WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ještě do Vánoc

Už několikrát jsem si tu posteskl, že úklidem lidstvo trpí. O Vánocích bývá utrpení intenzivnější přiměřeně významu svátků.
Ono tedy u nás se to s tím trápením nikdy moc nepřehánělo. Až letos. Letos je všechno jinak.
Včera jsem byl již podruhé pro 40YY 83/086. To sice není k úklidu bezprostředně zapotřebí, ale jelikož je to odstín vnitřního nátěru na stěny, jistě pochopíte hloubku bahna. V tomto případě plechovky.
Ano. MástarostliváHanička rozhodla, že je potřeba vymalovat. Což by samo o sobě nebyl až takový problém, jen kdybychom na to pořád tak nějak nezapomínali. A když jsme si koncem prázdnin vzpomněli, zjistili jsme, že pan Šebek má čas až v prosinci. Což se ve finále ještě o čtrnáct dní protáhlo, neboť nás pronásledovaly všelijaké neduhy, které jsou s malováním v přímém protivenství.
Tož tedy pan Šebek dle dohody přijel v úterý. Dneska je pátek a prý to má tak ještě na dva dny. Dům je vzhůru nohama, předměty jsou přesouvány z místa na místo a má čistotnáHanička si pochvaluje, jaký tu bude pořádek a jak tu bude čisto a uklizeno, až tu bude uklizeno.
Bude, jistě bude. Ve světnici a v kuchyni už čisto a vymalováno je. Akorát, že tedy trochu té barvy zateklo za to velký sklo, co máme za sporákem až ke stropu a těch třicet centimetrů bílého potůčku pěkně překrylo díl té červené plochy pod tím, což se nedá opravit, jelikož je to pod sklem.
"To holt budeme muset přijít ještě na jaře a celý to vodstrojit a ten speciální nátěr pod sklem holt několikrát znovu přetřít." Pravil pan Šebek, když se mi večer chlubil, jak to tam za to sklo nedopatřením zateklo.
"No jo, to bude pěkná práce. To musí všechno pryč, tabule skla se musí podložit dřevěnou konstrukcí, pak se musí zajistit těma přísavkama a potom teprv opatrně odšroubovat. A pak po nátěru zdi zase zpátky." Pravil jsem já, neboť jsem byl u toho, když to tam sklenáři půl dne montovali.
"Jo, to bude práce." Ohodnotil to i pan Šebek.
Čímž jsme měli kuchyň zkolaudovanou a dneska se jde na chodbu a schodiště a koupelnu. Pak sečteme ztráty, uklidíme ... a bude po Vánocích.
Protože ještě do Vánoc to v žádným případě nemůžeme stihnout.

hlavu zatím má

Jak je to jinde, nevím, ale tuším, že to bude velice podobné, jako u nás.
Zapomínání je totiž součást vesmíru.
V naším vesmíru v současnosti vítězí Matěj. Ovšem já mu velice úspěšně sekuduji. Například moje maska na potápění teď leží někde na molu v Egyptě. Já jsem si však tohoto nedostatku vědom, i když to vědomí k nápravě mé zapomětlivosti nestačí.
Zato Matýsek ani neví, že něco zapomíná.
To třeba přijde ze školy bez mikiny, ani neví, že jí ráno měl. Mikina se najde druhý den ve ztrátách a nálezech.
Nemá lahev na pití. Vůbec netuší, že jí kdy měl, protože ráno si jí sice vzal, ale nepil z ní. Teď už z lahve pije kdosi neznámý, neboť lahev se ve ztrátách nenašla.
Výčet by mohl pokračovat dlouhým seznamem včetně střídavých úspěchů se znovunalezením zapomenutého.
Paní učitelka říká, že to dělají skoro všechny děti.
Zrovny včera byly třídní schůzky a tak jsme se ptali, jestli opravdu paní učitelka má Matějův notýsek. Neměla, pochoptelně. A Matěj už čtrnáct dnů tvrdí, že ho má paní učitelka. Tašku, ve které notýsek nosí spolu s učením a svačinou, zatím má. Tu ještě nikde nezapomněl. A hlavu taky ne.
Ovšem při té frekvenci nemůžeme vyloučit ztrátu alepoň jedné ze zmíněných.

pohádka bude

Tak zas musím pryč. Bude to taková kombinovaná cesta. Trochu autem ,trochu vlakem. Další pokračování (pokud mě po cestě nezbyde chvilka na deník) zas až v pondělí.

ani mu to nepřišlo

Před čtyřmi lety jsem se tu rozplýval nad cvičením Tai -Ti.
Moc dlouho mi to nevydrželo.
Chodili jsme do Zvole cvičit k Tomášovi, jenže to chtělo pravidelnost, čas, večerní hlídání dětí a k tomu všemu ještě jakousi kontinuitu z minulého školního roku, která nám chyběla. MámiláHanička s cvičením přestala první a já, přesto, že se mi to líbilo, asi tak půl roku po ní. Prostě nešlo udržet krok s těmi, kdo měli čas a vůli chodit pravidelně. Holt tyhlety soustavný činnosti pro nás nejsou. Zůstal nám z toho cvičení dobrý pocit a příslib, že možná někdy, až budeme mít čas ...
Ale zůstal i Tomáš a pokračuje ve vedení oddílu dál.
A vede i malé děti. Matěj k němu jednou týdně chodí. Líbí se mu to. Jenomže letos bylo dětiček na jeden kroužek moc. Na začátku školního roku se tedy Matěj dozvěděl, že bude chodit dva měsíce, pak buď složí zkoušky a zůstane dál v kroužku, anebo bude muset počkat rok.
Matýsek sice doma trochu trénoval skákání přes švihadlo, dělali jsme spolu i kliky, ale časem jsme na ty zkoušky nějak zapomněli. Včera, když jsme na něj s Kačkou čekali, se nám dostalo překvapení. Matýsek vyšel z tělocvičny a pyšně si nesl černé triko Wu-Shu Zvole.
"Jé, tys dneska dělal zkoušky?"
"Jo, dělal."
"A tos je tedy musel udělat, když náš triko?"
"No, udělal. Ale to tričko je jenom na wu-shu. Jinam se nosit nesmí."
Tak vida. Matěj udělal své první zkoušky v životě a nějak mu to ani nepřišlo. Kdyby to tak bylo i se vším ostatním, máme po starostech.
Zatím máme alespoň wu-shu Matěje.

železnice v Olešku

Nějak jsem si vzpomněl na vláčky. Takový ty, co mi je nosil pod stromeček tatínek (já dobře věděl, ve které skříni je schovává). Čas hraní s vláčky pominul a tyto byly odsunuty na vedlejší kolej někam za výtopnu ke třinácté výhybce, jak by jistě řekl pan Blahoš.
Jenže i vedlejší kolej je kolej a občas se po ní jede. My jsme s dětmi zajeli na chalupu k babičce, kde ty moje čtyřicet let staré vláčky byly někde v nějaké krabici. Dětem jsem neřekl, co v krabici je a po návštěvě jsme odjeli domů s několika krabicemi v kufru. V ostatních byly nějaké knihy, ale v té podstatné byly mašinky a koleje a vagónky a výhybky.
V sobotu jsem to rozložil. Pršelo a byl na to ideální čas.
Odhadoval jsem, že to nebude fungovat, ale kdepak. Složili jsme koleje, zapojili elektriku a stačilo otočit regulátorem transformátoru - a mašinka se rozjela.
Naprosto jsem netušil, jaký to způsobí poprask. Nakonec si hrála i Kačka i mámiláHanička. Matěj tomu velel. Vyměňoval mašiny, stavěl dlouhé i krátké vlaky.
Vůbec by mě nenapadlo, že ho ty mašinky tak budou zajímat. V neděli jsme museli s vláčky jezdit alespoň chvilku a jedině to, že půjdeme pouštět draky, Matýska trochu přesvědčilo, že vláčky už je potřeba uložit.
Nečekaná zábava ovšem bude mít i své důsledky. Teď budu muset pořídit novou zásobu kolejnic, protože ty původní jsou opravdu ve velmi špatném stavu a je div, že po nich vláčky ještě jezdí.
Ino co. Bude zima, dlouhé večery, tak si holt uděláme u nás v Olešku železnici.
Konečně proč by ne. Když může jezdit do Vraného, proč by nemohla jezdit k nám. Stačí jen vymyslet, kdo bude přednosta.

učí se rychle

Při jízdě autem se toho semele, až hanba. Ono taky bodejď ne, když jsou lidi pěkně pohromadě a nemůžou utéct. No tak tedy povídají.
A to je voda ma Kaččin mlejn. Ta by povídala furt. Jako třeba včera ráno:
"A jak se to řekne, tatínku?"
"Co jak se řekne?"
"To s tím starým?"
"Co myslíš, Kačko? Ale pověz mi radši, copak se dneska naučíte na plavání."
"To já teď nevím. Minule jsme plavali s těma housenkama."
"A už to umíte?"
"Hmm ... já ani moc nevím. A tatínku ...?"
"Ano, Kačko?"
"Jak je to?"
"Co jak je?"
"No s tím ... buď zvědavá ..."
"Jo tak! To je jinak, Kačenko, to se musí rýmovat."
"A jak se to rýmuje?"
"To se říká: Nebuď zvědavej, budeš brzo starej."
"Aha."
"A co teda, Kačko, bude dneska na tom plavání?"
"Nebuď zvědavej, budeš brzo starej!"
A měl jsem to. Vona se Kačka děsně rychle učí.

kolo od vozu

Kouzelné bejlí jest trhati za úplňku, to ví každá bába kořenářka. Ovšem poradit, jak naučit Kačku jezdit na kole, to ne. To bába kořenářka neumí.
Proto jsem se snažil poradit si sám. Už během prázdnin jsem sundal z kola kolečka a Kateřina musela zkoušet držet rovnováhu. Ale co vám mám povídat. Nějak jí to zkoušení nešlo. Běhal jsem za ní kolem domu na dlažbě, pak na trávníku, aby se padalo do měkýho, zkoušeli jsme to před našima na cestě, aby to bylo trochu z kopce, a pořád nic. Kačka se pokaždé, když jsme se šli učit jezdit, spoléhala na to, že jí držím. Hned, jak zjistila, že jí nedržím ani já, ani nikdo jiný, buchla kolem o zem. To, že jí drží odstředivý moment setrvačnosti, to jsem jí vysvětlovat nemoh, pochopitelně. Copak se dá takovej moment nějak chytit za ruku? Nedá! No tak jak by jí moh' držet, že ano.
Tedy jsme s moušikovnouHaničkou nasadili metody psychologické:
"Když se, Kačko, nenaučíš jezdit, nebudeš moct s Matýskem a s tatínkem jezdit hledat kešky."
"Tak já pojedu na koloběžce."
Výchova příkladem byla rychlá. V neděli Kačka popadla koloběžku a že pojede s námi do té Zvole na to kešku. No hned za rohem spustila pláč a vrátila se domů, že to na té koloběžce nejde, že nám nestačí.
Znovu tedy na kolo a znovu pády a znovu nic.
"Takhle to nepůjde, Kačko. Na ten cyklistický den ti snad ani to kolo nevezmu, dyť to nemá cenu."
Samozřejmě, že jsem Kačence kolo do školky včera vzal. A cenu to mělo.
"Kačka už umí jezdit!" hlásili mi, hned, jak jsem přijel.
"Vážně? Vždyť ještě v neděli padala, jak hruška."
"Zkuste to doma a uvidíte."
Doma jsme to zkusili a já byl jak u vytržení. Kačka drandila na kolečku, jako by se nechumelilo.
"To je úžasný, Kačenko! Mám z tebe obrovskou radost!"
Bim!
Zbuchla zas, ale tentokrát se úplně bez breku zvedla, narovnala kolo a trénovala dál.
Kačka je statečná bojovnice, jen holt po dlouhém tréningu musí přijít ten kvalitativní zlom. A ve školce to zlomili. Pořádně. Kačka už od včera jezdí na kole.
No prosim, tak ono na tom úplňku přeci jen něco bude, zrovna tuhle noc byl jak kolo od vozu.

opakujte

"A na oběd buď doma!" To bývalo to poslední, co jsem ještě z domova zaslechl. Potom následovala nějaká klukovská dobrodružství a více či méně včasný příchod k obědu. Jediným spolehlivým ukazatelem času byly hodiny na věži kostela. To ovšem musel být kostel na dohled, což nebývalo vždycky pravidlem. A tak se to občas nestihlo, nebo se tak nějak na ten oběd zapomnělo a pak mi bylo poprávu spíláno. Jó, to byly časy.
Matěj už je nějakou dobu v tom věku, kdy může někam do okolí za kamarády. Návrat řešíval pro mě nečekaným způsobem. Chodíval se co chvíli zeptat, jestli už bude oběd. To byl ovšem extrém zase opačný. Jak z toho ale ven? V Olešku kostel nemáme, natož pak, aby na obecním ouřadě byla věž s hodinami.
Napadlo mě: co takhle zkusit nějaké jednoduché bezdrátové spojení. Kdepak mobil. Stačí obyčejná vysílačka.
A ono vám to funguje. Matýsek dostane na krk šňůrku s aparátkem, prověříme spojení a může nebo můžou (pokud je s ním Kačka) vyrazit.
"Taťousi, já jdu k Ríšovi, jo? Přepínám."
"No jasně, Matěji."
"Tak já jdu."
"A je s tebou Kačka?"
"Není, ta šla ke Kubovi."
"Tak to jo. Až bude oběd, já ti zavolám."
"Rozumím, konec."
Když je čas, stačí zavolat. Cestou na oběd se pak Matýsek staví ještě pro Kačku a máme to pohromadě. Ani nemusíme stavět věž s hodinama.
Jenom nevím, co budeme dělat, až Matěj objeví ten trik se špatným příjmem. Však to znáte:
"... neslyším, haló. ... asi mám špatný příjem ... opakujte ... "

tenkrát jsem na to neměl

"Všimla sis těch titulků?"
"Proč?"
"No je tam v těchhle starejch pohádkách hodně často: animace Stanislav Látal."
"Nevšimla. To je něco důležitýho?"
"To, ne, Haničko."
"Tak co je s tím Látalem?"
"Ale, že jsem vlastně s jeho dcerou chodil do školy."
"Hmmmmm...."
"Andula byla nejkrásnější holka z celý školy. A uměla krásně malovat."
"Tak proč sis ji nevzal?"
"No protože jsem byl blbej. Ale hlavně jsem na to tenkrát neměl."
Jistě chápete, že jsem si s takovou řečí vůbec neměl začínat. Navíc zrovna, když skončil Pan Tau.
Na druhou stranu mě potěšilo, že mě alespoň Matýsek chápe. Všechno to poslouchal.
"Tak sis vzal maminku?" zeptal se se zájmem.
"Ano, Matýsku. Vzal jsem si maminku."
Chápající synek se krátce zamyslel a pak se otázal:
"A kolik stála maminka?"

vážná hra

Slavný první den ve škole začal Matějovi tím, že si zapomněl doma bačkory. Tím ale všechna protivenství skončila.
Všechno bylo zalito zářijovým sluncem, paní učitelka byla hodná, děti hned splnily svůj první úkol a domů si odnesly slabikář i matematiku (my jsme dostávali početnici, ale to se dneska nenosí, dneska je to matematika).
A po škole a po obědě jsme se s Matýskem stavili pro Kačku ve školce a jelo se do planetária, kde nás čekala Anička s Nebešťánkem a vyprávěli nám svůj letní příběh.
Potom homen na večeři a ještě si zalétat s vrtulníčkem, cvičky do tašky, pohádku na dobrou noc a alou na kutě.
Tak si říkám, jestli to náhodou ty děti nemají zas o něco veselejší, než my. Dneska si prostě jenom přehoděj pytlík s bačkůrkama ze školky do školy (když je nezapomenou), což je v našem případě od sebe asi tak dvěstě metrů, a pokračují ve hře. Budou si sice říkat, že je to matematika a český jazyk a prvouka a kdoví co ještě, ale já dobře vím, že to bude zase hra. Jenomže teď už vážná, to se nedá nic dělat.

slavný den

"Ráno mi připomeň, ať vezmu kapesníky," žádala mě včera večer mácitliváHanička.
"No jo, ty budeš zas brečet jako želva," uznal jsem vážnost situace.
"Když oni jsou to takový broučkové ..."
Jsou, jsou. Tuhle jsem vytáh fotku nějakých čtrnáct let starou. To šel do školy poprvé Juráš.
Dneska jde Matýsek.
Už se nemůže dočkat. Všechno má nachystaný, v tašce penál a cvičky, oblečení připravený na židli, jen vyrazit.
Vážnost situace pdtrhuje už nejméně čtrnáctidenní vstávání podle budíku, který má Matýsek nastavený na za pět minut sedm. Ale vstává ještě dřív.
Zrovna včera.
"Tatínku, můžu k tobě?"
"Ale až to napíšu, Matýsku."
Když jsem dopsal woleschko, sedl si ke mně na klín a přitulil se.
"Slyšíš? Už hraje budík!"
Dneska jsem vstal ještě o něco dřív, abych nebrzdil provoz.
Ale už je slyším nahoře všechny tři. Kačka to prožívá s Matějem a mámiláHanička už taky nemůže dospat.
Tak šup, šup. Učesat, umýt, zuby vyčistit, nic nezapomenout, kapesníky s sebou a ten slavný den může začít.

psát se s tím dá

Že prý mi přivezli ty nosiče na kola, tak abych si je šel převzít, že mají osmadvacet kilo dohromady. Vyšel jsem z kanceláře, paní je nechala stát před vraty u domu. Popad jsem je. Nosiče, pochopitelně, nikoliv tu paní.
A to byla ta chyba.
Takovej nějakej blbej pohyb pravačkou jsem udělal, že si to jako hodím na rameno, jako dycky. Jenomže dycky jsem při tom neslyšel takovej praskot. Jako když lámete otýpku suchejch klacků. No, zařval jsem, bodejď bych nezařval.
Pan doktor Kulík naopak vůbec neřval. Je to specialista na lokty. Von to je člověk mírnej a těch loktů už zřejmě viděl dost s dost. A že prej mám štěstí, že to je jenom pár přetrženejch svalovejch vláken.
"To máte jako takový pořádný lano. Drží to, ale nějaký ty vlákna jsou přetržený. Teď to bude bolet a asi vám to i zmodrá. To je normální výron. Třeba i celé předloktí. No a za čtrnáct dnů to asi tak přestane bolet a pak s tím ale nic nezdvihejte, ať vám to nepraskne znovu."
"Ale takový praskání, pane doktore, to jsem ještě neslyšel. Že to dělá takovej rámus?"
"Copak tohle, to nic. Ale když praskne achilovka, to je teprv rána."
"Hmmm. Tak to mě teprv čeká."
"Snad ne."
"Pravda, nemusím slyšet taky všechno, že jo."
Pan doktor mi dal recepis na takovej gel, že ať si to s tím mažu. A tak jsem mazal do lékárny pro ten gel.
Abych se měl čím namazat.
Ale psát se s tím dá.

příště

Ke kolu má Kačka vztah poněkud rozporuplný. Jezdila by pořád.
Nejraději má to ježdění, když jí vezu za sebou na sedačce.
Její: "Tatínku, pojedeme na kole?" znamená: "Tatínku, povezeš mě na kole?"
Když odpovím: "Ano, Kačenko, ale budeš šlapat sama," zájem okamžitě opadne.
Donedávna jezdila na takovém tom malinkatém kolečku, co má o dvě kolečka vzadu víc. Jenomže s tím se dá jezdit jen po rovných cestách. Jak člověk vjede s tímhle hybridem na polní cestu, je zle. Kolečka sice drží stabilitu, ale drží taky to důležité velké hnací kolo nad zemí a je konec s jízdou.
"Takhle se nikam nedostaneme. Až přijedeme domů, já ti ta kolečka sundám," rozhodl jsem a rozhodnutí neprodleně po návratu provedl.
Čímž jsem si ale způsobil další starost, jelikož Kačka neumí ještě držet rovnováhu.
Párkrát jsem s ní běhal před domem po cestě. "Tak šlapej, Kačko, já tě držím."
"Ale já se bojím, tatínku."
"Se neboj a šlapej. Když tě držím, tak nespadneš."
To jsem měl pravdu. Hned jak jsem zkusil Kačku pustit, už spadla.
Hledal jsem dál, jak naučit Kačku jezdit, když se na kole bojí držet rovnováhu.
Že prý mám zkusit odrážedlo anebo z toho malého kolečka ještě odmontovat šlapky. Kačka se bude odrážet a hned, jak zjistí, že to jde, můžeme šlapky přidělat.
Šlapky jsem odělal včera.
"Tak teď máš z toho odrážedlo. Zkus to."
"Ale já se bojím, tatínku."
Zkusili jsme to spolu na dlažbě u domu a po třech metrech jsme byli tam, kde jsme byli s namontovanými šlapkami. Tedy na zemi.
"Tak já to zkusím až příště, ano, tatínku. Dneska už ne."
No jo, příště. To jsme zvědavej, co všechno budu muset ještě z toho kola odmontovat, aby se na něm Kačka naučila jezdit.

dobré ráno

"Dobré ráno. Už je sedm, Matýsku. Vstávej," říkávám velmi pravidelně po ránu.
"Pojedeme do školky, tatínku?" ptá se opět velmi pravidelně Matýsek a Kačka taky.
Potom následuje někdy to vstávání, jindy tahání a přemlouvání. Že jako už jdu, ale ještě si musím tady to ... tentononc. Však to znáte.
Jenomže se blíží škola. Za měsíc Matěj vobuje perka, navlíkne si na záda aktovku a pošupajdí do Zvole k rybníku do první třídy. Což ovšem může být kamenem ourazu, jelikož, když se nevstane včas, perka neperka, do školy se přijde pozdě, poněvadž se zaspalo.
A aby se nezaspalo, je lépe se vzbudit včas, nejlépe pomocí budíku.
Vymysleli jsme tedy na Matýska, že si vyslouží budík. Obzvlášť pěkný. R2-D2. To je robot ze Star Wars pro ty, kteří nejsou v obraze. V neděli si Matěj vysloužil poslední nálepku, umístil jí do řady k ostatním a přišel si pro výslužku.
"Jé .... to je Ár-Tů! Ten je krásnej! A i píská jako vopravdovej. A tady má hodiny. Jé, a promítá na stěnu čas! ..."
Měli jsme radost všichni, R2-D2 pískal a promítal, až se mu světýlka rozpalovala. Na ráno jsme ho nařidili na sedmou. Pěkně na vstávání do školy.
A nastalo očekávání. Až do rána. Ráno jsem v sedm přišel, jak je zvykem, za Matějem do pokojíku. Matěj byl vzhůru, seděl na posteli v tureckém sedu, před sebou robota a přísně na něj hleděl.
"Von nehraje, tatínku."
"Ukaž? To je divný, dyť jsme ho včera nařídili. No jo, on jde pozdě. Sedm bude teprv za minutu."
A to už se ozvalo radostné pískání a na zdi se objevil promítnutý čas. Právě sedm.
"Už píská, tatínku!"
No vida. A máme na světě tu správnou metodu, jak probudit synka. Dát mu budík. A je tu jistota, že vstane nejmíň deset minut před sedmou, aby náhodou nezaspal, jak ho Ártů-Dýtů bude budit.
Zrovna teď cosi slyším shora. Tak, tak. Synek už je tady a hlásí, že všechno je v pořádku.
"Dobré ráno, Matýsku."
"Dobré ráno, tatínku."

a spaly a spaly ...

"A tatínku, půjdeme dneska?"
"Půjdem, Matýsku. Teď musíte jít honem spát a my vás s maminkou probudíme, až bude tma."
Tma byla po desáté hodině. Nebyla to ovšem tma jako v pytli, ale tma letní, skrz kterou se dá docela dobře koukat na cestu, i když zrovna nesvítí měsíc.
Měsíc včera nesvítil, to jsem si ohlídal. O to víc svítili Svatojánci. Ti byli cílem naší cesty.
Probudit děti byla trošku obtíž, nikoliv však nepřekonatelná.
Tak šup, kukadla protřít, rychle obléknout a honem do lesa.
Matýsek statečně vykračoval první, Kačku jsem musel dvakrát poponést, protože:
"Já se té tmy bojím, tatínku."
To už jsme viděli první světlušku.
"Jé, ta svítí!"
Byla to samička. Ty jsou větší, nelétají, leží v trávě a na své světlo lákají samečky. O to větší to jejich světlo musí být.
Pomalu po cestě v lese se kolem nás začalo objevovat víc a víc světýlek.
Byla to krása. Svatojánci rejdili kolem nás jako svítící závoj. Kačka se přestala bát a chtěla je chytat, že si odnese světlušku domů. To se jí naštěstí nepovedlo. Bylo to jako v pohádkovém lese. Ba dokonce se nám podařilo jednoho broučka zachránit z pavučiny.
"Promiň, pavoučku, nezlob se na nás. My toho broučka zachráníme," domluvil to Matýsek s pavoukem.
Kačence se tak splnilo přání a nesla si zachráněnou světlušku v dlani. Matýsek nadšeně vykládal, jsk se k ní už už blížil pavouk a na poslední chvíli jsme světlušku vysvobodili.
Donesli jsme svatojánka až k té samičce na začátku cesty. Položili jsme ho vedle ní, ať si kluk užije.
A šli jsme na kutě. Ještě před usnutím Matýsek sliboval, že to všechno musí zítra nakreslit a Kačka usínajíc pravila, že dneska se jí bude zdát o světluškách.
Však už byl na sny nejvyšší čas. Děti zavřeli očka a spaly a spaly ...

na rámu

"No jo, ale jak vezmeme děti zpátky, vždyť nemají kola," ptal jsem se méšikovnéHaničky včera odpoledne.
Řekli jsme si, že pojedeme pro děti do školky na kole. Tedy my na kole a děti ... jak se dá.
"Tak je třeba vždycky kousek popovezu na nosiči, kousek půjdou pěšky no a uvidí se."
"To by šlo."
MámiláHanička vyrazila na kole elektrickém, já bez elektriky.
V lese se sice ptala, jestli je to ta správná cesta, jestli prý jsem si jistej.
"No bodejď, že jo, tudy jezdíme s Matýskem."
Ale kolo elektrické vydrželo i v lese a mohli jsme pokračovat dál.
Mezipřistání jsme naplánovali u přátel ve Zvoli, kde jsme natankovali cider, což je znamenitý jablečný nápoj, mírně alkoholický, což se hodilo jako kaloricky vydatné palivo. Tedy pro mě. MálaskaváHanička měla natankováno předem, neboť baterie byla plně nabitá už z domova.
Děti jsme vyzvedli a hned započalo tázání:
"Ale tatínku, kde máme kola?"
"Doma, Kačko."
"Ale jak pojedeme domů?"
"Pěšky. Kousek pěšky a kousek vás maminka sveze na nosiči."
"Já jedu první!", hlásil se hned Matěj.
Jel první kolem rybníka. S Kačkou jsme šli pěšky, pak zas s Matějem a Kačka se vezla. A pořád dokola. Někde u lesa mě napadlo, že by se mášikovnáHanička mohla vždycky kousek vrátit. Odvezený pasažer by počkal na místě a momentální pěšák by měl zkrácenou tůru. Taková kyvadlová přeprava. Ujalo se to. Až do Březové.
Tam je to k nám s kopce. A tam jsem vzal Matěje na rám. Zavzpomínal jsem na staré časy, kdy jsme se na rámu vozili docela běžně. Matýsek se statečně držel a na polní cestě hrdě hlásil, že to moc nedrncá. Ovšem ve Vltavské už radši chtěl jít kousek pěšky, že prý to bude lepší. Máme to z Vltavské domů, co by kamenem dohodil.
Skvělý výlet nám trval necelou hodinku.
Děti předvedly, že nejsou žádná ořezávátka A Matěj navíc dokázal, že umí jezdit na rámu.

a jsme zase tam ...

"Měl by sis uklidit, máš to tu jako u cikánů," říkávala babička. Chápal jsem to vždycky jako něco, co musím, i když se mi nechce. Nechce se mi dodnes. Úklid je prostě věc jaksi zbytná, uklízí se, až když je na to čas - a času není nikdy nazbyt.
Takže se snažím věci ukládat na své místo hned, abych je nemusel později nuceně uklízet. Jenomže tak silnou vůli neudržím pořád. Občas přibude jedna věc, pak další a už se to veze. Výsledek je takový, že je problém v pracovně vůbec projít. A pak musí logicky následovat ten úklid. Právě teď je zrovna uklizeno. Dalo to práci, ale výsledek je oku lahodící. Teď ovšem jde o to, aby to vydrželo.
Stejný převrat čeká i kůlnu. Za zimu se v ní navršilo - tedy já jsem navršil - takových předmětů, které se někdy mohou hodit, až v ní není k hnutí. A budu to všechno muset vyhodit. Ale pěkně popořádku.
Pracovnu jsem uklidil, teď mě čeká kůlna. Jest to všechno pečlivě přebrat a zvážit, co se použít ještě dá a co už ale opravdu ne. To pak může do popelnice. Pochopitelně to chce pevné odhodlání a jistou míru osobní statečnosti. Ovšem na konci procesu bude všecho krásně uspořádané a přehledné.
Jak dlouho to vydrží? Přesně do toho okamžiku, než první předmět nebude uložen na své místo, potom další ... a jsme tam, kde jsme byli.

nikoliv ve vaně

"Běžte se koupat," vydal jsem pokyn ve středu navečer. Byl čas jít na kutě, čemuž hygiena tělesná obvykle předchází.
Děti poslechly nikoliv napoprvé, pochopitelně, a couraly se nahoru po schodech do koupelny.
Po chvilce se Matýsek vrátil:
"Budeme se koupat, tatínku."
"No bodejď, že budete."
"Ale dneska se nebudeme koupat ve vaně."
"A kde jinde byste se koupali?"
"Dneska se budeme koupat na zemi."
"No to je výbornej nápad," držel jsem dál dialog a už už jsem chtěl špendýrovat synátora zpátky do koupelny, neboť zase zdržuje.
"Ale ona je tam potopa."
"Cože?!"
Vyběhl jsem po schodech na horu a opravdu. V koupelně už bylo docela dost vody. A jak pravil Matěj, nikoliv ve vaně.
On byl totiž před nějakou chvílí přívalový liják. Zrovna když jsme jeli domů z Jílového. Docela vydatný, napršelo za pár minut asi šeset milimetrů.
Já sice nechal v koupelně kvůli větrání pootevřené okno jenom na škvírku. Jenomže Ferda si ho otevřel, aby mohl na střechu. Přece nebude celej den doma, když je venku tak hezky, že ano. Jenomže aby za sebou zavřel, když už je na střeše, to ho nenapadne, kocoura jednoho.
A jak nechal Ferda otevřené okno, ten přívalovej slejvák se nám nalil do koupelny. Naštěstí netrval tak dlouho, takže to šlo docela rychle vytřít.
Ale jestli myslíte, že při tom Ferda pomáhal, to jste teda na omylu. Seděl na chodbě a dohlížel, jestli to máme dočista vytřený. Aby si nenamočíl tlapky, až poleze zítra na střechu.

E.T.Š.

Včera se přítel Ondřej zmiňoval o pozovárání záhadného svítícího předmětu, o kterém psal jeden čtenář z Rychnova. Bohužel to zas asi nebylo UFO, ale pravděpodobně horkovzdušný balónek s přáním. Zrovna v sobotu jsme tu jeden taky viděli startovat z údolí. Byl to asi ten samý, co pak byl ve Zvoli podroben Ondřejovu zevrubnému zkoumání dalekohledem. To ovšem neznamená, že bychom si všichni v koutku duše neříkali: no, jo, ale co kdyby ...
A s tímhle v podvědomí utajeném přáním jsem včera vešel do bazárku reklamovat takové ty dětské vysílačky, co do nich Kačka s Matýskem huhlali, než se to pokazilo. Reklamace probíhala. A co to najadnou nevidím v regále:
“Prosimvás, můžete mi támhleten strojek ukázat? To je takovej nesmysl, že si to snad koupím.”
Prohlédl jsem si to a koupil. Tohle přece musím vyzkoušet. Štrůdl se u nás jí pořád dokola, mámiláHanička nám ho ráda peče, ale kdo se má furt s těma jabkama loupat, že ano.
A tenhle strojek to prý umí. Jen točíte kličkou. Tedy alespoň se to v návodu píše. Ještě jsem to na sucho vyzkoušel a pak jsem si ho odnesl domů.
Matýsek se toho hned chopil a že prý to bude jeho práce, že ta jablíčka bude loupat on. Ještě jsme si to všichni vyzkoušeli nanečisto bez jablka. Aparátek při točení kličkou vrněl a opisoval ručkou, ve které je zasazena škrabka, neuvěřitelně složitý pohyb kolem dokola virtuálního jabka. Zkoušku máme za sebou. Tedy teď to rozjedeme naostro.
Na příslušný trn jsem nabodl jablko a Matěj se chopil kličky. Chvilku nic, ale jen se nůž přiblížil ke slupce, okamžitě to začalo. Během několika vteřin bylo jablko vzorně oloupané!
No úplnej zázrak. S ufo se to sice nedá srovnávat, ale přístrojek je natolik důmyslný a současně jednoduchý, že určitě musí být mimozemského původu. Čili budeme-li loupat jablka na zařízení mimozemského původu, dalo by se říct, že poté budeme jíst ExtraTerestriální Štrůdl.

to tak, ještě kolo!

“Maminka má narozeniny. Musíme jí dát kolo,” pravila Kačenka velmi vážně takhle v sobotu.
“Tak dort jsem ti už objednal,” pravil jsem já, “a Kačenka prohlásila, že ti musíme dát k narozeninám kolo. Tak dostaneš kolo.”
“To tak. Ještě kolo!” pravila mámiláHanička.
Matěj se k tomu nevyjadřoval a maloval mamince obrázek.
V neděli ráno jsme jeli pro ten dort a hned, jak jsme přijeli, začala ta bojovka, na jejímž konci nalezl Matěj poklad, Kačka knížku a máveseláHanička si lámala hlavu, co že je to v tý krabici, co leží v tom kufru toho Subaru.
MávypečenáHanička předvedla několik jevištních triků a dělala, jako, že se do krabice nemůže dostat a potom, jako že tam leze celá, což by při rozměrech té krabice nebyl až tak vážný problém. Jenomže pak konečně zjistila, co je uvnitř.
“Co to je? Dyť je to nějaký zamotaný. A je to strašně těžký,” táhla ven z krabice změť trubek a drátů zamotaných v plastikových obalech.
Postavila to s námahou na zem.
“Má to dvě kola, ale je to nějaký vohnutý...”
“To aby se to právě dalo složit do toho kufru. Vždycky jsi chtěla skládací kolo. Kačenka to koneckonců věštila už včera. A to nevěděla, co pro tebe mám.”
“Hmmm ... kolo,” mámiláHanička se nelíčeně šklebila, “ale proč je to tak těžký. A k čemu jsou ty klíčky?”
“To je kolo elektrický! To jezdí samo.”
“Jo tak! Ty sis koupil to elektrický kolo, co vo něm už rok básníš a teď se mi snažít vnutit, že je to dárek pro mě.”
Nevypadalo to dobře, vytáhl jsem poslední eso z rukávu:
“Mě by bylo malý, dyť je to skládačka. Ale víš co, vyzkoušej si to. Přes noc jsem ti nabil baterku, kola jsem nafouk - prostě šlápneš a jedeš.”
“No nevim.”
MálaskaváHanička vytáhla kolo před dům a učinila několik pokusů.
“Dyť to moc nejede, a kdy se zapne ten motor? Není to rozbitý?”
“Zkus to ještě jednou. Přitáhni si ten plyn a šlápni aspoň dvakrát.”
To už mášikovnáHanička otráveně šlapala do kopce. A najednou to zabralo.
“Jééééé .....!”
Kolo zabralo a uhánělo s moupřekvapenouHaničkou vzhůru po cestě, aniž by šlapala do pedálů. Za okamžik se vracela:
“To je úžasný! Vono to jezdí samo! To se mi líbí!”
“No tak vidiš. A to bylo řečí.”
“Ale to jsem nevěděla, že ...”
MámiláHanička sice nevěděla, zato teď už ví, že elektrické kolo je báječný vynález.
A Kačka - ta dobře věděla, že mamince musíme dát kolo. Přeci jak jinak by mohly spolu jezdit na kole do školky?

hledání pokladu pokračuje

“To bude hádanka pro mě,” pravila nadšeně mámiláHanička. Vzala si od Matěje onen vykopaný svitek papíru a začala luštit.
“Ale ne abys mi napovídal,” hned mě pro jistotu varovala, “to by pak nebylo žádný hádání.”
“Nebudu.”
... pro toho, kdo ví, co je napravo od ...
“Tady jsou nějaký tečky ...”
“Uhmmm?”
“Napravo od čeho?”
“Uhmmm!”
“A co je to za tečky?”
“Mmmmmm!”
“Ale nenapovídej mi!”
“Um mmmm!”
To už jsme s Matějem po sobě stříleli molitanovými střelami. A mášikovnáHanička si pořád lámala hlavu s tím, co že je to za tečky.
“Dvě velký tečky nahoře od sebe, tři malý u sebe uprostřed a dvě velký dole zas od sebe.... Co to může bejt? A proč jsou kolem těch velkejch malý čárky?”
“To je jako že svítěj ...”
“Mlč! Nenapovídej mi!”
“Nenapovídám.”
“Že svítěj?”
“Uhmmmm...”
Co vám budu povídat, nápověda nenápověda, pořád to nějak nešlo.
Po notném postrkování mouchytrouHaničku napadlo: “Že by to bylo nějaký souhvězdí? Ale ne. Dyť ty znáš akorát Velkej vůz a Kasiopeu.”
“Ummmmm!”
Další postrkování a dostal jsem přímou otázku:
“To má bejt Orion?”
“Hmmmm...”
“No ale co má bejt vpravo nahoře? Jak to mám vědět? Matýsku, půjčil bys mi hvězdnou mapu?”
Matěj rád pomohl a jednu ze svých hvězdných map mémiléHaničce půjčil.
“A kde je vpravo nahoře? Dyť tady nic není. Tady je jenom spousta hvězd ...!”
To už jsem nevydržel: “Šišmarjá, vpravo nahoře je jenom jedno místo a to souhvězdí se nedá přehlídnout, dyť sem ti ho kolikrát ukazoval.”
“To byla asi jiná ...”
MápečliváHanička dál lustrovala hvězdnou oblohu na mapě:
“Jo tady to mrňavý myslíš? Plejády?”
“Hmmmm.”
“A co má být s Plejádami?”
“Plejády se řeknou ještě ...”
“Nic mi neříkej! To jsem ti přece řekla já, že Plejády jsou Subaru!”
“To nevím. Ale už to můžeš rozbalit”
“Jé, přívěšek od Subaru! A k čemu jsou ty klíčky? To jako že mám něco ve svým Subaru?”
“A proč by mělo být něco zrovna ve tvým Subaru?”
“Nech mě hledat a nenapovídej mi. Tady nic není.”
“Uhmmm...”
“Tak kde máš klíčky od svýho .... Jé! Co je to v kufru za obrovskou krabici?”
“No konečně. To je přece to překvapení k narozeninám!”
Konečně se mámiláHanička dostala ke své krabici s narozeninovým pokladem, která vyplňovala celý kufr auta.
A co tam bylo?
Pokračování příště...

nedělní bitva

“Matěji, běž se podívat do schránky. Dneska jsme ještě nevybrali poštu,” požádala mámiláHanička Matýska.
Byla to žádost podivná, protože byla neděle dopoledne. To pošťák chodí málokdy. Matýsek ale hned popad klíče a šel zkoumat schránku, neděle neneděle.
A tím začala ta velká nedělní hra na hledání pokladu. Ve schránce měli Kačka s Matějem dopis. Matěj měl hledat něco v knížce a Kačka se ho měla držet.
Nejdřív bylo potřeba najít tu knížku. Je to tu samá knihovna, ale hned napotřetí byla Dášenka na světě. A v ní mapa. Matěj si vzal na krk buzolu (byla na mapě namalovaná jako nezbytná pomůcka) a vyrazil podle mapy na zahradu následován Kačenkou.
“Hurá, Matěj to našel,” výskala Kačka už u první skrýše. Potom se jen předbíhali, kdo bude u skrýší první. Překvapivě líp hádala Kačka, jenže Matěj má delší a rychlejší nohy, takže byl na místě označeném na mapě vždycky o něco dřív. Radost měli oba.
Ovšem poslední úkol byl majít podle tří souřadnic místo s pokladem. To jsem musel Matýskovi trochu pomoct. Jenom s těmi souřadnicemi. Zakopaný poklad na označeném místě našel okamžitě.
“To je pistole!” Kačka opět jako první uhádla, co je v bedýnce a v hadru pod zemí zakopané.
Ano, konečně jsme vymysleli způsob, jak Matýskovi dát onu již zmíněnou dlouho připravovanou pistol na molitanové střely. Hned jsme s mouhravouHaničkou vytáhli ty další dvě, co už byly nachystané a začala bitva. Na nedělní odpoledne jak dělaná.
Kačka ale taky nepřišla zkrátka. Na jednotlivých stanovištích nalézala kousky skládačky a pak podle složeného obrázku našla místo, kde je její poklad. Byl v pokojíčku a byla to Šípková Růženka.
Tím ovšem překvapení nekončila.
V té bedýnce s pokladem byl ještě svitek papíru, ale o tom až zítra.

nejvzácnější poklad

Hadi a štíři už letos vylezli, což znamená, že pro letošek mám svátek za sebou. Letošní byl o něco vzácnější, než ty minulé. Dostal jsem totiž od Matýska dárek. Pořád ho mám tady na stole na očích.
On vám kolem mě od rána chodil a hrozně o něčem mudroval. Pak mi dali všichni pusu a že se máme rádi. A Matěj dál mudroval. Vůbec jsem netušil o čem přemýšlí. Až se oevřely dveře do pracovny, kde jsem cosi psal, a slavnostně vstoupil Matýsek. A že prý mám zavřít oči.
Poctivě jsem zaklap víka a čekal, co bude. A bylo.
“Tatínku, já tě mám rád a už jsem ti vymyslel dárek. Tady jsem ti něco přinesl.”
Rozbalil jsem ruličku papíru, ve které cosi chrastilo.
“Já jsem ti vybral ze svých ty nejlepší knoflíky. Líbí se ti?”
“Jsou úžasný, Matýsku! Já mám moc rád knoflíky, dám si je do té lahvičky k ostatním.”
“Ale tyhle jsou vzácný. Ty jsem dostal od babičky a tyhle jsou nejhezčí.”
“To je moc krásnej dárek, Matýsku. Děkuju.”
A dostal jsem další pusu a ten nejkrásnější dárek k svátku. Matýsek mi vybral ten nejvzácnější poklad, co zrovna měl.

tady vorel

“Tady vorel, tady vorel, jak mě slyšíte?” ozývalo se v neděli kolem našeho domu.
Matýsek s Kačkou nejdřív asi tak hodinu hledali lístečky s indiciemi a pak našli překvapení. Tedy nejdřív jsme jim museli s moulaskavouHaničkou vysvětlit, k čemu ty dvě malé červené krabičky jsou. Hned potom jsme už vysílali.
Třeba jsem se s Kačkou schoval v kůlně a huhlal jsem na Matýska, že mě odnesli čerti.
Matýsek mě pak vytáhl fňukáním, že potřebuje otevřít vrátka, neboť mě šel hledat a zabouchl si branku.
No užívali jsme si legrace.
Matěj hlásil, kde všude je.
“Teď jdu na terasu.” “Už budu u plotu.” “Pozor, pozor, blížím se k pískovišti.”
Tolika přehledu o tom, kde zrovna je, jsme jakživo neměli.
Kutal jsem cosi v zahradě, Matěj byl v houpačce a odvážně mi to i hlásil.
Najednou vysílačka zašuměla trošku jinak. Zřejmě se v dosahu objevil někdo další, kdo měl naladěný stejný kanál.
Jenže Matýsek toho o rádiovém provozu moc neví a já mu zapomněl vysvětlit, že nás může poslouchat kdekdo a my ho uslyšíme taky.
Ten na duhé straně hlásil zřejmě svému protějšku taky svoji polohu:
“Tak už jsme na cestě a jedem nahoru ...”
Matýsek nezaváhal ani vteřinu a vetřelce počastoval instrukcí:
“Kalhoty dolu!”
“Cože ??!!” nevěřil vlastním uším účastník radiového provozu.
Tentokrát jsem do éteru poslal vysvětlení já, ale protivník už se neozval.
Zřejmě měl se svými kalhotami jiné plány.

pořádná střílečka

Výchovné prostředky i metody je třeba dávkovat s uvážením. I uvážlili jsme, že když budeme Matýskovi zatajovat, že existují kvéry a další střílející haraburdí, jeho zájem o zbraně to naopak zvýší, čímž se dostaví efekt naprosto opačný. Ostatně je to poučka dostatečně známá a prověřená. Kromě kvérů jsme to již vyzkoušeli na zbraních chladných.
Matějovi jsem jeho první meč vyrobil sám. Dřevěný meč posloužil jako nejdůležitější zbraň při útocích na piráty, proradné rytíře i lapky. K němu pak přibyl meč o něco větší i s přilbou a brněním, čímž ten původní vyfasovala Kačenka a bitvy mohou pokračovat. Poslední v řadě je dřevěná katana. Máme tedy doma celkem pěkný arzenál a je potvrzeno, že zájem o meče opadl. Je klid.
Jenže Matěj začal už vloni docela významně vybuchovat.
No znáte to. Samé “džššš” a “bchhhh” a “ttddd” ...
Bylo jasné, že od zbraní chladných pokukuje směrem ke zbraním palným. Co s tím?
Původně jsem pro něj chtěl Rumcajsovu bambitku. Dopadlo to tak, že pistol na žaludy se koupit nedá. Pokus o její vymyšlení, nakreslení a vyrobení zašel časovým nedostatkem a zůstal po něm jen náčrt spouštěcího mechanismu. A tu se mi takhle na podzim dostal do rukou obrázek ideální zbraně pro Matýska. Plastikovej šancajk, kterej ovšem umí vystřelovat molitanové trubičky s přísavkou nebo suchým zipem do vzdálenosti nejmíň pět metrů. Jenomže to vypadalo jako kus žlutýho plastu pro mimina. Eklhaft. S tím by se Rumcajs vůbec nezabýval. Při bližžším hledání jsem objevil, že když se to šikovně napatinuje, máme tady kvér, za kterej by se nestyděl ani Hellboy. A bylo rozhodnuto.
Napadlo mě, kdo by mi mohl s patinou pomoci a výsledek se záhy dostavil. Zblbnul jsem nejen mouhravouHaničku, ale i kamaráda Ondřeje a pana malíře Martina, kteří všichni shodně prohlásili, že to chcou taky.
Chvilku to trvalo, pochopitelně. Přeci jen to chce čas, kterého pan malíř nemá nazbyt, a fortel, kterého se mu naopak dostalo vrchovatě. Nakonec je dílo naprosto dokonalé.
Hellboyova Big baby je na světě.Teď jenom vymyslet, za co si jí Matýsek zaslouží.
A pak teprv začne ta pořádná střílečka!

po stopách krve

Bylo to tak, že si Kačenka nesla kytku suché trávy, neviděla přes ní a zakopla.
To jsem se ale dozvěděl až na konec. Na začátku to vypadalo úplně jinak.
Na dlažbě kapky krve, kámen na zápraží také s červenými stopami, doma utěrky celé červené, zakrvácená bunda na podlaze, Matýsek u sousedů. Horrový scénář by se k tomu dal napsat natotata. Naštěstí nebylo třeba nic psát.
Kačka se vrátila s moustarostlivouHaničkou z pohotovosti po sedmé a měla zalepenou tvář. Tak už i Kateřina má svůj první zářez na tváři. Že prý to sice bylo jen na dva stehy, ale zato jeden a půl centimetru hluboké. A že prý to na začátku vypadalo strašidelně.
No to si dovedu představit, už jenom z toho, jak jsem šel po stopách krve.

u snídaně

“A kdy jdeme na tu Mořenu?”
“Za chvíli.”
“Teď za chvíli?”
“Teď ne, až za chvíli”
“Ale dneska teď za chvíli?!”
“Jo, Kačenko, dneska za chvíli.”
“Hurá, tak to jdeme teď dneska!”
“Jo, a já vás tam zavedu do lesa a tam vás nechám!”
“Nenecháš!”
“Nechám. A ty, Matýsku, vylezeš na strom a rozhlídneš se, jestli uvidíš světýlko ...”
“Jo, a k tomu světýlku my nepudem! Tam je ta baba!”
“No vidiš, Kačko, jak jsi vypečená.”
“... a ještě se mi zdálo o těch skřetech.”
“O jakých skřetech, Matěji?”
“O těch, co jsou zlí. Jak zahubili ty trpaslíky i jejich krále.”
“Aha.”
“Ale ten trol byl hloupej.”
“Jo, to byl.”
“A pak tam byl ještě ten mimozemšťan a namířil na ně tu pistoli a zmáčknul knoflík a oni se všichni vznesli. ZZzzz...”
“Jakej mimozemšťan?”
“E.T. přeci.”
“Jo ten ...”
“No. A pak ten knoflík pustil, a oni všichni spadli zpátky na zem.”
“Jo, a ona je v tý chaloupce baba a ta nás chce sníst! Víš, tatínku?”
“Vím, vím, Kačenko ....”
A kdo neví, o co jde, měl by vědět, že tyto intelektuální rozpravy vedeme v neděli ráno u snídaně.

vono se mi to nějak ...

Mezinárodní den žen je připomínán pravidelně už od roku 1911. Snažím se od něj držet dál.
To od roku 2004 počítáme pravidelně daleko významnější výročí. Sedmého března má totiž narozeniny Matýsek.
Letos už šesté.
Tento rok se nějak nemohl dočkat. V neděli odpoledne se dočkal. Teď už se mu prý konečně Míša ve školce nebude posmívat, že mu ještě není šest.
Jelikož se u nás hlučné oslavy nevedou, zakázali jsme Kačence povykovat nechutnou odrhovačku “héépy brzzzzzdéééj ...”, což jí nikterak nezabránilo
kurizovat Matýskův dort hladovými zraky.
Na dortu bylo pochopitelně
šest svíček a Matýsek je sfoukl na dvakrát. Hned potom dostal natřikrát pusu a když jsme ho přistrčili k přikrytému dárku, počínal si zkušeně jak při odhalování pomíku. Nové kolo mu udělalo velkou radost, ale aby neztratil tvář, pravil, že ho vůbec nepřekvapilo, neboť ho dobře viděl schované pod tou plachtou.
Pak se konečně dočkala i Kačka, která vlastně nutně potřebovala dort a kdybychom jí neokřikli, určitě by ho načala sama. Já to chápu, byl moc dobrej.
Matěj samozřejmě nezůstal u dortu a hned jsme šli
vyzkoušet kolo. Byl sice mráz a místy na cestě i sníh, ale to přeci nejsou žádné překážky, že ano. Matýsek byl téhož názoru a od zkušebních jízd ho neodradilo ani to, že sebou hned třikrát prásknul.
“To nic, to nic, ... vono se mi to jenom nějak ...”
Nějak jsme objeli tady tu naši ulici a to už byl zas nejvyšší čas se jít ohřát, protože ruce bez rukavic na těch řidítkách přeci jenom v té zimě mrznou.
To mámiláHanička ne. Ta nemrzla. Proti mrazu se nabalila a na chvilku si dala venku na terase
sluneční lázeň. Koneckonců proč by ne, rozhodně je to lepší, než jít na mdž do průvodu.

plyšáci až na druhém místě

Na svatého Matěje ... má svátek Matýsek. Bývá to vždycky touhle dobou. Tentokrát to bylo včera.
Děti jsem vyzvedl za školky ve stavu těsně před rozmočením. Boty byly zcela nepoužitelné, neboť obleva, mokrý sníh a louže udělaly své. Přijel jsem s nimi domů jen v ponožkách s botkami v ruce. To ale ani v nejmenším nezkalilo malou oslavu. Kačka se hrnula ke stolu s dárkem, tentokrát však nebyl pro ni.
Všechno nejlepší, Matýsku!
“Jé, co je to?”
“Uvidíš.”
Matěj odvázal zlatou mašli, dal jí mamince na krk jako vyznamenání a pokračoal v odhalování překvapení.
Roztrhl papír.
“Boty?!”
Pokrčili jsme rameny.
Matěj otevřel krabici.
“Kufr! Ale kam?” ptal se Matýsek. Znělo to trošku jako obava, že chceme našeho synka poslat s čemodánem do světa.
“Musíš si ho takhle otočit. Víkem nahoru.”
“Jé! Vrtulníček! A červenej! Děkuju tatínku!”
“A maminko,” doplnil jsem.
“A maminko,” doplnil Matýsek a dal mamince pusu.
Překvapení se povedlo. Hned jsme naplnili útroby vysílačky baterkami a novopečený aviatik se pustil do trénování pilotáže. Zatím jenom přízemní, ale i to mu docela šlo. Výuku přežil i kovový vrtulníček.
Matěj měl velikánskou radost. Večer sbalil vše zpátky do kufříku a odebral se na lože. S kufříkem, pochopitelně.
Tentokrát byli plyšáci až na druhém místě. Matýsek šel přirozeně spát s helikoptérou a k tomu si nechal pustit druhou část kapitána Nema.
Inu už je to velkej kluk a dobrodružství číhá na kažém kroku.

o tom se dá klidně psát

“Tak jsem si myslela, že jsme normální,” povzdechla si mámiláHanička.
Na čele mi vyrazil studený pot. Ježkovy voči, takhe dycky začínaj trojské války!
“A my nejsme?” zeptal jsem se opatrně, abych projevil zájem.
“No jsme, ale ne úplně”
“To jako že jsme praštěný jenom napůl?” osmělil jsem se k další pobídce.
“To ne. Ale myslela jsem si, že děláme v obecné rovině všechno stejně jako ostatní kolem nás.”
“A my snad děláme něco nenormálního?” To mě začalo zajímat.
“Ale to taky ne.”
“Co teda?” pravil jsem zklamaně.
“Taková legrační věc.”
“Aha,” oddechl jsem si.
“Jak jsme byli tuhle s dětmi v té cukrárně, to sis toho nevšim?”
“Nevšim,” přiznal jsem, že jsem opět v úzkých.
“Přece Matýsek nevěděl, co je to za kostičky, co nám přinesli k čaji.”
“Aha,” pravil jsem opět, tentokrát velmi bezbarvě a marně vzpomínal, jaké to mají u Myšáka kostičky.
“Ty už si to nepamatuješ,viď?”
“Nějak mi to vypadlo.”
“To byl kostkový cukr a naše děti ho neznají. U nás se nesladí.”
“No tak to jó, to nesladí.”
Uff, tak to je v pořádku. O téhle anomálii se dá klidně i psát na woleschku.

prvňák

Události nenadálé člověka většinou tolik nezatěžují, jako události očekávané či ohlášené. Když vám například spadne za krk ze střechy hromada sněhu, je to sice nepříjemně studené, ale oklepete se a život jde dál.
Horší je to třeba s dohodnutým termínem návštěvy u zubaře. A co teprve oznámený termín vyvěšení výsledků zápisu do první třídy. To je jeden jako na jehlách.
Tedy Matýsek už si své povinnosti odbyl u toho zápisu a tím považuje věc za vyřízenou. Ty starosti si za něj děláme my s moulaskavouHaničkou.
Že prý do týdne to rozhodnou, říkala mádůvěřiváHanička, že jí říkali u toho zápisu ve škole. Jenže ony byly mezitím jarní prázdniny a navíc nikdo neřekl,do kterého týdne že má být rozhodnuto.
Volal jsem tenhle týden do školy, jestli bych se jako prosimich nemoh zeptat, estli už se radili.
“Odpoledne si na to sednem,” zněla odpověď.
Radši jsem se neptal, které že odpoledne to má být.
Nebylo to zřejmě hned, ale do týdenního programu se to nakonec dostalo.
Dneska ráno už jsem si to mohl přečíst. Matěj už je prvňák! Čímž má první přijímací řízení úspěšně za sebou.
Tož, Matýsku, hodně štěstí!

víkend plný orgií

Že prý bychom mohli trochu uklidit tu komoru, když máme ty děti u babičky, navrhovala mápečliváHanička.
“Ty ale umíš žít, jiný lidi by si udělali bene ...”
“Ale s dětma se tyhle věci strašně špatně dělají. Furt aby jeden dával pozor, já se na to pak nesoustředím.”
No jo, dyť jo. Tak čím začnem?”
“Mohly by se sundat ty krabice od lega a nějak se zpacifikovat.”
“Už pacifikuju.”
Ještě jsem vylezl na půdu, abych prohlédl krabice s volně loženými kostičkami a hotovými modely. Vše zánovní, po Jurášovi.
“Tady je toho spousta, jak si to vlastně představuješ?”
“No, vlastně bychom mohli ty kostičky roztřídit, stavebnice rozložit a pak by to v těch originál krabicích mohly být zas hezké dárky pro děti.”
“No to by mohly, Juráš už si s tím dávno nehraje, ale víš co to bude práci?”
“To se zvládne.”
Během sobotního dopledne se to začalo zvládat. Jenže odpoledne jsme jeli s Ondřejem k panu malíři a pak už byl večer ... Nestihli jsme to.
“Určitě budete pořádat sexuální orgie,” vtipkoval Ondřej, aniž tušil, jaká šichta nás ještě čeká.
“Tak to doděláme zítra,” pravila málaskaváHanička.
Zítra byla neděle. Od rozbřesku u nás chrastily tuny kostiček jsouce donekonečna přehrabávány a umisťovány dle návodů do prázdných krabic. Jenom pro představu: kdepak nějaké domečky nebo draci. Poctivý pneumatický drapák, automatický nakladač, loď, dragster, ...
Ve dvě odpoledne jsme padali vysílením. Nějaký tucet velkých krabic a nepočítaně malých stavebnic bylo roztříděno a uloženo. Zbytek jsme sesypali do jednoho, až se bude něco hledat.
Jel jsem do Prahy k vlaku pro děti i s babičkou.
Víkend bez dětí plný sexuálních orgií byl za námi.

nakousnutý jabko

Výchova je záležitost náramně složitá. To je pořád samý: škola hrou nebo dokolečka učit se, ale ve výsledku tuhle šichtu musíte stejně oddřít sami, jelikož ten největší příklad mají děti stejně v rodičích.
Naštěstí je málaskaváHanička v tomto oboru docela vynalézavá.
Tuhle přišla s tím, že bychom měli děti vést k uvědomnění si hodnot, k práci a k citu pro povinnost.
No jo, zlatý slova, jen je tesat, ale jak to navlíct?
To už měla mášikovnáHanička taky nachystané. Zavedeme systém bodování za vybranné činnosti a cílem budou odměny.
Ona je mámiláHanička děsně mazaná. Moudro získané z knížek upravila po našem a ono vám to funguje.
Teď se u nás střádají vločky ( nebo dýně nebo berušky nebo cojávím ) na odměny. Už jsme byli v aquaparku na tobogánech
( “Tatínku, půjdem ještě do toho bazénu, co jsou ty bubliny a pak do toho moře ...” ),
u Myšáka v cukrárně
( “Kačko jestli si okamžitě nesedneš, tak příště už žádná cukrárna nebude...” ),
chystá se muzeum, proběhl svět pohádek. No prostě to funguje, že na to nestačíme valit oči.
Ovšem takové hýkání a povykování jako tuhle, to jsme ještě nezažili.
Potřebovali jsme to navléknout tak, aby Matěj chtěl nový stůl do pokojíčku. Přeci jenom škola začne za chvilku.
“Tak Matěji, máme tady pro tebe další úkol. Když zvládnež tady těch šest lekcí angličtiny, dostaneš po třetí lekci stolek a po té šesté počítač. A na něm už budeš moci zvládnout zbylé tři lekce a pak si všechny pěkně opakovat.”
Matýsek začal výskat a poskakovat jako šílenec.
Tak vida. Načasování zřejmě bylo přesné. Po večerech se teď u nás mluví anglicky.
A Matěj se už nemůže dočkat, až bude mít svoje první nakousnutý jabko.

sadista

“Jedeš, jedeš, ...!” slyšel jsem večer z koupelny.
Jdu se podívat. MáčistotnáHanička stojí ve sprše a proudem vody splachuje vaničku.
“Co se děje? Tobě to bylo málo čistý?”
“Já tu mám pavouka. Jedeš!”
“Šišmarjá nech ho! Dyť ho spláchneš!”
“No právě, ať se tam utopí. Nemá mi lézt do sprchy.”
“Ale dyť je to jenom pavouk. Já ho vylovím. No pocem. Neboj. Panička tě nemá ráda, ale mě se nemusíš bát. No ták.”
“Von ti uteče. Jedeš. Dej ho vode mě pryč!”
“No jó, dyť už ho mám. Tak poď. Pudeš na procházku.”
A jako obvykle jsem otevřel okno a vyhodil pavouka na čerstvý vzduch.
“Sadisto!”
“Jakejpak sadisto. Já ho zachránil před utopením. Byl celej zmáčenaj.”
“No, právě. A venku je vosum pod nulou!”
“Aha ... to sem ho ... teda ... asi nezachránil ...”

romantická

Kurýrovali jsme se ze zimních chorob jako jsou nachlazení a viróza včetně zákeřné rýmy.
To vypadá tak, že děti nejdřív přinesou ze školky první příznaky, my je pak rychle dostaneme z nejhoršího, načež to chytnem sami. Tentokrát mě mámiláHanička předběhla a odbyla si první svůj díl z nachlazení těsně před vánocemi. Hned po ní jsem si začal ordinovat prášky a kloktadla já.
Děti z toho mají samozřejmě legraci, zvlášť, když jsme pěkně doma v teple a věnujeme se hrám a pohádkám.
MápilnáHanička si dala ještě nakonec repete, ale to už byla jenom taková dvoudenní lapálie. My si holt umíme užít volna.
No a jak se tak věnujeme těm pohádkám - to jest, že ty, na kterých se dohodneme, nechám nahrát a pak, když už je ořežu od reklam a nesmyslů, si je pustíme v klidu a po svém. To střihání a sezazování zabere trochu času. Děti za mnou chodí do pracovny a sledují, co to zas bude za pohádku.
Přišy taky v neděli odpoledne.
Matýsek chvilku sledoval, co to bude tentokrát. Kačenka spíš jen nakukovala a Matěje pošťuchovala.
To Matýska za chvilku dožralo. I pravil významně:
"Kačenko, ty jsi ale r o m a n t i c k á !"
Přesto, že jsem zrovna sestřihával Šípkovou Růženku, kterou bez uzardění za romantickou považovati lze, neubránil jsem se pousmání:
"Ty, Matěji, a co si vlastně představuješ pod takovým slovem: romantická?"
Matěj už má dobrou školu. Okem nemrkl a doplnil mé znalosti:
"No to že je přeci od Romana, tati!"