WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ubrečený náměstí

A jak jsem vylez z toho oploceného území pod Akropolí, vydal jsem se nahoru, pochopitelně. Tam na mě čekal kolega a že se tedy konečně můžeme podívat k Parthenonu.
U pokladny na nás chtěli dvanáct euro, jelikož jsme byli na území Evropy, konečně proč ne. Uvidíme víc, než
průhledem ve zdi amfiteátru.
Hned za plotem (jsou všude) se válel pes (jsou tay všude).
Černej. Zřejmě byl v ceně. Kolem chrámu nahoře jezdil jeřáb a vysokozdvižný vozík, zřejmě už to dva a půl tisíce let vopravujou. Dva traktory byly zaparkovaný hned vedle. Musím přiznat, že jsem teď už vážně začal pochybovat o kladném vztahu Řeků k jejich vlastní historii.
Hned na to se ozvala střelba. Tedy spíš jednotlivé výstřely.
Šel jsem se podívat, co se to děje a ono se opravdu dělo. Ohlášená stávka a demonstrace v centru Athén se zřejmě dostávala do pěkných otáček.
Na velkém náměstí to čoudilo a dým šel po větru. K nám na Akropoli.
"Tak to bychom měli, cejtíš to?"
"Jo, to je jak na Národní!"
"Já ten slznej plyn taky nemusim. Demonstraci jsme si užili, tak asi pudem, ne?" uzavřel jsem diskuzi a prohlídku.
A šli jsme.
Ještě přes několik
ležících psů po páchnoucích mramorových schodech dolů pod kopec. Tam hráli dva malí kluci na harmoniku, na každé straně promenády jeden, ani jim nevadilo, že se o kus dál rozbrečelo celý náměstí.
Čímž skončil zážitek z Athén v pořadí druhý a poslední, o kterém mělo smysl psát.
Jo, holt kolo dějin se votáčí furt. Jenom nevím, jestli k lepšímu.