WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kožich číslo dvě

Je tu teprve konec ledna, zima je v plné síle. Dalo by se říct, že jsme tu zapadlí, jak vlastenci a letos to vypadá, že nejmíň do května bude v Olešku půl metru sněhu. To všechno by mohlo být třeba i pravda. Je tu ovšem ještě další pohled na věc. Z menší výšky. Z kočičí.
Taková Sára to vidí tak, že je letos vlastně ohromný teplo. Takový lokální. U nás doma.
Ona vždycky na zimu nasadí velice hustý kožich, aby mohla běhat bez obav tady po těch svých prériích. Letos byl kožich hustý převelice v očekávání tuhé zimy. To se Sáře splnilo. Jenomže letos je i na ní sněhu víc, než stačí odhrabat packama a zima je přeci jen o fous větší, než jindy. Proto je Sára doma. To se ovšem projevilo na jejím vidění světa. Pro ní nastalo lokální oteplení a rozhodla se, že už bude jaro a když ne jaro, alespoň teplo dost velké na to, aby kožich odložila.
Ona si prostě tenhle týden už začala odrbávat ten zimní hustý kožich. Nemá ho doma zapotřebí a navíc je v tom zbytečný horko.
Teď jenom nevím, co bude dělat, až bude pod nulou i v dubnu. Začne zakládat zimní kožich číslo dvě a nebo zůstane za kamnama?
No uvidíme.

vy hajdaláci!

“... za dlouhých zimních večerů ...” je oblíbené určení času, ve kterém se člověk chystá pustit do věcí, na které jinak není čas anebo se mohou zdát být zbytečnými. Nejinak je tomu i u nás. Některé z těch neodkladných záležitostí, pravda, nejsou přeci jen tak horké, jak se zprvu zdálo a proto není nadále nijak blíže určeno, za ktrého to zimního večera se děj má odehrát, ani ve kterém století to má být. Jsou pochopitelně i jiné, daleko důležitější věci, které odkladu nesnesou.
Například moje záliba ve starších filmech se rozhodně odkládat nedá. A teď, když jsme zasypáni sněhovou nadílkou se převelice hodí, že mám porůznu nasbírané například animované pohádky. Děti přijdou ještě celé prokřehlé z venku a po večeři následuje večerníček. V mé režii ovšem.
Dělá mi velikou radost, že kromě známých večerníčků jsou u nás oblíbené i pohádky třeba od paní Týrlové či pana Zemana. Ale nejen ty. Staré animované filmy jsou ideální právě na ty dlouhé zimí večery. Znáte třeba Dva mrazíky nebo Atom na rozcestí či Andělský kabát? A co třeba Hup a Hop? No prostě za těch dlouhých zimních večerů se u nás pohádky nejenom čtou, ale i sledují.
Z těch zásadních mi ovšem chybí Ferda Mravenec Františka Vlčka z roku šedesát. Pamatuje na toho šneka? “ ... vy hajdaláci, vy uličníci, až já vás doženu! ...”

dvacátýšestý leden

Dvacátýšestý leden je datum veskrze památné.
Dneska to říkali v rádiu, tak to musí být pravda.Tak například v roce 1926 ve vesnici Ojmjakon v SSSR byla naměřena historicky nejnižší teplota na severní polokouli −71 °C. A hned nato další senzace: v roce 1993 byl Václav Havel zvolen prezidentem České Republiky. Dají se k tomu datu vyhledat další světemhýbající události.
Ta největší ovšem nastala právě letos. Ve Zvoli. Matěj totiž byl ve škole u zápisu. A to je pochopitelně událost nejvyšší priority.
Čímž i našemu Matýskovi nastanou co nevidět časy, kdy se o těch všech událostech začne učit, aby jejich běh někdy v budoucnu mohl třeba i ovlivňovat.
To se ovšem všechno teprv uvidí.
Prozatím bude stačit, když si prvního září nezapomene svačinu a cvičky.

sadista

“Jedeš, jedeš, ...!” slyšel jsem večer z koupelny.
Jdu se podívat. MáčistotnáHanička stojí ve sprše a proudem vody splachuje vaničku.
“Co se děje? Tobě to bylo málo čistý?”
“Já tu mám pavouka. Jedeš!”
“Šišmarjá nech ho! Dyť ho spláchneš!”
“No právě, ať se tam utopí. Nemá mi lézt do sprchy.”
“Ale dyť je to jenom pavouk. Já ho vylovím. No pocem. Neboj. Panička tě nemá ráda, ale mě se nemusíš bát. No ták.”
“Von ti uteče. Jedeš. Dej ho vode mě pryč!”
“No jó, dyť už ho mám. Tak poď. Pudeš na procházku.”
A jako obvykle jsem otevřel okno a vyhodil pavouka na čerstvý vzduch.
“Sadisto!”
“Jakejpak sadisto. Já ho zachránil před utopením. Byl celej zmáčenaj.”
“No, právě. A venku je vosum pod nulou!”
“Aha ... to sem ho ... teda ... asi nezachránil ...”

jak stříleli z tanků

Je to zrovna rok a týden, co jsme byli ve Smržovce.
Když mi zavolal Ondřej, jestli pojedem letos zas, musel jsem se zeptat dětí.
“Ano! Pojedem na tanky!” Zvolali téměř jednohlasně Kačka s Matějem. I vypravili jsme se již podruhé za nadšenci do
muzea obrněné techniky, abychom byli svědky jezdění tanků na sněhu.
Letos to obzvlášť vyšlo. Počasí bylo vysloveně na objednávku.
Ovšem objednané byly i ozbrojené jednotky. Tedy spíš ozbrojení jednotlivci. Všem bylo náležitě zima. Inu dvanáct pod nulou, to je už docela dost. I na globálně oteplenou planetu. Vojsko se tedy zahřívalo střelbou slepými náboji pro radost do vzduchu, což Kačenku naopak vůbec nerozehřálo, nýbrž rozplakalo.
“Ale já se bojím. Oni, tatínku, z těch tanků střílejí.”
“Neboj, Kačko, to není z tanku, to je támhle z té pušky.”
“Ale já se bojím.”
Úplně jsem to chápal a šli jsme radši dál.
Pak jsme se ještě šli vyčůrat, což v téhle zimě a na sněhu je taková trochu vyšší dívčí. Kačku se mi podařilo odstrojit a nepobryndat kšandy, ale čím ji utřít ve sněhu?
Správně. Tím sněhem!
“Ale to studí, tatínku.”
“Studí, Kačko, ale už jseš utřená, tak se zas oblečem.”
“Ale já nejsem utřená, já tam mám sníh.”
“Jseš utřená a ten sníh roztaje.”
“Ale to budu mokrá.”
“Budeš, ale jenom od sněhu a jenom trošku.”
“Ale ...”
“Tak dost. Už je to hotové.”
Uff ... tak to bysme měli. Teď ten tank...
“Ale nám je zima, tatínku,” pravil Matěj za chvilku, když jsme se brodili sněhem k té železné potvoře.
“No jo, ono je vážně zima. Tak půjdem do auta.”
V autě jsem zatopil a ještě šel udělat pár obrázků (
jsou opět v galerii, letošní začínají Marusjou ). Ale pak už jsme museli jet.
Tak snad napřesrok už by to mohlo být bez fňukání. Protože celou sobotu a neděli Kačka všem vyprávěla, jak jsme byli na tancích a jak z nich stříleli.

je to z ruky

Počítám se mezi militantní nekuřáky. Vzniklo to tak, že jsem někdy před dvaceti lety kouřit přestal.
Pokračovalo a pokračuje to tak, že prozření se v mém případě projevilo osvojením si názoru, že kuřáci jsou sice živočišný druh s právy stejnými jako nekuřáci, ale nějak jim to nedochází. Tedy jestli má někdo právo nebýti omezován ve svém bytí, jsou to stejně kuřáci jako ti ostatní.
Pro lepší pochopení to lze vysvětlit tak, že když jsou na refíži dva a jeden z nich kouří, je to hulvát a omezuje práva toho druhého, protože mu smrdí pod nos a nutí ho dýchat, co nechce. S prominutím kecy o tom, že aby náhodou někoho neubylo a že klidně může jít o kousek dál, když to jednomu vadí, jsou opravdu jenom kecy vedené kuřáky, kteří nemají ani drtek sebereflexe. Takhle bych dokázal dštít ještě dlouho a vím, že je to postoj veskrze nepopulární jako ostatně každý takový, který jde jaksi proti zavedenému zvyku, byť by ten zvyk byl sebepitomější.
Ten zvyk velí, že v hospodě se pije pivo a k pivu že patří cigareta, to dá přece rozum. Možná dá, ale leda tak rozum zastřenej. Do hospody právě proto nechodíme a když už, pak hledáme ty, kde se nekouří.
Už jste to někdy zkusili? Jehla v kuce sena je proti takové hospodě viditelná, jak úplněk za jasné noci.
Jedním z důvodů je opět ona pokřivená argumentace, že by tam nikdo nechodil, kdyby se tam nesmělo kouřit. Opak je pravdou. Ovšem přikazovat to nelze, s tím souhlasím. Je to na rozhodnutí majitele.
A že to funguje v úplně běžné restauraci, jsem měl příležitost zažít včera v Opavě. U restaurace dost aut, vevnitř plno, obsluha vzorná, ceny mírné, prostředí příjemné, jídlo výtečné, měli i mátový čaj a - nekouří se tam! A co víc:
hospůdka se přímo chlubí tím, že je nekuřácká. Snad právě to přitahuje hosty.
Mé srde nekuřáka zaplesalo.
Jednu šmouhu na kráse to přeci jenom má. Od nás z Oleška je ta hospůdka docela z ruky.

zkušenost

Předměty běžné či každodenní potřeby. V každém věku má člověk jiné. Například dudlíkem to začíná. Nočníkem to pokračuje a někdy i končí. A to jsem vybral takové, co uspokojují ty, řekněme, nejzákladnější potřeby.
Jsou spousty jiných a všechny jsou pro uživatele nadmíru důležité. Fajfka, brýle, auto, sněžnice, ... no prostě ledacos.
Patří mezi ně i sluchátka. Zvláště v dnešní době empétrojek si málokdo dokáže představit například cestující mládež bez čehosi vetknutého do zvukovodu se šlahouny vedoucími někam do kapsy ke krabičce napěchované rámusem. Sluchátka slouží pochopitelně i k ušlechtilejším účelům, než ke zvukové narkóze. Třeba k poslouchání jazykových kurzů, no však každý ví.
U nás doma je sluchátek habaděj. To především kvůli mně. Od malička jsem měl rád pohádky v rádiu nebo z gramofonu. A to mi vydrželo. Pohádky sbírám dál a sám je i dětem čtu a pro sebe sbírám nahrávky pro větší. Třeba Verneovky nebo archivní rozhlasové hry a vůbec věci, kde člověk slyší hezkou češtinu a hezké příběhy. A děsně rád je poslouchám, čímž se dostáváme zpátky ke sluchátkům.
Většinou používám takové ty pecky, co se zasadí do ucha a člověk s nimi může klidně i ležet a poslouchat. Ano, samozřejmě, že usnu. Ale při pohádce se přeci usíná nejlíp.
Sluchátka pak končí uložena někde u postele na koberci.
A už se blíží katastrofa. V podobě nenažraného dravce s otáčejícím se kartáčem, který pohltí všechno, co je mu v cestě. Lux. Znovu se stalo, že při uklízení SE nějak přihodilo, že vysavač sluchátka pozřel. Našel jsem je pak už vymotána z tlamy luxu. Po amputaci. Zvukové měniče byly čistě odděleny od kabílků, vše pěkně složeno na místě. Jeden by řekl, že je důvod roztesknit se a být zádumčivý. Vůbec ne. Sluchátka mají doživotní záruku a za manipulační poplatek vám v servisu dají fungl nová.
Mám s tím zkušenost. Půjdu si už pro třetí.

riskantní metoda

U Jóviše, dyť jedu třicet a furt je to moc, povídám si včera v Černíkách.
Ona je tam taková zatáčka, co je sice jediná, ale kdejakej širón se tam řítí jak v cílový rovince.
A zrovna včera byl jen stupeň nad nulou, všude mokro, rozbředlej sníh ... no prostě opatrnosti není nikdy dost. Obzvlášť když mám na sedačkách vzadu děti.
No a jak tak jedem tou zatáčkou domů, vyloupne se z cesty od Hrubých samoobsluhy cyklista. No teda cyklista. Takovej chlapík, kterej vypadal, že jede zrovna z kolchozu a nasedá na kolo. Ale vono mu to nějak nešlo.
To bude tou sněhovou břečkou. To je taky rozum, jezdit v tomhle marastu na kole.
A hele, vony se mu nějak smekaj nohy z těch šlapek. To von nechal kolo venku a jak mu to namrzlo, tak mu to teď klouže.
Litoval jsem toho chlapíka, jak to má těžký.
To už jsme se k němu během těch pár vteřin pomalu sunuli.
Ještě jsem přibrzdil a uhnul co nejvíc ke straně, abych ho tou kaší neohodil.
A v tu chvíli jsem to konečně pochopil.
Kdepak chudák. Kdepak z kolchozu. A už vůbec ne namrzlý šlapky, natož pak cyklista.
Chlapík byl prostě navátej jak prašan a to kolo měl místo podpůrného zařízení, aby neupad.
Motal se cestou a pro formu naznačoval, že by třeba jako do těch pedálů nastoup’, teda kdyby jako vo něco šlo. Akorát, že vo nic nešlo a tak si to šněroval zatáčkou směrem ke Zvoli.
Inu, každej máme na vystřízlivění vlastní metodu, ale tahle mi připadla docela riskantí. Obzvlášť, když už se začínalo šeřit.

pěkně při zdi

Vono to dneska padá, hlava nehlava. Dalo by se říct včera.
Nastala malá obleva, jenom stupínek nad nulu. To stačilo, aby se hnuly ledy na střechách. V Praze lítaly ze střech kusy ledu jak z modřanskejch ledáren. Naštěstí se snad nikomu nic nestalo, ale to dunění bylo jak o manévrech.
Doma jsem na to nějak zapomněl. Jenom mi bylo divné, že zápraží, které jsem ráno před šestou odhrabal dočista dočista, bylo zas plné sněhu. No jo, vlastně, dyť to padá za střechy, povídám si, a šel jsem to zas shrnout. Kdepak, žádná historka se zavalením se nekonala.
Večer jsem šel nahoru pro cosi do pokoje. A vtom rámus, jako když nám padá střecha. Střecha nespadla, ale na severní straně se utrhl ten největší kus sněhu, co jsme na střeše měli, a žuchlo to dolů.
Další práce.
Začínám přemýšlet, jestli bychom si na zápraží taky neměli dát cedulku “pozor padá sníh” nebo “některé cesty se v zimě neudržují”.
Jenže k čemu by to vlastně bylo. Sára, která jediná by mohla ten zával odskákat, stejně číst neumí a tak se radši drží v domě. A my ostatní se budem radši držet pěkně při zdi.

historické maximum

Ráno v neděli znovu začal padat sníh. Ne, že bychom to nečekali. Sousedka Lenka to hlásila už v sobotu odpoledne.
Hrabla jsou v pohotovosti. Odpoledne jsme uklidili sníh a učinili pokus o stavbu druhého iglů, který se nezdařil, neboť architekt se nedohodl se stavitelem, díky čemuž byla příliš zeslabena klenba, která se vzápětí zřítila. Naštěstí nikdo nebyl uvnitř a tedy ani zavalen. Vznikla tak rozvalená pevnost vhodná k obraně před sněhovými koulemi metanými zuřivými nájezdníky ze sousedství od rybníku.
Promáčení jsme byli odvoláni od bitvy ku svačině a to právě začalo znovu sněžit.
Suma sumárum ráno tak pět, odpoledne možná deset. No a jestli to vydrží přes noc (píšu si záznam večer), budem tu mít na Olešku v pondělí ráno akorát tak první půlmetr sněhu, co tu jsme. Tedy historické maximum od roku 2005.
Jak ono to bylo s tou malou dobou ledovou? Nepředcházelo jí náhodou nějaké menší globální oteplení?

farma pro vetřelce

O kachnách už tu byla řeč několikrát. Sousední farma zvířat je ostatně zdrojem zábavy dost často. Když je to někdy potřeba, zajdeme i krmit. Třeba zrovna ty kachny. Včetně okrasné. A o té je dneska řeč.
Takhle někdy po prázdninách se kolem naší zahrady prohnala vzduchem kachna. Ani divoká, které tu občas létají, ani bílá, které tu naopak nelétají. Taková napůl. Ozdobná. Sousedi nám vzápětí prozradili, že je to teď jejich kachna. Ale že je to vlastně povoláním vetřelec. Vetřela se prý nejdřív do domu, tedy do zahrady, jednu známému. Což na začátku vypadalo jako příjemné zpestření jezírka. Později se ovšem ukázalo, že kachna se projevuje nejen zdobným peřím, nýbrž i méně zdobnými kousky, co z ní vypadnou. Musela pryč.
Čímž se dostala na OLeško, neboť byla zachráněna právě sousedy, kteří nabídli k dispozici svou farmu zvířat. A tak jsme měli to potěšení i my, i když při přeletech nad naší zahradou jsme kachně přáli šťastný let i přistání, ale hlavně ne u nás. Kachna si tu zvykla a je teď soušástí místního biotopu, jak by řekl odborník.
Tuhle přijela návštěva.
“Hele, ti jedou k sousedům,” pravila mápozornáHanička.
“Uhmmm.”
Návštěva vystoupila z auta. Zrovna jsme stavěli iglů.
“Jé, kde se tu bereš?” pravil jsem překvapě.
“Přijeli jsme se podívat, jak se vede naší kachně.” pravila návštěva stejně překvapeně.
Byl to bývalý kolega, se kerým se známe skoro dvacet let a neviděli jsme se už nějaký ten rok. Ta kachna byla vetřelcem původně na jejich zahradě.
Zasmáli jsme se té neuvěřitelné náhodě i tomu, při jaké příležitosti jsme se sešli.
A ve mně hlodá jakási obava, jestli někdo z mých dalších známých či kamarádů nemá doma nějakého nechtěného tvora. Protože to by se mohlo stát, že bude za nějaký čas u nás na Olešku farma pro vetřelce.

kam na oběd

Krmítko bylo na podzim hitem sezóny. Usmyslel jsem si, že ho vyrobím a vyrobil jsem ho. Takové krmítko kromě vzhledu musí splňovat svůj účel. Účelem krmítka je krmit kolemjdoucí, tedy kolemletící ptáky.
No jo, ale jak těm ptákům voznámit, že mají nachystáno. Těžko dávat do novin inzerát. Tady mi žádný pí ár nepomůže. Popravdě jsem si nevěděl rady. Od podzimka sypu pod stříšku obzvlášť šťavnatá semínka. A nic.
Ani vrabec se nevohlíd. Přišla zima. Semínka jsem dal i na stříšku. Zboží se musí pořádně vystavit, že ano.
A kunčofti furt nikde.
Napadl sníh. Spousta sněhu. Krmítko jsem ometal a semínka dával i pod něj, aby jako bylo jasno, že to není žádná fligna.
Kde nic tu nic. Ani ptáčka zpěváčka.
Hrabal jsem tuhle sníh. Soused vyhrabával zpod sněhu auto:
“Víš, že máme novej přírůstek na naší farmě zvířat?”
“Jak bych to moh’ vědět?”
“No jo. Máme kosici. Vona slyší na jméno ‘kachny’, bydlí s nima a dycky dyž je voláme, tak se přiloudá na jídlo.”
“Jo tak proto vona si u nás toho krmítka ani nevšimne. Vona je přežraná.”
“To asi bude. Ňáký semínka jí netankujou.”
Záhadu s prázdným krmítkem jsem měl vyřešenou. Ptáci prostě choděj na oběd jinam.
Ale hned druhý den co nevidím:
Kosice se v podřepu uvnitř krmítka láduje slunečnicovými semínky, až se krmítko kinklá.
Tak vida. Stačí, aby sousedi jednou zapomněli dát drůbeži, a hned je u nás frmol.
Nezbývá, než doufat, že kachna nepřiletí. Ta by nám to krmítko rozsedla.

potřetí o sněhu

Dnes do třetice o sněhu.
Ale povídání bylo dost. Teď obrázky. Jsou
tady v galerii.

iglů na Olešku

Sněhu je letos opravdu hodně. Takové události jest zaznamenávati.
Dneska už nepadá, zato venku je pořádnej samec. Nějakejch vosum pod nulou.
On tedy už včera soused Vesele poznamenal, že je mu jasný, že stavbou toho iglů před vrátky protestuju proti globálnímu oteplování. A vlastně měl pravdu. Rozhodně ta stavba inspiruje přinejměnším k zimním sousedským rozpravám:
Šla kolem starousedlická rodina. Támhle pod kopcem bydlí.
"Pomáhej pámbu," povídá paní.
"Dobrý den", povídám, "Tak letos nemáme sněhuláka."
"Jak je to možný. Ste dycky měli toho největšího."
"No jo, vono to de z tohohle sněhu blbě."
"To jo, to máte pravdu."
"Ale zato máme největší iglů."
"No," povídá paní, "to u nás na zahradě máme větší! Malej se tam vejde skoro celej."
"Vono to naše nevypadá," nedal jsem se, "ale tam se vejdu celej já."
"No tak to jó, to máte největší", pravila paní se smíchem a šli zimní procházkou dál.
Tak jak je to s tím oteplováním?! Tady na Olešku už se stavějí iglů!

vejdu se tam celej

Nadílka je to kapitálská. Máme v Olešku sněhu za ty čtyři roky, co tu jsme, největší porci. Počítám, že třicet centimetrů určitě - to bylo včera - a dneska ráno to těch čtyřicet bude dobrejch.
Cesty jsou tu protažené líp, jak v Praze a z těch kup materiálu, který odhrnujeme, jsme se rozhodli zas něco postavit.
Ono tedy se jaksi nabízí postavit tradičního českého sněhuláka. Jenže ten už tu stál každý rok vyjma jednoho, kdy sníh moc nebyl. Tak co tedy. Důležité je nejdřív navršit dostatečně velkou zásobu modelovací hmoty. Aby měl tvůrce z čeho tvořit. "
"Co třeba iglů?" povídám.
"Uhmmm...."
Tak jsme dál kupili a pořád ne a ne přijít na to, co z toho bude.
Až přišli támhlec sousedi a povídají, že by to mohlo být iglů. MášikovnáHanička se toho hned chytla a začala dlabat.
Ono takové sousedské pobídnutí je něco jiného, než když to říkám já.
Pustila se do toho s takovou vervou, že při té dřině ztratila i čepici. Za chvíli byl sněhový stan hotov. Jenže jaký mu dát tvar? Jen tak obyčejná hromada to zůstat nemůže. A tak zase přišli sousedi - to už s kočárkem obešli dokola půl Oleška.
"A co takhle šneka?"
"Matýsku, tak budeš mít šneka!" Zavýskla nadšeně máhraváHanička.
A Matýsek má šneka. Teda šneka - sněhuláka. Šnečuláka. A v jeho domečku se dá bydlet!
Vážně. Zkoušel jsem to. Vejdu se tam celej.

zámecká paní

"Kde to je? Praha?" otázal se Nickův pomocník Kuřátko.
"Ve Vídni," odvětil se samozřejmostí v hlase Nick Carter, největší detektiv světa.
Při pohledu z Ameriky holt všechno tak nějak splývá a mnohdy toho lze použít k pobavení publika. Pokud jde ovšem o zábavu.
Když ale člověk s vážnými úmysly vyhledává odpověď na vážnou otázku, měl by dostat i vážnou odpověď. Například když zadáte v internetovém prohlížeči zrovna heslo Praha, obvykle se vám dostane spousta odpovědí ze všech možných oblastí.
Ale zkusili jste někdy zadat do gůglu woleschko? Já to občas udělám. Ze zvědavosti. Tu a tam se dozvím, že můj deník čte i nějaký jimý psavec a někdy má i na svých stránkách na woleschko nebo jeho část odkaz. Člověka to potěší.
Dozvídám se tak i jiné údaje. Pohříchu samé nesmysly. Třeba jaké jsou hotely v Olešku a podobně. Tuhle jsem se ale dozvěděl jednu naprosto zásadní informaci. Tvůrci oněch stránek budou zřejmě geniální geografové se zvláštním přihlédnutím k četbě nickcarterovek.
Nevěřili byste tomu, ale Oleško je ve Vídni! Konkrétně tedy v Schönbrunnu. Což má zcela nečekaně i své pozitivní výsledky.
Když totiž tenhle zápis četla mámiláHanička, pravila zasněně:
"Jestli ten šébrůn nakonec není naše zahrada. Tak já teda budu zámecká paní. Ach ..."

ta pravá

"Dyť je osm, kdo to může bejt, bez vohlášení?"
Šel jsem otevřít. Ale nikdo za vrátky nebyl vidět. Cosi bílého se tam pohybovalo. Všude sníh, bílé plaňky na plotě - kdo to má ksakru rozpoznat?
"Copak je?!" houkl jsem k vrátkům.
Ticho.
"Hm. Tak to já teda ..."
"My tříí kráálóóóvééé jdééméé k váám ..."
"Jé! Tak to pojďte, už běžím votevřít. Von nám zamrz zámek."
"... štěstí zdraví přejééééme vám."
"No to je úžasný, pojďte dál."
"Štěstí zdraví dlouhá létáááá..."
"Báječný!"
"...my jsem k vám příííšli z dááálekáááá."
Kluci byli fantastický. Mrňousové králové měli s sebou i dvě holky, všichni ve skvělých kostýmech. Zpívali celou dlouhou koledu a holky přidaly ještě jednu. Pak spustili krásné vinšování.
Byli jsme úplně u vytržení. Škoda, že už naše děti spaly.
Sousedovic kluci a ještě kamarádi ze školy ze Zvole přišli na tříkrálovou koledu. Zpívali i koledovali jak na divadle.
Koledu dostali i příspěvek na dětské hřiště. Že prý bude ve Zvoli blízko školy.
Bylo to náramně krásné překvapení. To je za poslední měsíc už druhý hezký zážitek způsobený zvolskou školní mládeží.
Už se těším, až půjdeme s Matýskem k zápisu. Vypadá to, že tahle škola je ta pravá.

NKPGO

Děti včera jezdily na všem možném po sněhu. Nemohl jsem je dostat ze školky domů. Inu užívají si zimy i té trochy sněhu, který nám tady tuhle zimu napadl už potřetí. Na rybnících se bruslí a i malý rybníček, vlastně spíš loužička, na naší návsi už zamrzl, což znamená, že je opravdová zima.
Zima je nejen u nás, ale i po celé Evropě, mnohde taková, jaká tu už roky či desítky let nebyla. Pořádný mráz je na naší polokouli prostě všude.
Před vánocemi zapadal sněhem i globální oteplovací slet v Kodani. Nikomu ze zúčastněných se nepodařilo dýcháním na rtuťový sloupec zvrátit vývoj počasí.
No prostě ti, kdo chtějí, si užívají obvyklých zimních radovánek. Teď je na to ten správný čas.
A mě napadlo, že bychom mohli - koneckonců tady se kdejaká švejkovina hned ujme - založit něco jako Národní Kongres Proti Globálnímu Ochlazování. A jako první počin poslat do Indonézie ostrou protiochlazovací petici za odstranění všech klimatizačních zařízení, které ve svém důsledku ochladí počasí na našem kontinentě nejméně o jedno promile stupně Celsia za tisíc let, čímž vznikne na Sněžce ledovec.

přesně uprostřed

"Tak to bumeme muset zkusit," pravila tuhle mápečliváHanička.
"Je to naše poslední možnost."
No ale ono se to nakonec nějak odložilo. Tedy co vlastně?
Ferda je kocour čistotnej. Pěkně chodí na píseček, kožich si pravidelně myje a i do koupelny chodí.
V tom je ten zakopenaj pes. Totiž kocour.
Tedy do koupelny Ferda chodí, jak již psáno, například koukat z okna. Jenže se mu tam tak zalíbilo sanitární zařízení, že uzří-li otevřený sprchový kout, neodolá a hned tam musí udělat loužičku. Našinec to pak musí spláchnout.
Ale přeci jen sprchový kout není kočičí záchod. Takže před Ferdou a Sárou koupelnu i kout raději zavíráme. Občas se ale tak nějak zapomene a je to.
Na tohle by prý měl být odpuzovač koček. To je taková aromatická látka, která lidem nijak nepřekáží, ale kočkám má zapáchat tak nepříjemně, že se od epicentra mají držet v uctivé vzdálenosti. Tolik teorie poslední možnosti.
Přivezl jsem včera slavnostně tu poslední možnost a hned jsme voňavou (smradlavou) destičku umístili do sprchového koutu.
A nechali jsme otevřeno, pochopitelně.
Ráno mi přišla mápečliváHanička oznámit výsledek:
"Tak ta destička funguje skvěle."
"To je báječné!"
"Akorát, že dosah je asi tak dva centimetry. Leží totiž přesně uprostřed loužičky, co tam ty kočky zas udělaly."

romantická

Kurýrovali jsme se ze zimních chorob jako jsou nachlazení a viróza včetně zákeřné rýmy.
To vypadá tak, že děti nejdřív přinesou ze školky první příznaky, my je pak rychle dostaneme z nejhoršího, načež to chytnem sami. Tentokrát mě mámiláHanička předběhla a odbyla si první svůj díl z nachlazení těsně před vánocemi. Hned po ní jsem si začal ordinovat prášky a kloktadla já.
Děti z toho mají samozřejmě legraci, zvlášť, když jsme pěkně doma v teple a věnujeme se hrám a pohádkám.
MápilnáHanička si dala ještě nakonec repete, ale to už byla jenom taková dvoudenní lapálie. My si holt umíme užít volna.
No a jak se tak věnujeme těm pohádkám - to jest, že ty, na kterých se dohodneme, nechám nahrát a pak, když už je ořežu od reklam a nesmyslů, si je pustíme v klidu a po svém. To střihání a sezazování zabere trochu času. Děti za mnou chodí do pracovny a sledují, co to zas bude za pohádku.
Přišy taky v neděli odpoledne.
Matýsek chvilku sledoval, co to bude tentokrát. Kačenka spíš jen nakukovala a Matěje pošťuchovala.
To Matýska za chvilku dožralo. I pravil významně:
"Kačenko, ty jsi ale r o m a n t i c k á !"
Přesto, že jsem zrovna sestřihával Šípkovou Růženku, kterou bez uzardění za romantickou považovati lze, neubránil jsem se pousmání:
"Ty, Matěji, a co si vlastně představuješ pod takovým slovem: romantická?"
Matěj už má dobrou školu. Okem nemrkl a doplnil mé znalosti:
"No to že je přeci od Romana, tati!"

pf 2010

No jo, válel jsem, no.
A válím se dneska zas.
Protože mě zachvátila strašlivá choroba. Rýmička a kašlíček.
Tudíž jsem ani nepochodoval z Oleška do Davle a zpět. Ráno jsem si sice nachystal, ale to mě tak zmohlo, že turistické oblečení, které jsem na sebe navlékl, jsem hned zas sundal a to ve stejném stavu jako po výstupu na Říp bez kyslíku - tedy promáčené potem rovnou do pračky. Nakonec jsme usoudili, že nemá smysl dělat hrdinu a prskat na ostatní účastníky procházky bacily a zůstal jsem doma. Stejně bychom šli jen s Matějem, protože Kačka na tom není o nic líp.
Do nového roku se pěkně všichni vypotíme a budem zas jak rybičky.
Tudíž je nabíledni, že nemůžem všem našim přátelům přát nic jiného, než dobré zdraví a veslou mysl.
PF 2010