WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2011

na to už jsem starej

( pokus o rekonstrukci textu, původní zápis se nějak ztratil )

Děti mají prázdniny. Zimní prázdniny. A proto se staví sněhulák ( momentálně ve fázi značné rozestavěnosti, jelikož se dá stavět jen když je obleva, a to teď rozhodně není ), jezdí se lyžovat na Chotouň ( tam je děsně narváno a navíc ten krtinec už Matýskovi nestačí ) a taky se jezdí bruslit, protože je zima.
Matýskova škola zorganizovala bruslení na stadionu v Černošicích. Mají to tam báječně zařízené. Kačka dostala takovou pojízdnou konstrukci, takovou hrazdičku na opírání a děsně si to pochvalovala. Půl druhý hodiny rejdila po ledě a hrozně se chlubila, jak už umí bruslit. Matýsek se naopak kabonil, že bruslit ještě pořádně neumí. Střídal volný styl, židli i hrazdičku. Dělal u toho psí kusy a pádů bylo nepočítaně. Teď ráno budem muset zkontrolovat, jak moc modrej má zadek. Počítám, že se těch modřin nedopočítáme.
Jezdili jsme všichni. MášikovnáHanička ladně, já - no, možná jste už někdy viděli medvěda na bruslích.
A jak se tak rejdilo, paní učitelka, která to všechno organizovala, nabyla dojmu, že je potřeba tu ledovou společnost trochu rozpohybovat.
"Budeme hrát na honěnou! A vy máte babu!" zvolala hravě a bacila mě do zad.
To má paní učitelka pravdu. Babu mám. A krásnou. MoukrásnouHaničku. Jenomže na babu na ledě nehraju moc rád.
Ale hrdě jsem úděl přijal na svá bedra a vybral si cíl. Takovou malou šikovnou růžovou holčičku, co jezdila, jak Jágr v NHL. Pochopitelně jsem si ukousl větší krajíc, než jaký mi příslušel.
V tý rychlosti se ni nějak nepodařilo zkoordinovat správně všechny pohyby a už jsem sebou prásk na led. Odporně mi křuplo v zápěstí. Holčička sebou na led mrskla taky, ale to bylo určitě jen ze solidarity. Nějak jsem se posbíral a honili jsme se dál. Nakonec jsem holčičku jako dohonil, ale babu nakonec dostala mámilíHanička. Aby věděla, že je baba ( to o tý kráse jsem vynechal, taky nemusí vědět všechno, že ).
Jezdilo se dál a bruslaři si užívali ledu.
Já si užíval ponaučení, jehož se mi skrzevá bolestivě naražené zápěstí dostalo.
Za prvé, že nemám vzbuzovat v učitelkách dojem, že jsem ten nejlepší objekt na hraní.
Za druhé, že se na ledě nemám snažit napodobovat All Stars Team.
Za třetí a to hlavně: že už mám konečně nechat na pokoji růžové holčičky. Na to už jsem vážně starej.

šťastně a vesele ...

A jsou tu zas ty svátky.
Inu, když jsou, tož je slavme.
Šťastně, vesele, v klidu a pokoře.


emzáci ve Zvoli

Jel jsem do Zvole pro děti. Kačka měla ve školce zkoušku na páteční kostelní zpívání a Matěj měl wu-šu, pročež si zapomněl v družině školní brašnu, jelikož prý pospíchali - ale to je jiná historie, to sem nebudeme tahat.
A jak tak jedu takhle od hřbitova v té vánici kolem Šebkovy továrny, najednou po ulici ze Zvole proti mě příšera.
Nebylo to v tom sněhu skoro vidět. Temný hranatý obrys se kodrcal závějí. Asi tři metry nad zemí tomu svítily dvě oči. Sunulo se to proti mě.
Kruci, už jsou tady! Emzáci. Teda že si ale vybrali počasí.
Jel jsem krokem dál svým směrem a přemýšlel jsem, proč si mimozemšťani vybrali zrovna Zvoli.
Že by je přivolal Ondřej? Přiletěli ho sežrat? To bych mu měl zavolat, ať si může nachystat nějaký to lejzrový pulzní dělo ...
A najednou, jak se to po té cestě kodrcalo, se to naklonilo a zhouplo zpátky, ale to už jsem byl u toho - a von vám to byl vobyčejnej vysokozdvižnej vozejk. Bůhví proč měl zdvižený vidlice a jel s tím ve vánici po cestě. To už se nedozvím a koneckonců je to dost jedno. Takovej vozejk nikoho nezajímá.
Jó, to dyby to byli vopravdu emzáci, to by byla jiná.

nic dobrýho u kyslíků

Tuhle mi přišla uprostřed noci jakási esemeska, že mám už na 80% vyčerpaný limit pro stahování dat. No híml, to mě ale dožralo. Já nemám nikde žádný limity, skoro nic nestahuju a kvůli takový blbině mě budou budit ve tři ráno?
Zavolal jsem ke kyslíkům, co to jako mělo znamenat. A ať už mi to neposílají.
A že prý je to k tomu mobilnímu modemu a že prý to je někde nějak nově nastavené a že prý se to nedá vypnout.
No když nedá, tak nedá. Zapomněl jsem na to, ale v pátek někdy pře čtvrtou odpoledne mi přišla další zpráva. Že prý už mám vyčerpáno úplně a že mi kdesi cosi omezili. A rázem přestasla vysílat meteostanice.
No to mě hnulo žlučí. Jakýpak omezování. To jsme si nedomluvili!
I jal jsem se volat znovu kyslíkům. Nechci nic stahovat, stahování mi klidně vypněte, chci jenom vysílat, nic víc.
A to že prý nejde, že data jako data. Dovnitř nebo ven, všechno data. A tak to teda ne, dovnitř je jiná rychlost a jiný objemy, ven je rychlost nepoměrně menší a taky jiný objemy. A navíc se všude mluví a píše o stahování dat, nikoliv o uploadování dat a vůbec, jaký omezování, když to ve smlouvě není a ještě před měsícem to šlo a jde to už skoro dva roky, tak co je to za pořádek, měnit podmínky takhle bez varování ....
Udolal jsem takhle dva operátory, kteří radši přerušili hovor. Třetí operátorce jsem hned na úvod vysvětlil, že si dobře pamatuju její jméno a kdyby náhodou zas přerušila hovor, že to jméno a průběh hovoru podrobně popíšu ve stížnosti někam vejš ke kyslíkům.
To zřejmě zabralo. Ale to bylo všechno.
Asi po půl hodině hádání a čekání se mi dostalo vysvětlení, že to tak je a bude, že to byla jejich chyba, že jsem od začátku neměl žádné omezení, a že omezení přišlo s nějakým novým spuštěním čehosi nového někdy v listopadu. A jestli prý chci zrušit limity, mám si připlatit asi tak ŠESTKRÁT TOLIK!!!
Tedy jsem to prohlásil za vydírání, čímž jsem hovor ukončil. A taky jsem ukončil provoz toho zatracenýho modemu. Chvilku jsem se hrabal v systému a meteo už jede jinou cestou.
A kdo se domnívá, že od kyslíků se nemůže dočkat ničeho dobrýho, ten má pravdu.

(kyslík = O2, pozn. red.)

o čtvrthodinu dřív

"Vony se ty vrata nějak nevotevřely," hlásila mámiláHanička, když jsme jí potkal s dětmi venku, před vraty.
Přijeli jsme těsně za sebou. Zaparkoval jsem tamtéž.
"Čím to může bejt?"
"A co třeba elektrika?"
"To mě nenapadlo, ale si jo. No jo, koukej, nikde se nesvítí."
Všude byla tma. Nahoře na Březové, u nás v Olešku, přes údolí v Petrově.
"No jo, to holt budou ucpaný dráty tim mrazem," pravil jsem znalecky, ale pro jistotu šel překontrolovat jistič do skříňky. Samozřejmě bylo všechno v pořádku. Až na ty ucpaný dráty.
Odemkli jsme si obyčejným způsobem, tedy klíčem, a šli domů.
"Tak si, děti, uděláme černou hodinku."
"A co je to černá hodinka, tatínku?"
"Právě tohle. Jsme potmě, nanejvýš máme svíčku, a povídáme si."
Vydrželo nám to sotva tři čtvrtě hodiny, potom někdo od elektriky ty dráty prošťouch a rázem bylo světlo.
O celou čtvrthodinu dřív.
Jo, holt dneska už ani ty hodinky nejsou, co bejvaly.

to bude hračka

Před pár desítkami let jsme stáli frontu před pokladnou kina Alfa na Čelisti.
Koho by napadlo, že jen vytáhnem paty z Sharm-El-Sheikhu, začnou se tam odehrávat scény jako vystřižené z onoho "přírodopisnýho filmu vo žralocích". Jak pravila ta paní, co stála s námi v té frontě před kinem.
Když jsem tu zprávu slyšel včera ráno v rádiu, zapátral jsem na síti a ono se opravdu datum našeho odjezdu a prvních útoků v Rudém moři téměř shodují. Když si pomyslím, jak jsme si tam prohlíželi pod vodou rybičky, naskočí mi husí kůže při představě, že si naopak nás moh prohlížet nějakej zubatec jako potenciální zdroj potravy. Brrr.
Ve světle všech událostí, které následovaly letos po tom našem ozdravném pobytu, si říkám, že přírodních katastrof už bylo dost a napřesrok budeme muset přehodnotit cíl naší dovolené.
Co třeba taková Aljaška? Když jsme se dokázali vyhnout žralokům, grizzly pro nás bude hračka.

pstruh korektní

Ono už je týden adventní období, což v naší části civilizace vybízí ke konání dobrých skutků a také k půstu. Ten přišel s Mikulášem i k nám. Tedy Mikuláš přišel a dětem nadělil něco křížal a perníčků. Zatímco nám všem jsem zase já naordinoval půst. Pochopitelně půst civilizovaný, tedy byly k obědu ryby.
Ryby jezdím nakupovat na trh do Říčan, mají tam v sobotu čerstvé pstruhy.
"A máte už ode mě tuhle kuchařku?" ptal se pán z rybářství.
"Jo, to už mám od minule."
"Ale tuhle nemáte, že ne?"
"Ne tu, nemám. Tak já vám ji dám a k tomu přidám tady tu větší."
Koupil jsem ryby a k tomu dostal dvě brožurky. Ryby byly český a brožurky evropský. A že prý podporujou tradiční české rybářství, ovšem z evropských fondů.
Pstruzi byli čerství jako obvykle a chutnali výtečně. Ostatně proč by to mělo být jinak?
Jenom s tou podporou nevím. Na jednu stranu je asi dobře, že unijní úředník našel cestu, jak konečně podpořit i naše výrobky. Ovšem na druhou stranu se začínám trochu bát, aby za čas ti pstruzi nemuseli být tak nějak politicky korektní.

kdo tím rejduje

Letos přišla zima daleko dřív, než vloni. Už od minulého pátku vyhrožovali rosničkáři sněhovou nadílkou a tentokrát se nespletli.
Sněžit začalo v sobotu a od té doby nějak moc nepřestává. Včera prý tu v Olešku zapadla do sněhu i naše třistatřicettrojka - tedy jediné spojení se světem, totiž autobus. Říkal mi to pán od pépéelky, který to musel objíždět kolem hrušky a Vltavskou.
Dneska tu máme dobrých dvacet centimetrů.
No ale abychom začali od začátku.
Obě hrabla z minulosti vzala za své. I to poslední, od kterého jsem si sliboval, že vydrží alespoň dvě sezony. Co naplat, bude sněžit, nějak se z toho musíme vyhrabat, až to přijde, a bez hrabla to nepůjde.
Tak tedy že pro nějaké dojedu. V autě i v obchodě je teplo a tak to té chorobě snad nebude vadit.
No a kam jinam, než do Obi do Modřan. Tam je to nejblíž. Ale ouha. Oni to už skoro rok přestavují a je to čím dál horší. Zboží žádné a těch pár hrabel, co se tam krčilo v koutě bylo ještě z té loňské várky, co se neosvědčila.
Tak tedy na Chodov.
Ne, že by tam měli nějaký extra výběr, ale nakonec jsem nějaké to hrablo dal do vozíku, přeci kvůli tomu nebudu objíždět lán světa. A jen jsem ho tam měl, ozve se místní tlampač:
"Vážení zákazníci, z technických důvodů bude obchod zakrátko uzavřen. Nechte vozíky se zbožím tam, kde jsou a vypadněte nejbližšíma dveřma."
Tedy ono to nebylo přesně tak, ale tak nějak v tom duchu to hlásání několikrát opakovali.
Tak oni prostě v Obi nechtějí, abych si u nich něco kupoval. Dobrá. Vezmu to okružní jízdou přes Průhonice a tam snad v Bauhausu ...
Ano, tam měli naprosto nedostižné, turbo, hi-fi hrablo, které se vyznačovalo tím, že jediné za všech bylo dost pevné a tuhé, hliníkové a s ocelovou hranou.
Toť správná volba!
Cestou zpátky jsem přemýšlel o tom, kdo vlastně tím všehomírrem takhle šikovně rejduje. Poněvadž to není jinak možný. To přeci musel někdo zařídit, aby mě dokopal až k tomu regálu, kde jsou přesně ty hrabla, který člověk potřebuje, když čeká tuhou zimu.

zima může začít

Byl to šrumec, ale stihli jsme to.
Rychle najít lampiony, nabít baterky, opravit držátka, zalepit roztrhané části, vyzkoušet - a mohli jsme vyrazit. Vítat zimu.
V pátek se před školou u rybníka ve Zvoli sešla hromadada dětí s lampiony, dál i basa, kytary, bubínek a šlo se pěkně po hrázi.
Na zastávkách cestou do lesa se zpívalo. Paní ředitelka to tentokrát vedla a
s lucernou v ruce předzpěvovala hlasem zvučným. Táhlo se obvyklou cestou, děti svítiliy jak světlušky a cestou se předháněly, komu víc shoří lampion. Naštěstí to bylo jenom jako, protože většina lampionů už byla osazena žárovičkami a Matýskovo:
"
Mě už prohořel, až to praská, slyšíš, tatínku?" znamenalo, že se mám podívat, jak náročně namáhán je jeho lampion.
To
Kačka se starala hlavně o písničky.
"Já umím Holka modrooká," řekla paní ředitelce.
"Tak
pro Kačenku dáme Holka modrooká!"
A muzika se do toho pustila, až okna v ulici drnčela. Přidali pro děti i ...hrkrrr, mrrdrr-rrkrrrr ..., což byly, jak pravila paní ředitelka, slabikotvorné souhlásky.
Asi byly, ostatně ona to musí vědět.
A pak se šlo dál až do lesa. A tam byla
perníková chaloupka a u ní paní zima a děti dostaly všelijaké buchty a dobroty, jelikož aby měly - jako zvířátka - zásoby na zimu.
Tedy Kačka si zásoby vytvořila řádné a vzala si do každé ruky, aby náhodou přes zimu netrpěla hladem.
A po těch scénkách s paní zimou se šlo domů.
Tak teď už může zima začít. Děti mají zásoby a školu, kterou jim čím dál tím víc závidím.

blbnouti třeba

Opakující se události se stávají tradicí.
Tož tedy již tradičně dostali Kačka a Matýsek Diplom za nejstrašidelnější dýni.
Ona tedy paní učitelka Iva jaksi mimo protokol pronesla, že se mi ta dýně povedla, ale bránil jsem se. Pravil jsem, že jsem než reprodukční řemeslník, a návrh že dělala mášikovnáHanička.
Tak, tak. Ve školce byl zase halloween. Matěj se tentokrát účastnil už jako vysloužilec a prvňák. Taky na to měl pořádný knír. Kačka naopak byla zmalovaná jak baba a na hlavě měla cosi připomínající nakopnutej drn. Masek bylo tentokrát ve školičce nepočítaně.
Všechno to začalo příletem čarodějnice. No vážně. Baba přilítla vzduchem směrem od Vraného a žuchla přímo na dvorek školičky. Pak si pěkně za rohem a potmě odepjala prsák a sedák a šla skřehotat mezi děti. S vodníkem, pochopitelně. Ten se přiloudal i s vozejkem plným cen pro děti odněkud od rybníka. No a začalo se hodnotit. Kdo je nejlepší maska, kdo je nejstrašidelnější, kdo udělal strašný strašidlo a kdo hroznou dýni. Byl to mumraj , že dvorek přetékal dětmi do všech stran.
Pak přišel čas na strašidelný běh. Tentokrát byly trasy podle svíček dvě. Pro menší - to byla ještě Kačka - a pro větší, to už byl Matýsek. Oba byli stateční. Kačenka asi trošku víc, protože prý se trošku bála a na konci si i utřela slzičku. Matěj to proběh, ani se neoklepal.
No - a máme tu tradici. Brblati na haloween netřeba. Naopak, třeba blbnouti. To se dneska počítá.
Obrázky jsou
v galerii.

má to eště mouchy

Pejcha předchází pád. To se píše už v pohádkách, aby děti věděly, co je čeká. Já dětem ty pohádky čtu, takže bych měl mít dost dobrý přehled. No a vidíte, nemám.
Včera jsem tu veřejně poklonkoval moderním technologiím, které se donedávna vyskytovaly jen ve sci-fi. A hned dneska mě ty technologie doběhly.
Ve čtvrtek ráno chodí Kačka plavat. Se školkou, pochopitelně, sama by do Břežan ještě netrefila. Autobus odjíždí ze Zvole v půl osmé, tak to musíme stihnout.
Dneska (je to čtvrteční - tedy včerejší historka) jsem na to už podruhé zapomněl. O mépracovitéHaničce ani nemluvě - ta už byla dávno někde na cestě. Nějak se přihodilo, že jsem si na to plavání přeci jenom vzpomněl. Asi tak pět minut po sedmé. Byla to honička, ale obvyklé ranní rituály jsem s dětmi zvládl tak, že jsme před půl už seděli v autě a uháněli do Zvole.
Najednou to cuklo a uhánění na chvilku ustalo.
Sakryš. Já včera nestih natankovat! A teď to mám. Kačku nedovezu včas. Dal jsem nohu z plynu a uhánění zmírnil na ekonomické ploužení. Zvládli jsme to ještě před příjezdem autobusu.
Tak. Kačka jede na plavání, plavky a ručník má v baťůžku, náhradní tepláky taky. Matěj je ve škole a čepici má, svačinu taky, úkol včera nebyl, ... takže je všechno v nejlepším pořádku.
Serpentíny do Vraného jsem pomalu sjel bez problémů, ale v Jarově to začalo být vážné a kousek před jarovskou hospodou mi došel benzín definitivně. No, tak to bysme měli. Zvedl jsem telefon a zavolal kamarádovi Míšovi.
"Jé, čau, jakou máš dneska ajfounovou?"
"Ále prdlajs, ajfounovou, potřebuju pomoct."
"To je blbý, já za pět minut začínám školit. Co potřebuješ?"
"Teď už nic, ale dybys bejval měl čas, došel mi na cestě benzín."
"To je dobrý. Tak víš co?"
"No nevim, potřebuju benzín."
"No jasně, to je snadný."
"Jo??"
"Jo. Řekni do ajfounu : Benzín!"
"Vole!"
Zasmáli jsme se a já ještě obvolal pár kamarádů, až se nakonec našel někdo, kdo v tu chvíli moh.
Sousedi byli ještě doma a cestou do Prahy mi Lenka přivezla onu potřebnou tekutinu, čímž mě kromě jiného zachránila i od zmrznutí, neboť ráno byly u Vltavy jenom tři stupně.
Poučení se přímo nabízí: Nedejte na spásonosné technologie. Když jde opravdu o věc, pomůžou zas jenom lidi lidem.

Když jsem pak odpoledne pro legraci zkusil říct do telefonu "benzin", ajfoun skutečně předpisově zareagoval.
Okamžitě nabídl informaci, kterou člověk v autě bez benzínu v nádrži jistě ocení, totiž několik stránek s popisem složení a výroby benzinu ...
... jo, holt to má eště mouchy.

je to běžný

Do podzimních plískanic je potřeba mít pořádné obutí. To platí pro auta i pro lidi. Auta už jsme tak nějak obstarali a včera přišla na řadu Kačka.
Šel jsem jí pro nějaké pořádné botky. Matějovi už jsem v tom obchůdku boty nedávno kupoval, tak nebyl důvod se domnívat, že by tam nějaké teplé neměli i pro Kačenku. No a měli jich tam tolik, že jsem si nějak nemohl vybrat. Tak to chodí. Když má člověk na vybranou, hned má problém. Odešel jsem, že si to ještě rozmyslím.
Jenže na schodech v metru mi to nějak nedalo. Přece to jen tak nevzdám. Ale kde mají ještě v okolí dětské boty?
Ajfoun! Napadlo mě.
Ne, v telefonu boty nemají, ale mohli by vědět...
Otevřel jsem vyhledávač a do telefonu řekl: "dětská obuv". Nerozuměl mi hned napoprvé, schody rámusily, ale napodruhé už se chytil.
Obratem mi vyhledávač nabídl adresu nedalekého odchůdku s dětskými botami. Jen dvě stanice tramvají.
A tam jsem si - vlastně Kačce - vybral. Pochopitelně růžový. Teplý a nepromokavý taky, to dá rozum, ale růžový.
A proč to píšu?
Protože to už je asi třetí případ, kdy ten telefon používám, jako Mach s Šebestovou kouzelné sluchátko.
Žádné psaní, žádné telefonování. Stačí říct, o co jde, a telefon vám pomůže to najít.
Mě to přijde jako zázrak. MásečtěláHanička to ovšem vidí jinak:
"Kdybys čet víc sci-fi, věděl bys, že je to běžný."

dnes za pět minut čtvrt na devět večer

Měl bych si ten dnešní zápis psát až pět minut před čtvrt na devět večer, ale to by nebyl zápis ranní, nýbrž večerní, takže to ošidím.
Důvod je nasnadě: máme dnes velice kulaté datum. 20.10.2010. A uznáte, že večer, ve 20:10 to bude ještě o fous kulatější.
Nemohl jsem to datum nechat jen tak, pochopitelně. Zrovna se to hodilo k připravované hře.
Děti, které s námi tu hru hrají, tedy dnes dostanou pergamenový svitek s tajemným znamením a textem ukrývajícím den, kdy se bude možno vydat po stopách Magistra Edwarda Kellyho. Přirozeně je ten svitek zapečetěn a podepsán samotným Kellym a datován právě na dnes.
No, měl to včera Kelly honičku. Nejdřív v jednom papírnictví koupit čtvrtky, násadku a pero. Červenou tuš neměli, ani pečetní vosk. Pro ty jsem musel do dalšího papírnictví, taky pro provázek. Pak ještě vyrobit text a nechat ho na ty čtvrtky vytisknout, jenže to bych si nesměl zapomenout ten správný soubor v počítači. Tak ještě jednou dokola.
Text nakonec úspěšně vytištěn včetně tajemného znaku. Teď ještě pečetidlo.
V Nuslích ve vetešnictví neměli, že prý to je vzácné. V papírnictví taky ne. Zato ve výrobně razítek měli, ale to jsem zas nechtěl já, protože stálo jak celej Kellyho poklad. Ovšem v Podolí ve vetešnictví pečetidla měli a hned tři, aby bylo z čeho vybrat. A ejhle, jedno bylo zrovna s písmenem K a nějakou ozdobou.
Tak to máme pěkně pod střechou. Už jen podepsat červenou tuší, zavázat, zapečetit, a je to.
Když přijela večer mápracovitáHanička, Ondřej už si dva svitky pro svoji skupinu přebíral. Další jsem ještě později zavezl já no a naši dva lovci pokladů už mají svůj svitek za oknem. Jurášovi ho předám odpoledne a třetí kolo hry může začít.
Už se těším, jak se budou těšit na další - a ten přide co nevidět.

škrty si můžeme dovolit

To, že jsme v neděli zrušili železniční trať u nás na stole, abychom šli pouštět draka a vrátili se až k večeři obalení blátem ze zvolského pole, to byla jen předehra k dalšímu železničnímu dobrodružství.
Tentokrát se odehrávalo pouze na papíře.
Ony ty koleje, po kterých se Matýsek pokoušel co nejšikovněji řadit vláčky, jsou už, pravda, za těch čtyřicet let poněkud rozcabrtané. Jednak věkem a jednak častým sestavováním a zase uklízením, což bývala tenkrát jedna z mých oblíbených her. Jenomže teď to vede k tomu, že se víc řeší traťový svršek a jeho kvalita, než jízdní řády. Ostatně je to nemlich to samý, jak u naší státní železnice. S tím rozdílem, že nám se celá naše železniční síť vejde doma na jeden stůl.
Aby to bylo více hraní s vláčky, než opravování kolejí, řekl jsem si, že to kolejiště prostě obnovím. Koupím náhradní koleje. Vláčky i koleje se pořád vyrábí a neměl by to být vážný problém.
Neměl, kdyby ...
Kdyby inovace nepřišla i do oblasti modelové železnice. Jenže přišla. Koleje, které máme my, se už nevyrábí. Dělají se nové, lepší. A neslučitelné se starými. Pochopitelně.
Což jsem se ovšem dozvěděl, až když jsem právě na tom papíře měl hotové schema kolejiště s použitím všech výhybek a křížení, které jsou ještě bez problému použitelné.
No, když už to bylo hotové alespoň na tom papíře, odeslal jsem to po domluvě do jednoho krámku, kde se těmito hračkami zabývají. Pán slíbil, že mi to napočítá, abych věděl, kolik mě to bude stát.
No a já jako investor jsme mu zase slíbil, že až ten rozpočet dostanu, pěkně mu ho seškrtám. Což se tedy zřejmě od skutečné železnice poněkud liší. Tam v případě škrtání vystoupí odbory a se škrtáním je utrum. My naštěstí doma žádné odbory ani jinou vyděračskou organizaci nemáme, takže si ty škrty můžeme dovolit.

praxe s krabicemi

Jestli prý nevím, jakej drak je nejlepší a kde ho koupit, ptal se mě tenhle týden kamarád Ondřej.
"Jasně, že vím, všichni draci lítaj, ale sázka na jistotu, to je krabice, ta lítá bez problémů a sedí ve vzduchu jak přibitá."
"No když říkáš, já dám na tebe. Ale kde se kupujou?"
"Nejlíp támhle v Sinkulově ulici. Já už jsem tam několikrát draky kupoval. A Juráš taky."
"Tak to dík, já si to vygůglím."
Protože kolem toho místa, kde draci mají hnízdo, celkem často jezdím, nabídl jsem druhý den Ondřejovi, že se mu pro tu krabici stavím, jestli už si nějakou vybral. Dohodli jsme se a já včera zastavil u krámku. On je schovanej v domě a kdo neví, nenašel by to.
"Tak jsem tady pro krabci." oznámil jsem slečně, když přišla otevřít.
"Pro krabici?"
Začal jsem tušit, že to nepůjde tak snadno.
"Ano pro krabici. Pro draka krabici na lítání pro děti."
"Aha. Tak pojďte dál," nakonec slečna souhlasila. Zřejmě jsem použil nějaké klíčové slovo. "Jenže vony asi krabice nejsou."
"Jak to? Dyť krabice je vůbec nejlepší drak."
"Já nevim. Já zavolám kolegovi."
Kolega věděl a za chvíli i přišel. Krabice se prý letos nedělají, protože je nikdo nechce.
No jo, pochopitelně. Krabice je prostě jenom krabice. Nic na ní není. Jenom pořádně lítá. Ostatní draci sice lítají hůř, ale zase jsou na nich namalovaní mikimausové a kosmonauti.
Co jsem měl dělat. Ještě jsem to ověřil po telefonu s Ondřejem a dostal plnou důvěru k výběru a nákupu.
Vybral jsem pro Dodo (Ona je samozřejmě ten cílový uživatel) motýla. Pán říkal, že ti motýli lítají nejlíp.
No uvidíme. Motýl je nylonovej s tyčkami z karbonových vláken - tedy dostatečně kosmicko-technologickej. Teď jen aby opravdu lítal.
To se uvidí, až bude vítr. Zatím jsme jen u teorie motýlů a mé letité praxe s krabicemi.

vemte si škopíček

Na Václaváku už se semlelo kdeco. Teď tam stojí kousek pod koněm domek.
Píšou, prej, že FreeDomek. Píšou o tom snad i v novinách, jak je fantastickej.
Já kolem jezdím denně už přes týden, tak jsem se na ten zázrak šel podívat. Sluníčko svítilo jako o život, teplo bylo na říjen až až, no den jak stvořenej na procházku. Obcházím ten sluncem a pozorností zalitý domek.
No - domek. Takovou kůlničku z bedýnek vod syrečků stlučenou. Já bych se do toho bál dát brombory na zimu, aby mi je myši nesežraly. Ale což, proti gustu žádnej dišputát. Dneska jsou bedýnky vod syrečků v módě, pokud je na nich ovšem napsaný zvučný jméno nějakýho známýho architekta a jsou dostatečně ekologicky vyvážený.
Doba si žádá oběti a úspory.
Jak tak zevluju kolem té boudy, koukám, že nahoře je majestátně vztyčený zaručeně ziskový sluneční článek, tedy články ve slunečním panelu. Vše v záplavě říjnového slunce. To mě zaujalo a začal jsem i pročítat všechny možné cedule kolem dokola stánku nalepené a vyvěšené. A téměř
okamžitě jsem našel tu pravou, která popisovala onen sluneční zázrak a velkým červeným písmem přímo vykřikovala do světa, že: "Domek je díky fotovoltaice energeticky soběstačný. Roční výroba 2,4MWh."
Ha! Teď jsem na to kápnul! Vono to vopravdu funguje!
Začal jsem rozjímat o zázracích způsobených sluncem a řadou bohulibých zákonů, které dohromady způsobily, že elektriku budeme mít příští rok ze sluníčka zadarmo, akorát holt budem muset trochu přitlačit při placení poplatků na obnovitelné zdroje. A jak tak rozjímám, cosi mě v tom rozpoložení ruší.
Jakýsi hukot.
Obešel jsem tedy soběstačnou kůlničku se solárním zázrakem a hned vzadu u zadního vchodu boudy jsem zdroj rušení našel. Stála tam naftová
elektrocentrála Honda, běžela na plný plyn a kablík dodávající elektřinu cudně schovávala někde za zavřenými zadními dveřmi pastoušky.
Teda takovou otevřenou a transparentní politiku výrobce jsem nečekal. Bylo mi hned jasné, že přebytky solární energie jsou vedeny kabelem přímo do centrály a ta je jednoduše proměňuje na bionaftu, protože přeci nenechají ty megawatty jen tak téct po Václaváku.
Nevěříte? Tak to se musíte na Václavák přijít podívat sami. A vemte si s sebou škopíček, třeba vám trochu těch zelenejch rozumů odlejou s sebou.

cirkus máme za sebou

Do Zvole se na dva dny přikodrcal Cirkus Berousek.
Včera jsme jeli kolem ze školy a ze školky a povídám dětem, že se mrknem, kdy hrajou. Hráli od pěti, takže jsme tam rovnou zůstali.
Já vám nějak ty cirkusy nemám rád, ale když tam už byla půlka první třídy i školičky, nemoh' jsem dětem vysvětlovat svoje předsudky, které chovám k vystoupením tohoto druhu. Během chudičké produkce jsem pomalu ty předsudky opouštěl. Vůbec žádná historka se nepřihodila, jen při pohledu z odstupu jsem těm Berouskovým to živobytí vůbec nezáviděl.
Pan principál seděl v pokladně a pak proháněl v manéži ošoupaného grošáka s poníkem. Stejně tak ostatní dvě dámy a dvě děti. Dýchlo to na mě jakousi tlející romantikou zašlých časů. Ale tohle děti nevnímaly a docela se bavily. Ba dokonce kluci v přední lóži hýkali, div nespadlo šapitó, když paní Berousková předváděla cviky na visuté hrazdě. Nakonec to byl povedený podvečer. Jenomže to skončilo v sedm, takže honem domů, napsat úkol, navečeřet, umýt, vyčistit zuby a šup, šup do hajan.
Když jsem někdy kolem jedenácté šel taky do peřin, nabyl jsem dojmu, že máme v domě nějak málo koček. Sára už týden nocuje doma, jelikož čeká první mrazíky, jichž se už předevčírem dočkala. Ale Ferda o počasí ví houby. A právě on chyběl. Prošel jsem dům dvakrát a po Ferdovi se slehla zem. Vzal jsem si na sebe alespoň bundu a napůl nehej šel za Ferdou ven. Dům jsme obešel dvakrát a kocour opět nikde.
Nastal tedy cirkus. Znovu velice důkladná prohlídka domu včetně všech komor a zákoutí. Nic. Vzal jsem baterku a vyrazil do tmy. Teplota znatelně klesala k nule a mě vůbec nabavilo prohlížet všechna možná místa na zahradě, kde by Ferda mohl být. Vzal jsem jen ty nejznámější. Paprsek baterky prohledával vytypované schvovky a skutečně po chvíli pod břízou narazil na Ferdu. Ferda vystřelil, jak načapanej záškodník a pelášil ke dveřím na terasu. Umí si je otevřít, pokud není vysloveně zavřeno. Jenže bylo.
Tak jsme si dali kolem domu ještě dvě kolečka, já nakonec Ferdovi otevřel a při třetí rotaci kolem domu už se na mě koukal Ferda zevnitř jako neviňátko. Byl celej vystrašenej, že musel být v noci v zimě venku. Vůbec netuším, kdy se nám proplet po nohama a zdrhnul.
No, je čas jít spát. Ten dnešní cirkus máme za sebou.

sotva jsme začali

V neděli jsme dohráli druhou část hry Za pokladem Magistra Kellyho. Z původní hry jen pro naše děti se zvláštním přihlédnutím k Dodo, Ondřejově vnučce, se nám to poněkud rozrostlo. Dalo by se říct, že tentokrát se hry účastnilo dětí jako smetí a bylo to tudíž příslušně soutěživé.
Jako třeba kdo první najde schránku, kdo první vyleze na strom, kdo první šlápne do hovna a tak podobně. Ostatně už o tom bylo psáno na Hyeně a Ondřej se nevyhnul ani posledně jmenovanému citlivému tématu. Hra byla báječná, děti našly truhlici plnou pokladů a najednou byl konec. Tentokrát připravovali hru přátelé a my jsme si jí užívali.
Jenomže co dál? Hra skončila a my jsme u nás doma hraví.
Přišli jsme domů a už to v nás začalo pracovat. No a kolem půlnoci byl na stole rámcový scénář včetně seznamu potřebných kulis a rekvizit na příští hru.
Hned ráno jsem volal:
"Tak už máme termín na příští hru. Udělejte si v kalendáři záznam, ať máte volno. Bude to tentokrát předvánoční."
"Správně," pravil kamarád Ondřej, "král je mrtev, ať žije král."
Čímž jsme zahájili přípravné práce na již třetím pokračování hry. Tentokrát to chce přípravu důkladnější a některé artefakty bude třeba vyrobit. Už něco mám, MáhraváHanička už má také jasno, které úkoly a jak hráčům nachystá, a se svou troškou do mlýna už přišel i Juráš, který je u nás v rodině jedinej, kterej trochu rozumí alchymii, neboť mají ve škole chemii. A to dá rozum, že Kellymu do řemesla může fušovat jenom on.
No co vám budu povídat, to hraní nás tolik zaujalo, že už se nemůžeme dočkat. A to jsme sotva začali s přípravou.

kabaret

Letošní první představení pro naši předplatitelskou skupinu v Rokoku bylo včera. Monty Pythonův létající kabaret.
Tato výtečně pokleslá zábava však měla začít ještě před začátkem představení.
"Jsme tu moc brzy," pravila mámiláHanička, "ještě někam půjdem."
"A nechcete jít do divadelní kavárny," uvedl nás uvaděč.
I proč ne. Šli jsme si dát kafe.
"Já si tam pak dám na ty záda nějak ten flastr," oznámila mi své rozhodnutí máopatrnáHanička.
Dali jsme si kafe a sedli si do lože pod Kellyho (pochopitelně jsme si nemohli sednout nikam jinam).
"Tak si pojď sednout tady za mě na tuhle polstrovanou lavici a já ti tam ten flastr nějak nalepím."
"To by šlo," připustila mášikovnáHanička a přesunula se na označené místo.
Pro ty, kteří nechodí tak často do kavárny divadla Rokoko, podotýkám, že lože jsou po obvodu sálu a jsou poněkud vyvýšené, čímž je na osoby ve zdánlivém soukromí ze všech stran opravdu báječně vidět.
"Tak já ti nenápadně vyhrnu tu halenku a ..."
"Ale já mám pod ní ještě ten tvůj stahovací bederní pás."
"Šišmarjá, to tady nemůžeš sundávat, ten suchej zip dělá hroznej rámus!"
"Proč ne?" Škrrrrrrrrt ....
MáneohroženáHanička si kultivovaným trhem odepjala pás. Celej sál dělal, že usrkává kafe a že my tam vůbec nejsme.
"No, tak teď si nás vopravdu nikdo nevšim. Ukaž tu náplast."
MácitliváHanička mi podala obálku s flastrem. Odjistil jsem aktivní plochu a:
"No jo, ale dyť ty na tom místě na zádech máš ale ještě zapínání od podprsenky!"
"Tak jí snad umíš rozepnout, ne? Dyť jsi študoval šest let na inžinýra."
"Tady? Před lidma?"
MánetrpěliváHanička o tom nemínila dál hovořit. Rozepla si patent sama.
Nedíval jsem se do sálu, nemělo to cenu. Určitě všichni dál srkali to svý kafe.
Aplikoval jsem náplast proti bolení zad.
"Teď mě to můžeš zas zapnout."
"Já? Tady?"
"A kde jinde?"
Provedl jsem onen úkon a zatáhl oponu, totiž halenku. MáusměvaváHanička se otočila:
"No vidíš, jak jseš šikovnej."
Já se neotáčel. Čekal jsem, kdy za mými zády propukne potlesk.
Naštěstí mě zachránil zvonek prvního zvonění a my zamířili do křesel divadla podívat se na ten opravdový kabaret.

to by přeci nešlo

"To se ví, že musíme jít dopoledne, protože odpoledne tam bude narváno. Dopoledne bude prázdno, to je jasný."
Šli jsme do Břežan na pouť a bylo prázdno. Skoro všude jsme byli první.
Jen na autíčkách už někdo jezdil, tak měl Matěj příležitost se učit řídit v běžném provozu. To se naučil tak šikovně, že když jsme na pouti končili opět těmi autíčky, jezdil už sám ve svém. My byli s Kačkou v druhém a byla to pěkná švanda. Matěj byl samozřejmě v autíčku lehčí, tedy i rychlejší a pěkně nám to natíral.
Mezi dvěma jízdami na utíčkách se ovšem Matýsek nedal nijak zahanbit a činil se i v jiných disciplínách. Tak například ve střelnici si vystřílel
náruč cen. Nebyl sám. MášikovnáHanička se thned po něm chopila vzduchovky a trefila pět špejlí z pěti. Budu si na ní muset dávat větší pozor. To s tou přesnou muškou mi až doteď mazaně tajila.
Potom se šlo na koně. Tam byla doma hlavně Kačka. Vsedla na bělouše a přirozeným způsobem
kynula přihlížejícímu, pochopitelně poddanému, lidu. Matýsek prý si představoval, že je Limonádový Joe. I romantika se dá nahlížet z koňského hřbetu různě. Nehledě na to, že nácvik proběhl v sedačkách řetízkového kolotoče, kde se naopak smáli oba stejně.
Nakonec před tím posledním autodromem byla ještrě trampolína.
Kačenka vyskakovala docela decentně, ale Mates se naučil dělat kotrmelce a nemohli jsme ho z té trampolíny sundat. Pan trampolínář pravil, že ho tam klidně nechá až do večera, ale že mu bude špatně. Což jsme nemohli dopustit a Matěje jsme po nějaké době přemluvili, aby těch opičáren nechal.
Byl k tomu dobrý důvod. Vlastně hned několik. Byl čas na oběd, čekala nás odpoledne i s Kačenkou cyklistická stezka a hlavně: na druhý den, v neděli, se chystala už druhá výprava za pokladem magistra Kellyho.
Tak to by přeci nešlo, aby bylo Matýskovi špatně z trampolíny.

dáme si repete

Minulý týden jsme pečlivě sledovali vývoj počasí. V sobotu totiž mělo začít pršet a hrálo se o čas. Buď to rosničkářům vyjde nebo začne pršet až večer. Ta druhá varianta by pro nás znamenala cyklistický výlet se školkou na Karlštejn. Nakonec všechny matematické modely včetně aktuálního záznamu z radaru ukázaly, že pršet u nás v kraji začne nejpozději v jednu odpoledne. A to taky vyšlo, čímž byl výlet na Karlštejn zrušen.
Výlet jako takový ale zrušen nebyl a vyjeli jsme alespoň na dopoledne tady do kraje. Že prý je mezi Libní a Břežany nová cyklostezka, takže jí pojedeme prozkoumat.
Byla tam.
Pro mě trochu nepochopitelně meandrovitě se kroutící napůl antuková napůl asfaltová stezka mezi poli. Na straně u Břežan altánek s nezbytnou cedulkou "na tohle přispěla únyje". No, je to lepší, než aby na to přispíval hejtman, to by musel bejt na každejch deseti metrech jeho portrét a museli bychom se u něj povinně křižovat.
Ale dosti brblání. Ta stezka je fajn a podle břežanského nepavidelného zpravodaje by měla vést až do Jílového: "Cyklostezka povede ze Svárova (kde se v budoucnosti napojí na pražskou cyklostezku směrem do Cholupic a do Modřan), přes náměstí, pomník padlým ve světových válkách do Libně a pak dále lesem přes Radlík do Jílového."
My jsme vyzkoušeli jen ten kousek od Libně a moc pěkně se nám po něm jelo. Jenom ten déšť přišel ještě před jednou a my museli cestu zkrátit. Jen jsme po cestě s Matýskem zabouchli dveře domečku, spustil se pořádný liják.
Takže jsme to vlastně skvěle stihli. Zmokli jsme jen trošku, u Berušky v Ohrobci jsme ještě byli pro čerstvý chleba a doma jsme byli zrovna k obědu. Už aby Kačka uměla pořádně jezdit. To si potom si dáme spolu s ní repete.

jedenáctá byla Karlík

"Jen sem jdou, mladej pane, já jim ty perka vypulíruju, že se v nich uviděj jak v zrcadle," zval mě mládenec ke stoličce.
Inu proč ne. Dal jsem nohu na stoličku a Matýsek měl první zážitek z divadla.
Ono totiž to páteční představení Klapzubovy jedenáctky začalo už před divadlem v pasáži. Rozdávaly se Odkolkovy koláčky, zvalo se do divadla a pucovaly se boty. Už v té pasáži to byla komedie a na divadle teprv.
Bratři Formanové to představení pojali opravdu velkolepě. Vlastně se hrálo v celém prostoru divadla a my jsme se nestačili s Matýskem divit, odkud odevšad na nás vykouknou herci. Ovšem i s předlohou si Formanové naložili po svém. Nakonec se po té báječné podívané ukázalo, že nejmladší Karlík z Klapzubů je opravdu holka, což Matěj hlásil už na začátku - on tyhle věci pozná hned - a že to mělo úplně jiný důvod, než se nám zdálo. Totiž my mysleli, že už neměli jedenáctýho kluka, tak tam prostě strčili holku.
Kdepak. Oni tam těch holek nakonec strčili deset, jedenáctá byla Karlík a úplně na konci měly všechny bříško a v něm malý Klapzubácký miminka - tedy ono to mělo ještě další zápletku na samém konci, ale tu vám neprozradím. Běžte se na Klapzubáky do Minoru podívat sami. Ta švanda stojí za to.

prošli jsme Blanku

Pečlivý čtenář si zajisté povšimne, že jsem se zas dva dny v týdnu flákal, což je ovšem pravda jenom z části, neboť flákáním jsem odbyl jen woleschko, zatímco ostatní činnosti jsem naopak neflákal vůbec.
Z událostí udavších se během prodlouženého víkendu a školního ředitelského volna byla asi nejviditelnější ta včerejší, sváteční, tedy návštěva Blanky.
Nejednalo se o sousedskou návštěvu, nýbrž o
třiapůlkilometrovou procházku budovaným tunelovým komplexem Blanka. Kdybych nedostal avízo přímo z Metrostavu, asi bych si toho dne otevřených dveří ani nevšiml, ale takhle - byv upozorněn dobré tři neděle předem - jsem si tu nevšední událost s dětmi nenechal ujít.
Všichni tři jsme byli v takovém tunelu vůbec poprvé. Proto je jasné, že jsme si mohli cestou hlavy ukroutit, jak jsme si prohlíželi všechno, co je normálnímu smrtelníku skryté a co naopak stavbaři mají za každodenní chleba. Bylo tam pro nás tolik novot, že už i sama Kačenka někde pod Vltavou pravila:
"A už, tatínku, tolik nepovídej, ať z toho nejseš upovídanej."
Tentokrát jsem Kačku neposlechl, naopak jsem odvětil, že tohle je neobvyklý výlet do podzemí a že hrozně rád jí i Matějovi odpovím na všechno, aby toho věděli z tunelu co nejvíc.
Takže děti už vědí: nač je ta obrovská roura, proč je tady plátěná a tady železná, co je tohle za stroj, jak se sem dostalo to auto a proč je tak strašně velký, a do čeho ten stroj vrtá, a jak to betonový dělo ten beton střílí, a proč nemají menší helmy, mě to, tatínku, nedrží a asi spadne, a kdy už budeme venku, a co je to zával, a proč tu teče voda, a proč je tu tma, a cojávímcoještě.
Děti šlapaly statečně podzemím. A když jsem dal ještě vybubnovat, že kdo bez zlobení dojde až nakonec a sní pořádně oběd, dostane za odměnu dobrotu, bylo to jako když Honzovi slíbíte půl království a Zlatovlásku. Děti se hnaly za dobrotou a celá cesta, která nám trvala asi tak hodinu a třičtvrtě, utekla velmi rychle.
Dobrota byla sladkou odměnou za chvíle strávené v podzemí a doma jsme se mohli pochlubit mémiléHaničce, že jsme prošli celou Blanku ani ne za dvě hodiny.

suum cuique

"Dyž jsem byl malej, chodili jsme s dědou podívat se na takovýhle stavby. Třeba na metro nebo na nuselskej most. A byli jsme vděčný, že se tam vůbec můžem podívat. A ty si teď stěžuješ, že na nově otvíraný dálnici kolem Prahy nebyla zadarmo svíčková a na každým metru nestála baba a neutírala vám zadek!"
Takhle jsem činil kolegovi, kterej si stěžoval, že se v sobotu na tý akci, co se vůbec nepovedla, ani nenajed, jelikož na těch kolečkovejch bruslích už mu vyhládlo.
V novinách jsme se dočetli, že se vlastně ani neví, jestli ta nová stavba vůbec měla bejt votevřená, poněvadž jsou tam technický nedostatky. Taky to, že se například na Spořilově vyskytly dopravní problémy způsobené bloudícími kamiony. Ke slovu přišli další reptalové a šťouralové. Všem je teď jasné, že je všechno špatně a že ten obchvat, co se plánuje už od první republiky, je udělanej mizerně a že těch dvaadvacet miliard jsou vyhozený peníze.
No, to už je holt takovej národní folklór a tradice, řikat, že je všechno špatně.
Já si naopak myslím, že je to báječná stavba. Už včera jsem měl příležitost po ní jet, protože jsem hned ráno musel do Loděnic, kam se od nás dřív nejrychleji proplétalo přes Lahovice, Radotín, Lochkov a dál tím kousíčkem ucpaný Barrandovský spojky. Teď je to otázka několika minut. Odpoledne při cestě z centra domů byla vždycky ucpaná podolská čtyřproudovka už od Žlutých lázní. Včera jen pár aut, prakticky jsem nezastavil. Na křižovatce u zbraslavského mostu prázdno, shora od Břežan se přiloudala jen dvě auta.
Z mého pohledu tedy nová stavba v prvních dnech uvedení do provozu ubrala dobrých devadesát procent provozu z jindy ucpaných cest v přilehlé oblasti. A počítám, že to na dalších cestách na jih od Prahy bude stejné.
Ovšem reptalové dál reptají a šťouralové jakbysmet. Tož ať si to užijou. Já si budu užívat prázdných cest. Inu tak. Suum cuique.

nedělní odpoledne

Jenomže to nebylo všechno. Dopoledne v neděli jsme sice hledali a našli kešku ve Zvoli, ovšem po obědě nám málaskaváHanička naordinovala kulturu. Vepřovou.
Kačenka si totiž vysloužila divadýlko O třech veselých prasátkách. Když vysloužila, tak vysloužila. Šlo se do divadla.
V divadýlku už bylo dětí jak na pouti a za chvilku to začalo:
"V řadě za sebou, tři čuníci jdou ..."
Poslední dětské divadýlko, na které se pamatuju, bylo se strýčkem Jedličkou. Všichni jsme ho společně nenáviděli.
Tady to bylo úplně jinak.
Děti se samy od sebe okamžitě zapojily do hry. Tu a tam vyběhly na podium, aby prasátkům pošeptaly, jak je to doopravdy.
Vstávaly ze židlí a jako ve škole - tedy ovšem bez vyvolání - radily, kudy kam a kde je vlk.
To vám byla mela. Jenom to sledovat byla ohromná švanda.
Vlastně jsme si to užívali s dětmi, jen na to jeviště jsme se jaksi neodvážili.
Vždyť bylo nedělní odpoledne.

byla tam

"A sakra, dyť von je ten orienťák už vod jedný, tak to nestihnem, Kačka šla spát teprv před půl hodinou," vedl jsem negativní monolog v sobotu odpoledne.
"A kam půjdeme, taťousi?" tázal se synek.
"A víš co, Matěji? Půjdem na houby!"
A šlo se na houby. Tuhle k nám do lesíčka za humny. Hned, jak se Kačka po obědě vyspala.
Děti si vykračovaly a už
na kraji lesa jsme pár houbiček našli. Potom i dva praváky, nějaký ty babky a bedly. Za chvilku jsme měli na polívku a děti ještě stihly provést útok na ztrouchnivělý pařez.
Jen, co jsme dorazili domů, ozvala se mástarostliváHanička po telefonu: "Tak kde vás najdu?"
"No my jsme to na ten orienťák nestihli, tak jsme šli radši na houby."
"Ale tady je to prima, to ještě stihnete!"
A tak jo. Stihli jsme ještě dojet do Zvole, aby děti proběhly pár discipín ze Zvolského
Dne SK. Tedy běhat Matýska s pingpongovým míčkem na pálce mezi žlutými kužely, to jsem ještě neviděl A počítám, že Matěj taky ne.
Nestihli jsme úplně všechno, zvlášť švihadlo Kačku mrzelo, ale u stolku s orientačním během jsme se zastavili. A že prý to klidně Matěj může za rok, až bude v druhé třídě, zkusit. Že už se třeba v lese neztratí.
"No jasně, my jsme našli jednu vaši kešku!"
"Jo? Tak to je prima, to jste šikovný," dostali jsme pochvalu.
To nás s Matýskem samozřejmě motivovalo. A v neděli jsme se ještě před obědem vydali hledat tu druhou lesní Zvolskou keš, co jsme kolem ní minule chodili, měli jsme jí přímo před očima - a nic.
A světe, div se! Tentokrát to vyšlo hned napoprvé. Matýsek navigoval,
u pařezu se zastavil a prohlásil: "Tady je!"
No - a byla tam.

aby to bylo jako ze života

Jára Cimrman trénoval své žáky v běhu oblečen v zimníku a s kufry v ruce.
"Bude-li vás honit četník nebo budete-li spěchat na vlak, také neodložíte zavazadla a nepřevléknete se do trenýrek s lampasy," říkával a dodával: "aby to bylo jako ze života."
A já, trouba, jsem se toho pošetile nedržel.
Kdybych trénoval jako Jára mohl jsem těch 400 metrů uběhnout v celku a bez zadýchání. Takhle jsem utíkal jen asi třista metrů a zbytek jsem už musel doklusat. I tak jsem do hospody U Jindřišké věže vpadl notně zadýchán. Pochopitelně není mým zvykem běhat v hubertusu centrem města, ale jsou okamžiky, kdy vám to prostě nedá. Například když se vrátíte z oběda do kanceláře, chcete si zavolat a zjistíte, že není z čeho, poněvadž se váš telefon válí tam, kde jste ho naposled odložili, tedy v hospodě na stole.
Nastane panika. V mém případě něco jako konec světa. To především proto, že se jedná o mou čím dál oblíbenější hračku, kterých se dostalo v prvním kole do Čech jen pár, a nehledě na to, že je to docela nákladnádná záležitost, se prostě v tuhle chvíli docela obyčejně nedá koupit.
"Prosimvás, nenašli jste tuhle na stole telefon. Já ho zrovna tady u tý slánky před pěti minutama nechal."
Pánové v kravatách byli zrovna u polívky, ale ochotně nadzvedli talíře, slánku, jídelní lístek - a nic.
Poděkoval jsem a byl smutnej, pochopitelně.
To už se blížil pan vrchní.
"A jakpak asi takovej telefon vypadá?"
Vida, pán je vtipálek, pomyslel jsem si a poohlédl se po někom dalším z personálu, který by mohl o telefonu něco vědět.
"No, počkejte," nechtěl se pan vrchí nechat jen tak odbýt, "nebyl to takovej ten ufoun?"
"Ježišmarjá no bodejď, že byl. Ajfoun!"
"A jak teda vypadal? Nebyl černej?"
"Černej, samozřejmě, že černej, z vobou stran, skleněnej. A byla v něm zrovna votevřená kniha, co jsem čet při vobědě!"
"Tak to asi bude tenhle, že jo?"
Pan vrchní vytáh z pultu za pípou můj telefon!
"Jé ...! Děkuju mockrát, vy jste mě zachránil!"
"To bylo na infarkt, co?"
"No to teda! To bylo vo fous! Tak ještě jednou mockrát děkuju, jste hrozně hodnej."
Hned vedle je lahůdkářství. Tam jsem koupil flašku a tu pan vrchní dostal:
"Heleďte, já vím, že je to nošení dříví do lesa, ale moc jste mi pomoh, tak tuhlec bych si dovolil ... a vážně moc děkuju!"
"Né to, to né, to jste neměl ...." slyšel jsem ještě mezi dveřmi hlas poctivého pana vrchního.
Uff... tedy to byl adráč! Jára by měl radost. Tohle bylo ze života.
(pozn. překl.: adráč = adrenalinový zážitek)

vůbec ho nepotřebujete

Taky máte rádi jabka? Já nejvíc ve štrůdlu, co ho naprosto bezkonkurenčně umí upéct mámiláHanička. Kdepak štrůdl, to je bašta. A když se k němu navíc přidá vanilková omáčka, jak to mášikovnáHanička odkoukala v Alpách, nemá to žádného nedostatku a slabší povahy se neudrží a začnou slintat, jen se o přípravě této lahůdky začne u nás mluvit. Tedy tou nejslabší povahou v tomto smyslu jsem pochopitelně já, to dá rozum.
Ovšem, ovocnáři prominou, jabka nerostou jenom na stromech. Tu a tam se taky nějaký to jabko dostane do výroby. To potom není k jídlu. Ale k užitku. I když je nakousnutý. Musím přiznat, že i tahle jabka mám rád. A už to dávno nejsou jenom počítače.
Je to tři roky, co se přihodily dvě zdánlivě nesouvisející události. Přítel Ondřej vydal další - podle mého nejlepší knížku Tušení podrazu a Steve Jobs začal prodávat telefony s jabkem. Pokud je mi známo, tihle dva se neznají, ale iPhone od Jobse a Auril od Neffa mají víc společného, než by se mohlo na první pohled zdát. Samozřejmě ve sci-fi je technologie trochu dál, ale ne zas tak moc. Jinak jsou si jako vejce vejci.
Já to vydržel právě ty tři roky. Dýl ne. Už ho mám taky. Úplnej Auril. Najde vám nejbližší hospodu, cestou si vyřídíte rezervaci, když zabloudíte, sám vás naviguje a ještě vám zobrazí, kudy na mapě jdete a jak vypadá ten dům za rohem; když si v hospodě sednete, otevřete si v něm knížku nebo dnešní noviny a na pozadí si posíláte zprávy přes wi-fi s kamarádem a když na to přijde, můžete vést i videohovor, popřípadě zjistit nejbližší spojení do Vídně, přečíst si maily, zjistit, kdy dneska zapadá slunce a kdy ordinuje váš pan doktor. A když se z toho všeho nezblázníte, můžete si z něj i obyčejně zavolat.
A že ho vlastně nepotřebujete? Máte pravdu. Vůbec ho nepotřebujete.
Ale když von je tak krásnej.

natrženej porcelán v muzeu

"Přece se nepovezu jako porcelán," pravil jsem a nevezl jsem se.
V sobotu jsme totiž měli jet opět se školkou z Týnce do Pikovic na raftech. Jenže s natrženým svalem na pravačce bych tak akorát překážel. Jela tedy mámiláHanička s dětmi sama. Nikoliv, že by snad byla na to sjíždění Sázavy sama, to ne. Účast byla opět velice hojná. To jenom já jsem se tentokrát uchýlil k roli pouhé suchozemské krysy.
Užili prý si to vrchovatě. Ba dokonce i počasí, které ještě ráno vypadalo na déšť, se nakonec ukázalo býti téměř letním. A že prý, když jsme jeli poptvé, tak to nebyla se mnou taková legrace. Teď prý i závodili a vůbec byli veselí. Snad i nějaká ta lahvička se odkusi vyloupla. No, měl jsem jet taky. Ale holt jsem natrženej, tak jsem se k nim jen přidal na Žampachu, když si dávali oběd. MámlsnáHanička si dala kachnu, inu nic jiného se na vodě ani čekat nedalo, a na mě zbyl guláš. Pak se spakovali, mrštně
projeli jez a já pro ně zajel do Pikovic. Kačka se kdovíproč mračila a Matýsek se hnedle sháněl po nějakém pití. Asi na něj žádná flaška na raftu nevybyla.
A hned v neděli ráno nás málaskaváHanička vyšoupla, že prý musíme do Jílového, do muzea, že je tam děsně pěkná akce s nějakými omalovánkami a naučnou stezkou kolem Jílového.
V muzeu o žádné akci nevěděli, i když jsem je návodnými otázkami nabádal k osvěžení paměti. Minule nám přeci nějakou švandu slíbili. No přeci tehdy, jak jsme hledali Kellyho poklad. Ale kdepak, dámy v kase si na nic takového nevzpomněly.
Nedalo se nic dělat. Koupili jsme si tedy alespoň lístky a šli do muzea. Do sklepa.
Tam byla kostra. A jestli prý je opravdová, ptal se Matěj. Na cedulce stálo, že je to asi nějaký mnich, tož jsem synkovi popravě řekl, že asi jo. Vzal to na vědomí, ale Kačka se trošku bála. Že prý radši půjdeme nahoru. Tam bylo ledacos z našeho kraje a v prvním patře i sám magistr Kelly. Tedy jeho figurína. To děti poznaly hned.
Pak jsme si ještě cvakli opravdové vlakové lístky v opravdové staré datumovce z pokladny Posázavského Pacifiku, otiskli si všechna razítka, co jich v kase muzea měli a jelo se na oběd.

za pokladem nadvakrát

"Pojedeme zase hledat poklad?" Ptal jsem se Matěje v sobotu dopoledne.
"Ano, tatínku! Já si jdu najít nějakou hračku."
"Já chci taky hračku," prohlásila také Kačenka.
"Ty s námi, Kačenko, jet nemůžeš, protože ještě neumíš jezdit na kole. A ty, Matěji, nic nehledej, já vezmu kopii staré mapy. To by mělo tentokrát stačit."
"Hmm, tak já budu pomáhat mamince."
"A já si jdu teda pro kolo."
A jeli jsme hledat poklad. Tedy geocach.
MášikovnáHanička o geocachingu kdesi slyšela, já o něm vím, ale nějak nebyl důvod tuhle hru hrát. Důvod se našel. Matýska to začalo děsně bavit a Kačka, když to není moc daleko na kole, má hledání pokladů taky moc ráda.
Jsme začátečníci, ale tu nejbližší kešku u nás - totiž tu na vyhlídce nad Davlí - tu jsme samozřejmě objevili. Nejdřív s Matýskem a o čas později ji našla i Kačenka.
Tak jsme tedy vyrazili do Zvole. Tam je skrýší hned několik a my jsme minule tu jednu z nich ne a ne najít. Přečetl jsem si tady nápovědu, znovu uložil souřadnice a jeli jsme za pokladem. Jakýmsi podivným řízením osudu jsme tu původně nenalezenou
cach našli okamžitě, ale na úplně jiném místě asi o pětset metrů jižněji. Bylo mi to divné. Ale jeli jsme pro další a cestou jsme potkali přátele s malou Dodo.
"Jé ahoj! Chcete s námi jít hledat poklad? Už jsme před chvílí jeden našli!"
"No jasně."
"Tenhle není daleko, je to nějakých šestset metrů tímhle směrem."
Vydali jsme se společně za dalším pokladem. Procházeli jsme kdejakým houštím a na půl cestě jsme s Matýskem odložili kola. Vrátíme se pro ně cestou.
Dorazili jsme na místo. A započalo hledání. Dominika hledala, strejda Ondřej hledal, Matěj luxoval mech, já koukal pod kořeny - a nic. Dalo by se říct, že jsme obrátili - ve vší slušnosti, pochopitelně - půlku lesa naruby a poklad jsme nenašli.
"Tak to mám asi zase nějak blbě zadaný. To mě teda vodpusťte, že jsem vás sem vytáh."
"Já našel aspoň kus čerstvý houby tuhlec v noře," pravil Ondřej.
"Tak teď abychom našli alespoň ta kola."
Po cestě zpátky jsme kola našli celkem bez problému a bez újmy na majetku. Jenom holt to byl jedinej poklad, kterej jsme na tom místě objevili.
Budu muset zrevidovat zadání souřadnic a vydat se s Matějem i pro tenhle druhý Zvolský poklad podruhé. Ovšem u přátel a Dominiky zvlášť už napořád zůstanu popletou, co neumí najít ani obyčejnej poklad v lese.

akce Kelly

Není člověk živ jen krupobitím. Pořád jsou ještě prázdniny a navíc, Matýskovy poslední před školou. Od září bude prvňák a to už je nějaká odpovědnost, panečku. Protože je šikovnej, už umí číst. Pročež jsme mu včera při hře, kterou jsme si s moumilouHaničkou pro děti vymysleli, svěřili úlohu hlavního předčítače nalezených indicií.
Už večer v pondělí našel ve schránce dopis a včera ráno, přesně v 9:30 nastalo otevírání obálky. Začala Akce Kelly.
V obálce byla stará mapa a listiny, ze kterých jsme spolu s přáteli a malou Dodo vyluštili, že musíme jet hledat poklad magistra Kellyho do Jílového.
Tam Matýsek
četl a četl až se pročetl k tomu, že děti musí dál luštit a s vyluštěnými hesly pak jít do pekárny a do muzea a k Floriánovi, aby získávaly další stopy. Ba dokonce musely pro ducha Edvarda Kellyho vyrobit šperk z korálků. Na korálky pak čekal duch magistra Kellyho ve štole svatého Josefa.
Ve štole děti musely ducha vzývat jménem.
"Kelly, Kelly, Kelly,..." opakovala pořád Kačenka a držela se mě za ruku. "Já se bojím tatínku."
"Neboj."
Duch byl spravedlivý a
po dlouhé cestě zlatým dolem zanechal dětem výměnou za šperky sáček s pokladem.
Poklad byl nalezen a výprava zdánlivě skončila.
Opravdový konec nastal však až dnes ráno:
"Tatínku, tatínku, tatínku!"
"Copak, Kačenko?"
"On nám ten duch přinesl ty naše korálky, já je našla pod polštářem! A já už mylela, že si je v té štole nechá."
"To je nejhodnější duch, kterého znám," pravil uznale Matýsek, "až mi vypadne další zub, dám si ho taky pod polštář."
Inu - duch má o práci postaráno.

20:42:21

Tak, tak, měli jsme dovolenou - a ta skončila. V neděli ve 20:42:21.
V tu chvíli totiž vypadla elektřina a nastala pro nás dosud nevídaná přírodní katastrofa.
Bouřku jsme viděli už dobře od osmi od večera, jak se blíží odněkud od Dobříše. Všechno jsme pečlivě uklidili, přivázali, Sáru jsme vzali domů, aby se nebála. Když to začalo, báli jsme se s ní. Kačenka se rozplakala pod peřinou, Matýsek ani nevykukoval. Do střešních oken bušily ledové střely velikosti golfového míčku.
Čekali jsme hodně vody a kroupy. Nečekali jsme ledový Verdun. Za svých ... no hodně let ... jsem něco takového zažil poprvé. Obloha byla temně olověně šedá se sírově žlutým podbarvením. Blesky osvětlovaly ledové projektily, které rozstřelovaly všechno, co se jim postavilo do cesty. Kdo neslyšel ten ohlušující rachot, neuvěří, jak ouzká dušička se v člověku svírá. Popadl jsem plačící Kačku do náruče a běžel s ní po schodech dolů. Matýsek statečně jako kapitán vzdoroval na své palandě živlům. On to měl maličko lehčí, nespí přímo pod oknem. Okna tu neuvěřitelnou spoušť přežila. Sklo na to musí být zkoušené. Tašky to taky vydržely. Vikýř ne. Má asi šest průstřelů. Dva jako ruka. Tudy nám do domu trochu nateklo. Bílé plastové plaňky v plotě jsou jak po střelbě z kulometu. Kupodivu zrovna od západu. Člověk by čekal střelbu spíš od východu, ale co, to nestojí za řeč. Ani trochu ďolíčků v přední části jednoho a rozbité světlo druhého auta nestojí za řeč.
Zato o zahradě darmo mluvit. Poškození vzácných stromů je veliké. Všechny listy jsou dole, olámané větve ... podestýlka z jehličí. Drobné ovoce přestalo existovat, keře zmizely.
Ta dobrá zpráve je, že krupobití trvalo snad jen dvacet minut a kroupy nám ze zahrady nechaly podstatnou část vegetace, která se snad za pár let vzpamatuje.
A když se to vezme úplně z gruntu, tak se nikomu nic nestalo, já jsem si užil noční lezení po střeše v bouři, na zahradě bylo pět centimetrů krup jak vejce, děti měli noční dobrodružství - a já si musím vzít další týden dovolené, abych to tu ňák dal dohromady.
No nemáme se tu u nás v Olešku krásně?

kdy to bude nejlepší

Kdo si přes den nevšiml, že už je srpen, mohl by tak učinit v noci. Nebo ještě spíš nad ránem.
Jenom klid, neblbnu, nejsem náměsíčnej. Ba dokonce mě ani netrápí nespavost. Naopak, spím docela dobře.
Občas je ale potřeba ten spánek přerušit nebo mírně odložit. Pokud jsou k tomu dobré podmínky. Přirozeně bych teď mohl být podezírán z navádění k celkem běžně prováděné kratochvíli. Kdepak, nikoho navádět nebudu. Věnujte se, čemu je libo. Ale kdyby vám při tom či snad po tom zbyla chvilka času nebo byste se pak třeba náhodou podívali nahoru, na oblohu, nohli byste zahlédnout, že se tam děje i něco víc, než obvykle. Že padají hvězdy.
Protože je srpen, je čas Perseid. No a právě příští týden, bude-li jasná obloha - a to jsou ty příznivé podmínky, o kterých se tu nahoře píše - bude zrovna ten nejlepší čas se na padající hvězdy podívat, protože nebude svítit Měsíc. Ten bude pěkně ve stínu a přenechá scénu zářícímu prachu hvězd.
Tuhlec si o tom můžete přečíst víc (též zde) a v případě zájmu tam najdete i návod kde a kdy to bude nejlepší.

v srpnu

Šneci se mají po čem prohánět. Dneska jich je sedmnáct o hlavu kratších a tráva i další rostlinstvo má o tolik škůdců méně. Po távníčku se tak bez osliznutí můžou honit i děti. Jenom Sára pořád něco namítá a když mě na lovu plžů doprovází, pomňoukává.
"Máš je lovit sama. Od čeho jseš tu hlavní kočka?"
"Mňau."
To je všechno, co k tomu dodává. Ale na trávníku se válí ráda, to jo.
Teď, když jsem konečně našel tu správnou sekačku, je trávník zas, jak má být.
Ovšem je to opravdu ta správná sekačka?
Kdybych to vyslovil před moušetrnouHaničkou, dostalo by se mi nezarámovatelné kritiky. A měla by pravdu.
To já jen tak žertuju. Protože se vyskytla taková jedna technická prkotina.
Matička. Taková ta křídlová, aby se dala snadno rukou povolit.
Dvě křídlové matky jsou na předních kolečkách z důvodu jejich výškového nastavení. To se matička odšroubuje, vyndá se osa, vloží se do patřičné díry ve třmenu kola, matička se zas zašroubuje a je to.
Tedy matička se zašroubuje, pokud je přítomna. Tuhle se při sekání matička uvolnila, cestou se vydrncala a osa kolečka vypadla.
Tak - a dosekal jsem. Bez kolečka to nejde. Hledat matičku na osmi stech metrech posekané trávy je stejné jako hledat jehlu v kupce sena. Nějak jsem to provizorně zajistil a řekl si, že zajdu k Rouskovi (tam mají všechno) pro několik křídlových matiček, aby bylo do zásoby.
Ouha! Při nákupu jsem zjistil, že ten závit není metrický, ale palcový. Withworth.
"A u Rouska jste byl?" Ptal se technik od Štěrby, co prodává kola za rohem, když jsem i u něj tu matičku sháněl.
"No, du zrovna od něj. Matičku taky neměli."
Zavolal jsem tedy do prodejny sekaček: "Kdepak, u nás to nemáme. Jedině u dovozce v servisu."
U dovozce v servisu jsem našel ochotného pána. Pán ochotně našel katalogové číslo matičky a její cenu.
Stála sedmdesát korun a byla jen na objednávku. Neměli jí. Ani se nedivím.
(Ta matička má cenu tak sedm halířů.)
Našel jsem prodejce spojovacího materiálu s palcovými závity. Prodejnu v Modřanech otvírají prý až v srpnu. Ale snad tam takovou matičku mít budou. Mám si vzít s sebou ten šroubek, abychom zkusili, jestli pasuje ...
Ale až v srpnu.

tám strašá

Nad rybníkem se rozkládá Roayula Carpatula a Čórtův hrád, zřícenina sídla loupeživejch rytýřů, v němž ostávají nečistý síly, o kterých vypráví děréček v hostinci na návsi Vyšných Vlkodlaků.
Místopis byl zvládnut na jedničku. Divadlo provozované společností Nový Strejcův Hrob v Ohrobci mohlo začít. My jsme s moumilouHaničkou byli při tom. Jednak je to vždyčky švanda a jednak - a to bylo jistě důležité - tentokrát v představení účinkovaly i dvě dámy, z nichž jedna je ředitelkou školy a druhá dokonce od září třídní učitelkou našeho Matýska. A to uznáte, to byla skoro povinnost, jít se na ně podívat.
Báječně to vyšlo. Salza Verde nás uvítala, jen co se rozhrnula opona. Lesnický adjunkt Vilja byl neznámými silami omráčen a děréček za přítomnosti hostinského a jeho dcery Miriot začal hraběti Télékemu vyprávět:
"Čórtův hrád ... há ... tám strašá! ..."
Tož jsme děréčka poslouchali a náramně se při tom bavili. Ochotnický spolek letos připravil obnovenou premiéru Tajemství hradu v Karpatech nejen se všemi rekvizitami, ale i s nabídkou Chateau Dracula, znamenitého ročníku 1880 a Orfanikovými výbuchy včetně toho závěrečného, po němž z Čórtova hrádu nezbylo ani zblo.
Nepřipadá vám to taky jako v pohádce?
Tuhlec
v galerii je několik obrázků.

klíč na památku

Na konci školního roku se rozdává vysvědčení. To je ovšem vysvědčení školní. Co se rozdává na konci školkového roku? Byli jsme na to zvědaví.
Stejně jako vysvědčení není zadarmo, ani rozloučení se školkovým rokem neproběhlo jen tak.
Děti nám předváděly, co všechno se naučily.
Mrňousové říkánky, předškoláci básně s tváří téměř budovatelskou. Potom nám společně zahráli divadýlko o slepičce a kohoutkovi. Kačka byla louka a Matýsek mrak.
Vždycky jsem se podivoval, jak tahle dětská představení mohou někoho zajímat. Samozřejmě, že nezajímají nikoho jiného, než přítomné rodiče. Jenže prožitek těch mrňousů je natolik vážný a opravdový, že ani na Národním to nehrajou líp. Tady je to prostě doopravdy a pro radost.
Radost jsme měli všichni a předškoláci, kteří školku opouští, aby šířili její dobré jméno ve světě, tedy ve škole, která je o sto metrů dál na návsi u rybníka, ti dostali
na památku perníkový klíč od školky. Matěj si na památku toho slavného dne klíč hnedka snědl.
Odpoledne pokračovalo dál a my jsme teď na oplátku zahráli dětem
pimprlové divadlo o mazaném Kašpárkovi, který vyzrál na čarodějnici i na draka. Ostuda to byla jen maličká, protože jsme nenašli čas, než na jednu zkoušku, takže jsme to všichni četli z listu. Ale děti poslouchaly. Braly to stejně vážně, jako my předtím tu jejich slepičku s kohoutkem.
Pak se opekly buřty a šlo se domů udělat přípravu na noční bojovku. Bojovka skončila až někdy v půl jedenácté v noci a byla báječná. Děti osvobodily motýlí vílu za spárů zákeřného pavouka, který sídlil v lese, kam se za ním vydali jen ti nejodvážnější. Hlavní postavy byly v kostýmech, pavouk - strejda Honza - měl dokonce klobouk a šest nohou a pavučinu měl nataženou mezi stromy. Kačka hned po bojovce hlásila, že se bála, ale vílu že vysvobodili.
Táhlo na jedenáctou a už bylo na čase jít do postýlek. Báječné odpoledne to bylo.
A to nemluvím o divadle v Ohrobci, které jsme během bojovky stihli. O tom až zítra.

Alieff

Že prý se musíme domluvit, jelikož bude legrace, pravil kamarád Ondřej. Jenže ono se v tom podniku nedalo zhasnout a bez zhasnutí se ta legrace nedala udělat.
"Tak co kdybych tě tady srazil do sklepa ze schodů, to by mohlo bejt užitečný," napadlo mě.
"Jo, to by šlo," souhlasila potenciální oběť," já eště řeknu tuhle Vladovi, vy ste takový udělaný, tak byste mě mohli vtáhnout do sklepa."
"Domluveno."
Pan spisovatel si po chvíli vyžádal slovo. A že prý až doteď psal samý nesmysly a věnoval se literatuře pokleslé, v čemž už teď, na stará kolena, nehodlá pokračovat. Roztřásl se mu dojetím hlas a přítomným dámám se objevily v rukách kapesníčky, aby mohly pohotově vysušit případnou slzu.
Teprve teď prý začne psát tu pravou literaturu, jakési psychologické studie za života. Zrovna má jednu rozepsanou. A taky poesii.
To už natahovala moldánky spolu s ním půlka nic netušících přítomných.
Teď, když se usadil na venkově a všude kolem jsou ty kytičky, ptáčkové, motýlci a pejskové, nemůže jinak, než se věnovat literární činnosti duši libé, poetické. S brakem že prostě končí a basta.
"No tak to teda ne. To prostě nejde. Ty budeš psát sci-fi a basta!", vyrukovali jsme na ufňukaného pana poetu. Popadli jsme ho v podpaží a s velikým rámusem jsme ho zatáhli do nachystaného sklepa.
Nastal kosmický převlek.
Ze sklepa se vyřítila řvoucí oběť vetřelcova s omotaným parazitem kolem hlavy. Trvalo jen vteřinku, než se přítomní pánové fotografové vzpamatovali a začali bleskat aparáty.
Oběť se zhroutila někde u připraveného stolku s řízky. Napětí uvolněno, obecenstvo se směje a tleská.
Byli jsme přítomni vzniku nového druhu jménem
Alieff.

ale nevcuclo

V neděli se děti konečně dočkaly.
Na otázku: "Tatínku, kdy pojedeme na ty rafty?" jsem mohl odpovědět: "Dneska, ale nesmíte se loudat, jinak nám ujede vlak."
Vlak nám neujel, naopak měl dvacet minut zpoždění, protože se pokazila mašina a museli prý přepřehat.
Ta nová nás dotáhla až do Týnce a kam jela dál, už jsme se nestarali. V Týnci nás čekaly rafty.
Zmatek vznikl přirozenou cestou už při přejímání člunů gumáků a dalšího potřebného vybavení jako jsou vesty, pádla (nikoliv vesla!), barely a pumpička, která byla jakýmsi nezbytným, nicméně spíše kosmetickým doplňkem.
Nakonec jsme vyfasovali všecko, co bylo třeba, nalodili jsme se a vyrazili dolů po Sázavě.
Musím přiznat, že jsem si v některých chvílích zakázal přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby ...
Žádné kdyby nebylo. Naštěstí.
"Co je to šlajsna, tatínku?"
"To je takový průjezd přes jez pro lodě."
"A co je to jez?"
"To je ta hráz, přes kterou teče voda, jak jsme jí zrovna přejeli."
"Aha, tak to je ta skluzavka!"
"Skluzavka je ta šlajsna, co jsme jí projeli ten jez."
"To je dobrý! A kdy bude zas skluzavka?"
"Za chvilku, Matýsku. A drž se. Tady je to prudký."
"Tatínku půjč mi pádlo."
"Nemůžu, Kačko, to bych nemoh řídit."
"A pádlovat bys moh?"
"Nemoh, kdybych neměl pádlo."
"Ale já chci taky pádlovat."
"Teď to nejde. Jedeme přes peřeje."
"A co jsou to peřeje, tatínku."
"To jsou tady ty vlnky a pod nima jsou kameny a přes ně teče ta voda a dělá ty vlnky."
"Jé a proč stojíme?"
"Protože jsme zrovna teď na jeden takovej kámen najeli."
"Haničko, přitáhni! Tohle nezvládnem! Pozor na tu skálu!"
"Jé my jsme ztroskotali!"
"Neztroskotali, Matěji, jenom jsme se zakecali a narazili jsme na skálu."
"Ale pojedeme dál?"
"Jen co se odtud dostaneme."
"Kormidlo ostře vpravo!"
"No jo, Matýsku, ale my žádný kormidlo nemáme. Máme jenom pádlo."
"A mohli bychom udělat z tý lodi Nautilus?"
"Ne, Matěji, radši ne. Tohle rozhodně není ponorka," vložil se do debaty strejda Ondřej, neboť pochopil, že pokud to neudělá, budeme co nevidět pod vodou.
"Co je to zasnili?"
"To je, Kačenko, když se tak díváme na tu krásu kolem dokola a nedáváme pozor, kam jedem. To jsme se zasnili."
"A pak jsme narazili?"
"Jo, na lodi se nesní. Na lodi se pádluje a kormidluje."
"Vpravo! Víc! Vpravo řikám! Vpravóóó! Co děláš?!!!"
"Co bych dělal, Haničko. Říkáš vpravo, myslim vlevo, no. Co je na tom divnýho?"
U Pikovic jsem si konečně namočil boty. Jinak přistát nešlo.
Byli jsme trochu zvlhlí, ale veselí.
Přežili jsme na raftu náš první sjezd Sázavou a to i u Lesního jezu v Kamenném Přívozu, kde nás to směrem k náhonu skrz česla málem vcuclo.
Ale nevcuclo.

jako ve sci-fi

60 metrů tímto směrem, ukazovala návěstní tabule. Následoval jsem směrník do podloubí až ke dveřím krámku.
Kdyby to byl ouřad, řekl bych, že to byla podatelna. Jenže já si šel něco koupit, tedy vyzvednout objednané. Takže to nebyla podatelna, ale vyzvedávárna.
Uvnitř, za dveřmi stála krátká fronta, která neustále postupovala, pak tam byl výdejní pult, ke kterému pan vydavatel každou chvíli vyzval příslušné číslo, kterému vydal předmět.
Fronta začínala u dveří, končila u zdi.
Do zdi byl vsazen automat.
Zde zadejte číslo objednávky. Zadal jsem.
Uhraďte částku, vkládejte bankovky zde, mince zde.
Uhradil jsem částku.
"Částka byla uhrazena," napsal automat. "Vyzvedněte potvrzení s pořadovým číslem a vrácený obnos. Děkujeme za nákup."
"Osmsetčtyři," pravil pan vydavač.
Dostavil jsem se k pultíku, pám mi vydal předmět.
"Osmsetpatnáct," pravil pán a další člověk se přihlásil o svůj předmět.
Před vydavatelnou byl směrník: parkoviště 60 metrů tudy ...

Ne vůbec se mi to nezdálo, ani jsem to nečetl v žádné fantastické knížce.
Tímto futuristickým způsobem jsem si prostě objednal a vyzvedl tachometr na kolo ... ale bylo to jako ve sci-fi.

rotující setrvačníky

Od pondělí se děti ptaly, kdy už pojedeme na ten výlet. Postupně se počet dnů do výletu zbývajících zmenšoval, až nastala sobota.
Slíbil jsem, že se pojedeme podívat na opravdovou parní válcovačku, kterou má Matěj na klíček. A v sobotu jsme vyrazili.
Je to od nás kousek do
Solvayových lomů, kde se konal sedmý ročník Rotujících setrvačníků. Byli jsme tam včas. Všechno právě začínalo. Parní válcovačku pan strojmistr teprvě roztápěl, ale ostatní stroje, které nepotřebovaly uhlí, ale naftu, už běžely. Ze všech stran se ozývalo klapání a pufání. Nádherná podívaná. Všechno to fungovalo včetně těch nejmenších modelů parních strojů.
Fungoval i vláček, který nás svezl na upravených důlních vozících až ke štole, kterou nám předvedli natolik důkladně, že se ještě v neděli Kačka ptala, na co že ta štola je a že jí chce doma taky. Což jsem rozhodně odmítl, neboť se mi nechce na zahradě kopat důl.
Ve štole samotné pak Kačka na vyzvání pana průvodce předvedla statečnou hornici a chopila se jakéhosi důlního nástroje. Matýsek zase zkoušel řídit tu parní válcovačku a všechno si fotil. Kačka se naopak fotit nechala a to nejen ve štole. Inu každý podle svého.
Nějaké ty obrázky jsou
v galerii.

obutej neobutej

Byl jsem si koupit kalhoty do lesa. Takový ty tříčtvrteční, aby v nich nebylo moc vedro. Zkusil jsem to u Jindřišské věže, kde je krámek s výrobky z kytkové manufaktury, jak praví jejich slogan. Kalhoty jsem dostal, to se celkem dalo čekat.
Vůbec jsem ovšem nečekal, že tam budou mít gumový nohy.
Nejdřív jsem na to koukal skrz výlohu. Vevnitř jsem si jako vybíral - a vybral - ty gatě, jenže doopravdy jsem pořád pokukoval po těch nohách.
Nezbylo, než se zeptat pana prodavače. Co jako je to zač. Estli to třeba nejsou vodnický přezůvky na maškarní.
"To jsou takový nový boty, však to zkuste."
"Já mám třiačtyřicítku."
"Tak to bych měl tady ty červený."
Pán mi půjčil dvě červený nohy.
"Napoprvé vám to možná nepůjde. Ono to chce na obouvání takovej grif. Nejdřív palec, pak malíček a potom všechny ostatní prsty."
Nasoukal jsem si prsty i nohu do gumové nohy.
Zkusil jsem v tom chodit - byl to báječnej pocit. Člověk je v botách, ale vlastně skoro bos.
Pán mi vysvětlil, jaké úžasné obzory se otevírají všem, kteří nosí nebo alespoň uvažují o nošení těch pětiprsťáků. Poradil, ať se podívám na jejich
stránky na webu, že je tam o těch botách víc.
Dohodli jsme se, že až jim přijde nové zboží, pán mi zavolá a já si přijdu vyzkoušet jiné, než zrovna červené.
A pak se uvidí. Třeba si je i koupím a budu po světě chodit obutej neobutej.

rychlá výměna

“Tak už zase nefunguje displej u tý pračky,” hlásila minulou středu mápečliváHanička. Ona tyhle zprávy vždycky podává způsobem, který vás nenechá na pochybách, kdo je viníkem příslušné katastrofy.
“Ale já jsem nevinnej.”
“To nám moc nepomůže, když potřebujem vyprat,” nasadila mávěcnáHanička racionální tón.
Šel jsem se na tu mrchu podívat. Tedy na tu pračku, přirozeně.
Už několikrát se mi podařilo přivést to monstrum k životu několika běžnými úkony známými ze světa počítačů. Restart, odpojení od sítě, zkontrolování spojovacích kabelů, ... no však to znáte od ajťáků. Tentokrát to nepomohlo.
“Budem muset volat do servisu, na tohle jsem krátkej.”
Pro jistotu jsme našli záruční dokumenty, které pravily, že prodloužená záruka vypršela celkem nedávno a že se tedy bude jednat o servis pozáruční, tedy placený.
“Jak mi to takhle po telefonu povídáte, bude to asi celá jednotka elektroniky, já se ještě poradím s technikem,” ochotně oznámila paní ze servisu.
Skutečně netrvalo dlouho a dozvěděl jsem se, že to je na výměnu jednotky počítače, že jí má výrobce na skladě a že to bude stát dvanáct tisíc za materiál plus cestu a práci. Na cenu práce a jízdného už jsem se neptal.
“Za ty peníze je nová pračka, už ani nepokračujte,” sdělil jsem svůj názor paní na telefonu.
“No já si to myslela.”
Rozloučili jsme se ve shodě, že to nemá cenu.
Výměna proběhla rychle. V sobotu nám přivezli dvě nové bedny a dvě staré si odvezli.
Zatracená práce. Mají to ti výrobci šikovně nastavený. Oprava je sice levnější, než nové zařízení, ale jen o tolik, aby při výpočtu byla k dispozici okamžitě informace, že oprava se nevyplatí. Holt jsme konzumní společnost, ať chcete nebo ne.

aspoň dočasně

Začalo to tím, že systém doporučil možnost upgradu.
Banální záležitost, tedy provedena. Ovšem ouha. Systém se pranic nestará o to, v jakém stavu je železo *), ve kterém se zrovna nachází. A to byla ta osudová chyba. Vše proběhlo úspěšně, všechno krásně běželo, akorát, že kamera přestala kamerovat a pac mac**) karta taky humříla. No a takhle to šlo s tím šrotem u meteostanice od deseti k pěti.
Tož je čas na další fázi - tedy na nový šrot. Cosi jsem posháněl na aukru, ale teď je to celé ve fázi resuscitace.
Pročež všichni, kdož sledujete meteorologickou stanici woleschko, buďtež trpěliví. Závada není na vašem přístroji, na odstranění (té závady, nikoliv celé stanice) se pracuje.
A doprkýnkadubovýho, snad už to bude nafurt nebo aspoň dočasně. To víme, že je nejmíň na dvacet let a to by mohlo stačit.
*) ... obvyklý slangový výraz pro počítač či jiný hardware
**) ... méně obvyklý, ale též slangový výraz pro pcmcia kartu

plno plnění

Plnění rodičovských povinností je činnost nanejvýš důležitá a neméně náročná. Tenhle víkend jsme plnili i nesplněné povinnosti a tudíž bylo plněním skoro až přeplněno.
Začalo to už v pátek, kdy byly dopoledne na programu zasloužené odměny. Nejdřív bobová dráha pro Kačku i Matýska a potom Vojenské letecké muzeum ve Kbelích, které si vysloužil Matěj sám. Na dráze děti pištěly jak stádo svišťů a v muzeu Matěj úžasem pobíhal od jednoho letadla k druhému a kladl kupodivu otázky, které měly hlavu i patu a které - světe, div se - jsem dokázal zodpovědět. Matěj už ví, jak se měří rychlost letadla, jak vypadá hvězdicový motor, jak turbína, kde seděl zadní střelec, jak vypadá Spitfire co je RAF a tak. Koneckonců
každej pilot něčím podobným musel začínat.
Letadýlka byla ale brzy dávnou minulostí, neboť navečer se šlo na louku pálit čarodějnice. Tedy čarodějnici jednu, takovou celou seschlou, že jí Matěj s kamarádkou Míšou
popadli a s Kaččinou pomocí nesli sami k hranici. Tam jí Matýsek složil a Kačka jí ještě upravila, zatím co Matěj už křepčil kolem hranice. Byly i buřty a pak honem do hajan.
V sobotu ráno nás čekaly traktory v Libni. Letos jsme to konečně stihli všechno a stálo to za to. Hned na začátku jsem poprosil pana řidiče, jestli by děti nesvezl tím nejkrásnějším autíčkem co tam vůbec bylo. Pan řidič souhlasil a
děti jely přes celou ves Pragovkou ze začátku minulého století. Hned po nich začaly jezdit traktory. Vyšperkované stroje se svými hrdými majiteli. Krása to byla veliká. Pár obrázků je v galerii (první je ten s motorkou).
Ovšem den ještě nekončil a my museli do Vraného. Tam měl přijet o půl páté Posázavský Pacifik. Měl trochu zpoždění a hned jak vyjel
ze zatáčky od Skochovic, překvapil nás čmoudem a tím, že couval. Holt v Jílovém není točna a tak se musí jenom přepřáhnout a zpátky do Prahy couvat. Ale co, mašina to byla nádherná a my si jí jeli prohlédnout ještě na Zbraslav.
Ale pak už byl opravdu večer a byl čas jít na kutě.

poctivá duše

“Podivej se na to kolo! Dyť je celý nakřivo!”
“No jo, to musí něco vydržet, vono to taky bude pár metráků, ta dlažba. Holt budu muset vyměnit i tu druhou duši. Bude už taky řidká.”
Tento rozhovor se odehrával nad vozíkem se zámkovou dlažbou, jejíž zbytek jsem stěhoval na jeho definitivní stanoviště. Letošní jarní úklid jsme vzali z gruntu a pomalu tak mizí a doufám, že zmizí, všechny předměty, který posloužily a zbyly.
Dlažbu jsem tedy dovozil, uložil a vozík zaparkoval na jeho přechodné stanoviště, tedy pod okno na východní straně. Stál tam celou zimu, chvilku si tam ještě postojí.
V neděli odpoledne - jsem zrovna čistil dno - povídá mápečliváHanička:
“Od čeho je zas prosimtě tohle?”
“To bude od toho vozejku, asi to včera upadlo. Já to tam pak přidělám:”
“Aha. A to červený je taky od vozejku?”
“Červený?”
“Jo, červený. A pojď se podívat, jak jsi dodělal to kolo, dyť je celý nafouklý!”
“Nafouklý? Snad vyfouklý, ne?”
“Ne, nafouklý. A to červený je určitě z něj!”
Šel jsem se podívat na to červený. A cestou jsem potkal na trávníku jiný červený. Rozbitý, z něčeho upadlý.
“No jo, vono to vážně bude z toho kola. Hele, dyť vono je vážně nafouklý, a to je ta nová duše!”
“No vidiš!”
“Vidim. Já to nechal stát na sluníčku a vona ta duše, jak se nafoukla, roztrhla to kolečko! No nazdar. Tak teď ho budu muset vopravdu vobjednat celý!”
A bylo to. Taková patálie. Plastové kolečko nadranc, po výbuchu kusy červeného plastu rozesety po trávníku, ale duše vydržela.
Holt byla poctivá.

pro Matýska

Zvykli jsme si nechodit do kina. Každé pravidlo má ovšem svou vyjímku a proto byl Matýsek minulou sobotu spolu s moumilouHaničkou v kině podívat se na to, Jak vycvičit draka.
Draci jsou u nás populární a teď budeme vymýšlet, jak Matýskovi ukázat další film nebo spíš jeho kousky. Kvůli tomu nechození do kin jsme totiž sami dosud neviděli Avatar, kterej už všichni viděli. Tudíž jsme si včera pořídili tenhle film na placce a tam vám je draků nepočítaně. Dokonce i jeden velkej červenej. A to všechno víme proto, že jsme si ten film včera večer pustili.
A v mém případě došlo k docela očekávanému zklamání. On je to vlastně jen docela hezky udělanej animák o tom jak jsme škaredí na deštný pralesy, zvlášť když je pod kořeny jednoho ze stromů uloženej hrnec zlata. To jediné, co film odlišuje od ostatní produkce je přehršel fantastických nápadů, které ovšem, když zahloubám v paměti, nebudou úpně původní. Kdo čte sci-fi, považuje modré humanoidní tvory s ocasem za naprosto běžnou rasu a létající skály ho překvapí jen pramálo. V tom filmu je jistě veliká spousta práce a do dokonalosti odvedeného řemesla, ale přeci jen tolika slávy ...
No, 3D jsme neviděl, takže tuhle stránku hodnotit nemůžu, ale suma sumárum - když chytře přeskočíme politicky korektní násilí - je to jen fajn pohádka o dračích jezdcích pro Matýska.

pragocentrismus

Štruksáky si kupuju v pravý čas. Ten nadejde vždycky, když mi ty aktuálně nošené prasknou. Obvykle to bývá asi tak jednou za dva roky. Vono se to tak nějak prošoupe a pak si stačí zavázat tkaničky od bot a rázem máte v kalhotách o díru víc.
Teď jsem si řekl, že i kalhoty zkusím koupit na síti. A vyšlo to. Tedy zatím jsou někde v poště a vzhledem k tomu, že máme nebe plné sopečného prachu z Islandu, bude zásilka možná trochu zpožděná, ale to nic nemění na skutečnosti, že když si koupíte ty samý pětsetjedničky u Strausse v kamenném obchodě v Praze, dáte za ně dvakrát tolik, než při nákupu na síti v Americe. A to včetně dopravy. Holt ale musíte mít vyzkoušenou velikost. Což já mám už nejmíň dvacet let. Nezkouším je ani v krámě.
A když jsme u těch hadrů, mám taky rozcabrtanou bundu. Tu vyzkoušenou nemám, tedy jsem zašel do krámu. Zrovna tam jednu takovou šikovnou měli. Zkouška proběhla i řekl jsem si, že se ještě podívám na síť. Tenhle krám to má ošetřené šikovně. Ceny jsou stejné, evropské, politicky korektní. Dobrá, půjdu tedy nakoupit do krámu kamenného. Ale ještě bych zkusil i jinou velikost.
Paní se mi podívala do počítače.
“Tak tu mají jenom v Brně. Tak kdybyste si tam chtěl zajet ...”
Nechtěl, pochopitelně. Beztak to bylo jen pro jistotu. Tedy jsem vzal tu, co měla na cedulce napsáno 3XL. Voni to v týhle firmě šijou na takový střízlíky, což rozhodně není můj případ, proto ta velikost. Ta byla jedna jediná v celým Česku.
No to teda čubrním. Takovej velkej podnik, jeden by řek, že vysloveně světovej, pobočky to má po celým světě, ale k nám pošlou jedinou bundu pro normálně velký lidi.
A na brňáky už zbyla jenom 2XL. Tož to sa nedivím, že si furt stěžujou na ten pragocentrismus.

duše do zálohy

Opustila mě duše. Už byla taková řídká, nanicovatá, a zima jí nepřidala. Vozík měl jedno kolo splasklé a pokus nafouknout ho prokázal, že duše je v pánu.
Ještě jsem nezkoušel tak malou duši kupovat, vždycky jen velkou ke kolu nebo menší ke koloběžce.
U Rouska - tam mají všechno - jí kupodivu neměli. Měli tam jen celé kolečko. V OBI - tam nemají nikdy nic - duši taky neměli, ba ani kolečka. A že prý ani nikdy nic takového neměli. No bodejď by taky jo.
Volal jsem paní do obchodu, kde mi prodali vozík.
“Kdepak duše, leda celý kolečka. Vony ty duše byly jenom za dvě stovky, tak máme radši celý kolečka za čtyři ...”
To mi tak nějak z pricipu nešlo pod nos.
“Že to vůbec řešíš,” děla málaskaváHanička, “dyť je to jedno, dneska to nikoho nezajímá. Prostě vyhoď celý kolečko.”
“Ale já chci duši,” trval jsem na svém pamětliv dědečkova úsporného přístupu k životu.
Duši kola vždycky lepil tak dlouho, dokud se záplaty téměř nepřekrývaly a když už to opravdu nešlo, z duše ještě nastřihal gumičky, kterými pak zásoboval celou rodinu. Ještě teď si vzpomínám na ty dvou a více vrstvé gumičky v šuplíku ve stole na chalupě.
Je jasné, že jsem nutně potřeboval duši.
Nakonec jsem našel duše v jednom internetovém obchodě. Jenže došlo ke zmatečné identifikaci.
Když jsem paní poslal fotku mé duše s označením 3.00 - 4, odpověděla, že mám duši 12 - 4.
V tom aby se čert vyznal - a ten by měl mít o duších setsakra přehled.
Objednal jsem nakonec duše dvě, ať mám jednu do zálohy.
To víte čert nikdy nespí.

jaro je tu

Jak řečeno, v neděli začalo jaro. Jednak astronomické, jednak Zvolské.
Ve Zvoli jsme spolu s ostatními dětmi šli vynést Mořenu, neboť na Smrtnou neděli jest třeba se smrtí i se zimou udělat rázný konec. To se ovšem neobejde bez doprovodných taškařic.
Než se na konci téhle pohanské trachtace upálí zima, musí se odehrát spousta událostí. Průvod začíná u školy a tam už se začíná zpívat. Kapela jde s sebou a všude, kde průvod zastaví, přidá jednu, dvě písničky. Do košíčku se přidávají pentle - po staru označované jako lítka, symboly léta. Čím víc lítek, tím bude léto lepší. To dá rozum.
Ovšem nesbírají se jen pentle, tu a tam se objeví i štamprle a to se to potom hned líp jde i zpívá. Děti někde dostanou i pamlsek a to pak vypadá jak zuřivá bitva kuřat nad ošatkou zrní. Inu drobotina.
Ale to už je Mořena skoro na místě, kde se má její osud naplnit. Děti k tomu odříkají říkačky ( Matěj vzal tu o čertovi a bábě v černým lese - docela tím zaujal ) nebo zazpívají písničky ( Kačka vsadila na klasiku a Holka modrooká se letos skutečně dostala až k potoku ).
Potom přišla na pořad činnost při vynášení Morany méně obvyklá. Totiž striptýz. Tedy paní učitelka tu babu na koštěti nejdříve odstrojila. Je to pochopitelné, jelikož ten kostým byl docela zdařilý a bylo by škoda ho spálit.
No a když už byla baba jenom ve spodničce, nedalo se nic odkládat. Smrtka byla zapálena a do vody hozena, čímž jsme se pro letošek vypořádali se zimou. Pak už zbývalo na břízku navázat lítka - no a jaro je tu a léto za rohem!
Obrázky jsou tady.

uff, upéct, sníst

Tady čtu v březnovém programu pražského planetária, že dne 20.3. v 18 hodin 32 minut SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana, nastavá jarní rovnodennost a začíná astronomické jaro.
Teda letos o tom jaru ví zatím opravdu jen astronomové. V sobotu napadlo nějakých pět centimetrů sněhu a do rána bylo pěkných -12. Inu jaro.
Abychom neseděli takhle z jara doma za pecí, vydali jsme se s dětmi právě do Planetária Praha. V sobotu jsem šel s Kačkou na pohádku a v neděli s Matějem na přednášku. Přeci jenom už je Matýsek zapsaný školák, takže přednáška byla na místě.
Kačenka poslouchala pohádku o Aničce a Nebešťánkovi. Dozvěděla se v ní něco málo o vývoji planet a života na nich. Ovšem nejhlubší zážitek byl “Ten indián jaksejmenoval tatínku?” On to nebyl indián , ale pračlověk, vlastně prakluk a nejmenoval se, jenom říkal “Uff, upéct, sníst.” A to byla tak hluboká myšlenka, že Kateřině učarovala natolit, že jí doma opakovala hned několikrát. Koneckonců, přijeli jsme právě k obědu.
Matýsek si užil přednášku o Sluneční soustavě a poté stejně jako Kačka všelijakých těch hejblátek a modelů dole v hale planetária. Byli jsme i na Marsu a taky mě zkoušel z raket a z přistání na Měsíci. Docela jsem si i něco pamatoval a taky tam byly cedulky, které jsem s výhodou použil jako nápovědu. Matýsek si ovšem také odnesl nějaké ty vědomosti o naší soustavě a taky o tom, z čeho se skládají komety a jak vyhynuli dinosauři. Zlatým hřebem se však staly
sluneční hodiny, jejichž model si Matýsek spolu s mapou hvězdné oblohy i Sluneční soustavy odnesl domů. Hned po obědě jsme je sestavili a malý astronom utíkal s hodinami do pokojíčku zjišťovat, kolik je hodin. Mohlo být půl druhé a to byl nejvyšší čas na odpočinek.
Protože hned po poledním klidu se chystala narozeninová oslava.
Ale o tom až zítra.

dobrá investice

Řekl jsem si, že je potřeba trochu napravit systém počítače u meteostanice. Poslední dobou je pravidlem, že to celé musím denně nahazovat, protože ten či onen prvek zkolaboval. Pořádný upgrade systému to napraví.
Začal jsem tedy napravovat. Náprava proběhla hladce, všechno běželo, jak má, jenom to připojení na síť najednou z ničehožnic nefungovalo.
Naštěstí mám i spojení druhé a to jsem využil k vyhledávání rad, jak na to. Prohledal jsem desítky stránek, návodů, všelijakých driverů a to vše s výsledkem více než žalostným. Modem odmítal provést spojení. Že prý si mám zkontrolvat nastavení.
Nastavoval jsem pořád dokola odkudsi ztažený ovladač modemu a ten mi pořád tvrdošíjně padal. Jinej prostě nikde nebyl. Ani výrobce žádnou podporu neposkytuje. Ani operátor nedokázal svoje zařízení rozdýchat, přstože má kysliku dost a dost. Tedy alespoň v názvu. Někdy kolem půlnoci jsem začal podléhat beznaději.
Poslední hledání s klíčovými slovy odpovídajícími naprosto novému neznalému uživateli: jak zapojit ....
Ukázaly se stránky s radami ... a na nich kuchařka pro celý balík modemů včetně mého!
Rada začínala větou: Zahoďte všechny originální ovladače výrobců i operátorů a zapomeňte na ně.
To jsem udělal s největší chutí.
Dále už stačilo vyhledat v systému přítomný obecný ovladač příslušný typu spojení, použít ho a připojit modem.
Tedy jsem jej připojil.
Jak prosté! Všude rozhlašuju, jak jednoduchej a uživatelsky přívětivej je systém Apple. A na tak základní věc jsem zapomněl.
Ony už jsou v systému předem připraveny ovladače na všechno možné. Nic netřeba stahovat, instalovat, nastavovat. Stačí vybrat a spustit.
Inu není lepší investice, než do ovocnářský firmy.

první Matějská

“Na Matějské pouti jsem byl poprvé v životě,” pravil nadšeně Matýsek a měl pravdu.
Až do soboty jsme dětem zatajovali, že taková trachtace vůbec existuje, čehož výsledkem bylo, že jsme si sobotní dopoledne náležitě užili.
Autíčka, kolotoče i autodrom, to byla povinnost. Ba dokonce i velká motokára, na které se Matýskovi nějak zasekl plyn, což je patrné z výrazů zachycených právě v okamžiku, kdy se nezvladatelný vůz řítil do smyku.
Pak ale nadešly skutečné zkoušky odvahy.
Velké
ruské kolo spotřebovalo první dávku přemlouvání, ale nakonec slavilo úspěch. Ovšem horská dráha, to byl prubířský kámen.
Matýsek se rozhodl, že si takovou hrůzou ničit nervy nedá a tuhle atrakci rázně odmítl. Toho využila Kačenka, o které jsme jako o pasažerce vůbec nepřemýšleli.
“Ty bys, Kačenko, opravdu chtěla na tuhle horskou dráhu?”
“Ano, tatínku.”
“Vážně?”
“Vážně!”
Šel jsem s Kačkou vážně do prvního vozíku.
Kačenka do toho šla po hlavě, protože naprosto neměla představu, co ji čeká. Mírné obavy projevila už cestou nahoru. Při prvním pádu dolů jí to došlo a
spustila takový pláč, že kdyby ten vozík měl rozum, určitě by dál už neblbnul a potichoučku by dojel dolů. Vozíky ovšem rozum nemají a proto Kačenka začla řvát ještě víc, jelikož zjistila, že následuje pád druhý. Jenže naše Katka je bojovnice. Ve spirále cestou dolů už jenom obyčejně plakala, v posledních zatáčkách přestala úplně a když jsem jí řekl, že je děsně odvážná, ba o mnoho odvážnější, než Matěj, hrdě vystoupila z vozíku. Ovšem, nožky se jí přeci jen trošku motaly.
Ale Matěj se nedal. Že prý chce taky. Tak jsem jel podruhé.
MáopatrnáHanička zůstala opět na pevné zemi. Že prý je to jistější.
Matýsek řešil hrůzostrašné pády po svém. Zavřel oči, odvrátil hlavu a prohlásil, že on se na tohle dívat nebude. Taky řešení.
Pak jsme si ještě užili vodních žďuchanců
v bazénu s gumovými čluny i vodního raftu - tobogánu, kde jsme zcela programově řvali nadšením všichni čtyři.
Když jsme vycházeli z uličky se stánky, kde se zkoušela dovednost, nesly si děti hrdě
několik plyšáků a nafukovací pirátskou šavli. Z luku dokonce střílela i Kačka, která se ukázala býti pravou amazonkou, neboť slaměný terč trefila hned napoprvé.
Tak to by stačilo. Bengálskej randál sílil, bylo nám tedy vyhledati východ. Ještě perník, pendrek a pražené mandle a mohli jsme měrou vrchovatou uspokojeni opustit brány naší první Matějské.

cesta paralelním vesmírem

“Teď jsem na Palačáku,” pravil kamarád Míša.
“Já jedu dolů Sinkulovkou, to bysme se mohli srazit dóle u vody,” pravil jsem já.
Jeli jsme domů každý po svém a zrovna jsme si zavolali. A zrovna to vyšlo, že jsme mířili do stejného bodu ve stejném čase. Chvilku jsme si povídali o věcech hýbajících vesmírem , až mi kamarád oznámil: “Tak už jsem u Adžipky.”
“To neni možný, jak jsi mě moh předjet? Dyť ještě v Podolí jsi byl za mnou?”
“No vono to prostě nějak jelo.”
Což byl neoddiskutovatelný důvod předznamenávající výskyt záhadného jevu.
Dojeli jsme se před Barranovským mostem.
Byli jsme on-line akusticky i vizuálně.
A v tom se dostavilo to hrozivé poznání reality.
Když jsme na sebe mluvili a podívali se na sebe z auta do auta, ten zvuk nebyl synchronní. Vypadalo to podobně, jako když vám u filmu nesedí dabing a opožďuje se asi o vteřinu.
My jsme byli jen zdánlivě ve stejném prostoru. Ve skutečnosti jsme projížděli v paralelních vesmírech jakousi nestabilní průsečnicí, která se táhne od Podolí někam do Braníka podél Vltavy. Důkazem toho byl fázový posun akustického signálu.
Oba jsme to viděli, což je dostatečný počet svědeckých výpovědí.
Na svoji obhajobu ještě musím uvést, že nejsem blázen, ale kdybych si to tu zapsal jen jako setkání po cestě domů s legračním ověřením zpoždění přenosu telefonního signálu, nebyla by to žádná zajímavá historka.
To musíte uznat.

výprodej

Tentokrát nemůžu říct svoje oblíbené: “... jó tam? Tam jsem taky nebyl ...” Prostě by to neplatilo.
Ve Vancouveru jsem totiž shodou okolností jednou byl. Je tam hezky. Kousek vedle, na ostrově, žijí taky jedni dávní přátelé, protože si to vybrali. Je prý tam hezky.
A teď je tam olympiáda.
Což je taky hezký. Vlastně by se mělo říct, že je to úžasný.
Opravdu je to tak úžasný? Nevím.
Hltával jsem tyhlety olympiády a mistrovství a vůbec kdejaký ty nový gladiátorský hry. Chléb a hry bývalo dobrým zvykem poskytovati lidu římskému a nebyl to blbej nápad. Funguje to i v našem věku.
V našem věku jest ovšem všechno na prodej. Tím nechci říct, že by bylo na prodeji něco špatně. Naopak, bez obchodu by nám to na světě moc nefungovalo. Ba dokonce nemám vůbec nic ani proti prodeji stehen zlatých rychlobruslařek támhle z Oseka. Já mít ty stehna, prodávám je furt dokola, dokud o ně bude někdo stát.
Jenže ta radost se z toho všeho tak nějak vytratila.
Nějak se mi už nechce fandit nejlepším pracovníkům v oboru.
Fandíme snad nejlepším chirurgům nebo nejlepším popelářům? Ne. Proč bychom to dělali?. Je to jejich zaměstnání. Připraví se na to každý podle svého, baví je to, odvedou výkon a dostanou za to zaplaceno, živí se tím. Je to tak správně a budiž jim přáno.
Budiž přáno i těm, jejichž zaměstnáním je sport. Dokud od nich tuhle službu bude někdo kupovat, jest nanejvýš v pořádku, že ji chtějí prodat. Za nejlepší službu nejlepší plat. Tak to chodí.
Možná přijde i doba, kdy ti, co se nedostanou na tu slavnou bednu, budou na triku nosit: Totální výprodej, sleva až 70%.
Hlavně, když to přiláká zákazníky.

krásně zimně

Už jste někdy tancovali s medvědem?
Já taky ne.
Kačka zase mohla, ale bála se. Byl sice lední, ale zato nejmíň třikrát větší, než ona.
Já kdybch měl tancovat s tou naší kapličkou tady na návsi, taky bych se bál.
Tak si Kačenka medvěda alespoň pohladila. Ani moc nebručel.
A kdeže jsme to v sobotu byli? Kdepak v zologické, ani v cirkuse. I když cirkus to byl a ne ledajaký.
Ve Zvoli byl totiž Masopust.
Celé to dala jako obvykle dohromady paní učitelka ze školy, kam Matýsek už od září bude chodit. Letos jsme tedy byli na Masopustu naposled jako diváci. Napřesrok už jsme vymýšleli, jaké si děti vezmou masky. Kačenka se ptala, jestli může jít za vlka, což jsem jí potvrdil. Nevím proč, ale Karkulka jí nějak nezaujala. Možná proto, že vlk se v té pohádce alespoň pořádně nažral, což Kateřina dokáže ocenit.
Matěj že prý půjde za spidermana - na to jsem hned spustil bandurskou:
“Jakejpak spajdrmen?! Copak jsi někdy viděl nějakýho pavoučáka u nás na návsi?”
“Neviděl, tatínku.”
“Tak vidíš.”
“Ale já ho mám ve školce.”
“To je jiná. Ve školce si ho měj. Ale na masopust můžeš jít jako kašpárek nebo škrhola nebo loupežník, taky můžeš jít za medvěda nebo za houbu, ...”
“A moh’ bych bejt třeba vodník?”
“Vodník?! To by bylo přesně ono. Vždyť je na návsi rybník, takže to se báječně hodí.”
“Tak já půjdu za vodníka.”
No, tak o maskách už máme rozhodnuto, teď ještě aby napřesrok vyšlo počasí.
Letos bylo krásně zimně masopustně.
Však se podívejte do galerie.

dvacátýšestý leden

Dvacátýšestý leden je datum veskrze památné.
Dneska to říkali v rádiu, tak to musí být pravda.Tak například v roce 1926 ve vesnici Ojmjakon v SSSR byla naměřena historicky nejnižší teplota na severní polokouli −71 °C. A hned nato další senzace: v roce 1993 byl Václav Havel zvolen prezidentem České Republiky. Dají se k tomu datu vyhledat další světemhýbající události.
Ta největší ovšem nastala právě letos. Ve Zvoli. Matěj totiž byl ve škole u zápisu. A to je pochopitelně událost nejvyšší priority.
Čímž i našemu Matýskovi nastanou co nevidět časy, kdy se o těch všech událostech začne učit, aby jejich běh někdy v budoucnu mohl třeba i ovlivňovat.
To se ovšem všechno teprv uvidí.
Prozatím bude stačit, když si prvního září nezapomene svačinu a cvičky.

jak stříleli z tanků

Je to zrovna rok a týden, co jsme byli ve Smržovce.
Když mi zavolal Ondřej, jestli pojedem letos zas, musel jsem se zeptat dětí.
“Ano! Pojedem na tanky!” Zvolali téměř jednohlasně Kačka s Matějem. I vypravili jsme se již podruhé za nadšenci do
muzea obrněné techniky, abychom byli svědky jezdění tanků na sněhu.
Letos to obzvlášť vyšlo. Počasí bylo vysloveně na objednávku.
Ovšem objednané byly i ozbrojené jednotky. Tedy spíš ozbrojení jednotlivci. Všem bylo náležitě zima. Inu dvanáct pod nulou, to je už docela dost. I na globálně oteplenou planetu. Vojsko se tedy zahřívalo střelbou slepými náboji pro radost do vzduchu, což Kačenku naopak vůbec nerozehřálo, nýbrž rozplakalo.
“Ale já se bojím. Oni, tatínku, z těch tanků střílejí.”
“Neboj, Kačko, to není z tanku, to je támhle z té pušky.”
“Ale já se bojím.”
Úplně jsem to chápal a šli jsme radši dál.
Pak jsme se ještě šli vyčůrat, což v téhle zimě a na sněhu je taková trochu vyšší dívčí. Kačku se mi podařilo odstrojit a nepobryndat kšandy, ale čím ji utřít ve sněhu?
Správně. Tím sněhem!
“Ale to studí, tatínku.”
“Studí, Kačko, ale už jseš utřená, tak se zas oblečem.”
“Ale já nejsem utřená, já tam mám sníh.”
“Jseš utřená a ten sníh roztaje.”
“Ale to budu mokrá.”
“Budeš, ale jenom od sněhu a jenom trošku.”
“Ale ...”
“Tak dost. Už je to hotové.”
Uff ... tak to bysme měli. Teď ten tank...
“Ale nám je zima, tatínku,” pravil Matěj za chvilku, když jsme se brodili sněhem k té železné potvoře.
“No jo, ono je vážně zima. Tak půjdem do auta.”
V autě jsem zatopil a ještě šel udělat pár obrázků (
jsou opět v galerii, letošní začínají Marusjou ). Ale pak už jsme museli jet.
Tak snad napřesrok už by to mohlo být bez fňukání. Protože celou sobotu a neděli Kačka všem vyprávěla, jak jsme byli na tancích a jak z nich stříleli.

zkušenost

Předměty běžné či každodenní potřeby. V každém věku má člověk jiné. Například dudlíkem to začíná. Nočníkem to pokračuje a někdy i končí. A to jsem vybral takové, co uspokojují ty, řekněme, nejzákladnější potřeby.
Jsou spousty jiných a všechny jsou pro uživatele nadmíru důležité. Fajfka, brýle, auto, sněžnice, ... no prostě ledacos.
Patří mezi ně i sluchátka. Zvláště v dnešní době empétrojek si málokdo dokáže představit například cestující mládež bez čehosi vetknutého do zvukovodu se šlahouny vedoucími někam do kapsy ke krabičce napěchované rámusem. Sluchátka slouží pochopitelně i k ušlechtilejším účelům, než ke zvukové narkóze. Třeba k poslouchání jazykových kurzů, no však každý ví.
U nás doma je sluchátek habaděj. To především kvůli mně. Od malička jsem měl rád pohádky v rádiu nebo z gramofonu. A to mi vydrželo. Pohádky sbírám dál a sám je i dětem čtu a pro sebe sbírám nahrávky pro větší. Třeba Verneovky nebo archivní rozhlasové hry a vůbec věci, kde člověk slyší hezkou češtinu a hezké příběhy. A děsně rád je poslouchám, čímž se dostáváme zpátky ke sluchátkům.
Většinou používám takové ty pecky, co se zasadí do ucha a člověk s nimi může klidně i ležet a poslouchat. Ano, samozřejmě, že usnu. Ale při pohádce se přeci usíná nejlíp.
Sluchátka pak končí uložena někde u postele na koberci.
A už se blíží katastrofa. V podobě nenažraného dravce s otáčejícím se kartáčem, který pohltí všechno, co je mu v cestě. Lux. Znovu se stalo, že při uklízení SE nějak přihodilo, že vysavač sluchátka pozřel. Našel jsem je pak už vymotána z tlamy luxu. Po amputaci. Zvukové měniče byly čistě odděleny od kabílků, vše pěkně složeno na místě. Jeden by řekl, že je důvod roztesknit se a být zádumčivý. Vůbec ne. Sluchátka mají doživotní záruku a za manipulační poplatek vám v servisu dají fungl nová.
Mám s tím zkušenost. Půjdu si už pro třetí.