů přístroje a sluchátka. Jsou to krabičky v lepším případě alespoň s tlačítky. V tom horším je to jenom lesklý kvádřík, který kdybychom našli ležet někde v regále samoobsluhy tak před patnácti lety, vůbec bychom si ho nevšimli. Nebo ano, ale to jen pro jeho přísně technický vzhled. Jinak na něm není nic, co by telefon připomínalo. Už ani ta tlačítka.
To je samý dotykový displej a na něm je pak namalováno cokoliv. Třeba zrovna klávesnice, ale už jen virtuální. A vono už to pak nějak funguje. Jenomže zrovna v tom fungování je kámen úrazu. Musíte se toho skla, či co to je, dotýkat něčím vodivým a navíc jsou ty displeje děsně vybíravý. Většinou to musí být váš prst.
Taky už nějaký čas píšu prstem po skle, abych se dovolal, kam potřebuju.
A najednou to nefunguje.
Jsem poučený telefonista a proto vím, že disfunkce není způsobena vadou přístroje, ale mojí tělesnou nedostatečností. Tedy buď mám zmrzlý prsty, nebo málo vlhký prsty nebo nějakým jiným způsobem nevodivé, čili nevhodné prsty. Stačí trochu promnout a zas to funguje. Zkrátka se musím přizpůsobit požadavkům telefonu, co už jako telefon dávno nevypadá. Je to takový zakuklený robot. Komunikační robot.
Jenom si nejsem jistý, zda jsou v něm nesmazatelně zakódovány ony známé zákony robotiky. Protože jestli ne, tak si nás ty krabičky za chvilku otočí kolem prstu, ovšem virtuálního.

co si můžem dovolit

V Itálii mají ve věci jasno. Když je něco povážlivě nahnutý, udělají z toho atrakci a rázem je ze špatně založené stavby turistické lákadlo v Pise.
Ono tedy těch věží na šikmo je podstatně víc, ale o téhle se to tak nějak rozkřiklo. A chraňpámbu, aby jí někdo narovnal. Je třeba jí udržovat v mírném náklonu, jinak by to totiž byla sice docela stará, ale přesto úpně obyčejná románská zvonice.
To u nás doma se na tyhle věci hledí jinak. My sice žádnou zvonici nemáme, ovšem jakási věžička z kamení by se u nás na zahradě našla. Tedy ještě před nedávnem. Už jsme jí přemisťovali několikrát a na tom posledním místě se nacházela asi tak rok.
Jenže je to s ní jako v té Itálii. Zrovna tohle poslední místo má nevhodné podloží a už jak jsem jí stavěl, nebylo to moc rovné. A stejně jako v Pise se to celé začalo pomalu naklánět, až máopatrnáHanička rozhodla:
"Podívej, jak je to nakřivo, dyť to na někoho spadne. Měl bys s tím něco udělat."
Měla pravdu. Po té letošní sněhové nadílce podloží pagody obzvlášť povolilo a náklon už byl velice vidět.
Nu což, věžička je z jednotlivých kamenů, stačí jí rozebrat, což jsem učinil. Teď leží rozložená ne jednotlivé prvky na zemi a čeká, až bude sucho a budeme jí moci usadit tak, aby oku lahodila. Čímž se od té italské zásadně liší, protože jen tak si tu věž položit a pak zas postavit, to si můžeme dovolit jenom u nás v Olešku.

za čtrnáct dní

Měl jsem to naplánované na někdy po novém roce, což vyšlo zrovna na včera. Připouštím, že to nebyl žádnej fofr, vždyť krupobití u nás bylo vloni v srpnu. Jenže já měl tu haubnu poďobanou jenom trochu a tak jsem s opravou nepospíchal, zvlášť, když měli v servisu honičku posloužit těm méně šťastnějším a tedy více potlučeným.
No, kapotu mám od včera na autě novou a teď ještě blatník a máme škodní událost uzavřenou.
A právě ten blatník jsem se rozhodl nechat opravit jakousi neinvazivní a nedestruktivní metodou vytahování plechu bez poškození laku. V servisu mi to odsouhlasili, že prý ti karosáři dokážou zázraky.
Zavolal jsem jedněm zázračným karosářům.
A to prý se musím nejdřív objednat na prohlídku, což má být někdy za týden.
Abych se dozvěděl, jestli to jde a kolik to bude stát.
Tak jo, přijedu.
No a pak bych se moh rovnou objednat na opravu, to prý by mohlo být za další týden.
Paní mi nabídla termíny, sepsala potřebné údaje a popřála hezkého dne.
Tak oni mají frmol pořád. Na čtrnáct dní dopředu. Ale nacvičený to mají dobře. Ještě jsem nikde nebyl a už mám pocit, že se o mé auto starají profíci.
Za čtrnácti dní uvidíme, jestli mi ten pocit vydží i po té opravě.

dobrou

Rozhodně si nemohu zakládat na tom, že bych byl futr ve střehu. Ovšem když uprostřed noci zaznamenám pohyb, tuším, že vyvstanou otázky, na které bude třeba hledat urychleně odpověď.
"Copak, Haničko?"
"Někdo nám chodí po střeše!"
"To není možný."
"Teď jsem to viděla, probudilo mě to."
"To musí být kočka," pravil jsem vzpomínaje na pohádky o kocourovi Modroočkovi.
"Kočka to nebyla, Ferda je doma, ale bylo to chlupatý."
"Tak to asi ..."
"A dobývalo se to tam, co máš umístěnou meteostanici!" MášikovnáHanička ví, jak na mě.
"No dobře, tak to byla kuna nebo lasička. A teď už spi."
"A stejně jsem se lekla, škrábalo to."
"To se stává, Haničko, prostě slídí po nějaký dobrotě..."
"A bylo to u otevřenýho okna ... co kdyby ..."
"Kdepak, ta se bojí víc než ty, ta sem nevleze," vůbec jsem si tím nebyl jistej, ale méprobuzenéHaničce jsem to říct musel. Pro klid spánku.
"Tak jo, ale stejně jsem se lekla."
"To já bych se taky lek. Tak už dobrou."
"Dobrou, ... ale stejně ..."
"psst..."

bude lepší

Jakživo jsem nepřečetl tolik pohádek, jako teď, za posledních pět let. Děti už si navykly, že každý večer dostanou svou pohádkovou porci.
Vybírám si pochopitelně ty, které se mi dobře čtou a tak je u nás v kurzu pan Čtvrtek, pan Žáček, pan Nepil, pan Kubín spolu se všemi těmi čerty, vodníky, formany, Strašpytýlky. A spousta dalších, ale to by tu byl seznam na celou stránku.
Jsou ovšem případy, kdy se děti pohádky nedočkají. To například, když jsem někde pryč a taky když mám chorobu, která mi nedovolí řádně deklamovat text. Jako třeba teď. Už týden se o mě pokoušela ta zákeřná chřipka, co se z ní už téměř vykurýrovala mámiláHanička. Na mě to dolehlo v sobotu odpoledne a mápřísnáHanička mě šikovala do postele. Potil jsem se celou neděli a snad mě to dostalo z toho nejhoršího, což je záležitost naprosto banální. Pro svět. Ovšem pro děti to má zásadní význam. Nečetl jsem pohádku.
Pustil jsem jim sice nahrávky svých pohádek z cédéčka, ale na to jsou zvyklé. Chyběla jim ta živá produkce.
Šel jsem si pro čaj a když jdu zpátky kolem Kaččina pokojíčku, co to vidím.
Na Kaččině postýlce sedí Kačenka spolu s Matýskem. Matýsek má na klíně svoji oblibenou knížku od pana Čecha - tu o klíči - a pěkně nahlas čte Kačence pohádku.
Nestih jsem to vyfotit, ale pohled to byl nádhernej. Udělali mi radost. Kačka tím, že poslouchala a Matýsek tím, že četl a že mě docela obstojně zastoupil.
No co vám budu povídat. Radost jsem měl velkou. Pěkně jsem je pochválil a šel se potit. Šlo mi to o poznání líp, jelikož mě hřálo kromě horečky i to, že mám v Matýskovi důstojného nástupce.
A protože začíná takhle brzy, určitě bude lepší.

kolik noh má teploměr

Když už jsme u zas u těch koček, je potřeba zaznamenat, že zatímco Ferda slouží k výrobě elektřiny, Sáru lze použít k měření teploty.
Tedy ne snad, že by jí čumák modral podle Fahrenheita, tak daleko se zatím nedostala.
Ovšem z jejího pobytu pod naší střechou lze usuzovat, jak bude.
Když je teplo, naháníme jí po okolních prériích a stane se, že jí třeba i den nevidíme. Když přituhne, Sáre se stahuje k domu a při teplotách kolem nuly se vysloveně vtírá dovnitř. Při teplotách výrazně pod nulou už z domu vytáhne paty jen na vysloveně zdravotní procházku a jakmile se teploměr dostane pod deset, Sáru z domu nedostanete. Dá se to pochopit, mě by taky nebavilo chodit bos v takovým mraze.
No a z těchto víceméně přesných pozorování lze usuzovat, že teď bude zase na chvíli tepleji. O kolik, to náš čtyřnohý teploměr neukazuje, ale rozhodně bude nad nulou.
Sára se totiž dneska courala celou noc venku.

jak vzniká elektřina

Třeme-li ebonitovou tyč liščím ohonem ... však to znáte. Každý takhle začínal ve škole s elektřinou. Dotáhli jsme to tak daleko, že to bez ní už neumíme a kdyby najednou přestala fungovat, nastala by tma a mazec, jak píše ve svých znamenitých knížkách kamarád Ondřej.
O elektřině víme hlavně to, že začne fungovat, když otočíme vypínačem. Vlastně vypínačem už se netočí, vypínač se zmačkne. Prostě se elektřina zapne a je světlo.
Ale já měl dneska světlo, ani jsem nemusel ničím točit.
Ferda, totiž náš kocour, je bytost přítulná, mazlivá a vlezlá. Čím je starší, tím víc pozornosti vyžaduje. Ráno začíná tím, že se mi usadí na klíně, ať sedím, kde sedím. Strčí mi čumák do podpaží a funí blahem. Čím víc se zavrtá, tím víc blaženosti projevuje.
Dneska taky. Vlezl si mi na klín a požadoval svou ranní dávku muckání. Ráno je pořád ještě tma a já si rozsvěcím postupně, abych měl čas se rozkoukat. A jak tak hladím Ferdu, koukám v té tmě, že najednou to začne prskat a v té jeho huňaté strsti přeskakují modré jiskřičky. Byla to chvilička, ale i ten okamžik stačil, aby bylo jasně vidět, že Ferda je kocour nejen mývalí, ale taky elektrickej. Ono se o tom často i píše ... jiskřila mu srst ... ale já to dneska viděl poprvé.
Tož mám ranní zážitek. A už vím, že elektřina nevzniká jenom třením ebonitové tyče, ale taky třením Ferdy.

ochutnejte

A že prý Francie je zemí sýrů a vína, stojí tam eiffelovka, pan Verne tam psal o kapitánu Nemovi, moře tam mají teplé a na Korsice se narodil Napoleon. V Řecku prý mají Athény, nějaký pan Homér tam psal o Odysseových dobrodružstvích, hodně tam dali na božstvo, zvláště pak na na nějakého Dia a národním jídlem jsou tam placky a tzatziki. Ochutnejte.
Zatímco stařický mocnář si užíval s císařovnou Sissi v Schönbrunnu ve Vídni, jedli štrůdl a poslouchali Mozarta, za což se jim Rakousko odvděčilo věčnou slávou.
V Itálii pečou pizzu, mají tam gondoly a Řím a hory špaget. Když se vám podaří dvě vybrat a svázat na uzel, dostanete pravej italskej bonbón a tuhle babička nachystala pravý tiramisu.
Že mi přeskočilo? To pochopitelně nemůžu vyloučit. Ovšem v tomto případě jsem se uchýlil k pouhému popisu včerejšího evropského veletrhu.
Konal se ve třídě u páťáků a s Matýskem jsme se tam šli podívat hned po wu-shu. Páťáci to měli nachystaný i s nástěnkama, knížkama a ochutnávkama těch sýrů, tzatziků, štrůdlu a tiramisu. Ve Francii měli navíc i víno, jenže tatínek nebude, poněvadž řídí.
Na veletrhu byla návštěvnost vysoká a páťáci se i přes tu trému zřejmě dobře bavili. Bavil se i Matýsek a při vyplňování anketního lístku mi nadiktoval, že nejlíp bylo ve Francii, protože tam mají tu eiffelku, a nejvíc se mu líbilo navazování špaget.
Podepsal se sám, ale pak už honem domů, tam nás čekala vynikající žemlovka - ovšem obyčejná, česká. Ta s Evropou nemá naštěstí vůbec nic společnýho, ale na veletrhu by s ní mámiláHanička s přehledem zvítězila nejmíň o dvě koňský dýlky.

celá oktáva

Půl roku není zas až tak dlouhá doba. Tedy jak pro koho.
Například pro prvňáky to byl první dlouhý půlrok. Matýsek prvňákem je. A protože právě včera ten jeho první školní půlrok uplynul, rozdávalo se vysvědčení.
Dostalo se i na Matěje. Jenomže jsme to měli hned odpoledne jentaktak, abychom to stihli k paní profesorce na flétničku. Proto jsme se omezili v autě jen na ústní podání a pospíchali jsme na hodinu.
Výuce na hudební nástroj jsem byl přítomen poprvé. Já jsem se zabýval psíkem paní profesorky, zatímco paní profesorka se zabývala Matýskem. Každý, na co stačí. Oni si jen tak hráli a já drbal psisko za ušima. A že prý to Matějovi jde a že je vidět, že cvičil. Inu cvičil. Každé ráno i večer. Já jsem sice drbání za ušima netrénoval, ale šlo mi to i bez přípravy. Paní profesorka nás pochválila oba, Matěj dostal domácí cvičení a mohli jsme jet domů.
Doma konečně mohlo dojít na to chlubení.
"Tak se ukaž, Matýsku."
"Mám samý jedničky, dyť jsem to říkal. Ale teď mám strašnej hlad," uvedl Matýsek na pravou míru, kde jsou jeho priority.
Měl pravdu a dostal večeři.
Ovšem ten výrazmný pokrok byl jasně viditelný.
Zatímco já měl na prvním vysvědčení po prvním poločase jen jednu velkou přes celou stránku, Matýsek už jich dostal sedm a osmou za chování.
To měla vidět i paní profesorka, jistě by měla radost, že to tak vyšlo a Matěj má na vysvědčení celou oktávu.