WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pf 2011

ucpaný čerpadlo

"No jo, to se stává," pravil pan Kubiš, co nám před lety vybavoval kalovou jímku čerpadlem, "to se musí vyčístit, prohlídnout a když je potřeba, tak vyměnit plovák."
"Přímo vevnitř, v tý jímce?"
"No jistě, kde jinde."
"Ale jak to tam v tom ..."
"No to se musej nejdřív vodčerpat ty s prominutím sračky a pak se k tomu čerpadlu může."
"Aha, tak to jo."
Bylo jasno a já jsem u pana Kubiše objednal tu opravu.
"Já vám tam pošlu kluky ve čtvrtek."
"To se hodí, tak dohodnuto."
Kluci ve čtvrtek přijeli. Tedy jeden přijel, poněvadž řídil a duhej se nechal přivézt, neboť byl navátej, jak zeppelín.
"To je jasný, já vám vyměnim ten plováá-a-k," pravil násoska.
"A to nebudete kontrolovat tu elektriku?" obrátil jsem se na šoféra.
"Tomu já nerozumim, vod toho je tady kolega."
Kolega se vpotácel do jímky. Na to byl vodborník. Tu našel okamžitě. Ostatně máme jí hnedle u vchodu a já jsem z ní odházel sníh.
"A to nebude ani čistit čerpadlo?"
"To neni potře-eba, to je v po-ořádku. Já vám vyměnim plo-ovák."
"A jak víte, že je v pořádku?"
"By vám vypadáva-al jistič."
"Ale von vlastně vypadává, vono to furt svítí červeně."
"A zvoní to-o?"
"No bodejď, že to zvoní. Ale zvonek jsem vypnul, to se nedá poslouchat. Tak to jenom svítí."
"Tak to ne-ejni jistič, to je jenom po-orucha. Já vám vyměnim plo-ovák."
Byla s nimi řeč, jak s kozou na ledě. Zavolal jsem panu Kubišovi, který uznal, že to takhle nejde a osobně je po telefonu odvolal.
Že prý to radši necháme po svátcích. Jo to bude rozumný. Eště by se mi ten vopilec moh v tý jímce utopit.
A to by pak teprv bylo ucpaný čerpadlo.

na to už jsem starej

( pokus o rekonstrukci textu, původní zápis se nějak ztratil )

Děti mají prázdniny. Zimní prázdniny. A proto se staví sněhulák ( momentálně ve fázi značné rozestavěnosti, jelikož se dá stavět jen když je obleva, a to teď rozhodně není ), jezdí se lyžovat na Chotouň ( tam je děsně narváno a navíc ten krtinec už Matýskovi nestačí ) a taky se jezdí bruslit, protože je zima.
Matýskova škola zorganizovala bruslení na stadionu v Černošicích. Mají to tam báječně zařízené. Kačka dostala takovou pojízdnou konstrukci, takovou hrazdičku na opírání a děsně si to pochvalovala. Půl druhý hodiny rejdila po ledě a hrozně se chlubila, jak už umí bruslit. Matýsek se naopak kabonil, že bruslit ještě pořádně neumí. Střídal volný styl, židli i hrazdičku. Dělal u toho psí kusy a pádů bylo nepočítaně. Teď ráno budem muset zkontrolovat, jak moc modrej má zadek. Počítám, že se těch modřin nedopočítáme.
Jezdili jsme všichni. MášikovnáHanička ladně, já - no, možná jste už někdy viděli medvěda na bruslích.
A jak se tak rejdilo, paní učitelka, která to všechno organizovala, nabyla dojmu, že je potřeba tu ledovou společnost trochu rozpohybovat.
"Budeme hrát na honěnou! A vy máte babu!" zvolala hravě a bacila mě do zad.
To má paní učitelka pravdu. Babu mám. A krásnou. MoukrásnouHaničku. Jenomže na babu na ledě nehraju moc rád.
Ale hrdě jsem úděl přijal na svá bedra a vybral si cíl. Takovou malou šikovnou růžovou holčičku, co jezdila, jak Jágr v NHL. Pochopitelně jsem si ukousl větší krajíc, než jaký mi příslušel.
V tý rychlosti se ni nějak nepodařilo zkoordinovat správně všechny pohyby a už jsem sebou prásk na led. Odporně mi křuplo v zápěstí. Holčička sebou na led mrskla taky, ale to bylo určitě jen ze solidarity. Nějak jsem se posbíral a honili jsme se dál. Nakonec jsem holčičku jako dohonil, ale babu nakonec dostala mámilíHanička. Aby věděla, že je baba ( to o tý kráse jsem vynechal, taky nemusí vědět všechno, že ).
Jezdilo se dál a bruslaři si užívali ledu.
Já si užíval ponaučení, jehož se mi skrzevá bolestivě naražené zápěstí dostalo.
Za prvé, že nemám vzbuzovat v učitelkách dojem, že jsem ten nejlepší objekt na hraní.
Za druhé, že se na ledě nemám snažit napodobovat All Stars Team.
Za třetí a to hlavně: že už mám konečně nechat na pokoji růžové holčičky. Na to už jsem vážně starej.

někdy si to zkuste

Kdo by nechtěl být v mládí popelářem. Samozřejmě jsou i tací, kteří chtěli být doktorem nebo kosmonautem, případně inženýrem, co všecko umí a se vším si poradí. Jak kdo.
Ovšem alespoň na chvilku být popelářem chtěl určitě každý. Postupem let už to povolání člověku tak báječné nepřipadá a za delší čas člověk nechápe, co na tom v mládí viděl tak zajímavého. Možná tu svobodu a odvahu s níž se popeláři vznášejí nad cestou na malém stupátku za vozem. Kdo ví.
Popeláři jezdí i u nás v Olešku. Každé úterý. To s sebou přináší i povinnost nás, obyčejných střadatelů odpadu, nachystat v úterý ráno popelnici před vrata. Ono se doporučuje to udělat už v pondělí večer, ale to se jaksi nesluší, aby popelnice strašila před našima celou noc. Takže si musím ráno přivstat, což by nebyl až takový problém. Problém je vzpomenout si, že mám vytáhnout na cestu popelnici. Už kolikrát jsem si nevzpomněl. Nějak jsme ten týden navíc vždycky přežili. Ono zas těch odpadů tolik není. Jenomže dneska ráno byla popelnice plná a já si sice vzpomněl, ale pozdě.
Podle stop ve sněhu bylo jasné, že popeláři už tu byli.
Jsem mužem činu. Hned jak jsem viděl příslušný vůz uhánět nahoře po hlavní ulici směrem od nás, pochopil jsem, že jedině návrat do dětství nás může zachránit.
Stanu se popelářem!
Popad jsem popelnici, nacpal jí do kufru auta a jal se pronásledovat popeláře. Nebyla to honička nijak dlouhá. Hned u rybníčka v zatáčce jsem je dostihl. Zrovna zajížděli dolů k hospůdce. Zajel jsem tam i já, pod lipami jsem zaparkoval, vyložil popelnici a čekal, až budou vyjíždět. Vyjeli, zamával jsem, oni zastavili, popelnici mi vyprázdnili a bylo.
Šlo to náramně snadno.
Popelnice už je zas na svém místě a já si říkám, že na tom popelaření přeci jenom něco bude. Schválně si to někdy taky zkuste.

šťastně a vesele ...

A jsou tu zas ty svátky.
Inu, když jsou, tož je slavme.
Šťastně, vesele, v klidu a pokoře.


možná na tom něco bude

Povídá se, že má být tuhá zima. Povídá se taky, že se to pozná podle veverek a jelenů. Veverky si prý dělají nebývale velké zásoby oříšků a jeleni prý nevytáhnou paty z lesa od krmelce.
Třeba jo, třeba to tak je a možná bude zima, jak má být. Ovšem zcela určitě se tu kolem nás srocují zelení panáčkové v kožichách a s flintou přes rameno. Těžko říct, co přesně tu mají na práci. Vídám je už přes měsíc pravidelně v zatáčkách pod Zvolí. Vždycky ráno se tam skupinka dvou - tří nimrodů (teda jestli se jim tak dá říkat) schází a cosi tam společně pečou.
A taky se kolem cest objevuje nebývalé množství zvěře. Tedy hlavně srny. Člověk mezi nimi skoro musí kličkovat, aby nějakou ve tmě nezranil. No ale ty jsou tu doma, ty se tu procházejí celkem často. Jsou tu i kanci, ale zatím jsme je neviděli. No prostě je potřeba jezdit opatrně nejen proto, že to klouže, ale taky s ohledem na lesní obyvatele.
A tak jezdím opatrně a koukám, jestli náhodou kolem cesty nejde nějaký ten kopytník.
Jak tak tuhle jedu a už jsem skoro ve Vraném, koukám, že v zatáčce před tím autem, který jede první, se něco děje. Jeli jsme pomalu, takže jsme oba stihli včas přibrzdit. Zpomalili jsme a hned vzápětí před námi přes cestu přehopkala skupinka - no to byste nevěřili - skupinka muflonů!
Jeden muflon s pořádnými zahnutými rohy a tři muflonice kolem něj. Přeskočili ze stráně na cestu, z cesty zas naproti do svahu a poklidným klusem se ubírali dál do lesa.
No teda! To je furt všude samej vochránce přírody a tadyhle přímo za humny ve Vraném se prohánějí mufloni.
Vono na těch řečech vo zimě možná něco vážně bude.

zkušená obchodnice

Přání Ježíškovi se u nás špendýruje direkt do nebe. To už je taková tradice. Napíšeme přání na papírový balonek, večer ho vypustíme a díváme se za ním. Včera zmizel v mracích někde nad Petrovem. Tím bylo zajištěno, že psaní dojde adresátovi co nejdříve a bude včas přečteno a vyslyšeno.
No a pak je potřeba ještě uvést slova v činy, totiž to vyslyšení nějak zhmotnit. Což jsem shodou okolností prováděl jaksi s předstihem taky včera. Zastavil jsem se v jednom krámku, kde už to znám. Paní už mě taky zná a co že prý to tedy bude tentokrát.
Popsal jsem podrobně onen kousek oděvu i patřičné rozměry a paní začala vyhledávat. Cosi našla i jali jsme se zkoumat vhodnost předmětné textilie. Tedy kvalitu, materiál, vzor, velikost, délku, šířku, objem, ... no však to znáte.
Paní mi vysvětlovala, že při velikosti mémiléHaničky, která je, pravda, nevelká, jest ovšem ještě třeba vzít v potaz i onen objem, který je naopak zase, řekněme, nemalý.
"Víte vono je to tadyhle trochu nabraný, aby se jí tam ty prsa vešly," vysvětlovala paní prodavačka.
Cosi jsem zahučel na souhlas, že jako rozumím, že vo tom něco vím. Ovšem hučel jsem zřejmě málo výrazně.
Paní to nestačilo i přistoupila k názorné demonstraci.
Popadla svrchní část vlastního oděvu a prudce jej trhnutím rozevřela. Načež na mě vyvalila ty svý ... objemy:
"Asi takhle, víte. Aby se to tam vešlo."
Naštěstí byla celkem teple oblečená a pod kožíškem měla ještě tričko, takže k újmě na mravopočestnosti nedošlo.
Přesto jsem se v tu chvíli necítil o moc jinak, než muži, co zírají na kozy.
"No ... dobrý," pravil jsem nadále uznale zíraje, "ale ..."
"To abyste měl představu," pravila dáma a zatáhla oponu.
"Jo, už to mám," vzpamatoval jsem se konečně a nakoupil ony předváděné hadříky.
Rovnou dva. Bez protestu. Paní je totiž vysloveně zkušená obchodnice.

hádanka prosincová

Myslím, že je čas na hádanku. Vánoční hádanku.
Co si myslíte, že je na
obrázku:
a) sníh ze dvou bílků
b) loňský sníh
c) čerstvý sníh

ještě do Vánoc

Už několikrát jsem si tu posteskl, že úklidem lidstvo trpí. O Vánocích bývá utrpení intenzivnější přiměřeně významu svátků.
Ono tedy u nás se to s tím trápením nikdy moc nepřehánělo. Až letos. Letos je všechno jinak.
Včera jsem byl již podruhé pro 40YY 83/086. To sice není k úklidu bezprostředně zapotřebí, ale jelikož je to odstín vnitřního nátěru na stěny, jistě pochopíte hloubku bahna. V tomto případě plechovky.
Ano. MástarostliváHanička rozhodla, že je potřeba vymalovat. Což by samo o sobě nebyl až takový problém, jen kdybychom na to pořád tak nějak nezapomínali. A když jsme si koncem prázdnin vzpomněli, zjistili jsme, že pan Šebek má čas až v prosinci. Což se ve finále ještě o čtrnáct dní protáhlo, neboť nás pronásledovaly všelijaké neduhy, které jsou s malováním v přímém protivenství.
Tož tedy pan Šebek dle dohody přijel v úterý. Dneska je pátek a prý to má tak ještě na dva dny. Dům je vzhůru nohama, předměty jsou přesouvány z místa na místo a má čistotnáHanička si pochvaluje, jaký tu bude pořádek a jak tu bude čisto a uklizeno, až tu bude uklizeno.
Bude, jistě bude. Ve světnici a v kuchyni už čisto a vymalováno je. Akorát, že tedy trochu té barvy zateklo za to velký sklo, co máme za sporákem až ke stropu a těch třicet centimetrů bílého potůčku pěkně překrylo díl té červené plochy pod tím, což se nedá opravit, jelikož je to pod sklem.
"To holt budeme muset přijít ještě na jaře a celý to vodstrojit a ten speciální nátěr pod sklem holt několikrát znovu přetřít." Pravil pan Šebek, když se mi večer chlubil, jak to tam za to sklo nedopatřením zateklo.
"No jo, to bude pěkná práce. To musí všechno pryč, tabule skla se musí podložit dřevěnou konstrukcí, pak se musí zajistit těma přísavkama a potom teprv opatrně odšroubovat. A pak po nátěru zdi zase zpátky." Pravil jsem já, neboť jsem byl u toho, když to tam sklenáři půl dne montovali.
"Jo, to bude práce." Ohodnotil to i pan Šebek.
Čímž jsme měli kuchyň zkolaudovanou a dneska se jde na chodbu a schodiště a koupelnu. Pak sečteme ztráty, uklidíme ... a bude po Vánocích.
Protože ještě do Vánoc to v žádným případě nemůžeme stihnout.

abych se nenudil

Nemohlo připadnout nijak extra moc čerstvého sněhu. Nanejvýš patnáct, možná dvacet centimetrů.
Tolik tedy k vydatnosti této oblasti a věštbě mémiléHaničky. Tentokrát se jí to poněkud nevyvedlo.
Dneska ráno nepadá. Což neznamená, že padat nezačne. Ovšem včera padalo. Od pěti ráno jsem odhraboval to, co napadalo, proto, abychom se dostali z domu. Samozřejmě bych to mohl nechat tak a sníh ušlapat a ujezdit a bylo by to bez práce. Jenomže to by se nám ta klouzačka za pár dní vymstila. Radši to uklízím. Je to takovej zimní folklór. Už pět let.
No a tak jsem tedy dočista dočista vypucoval prostor před naším domem.
O to víc mě udivilo, když odpoledne málaskaváHanička hlásila, že se budu muset domů proházet, tak jak ona. Že nám jakési pohráblo nahrnulo hradbu sněhu před dům. Skutečnost předčila předtuchu.
V rámci protahování sněhu v naší ulici metodou pluhu za traktorem nahrnul traktorista půl metru vysokou hradbu sněhu ze strany, po které nikdo nejezdí a která se neuklízí, na stranu naší, po které se jezdí, vyjíždí a vychází se z domu, a kterou jsem ráno pečlivě odklidil. Hovadismus tohoto rozměru mi nejde na rozum. Cokoliv by bylo lepší, než nám na uklizené místo nahrnout to, co sebral tam, kde uklizeno nebylo.
Tak jsem si střihnul ranní úklid ještě jednou s tím rozdílem, že jsem neuklízel jen ten prašan, co přes den napad, ale i zledovatělou hradbu, kterou nám tam přes den ( přece nebude vstávat v pět, že ano ) nahrnula nemyslící radlice řízená stejně tak nemyslícím traktoristou.
Ach jo. Teď se jdu podívat, jestli náhodou z pilnosti nejezdil i v noci, abych se teď po šesté ráno nenudil.

emzáci ve Zvoli

Jel jsem do Zvole pro děti. Kačka měla ve školce zkoušku na páteční kostelní zpívání a Matěj měl wu-šu, pročež si zapomněl v družině školní brašnu, jelikož prý pospíchali - ale to je jiná historie, to sem nebudeme tahat.
A jak tak jedu takhle od hřbitova v té vánici kolem Šebkovy továrny, najednou po ulici ze Zvole proti mě příšera.
Nebylo to v tom sněhu skoro vidět. Temný hranatý obrys se kodrcal závějí. Asi tři metry nad zemí tomu svítily dvě oči. Sunulo se to proti mě.
Kruci, už jsou tady! Emzáci. Teda že si ale vybrali počasí.
Jel jsem krokem dál svým směrem a přemýšlel jsem, proč si mimozemšťani vybrali zrovna Zvoli.
Že by je přivolal Ondřej? Přiletěli ho sežrat? To bych mu měl zavolat, ať si může nachystat nějaký to lejzrový pulzní dělo ...
A najednou, jak se to po té cestě kodrcalo, se to naklonilo a zhouplo zpátky, ale to už jsem byl u toho - a von vám to byl vobyčejnej vysokozdvižnej vozejk. Bůhví proč měl zdvižený vidlice a jel s tím ve vánici po cestě. To už se nedozvím a koneckonců je to dost jedno. Takovej vozejk nikoho nezajímá.
Jó, to dyby to byli vopravdu emzáci, to by byla jiná.

nic dobrýho u kyslíků

Tuhle mi přišla uprostřed noci jakási esemeska, že mám už na 80% vyčerpaný limit pro stahování dat. No híml, to mě ale dožralo. Já nemám nikde žádný limity, skoro nic nestahuju a kvůli takový blbině mě budou budit ve tři ráno?
Zavolal jsem ke kyslíkům, co to jako mělo znamenat. A ať už mi to neposílají.
A že prý je to k tomu mobilnímu modemu a že prý to je někde nějak nově nastavené a že prý se to nedá vypnout.
No když nedá, tak nedá. Zapomněl jsem na to, ale v pátek někdy pře čtvrtou odpoledne mi přišla další zpráva. Že prý už mám vyčerpáno úplně a že mi kdesi cosi omezili. A rázem přestasla vysílat meteostanice.
No to mě hnulo žlučí. Jakýpak omezování. To jsme si nedomluvili!
I jal jsem se volat znovu kyslíkům. Nechci nic stahovat, stahování mi klidně vypněte, chci jenom vysílat, nic víc.
A to že prý nejde, že data jako data. Dovnitř nebo ven, všechno data. A tak to teda ne, dovnitř je jiná rychlost a jiný objemy, ven je rychlost nepoměrně menší a taky jiný objemy. A navíc se všude mluví a píše o stahování dat, nikoliv o uploadování dat a vůbec, jaký omezování, když to ve smlouvě není a ještě před měsícem to šlo a jde to už skoro dva roky, tak co je to za pořádek, měnit podmínky takhle bez varování ....
Udolal jsem takhle dva operátory, kteří radši přerušili hovor. Třetí operátorce jsem hned na úvod vysvětlil, že si dobře pamatuju její jméno a kdyby náhodou zas přerušila hovor, že to jméno a průběh hovoru podrobně popíšu ve stížnosti někam vejš ke kyslíkům.
To zřejmě zabralo. Ale to bylo všechno.
Asi po půl hodině hádání a čekání se mi dostalo vysvětlení, že to tak je a bude, že to byla jejich chyba, že jsem od začátku neměl žádné omezení, a že omezení přišlo s nějakým novým spuštěním čehosi nového někdy v listopadu. A jestli prý chci zrušit limity, mám si připlatit asi tak ŠESTKRÁT TOLIK!!!
Tedy jsem to prohlásil za vydírání, čímž jsem hovor ukončil. A taky jsem ukončil provoz toho zatracenýho modemu. Chvilku jsem se hrabal v systému a meteo už jede jinou cestou.
A kdo se domnívá, že od kyslíků se nemůže dočkat ničeho dobrýho, ten má pravdu.

(kyslík = O2, pozn. red.)

teprv začíná

Obleva vydržela přesně tak dlouho, aby ze střechy spadaly všechny ty metráky sněhu a nadělaly nám kolem domečku práci v podobě hromad sněhu a ledu.
Včera jsme je s Matýskem dopoledne odklidili o kousek dál, čímž vznikly na zahrádce za kůlnou sněhové valy skoro tak vysoké jako Matěj.
"Tak, a je to. Matýsek se činil. Teď kdyby napadlo ještě jednou to samý, tak to už nás tu zasype a nevyhrabem se z domu," pravil jsem jaksi jen tak, aby bylo vidět, jakou práci máme za sebou.
"Vono už moc padat nebude," opáčila málaskaváHanička.
"Dyť už jsme tu pět let a nikdy víc nenepadlo. Tahle oblast prostě víc sněhu nedává," dodala znalecky.
Cosi jsem zahučel. Že jako zima je sotva na začátku, což se pozná podle toho, že děti mépečlivéHaničce pomáhají teprve s třetím druhem cukroví na vánoce.
No a pak byl oběd a po něm pohádka. Ostatně byla neděle.
Pohádka skončila a potom byl konec i s oblevou. Začalo se ochlazovat a to docela rychle. A před devátou večer už byl všude zase zpátky sníh. Zatím takový poprašek, ani teď ráno ho není nijak moc, sotva centimetr. Ale má padat dál.
Tak vám nevím, jak je to s touhle oblastí a sněhem. Uvidíme za týden. V každém případě zima teprv začíná.

o čtvrthodinu dřív

"Vony se ty vrata nějak nevotevřely," hlásila mámiláHanička, když jsme jí potkal s dětmi venku, před vraty.
Přijeli jsme těsně za sebou. Zaparkoval jsem tamtéž.
"Čím to může bejt?"
"A co třeba elektrika?"
"To mě nenapadlo, ale si jo. No jo, koukej, nikde se nesvítí."
Všude byla tma. Nahoře na Březové, u nás v Olešku, přes údolí v Petrově.
"No jo, to holt budou ucpaný dráty tim mrazem," pravil jsem znalecky, ale pro jistotu šel překontrolovat jistič do skříňky. Samozřejmě bylo všechno v pořádku. Až na ty ucpaný dráty.
Odemkli jsme si obyčejným způsobem, tedy klíčem, a šli domů.
"Tak si, děti, uděláme černou hodinku."
"A co je to černá hodinka, tatínku?"
"Právě tohle. Jsme potmě, nanejvýš máme svíčku, a povídáme si."
Vydrželo nám to sotva tři čtvrtě hodiny, potom někdo od elektriky ty dráty prošťouch a rázem bylo světlo.
O celou čtvrthodinu dřív.
Jo, holt dneska už ani ty hodinky nejsou, co bejvaly.

už jen ten přenos

Stává se, že v nějakém oboru člověk zaostane, čínž se rázem ocitne sto let za vopicema.
Já jsem to téměř okamžitě napravil, ale tu půlhodinku, tu jsem se potácel v pořadí až za těmi primáty. Tedy za těmi, kteří běžně používají moderních komunikačních prostředků.
Vzpomněl jsem si, že mám v Kanadě kamarády, a že už jsem si s nimi dlouho nepovídal. Tak jsem zahájil pátrací akce a za nějaký ten týden jsem našel telefon - tedy číslo, který byl aktuální a fungoval. No a když jsme si už pár minut povídali, jak se máme a co je u nás novýho, povídá Monika:
"A ty nemáš Skype?"
"Ne, vono to už funguje?"
"No jestli! My s tím mluvíme s našima každou chvíli," přidal se Milan.
"Aha... No, já to nějak nepotřebuju. Ale já to zkusím."
Zkusil jsem to a za tu půlhodinku, než jsem to nainstaloval a spustil, jsme si povídali přes ten skype.
No já vám byl jak u vytržení. Vono se to za těch ... no, nevím kolik, ale hodně ... let, co jsem to zkoušel poprvé, fantasticky zlepšilo.
My si povídali a koukali se na sebe v úplně reálném čase, bez zadrhávání, bez zpoždění a s obrázkem přes půl monitoru. Smáli jsme se u toho, až jsme se za břicha popadali. Jednak proto, že jsme se leta letoucí neviděli, až teď. A taky proto, že:
"Ty seš furt stejnej!."
"No dyť vy taky."
"A jak to, že máš vlasy? No teda šedivý, ale vlasy."
"No protože mě nevypadaly a tobě nenarostly."
"A já jsem taky šedivá, tohle je totiž fejk."
"Ale nevypadá to."
...
A tak dál. No byla vám to zábava a zanedlouho si zavoláme zas.
Ale budeme si volat? Nebudem si náhodou skajpovat? Jo, časy se mění.
Teď už zbejvá jenom vynalézt ten přenos objektů. Jako ve StarTreku.

na spadnutí

Letošní zima má docela rychlý průběh. Jen napadlo, už zase taje. Od včera je obleva.
V Praze je všude čím dál řidší a odpornější sněhová břečka, tady u nás sníh důstojně ubývá ve své běloskvoucí podobě. Ovšem ta důstojnost sněhu dodává přiměřenou váhu.
To je patrné především ve městě. Ze střech sníh padá v blocích, které pak na vybuchují na chodníku mezi vyplašenými chodci. I mě to málem dostalo. O přibližně půlminutu jsme se minuli s padající bílou hmotou před obchodem. Jen jsem vešel dovnitř a řekl si o zboží, už to žuchlo.
"Co to bylo?" ptala se vyděšeně slečna.
"To ten váš sníh z vaší střechy tady před vchodem. Já na něj koukal, jak jsem šel dovnitř. Byl na spadnutí."
"No teda! To je děsný. Co by se stalo, kdyby tam někdo šel?"
"No co, přišla byste vo zákazníka. Já tomu utek vo fous."
"Aha ..."
Slečna se vzpamatovala a uzavřeli jsme obchod běžným způsobem. Ani slevu za šok jsem nedostal. Zřejmě proto, že v šoku byla spíš slečna.
Venku jsem překročil tu hromadu a pokračoval dál po svých.
Ovšem ani doma nás ta obleva neminula a v noci a teď ráno to z naší střechy padá, že do odpoledne to bude všechno dole. Zrovna teď to sešouplo tady u pracovny na studánku. Jo, holt je vobleva.

to bude hračka

Před pár desítkami let jsme stáli frontu před pokladnou kina Alfa na Čelisti.
Koho by napadlo, že jen vytáhnem paty z Sharm-El-Sheikhu, začnou se tam odehrávat scény jako vystřižené z onoho "přírodopisnýho filmu vo žralocích". Jak pravila ta paní, co stála s námi v té frontě před kinem.
Když jsem tu zprávu slyšel včera ráno v rádiu, zapátral jsem na síti a ono se opravdu datum našeho odjezdu a prvních útoků v Rudém moři téměř shodují. Když si pomyslím, jak jsme si tam prohlíželi pod vodou rybičky, naskočí mi husí kůže při představě, že si naopak nás moh prohlížet nějakej zubatec jako potenciální zdroj potravy. Brrr.
Ve světle všech událostí, které následovaly letos po tom našem ozdravném pobytu, si říkám, že přírodních katastrof už bylo dost a napřesrok budeme muset přehodnotit cíl naší dovolené.
Co třeba taková Aljaška? Když jsme se dokázali vyhnout žralokům, grizzly pro nás bude hračka.

pstruh korektní

Ono už je týden adventní období, což v naší části civilizace vybízí ke konání dobrých skutků a také k půstu. Ten přišel s Mikulášem i k nám. Tedy Mikuláš přišel a dětem nadělil něco křížal a perníčků. Zatímco nám všem jsem zase já naordinoval půst. Pochopitelně půst civilizovaný, tedy byly k obědu ryby.
Ryby jezdím nakupovat na trh do Říčan, mají tam v sobotu čerstvé pstruhy.
"A máte už ode mě tuhle kuchařku?" ptal se pán z rybářství.
"Jo, to už mám od minule."
"Ale tuhle nemáte, že ne?"
"Ne tu, nemám. Tak já vám ji dám a k tomu přidám tady tu větší."
Koupil jsem ryby a k tomu dostal dvě brožurky. Ryby byly český a brožurky evropský. A že prý podporujou tradiční české rybářství, ovšem z evropských fondů.
Pstruzi byli čerství jako obvykle a chutnali výtečně. Ostatně proč by to mělo být jinak?
Jenom s tou podporou nevím. Na jednu stranu je asi dobře, že unijní úředník našel cestu, jak konečně podpořit i naše výrobky. Ovšem na druhou stranu se začínám trochu bát, aby za čas ti pstruzi nemuseli být tak nějak politicky korektní.

přišla bída na kozáka

Stojí javor nad potokem,
k vodě nachýlil se;
přišla bída na kozáka,
kozák zarmoutil se.

... to stačí. Ne, nezblnul jsem.
To jenom připomínám jednu sloku z Čelakovského Slovanských národních písní.
Musel jsem si jí najít, pochopitelně. A hledal jsem jí proto, že babička často používala rčení "Přišla bída na kozáka."
To se pokaždé hodilo na našince, který přilezl ke křížku. Tedy toho, kdo se nejdřív vofrňoval a pak si tu polívku nakonec rád k večeři dal, jelikož nebylo nic jinýho. To babička už zařídila.
A ono: Ejhle! Bída přišla i k nám do Oleška. A nemusel to nikdo zařizovat. Stačilo, aby napadl sníh.
V našem krmítku je krmiva pro ptáky dost. Jenomže všichni létají do Zvole, Jak mi tuhle kamarád Ondřej povídal.
"My už jsme tu nakrmili nejmíň třicet zvonků, tady u nás jsou jich spousty."
"U nás jsou jen v létě, teď tu není ani noha."
"Tak já jim řeknu, ať k vám zaletěj, že je tam spousta žřádla."
No jo. Co si ve Zvoli povídali, to nevím. Ale tady je pořád ptačí vakuum. Alespoň do včerejška bylo.
Až přiletěl ten kos. Dva kosi. Rozhrabali tu kastlíky u domu, pošlapali cestičky na zahradě, ale krmítko ignorovali. Právě až do včerejška. To už asi začali mít opravu hlad. A najednou jim bylo krmítko dobrý, stejně jako letos v lednu. Tedy ono není na kosy stavěný, já ho schválně dělal pro malý ptáčky. Ale když je hlad, jde velikost stranou. Neboť, jak pravila babička:
Přišla bída na kosáka.

outdoorovej

No vida, konečně trochu sněhu, asi tak čtyřicet centimetrů dohromady od neděle. To je , panečku, nadílka. Ono se o tom nedá nepsat. Velká města kolabují, Praha zapadla sněhem a u nás v Olešku holt jezdí dvakrát denně multikára s pluhem a traktor s tímtéž nástrojem, jak bylo včera psáno.
No a my se musíme odházet obyčejným hrablem, abychom se dostali před vrata na tu uhrabanou cestu.
A jak tak hrabu, jde soused se Želvou. (Želva je vlastní jméno kočky, pro ty, kteří nevědí.)
"Já jí nesu, aby se aspoň těch deset metrů vyvenčila. Vona je sice outdoorová, ale nějak jí to nemůžem vysvětlit. Furt je doma."
"No jo, vy to víte, že je outdoorová, ale ví to taky Želva?"
"Ví to moc dobře, ale dělá, že vo tom neví."
Probrali jsme život Želvy a šli se věnovat svým závějím. Doma mě pak čekala Sára. Taky kočka outdoorová, ale toho času domácí. Jenže u Sára byla loužička. Už druhý den tímto způsobem proti něčemu protestuje. Jídlo má, pití má, pelech má, teplo má, ale něco nemá. My nevíme co a já si myslím, že to neví ani Sára. Prostě jen tak z plezíru protestuje. Třeba že nemůže ven, poněvadž je venku sníh.
Tak to teda ne! Želva je venku, pudeš taky. Sníh nesníh. Kožich máš zimní, tak si běž dělat loužičky někam na pole.
Vyšoup jsem Sáru do závěje. Dopustila se zločinu, trest následoval okamžitě. Outdoorovej.

kde plužit

Přeci jenom už to bude pět let, co jsme tady v Olešku, takže se můžeme řadit alespoň mezi ty, kteří si pamatují, co bylo před těmi pěti lety. Tím šikovně opisuju to, že pamětníky zatím nejsme. Ale i pět let je pěkný statistický vzorek. Tak třeba:
2.11. 2006, 12.11.2007, 12.2.2009, 17.12.2009, 28.11.2010 - to jsou data, jak by Jára Cimrman řekl, zcela nezapamatovatelná. Ovšem když jsem prošel staré záznamy, dala se celkem snadno najít. K tomu patří ještě blíže neurčený prosinec 2005.
A co vlastně mají tato data společného kromě své nezapamatovatelnosti?
Sníh. První sníh té příslušné zimy v Olešku.
Jak je tady vidět, letos ten sníh přišel v naprosto průměrném termínu, i když zatím v největším množství hned takhle zkraje.
Na začátku, kdy jsme tu byli skoro sami, jsem protahoval hrablem cestu až nahoru na kopec sám. Teď tu máme už druhým rokem komfortní službu, tedy takovou tu malou multikáru s pluhem vepředu. Prohrabe nám cestu a ještě posype štěrkem.
Jenže tu ještě tu a tam projede její předchůdce - tedy traktor s hrablem vzadu. S tím jsem měl v začátcích trochu potíže, když jsme se s traktoristou nějak nemohli dohodnout na tom, aby nám protáhl cestu, ze které jsem nakonec ten sníh odhazoval sám. Teď to vypadá, že si pan traktorista chce udržet svou pověst. Zrovna včera ráno. Multikára projela, protáhla cestu, štěrkem posypala. A za půl hodiny přiblafal traktor s pluhem a tu posypanou cestu znovu přeplužil tak, že buď odhrnul nebo zaoral posypový štěrk.
Nu což, zima ještě neskončila, tak se snad pánové dohodnou, kdo bude kdy a kde plužit.