WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o jiných krajích

vypít dva litry

Jen jsme byli přivítat paní Zimu, usmyslela si ona dáma, že to vezme vážně do ruky a od pondělka bylo ošklivo, sychravo, deštivo, chladno - a vůbec všechno to, čemu se říká dušiškový počasí. My měl to štěstí, že jsme si zrovna na ten týden naplánovali s dětmi dovolenou v teple u moře.
Egypt je takovou ideální nejbližší destinací, kde vám v tuhle dobu to teplo a slanou vodu můžou nabídnout.
Musím přiznat, že vloni jsme si vybrali líp. Tak už to bývá. Ale dětem se to líbilo nadmíru. Tobogány, bazény, moře, rybičky, šnorchlování - no prostě, jak říkala Kačka:
"Já bysem tam chtěla ještě zůstat, jenomže to nešlo, protože maminka s tatínkem už jeli domů."
Pokud bych měl bilancovat já, nejlépe to popisuje odpolední telefon s Ondřejem:
"Ahoj, tak jak jste se měli?"
"Ale jó, dalo se to vydržet, akorát jsem tam dostal takovou chřipečku."
"A co modrej foťáček, fotili jste?"
"Jó, skvělý, pod vodou fungoval perfektně, chce to co nejblíž přiblížit se k tý rybě a pak jí přemluvit, aby chvilku postála."
"Aha:"
"Ale jinak vážně dobrý."
"Tak to je fajn. A co nějaký střevní potíže?" (tady záměrně používám korigovanou formulaci - pozn. překl.)
"A no jo, ale až dneska, ale to bude dobrý."
"No tak to jsem rád, že je všechno v pořádku."
"No je, já tam vypil litr whisky - a jen jsem přestal, už to na mě sedlo."
"Z toho plyne jasný poučení: vypít dva litry."
"Máš pravdu, příště si vezmu dva. Ale jinak to byla prima dovolená."
Tak tak, byli jsme v teple. Ovšem hodnocení se liší podle toho, kdo zrovna hodnotí.
(foto v galerii)

šikovnej kačer

A že prý to bude prima víkend, tak co už předem brblám, povídala mámiláHanička, když nás, tedy mě a děti, špendýrovala do Špindlu.
Teda mě se tam nechtělo, ale Krkonoše mám rád, ostatně mi nic jiného stejně nezbývalo.
Nachystal jsem tedy CéWéGéčka (to jsou takové dřevěné placičky, trochu menší, než turistické známky) s logem woleschko, podíval se, jaké kešky se dají v tom kraji odlovit a jelo se. Dorazilo se do Špindlu už skoro za tmy, ale zato s příslibem hezkého dne příštího.
Bylo to tak. Počasí se konečně umoudřilo a nastalo babí léto. Už na lanovce na Sněžku (vstávali jsme brzo, abychom dorazili do Pece v rozumnou dobu) to byla
nádherná podívaná do kraje. Nahoře to foukalo, ale odlovit nejvyšší českou keš, to byla povinnost. Když jsme do ní uložili naše CWG s číslem 007, daly si děti svačinu, jenže pak jsme museli do poštovny na čaj. Opravdu to foukalo.
Tak vypít čaj a šup, šup, jdeme dál. Vzali jsme to přes Luční boudu k rozcestí u Výrovky a dolů k Richterovkám a Modrým dolem zpátky do Pece. Báječný výlet. Nějakých dvanáct, třináct kilometrů to mohlo být. GPSka sice ukazovala 23, ale to určitě přeháněla.
Důležité bylo, že jsme odlovili všech pět našich prvních krkonošských keší. V té u Luční boudy dokonce s číslovanou známkou (TravelBug), kterou uložíme tady někde u nás v okolí, ať svět ví, že v Olešku jsou taky hezký místa.
Jedno obzvlášť hezké ovšem našel sám Matýsek, když nám
všem ukázal, jak se hledají kešky. Je to pašák - a náležitě pyšnej na to, jakej je šikovnej kačer (človíček, který se účastní hry geocaching a úspěšně nalézá kešky).
A to už bylo kousek od Pece a byl čas jet na večeři. Brusinky a borůvky, které jsme natrhali cestou pochopitelně nemohly stačit.
MálaskaváHanička měla pravdu. Byl to prima víkend.

vzpomínka na začátek prázdnin

Požádali mě ve školce, jestli bych prý nenapsal o tom výletu do Alp. Že prý by se to hodilo do jednoho časopisu, třeba by to tam mohli otisknout. A že aby to bylo rychle, jelikož uzávěrka je teď někdy. Že to vlastně mělo být napsané už včera. Tak jestli bych to nějak nedal dohromady. No, zkusil jsem to. Oni je s tím v tom časopise vyhoděj, ale když už jsem si s tím dal tu práci, sem se to docela hodí. Něco z toho už jsem tu psal hned na začátku prázdnin a teď tu tedy mám pro připomenutí celý deník prázdninové akce AlpAkim 2010:


AlpAkim 2010


Tajný výlet

„Pšššt, Kačenko! To nesmíme říkat. Tatínek povídal, že je to tajný.“
„Ale vždyť jedeme na výlet do Alp!“
„Jedeme, ale to místo je tajný, to ví jenom tatínek a my to nesmíme říkat, aby ve školce nevěděli, že to víme. Tatínek na to přišel sám.“
„Tak já to, Matýsku, nebudu říkat. A tatínku, kdy pojedeme do těch Alp?“
„Brzy, Kačenko.“
A tak jsme v prvním červencovém týdnu letošního roku dojeli do cíle prázdninové akce AlpAkim, kterou pořádala Akimova školička. Dál, než na parkoviště dolní stanice lanovky v Uttendorfu to autem nešlo. Na pořadu dne byl první úkol akce: dostat se nahoru na chatu.
„Jé, lanovka, vidíš, Matěji?“
„Vidím, Kačko, je dlouhá, pojedeme skoro půl hodiny a uprostřed budeme přesedat. Tatínek už to říkal.“
Uprostřed jsme nepřesedali a cesta do nejvýš položeného hotelu Rudolfshütte (2315m) u jezera Weißsee (2250m) trvala sotva dvacet minut.
Čekaly nás skály, horské cesty a na počátku prázdnin ještě i notná dávka sněhu a ledu.

Den první - neděle
na cvičné stěně a Kristall

Ráno to nevypado na slunečné počasí. Hodilo se to výborně do našeho programu, mohli jsme bez výčitek zůstat v chatě cvičit lezení na tréningové stěně. Honza nacvakal do připravených ok jistící expresky a mohlo se začít.
„Já, já, chci začít!“
„Tak pojď, Matěji, nejdřív musíme obléknout sedák.“
„Já už ho zkoušel! Ten tatínkův, když jsem lezl v pokoji na palandu. Ale byl mi velkej. Máš malej?“
„Jasně, mám dětskej. Tak pojď.“
Matýska jsme zašněrovali do sedáku, Honza přitáhl jistící lano a už se lezlo. Tedy nejdřív lezl Matěj, pak další dva kluci a nakonec si dala říct i Kačenka, která byla ten kousek po stěně spíš vytažena, než že by lezla sama. Ale pokus to byl a ten se počítá.
Po obědě si velký kluci řekli, že půjdou zkusit na skálu to, co si na stěně natrénovali. Vydali jsme se na Kristall Klettersteig. Už dopředu jsme věděli, že je to jedna z nejobtížnějších zajištěných cest. Proto jsme se nijak nestyděli, když jsme si po první třetině řekli, že to vezmeme prvním ústupem zpátky. Honza si tu cestu ovšem nenechal ujít a během týdne si jí střihnul jen tak pro potěšení celou.
„To jste lezli támhle na tý skále?“
„Lezli, Matěji.“
„A to ses nebál?“
„Bál, ale stálo to za to.“
„Tak já tam taky někdy půjdu.“
„To víš, že jo, Matýsku.“
Kupodivu se Matějovi i dalším dětem přání zkusit si Kristall Klettersteig splnilo.


Den druhý - pondělí
Krimmlerské vodopády
Jenomže v pondělí to vypadalo na déšť a tak vedení výpravy rozhodlo, že se pojedeme podívat na vodopády potoka Krimmle Ache. Vyšlo to. Pršelo až když jsme šli zpátky a tak se nám podařilo navštívit nejvyšší evropský vodopád a zmoknout při tom jen minimálně.



Den třetí - úterý
Svišťáci
„Kam půjdeme, dneska, tatínku?“
„Maminka by ráda támhle na druhý břeh jezera. Tam, co jsou ty žebříky ve skalách.“
„Jó! Žebříky!“
Tak jo. Vydali jsme se po hrázi přehrady a dál po úzké stezce mezi skály a obrovské kameny. Děti poskakovaly jako kamzíci.
„Tos pískal ty, Matýsku?“
„Ne, já nepískal. Kačka taky ne.“
„Tak to musel být svišť.“
„Oni pískají, tatínku?“
„Vždycky, když se chtějí navzájem varovat před vetřelcem.“
„A my jsme vetřelci?“
„V jejich území ano.“
„Nechte toho rozumování a podívejte se támhle!“
„Kam támhle, maminko?“
„Tam, k jezeru!“
„Jé! To je svišťák? Ten je krásnej! Takovej malej medvídek.“
„Houby medvídek. Taková přerostlá nutrie.“
„A co je to nutrie?“
„Taková undatra ...“
„A co je u ...“
„Tiše! A dívejte se na sviště!“
„...ten je krásnej, tatínku ...“
„Je, viď, Kačko.“


Den čtvrtý - středa
Vrcholová kniha
Ve středu se vyčasilo. Bylo krásně a lanovka jela od devíti. Akimova školička byla na sedačce první. Nahoře nás čekal sníh a ledová jezírka, krásný výhled a hora, která čekala, až jí dobudeme.
„Nahoře se musíme zapsat do knihy.“
„Do jaký knihy, strejdo? Ony jsou v horách knihy?“
„Do vrcholvé knihy, Matěji. Ty bývají vždycky ve schránce na kopci.“
„A můžu tam něco namalovat?“
„Nejdřív musíme vylézt nahoru.“
Lezli jsme po kamenech velkých jako autobus. Děti to braly jako skvělou prolejzačku. Nahoře byl kříž a pod křížem schránka.
„Tatínku, ale tady žádná kniha není.“
„Ukaž, Matěji, to není možný.“
„Vážně.“
Matýsek měl pravdu.
Na vrcholu Medelzkopf je kříž, pod křížem schránka a v té schránce chybí kniha.


Den pátý - čtvrtek
Přes potok
Děti pořád lákala velice obtížná zajištěná cesta jménem Kristall, kterou jsme my horští adjunkti, zdolali jen do první třetiny pod Honzovým odborným vedením. V jednom punktu průvodci popisující tuto cestu pravdu nemají. A to v tom, že hned na začátku cesty je velmi obtížný přechod přes kamenný potok na laně, kde to osmdesát procent turistů rovnou vzdá.
Jednak ten potok je sice kamenný, ale protože tání sněhu bylo zrovna v nejlepším, byl i pěkně rozvodněný. A druhak nám lano přes něj připadalo natolik bezpečně ukotvené, že jsme si odpoledne udělali s dětmi malý výlet za dobrodružstvím právě k tomu potoku.
Výzbroj s sebou včetně kladky a dětského sedáku.
„Kdo půjde první?“
„Já!“
Samozřejmě Matěj!
Zhoupnul se přes hranu skály beze strachu vstříc rozbouřeným vodám. Kačenku si má žena Hanička vzala radši na dohled, aby se snad Kačka nebála. Ale kdepak, nebála se a ještě na zpáteční jízdě zamávala.
Nebála se ani nejmenší Anička, ani Kuba. A taky proč by se báli?
No uznejte sami, taková atrakce na laně nad rozbouřeným potokem se například s poutí ve Zvoli nedá vůbec srovnat.


Den šestý - pátek
Na cepínu

V pátek šly děti stavět za chatu sněhuláka. Inu proč ne, vždyť zrovna začínal červenec.
Děti k tomu měly i další dobrý důvod. My s Haničkou a Honzou jsme si naplánovali, že si nakonec dáme támhlectu třítisícovku přes ledovec. Že prý je to na Granatspitz taková procházka a můžeme si při tom vyzkoušet výstup v mačkách s jištěním v lanovém družstvu. Neplést lanové a lavinové - to není to samé!
Vylezli jsme po pár žebřících a cestičkách s lany nad jezero a tam už začínal sníh.
Má žena Hanička si zpočátku po ledovci vykračovala jak na císařské silnici.
Kus pod vrcholem však prohlásila:
"Já tam nahoru už nejdu, mě dochází energie."
Podpořil jsem jí, už od rána na mě lezla nějaká choroba:
"Hele, já toho mám taky dost. Na prvovýstup po ledovci mi to úplně stačí."
Honza poněkud zesmutněl:
"No vždyť nemusíme až nahoru. Můžeme přejít tady ten ledovec a dát se na druhé straně dolů zpátky do údolí. Záleží, jak se cítíte."
Cítili jsme se na přechod po ledovci. Na vrchol už ne. A to jsme byli už jen nějakých 250 metrů pod ním.
Stočili jsme to po vrstevnici a po ledovci. Konečně to i nám začalo připadat jako pěkná procházka s velmi pěkným výhledem na ty kopečky kolem a na jezero s chatou tam dole. Vykračovali jsme si podle pravidel na laně a na ledu. Mačky křupaly ve sněhu, ale občas i čvachtly v potoku pod ním. Začali jsme sestupovat. Když leze člověk do kopce, tak nějak mu ten kopec nepřijde jako kopec, prostě se leze nahoru. Jenomže po cestě dolů se najednou začnete pohybovat po zatraceně šikmé ploše.
"To je jednoduchý, to takhle svisle píchneš cepín do sněhu. No - a tenhle svah má sotva padesát stupňů. To se dá sjet ještě i na lyžích," pravil Honza.
"Jo, já když vidím takovouhle sjezdovku, tak na ní pro jistotu ani nelezu. Nejsem blázen."
"Taky se to dá sjet na cepínu."
"Cože?!"
"Bomba!"
"Cože" jsem řekl já, "bombu" zařvala má žena Hanička.
Měl jsem na vybranou? Neměl.
Honza nám vysvětlil a ukázal, jak se jezdí na cepínu - není to zas tolik odlišné od jízdy na koštěti - a jeli jsme. Na laně, každej kousek, jeden po druhém.
"Jupííííííí!" pištěla Hanička.“
Sjeli jsme nějakých stopadesát, možná dvěstě metrů po sněhu.
"Tak tady už zas můžem pěšky," dohodli jsme se a postavili se. Sešli jsme kus dál.
"Tady by to zase šlo," poňoukal nás Honza.
V tomto případě jsme celkem s chutí souhlasili, už jsme byli mazáci. Znovu na cepíny a hurá dolů!
"Bylo to fajn, ne?"
"Bylo!"


A to byl vlastně konec tajného výletu s názvem Akce AlpAkim 2010.
Bylo to vážně fajn a pokud byste chtěli s dětmi za dobrodružstvím, přidejte se k Akimově školičce. Určitě to stojí za to.


Oleško, srpen 2010

Kolín - Dymokury - Kopidlno

"A jedééém! Kolín - Dymokury - Kopidlno!" Zvolali medvědi a uháněli od Kolína. My jsme Kolín vynechali, zato jsme ještě za Kopidlno přidali Jičín. To bylo v ten den, co v Jičíně měli sraz veteráni.
Nikoliv váleční, anóbrž ti vyrobení před rokem 1918, tedy plechoví. Autíčka a motorky s dřevěnými loukotěmi a převodem koženými řemeny.
Večer před tím velkým výletem jsem obřadně vyndal z truhly sbírku starých angličáků:
"Tak tyhle autíčka uvídíte zítra v Jičíně."
"Jé, ty jsou krásný."
"A tohle je, Matýsku, Ford T. Úplně první, co byl vyrobenej."
"A ten tam taky bude?"
"Snad ano. Uvidíme zítra."
Viděli jsme. Byl tam. A hned dva.
Ten druhý byl černý, což byla ta správná barva pro Ford T, jak prý pravil sám pan Ford. Ale v Jičíně nebyly jen dvě Fordky. Byla tam spousta krásných starobylých a pojízdných autíček i motorek včetně hasičské stříkačky. Jeden pán nám dokonce dovolil se v autě vyfotit.
Lákadel ovšem bylo v Jičíně víc a tak, i když pršelo, musely se děti cachtat na vodním hřišti, kde se seznámily například s archimedovou spirálou - což byl "ten výtah na vodu", co s ním
Kačka točila a zmáčela si rukáv.
Před deštěm jsme se pak schovali v podloubí, ale hlavně ve Valdické věži. Matěj šlapal statečně sám všech 156 schodů, Kačku jsem musel v těch horních patrech trošku poponést, přeci jen se ve věži maličko bála. Zato výhled i na autíčka byl náramný, déšť nedéšť. Dole Kačka už zas šlapala sama a hlásila, že se těch točitých schodů vůbec nebojí.
A teď honem k Rumcajzovi do ševcovny. No to dá rozum, že jsme si tam museli dát čaj na zahřátí a spolu s
Mankou, Rumcajsem i Cipískem se zvěčnit. Jen jsme dopili, byl čas na oběd. Tak šup, šup. Zpátky přes Kopidlno a Dymokury a hurá zpátky za maminkou do Kolína. Totiž do Oleška.

bloudění

"Přece do Loučně," rozhodla mášikovnáHanička takhle v sobotu, když jsme plánovali, kam pojedeme na výlet. "Podíváme se na ty labyrinty."
Shodli jsme se, i já jsem tam onehdá chtěl zajet. A proč by onehdá nemohlo být zrovna tuhle sobotu. Tak se jelo.
Hned na kraji zámeckého parku jsme si pěkně vyrazili. Přesněji: děti si vyrazily. Mince. Každý jednu. Řemeslník pravil, že když už jsme tady, ať si děti ten plíšek za ty peníze zkazí samy. Děti nic nezkazily. Naopak.
Kačenka i s Matýskem poklepali paličkou na raznici a odměnou jim byla mince s labyrintem.
První labyrint z písku byl hned vedle. A tam to začalo.
Děti běhaly podle pravidel labyrintům vlastním. Bloudili jsme a potkávali se na cestičkách z písku, z dlaždiček i z pískovce, mezi palisádami, kameny. provazy i živým plotem.
Matěj s Kačkou proběhli každé bludiště pro jistotu hned několikrát. Když bylo potřeba, Matěj vylezl někam nahoru a rozhlédl se, kam dál.
Cestou v parku jsme našli i poklad, jelikož geokeš je pro radost umístěna také v parku. Matěj byl už nachystaný a provedl výměnu žáby za želvu. Kačka keš viděla poprvé a tak jen valila oči, co všechno v tom pokladu je.
A pak jsme dál
bloudili až do oběda. Vyšlo nám to akorát a na poledne jsme už seděli v restauraci ve vsi. Bylo to prima, ani jsme z toho bloudění neměli zamotanou hlavu.

konečně Alpy

Konečně jsem si udělal chvilku čas na obrázky z výletu do Alp. Povídání už tu bylo, teď už jen obrazem. A to včetně mapy se záznamem většiny procházek (a projížděk po ledovci) a sviště. Vše v galerii zde, mapa zde, svišť tady.
Když si to teď prohlížím, znovu si říkám, že to byl báječný výlet.

na laně nad potokem

Přijeli jsme domů z výletu zrovna, když byla ve Zvoli pouť. Kačka to ani nestihla zjistit a Matýsek se o tom dozvěděl až v pondělí, což nám oznámil bez zvláštní lítosti. Měl k tomu dobrý důvod. Pouťové atrakce jsou sice lákavé, alpský potok s lanovým přechodem však nahradit nemůžou i kdyby se principál na hlavu stavěl.
A Kačenka s Matýskem si právě takové překonání divoké vody zkusili.
Pořád nás lákala zajištěná cesta jménem Kristal, kterou jsme my začátečníci, zdolali jen do první třetiny pod odborným vedením a ono odborné vedení, tedy Honza, si jiný den odpoledne po obědě střihlo to samé pěkně až do konce. Tím jsme měli tuhle cestu zmapovanou dost dobře a mohli jsme si říct, že v jednom punktu průvodci pravdu nemají. A to v tom, že hned na začátku cesty je velmi obtížný přechod přes kamenný potok na laně, kde to osmdesát procent turistů rovnou vzdá.
Jednak ten potok je sice kamenný, ale protože tání sněhu bylo zrovna v nejlepším, byl i pěkně rozvodněný. A druhak nám lano přes něj připadalo natolik bezpečně ukotvené, že jsme si ve čtvrtek odpoledne udělali s dětmi malý výlet za dobrodružstvím právě k tomu potoku.
Výzbroj s sebou včetně dětského sedáku.
A kdo půjde první? Samozřejmě Matěj!
Zhoupnul se přes hranu skály beze strachu vstříc rozbouřeným vodám. Kačenku si mášikovnáHanička vzala radši na dohled, aby se snad Kačka nebála. Kdepak, nebála se a ještě na zpáteční jízdě zamávala.
No uznejte, taková atrakce na laně nad potokem se s poutí nedá vůbec srovnat.

netušili, že tam není

Na horách jsme byli samozřejmě s dětmi, ostatně to celé vymyslela a zorganizovala školička. Tedy bylo nasnadě, že děti si musí také užít. Obyčejná procházka po horách nestačí, pochopitelně. Co třeba lezení po stěně? Přímo na chatě. Samozřejmě ano! Děti to vzaly jako zajímavý způsob, jak se dostat nahoru výtahem v sedáku a Honza se docela nadřel s jistícím lanem v rukách. No a pak přestalo pršet a šlo se na vrchol.
To byla konečně procházka, která se u nás doma v Olešku nedá podniknout. 2760 metrů vysoký kopec prostě nemáme a osmkrát nižší Ďábel to nevytrhne. Dokonce na něj ani nevede lanovka, což se dá pochopit, ale vzhledem k jeho umístění přímo ve středu Čech by to místní turistické spolky možná mohly zvážit.
Tedy v Alpách lanovky jsou a zrovna jako z udělání vede jedna kousek od chaty, kde jsme bydleli, pod vrchol toho kopce. Vzhůru na lanovku a na kopec! Na horní stanici ještě
místy ležel sníh, ale hora kamení, kterou jsme museli cestou na vrchol zdolat, už byla sněhu prostá.
"Mě to tu připadá, jak skládka stavebního odpadu," prohlásila mácitliváHanička, "takovejch šutrů, to se hned tak nevidí."
Lezli jsme nahoru po těch kamenech jako kamzíci, děti spíš jako svišti. Ostatně jsme den před tím sviště s dětmi viděli a slyšeli. Což bylo příčinou vzniku hesla dne: "Tatínku, půdeme za svišťáky?"
Doškrábali jsme se nahoru dost brzy na to, abychom tam potkali jen pár lidí.
Matýsek se okamžitě hrnul k instalovanému kříži a hledal vrcholovou knihu, aby se do ní mohl zapsat. V jedné schránce však našel jen kleštičky na procvaknutí vlastního sešitku a schránka druhá byla prázdná. Šlendrián. Někdo tu vrcholovou knihu prostě čórnul!
"No nic, Matěji, alespoň se vyfotíme a polezem zas dolů."
Provedli jsme obojí a každý po svém jsme kopec zase slezli. Nejstatečnější byla Kačenka, které díky své velikosti
musela co chvíli překonávat skály násobně větší, než ona a propasti širší, než dokázala překročit. Zvládla to bravurně.
Však bylo na čase.
Dole (při pohledu z vrcholu) na horní stanici lanovky se už hromadil dav turistů, kteří chtěli také ke knize.
To ovšem netušili, že tam není.

na cepínu

V pátek mi to nešlo, teda nešlapalo. Funěl jsem do kopce, jak sentinel. Lezla na mě jakási choroba, asi. Určitě jsem lezl i s tou chorobou na kopec. Lezli jsme tam s moušikovnouHaničkou a s naším průvodcem Honzou. Že prý si nakonec déme támhlectu třítisícovku přes ledovec. Že je to taková procházka a můžeme si při tom vyzkoušet výstup v mačkách s jištěním v lanovém družstvu. Neplést lanové a lavinové - to není to samé!
Vylezli jsme po pár žebřících a cestičkách s lany nad jezero a tam už začínal sníh. Funěl jsem čím dál víc. MámiláHanička si vykračovala jak na císařské silnici.
Nebyli jsme sami. Na vrchol už se taky někdo škrábal a za námi se plazila další skupinka. Kupodivu se neplazili o moc rychleji, než já s tím supěním. Blížili jsme se nahoru na ledovec. To už začala supět i máunavenáHanička.
"Já tam nahoru už nejdu, mě dochází energie."
Podpořil jsem svoušikovnouHaničku:
"Hele, já toho mám taky dost. Na prvovýstup po ledovci mi to úplně stačí."
Honza poněkud zesmutněl:
"No vždyť nemusíme až nahoru. Můžeme přejít tady ten ledovec a dát se na druhé straně dolů zpátky do údolí. Záleží, jak se cítíte."
Cítili jsme se na přechod po ledovci. Na vrchol už ne. A to jsme byli už jen nějakých 250 metrů pod ním.
Stočili jsme to po vrstevnici a po ledovci. Konečně to i nám začalo připadat jako pěkná procházka s
velmi pěkným výhledem na ty kopečky kolem a na jezero s chatou tam dole. Vykračovali jsme si podle pravidel na laně a na sněhu. Mačky křupaly ve sněhu, ale občas i čvachtly v potoku pod ním. Začali jsme sestupovat. Když leze člověk do kopce, tak nějak mu ten kopec nepřijde jako kopec, prostě se leze nahoru. Jenomže po cestě dolů se najednou začnete pohybovat po zatraceně šikmé ploše.
"To je jednoduchý, to takhle svisle píchneš cepín do sněhu. No - a tenhle svah má sotva padesát stupňů. To se dá sjet ještě i na lyžích," pravil Honza.
"Jo, já když vidím takovouhle sjezdovku, tak na ní pro jistotu ani nelezu. Nejsem blázen."
"Taky se to dá sjet na cepínu."
"Cože?!"
"Bomba!"
"Cože" jsem řekl já, "bombu" zařvala mádychtiváHanička.
Měl jsem na vybranou? Neměl.
Honza nám vysvětlil a ukázal, jak se jezdí na cepínu - není to zas tolik odlišné od jízdy na koštěti -
a jeli jsme. Na laně, každej kousek, jeden po druhém.
"Jupííííííí!" pištěla máveseláHanička.
Sjeli jsme nějakých třista, možná čtyřista metrů po sněhu.
"Tak tady už zas můžem pěšky," dohodli jsme se a postavili se. Sešli jsme kus dál.
"Tady by to zase šlo," poňoukal nás Honza.
V tomto případě jsme celkem s chutí souhlasili, už jsme byli mazáci. Znovu na cepíny a hurá dolů!
"Bylo to fajn, ne?"
"Bylo!"

kristal

"To musí bejt blázen, když vás chce vytáhnout na tuhle ferratu. Ta je jedna z nejtěžších v celejch Alpách," komentoval kolega výlet do hor, který jsme podnikli spolu se školičkou, do které chodí Matýsek a Kačka.
"Neměj péči, Honza říkal, že průvodci přeháněj. My tam půjdem se školičkou. Děti už se těšej."
"Jste praštěný všichni ..."
Špičkovali jsme se vesele ještě nějakou dobu před odjezdem a mě to přeci jen vrtalo hlavou. Průvodci opravdu tvrdili, že se tahle zajištěná cesta cesta dá zvládnout jen atletickým výkonem a že patří k vůbec nejtěžším. Nu což. Uvidíme.
Dopředu jsem raději nahlásil, že když to nepůjde, tak do toho nejdu, čímž jsem pokládal svoji povinnost za splněnou.
No co vám budu povídat. To není žádná via ferrata, ani klettersteig. To je prostě tréningová horolezecká stěna.
Poprvé v životě jsem lezl na něco podobného. Bylo jasné, že to nemůžeme dolézt celé. Naštěstí jsou v téhle cestě tři ústupy.
Ustoupili jsme hned tím prvním, který je po první třetině cesty. No, cesty ...
Sunete se po svislé skále bez úchytů, pod vámi je ledovcové jezero a jediné, co vás drží, jsou skoby a ocelové lano ve skále. Ta první třetina je prý skoro nejhorší z celé cesty. Kromě výskoků ze skoby na skobu a na žebříky v závěrečné části. Ale tu už jsme nezkoušeli.
I tak to bylo dobrodružství jménem Kristal Klettersteig.

Chaddleton po čtyřech letech

Laskavý čtenář promine. Chybí tu tři dny v zápisu. Příčinou je moje nepřítomnost v Olešku.
Ovšem přítomen jsem byl, tentokrát opět po čtyřech letech v Birminghamu. Což samo o sobě není nic zajímavého. Pokud si člověk na něco zajímavého neudělá čas, pochopitelně. I tentokrát se chvilka času odpoledne našla a shodou okolností nás zavedla jedno odpoledne na Kenilworthský hrad (
1, 2), neboť to bylo kousek pěšky (3) od hotýlku, a druhé odpoledne shodou okolností zas do Chaddletonu, což zas nebylo tak daleko autem.
V Chaddletonu totiž pořád jezdí parní mašinky. Příjezd té letošní do stanice Chaddleton jsem si zaznamenal (
4). Byl to znovu báječný výlet do časů staré dobré Anglie. Všechno bylo na svém místě, jako před čtyřmi roky. Jen pokladní byl tentokrát poněkud mladší a mašinka byla tentokrát jiná. Až budete mít někdy příležitost, podívejte se tam, stojí to za to. Kdo se nechce trmácet až do Anglie, může se mrknout do galerie, je tam pár nových obrázků. Jsou sice jen z telefonu, ale pro vytvoření obrázku to určitě stačí.

nebýt tet, děti by nevěděly ...

Mám tady poslední, zásadní, historku z hor.
Hory se opravdu povedly. Dokonce jsme si i s dětmi na sněhu zajezdili. A jelikož hlavní náplní celého týdne byl vlastně lyžařský kurs pro dětičky, půjčovali jsme je vždycky tetám na dopoledne a k obědu nám je tety zas vracely o něco více zkušenější na prkýnkách.
Matýsek hlásil, že už sjeli černou na Bramberku a Kačka, že už umí obloučky. Byly to vesměs zprávy potěšitelné.
Po obědě se pak chodilo na společné vycházky, jejichž cílem bylo objevování dalších částí mapy, která nás, tedy hlavně děti, měla přivést k pokladu v Obřím dole. Nakonec přivedla a zlata byla plná truhla. Však taky ještě skoro týden Kačka pořád opakovala zaříkadlo:
”Horo, horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho.”
Ale než se děti dostaly k pokladu, musely najít další kusy map. Na Růžohorkách, na Sněžce, v Modrém dole. Hledání bylo vždycky spojeno s nějakým místem. Třeba právě na Růžové hoře měly děti najít místo, kde je nejvíc čarodějnic. V chatě jich byla spousta a mapa tam byla taky, jak již psáno.
Cestou zpátky zaznamenala mácitliváHanička následující historický rozhovor s naší Kačenkou:
...
“Maminko, tamhle je čarodějnice, tamhle pejsek...a tady jsou hovna!”
“Co prosím?”
“Hovna,” s nevinným pohledem zopakovala Káča.
Sklonila jsem se k ní a vážně jí vysvětlila, že je to neslušné slovo, a že tak se to neříká.
Kačenka vysvětlení stejně vážně přijala:
“A mami, jak těm hovnám teda mám říkat?”
Napadlo mě všechno možné - exkrementy, výkaly...ale na kloudný název použitelný pro dítě ne a ne přijít.
“Bobky,” zachránila mě teta Iva.
...
Tedy jak vidno, nebýt tet, neuměly by naše děti lyžovat a nevěděly by, co to doopravdy jsou hovna.

byla teprv neděle

V neděli, dvacátého osmého se to zase otočilo:
“Tak, a máme letní čas.”
To se pozná tak, že k vám do postele přilezou krakeni o dvě hodiny dřív, než normálně. A proč právě o dvě? No protože je letní čas.
Takže pro slušnýho normálního člověka odbíjela právě pátá pod Sněžkou.
Po snídani pěkně na sjezdovku, ovšem jenom ti, co to mají povinné. Tedy děti. My jsme si s moumilouHaničkou zašli ke sjezdovce jenom na procházku.
A na procházku se šlo i po obědě, jelikož na Růžohorkách u čarodějnic byla další část tajné zprávy, kterou tu děti od začátku luští. Čekala nás tam mapa rozdělaná na kousky, nebyla ovšem celá, pochopitelně. To aby se mohlo hledat dál.
Obě cesty nahoru i dolů nás naštěstí odvezla lanovka, což byl pro děti zážitek i v tom dešti a sněhu. Zážitek bylo i objevení medvědí stopy ve sněhu, jenže se pak ukázalo, že medvěd je vlastně pes, ovšem obrovskej. A hned dva. Jeden černej a druhej bílej. Oba děsně votrávený, zřejmě proto, že teď na konci zimy už není koho zachraňovat.
A tak jsme se večer zachránili sami a šli do hajan. Dyť byla teprv neděle.

začalo to hned po večeři

“Jsme posledni?” ptal jsem se tety Jarky, organizátorky “školky v boudě”.
“Ještě jsou jedni za vámi,” zněla odpověď. Tím jsme dosáhli cíle se zpožděním jen necelé čtvrthodinky po osmnácté hodině, kdy byl stanoven sraz a současně ohlášena večeře v boudě v Peci pod Sněžkou.
Večeře samozřejmě byla. Vařil jí pan kuchař, o kterém firemní materiály praví, že “jsme na jeho umění pyšní.” S tím musím souhlasit. Takhle perfektně vyseknout starou dobrou omáčku UHO, to se hned tak nevidí.
Měl jsem ovšem nakázáno být nekonfliktní, tedy jsem mlčel. MácitliváHanička však nemlčela.
“Teda to je ale UHO!” pravila pohoršeně. Čímž rozpoutala vzpomínání, kde kdo a kdy naposledy jedl onu vynikající UHO. Inu, takhle snadno vyvolat vzpomínky na mládí umí jen opravdu dobrý mistr kuchař. (Dodatečně však musím uznat, že nakonec nám od něj krom první večeře všechno chutnalo a porce byly k nezdolání.)
Po večeři se v šenkovně najednou objevil culící se pan číšník a že prý tady má nějaký zapečetěný pergamenový svitek. A že prý ho musím přečíst (tedy na tom se usnesla celá školka, jako jedno mužátko).
I ujal jsem se předčítání a mrňousové i jejich rodiče se dozvěděli, že se bude hledat poklad na Velkej pátek, jelikož to je ten den, co se otevírají skály a vydávají poklady. Mrňata v čele s Matějem se pustila do hledání pro jistotu hned, čímž to všechno začalo hned po večeři.

v Peci

Byli jsme se učit lyžovat v Peci. Těsně před Velikonocemi. Tedy dětičky se byly učit lyžovat. Tu a tam nějaká ta historka bude. Teď jsou obrázky.
V galerii.

Čížkovice 17:49

Poslouchali jsme s dětmi Strašpytýlka. To je krásná pohádka, kterou nestačil dopsat pan Nepil. Ale i ta část, kterou dpsat stihl, je moc hezká a děti si ji natolik oblíbily, že si ji chtějí pouštět skoro denně. Ba dokonce už ji znají téměř nazpaměť. Tedy jsme ji poslouchali i v autě cestou do Teplic za babičkou.
Byl to v mém případě trochu masochismus, protože tu pohádku jsem dětem načetl a nahrál sám, stejně jako spousty dalších. Ovšem poslouchat sám sebe ... no, však to někdy zkuste.
Jenže dětem se to líbí a když si přejí, abych jim pustil Strašpytýlka, vymlouvat se nemá smysl. Tedy jsme jeli jeli do Teplic spolu se Strachonoši, Soumračnicí, Huhlákem i Mžouralem.
Dětem to utíkalo a já jsem si taky hledal zábavu.
Za volantem moc zábavy není, ale měl jsem s sebou foťáček a zrovna zapadalo slunce. Bylo nechutně pošmourno. Ale přeci jen ke konci dálnice vykouklo zapadající sluníčko z pod mraků a to jsme zrovna sjížděli na objížďku kolem Čížkovic. Znáte to tam. Taková ta hnusná cementárna na pozadí Českého středohoří. A právě když jsme projížděli, objevila se příležitost k zabavení.
Nastal docela kýčovitý západ Slunce nad industriální stavbou. Zastavovat nemělo smysl, ani to v tom provozu dost dobře nešlo. Tedy jsem několikrát zmáčkl spoušť za jízdy, čehož si děti hned všimly a komentovaly to tím, že se to přeci nemá. S tím jsem souhlasil, tedy, že by se to nemělo.
To už jsem měl pár obrázků zachycených. Bude to stejně všechno rozmazané, říkal jsem si. Ale úplně všechno nebylo.
Takže jsem si nakonec celkem zajímavou zábavu našel, děti do Teplic dovezl a vyrobil obrázek
Čížkovice 17:49.

je to z ruky

Počítám se mezi militantní nekuřáky. Vzniklo to tak, že jsem někdy před dvaceti lety kouřit přestal.
Pokračovalo a pokračuje to tak, že prozření se v mém případě projevilo osvojením si názoru, že kuřáci jsou sice živočišný druh s právy stejnými jako nekuřáci, ale nějak jim to nedochází. Tedy jestli má někdo právo nebýti omezován ve svém bytí, jsou to stejně kuřáci jako ti ostatní.
Pro lepší pochopení to lze vysvětlit tak, že když jsou na refíži dva a jeden z nich kouří, je to hulvát a omezuje práva toho druhého, protože mu smrdí pod nos a nutí ho dýchat, co nechce. S prominutím kecy o tom, že aby náhodou někoho neubylo a že klidně může jít o kousek dál, když to jednomu vadí, jsou opravdu jenom kecy vedené kuřáky, kteří nemají ani drtek sebereflexe. Takhle bych dokázal dštít ještě dlouho a vím, že je to postoj veskrze nepopulární jako ostatně každý takový, který jde jaksi proti zavedenému zvyku, byť by ten zvyk byl sebepitomější.
Ten zvyk velí, že v hospodě se pije pivo a k pivu že patří cigareta, to dá přece rozum. Možná dá, ale leda tak rozum zastřenej. Do hospody právě proto nechodíme a když už, pak hledáme ty, kde se nekouří.
Už jste to někdy zkusili? Jehla v kuce sena je proti takové hospodě viditelná, jak úplněk za jasné noci.
Jedním z důvodů je opět ona pokřivená argumentace, že by tam nikdo nechodil, kdyby se tam nesmělo kouřit. Opak je pravdou. Ovšem přikazovat to nelze, s tím souhlasím. Je to na rozhodnutí majitele.
A že to funguje v úplně běžné restauraci, jsem měl příležitost zažít včera v Opavě. U restaurace dost aut, vevnitř plno, obsluha vzorná, ceny mírné, prostředí příjemné, jídlo výtečné, měli i mátový čaj a - nekouří se tam! A co víc:
hospůdka se přímo chlubí tím, že je nekuřácká. Snad právě to přitahuje hosty.
Mé srde nekuřáka zaplesalo.
Jednu šmouhu na kráse to přeci jenom má. Od nás z Oleška je ta hospůdka docela z ruky.