WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

možná na tom něco bude

Povídá se, že má být tuhá zima. Povídá se taky, že se to pozná podle veverek a jelenů. Veverky si prý dělají nebývale velké zásoby oříšků a jeleni prý nevytáhnou paty z lesa od krmelce.
Třeba jo, třeba to tak je a možná bude zima, jak má být. Ovšem zcela určitě se tu kolem nás srocují zelení panáčkové v kožichách a s flintou přes rameno. Těžko říct, co přesně tu mají na práci. Vídám je už přes měsíc pravidelně v zatáčkách pod Zvolí. Vždycky ráno se tam skupinka dvou - tří nimrodů (teda jestli se jim tak dá říkat) schází a cosi tam společně pečou.
A taky se kolem cest objevuje nebývalé množství zvěře. Tedy hlavně srny. Člověk mezi nimi skoro musí kličkovat, aby nějakou ve tmě nezranil. No ale ty jsou tu doma, ty se tu procházejí celkem často. Jsou tu i kanci, ale zatím jsme je neviděli. No prostě je potřeba jezdit opatrně nejen proto, že to klouže, ale taky s ohledem na lesní obyvatele.
A tak jezdím opatrně a koukám, jestli náhodou kolem cesty nejde nějaký ten kopytník.
Jak tak tuhle jedu a už jsem skoro ve Vraném, koukám, že v zatáčce před tím autem, který jede první, se něco děje. Jeli jsme pomalu, takže jsme oba stihli včas přibrzdit. Zpomalili jsme a hned vzápětí před námi přes cestu přehopkala skupinka - no to byste nevěřili - skupinka muflonů!
Jeden muflon s pořádnými zahnutými rohy a tři muflonice kolem něj. Přeskočili ze stráně na cestu, z cesty zas naproti do svahu a poklidným klusem se ubírali dál do lesa.
No teda! To je furt všude samej vochránce přírody a tadyhle přímo za humny ve Vraném se prohánějí mufloni.
Vono na těch řečech vo zimě možná něco vážně bude.

přišla bída na kozáka

Stojí javor nad potokem,
k vodě nachýlil se;
přišla bída na kozáka,
kozák zarmoutil se.

... to stačí. Ne, nezblnul jsem.
To jenom připomínám jednu sloku z Čelakovského Slovanských národních písní.
Musel jsem si jí najít, pochopitelně. A hledal jsem jí proto, že babička často používala rčení "Přišla bída na kozáka."
To se pokaždé hodilo na našince, který přilezl ke křížku. Tedy toho, kdo se nejdřív vofrňoval a pak si tu polívku nakonec rád k večeři dal, jelikož nebylo nic jinýho. To babička už zařídila.
A ono: Ejhle! Bída přišla i k nám do Oleška. A nemusel to nikdo zařizovat. Stačilo, aby napadl sníh.
V našem krmítku je krmiva pro ptáky dost. Jenomže všichni létají do Zvole, Jak mi tuhle kamarád Ondřej povídal.
"My už jsme tu nakrmili nejmíň třicet zvonků, tady u nás jsou jich spousty."
"U nás jsou jen v létě, teď tu není ani noha."
"Tak já jim řeknu, ať k vám zaletěj, že je tam spousta žřádla."
No jo. Co si ve Zvoli povídali, to nevím. Ale tady je pořád ptačí vakuum. Alespoň do včerejška bylo.
Až přiletěl ten kos. Dva kosi. Rozhrabali tu kastlíky u domu, pošlapali cestičky na zahradě, ale krmítko ignorovali. Právě až do včerejška. To už asi začali mít opravu hlad. A najednou jim bylo krmítko dobrý, stejně jako letos v lednu. Tedy ono není na kosy stavěný, já ho schválně dělal pro malý ptáčky. Ale když je hlad, jde velikost stranou. Neboť, jak pravila babička:
Přišla bída na kosáka.

outdoorovej

No vida, konečně trochu sněhu, asi tak čtyřicet centimetrů dohromady od neděle. To je , panečku, nadílka. Ono se o tom nedá nepsat. Velká města kolabují, Praha zapadla sněhem a u nás v Olešku holt jezdí dvakrát denně multikára s pluhem a traktor s tímtéž nástrojem, jak bylo včera psáno.
No a my se musíme odházet obyčejným hrablem, abychom se dostali před vrata na tu uhrabanou cestu.
A jak tak hrabu, jde soused se Želvou. (Želva je vlastní jméno kočky, pro ty, kteří nevědí.)
"Já jí nesu, aby se aspoň těch deset metrů vyvenčila. Vona je sice outdoorová, ale nějak jí to nemůžem vysvětlit. Furt je doma."
"No jo, vy to víte, že je outdoorová, ale ví to taky Želva?"
"Ví to moc dobře, ale dělá, že vo tom neví."
Probrali jsme život Želvy a šli se věnovat svým závějím. Doma mě pak čekala Sára. Taky kočka outdoorová, ale toho času domácí. Jenže u Sára byla loužička. Už druhý den tímto způsobem proti něčemu protestuje. Jídlo má, pití má, pelech má, teplo má, ale něco nemá. My nevíme co a já si myslím, že to neví ani Sára. Prostě jen tak z plezíru protestuje. Třeba že nemůže ven, poněvadž je venku sníh.
Tak to teda ne! Želva je venku, pudeš taky. Sníh nesníh. Kožich máš zimní, tak si běž dělat loužičky někam na pole.
Vyšoup jsem Sáru do závěje. Dopustila se zločinu, trest následoval okamžitě. Outdoorovej.

stážce brány

Vzpomínám si, že v jednom filmu, myslím, že to byli Krotitelé duchů, vystupovala postava Strážce brány. Byl to takovej popleta účetní, co se proměnil na takovou potvoru, aby mohl stát u brány do jakýchsi novodobých pekel. Asi jste to viděli, je to taková komedie.
My tedy bydlíme kousek od kopce Ďábel, co je v něm díra do pekla, jak dobře vědí naše děti, ale stážce brány nám donedávna chyběl. Nějak si toho všimla Sára a protože je to kočka s jakýmsi smyslem pro kočičí pořádek, zřejmě si umanula, že to napraví.
Čekává na nás pravidelně u vrat. Když vrata otevřeme a chceme vjet dovnitř, pohne se líně od sloupku směrem k autu. Jako by nás šla přivítat. Ona má normálně před auty respekt, ale naše auto považuje za spřátelený objekt a lísá se k němu. Což právě ve chvíli, kdy couvám dovnitř, není nejvhodnější způsob projevu náklonnosti.
"Pozor, tatínku, Sára je pod kolem!" volal tuhle Matěj.
"Tak jí odežeň," volal jsem já od volantu. Sáru jsem v zrcátku neviděl.
"Ale ona nechce!"
Vystoupil jsem a vymetl tvora zpod zadního kola. Opravdu nechtěla.
Tuhle jsem musel výrazně hlasitě zavrčet motorem, aby aspoň o kus ustoupila. Zřejmě respektuje toho, kdo dělá větší rámus.
Jenomže ona nás i vyprovází. Zrovna včera si usmyslela, že nám vzdá poctu opět u brány.
"Tatínku, vrata se nezavřela!" hlásil opět Matýsek, protože má nastarosti kontrolu zavření vrat.
"Co je? Že by zas vypadla elektrika?"
Vrátili jsme se zpoza rohu a zacouvali zpátky až k domu.
Kdepak elektrika. Sára zjistila, že když si sedne před fotobuňku, vrata zůstanou otevřená a ona může svobodně courat sem a tam, aniž by musela přes plot. Tak tam pěkně seděla a dělala, jako že nás vyprovází:
"Vy jste ještě neodjeli, pane?"
"Nevodjeli, tvore. Koukej uhnout, ať můžu zavřít ty vrata."
"A co ti v tom brání, pane? Já tu hlídám u brány a ta tvoje vrata se nějak zasekla."
"Nezasekla, Sáro. Tys je zastavila. Sedíš před čidlem, tak uhni."
"Ale tohle je vůbec nejlepší místo na hlídání u brány."
"Nediskutuj a vypadni, tvore."
"A ty se nechceš rozloučit? Vždyť jedeš pryč na celý den."
"Povídám, di mi vod tý fotobuňky. Pospícháme do školy."
"Když jinak nedáš, tak já tede pudu. Ale kdo teď bude hlídat bránu, to tedy opravdu nevím."
Sára se líně odklátila někam k pelechu a vrata zaklapla.
Zaklapl jsem dveře auta a uháněl s Matějem a Kačkou do Zvole, abychom tam byli ještě pořed zvoněním.
Strážce brány už tou dobou chrupal někde v pelechu s upokojením z dobře vykonané práce.

dik, já pudu

Máte kočky? Ne? My jo. Co jsme spolu s moumilouHaničkou, máme kočky. Obvykle dvě. Koneckonců se o nich tady tu a tam taky zmiňuju. Dnes je na řadě Sára, kočka venkovní.
Všichni z okolí jí tu znají a vědí, že je to kočka mazlivá a na tomto požitku až patologicky závislá. Mucká se kdykoliv a s kýmkoliv. Tedy pokud jde o lidi.
S oprávněným požadavkem na pomuckání se taky přižene pravidelně každé ráno, nasadí smutnej ksicht číslo tři a loudí. Téměř pravidelně odoláváme. Jenom vykouknem ze dveří, nasypeme jí do misky, podrbeme za uchem a konec. Máme taky jiné starosti, než drbat Sáru na břiše.
Poněvadž se blíží podzim, tu a tam jí přeci jen pozveme do domu. Aby si ohřála ty starý kolena. Sára toho pochopitelně ráda využije. Jako třeba tuhle.
Mňoukala u předních dveří, až srdce usedalo.
"No co mám s tebou dělat, tvore? Tak pojď!"
Otevřel jsem dveře. Sára loudavě vstoupila, aby náhodou nedala na jevo příliš velký zájem.
Přímou cestou bez odboček si to zamířala přes dům k zadním dveřím. A začala se po mně zase ohlížet.
"Co je? Ty chceš hned ven?" Otevřel jsem zadní dveře.
"Že váháš!" mňoukla Sára a plynule vyšla a zamířila k misce plné jídla.
"Ty potvoro, ty sis prostě jenom zkrátila cestu přes dům a já tu kolem tebe skáču!"
Koukla na mě přes rameno od misky. "Jo. A co má bejt?" domňoukla.
Nebo dneska ráno.
Přiběhla opět velmi přesně, jen co jsem vstal. U dveří do pracovny opět pohled číslo tři: ubohý bezdomovec poníženě prosí o skývu chleba.
"Nic. Buď si venku. Dneska je teplo."
Pohled číslo čtyři: nejroztomilejší huňaté stvoření v galaxii na vás devotně civí obrovskýma hlubokýma očima.
"Hele nech si ty triky, já tu píšu woleschko."
Pohled číslo pět: pánečku můj jedinej, ty už mě nemáš rád?
No to se nedá vydržet: "tak pojď, ty tvore!"
Sára vejde, bez váhání obejde Ferdu, kterej na ní dychtivě čeká, a zamíří přímo k jeho misce. Vyžere, co tam zbylo a obloukem se vrací ke dveřím.
Otře se mi o nohy: "Dneska tam toho moc nebylo. Tak dik. Já pudu."
Zvedne ocas, odkráčí ven a za rohem je slyšet chroustání v její misce, kde má nasypáno.
No híml, ten chlupatec je čím dál vypečenější!

tobogán

Na zahradě jsme docela často, jak pozorný čtenář jistě ví. O tomhle víkendu byla k tomu zas pěkná příležitost. Zrovna v neděli bylo teplo, děti se cachtaly ve vodě a my jsme s moumilouHaničkou od té vody občas odešli, abychom si té zahrádky užili a tu a tam něco uštípli, přihrábli, opravili. Prostě takové to nedělní odpoledne. Klidné, prosluněné. Voda je mým oblíbeným živlem a proto jsem si hrál s potůčkem.
Trochu vyčistit, upravit mech, tamhle přemístit nějaký kamínek, dokonce jsem vyrobil ještě jeden přepad, aby to bublalo čtyřhlasem - no stavěl jsem si rybníčky jako v dětství.
Potom jsem své dílo pečlivě prohlížel, jestli se je to opravdu v pořádku. Kontrola je potřebná, to dá rozum. Nejen já, ale i vosy zkoumaly úpravy. Jestli jsou dost vhodné pro jejich účely. Vosy do potůčku totiž létají pít. Kupodivu nás od té doby, co máme potůček, neobtěžují. Tekutiny doplńují z vodního toku a nám dají pokoj.
Potůček a malé tůňky ovšem používají nejen jako napajedlo, ale i pro zábavu, jak jsem včera zjistil. Nahoře v úvodní studánce to začíná. Vosa pomalu přistane na vodní hladině. Roztáhne podvozek a kupodivu zůstane na hladině. Pomalu se otáčí a směřuje k vodopádu. Z jejího pohledu je to něco jako Salto Angel. V peřejích před hranou skály se vyškrábe na útes, oklepe se a startuje do vzduchu. A další je na řadě. Zas do jezírka a k vodopádu. Chvilku jsem to pozoroval a vlastně jsem těm vosám docela záviděl. Já když si chci zajezdit na tobogánu, musím až támhle do Čestlic, tam jsou nejblíž.

na majetku je závislej

"Von je hroznej závislák," míní o Ferdovi mápozornáHanička.
Ferda je ten kocour, co je náš domácí a už nepadá z okna, což je oproti minulým letům pokrok. Jen ta cedule na sloupku u vrátek po něm zůstala.
Kromě toho je i velkej a neví to. Proto se kdečeho bojí. Nikoliv však nás.
Na nás je právě závislej.
Kdykoliv se v jeho přítomnosti usadíme, okamžitě se on usadí na nás.
"Seš děsnej," komentuje to mácitliváHanička, když jí při obědě vleze na klín.
Když si někdy večer pustíme nějaký film, hup - a Ferda se dívá s námi. Leží opět na nás.
Chodí za námi všude - i na tu místnost. Kde mu před nosem nezavřeme dveře, tam si nás najde a okupuje nás.
Například zrovna teď. Musel jsem ho plesknout přes čenich, jelikož mě kousal do ruky. Do ruky mě kousal proto, že jak mi leží na klíně, vadí mu, že ho šťouchám do levé zadní kýtky, protože mi přečuhuje do klávesnice a já nemůžu pořádně psát.
Čumák má zabořenej pod mojí pravou rukou a dělá, že přede. Ale ani se nehne.
Považuje mě za svůj majetek, na kterém si může ležet, jak chce.
A na majetku je holt závislej.

šmik

Termín frontální útok se hodí víc na pole bitevní, než na políčko v Olešku. Natož pak na naši zahrádku. To ovšem může být jen jeden z názorů. Například můj. Jiný názor může být ten, že takový pěkný pažit se přímo nabízí. K hodování nebo k útoku. To jak se to vezme.
Vzalo se to tak, že těch zatracenejch zrzavejch slimáků, vlastním jménem plzák španělský, je letos tolik, že se to dá skutečně považovat za útok. Právě teď bude jejich hlavní sezona. A protože jsme takovým ostrůvkem obklopeným ze tří stran pejrem, bodláčím, pampeliškami a vzrostlou trávou, je jasné, kam jejich uslintané nohy směřují, pokud je čas k jídlu. Nejdřív jsem pátral, kde se u nás můžou líhnout, ale dnes jsem kromě uslintaných cestiček našel jasný důkaz, jak moc je pro vetřelce lákavá naše upravená zahrada. Mezi bambusovými štěpky, které doplňují plot jako hradba proti pohledům i škůdcům, jsem teď ráno našel vzpříčeného slimejše. Nezřízená žravost ho donutila protáhnout se asi půlcentimetrovou štěrbinou k nám. Bylo to náročné a uprostřed protahování mu došly síly. Ostatním bezmála deseti dnes ráno síly nedošly a štrádovali si to po trávě v různých částech zahrady. Potvory.
Dostal jsme od jedné čtenářky i radu, co s nimi. Jenže je to poněkud zdlouhavé. Některé jiné rady se shodují se sousedkou ze Zvole:
"Já je prostě sříhám."
"Fuj, to je hnusný." Pravil jsem před časem, když jsem se to od ní dozvěděl.
"Fuj, to je hnusný." Pravila mácitliváHanička, když jsem hlásil, že jsem přestřih prvního slizouna.
I mě to nejdřív připadalo hnusný. Prvních deset. Jenže nezůstalo u deseti. Během další desítky už jsem vypiloval styl rychlého oddělování hlav od noh. Dál už je to rutina. V trávě nabrat mezi rozevřené nůžky, dojít k plotu, šmik a obě části letí na pole, kde pěkně pohnojí ornici. Ostatní lezou dál a netuší, že za krátko budou hnojivem. Aspoň k něčemu se hodí.
Jen jde o to, jestli dřív nesežerou všechno, co stojí za to hnojit. Ale to se nestane. Ještě jsem tu já s dobře naostřenými nůžkami v rukou!

Sára zoologem

Milci zvířat se sdružují kolem zoologických zahrad, zakládají kdejaké kroužky, chovají a pozorují živočišstvo druhu i řádu rozličného na velikosti nehledíce. U nás na vsi máme třeba koně. Když jedeme každé ráno kolem ohrady, Kačenka je zdraví pozdravem: "Jé, běloušek!"
Na zahradě máme ovšem žoužel. A Sáru.
Sára je také milcem zvířat. Nejraději má zvířata menší, než je ona. Dají se snadno chytit a příjemně krřupou mezi zuby.
Něco nechá také nám, pánečkům. Pochopitelně. Na podzim nám například přinesla tu bílou myš, co jí pak Ferda překous.
A předevčírem si na nás opět vzpomněla.
Ozvalo se takové temné bručení, jako když se vám dusí motor sekačky. Za bručením se vyloupla i Sára. V hubě něco nesla. Provázek. Ten provázek se kroutil.
"Ukaž, co to zase máš, ty čuně. Kdes to sebrala?!"
"Uhurrrr, vrrrhmmmmauuu!"
Sára ten provázek pustila do trávy a provázek se okamžitě snažil ztratit z jejího dohledu.
Sára na mě hrdě pohlížela:
"To jsem ti, pánečku, přinesla. Jsem dobrá, co říkáš?! Kolikrát se ti stane, že ti někdo přinese hada, co!?"
"Ukaž? No jo, vopravdu, dyť je to malá užovka!"
Sáru jsem pochválil a zavolal děti, aby si prohlédli další novinku. Ani ne dvaceticentimetrový
hádek se rychle plazil trávou někam do úkrytu. Sotva jsme si ho stačili prohlédnout. Sára to všechno zpovzdálí moudře sledovala s pýchou zoologa objevitele:
"Tak, tak, jen ať si tu havěť dětičky pěkně prohlídnou, aby napříště rozeznaly užovku od zmije. To se vám, mrňousové, bude hodit."

je to všude

Teda když už jsme u těch ptáků, pozorovali jsme včera další ptákovinu.
Odehrávala se na krmítku, které se během jara stalo místem společenských setkání ptactva z okolí. Teď, pochopitelně, je tu menší provoz, protože potravy je všude hojnost, jenže na snídani i večeři si k nám ptáčkové stejně doletí.
A právě včera večer k nám přivedl jeden rodič jednoho mladého, aby mu ukázal, kde sa dá dobře najíst.
Starý zvonek se od mladého zvonka pozná tak, že mladej je takovej rozcuchanej, vykulenej a furt, ale imrvere, řečňuje. Jako naše Kačenka.
“Už jsou tu zas ptáčkové,” povídá mámiláHanička.
“No jo, je to slyšet. Ale to řve ten mladej. Von tomu zobáku nedá vodpočinout.”
Dívali jsme se oknem na zvonky. Představení pokračovalo.
Ten mladej pořád seděl a štěbetal, ten starej se krmil. Za chvíli jsme pochopili, proč ten mladej pořád huláká. On prostě chtěl dostat najíst. Brodil se v krmítku po kolena v lahodných semínkách, ale aby se ohnul a zobnul si, to ne. Hulákal. Starej k němu přiskákal a začal ho taky krmit. Popadl do zobáčku semínko a cpal ho tomu mladému do krku. A znovu a znovu. Mladej ztichnul a nechal se nacpávat jak husa před posvícením.
“No to jsou mi teda věci, von se ten mladej neumí ani najíst!” komentoval jsem situaci.
“A pak že ty mladý rozmazlujem jenom my, lidi. Ono je to všude,” poznamenala k věci mášikovnáHanička.

chlupatá tečka

“To si představ, co se mi stalo,” volala mi ráno mámiláHanička z auta do auta.
“Prosimtě, co se ti stalo?”
“Už jsem na odjezdu a najednou taková rána.”
“Tys píchla!”
“Ale ne, ještě doma, v kuchyni.”
“Aha, něco spadlo.”
“Ne, to bylo z venku. A nepřerušuj pořád.”
“Poslouchám.”
“Slyším takovou ránu do okna. A on to rehek. Narazil, trouba mladej, do okna.”
“Co se mu stalo?”
“Asi jenom slabší otřes mozku.”
“Bych se nedivil, když to vzal hlavou rovnou do okna. A dál?”
“Vyškrabal se po fasádě vedle okna a koukal, co se to děje. Nechal se vzít do ruky.”
“Ten musel bejt v sedmým nebi.”
“Málem jo. Ta rána probudila i Sáru, co spala v boudě. Už se protahovala a mlsně na rehka pohlížela.”
“Mrcha jedna. Ptáčky jsme jí zakázali.”
“No jo. Tak jsem ho dala na krmítko. Snad se z toho vzpamatoval.”
“To je dobře. Voni se to ty mladý musej naučit, že krz sklo to nejde.”
Jeli jsme dál, každý po svých. Večer jsem prohlížel okno. V místě náletu na něm zbyla taková malá chlupatá tečka.
Inu žádnej učenej holt z nebe nespad.

o budce a hostech

Když sýkorky před týdnem po úspěšných volbách vylétly z hnízda zvěstovat tu novinu do světa, myslel jsem si, že už o sýkorkách a budce nebude co psát. Jenže člověk míní a příroda si, zaplaťpánbůh, totiž zaplaťpříroda, stejně dělá, co uzná za vhodné.
Všiml jsem si při opouštění hnízda většího srocení ptactva. Také jsem o něm psal jako o slavnostních hostech a vyvádění mladých sýkorek z hnízda za obřadné účastí delegátů ptačí komunity. Tedy myslel jsem si, že to celé je o slavnosti a hostech. A ono to vypadá, že opravdu bylo, tedy a je. Poněkud jinak, pochopitelně.
Kdo zná film O slavnosti a hostech, ví, že to zas až tak slavnostní téma není. Ostatně do bolševického trezoru se film nedostal jen tak pro nic za nic.
No a pouhý týden stačil na to, aby mohlo narůst podezření, jak to s těmi hosty bylo doopravdy.
Ptáčci s oranžovým ocáskem, tedy brhlíci, jestli to nepletu, se slavnosti účastnili nejvíc. Řečňovali a štěbetali a polétavali kolem, poposedávali na plotě i na cedru. Mohlo to vypadat, že jednak jako pozvaní obdivují právě z hnízda vyletující mládež a také třeba dělají bodyguardy, protože Sára byla nablízku. Jenže Sára je už paní v letech a nemá zapotřebí tropit nějaké ptákoviny. Kdo to má ale vědět, že ano.
Během deštivého týdne se ovšem brhlíci, na rozdíl od sýkorek, neztratili. Jsou na zahradě a v okolí cedru pořád. Dneska ráno jsem dokonce viděl dva z pod cedru vylétat. Ale bylo to z pod cedru? Nebylo to náhodou z budky?
A tady se nabízí vysvětlení, jak to bylo s tou slavností. Zdá se, že brhlíci dobře věděli, kdy a odkud se mladí vydají do světa. Pečlivě si to pohlídali a naoko slavili, aby mohli hned, jak sýkorky vyletí, obsadit jejich domov a prohlásit ho za svůj právoplatný majetek.
Je to zatím teorie, kterou budu muset časem ověřit. Ovšem už teď mi dělá radost, že je o naši budku takový zájem.

ptákovina

Jako bych to neříkal. Totiž nepsal. Poslední zprávy z budky jsou tu. Tedy ony to nejsou žádné zvláštní zprávy. Spíš oznámení. V sobotu po ránu mi mápozornáHanička oznámila, že je na zahradě sýkorek nějak přes limit.
“Jak jsem šla kolem cedru, koukala na mě jedna z budky, jestli jako může ven. A pak frnkla k těm ostatním, co už venku byly.”
Najednou jsme měli na zahradě přesýkorkováno. Mladé vylétly z hmízda a nacvičovaly létání u nás na pažitě. Jedna si troufla až skoro k domu na borovici, kde si odpočinula a pak pokračovala dál. Těch rozčepýřených péřových kuliček se žlutými zobáky tu bylo najednou plno. A skoro jakoby jim ostatní ptáčci přilétli fandit. Z ničehož nic tu byli i brhlíci a zvonkové. Možná to mají nějak zorganizované a pořádají u příležitosti opouštění hnízda ptačí slavnost, tedy ptákovinu.
Ať tak nebo tak, v sobotu dopoledne se sýkorky rozlétaly na zahradě a odpoledne se rozlétly do světa. Ani jsme je nestihli spočítat.
Kdybych to měl přirovnávat k dění, které hýbalo v sobotu celou zemí, řekl bych, že čekaly, jak dopadnou volby. A vylétly, až když měly jistotu, že můžou všude, kam jen dolétnou, rozhlašovat, že nám tentokrát volby dopadly dobře. Na rozdíl od některých lidí totiž i ty sýkorky vědí, že když se nepostarají o mladé samy, nikdo jim žádné sociálně deputátní mouchy nepřidělí, natož aby na měly nějakej nárok.

neohlášená návštěva

Tedy ne že by snad byla naše ptačí budka ostře sledovaná, to nemůžu říct. Ale jak jen se kolem ní po zimě ty sýkorky začaly vochomejtat, pečlivě pozorujeme, co z toho bude. Už jsem o tom psal dvakrát a možná to bude mít ještě další pokračování.
Každopádně jsem se hned po příletu ze Spojeného království zajímal, jak to našim sýkorkám lítá.
Jenže ono je tenhle týden takové pošmourno, furt prší a sýkorky nikde. Chvilku jsem se z dálky díval, jestli nějakou nazahlídnu. Minulý týden to bylo pořád jak o leteckém dni. Ptáčkové krmili mladé, až peříčka lítala. Teď nikde nikdo. Bylo mi to divné, i zeptal jsem se mévšímavéHaničky, jestli si něčeho nevšimla.
“A nevyvedli je už z hnízda?” pravila.
“Co já vím, já byl v Anglii.”
Domácí zpravodaj tentokrát neměl nejčerstvější informace. Nezbylo, než se jít přesvědčit. Ticho po pěšině. Z budky se obvykle ozývalo vícehlasé pípání, ale teď nic. Kromě toho, že už odletěli, mě napadlo ještě několik možností včetně těch horrorových, v nichž měla prsty, tedy vlastně drápy, Sára.
Čekal jsem pod cedrem, jestli někdo nepřiletí nebo jestli něco nepípne. Ani šustnutí.
Holt jsou už asi pryč, řekl jsem si. Pro tyhle případy jsem budce udělal odklápěcí střechu. Kvůli čistění a tak. Opatrně jsem tedy střechu odklopil.
No nazdar! Uvnitř v komfortně vystlaném pokojíčku na mě zíraly tři, možná čtyři malinkatí ptáčkové. Sýkorky. Miniatury těch starých. Honem jsem střechu zavřel, abych něco nepokazil.
A to už tu staří byli. Poposedávali kousek dál na plotě a hrozně mi nadávali. No bodejď ne. Copak to se dělá, koukat někomu do ložnice?
Když jsem odešel, vlétli dovnitř zkontrolovat, jestli jsem jim tam něco nepřeházel. Když zjistili, že ne, posadili se na cedr a začali o něčem štěbetat. Zřejmě probírali tu neohlášenou návštěvu.

letecký most obnoven

V posledním týdnu bylo zaznamenáno významné zvýšení letového provozu v jihovýchodním prostoru.
Bez ohledu na pohyb oblaku sopečného prachu z Islandu.
Létá se ve dne v noci, každou půlminutu někdo přistává a vzápětí znovu startuje.
Navigace je jednoduchá. Musíte se držet akustických signálů.
Z budky pod cedrem to totiž neustále píská a pípá a kňourá a sýkorky se mohou přetrhnout, jen aby tu svou drobotinu dost nakrmily. Shání kdejakou mouchu či brouka a jen ho čapnou, už s ním pospíchají do hnízda. Mocné povzbuzování mladých je popohání k neuvěřitelným výkonům. Počítám, že kdyby to všechno, co uloví, nosily na hromadu, máme tu za chvilku na zahradě novej kopec.
Když jim náhodou nějak bráním v rozletu, hrozně mi nadávají.
Zrovna, když jsem sekal zahradu, bylo to , jako kdyby chtěly vypískat ze stadionu rozhodčího, co je škaredé kačátko. Hrozivě mi spílaly. A aby toho nebylo málo, přidal se k nim i místní rehek, kterého podezírám, že byl malým sýkorkám za kmotra. Ten si sed nahoru na cedr a celé to shora sledoval a samozřejmě se k tomu rámusu taky přidal.
Nakonec se jim to povedlo, pochopitelně. Vyhnali mě společně z mojí zahrady, koukli na mě takovým tím pohledem “no to je dost!” a pokračovaly dál v zásobování. Letecký most byl obnoven.

na opačné straně

Odříkaného chleba největší krajíc, říkávala babička.
Pořekadla ovšem nerozlišují, komu jsou zrovna přisuzována. Tohle platí jaksi obecně a tím pádem i na kočky. Na ty naše obzvlášť.
Je věcí veřejně známou, že Sára je kočka venkovní a ovládá Olešku přilehlý vesmír. Ferda je naopak kocour domácí, kterej neví, že je velkej, protože to před ním tajíme a tudíž se venku bojí.
To ovšem neznamená, že by Ferda nechtěl ven a Sára dovnitř.
Ostatně, když je k tomu dobrá příležitost, oběma se to přání splní. Jenže pak přijde večer, je čas jít spát, a spí se v příslušném pelechu. Tedy každý ve svém, pochopitelně.
Sára by ovšem nejradši spala ve Ferdově a Ferda někde venku, v prérii. To by ale nebyl žádný pořádek. Tudíž jsou na noc rozděleni podle příslušnosti ke svému území.
A v tu chvíli nastává zkouška právě v tom odříkání.
Kočky se postaví ke dveřím, každá ze své strany, a dlouze na sebe skrzevá sklo pohlíží, čímž současně trénují naše nervy a vlastní askezi. Představují si, jaké by to bylo, kdyby byly na té druhé straně. Já jim to říct nemůžu, protože kočičinou neumím, ale dobře vím, že by Ferda seděl venku, Sára vevnitř a oba by toužili být zas na té opačné straně.
Inu, jak říkávala babička ...

ideální hnízdečko

Netní to dlouho, co jsem si tu pochvaloval, jak za rozbřesku zpívá místní ptactvo. Teď už je to na denním pořádku, jelikož jaro pěvcům káže vítat den pěkně z plna hrdla, totiž z plna zobáku.
Vyjádřil jsem právě onehdá naději, že snad se ptáčci osmělí a přiletí něco sezobnout z připraveného krmítka, které bylo celou zimu skoro netknuté.
Netrvalo dlouho a místní komunita krmítko objevila a naděje byla naplněna, zatím co krmítko bylo vypleněno. Mají skvělý apetit, tihleti mrňousové. Byl tu rehek, zvonek, sýkorka a naši konipásci. Dělají kolem krmítka takový čurbes, že si říkám, jestli to není náhodou za trest, že jsem jim to krmítko nepostavil dřív. Už s budkou, která bude možná letos prvně sloužit svým účelům.
Zatím to není jisté, ale mám pocit že se kolem ní vometá párek sýkorek. Vypadá to, jako když si doopravdy hledají byt a tenhle by možná nemusel být úplně k zahození. No považte, jižní strana, ale příjemný stín cedru, výhled do kraje, tekoucí voda hned vedle, zásoba potravin v krmítku co by dvákrát křídlem mávnul, žížal a brouků ze zahrady, co zobák ráčí - no podle mě ideální hnízdečko.
Musíme teď chodit kolem po špičkách, abychom jim nerušili námluvy. No a pak se uvidí, třeba budem mít letos poprvé v budce mladý sýkorky.

všechno, co jsem kdy chtěl vědět ...

U sousedů bydlí kachny. To je skutečnost známá. Vždycky ráno z koupelny koukám, jak kačer nahoře na kopečku dohlíží na družinu a protahuje si křídla.
Včera nedohlížel. Včera nebyl na kopečku. Včera byl pod kopečkem.
Vylezl jsem ze sprchy a sušil si záda. Přitom hledám kačera. Nějak divně schlíple pod tím kopečkem seděl. Nebo vlastně spíš se tak kýval, jako by si čistil nohy o rohožku. No jo, dyť on po něčem šlape. CO to tam má? Něco bílýho. Proč po tom, sakra, šlape. A klove? To je něco k jídlu? A hele ono se to taky hýbe. Ono to má taky krk. Ona je to kachna. Ten kačer jí stojí na zádech .... AHA!
Dyť je jaro! Už druhej den. Asi to ví i kačer a rozhodl se, že budou mít u sousedů kachňátka. Byla to činnost po té dlouhé zimě zřejmě vysilující. Nakonec kačer upad a svalil se na stranu, což kachnička zřejmě pochopila jako pokyn, že už je hotovo, vyskočila a šla si po svých.
Kačer se posbíral a odkýval se na své místo nahoru na kopeček. A tam předvedl kachní jarní tanec. Roztáhl křídla, mával jimi a točil se na místě. Oznamoval veškerému přilehlému světu, že tenhle dvorek je jeho a že si to vohlídá.
Čímž teď už bylo skutečně hotovo a já jsem viděl všechno, co jsem kdy chtěl vědět o sexu ( kachním ) a bál jsem se zeptat.

kvůli drozdovi

“Slyšíš, zpívá drozd?” vítala mě včera ráno mámiláHanička znalostí ze světa opeřenců.
“Uhmmm. A jak prosimtě poznáš ausgerechet drozda?”
“No to je přece ten, co ho mám v telefonu, cos mi ho vloni nahrál, jak zpívá na našem cedru. Toho já poznám.”
“Tak to jó, to je jiná.”
Šel jsem psát do deníku a během dne jsem na to zapomněl.
Dnes ráno pravila málaskaváHanička: “Budu si muset dát do telefonu jiný zvonění.”
Takhle brzo jsem ještě nestihl pojíst vtipnou kaši, takže jsem se otázal: “Prosimtě proč?”
“Kvůli tomu drozdovi.”
“Von se ti už nelíbí?”
“Vo líbení nejde. Ale jak teď ráno zpívá, já už se podruhý ženu k telefonu, že mi někdo volá. Takhle to dál nejde.”
“No jo, tak to holt budem muset vyměnit ptáka. Teda v telefonu, pochopitelně.”

prostná

Nějak se nám ten čajový strom nezdál. Pěstujeme ho ze semínka, už má dobrých patnáct centimetrů, má se k světu a naše péče mu dělá dobře. Ale přesto se nám nějak nezdál. Byly na něm takové sotva patrné pavučinky.
“To by mohli být nějací škůdci,” odhadla mázkušenáHanička.
Šel jsem se podívat, jací škůdci mohou škodit našemu čajovníku. A že prý jsou nejméně dva a horší z nich jsou puklice a hned potom svilušky.
To jsou názvy už samy o sobě nechutné.
Popadl jsem hned prostředek proti těmto zavilým nepřátelům čaje a stromek jsem odborně ošetřil - tedy postříkal tak, aby ani jedna sviluška či puklice nepřežila.
Ráno mě čekalo překvapení.
Stromek po mé proceduře připažil listy.
Doslova.
Listy nebyly ani zežloutlé, ani uschlé, ani zplihlé. Byly pořád stejné, tuhé, jenom byly připaženy ke kmínku a stromek stál ve vzorném stoji spatném. Tedy stál by, kdyby měl paty. Jelikož paty nemá, měl prostě jenom připaženo. Asi se začal domnívat, že shůry padá nějakej sajrajt a že bude lépe nevystavovat mu listy. Tedy je připažil.
Nechtěl jsem ho dál trápit. Osprchoval jsem ho čistou vodou.
A vida. Stromek začal listy pomalu zase rozevírat. Dneska ráno už má zase vzorně rozpaženo.
To je mi tedy zvláštnost.
Uź máme na zhrádce ledacos, ale stromek, který by cvičil prostná, to tu ještě nebylo.

komu čouhá sláma z bot

Letošní normální - tedy dlouhá - zima způsobila, že se Sára stala kočkou domácí.
Jen na tu zimu, pochopitelně.
Ovšem kočkou domácí se vším všudy.
Pozná se to podle toho, že jí nemůžete dostat ven. V teplém odbobí do domu ani nepáchne. Teď jí nedostanete dál, než metr ke dveřím. Kdepak ven. Tam je zima, brrr. Kdo by se tam hnal. Tady v teple je to náramné. Jídlo a pití na zamňoukání, muckání jakbysmet.
Kromě toho je i kočkou dominantní, což Ferda přijal tak nějak samozřejmě, s nadhledem. Přesto, že on je kocour domácí číslo jedna a přesto, že je nejmíň dvakrát větší, než Sára. Mají to ti tvorové nějak zvláštně zařízené.
Tuhle jsem je sledoval u misky s jídlem. Ferda se vyjímečně přihrnul k misce první. Sára sice až po něm, ale o to sebevědoměji. Zabořila čumák do jídla a bezohledně se začala cpát. Zatímco Ferda, původně u misky první, vyklidil pozici. Lehl si na vzdálenost packy od zdroje. Čekal jsem, že bude Sáru zpovzdálí sledovat a až se madam uráčí nacpat, Ferda se pustí do zbytků. Tentokrát to bylo jinak.
Ferda mazaně využil přesně vyměřené vzdálenosti a sáhl packou do misky. Pečlivě vybral jednu granuli do ruky, totiž do packy, a způsobně z ní začal ukusovat. Stejně si počínal s dalšími sousty. Dalo by se říct, že Ferda pojídal vybrané kousky se zručností mistra etikety, zatímco Sára žrala z misky, až jí za ušima praskalo.
To byl snad první okamžik, kdy bylo na první pohled jasné, kdo má šlechtický titul a komu čouhá sláma z bot.

ve fázi zkoušek

Slyšeli jsto to taky? Ne? Tak to si musíte ráno otevřít okno.
Ještě minulý týden bylo ticho. Nanejvýš šumění potoka rozvodněného oblevou. Ale jinak nic. Ticho po pěšině, tedy po Olešku.
To je ovšem minulost.
Dnešní ráno už bylo jiné. První zpěváci měli zkoušku a počítám, že za pár dnů spustí naplno a budou dávat k lepšímu první větu jarní symfonie.
Pořád není jasné, o koho jde?
No přeci o tažné ptáky. Ti první už jsou tady. V neděli jsme tu měli našeho prvního konipáska. Rozhlížel se po krajině ze střechy od sousedů a zkoušel si první trylky.
Musí si taky najít dobré bydlo. To by u nás být mělo. Vloni jsem ptáčkům vyrobil budku, jenže byla moc nová a vyrobil jsem ji moc pozdě - zůstala neobydlená. Letos se těšíme, že během roku mírně omšelá budka spolu s pořád plným krmítkem by mohla přilákat první trvalé osadníky. Zpěváky.
No, uvidíme.
Zatím jsme ve fázi prvních notových zkoušek.

noční lov

Ježíšek nám přines myši. Myši čtyři plyšové. Že prý když jsme čtyři, tak abychom se nehádali. Tož se tedy nehádáme a myši jsou obvykle umístěny někde na botníku v síti ve všelijakých pózách vyjadřujících vzájemnou náklonnost myší ergo jimi obdarovaných vlastníků.
Fatální omyl ovšem udělal ježíšek v základní aritmetice. Prostě nás nespočítal pořádně. Ono nás je víc. Dvojnožci jsme čtyři, to ano. Ale jsou tu ještě čtyřnožci a v tom je ten zakopaný pes. Vlastně kočka. Tedy kocour a vůbec ne zakopanej.
Ferda.
On je totiž náš Ferda na myši nějak vysazenej. Tu jedinou živou překous a teď se pustil i do těch plyšovejch.
Vždycky když jdeme spát, Ferda jde na noční lov. Je to hrozivý rachot, jak ty myši z toho botníku nejdřív shodí a potom je jednu po druhé nějakým jistě obzvlášť zavrženíhodným způsobem dáví. Dělá to způsobem nanejvýš nežádoucím. Dělá u toho totiž bengálskej rámus. Myši si v určité fázi lovu vezme na schody a pak s nimi sjíží po stupních dolú. To se potichu zvládnout nedá, pochopitelně.
Tuhle jsem už za ním došel, ať toho nechá, že tady našinec zamhouřit oka nemůže.
“Tak a dost. Už je toho akorát. Ferdo, myši ti zabavuju a ty jdi už taky spát. Dyť je tu rambajz jak v tělocvičně.”
Ferda na mě vyčítavě koukal od misky s vodou. Zrovna totiž po výkonu koupal jednu z myší.

nepřeháním

Na návštěvě jsme se chovali mravně.
Ubrus jsem polil jenom jednou a jenom červeným ovocným čajem, což prý půjde snadno vyprat.
Děti dům nerozbořily úplně, jen trochu zdevastovaly přízemí při hře s tetou a s malým klučíkem, který jim pochopitelně nemohl stačit.
Takže jsme měli klid na povídání a tak přišla řeč na tu zimu a sníh.
“My máme teď kočky většinou doma, ale venku mají na hraní ze sněhu iglů.”
“Iglů máme taky, ale pro děti. Kočky teď ven nechodí,” opáčil jsem, “zvlášť Sára. Ta má teď zaracha. Až bude zas tepleji, venku už zůstane, ale teď jí držíme zkrátka.”
“No snad aspoň trochu proběhnout by se mohla.”
“To tak. Jediný, co by jí teď zajímalo je najít a po sněhu pěkně prohnat a zpohlavkovat Želvu.”
“Želvu?”
“Jo, sousedi mají Želvu a Sára jí považuje za podřízenou, tak jí každou chvíli prožene.”
“Na sněhu?”
“No jo, to jim je jedno.”
“Želva na sněhu ale přece musí klouzat. A nezmrzne? Copak teď v zimě nespí?”
“Kdepak. Želva se se Sárou normálně pere, sníh nesníh.”
“Želva? S kočkou?” sousedi čím dál nedůvěřivěji kroutili hlavou.
“No bodejď. Vona je Želva totiž taky kočka. Akorát že jí dali jméno Želva. Voni sou takový Veselí.”
“Aha, tak to jo. A my už mysleli, že trochu přeháníte ...”

kožich číslo dvě

Je tu teprve konec ledna, zima je v plné síle. Dalo by se říct, že jsme tu zapadlí, jak vlastenci a letos to vypadá, že nejmíň do května bude v Olešku půl metru sněhu. To všechno by mohlo být třeba i pravda. Je tu ovšem ještě další pohled na věc. Z menší výšky. Z kočičí.
Taková Sára to vidí tak, že je letos vlastně ohromný teplo. Takový lokální. U nás doma.
Ona vždycky na zimu nasadí velice hustý kožich, aby mohla běhat bez obav tady po těch svých prériích. Letos byl kožich hustý převelice v očekávání tuhé zimy. To se Sáře splnilo. Jenomže letos je i na ní sněhu víc, než stačí odhrabat packama a zima je přeci jen o fous větší, než jindy. Proto je Sára doma. To se ovšem projevilo na jejím vidění světa. Pro ní nastalo lokální oteplení a rozhodla se, že už bude jaro a když ne jaro, alespoň teplo dost velké na to, aby kožich odložila.
Ona si prostě tenhle týden už začala odrbávat ten zimní hustý kožich. Nemá ho doma zapotřebí a navíc je v tom zbytečný horko.
Teď jenom nevím, co bude dělat, až bude pod nulou i v dubnu. Začne zakládat zimní kožich číslo dvě a nebo zůstane za kamnama?
No uvidíme.

farma pro vetřelce

O kachnách už tu byla řeč několikrát. Sousední farma zvířat je ostatně zdrojem zábavy dost často. Když je to někdy potřeba, zajdeme i krmit. Třeba zrovna ty kachny. Včetně okrasné. A o té je dneska řeč.
Takhle někdy po prázdninách se kolem naší zahrady prohnala vzduchem kachna. Ani divoká, které tu občas létají, ani bílá, které tu naopak nelétají. Taková napůl. Ozdobná. Sousedi nám vzápětí prozradili, že je to teď jejich kachna. Ale že je to vlastně povoláním vetřelec. Vetřela se prý nejdřív do domu, tedy do zahrady, jednu známému. Což na začátku vypadalo jako příjemné zpestření jezírka. Později se ovšem ukázalo, že kachna se projevuje nejen zdobným peřím, nýbrž i méně zdobnými kousky, co z ní vypadnou. Musela pryč.
Čímž se dostala na OLeško, neboť byla zachráněna právě sousedy, kteří nabídli k dispozici svou farmu zvířat. A tak jsme měli to potěšení i my, i když při přeletech nad naší zahradou jsme kachně přáli šťastný let i přistání, ale hlavně ne u nás. Kachna si tu zvykla a je teď soušástí místního biotopu, jak by řekl odborník.
Tuhle přijela návštěva.
“Hele, ti jedou k sousedům,” pravila mápozornáHanička.
“Uhmmm.”
Návštěva vystoupila z auta. Zrovna jsme stavěli iglů.
“Jé, kde se tu bereš?” pravil jsem překvapě.
“Přijeli jsme se podívat, jak se vede naší kachně.” pravila návštěva stejně překvapeně.
Byl to bývalý kolega, se kerým se známe skoro dvacet let a neviděli jsme se už nějaký ten rok. Ta kachna byla vetřelcem původně na jejich zahradě.
Zasmáli jsme se té neuvěřitelné náhodě i tomu, při jaké příležitosti jsme se sešli.
A ve mně hlodá jakási obava, jestli někdo z mých dalších známých či kamarádů nemá doma nějakého nechtěného tvora. Protože to by se mohlo stát, že bude za nějaký čas u nás na Olešku farma pro vetřelce.

kam na oběd

Krmítko bylo na podzim hitem sezóny. Usmyslel jsem si, že ho vyrobím a vyrobil jsem ho. Takové krmítko kromě vzhledu musí splňovat svůj účel. Účelem krmítka je krmit kolemjdoucí, tedy kolemletící ptáky.
No jo, ale jak těm ptákům voznámit, že mají nachystáno. Těžko dávat do novin inzerát. Tady mi žádný pí ár nepomůže. Popravdě jsem si nevěděl rady. Od podzimka sypu pod stříšku obzvlášť šťavnatá semínka. A nic.
Ani vrabec se nevohlíd. Přišla zima. Semínka jsem dal i na stříšku. Zboží se musí pořádně vystavit, že ano.
A kunčofti furt nikde.
Napadl sníh. Spousta sněhu. Krmítko jsem ometal a semínka dával i pod něj, aby jako bylo jasno, že to není žádná fligna.
Kde nic tu nic. Ani ptáčka zpěváčka.
Hrabal jsem tuhle sníh. Soused vyhrabával zpod sněhu auto:
“Víš, že máme novej přírůstek na naší farmě zvířat?”
“Jak bych to moh’ vědět?”
“No jo. Máme kosici. Vona slyší na jméno ‘kachny’, bydlí s nima a dycky dyž je voláme, tak se přiloudá na jídlo.”
“Jo tak proto vona si u nás toho krmítka ani nevšimne. Vona je přežraná.”
“To asi bude. Ňáký semínka jí netankujou.”
Záhadu s prázdným krmítkem jsem měl vyřešenou. Ptáci prostě choděj na oběd jinam.
Ale hned druhý den co nevidím:
Kosice se v podřepu uvnitř krmítka láduje slunečnicovými semínky, až se krmítko kinklá.
Tak vida. Stačí, aby sousedi jednou zapomněli dát drůbeži, a hned je u nás frmol.
Nezbývá, než doufat, že kachna nepřiletí. Ta by nám to krmítko rozsedla.

přesně uprostřed

"Tak to bumeme muset zkusit," pravila tuhle mápečliváHanička.
"Je to naše poslední možnost."
No ale ono se to nakonec nějak odložilo. Tedy co vlastně?
Ferda je kocour čistotnej. Pěkně chodí na píseček, kožich si pravidelně myje a i do koupelny chodí.
V tom je ten zakopenaj pes. Totiž kocour.
Tedy do koupelny Ferda chodí, jak již psáno, například koukat z okna. Jenže se mu tam tak zalíbilo sanitární zařízení, že uzří-li otevřený sprchový kout, neodolá a hned tam musí udělat loužičku. Našinec to pak musí spláchnout.
Ale přeci jen sprchový kout není kočičí záchod. Takže před Ferdou a Sárou koupelnu i kout raději zavíráme. Občas se ale tak nějak zapomene a je to.
Na tohle by prý měl být odpuzovač koček. To je taková aromatická látka, která lidem nijak nepřekáží, ale kočkám má zapáchat tak nepříjemně, že se od epicentra mají držet v uctivé vzdálenosti. Tolik teorie poslední možnosti.
Přivezl jsem včera slavnostně tu poslední možnost a hned jsme voňavou (smradlavou) destičku umístili do sprchového koutu.
A nechali jsme otevřeno, pochopitelně.
Ráno mi přišla mápečliváHanička oznámit výsledek:
"Tak ta destička funguje skvěle."
"To je báječné!"
"Akorát, že dosah je asi tak dva centimetry. Leží totiž přesně uprostřed loužičky, co tam ty kočky zas udělaly."