WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

někdy si to zkuste

Kdo by nechtěl být v mládí popelářem. Samozřejmě jsou i tací, kteří chtěli být doktorem nebo kosmonautem, případně inženýrem, co všecko umí a se vším si poradí. Jak kdo.
Ovšem alespoň na chvilku být popelářem chtěl určitě každý. Postupem let už to povolání člověku tak báječné nepřipadá a za delší čas člověk nechápe, co na tom v mládí viděl tak zajímavého. Možná tu svobodu a odvahu s níž se popeláři vznášejí nad cestou na malém stupátku za vozem. Kdo ví.
Popeláři jezdí i u nás v Olešku. Každé úterý. To s sebou přináší i povinnost nás, obyčejných střadatelů odpadu, nachystat v úterý ráno popelnici před vrata. Ono se doporučuje to udělat už v pondělí večer, ale to se jaksi nesluší, aby popelnice strašila před našima celou noc. Takže si musím ráno přivstat, což by nebyl až takový problém. Problém je vzpomenout si, že mám vytáhnout na cestu popelnici. Už kolikrát jsem si nevzpomněl. Nějak jsme ten týden navíc vždycky přežili. Ono zas těch odpadů tolik není. Jenomže dneska ráno byla popelnice plná a já si sice vzpomněl, ale pozdě.
Podle stop ve sněhu bylo jasné, že popeláři už tu byli.
Jsem mužem činu. Hned jak jsem viděl příslušný vůz uhánět nahoře po hlavní ulici směrem od nás, pochopil jsem, že jedině návrat do dětství nás může zachránit.
Stanu se popelářem!
Popad jsem popelnici, nacpal jí do kufru auta a jal se pronásledovat popeláře. Nebyla to honička nijak dlouhá. Hned u rybníčka v zatáčce jsem je dostihl. Zrovna zajížděli dolů k hospůdce. Zajel jsem tam i já, pod lipami jsem zaparkoval, vyložil popelnici a čekal, až budou vyjíždět. Vyjeli, zamával jsem, oni zastavili, popelnici mi vyprázdnili a bylo.
Šlo to náramně snadno.
Popelnice už je zas na svém místě a já si říkám, že na tom popelaření přeci jenom něco bude. Schválně si to někdy taky zkuste.

Rychlý Kola

Tak a je tu listopad. Ještě včera nebyl. A protože bylo ještě léto, zatímco dneska už není (alespoň podle času), šli jsme na poslední letní procházku.
Pochopitelně hledat poklad. Tedy cach. U nás v Olešku jsme zatím hledali a našli jenom jednu. Byl nejvyšší čas to napravit. Našli jsme jí hned.
Kdo by se vydal na Zlatou vyhlídku, určitě ho odmění nádherný pohled na údolí Vltavy. Matěje i Kačku odměnila krabice s pokladem - keška. Uložili jsme do ní i náš první v Krkonoších nalezený cestovní předmět - Velkou Medvědici. No a potom ještě druhou kešku o párset metrů vedle. Cestou ke třetí, kterou jsme ale jen "vzali na vědomí" pro příští procházku, jsme potkali akrobaty na kolech.
Oni to byli jen obyčejní kluci asi tady od nás z Oleška nebo z okolí, ale dělali s těmi koly psí kusy. Oni totiž mají támhlec nad Oleškem vybudovanou akrobatickou dráhu.
To se vyleze na kopec, rozjede se to co to dá proti druhému a hop - skočí se proti třetímu a na tom třetím se ještě udělé nějaká kudrlinka. Takhle se to snadno povídá, ale já bych tam nejel a neskákal ani za nic.
Děti na kluky koukali a Matýsek hned, že je to pěkný, že se mu to líbí.
Tož jsme chvilku se svolením kluků očumovali ty jejich skoky.
Napadlo mě, že jim natočím na telefon malej filmeček, aby se viděli.
"Docela dobrý," povídá ten jeden, co jsem mu to ukázal jako prvnímu.
"Jo, docela to de," pravil jsem, protože mě nic chytřejšího nenapadlo.
"To je ta nová čtyřka, co?"
Než mi došlo, že mluví o telefonu, chvilku to trvalo.
"Na tom sou ty videa dost dobrý, to HáDéčko je poznat."
"Jo. Jo asi sou," koktavě jsem přitakal, abych nebyl mimo mísu.
Kluci šli dál skákat a mě teprv za chvíli došlo, že mám možná u mládeže nějakej mírnej bezvýznamnej plus.
Ale oni maj u mě daleko větší.
Ty skákací rampy si totiž udělali sami z hromad jílovité hlíny, palet a starých koberců.
Nějak mi to připomnělo staré Foglarovky. Rychlý Šípy už se asi moc nenosej, ale Rychlý Kola - to by přeci šlo.

buřt a pár štangliček lipa

"Tak jdeme!" zavelel jsem a rázem jsem byl poslední, jelikož jsem ještě neměl ani ponožky, natož obuté boty. Počkali na mě před domem a šli jsme lovit kešku támhle nahoru nad Vrané. Jenomže jsme cestou potkali sousedy. Hned několik. Všichni s dětmi a s draky.
"Jé ahoj, jdete taky na drakiádu?"
"Vona je drakiáda?"
"Vy jste nedostali pozvánku?"
Nechali jsme divení a obloukem se vrátili pro draky.
Na louce už bylo draků habaděj. Jenom ten vítr nějak moc nefoukal.
Všichni jsme se snažili.
"Vono bez větru to není vono," pravil jseden drakakolemnesoucí pán.
Nebylo. Nakonec jsem usoudil, že Kaččina papouška sbalíme, protože je těžší, půjčíme si její šňůrku a pokusíme se roztáhnout Matějovu stíhačku výš.
To se povedlo, ale ani dva navázané provázky nestačily na to, aby
Tie Fighter létal dost rovnoměrně.
Ovšem stačilo to na to, aby si ho všimla odborná porota. To jsem zjistil, když jsem draka poněkolikáté Matýskovi nadhazoval do větru. Zpoza mě se ozvalo:
"My se jdem zeptat, jak se jmenuje pilot."
"Aha. No jo, to bude Luke Skywalker. Ale vlastně ne, počkejte, to by nešlo, on na téhle stíhačce nelétal. Darth Vader je to. Ten s ní lítal."
"Tak si to pamatuj, Dárt Vejdr," pravil pán synkovi, co dělal pomocníka porotě. "A ten drak?"
"To je Imperiální stíhačka."
"Jo, stíhačka. Tak děkujem."
"Jo, jo. Za málo. Matýsku, běž!"
Matýsek vyrazil a Tie Fighter se opět dostal do vzduchu.
Takhle jsme ho roztahovali v sobotu odpoledne ještě mockrát. I do konkurenčních lanek od draků jsme se zamotali. Byla to prostě drakiáda se vším všudy.
Matýska to velice bavilo a stíhačka byla pořád na vzestupu - to když běžel nebo přitahoval. Pak se zase snesla a pak zas nahoru - ono vážně moc nefoukalo.
A pak jsem to uslyšel. Od stolku porotců se ozvalo:
" ... získává drak Stihačka .... a pilot Dárt Vejdr ...."
Matěj to netušil, protože zrovna pilotoval - a to dá rozum, pilotáž chce plné soustředění.
Po přistání jsem ho spolu s Kačkou poslal k porotě. Přes nějaké to ostýchání a pomoc obeznámenějšího dospěláka se Matějovi nakonec dostalo nevídaných poct.
Dostal
diplom za nejhezčího draka!
Kačka to pochopitelně nelibě nesla, protože ona nedostala nic.
"Ale Kačenko, to je přece i tvůj diplom. Vážně. Vždyť nebýt tvého provázku, tady
Darth Vader by vůbec neměl na čem lítat."
No jo, vykládejte něco o týmové spolupráci Kačence.
Ale což. Nakonec to zalepil jeden opečenej buřt a pár štangliček lipa.

v 6:36

Přinesli jsme si tuhle s Matýskem z Planetária takový aparátek. Kačka to má jenom k nahlédnutí, je to moc křehké a na ní ještě složité. Ale dá se s tím pohybovat a to jí láká.
Stejně jako Kačku zajímá ten aparátek i naše návštěvy. Ono je to takové malé, dřevěné, jsou na tom značky a čísla a vypadá to jako sluneční hodiny, ale nejsou to sluneční hodiny. Je to přístrojek znázorňující zdánlivý pohyb Slunce po obloze.
Musím vždycky vysvětlovat:
"Tuhleta rovina, ta se nastaví na naši zeměpisnou šířku. U nás je to zrovna skoro těch 50°, které mají přímo na stupnici šířek zářez. No a to je jako ta rovina, co na ní stojíme. A tuhle tím takhle otočíme, až aktuální čas kalendářního měsíce na té druhé stupnici tady protne tu naši rovinu. No a to je čas východu Slunce, který odečteme tuhlec dole na kotoučku hodin. Když s tím otočíme na druhou stranu, můžeme odečíst čas západu Slunce. Je to jednoduchý, že jo?"
"Uhhhmmm...." bývá odpověď. A po chvíli se posluchač chytí: "A jó, dyť je to jednoduchý!"
Přístroj ukazuje přesně, stačí si to ověřit. Teď je k tomu dobrá příležitost. Na
obrázku z naší kamery můžete sledovat východ Slunce v Olešku v přímém přenosu. Dneska vyšlo v 6:36.

romantický výlet

Tedy abych nezapomněl na dovolenou. Děti byly u babičky a my jsme si nakonec vybrali prázdniny na chatě kousek od Sázavy. Abych byl úplně přesný, spousta lidí jezdí na chatu k Sázavě, akorát že my jenom přehodíme náš normální denní režim na režim prázdninový a nikam jezdit nemusíme. Zůstaneme u nás v Olešku. Máme to tu všechno u nosu a do cizích krajů pojedeme, až bude u nás ošklivo.
Teď jsme jeli třeba na krátký výlet na kole údolím Záhořanského potoka právě kolem všech těch chat a osad.
MámiláHanička s výletem kupodivu bez protestu souhlasila. Ale už cestou dolů do údolí jsme začali tušit, že to nebude jen obyčejná projížďka. Všechno bylo po nedávných deštích ještě mokré a z malých potůčků se staly potoky a potokem Záhořanským protékala řeka. Ten pravý trek začal až za rozcestím, na kterém při pěších procházkách normálně obočujeme zpátky domů. Tentokrát jsme na kolech odbočili pod kopec Ďábel a zamířili k Záhořanům. Jenomže ty byly ještě daleko a před námi divoce rozvodněný potok.
Na brodění jindy mělkého potůčku jsme ani nepomysleli. Naštěstí jsou u osad můstky, které nám vodu pomohly překonat. Jenomže chaty ubývaly, až zmizely docela a zbyla jenom cesta kolem potoka. Když jsem zapadl do půlky kola do jehličnatého lesního bahna, velel jsem zadnímu voji k návratu a bažinatou cestu jsme museli obejít.
"Tak a dojeli jsme, tady to nepřebrodíme a můstek tu nikde není."
"Zkusíme to tady lesem," pravil jsem. "No jo, hele! Támhle je můstek!"
Můstek tam opravdu byl. Napůl rozpadlý a ztrouchnivělý. Ale byl to můstek. Klouzalo to, málem jsem slít do potoka i s kolem, ale nakonec jsem své i Haniččino kolo přes tu kládu převedl a jelo se dál. A další brod. A další tentokrát už opravdu velice ztrouchnivělá lávka. I tu jsme úspěšně překonali.
Proti nám jeli od Záhořan cyklisté. Pán vjel rovnou do brodu - už byl i tak dost mokrý. Na paní jsem ještě stihl zavolat:
"Tady v lese je můstek!"
Okamžitě to otočila k můstku a ještě si něco na pozdrav pověděly s moušikovnouHaničkou, zatímco já jsem převáděl po ztrouchnivělém dřevě kola.
"Že prý dál už žádné můstky nejsou," sdělovala mi mámiláHanička, "že prý se museli brodit."
"No jo, tady se chtěli brodit taky. Prostě nenašli lávku. Ale my jí našli, tak jsme na to vyzráli!"
Jeli jsme dál s pocitem vítězství ducha nad přírodou. Pocit nám však dlouho nevydržel. U toho dalšího brodu opravdu žádný můstek nebyl. Ani v lese ani jinde.
"Tak holt musíme do vody taky, já se zuju a přenesu kola."
"Já se zouvat nemusím, já mám sandály, z těch to vyteče," pravila máveseláHanička.
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Obul jsme se za brodem a jeli jsme dál. Jenže padesát metrů za zatáčkou byl další brod meandrujícího potoka. A taky bez můstku.
Na další dva brody už jsem se ani neobouval. Jel jsem bos až do Záhořan. Tam jsme si dali v hospodě kofolu a dojel nás cyklista, na kterém bylo vidět, že je to sportovec každým coulem těla i kola a všech pružin i tlumičů, co jich v kole měl. Byl mokrej a zablácenej a bylo jasný, že brody jsou jeho vášeň.
My jsme byli suchý a skoro čistý.
To holt záleží na tom, jak to kdo bere. Někdo jezdí cross korytem divokého potoka a někdo jezdí na výlet romantickou cestou kolem rozvodněného potůčku.
Každý to prostě vidí jinak.

deník krupobití

koneckonců, píšu si tu deník a proto budiž zaznamenáno, že:
16.7.2010
8:30
- takové krupobití tu nikdo nepamatuje (a to jsem tu už třicet let!, pravila teta Dáda - sousedka)
- na domě č.1 v Olešku zmizela střecha - kroupy rozsekaly eternitovou krytinu tak, že zbyly jen holé latě
- ještě ráno kolem osmé, když jsem vezl děti do školky do Zvole, ležely všude hromady ledových krup, někde i půl metru vysoké, kroupy už pomalu odtávají, v tuto chvíli velikost jen max. 2cm
- rybníček mezi Březovou a Černíky se přelil přes hráz a na cestě zůstala vrstva bahna
- ještě pořád se z Jezírek a z jiných výše položených částí Oleška valí voda dolů po silnici
- všechny zahrady v okolí jsou zdevastované
- střešní okna většinou vydržela, ale rámy jsou jako potlučené kladivem
- na něktarých domech je kroupami prostřílená fasáda - neuvěřitelné, připomíná to střelbu v osmašedesátém do fasád domů na Vinohradské ...
- my máme kroupami prostřílený plaňkový plot (doslova diravý) a vikýř
- ve Zvoli kousek od pošty chybí na krajním řadovém domku plechová střecha, musel jí odtrhnout vítr
- pozitivní výsledek přívalu: řeka, která se nad námi v době největšího lijáku řítila po silnici, k nám zatekla jen minimálně, kůlnou jen protekla a do domu se nedostala
...
a to jsem viděl jen věci kolem cesty do školky
teď tu řeším pojistné události a pojedu někam kupovat vikýř, aby nám neteklo do domu
...
16.7.2010
17:00
vikýř vyměněn (měli v Cholupicích jeden poslední) = zas jsem o něco poučenější pokrývač - amatér
- všude v okolí stále ještě leží hromady krup
- kroupy musely zaútočit jen v určitých pásech, někde jsou zahrady podstatně méně zdevastované
- na zahradě je stále voda
- voda v Olešku stále teče od Jezírek, sousedi od rána vesele čerpají vodu z okolí domu a pořád neubývá
- metostanice nebude nějaký čas vysílat, srážkové čidlo a anemometr se srazily se srážkami - a kroupy to vyhrály, kameru možná rozchodím, byla v krabičce a hodně od krup odstíněná
- ve Zvoli se po krupobití zastavila v kopci auta jedoucí z Vraného. Důvod: nikdo neměl sněhové řetězy a po vrstvě krup to kouzalo tak, že to do kopce prostě nešlo
- psal mi čtenář a soused z Libně (to je tuhlec přes kopec), že u nich je to jak přes kopírák
- mámiláHanička byla v Jílovém a tam prý vůbec nic, jako by se nechumelilo, totiž nekroupovalo
...
obrázky jsou tady, některé s bleskem umělým, jiné osvětlené bleskem bouřkovým:
1,2,3,4,5,6,7,8,9,10,11
tady je obrázek z webkamery odpoledne před bouřkou, tady je poslední obrázek z kamery, pak přestala fungovat

večerní rámus

Kačenka hned, jak vidí nějakou žoužel, musí se s ní muckat. To je samej brouček, mraveneček, beruška, šneček a kdovícoještě. Kdyby žila v deštném pralese, nehnula by se z místa. Zrovna včera hlásila, že hladila tu velkou zelenou kobylku, co jsme jí v pondělí odpoledne před Kačenkou utajovali, aby jí neprovětrala krovky. Kobylka tu na zahradě bývá každý rok. Onehdá jsem jí i vyfotil.
Ke každoročním návštěvníkům přibývají i další. Tohle léto je jich docela úroda.
Například ti nechutní zrzaví slimáci. Jej jich letos plno. To jindy nebývalo. Kačenka má v oblibě všechny tvory, tedy i slimáky. Všem ostatním jsou to tvorové protivní. Uslintaní, nechutní, snad i páchnoucí. Možná to ani nikdo snežere. Ani ptáci, kterých máme na zahradě pořád dost. Kdoví, jestli mají nějakého přirozeného nepřítele. Kromě člověka.
Že prý tuhletu přízemní havěť požírají ježkové a žáby. No jo, ale kam pověsit inzerát, že se přijme na stravu a byt jedna ježčí rodina, zacházení vlídné, noční služba vítána. Jak máme plot a vrata, už to není tak snadné se k nám dokutálet. Skrz plaňky prolezou jen ti nejmenší. Třeba právě šneci.
A žáby.
Posledních čtrnáct dní se i s těmihle obojživelníky u nás roztrh pytel. Každou chvíli se někde kolem domu hemží takové to malé, čtyřnohé poskakující stvořeníčko. Někde se tu musely vylíhnout. Ostatně rybník je jen pár kroků od nás. Žabičky pečlivě vybíráme buď z trávy nebo z dlažby a dáváme je k nám do potůčku mezi chladivé kameny omývané vodou. V těch vedrech je to pro ně jistě lepší. Včera jsem jednoho mrňouse vylovil z bazénu. Ukázkově střídala tempa ve snaze najít břeh. Což v tomto případě je hledání marné. Žaby se musí z bazénu vysvobozovat, samy to nedokáží. Už to ví i tahle. Putovala stejně jako její příbuzenstvo k potůčku.
Pokud tam všechny vydrží, založí u nás zakrátko spolu s cvrčky celé koncertní těleso. To bude po večerech teprve rámus.

pěknej humus

Zeleninovou zahrádku jsme si vymysleli proto, aby děti věděly, že jahody, meruňky, ředkvičky, salát a ledasjaké další ovoce i zelenina rostou na zahradě a ne v druhém regále zleva v samoobsluze. Docela se to daří. Když přijíždíme ze školky, Matěj i Kačka směřují své první kroky na zahrádku. Teď jsou tam maliny, angrešt a rybíz. Protože se pokoušíme hospodařit jako správní zahradníci, máme tu ovšem i další důležitou úrodu.
Dva dny nám tu teď pomáhal se zahradou Juráš. Udělali s moupracovitouHaničkou zase spoustu práce na zahradě okrasné i zeleninové. Ono je pořád něco potřeba. Společně jsme pak umístili i pítko pro ptáky a kamenné pole, abychom to měli ještě hezčí, než to máme. Pracovalo se do večera, Kačka si ani nevšimla, že už má být dávno v postýlce.
Jen jí málaskaváHanička uložila, povídá:
"Mám pro tebe dobrou zprávu."
"Copak?"
"Už uzrál, už je hotovej. Vzala jsem si kousek támhle ke kytkám."
"Nu dorá, co nám tu zase už vyrostlo?"
"Nevyrostlo. Uzrálo. Ten kompost, co je od podzima pod plachtou. Už se sype."
"Jo? No to se musím podívat."
Odsunul jsem do půlky krycí plachtu z ohrádky, do které jsme dobře tři roky sypali posekanou trávu a zelenivé odpady z kuchyně. A vono jo. Místo tlejících zbytků už byla pod plachtou sypká hmota kompostu. Trochu jsem to prokypřil a hned jsem použil jednu dávku na založení trávníku v místě pod novým pítkem. Poroste tam jako z vody.
No vida, tak už máme i z naší zahrady vypěstovanej pěknej humus.

jak mi sklaplo

Nějak se to zchumelilo a prasklo to. Ostatně já to na sebe napráskal sám, tak co se divit, že ano.
Já chtěl u nás na návsi vyvěsit inzerát, že přenechám pár sekaček, jeliokož se nám v kůlně trochu přemnožily. Inu už o tom tady byla několikrát řeč.
Ten inzerát jsem nevyvěsil. Už jsem to totiž nestih.
Tuhlec sousedi se nechali slyšet, jestli prý by se nemohli zeptat na nějakou tu sekačku, když jich teď máme tolik. Že by se jim možná mohla hodit.
No bodejď, že mohli. Rád svůj vozový park předvedu.
Smluvili jsme se a sousedi se přišli podívat, jak jsem na tom s těma sekačkama. Měli to těžký, museli nejdřív absolvovat povinnou prohlídku zahrádky, protože jinak bychom je ani nepustili, když u nás byli prvně.
Nakonec jsme se přes všechny ty hory a doly dotrmáceli až ke strojům. Pan soused si je prohlédl a vyzkoušel na trávníku. Předvedl jsem, co a jak. Dopadlo to uspokojivě. A že prý by si tedy vzal obě. Tu menší na jemnější sekání a tu druhou na pořádnou práci. Já to měl taky tak, ale už to nestačilo ... ale to už se tu psalo, to každej ví.
No tak jo a kolik, prý, bych si za ty sekačky počítal. Já už to měl napsaný v tom inzerátu, cena byla přiměřená, myslel jsem si. Myslel si to i pan soused a že si teda plácnem.
Plácli jsme si.
A v tom momentě nastal onen klíčový okamžik. Paní sousedka vytáhla tobolku, z ní příslušný obnos a vstoupila na scénu.
"Tak tady to máte, já vám ale dám trochu víc, dyť je to málo."
"Ale kdepak, já víc nechci, je to tak akorát. A budu rád, když vám budou sloužit."
"Když jinak nedáte, tak teda jo. A já ty peníze dám hned tady paní, co říkáte. Ono to tak bude lepší."
"To jste mě teda převezla. Tohle teda ale vůbec nejni dobrej obchod ..."
Pan soused si vybral sekačky, já měl radost, že můžou bejt ještě užitečné, ale jak došlo na opravdovej byznys, všechno bylo jinak. Peníze jsou vážná věc, to není žádná legrace, ty do ruky jen tak někomu nepatří, aby se nerozkutálely.
Zasmáli jsme se tomu, to jo.
Ale i tak mi sklaplo.

volno na večer

Ze soboty na neděli napršelo dobrých pětadvacet milimetrů. To píšu pro pořádek, jelikož meteostanice nestačila absorbovat tak velký příval událostí najednou a dala si přes noc pauzu. Aby si tu oslavu užila.
Oslava 700 let OLeška začala v Japonské zahradě u našich přátel. To, co mě zaujalo, byla hra špachtlí. On zřejmě každý, kdo běžně
hraje na šamisen, tuhle skutečnost bere jako přirozenost života s tímto japonským nástrojem. Ale nám, co tohle podivné spojení banja a sitáru nevídáme tak často, připadá hra špachtlí na strunný nástroj poněkud exotická. Stačily jen tři struny, tedy víc jich ani šamisen nemá, a bylo z toho takové hudby, že jsem se divil, odkud se ty zvuky vůbec berou.
"Von eště dělá takový složitý pohyby prstama pod tou špachtlí," tvrdila mápozornáHanička. Možná dělal, možná ne. Já jsme dobře viděl takovej kabílek, co vedl dovnitř nástroje. Kdoví, co tam bylo. Třeba schovanej celej orchestr. U těchhle Japonců člověk nikdy neví, na co přijdou.
Ať tak nebo tak, mládenec to s tím svým nástrojem uměl.
Slavnost samozřejmě pokračovala, dokonce se dostavila i slavice, tedy zlatá, vlastně Bílá, a zapěla na večerním koncertu na Vrškách, což bylo zlatým hřebem oslav. Tedy asi. My už jsme na koncertě nebyli. A ohňostroj jsme sledovali z okna. Byl povedenej, i když už pršelo.
Bylo to takovejch událostí, že se ani té meteostanici nedivím, že si vzala na ten večer volno.

holt co se nepovedlo za 700 let ...

Naše vesnice se zvelebuje. Pomalu, ale viditelně. Ona se samozřejmě nezvelebuje sama. Zvelebují ji lidé.
Pan starosta to zřejmě vzal za správný konec, i když to na začátku tak nevypadalo. Teď už to vypadá.
Přibyly nějaké ty cesty z asfaltu, někde je už zaveden i vodovod a plánuje se kanalizace. Ona to není žádná legrace v tak rozlehlé vsi, která je z velké části v lese a obývá ji jen pár, slovy dvě, stovky stálých obyvatel.
Jeden z místních mecenášů přispěl i na hřiště a teď nedávno obec (ale obec jsou zase lidi, že ano) nechala dodělat hlavní komunikaci včetně chodníku.
Když už ttuhle sobotu slaví Oleško těch 700 let (tuhlec jsou dvě pozvánky
1, 2), tak ať je po čem chodit.
No jo, oumysl je to hodnej chvály. Zmizel prach, chodníček voní novotou. Všechno je v nejlepším pořádku, řekli byste, kdybyste tudy nejezdili denně, jako třeba já.
Já jezdím a koukám a kroutím hlavou.
Ten krásnej chodník je prázdnej.
Nikdo po něm nechodí.
Všichni chodí po silnici, jak byli odjakživa zvyklí.
Pletou se do cesty. Vyhýbáme se navzájem. Já vždycky radši počkám, až se chodec rozmyslí, kam vlastně chce a pokračuje dál. Pak pokračuju i já a pomalu zatočím volantem domů. Vezmu děti a jdeme se projít po novém chodníku ... Ne, to ne, to přeháním, zas až takovej tatrman nejsem, ale někdy mám pocit, že jsme opravdu jediní, kteří po něm tu a tam chodí.
Je mi jasné, že převratné změny nelze zavést ze dne na den. Tady se dycky chodilo po silnici, tak holt co se nepovedlo za 700 let, do soboty už nestihnem.

jupi jou ...

Jó, to byly časy, když v neděli odpoledne hráli v televizi filmy pro pamětníky. Takhle v létě bylo vždycky něco dobrodružnýho. Třeba kovbojka. Takovej honák krav vyskočil na koně, zatočil lasem a hnal stádo prérií před sebou.
Tady v Olešku stáda nemáme.
Máme sousedy.
A protože je sousedům určitě taky líto, že opravdoví kovbojové jsou jenom ve filmech pro pamětníky, zařídili nám na nedělní odpoledne kovbojku.
Zrovna byli někde na konci plavby Ploučnicí, když se u nás doma ozvalo zabečení.
"Slyšíš to taky?" ptala se mácitliváHanička od knížky, kterou si v poklidu četla na zahradě ve stínu.
"Jo, zaslech jsem sousedovic vovec," pravil jsem já od bazénu.
"Jakoby někoho volaly, ty vovce," pokračovala ve spekulacích málaskaváHanička.
Natáh' jsem gatě. "No jo, něco na tom bude. Pudu se radši podívat."
Jen jsem otevřel vrátka, bylo jasno. Vovec byla na ulici u sousedů nahoře.
"Běžím k Vladimírovi, von má klíče. Musíme zahnat vovec."
Otevřel jsem příslušným klíčem sousedovic vrata a běžel se zeptat holčiček od sousedů shora, kam ta ovce běžela.
"Vona běžela támhle nahoru. Vona to tu vobíhá dokola."
"Tak to ne, to bychom jí nechytli. Jdu pro kolo."
Nasedl jsem na Haničky kolo elektrické, které pro tento účel bylo to nejvhodnější.
Ovci jsem nahoře na cestě nenašel. Zato jsem tam našel dalšího souseda, který už měl situaci zmapovanou:
"Je tadyhle dole na parcele. Když jí nadeženete, já tu budu stát a směřovat jí dolů k vám."
Vnikl jsem na na parcelu za ovcí. Teda beranem (ona ovečka Shaun je taky beránek, takže je to vlastně jaksi globálně jedno).
Zdrhal a tvrdohlavě jako správný beran se nechtěl nechat ani chytit, ani zahnat domů. Nakonec jsem ho dostal alespoň na ulici, kde stál pan soused a dle slibu berana směřoval k nám do ulice.
Vskočill jsem tedy opět na kůň, totiž na kolo, a hnal berana prérií před sebou.
Ale vysvětlujte tomu pitomýmu zvířeti, na jakou adresu patří. Místo doleva zahnul doprava. A zase na volnou parcelu.
Tam jsme vzbudili rozruch, jak jsme uháněli podél plotu.
Kdepak, toho bych v terénu nechyt.
Znovu na cestu a znovu skokem na elektrického oře. Tentokrát zpátky nahoru.
Podařilo se mi kovbojským trikem zdivočelému beranovi nadjet. To ho zmátlo.
Hlavou mu zřejmě proběhla vzpomínka na domov, sladký domov, což se mu stalo osudným.
Zasekl se v úzkém průlezu mezi ploty.
Vytáh jsem nohy ze třmenů a již naučeným pohybem seskočil z grošáka ještě za jízdy.
V životě jsem ovce nechytal. Ale kočky jo, když mě naštvaly. Aby vás kočka neškrábla nebo nekousla, musíte jí čapnout tadyhle v zátylku za kůži a sevřít. Tak jí znehybníte.
Ale co s touhle zcela mimochodnou zkušeností?
No co, času nebylo nazbyt, tak jsem čapnul tu ovci tadyhle v zátylku za kůži a sevřel jí. A vono to fungovalo. Jenže Sáru nebo Ferdu prostě zvednu a donesu, kam třeba. To se mi s tím beranem moc nepovedlo. Ňák byl vo fous těžší, či co.
Ale vzpomněl jsem si na Tomášovu exhibici, když nám vloni předváděl, jak se musí ovce chytit a posadit na zadek. Pak se ani nehne.
No tak jsem tu za kůži v zátylku čapnutou ovci posadil v Olešku na hlavní ulici na chodníku na zadek. A vona seděla, ani se nehnula.
Kolem projížděla auta (kde se tu sakra zrovna vzali ty lufťáci?) a maminka ukazovala dětem ovečku ... sedící na chodníku.
To už přijížděl i Vladimír s kolečkem. Ovci jsme naprosto nekovbojsky posadili na kolečko a vsedě jí dovezli domů ...
... jupi jou, jó jupijupi jou, jó, jó, jupi jou ...

návrat z galejí

"Hele a nechceš si radši koupit sekačku?" položil mi nedávno otázku kamarád Ondřej.
"Já mám sekaček hned několik."
"No jo, ale pět hodin je úplně šílenejch. Já to sekám tři čtvrtě hodiny."
"Jenže když to sekám tím vznášedlem, tak je to krásný."
"Tak to je jiná. To chápu. Když ti to za to stojí."
Tím skončila disputace na téma péče o trávník. Každý jsme si nechali své. Jenže já v tom svým názoru zůstal sám. Ono je to tím vznášedlem jako kobereček, to jo. Ale trvá to nepřiměřeně dlouho. A kde mám sakra jednou týdně sebrat pět hodin na sekání tý mizerný trávy?
Už jsme se i poptali, jestli by nám třeba ten trávník někdo nepomohl sekat. Jenže zahradníci nám sdělili sumu, za kterou bychom si během sezony koupili dvě nový sekačky a trávního robota k tomu. Že prý je ten náš trávník příliš členitej a že jim to bude taky trvat dlouho a ... A nechte si to. Za ty peníze si to radši vymyslím sám.
Vzpomněl jsem si na původní záměr před lety koupit docela drahou sekačku, která má jednak hodně velký záběr a tím i výkon, ale hlavně má dvě přední kolečka na takových tykadlech a ta kolečka se libovolně natáčí podle toho, kam se sekačkou rejdujete. Což je právě ten kámen úrazu, kvůli kterému se obyčejná sekačka v našich zahradních meandrech stává mučícím nástrojem a kvůli němuž nastoupilo vznášedlo, které je ovšem nejnéně třikrát pomaleší.
Chtělo to samozřejmě nějakou přípravu. Prosadit investici do další sekačky není jen tak. Nakonec málaskaváHanička sama ráda musela uznat, že se bez sekačky s označením "Pro" prostě neobejdeme.
Včera prošla zkouškou ohněm. Tedy sekačka, nikoliv mámiláHanička. A rázem přestalo být sekání buď dřinou a nebo obzvlášť dlouho trvající dřinou. Původní starý nápad s velice pohyblivým strojem slavil úspěch. Teď sice máme v kůlně sbírku sekaček, jejíž podstatné části se budu muset nějak zbavit, ale důležité je, že se péče o trávník vrací z úrovně těžkých galejí do roviny zájmové činnosti.

v sobotu na louce

"Ale když já nemám rád vojáky. Já byl na vojně v Janovicích, tak to nemusim," vysvětloval jsem v sobotu několikrát.
Proč? Protože byl branný den tady u nás v Olešku. Jestli se nepletu, už čtvrtý ročník v pořadí. Ty tři předchozí jsem jaksi ze zásady odmítl navštívit.
A byla to chyba v tom případě, pokud se ty předchozí podařily stejně, jako ten letošní.
S jakousi nedůvěrou jsem s dětmi přicházel
na louku, kde se to všechno odehrávalo. První, co jsme potkali, byli hasiči. Nahoře na kopci předváděli, jak se dají proudem vody vyříznout dveře, jak rozřezat auto a vyprostit raněnáho a jak to auto uhasit poté, co ho pan starosta slavnostně polil přípraveným benzínem a hasiči ho odborně zapálili. Matýsek si pochvaloval, že už koneční ví, jak se zachraňuje a hasí.
A to mělo všechno teprve začít.
Přesto, že jsme přišli až odpoledne, stihly děti účast v soutěži.
Házely granátem - gumovým, pochopitelně. Do helmy se trefila Kačenka první.
Lezly
po lanových drahách jako opice a Matěj se při tom šťoural v nose, což mi přišlo jako neúcta ke sportovnímu výkonu. Matějovi ne a lanovou dráhu zdolal svým způsobem.
Proběhly opičí dráhou, přičemž Matěj neohroženě lezl pod plachtu i
přes sud, zatímco Kačka chvilku běžela a přes sud se klidně nechala i přenést.
Hledaly poklad minohledačkou.
Pozorovaly z maskované pozorovatelny nepřátelská vojska.
Střílely nejdřív z luku a
Kačka se trefila dvakrát, Matěj jednou, ale zas do středu. Potom ze vzduchovky a pak z takového toho kuličkového samopalu.
Víc jsme nestihli.
Za chvíli začínala totiž soutěž pro dospělé - Felčarský běh.
To si soutěžící navlékli takový celogumový oblek, co je v něm člověk jak naloženaj ve vaku (říká se tomu odborně atombordel), natáhli si masky, popadli nosítka se zraněným a utíkali přes překážky. Byl to víc cirkus, než závod. Publikum se bavilo a závodníci také, i když o poznání míň, neboť jim cestou odpadávala výstroj, což při závodě není přípustné.
Pomalu přicházel večer.
Na závěr se Matěj ještě svezl osmikolovou terénní Tatrovkou.
Zábava samozřejmě pokračovala, ale my jsme už zamířili domů. Byl čas jít na kutě a připravit se na nedělní rafty.

třetí fáze

Už v zimě jsem spřádal plány, jak snadno, rychle a lacino ohřívat vodu v bazénu. Přišel jsem na to, z čeho vyrobit sluneční kolektory, aby byly splněny okrajové podmínky, ale když jsem se ptal tuhlec souseda, jaké by mi doporučil čerpadlo s termostatem, došli jsme k tomu, že bude lepší to všechno koupit radši hotové, protože mám sotva čas na věci běžné, natož pak abych ještě po večerech vynalézal sluneční kolektor.
To byla fáze první.
Ve fázi druhé jsem objevil, že můj vynález někdo začal letos vyrábět a nabízet, což mi na jednu stranu udělalo radost a na stranu druhou mi to radost neudělalo, jelikož mi čórli patent. Ale zavolal jsem jim, estli se to dá přizpůsobit a dozvěděl jsem se, že je to výtečnej stavebnicovej systém, kterej se dá namontovat na jakoukoliv střechu.
“No tak to kup, když už jsi to vymyslel a oni to udělali,” pravila mározumnáHanička.
Jenže ono to není jen tak, oni vyrábějí jen ty kolektory z černých hadic - husích krků - co jsem vymyslel. Ale celý systém pro čerpání ohřáté vody včetně řízení termostatem si prý musím nechat udělat od bazénářů. A jsme tam, kde jsme byli.
Tak jsem v neděli ráno bazén odkryl, vyčistil a po obědě už jsme tam skákali všichni, bez ohřevu, bez kolektorů, do vody teplé jen šestnáct, možná sedmnáct stupňů.
To byla fáze třetí.

provoz běžný

Protože si toho nikdo nevšimne, je na místě poznamenat, že z meteo stránky zmizel nápis zkušební provoz.
Už jsem prostě přestal se zkoušením, kudy ne, přátelé, což jistě ocení příznivci Járy Cimrmana.
Metoda slepých uliček se osvědčila i tentokrát. Nyní by mělo být všechno ve stavu, který se označuje jako provoz běžný. Ovšem já dobře vím, že nic není dokonalé a to, že zkušební verze byly vyměněny za verze licencované, znamená jen jakési smíření se stavem mysli programátora, který to všechno spískal.
Ať tak nebo tak, mohlo by se zdát, že meteostanice poběží v delších časových úsecích bez potřeby zásahu zvenčí. To je ovšem teorie. V praxi je to tak, jak pravila mámiláHanička:
“Stejně je to jenom další krám a nikoho nezajímá, že se v tom furt hrabeš.”

povznášený trávník

“Už jsi přidělal ten blatník?” ptala se Veselá sousedka.
“No jo, nepřidělal, já furt neměl čas.”
“Tak já ti ho přijdu namontovat, dyž sem ti ho vodšroubovala.”
“A to nejni potřeba, von teď stejně nebyl čas někam jezdit. Však víš, zahrada.”
“No jo, vim.”
“Sem se s tim dřel celou sobotu a eště i v neděli dopoledne. Ale zato máme posekáno.”
“Spíš povznášeno, ne?!”
“A jo, vlastně, máš pravdu. Vono to tím vznášedlem trvá dýl.”
“No, my to tak ňák měli v přímym přenosu.”
“No ale ten trávník je krásnej, ne?”
“No jo, to je.”
A tak jsme se rozešli do svých domovů.
Já na náš povznášený trávník, sousedka k večeři.

von by se tam hodil

Tuhle sedí mámiláHanička na kameni. Jako žaba. A hledí do zahrady. Zasněně.
Tyhlety stavy znám. To vždycky usilovně přemejšlí, jak by mi citlivě sdělila, že mám vyvést kolečko s nějakým sajrajtem nebo vymalovat světnici. Lepší je se do toho vůbec neplést. Ono se někdy ukáže, že ta světnice nakonec není potřeba vymalovat hned a že to klidně ještě počká.
Šel jsem si tedy potichu po svých.
“Tedy tys mi zase dal!” pravila málaskaváHanička za zálohy, aniž bych jí k nějakému akustickému projevu vyzýval.
Poněvadž jsem tu ránu čekal, nesložila mě.
“Copak jsem zas proved? Dyť už jsem posekal, pohnojil a zrovna hrabu kamínky, abysme to měli krásný.”
“No právě.”
“Právě co?”
“Abysme to měli krásný.”
“A nemáme snad?”
“Máme. Jenže bychom to mohli mít ještě krásnější.”
“Však na tom pracujeme.”
“Jenže tys mi nasadil brouka do hlavy.”
Bylo jasné, že za to můžu já. Nezbylo, než se zeptat:
“A co jsem teda zasadil?”
“Jak jsi tuhle mluvil vo tom altánku. Já už ho tam vidím. Von se tam moc hodí. Už mám vobrázek.”
No a bylo to. Našinec si tak plácne, že by třeba letos moh na zahrádce vyrůst altánek, když už ho máme v plánech. A tumáščertekropáč. Altánek je rázem jablkem sváru, jelikož ještě nestojí.
Ale já moumilouHaničku chápu, von by se tam ten altánek fakt hodil.

tady se nic neututlá

“Prosimtě, honem se jich utíkej zeptat, kdy zas přijedou,” hulákal jsem na moumilouHaničku z koupelny.
“Proč zase já?!”
“Protože já jsem nahatej a to by se mohli vyděsit.”
“No, to chápu,” pravila málaskaváHanička poté, co mě přeměřila pohledem, a vyšla na zápraží, aby se zeptala popelářů, kdy vlastně jezdí.
Měli jsme totiž pocit, že k nám nejezdí, ale jakousi shodou okolností jsme je před nedávnem několikrát zahlédli a měli jsme dojem, že to bylo ve stejný den, z čehož bylo možno usoudit, že by snad i mohli jezdit pravidelně.
“Jo, prej jezděj každý úterý ráno, popelnici si máme dát před dveře už v pondělí večer. Pro jistotu.”
“Dyť žádnou nemáme. Tak to abych nějakou koupil.”
Jako dneska skoro všechno, i popelnice je síťová záležitost. Přivezli jí do dvou dnů po objednání a my jsme jí šli obřadně naplnit sajrajtem. Koneckonců, jednou člověk musí začít i s tou popelnicí.
Pak už jsme jenom čekali, jestli popeláři opravdu přijedou. Celý týden jsme dělali jako by nic.
Napětí ovšem nepozorovaně rostlo.
V úterý ráno se dalo krájet.
“Už jsou tady!”
Celá rodina se vyhrnula ke dveřím a s úžasem sledovala, jak naše odpadky mizí v modrém popelářském voze. Divadlo jako žádné jiné. Připadal jsem si, jak malej Jarda. Ale co, máme to za sebou a nikde nebudem vykládat, že jsme civěli na popelnici, myslel jsem si.
“Taky jste se koukali, jestli vám jí vyvezou? My to sledovali z okna,” hlaholila od vrátek Veselá sousedka Lenka, “nejdřív jsme si říkali, že vám na ní něco nalepíme, ale pak jsme to nějak nestihli ...”
“No já nějakou kulišárnu čekal do poslední chvíle. Dyž votvírali víko, koukal jsem, estli na ně nevyskočí nějakej pumprdlík.”
“Nás to taky napadlo, ale Sáru bysme tam nedali, co kdyby se jí něco stalo ...”
No a takhle to je u nás na vsi pořád - člověk by si řek, že zrovna popelnice je to poslední, co by mohlo být středem pozornosti.
Ale kdepak, tady se nic neututlá.

začalo to bubnem

Přeci nebudu psát dokolečka, že to byla krása. To by žádná krása nebyla. To by za chvíli zevšednělo. Však jste se měli přijít k nám do Oleška podívat.
A co že by zevšednělo?
Všecko, co se děje v Zahradě nad řekou. Ale protože se to neděje zas tak často, nám to určitě nezevšední.
Letošní zahájení sezony bylo vskutku impozantní a to nejen na pohled, ale i na poslech. Bubny musely být slyšet do veliké dálky a srocení samurajů bylo jistě největší, co jsem kdy viděl.
Inu, kdo přišel, sám může posoudit. A kdo ne, může se mrknout alespoň
do galerie. Letošní obrázky začínají bubnem stejně jako slavnost včera.

únos

V sobotu jsme měli frmol kolem zahrady. Ohlášený déšť naštěstí pořád nepřicházel, tedy jsem se snažil stihnout, co stihnout šlo. MálaskaváHanička se v týle starala o proviant a děti s babičkou přičinlivě pomáhaly. Z toho je patrné, že na telefony nebyl čas. Natož pak na esemesky.
A o ty právě šlo.
Ráno nám na oba telefony přišla zpráva, že si máme zkontrolovat schránku. To tak. Reklamy potíráme jako obtížnej hmyz. Navíc jsem si u operátora přímo zakázal zasílání nevyžádaných textů. Budu si stěžovat ...
Někdy při obědě povídá Matýsek, že mi zase zvonil telefon. Měl pravdu. Byly tam zase zprávy. Ovšem zprávy nanejvýš podivné. Dalo se z nich vyčíst, že se nás snaží někdo pomocí zpráv vydírat a používá k tomu někoho z našich blízkých.
“No jo, máma je v tý Syrii ...” pravila mástarostliváHanička.
Zvedl jsem telefon a pro jistotu volal Jurášovi, jestli je v pořádku. Byl.
Vrtalo nám to hlavou.
Pak přišla další, o poznání nepříjemnější zpráva.
Neměl jsem čas to řešit, ale řekl jsem si, že jestli přijde ještě jedna, okamžitě volám na policii a podávám trestní oznámení na neznámého pachatele.
Navečer, když už bylo na zahradě uděláno, babička odvezena na nádraží a zkontrolována, že doma a v pořádku, přišla ta poslední zpráva:
“ ... no tak my jí teda pustíme, když si nechcete hrát ...”
Smáli jsme se na celé kolo a docela jsme litovali, že jsme neměli zrovna ten den čas si hrát. Mohli jsme si ten únos teroristy z woleschka užít. No však posuďte sami:
důkaz 1, důkaz 2

hádací obrázek

Ono se to najednou přihodilo na obloze zrovna před našima. A protože je to hezký úkaz, můžeme z toho udělat hádací obrázek.
Teorií je několik:
- jako vždycky, je to UFO!
- letěl kolem Superman a nechal nám tu svoje S
- strýček Skrblík má nedaleko nás svoji pokladnici, měl otevřené okno a ulítly mu $
- v Okrouhle si zkoušeli laserovou šou na večerní diskotéku
- letěl kolem Gripen, pilotovi se udělalo špatně, zamotala se mu hlava a udělal nám tu na obloze esíčko
- ve výšce deset tisíc stop letělo letadlo a tak nějak se to nahoře schumelilo, že zbytky kondenzačních par rozvál vítr a to, co zůstalo, zkroutil takhle pěkně do S

( ps: příští zápis bude asi tak za týden )

zábava

“Tebe to musí bavit,” slyšel jsem celou dobu, co padal sníh a já ho uklízel.
Inu, přiznávám, že pokud toho není moc, odklízení sněhu jako užitečný pohyb na čerstvém povětří mi činí určité potěšení. A hlavně je hned vidět výsledek.
Už jsem i vyladil způsob, jak nejsnáze sníh odklidit ve spolupráci s projíždějící mechanizací. Stačilo vstát o trochu dřív a nahrnout sníh pod pluh a největší dřinu udělal stroj. Samozřejmě, že to vedlo k mnoha žertovným, připomínkám typu: “... ty budeš tu cestu i vytírat do sucha? ...” No prostě normální veselá zima.
V posledních dnech přichází pomalu obleva. Před domem už máme sucho, jen všude kolem jsou hory sněhu. A taky na střechách. V sobotu jsem řízeným sesuvem odstranil těch třicet centimetrů sněhu ze západní části střechy nad garáží, aby nám to náhodou nezbuchlo na kapotu, až budeme vyjíždět. Dalo to práci a musel jsem znovu obhajovat svoji zálibu ve sněhovém hrablu. Ale bylo to za mnou a sněhu by snad pro letošek mohlo už být dost.
Jenže ještě zbývala část střechy jižní, největší nad stáním a navíc krytá právě z jihu domem a ještě pěkně dosypaná právě ze střechy domu. Výživná porce.
No, snad to nějak pomalu roztaje ...
Chyba lávky!
Hned jak jsem v neděli odstranil asi dvacet centimetrů převisu,
žuchlo to dolů přímo na chodníček mezi domem a kůlnou. Přesně tam, kde jsem celou zimu udržoval vzorně čistý a suchý pás dlažby.
Hmmmmm ....!
Za hodinku jsem to měl odházené, obě hrabla ovšem už hrabala z posledního a na příští sezonu budu potřebovat nová.
Nic vám tu nebudu nalhávat. Letos už za mnou se sněhem nechoďte. Tohle moc zábava nebyla.

kdo je v komíně

“Br, tady je zima,” oznámkovala pohodu bydlení mácitliváHanička, “jako by tu odněkud táhlo. Tys tu větral?”
“Kdepak, já jsem v pracovně. Dneska je tu ale vážně nějak chladno.”
“Zima jako v morně.”
“Že by vypadlo topení?”
Kdepak, topení bylo v pořádku. Dokonce zrovna ve stavu, kdy se samo na chvíli vypnulo, protože voda v kotli už skoro vařila.
“Teď už to musí být jedině tou digestoří. Venku je mráz a protahuje to víc, než jindy.”
“Ale to jsem už utěsnila.”
“Budeme to muset zkusit utěsnit ještě jednou.”
Utěsnili jsme násosku digestoře a vida, už to netáhlo.
“No jo, zase’s měl pravdu,” zamrmlala málaskaváHanička smířlivě.
“Copak vo to, ale teď už děti neuslyší meluzínu. Tuhle se ptaly, jestli v tom komíně opravdu je.”
“Tak dneska opravdu byla, jenže my jsme jí převezli a musela si jít kvílet někam jinam.”
“Jo, holt bude muset počkat, až přestane mráz. Teď si teplo vyvrzat nenecháme.”

pěkně při zdi

Vono to dneska padá, hlava nehlava. Dalo by se říct včera.
Nastala malá obleva, jenom stupínek nad nulu. To stačilo, aby se hnuly ledy na střechách. V Praze lítaly ze střech kusy ledu jak z modřanskejch ledáren. Naštěstí se snad nikomu nic nestalo, ale to dunění bylo jak o manévrech.
Doma jsem na to nějak zapomněl. Jenom mi bylo divné, že zápraží, které jsem ráno před šestou odhrabal dočista dočista, bylo zas plné sněhu. No jo, vlastně, dyť to padá za střechy, povídám si, a šel jsem to zas shrnout. Kdepak, žádná historka se zavalením se nekonala.
Večer jsem šel nahoru pro cosi do pokoje. A vtom rámus, jako když nám padá střecha. Střecha nespadla, ale na severní straně se utrhl ten největší kus sněhu, co jsme na střeše měli, a žuchlo to dolů.
Další práce.
Začínám přemýšlet, jestli bychom si na zápraží taky neměli dát cedulku “pozor padá sníh” nebo “některé cesty se v zimě neudržují”.
Jenže k čemu by to vlastně bylo. Sára, která jediná by mohla ten zával odskákat, stejně číst neumí a tak se radši drží v domě. A my ostatní se budem radši držet pěkně při zdi.

potřetí o sněhu

Dnes do třetice o sněhu.
Ale povídání bylo dost. Teď obrázky. Jsou
tady v galerii.

iglů na Olešku

Sněhu je letos opravdu hodně. Takové události jest zaznamenávati.
Dneska už nepadá, zato venku je pořádnej samec. Nějakejch vosum pod nulou.
On tedy už včera soused Vesele poznamenal, že je mu jasný, že stavbou toho iglů před vrátky protestuju proti globálnímu oteplování. A vlastně měl pravdu. Rozhodně ta stavba inspiruje přinejměnším k zimním sousedským rozpravám:
Šla kolem starousedlická rodina. Támhle pod kopcem bydlí.
"Pomáhej pámbu," povídá paní.
"Dobrý den", povídám, "Tak letos nemáme sněhuláka."
"Jak je to možný. Ste dycky měli toho největšího."
"No jo, vono to de z tohohle sněhu blbě."
"To jo, to máte pravdu."
"Ale zato máme největší iglů."
"No," povídá paní, "to u nás na zahradě máme větší! Malej se tam vejde skoro celej."
"Vono to naše nevypadá," nedal jsem se, "ale tam se vejdu celej já."
"No tak to jó, to máte největší", pravila paní se smíchem a šli zimní procházkou dál.
Tak jak je to s tím oteplováním?! Tady na Olešku už se stavějí iglů!

vejdu se tam celej

Nadílka je to kapitálská. Máme v Olešku sněhu za ty čtyři roky, co tu jsme, největší porci. Počítám, že třicet centimetrů určitě - to bylo včera - a dneska ráno to těch čtyřicet bude dobrejch.
Cesty jsou tu protažené líp, jak v Praze a z těch kup materiálu, který odhrnujeme, jsme se rozhodli zas něco postavit.
Ono tedy se jaksi nabízí postavit tradičního českého sněhuláka. Jenže ten už tu stál každý rok vyjma jednoho, kdy sníh moc nebyl. Tak co tedy. Důležité je nejdřív navršit dostatečně velkou zásobu modelovací hmoty. Aby měl tvůrce z čeho tvořit. "
"Co třeba iglů?" povídám.
"Uhmmm...."
Tak jsme dál kupili a pořád ne a ne přijít na to, co z toho bude.
Až přišli támhlec sousedi a povídají, že by to mohlo být iglů. MášikovnáHanička se toho hned chytla a začala dlabat.
Ono takové sousedské pobídnutí je něco jiného, než když to říkám já.
Pustila se do toho s takovou vervou, že při té dřině ztratila i čepici. Za chvíli byl sněhový stan hotov. Jenže jaký mu dát tvar? Jen tak obyčejná hromada to zůstat nemůže. A tak zase přišli sousedi - to už s kočárkem obešli dokola půl Oleška.
"A co takhle šneka?"
"Matýsku, tak budeš mít šneka!" Zavýskla nadšeně máhraváHanička.
A Matýsek má šneka. Teda šneka - sněhuláka. Šnečuláka. A v jeho domečku se dá bydlet!
Vážně. Zkoušel jsem to. Vejdu se tam celej.

zámecká paní

"Kde to je? Praha?" otázal se Nickův pomocník Kuřátko.
"Ve Vídni," odvětil se samozřejmostí v hlase Nick Carter, největší detektiv světa.
Při pohledu z Ameriky holt všechno tak nějak splývá a mnohdy toho lze použít k pobavení publika. Pokud jde ovšem o zábavu.
Když ale člověk s vážnými úmysly vyhledává odpověď na vážnou otázku, měl by dostat i vážnou odpověď. Například když zadáte v internetovém prohlížeči zrovna heslo Praha, obvykle se vám dostane spousta odpovědí ze všech možných oblastí.
Ale zkusili jste někdy zadat do gůglu woleschko? Já to občas udělám. Ze zvědavosti. Tu a tam se dozvím, že můj deník čte i nějaký jimý psavec a někdy má i na svých stránkách na woleschko nebo jeho část odkaz. Člověka to potěší.
Dozvídám se tak i jiné údaje. Pohříchu samé nesmysly. Třeba jaké jsou hotely v Olešku a podobně. Tuhle jsem se ale dozvěděl jednu naprosto zásadní informaci. Tvůrci oněch stránek budou zřejmě geniální geografové se zvláštním přihlédnutím k četbě nickcarterovek.
Nevěřili byste tomu, ale Oleško je ve Vídni! Konkrétně tedy v Schönbrunnu. Což má zcela nečekaně i své pozitivní výsledky.
Když totiž tenhle zápis četla mámiláHanička, pravila zasněně:
"Jestli ten šébrůn nakonec není naše zahrada. Tak já teda budu zámecká paní. Ach ..."

ta pravá

"Dyť je osm, kdo to může bejt, bez vohlášení?"
Šel jsem otevřít. Ale nikdo za vrátky nebyl vidět. Cosi bílého se tam pohybovalo. Všude sníh, bílé plaňky na plotě - kdo to má ksakru rozpoznat?
"Copak je?!" houkl jsem k vrátkům.
Ticho.
"Hm. Tak to já teda ..."
"My tříí kráálóóóvééé jdééméé k váám ..."
"Jé! Tak to pojďte, už běžím votevřít. Von nám zamrz zámek."
"... štěstí zdraví přejééééme vám."
"No to je úžasný, pojďte dál."
"Štěstí zdraví dlouhá létáááá..."
"Báječný!"
"...my jsem k vám příííšli z dááálekáááá."
Kluci byli fantastický. Mrňousové králové měli s sebou i dvě holky, všichni ve skvělých kostýmech. Zpívali celou dlouhou koledu a holky přidaly ještě jednu. Pak spustili krásné vinšování.
Byli jsme úplně u vytržení. Škoda, že už naše děti spaly.
Sousedovic kluci a ještě kamarádi ze školy ze Zvole přišli na tříkrálovou koledu. Zpívali i koledovali jak na divadle.
Koledu dostali i příspěvek na dětské hřiště. Že prý bude ve Zvoli blízko školy.
Bylo to náramně krásné překvapení. To je za poslední měsíc už druhý hezký zážitek způsobený zvolskou školní mládeží.
Už se těším, až půjdeme s Matýskem k zápisu. Vypadá to, že tahle škola je ta pravá.

pf 2010

No jo, válel jsem, no.
A válím se dneska zas.
Protože mě zachvátila strašlivá choroba. Rýmička a kašlíček.
Tudíž jsem ani nepochodoval z Oleška do Davle a zpět. Ráno jsem si sice nachystal, ale to mě tak zmohlo, že turistické oblečení, které jsem na sebe navlékl, jsem hned zas sundal a to ve stejném stavu jako po výstupu na Říp bez kyslíku - tedy promáčené potem rovnou do pračky. Nakonec jsme usoudili, že nemá smysl dělat hrdinu a prskat na ostatní účastníky procházky bacily a zůstal jsem doma. Stejně bychom šli jen s Matějem, protože Kačka na tom není o nic líp.
Do nového roku se pěkně všichni vypotíme a budem zas jak rybičky.
Tudíž je nabíledni, že nemůžem všem našim přátelům přát nic jiného, než dobré zdraví a veslou mysl.
PF 2010