WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

psát se s tím dá

Že prý mi přivezli ty nosiče na kola, tak abych si je šel převzít, že mají osmadvacet kilo dohromady. Vyšel jsem z kanceláře, paní je nechala stát před vraty u domu. Popad jsem je. Nosiče, pochopitelně, nikoliv tu paní.
A to byla ta chyba.
Takovej nějakej blbej pohyb pravačkou jsem udělal, že si to jako hodím na rameno, jako dycky. Jenomže dycky jsem při tom neslyšel takovej praskot. Jako když lámete otýpku suchejch klacků. No, zařval jsem, bodejď bych nezařval.
Pan doktor Kulík naopak vůbec neřval. Je to specialista na lokty. Von to je člověk mírnej a těch loktů už zřejmě viděl dost s dost. A že prej mám štěstí, že to je jenom pár přetrženejch svalovejch vláken.
"To máte jako takový pořádný lano. Drží to, ale nějaký ty vlákna jsou přetržený. Teď to bude bolet a asi vám to i zmodrá. To je normální výron. Třeba i celé předloktí. No a za čtrnáct dnů to asi tak přestane bolet a pak s tím ale nic nezdvihejte, ať vám to nepraskne znovu."
"Ale takový praskání, pane doktore, to jsem ještě neslyšel. Že to dělá takovej rámus?"
"Copak tohle, to nic. Ale když praskne achilovka, to je teprv rána."
"Hmmm. Tak to mě teprv čeká."
"Snad ne."
"Pravda, nemusím slyšet taky všechno, že jo."
Pan doktor mi dal recepis na takovej gel, že ať si to s tím mažu. A tak jsem mazal do lékárny pro ten gel.
Abych se měl čím namazat.
Ale psát se s tím dá.

o dva metry výš

Neslítnul jsem. Ani z višně, ani ze střechy.
Kupodivu se v neděli vyčasilo, čímž mě příroda jasně vybídla k tomu, abych jen tak nežvanil a splnil to, co jsem slíbil, tedy vyměnil čidla rozbitá kroupami. Musel jsem vyměnit i držák dešťového čidla, protože i ten byl jako ementál. Stalo se. Čidla jsou na místě.
Což znamená, že meteostanice je znuvu funkční. Hlavní venkovní sběrné čidlo jsem umístil o trochu výš pod střechu, což je jednak víc podle pravidel a druhak to možná bude znamenat, že bude ukazovat venkovní teplotu s nějakou drobnou odchylkou oproti předchozím zvyklostem. Tedy pokud by někdo ze sousedů porovnával teploty u nás a třeba nahoře ve Vltavské, může se stát, že odchylky budou nepatrně jiné, než v minulosti. Což neznamená, že se u nás v Olešku globálně změnilo klima, ale prostě jenom to, že je teplotní čidlo o dva metry výš.

rychlejší, než kroupy

Jistě jste si všimli, že kamera už znovu týden funguje. Dostala zřejmě zásah jen odraženou kroupou a v neděli se mi jí podařili zprovoznit. Meteostanice je na tom podstatně hůř. Základní čidlo, které je pod střechou a stanice sama, která je uvnitř, ty to přežily. Ale čidla srážek a větru dostala co proto. Kousky čidel jsme našli na zahradě a závažíčko z větrné růžice mám na stole jako těžítko. Na spad golfových míčků čidla stavěná prostě nebyla. Nezbývá, než koupit náhradní. Jenomže náhradní čidla se tak nějak neprodávají.
I vyhledal jsem kontakt na prodejce, od kterého meteostanice pochází. A on mi opravdu velice ochotně potvrdil, že samostatně se čidla neprodávají. Trochu jsem posmutněl, ale pán byl rozeným obchodníkem a požádal mě o telefon, že to prověří a že mi zavolá. A ejhle. Hned druhý den ráno volal, že už je to vyřešený a že na stránkách obchodu jsou už čidla samostatně. Heuréka!
Objednat je bylo dílem okamžiku. A na druhý den byla čidla na poště k vyzvednutí. To bylo včera. Pán byl skoro rychlejší, jak ty kroupy, co to celé spískaly.
Takže to vypadá, že o víkendu polezu po střeše.
A pokud jo a pokud neslítnu, bude zas meteostanice po čtrnácti dnech plně funkční.

vzpomínka na začátek prázdnin

Požádali mě ve školce, jestli bych prý nenapsal o tom výletu do Alp. Že prý by se to hodilo do jednoho časopisu, třeba by to tam mohli otisknout. A že aby to bylo rychle, jelikož uzávěrka je teď někdy. Že to vlastně mělo být napsané už včera. Tak jestli bych to nějak nedal dohromady. No, zkusil jsem to. Oni je s tím v tom časopise vyhoděj, ale když už jsem si s tím dal tu práci, sem se to docela hodí. Něco z toho už jsem tu psal hned na začátku prázdnin a teď tu tedy mám pro připomenutí celý deník prázdninové akce AlpAkim 2010:


AlpAkim 2010


Tajný výlet

„Pšššt, Kačenko! To nesmíme říkat. Tatínek povídal, že je to tajný.“
„Ale vždyť jedeme na výlet do Alp!“
„Jedeme, ale to místo je tajný, to ví jenom tatínek a my to nesmíme říkat, aby ve školce nevěděli, že to víme. Tatínek na to přišel sám.“
„Tak já to, Matýsku, nebudu říkat. A tatínku, kdy pojedeme do těch Alp?“
„Brzy, Kačenko.“
A tak jsme v prvním červencovém týdnu letošního roku dojeli do cíle prázdninové akce AlpAkim, kterou pořádala Akimova školička. Dál, než na parkoviště dolní stanice lanovky v Uttendorfu to autem nešlo. Na pořadu dne byl první úkol akce: dostat se nahoru na chatu.
„Jé, lanovka, vidíš, Matěji?“
„Vidím, Kačko, je dlouhá, pojedeme skoro půl hodiny a uprostřed budeme přesedat. Tatínek už to říkal.“
Uprostřed jsme nepřesedali a cesta do nejvýš položeného hotelu Rudolfshütte (2315m) u jezera Weißsee (2250m) trvala sotva dvacet minut.
Čekaly nás skály, horské cesty a na počátku prázdnin ještě i notná dávka sněhu a ledu.

Den první - neděle
na cvičné stěně a Kristall

Ráno to nevypado na slunečné počasí. Hodilo se to výborně do našeho programu, mohli jsme bez výčitek zůstat v chatě cvičit lezení na tréningové stěně. Honza nacvakal do připravených ok jistící expresky a mohlo se začít.
„Já, já, chci začít!“
„Tak pojď, Matěji, nejdřív musíme obléknout sedák.“
„Já už ho zkoušel! Ten tatínkův, když jsem lezl v pokoji na palandu. Ale byl mi velkej. Máš malej?“
„Jasně, mám dětskej. Tak pojď.“
Matýska jsme zašněrovali do sedáku, Honza přitáhl jistící lano a už se lezlo. Tedy nejdřív lezl Matěj, pak další dva kluci a nakonec si dala říct i Kačenka, která byla ten kousek po stěně spíš vytažena, než že by lezla sama. Ale pokus to byl a ten se počítá.
Po obědě si velký kluci řekli, že půjdou zkusit na skálu to, co si na stěně natrénovali. Vydali jsme se na Kristall Klettersteig. Už dopředu jsme věděli, že je to jedna z nejobtížnějších zajištěných cest. Proto jsme se nijak nestyděli, když jsme si po první třetině řekli, že to vezmeme prvním ústupem zpátky. Honza si tu cestu ovšem nenechal ujít a během týdne si jí střihnul jen tak pro potěšení celou.
„To jste lezli támhle na tý skále?“
„Lezli, Matěji.“
„A to ses nebál?“
„Bál, ale stálo to za to.“
„Tak já tam taky někdy půjdu.“
„To víš, že jo, Matýsku.“
Kupodivu se Matějovi i dalším dětem přání zkusit si Kristall Klettersteig splnilo.


Den druhý - pondělí
Krimmlerské vodopády
Jenomže v pondělí to vypadalo na déšť a tak vedení výpravy rozhodlo, že se pojedeme podívat na vodopády potoka Krimmle Ache. Vyšlo to. Pršelo až když jsme šli zpátky a tak se nám podařilo navštívit nejvyšší evropský vodopád a zmoknout při tom jen minimálně.



Den třetí - úterý
Svišťáci
„Kam půjdeme, dneska, tatínku?“
„Maminka by ráda támhle na druhý břeh jezera. Tam, co jsou ty žebříky ve skalách.“
„Jó! Žebříky!“
Tak jo. Vydali jsme se po hrázi přehrady a dál po úzké stezce mezi skály a obrovské kameny. Děti poskakovaly jako kamzíci.
„Tos pískal ty, Matýsku?“
„Ne, já nepískal. Kačka taky ne.“
„Tak to musel být svišť.“
„Oni pískají, tatínku?“
„Vždycky, když se chtějí navzájem varovat před vetřelcem.“
„A my jsme vetřelci?“
„V jejich území ano.“
„Nechte toho rozumování a podívejte se támhle!“
„Kam támhle, maminko?“
„Tam, k jezeru!“
„Jé! To je svišťák? Ten je krásnej! Takovej malej medvídek.“
„Houby medvídek. Taková přerostlá nutrie.“
„A co je to nutrie?“
„Taková undatra ...“
„A co je u ...“
„Tiše! A dívejte se na sviště!“
„...ten je krásnej, tatínku ...“
„Je, viď, Kačko.“


Den čtvrtý - středa
Vrcholová kniha
Ve středu se vyčasilo. Bylo krásně a lanovka jela od devíti. Akimova školička byla na sedačce první. Nahoře nás čekal sníh a ledová jezírka, krásný výhled a hora, která čekala, až jí dobudeme.
„Nahoře se musíme zapsat do knihy.“
„Do jaký knihy, strejdo? Ony jsou v horách knihy?“
„Do vrcholvé knihy, Matěji. Ty bývají vždycky ve schránce na kopci.“
„A můžu tam něco namalovat?“
„Nejdřív musíme vylézt nahoru.“
Lezli jsme po kamenech velkých jako autobus. Děti to braly jako skvělou prolejzačku. Nahoře byl kříž a pod křížem schránka.
„Tatínku, ale tady žádná kniha není.“
„Ukaž, Matěji, to není možný.“
„Vážně.“
Matýsek měl pravdu.
Na vrcholu Medelzkopf je kříž, pod křížem schránka a v té schránce chybí kniha.


Den pátý - čtvrtek
Přes potok
Děti pořád lákala velice obtížná zajištěná cesta jménem Kristall, kterou jsme my horští adjunkti, zdolali jen do první třetiny pod Honzovým odborným vedením. V jednom punktu průvodci popisující tuto cestu pravdu nemají. A to v tom, že hned na začátku cesty je velmi obtížný přechod přes kamenný potok na laně, kde to osmdesát procent turistů rovnou vzdá.
Jednak ten potok je sice kamenný, ale protože tání sněhu bylo zrovna v nejlepším, byl i pěkně rozvodněný. A druhak nám lano přes něj připadalo natolik bezpečně ukotvené, že jsme si odpoledne udělali s dětmi malý výlet za dobrodružstvím právě k tomu potoku.
Výzbroj s sebou včetně kladky a dětského sedáku.
„Kdo půjde první?“
„Já!“
Samozřejmě Matěj!
Zhoupnul se přes hranu skály beze strachu vstříc rozbouřeným vodám. Kačenku si má žena Hanička vzala radši na dohled, aby se snad Kačka nebála. Ale kdepak, nebála se a ještě na zpáteční jízdě zamávala.
Nebála se ani nejmenší Anička, ani Kuba. A taky proč by se báli?
No uznejte sami, taková atrakce na laně nad rozbouřeným potokem se například s poutí ve Zvoli nedá vůbec srovnat.


Den šestý - pátek
Na cepínu

V pátek šly děti stavět za chatu sněhuláka. Inu proč ne, vždyť zrovna začínal červenec.
Děti k tomu měly i další dobrý důvod. My s Haničkou a Honzou jsme si naplánovali, že si nakonec dáme támhlectu třítisícovku přes ledovec. Že prý je to na Granatspitz taková procházka a můžeme si při tom vyzkoušet výstup v mačkách s jištěním v lanovém družstvu. Neplést lanové a lavinové - to není to samé!
Vylezli jsme po pár žebřících a cestičkách s lany nad jezero a tam už začínal sníh.
Má žena Hanička si zpočátku po ledovci vykračovala jak na císařské silnici.
Kus pod vrcholem však prohlásila:
"Já tam nahoru už nejdu, mě dochází energie."
Podpořil jsem jí, už od rána na mě lezla nějaká choroba:
"Hele, já toho mám taky dost. Na prvovýstup po ledovci mi to úplně stačí."
Honza poněkud zesmutněl:
"No vždyť nemusíme až nahoru. Můžeme přejít tady ten ledovec a dát se na druhé straně dolů zpátky do údolí. Záleží, jak se cítíte."
Cítili jsme se na přechod po ledovci. Na vrchol už ne. A to jsme byli už jen nějakých 250 metrů pod ním.
Stočili jsme to po vrstevnici a po ledovci. Konečně to i nám začalo připadat jako pěkná procházka s velmi pěkným výhledem na ty kopečky kolem a na jezero s chatou tam dole. Vykračovali jsme si podle pravidel na laně a na ledu. Mačky křupaly ve sněhu, ale občas i čvachtly v potoku pod ním. Začali jsme sestupovat. Když leze člověk do kopce, tak nějak mu ten kopec nepřijde jako kopec, prostě se leze nahoru. Jenomže po cestě dolů se najednou začnete pohybovat po zatraceně šikmé ploše.
"To je jednoduchý, to takhle svisle píchneš cepín do sněhu. No - a tenhle svah má sotva padesát stupňů. To se dá sjet ještě i na lyžích," pravil Honza.
"Jo, já když vidím takovouhle sjezdovku, tak na ní pro jistotu ani nelezu. Nejsem blázen."
"Taky se to dá sjet na cepínu."
"Cože?!"
"Bomba!"
"Cože" jsem řekl já, "bombu" zařvala má žena Hanička.
Měl jsem na vybranou? Neměl.
Honza nám vysvětlil a ukázal, jak se jezdí na cepínu - není to zas tolik odlišné od jízdy na koštěti - a jeli jsme. Na laně, každej kousek, jeden po druhém.
"Jupííííííí!" pištěla Hanička.“
Sjeli jsme nějakých stopadesát, možná dvěstě metrů po sněhu.
"Tak tady už zas můžem pěšky," dohodli jsme se a postavili se. Sešli jsme kus dál.
"Tady by to zase šlo," poňoukal nás Honza.
V tomto případě jsme celkem s chutí souhlasili, už jsme byli mazáci. Znovu na cepíny a hurá dolů!
"Bylo to fajn, ne?"
"Bylo!"


A to byl vlastně konec tajného výletu s názvem Akce AlpAkim 2010.
Bylo to vážně fajn a pokud byste chtěli s dětmi za dobrodružstvím, přidejte se k Akimově školičce. Určitě to stojí za to.


Oleško, srpen 2010

příště

Ke kolu má Kačka vztah poněkud rozporuplný. Jezdila by pořád.
Nejraději má to ježdění, když jí vezu za sebou na sedačce.
Její: "Tatínku, pojedeme na kole?" znamená: "Tatínku, povezeš mě na kole?"
Když odpovím: "Ano, Kačenko, ale budeš šlapat sama," zájem okamžitě opadne.
Donedávna jezdila na takovém tom malinkatém kolečku, co má o dvě kolečka vzadu víc. Jenomže s tím se dá jezdit jen po rovných cestách. Jak člověk vjede s tímhle hybridem na polní cestu, je zle. Kolečka sice drží stabilitu, ale drží taky to důležité velké hnací kolo nad zemí a je konec s jízdou.
"Takhle se nikam nedostaneme. Až přijedeme domů, já ti ta kolečka sundám," rozhodl jsem a rozhodnutí neprodleně po návratu provedl.
Čímž jsem si ale způsobil další starost, jelikož Kačka neumí ještě držet rovnováhu.
Párkrát jsem s ní běhal před domem po cestě. "Tak šlapej, Kačko, já tě držím."
"Ale já se bojím, tatínku."
"Se neboj a šlapej. Když tě držím, tak nespadneš."
To jsem měl pravdu. Hned jak jsem zkusil Kačku pustit, už spadla.
Hledal jsem dál, jak naučit Kačku jezdit, když se na kole bojí držet rovnováhu.
Že prý mám zkusit odrážedlo anebo z toho malého kolečka ještě odmontovat šlapky. Kačka se bude odrážet a hned, jak zjistí, že to jde, můžeme šlapky přidělat.
Šlapky jsem odělal včera.
"Tak teď máš z toho odrážedlo. Zkus to."
"Ale já se bojím, tatínku."
Zkusili jsme to spolu na dlažbě u domu a po třech metrech jsme byli tam, kde jsme byli s namontovanými šlapkami. Tedy na zemi.
"Tak já to zkusím až příště, ano, tatínku. Dneska už ne."
No jo, příště. To jsme zvědavej, co všechno budu muset ještě z toho kola odmontovat, aby se na něm Kačka naučila jezdit.

hádanka srpnová

Máme to přes týden po tom velkém krupobití, na zahrádce je už docela dost patrné, co přežilo a co ne. Zkuste hádat, co nám to přežilo támhle v koutě:
a) ananas
b) knifofie
c) lilie mnohokvětá

za pokladem nadvakrát

"Pojedeme zase hledat poklad?" Ptal jsem se Matěje v sobotu dopoledne.
"Ano, tatínku! Já si jdu najít nějakou hračku."
"Já chci taky hračku," prohlásila také Kačenka.
"Ty s námi, Kačenko, jet nemůžeš, protože ještě neumíš jezdit na kole. A ty, Matěji, nic nehledej, já vezmu kopii staré mapy. To by mělo tentokrát stačit."
"Hmm, tak já budu pomáhat mamince."
"A já si jdu teda pro kolo."
A jeli jsme hledat poklad. Tedy geocach.
MášikovnáHanička o geocachingu kdesi slyšela, já o něm vím, ale nějak nebyl důvod tuhle hru hrát. Důvod se našel. Matýska to začalo děsně bavit a Kačka, když to není moc daleko na kole, má hledání pokladů taky moc ráda.
Jsme začátečníci, ale tu nejbližší kešku u nás - totiž tu na vyhlídce nad Davlí - tu jsme samozřejmě objevili. Nejdřív s Matýskem a o čas později ji našla i Kačenka.
Tak jsme tedy vyrazili do Zvole. Tam je skrýší hned několik a my jsme minule tu jednu z nich ne a ne najít. Přečetl jsem si tady nápovědu, znovu uložil souřadnice a jeli jsme za pokladem. Jakýmsi podivným řízením osudu jsme tu původně nenalezenou
cach našli okamžitě, ale na úplně jiném místě asi o pětset metrů jižněji. Bylo mi to divné. Ale jeli jsme pro další a cestou jsme potkali přátele s malou Dodo.
"Jé ahoj! Chcete s námi jít hledat poklad? Už jsme před chvílí jeden našli!"
"No jasně."
"Tenhle není daleko, je to nějakých šestset metrů tímhle směrem."
Vydali jsme se společně za dalším pokladem. Procházeli jsme kdejakým houštím a na půl cestě jsme s Matýskem odložili kola. Vrátíme se pro ně cestou.
Dorazili jsme na místo. A započalo hledání. Dominika hledala, strejda Ondřej hledal, Matěj luxoval mech, já koukal pod kořeny - a nic. Dalo by se říct, že jsme obrátili - ve vší slušnosti, pochopitelně - půlku lesa naruby a poklad jsme nenašli.
"Tak to mám asi zase nějak blbě zadaný. To mě teda vodpusťte, že jsem vás sem vytáh."
"Já našel aspoň kus čerstvý houby tuhlec v noře," pravil Ondřej.
"Tak teď abychom našli alespoň ta kola."
Po cestě zpátky jsme kola našli celkem bez problému a bez újmy na majetku. Jenom holt to byl jedinej poklad, kterej jsme na tom místě objevili.
Budu muset zrevidovat zadání souřadnic a vydat se s Matějem i pro tenhle druhý Zvolský poklad podruhé. Ovšem u přátel a Dominiky zvlášť už napořád zůstanu popletou, co neumí najít ani obyčejnej poklad v lese.

Kolín - Dymokury - Kopidlno

"A jedééém! Kolín - Dymokury - Kopidlno!" Zvolali medvědi a uháněli od Kolína. My jsme Kolín vynechali, zato jsme ještě za Kopidlno přidali Jičín. To bylo v ten den, co v Jičíně měli sraz veteráni.
Nikoliv váleční, anóbrž ti vyrobení před rokem 1918, tedy plechoví. Autíčka a motorky s dřevěnými loukotěmi a převodem koženými řemeny.
Večer před tím velkým výletem jsem obřadně vyndal z truhly sbírku starých angličáků:
"Tak tyhle autíčka uvídíte zítra v Jičíně."
"Jé, ty jsou krásný."
"A tohle je, Matýsku, Ford T. Úplně první, co byl vyrobenej."
"A ten tam taky bude?"
"Snad ano. Uvidíme zítra."
Viděli jsme. Byl tam. A hned dva.
Ten druhý byl černý, což byla ta správná barva pro Ford T, jak prý pravil sám pan Ford. Ale v Jičíně nebyly jen dvě Fordky. Byla tam spousta krásných starobylých a pojízdných autíček i motorek včetně hasičské stříkačky. Jeden pán nám dokonce dovolil se v autě vyfotit.
Lákadel ovšem bylo v Jičíně víc a tak, i když pršelo, musely se děti cachtat na vodním hřišti, kde se seznámily například s archimedovou spirálou - což byl "ten výtah na vodu", co s ním
Kačka točila a zmáčela si rukáv.
Před deštěm jsme se pak schovali v podloubí, ale hlavně ve Valdické věži. Matěj šlapal statečně sám všech 156 schodů, Kačku jsem musel v těch horních patrech trošku poponést, přeci jen se ve věži maličko bála. Zato výhled i na autíčka byl náramný, déšť nedéšť. Dole Kačka už zas šlapala sama a hlásila, že se těch točitých schodů vůbec nebojí.
A teď honem k Rumcajzovi do ševcovny. No to dá rozum, že jsme si tam museli dát čaj na zahřátí a spolu s
Mankou, Rumcajsem i Cipískem se zvěčnit. Jen jsme dopili, byl čas na oběd. Tak šup, šup. Zpátky přes Kopidlno a Dymokury a hurá zpátky za maminkou do Kolína. Totiž do Oleška.

romantický výlet

Tedy abych nezapomněl na dovolenou. Děti byly u babičky a my jsme si nakonec vybrali prázdniny na chatě kousek od Sázavy. Abych byl úplně přesný, spousta lidí jezdí na chatu k Sázavě, akorát že my jenom přehodíme náš normální denní režim na režim prázdninový a nikam jezdit nemusíme. Zůstaneme u nás v Olešku. Máme to tu všechno u nosu a do cizích krajů pojedeme, až bude u nás ošklivo.
Teď jsme jeli třeba na krátký výlet na kole údolím Záhořanského potoka právě kolem všech těch chat a osad.
MámiláHanička s výletem kupodivu bez protestu souhlasila. Ale už cestou dolů do údolí jsme začali tušit, že to nebude jen obyčejná projížďka. Všechno bylo po nedávných deštích ještě mokré a z malých potůčků se staly potoky a potokem Záhořanským protékala řeka. Ten pravý trek začal až za rozcestím, na kterém při pěších procházkách normálně obočujeme zpátky domů. Tentokrát jsme na kolech odbočili pod kopec Ďábel a zamířili k Záhořanům. Jenomže ty byly ještě daleko a před námi divoce rozvodněný potok.
Na brodění jindy mělkého potůčku jsme ani nepomysleli. Naštěstí jsou u osad můstky, které nám vodu pomohly překonat. Jenomže chaty ubývaly, až zmizely docela a zbyla jenom cesta kolem potoka. Když jsem zapadl do půlky kola do jehličnatého lesního bahna, velel jsem zadnímu voji k návratu a bažinatou cestu jsme museli obejít.
"Tak a dojeli jsme, tady to nepřebrodíme a můstek tu nikde není."
"Zkusíme to tady lesem," pravil jsem. "No jo, hele! Támhle je můstek!"
Můstek tam opravdu byl. Napůl rozpadlý a ztrouchnivělý. Ale byl to můstek. Klouzalo to, málem jsem slít do potoka i s kolem, ale nakonec jsem své i Haniččino kolo přes tu kládu převedl a jelo se dál. A další brod. A další tentokrát už opravdu velice ztrouchnivělá lávka. I tu jsme úspěšně překonali.
Proti nám jeli od Záhořan cyklisté. Pán vjel rovnou do brodu - už byl i tak dost mokrý. Na paní jsem ještě stihl zavolat:
"Tady v lese je můstek!"
Okamžitě to otočila k můstku a ještě si něco na pozdrav pověděly s moušikovnouHaničkou, zatímco já jsem převáděl po ztrouchnivělém dřevě kola.
"Že prý dál už žádné můstky nejsou," sdělovala mi mámiláHanička, "že prý se museli brodit."
"No jo, tady se chtěli brodit taky. Prostě nenašli lávku. Ale my jí našli, tak jsme na to vyzráli!"
Jeli jsme dál s pocitem vítězství ducha nad přírodou. Pocit nám však dlouho nevydržel. U toho dalšího brodu opravdu žádný můstek nebyl. Ani v lese ani jinde.
"Tak holt musíme do vody taky, já se zuju a přenesu kola."
"Já se zouvat nemusím, já mám sandály, z těch to vyteče," pravila máveseláHanička.
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Obul jsme se za brodem a jeli jsme dál. Jenže padesát metrů za zatáčkou byl další brod meandrujícího potoka. A taky bez můstku.
Na další dva brody už jsem se ani neobouval. Jel jsem bos až do Záhořan. Tam jsme si dali v hospodě kofolu a dojel nás cyklista, na kterém bylo vidět, že je to sportovec každým coulem těla i kola a všech pružin i tlumičů, co jich v kole měl. Byl mokrej a zablácenej a bylo jasný, že brody jsou jeho vášeň.
My jsme byli suchý a skoro čistý.
To holt záleží na tom, jak to kdo bere. Někdo jezdí cross korytem divokého potoka a někdo jezdí na výlet romantickou cestou kolem rozvodněného potůčku.
Každý to prostě vidí jinak.

akce Kelly

Není člověk živ jen krupobitím. Pořád jsou ještě prázdniny a navíc, Matýskovy poslední před školou. Od září bude prvňák a to už je nějaká odpovědnost, panečku. Protože je šikovnej, už umí číst. Pročež jsme mu včera při hře, kterou jsme si s moumilouHaničkou pro děti vymysleli, svěřili úlohu hlavního předčítače nalezených indicií.
Už večer v pondělí našel ve schránce dopis a včera ráno, přesně v 9:30 nastalo otevírání obálky. Začala Akce Kelly.
V obálce byla stará mapa a listiny, ze kterých jsme spolu s přáteli a malou Dodo vyluštili, že musíme jet hledat poklad magistra Kellyho do Jílového.
Tam Matýsek
četl a četl až se pročetl k tomu, že děti musí dál luštit a s vyluštěnými hesly pak jít do pekárny a do muzea a k Floriánovi, aby získávaly další stopy. Ba dokonce musely pro ducha Edvarda Kellyho vyrobit šperk z korálků. Na korálky pak čekal duch magistra Kellyho ve štole svatého Josefa.
Ve štole děti musely ducha vzývat jménem.
"Kelly, Kelly, Kelly,..." opakovala pořád Kačenka a držela se mě za ruku. "Já se bojím tatínku."
"Neboj."
Duch byl spravedlivý a
po dlouhé cestě zlatým dolem zanechal dětem výměnou za šperky sáček s pokladem.
Poklad byl nalezen a výprava zdánlivě skončila.
Opravdový konec nastal však až dnes ráno:
"Tatínku, tatínku, tatínku!"
"Copak, Kačenko?"
"On nám ten duch přinesl ty naše korálky, já je našla pod polštářem! A já už mylela, že si je v té štole nechá."
"To je nejhodnější duch, kterého znám," pravil uznale Matýsek, "až mi vypadne další zub, dám si ho taky pod polštář."
Inu - duch má o práci postaráno.

deník krupobití

koneckonců, píšu si tu deník a proto budiž zaznamenáno, že:
16.7.2010
8:30
- takové krupobití tu nikdo nepamatuje (a to jsem tu už třicet let!, pravila teta Dáda - sousedka)
- na domě č.1 v Olešku zmizela střecha - kroupy rozsekaly eternitovou krytinu tak, že zbyly jen holé latě
- ještě ráno kolem osmé, když jsem vezl děti do školky do Zvole, ležely všude hromady ledových krup, někde i půl metru vysoké, kroupy už pomalu odtávají, v tuto chvíli velikost jen max. 2cm
- rybníček mezi Březovou a Černíky se přelil přes hráz a na cestě zůstala vrstva bahna
- ještě pořád se z Jezírek a z jiných výše položených částí Oleška valí voda dolů po silnici
- všechny zahrady v okolí jsou zdevastované
- střešní okna většinou vydržela, ale rámy jsou jako potlučené kladivem
- na něktarých domech je kroupami prostřílená fasáda - neuvěřitelné, připomíná to střelbu v osmašedesátém do fasád domů na Vinohradské ...
- my máme kroupami prostřílený plaňkový plot (doslova diravý) a vikýř
- ve Zvoli kousek od pošty chybí na krajním řadovém domku plechová střecha, musel jí odtrhnout vítr
- pozitivní výsledek přívalu: řeka, která se nad námi v době největšího lijáku řítila po silnici, k nám zatekla jen minimálně, kůlnou jen protekla a do domu se nedostala
...
a to jsem viděl jen věci kolem cesty do školky
teď tu řeším pojistné události a pojedu někam kupovat vikýř, aby nám neteklo do domu
...
16.7.2010
17:00
vikýř vyměněn (měli v Cholupicích jeden poslední) = zas jsem o něco poučenější pokrývač - amatér
- všude v okolí stále ještě leží hromady krup
- kroupy musely zaútočit jen v určitých pásech, někde jsou zahrady podstatně méně zdevastované
- na zahradě je stále voda
- voda v Olešku stále teče od Jezírek, sousedi od rána vesele čerpají vodu z okolí domu a pořád neubývá
- metostanice nebude nějaký čas vysílat, srážkové čidlo a anemometr se srazily se srážkami - a kroupy to vyhrály, kameru možná rozchodím, byla v krabičce a hodně od krup odstíněná
- ve Zvoli se po krupobití zastavila v kopci auta jedoucí z Vraného. Důvod: nikdo neměl sněhové řetězy a po vrstvě krup to kouzalo tak, že to do kopce prostě nešlo
- psal mi čtenář a soused z Libně (to je tuhlec přes kopec), že u nich je to jak přes kopírák
- mámiláHanička byla v Jílovém a tam prý vůbec nic, jako by se nechumelilo, totiž nekroupovalo
...
obrázky jsou tady, některé s bleskem umělým, jiné osvětlené bleskem bouřkovým:
1,2,3,4,5,6,7,8,9,10,11
tady je obrázek z webkamery odpoledne před bouřkou, tady je poslední obrázek z kamery, pak přestala fungovat

20:42:21

Tak, tak, měli jsme dovolenou - a ta skončila. V neděli ve 20:42:21.
V tu chvíli totiž vypadla elektřina a nastala pro nás dosud nevídaná přírodní katastrofa.
Bouřku jsme viděli už dobře od osmi od večera, jak se blíží odněkud od Dobříše. Všechno jsme pečlivě uklidili, přivázali, Sáru jsme vzali domů, aby se nebála. Když to začalo, báli jsme se s ní. Kačenka se rozplakala pod peřinou, Matýsek ani nevykukoval. Do střešních oken bušily ledové střely velikosti golfového míčku.
Čekali jsme hodně vody a kroupy. Nečekali jsme ledový Verdun. Za svých ... no hodně let ... jsem něco takového zažil poprvé. Obloha byla temně olověně šedá se sírově žlutým podbarvením. Blesky osvětlovaly ledové projektily, které rozstřelovaly všechno, co se jim postavilo do cesty. Kdo neslyšel ten ohlušující rachot, neuvěří, jak ouzká dušička se v člověku svírá. Popadl jsem plačící Kačku do náruče a běžel s ní po schodech dolů. Matýsek statečně jako kapitán vzdoroval na své palandě živlům. On to měl maličko lehčí, nespí přímo pod oknem. Okna tu neuvěřitelnou spoušť přežila. Sklo na to musí být zkoušené. Tašky to taky vydržely. Vikýř ne. Má asi šest průstřelů. Dva jako ruka. Tudy nám do domu trochu nateklo. Bílé plastové plaňky v plotě jsou jak po střelbě z kulometu. Kupodivu zrovna od západu. Člověk by čekal střelbu spíš od východu, ale co, to nestojí za řeč. Ani trochu ďolíčků v přední části jednoho a rozbité světlo druhého auta nestojí za řeč.
Zato o zahradě darmo mluvit. Poškození vzácných stromů je veliké. Všechny listy jsou dole, olámané větve ... podestýlka z jehličí. Drobné ovoce přestalo existovat, keře zmizely.
Ta dobrá zpráve je, že krupobití trvalo snad jen dvacet minut a kroupy nám ze zahrady nechaly podstatnou část vegetace, která se snad za pár let vzpamatuje.
A když se to vezme úplně z gruntu, tak se nikomu nic nestalo, já jsem si užil noční lezení po střeše v bouři, na zahradě bylo pět centimetrů krup jak vejce, děti měli noční dobrodružství - a já si musím vzít další týden dovolené, abych to tu ňák dal dohromady.
No nemáme se tu u nás v Olešku krásně?

když tam nemá lidi

Cosi jsem musel včera odpoledne včas předat támhle ve Vysočanech. Inu, když včas, vsednul jsem za volant a rejdoval do Vysočan. Včas jsem tam byl.
"Tady se posaďte," nabídla mi židli v rcepci velmi zaměstnaní slečna. "A prosím vás o chvilku strpení, já toho mám moc."
Trpěl jsem tedy chvilku a v přímém přenosu sledoval, jek toho má slečna moc.
Měla toho až nad hlavu.
Se mnou komunikovala se sluchátkem na uchu s dalším člověkem na drátě.
Pak někoho jiného někam přepojila a to už telefonovala zase někam jinam.
Vysvětlovala, že to měl zařídit někdo jiný, že tohle ona, Pavlíku, nedělá, že to má na starosti asistentka, že ona na to nemá čas. Ona že tu má lidi.
Lidi jsem byl já.
Pavlík jí nakonec ukecal, že teda asistentka to protentokrát dělat nebude.
"No a co je to Nekázanka?" mluvila slečna dál na Pavlíka do sluchátka. "Tam je akorát ňákej bazar. Jo adresa. A kde to je?"
Chvilku jsem si říkal, že slečně prozradím, že je to ta spojka mezi Jindřiškou a Příkopy, první vpravo od Jindřišské věže. Jenže to bych slečně rozhodil soustředění na problém. Musela by hledat Jindřiškou věž.
Našla další telefon a nabádala nějakou rychlou kurýrní službu, aby rychlost zpomalila, že kurýra nepotřebuje tam, co původně, ale že ho bude potřebovat jinde, což ovšem ještě neví a až to bude vědět, že to službě jistě sdělí.
"Tak co vy. Vy mi taky něco nesete, že jo?"
To platilo mě. Předal jsem proti potvrzení, co bylo třeba. A se slečnou jsme se rozloučili.
Odcházel jsem, čímž zmizeli z recepce všichni lidi a najednou byl klid.
Klid, který v budově byl jistě i před mým příchodem i po mém odchodu. Klid, který v budově vládne kdykoliv, když tam slečna nemá lidi ...

kdy to bude nejlepší

Kdo si přes den nevšiml, že už je srpen, mohl by tak učinit v noci. Nebo ještě spíš nad ránem.
Jenom klid, neblbnu, nejsem náměsíčnej. Ba dokonce mě ani netrápí nespavost. Naopak, spím docela dobře.
Občas je ale potřeba ten spánek přerušit nebo mírně odložit. Pokud jsou k tomu dobré podmínky. Přirozeně bych teď mohl být podezírán z navádění k celkem běžně prováděné kratochvíli. Kdepak, nikoho navádět nebudu. Věnujte se, čemu je libo. Ale kdyby vám při tom či snad po tom zbyla chvilka času nebo byste se pak třeba náhodou podívali nahoru, na oblohu, nohli byste zahlédnout, že se tam děje i něco víc, než obvykle. Že padají hvězdy.
Protože je srpen, je čas Perseid. No a právě příští týden, bude-li jasná obloha - a to jsou ty příznivé podmínky, o kterých se tu nahoře píše - bude zrovna ten nejlepší čas se na padající hvězdy podívat, protože nebude svítit Měsíc. Ten bude pěkně ve stínu a přenechá scénu zářícímu prachu hvězd.
Tuhlec si o tom můžete přečíst víc (též zde) a v případě zájmu tam najdete i návod kde a kdy to bude nejlepší.

bloudění

"Přece do Loučně," rozhodla mášikovnáHanička takhle v sobotu, když jsme plánovali, kam pojedeme na výlet. "Podíváme se na ty labyrinty."
Shodli jsme se, i já jsem tam onehdá chtěl zajet. A proč by onehdá nemohlo být zrovna tuhle sobotu. Tak se jelo.
Hned na kraji zámeckého parku jsme si pěkně vyrazili. Přesněji: děti si vyrazily. Mince. Každý jednu. Řemeslník pravil, že když už jsme tady, ať si děti ten plíšek za ty peníze zkazí samy. Děti nic nezkazily. Naopak.
Kačenka i s Matýskem poklepali paličkou na raznici a odměnou jim byla mince s labyrintem.
První labyrint z písku byl hned vedle. A tam to začalo.
Děti běhaly podle pravidel labyrintům vlastním. Bloudili jsme a potkávali se na cestičkách z písku, z dlaždiček i z pískovce, mezi palisádami, kameny. provazy i živým plotem.
Matěj s Kačkou proběhli každé bludiště pro jistotu hned několikrát. Když bylo potřeba, Matěj vylezl někam nahoru a rozhlédl se, kam dál.
Cestou v parku jsme našli i poklad, jelikož geokeš je pro radost umístěna také v parku. Matěj byl už nachystaný a provedl výměnu žáby za želvu. Kačka keš viděla poprvé a tak jen valila oči, co všechno v tom pokladu je.
A pak jsme dál
bloudili až do oběda. Vyšlo nám to akorát a na poledne jsme už seděli v restauraci ve vsi. Bylo to prima, ani jsme z toho bloudění neměli zamotanou hlavu.

dobré ráno

"Dobré ráno. Už je sedm, Matýsku. Vstávej," říkávám velmi pravidelně po ránu.
"Pojedeme do školky, tatínku?" ptá se opět velmi pravidelně Matýsek a Kačka taky.
Potom následuje někdy to vstávání, jindy tahání a přemlouvání. Že jako už jdu, ale ještě si musím tady to ... tentononc. Však to znáte.
Jenomže se blíží škola. Za měsíc Matěj vobuje perka, navlíkne si na záda aktovku a pošupajdí do Zvole k rybníku do první třídy. Což ovšem může být kamenem ourazu, jelikož, když se nevstane včas, perka neperka, do školy se přijde pozdě, poněvadž se zaspalo.
A aby se nezaspalo, je lépe se vzbudit včas, nejlépe pomocí budíku.
Vymysleli jsme tedy na Matýska, že si vyslouží budík. Obzvlášť pěkný. R2-D2. To je robot ze Star Wars pro ty, kteří nejsou v obraze. V neděli si Matěj vysloužil poslední nálepku, umístil jí do řady k ostatním a přišel si pro výslužku.
"Jé .... to je Ár-Tů! Ten je krásnej! A i píská jako vopravdovej. A tady má hodiny. Jé, a promítá na stěnu čas! ..."
Měli jsme radost všichni, R2-D2 pískal a promítal, až se mu světýlka rozpalovala. Na ráno jsme ho nařidili na sedmou. Pěkně na vstávání do školy.
A nastalo očekávání. Až do rána. Ráno jsem v sedm přišel, jak je zvykem, za Matějem do pokojíku. Matěj byl vzhůru, seděl na posteli v tureckém sedu, před sebou robota a přísně na něj hleděl.
"Von nehraje, tatínku."
"Ukaž? To je divný, dyť jsme ho včera nařídili. No jo, on jde pozdě. Sedm bude teprv za minutu."
A to už se ozvalo radostné pískání a na zdi se objevil promítnutý čas. Právě sedm.
"Už píská, tatínku!"
No vida. A máme na světě tu správnou metodu, jak probudit synka. Dát mu budík. A je tu jistota, že vstane nejmíň deset minut před sedmou, aby náhodou nezaspal, jak ho Ártů-Dýtů bude budit.
Zrovna teď cosi slyším shora. Tak, tak. Synek už je tady a hlásí, že všechno je v pořádku.
"Dobré ráno, Matýsku."
"Dobré ráno, tatínku."

tobogán

Na zahradě jsme docela často, jak pozorný čtenář jistě ví. O tomhle víkendu byla k tomu zas pěkná příležitost. Zrovna v neděli bylo teplo, děti se cachtaly ve vodě a my jsme s moumilouHaničkou od té vody občas odešli, abychom si té zahrádky užili a tu a tam něco uštípli, přihrábli, opravili. Prostě takové to nedělní odpoledne. Klidné, prosluněné. Voda je mým oblíbeným živlem a proto jsem si hrál s potůčkem.
Trochu vyčistit, upravit mech, tamhle přemístit nějaký kamínek, dokonce jsem vyrobil ještě jeden přepad, aby to bublalo čtyřhlasem - no stavěl jsem si rybníčky jako v dětství.
Potom jsem své dílo pečlivě prohlížel, jestli se je to opravdu v pořádku. Kontrola je potřebná, to dá rozum. Nejen já, ale i vosy zkoumaly úpravy. Jestli jsou dost vhodné pro jejich účely. Vosy do potůčku totiž létají pít. Kupodivu nás od té doby, co máme potůček, neobtěžují. Tekutiny doplńují z vodního toku a nám dají pokoj.
Potůček a malé tůňky ovšem používají nejen jako napajedlo, ale i pro zábavu, jak jsem včera zjistil. Nahoře v úvodní studánce to začíná. Vosa pomalu přistane na vodní hladině. Roztáhne podvozek a kupodivu zůstane na hladině. Pomalu se otáčí a směřuje k vodopádu. Z jejího pohledu je to něco jako Salto Angel. V peřejích před hranou skály se vyškrábe na útes, oklepe se a startuje do vzduchu. A další je na řadě. Zas do jezírka a k vodopádu. Chvilku jsem to pozoroval a vlastně jsem těm vosám docela záviděl. Já když si chci zajezdit na tobogánu, musím až támhle do Čestlic, tam jsou nejblíž.