WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kdo tím rejduje

Letos přišla zima daleko dřív, než vloni. Už od minulého pátku vyhrožovali rosničkáři sněhovou nadílkou a tentokrát se nespletli.
Sněžit začalo v sobotu a od té doby nějak moc nepřestává. Včera prý tu v Olešku zapadla do sněhu i naše třistatřicettrojka - tedy jediné spojení se světem, totiž autobus. Říkal mi to pán od pépéelky, který to musel objíždět kolem hrušky a Vltavskou.
Dneska tu máme dobrých dvacet centimetrů.
No ale abychom začali od začátku.
Obě hrabla z minulosti vzala za své. I to poslední, od kterého jsem si sliboval, že vydrží alespoň dvě sezony. Co naplat, bude sněžit, nějak se z toho musíme vyhrabat, až to přijde, a bez hrabla to nepůjde.
Tak tedy že pro nějaké dojedu. V autě i v obchodě je teplo a tak to té chorobě snad nebude vadit.
No a kam jinam, než do Obi do Modřan. Tam je to nejblíž. Ale ouha. Oni to už skoro rok přestavují a je to čím dál horší. Zboží žádné a těch pár hrabel, co se tam krčilo v koutě bylo ještě z té loňské várky, co se neosvědčila.
Tak tedy na Chodov.
Ne, že by tam měli nějaký extra výběr, ale nakonec jsem nějaké to hrablo dal do vozíku, přeci kvůli tomu nebudu objíždět lán světa. A jen jsem ho tam měl, ozve se místní tlampač:
"Vážení zákazníci, z technických důvodů bude obchod zakrátko uzavřen. Nechte vozíky se zbožím tam, kde jsou a vypadněte nejbližšíma dveřma."
Tedy ono to nebylo přesně tak, ale tak nějak v tom duchu to hlásání několikrát opakovali.
Tak oni prostě v Obi nechtějí, abych si u nich něco kupoval. Dobrá. Vezmu to okružní jízdou přes Průhonice a tam snad v Bauhausu ...
Ano, tam měli naprosto nedostižné, turbo, hi-fi hrablo, které se vyznačovalo tím, že jediné za všech bylo dost pevné a tuhé, hliníkové a s ocelovou hranou.
Toť správná volba!
Cestou zpátky jsem přemýšlel o tom, kdo vlastně tím všehomírrem takhle šikovně rejduje. Poněvadž to není jinak možný. To přeci musel někdo zařídit, aby mě dokopal až k tomu regálu, kde jsou přesně ty hrabla, který člověk potřebuje, když čeká tuhou zimu.

to tak

Laskavý čtenář jistě zaregistroval, že tu chybí zápisy nejméně za deset dnů. Témuž jest mi poděkovat za trpělivost, s jakou pořád znovu otevírá stránky woleschka s nadějí, že dneska už konečně bude něco nového. Tož dneska už bude.
Celou tu pauzu způsobil ozdravný pobyt v Egyptě, kde jsem obdržel nějakou obzvlášť zákeřnou virózu, která se v závěru vtělila ve vysloveně odporný zánět čehosi pod lopatkou a v rameni, což způsobilo jednak to, že jsem se vlastně dodneška pořádně nevyspal a taky to, že mě po návštěvě praktické lékařky a čínského maséra odvezla takhle v pondělí v noci mástarostliváHanička na pohotovost, jelikož už nemohla poslouchat, jak skučím. Zřejmě to neznělo dostatečně harmonicky.
"Tak to je ten, jak jste volala?" pravil bodře službukonající internista.
"Ano, pane doktore. Von by sám nepřijel."
"Tak ukažte. Já už se na vás těším," pokračoval felčar, "tady si vodložte."
Vodložil jsem si.
"No to bude dnovej záchvat. Že vy to přeháníte s činkama!?"
"Uhhmm ... ne, činky vůbec nemám. Ale měl jsem virózu a horečky a teď ..."
"Ale teplotu už nemáte, co?"
"No to nemám, zato to rameno..."
"Ale maso vám chutná, to se nevodbejváte, co?"
"Jo, já jim všechno. A jak ty horečky ustoupily ..."
"Tak že by to nebyl dnovej záchvat?"
"A co je to dna?"
"To je taková nemoc aristokratů, to už se právě teď moc nevyskytuje. To je z masa a z chlastu. Že se rád napijete!?"
"No, vobčas. Jako každej. A to rameno bolí nejvíc ..."
"Helejte, já se na to tak těšil. Co řikáte. Já bych vám dal prášky na tu dnu. Tím nic nezkazíme. Dyž nezaberou, tak vám dám taky tuhlec jiný, ty vám aspoň ulevěj."
"Ale jo. Jen když mě to nebude bolet a já se vyspím ..."
Vyhověl jsem ranhojičovi, jen abych ho měl z krku. Prášky jsem dostal, bral - a bylo to na prd. Tak jsem vzal ty druhý, u kterejch stálo, že jsou proti bolestem a že mám bejt klidnej, že nejsou návykový. Když se neberou moc dlouho.
Za dva dny volal doktor. Že prej se stará, jak to dopadlo.
"No to jste mi teda udělal medvědí službu. Nezlepšilo se to a já mám akorát průjem."
"No dyť to se vám řikal, že dostanete. No jo. Tak to holt dna nebyla, no. Tak to beru zpátky. Ale mohla bejt."
Poděkoval jsem se mu.
Zas někdy pojedu na pohotovost dělat radost felčarovi, co si chce něco vyzkoušet. To tak.

hádanka listopadová

Mám tady jednu příhodnou hádanku. Kdo neví, ať se dá poddat.
Na
obrázku je:
a) olešský šnek zahradní, maskovaný
b) x-nestvůra z vesmíru, maskovaná
c) mořský šnek z vody vytažený, vykulený

hlavu zatím má

Jak je to jinde, nevím, ale tuším, že to bude velice podobné, jako u nás.
Zapomínání je totiž součást vesmíru.
V naším vesmíru v současnosti vítězí Matěj. Ovšem já mu velice úspěšně sekuduji. Například moje maska na potápění teď leží někde na molu v Egyptě. Já jsem si však tohoto nedostatku vědom, i když to vědomí k nápravě mé zapomětlivosti nestačí.
Zato Matýsek ani neví, že něco zapomíná.
To třeba přijde ze školy bez mikiny, ani neví, že jí ráno měl. Mikina se najde druhý den ve ztrátách a nálezech.
Nemá lahev na pití. Vůbec netuší, že jí kdy měl, protože ráno si jí sice vzal, ale nepil z ní. Teď už z lahve pije kdosi neznámý, neboť lahev se ve ztrátách nenašla.
Výčet by mohl pokračovat dlouhým seznamem včetně střídavých úspěchů se znovunalezením zapomenutého.
Paní učitelka říká, že to dělají skoro všechny děti.
Zrovny včera byly třídní schůzky a tak jsme se ptali, jestli opravdu paní učitelka má Matějův notýsek. Neměla, pochoptelně. A Matěj už čtrnáct dnů tvrdí, že ho má paní učitelka. Tašku, ve které notýsek nosí spolu s učením a svačinou, zatím má. Tu ještě nikde nezapomněl. A hlavu taky ne.
Ovšem při té frekvenci nemůžeme vyloučit ztrátu alepoň jedné ze zmíněných.

vypít dva litry

Jen jsme byli přivítat paní Zimu, usmyslela si ona dáma, že to vezme vážně do ruky a od pondělka bylo ošklivo, sychravo, deštivo, chladno - a vůbec všechno to, čemu se říká dušiškový počasí. My měl to štěstí, že jsme si zrovna na ten týden naplánovali s dětmi dovolenou v teple u moře.
Egypt je takovou ideální nejbližší destinací, kde vám v tuhle dobu to teplo a slanou vodu můžou nabídnout.
Musím přiznat, že vloni jsme si vybrali líp. Tak už to bývá. Ale dětem se to líbilo nadmíru. Tobogány, bazény, moře, rybičky, šnorchlování - no prostě, jak říkala Kačka:
"Já bysem tam chtěla ještě zůstat, jenomže to nešlo, protože maminka s tatínkem už jeli domů."
Pokud bych měl bilancovat já, nejlépe to popisuje odpolední telefon s Ondřejem:
"Ahoj, tak jak jste se měli?"
"Ale jó, dalo se to vydržet, akorát jsem tam dostal takovou chřipečku."
"A co modrej foťáček, fotili jste?"
"Jó, skvělý, pod vodou fungoval perfektně, chce to co nejblíž přiblížit se k tý rybě a pak jí přemluvit, aby chvilku postála."
"Aha:"
"Ale jinak vážně dobrý."
"Tak to je fajn. A co nějaký střevní potíže?" (tady záměrně používám korigovanou formulaci - pozn. překl.)
"A no jo, ale až dneska, ale to bude dobrý."
"No tak to jsem rád, že je všechno v pořádku."
"No je, já tam vypil litr whisky - a jen jsem přestal, už to na mě sedlo."
"Z toho plyne jasný poučení: vypít dva litry."
"Máš pravdu, příště si vezmu dva. Ale jinak to byla prima dovolená."
Tak tak, byli jsme v teple. Ovšem hodnocení se liší podle toho, kdo zrovna hodnotí.
(foto v galerii)

zima může začít

Byl to šrumec, ale stihli jsme to.
Rychle najít lampiony, nabít baterky, opravit držátka, zalepit roztrhané části, vyzkoušet - a mohli jsme vyrazit. Vítat zimu.
V pátek se před školou u rybníka ve Zvoli sešla hromadada dětí s lampiony, dál i basa, kytary, bubínek a šlo se pěkně po hrázi.
Na zastávkách cestou do lesa se zpívalo. Paní ředitelka to tentokrát vedla a
s lucernou v ruce předzpěvovala hlasem zvučným. Táhlo se obvyklou cestou, děti svítiliy jak světlušky a cestou se předháněly, komu víc shoří lampion. Naštěstí to bylo jenom jako, protože většina lampionů už byla osazena žárovičkami a Matýskovo:
"
Mě už prohořel, až to praská, slyšíš, tatínku?" znamenalo, že se mám podívat, jak náročně namáhán je jeho lampion.
To
Kačka se starala hlavně o písničky.
"Já umím Holka modrooká," řekla paní ředitelce.
"Tak
pro Kačenku dáme Holka modrooká!"
A muzika se do toho pustila, až okna v ulici drnčela. Přidali pro děti i ...hrkrrr, mrrdrr-rrkrrrr ..., což byly, jak pravila paní ředitelka, slabikotvorné souhlásky.
Asi byly, ostatně ona to musí vědět.
A pak se šlo dál až do lesa. A tam byla
perníková chaloupka a u ní paní zima a děti dostaly všelijaké buchty a dobroty, jelikož aby měly - jako zvířátka - zásoby na zimu.
Tedy Kačka si zásoby vytvořila řádné a vzala si do každé ruky, aby náhodou přes zimu netrpěla hladem.
A po těch scénkách s paní zimou se šlo domů.
Tak teď už může zima začít. Děti mají zásoby a školu, kterou jim čím dál tím víc závidím.

abych si na ně nesed

Kdyby pánbůh chtěl, aby člověk plaval jako žaba, nadělil by mu plovací blány. Což evidentně neudělal. Spisovatelé a režiséři sci-fi si tedy musí vymýšlet všejilaké člověky obojživelníky, aby ten nedostatek alespoň trochu napravili.
Nám ostatním nezbývá, než plavat jen tak, anebo - když je nám to málo - si ty plovací blány dokoupit. Pochopitelně se nedá do krámu jen tak přijít a požádat o sadu apartních plovacích blan. Ovšem ploutví mají v obchodech habaděj. I já je občas používám. Jednomu to šnorchlování pak jde o poznání líp.
Zrovna tuhle jsem kontroloval stav svých letitých odřených ploutví. Jenže ploutve nebyly jen odřené, ale i jaksi napůl zlomené. Nějak ten materiál nevydržel to plácání sem a tam. Tudíž bylo třeba zajít do zmíněného obchodu a požádat o pár ploutví nových.
Což jsem učinil.
"Víte, já potřebuju jenom takový obyčejný, hlavně aby vydržely a nespadly mi z nohy."
"No tak třeba támhlety."
"A vydržej? Víte, já mám ty starý už zlomený."
"Zlomený?"
"Jo. Tuhle v těch postranních výztužích."
"Aha. No ale to na nich nesmíte sedět."
"Co to?"
"No sedět. Dyž si na nich budete sedět, tak je zase zlomíte."
"Ale já s nima plavu, já na nich nesedim!"
"Dyť řikáte, že je máte zlomený."
"No to mám."
"Tak jste na nich seděl. To jinak zlomit nejde."
Pana prodavače - potápěče nešlo nikterak zlomit. Nepřesvědčil jsem ho, že po těch deseti letech už jsou prostě polámaný od používání a ne od sezení.
Nu což , sedl jsem si a jednu ploutev si nasadil, abych vyzkoušel, jestli nepadá.
Pan potapěč mi za ní vzal a zalomi mi jí až ke kolenu.
"No vidíte, zlomit nejde a tenhle pohyb ani neuděláte. A když vám nespadla teď, tak vám nebude padat ani ve vodě."
"No jo, tak jo, tak já si je vezmu."
Co jsem měl dodat. Ploutve jsme si vzal a teď mi nezbejvá, než dávat pozor, abych si na ně nesed.

pohádka bude

Tak zas musím pryč. Bude to taková kombinovaná cesta. Trochu autem ,trochu vlakem. Další pokračování (pokud mě po cestě nezbyde chvilka na deník) zas až v pondělí.

to von Lovecraft uměl

Některé věci kolem nás se postupem času stanou jakousi naší součástí, přestože k nám nikterak nepatří.
Třeba ten pán, co mu patří autoservis vedle ve vsi je prostě náš pan Hrubý, protože jsme si na něj zvykli a on na nás a na neduhy a potřeby našich aut.
Jednou z mých součástí je i knihkupectví v Opletalce. Maťa se to jmenuje. Chodím tam často.
Zvykly si na mě slečny, co tam prodávaly dřív, zvykli si na mě i mládenci, kteří tam vedou knihkupeckou praxi teď. V pondělí jsem si zase šel prohlédnout novinky. Byly tam hned dvě. Jednak báječná knížka o perspektivě a jiných optických klamech a potom knížka s Lovecraftovými povídkami. Vzal jsem obě.
Pan knihkupec hned povídá, že je to knížka báječná.
"Já byl v Kroměříži, my tam máme rodinnou hrobku," vykládal mi mládenec, "byl jsem tam za tetou."
"No jo, teď na dušičky, to se rozumí."
"A já měl tu knížku s sebou," pokračoval mladý pán, "a spal jsem v Kroměříži v ..."
"V tý hrobce, že jo?! Dyź jsou ty dučičky ...." vyhrkl jsem.
Pan knihkupec se na mě trochu pobaveně a trochu pohoršeně podíval:
"Když jsou ty dušičky, tak jsme spal v Kroměříži v hotelu a tu knížku jsem přečet celou. Měl jsem na to čas."
"Tak to jo. Vono to je téma jak udělaný na tenhle čas."
"Jo to je." Souhlasil mládenec.
Jo, to von Lovecraft uměl. A ani kvůli tomu nemusel spát v hrobce.

blbnouti třeba

Opakující se události se stávají tradicí.
Tož tedy již tradičně dostali Kačka a Matýsek Diplom za nejstrašidelnější dýni.
Ona tedy paní učitelka Iva jaksi mimo protokol pronesla, že se mi ta dýně povedla, ale bránil jsem se. Pravil jsem, že jsem než reprodukční řemeslník, a návrh že dělala mášikovnáHanička.
Tak, tak. Ve školce byl zase halloween. Matěj se tentokrát účastnil už jako vysloužilec a prvňák. Taky na to měl pořádný knír. Kačka naopak byla zmalovaná jak baba a na hlavě měla cosi připomínající nakopnutej drn. Masek bylo tentokrát ve školičce nepočítaně.
Všechno to začalo příletem čarodějnice. No vážně. Baba přilítla vzduchem směrem od Vraného a žuchla přímo na dvorek školičky. Pak si pěkně za rohem a potmě odepjala prsák a sedák a šla skřehotat mezi děti. S vodníkem, pochopitelně. Ten se přiloudal i s vozejkem plným cen pro děti odněkud od rybníka. No a začalo se hodnotit. Kdo je nejlepší maska, kdo je nejstrašidelnější, kdo udělal strašný strašidlo a kdo hroznou dýni. Byl to mumraj , že dvorek přetékal dětmi do všech stran.
Pak přišel čas na strašidelný běh. Tentokrát byly trasy podle svíček dvě. Pro menší - to byla ještě Kačka - a pro větší, to už byl Matýsek. Oba byli stateční. Kačenka asi trošku víc, protože prý se trošku bála a na konci si i utřela slzičku. Matěj to proběh, ani se neoklepal.
No - a máme tu tradici. Brblati na haloween netřeba. Naopak, třeba blbnouti. To se dneska počítá.
Obrázky jsou
v galerii.

Rychlý Kola

Tak a je tu listopad. Ještě včera nebyl. A protože bylo ještě léto, zatímco dneska už není (alespoň podle času), šli jsme na poslední letní procházku.
Pochopitelně hledat poklad. Tedy cach. U nás v Olešku jsme zatím hledali a našli jenom jednu. Byl nejvyšší čas to napravit. Našli jsme jí hned.
Kdo by se vydal na Zlatou vyhlídku, určitě ho odmění nádherný pohled na údolí Vltavy. Matěje i Kačku odměnila krabice s pokladem - keška. Uložili jsme do ní i náš první v Krkonoších nalezený cestovní předmět - Velkou Medvědici. No a potom ještě druhou kešku o párset metrů vedle. Cestou ke třetí, kterou jsme ale jen "vzali na vědomí" pro příští procházku, jsme potkali akrobaty na kolech.
Oni to byli jen obyčejní kluci asi tady od nás z Oleška nebo z okolí, ale dělali s těmi koly psí kusy. Oni totiž mají támhlec nad Oleškem vybudovanou akrobatickou dráhu.
To se vyleze na kopec, rozjede se to co to dá proti druhému a hop - skočí se proti třetímu a na tom třetím se ještě udělé nějaká kudrlinka. Takhle se to snadno povídá, ale já bych tam nejel a neskákal ani za nic.
Děti na kluky koukali a Matýsek hned, že je to pěkný, že se mu to líbí.
Tož jsme chvilku se svolením kluků očumovali ty jejich skoky.
Napadlo mě, že jim natočím na telefon malej filmeček, aby se viděli.
"Docela dobrý," povídá ten jeden, co jsem mu to ukázal jako prvnímu.
"Jo, docela to de," pravil jsem, protože mě nic chytřejšího nenapadlo.
"To je ta nová čtyřka, co?"
Než mi došlo, že mluví o telefonu, chvilku to trvalo.
"Na tom sou ty videa dost dobrý, to HáDéčko je poznat."
"Jo. Jo asi sou," koktavě jsem přitakal, abych nebyl mimo mísu.
Kluci šli dál skákat a mě teprv za chvíli došlo, že mám možná u mládeže nějakej mírnej bezvýznamnej plus.
Ale oni maj u mě daleko větší.
Ty skákací rampy si totiž udělali sami z hromad jílovité hlíny, palet a starých koberců.
Nějak mi to připomnělo staré Foglarovky. Rychlý Šípy už se asi moc nenosej, ale Rychlý Kola - to by přeci šlo.