WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ucpaný čerpadlo

"No jo, to se stává," pravil pan Kubiš, co nám před lety vybavoval kalovou jímku čerpadlem, "to se musí vyčístit, prohlídnout a když je potřeba, tak vyměnit plovák."
"Přímo vevnitř, v tý jímce?"
"No jistě, kde jinde."
"Ale jak to tam v tom ..."
"No to se musej nejdřív vodčerpat ty s prominutím sračky a pak se k tomu čerpadlu může."
"Aha, tak to jo."
Bylo jasno a já jsem u pana Kubiše objednal tu opravu.
"Já vám tam pošlu kluky ve čtvrtek."
"To se hodí, tak dohodnuto."
Kluci ve čtvrtek přijeli. Tedy jeden přijel, poněvadž řídil a duhej se nechal přivézt, neboť byl navátej, jak zeppelín.
"To je jasný, já vám vyměnim ten plováá-a-k," pravil násoska.
"A to nebudete kontrolovat tu elektriku?" obrátil jsem se na šoféra.
"Tomu já nerozumim, vod toho je tady kolega."
Kolega se vpotácel do jímky. Na to byl vodborník. Tu našel okamžitě. Ostatně máme jí hnedle u vchodu a já jsem z ní odházel sníh.
"A to nebude ani čistit čerpadlo?"
"To neni potře-eba, to je v po-ořádku. Já vám vyměnim plo-ovák."
"A jak víte, že je v pořádku?"
"By vám vypadáva-al jistič."
"Ale von vlastně vypadává, vono to furt svítí červeně."
"A zvoní to-o?"
"No bodejď, že to zvoní. Ale zvonek jsem vypnul, to se nedá poslouchat. Tak to jenom svítí."
"Tak to ne-ejni jistič, to je jenom po-orucha. Já vám vyměnim plo-ovák."
Byla s nimi řeč, jak s kozou na ledě. Zavolal jsem panu Kubišovi, který uznal, že to takhle nejde a osobně je po telefonu odvolal.
Že prý to radši necháme po svátcích. Jo to bude rozumný. Eště by se mi ten vopilec moh v tý jímce utopit.
A to by pak teprv bylo ucpaný čerpadlo.

zkušená obchodnice

Přání Ježíškovi se u nás špendýruje direkt do nebe. To už je taková tradice. Napíšeme přání na papírový balonek, večer ho vypustíme a díváme se za ním. Včera zmizel v mracích někde nad Petrovem. Tím bylo zajištěno, že psaní dojde adresátovi co nejdříve a bude včas přečteno a vyslyšeno.
No a pak je potřeba ještě uvést slova v činy, totiž to vyslyšení nějak zhmotnit. Což jsem shodou okolností prováděl jaksi s předstihem taky včera. Zastavil jsem se v jednom krámku, kde už to znám. Paní už mě taky zná a co že prý to tedy bude tentokrát.
Popsal jsem podrobně onen kousek oděvu i patřičné rozměry a paní začala vyhledávat. Cosi našla i jali jsme se zkoumat vhodnost předmětné textilie. Tedy kvalitu, materiál, vzor, velikost, délku, šířku, objem, ... no však to znáte.
Paní mi vysvětlovala, že při velikosti mémiléHaničky, která je, pravda, nevelká, jest ovšem ještě třeba vzít v potaz i onen objem, který je naopak zase, řekněme, nemalý.
"Víte vono je to tadyhle trochu nabraný, aby se jí tam ty prsa vešly," vysvětlovala paní prodavačka.
Cosi jsem zahučel na souhlas, že jako rozumím, že vo tom něco vím. Ovšem hučel jsem zřejmě málo výrazně.
Paní to nestačilo i přistoupila k názorné demonstraci.
Popadla svrchní část vlastního oděvu a prudce jej trhnutím rozevřela. Načež na mě vyvalila ty svý ... objemy:
"Asi takhle, víte. Aby se to tam vešlo."
Naštěstí byla celkem teple oblečená a pod kožíškem měla ještě tričko, takže k újmě na mravopočestnosti nedošlo.
Přesto jsem se v tu chvíli necítil o moc jinak, než muži, co zírají na kozy.
"No ... dobrý," pravil jsem nadále uznale zíraje, "ale ..."
"To abyste měl představu," pravila dáma a zatáhla oponu.
"Jo, už to mám," vzpamatoval jsem se konečně a nakoupil ony předváděné hadříky.
Rovnou dva. Bez protestu. Paní je totiž vysloveně zkušená obchodnice.

abych se nenudil

Nemohlo připadnout nijak extra moc čerstvého sněhu. Nanejvýš patnáct, možná dvacet centimetrů.
Tolik tedy k vydatnosti této oblasti a věštbě mémiléHaničky. Tentokrát se jí to poněkud nevyvedlo.
Dneska ráno nepadá. Což neznamená, že padat nezačne. Ovšem včera padalo. Od pěti ráno jsem odhraboval to, co napadalo, proto, abychom se dostali z domu. Samozřejmě bych to mohl nechat tak a sníh ušlapat a ujezdit a bylo by to bez práce. Jenomže to by se nám ta klouzačka za pár dní vymstila. Radši to uklízím. Je to takovej zimní folklór. Už pět let.
No a tak jsem tedy dočista dočista vypucoval prostor před naším domem.
O to víc mě udivilo, když odpoledne málaskaváHanička hlásila, že se budu muset domů proházet, tak jak ona. Že nám jakési pohráblo nahrnulo hradbu sněhu před dům. Skutečnost předčila předtuchu.
V rámci protahování sněhu v naší ulici metodou pluhu za traktorem nahrnul traktorista půl metru vysokou hradbu sněhu ze strany, po které nikdo nejezdí a která se neuklízí, na stranu naší, po které se jezdí, vyjíždí a vychází se z domu, a kterou jsem ráno pečlivě odklidil. Hovadismus tohoto rozměru mi nejde na rozum. Cokoliv by bylo lepší, než nám na uklizené místo nahrnout to, co sebral tam, kde uklizeno nebylo.
Tak jsem si střihnul ranní úklid ještě jednou s tím rozdílem, že jsem neuklízel jen ten prašan, co přes den napad, ale i zledovatělou hradbu, kterou nám tam přes den ( přece nebude vstávat v pět, že ano ) nahrnula nemyslící radlice řízená stejně tak nemyslícím traktoristou.
Ach jo. Teď se jdu podívat, jestli náhodou z pilnosti nejezdil i v noci, abych se teď po šesté ráno nenudil.

už jen ten přenos

Stává se, že v nějakém oboru člověk zaostane, čínž se rázem ocitne sto let za vopicema.
Já jsem to téměř okamžitě napravil, ale tu půlhodinku, tu jsem se potácel v pořadí až za těmi primáty. Tedy za těmi, kteří běžně používají moderních komunikačních prostředků.
Vzpomněl jsem si, že mám v Kanadě kamarády, a že už jsem si s nimi dlouho nepovídal. Tak jsem zahájil pátrací akce a za nějaký ten týden jsem našel telefon - tedy číslo, který byl aktuální a fungoval. No a když jsme si už pár minut povídali, jak se máme a co je u nás novýho, povídá Monika:
"A ty nemáš Skype?"
"Ne, vono to už funguje?"
"No jestli! My s tím mluvíme s našima každou chvíli," přidal se Milan.
"Aha... No, já to nějak nepotřebuju. Ale já to zkusím."
Zkusil jsem to a za tu půlhodinku, než jsem to nainstaloval a spustil, jsme si povídali přes ten skype.
No já vám byl jak u vytržení. Vono se to za těch ... no, nevím kolik, ale hodně ... let, co jsem to zkoušel poprvé, fantasticky zlepšilo.
My si povídali a koukali se na sebe v úplně reálném čase, bez zadrhávání, bez zpoždění a s obrázkem přes půl monitoru. Smáli jsme se u toho, až jsme se za břicha popadali. Jednak proto, že jsme se leta letoucí neviděli, až teď. A taky proto, že:
"Ty seš furt stejnej!."
"No dyť vy taky."
"A jak to, že máš vlasy? No teda šedivý, ale vlasy."
"No protože mě nevypadaly a tobě nenarostly."
"A já jsem taky šedivá, tohle je totiž fejk."
"Ale nevypadá to."
...
A tak dál. No byla vám to zábava a zanedlouho si zavoláme zas.
Ale budeme si volat? Nebudem si náhodou skajpovat? Jo, časy se mění.
Teď už zbejvá jenom vynalézt ten přenos objektů. Jako ve StarTreku.

to tak

Laskavý čtenář jistě zaregistroval, že tu chybí zápisy nejméně za deset dnů. Témuž jest mi poděkovat za trpělivost, s jakou pořád znovu otevírá stránky woleschka s nadějí, že dneska už konečně bude něco nového. Tož dneska už bude.
Celou tu pauzu způsobil ozdravný pobyt v Egyptě, kde jsem obdržel nějakou obzvlášť zákeřnou virózu, která se v závěru vtělila ve vysloveně odporný zánět čehosi pod lopatkou a v rameni, což způsobilo jednak to, že jsem se vlastně dodneška pořádně nevyspal a taky to, že mě po návštěvě praktické lékařky a čínského maséra odvezla takhle v pondělí v noci mástarostliváHanička na pohotovost, jelikož už nemohla poslouchat, jak skučím. Zřejmě to neznělo dostatečně harmonicky.
"Tak to je ten, jak jste volala?" pravil bodře službukonající internista.
"Ano, pane doktore. Von by sám nepřijel."
"Tak ukažte. Já už se na vás těším," pokračoval felčar, "tady si vodložte."
Vodložil jsem si.
"No to bude dnovej záchvat. Že vy to přeháníte s činkama!?"
"Uhhmm ... ne, činky vůbec nemám. Ale měl jsem virózu a horečky a teď ..."
"Ale teplotu už nemáte, co?"
"No to nemám, zato to rameno..."
"Ale maso vám chutná, to se nevodbejváte, co?"
"Jo, já jim všechno. A jak ty horečky ustoupily ..."
"Tak že by to nebyl dnovej záchvat?"
"A co je to dna?"
"To je taková nemoc aristokratů, to už se právě teď moc nevyskytuje. To je z masa a z chlastu. Že se rád napijete!?"
"No, vobčas. Jako každej. A to rameno bolí nejvíc ..."
"Helejte, já se na to tak těšil. Co řikáte. Já bych vám dal prášky na tu dnu. Tím nic nezkazíme. Dyž nezaberou, tak vám dám taky tuhlec jiný, ty vám aspoň ulevěj."
"Ale jo. Jen když mě to nebude bolet a já se vyspím ..."
Vyhověl jsem ranhojičovi, jen abych ho měl z krku. Prášky jsem dostal, bral - a bylo to na prd. Tak jsem vzal ty druhý, u kterejch stálo, že jsou proti bolestem a že mám bejt klidnej, že nejsou návykový. Když se neberou moc dlouho.
Za dva dny volal doktor. Že prej se stará, jak to dopadlo.
"No to jste mi teda udělal medvědí službu. Nezlepšilo se to a já mám akorát průjem."
"No dyť to se vám řikal, že dostanete. No jo. Tak to holt dna nebyla, no. Tak to beru zpátky. Ale mohla bejt."
Poděkoval jsem se mu.
Zas někdy pojedu na pohotovost dělat radost felčarovi, co si chce něco vyzkoušet. To tak.

abych si na ně nesed

Kdyby pánbůh chtěl, aby člověk plaval jako žaba, nadělil by mu plovací blány. Což evidentně neudělal. Spisovatelé a režiséři sci-fi si tedy musí vymýšlet všejilaké člověky obojživelníky, aby ten nedostatek alespoň trochu napravili.
Nám ostatním nezbývá, než plavat jen tak, anebo - když je nám to málo - si ty plovací blány dokoupit. Pochopitelně se nedá do krámu jen tak přijít a požádat o sadu apartních plovacích blan. Ovšem ploutví mají v obchodech habaděj. I já je občas používám. Jednomu to šnorchlování pak jde o poznání líp.
Zrovna tuhle jsem kontroloval stav svých letitých odřených ploutví. Jenže ploutve nebyly jen odřené, ale i jaksi napůl zlomené. Nějak ten materiál nevydržel to plácání sem a tam. Tudíž bylo třeba zajít do zmíněného obchodu a požádat o pár ploutví nových.
Což jsem učinil.
"Víte, já potřebuju jenom takový obyčejný, hlavně aby vydržely a nespadly mi z nohy."
"No tak třeba támhlety."
"A vydržej? Víte, já mám ty starý už zlomený."
"Zlomený?"
"Jo. Tuhle v těch postranních výztužích."
"Aha. No ale to na nich nesmíte sedět."
"Co to?"
"No sedět. Dyž si na nich budete sedět, tak je zase zlomíte."
"Ale já s nima plavu, já na nich nesedim!"
"Dyť řikáte, že je máte zlomený."
"No to mám."
"Tak jste na nich seděl. To jinak zlomit nejde."
Pana prodavače - potápěče nešlo nikterak zlomit. Nepřesvědčil jsem ho, že po těch deseti letech už jsou prostě polámaný od používání a ne od sezení.
Nu což , sedl jsem si a jednu ploutev si nasadil, abych vyzkoušel, jestli nepadá.
Pan potapěč mi za ní vzal a zalomi mi jí až ke kolenu.
"No vidíte, zlomit nejde a tenhle pohyb ani neuděláte. A když vám nespadla teď, tak vám nebude padat ani ve vodě."
"No jo, tak jo, tak já si je vezmu."
Co jsem měl dodat. Ploutve jsme si vzal a teď mi nezbejvá, než dávat pozor, abych si na ně nesed.

to von Lovecraft uměl

Některé věci kolem nás se postupem času stanou jakousi naší součástí, přestože k nám nikterak nepatří.
Třeba ten pán, co mu patří autoservis vedle ve vsi je prostě náš pan Hrubý, protože jsme si na něj zvykli a on na nás a na neduhy a potřeby našich aut.
Jednou z mých součástí je i knihkupectví v Opletalce. Maťa se to jmenuje. Chodím tam často.
Zvykly si na mě slečny, co tam prodávaly dřív, zvykli si na mě i mládenci, kteří tam vedou knihkupeckou praxi teď. V pondělí jsem si zase šel prohlédnout novinky. Byly tam hned dvě. Jednak báječná knížka o perspektivě a jiných optických klamech a potom knížka s Lovecraftovými povídkami. Vzal jsem obě.
Pan knihkupec hned povídá, že je to knížka báječná.
"Já byl v Kroměříži, my tam máme rodinnou hrobku," vykládal mi mládenec, "byl jsem tam za tetou."
"No jo, teď na dušičky, to se rozumí."
"A já měl tu knížku s sebou," pokračoval mladý pán, "a spal jsem v Kroměříži v ..."
"V tý hrobce, že jo?! Dyź jsou ty dučičky ...." vyhrkl jsem.
Pan knihkupec se na mě trochu pobaveně a trochu pohoršeně podíval:
"Když jsou ty dušičky, tak jsme spal v Kroměříži v hotelu a tu knížku jsem přečet celou. Měl jsem na to čas."
"Tak to jo. Vono to je téma jak udělaný na tenhle čas."
"Jo to je." Souhlasil mládenec.
Jo, to von Lovecraft uměl. A ani kvůli tomu nemusel spát v hrobce.

ale jestli se jim to nebude líbit ....!

Akce Kelly III už je v plném proudu. Další dopisy dětem odcházejí dnes a o víkendu je čeká další úkol. Tedy dopisy neodcházejí samy, pochopitelně, nemají oudy chůzi uzpůsobené. Nesu je já na poštu. Úkol do dopisu nachystala máhraváHanička, včera večer jsme je pečetili a dávali do obálek. A tady jsme u té prvotní otázky.
Hrajeme si my nebo děti?
Všichni, to dá rozum. My velký si hrajem teď a děti si hrajou, až mají uchystáno.
Ale to chystání, to vám je zábava.
Zrovna včera se mi podařilo dát dohromady tři důležité věci.
Jednak jsem vyzvedl důležitý artefakt, skoro bych řekl až klíčový pro závěr hry. Stejně tak jednu pomůcku, bez které by se to nepohnulo dál. Podařilo se mi nalézt i způsob, jak získat další část pokladu, který děti naleznou a bude se vázat k hlavnímu tématu hry. A nakonec se mi podařilo ke hře získat i dalšího spolupracujícího člověka, vlastně tři.
To vám je báječný. Voni si všichni ti lidi musejí taky rádi hrát. To bych jinak nezblbnul ku pomoci už nejméně sedm normálních dospělých příčetných a svéprávných lidí, kteří se živí řádným a poctivým způsobem. Všichni po úvodním vysvětlení roztáli a mají pochopení pro naši hru, k jejímuž zdárnému průběhu nám buď už pomohli nebo se dokonce budou sami hry účastnit.
Moje nadšení z probíhající přípravy bylo tak velké, že jsem se musel svěřit kamarádu Ondřejovi, který ostatně o minulé části hry, kterou připravoval zase on s Ljubou, na
Hyeně už také několikrát psal. Samozřejmě, že jsem nic neprozradil a proto se mi taky dostalo náležého ohlasu.
"Čoveče, to je stejný, jako když pětiletýmu klukovi řekneš, že se blížej vánoce a ty máš pro něj úžasný překvapení. Ale že ty vánoce budou až za dlouho."
Do hovoru se vložila i Ljuba:
"Hele, přiznej si, že tu hru vlastně děláte i pro sebe."
"To máš pravdu," souhlasil jsem, "ale jestli se to těm pacholkům nebude líbit, tak uviděj!"

hledejte

To si vám vezme člověk do hlavy, že udělá dětem úžasnou zábavu a v tu ránu nastanou starosti. Ono udělat další pokračování hry "Riders for the Treasure of Magister Kelly" není žádná jednoduchá záležitost. Samozřejmě, že to musí být ve velkém stylu, když se jedná o třetí a navíc předvánoční pokračování. Taková holywoodská výprava si žádá skutečné artefakty, žádné pozlátko. Jenomže jak je získat?
Nu, už jsem obešel pár vetešnictví a kupodivu jsem část potřebných věcí našel, ale zčásti jsem, jak už to bývá, otevřel další pandořinu skříňku a musel začít hledání nanovo a úplně jiným směrem. Ne, že bymě to nebavilo. Jeden důležitý prvek už mám a na jeho finální podobě se intenzivně pracuje. Ovšem další součást objevená v haraburdí jednoho vetešníka mi dává zabrat. Ono se to dá koupit i nové, jenže cena v případě hromadného nákupu se pohybuje, lze-li to tak přirovnat, na úrovni národního zlatého pokladu - pochopitelně v měřítkách dětského světa. Co s tím?
No, dal jsem si práci a našel japonského výrobce a poté jeho evropskou pobočku. Sepsal jsem poníženou supliku a čekal na odpověď. Asi za týden přišlo laskavé přesměrování na českého distributora. Že prý mu bude jistě potěšením se mi věnovat. Distributor pravil, že to jen tak nejde a jak by k tomu přišel on a jeho nešťastní koncoví prodejci, kdyby mi dal stejnou cenu, jako jim. Že mi teda může trochu slevit, ale víc, že ne.
Tož vám teda pěkně děkuju, nutit Vás přirozeně nebudu. Kšeft je kšeft a basa se musí držet i kdyby se neprodalo, že ano.
Pár dní jsem na další shánění neměl čas a už jsem si začal dávat dohromady technologický postup, jak vetešnický fragment ve zlato proměnit. Když tu mě ještě ve chvíli, kdy na to už zase čas byl, napadlo použít jiný síťový vyhledávač. Chvilku trvalo prohrabat se kupou zavádějících odkazů a najednou to vyskočilo z obrazovky:
Totéž co jinde ve světě i u nás, ale za třetinovou cenu!
Hned jsem tam zavolal a nevěřil svým uším: pán slíbil doplnit zásobu do počtu mé objednávky, při objednaném množství dá ještě jako bonus sametový váček ke každému předmětu. To vše v termínu a opakuji - za třetinovou cenu! Radost hledače pokladu se dostavila přesto, že vlastně ten poklad teprve tvořím a předměty jsou teprve ve fázi objednání. Doufám, že to ti caparti na konci listopadu ocení.
Já můžu jen zopakovat dobrou radu: hledejte a ušetříte. A vůbec to nemusí být zrovna kámen mudrců.

třeba tát přestanou

Měli jsme tu v sobotu hrací návštěvu. Je to studující mládež, která je tak laskavá, že si občas najde čas a přijede si k nám od přátel zahrát nějakou tu hru. Vlastně je to mládež dostudovaná, jelikož státnice už mají za sebou a teď jedou v rámci jakéhosi stipendijního projektu na rok studovot do Belgie a do Anglie. My jim s moulaskavouHaničkou jen tiše závidíme, protože když jsme chodili na vysokou my, mohli jsme na stáž tak akorát do kladenskejch dolů. Nekecám. Teď to mají báječné a kdo chce, může si hned na začátku profesního života nasbírat ve světě další zkušenosti.
Tohle všechno je důležité pro další úvahu. Jak psáno, jsou to lidé již docela vzdělaní a nadále se na vysokoškolské úrovni vzdělávající. Tudíž při té hře povídáme o ledasčems. Například o globálním oteplování. A to byl zrovna v sobotu problém. Musím zdůraznit, že já s tím nezačal. Mladí se toho tématu nějak dotkli. MápozornáHanička hned zvedla varovně prst, aby dávali pozor, že tady se pouštějí na docela tenký led. Tomáš je mládenec bystrý a hned začal rejdovat k nějaké nekofliktní myšlence:
"No ono se tak někjak teďka u nás spíš ochlazuje, to jo. Ale ty ledovce pořád tajou. Prostě se nám otepluje, ať chcem nebo nechcem."
MálaskaváHanička mě držela zpátky, přeci jen to byla návštěva, kterou rádi vidíme a nechcem si jí naštvat.
Tudíž jsem směl jenom podotknout, že to není tak docela přesně a že by to chtělo si taky přečíst něco z argumentace té druhé strany. No, nechali jsme jsme toho a hráli jsme dál tu hru. Zrovna jsme řešili potrestání samuraje, který svému pánovi prohrál bitvu. Tím jsme to globální oteplování celkem úspěšně zamluvili.
Jenže ono se to tak snadno zamluvit nedá. Tihleti globální oteplovači mají své metody propracované stejně, jako například v nedávných dobách komunisti. Možná ještě líp. Získat na svou stranu mládež není tak složité. U té je vždycky v módě být proti něčemu. A chránit planetu, to je přímo povinnost. A dál už je to snadné.
Tak prosímvás. Kdyby za vámi zas někdo přišel, ať podpoříte zavření tepelné elektrárny támhle v Ouholičkách, protože když nebude čoudit, zachráníme tím půlku Indonésie, která se díky tomu nepotopí, žeňte ho svinským krokem. A kdyby se vám zdálo, že ty ledovce přeci jen tajou, vážně si zkuste přečíst něco i z toho druhého břehu. Třeba najednou tát přestanou.
(
můžete začít třeba tady)

vážný znamení

"Tak kup těch lístků sedm," pravila mápořádnáHanička, "když nás půjde tolik."
Šel jsem tedy pro lístků sedm. Připomnělo mi to tu pohádku jednouranousedmzabil, konečně na pohádku ty lístky jsou, tak se není co divit.
V pokladně měli až od tří, takže jsem musel trochu počkat, ale to zas tolik nevadilo. Vrátil jsem se přesně ve tři, v pokladně bylo otevřeno, ale nikdo nikde.
Chvilku jsem postál a okouněl kolem. Přišel takový pán, zřejmě strážný, pípnul na jakýsi přístroj a co že prý bych rád. Inu lístky, co jiného.
"Máš tu lidi před pokladnou!" zahulákal pán kamsi dozadu.
Chvilku se nedělo nic. Potom přišla taková milá paní.
"Vy byste asi chtěl lístky, že jo?"
"No jasně, proto tu jsem."
"Tak to se omlouvám."
"To se neomlouvejte, ono mě neubylo."
"Víte já byla vzadu. Ale neflákala jsem se."
"To nevadí."
"Voni mi totiž řekli, abych umyla talíře na ten raut, tak mám eště mokrý ruce."
"Aha. Ale já bych radši ty lístky. Sedum, víte?"
"Tak to jo, já je tuhlec mám, jen co je vytáhnu."
Paní vytáhla svazeček lístků a napočítalal mi jich sedm.
A protože jsem byl v tuhle časnou hodinu u pokladny jedinej, šla zas dozadu. Asi mýt ty talíře.
Jak tak na to koukám, už i u divadla začali šetřit. To je vážný znamení.

tady se musí poslouchat

Usmyslel jsem si, že bych potřeboval přeci jen nějakou tu údržbu. S autem jezdím do servisu docela pravidelně, tak co bych taky jednou nezašel někam sám se sebou. Jenže kam. S autem je to snadný. Chodí se tam, kde vám ho prodali. Kam se chodí s tělem? Nejlíp bude se někoho zeptat, což jsem učinil.
Paní doktorka je normální člověk s pochopením pro takové ignoranty jako já, kteří jakživo u doktora nebyli, leda pro potvrzení na řidičák nebo pro pojišťovnu. Ovšem taky už má svý zkušenosti a že prý mi jen tak něco nenapíše, že to chce testy a že prý se mám dostavit na lačno s flaštičkou a že si cucnou i ze žíly.
Tedy jsem se dostavil a sestra se hned zeptala, estli prej mi vadí injekce.
"No injekce né, ale jak vidim krev, většinou omdlím. To jsem vám onehdá ..."
"Tak si tady lehněte!"
"A to snad nebude nutný, já klidně posedím."
"Ale jen si lehněte."
"Já bych nerad vobtěžoval, dyť to nestojí za to."
"Lehněte si!"
No to už znělo přísně. Co jsem měl dělat. Jsem si teda lehnul a vyhrnul pravej rukáv.
Popadla gumovou kšandu a zvázala mi sval zrovna v tom místě, co jsou ty přetržený vlákna z minulýho týdne. Nic jsem neřikal. Ostatně se na to neptala.
"A teď zapumpujte."
"Au!"
"Copak?"
"No já mám tady, zrovna jak jste to stáhla, natrženej sval. Já s tím byl minulej tejden támhlec u konkurence."
"Tak to dáme níž."
Moc to nepomohlo a bolelo to ještě víc.
"A nešlo by to třeba na levačku?"
"Ale jo, stačí říct."
"Tak já si sednu a ..."
"Nic! Votočte se, nohy sem a lehněte si, já přinesu něco pod hlavu."
Neměl jsem na vybranou, sestřička mi odebírala vzorek krve a furt se při tom se mnou bavila.
"Víte ono je nejlíp, když pacient myslí na něco jiného, pak se mu špatně neudělá."
"Já si všim, že to máte nacvičený, to povídání. Tak děkuju a já bych teda už šel."
"Sedět!" Usadila mě teď už jako Azora na dvorku.
Teprve až když zjistila, že mi opravdu nic není a asi ani nebude, propustila mě tentokrát už zase s laskavým pozdravem.
Měl jsem to za sebou.
Kdepak, ta si umí zjednat pořádek, tady budu muset poslouchat.

rychlejší, než kroupy

Jistě jste si všimli, že kamera už znovu týden funguje. Dostala zřejmě zásah jen odraženou kroupou a v neděli se mi jí podařili zprovoznit. Meteostanice je na tom podstatně hůř. Základní čidlo, které je pod střechou a stanice sama, která je uvnitř, ty to přežily. Ale čidla srážek a větru dostala co proto. Kousky čidel jsme našli na zahradě a závažíčko z větrné růžice mám na stole jako těžítko. Na spad golfových míčků čidla stavěná prostě nebyla. Nezbývá, než koupit náhradní. Jenomže náhradní čidla se tak nějak neprodávají.
I vyhledal jsem kontakt na prodejce, od kterého meteostanice pochází. A on mi opravdu velice ochotně potvrdil, že samostatně se čidla neprodávají. Trochu jsem posmutněl, ale pán byl rozeným obchodníkem a požádal mě o telefon, že to prověří a že mi zavolá. A ejhle. Hned druhý den ráno volal, že už je to vyřešený a že na stránkách obchodu jsou už čidla samostatně. Heuréka!
Objednat je bylo dílem okamžiku. A na druhý den byla čidla na poště k vyzvednutí. To bylo včera. Pán byl skoro rychlejší, jak ty kroupy, co to celé spískaly.
Takže to vypadá, že o víkendu polezu po střeše.
A pokud jo a pokud neslítnu, bude zas meteostanice po čtrnácti dnech plně funkční.

když tam nemá lidi

Cosi jsem musel včera odpoledne včas předat támhle ve Vysočanech. Inu, když včas, vsednul jsem za volant a rejdoval do Vysočan. Včas jsem tam byl.
"Tady se posaďte," nabídla mi židli v rcepci velmi zaměstnaní slečna. "A prosím vás o chvilku strpení, já toho mám moc."
Trpěl jsem tedy chvilku a v přímém přenosu sledoval, jek toho má slečna moc.
Měla toho až nad hlavu.
Se mnou komunikovala se sluchátkem na uchu s dalším člověkem na drátě.
Pak někoho jiného někam přepojila a to už telefonovala zase někam jinam.
Vysvětlovala, že to měl zařídit někdo jiný, že tohle ona, Pavlíku, nedělá, že to má na starosti asistentka, že ona na to nemá čas. Ona že tu má lidi.
Lidi jsem byl já.
Pavlík jí nakonec ukecal, že teda asistentka to protentokrát dělat nebude.
"No a co je to Nekázanka?" mluvila slečna dál na Pavlíka do sluchátka. "Tam je akorát ňákej bazar. Jo adresa. A kde to je?"
Chvilku jsem si říkal, že slečně prozradím, že je to ta spojka mezi Jindřiškou a Příkopy, první vpravo od Jindřišské věže. Jenže to bych slečně rozhodil soustředění na problém. Musela by hledat Jindřiškou věž.
Našla další telefon a nabádala nějakou rychlou kurýrní službu, aby rychlost zpomalila, že kurýra nepotřebuje tam, co původně, ale že ho bude potřebovat jinde, což ovšem ještě neví a až to bude vědět, že to službě jistě sdělí.
"Tak co vy. Vy mi taky něco nesete, že jo?"
To platilo mě. Předal jsem proti potvrzení, co bylo třeba. A se slečnou jsme se rozloučili.
Odcházel jsem, čímž zmizeli z recepce všichni lidi a najednou byl klid.
Klid, který v budově byl jistě i před mým příchodem i po mém odchodu. Klid, který v budově vládne kdykoliv, když tam slečna nemá lidi ...

jak ohřát planetu

Dlouhé vlasy, krátký rozum, toť impertinence, která zaskočila už kněžnu Libuši. Dlouhé uši pak svědčí o povaze oslovské, což není o nic lichotivější. Není to ovšem železným pravidlem. Je tu i vyjímka.
Osel. Občas ho čtu. A doporučuju to i vám. Vůbec není nutné stahovat řečeného ušáka z kůže či po něm něco čmárat. Stačí se přihlásit na jeho stránky. Tedy na stránky Objective Source E-Learning. O s e l.
Dočtete se tam třeba to, jak se to dělá,
aby bylo globální oteplování, i když se zeměkoule zrovna nachází naopak ve fázi globálního ochlazování. Čili ať je vám zima nebo teplo, dejte hlavně sami na sebe a vězte, že když za váma přijde nějakej oteplovač s grafem, je více než pravděpodobné, že si graf před chvilkou načmáral fixkou na čtvrtku ausgerechnet tak, jak se mu to zrovna hodilo. A to ve svatém přesvědčení, že planetu je třeba ohřát, ať to stojí, co to stojí.

profesionální služba

“Já jsem přesně ten případ, kerej neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Dobrý den.” Povídám tuhle v lékárně.
“No tak povídejte, třeba to dáme dohromady,” vyzvala mě paní lékárnice.
“Vono je to na obnovování chrupavky v koleně. Aby mi nevrzalo.”
“No jen dál.”
“A bere se to ze začátku docela intenzivně a po nějaký době už jenom trošku.”
“A není to v takový větší krabičce?”
“Jo je, je taková bílá a je na ní něco trochu do zelena.”
“Modrej nápis, ne?”
“Jo, to by mohlo bejt. A měli jste to támhle v tý místnosti, když jsem si to u vás asi před rokem kupoval.”
“Tak to by moh bejt ten přípravek, co byl eště nedávno jenom na předpis a teď je uvolněnej do volnýho prodeje.”
“No jo! Přesně tuhle větu mi řikala tenkrát vaše kolegyně!”
“Tak to je .... (paní řekla nějaké strašlivé zaklínadlo, které si nepamatuju). Já pro něj skočím.”
Skočila a vytáhla ze stejného šuplíku jako tenkrát tu správnou krabičku.
“Jo, to je vono. Tak to bych si s dovolením vzal.”
“Ale jo. Dostanu třistaosmdesát korun.”
No za ty peníze - nekupte to. Báječně jsme si popovídali a mě k tomu navíc ještě přestane vrzat koleno.
Není nad profesionální službu.

abych ňákou nechyt

Parkovací automaty stojí v kdejaké ulici.
Tuhle jdu od Hlavní pošty nahoru k Opeře, jeden je hnedle kousek od rohu.
Stojí u něj taková vyštafírovaná blonďatá slečinka. Cosi tam šťourá, vypadá, že má potíže.
No proč bych nepomoh žencký v nouzi, i když je to blondýnka. Zamířil jsem pomalu k ní, že se jako zeptám, estli by něco nepotřebovala.
Sou vokamžiky, který rozhodujou bitvy. Tenhle určil vítěze v nerovném souboji.
Slečna stála u automatu a klíček od auta měla vraženej v tý štěrbině automatu co je vpravo nahoře a co se do ní strkají platební karty. Šťourala v ní a lovila ... pochopil jsem ... parkovací lístek.
Když se otočila mým směrem, sjel jsem zrakem dolů, tam, kde z okénka automatu čouhal zaplacený lístek k parkování.
Zkopírovala pohyb mých očí, aby zjistila, kam se to koukám. Pochopila, že mě nezaujala ona, ale ten čouhající lístek.
To byla ode mě dvojnásobná nevychovanost.
Vytáhla klíček ze štěrbiny pro platební kartu.
”Pchm!” procedila a vytáhla svůj parkovací lístek a nesla si ho k autu.
Já pokračoval nahoru. Abych třeba ňákou nechyt, dyž sem si tak dovolil ...

za každou cenu

Přijíždím ke Žlutým lázním. Tam se jezdí padesátkou, to člověk slyší špendlík spadnout.
A tak poslouchám a něco mi v autě klepe. Tak nějak pravidelně jako když jedete po žebříku.
Jedu si tedy po tom žebříku a zkoumám, kde jsou ty žbrliny. Při tom zkoumání mě najednou cosi začně štípat do nosu. Takhle smrdí spálená guma. Jedu dál a zkoumám, co se to děje. S autem nic není, nic nedrncá, všechno funguje ... jenom to klapání a puch.
Na chvíli jsem se přestal věnovat svému autu a mrkl jsem na to vedle jedoucí. No bodejď! Prázdná pneumatika. Jenom ne moje, ale ta levá přední vedlejšího auta.
Měli jsme zelenou u dvorců, tudíž se jelo dál. Ale to přeci není možzný! Dyť už se ta pneumatika bortí.
Najel jsem vedle řidiče bez duše, stáhl okénko a troubil, ukazoval - a nic. Pán s šedivým knírem aviatika hleděl přímo před sebe a dělal, že se ho kolabující pneumatika netýká a já jsem vzduch. Projel kolem Agipky, jako by se nechumelilo a z kola mu nelétaly kusy gumy.
Museli jsme zastavit na světlech a pustit dvě tramvaje.
Využill jsem zastávky a vyběhl ven, abych pána varoval před gumovou katastrofou:
“Dobrý den, nechci rušit, ale máte úplně prázdnou a rozbitou levou přední pneumatiku!”
Pán na mě pohlédl shovívavým a chápavým pohledem:
“Děkuju za upozornění. Já vim!”
Času nebylo nazbyt. Padla zelená a musel jsem za volant.
Pán jel přede mnou dál kolem Černého koně a pod most. To už jel po ráfku a z gumy lítaly docela velké kusy.
Modřanskou opustil až na křižovatce s Jižní spojkou směrem na Krč. Pokračoval tím směrem nerušeně dál.
No to mi teda povězte. Guma na hadry, disk na vyhození, po cestě gumová a kovová stopa ... a nic. Jede se dál.
Nic z toho, co mě napadá, nemohlo vést k ničemu, než k nějaké nehodě nebo alespoň poškození nápravy.
Takovou sveřepost člověk vidí opravdu jen u aviatika, který má utkvělou představu, že musí doletět do cíle za každou cenu.

pohled do zrcadla

Tenhle týden se v Praze nějak zadrhla doprava. Prý se o důvodech snad psalo v novinách, jenže u nás se to nějak nečetlo, takže se s tím nepočítalo. Naštěstí to snad pominulo, čímž se na našem břehu Vltavy fronty na cestách zas rozpustily a silnice přestaly připomínat parkoviště.
Příhoda dopravní na mě ovšem nečekaně číhala přímo v centru. Zřejmě celková nervozita národa řidičského stoupala a někde se to holt vyventilovat muselo.
Třeba zrovna tuhlec u Pečkárny. Kdo to zná, ví, že se fronta dá objet kolem parku a taky se objíždí. Sám to občas udělám. A počítám s tím, že se do mezery vejdu ve chvíli, kdy chodci zablokují přechod. Normální vypečenost.
Jenže se to dá dělat i tak, že je předjetí z vedlejší ulice zleva řidičem přímo vynucováno. Teda na to jsem pes.
Včera taky.
Těsně přede mnou si nárokovali místo v hlavním proudu hned tři předbíhači najednou. Kdepak, neustoupil jsem ani o píď. Paní s pánem, co byli nejblíž mě, nejdřív jako neviděli, ale hned, jak jsem jim neuhnul, mě viděli náramně dobře. Fronta stála a tak jsme na sebe měli dost času.
Nastal čas mimoverbální komunikace. Pán naznačoval, ke kterému živočišnému řádu patřím, jakou chorobou zřejmě již nějakou dobu trpím, poukazoval na nešťastné řidiče v protisměru, které on, chudák, kvůli mě musí blokovat, chytal se za hlavu, kterou současně kroutil všemi směry a občas si i oťukával čelo - zřejmě pátral po místě, kde není žádná dutina. Inu předváděl, že výcvik v této komunikaci neprodělal nadarmo. Paní jen vrtěla hlavou a plamenným rozhořčeným pohledem se mě tázala, zdali mám tohle zapotřebí.
Času bylo opravdu dost. Kolona pořád stála. I dostal jsem nápad, jak bych mohl těm nebohým lidem pomoci.
S porozoměním jsem na ně pohlédl a začal také komunikovat. Aby mě pán s paní pochopili, musel jsem, to dá rozum, mluvit jejich řečí. I jal jsem se tedy chytat za hlavu, naznačovat druh živočicha, o němž se domnívám, že k němu pán patří, s politováním jsem se vyjadřoval i o chorobách, jimiž jistě musí trpět, hlavou jsem kroutil téměř kolem dokola a řidiče v protisměru jsem litoval měrou vrchovatou. To vše přesně způsobem, jakým to předváděl pán a přesně ve stejné chvíli.
Pán s paní tu řeč zřejmě dobře znali. Pochopili jí téměř okamžitě. A - světe, div se - najednou s komunikací přestali. Dokonce odvrátili své plamenné pohledy a začali hledat něco buď na podlaze nebo v povětří.
Inu ne každý snese pohled do zrcadla.

já ho měl nejmenší

Jestli prý už jsem četl mail, volal mi přítel Ondřej. Já na to, že jsem mail nečetl, jelikož jsem zrovna na sjezdovce, čímž jsem mu dal najevo, že jsme s dětmi na horách a maily že musí počkat.
“Tak to nic, já jen, že mám ten čaj velikánskej a že mi rozkvet!”
To mi udělalo radost i na sněhu, poněvadž čajové semínko jsem dal přátelům pod stromeček. A vyrůst a vykvést za čtvrt roku, to je výkon.
Na to volal přítel Václav, jestli přijdem na tu koledu. Já na to, že jasně, že přijdem, ale že jsme na horách.
“Tak to nic, já jen že mám ten čaj už třicet centimetrů vysokej.”
“To nic není, to mi před chvílí volal Ondřej, že mu i rozkvet!”
“No já ho taky zasadil vo měsíc pozdějc.”
Vše bylo nad slunce jasnější. My jsme na horách, čaj nám zalévají sousedi a ostatním roste jako z vody a někde už i kvete.
Přijeli jsme domů a byla pomlázka.
Matýsek obešel s koledou naší ulici, odjeli jsme i do Zvole a samozřejmě k příteli Václavovi, neboť jsme mu to slíbili.
“Tak jsme tu, ukaž, jak ho máš velikej.”
“No já ho už tejden neměřil, ale metr mám nachystanej. Tak hele, třiatřicet centimetrů!”
“No to ho máš teda větší. To se nedá nic dělat.”
Přijel jsem domů a hned jsem vzal do ruky metr, jestli opravdu. A jo. Ten můj má centimetrů jenom třicet.”
No to vám teda byly vypráskaný Velikonoce. Tři dospělý chlapi si poměřovali, jak maj velkej čajovej strom.
A já ho měl nejmenší!

vteřinku

Jel jsem koupit provzdušňovač. Letos je ta tráva v zoufalém stavu.
Tuhlec u nás abych se vypůjčení v půjčovně doprošoval. Jednou, že ještě není sezóna, podruhý, že už si ho někdo pučil - no potřetí už jsem to nezkoušel a jel si pro svůj.
Do prodejny jsem ještě zavolal, jestli je opravdu mají na skladě. A že prý je poslední, tak mi ho zarezervují. A abych to vzal z jedný vody načisto, ještě jsem oznámil, že si vyberu nějakou obzvláš’t šikovnou malou lehkou sekačku. Ne že bychom pořádnou sekačku neměli, ale tuhlec na ty meandry trávy a kačírku je potřeba něco, čím to nerozjezdím. No prostě jsem jim slíbil, že jim udělám tržbu. Což jsem nakonec i splnil.
Bylo vybráno. Chci platit. A teď to teprve začalo.
Paní zřejmě nebyla v obchodě zaměstnána dlouho a rekvalifikační kurz na počítače asi proflákala. A protože jsem byl v tu chvíli jedinej kunčoft, rozhodli se ostatní, že si na mě paní vyzkouší vystavení faktury. Odříkal jsem přesně název strojku. Paní tomu nějak nerozuměla i zopakoval jsem to. Dvakrát. Napočtvrté paní vstala, obešla velmi dlouhý pult a šla si přeslabikovat název sama. Přeslabikovala to, pomalu a tak, jak to bylo napsané, z čehož jsem teprve teď pochopil další zásadní problém. Paní o angličtině asi nikdy neslyšela a česky jí to taky moc nešlo. Slabikář asi nechala doma. Doškobrtali jsme se tedy k názvu. Byl to výkon.
Stál jsem tam teprv deset minut.
Teď začalo hledání.
Nejdřív, jak se to zapíná, kde si to má otevřít, v jakém oddělení to najít ... Vždycky chvilku pátrala, nevypátrala, ostatní jí poradili a jelo se dál.
Takhle to vypadá, že to už už měla. Ale neměla. Každou chvilku na mě pokřikovala, ať se nezlobím, že to tam nějak nemají v počítači a že to bude hned, že mám vteřinku vydržet. Držel jsem vteřinek nepočítaně.
Uběhla půlhodina a furt nic. Nakonec paní pomohl jeden pán, co měl na starosti něco úplně jiného. Paní byla osvícena, prohlásila “Aha!” a vystavila fakturu. Netrvalo to ani celých pětatřicet minut.
Pak šla k pokladně, kde si vzala peníze, ještě jednou se vrátila za ten velmi dlouhý pult, protože mi zapoměla vystavit záruční list. No a ani na za čtyřicet minut jsem měl zaplaceno, vystavenou fakturu i záručák. K autu mi s tím pán pomoh.
Naprosto nechápu, jak to dělají, když mají v tom krámu víc, jak jednoho platícího zákazníka. Já jsem se smířil s tím, že to byla daň za to, že jsem si mohl vyzkoušet sekačku v obchodě. Ale příště, bude-li vůbec nějaké příště, si jí tady vyzkouším - to bylo hned - a pak mi jí pošlou pěkně špedicí. To mi pak bude jedno, kolik vteřinek budou dělat na vystavení faktury.

akční

V tom obchodě, co je proti obchodu, co v něm kdysi prodávali mašinky, jsem byl během několika dnů už podruhé. Včera. Tedy ne snad, že by byl foťáček nějak pokaženej, to nemůžu říct. Příčinou byla akce. Tedy moje reakce na jejich akci.
Akce jsou dneska na každým rohu. Bez akce se dneska nikam nehnete. Akční hrdinové se na vás hrnou z pláten kin a obrazovek počítačů. Rohlíky jsou v akci za korunu šedesát. Už jenom čekám, kdy bude na veřejných záchodcích akce každé druhé vyčůrání za polovic.
No a v tomhle obchůdku mají akci paměťová karta k foťáčku zdarma. Jenže od pondělka. Já byl nakupovat minulý týden ve středu.
“Koukněte, to jste nemohli říct, ať ty štyry dny počkám, že mi pak dáte jako prezent vosum mega?” ptal jsem se prodavače po telefonu.
“Jenže to my nevěděli a vono je to až teď vod pondělka ...” vymlouval se pan prodavač.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem si tu kartu u nich koupil o pár kaček míň, než kdekoliv jinde, dali mi akční slevu. Stejně jsem si kartu chtěl koupit.
Ale tenhle přístup nechápu. Do krámku jim přijde pět a půl člověka, akci má kde kdo. A když se jim vrátí “stálej kunčoft” ( kupoval jsem si u nich už druhý aparátek ), odbudou ho jakousi formulkou o obchodních podmínkách.
Tady žádná anketa ani akce nepomůže. Stačil by drteček hokynářský duše, jenže ta holt nejni dost ační.

fotilo se na Fomu

Byl jsem včera v Žitné ulici ( to je ta, co v ní nejezdí tramvaj ) v jednom krámku pro nový aparátek. Měli to pro mě už nachystané, ochotně mi jej vyzkoušeli, zkusili jsme, jestli není vada na čipu, futrál měli ten samý, na jaký jsem si zvykl, ceny mírné, internetové - inu všechno prostě klapalo. Člověk by řekl, že vzornějšího krámku nenajdete. On je taky na síti hodnocen vysoko mnhoha kunčofty. No prostě svět, jak má být. Jenže v tom krámku jsem byl kromě dvou prodavačů sám. “No a kdybyste měl chvilku čas, my tu máme takovou anketu,” požádal mě pan prodavač.
“Jasně, ptejte se.”
Pán se ptal. Odkupak prý jsem, jak jsem se o nich dozvěděl a jakpak jsem se k nim dostal. To bylo všechno.
Zvláštní anketa. Zajímalo mě, proč je zajímá zrovna tohle, navíc, když adresu už si napsal na fakturu a před chvílí jsem si po telefonu zjišťoval, zda mají na krámě aprát, který je v nabídce na síti, a jestli jo, že jsem u nich za chvilku, že to mám pěšky kousek.
Pán mi tak nějak smutně odpověděl, že si zjišťujou, jak se k nim lidi dostanou. Že jich k nim moc nechodí.
Tak to jsem mu nerozmlouval. Oni na to časem přijdou sami. Kdyby někdy vykoukli před ten svůj krámek, zjistili by, že Žitnou projde jenom pár lidí, kteří tudy projít musí. Jinak je to ulice obsazená auty. Korzující turisty natož pak koupěchtivé fotografy tu nenajdete.
Jó, kde jsou ty časy, kdy tu kvetl obchod a zrovna naproti jejich obchůdku byl veliký a vyhlášený obchod s vláčky. Chodili jsme tam s tatínkem obdivovat všechny ty krásný mašinky a vygónky a nádraží.
No jo, jenže to už je čtyřicet let a fotilo se Flexaretou na Fomu.

opustit? neopustit!

Tuhle jsem si byl koupit kalhoty. Ne, že bych doteď chodil v kutně. Kalhoty jsou součástí mého oblečení odnepaměti.
Tohle ale byly kalhoty sportovní, zimní, na lyže. Ty staré už mě nějakou dobu opouštějí, pročež jsem se rozhodl předejít nepříjemnostem na sněhu tím, že si pořídím zbrusu nové.
Chodím si pro tyhle věci támhlec do jednoho krámku na Vinohradech. Zašel jsem tam i pro sněhové kalhoty.
Vybíral jsem je dlouho a pečlivě. Vyzkoušel jsem z vybraných nejmíň troje a nakonec mi slečna přinesla ještě jedny úplně jiné a to byly ty pravé. Všude samé kapsičky, háčky, gumičky, odepínání, zapínání, větrání, těsnění - a kšandy. No nekupte to.
Koupil jsem to. Udělal jsem dobře. Hned druhý den jsem si je vzal na sebe a řádili jsme s dětmi ve sněhu. Protisněhové chrániče fungovaly skvěle, větrání větralo, kšandy držely - no prostě kalhoty k nezaplacení.
Po dvou dnech zátěže koukám, že se dole na nohavici v tom složitém systému těsnění, háčků, cvočků a gumiček jedna z nich vytrhla a svou funkci přestala plnit. Inu vada ve švu. Odnesl jsem kalhoty na reklamaci.
“Tak já si koupím kalhoty na sníh a teď je dám na spravení a vy mi je vrátíte, až sníh sleze. Ach jo,” povzdechl jsem si.
“Nebojte, oni na to sice mají třicet dní, ale tahle firma se snaží, bude to rychle. Uvidíte. My vám zavoláme.”
Uchlácholen jsem opustil krámek i kalhoty.
A na sníh jsem si vzal ty, co mě už nějaký čas opouštějí, ale dosud neopustily a ani já je.
Z krámku se nikdo neozýval.
Po měsíci jsem se ozval já.
“Jo, jasně, ty kalhoty tu máte. Už skoro měsíc. My vám poslali esemesku po čtyřech dnech.”
“Neposlali, žádnou nemám.”
“Uhmmmmm...”
“Grhmmmm...!”
No, co s tím? Nic.
Zahučeli jsme na sebe, já mám nový, opravený kalhoty do sněhu, když už sníh není a ty starý neopustím.
Už jenom proto, že mě v těžké chvíli neopustily.

homo mobilis

Koho by napadlo chodit bos, když už má jeden boty, že ano.
Dá se to napasovat i na auto. Přeci nebudu chodit pěšky, když už mám auto, nebo jinak: když nikam nejezdím, k čemu by mi bylo auto.
Takhle jednoduché to ovšem není. Jezdím denně jako spousta jiných řidičů. A vždycky mi vrtá hlavou, jak to mají zařízené ti, kteří se na silnici vyskytují jenom občas.
Za ta léta na silnicích mám prokouknuté statisky hustoty provozu. To není tak složité. Nejhustější provoz je vždycky po odeznění zimy. S příchodem teplých dnů provoz houstne a houstne, aby kulminoval před letními prázdninami. O prázdninách je klid a začíná se zas v září až do zámrazu. Vyjímkou je období kolem konce roku, to je husto sníh nesníh. Pak jsou ještě statistiky týdenní, kdy v pondělí je provoz největší, pak ubývá a naroste až zas v pátek. Výpověď o řidičích a jejich pracovním týdnu je jasná.
To všechno je celkem jednoduché. Co jsem zatím ještě nepochopil je, čím ti sváteční řidiči jezdí nebo kde vlastně jsou, když je venku nevlídno. Člověk by řekl, že právě plískanice a nepříznivé povětří vůbec je přesně tím důvodem, proč se vozit v teple autem. Opak je pravdou. Ještě minulý týden bylo na cestách skoro vymeteno. Včera ráno vysvitlo sluníčko a provoz rázem vzrostl nejméně na dvojnásobek. Přece není možné, aby byli všichni ti pečliví opatrovníci svých plechových miláčků zalezlí přes celou zimu spolu s nimi v garáži.
Ale možná to tak je.
Třeba existuje něco jako homo mobilis, který se na zimu zavrtá do kožichu vzadu na sedadlech svého vozu a probouzí se až na jaře spolu s prvními sněženkami.

kolik bylo černoušků

Znáte Agathu? Kdo by jí neznal, že ano. Ale potkat ty černoušky, to se každý den nepřihodí.
Jel jsem támhle Hostivaří a před křižovatkou poslušně zastavil za ostatními. Koukám na chodník a tam se to hemží oranžovými vestami.
Nebylo jich deset, ale spíš dvacet a o kousek dál další skupinka čítající necelý tucet jedinců.
Obě skupinky pracovaly. Usilovně. Každá v co nejužším semknutí kolem jednoho ledového plácku. Kolem toho svého. Střídali se jeden po druhém v usilovném ťukání do ledu na chodníku. Ovšem velice opatrně, aby si ho moc brzy těmi ostrými nástroji nerozbili.
Myslel jsem, že je to obraz dob už dávno minulých. Předstírání práce. Ta parta mě vyvedla z omylu. Těžko tomu uvěřit, ale je to tak.
Pravděpodobně nějaká sociálně slabší skupina občanů - abych se snad proboha nebo spíš probéma nedopustil nějakého nevhodného označení - vyfasovala od magistrátu vesty, gatě, hrabla, sekáčky na led a krumpáče a teď s těmito nástroji v rukou vkusně pestrobarevně lemovala ulici. Už jsem se jen rozhlížel, odkud že přijede ta zahraniční delegace, která má spatřit, jak pečujeme o své komunikace.
A že to s Agathou vůbec nesouvisí? Proč by ne. Těch jejích černoušků taky nebylo deset.

presto

Zastavil jsem u apatyky, poněvadž mi bylo třeba medicíny. Nejlíp tenhleten nurofén na nachlazení. Tuhlec jsem slyšel v rádiu, že už ho zas musí prodávat bez šikany pacientů, anžto shromažďování osobních informací na magisterské úrovni je nestydatost.
Vyzbrojen touto znalostí jsem vkročil dovnitř.
“Potřeboval bych tenhlecten nurofén na chřipku,” vyslovil jsem se, jen co jsem vinšoval dobrého odpoledne.
Paní magistra povídá estli mám prej recept.
Já, že nemám, kde bych ho vzal, dyť jsem jenom nastyd.
“Tak to si musím opsat občanku, my to jinak prodávat nesmíme.”
“A to nevíte, že nesmíte tyhlety údaje shromažďovat. Už se o tom nějakou dobu mluví.”
“Však tady mám taky nachystenej formulář, kde mi podepíšete, že s tou registrací souhlasíte.”
“Cože?”
“Jo. A pak si tu vobčanku vopsat už můžu.”
“No to teda nemůžete. Já vám žádnej souhlas nepodepíšu.”
“Tak já vám ten nurofén neprodám.”
“Vidím, že to máte pevně v rukou. Tak mi dejte nějakej, co nejni pro feťáky.”
“Ale ten neni proti tý rýmě, ta látka tam chybí.”
“Mě to stačí, já si šlehnout nepotřebuju.”
Paní mi dala vybrat asi ze čtyř druhů, který měla od vrchnosti povolený.
Vybral jsem si forte.
A presto jsem z tý apatiky vypad s pocitem, že tohle by muselo porazit i Švejka.

tím nic nezkazíme

Jel jsem si do servisu pro objednanou součástku. Budu si hrát a vymýšlet, jak do těch dvířek citlivě vyříznout otvor na telefon nebo navigaci ... no dyť říkám - jel jsem si pro hračku. Už byla nachystaná.
“A prosimvás, moh byste se mi mrknout na displej od větrání? Ausgerechnet cestou k vám přestal svítit.”
“Jo, jo, tuhlec napíšu účet a pak na to mrknem.”
“A ještě jsem si zapomněl někdy na podzim vyzvednout to víčko na kolo,” pravil jsem.
“No já ho tu někde mám ... ale kde ... to bude už někde zahrabaný ... tak to my ho objednáme znovu ... a ne, tady je!”
Dostal jsem víčko s vyraženými hvězdičkami.
“Tak děkuju. Jo - ještě ten displej.”
“Vidíte, já na to zapomněl, jak tady myslím na něco jinýho.”
“Z toho si nic nedělejte, já na TO taky myslím furt.”
Pan kolega se chápavě uchechtl a šli jsme k vozu.
Podal jsem mu klíček, on nastartoval, zapnul větrání a - displej se rozsvítil!
Shovívavě se na mě zahleděl s výrazem chápajícího otce, který dobře ví, že poznání přinese teprve čas a vlastní zkušenost.
“Víte, tady tu klimatizaci si můžete tímhle knoflíkem i vypnout. A displej pak nesvítí ...”
“No jo, ale vono to foukalo a nesvítilo,” bránil jsem chatrné pozice.
“Tak teď už je to v pořádku, takže klidně můžete jet,” odvětil pan kolega. Po hlavičce mě laskavou otcovskou rukou nepohladil, tolik odvahy mládenec neměl.
“Tak děkuju.”
“Jo, za málo.”
Usmáli jsme se na sebe. Já nasedl do auta, on odešel zpátky ke své židli v servisu.
Klíček byl v zapalování, vše zapnuto, stačí šlápnout na plyn a jedem.
Šlápl jsem a nejeli jsme.
Sakra. Co je? Prošlápl jsem pedál, zařadil tam, zařadil zpátky. Několikrát. Koukám na přístroje. Svítily, ručička otáčkoměru byla v pořádku.
Ach jo. No. Eště, že sem v tom servisu.
Vylezl jsem znovu z auta a šel si pro pomoc:
“Nezlobte se, že votravuju, ale teď to sice svítí, ale nejede.”
“Neříkejte,” usmál se opět tím všeříkajícím způsobem pan kolega.
“Podíváme se na to.”
Vsedl jsem za volant u předváděl stav vozu, který jsem schválně zachoval tak, aby bylo vidět, že to vážně nejede.
“Vidíte? Nic!”
“Vidím. Nejede to.”
“Že jo?!”
“Jo. Ale nebojte, když si nastartujete, tako vono vám to zas pojede.”
“!!!”
“To nic. Mě se to taky stává. Vono bude dneska lepčí, dyž budem myslet na TO, jak jste říkal na začátku. Tím nic nezkazíme.”
“No, to nezkazíme. A klidně to vo mě řikejte dál, dneska si tu vostudu zasloužím.”

riskantní metoda

U Jóviše, dyť jedu třicet a furt je to moc, povídám si včera v Černíkách.
Ona je tam taková zatáčka, co je sice jediná, ale kdejakej širón se tam řítí jak v cílový rovince.
A zrovna včera byl jen stupeň nad nulou, všude mokro, rozbředlej sníh ... no prostě opatrnosti není nikdy dost. Obzvlášť když mám na sedačkách vzadu děti.
No a jak tak jedem tou zatáčkou domů, vyloupne se z cesty od Hrubých samoobsluhy cyklista. No teda cyklista. Takovej chlapík, kterej vypadal, že jede zrovna z kolchozu a nasedá na kolo. Ale vono mu to nějak nešlo.
To bude tou sněhovou břečkou. To je taky rozum, jezdit v tomhle marastu na kole.
A hele, vony se mu nějak smekaj nohy z těch šlapek. To von nechal kolo venku a jak mu to namrzlo, tak mu to teď klouže.
Litoval jsem toho chlapíka, jak to má těžký.
To už jsme se k němu během těch pár vteřin pomalu sunuli.
Ještě jsem přibrzdil a uhnul co nejvíc ke straně, abych ho tou kaší neohodil.
A v tu chvíli jsem to konečně pochopil.
Kdepak chudák. Kdepak z kolchozu. A už vůbec ne namrzlý šlapky, natož pak cyklista.
Chlapík byl prostě navátej jak prašan a to kolo měl místo podpůrného zařízení, aby neupad.
Motal se cestou a pro formu naznačoval, že by třeba jako do těch pedálů nastoup’, teda kdyby jako vo něco šlo. Akorát, že vo nic nešlo a tak si to šněroval zatáčkou směrem ke Zvoli.
Inu, každej máme na vystřízlivění vlastní metodu, ale tahle mi připadla docela riskantí. Obzvlášť, když už se začínalo šeřit.