WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jedenáctá byla Karlík

"Jen sem jdou, mladej pane, já jim ty perka vypulíruju, že se v nich uviděj jak v zrcadle," zval mě mládenec ke stoličce.
Inu proč ne. Dal jsem nohu na stoličku a Matýsek měl první zážitek z divadla.
Ono totiž to páteční představení Klapzubovy jedenáctky začalo už před divadlem v pasáži. Rozdávaly se Odkolkovy koláčky, zvalo se do divadla a pucovaly se boty. Už v té pasáži to byla komedie a na divadle teprv.
Bratři Formanové to představení pojali opravdu velkolepě. Vlastně se hrálo v celém prostoru divadla a my jsme se nestačili s Matýskem divit, odkud odevšad na nás vykouknou herci. Ovšem i s předlohou si Formanové naložili po svém. Nakonec se po té báječné podívané ukázalo, že nejmladší Karlík z Klapzubů je opravdu holka, což Matěj hlásil už na začátku - on tyhle věci pozná hned - a že to mělo úplně jiný důvod, než se nám zdálo. Totiž my mysleli, že už neměli jedenáctýho kluka, tak tam prostě strčili holku.
Kdepak. Oni tam těch holek nakonec strčili deset, jedenáctá byla Karlík a úplně na konci měly všechny bříško a v něm malý Klapzubácký miminka - tedy ono to mělo ještě další zápletku na samém konci, ale tu vám neprozradím. Běžte se na Klapzubáky do Minoru podívat sami. Ta švanda stojí za to.

prošli jsme Blanku

Pečlivý čtenář si zajisté povšimne, že jsem se zas dva dny v týdnu flákal, což je ovšem pravda jenom z části, neboť flákáním jsem odbyl jen woleschko, zatímco ostatní činnosti jsem naopak neflákal vůbec.
Z událostí udavších se během prodlouženého víkendu a školního ředitelského volna byla asi nejviditelnější ta včerejší, sváteční, tedy návštěva Blanky.
Nejednalo se o sousedskou návštěvu, nýbrž o
třiapůlkilometrovou procházku budovaným tunelovým komplexem Blanka. Kdybych nedostal avízo přímo z Metrostavu, asi bych si toho dne otevřených dveří ani nevšiml, ale takhle - byv upozorněn dobré tři neděle předem - jsem si tu nevšední událost s dětmi nenechal ujít.
Všichni tři jsme byli v takovém tunelu vůbec poprvé. Proto je jasné, že jsme si mohli cestou hlavy ukroutit, jak jsme si prohlíželi všechno, co je normálnímu smrtelníku skryté a co naopak stavbaři mají za každodenní chleba. Bylo tam pro nás tolik novot, že už i sama Kačenka někde pod Vltavou pravila:
"A už, tatínku, tolik nepovídej, ať z toho nejseš upovídanej."
Tentokrát jsem Kačku neposlechl, naopak jsem odvětil, že tohle je neobvyklý výlet do podzemí a že hrozně rád jí i Matějovi odpovím na všechno, aby toho věděli z tunelu co nejvíc.
Takže děti už vědí: nač je ta obrovská roura, proč je tady plátěná a tady železná, co je tohle za stroj, jak se sem dostalo to auto a proč je tak strašně velký, a do čeho ten stroj vrtá, a jak to betonový dělo ten beton střílí, a proč nemají menší helmy, mě to, tatínku, nedrží a asi spadne, a kdy už budeme venku, a co je to zával, a proč tu teče voda, a proč je tu tma, a cojávímcoještě.
Děti šlapaly statečně podzemím. A když jsem dal ještě vybubnovat, že kdo bez zlobení dojde až nakonec a sní pořádně oběd, dostane za odměnu dobrotu, bylo to jako když Honzovi slíbíte půl království a Zlatovlásku. Děti se hnaly za dobrotou a celá cesta, která nám trvala asi tak hodinu a třičtvrtě, utekla velmi rychle.
Dobrota byla sladkou odměnou za chvíle strávené v podzemí a doma jsme se mohli pochlubit mémiléHaničce, že jsme prošli celou Blanku ani ne za dvě hodiny.

hádanka zářijová

Je čas na hádanku. Dneska bude lehká. Taková úplňková.
Na
obrázku je:
a) úplněk na alpské louce v okolí Weißsee
b) úplněk na zahradě kláštera Tenrjúdži na okraji Kjóta
c) úplněk na zahradě v Olešku

kolo od vozu

Kouzelné bejlí jest trhati za úplňku, to ví každá bába kořenářka. Ovšem poradit, jak naučit Kačku jezdit na kole, to ne. To bába kořenářka neumí.
Proto jsem se snažil poradit si sám. Už během prázdnin jsem sundal z kola kolečka a Kateřina musela zkoušet držet rovnováhu. Ale co vám mám povídat. Nějak jí to zkoušení nešlo. Běhal jsem za ní kolem domu na dlažbě, pak na trávníku, aby se padalo do měkýho, zkoušeli jsme to před našima na cestě, aby to bylo trochu z kopce, a pořád nic. Kačka se pokaždé, když jsme se šli učit jezdit, spoléhala na to, že jí držím. Hned, jak zjistila, že jí nedržím ani já, ani nikdo jiný, buchla kolem o zem. To, že jí drží odstředivý moment setrvačnosti, to jsem jí vysvětlovat nemoh, pochopitelně. Copak se dá takovej moment nějak chytit za ruku? Nedá! No tak jak by jí moh' držet, že ano.
Tedy jsme s moušikovnouHaničkou nasadili metody psychologické:
"Když se, Kačko, nenaučíš jezdit, nebudeš moct s Matýskem a s tatínkem jezdit hledat kešky."
"Tak já pojedu na koloběžce."
Výchova příkladem byla rychlá. V neděli Kačka popadla koloběžku a že pojede s námi do té Zvole na to kešku. No hned za rohem spustila pláč a vrátila se domů, že to na té koloběžce nejde, že nám nestačí.
Znovu tedy na kolo a znovu pády a znovu nic.
"Takhle to nepůjde, Kačko. Na ten cyklistický den ti snad ani to kolo nevezmu, dyť to nemá cenu."
Samozřejmě, že jsem Kačence kolo do školky včera vzal. A cenu to mělo.
"Kačka už umí jezdit!" hlásili mi, hned, jak jsem přijel.
"Vážně? Vždyť ještě v neděli padala, jak hruška."
"Zkuste to doma a uvidíte."
Doma jsme to zkusili a já byl jak u vytržení. Kačka drandila na kolečku, jako by se nechumelilo.
"To je úžasný, Kačenko! Mám z tebe obrovskou radost!"
Bim!
Zbuchla zas, ale tentokrát se úplně bez breku zvedla, narovnala kolo a trénovala dál.
Kačka je statečná bojovnice, jen holt po dlouhém tréningu musí přijít ten kvalitativní zlom. A ve školce to zlomili. Pořádně. Kačka už od včera jezdí na kole.
No prosim, tak ono na tom úplňku přeci jen něco bude, zrovna tuhle noc byl jak kolo od vozu.

suum cuique

"Dyž jsem byl malej, chodili jsme s dědou podívat se na takovýhle stavby. Třeba na metro nebo na nuselskej most. A byli jsme vděčný, že se tam vůbec můžem podívat. A ty si teď stěžuješ, že na nově otvíraný dálnici kolem Prahy nebyla zadarmo svíčková a na každým metru nestála baba a neutírala vám zadek!"
Takhle jsem činil kolegovi, kterej si stěžoval, že se v sobotu na tý akci, co se vůbec nepovedla, ani nenajed, jelikož na těch kolečkovejch bruslích už mu vyhládlo.
V novinách jsme se dočetli, že se vlastně ani neví, jestli ta nová stavba vůbec měla bejt votevřená, poněvadž jsou tam technický nedostatky. Taky to, že se například na Spořilově vyskytly dopravní problémy způsobené bloudícími kamiony. Ke slovu přišli další reptalové a šťouralové. Všem je teď jasné, že je všechno špatně a že ten obchvat, co se plánuje už od první republiky, je udělanej mizerně a že těch dvaadvacet miliard jsou vyhozený peníze.
No, to už je holt takovej národní folklór a tradice, řikat, že je všechno špatně.
Já si naopak myslím, že je to báječná stavba. Už včera jsem měl příležitost po ní jet, protože jsem hned ráno musel do Loděnic, kam se od nás dřív nejrychleji proplétalo přes Lahovice, Radotín, Lochkov a dál tím kousíčkem ucpaný Barrandovský spojky. Teď je to otázka několika minut. Odpoledne při cestě z centra domů byla vždycky ucpaná podolská čtyřproudovka už od Žlutých lázní. Včera jen pár aut, prakticky jsem nezastavil. Na křižovatce u zbraslavského mostu prázdno, shora od Břežan se přiloudala jen dvě auta.
Z mého pohledu tedy nová stavba v prvních dnech uvedení do provozu ubrala dobrých devadesát procent provozu z jindy ucpaných cest v přilehlé oblasti. A počítám, že to na dalších cestách na jih od Prahy bude stejné.
Ovšem reptalové dál reptají a šťouralové jakbysmet. Tož ať si to užijou. Já si budu užívat prázdných cest. Inu tak. Suum cuique.

nedělní odpoledne

Jenomže to nebylo všechno. Dopoledne v neděli jsme sice hledali a našli kešku ve Zvoli, ovšem po obědě nám málaskaváHanička naordinovala kulturu. Vepřovou.
Kačenka si totiž vysloužila divadýlko O třech veselých prasátkách. Když vysloužila, tak vysloužila. Šlo se do divadla.
V divadýlku už bylo dětí jak na pouti a za chvilku to začalo:
"V řadě za sebou, tři čuníci jdou ..."
Poslední dětské divadýlko, na které se pamatuju, bylo se strýčkem Jedličkou. Všichni jsme ho společně nenáviděli.
Tady to bylo úplně jinak.
Děti se samy od sebe okamžitě zapojily do hry. Tu a tam vyběhly na podium, aby prasátkům pošeptaly, jak je to doopravdy.
Vstávaly ze židlí a jako ve škole - tedy ovšem bez vyvolání - radily, kudy kam a kde je vlk.
To vám byla mela. Jenom to sledovat byla ohromná švanda.
Vlastně jsme si to užívali s dětmi, jen na to jeviště jsme se jaksi neodvážili.
Vždyť bylo nedělní odpoledne.

byla tam

"A sakra, dyť von je ten orienťák už vod jedný, tak to nestihnem, Kačka šla spát teprv před půl hodinou," vedl jsem negativní monolog v sobotu odpoledne.
"A kam půjdeme, taťousi?" tázal se synek.
"A víš co, Matěji? Půjdem na houby!"
A šlo se na houby. Tuhle k nám do lesíčka za humny. Hned, jak se Kačka po obědě vyspala.
Děti si vykračovaly a už
na kraji lesa jsme pár houbiček našli. Potom i dva praváky, nějaký ty babky a bedly. Za chvilku jsme měli na polívku a děti ještě stihly provést útok na ztrouchnivělý pařez.
Jen, co jsme dorazili domů, ozvala se mástarostliváHanička po telefonu: "Tak kde vás najdu?"
"No my jsme to na ten orienťák nestihli, tak jsme šli radši na houby."
"Ale tady je to prima, to ještě stihnete!"
A tak jo. Stihli jsme ještě dojet do Zvole, aby děti proběhly pár discipín ze Zvolského
Dne SK. Tedy běhat Matýska s pingpongovým míčkem na pálce mezi žlutými kužely, to jsem ještě neviděl A počítám, že Matěj taky ne.
Nestihli jsme úplně všechno, zvlášť švihadlo Kačku mrzelo, ale u stolku s orientačním během jsme se zastavili. A že prý to klidně Matěj může za rok, až bude v druhé třídě, zkusit. Že už se třeba v lese neztratí.
"No jasně, my jsme našli jednu vaši kešku!"
"Jo? Tak to je prima, to jste šikovný," dostali jsme pochvalu.
To nás s Matýskem samozřejmě motivovalo. A v neděli jsme se ještě před obědem vydali hledat tu druhou lesní Zvolskou keš, co jsme kolem ní minule chodili, měli jsme jí přímo před očima - a nic.
A světe, div se! Tentokrát to vyšlo hned napoprvé. Matýsek navigoval,
u pařezu se zastavil a prohlásil: "Tady je!"
No - a byla tam.

aby to bylo jako ze života

Jára Cimrman trénoval své žáky v běhu oblečen v zimníku a s kufry v ruce.
"Bude-li vás honit četník nebo budete-li spěchat na vlak, také neodložíte zavazadla a nepřevléknete se do trenýrek s lampasy," říkával a dodával: "aby to bylo jako ze života."
A já, trouba, jsem se toho pošetile nedržel.
Kdybych trénoval jako Jára mohl jsem těch 400 metrů uběhnout v celku a bez zadýchání. Takhle jsem utíkal jen asi třista metrů a zbytek jsem už musel doklusat. I tak jsem do hospody U Jindřišké věže vpadl notně zadýchán. Pochopitelně není mým zvykem běhat v hubertusu centrem města, ale jsou okamžiky, kdy vám to prostě nedá. Například když se vrátíte z oběda do kanceláře, chcete si zavolat a zjistíte, že není z čeho, poněvadž se váš telefon válí tam, kde jste ho naposled odložili, tedy v hospodě na stole.
Nastane panika. V mém případě něco jako konec světa. To především proto, že se jedná o mou čím dál oblíbenější hračku, kterých se dostalo v prvním kole do Čech jen pár, a nehledě na to, že je to docela nákladnádná záležitost, se prostě v tuhle chvíli docela obyčejně nedá koupit.
"Prosimvás, nenašli jste tuhle na stole telefon. Já ho zrovna tady u tý slánky před pěti minutama nechal."
Pánové v kravatách byli zrovna u polívky, ale ochotně nadzvedli talíře, slánku, jídelní lístek - a nic.
Poděkoval jsem a byl smutnej, pochopitelně.
To už se blížil pan vrchní.
"A jakpak asi takovej telefon vypadá?"
Vida, pán je vtipálek, pomyslel jsem si a poohlédl se po někom dalším z personálu, který by mohl o telefonu něco vědět.
"No, počkejte," nechtěl se pan vrchí nechat jen tak odbýt, "nebyl to takovej ten ufoun?"
"Ježišmarjá no bodejď, že byl. Ajfoun!"
"A jak teda vypadal? Nebyl černej?"
"Černej, samozřejmě, že černej, z vobou stran, skleněnej. A byla v něm zrovna votevřená kniha, co jsem čet při vobědě!"
"Tak to asi bude tenhle, že jo?"
Pan vrchní vytáh z pultu za pípou můj telefon!
"Jé ...! Děkuju mockrát, vy jste mě zachránil!"
"To bylo na infarkt, co?"
"No to teda! To bylo vo fous! Tak ještě jednou mockrát děkuju, jste hrozně hodnej."
Hned vedle je lahůdkářství. Tam jsem koupil flašku a tu pan vrchní dostal:
"Heleďte, já vím, že je to nošení dříví do lesa, ale moc jste mi pomoh, tak tuhlec bych si dovolil ... a vážně moc děkuju!"
"Né to, to né, to jste neměl ...." slyšel jsem ještě mezi dveřmi hlas poctivého pana vrchního.
Uff... tedy to byl adráč! Jára by měl radost. Tohle bylo ze života.
(pozn. překl.: adráč = adrenalinový zážitek)

třeba tát přestanou

Měli jsme tu v sobotu hrací návštěvu. Je to studující mládež, která je tak laskavá, že si občas najde čas a přijede si k nám od přátel zahrát nějakou tu hru. Vlastně je to mládež dostudovaná, jelikož státnice už mají za sebou a teď jedou v rámci jakéhosi stipendijního projektu na rok studovot do Belgie a do Anglie. My jim s moulaskavouHaničkou jen tiše závidíme, protože když jsme chodili na vysokou my, mohli jsme na stáž tak akorát do kladenskejch dolů. Nekecám. Teď to mají báječné a kdo chce, může si hned na začátku profesního života nasbírat ve světě další zkušenosti.
Tohle všechno je důležité pro další úvahu. Jak psáno, jsou to lidé již docela vzdělaní a nadále se na vysokoškolské úrovni vzdělávající. Tudíž při té hře povídáme o ledasčems. Například o globálním oteplování. A to byl zrovna v sobotu problém. Musím zdůraznit, že já s tím nezačal. Mladí se toho tématu nějak dotkli. MápozornáHanička hned zvedla varovně prst, aby dávali pozor, že tady se pouštějí na docela tenký led. Tomáš je mládenec bystrý a hned začal rejdovat k nějaké nekofliktní myšlence:
"No ono se tak někjak teďka u nás spíš ochlazuje, to jo. Ale ty ledovce pořád tajou. Prostě se nám otepluje, ať chcem nebo nechcem."
MálaskaváHanička mě držela zpátky, přeci jen to byla návštěva, kterou rádi vidíme a nechcem si jí naštvat.
Tudíž jsem směl jenom podotknout, že to není tak docela přesně a že by to chtělo si taky přečíst něco z argumentace té druhé strany. No, nechali jsme jsme toho a hráli jsme dál tu hru. Zrovna jsme řešili potrestání samuraje, který svému pánovi prohrál bitvu. Tím jsme to globální oteplování celkem úspěšně zamluvili.
Jenže ono se to tak snadno zamluvit nedá. Tihleti globální oteplovači mají své metody propracované stejně, jako například v nedávných dobách komunisti. Možná ještě líp. Získat na svou stranu mládež není tak složité. U té je vždycky v módě být proti něčemu. A chránit planetu, to je přímo povinnost. A dál už je to snadné.
Tak prosímvás. Kdyby za vámi zas někdo přišel, ať podpoříte zavření tepelné elektrárny támhle v Ouholičkách, protože když nebude čoudit, zachráníme tím půlku Indonésie, která se díky tomu nepotopí, žeňte ho svinským krokem. A kdyby se vám zdálo, že ty ledovce přeci jen tajou, vážně si zkuste přečíst něco i z toho druhého břehu. Třeba najednou tát přestanou.
(
můžete začít třeba tady)

vážný znamení

"Tak kup těch lístků sedm," pravila mápořádnáHanička, "když nás půjde tolik."
Šel jsem tedy pro lístků sedm. Připomnělo mi to tu pohádku jednouranousedmzabil, konečně na pohádku ty lístky jsou, tak se není co divit.
V pokladně měli až od tří, takže jsem musel trochu počkat, ale to zas tolik nevadilo. Vrátil jsem se přesně ve tři, v pokladně bylo otevřeno, ale nikdo nikde.
Chvilku jsem postál a okouněl kolem. Přišel takový pán, zřejmě strážný, pípnul na jakýsi přístroj a co že prý bych rád. Inu lístky, co jiného.
"Máš tu lidi před pokladnou!" zahulákal pán kamsi dozadu.
Chvilku se nedělo nic. Potom přišla taková milá paní.
"Vy byste asi chtěl lístky, že jo?"
"No jasně, proto tu jsem."
"Tak to se omlouvám."
"To se neomlouvejte, ono mě neubylo."
"Víte já byla vzadu. Ale neflákala jsem se."
"To nevadí."
"Voni mi totiž řekli, abych umyla talíře na ten raut, tak mám eště mokrý ruce."
"Aha. Ale já bych radši ty lístky. Sedum, víte?"
"Tak to jo, já je tuhlec mám, jen co je vytáhnu."
Paní vytáhla svazeček lístků a napočítalal mi jich sedm.
A protože jsem byl v tuhle časnou hodinu u pokladny jedinej, šla zas dozadu. Asi mýt ty talíře.
Jak tak na to koukám, už i u divadla začali šetřit. To je vážný znamení.

v 6:36

Přinesli jsme si tuhle s Matýskem z Planetária takový aparátek. Kačka to má jenom k nahlédnutí, je to moc křehké a na ní ještě složité. Ale dá se s tím pohybovat a to jí láká.
Stejně jako Kačku zajímá ten aparátek i naše návštěvy. Ono je to takové malé, dřevěné, jsou na tom značky a čísla a vypadá to jako sluneční hodiny, ale nejsou to sluneční hodiny. Je to přístrojek znázorňující zdánlivý pohyb Slunce po obloze.
Musím vždycky vysvětlovat:
"Tuhleta rovina, ta se nastaví na naši zeměpisnou šířku. U nás je to zrovna skoro těch 50°, které mají přímo na stupnici šířek zářez. No a to je jako ta rovina, co na ní stojíme. A tuhle tím takhle otočíme, až aktuální čas kalendářního měsíce na té druhé stupnici tady protne tu naši rovinu. No a to je čas východu Slunce, který odečteme tuhlec dole na kotoučku hodin. Když s tím otočíme na druhou stranu, můžeme odečíst čas západu Slunce. Je to jednoduchý, že jo?"
"Uhhhmmm...." bývá odpověď. A po chvíli se posluchač chytí: "A jó, dyť je to jednoduchý!"
Přístroj ukazuje přesně, stačí si to ověřit. Teď je k tomu dobrá příležitost. Na
obrázku z naší kamery můžete sledovat východ Slunce v Olešku v přímém přenosu. Dneska vyšlo v 6:36.

opakujte

"A na oběd buď doma!" To bývalo to poslední, co jsem ještě z domova zaslechl. Potom následovala nějaká klukovská dobrodružství a více či méně včasný příchod k obědu. Jediným spolehlivým ukazatelem času byly hodiny na věži kostela. To ovšem musel být kostel na dohled, což nebývalo vždycky pravidlem. A tak se to občas nestihlo, nebo se tak nějak na ten oběd zapomnělo a pak mi bylo poprávu spíláno. Jó, to byly časy.
Matěj už je nějakou dobu v tom věku, kdy může někam do okolí za kamarády. Návrat řešíval pro mě nečekaným způsobem. Chodíval se co chvíli zeptat, jestli už bude oběd. To byl ovšem extrém zase opačný. Jak z toho ale ven? V Olešku kostel nemáme, natož pak, aby na obecním ouřadě byla věž s hodinami.
Napadlo mě: co takhle zkusit nějaké jednoduché bezdrátové spojení. Kdepak mobil. Stačí obyčejná vysílačka.
A ono vám to funguje. Matýsek dostane na krk šňůrku s aparátkem, prověříme spojení a může nebo můžou (pokud je s ním Kačka) vyrazit.
"Taťousi, já jdu k Ríšovi, jo? Přepínám."
"No jasně, Matěji."
"Tak já jdu."
"A je s tebou Kačka?"
"Není, ta šla ke Kubovi."
"Tak to jo. Až bude oběd, já ti zavolám."
"Rozumím, konec."
Když je čas, stačí zavolat. Cestou na oběd se pak Matýsek staví ještě pro Kačku a máme to pohromadě. Ani nemusíme stavět věž s hodinama.
Jenom nevím, co budeme dělat, až Matěj objeví ten trik se špatným příjmem. Však to znáte:
"... neslyším, haló. ... asi mám špatný příjem ... opakujte ... "

dik, já pudu

Máte kočky? Ne? My jo. Co jsme spolu s moumilouHaničkou, máme kočky. Obvykle dvě. Koneckonců se o nich tady tu a tam taky zmiňuju. Dnes je na řadě Sára, kočka venkovní.
Všichni z okolí jí tu znají a vědí, že je to kočka mazlivá a na tomto požitku až patologicky závislá. Mucká se kdykoliv a s kýmkoliv. Tedy pokud jde o lidi.
S oprávněným požadavkem na pomuckání se taky přižene pravidelně každé ráno, nasadí smutnej ksicht číslo tři a loudí. Téměř pravidelně odoláváme. Jenom vykouknem ze dveří, nasypeme jí do misky, podrbeme za uchem a konec. Máme taky jiné starosti, než drbat Sáru na břiše.
Poněvadž se blíží podzim, tu a tam jí přeci jen pozveme do domu. Aby si ohřála ty starý kolena. Sára toho pochopitelně ráda využije. Jako třeba tuhle.
Mňoukala u předních dveří, až srdce usedalo.
"No co mám s tebou dělat, tvore? Tak pojď!"
Otevřel jsem dveře. Sára loudavě vstoupila, aby náhodou nedala na jevo příliš velký zájem.
Přímou cestou bez odboček si to zamířala přes dům k zadním dveřím. A začala se po mně zase ohlížet.
"Co je? Ty chceš hned ven?" Otevřel jsem zadní dveře.
"Že váháš!" mňoukla Sára a plynule vyšla a zamířila k misce plné jídla.
"Ty potvoro, ty sis prostě jenom zkrátila cestu přes dům a já tu kolem tebe skáču!"
Koukla na mě přes rameno od misky. "Jo. A co má bejt?" domňoukla.
Nebo dneska ráno.
Přiběhla opět velmi přesně, jen co jsem vstal. U dveří do pracovny opět pohled číslo tři: ubohý bezdomovec poníženě prosí o skývu chleba.
"Nic. Buď si venku. Dneska je teplo."
Pohled číslo čtyři: nejroztomilejší huňaté stvoření v galaxii na vás devotně civí obrovskýma hlubokýma očima.
"Hele nech si ty triky, já tu píšu woleschko."
Pohled číslo pět: pánečku můj jedinej, ty už mě nemáš rád?
No to se nedá vydržet: "tak pojď, ty tvore!"
Sára vejde, bez váhání obejde Ferdu, kterej na ní dychtivě čeká, a zamíří přímo k jeho misce. Vyžere, co tam zbylo a obloukem se vrací ke dveřím.
Otře se mi o nohy: "Dneska tam toho moc nebylo. Tak dik. Já pudu."
Zvedne ocas, odkráčí ven a za rohem je slyšet chroustání v její misce, kde má nasypáno.
No híml, ten chlupatec je čím dál vypečenější!

tenkrát jsem na to neměl

"Všimla sis těch titulků?"
"Proč?"
"No je tam v těchhle starejch pohádkách hodně často: animace Stanislav Látal."
"Nevšimla. To je něco důležitýho?"
"To, ne, Haničko."
"Tak co je s tím Látalem?"
"Ale, že jsem vlastně s jeho dcerou chodil do školy."
"Hmmmmm...."
"Andula byla nejkrásnější holka z celý školy. A uměla krásně malovat."
"Tak proč sis ji nevzal?"
"No protože jsem byl blbej. Ale hlavně jsem na to tenkrát neměl."
Jistě chápete, že jsem si s takovou řečí vůbec neměl začínat. Navíc zrovna, když skončil Pan Tau.
Na druhou stranu mě potěšilo, že mě alespoň Matýsek chápe. Všechno to poslouchal.
"Tak sis vzal maminku?" zeptal se se zájmem.
"Ano, Matýsku. Vzal jsem si maminku."
Chápající synek se krátce zamyslel a pak se otázal:
"A kolik stála maminka?"

tady se musí poslouchat

Usmyslel jsem si, že bych potřeboval přeci jen nějakou tu údržbu. S autem jezdím do servisu docela pravidelně, tak co bych taky jednou nezašel někam sám se sebou. Jenže kam. S autem je to snadný. Chodí se tam, kde vám ho prodali. Kam se chodí s tělem? Nejlíp bude se někoho zeptat, což jsem učinil.
Paní doktorka je normální člověk s pochopením pro takové ignoranty jako já, kteří jakživo u doktora nebyli, leda pro potvrzení na řidičák nebo pro pojišťovnu. Ovšem taky už má svý zkušenosti a že prý mi jen tak něco nenapíše, že to chce testy a že prý se mám dostavit na lačno s flaštičkou a že si cucnou i ze žíly.
Tedy jsem se dostavil a sestra se hned zeptala, estli prej mi vadí injekce.
"No injekce né, ale jak vidim krev, většinou omdlím. To jsem vám onehdá ..."
"Tak si tady lehněte!"
"A to snad nebude nutný, já klidně posedím."
"Ale jen si lehněte."
"Já bych nerad vobtěžoval, dyť to nestojí za to."
"Lehněte si!"
No to už znělo přísně. Co jsem měl dělat. Jsem si teda lehnul a vyhrnul pravej rukáv.
Popadla gumovou kšandu a zvázala mi sval zrovna v tom místě, co jsou ty přetržený vlákna z minulýho týdne. Nic jsem neřikal. Ostatně se na to neptala.
"A teď zapumpujte."
"Au!"
"Copak?"
"No já mám tady, zrovna jak jste to stáhla, natrženej sval. Já s tím byl minulej tejden támhlec u konkurence."
"Tak to dáme níž."
Moc to nepomohlo a bolelo to ještě víc.
"A nešlo by to třeba na levačku?"
"Ale jo, stačí říct."
"Tak já si sednu a ..."
"Nic! Votočte se, nohy sem a lehněte si, já přinesu něco pod hlavu."
Neměl jsem na vybranou, sestřička mi odebírala vzorek krve a furt se při tom se mnou bavila.
"Víte ono je nejlíp, když pacient myslí na něco jiného, pak se mu špatně neudělá."
"Já si všim, že to máte nacvičený, to povídání. Tak děkuju a já bych teda už šel."
"Sedět!" Usadila mě teď už jako Azora na dvorku.
Teprve až když zjistila, že mi opravdu nic není a asi ani nebude, propustila mě tentokrát už zase s laskavým pozdravem.
Měl jsem to za sebou.
Kdepak, ta si umí zjednat pořádek, tady budu muset poslouchat.

vůbec ho nepotřebujete

Taky máte rádi jabka? Já nejvíc ve štrůdlu, co ho naprosto bezkonkurenčně umí upéct mámiláHanička. Kdepak štrůdl, to je bašta. A když se k němu navíc přidá vanilková omáčka, jak to mášikovnáHanička odkoukala v Alpách, nemá to žádného nedostatku a slabší povahy se neudrží a začnou slintat, jen se o přípravě této lahůdky začne u nás mluvit. Tedy tou nejslabší povahou v tomto smyslu jsem pochopitelně já, to dá rozum.
Ovšem, ovocnáři prominou, jabka nerostou jenom na stromech. Tu a tam se taky nějaký to jabko dostane do výroby. To potom není k jídlu. Ale k užitku. I když je nakousnutý. Musím přiznat, že i tahle jabka mám rád. A už to dávno nejsou jenom počítače.
Je to tři roky, co se přihodily dvě zdánlivě nesouvisející události. Přítel Ondřej vydal další - podle mého nejlepší knížku Tušení podrazu a Steve Jobs začal prodávat telefony s jabkem. Pokud je mi známo, tihle dva se neznají, ale iPhone od Jobse a Auril od Neffa mají víc společného, než by se mohlo na první pohled zdát. Samozřejmě ve sci-fi je technologie trochu dál, ale ne zas tak moc. Jinak jsou si jako vejce vejci.
Já to vydržel právě ty tři roky. Dýl ne. Už ho mám taky. Úplnej Auril. Najde vám nejbližší hospodu, cestou si vyřídíte rezervaci, když zabloudíte, sám vás naviguje a ještě vám zobrazí, kudy na mapě jdete a jak vypadá ten dům za rohem; když si v hospodě sednete, otevřete si v něm knížku nebo dnešní noviny a na pozadí si posíláte zprávy přes wi-fi s kamarádem a když na to přijde, můžete vést i videohovor, popřípadě zjistit nejbližší spojení do Vídně, přečíst si maily, zjistit, kdy dneska zapadá slunce a kdy ordinuje váš pan doktor. A když se z toho všeho nezblázníte, můžete si z něj i obyčejně zavolat.
A že ho vlastně nepotřebujete? Máte pravdu. Vůbec ho nepotřebujete.
Ale když von je tak krásnej.

natrženej porcelán v muzeu

"Přece se nepovezu jako porcelán," pravil jsem a nevezl jsem se.
V sobotu jsme totiž měli jet opět se školkou z Týnce do Pikovic na raftech. Jenže s natrženým svalem na pravačce bych tak akorát překážel. Jela tedy mámiláHanička s dětmi sama. Nikoliv, že by snad byla na to sjíždění Sázavy sama, to ne. Účast byla opět velice hojná. To jenom já jsem se tentokrát uchýlil k roli pouhé suchozemské krysy.
Užili prý si to vrchovatě. Ba dokonce i počasí, které ještě ráno vypadalo na déšť, se nakonec ukázalo býti téměř letním. A že prý, když jsme jeli poptvé, tak to nebyla se mnou taková legrace. Teď prý i závodili a vůbec byli veselí. Snad i nějaká ta lahvička se odkusi vyloupla. No, měl jsem jet taky. Ale holt jsem natrženej, tak jsem se k nim jen přidal na Žampachu, když si dávali oběd. MámlsnáHanička si dala kachnu, inu nic jiného se na vodě ani čekat nedalo, a na mě zbyl guláš. Pak se spakovali, mrštně
projeli jez a já pro ně zajel do Pikovic. Kačka se kdovíproč mračila a Matýsek se hnedle sháněl po nějakém pití. Asi na něj žádná flaška na raftu nevybyla.
A hned v neděli ráno nás málaskaváHanička vyšoupla, že prý musíme do Jílového, do muzea, že je tam děsně pěkná akce s nějakými omalovánkami a naučnou stezkou kolem Jílového.
V muzeu o žádné akci nevěděli, i když jsem je návodnými otázkami nabádal k osvěžení paměti. Minule nám přeci nějakou švandu slíbili. No přeci tehdy, jak jsme hledali Kellyho poklad. Ale kdepak, dámy v kase si na nic takového nevzpomněly.
Nedalo se nic dělat. Koupili jsme si tedy alespoň lístky a šli do muzea. Do sklepa.
Tam byla kostra. A jestli prý je opravdová, ptal se Matěj. Na cedulce stálo, že je to asi nějaký mnich, tož jsem synkovi popravě řekl, že asi jo. Vzal to na vědomí, ale Kačka se trošku bála. Že prý radši půjdeme nahoru. Tam bylo ledacos z našeho kraje a v prvním patře i sám magistr Kelly. Tedy jeho figurína. To děti poznaly hned.
Pak jsme si ještě cvakli opravdové vlakové lístky v opravdové staré datumovce z pokladny Posázavského Pacifiku, otiskli si všechna razítka, co jich v kase muzea měli a jelo se na oběd.

studená kapka

Všimli jste si? Minulou neděli se dostaly teploty pod deset stupňů a u toho už zůstalo. Celý týden je zima a poprchává. Denní teploty se pohybují mezi nějakými dvanácti až osmnácti. Schválně jsem se díval do historie a během těch pěti let, co si píšu woleschko takhle chladný konec prázdnin nebyl. Ba dokonce před dvěma roky bylo ještě v půlce září nějakých dvacet šest stupňů a koupal jsem se. Kam přijdu, slyším:
"Br, to je zima. Aspoň kdyby nepršelo..."
Tak jestli ještě někdo věří těm novejm mesiášům, co hlásají globální oteplování, ať vystrčí nos ze dveří. Zůstne mu na něm studená kapka.

vážná hra

Slavný první den ve škole začal Matějovi tím, že si zapomněl doma bačkory. Tím ale všechna protivenství skončila.
Všechno bylo zalito zářijovým sluncem, paní učitelka byla hodná, děti hned splnily svůj první úkol a domů si odnesly slabikář i matematiku (my jsme dostávali početnici, ale to se dneska nenosí, dneska je to matematika).
A po škole a po obědě jsme se s Matýskem stavili pro Kačku ve školce a jelo se do planetária, kde nás čekala Anička s Nebešťánkem a vyprávěli nám svůj letní příběh.
Potom homen na večeři a ještě si zalétat s vrtulníčkem, cvičky do tašky, pohádku na dobrou noc a alou na kutě.
Tak si říkám, jestli to náhodou ty děti nemají zas o něco veselejší, než my. Dneska si prostě jenom přehoděj pytlík s bačkůrkama ze školky do školy (když je nezapomenou), což je v našem případě od sebe asi tak dvěstě metrů, a pokračují ve hře. Budou si sice říkat, že je to matematika a český jazyk a prvouka a kdoví co ještě, ale já dobře vím, že to bude zase hra. Jenomže teď už vážná, to se nedá nic dělat.

slavný den

"Ráno mi připomeň, ať vezmu kapesníky," žádala mě včera večer mácitliváHanička.
"No jo, ty budeš zas brečet jako želva," uznal jsem vážnost situace.
"Když oni jsou to takový broučkové ..."
Jsou, jsou. Tuhle jsem vytáh fotku nějakých čtrnáct let starou. To šel do školy poprvé Juráš.
Dneska jde Matýsek.
Už se nemůže dočkat. Všechno má nachystaný, v tašce penál a cvičky, oblečení připravený na židli, jen vyrazit.
Vážnost situace pdtrhuje už nejméně čtrnáctidenní vstávání podle budíku, který má Matýsek nastavený na za pět minut sedm. Ale vstává ještě dřív.
Zrovna včera.
"Tatínku, můžu k tobě?"
"Ale až to napíšu, Matýsku."
Když jsem dopsal woleschko, sedl si ke mně na klín a přitulil se.
"Slyšíš? Už hraje budík!"
Dneska jsem vstal ještě o něco dřív, abych nebrzdil provoz.
Ale už je slyším nahoře všechny tři. Kačka to prožívá s Matějem a mámiláHanička už taky nemůže dospat.
Tak šup, šup. Učesat, umýt, zuby vyčistit, nic nezapomenout, kapesníky s sebou a ten slavný den může začít.